Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Peníze

Málo platné, Věrce se už po Praze stýskalo. Vesnice měla také své kouzlo, ale jak to říkala tetička Barborka? Prahu by neměnila za nic na světě...

Poprvé ještě šly ven spolu, obešly několik sousedních uliček, tetička jí ukázala, jak se dostane domů z několika nejznámějších míst, ale po obědě v malé hospůdce, kde měli jídlo vynikající, i když hodně předražené, ji už pustila samotnou. Dala jí jen nevelké kapesné »na zmrzlinu a tak«, a sama se otočila k domovu.

„Musíš se naučit být samostatná,“ řekla jí. „Pamatuj, nikomu nesmíš dát najevo, že jsi jiná, to lidi nemají rádi. Kdyby byl na tebe někdo hrubý, vyhni se mu, ale kdyby to nestačilo a chtěl by nedejbože použít násilí jakéhokoliv druhu, sekni s ním o zem a zmiz. Na hulváty máš předem dovoleno použít »brodi«. Ale pevně věřím, že k ničemu nedojde, Praha je dnes docela slušné město.“

Věrka obešla pár míst ve Starém městě, které si pamatovala z dřívějška. Tudy chodila s mámou a tátou, to byli ještě šťastná rodina bez obav z budoucnosti, která se na ně později sesypala jako lavina. Může za rozbití její rodiny lichvář Vondra? Jistě. Ještě aby mu snad šla poděkovat, hnusákovi jednomu! Ačkoliv z druhé strany má pravdu i Barča. Bez toho zla by se neseznámila s panem Vukem a žila by dál jako milion lidí bez tváře... Jistě spokojeně, ale to je jen věc zvyku. Věrka by se už dnes vracet nechtěla.

Na okamžik se zastavila při pohledu na hejno holubů, paběrkujících drobty na hrbolaté dlažbě. Má - nemá? Jak to říkala Barča?

»Musíš si umět poručit a vědět, kdy máš dost. Vciťování je něco jako karban nebo hra v kostky. Když mu podlehneš, sežere tě...«

Jenže v Praze to ještě nezkoušela, takže nemůže mít dost!

Opřela se zády ke zdi jednoho domu a vcítila se do nejbližšího holuba. Jsou jich tady miliony, ublížit jim nemůže... přinutila ho nechat drobečky být a vzletět.

A zase ve vzduchu!

Třepetavý holubí let se nedal srovnávat s majestátním plachtěním racků, ale byl to let, to se mu nedalo upřít. Jakmile se vznesl Věrčin holub, vznesli se všichni, nejspíš v obavách, že je namístě úprk před nebezpečím, ale když Věrka se svým holubem zamířila nad vrcholky věží, ostatní se vrátili zpátky na dlažbu k drobtům. Jistě pochopili, že jde o planý poplach.

Na křídlech holubích Věrka proletěla nad všemi ulicemi, kudy dnes chodila s tetičkou. Holubí křídla byla rychlejší, ale ještě rychlejší bude, až si to bude v klidu prohlížet. Neletěla totiž jen tak, ale pořizovala si o tom rovnou záznam. Možná má Barbora takových záznamů víc, možná i jiní Pražáci, ale Věrka už dávno přišla na to, že vlastnoručně pořízený záznam má větší cenu, přinejmenším pro ni. Podrobnosti si prostuduje až doma, v klidu. Škoda jen, že holubi neumí tak krásně plynule plachtit, obraz očima racků je klidnější a netřepe se, ale ať se rozhlížela jak chtěla, racka ve vzduchu neviděla. Asi budou všichni kolem Vltavy, tam je to pro ně zajímavější, městskou dlažbu přenechávají holubům.

Proletěla se ještě dál, skoro k Vltavě, pak se ale vrátila, zakroužila nad Staroměstským náměstím - a naráz se od holuba odtrhla.

Musí přece vědět, kdy má dost!


Nakonec se Věrka vrátila do domu své novopečené »tetí Barči« dřív než sama původně čekala i než ji čekala »tetí«.

„Myslela jsem, že využiješ příležitosti a přijdeš až večer,“ přivítala ji Barča, ale byla asi příjemně překvapená. Hned zorganizovala »čaj o páté«, až na to, že obě k makové roládě popíjely kávu šerzi a hned se Věrky vyptávala, jak si užila Prahy.

„Víc než dost,“ odvětila Věrka.

„Jak ti mám rozumět?“ durdila se trochu Barbora. „Víc než dost bych si představovala, kdyby ses vrátila někdy po desáté večer. Vždyť jsi nebyla venku ani tři hodiny!“

„Osedlala jsem si holuba,“ vysvětlovala jí Věrka. „V Praze jsem se vciťovala poprvé, takže to ještě nebylo přes míru. Proletěla jsem se s ním nad městem, abych získala přehled o ulicích, ale víc jsem ho netrápila. Já si to teď ještě jednou prohlédnu ze záznamu, aby mi nic neuteklo. Víš přece, že záznam je kvalitou lepší než přímý dojem?“

„A jéje!“ podivila se tetička. „Pískle hned první den začalo s leteckým snímkováním, to ani mě hned nenapadlo. Ale je to správně, nejsem proti. Co sis proletěla?“

„Z výšky křížem krážem Staré Město i s kusem Nového,“ hlásila Věrka. „To by mohlo pro začátek stačit. Dřív jsem používala počítačové mapy a tohle se tomu dost podobá.“

„Počítače nejsou tak dokonalé,“ řekla tetí Barča. „Pořídit si záznam nebyl tak špatný nápad, ale kdyby sis řekla, mám takových záznamů plno.“

„Taky mě to už napadlo,“ přikývla Věrka. „Ale vlastní záznam je vlastní záznam. Krom toho je určitě nejnovější.“

„Pravda,“ připustila tetička. „Takže jsi udělala to nejlepší, co jsi v dané chvíli udělat mohla. Přičítám ti to jako další plus.“

„A tetí, smím se tě na něco zeptat?“

„Jen se ptej, děvenko, nestyď se! Tady bych ti vlastně měla nahradit matku. Ne že bys byla sirotkem, ale - vlastně jsi. Tvoje pravá maminka už ti není a nebude správnou oporou. Ne že by ses k ní nesměla vracet, ale přece jen... rady do života už ti dávat nemůže, neboť o tvém budoucím životě sama prakticky nic neví. Musím ji tedy zastoupit. To by sice mohl i Vuk, ale přece jen je to chlap a ty si jistě ledacos vyslechneš raději ode mne. Jak se praví, žena ženě vždycky lépe porozumí.“

„Zajímalo by mě, odkud bereš peníze,“ zeptala se Věrka. „Vím, zabezpečuje tě biroivi, ale ty přece taky občas potřebuješ peníze - a máš je. Je to všechno jen z nájmů?“

„Dobrá otázka,“ přikývla vážně tetička. „Zejména když jsi slyšela, že vybírám činže spíš symbolické. Ale máš pravdu. Ačkoliv mám zabezpečení od biroivi, občas také potřebuji peníze, bez nich to ve městech nejde. Dříve to byly stříbrné groše, občas i nějaký ten zlaťák, dnes jsou to hlavně papírky. Doufám, že vám Vuk vysvětlil, proč nesmíme žádat od biroivi peníze.“

„Říkal nám to,“ stvrdila Věrka. „Snad by to šlo, ale sami jste si to zakázali. O dohodách mezi kriogisy se prý nediskutuje, dohody se prostě dodržují.“

„To si to dost zjednodušil,“ zamračila se tetička. „Měl vám to lépe vysvětlit, nejen tím, že jde o dohodu mezi námi.“

„Někdo snad tyhle dohody nedodržuje?“

„To ne, o dohodách nediskutujeme, dohody dodržujeme. Ale máme dobrý důvod, proč to tak je. Bylo by příšerné žít tisíc let poblíž někoho, kdo dodržuje jen co se mu hodí. Lidé jsou takoví, u nás by to byla katastrofa. Naše dohody nejsou nikdy lehkomyslné, vždycky jsou něčím podložené. Nemůžeme uzavírat tisíce dohod jako lidé, kteří pro jednu na ostatní zapomenou. Dohoda o nevytváření peněz má základ v počátcích Babylonské říše. Potřebuje-li některý kriogis nutně peníze, smí lidem nabídnout nějaké hodnotné zboží a peníze za ně směnit. Tak se do lidského hospodářství nedostává víc a víc peněz, ale skutečné hodnoty. Nedávno - ovšem nedávno z našeho pohledu, na to si nemohou pamatovat ani tvoji rodiče - to přehnali v Německu. Začali tisknout mraky peněz, čím dál víc a více, nikdo rozumný těm hlupákům nevysvětlil, jaký je to nesmysl, až se jim celé hospodářství zhroutilo. V Německu stálo jedno slepičí vejce i pět miliard marek, platy byly sice také miliardové, ale člověk si za ně nic nekoupil. Slyšela jsem, že stejně dnes vyvádí Amerika. Tiskne dolary jako o závod, bohužel ne do vnitřního obchodu, ale vyváží ten šmejd do celého světa. Asi chce potopit světovou ekonomiku, jinak se to nedá nazvat.“

„A co proti tomu kriogisové dělají?“ zajímala se Věrka.

„Nic,“ odpověděla tetička rázně. „Lidé znají tisíce způsobů, jak si život pohnojit, tohle je jeden z nich. Co máme proti tomu ale dělat, když se jim to líbí?“

„On to nikdo nevidí?“ mračila se Věrka. „Aspoň někdo přece musí vědět, co to udělalo v Německu! Nebo že by na to už zapomněli?“

„Jistěže nezapomněli, ale lidé uvažují příliš krátkodobě,“ vzdychla si tetička. „Někteří asi usoudili, že svět tuto zátěž ještě nějakou dobu vydrží a zatím se budou mít dobře. Až se svět zhroutí, to je v této chvíli nezajímá. Jedna bohatá a vlivná Francouzka kdysi prohlásila: »Po nás potopa!« a chovala se, jako by po její smrti měl skutečně nastat konec světa. Konec světa nenastal, ale Francii to stálo statisíce lidských životů.“

„Ani tenkrát to kriogisy nedonutilo něco dělat?“

„Nás místní katastrofy nezajímají,“ odvětila tetička. „Občas lidem pomůžeme, když na ně přijde bída, ale ani ta pomoc nás nesmí prozradit. Vuk pomáhal lidem nejvíc, ale ani on si netroufl na víc než jim tu a tam podstrčit pytel mouky. Přechovával hledané nevinné lidi, ale neodvážil se poslat je kjodlychem rovnou domů, takže měl nakonec dětinskou radost, když to z pěti přežil aspoň jeden. Ačkoliv je asi pravda, že by jim nepomohl, i kdyby je dopravil rovnou do Moskvy. Beztak je tenkrát nejspíš zahrdlili vlastní.“

„Dobře, ale jaké zboží lidem nabízíš ty?“

„Různé,“ odvětila tetička. „Občas kšeftuji se zlatými šperky, ale někdy i s porcelánem ze staré Číny... jednu dobu jsem měla na Malé Straně starožitnictví, ale v poslední době už to není bezpečné. Příliš se rozmohly radiokarbonové zkoušky a i když biroivi dělá naprosto věrné molekulární kopie z doby, do které zaručeně patří, zkouška by zjistila, že dřevu chybí to pravé, nefalšované stáří.“

„Ale co s tím chceš dělat?“

„Hovořila jsem o tom s Lakšmanou z Vědecké rady Ándrapradéše. Jenže mě odbyl, abych nechala starožitností a přešla na něco užitečnějšího, takovou hloupostí se prý budou zabývat, až už nebudou mít na práci vůbec nic jiného. Na jednu stranu má pravdu, je to hloupost, ale na druhou stranu mi zkazil živnost. Od té doby jen občas prodám pár kousků pravého čínského porcelánu z období dynastie Minh, což mi vystačí na pohodlné živoření.“

„U čínského porcelánu radiokarbonové zkoušky nevadí?“

„Ne - ale očekávám, že lidé vymyslí, jak jejich skutečné stáří prokazovat a to bude se starožitnictvím definitivní a neodvolatelný šmytec. Jak jsi ale správně pochopila, naštěstí mé potřeby zabezpečuje biroivi, takže nemám důvod ke smutku.“

„A co budeš dělat pak?“

„Něco se vždycky najde,“ usmála se tetička. „Jen se nesmím nachytat na špatné zboží, jako se nedávno povedlo Jírovi. Chtěl být moderní, koupil si nejnovější a nejdražší počítač, uložil ho do biroivi a chtěl prodávat kopie. Zpočátku to šlo, ale dlouho to nevydrželo. Už po roce byl počítač zastaralý a po pěti letech ho nikdo nechtěl ani za desetinu původní ceny.“

„Nehledě na to, že ty kopie byly vlastně pirátské,“ dodala Věrka.

„Pirátské?“ vypadala tetička trochu zaskočeně. „Ale piráti jsou snad něco jiného, ti na mořích přepadávají lodě a loupí z nich cennosti!“

„Dneska se piráti zabývají právě tím, že vyrábějí kopie,“ poučovala ji Věrka.

„Tomu že se dnes říká pirátství?“ vrtěla tetička hlavou. „Vždyť nikomu neškodím, nic nekradu, jen si udělám podle své potřeby neškodnou kopii - a případně ji poskytnu dalším.“

„A tomu se dnes říká »krádež duševního vlastnictví«,“ pokračovala Věrka v poučování tetičky, nadšená z toho, že má konečně něco, co tetička nezná.

„Jo - »duševní vlastnictví«...“ protáhla obličej tetička. „To jsme nikdy neuznávali. Pro nás byl vždycky každý, kdo něco chytrého pro lidi vymyslí, dobrodincem. Tyrani, co chtějí všechno jen pro sebe, naši náklonnost nikdy neměli. Kdyby naši vědci z Ándrapradéše byli také takoví hamouni, nikdy bychom nic nového neměli.“

„Ale lidé to tak dělají,“ podotkla Věrka. „Když něco zkopíruješ, poškodíš tím toho, kdo to vymyslel. Každý má přece nárok na odměnu.“

„Ale on přece tu odměnu dostane,“ namítla tetička. „Když něco vymyslím, mám před ostatními náskok a vydělám už na tom, že jsem první.“

„Hele, teti, jak jsou odměňovaní vědci v tom Ándrapradéši?“

„Ti?“ usmála se tetička. „Ti jsou přece u všeho první a mají všechno z první ruky. Těm se rozhodně zle nevede. Ale byli by hamouni, kdyby si své výmysly syslili jen pro sebe.“

„Ty by sis, tetí, s mnoha lidmi nerozuměla!“ vzdychla si Věrka.

„To je možné,“ připustila tetička. „Ani nečekám, že bych si s hamouny rozuměla. Jak hezky začínalo například křesťanství! Lidé si byli blízcí, pomáhali si navzájem... jenže pak si někteří hamouni přivlastnili »duševní vlastnictví« a jak kázal ten kazatel, co ho pak za to upálili: hampejz z církve udělali! Ježíš sice finančníky z chrámu vyhnal, ale oni se mu tam zadem vrátili jako kněží! »Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Kdo zemře a nezaplatí pohřeb, přijde do pekla a dobře mu tak!« Až tak hluboko klesla křesťanská víra a morálka! A kdo za tím marasmem vězel a vězí? »Duševní vlastnictví«! Máme snad chodit bosky jen protože kdysi dávno někdo vymyslel boty?“

„Boty si ale musí lidé kupovat, ne krást!“ podotkla Věrka.

„Ale ano - zaplatí ševci za kůži, za dratve i za práci. Ale když si dám šít boty u jiného ševce, jak toho prvního okradu? Seberu mu jeho kůži, nebo jeho práci? Vždyť pro mě nehne ani prstem! Mám mu snad platit za nějaké »duševno«? Kam by to došlo? Když si vezmu boty od jiného ševce, zaplatím jemu a toho prvního rozhodně neokradu! Ševce neokrádá ani ten, kdo si umí boty udělat sám, nebo o ně, jako my, požádá biroivi. Tak je to!“

„No dobře,“ ustoupila trochu Věrka. „Když si koupíš boty u jiného ševce, zaplatíš jemu a toho prvního neokradeš. Ale co třeba takové písničky? Písnička je přece čisté »duševno«, co ještě by mohlo být více od duše? Sluší se takovému zpěvákovi zaplatit, nebo ne?“

„Zpěvákům se za zpěv platí,“ připustila tetička. „I zpěv je svého druhu práce a námaha a zpěvákům či hudebníkům, co hrají a zpívají pro výdělek, přísluší proto odměna. Kdo chce od nich potěšení, ať poctivě platí vstupné na jejich koncerty, od toho je přece pořádají. Ale kdo hraje anebo zpívá jen tak na ulici, dělá to buď pro vlastní potěchu - budiž mu to přáno, ale vymáhání peněz od kolemjdoucích je pak nestoudné, nebo prostě žebrá a hudbu a zpěv má pro přilákání dárců - dnes tomu říkají reklama, ne? Nechává to pak na ostatních lidech. Koho to obtěžuje, neplatí, kdo chce pomoci, přispěje. Jakmile by ale začal zpěvák peníze vymáhat a navíc nedejbože silou, nebyla by to neškodná žebrota, ale ohavná loupež.“

„Ty mě, teti, ani nechceš chápat!“ durdila se už Věrka. „Vezmu to jinak: zpěvák nahraje písničky na malý kotouček. Vznikne něco jako záznamy biroivi, jenže nedokonalejší, je tam jen zvuk a málokdy i obraz. Ty kotoučky se pak prodávají. Výrobní cena je pár korun, takže se z větší části prodává právě to »duševní vlastnictví«. Můžeš si pak písničky pouštět, kdy se ti zachce, třeba i večer doma a nemusíš ani jezdit na jeho koncerty. To je jistě výhoda, ale za tu výhodu musíš přece zaplatit! Jenže ty si ten kotouček někde vypůjčíš, pořídíš si kopii, zpěvákovi už nezaplatíš a ten zemře hlady.“

„On za ten zpěv při nahrávání nedostane vstupné?“

„Nahrává se ve studiu, je to složité a náročnější než koncert a používá se přitom drahá technika. Navíc tam nejsou platící posluchači, aby nahrávání nerušili hlukem nebo kašlem. Nahrávka pak může být i kvalitnější a čistší než poslech na koncertě.“

„Já bych tyhle záznamy chápala jako reklamu,“ namítla tetička. „Proč zpěvák nemůže nahrát pár starších písniček na kotoučky, když jsou výrobně tak levné, a rozdávat je jen tak svým příznivcům, aby tím častěji chodili na jeho koncerty?“

„Kdyby rozdával písničky zadarmo, nikdo by mu na koncert nepřišel,“ namítla Věrka.

„Proč?“ divila se tetička.

„Protože by si je všichni pouštěli doma!“

„A oni si je takhle doma nepouštějí?“

„Pouštějí,“ mračila se Věrka, neboť se cítila tlačená do kouta. „Jenže na koncertech se objevují nové písně, co ještě na kotoučcích nejsou. Proto tam pak lidi chodí.“

„Takže kdyby ty kotoučky rozdával, chodili by mu tam také, ne?“ usmívala se tetička. „Byli by zvědaví na novinky, protože kotoučky sice mohou být čistší a kvalitnější, ale koho baví poslouchat pořád to samé? A ještě za to »duševno« platit? Reklamní kotoučky zdarma bych pochopila a podporovala.“

„Ale takový zpěvák si s koncerty nevystačí,“ tvrdila Věrka. „Proto ještě musí vydávat písničky na kotoučcích. A z nich má další peníze, protože tím umožňuje, aby jeho písničky slyšelo co nejvíc lidí. I ti, co se na koncerty nevejdou.“

„Není od toho spíš rádio?“ zpozorněla Barča.

„To taky umožňuje, aby ty písničky slyšelo co nejvíc lidí,“ připustila Věrka.

„A bez placení!“ dodala rychle tetička.

„I za rádio a za televizi se platí,“ namítla Věrka. „Za »duševní vlastnictví« se zkrátka platí všude, tak to dneska chodí.“

„Mně to ale připadá jako nestydaté okrádání lidí,“ řekla tetička. „Od Věnceslava jsem nedávno slyšela, že lidi nutí platit, i když si zpívají sami pro sebe. To už je přece nehorázné! Nechci, aby mi za zpěv lidi platili, když si sama jen tak prozpěvuji pro svou radost, ale jestli někdo přijde za mnou, abych za to někomu platila já, poženu ho svinským krokem!“

„Ty vůbec nemáš smysl pro kšefty!“ řekla Věrka. „Jak jsi, prosím tě, mohla provozovat starožitnictví?“

„Asi jako vedu činžovní dům,“ odvětila tetička. „Neumím dřít lidi z kůže, jak to vaší rodině předvedl lichvář Vondra, ani nechci. Nemám činžák, abych měla rychle miliony, ale abych bydlela a umožnila bydlet i dalším. Na Starém Město činžáky prostě patří, není tady místo pro malé chalupy, a že mi činže pomáhají, to je sice vítaný, ale jen vedlejší výsledek.“

„Ale umění by se přece mělo podporovat!“ trvala na svém Věrka.

„Dobře, zjistíme si, až bude poblíž nějaký koncert, a půjdeme umělce podpořit,“ řekla tetička dobrácky. „Když to bude dobré, pořídíme o tom záznam pro pozdější časy.“

„Proboha, snad nechceš pirátit i na koncertě?“ zaúpěla Věrka.

„Jaképak pirátění?“ opáčila tetička. „Budeme přece podporovat umění, vždyť poctivě zaplatíme vstupné! A navíc tomu zpěvákovi umožníme oblažovat lidi i po tisíciletích, tak jako už jsou záznamy z Babylónu, Ninive a ze starého Egypta!“

„Ale na koncertech se nesmí pořizovat záznamy!“ namítala Věrka.

„Dneska se toho nesmí...“ vzdychla si tetička. „Anebo naopak musí... Proč si nesmím pořídit záznam z koncertu, když - jak říkáš - to tam beztak ruší kašlající posluchači? Kdyby v Babylónu zakazovali záznamy na jejich slavnostech - a že je měli monumentální! - dnes by po nich neštěkl pes. Kdo z lidí si dneska vzpomene na Babylón? A přitom to byly nějaké slavnosti! Kdybych byla hamoun, ještě by mi za ten záznam musel platit pan zpěvák! Vždyť mu to zajistí posluchače i po tisíciletích! Pravda, neměl by z toho peníze, jen slávu, ale co by za ni jiní dali! A vysvětli mi taky, proč musíme platit daně? Proč platí daň ze své chalupy i Vuk, ačkoliv jinak peníze na nic nepotřebuje, takže je ani nemá. Proč platím každoročně daň z činžáku, ačkoliv tady stojí už určitě déle než tři sta let? Pravda, vybírám si od partají činži, ale když jsem ji poctivě uvedla do daňového přiznání, vypočítala mi úřednice, že je to všechno pod hranicí nezdanitelného základu. Ale daň z činžáku přesto platit musím. Proč?“

„Daně platíš, aby tě policie chránila před lupiči,“ řekla Věrka. „A taky se z nich platí hasiči a taky doktoři v nemocnicích, co tě vyléčí, až budeš nemocná.“

„Před lupiči mě žádná policie ani stráž nikdy neochránila,“ podotkla tetička. „Kdykoli v Praze řádili a loupili cizí vojáci, byla městská stráž - nebo dneska policie - dobře zalezlá, aby nepřišla k úhoně. Hasiči sice oheň uhasí, ale dům je po nich neobyvatelný, jako kdyby vyhořel až do základů a co se týče doktorů? Těm je lépe se vyhnout. Kromě toho - už jsi někdy slyšela, že by byl některý kriogis nemocný? Já tedy ne.“

„Pan Vuk taky říkal, že nejsme nemocní...“ doplnila ji Věrka váhavě. „Byla jsem sice, už jako kriogiska, v nemocnici, ale to bylo tím, že mě při vciťování do myši sežrala kočka.“

„Takže jsi měla klasický vciťovací šok,“ přikývla chápavě tetička. „Ale upřímně si teď sama přiznej - pomohli ti od něho doktoři?“

„Ani ne,“ přiznala Věrka. „Dali mi jen nějaké uspávací prášky, ani vciťování mi s nimi nešlo. Ještě že mě pan Vuk od nich dostal a zachránil!“

„Takže ti doktoři nepomohou, ale platit je musíš,“ shrnula to tetička. „A tak je to skoro se vším. Dnešní vrchnost se v tom od dřívějších neliší. Člověk aby jen platil, platil a platil, páni si žijí lépe než ostatní, ale když někdo potřebuje pomoc, nemají čas ani chuť pro lidi něco udělat. Zkrátka - panstvo! Divíš se, že je neuznáváme? A hlavně - že je mezi sebe ani nebereme?“

Věrka se nedivila...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:22