Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zábojova kavárna

Květík měl pravdu, v kavárně už na oba netrpělivě čekali. Kromě samotného majitele kavárny Záboje, který tu měl všechny funkce od majitele po servírku, seděli v té nejzastrčenější kóji nevelké, ale útulné kavárničky ještě dva další kriogisové.

Nevypadali ani neobvykle. Květomil byl očividně ze všech nejmladší, ale ani ostatní nepůsobili dojmem stařešinů, jako pan Vuk. Věrka se neodvažovala odhadovat, kolik let jim je, beztak by to neuhodla. Když s ní Květík zabočil do kóje, zvedla se čekající trojice z čalouněných sedaček a srdečně se s Věrkou seznámila. Hned zpočátku jí nabídli tykání, ne jako Květa po delším hovoru.

„Věnek z Běřkova,“ představil se ten vlevo. „Ačkoliv jsem původem z vesnice, od Třicetileté války jsem Pražák, neboť moji rodnou ves Švédové vypálili a srovnali se zemí. Dnes je tam les, stejně jako na místě dvou dalších sousedních vesnic.“

„Vít Krchňák z Kutné Hory,“ představil se hřmotný chlap vpravo. „V Praze jsem často, doma si nemám s kým popovídat. Sousedů mám dost, jenže všichni raději sledují ten novodobý mor televizi, věří z ní každému cintu a nedá se s nimi o ničem mluvit.“

„Záboj z Jičína,“ představil se kavárník. Měl číšnický oblek a čas od času od společnosti odbíhal, kdykoliv si ho ostatní hosté vyžádali.

„Jak vidíš, nejsme ani zdaleka všichni Pražáci, spíš naopak, ale právě ses seznámila s jádrem pražské tlupy,“ uškleboval se na ni Záboj. „Chodí sem kriogisů víc, ale nebylo by dobré, aby se tu setkávali v týž den všichni. Soboty patří téhle partě.“

„Takže kdybych sem přišla ve všechny dny v týdnu, mohla bych se tady seznámit se všemi?“ zajímala se Věrka.

„Žel, není tomu tak,“ odvětil Záboj. „I tady v Praze jsou mrzouti žijící o samotě. Tomu se ale nediv, některým stařešinům je víc než Vukovi. Ten už k nim má také blízko, ačkoliv je pořád ještě chlapák. Až ti bude přes tisíc let, sama uvidíš, že stáří není záviděníhodné.“

„Na to si ještě hodně dlouho počkám,“ opáčila bezstarostně.

„Na to si vzpomeň, až budeš slavit tu tisícovku,“ pokrčil rameny Záboj. „Život uběhne každému, ať má osudem dáno let dvacet, sto, dvě stě anebo dvanáct set.“

„Staří klasikové na to měli úsloví: koho bohové milují, umírá mlád,“ dodal Věnek.

Před Květou se znenadání objevil šálek vídeňské kávy s kopcem šlehačky a před Věrkou puclák plný voňavého kakaa. Na stole stála veliká oválná mísa s koláčky, které Věrce připadaly skořicovou vůní známé. Záboj v úloze číšníka přinášel ostatním hostům jídlo z kuchyně, kam ale nikdy nikoho nepozval, nikoho tam totiž neměl. Mezi kriogisy nemusel předstírat, že objednávky předává nějakému kuchaři a pak to z kuchyně přináší.

„Už jsem vlastně taky umřela,“ podotkla Věrka a zvážněla. „Aspoň oficiálně. Jsem naživu, ale nemám tu... jak tomu říkáte... identitu...“

„To nevadí, brzy získáš jinou,“ utěšoval ji kriogis Věnek. „My nemůžeme žít mezi lidmi na jednu totožnost, měníme ji tak třikrát za století, někdy i častěji.“

„Četla jsem knížku o zpěvačce, která měla také neobvykle dlouhý život,“ řekla Věrka.

„Myslíš Čapkovu Věc Makropulos, že?“ usmál se Vít. „No, Čapek Elinu neuvěřitelně příkře setřel jako prázdnou a povrchní ženskou. Vůbec ji nešetřil, dokonce tam uvedl i její pravé jméno, ačkoliv ho výslovně žádala, aby to nedělal. Elina zdaleka není taková, jakou ji popsal. Nikdy neměla žádnou aféru, na to si dávala pozor. Chtěla by ses s ní seznámit?“

„Cože? Seznámit se s živou Elinou Makropulos?“

„Proč ne? Na rozdíl od Čapkovy literární figury není Elina prázdná a studená ženská. Musela po setkání s ním na čas zmizet jako zpěvačka a vzdát se svého oblíbeného monogramu, toho známého »E-M«. Dnes zase zpívá, přece se nevzdá své největší záliby! Publicitě se ale vyhýbá jako čert kříži. Stačí jí skupinka ctitelů, kteří ji uznávají jako zpěvačku.“

„Kolik jí je dneska let?“ zajímalo Věrku.

„Čapek ji popsal dokumentárně přesně,“ ušklíbl se Záboj. „Narodila se léta patnáct set osmdesát pět po Kristu, sama si to spočti. Jejím otcem ale nebyl Hieronymus Makropulos, osobní lékař císaře Rudolfa II - to už byla její legenda.“

„Takže nebyla ani Řekyně?“

„Ale to ano, byla a je Řekyně z Kréty,“ ujistil ji Záboj. „Jen ten Hieronymus nebyl její pravý otec, ale učitel, co ji vzal mezi učedníky. Takže do jisté míry jejím otcem byl, ale jen duchovním.“

„Vždyť ona Čapkovi prozradila tajemství kriogisů!“ napadlo Věrku.

„Částečně,“ připustil Záboj. „Naštěstí ne všechno, Čapek by to rozkecal, pro něho byl dobře napsaný článek důležitější než její prosba, ať o tom pomlčí.“

„A to nebylo proti kodexu, co mu řekla?“

„Nebylo,“ ujistil ji Záboj. „Chtěla ho přilákat mezi kriogisy a v tom případě mu směla trochu poodhalit i naše utajování. Karel Čapek ale její důvěru zklamal, projevil se jako výjimka.“

„Proč?“ zamračila se.

„Elina udělala chybu,“ zvážněl Záboj. „Soustředila se na jeho veřejně projevené názory, líbily se jí a chtěla mu nabídnout život mezi námi. Osudově přitom přehlédla, že se bratři Čapkové dali k zednářům. Zjistila to zkrátka pozdě. Zkusila ho přemluvit, aby se s nimi rozešel, ale to už neměla naději. Jistou roli možná sehrálo, že mu mohla mezi námi nabídnout jen jedno místo. Musel by se rozejít s bratrem, sestrou, se známými a přáteli, to je vždy těžké rozhodování, sama už to přece taky znáš.“

„Znám,“ přikývla. „Strašně jsem obrečela, že pan Vuk nemůže vzít i moje rodiče.“

„Naštěstí jsi aspoň jedináček,“ přikývl i pan Věnek. „Ti to mají paradoxně snadnější. Představ si, že bys měla brášku nebo sestru, které bys musela opustit...“

„Brrr!“ otřásla se. „Nedivím se, že to Čapek odmítl.“

„Člověk se dokáže rozejít s rodinou i se známými, to máme vyzkoušené tisíciletími,“ pokračoval Záboj. „Všichni jsme tím prošli. V nejhorším případě to jde i naráz. Čím se varianta »nehoda« liší od přirozeného úmrtí? »Pozůstalí« si trochu popláčí a život jde dál, jen »nebožtík« žije jinde a pod jinou totožností. To není tragédie, tak se dá odejít kdykoliv. Horší je, když se má někdo rozloučit s vidinou, že patří mezi kastu Vyvolených samotným Bohem a předurčených k vládě nad světem a nad lidmi. Taková víra je ze všech nejpevnější, od ní se málokdo oprostí. Jenže podle našeho kodexu právě ti mezi nás zásadně nesmí. Pamatuji, jak Elinu zdrblo, když ji Čapek, kterého si tehdy ohromně vážila, odbyl. I když je možné, že toho později sám litoval, jenže po tom, jak Elinu před celým světem poplival jako prázdnou, bezcennou slupku, nemohl čekat, že se k němu vrátí. Některé nabídky se zkrátka neopakují.“

„Ani se o to nepokusila?“

„Měla ještě cukání, ale rozmluvili jsme jí to,“ odvětil tvrdě Záboj. „Elina není běžná operní a kabaretní zpěvačka, ona v Čapkovi právem viděla génia, který by jako kriogis mohl ještě vyrůst a přinést mnoho dobrého. On i po tom setkání rostl a přinesl hodně dobra, ačkoliv žil už jen krátce. Na druhé straně to jako zednář částečně znehodnotil. Elina ho litovala, dokonce mu pak nosila na hrob květiny.“

„A Čapek nakonec zemřel...“ vzdychla si.

„Jako tisíce jemu podobných,“ oplatil jí povzdech i Záboj. „Nebyl jediný, více lidí naši nabídku zvážilo a odmítlo s plným vědomím její závažnosti. Není jednoduché dát se k nám. Na první pohled je to lákavé, máme přece delší život, kdo by to nebral? Ale na druhý pohled každý trošku přemýšlivý člověk zjistí, že se musíme mnohého vědomě vzdát. A my jiné nebereme. Nikomu to nezatajujeme, naopak, zájemce včas varujeme. Vzdáte se rodiny, kde jste vyrostli, i rodiny, kterou byste si jinak založili.“

„Kriogisové nemají děti?“ zeptala se rychle.

„Málokdy,“ řekl místo Záboje Květomil. „Není to úplně vyloučené, ale má to malou pravděpodobnost. Ale to si prober s Barčou, ta ti to podá vědecky, je to její obor.“

„Dobrá, nechme toho,“ souhlasila rychle Věrka. „S Barčou si popovídám později. Jistě je ale spousta jiných témat, ne? Smím se tedy na něco zeptat?“

Všichni čtyři pánové si viditelně oddychli, že se právě nakousnutému tématu vyhnou.

„Jen se ptej!“ vybídl ji Květa.

„Proč nesmíme po biroivi požadovat peníze?“

Pánové se na sebe podívali a pak se rozřehtali.

„To je tak hloupá otázka?“ zamračila se.

„Není hloupá, jen je příliš častá,“ odvětil za všechny Květa. „Ale nic si z toho nedělej, také jsem ji položil svému učiteli, jen je to už tři sta let. Ale divím se, že jsi s tím přišla až za námi a ne už za Vukem nebo Barčou.“

„Já jsem se jich ptala, ale pan Vuk mi řekl, že je to mezi námi kriogisy prostě zakázané a šmytec a Barča k tomu dodala, že peníze musí být něčím kryté a když se dají ve velkém množství do oběhu, rozloží hospodářství. Nezdá se mi, jak hospodářství rozloží pár tisícovek od nás. Kromě toho jsem se s Barčou trošíčku neshodla na pirátském kopírování, co naopak odsuzuji já.“

Záboj právě odběhl k nějakému zákazníkovi a zbylí tři se podívali na sebe, kdo by to měl Věrce vysvětlit. Až si Věnek odkašlal a zkusil to.

„Takže tě Vuk odbyl s tím, že vytvářet peníze je zkrátka zakázané a Barča, že peníze nekryté zbožím jsou pro hospodářství nebezpečné...“ začal shrnutím toho, co už věděla.

„Ale my přece nepotřebujeme miliony, které by snad vadily,“ namítala.

„Nepotřebujeme,“ souhlasil Věnek. „Záleží i na měřítku. I když dáš v Čechách do oběhu nekrytou miliardu, moc se toho nestane. Při bilionovém rozpočtu je to jako kapka do rybníka. Tatáž miliarda, vržená do menšího městského státečku by znamenala katastrofu. Tolik peněz způsobí inflaci, nárůst cen a obecně tím okradeš všechny. V počátcích civilizace bylo velice snadné zahltit hospodářství kterékoliv země, později to už tak snadné nebylo, ale jak světu ukázali Němci, i velké hospodářství Německa se dá nekrytými penězi rozložit.“

„No dobře, ale my jsme přece... ta kapka do rybníka...“ namítala.

„Nejsme,“ opáčil Věnek. „Na počátcích mohli kriogisové zruinovat kteroukoliv zemi, dnes je lidí mnohem víc, ale pravidlo zůstalo. Američané tisknou prakticky bezcenné dolary, to je jejich lumpárna, i jejich problém. Potíž je v tom, že se pokoušejí zahltit celý svět a to je hodně velký kolos. Až lidé pochopí, kam to vede, dolary odmítnou a další obrovská říše bude v prachu. Ale my to nezpůsobíme ani v malém. Od lidí nechceme nic zdarma, naopak, platíme jim i daně, za které od nich nic nedostaneme. Lidé si platí daněmi zdravotnictví, které nepotřebujeme a nevyužijeme, policii která je nám k ničemu, protože se musíme bránit sami, zkrátka máme všechno vlastní.“

„Jezdíme tramvajemi,“ připomněla mu Věrka.

„Občas,“ připustil Věnek. „V poslední době za nestydatě předražené jízdenky, že je to až k nevíře...“

„Ostatní lidé nereptají a platí,“ připomněla mu Věrka.

„Nebo jezdí auty,“ řekl Věnek. „My auta nemáme, nanejvýš vypůjčená. Když někdo z nás potřebuje cestovat, jakože je to málokdy, buď použijeme běžné dopravní prostředky jako ostatní, nebo, zejména v poslední době a na delší vzdálenost, kjodlychy. Ono se to s časem mění. Dnes nemůžeme od města k městu jezdit na koních ani na velbloudech, na druhé straně dnes nemůžeme létat se zopeegy, jako to šlo ještě v minulém století.“

„Co jsou to... zopeegy?“ zeptala se.

„Létající lodě Aplafů,“ řekl Věnek. „Vytvořili si je, když se na Zemi trochu zabydleli. Zanechali nám dva typy, ale pro nás lidi byl vhodný jen ten menší, dal se lépe přizpůsobit na naše rozměry. Aplafů ho měli jako jednoduchý jednomístný letounek, pro nás lidi to byla veliká létající loď. Samozřejmě jsme je nepoužívali každodenně, ale jen když to nešlo jinak. Dneska už s nimi nelétáme.“

„Proč?“

„Příliš obtížně se utajují,“ řekl Věnek. „Dřív stačilo vyletět nad mraky a nikdo si nás nevšiml. Dnes jsou všude radary, shora brejlí satelity, to je potom těžké létat bez povšimnutí.“

„A už je někdo viděl, ty zopeegy?“

„Tisíce lidí!“ ujistil ji Věnek. „Dnes nemůžeme ani přistát v obydlené krajině, hned se seběhnou zvědavci. Nemůžeme létat ani v Indii, kde jich dříve létaly desítky. Nadprostorové tunely kjodlychy jsou naštěstí pohodlnější a dají se i lépe utajit.“

„Ty už znám,“ přikývla. „Pan Vuk je má přímo v chalupě.“

„Ale vraťme se k penězům,“ obrátil Věnek. „My vlastně peníze potřebujeme jen když jednáme s lidmi, nejčastěji když jim platíme výpalné.“

„Výpalné? Jaké výpalné?“ zpozorněla Věrka.

„Různé poplatky, daně a desátky, které platíme, aby nás lidé nechali na pokoji,“ usmál se Věnek. „Například daně z nemovitostí a poplatky za vodu a kanalizaci. Můj dům není na veřejný vodovod ani na kanalizaci napojený, ale platím jako jiní. Vodu mi dodává biroivi v pramenité kvalitě, na jakou se veřejný vodovod nikdy nezmůže, odpad likviduje anihilace dešadé, takže bych platit nemusel, platím jen abych nebyl nápadný. Stejné je to s elektřinou. Elektřinu nepotřebuji ani neodbírám, ale faktury za ni platím řádně a včas. Můj dům je už starší, nájemníků je v něm víc, takže jsem dal na můj elektroměr připojit několik světelných obvodů mých nájemníků, kterým ani nepřijde, že platí méně. To už nikdo nekontroluje, rozvodné podniky zajímá jen vedení od elektrárny k elektroměrům, dál jim po tom nic není. A když už musíme platit za ty nesmysly, ať se nikdo nerozčiluje, když občas utratíme peníze i za taxi, tramvaj nebo za metro.“

„Dobře, ale proč si je prostě nenecháte udělat od biroivi?“ naléhala Věrka. „Tetička mi říkala, že občas nosí nějaké věci do bazaru, aby měla peníze. Proč takovou oklikou?“

„Já zase prodávám hostům kávu, zákusky, čokoládu a jiné kavárenské dobroty,“ usmál se pan Záboj. „Tím pádem podávám daňová přiznání. Naštěstí se nikdo nepozastavuje nad tím, že píšu vstupní náklady paušálem. Nevykazuji, od koho zboží odebírám, neboť nic neodebírám. Dřív to bylo horší. Kavárnu mi znárodnili a oficiálně jsem byl zaměstnancem podniku Restaurace a jídelny. Musel jsem pak něco přece jen odebírat, jenže jsem ty blafy ihned anihiloval. Teď je kavárna opět má a nikdo mě nekontroluje, leda z obchodní inspekce a hygieny. Byli tu párkrát, žádné závady pochopitelně nenašli, tak zase zmizeli.“

„Ještě nedávno byl problém, když člověk neměl patřičné razítko o zaměstnání,“ dodal pan Věnek. „Začali s tím Němci a přetrvalo to i za komunistů. Kdo nebyl řádně zaměstnaný, toho Němci prohlásili za zloděje, komunisti za příživníka a tvrdě ho stíhali. To byla jediná doba, kdy jsme měli všichni falešné razítko ve stejně falešném dokladu. Falešné doklady ostatně máme v Čechách od dob Rakousko-Uherska, předtím to šlo i bez nich.“

„Ale když už musíme používat falešné doklady, proč ne falešné peníze?“ vracela se Věrka pořád k původní otázce.

„Narušuje to hospodářskou rovnováhu,“ opakoval Věnek. „Peníze slouží jako potvrzení, že jsi něco pro ostatní udělala nebo vytvořila. Pravda, nejvíc peněz vždycky mají zloději, kteří ostatní ve velkém okrádají, ale k těm se nepřipojíme. Když už něco od lidí chceme, i kdyby to měl být klid a pokoj, musíme jim něčím přispět. Dát do systému nějaké hodnoty. Vuk v dobách nouze zachraňoval lidi od hladu a dával jim mouku i za slova díků, ale jakmile nouze pominula, přestal s tím. Tím rovnováhu neporušil, ale vracel, porušovali ji totiž příliš často vojáci. Záboj prodává lidem kávu, zákusky, dorty a jiné dobroty, za to dostává peníze a zásobuje jimi jiné kriogisy, ale jde to jen v malém. Proto máme v Praze jednu jedinou kavárnu obsluhovanou kriogisy.“

„Proč?“

„Protože i tak narušujeme dosavadní řetězce. Záboj prodává zákazníkům dobroty, ale neodebírá od nikoho kávu, mouku ani cukr. Kdyby to dělal ve velkém, zruinuje zemědělce, ačkoliv je už téměř vyhubili naši pitomci velkopodnikatelé a do Čech všechno dováží, ke všemu na dluh.“

„A co kdybyste velkopodnikatelům začali opravdu tvrdě konkurovat a vyhnali je ze země?“ napadlo Věrku. „Co kdybyste převzali vládu aspoň v Čechách?“

„To už tady bylo,“ vzdychl si Věnek. „I když je to dávno.“

„Ale v dějepisu nic...“ začala Věrka trochu zaraženě...

„...není?“ dodal Věnek. „To se totiž odehrálo tak dávno, že se mezi lidmi nezachovalo skoro nic a u nás kriogisů jen pár milionů záznamů jako varování.“

„Co se to vlastně tenkrát stalo?“

„Kriogisové udělali krátce po smrti Aplafů pokus. V Indii na poloostrově Atalantix, ani ten už bohužel na mapách nenajdeš, začali lidi zásobovat pomocí biroivi. Zamýšleli tam vytvořit vzorovou společnost, kterou by pak rozšiřovali do okolí. Lidem začali dávat, co kdo potřeboval, požadovali za to maličkost, aby jim lidé naslouchali, až je budou učit vědu Aplafů. Z Atalantixu se měla stát země blahobytu a vědy. Tak to aspoň plánovali.“

„Ono jim to nevyšlo?“ zpozorněla Věrka.

„Fiasko je asi nejlepší výraz,“ přikývl Věnek. „Zpočátku to jakž takž šlo. Vzdělanost tenkrát stoupla k nevíře v Atalantixu i v celé Indii. Lidé se měli jako v pohádce. Jenže chyba nastala ve vztahu lidí k vědě. Mnozí lidé ji chápou snadno, ale protože nejsou všichni stejní, jiným to nešlo. Ze všech zkrátka odborníky neuděláš, všude se najdou pitomečkové, kterým dělá problém sčítat čísla větší než počet prstů na rukou.“

„Ty bych zbytečně nemořila,“ navrhla rychle Věrka. „Kdo na to nemá, ať se naučí jen to nejnutnější.“

„A přesně tak to tenkrát kriogisové zpackali. Rozdělili lidi na kasty. Nejváženější měli být schopní odborníci, ti měli dělat vědu. Průměr byli ti méně schopní, kteří se měli věnovat službám a na samém konci byli pitomečci, neschopní se učit, těm nemělo smysl zatěžovat hlavy nejen vědou, ale ani ničím jiným.“

„Co na tom bylo špatně?“ zarazila se Věrka.

„Nic, jen to, že se během necelého století prudce změnil poměr schopných k hlupákům. Čím dál tím víc lidí spadalo mezi pitomečky. Kriogisové se o ně starali, ale pitomečků přibývalo a schopných odborníků stejně rychle ubývalo. Samozřejmě brzy přišli na příčinu. Mnoho schopných začalo ze sebe schválně dělat pitomečky. Měli se dobře jako odborníci, jenže místo náročného studia se váleli na pohovkách v domech u plných stolů, bavili se jednoduchými hrami a ještě se těm schopným vysmívali. Začali je dokonce považovat za hlupáky, kteří se zbytečně dřou i tam, kde »chytřejší« mají všechno bez námahy. Nikdo pak nechtěl dělat ani služby, takže vědci místo vědě sloužili hlupákům.“

„Aha...“ začalo jí to docházet. „To mi něco připomíná...“

„No, skončilo to velice špatně,“ uzavřel tu historii Věnek. „Kriogisové dávali spoustu potravin i jiného zboží levně nebo i zdarma sousedním kmenům. Jenže sousedé chtěli víc a víc. Už jim nestačilo, co dostávali po dobrém, chtěli víc a zkusili to tedy silou. Do zemského ráje Atalantix vtrhli dobyvatelé z okolních zemí. Darebáci se mezi sebou vždy domluví, když čekají bohatou kořist. Zlenivělí pitomečkové se nebránili, byli líní i vzít do ruky zbraně, barbaři je vraždili po tisících a zaplavovali pozemský ráj jako ohnivá potopa. Nebylo to ale snadné, jak si představovali. Do války se vložili kriogisové. Jenže použili i nevyzkoušené prostředky Aplafů a to teprve stálo za to! Armády barbarů shořely i s koňmi, slony a vozy, jenže kriogisové použili příliš síly, až rozhoupali i zemskou kůru. Pozemský ráj poloostrov Atalantix se potopil do moře, s miliony dobyvatelů utonuly miliony místních. U starých Řeků se to zachovalo jako pověsti o zkáze Atlantidy, jiné národy tomu říkají potopa světa. Vlna tsunami obkroužila celý svět, spláchla desítky tehdejších civilizací, jiné krátce poté zasypal písek pouští, neboť to narušilo i světový koloběh vody...“

„To tedy vážně přehnali,“ zhodnotila to Věrka.

„Zahynula tenkrát i většina kriogisů,“ pokračoval Věnek. „Na poloostrově Atalantix nezůstala ze stovky Studní prygo žádná. Potopily se i se svými Strážci.“

„Oni neměli tregy?“ zeptala se.

„Měli - a někteří je stihli i aktivovat,“ ujistil ji Věnek. „Tregy zkrouceným prostorem oddělily Studny od okolí, aby na ně nemohli vtrhnout dobyvatelé ani voda, Atalantix se však tehdy potopil příliš hluboko a především natrvalo. Strážci v nich byli ve tmě na dně moře uvězněni bez naděje na únik. Někteří se ani potom nevzdali a věnovali se vědě. Udržovali telepatické spojení s přáteli na pevnině, ani ti je však nedokázali z podmořského vězení vysvobodit. Bubliny tregů vydržely v hlubině moře i dva tisíce let po katastrofě, jenže už bez Strážců, kteří pomřeli sešlostí věkem. Později se bubliny podařilo postupně na dálku povypínat, pokaždé za vzniku ničivé vlny tsunami, naštěstí už jen místního dosahu. Po uvězněných Strážcích zůstaly jen objevy, které vědění kriogisů posunuly o něco dál.“

„Ale co ti nahoře?“ starala se Věrka. „Ti to jistě také neměli lehké, že?“

„Neměli,“ přisvědčil Věnek. „Kastovního systému se zmocnili lidé, bráhmani. Věda v Indii klesla tak hluboko, že se za celá tisíciletí nevzpamatovala a potomci vědců byli její největší překážkou. Kriogisové se naštěstí od bráhmanů odtrhli a už se k nim nevrátili. Založili vědecké středisko Ándrapradéš, ale po zkušenosti z Atalantixu nechtěli opakovat zranitelné soustředění kriogisů na jednom místě. Začali se proto stěhovat a stavět Studny všude, kam se dostali. Nejenže obnovili zdecimované počty kriogisů, ale rozprostřeli nás skoro po celém světě.“

„A jsou na světě místa bez kriogisů?“

„Jistě,“ usmál se Květík. „Na světě je spousta pustých míst, kde se neusadí ani kriogis. My se potřebujeme ztratit mezi lidmi, nejvíc je nás proto ve městech. Jenže Studny nemohou být příliš blízko u sebe, jinak se nepříznivě ovlivňují, jsou tedy i se Strážci dál od měst. V Praze jsou dvě jen díky tomu, že se Praha pořád roztahuje a pohlcuje okolní osady. Nedávno byla v Praze jen jedna, druhá byla mimo. Ačkoliv se žádná z nich nehnula z místa ani nepřibyla, jsou dnes administrativní cestou obě v Praze.“

„Díky za výklad historie,“ vzdychla si Věrka. „Když už jsem mezi vámi, musím být vděčná za kdeco, co mi přiblíží oč jde.“

„Kriogisové prošli mnoha katastrofami,“ řekl Věnek. „A na základě zkušeností vznikly zásady, kterým říkáme Kodex. Chceš-li znát podrobnější důvody, proč nesmíme dělat peníze pomocí biroivi, ukážeme ti záznamy, které to vysvětlují a odůvodňují. Připrav se ale na to, že většina z nich je starší než říše Babylónu, skoro jako peníze samotné.“

„Díky,“ řekla. „Časem si je jistě prohlédnu...“

„A v čem že ses ještě s Barčou neshodla?“ zeptal se jí pro změnu Květík.

„Na kopírování,“ odvětila. „Barča neuznala pojem »duševní vlastnictví«, kdežto já tvrdím, že se má za kopírování uměleckých děl platit.“

„To bude tím, že my vůbec máme vlastnické vztahy odlišné od zbytku lidstva,“ řekl vážně Věnek. „Barča ti řekla, že lidstvo je celé založené na kopírování, nebo ne?“

„Jak to víš?“ zarazila se.

„Protože to je jedna z našich nejdůležitějších zásad,“ řekl Věnek. „Mezi sebou peníze nepoužíváme a kdyby bylo zakázané kopírován, lidstvo by vyhynulo. Nic by se nedalo pěstovat, nic by se nedalo stavět. Lidé by vlastně nesměli ani sbírat plody, spadlé na zem i to je napodobování, dokonce napodobování zvířat.“

„Dobře, ale to jsou obecné věci,“ připustila Věrka. „Jde ale o skutečná umělecká díla, taková ta jedinečná, rozumíte? Mona Lisa je prostě na světě jen jedna.“

„Narážíš tím na lidskou nedokonalost, díky které nejsou výrobky stejné, i když člověk dělá tutéž věc víckrát po sobě?“ hádal Věnek. „Pravda, v umění se to dokonce vydává za přednost. Ale u takových ševců... je originalita spíš na závadu. Jak by se ti líbilo mít každou botu jinou? Dobře by se v nich nechodilo. Jedna by tlačila, druhá by neustále padala, boty mají být pokud možno stejné s tím, že jsou levá a pravá zrcadlově otočené.“

„Boty do umění nepatří!“ namítla Věrka.

„To by tě asi umělečtí návrháři hnali!“ usmál se Věnek. „Umění se týká i bot a oblečení, co kus, to originál a pak teprve mohou být pořádně drahé!“

„No dobře, ale to je už užitkové umění,“ ustoupila trochu. „Ale co takové obrazy?“

„Slyšela jsi už o výtvarných technikách jako jsou dřevoryty, mědiryty nebo linoryty?“ zeptal se jí Věnek a když Věrka pokrčila rameny, pokračoval.

„Výtvarník obraz vyryje do nějakého materiálu, dřevěné nebo měděné destičky, natře ji tenkou vrstvou barvy a otiskne na papír. Často se tak dělají i složité obrazy, na které je třeba víc vyrytých matric, pro každou barvu zvlášť. Z jedné matrice se dá dělat i více obrázků, je to přece opakovatelně použitelná forma. Aby se to považovalo za originál, musí výtvarník kopie očíslovat. Pak bude originálů třeba padesát, ale ani o jeden víc. Výtvarník pak všechny formy poctivě rozrýpe a tím je znehodnotí. Asi jako by v továrně na boty po vyrobení padesáti párů bot zničili stroj na boty. Pak by mohl každý pár bot stát sto tisíc, ale byly by to číslované umělecké originály.“

„To je snad blbost, ne?“ vyhrkla.

„V umění to blbost není?“ usmál se Věnek. „V umění je to zákon! Zejména dnes, kdy výtvarníci tvoří svá díla na počítačích. Už z principu by je mohli kopírovat tisíckrát, ale oni vytisknou deset originálů a pak předlohu zničí. A pak tvrdě stíhají každého, kdo jejich dílo zkopíruje, i když tím vlastně vyrobí další originál. Úplně stejné tiskárny totiž nenajdeš a každá kopie je vždycky nepatrně barevně odlišná i bez číslování.“

„Ale tím se znehodnocuje výtvarníkova práce!“ namítala. „Jen si představte, jak se budete piplat s obrázkem a někdo si ho pak fik-mik zkopíruje? Jak k tomu přijdete?“

„To záleží na měřítku,“ usmál se Věnek. „Automobilka si nechá od známého návrháře navrhnout tvar nového auta. Pak podle jeho návrhu vyrobí nejen pět očíslovaných kusů, ale sto tisíc stejných aut. Je to také znehodnocení práce automobilového výtvarníka, nebo naopak její pravé zhodnocení?“

„Některé automobilky dělají jen omezené série luxusních modelů,“ namítla.

„Jistě, mají většinou silnější motory a jsou až stokrát dražší než obyčejná auta,“ přikývl Věnek. „Kupují je největší zloději, aby se před ostatními blýskli nějakým originálem a automobilka jim je na přání třeba i pozlatí. Říká se tomu snobismus.“

„Ale přece jen... umění by se podporovat mělo,“ nechtěla jen tak ustoupit.

„Mělo,“ souhlasil Věnek. „Chceš-li, věnuj se umění. U nás získáš skvělé podmínky jako nikde jinde. Můžeš mít libovolné hudební nástroje, barvy a malířské potřeby, nejvzácnější kámen na sochy, po materiální stránce tě nikdo neomezí, usnadníme ti i veřejnou produkci. Jen nadání, talent, nebo jak se těm vlohám říká, musíš mít své, ty ti nikdo nedá. Ale musíš také počítat s tím, že budeš muset častěji než jiní měnit totožnost. Pozeptej se na to Eliny Makropulos, ta už v tom chodí přes čtyři sta let.“

„Elina také nahrává písničky?“ zeptala se Věrka. „A nevadí jí, když je někdo upirátí a nezaplatí za ně?“

„Elina samozřejmě vystupuje veřejně,“ ujistil ji Věnek. „Její koncerty jsou zanesené se do našich záznamů už před čtyřmi sty lety. Lidé tenkrát nedokázali zaznamenávat písně jinak než jako notový záznam plus text. Dnes samozřejmě natočila i pár současných záznamů pro své posluchače, dokonce je na svých koncertech i prodává, má to jako vedlejší příjem. Ale na nikoho se nezlobí, když si tyhle záznamy zkopíruje. Ona občas rozdává svým fanouškům cédéčka jen tak, oni za to tím víc chodí na její koncerty.“

„Ještě řekni, že ty koncerty pořádá zadarmo!“ vyhrkla Věrka nesouhlasně.

„Úplně zadarmo je nepořádá,“ připustil Věnek. „Z něčeho platí pronájem sálů, ani doprava není zdarma, ale i tak má peněz přebytek, ačkoliv její koncerty jsou v celém Řecku nejlevnější. Tam to má dnes kultura obzvlášť těžké, lidi na ni nemají peníze.“

„Ona snad dřív cestovala po celé Evropě, ne? Brali ji jako hvězdu!“

„To zase bude,“ usmál se Věnek. „Nesmíš zapomenout, že musí střídat totožnost a než se vypracuje, začíná pokaždé znovu. Zrovna teď je v postavení mladé, začínající zpěvačky.“

„Takže je to nahoru dolů, jako na lochnesce...“ vzdychla si.

„Jistě,“ přikývl Věnek. „Po každé změně totožnosti začíná znovu. Vypracuje se, stoupá vzhůru, až v nejlepším přijde další změna totožnosti a opět začíná znovu od začátku. Dnes už pokaždé stoupá rychle, kvalita se zkrátka pozná, ale je to jako na té lochnesce...“

„Měla by více cestovat po světě,“ mínila Věrka. „Jistě by ji všude rádi přijali!“

„Ona o to nestojí,“ usmál se Záboj. „Tyhle turné má dávno za sebou, užila si při nich až až, slávy i těžkostí. Teď se věnuje svým fanouškům, kteří na ni nedají dopustit. A i kdyby se dala na cestování po Evropě, co nového by tím získala? Místo v galerii zpěvaček má už jisté, naše záznamy jsou dokonalejší i trvanlivější než schopnosti nejnovější techniky lidstva a co ještě potřebuje? Když žila v Čechách, nazpívala stovky písní i česky, takže si ji můžeš poslechnout i v češtině. A kdybys měla zájem, můžeme tě za ní vyslat do Řecka. Mohla by tě tam vzít i do učení.“

„Já si to ještě rozmyslím,“ zavrtěla hlavou.

V každém případě vůbec nelitovala, že se nechala přemluvit k návštěvě kavárny.

Co jsou proti tomu šedivé Hradčany?

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2018 14:40