Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Praha úplně neznámá

Na výlet do noční Prahy se tetička s Věrkou nijak zvlášť nepřipravovaly. Tetička si letmo ověřila, že Věrka skutečně ovládá brodi, ale když od ní schytala ránu, spokojila se s tím. Jen ji nejprve musela dvakrát ujistit, že sama jakožto kriogis snese ránu, jakou by nevydržel ani slon nebo bengálský tygr. Věrka se zpočátku bála, aby jí neublížila. Teprve když do toho dala opravdu hodně síly, až se i tetička otřásla, bylo to jakž takž správné.

„Nemusíš dávat ránu každému, kdo se tě jen dotkne,“ poučovala ji tetička. „To by ses v tlačenici projevila všem. Ale neboj se toho, když se tě někdo pokusí uchopit násilím.“

Oblékly se pak jako do divadla a vyrazily do ztemnělých uliček. Nezamířily ale přímo k nejbližšímu divadlu. Tetička volila cestu tak, aby procházely místy, kam se žádný policista večer raději neodváží. Mají sice heslo o pomáhání a chránění, ale raději pomáhají grázlům, exekutorům a sociálním hyenám. Když někde lidé nemohou vydržet teror vandalů, lupičů a zlodějů a chtěli by se bránit sami, Policie se zpravidla postaví na stranu vandalů. Policisté totiž vědí, že je slušní lidé nenapadnou, ani je nebudou ohrožovat nožem, proto proti nim zasahují mnohem ochotněji než proti nebezpečným násilníkům.

Dvě osamělé ženy, z toho jedna dívenka, působily v úzkých uličkách nezvykle. Jakoby si opravdu koledovaly o znásilnění, nebo aspoň o oloupení. Pár opozdilých chodců se po nich krátce a udiveně ohlédlo, ale pak každý rychle pokračoval za svým cílem, jen aby se tady dlouho nezdržoval.

Několik očí je ale pozorovalo z úplně jiných důvodů. Odhadovaly, kde je v tom léčka. Ty ženské kráčely tak sebejistě, jako kdyby nad sebou měly ozbrojený dozor, jenže policajti by si stěží dovolili použít za volavku tak mladičkou holku... nikdo široko daleko, ale čertovo kopýtko v tom může být...

Dvojice žen s neuvěřitelným věkovým součtem nad pět set let prošla nerušeně jednou ulicí, pak další. První, kdo si na ně troufl, byť jen slovně, bylo několik úsporně oblečených dívek i starších žen. Procházely se tu také zdánlivě osaměle, jenže každou sledoval jako ostříž nenápadný hlídač, obvykle zastrčený do výklenku některých dveří.

„Tady je náš revír, co nám sem lezete?“ pokřikovala na svátečně oblečenou dvojici již trochu starší, ale přitom vyzývavě nalíčená dáma.

Když se vyfintí mladičká studentka gymnázia, dá se to brát jako poněkud odvážnější móda, ale dáma přetékající z krátkých kalhot do všech stran měla maturitu jistě dávno za sebou - pokud kdy vůbec maturovala.

»Neodpovídej jim,« napomenula tetička Věrku neslyšně telepaticky, když viděla, jak to její svěřenkyní škublo. »Soudí nás podle sebe, ale tyhle nejsou nebezpečné.«

Kráčely tedy dál jako nic prostředkem chodníku, jenže pouliční dámy je nemínily tak snadno pustit. Jedna jim dokonce zastoupila cestu, jenže v téže chvíli umlkla, hluboce se jim oběma uklonila a pak beze slova úslužně ustoupila stranou, aby mohly projít.

»Tys ji vcítila?« zeptala se tetičky neslyšně Věrka.

»Jak jinak?« opáčila tetička, ale nespouštěla oči ze všech ostatních lidí v ulici. Příznivě jim tu zřejmě nebyl nakloněný nikdo a kdoví, jak kurážně by si tetička troufala na současné zpacifikování nepřátelsky naladěných pasáků.

Všechny ale zaujalo nepochopitelné chování jejich kolegyně. Zpočátku byla útočnější než všechny ostatní - a pak najednou tohle?

Tetičku to nevzrušovalo. Ani nezpomalila a se zavěšenou Věrkou pochodovala uličkou dál, jednoznačně všem dávala najevo, že se nikým nehodlá zdržovat.

Ulička ústila do osvětlenějšího náměstíčka, kde to přece jen vypadalo bezpečněji. Na druhém konci náměstí postávalo několik poklidně mezi sebou klábosících výrostků.

»Konečně normální lidi!« vzdychla si - opět jen telepaticky - Věrka.

»Nechval dne před večerem, tihle tady čekají na prodavače drog,« zklamala ji tetička. »Zatím ještě nepřišel, ale kdybys je vyrušila při kšeftu, nestačila by ses divit! Ta neviňátka ochotně zmlátí nežádoucí svědky do bezvědomí, jen aby se nepřišlo na jejich špinavosti. My dvě je nezajímáme, dokud jdeme po opačném konci náměstí. Můžeme zkusit zabočit k nim a jen tak se jich zeptat na cestu, chceš?«

»Radši ne,« otřásla se Věrka a zavrtěla hlavou.

»Proč ne?« zasmála se v duchu tetička. »Jsme tu přece na lovu darebáků, proč bychom se zrovna těmhle měly vyhýbat?«

Věrka to uznala, i když trochu neochotně, ale dala se vést ke hloučku mladíků. Vypadali jako parta studentíků, ale to mohl být falešný dojem. Skutečností je, že při jejich příchodu až neskutečně zpozorněli.

Jenže kolem nich prošly v poklidu. Tetička se jednoho skoro lhostejně zeptala na cestu k nedalekému divadlu a mladík jí se zřejmým ulehčením ochotně poradil. Pak se obě dvě od skupinky zase odpoutaly.

»Byli by to docela normální kluci,« komentovala to tetička. »Jenže propadli peklu.«

»Peklo taky existuje?« zeptala se jí Věrka.

»Drogy jsou peklo,« ujistila ji tetička. »Dnes ještě ti kluci vypadají normálně, asi s tím začali nedávno. Měla bys je vidět za takových deset let! Jsou to na jednu stranu oběti, ale na druhou stranu - nechtěla bych se jim plést do cesty bez brodi a ostatních našich prostředků. Drogy udělají vlky i z takových ovcí.«

»A ti, co jim to prodávají?« zeptala se Věrka.

»To bývají stejní ubožáci, jenže s tváří vlků,« přikývla tetička. »Ale častěji mezi nimi najdeš dravce. Sami ta svinstva neberou, ale nestydí se na nich vydělávat. V drogách se dnes točí obrovské peníze!«

»A jaký vztah máme k drogám my kriogisové zajímalo Věrku.

»Neutrální,« odvětila tetička neslyšně. »Nepodporujeme je, ale nezasahujeme ani proti nim - nemá to smysl. Ti lidé mají tisíc a jeden způsob, jak si ničit životy a tohle je jen jeden z nich. Nejsme na světě, abychom napravili všechny zdejší křivdy. Je to nad naše síly a ani to nemá smysl. Myslíš, že drogové oběti touží po záchraně z toho pekla? Kdyby ses dostala do konfliktu s jejich dealerem, půjdou mu všichni jako jeden muž na pomoc. A rozbili by ti hlavu, kdyby ses nebránila pomocí brodi nebo i něčím silnějším.«

»Ale třeba by pomohlo zošklivit jim to pomocí vcítění, ne?«

»Někdy pomůže obyčejná hypnóza,« přikývla tetička. »Jenže post-hypnotické příkazy časem slábnou, zatímco vzpomínky na účinky drog se naopak stávají čím dál lákavější. Lidé mají tendenci zapomínat na všechno špatné a pamatovat si jen to dobré. I když je teď z toho zla vytrhneš, do pěti let budou všichni opět na drogách.«

»A nešlo by vymyslet něco... něco trvanlivějšího?« nedala se Věrka.

»Možná šlo,« pokrčila tetička rameny. »Zkus nad tím bádat, až budeš větší a zvládneš základy biologie. Nemusí to být špatné hobby, ale nečekej, že náš prohnilý svět spasíš. Dám ti jeden příklad. Nenajdeš ho v žádné učebnici dějepisu, jako se tam nedostanou skutečné příčiny lidských válek a jiného neštěstí. Ve starém Římě žil náš kriogis Teodorakis. Byl to původem Řek, ale tenkrát do Říma cestovala spousta lidí ze všech okolních zemí, nebyl tam nijak nápadný. Teodorakis si stěžoval, že společnost starého Říma ničí drogy, halucinogenní houby, prodávané veřejně na tržištích. Římané je pojídali ve velkém na bohatých hostinách i v chudých chatrčích.«

»Něco jako dneska lysohlávky?« ožila trochu Věrka.

»Ty mezi nimi byly také,« přikývla tetička. »Ale nebyly jediné. Na rozdíl od dnešních drog byly dostupnější a levnější, prodávali je vedle ovoce a nikdo před nimi lidi nevaroval. Jen pár lékařů - mezi nimi Teodorakis - si všimlo jejich nežádoucích účinků. Chtěli proto lidi varovat, ale prodavači je hnali z tržišť, aby jim nekazili kšefty. Komplikovalo se to ještě počínajícím křesťanstvím - zkrátka varování nemělo úspěch. A jak to později zcela zákonitě dopadlo? Když vtrhly do Říma barbarské kmeny, nenarazily téměř na žádný odpor. Kdysi neporazitelné legie velkého Říma se proměnily v bandy zdrogovaných, nebojeschopných trosek, neschopné barbary zadržet.«

»A Teodorakis?« chtěla vědět Věrka.

»Ještě předtím se vrátil do Řecka, kde to nevypadalo tak zle,« ujistila ji tetička. »Až do své smrti, kdy už byl starý Řím v troskách, pak trval na tom, že jsme se my kriogisové měli problému hub více věnovat. Já ale nepatřím mezi jeho příznivce. Je sice pravda, že po Římu přišly zlé a ještě horší časy, však také barbaři nebyli žádní andílci, ale kolik lidského neštěstí způsobili římští zhýralci, to se taky nedá spočítat.«

»A proč nezasahujeme ani tam, kde by to mohlo pomoci?«

»V drobných případech přece zasahujeme, alespoň občas,« namítla tetička. »Nesmí to být ale moc vidět. Mohlo by to způsobit víc zla než by bylo to, kterému bychom zabránili.«

»To nějak nechápu,« zamračila se Věrka.

»Tak se podívej,« rozhodla se jí to tetička vysvětlit. »Zkoušeli jsme se kdysi postavit proti církvi, která v té době páchala ve Francii příliš mnoho zla. Chtěli jsme měnit postavení lidí zdola, naučit lidi samostatnosti a nepodléhání zvůli licoměrných kněží. A zpočátku se zdálo, že to má úspěch. Lidé si kázali sami, kněží byli bez prostředků a houfně z toho kraje utíkali. Jenže pak se vrátili v čele křížové výpravy, kterou vydatně povzbuzovali k vraždění, ačkoliv místní lidé nebyli pohané a kazatelé kázali stejnou víru jako ti před nimi, jen za to nepožadovali desátky ani jiné prebendy. No, dopadlo to velice špatně. Křížová výprava naše katary vyvraždila a jen málo se jich zachránilo útěkem. Mnohým jsme k útěku pomohli, ale zachraňovat všechny bylo nad naše síly. Bylo nás málo a dokázali jsme pomoci jen malému počtu ohrožených. Dá se říci, že křižáci náš pokus totálně vyvraždili.«

»Pan Vuk říkal, že kriogisové mohou použít i nějaké hodně velké síly,« namítla Věrka.

»Sílu máme,« připustila tetička. »Ale co je platná hrubá síla, když válečníci vtrhnou do města a začnou vraždit lidi v ulicích? Teoreticky bychom mohli použít i silnější zbraně, ale dopadlo by to jen tak, že by se naše zbraně dostaly do rukou válečníkům, kteří je bez váhání zneužijí proti nevinným. Jsme sice dlouhověcí, ale ne nesmrtelní a už vůbec ne nezranitelní. Nemáme oči vzadu a proti zákeřné ráně do zad nás ochrání jedině když si nepřátele do zad vůbec nepřipustíme. Ve městě se mezi ozbrojence, vraždící bezbranné obyvatele, nemůžeme odvážit. V tlačenici jich vcítěním zneškodníme tak pět - šest, ale když sedmý vystřelí šíp, kriogise zabije. V dávných časech se to párkrát stalo, pak jsme marné snahy opustili. Párkrát jsme vyvražděné město srovnali se zemí i s útočníky, abychom zachránili lidi ze sousedních měst, kteří by přišli na řadu hned potom, několikrát v historii jsme zlikvidovali celé armády, dokud byly pohromadě mimo města, ale takové akce byly jen přiznáním naší bezmoci.«

»Kdybys opravdu chtěla nemít nepřátele v zádech, plížily bychom se po noční Praze zády ke zdem a ne s tolika darebáky v zádech,« podotkla Věrka.

»Kdybys měla soví oči, spatřila bys nad námi tiše kroužit tři sovy pálené,« usmála se tetička. »Jedna hlídá naše nejbližší okolí, dvě prohlížejí ulice před námi, aby nás nikde nic nezaskočilo. Na noční Prahu to stačí, Pražané obvykle nekoukají nahoru, ostatně spatřit ve tmě sovu je skoro nemožné, i když o ní víš.«

»Dobrý!« kvitovala to nadšeně Věrka. »Takže nás jen tak nepřekvapí. Ale co dál?«

»Vrátíme se domů,« pokrčila rameny tetička. »Praha není tak nebezpečné město, aby taková procházka musela zákonitě dopadnout špatně.«

»Nevyšlo nám to dneska, uvidíme příště.« doplnila ji Věrka.

Otočily se zpátky stejnou cestou, kudy přišly. Budou tedy muset znovu projít nejprve mezi mladíky a pak uličkou plnou žen, které by v nich mohly vidět nevítanou konkurenci. Co jim prošlo bez konfliktu poprvé, nemusí projít podruhé, utěšovala se Věrka, kterou vážně zajímalo, co všechno tetička použije. Zatím jedno vciťování - to skoro nic nebylo.

Osvětlené náměstíčko však už bylo prázdné, parta mladíků nikde. Že by konečně přišel jejich dealer, prodal jim co chtěli a v pohodě se rozešli? Anebo jim obě křivdily a ti kluci neměli s drogami vůbec nic společného?

Prošly prázdným náměstíčkem a zabočily do uličky, kde na ně prve pokřikovaly tamty špekovité omalovánky, ale i tam bylo pusto. Pár spěchajících osamělých chodců, nic víc.

»Zajímavé,« mínila Věrka. »Že by se všichni uklidili kvůli nám dvěma, tomu nevěřím! Ale čím to, že tu nejsou? Co je mohlo vyplašit?«

»Možná tu někde poblíž potkáme policejní hlídku,« hádala tetička.

»Ty už o policajtech víš?« podívala se Věrka tázavě.

»Tam, kudy půjdeme, nejsou,« ujistila ji tetička. »Sovy před námi by je určitě spatřily. Mohou se ale nacházet v některé boční ulici. Tyhle noční party sice nemají strážné sovy, ale i jejich „systém včasného varování“ je poměrně schopný. Nám dvěma policisté nevadí, ale ani je nevyhledáváme.«

»Co kdyby nás tady policajti zastavili?« licitovala Věrka.

»Tak by nás zase pustili,« ujistila ji klidně tetička. »Proti nám přece nic nemají.«

»A nemohli by si nás splést s těmi ženskými?« provokovala Věrka.

»Přesvědčování policajtů nech na mně,« navrhla jí tetička.

Nespecifikovala jak, ale Věrka věřila, že by to s policajty zařídila. Normálně, nebo ne...

Prošly v pohodě uličkou a pak už pokračovaly klidně směrem k domovu. Jejich výlet do těchto oblastí velkoměsta skončil klidně, což si od toho paradoxně neslibovaly.

»Praha je ještě poměrně v pohodě,« komentovala to tetička, když odemykala vchodové dveře. »Nejsou všechna města taková. Na jihu Itálie by se to bez konfliktu nejspíš neobešlo. Tady v Praze je i zločinnost slabým odvarem obrazu, jaký najdeš jinde. Což neznamená, že tady nejsou různé mafie a že by nám to tak prošlo vždycky. Příště uvidíme, jestli to byla jen náhoda.«

»Uvidíme!« odvětila optimisticky Věrka.


Následujícího dne ale tetička slíbila pomoc jednomu svému známému, také kriogisovi, který ji o to telepaticky požádal. Rozhodla se proto odcestovat za ním na tři dny do Liberce a Věrka měla zůstat v jejím bytě sama. Tetička v tom neviděla sebemenší problém, ale Věrka se pozastavila nad tím, že by měla být v jejím bytě celé tři dny sama.

„V požadování jídla jsi už dávno soběstačná. Co ti tady může chybět?“ povzbuzovala svoji svěřenkyni. „Aspoň se trošku víc seznámíš s Prahou. Vím, bydleli jste tady, ale vsadím se o co chceš, že jsi většinu času prožila na vašem sídlišti a do vnitřní Prahy ses nedostala jak byl rok dlouhý.“

„Neměla bych se na ty tři dny vrátit k panu Vukovi?“ navrhla Věrka nerozhodně.

„A proč?“ mávla tetička lehkomyslně rukou. „Co budeš dělat na vsi, kde se musíš tak jako tak skrývat? Tady se přece můžeš vciťovat stejně jako na vsi, dokonce máš větší výběr vhodných zvířat. Nejsou tu sice tak rozsáhlé lesy, ale pár hájků tu najdeš, ostatně si myslím, že by ses raději vciťovala někde v dosahu lidí, než sledovat životní osudy veverek a sojek.“

„Tady se přece taky musím skrývat před lidmi... nebo ne?“

„V Praze je víc anonymity,“ ujistila ji tetička. „Tady se můžeš klidně vydat do města, prohlížet si zdejší památky vlastníma očima, je to určitě bezprostřednější než vidět všechno očima racků. Jen by sis měla dávat pozor na čas. Nebylo by dobré toulat se ulicemi večer, kdy mají být dívky jako ty doma, ani v době školního vyučování, kdy by sis taky koledovala o zbytečnou a nežádoucí pozornost. V těch třech dnech je naštěstí sobota s nedělí, takže to máš jednodušší - když budeš po sedmé večer doma, nikdo ti nemůže nic vytknout. Ukáži ti, jak požádat biroivi o duplikát klíče, aby ses dostala domů kdykoliv - a co ti bude chybět?“

Tetička si zřejmě nedělala starosti, jak to Věrka zvládne. Na cestu se nijak nechystala - neměla žádná zavazadla, ani malou kabelku, jen starodávný kapsář u pasu, kde měla nějaké drobnosti, především peníze a dokumenty. Nechala Věrce na stole pár bankovek, údajně na zmrzlinu a jiné mlsky, pak se prostě zvedla a odkráčela na metro. Tvrdila, že si přímo v bytě kjodlych vyvolat nemůže, ale ve městě jich je víc, nejen na Vyšehradě, takže má na výběr.

Věrka tak zůstala v opuštěném tetiččině bytě sama s vidinou tří dnů úplně bez dohledu.

To se jí ještě nikdy nestalo!


Nebylo přece možné zůstat bez dohledu a prožít to někde v koutku vciťováním! Věrka samozřejmě vyrazila do ulic jen co za tetičkou zaklaply dveře. Tetička s tím určitě počítala a z jejich předchozích rad si Věrka vyložila, že s tím předem víceméně souhlasí. Po tetiččině odchodu si tedy ještě v klidu, ale už bez zbytečného otálení dojedla snídani, pak zamkla byt a vyšla na ulici. Dveře za ní zaklaply a Praha byla všude kolem ní...

Ulice sobotního rána byly poloprázdné a Věrka nejprve zamířila na Staré Město, aby si v klidu prohlédla orloj. Střídání apoštolů si pamatovala z jednoho výletu s rodiči, jenže to byla ještě malá a už teď měla vzpomínky značně vybledlé. Pamatovala si například velice výraznou postavičku smrtky, ale už ne ostatní pohyblivé postavy - lakomce ani marnivce. Trpělivě si tedy vystála s několika hloučky turistů čtvrthodinku, chybějící do celé hodiny, aby si osvěžila i obraz apoštolů. Pro jistotu si o tom pořídila záznam - pak se uvidí, kolik jiných kriogisů mělo stejný nápad a kolik záznamů téhle české památce věnovali.

Defilé apoštolů trvalo jen krátce a nepříliš početné hloučky turistů se začaly rozcházet. Věrka se připojila k jedné skupince, vybavené průvodkyní. Hovořila na ně rusky, což Věrce vyhovovalo, mohla tak aspoň zužitkovat nepovinné hodiny ruštiny, na které chodila ještě ve staré škole na sídlišti. Průvodkyně znala o okolních památkách plno zajímavých podrobností a ochotně se o ně dělila jak s turisty, tak i s další vděčnou posluchačkou. Nebyl to výklad jako od tatínka, který také o Praze ledacos věděl, ale byly to dvě mouchy jednou ranou - prohlídka památek spolu s procvičováním cizího jazyka.

Po obkroužení Staroměstského náměstí se Věrka od turistů stejně nenápadně oddělila, jako se k ní předtím přidala. Průvodkyně měla asi jiný plán cesty, zamířila s turisty opačným směrem a Věrka se vrátila k původnímu plánu. Chtěla se projít po Malé Straně a Hradčanech a zastávku na Staroměstském náměstí plánovala původně jen kvůli orloji, kam ji poutaly vzpomínky z doby, kdy tady byla s rodiči.

Vždyť je to sotva pět let! Jak ten čas divně utíká! Navíc většinu z těch pěti let prožila v paneláku na sídlišti, do vnitřní Prahy se nedostala. Rodiče na výlety po pamětihodnostech Prahy neměli čas a ona sama vlastně také ne. Škola, hřiště a kamarádi, to jí až dosud stačilo. O kamarády přišla stěhováním, školu vyměnila za soukromé vyučování pana Vuka a teď tu byla sama, tak svobodná, jako dosud nikdy. Být v sedm večer doma, to přece nebyl příkaz, tetička to mínila jen jako doporučení, aby předešla nežádoucí pozornosti lidí v ulicích.

Kapesné, tetičkou velkoryse poskytnuté, se za zmrzliny ani za jízdenky utratit nedalo, utrácet za jiné nesmysly Věrka nehodlala - všechno, co by mohla potřebovat, měla od biroivi v lepší kvalitě než se dalo koupit v obchodech. Vlastně by si mohla poručit i tu zmrzlinu, jenže tu bylo nebezpečí, že to někdo spatří a bude mít z toho oči navrch hlavy.

Přesunula se raději do metra a nechala se pohyblivými schody vyklopit na povrch až na Malé Straně. Mohla by jet i taxíkem, ale to by z prohlížení pamětihodností nic nebylo, lépe bude jít to v klidu pěšky.

Chtěla obejít Malostranské náměstí a pokračovat Nerudovou ulicí na Hradčany. Jenže ve chvíli, kdy vyšla z metra, přiskočil k ní černovlasý mladík v šedivé bundě a džínách, prudkým pohybem jí vytrhl kabelku a s vítězným řehotem se dal na útěk. Obratně kličkoval řídkým davem, ale nikdo z lidí se mu nepostavil do cesty, všichni mu jen zděšeně uhýbali z cesty. U těchto lidí nikdy nevíte, čím jsou ozbrojeni - i kdyby to byl jen obyčejný nůž.

„Vrátíš to? Zloděééj!“ začala křičet a rozběhla se za ním, jenže hned viděla, že jí uteče - byl aspoň o třídu rychlejší. Jenže jí s kabelkou ukradl i veškerou hotovost, to nebyly malé peníze! Nechtělo se jí šlapat domů pěšky, neměla by ani na zpáteční jízdenku, netoužila ani po ostudě nechat se chytit jako černá pasažérka. Co teď? Vcítit se do něho a přinutit ho, aby se pokorně vrátil? Jenže tohle by jen tak neprošlo, tady je tolik lidí, že by vzbudila velké pozdvižení. Utíkala proto za ním dál, i když se jí rychle vzdaloval a pořád křičela. Cožpak se nikdo nenajde, kdo by toho zloděje zastavil?

Najednou spatřila nad parkem kroužit hejno racků a dostala nápad.

Vcítila se do jednoho, pak do druhého a třetího. U čtvrtého se jí vcítění nepovedlo, ale tři rackové by mohli stačit. Navedla je do prudkého klesání proti prchajícímu zloději, který se konečně vymotal z řídkého davu a vítězně prchal k nábřeží. Teď už ho těžko mohl někdo zastavit, i když se lidé na Věrčin křik ohlíželi - jenže málokdo hned pochopil oč jde a ty, co pochopili, to nechávalo v klidu - jim přece nikdo nic neukradl.

A pak se to stalo.

Do prchajícího a zlomyslně se řehtajícího zlodějíčka v rychlém sledu jeden po druhém narazili v prudkém letu tři velcí rackové. Věrka očekávala, že ten náraz nebude příjemný ani pro ně, proto se od nich těsně před dopadem odtrhla, takže rackové na posledním půl metru už sami o závod brzdili široce roztaženými křídly, ale i tak to byly tři řádné nárazy. A Věrka se hned vcítila do dalších tří racků - bylo jich tu celé hejno, takže měla snadný výběr.

Zlodějíčka první tři nárazy zastavily v běhu. Zakymácel se, ztratil jistotu, ale byl by se ještě vzpamatoval, kdyby nenásledoval nálet další trojice racků, který ho nezastavoval, ale poslal do kolen. Zatímco první tři rackové, vyděšenější než cíl jejich útoku, za usilovného mávání křídel prchali z místa srážky, kolem zlodějíčka se po nárazu vyplašeně zmítala druhá letka. Rackové ho zděšeně sekali zobáky kam dosáhli, křídly bičovali jeho hlavu a záda, než se jim konečně podařilo nabrat vzduch a vznést se.

A shora střemhlav nalétávala třetí trojice. Tu už zlodějíček viděl, protože se rychle rozhlédl, aby zjistil, co se děje. Smích ho přešel už po prvním nárazu, ale teď ho zachvátilo nefalšované zděšení. Třetí letku spatřil, když jí chybělo posledních pár metrů a při pohledu na ta vzdušná torpéda a zejména na jejich hrozivé zobáky odhodil Věrčinu kabelku, schoulil se a oběma rukama si začal chránit hlavu.

Třetí náraz ho srazil na bok. Třetí letka racků rychle mávala křídly, aby co nejrychleji unikla. Rackové si ale nevybírali, kam uhodí křídlem a kam seknou zobákem, až zlodějíček začal hrůzou křičet o pomoc, zejména když zahlédl, jak se formuje k útoku na něho další, už čtvrtá trojice racků.

Kolem něho ale bylo najednou prázdno. Tak jako se mu nikdo nepostavil do cesty, aby ho zastavil a překazil mu krádež, tak se teď nikdo nehrnul s pomocí. Zejména když všichni viděli nepochopitelné chování »zdivočelých ptáků«.

Všichni, kdo kdysi shlédli Hitchcockovy »Ptáky«, se opatrně a podezíravě rozhlíželi po obloze, jestli tam nespatří další příznaky hromadné ptačí vzpoury proti lidem. Věrka však už odhadla, že čtvrtou trojici racků nebude potřebovat, takže je předčasně propustila a letka prudce změnila směr ještě dobrých dvacet metrů odsud.

Věrka mírným poklusem doběhla na místo. Zkrvaveného zlodějíčka, poznamenaného ptačími zobáky, si nevšímala, místo toho zdvihla z trávníku kabelku a pevně si její dlouhý popruh omotala kolem ruky, aby ji zabezpečila proti dalším pokusům o zcizení.

Pak se opovržlivě otočila ke zlodějíčkovi, který skuhral na trávníku. Trpěl více šokem než bolestí, ale výprask schytal spravedlivě.

„Vidíš? Kdybys nekradl, nic by se ti nestalo!“ vmetla mu do tváře.

Jeho vytřeštěného pohledu si už nevšímala...


Jakmile se však rozhlédla, pochopila, že už to zase přehnala.

Kdyby se do toho darebáka vcítila a přinutila ho vrátit jí pokorně kabelku, prošlo by to možná úplně bez povšimnutí. Pražáci nepatří mezi všímavé, jenže scéna s racky, vzdáleně podobná známému horroru, přitáhla na sebe pozornost více lidí než jí bylo milé.

Nejlepší bude ztratit se rychle v davu. Ale jak, když se všichni dívají stejným směrem - na darebáka, který se mezitím váhavě postavil. Pravda, všichni se zaměřili na potrestaného zlodějíčka, zatím si to nikdo nespojoval ani s její kabelkou, natož s ní samotnou, ale nemusí trvat dlouho, než si jí všimnou! Stačí, aby okolostojící lidé začali vyslýchat zloděje, co se to vlastně stalo? Co udělá? Dá se na útěk, nebo bude ještě drzejší? Být to ve středověku, mohl by na ni ukázat jako na čarodějnici a dav by obrátil proti ní. Vlastně jsme v tomhle pořád tak trochu ve středověku - zkuste ublížit zloději a soud proti zdravému rozumu neodsoudí jeho, ale vás, protože »porušujete jeho právo na přiměřený zisk« - jak ke svému údivu kdysi - ještě v Praze - četla na internetu názor jakéhosi »právníka«.

Nezbylo jí než obrátit se shodně s davem a udělat dva - tři kroky. Až pak se jí konečně podařilo vyklouznout a zamířit šikmo do nejbližší ulice.

V té chvíli ji ale dohonil poměrně mladý chlap - nehádala by mu víc než pětadvacet.

„To bylo velice zajímavé, s těmi racky!“ oslovil ji. „To by mě vážně nenapadlo!“

Zarazila se a chvíli na chlapa civěla jako na strašidlo. Proboha, jak mu to mohlo dojít? Už to, že ji spojoval s racky! Bylo to tak, ale koho mohlo něco takového vůbec napadnout? I když tvrdí, že by ho to ani nenapadlo, uhodl to naprosto přesně!

„Slečno, nejmenujete se náhodou Věrča?“ pokračoval chlap bodře, ale teď už to mělo tak trochu příchuť výslechu.

„Náhodou ano,“ odvětila skromně.

„Tak to máme stejnou cestu,“ pokračoval chlap žoviálně.

„Netvrdila bych to tak jistě!“ pokusila se ho zpražit.

„Ale je to tak,“ nedal se odbýt. „Ne že bych měl nějakou nevysvětlitelnou náhodou nápad jít přesně tam, kam jdete - ostatně to ani nevím - ale půjdu teď chvilku s vámi, jestli vám to nebude vadit.“

„A když mi to vadit bude?“ zamračila se na něho.

„Pak asi o hodně přijdete,“ usmál se na ni bezelstně.

„Já s vámi ale nechci jít nikam!“ zamračila se ještě víc.

„Nepůjdete se mnou, to vám nevnucuji,“ opáčil klidně, pořád se stejným úsměvem. „Já půjdu s vámi - a to nemám v úmyslu doprovázet vás až domů - bydlíte přece u Barbory, ne?“

„Vy ji znáte?“ podívala se na něho.

„Aby ne - už takových tři sta let!“ zasmál se opět chlápek.

Kriogis! - došlo konečně Věrce. To mnohé vysvětluje. Proto pochopil, co s těmi racky prováděla! Normálního člověka by to v životě nenapadlo a i kdyby mu to někdo tvrdil, ještě by to považoval za pohádku. Kdežto kriogis, to je něco jiného. Ten ví, že je něco takového možné a pak už mu stačí dát si dohromady jedna a jedna - jednalo se přece o její ukradenou kabelku a kdo jiný by mohl použít racky jako živá torpéda?

»Vy jste od nás?« řekla neslyšně telepaticky.

»Kdybych nebyl, bylo by to horší, co?« odpověděl jí stejným způsobem a nepřestal se při tom chápavě usmívat. Tím jí to už jen potvrdil.

„To tedy ano,“ přikývla už zase nahlas. „Co vás ale na mě tak upozornilo?“

„Kabelka,“ přiznal. „Bylo jasné, že rackové něco takového nedělají sami od sebe, to je prostě nesmysl. Šlo by to jen příkazem při vcítění. A všechno to najednou skončilo, když ten grázlík odhodil kabelku - ergo šlo jedině o ni. No a kdo tu kabelku zvedl, když potom ležela na zemi? Nejspíš majitel - vlastně majitelka. Kdo tedy měl jako jediný z toho náletu racků prospěch? Uznávám, mě by využití racků na něco takového ani nenapadlo.“

„Neumíte se do nich vcítit?“ zeptala se ho nedůvěřivě.

„Ale umím, jenže bych tomu zloději vytrhl kabelku telekinezí a nějakými racky bych se nezdržoval,“ zasmál se chlápek. „Ale tohle taky nebylo špatný, loupežníček dostal, co mu dávno patřilo, ten na to jen tak nezapomene! A bylo to efektnější než mu tu kabelku prostě vzít. Poslyš, Věrko - můžu ti tak snad říkat - ty nejsi dlouho mezi námi kriogisy, že?“

„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny. „Mně to připadá už dost dlouho.“

„Ale sto let to jistě není,“ tvrdil s určitostí. „Ať se na tebe koukám jak chci, není ti ani padesát. Nebo se pletu?“

„Padesát let?“ podívala se na něho udiveně. „Kde bych k nim přišla? Nedávno mi bylo třináct, ale pan Vuk nám vysvětloval, že teď porosteme hodně pomalu.“

„To vám nelhal,“ potvrdil jí její průvodce. „Takže jsi opravdu ještě škvrně - nezlob se, je to tak, vážně tě začneme brát od tvých třiceti let výš, do té doby jsi pro nás pulec, škvrně, nebo taky kačátko, všichni jsme tím kdysi prošli. Slyšel jsem, že se Vukovi podařilo změnit vás tři najednou! Teď se o tom mezi námi dost diskutuje.“

„Jo,“ přikývla. „Ale taky říkal, že to bude tím, že jsme co do váhy všichni tři vydali za jednoho dospělého a studnu to ošálilo.“

„To je jen hypotéza,“ přikývl. „Jsou i jiné. V každém případě se chystáme ten pokus co nejdřív zopakovat.“

„Ale pan Vuk tvrdil, že jeho studna teď bude dvaasedmdesát let vyschlá a nikoho po tu dobu nezmění!“ namítla.

„Není v Čechách jen Vukova studna,“ upozornil ji na detail, který zřejmě přehlédla. „Zatímco ta Vukova má před sebou dvaasedmdesát let nečinnosti, jiným studnám už období klidu končí. Napřesrok bude aktivní Jasněnova, tam by se mohl odehrát první pokus.“

„První pokus snad už byl u Vuka, ne?“ opravila ho.

„Ale kdež!“ usmál se. „Tam to rozhodně nebylo úmyslem, ani Vukovým, ani vaším. To byla pouhopouhá náhoda - a ty se nepočítají.“

„Už máte vyhlédnuté, koho budete měnit?“ vyzvídala.

„Jasněn slíbil, že připraví tři školáky,“ ujistil ji. „Kdyby se to potvrdilo, dalším krokem bude čtveřice ještě mladších. Poslyš, Věrko, kam máš teď vlastně namířeno?“

„Chystala jsem se na Malostranské náměstí a Nerudovkou na Hradčany,“ vyklopila mu celý svůj dnešní plán.

„A co tam?“ pozastavil se nad tím. „To je přece záležitost tří minut! Už vás snad Vuk naučil prohlížet si záznamy, to bývá jedno z prvních témat pro vyučování, nebo ne?“

„Naučil,“ přikývla Věrka. „Ale nezlobte se, ty záznamy budou jednak staré, a za druhé, vlastní dojem je vlastní dojem!“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Nabídl bych ti něco jiného a sama si rozhodni, čemu dáš přednost.“

Už už chtěla něco odseknout, ale v té chvíli ji přemohla zvědavost.

„Co jiného?“ zeptala se.

„Setkání se čtyřmi kriogisy,“ pokoušel se ji zviklat. „Máme v Praze malou, ale útulnou kavárničku, kam se scházíme debatovat. Jestli ještě nepiješ kávu, dej si tam buď kakao nebo cokoliv, co umí biroivi, tam se tomu nikdo nepodiví.“

„Leda majitel té kavárny,“ dodala rychle. „Protože co si dám od biroivi, to nezaplatím, takže bych mu nedala vydělat.“

„Majitel kavárny Záboj tam bude sedět a debatovat s námi,“ ujistil ji. „On je totiž taky kriogis, jen má navíc tu kavárnu. Ne že by ho živila, ale v kavárně se dozví věcí víc než na tržišti, zejména když dnes už tržiště nejsou jako dřív.“

„A hele!“ přijala to s potěšením. „Takže je to takové kriogisí doupě?“

„Dá se to tak nazvat,“ pokrčil rameny. „Chodí tam sice i normální zákazníci, ale i pro ně tam jsou oddělené kóje, aby se navzájem nerušili. Proto tam můžeme i my debatovat bez obav, že by nějakému náhodnému posluchači lezly oči z důlků.“

„To opravdu vypadá zajímavě,“ připustila.

„Tak co?“ viklal ji. „Nepustíš si tu nudnou cestu Nerudovkou ze záznamu a nezvolíš si radši místo trmácení do kopce zajímavější debatu s kamarády, kteří ti budou rozumět víc než deset milionů zbývajících Čechů?“

„Lákavé to je,“ připustila.

„Vykašli se na Hradčany, ty ti neutečou, stojí na svém místě odnepaměti,“ přemlouval ji. „Radši svolám do kavárny U Záboje kamarády a pokecáme si vespolek... s kým si dneska můžeš v Praze bez obalu popovídat? S Barčou, jistě. Uznáváme ji, je pěkně protřelá, ale ještě tě nenaučila telekinezi a už tě pouští samotnou mezi lidi? Co ještě umíš kromě vcítění?“

Brodi, ale to nás naučil už pan Vuk...“

„Aspoň že to!“ souhlasil. Brodi pomůže, když tě někdo napadne příliš hulvátsky, ale je příliš kontaktní, na utíkajícího zloděje naprosto nepoužitelné. Spíš jsi měla použít vcítění, tím útočníka zpacifikuje i začátečník, při troše zkušeností jich zvládneš až pět najednou... na Prahu to většinou postačí. Ale - proč jsi vlastně toho grázlíka nezkrotila vcítěním?“

Věrka mu tedy vyložila, jaká varování od pana Vuka dostali.

„No jo, to je celej Vuk!“ povzdychl si chlapík. „Hlavně na sebe neupozorňovat, to je jeho. Sám ale vciťování používá, tak proč to zakazuje jiným?“

Věrka tedy dodala, že panu Vukovi jde spíš o to, aby si vcítěný člověk neuvědomil, že ho někdo ovládá. A nováček to nedokáže tak, aby to nebylo znát.

„Sám přede mnou donutil vcítěním doktora, aby mě přestal trápit nesmyslnými léky,“ dodala na konec. „Ale ten doktor si ovlivňování opravdu nevšiml!“

„Vuk zkrátka zastává názor »jemného přístupu«,“ zhodnotil to. „Jenže existuje i jiná cesta, jak toho dosáhnout. Nebrat ohledy, zda si vciťovaný něčeho povšimne či ne, prostě ho zpracovat - a na závěr mu dát příkaz, aby na všechno zapomněl. Není to totéž, ale výsledek je úplně stejný, jenže ten druhý postup zvládne i začátečník ve vciťování. Vážně se divím, že vás to Vuk neučil.“

„Pan Vuk nás toho naučil hodně,“ zastala se svého učitele.

„Ale to jo,“ připustil chlap. „Vuk je známý odborník a umí učit, to mu nikdo nebere, jenže většinu času trčí ve své chajdě jako každý Strážce Studny a nechodí mezi lidi. Udělal by z tebe špičkovou vědkyni, ale kdejaký kapsář by měl nad tebou vrch. Aspoň že tě poslal do Prahy a nejlépe k Barče, ta se v lidech vyzná. Jenže když máš obstát ve městě, musíš se naučit nejen znát lidi, ale i zvládnout naše »donucovací prostředky«. Je nebetyčná hloupost spoléhat se na policii a soudy, tam žádnou spravedlnost nenajdeš. To platí nejen v Čechách, ale všude ve světě. Soudy jsou úplatné všude, my kriogisové se prostě musíme bránit sami. Už jsi někdy slyšela pojem »motýlí efekt«?“

„Slyšela,“ pípla. „Pan Vuk si na to někoho pozval. Ale říkal nám, že je to hodně drsná záležitost, na to máme podle něho ještě dost času. Doktora Hübnera odvezli s infarktem do nemocnice, pan Neuwirth skončil po autonehodě na invalidním vozíčku. Chtěli naši rodinu zničit vylhanou směnkou, ale přece jen... pětiletý trest vězení by mi připadal mírnější.“

„To máš asi pravdu, jenže když se chystali zničit vaši rodinu, ačkoliv byl jeden z nich dokonce soudce, který by měl zločiny trestat a ne je sám páchat... já bych byl ještě tvrdší.“

„Tvrdší?“ zděsila se docela upřímně. „Jak - tvrdší? Infarkt je málo?“

„Infarkt je málo,“ přikývl rozhodně. „I s infarktem se dá nejen žít, ale i škodit lidem. Já bych na něho poslal »rychlou rakovinu«. Ta by mu dovolila rozloučit se s rodinou, má-li vůbec nějakou, udělat poslední pořízení - a šup s ním do truhly! Takový soudce si nic jiného nezaslouží.“

„Koukám, že byste byl pěkný sekerník!“ změřila si ho přísně.

„Jakýpak sekerník?“ naježil se. „Každému, co jeho jest - to je moje heslo. Neříkám, že je správné sekat zlodějům ruce, když kradou z hladu. Ale zloděj, který se topí v přepychu, zasluhuje přinejmenším veřejný výprask bičem, i když okrádá jen jiné zloděje. Když ale ničí poctivé lidi až do bídy a zoufalství, zasluhuje si i »pomalou rakovinu«. Aby trpěl rok či dva, celé noci řval bolestí, aby smrt považoval za milost a sám se odpravil. Škoda, že nám kodex nedovoluje používat naše prostředky, dokud nějaký darebák nenapadne někoho z nás!“

„Vy byste byl ale kat!“ otřásla se.

„Kdyby to šlo!“ vzdychl si. „Mimochodem - já tě znám, ale ty mě ne, dovol mí, abych se ti představil. Na kata mám příliš květnaté jméno - Květomil, krátce Květa a známí mi říkají i Květík. To už si můžeš vybrat sama, slyším na všechno.“

„Květomil... Květa... Květík... přiznám se, je to na mě trochu neobvyklé jméno,“ řekla s omluvným tónem.

„V současnosti máš pravdu,“ přikývl. „Ale v době mého dětství bylo docela všední, neobvykle by naopak působila dnešní moderní jména, zejména cizí. Kdo z nás má tradiční, trvale platná jména, může si jen blahopřát a nemusí se ošívat, když ho na ulici někdo osloví. Třeba taková Barča. Barbora nepůsobí nezvykle, stejně jako Václav a Vít. Ale takový Vuk není v dnešní době v Čechách používané jméno.“

„Možná, působí trochu cize...“ přikývla.

„Jméno Vuk se dodnes používá v Srbsku a vůbec tam dole,“ doplnil ji. „Takže náš Vuk působí tak trochu jako přistěhovalec - což je krutá urážka, on přece z Čech nikdy nevytáhl paty, když nepočítáš pár krátkých cest do Indie.“

„Pan Vuk byl i v Indii?“ zajímalo Věrku.

„A není to dlouho,“ přikývl Květa. „Indové byli nedávno tady v Praze - dnes už jejich přítomnost nikoho příliš neudivuje - a ukecali ho, aby se podíval do Ándrapradéše. Ale byl tam jen na skok, na pár dnů. Nepřesvědčili ho, aby s nimi zůstal ani na týden.“

„A že nám o tom nic neřekl?“

„Od Vuka nečekej žádné chlubení,“ mávl rukou Květa.

„Připadalo mi jako chlubení, když říkal, jak pomáhal ruským zajatcům,“ podotkla.

„To nebylo chlubení,“ nesouhlasil. „Vuk lidem pomáhal i tam, kde to přesahovalo náš Kodex. Ale pokaždé to obhájil, když mu to někdo vyčetl. Kodex nám výslovně zakazuje jen škodit lumpům, dokud nenapadnou někoho z nás, ale o pomáhání lidem nic neříká, obecně vyžaduje pouze to, aby to nevedlo k prozrazení kriogisů. A i to máme povolené u lidí, které přijímáme mezi sebe.“

„To se dá pochopit,“ přikývla. „Když už je někdo kriogis, měl by vědět oč jde.“

„Ano, ale Vuk proslul netypičností svých učedníků,“ usmál se Květa. „Ostatně - nejste i vy tři jako učedníci trochu zvláštní?“

„Ale nás nepřijal úmyslně,“ hájila Vuka. „Jitka mu do studny spadla, já s Víťou jsme ji chtěli zachraňovat, až jsme se tam utopili všichni tři!“

„Takže to vypadalo jako nešťastná náhoda,“ přikývl Květa. „To je celý Vuk!“

„Myslíš, že to mohl zařídit úmyslně?“ zpozorněla. „Proč by nám pak vyčítal, že jsme mu zkazili přijetí jiného učedníka?“

„To nevím,“ pokrčil rameny. „Možná už měl opravdu někoho vyhlédnutého, kdo ví?“

„Já si myslím, že to bylo opravdu náhodou,“ řekla Věrka smířlivě.

„Je to možné,“ připustil i Květa.

„Dobrá, já tedy přijímám pozvání do vaší kavárny,“ rozhodla se Věrka.

„Už tam přece jdeme,“ usmál se Květa.

A opravdu! Kdyby se drželi původního Věrčina plánu, šli by teď do kopce Nerudovkou. Mezitím došli na Malostranské náměstí a aniž by si to Věrka uvědomila, zabočili na opačnou stranu do Mostecké ulice směrem ke Karlovu mostu.

Věrce to ovšem nevadilo, byla už svolná se setkáním v kavárně. Kráčeli spolu chvíli mlčky, ale Věrka to dlouho nevydržela.

„Už jste svolal svou partu?“ zeptala se ho. „Předpokládám, že telepaticky, aspoň jsem si nevšimla, že byste telefonoval...“

„Předpokládáš dobře,“ usmál se na ni. „Ale mám k tobě ještě jednu prosbu. Kriogisové si mezi sebou zásadně tykají. Nemohla bys mi už konečně začít tykat?“

„Mohla,“ přisvědčila. „Jen ještě nevím, jak to mezi vámi chodí.“

„My už tě zaučíme!“ slíbil jí.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 13:17