Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Praha neobvyklá

Už první den si Věrka zalétala aspoň s holubem, ale to byl teprve začátek. Večer jí dala teta Barča dobrou noc, Věrka po všech těch dojmech v nové postýlce usnula, ale ráno hned po snídani vyrazily obě do města.

Ne ale tak, že by vyšly z bytu.

Barča Věrce doporučila, aby se co nejpohodlněji zavrtala do své postýlky, aby ji hlavně nic netlačilo a slíbila jí přivést pootevřeným oknem do pokojíčku zvířátko, se kterým se na výlet vypraví.

„Stačí, když se dostaneš oknem na venkovní parapet,“ ujišťovala ji. „Tam počkej, až ti přivedu něco lepšího.“

Slibovaným zvířátkem byl vrabčák, který bez bázně vhopkal do Věrčina pokoje, jenže tam začal zmateně poletovat, jakoby se něčím splašil. Po zkušenostech se vciťováním měla ale Věrka správnou představu, co se to asi děje - tetička jí ho přivedla až do pokoje, ale pak se od něho odtrhla, aby nepřekážela - zvíře může vždycky ovládat jen jeden.

Věrka nebohého vrabčáka samozřejmě ihned lapila vcítěním a přiměla ho zklidnit se. Pak ho stejnou cestou vyvedla oknem ven, kde už na ni čekala tetička - přesněji dva parádní velcí rackové.

„Zamávám ti a přeskoč na toho druhého!“ ozvala se jí v hlavě telepaticky a současně jeden z racků zamával křídly. Ne jako při vzletu, spíš jako když malé dítě dělá »pá pá«. Hned bylo jasné, kterého racka řídí tetička. Věrka nesměla ztrácet čas - druhý racek, tetičkou právě opuštěný, by jistě nejraději uletěl, jenže to už se Věrka odtrhla od vrabce a přeskočila na racka. Uvolněný vrabec okamžitě odfrčel jak mohl nejrychleji, ale svůj úkol již splnil a volnost si tedy plně zasloužil. Zato Věrčin racek opět složil již již rozepínaná křídla, neboť si ho Věrka ihned zklidnila.

„Vidím, že přeskakovat umíš,“ pochválila ji opět tetička. „Poleť tedy za mnou a jestli chceš, pořizuj si při tom záznam, bude se ti jistě hodit.“

Tetiččin racek rozepjal křídla a odstartoval pozadu šikmo vzhůru, ve vzduchu se otočil, aby plynule pokračoval ve stoupání. Věrka to měla lehčí, neboť startovala za ním bez otočky, ale měla co dělat, aby tetiččinu rackovi stačila.

Jakmile se dostali nad střechy nejbližších domů, otevřelo se před nimi rozsáhlé moře střech a průhledů do labyrintu ulic. Tetička se ale nezdržovala v nejbližším okolí, mířila jako po natažené niti k nejvyšší věži Svatovítského chrámu na Hradčanech. Střechy domů byly pod nimi ve větší a větší hloubce, i přes Vltavu se přenesli ve výšce, kde už rackové obvykle nelétají, ale pokračovali výš a výš.

„Nejlépe je začít s prohlídkou nahoře a pohodlně plachtit dolů než začít dole a až pak šplhat do výšky,“ zdůvodňovala tetička směr letu.

Bavily se spolu telepaticky, což bylo snadné, neboť ve skutečnosti obě ležely každá ve své posteli, jen kousek od sebe. Dříve než se dostali nad Vltavu, spustila tetička vodopád informací o pamětihodnostech Prahy. Nejen to, co se dozvídají ve zhuštěné podobě turisté, ale i spoustu věcí navíc, které se turistům obvykle neříkají jednak kvůli nedostatku času, ale především - protože je sami průvodci neznají. U tetičky to bylo onačejší. Prahu znala shora i zdola, prožila v ní celých pět set let, přičemž se většiny důležitých událostí sama účastnila a o mnoha z nich dodala i záznam do historických záznamů biroivi, kde budou k dispozici i pozdějším generacím kriogisů. A to je co říci, u těch se nevystřídají tři i více generací za pouhé století, ale věk těch nejstarších hodně přesahuje přes celé milénium.

Mohla by Věrka získat lepšího průvodce Prahou?

Těžko.


Jakkoliv byl pohled na Prahu z ptačí perspektivy úžasný a tetiččin zasvěcený výklad zajímavý, to opravdu nebylo nic proti zážitku, který Barča přichystala Věrce na odpoledne.

Oběd spořádaly společně, jakmile daly volnost rackům, Jakmile se ale od nich odtrhly, jistě ihned nabrali směr k Vltavě a hlavně co nejdál. Obě čarodějky - proč jim tak neříkat, když praslovanský výraz »cs'ar« původně znamenal pro ostatní lidi nepochopitelnou činnost kriogisů a z toho časem vznikla i odvozená slova »čáry«, »čaroděj« a také »čarodějka«... Obě čarodějky si poručily - tedy vlastně »vyčarovaly« - oběd od biroivi. Nemusely nikam chodit ani pracně vařit a ani s nádobím neměly žádné starosti. Co nedojedly - neboť porce byly zřejmě vytvořené pro těžce pracující dřevorubce - prostě nechaly zmizet.

„Tak - a teď ti ukážu něco úplně jiného!“ slíbila Barča Věrce. „Jdeme se uvelebit do postýlek a čekej tam na moje zvířátko!“

Věrka ji samo sebou poslechla a netrpělivě očekávala dalšího vrabčáka, jenže místo vrabce majestátně vstoupila do pokoje šedočerně mourovatá kočička - či spíše kocourek.

„Seběhni s Mourkem dolů na dvorek!“ poručila jí tetička. „Už tě tam čekám.“

„Vždyť jsme v patře!“ namítla Věrka. „Jak se s ním dostanu dolů?“

„Nech to na Mourkovi, on se s tebou dolů dostane, ví jak a kudy a nebude to poprvé!“ poradila jí ale tetička a dodala: „Čekám vás dole s Micinkou!“

To znamenalo - kočičí výlet! To bude zajímavé! Kočky se protáhnou všude, říkala si nadšeně Věrka a nechala Mourkovi volnost, aby jí ukázal, jak sestoupí o patro níž.

Kocour si ale věděl rady. Z okna se obrovským skokem přenesl na větev nejbližšího stromu, až ve Věrce zatrnulo, jak to bylo daleko, ale zřejmě neměla úplně správné představy o kočičí mrštnosti. Mourek s jistotou cirkusáků doběhl po poměrně tenké větvi až ke kmeni a pomocí svých drápků se obratně spustil dolů, kde již na ně čekala zrzavá kočka - zřejmě předem ohlášená Micinka, řízená tetičkou.

„A teď pojď za mnou a snaž se Mourkovi co nejméně překážet, protože na rozdíl od tebe on už tu cestu zná,“ poručila kočka Micinka - nebo spíš tetička v ní.

Věrka tedy nechala Mourka následovat Micinku, což by nejspíš udělal i bez příkazu. Obě kočky se svými hosty zamířily k protějšímu domu, k malému okénku na úrovni dlažby dvorku. Protáhly se do jakéhosi tmavého sklepa, kde Věrka okamžitě ocenila přizpůsobivost kočičích očí - velice rychle se ve tmě rozkoukala a viděla, kam dál potichu ťapkají.

Nebude věru radno vciťovat se v tomto dvorku a v přilehlých prostorách do myší!

Ve sklepě nezůstali, bylo tu sice různé harampádí, kde by se mohly schovávat myši, ty ale mohly být jen kočičím cílem, ne však cílem obou čarodějek. Tetička Barča vedla kočky k prastarým schodům, kde ji nezajímaly ty nahoru, naopak se i s kočkami otočila hlouběji do podzemí. Tady už byla opravdu tma, kde toho ani kočky mnoho neviděly, ale podle šumu Věrka zjistila, že je před ní nevábně zapáchající voda, podle kočičího čichu asi z kanalizace. Schody zde končily a následovala tmavá chodba.

„Přestupní stanice!“ ohlásila tetička Věrce, jako kdysi hlásili průvodčí, dokud po Praze jezdily staré dřevěné tramvaje s průvodčími, jaké si tetička jistě dobře pamatovala.

„Tady?“ podivila se Věrka.

„Dál kočky nepůjdou, i kdybys je rozkrájela,“ ujistila ji tetička. „Do takové žumpy se kočka neodváží ani kdyby měla za zády smečku chrtů, spíš se nechá roztrhat. Nebudeme už kočičky trápit, poděkujeme jim a přestoupíme.“

„V té vodě snad něco žije?“ podivila se Věrka a neskrývala přitom svůj odpor.

„Tam?“ zasmála se v telepatii tetička. „Možná červi, ale do těch se nedá vciťovat. Jen se podívej výš!“

V zatopené sklepní chodbě byla tma, ale na stropě se cosi slabě červenalo. Když se na to Věrka kočičíma očima zaměřila, spatřila cosi zavinutého do pytlovitého obalu.

„Ještě jsi neviděla kočičíma očima netopýra, viď?“ napověděla tetička Věrce.

„To jsou netopýři?“ zeptala se celkem zbytečně Věrka.

„Co by to mohlo být jiného?“ odvětila tetička. „Co asi může ve starém sklepě viset od stropu hlavou dolů? Rackové to nebudou... Za starých časů takhle leckde viselo uzené maso, ale dnes je nikdo ve sklepě neuchovává, všichni buď nakupují pro okamžitou spotřebu nebo užívají ledničky. A teď - poděkujeme kočičkám, ať se vydají za svými myšmi, donesly nás kam měly. Přenes se do jednoho toho krasavce na stropě, nejlépe do toho vpravo, ať se obě nesrazíme v jednom!“

„A co dál?“ chtěla vědět Věrka.

„Už jsem ti říkala, ukočírovat netopýra je obtížné, ale když ho necháš letět, jak umí on sám, jen ho budeš navádět za mnou, zvládneš to. Nejsi přece ve vciťování novicka!“

Věrka se tedy zaměřila na nejbližšího visícího tvora. Nejblíž byli dva, vybrala si tedy toho více vpravo. Odtrhla se od Mourka a přenesla se do netopýra.

Svět jí okamžitě potemněl, byla teď v naprosté tmě. Jen cítila, že visí za drápky hlavou dolů, ale neviděla vůbec nic - ani kočky dole na kraji zatopené chodby, které se teď určitě otočily a daly na úprk z této části sklepa. Ačkoliv - co o nich může tvrdit tak určitě? Co když tu zůstaly a věnují se zdejším myším? Netopýři byli před nimi chránění dvojitě, nejen tím, že viseli až na stropě, kam se ani kočka nedostane, ale především vodou, která je před nimi chránila ještě lépe.

V té chvíli uslyšela hvizd - a na okamžik jako kdyby ve sklepě krátce blikla baterka.

Spatřila nahoře nad sebou dvě kočky. Stály na stropě a otáčely se, aby mohly utéci po schodech dolů. Vlastně nahoru, to jen Věrka vidí svět vzhůru nohama, protože sama visí na stropě sklepa hlavou dolů. Netopýří svět bývá často z pohledu vzhůru nohama...

Zkusila přimět i svého netopýra, aby hvízdl. Poslechl ji a spatřila kočky o další metr dál od vody, zatímco pytel visící vedle ní se rozbalil a objevila se blanitá křídla.

Má letět za tetičkou, uvědomila si a také se pokusila rozvinout křídla. Netopýr ji sice poslechl, ale ne příliš ochotně - zřejmě pochopil, že mu poroučí kdosi jiný než jeho paní, ale vzepřít se mu nepodařilo. Tetička měla pravdu, Věrka nebyla nováček. V dalším hvizdu již spatřila tetiččina netopýra mávat křídly - ačkoliv to není to pravé slovo, jenže jak popsat dojem, který měla při netopýřím hvízdání? Obraz okolního světa byl jiný než očima všech dosavadních zvířat, do nichž se dosud vciťovala. Ne protože byl černobílý - barvoslepých zvířat je víc, ale jen blízké okolí zdroje hvizdu mělo jasné kontury, čím vzdálenější objekty, tím rozmazanější. Když hvízdal její netopýr, bylo to jiné než když svého netopýra přiměla ke hvizdu Barča. Ta s ním mezitím vyrazila do tmy, jenže když hvízdla, okolí se kolem ní na okamžik jakoby rozsvítilo a objevila se temná díra, ke které tetička mířila.

Věrka se pustila drápky stropu a netopýr sám nabral vzduch do létacích blan. Nejraději by se vrátil na strop a zavěsil by se hlavou dolů, Věrka mu však přikázala následovat tetičku, či spíše jejího netopýra. Ještě se jí trochu vzepřel a uhnul ze směru, ale když trvala na svém, zabral blanitými křídly naplno a opravil směr za svým kolegou, řízeným tetičkou.

Zamířili spolu všichni čtyři do nevelkého průduchu. Věrka se chvíli obávala, že je to pouhá díra do zdi, zakončená nejpozději po dvou metrech stěnou, o niž se netopýři ve své rychlosti rozplácnou jako v grotesce, ale tetička tu nebyla poprvé. Každý další hvizd ukázal další pokračování díry a po krátkém stísněném úseku následovalo prudké rozšíření do další místnosti. Celé Staré Město je plné podzemních prostor, nebylo tedy divu, že se dostali do dalšího sklepa. Zajímavé bylo i propojení sklepů. Věrka si umínila, že se na to tetičky při první příležitosti zeptá, ale tetička ji předešla.

„Jestlipak víš, proč je v této čtvrti tolik sklepů?“ optala se jí, aniž její netopýr byť jen na okamžik zpomalil. Věrka to samozřejmě nevěděla a tetička jí to rychle objasňovala.

„Na počátku byly uličky Starého Města skoro o patro níž než dneska. Při každoročních záplavách se ale Vltava vylila z břehů a město zaplavila. Pražanům to nevadilo, jejich domy byly z kamene, jen museli pokaždé odvézt spousty bahna, kterým Vltava ulice zanesla. Lidé zpočátku bahno vyváželi na okolní pole, jenže pak je to jednak omrzelo, jednak jak se Praha rozšiřovala, polí ubývalo, takže nakonec bahno nechávali na místě, kde vyschlo a ztvrdlo. Bahna ale každoročně přibývalo, až po jedněch mohutných záplavách dosáhlo až k oknům v patře. Pražané to nakonec vyřešili po svém. Prorazili místo oken nové dveře, z původních pater se stala přízemí a z přízemí sklepy. Museli tam zazdít původní okna, jenže na mnoha místech naopak v bahně vyhrabali tunely a pospojovali tak domy i přes ulici. V rozsáhlém podzemí tak získali dobré úkryty před cizími rabujícími vojáky. To všechno se ale stalo tak dávno, že to ani já nepamatuji.“

„Odkud to tedy víš?“ zajímalo Věrku.

„Z kronik - přesněji ze záznamů Ctibora Staropražského,“ odvětila tetička a i se svým netopýrem se obratně vyhnula sloupu, podpírajícímu uprostřed rozsáhlé sklepní místnosti monumentální gotické klenutí. Netopýr, nesoucí Věrku, se mu vyhnul ještě hbitěji, ale tetička se ani zde nezastavila, jen jako na okraj podotkla, že si právě tuhle sklepní místnost mohou později - teď na to není čas - pustit ze Ctiborova záznamu, když ještě byla v provozu.

„Tenkrát tu byla putyka neboli hospoda,“ řekla a na dotvrzení svých slov nechala oba netopýry obkroužit středový sloup, aby si Věrka mohla vychutnat rozlohu sklepní místnosti.

„Na Ctiborových záznamech uvidíš, jak tu tenkrát bylo veselo,“ slibovala tetička. „Ale při velkých záplavách zahynul hostinský a současně majitel domu. Místo aby vystoupal jako všichni do druhého patra, při dosavadních povodních netknutého, chtěl ještě zabezpečit sudy piva i vína ve sklepeních, kde tenkrát všechny sudy plavaly při každé povodni. Když v nich ale byla zaražená pípa, snadno se ulomila a obsah vytekl do kalné vody. Hostinský chtěl tomu zabránit, jenže se tak zaujal vyrážením píp a jejich nahrazováním kolíky místo špuntů, až ho v podzemí povodňová vlna překvapila a zalila.“

„Utopil se někde tady?“ pískla si Věrka prostřednictvím svého netopýra, aby se trochu porozhlédla kolem.

„Tady ne, o patro níž,“ sdělila jí tetička. „Zůstal u sudů, zalitý bahnem, vyhrabali ho až když voda opadla. Tenkrát bylo opravdu hodně bahna a hospoda se v domě už neobnovila. Bez hospodského to ani nešlo.“

„Co tu bylo potom?“

„Vdova nejprve nechala vyhrabat a pohřbít mrtvého manžela a pak prodala zásoby i se sudy, aby přežila nastalou nouzi. Nakonec dům pronajala jednomu mladému ševci. Ten si v prvním patře, mezitím změněném na přízemí, otevřel dílnu. Byl to čiperný mladík a když si vzal za ženu jedinou dceru hostinské, bylo každému jasné, že tu hospoda nebude. Zůstala po ní jen památka v podobě bytelných, dvoupatrových sklepů.“

Slétli se svými netopýry po starých prošlapaných schodech o patro níž, kde dřív stály sudy, které se staly osudnými poslednímu zdejšímu hostinskému. Teď tu bylo jen harampádí ve starodávných červotočivých skříních a truhlách.

Tetička zamířila do nejodlehlejšího kouta, kde její netopýr zpomalil a přistál.

„A teď pozor, před námi je »myší díra«, musíme se jí opatrně proplazit.“

Tunýlek zvaný »myší díra« dělal čest svému jménu - ostatně mu ho jistě dala tetička, i když možná už dávno. Oba netopýři složili křídla a chvíli se hbitě plazili, než se jim tunel otevřel do další větší prostory.

„Tenhle sklep obsahuje jedno z tajemství staré Prahy,“ řekla tetička. „Od povodně, kdy vchod zaneslo bahno, sem už nikdo nevstoupil. A to může být už tři století, možná i déle. Je tu zazděný poklad - na dně tamté dřevěné truhly je zapomenutý kožený měšec plný peněz - většinou jsou to stříbrňáky, ale našla jsem tam i zlaťáky.“

„Vždyť jsi říkala, že sem nikdo nevstoupil...“

„Nikdo z lidí,“ upřesnila to tetička. „Ale na tohle jsou netopýři slabí, musela jsem si na to přibrat potkany. Vynesli mi dokonce z toho měšce pár mincí, takže ti teď říkám jen čistou pravdu, nevymýšlím si.“

„Páni! Zazděný středověký poklad!“ bájila Věrka.

„Takových je tu v Praze víc,“ řekla tetička Barča. „Je to poměrně časté. Boháči se často starají, jak co nejlépe uschovat peníze. Ve starodávných městech bývaly obvyklé skrýše ve sklepeních, kde jinde? Boháč zde uschová své poklady - a znenadání zemře, takže se o nich dědicové nedozvědí. Nemusí to být ani ve válkách a při nájezdech cizáků, ale i v hlubokém míru, infarkty a mrtvice nejsou u lidí vzácné. A poklad pak leží pod zemí po celá staletí...“

„Ale když o něm víš, proč si ho nevyzvedneš?“ pídila se Věrka.

„Mohla bych si ty mince vyzvednout, ale pomocí krys by to bylo strašně zdlouhavé,“ vysvětlovala neteři. „Uvaž, jak dlouhou cestu by musela ta krysa projít, i kdyby nemusela plavat přes tu stoku uprostřed. A krysa pobere do tlamičky jen jednu minci, víc ne. To by mi trvalo příliš dlouho.“

„Co kdybys sis třeba pronajala byt přímo v tom domě a po nocích bys zasypaný vchod odhrabala...“ vymýšlela Věrka dál...

„Tak předně - i kdybych poklad našla, nepatřil by mně, ale majiteli domu,“ řekla rázně tetička. „Dnes bych dokonce mohla narazit i na nenažranost České republiky, neboť podle jakéhosi nového zákona všechny poklady patří státu a kdo je najde, i kdyby to bylo na jeho pozemku nebo přímo v jeho domě, musí je odevzdat, jinak to soud pokládá za krádež. Řekni mi, jaká je v tom logika? Kdybych si takový poklad sama uschovala před takovými dvěma sty lety, a dnes bych si ho vyzvedla, už bych podle toho zákona okradla stát! Považuje stát všechny poklady za své »duševní vlastnictví«? Vždyť je to postavené na hlavu! Není lepší nechat poklad tam, co je, ať ho někdo najde později, až tyhle nesmyslné zákony zmizí?“

„Asi ano,“ připojila se k ní zklamaně Věrka. „Třeba si ho zapamatujeme a na tu dobu si počkáme, ne?“

„Třeba,“ připustila tetička.

Pak ale vyrazila se svým netopýrem, sotva jí Věrka stačila.


Z první návštěvy podzemí staré Prahy se Věrka vrátila plná nadšení. Netopýry opustily až po několika kilometrech dobrodružného putování labyrintem sklepů, podzemních chodeb i moderních kolektorů. Stačilo se od nich odtrhnout a byly zpět v tetiččině bytu. O netopýry se nestaraly, ti se jistě vrátí sami.

„Lidi v Praze ani nevědí, po čem šlapou!“ řekla Věrka u večeře, kterou obě uspořádaly opět v tetiččině parádním pokoji.

„Kdyby jen to!“ usmála se tetička. „Pod Prahou můžeš bloudit celé dny a týdny, když máš vládu nad zvířátky, která ti to umožní. Člověk by se do většiny podzemních prostor ani neprotáhl, se zvířátky to dokážeš. A to ještě odhaduji, že dobrá třetina sklepů je zazděná tak dokonale, že se do nich nedostane ani myš!“

„Je to opravdu zajímavé,“ uvažovala Věrka. „Ale nějak mi uniká, jaký to má praktický význam. Co máš ze všech těch procházek užitečného, když nemůžeš získat ani jeden dávno ztracený měšec?“

Tetička na okamžik zvážněla a zamyslela se.

„Naše pískle je zřejmě praktičtější, než jsem čekala,“ zasmála se. „Ale máš pravdu, je to jen moje záliba, neboli, jak se dnes říká, mé hobby, čili koníček. Jaký praktický význam má ale sbírání starých použitých známek, na kterých už je razítko a nemůžeš je již nalepit na dopis? Tohle je něco podobného. Praktický význam v tom nehledej, i když se i o známkách pořádají výstavy a staré známky se prodávají za neslýchané ceny, jako kdyby měly nějakou jinou než sběratelskou hodnotu.“

„Dobře - hobby je docela dobré vysvětlení,“ přijala to Věrka. „Ale neříkej, že celých pět set let, co žiješ v Praze, prolézáš s netopýry staré sklepy! Nemám nic proti hobby, jen se mi to zdá trochu... trochu málo... Je to jistě velice kvalitní zábava a zajímavé povyražení, ale musíš přece dělat i něco užitečnějšího!“

Tetička se na okamžik zamyslela.

„Máš pravdu, pískle,“ usmála se. „Je to jen hobby - zábava a povyražení.“

„Co tedy děláš vážného?“ chtěla vědět Věrka.

„Vážného moc nedělám,“ přiznala tetička. „Nepracuji jako lidé od nevidím do nevidím a nejsem nikde zaměstnaná. A už vůbec bych nevydržela dělat u pásu! Když byla v Čechách zavedená pracovní povinnost, vyhnula jsem se jí - jako ostatně všichni kriogisové. Neměla jsem pak ani německou kennkartu ani občanský průkaz s příslušnými razítky, ale šlo to i bez nich. Beztak jsem se obešla bez přídělových lístků na potraviny a ostatní zboží, když Němci zavedli přídělový systém, který přetrval i po válce. Pravda, někdy to šlo jen s pomocí vcítění do policajtů, ať už se nazývali žandárové, policajti, četníci, gestapáci nebo veřejná či státní bezpečnost. Ne že bych pro lidi nikdy nic nedělala, v zimě jsem neuklízela sníh a nesypala chodníky jen před svým domem, ale v celé ulici, ačkoliv pochvalu za to slízli jiní. Byla to práce navíc, ale byla potřebná, už jsem se na to nemohla dívat. Práce pro práci ale pro nás kriogisy není ani zajímavá, ani důležitá.“

„Takže jsou všichni kriogisové lenoši?“

„Tak to není,“ odvětila tetička pobaveně. „Ale jen naivní lidé si myslí, že zbohatnou přehazováním písku z jedné hromady na druhou a zpátky. Dnes se v továrnách rozmáhají stroje. Ani to není nic nového, ale dnes už jsou provozy, kde stroje pracují úplně bez lidí. My kriogisové máme ještě dokonalejší biroivi a nemáme důvod honit se za další výrobou pro výrobu. Beztak dnes lidé vyrábějí schválně šmejdy, jen aby bylo proč dál vyrábět. Dřív boty vydržely deset let, ty lepší dvacet, dneska ty lepší vydrží rok a levné ani ne čtvrt roku. Sukno bývalo tak pevné, že se oblečení dědilo z otce na syna, dnešní směšné hadříky jsou po půl roce k ničemu. Říkala jsem ti už, jak dopadl Jíra s počítačem?“

„Ale živit se jako piráti...“ zavrčela Věrka.

„Jestli ti vadí kopírování, tak si někam sedni a mlč, leda by sis sama skládala i písně,“ řekla tetička už trochu nahněvaně. „Abys věděla, lidská civilizace je na kopírování založená a závislá od samého počátku. I ten sekeromlat někdo vynalezl a ostatní to kopírovali, až jim pod rukama jiskry z pazourků létaly. My kriogisové jsme nekopírovali jedině biroivi, neboť nám ho na Zemi uvedli do chodu Aplafů a od té doby nebyl důvod měnit na něm nic víc než vkládat další předměty hodné zkopírování. Nakonec, i když pan Vuk pomáhá lidem v nouzi, zkopíruje pro ně pár pytlů mouky, která vypadá jako by ji právě přivezl ze mlejna.“

„Vy nic jiného než kopírovat neumíte?“

„Vynalézat něco, co tu ještě nebylo, je obtížnější než si myslíš,“ odvětila tetička. „Kdo za tisíc let přidá do biroivi aspoň pár novinek, tomu říkáme vynálezce nebo kuchař. Vlastně je to možné jen protože se svět přece jen vyvíjí a přicházejí nové věci, ale drtivá většina lidí i kriogisů za celý svůj život nikdy nic nevynalezne. A není to ani nutné. Všechno co k životu potřebujeme jsme měli dávno před Babylónem. Pravda, nejvíc novinek máme z Babylónu. Vuk se Svarogem přidali do biroivi-jídelníčku medvědinu - to byli šťastlivci! Záviděli jim to dlouho všichni kriogisové v Rusku.“

„Jeskynní lidé přece lovili medvědy už dávno!“ namítla Věrka.

„Jistě, ale sníst medvědí pečeni napůl připálenou a napůl syrovou dokázali jenom oni,“ podotkla tetička. „To se dá jíst jen z hladu. Vuk se Svarogem připravili nakládané maso jako takovou pochoutku, že i dnes u ní blahem slintáme! Jenže takových pochoutek jsou v biroivi tisíce. Tak jako já trávím hodiny v podzemí Prahy, jiní celé dny pátrají v pamětech biroivi po zapomenutých věcech, uložených pětadvaceti generacemi od dob Aplafů.“

„Třeba tam taky občas něco objeví,“ provokovala Věrka.

„Ale jistěže objeví,“ usmála se tetička. „Ve všech obdobích se dá objevit něco, co bylo tenkrát vynikající a postupem času zapomenuté. V dnešní době používáme hromadně asi tři stovky jídel a asi pět set místních specialit. Většinou se od místních lidí nelišíme, jíme totéž jako lidé doma či v restauracích, jen lepší kvality. Ale i u Vuka jste přece jedli specialitky, jaké lidé neznají - medvědinu, girži, šerzi, nebo Babylonské koláčky. Vuk je prostě miluje.“

„Ty koláčky, co vypadaly jako makové, jsou původem z Babylónu?“ nadskočila Věrka. „Vuk nám ale říkal, že je pekla nějaká Liběna!“

„Ale ano, Liběna pekla také,“ přikývla tetička. „Liběniny koláčky se odlišují skořicí, ta v původních koláčcích z Babylonu není. Zato jsou v nich mletá lotosová semínka. Můžeš se na to Vuka přeptat, on je ale střídá, takže jste u něho nejspíš jedli oboje.“

„Ale Vuk mluvil jen o Liběně,“ podotkla Věrka.

„No jo - byla to jeho žačka, pořád na ni nemůže zapomenout,“ potvrdila tetička.

„A ty jsi taky jeho žačka?“ vyzvídala Věrka.

„Já ne,“ zavrtěla hlavou tetička. „Mě si vyhlídl Vít Krchňák z Kutné Hory, má studnu za Kaňkem, jenže na rozdíl od Vuka se kolem ní rozrostla osada, takže teď má Víťa klasický venkovský rodinný domek, který nemůže chránit tregem - to je takový náš hyperprostorový deštník, co dovede chráněný objekt dočasně oddělit od světa. Vuk ho v poslední době použil několikrát a vždycky to pod tregem rozlámalo všechny stromy, Víťa by tím poškodil domy sousedům, takže přemístil studnu do hlubin hory a spojuje se s ní jen kjodlychem.“

„Pan Vuk přechovával v chalupě nějaké uprchlíky, zajatce či co...“ zpřesnila to Věrka.

„Naštěstí mu to prošlo,“ vzdychla si tetička. „Já jsem za poslední války schovávala ve sklepeních nějaké rebely, tvrdili, že po nich jde gestapo a asi to byla pravda. Zařídila jsem jim tedy sklep jako nějaký apartmán v hotelu, krmila je... a víš, jak se mi odvděčili? Když Němci válku prohráli, udali mě, že jsem kolaborovala s Němci, jinak bych nemohla mít pro ně tolik jídla. Vědět to předem, předhodila bych je Němcům, syčáky. Jak se říká, lidé každý dobrý skutek po zásluze potrestají...“

„A potrestali tě?“

„Zvěd kriogisů, který se nechá potrestat, si ten trest zasluhuje,“ pravila sveřepě tetička. „Ne za to, z čeho ho kdejaký udavač obvinil, ale za to, že se potrestat nechal. My máme dost možností, jak se trestům vyhnout. Když se na nás někdo pokusí uplatnit násilí, máme podle našeho kodexu právo dát mu ponaučení. Buď použít brodi a poslat ho k zemi - Indové tvrdí, že to nevydrží ani slon nebo tygr, jen velryba tomu odolá, jenže s těmi se nesetkáváme. Surovce smíme zkrotit i vcítěním, aby se nám hluboce poklonili, odprosili nás za nejapné obtěžování a ještě nám na rozloučenou políbili botky.“

„Vcítěním?“ divila se Věrka. „Jenže pan Vuk nám vysvětloval, proč to dělat nesmíme! Lidi by si toho všimli a mohli by pak z trucu udělat pravý opak.“

„To se ví, že by mohli, kdyby mohli,“ odvětila tetička. „Ovládání přes vcítění se příliš neliší od hypnózy, kterou dovedou použít i někteří lidé. S tím rozdílem, že hypnóza je podle mého názoru slabá. Tou nikoho nedonutíš spáchat sebevraždu, nanejvýš podcenit nebezpečí. Ačkoliv - i to může stačit. Hypnózou nikoho nepřinutíš vědomě skočit pod vlak, ale můžeš ho nechat stát na kolejích a nařídit mu, aby neposlouchal zvuky - a když se bude dívat právě opačným směrem, přijíždějícího rychlíku si nevšimne. Vcítěním ho ale můžeš poslat přímo pod kola a nepomůže mu ani, že ten rychlík vidí.“

„Ty mě úplně děsíš, tetí,“ otřásla se Věrka. „Mluvíš, jako kdybys už někoho poslala pod vlak! Ačkoliv - taky jsem donutila jednoho zdivočelého psa skočit přímo proti autu, ale to bylo jen zvíře, od majitelů vyloženě zkažené a navíc nás ohrožovalo.“

„Jak to s tím psem dopadlo?“ zajímala se tetička.

„Auto ho zabilo a pak havarovalo,“ otřásla se Věrka.

„Takže jsi přitom poškodila i nevinného řidiče toho auta!“ vyjela na ni Barča.

„Kdyby neletěl přes vesnici stovkou, nehavaroval by,“ ujišťovala ji Věrka. „U nás měl jet padesátkou, ale někteří si pletou vesnici s dálnicí.“

„V tom případě beru zpátky, že jsi ho poškodila,“ přijala to tetička. „Taky nemám tyhle frajery libové ráda.“

„A už jsi některé poslala pod vlak?“ podívala se na ni Věrka tázavě.

„Neposlala, neboj se,“ usmála se tetička povzbudivě. „I ty chlapy od revolučních gard, co mě chtěli zatknout a nejspíš hned zlynčovat, jsem jen přinutila, aby mě neviděli, odešli a zapomněli, že u mě vůbec byli a hlavně proč! Zato kamarád Dušan donutil v koncentráku skočit na elektrické dráty esesáka, ale když nám to pak vyprávěl, přiznali jsme mu, že na to měl právo. Ten Němec byl prostě bestie.“

„To už nám pan Vuk vykládal,“ neudržela se Věrka.

„Když to víš, dobře,“ pokývala hlavou tetička. „Nesmíš lidem ubližovat bezdůvodně, to se nepromíjí. Ale při obraně kriogisů, tedy i sebe, nemusíš brát ohledy na násilníky, kteří se chystají uplatnit svou domnělou převahu síly. Někdy na ně stačí brodi, jindy musíš použít vcítění, třeba kdyby tě někdo ohrožoval střelnou zbraní. Na to brodi nestačí, ale vcítěním se můžeš dostat z většiny nebezpečí.“

„Nevadilo by, že si toho všimne?“

„Asi by to vadilo, kdybys mu nedala post-hypnotický příkaz, aby na to zapomněl,“ řekla tetička. „Poslyš, nestrašil vás Vuk zbytečně? Skoro se mi zdá, že by ses obávala použít vciťování i na grázly jen aby si toho nedejbože nevšimli! Přitom, co já vím, sám Vuk toho používá docela často. To před vámi ani nikoho neovlivnil?“

„Jen přede mnou,“ špitla Věrka. „Před Víťou a Jitkou, co já vím, nikdy nic nezkoušel.“

„A co předvedl tobě?“

„Poprvé... ovlivnil našeho pana doktora, aby mi přestal dávat oblbovací prášky, co mi předepsal jiný doktor v nemocnici...“

„To snad byla drobnost, jaká nestojí za řeč!“ odvětila tetička.

„Jenže když za námi přijely dvě sociální pracovnice a chtěly mě odvézt, pan Vuk mě požádal, abych je zdržela než přijde,“ vyprávěla Věrka tetičce. „A pak ze mě udělal kopii, co vypadala úplně jako já, naložil ji místo mě do jejich auta - a ty dvě i s policajtem, který jim pomáhal a chránil je, nechal i s autem vjet do rybníka, kde se všichni i s mou kopií utopili. To už přece nebyla drobnost, co ani nestojí za řeč!“

„Ale tím přece zachránil tebe, ne?“ zeptala se stručně tetička.

Věrka jen němě přikývla.

„Pak měl na to podle našeho kodexu právo,“ odvětila tetička. „Ale nebylo v tom ještě něco jiného?“

„No... my jsme se těm třem podívali do svědomí,“ přiznala Věrka. „Pan Vuk řekl, že si takové hyeny nezaslouží žít. Tvrdil, že je docela rád, že se na mě vrhly, jedině tak je mohl jaksepatří ztrestat a nejspíš tím zachránil i pár dětí.“

„Takže to přece jen bylo horší,“ broukla spokojeně tetička. „Vuk je příliš úzkostlivý, ten nedělá ukvapené soudy.“

„Jenže jsem tím pádem pro všechny umřela,“ posteskla si Věrka.

„To by tě čekalo tak jako tak,“ utěšovala ji tetička. „Tím se to jen uspíšilo. Měla bys už vědět, že se začínáš proti svým spolužákům opožďovat ve vývoji. Brzy by si toho tak jako tak všimli a pak nezbývá než změnit totožnost. To už vám Vuk jistě řekl, ne?“

„Ano, to už víme,“ špitla Věrka.

„Ke změně totožnosti někdy stačí přestěhování, jindy musíš použít »variantu nehoda«, kdy na místě zůstane mrtvé tělo. Jistě už víš, že je to pouhá bezduchá kopie, která žije jen dokud ji někdo řídí.“

„To už jsem zažila,“ otřásla se Věrka. „Bylo mi přitom, jako kdyby na mě sáhla smrt!“

„Taky že sáhla, i když jen na tvou kopii,“ kývla tetička. „Ale to tě ještě potká víckrát, zvykej si na to.“

„Zvykám si,“ vzdychla si Věrka. „Na něco se mi zvyká krásně. Třeba na vciťování. Ty úžasné pocity při letu s racky stojí za to. Ale na nepříjemnosti si zvykám hůř. Opustit rodiče bylo děsně smutné. Pro mě i pro ně.“

„Vuk přece říkal, že je můžeš občas navštěvovat.“

„On taky říkal, že je to jako kdybych chodila někam do internátní školy,“ vzdychla si.

„A ne?“ usmála se tetička. „Ačkoliv - tady jsi naopak dobu předběhla, tam bys mohla chodit až mnohem později. Máš pravdu, není všechno jen nádherné a skvělé, někdy si musíš ledacos odřeknout. Ani svět není tak nádherný, jak si představuješ. Umíš použít brodi, ale bojíš se, aby si snad někdo nedomyslel, že máš něco, co přesahuje lidské chápání - proč tě to tedy Vuk učil?“

„Víťa už to použil proti spolužákovi, který mu lámal krk, ale pak jsme ho museli my dva křísit,“ přidala k dobru Věrka.

„Kdo koho při tom napadl?“ zeptala se suše tetička.

„Hynek, ten spolužák, napadl Víťu,“ ujistila ji Věrka. „My nikoho nemlátíme, ale Víťa dostal strach, že mu zlomí krk, takže použil brodi.“

„A vy jste spolužáka ještě vzkřísili... no budiž... ten hoch ale pěkně začíná! Napadat kamarády... jak proboha přišel na to lámání krku? Vždyť je to životu nebezpečné!“

„Hynek chodí do oddílu řecko-římského zápasu,“ špitla Věrka.

„Za tohle by ho ale měli vyloučit!“ mínila tetička.

„To tedy nemohou, Hynkův tatínek ten oddíl sponzoruje,“ namítla Věrka.

„Jo ták - a jsme doma!“ chytila se tetička. „Tatínek - nejspíš podnikatel - si vydržuje sportovní oddíl, aby jeho synáčka naučili tvrdostem... a ten zatím roste pro šibenici...“

„Hynek je fakt pěkný grázlík,“ souhlasila Věrka.

„Takových je dnes čím dál víc,“ řekla zamračeně tetička. „Vuk vás tedy naučil brodi, ale zakázal vám to používat. Naučil vás vciťovat - což je naše schopnost od dob Aplafů, ale nechce, abyste to uplatnili proti lidem. Teda, holka, takhle to nenecháme. Půjdeme se projít po Praze a já tentokrát doufám, že narazíme - ne na nešťastníky bezdomovce ze Sherwoodu u Hlavního nádraží, kterými dnes novináři straší naivky, ale na skutečné grázlíky. Projdeme se po revírech pasáků a prodavačů drog a naučím tě, jak to udělat, aby si sami rozbili frňák o lucernu, ale aby pak měli na kritickou dobu okno ve velikosti výlohy a pamatovali si jen, že se předtím opili - i kdyby to byli abstinenti, jakože to u grázlíků obvykle nehrozí.“

„Chceš někomu rozbíjet nos?“ nesouhlasila Věrka.

„Proč ne, když se on pokusí rozbít nos mně?“ řekla tetička. „Rozuměj, napadat nikoho nebudu, to nesmím. Je to proti našemu kodexu a nikdo u kriogisů by mi to neodpustil. Smím je leda trochu vyprovokovat, ale ne moc - jenže některé mordýře provokuješ už tím, že jdeš po jejich ulici, takže je dost pravděpodobné, že oni napadnou nás.“

„Já tam mám jít taky?“ nedůvěřovala Věrka.

„Pro tebe to přece dělám!“ ujistila ji tetička. „Podívej se, když tě chci pustit samotnou do víru velkoměsta, musím si být jistá, že ti nikdo neublíží. Brodi je první předpoklad, ale ty musíš být odhodlaná to použít, jinak by ti bylo k ničemu. I na vciťování do grázlů mám jiný názor než Vuk. Když už mi tě svěřil do péče, bude to tedy podle mého.“

„No nazdar!“ vzdychla si Věrka.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10