Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zábojova kavárna

Květík měl pravdu, v kavárně už na oba netrpělivě čekali. Kromě samotného majitele kavárny Záboje, který tu zastával všechny funkce od majitele po servírku a uklízečku, seděli v nejvzdálenější kóji nevelké, ale útulné kavárničky ještě dva další kriogisové.

Nevypadali nijak neobvykle. Květomil byl očividně ze všech nejmladší, ale ani ostatní nepůsobili dojmem stařešinů, jako pan Vuk. Věrka se ani neodvažovala odhadovat, kolik let jim je, beztak by to neuhodla. Když s ní Květík zabočil do kóje, zvedla se čekající trojice ze svých čalouněných sedaček a srdečně se s Věrkou seznámila. A hned zpočátku Věrce nabídli tykání, ne jako Květa až po delším hovoru.

„Věnek z Běřkova,“ představil se ten vlevo. „Ačkoliv jsem původem z vesnice, již od Třicetileté války jsem Pražák, neboť moji rodnou ves Švédové vypálili a srovnali se zemí. Dnes je tam les, stejně jako na místě dvou dalších sousedních vesnic.“

„Vít Krchňák z Kutné Hory,“ představil se ten vpravo. „Tady v Praze pobývám často, neb si doma nemám s kým povídat. Sousedů tam mám dost, jenže všichni raději sledují ten novodobý mor - televizi, věří z ní každému cintu a nedá se s nimi mluvit o ničem.“

„Záboj z Jičína,“ představil se i kavárník. Měl na sobě číšnický oblek a čas od času od společnosti odbíhal, kdykoliv si ho někdo z ostatních hostů vyžadoval.

„Jak vidíš, nejsme tu ani zdaleka všichni Pražáci, spíš naopak, ale právě ses seznámila s jádrem pražské tlupy,“ uškleboval se na ni Záboj. „Chodí sem kriogisů víc, ale nebylo by dobré, aby se tu setkávali v týž den všichni, takže pátky patří téhle partě.“

„Takže kdybych sem přišla ve všechny dny v týdnu, mohla bych se tady seznámit se všemi?“ zajímala se Věrka.

„Žel, není tomu tak,“ odvětil Záboj. „I tady v Praze jsou mrzouti žijící o samotě. Tomu se ale nediv, některým stařešinům je víc než Vukovi. Ten už k nim má také blízko, ačkoliv je pořád ještě chlapák. Až ti bude přes tisíc let, sama uvidíš, že stáří není záviděníhodné.“

„Na to si ještě hodně dlouho počkám,“ opáčila bezstarostně.

„Na to si vzpomeň, až budeš slavit tisícovku,“ pokrčil rameny Záboj. „Život uběhne každému, ať má osudem dáno dvacet let, sto, dvě stě anebo dvanáct set.“

„Staří klasikové na to měli úsloví: koho bohové milují, umírá mlád,“ dodal Věnek.

Přes Květou se znenadání objevil šálek vídeňské kávy s kopcem šlehačky a před Věrkou velký puclák plný voňavého kakaa. Na stole stála veliká oválná mísa s koláčky, které Věrce připadaly známé skořicovou vůní. Záboj v úloze číšníka přinášel ostatním hostům všechno z kuchyně, jenže tam nikdy nikoho nepozval - nikoho tam totiž neměl. Jen mezi kriogisy nemusel předstírat, že objednávky předává nějakému kuchaři a pak to z kuchyně přináší.

„Já jsem už vlastně taky umřela,“ podotkla Věrka a zvážněla. „Alespoň oficiálně. Jsem sice naživu, ale nemám tu... jak tomu říkáte... identitu...“

„Brzy získáš jinou,“ utěšoval ji kriogis Věnek. „My nemůžeme žít mezi lidmi na jednu totožnost, měníme ji tak třikrát za století, někdy i častěji.“

„Četla jsem knížku o zpěvačce, která měla také neobvykle dlouhý život,“ řekla Věrka.

„Myslíš Čapkovu Věc Makropulos, že?“ usmál se Vít. „No, Čapek Elinu neuvěřitelně příkře setřel jako úplně prázdnou, povrchní ženskou a vůbec ji nešetřil, dokonce uvedl i její pravé jméno, ačkoliv ho výslovně žádala, aby to nedělal. Elina zdaleka není taková, jakou ji popsal. Nikdy neměla žádnou aféru, na to si dávala pozor. Chtěla by ses s ní seznámit?“

„Cože? Seznámit se s Elinou Makropulos? Ona opravdu žije?“

„Jistě - na rozdíl od Čapkovy postavy to vůbec není studená, prázdná ženská. Musela po setkání s ním na čas zmizet jako zpěvačka a vzdát se svého oblíbeného monogramu, toho popsaného »E-M«. Dnes už zase zpívá, přece se nevzdá své největší záliby! Publicitě se ale vyhýbá jako čert kříži. Stačí jí menší skupina ctitelů, kteří ji uznávají jako zpěvačku.“

„Kolik jí je dneska let?“ zajímalo Věrku.

„Čapek ji v tom směru popsal až dokumentárně přesně,“ ušklíbl se Záboj. „Narodila se léta patnáct set osmdesát pět po Kristu, sama si to spočti. Jejím otcem ale nebyl Hieronymus Makropulos, osobní lékař císaře Rudolfa II - to už byla její legenda.“

„Takže nebyla ani Řekyně?“

„Ale to ano, byla a je,“ ujistil ji Záboj. „Řekyně z Kréty. Jen ten Hieronymus nebyl její pokrevní otec, ale učitel, co ji vzal mezi své učedníky. Takže do jisté míry jejím otcem byl, byť jen duchovním.“

„Vždyť ona vlastně Čapkovi prozradila tajemství kriogisů!“ napadlo Věrku.

„Částečně,“ připustil Záboj. „Naštěstí ne všechno, Čapek by to rozkecal, pro něho byl dobře napsaný článek důležitější než její prosba, ať o tom pomlčí.“

„A to nebylo proti kodexu, co mu řekla?“

„Nebylo,“ ujistil ji Záboj. „Chtěla ho přilákat mezi kriogisy a v tom případě mu směla poodhalit i naše utajování. Karel Čapek ale její důvěru zklamal, projevil se jako výjimka.“

„Proč?“ zamračila se.

„Elina udělala chybu,“ zvážněl i Záboj. „Příliš se soustředila na jeho veřejně projevené názory, líbily se jí a chtěla mu nabídnout život mezi námi. Osudově přitom přehlédla, že se oba bratři Čapkové dali k zednářům. Zjistila to zkrátka pozdě. Pokusila se ho přemluvit, aby se s nimi rozešel, ale to už neměla naději. Jistou roli možná sehrálo, že mu mohla mezi námi nabídnout jen jedno místo. Musel by se rozejít s bratrem, sestrou, se známými a přáteli, to je vždycky příšerné rozhodování, sama už to přece taky znáš.“

„Znám,“ přikývla. „Strašně jsem obrečela, že pan Vuk nemůže vzít i moje rodiče.“

„Naštěstí jsi aspoň jedináček,“ přikývl i pan Věnek. „Ti to mají paradoxně snadnější. Představ si, že bys měla brášku nebo sestru, které bys musela opustit...“

„Brrr!“ otřásla se. „Ani se moc nedivím, že to Čapek odmítl.“

„Přitom to není to nejtěžší,“ pokračoval Záboj. „Člověk se dokáže rozejít s rodinou i se známými, máme to vyzkoušené tisíciletími, všichni jsme tím prošli. V nejhorším případě to jde i naráz. Čím se naše varianta »nehoda« liší od přirozeného úmrtí? »Pozůstalí« si trochu popláčí a život jde dál, jen »nebožtík« žije jinde a pod jinou totožností. Žádná tragédie, tak se dá odejít kdykoli. Horší je, když se má někdo rozloučit s vidinou, že patří mezi kastu vyvolených - nejspíš samotným Bohem - a předurčených k vládě nad světem a nad lidmi. Taková víra je ze všech nejpevnější, od ní se málokdo oprostí. Jenže podle našeho kodexu mezi nás právě tihle ze zásady nesmí. Pamatuji se, jak Elinu zdrblo, když ji Čapek, kterého si tehdy ohromně vážila, odbyl. I když je možné, že toho později sám litoval - jenže po tom, jak Elinu před celým světem poplival jako prázdnou, bezcennou slupku, nemohl čekat, že se k němu vrátí. Některé nabídky se zkrátka neopakují.“

„Ani se o to nepokusila?“

„Měla ještě cukání, ale rozmluvili jsme jí to,“ odvětil tvrdě Záboj. „Elina není pouhá operní a kabaretní zpěvačka, ona v Čapkovi právem viděla génia, který by jako kriogis mohl ještě hodně vyrůst a přinést mnoho dobrého. On i po tom setkání rostl a přinesl hodně dobra, ačkoliv žil už jen krátce. Na druhé straně to jako zednář částečně znehodnocoval. Elina ho dost litovala. Dokonce mu pak přinesla na hrob květiny.“

„A Čapek nakonec zemřel...“ vzdychla si.

„Jako tisíce jemu podobných,“ oplatil jí povzdech i Záboj. „Nebyl jediný, spousta lidí naši nabídku zvážila a odmítla s plným vědomím její závažnosti. Není jednoduché dát se k nám. Na první pohled je to lákavé, máme přece delší život, kdo by to nebral? Ale na druhý pohled každý trošku přemýšlivý člověk - a jiné nebereme - zjistí, že se musíme mnohého vědomě vzdát. Nikomu to nezatajujeme, naopak, zájemce včas varujeme. Vzdáte se rodiny, kde jste vyrostli, i rodiny, kterou byste si jinak založili.“

Kriogisové nemají děti?“ zeptala se rychle.

„Málokdy,“ řekl místo Záboje Květomil. „Není to úplně vyloučené, ale má to malou pravděpodobnost. Ale to si prober s Barčou, ta ti to podá vědecky, je to její obor.“

„Dobrá, nechme toho,“ souhlasila rychle Věrka. „S Barčou si popovídám později. Jistě je ale spousta jiných témat, ne? Smím se tedy na něco zeptat?“

Všichni čtyři pánové si viditelně oddychli, že se právě nakousnutému tématu vyhnou.

„Jen se ptej!“ vybídl ji Květa.

„Proč nesmíme po biroivi požadovat peníze?“

Pánové se na sebe podívali - a pak se rozřehtali.

„To je tak hloupá otázka?“ zamračila se.

„Není hloupá, jen je příliš častá,“ odvětil za všechny Květa. „Ale nic si z toho nedělej, také jsem ji položil svému učiteli, jen je to už tři sta let. Ale divím se, že jsi s tím přišla až za námi a ne už za Vukem nebo Barčou.“

„Já jsem se jich ptala, ale pan Vuk mi řekl, že je to mezi námi kriogisy prostě zakázané a šmytec a Barča k tomu dodala, že peníze musí být něčím kryté a když se dají ve velkém množství do oběhu, rozloží hospodářství. Nezdá se mi, jak může hospodářství rozložit těch pár tisícovek od nás. Kromě toho jsem se s Barčou trošíčku neshodla na pirátském kopírování, co naopak odsuzuji já.“

Záboj právě odběhl k nějakému zákazníkovi a zbylí tři se podívali na sebe, kdo by to měl Věrce vysvětlit. Až si Věnek odkašlal a zkusil to.

„Takže tě Vuk odbyl s tím, že vytvářet peníze je zkrátka zakázané a Barča, že peníze nekryté zbožím jsou pro hospodářství nebezpečné...“ začal shrnutím toho, co už věděla.

„Ale my přece nepotřebujeme miliony, které by snad vadily,“ namítala.

„Nepotřebujeme,“ souhlasil Věnek. „Jenže záleží na měřítku. I když dáš v Čechách do oběhu nekrytou miliardu, moc se toho nestane. Při bilionovém rozpočtu je to jako kapka do rybníka. Tatáž miliarda, vržená do menšího městského státečku by znamenala katastrofu. Tolik peněz způsobí inflaci, nárůst cen a obecně tím okradeš všechny. V počátcích civilizace bylo velice snadné zahltit hospodářství kterékoliv země, později to už tak snadné nebylo, ale jak světu ukázali Němci, i velké hospodářství Německa se dá nekrytými penězi rozložit.“

„No dobře, ale my jsme přece... ta kapka do rybníka...“ namítala.

„Nejsme,“ opáčil Věnek. „Na počátcích mohli kriogisové zruinovat kteroukoliv zemi, dnes je lidí mnohem víc, ale pravidlo zůstalo. To, že Američané tisknou prakticky bezcenné dolary, je jejich lumpárna, ale také jejich problém. Potíž je v tom, že oni se pokoušejí zahltit celý svět - a to je hodně velký kolos. Až lidé pochopí, kam to vede, dolary odmítnou a další obrovská říše bude v prachu. Ale my to nezpůsobíme - ani v malém. Od lidí nechceme nic zadarmo, naopak, platíme jim i daně, za které od nich nic nedostáváme. Lidé si daněmi platí zdravotnictví, které nepotřebujeme a nevyužíváme, policii, která je nám k ničemu, protože se musíme bránit sami, zkrátka máme všechno vlastní.“

„Jezdíme tramvajemi,“ připomněla mu Věrka.

„Občas,“ připustil Věnek. „Ovšem v poslední době na nestydatě předražené jízdenky, že je to až k nevíře...“

„Ostatní lidé nereptají a platí,“ připomněla mu Věrka.

„Anebo jezdí auty,“ řekl Věnek. „My auta nemáme, nanejvýš vypůjčená. Když někdo z nás potřebuje cestovat - jakože je to málokdy - buď použijeme běžné dopravní prostředky jako ostatní, nebo, zejména v poslední době a na delší vzdálenost - máme kjodlychy. Ono se to s časem mění. Dnes nemůžeme od města k městu jezdit na koních ani na velbloudech, na druhé straně dnes nemůžeme létat se zopeegy, jako to šlo ještě v minulém století.“

„Co jsou to... zopeegy?“ zeptala se.

„Létající lodě Aplafů,“ řekl Věnek. „Vytvořili si je, když se na Zemi trochu zabydleli. Zanechali nám dva typy, ale pro nás lidi byl vhodný jen ten menší, dal se lépe přizpůsobit na naše rozměry. Aplafů ho měli jako jednoduchý jednomístný letounek, pro nás lidi to byla veliká létající loď. Samozřejmě jsme je nepoužívali každodenně, ale jen když to nešlo jinak. Dneska už s nimi nelétáme.“

„Proč?“

„Protože je dnes příliš obtížné je utajit,“ řekl Věnek. „Dřív to bylo jednodušší - stačilo letět nad mraky a lidé si ničeho nevšimli. Dnes je všude spousta radarů, shora brejlí satelity, to je potom těžké létat bez povšimnutí. Jde to ještě tak nad mořem a v noci.“

„A už je někdo viděl, ty zopeegy?“

„Tisíce lidí!“ ujistil ji Věnek. „Dnes s nimi nemůžeme přistát v obydlené krajině, hned se seběhnou zvědavci. Nedá se s nimi létat ani v Indii, kde jich dříve létaly desítky. Naštěstí jsou nadprostorové tunely kjodlychy pohodlnější a dají se i lépe utajit.“

„Ty už znám,“ přikývla. „Pan Vuk je má přímo v chalupě.“

„Ale vraťme se k penězům,“ obrátil Věnek. „My vlastně peníze potřebujeme jen když jednáme s lidmi, nejčastěji když jim platíme výpalné.“

„Výpalné? Jaké výpalné?“ zpozorněla Věrka.

„Různé poplatky, daně a desátky, které platíme, aby nás lidé nechali na pokoji,“ usmál se Věnek. „Například daně z nemovitostí a poplatky za vodu a kanalizaci. Můj dům není na veřejný vodovod ani na kanalizaci napojený, ale platím jako ostatní. Vodu mi dodává biroivi v pramenité kvalitě, na jakou se veřejný vodovod nikdy nezmůže, odpad likviduje anihilace dešadé, takže bych platit nemusel, platím jen abych nebyl nápadný. Stejné je to s elektřinou. Nemám sice elektroměr, ale faktury za elektřinu platím řádně a včas - nejspíš za někoho, kdo má elektroměrů víc, takže mu ani nepřijde, že platí méně. No a když už musíme platit za tyhle nesmysly, ať se nikdo nerozčiluje, když peníze občas utratíme i za taxi, tramvaj nebo za metro.“

„No dobře, ale proč si je prostě nenecháte udělat od biroivi?“ naléhala Věrka. „Tetička mi říkala, že občas nosí nějaké věci do bazaru, aby měla peníze. Proč takovou oklikou?“

„Já například prodávám hostům kávu, zákusky, čokoládu a jiné kavárenské dobroty,“ usmál se pan Záboj. „Tím pádem musím podávat i daňová přiznání a jiné takové nesmysly. Naštěstí se nikdo nepozastavuje nad tím, že vstupní náklady píšu jako paušál. Nevykazuji, od koho zboží odebírám, neboť nic neodebírám. Dřív to bylo horší. Kavárnu mi znárodnili a oficiálně jsem se stal zaměstnancem podniku Restaurace a jídelny. Musel jsem pak něco přece jen odebírat - já jsem ovšem ty blafy ihned anihiloval. Teď je to lepší, kavárna je zase moje a nikdo mě nekontroluje, leda z obchodní inspekce a hygieny. Byli tu párkrát, žádné závady pochopitelně nenašli, tak zase zmizeli.“

„Ještě nedávno byl problém, když člověk neměl patřičné razítko o zaměstnání,“ dodal pan Věnek. „Začali s tím Němci a přetrvalo to i po válce. Kdo nebyl řádně zaměstnaný, toho Němci prohlásili za zloděje a komunisti za příživníka a tvrdě ho stíhali. To byla jediná doba, kdy jsme měli falešné razítko ve stejně falešném dokladu všichni. Falešné doklady ostatně máme v Čechách od dob Rakousko-Uherska, předtím to šlo i bez nich.“

„Ale když už musíme používat falešné doklady, proč ne falešné peníze?“ vracela se Věrka pořád k původní otázce.

„Protože by to porušovalo hospodářskou rovnováhu,“ opakoval Věnek. „Peníze slouží jako potvrzení, že jsi něco pro ostatní udělala nebo vytvořila. Pravda, nejvíc peněz vždycky mají zloději, kteří ostatní ve velkém okrádají, ale k těm se nepřipojíme. Když už něco od lidí chceme, i kdyby to měl být klid a pokoj, musíme jim něčím přispět. Dát do systému nějaké hodnoty. Vuk v dobách nouze zachraňoval lidi od hladu a dával jim mouku i za slova díků, ale jakmile nouze pominula, přestal s tím. Tím rovnováhu neporušil, ale vracel - porušovali ji vojáci, jako až příliš často. Záboj prodává lidem kávu, zákusky, dorty a jiné dobroty, za to dostává peníze a ještě jimi zásobuje jiné kriogisy. Ale nemůže to dělat ve velkém. Proto je v Praze jen jedna jediná kavárna obsluhovaná kriogisy.“

„Proč?“

„Protože i tak narušujeme dosavadní řetězce. Záboj prodává dobroty, ale neodebírá od nikoho kávu, mouku ani cukr. Kdyby to dělal ve velkém, zruinuje zemědělce - ačkoliv je už naši pitomci velkopodnikatelé téměř vyhubili a do Čech všechno dováží, ke všemu na dluh.“

„A co kdybyste těm velkopodnikatelům začali opravdu tvrdě konkurovat a vyhnali je ze země?“ napadlo Věrku. „Co kdybyste převzali vládu aspoň v Čechách?“

„To už tady taky bylo,“ vzdychl si Věnek. „I když je to už dávno.“

„Ale v dějepisu nic...“ začala Věrka trochu zaraženě...

„...není?“ dodal Věnek. „To se totiž odehrálo tak dávno, že se mezi lidmi nezachovalo skoro nic a u nás kriogisů jen pár milionů záznamů jako varování.“

„Co se to vlastně tenkrát stalo?“

Kriogisové udělali krátce po smrti Aplafů pokus. V Indii na poloostrově Atalantix, ani ten už bohužel na mapách nenajdeš, začali lidi zásobovat pomocí biroivi. Zamýšleli tam vytvořit vzorovou společnost, kterou by potom rozšiřovali do okolí. Lidem začali dávat, co kdo potřeboval, požadovali za to jen maličkost - aby jim lidé naslouchali, až je budou učit vědu Aplafů. Z Atalantixu se měla stát země blahobytu a vědy. Tak to aspoň plánovali.“

„Ono jim to nevyšlo?“ zpozorněla Věrka.

„Fiasko je asi nejlepší výraz,“ přikývl Věnek. „Zpočátku to jakž takž šlo. Vzdělanost tenkrát stoupla až k nevíře, nejen v Atalantixu, ale v celé Indii. Lidé se měli jako v pohádce. Jenže chyba nastala ve vztahu lidí k vědě. Mnozí lidé ji chápou celkem snadno, ale protože nejsou všichni stejní, jiným to nešlo. Ze všech zkrátka odborníky neuděláš, všude se najdou pitomečkové, kterým dělá problém sčítat čísla větší než počet prstů na rukou.“

„Ty bych zbytečně nemořila,“ navrhla rychle Věrka. „Kdo na to nemá, ať se naučí jen to nejnutnější.“

„A přesně tak to tenkrát kriogisové zpackali. Rozdělili lidi na kasty. Nejváženější měli být schopní odborníci, ti měli dělat vědu, průměr byli ti méně schopní, kteří se měli věnovat službám a na samém konci byli pitomečci, neschopní se cokoliv učit, kterým nemělo smysl zatěžovat hlavy nejen vědou, ale ani ničím jiným.“

„Co na tom bylo špatně?“ zarazila se Věrka.

„Nic - jen to, že postupem času - během necelého století - se prudce změnil poměr schopných k hlupákům. Čím dál víc lidí spadalo mezi pitomečky. Kriogisové se o ně starali dobře, ale pitomečků přibývalo a schopných odborníků stejně rychle ubývalo. Samozřejmě brzy přišli na příčinu. Mnoho schopných začalo ze sebe schválně dělat pitomečky. Měli se stejně dobře jako odborníci, jenže místo náročného studia se váleli na pohovkách v domech u plných stolů, bavili se jednoduchými hrami a ještě se těm schopným vysmívali. Začali je dokonce považovat za hlupáky, kteří se zbytečně dřou i tam, kde chytřejší mají všechno bez námahy. Nikdo pak nechtěl dělat ani služby, takže vědci místo vědě sloužili hlupákům.“

„Aha...“ začalo to Věrce docházet. „To mi něco připomíná...“

„No, skončilo to velice špatně,“ uzavřel tu historii Věnek. Kriogisové dávali spoustu potravin i jiného zboží levně či zdarma i sousedním kmenům. Jenže sousedé chtěli víc a víc. Už jim nestačilo, co dostávali po dobrém, chtěli všechno, zkusili to tedy silou. Do zemského ráje Atalantix vtrhli ze sousedních zemí dobyvatelé. Darebáci se mezi sebou rychle domluví, když čekají bohatou kořist. Zlenivělí pitomečkové se jim ani nebránili, byli už líní i vzít do ruky zbraně, barbaři je vraždili po tisících a zaplavovali pozemský ráj jako ohnivá potopa. Nebylo to ale tak snadné, jak si představovali. Do války se vložili kriogisové. Jenže použili jako zbraně i nevyzkoušené prostředky Aplafů a to pak teprve stálo za to! Armády barbarů shořely i s koňmi, slony a vozy, jenže kriogisové použili příliš síly, až rozhoupali i zemskou kůru. Pozemský ráj poloostrov Atalantix se potopil do moře, zahynuly miliony dobyvatelů i místních. U starých Řeků se to zachovalo jako pověsti o zkáze Atlantidy, na jiných místech tomu říkají potopa světa. Vlna tsunami obkroužila celý svět, spláchla desítky tehdejších civilizací, jiné krátce poté zasypal písek pouští, neboť to narušilo i světový koloběh vody...“

„To tedy vážně přehnali,“ zhodnotila to Věrka.

„Zahynula tenkrát i většina kriogisů,“ pokračoval Věnek. „Na poloostrově Atalantix nezůstala ze stovky Studní prygo žádná. Potopily se i se svými Strážci.“

„Oni neměli tregy?“ zeptala se.

„Měli - a někteří je stihli i aktivovat,“ ujistil ji Věnek. Tregy zkrouceným prostorem oddělily Studny od okolí, aby na ně nemohli vtrhnout dobyvatelé ani voda. Jenže poloostrov Atalantix se tehdy potopil příliš hluboko a především - natrvalo. Strážci v nich byli ve tmě na dně moře uvězněni bez naděje na únik. Někteří se ani potom nevzdali a věnovali se vědě. Udržovali telepatické spojení s přáteli na pevnině, ani ti je však nedokázali z podmořského vězení vysvobodit. Bubliny tregů vydržely v hlubině moře i dva tisíce let po katastrofě - už bez Strážců, kteří zatím pomřeli sešlostí věkem. Až později se je podařilo postupně na dálku povypínat, pokaždé za vzniku další ničivé vlny tsunami, naštěstí už jen místního dosahu. Po uvězněných Strážcích tak zůstaly jen objevy, které vědění kriogisů posunuly o něco dál.“

„Ale co ti nahoře?“ starala se Věrka. „Ti to také neměli lehké, že?“

„Neměli,“ přisvědčil Věnek. „Kastovního systému se tenkrát zmocnili lidé - bráhmani. Věda v Indii klesla tak hluboko, že se ani za tisíciletí nevzpamatovala a potomci vědců byli její největší překážkou. Kriogisové se naštěstí od bráhmanů odtrhli a už se k nim nevrátili. Založili vědecké středisko Ándrapradéš, ale po zkušenostech z Atalantixu nechtěli opakovat tak zranitelné soustředění kriogisů na jednom místě. Začali se proto stěhovat a stavět Studny všude, kam se dostali. Nejenže obnovili zdecimované počty kriogisů, ale rozprostřeli nás skoro po celém světě.“

„A jsou na světě místa bez kriogisů?“

„To se rozumí,“ usmál se Květík. „Na světě je spousta pustých míst, kde se neusadí ani kriogis. My se potřebujeme ztratit mezi lidmi, nejvíc je nás proto ve městech. Jenže Studny nemohou být příliš blízko u sebe, jinak se nepříznivě ovlivňují, jsou tedy i se Strážci dál od měst. V Praze jsou dvě jen díky tomu, že se Praha pořád roztahuje a pohlcuje okolní osady. Nedávno byla v Praze jen jedna - druhá byla mimo. Ačkoliv se žádná z nich nehnula z místa a žádná nepřibyla, jsou dnes v Praze obě - jenže čistě administrativní cestou.“

„No - díky za výklad historie,“ vzdychla si Věrka. „Když už jsem mezi vámi, musím být vděčná za kdeco, co mi může přiblížit oč jde.“

Kriogisové prošli mnoha katastrofami,“ řekl Věnek. „A na základě zkušeností vznikly zásady, kterým říkáme kodex. Chceš-li znát podrobnější důvody, proč nesmíme dělat peníze pomocí biroivi, navedeme tě na záznamy, které to vysvětlují a odůvodňují. Připrav se ale na to, že většina z nich je starší než říše Babylónu - skoro jako peníze samotné.“

„Díky,“ řekla. „Časem si je jistě prohlédnu...“

„A v čem že ses ještě s Barčou neshodla?“ zeptal se pro změnu Květík Věrky.

„Na kopírování,“ odvětila. „Barča vůbec neuznává pojem »duševní vlastnictví«, kdežto já uznávám, že se má za kopírování uměleckých děl platit.“

„Asi to bude tím, že my vůbec máme vlastnické vztahy odlišné od zbytku lidstva,“ řekl vážně Věnek. „Barča ti asi řekla, že lidstvo je vůbec založené na kopírování, že?“

„Jak to víš?“ zarazila se.

„Protože to je jedna z našich nejdůležitějších zásad,“ řekl Věnek. „Mezi sebou peníze nepoužíváme a kopírování... kdyby bylo zakázané, lidstvo by vyhynulo. Nic by se nedalo pěstovat, nic by se nedalo stavět. Lidé by vlastně nesměli ani sbírat plody, co spadnou na zem - i to by bylo napodobování, dokonce napodobování zvířat.“

„Dobře, ale to jsou obecné věci,“ připustila Věrka. „Mně jde o skutečná umělecká díla, taková ta jedinečná, rozumíte? Mona Lisa je prostě na světě jen jedna.“

„Narážíš tím na lidskou nedokonalost, díky které lidské výrobky nejsou stejné, i když člověk dělá jednu věc víckrát po sobě?“ hádal Věnek. „Pravda, v umění se to ještě vydává za přednost. Ale u takových ševců... tam je originalita spíš na závadu. Jak by se ti líbilo mít každou botu jiné velikosti? Dobře by se v nich nechodilo. Jedna by tlačila, druhá by neustále padala, boty mají být pokud možno stejné s tím, že jsou levá a pravá zrcadlově otočené.“

„Boty do umění nepatří!“ namítla Věrka.

„To by tě umělečtí návrháři hnali!“ usmál se Věnek. „Umění se týká i bot a oblečení, co kus, to originál a pak teprve mohou být pořádně drahé!“

„No dobře, ale to je už užitkové umění,“ ustoupila trochu. „Ale co takové obrazy?“

„Slyšela jsi někdy o výtvarné technice zvané dřevoryt, mědiryt nebo linoryt?“ zeptal se jí Věnek a když Věrka pokrčila rameny, pokračoval.

„Výtvarník obraz vyryje do nějakého materiálu - dřevěné nebo měděné destičky, podle potřeby, natře ji tenkou vrstvou barvy a otiskne na papír. Často se tak dělají i složité obrazy, na které je potřeba víc vyrytých matric, pro každou barvu zvlášť. Z jedné matrice se dá dělat více obrázků, je to přece opakovatelně použitelná forma. Aby se to považovalo za originál, musí výtvarník kopie očíslovat, takže těch originálů bude třeba padesát, ale ani o jeden víc. Výtvarník pak všechny formy poctivě rozrýpe a tím je znehodnotí. Asi jako by v továrně na boty po vyrobení padesáti párů bot zničili stroj na boty. Pak by mohl každý pár bot stát sto tisíc, ale byly by to umělecké, číslované originály.“

„To je snad blbost, ne?“ vyhrkla.

„V umění to blbost není?“ usmál se Věnek. „V umění je to zákon! Zejména dnes, když výtvarníci tvoří svá díla na počítačích. Už z principu by je mohli kopírovat tisíckrát, ale oni vytisknou deset originálů a pak předlohu zničí. A pak tvrdě stíhají každého, kdo jejich dílo zkopíruje, i když tím vlastně vyrobí další originál - úplně stejné tiskárny totiž také nenajdeš a každá kopie je vždycky nepatrně barevně odlišná i bez číslování.“

„Ale tím se přece znehodnocuje výtvarníkova práce!“ namítala. „Jen si představte, jak se budete piplat s obrázkem a někdo si ho pak fik-mik zkopíruje? Jak k tomu přijdete?“

„To záleží na měřítku,“ usmál se Věnek. „Automobilka si nechá od známého návrháře navrhnout tvar nového auta. Pak podle jeho návrhu nevyrobí pět očíslovaných kusů, ale sto tisíc víceméně stejných aut. Je to také znehodnocení práce automobilového výtvarníka, nebo naopak její pravé zhodnocení?“

„Některé automobilky dělají jen omezené série luxusních modelů,“ namítla.

„Jistě - mají většinou i silnější motory a jsou stokrát dražší než obyčejná auta,“ přikývl Věnek. „Kupují si je jen největší zloději, aby se před ostatními blýskli nějakým originálem a automobilka jim je na přání třeba i pozlatí. Říká se tomu snobismus.“

„Ale přece jen... umění by se podporovat mělo,“ trvala na svém.

„Mělo,“ souhlasil Věnek. „Chceš-li, věnuj se mu. U nás získáš skvělé podmínky jako nikde jinde. Můžeš mít libovolné hudební nástroje, barvy a malířské potřeby, nejvzácnější kámen na sochy, po materiální stránce tě nikdo neomezí, usnadníme ti i veřejnou produkci. Jen nadání, talent, nebo jak se všem těm vlohám říká, musíš mít svoje, ty ti nikdo nedá. Ale musíš také počítat s tím, že budeš muset častěji než jiní měnit totožnost. Pozeptej se na to Eliny Makropulos, ta už v tom chodí přes čtyři sta let.“

„Elina také nahrává písničky?“ zeptala se Věrka. „A nevadí jí, když je někdo upirátí a nezaplatí za ně?“

„Elina samozřejmě i dnes vystupuje veřejně,“ ujistil ji Věnek. „Spousty jejich koncertů se podařilo zaznamenat do našich záznamů už před čtyřmi sty lety. Lidé tenkrát nedokázali zaznamenávat písně jinak než jako notový záznam plus text. Dnes samozřejmě natočila i pár současných záznamů pro své posluchače, dokonce je na svých koncertech i prodává, má to jako vedlejší příjem. Ale na nikoho se nezlobí, když si tyhle záznamy zkopíruje. Ona občas rozdává svým fanouškům cédéčka jen tak, oni za to tím víc chodí na její koncerty.“

„Ještě řekni, že ty koncerty pořádá zadarmo!“ vyhrkla Věrka nesouhlasně.

„Tak úplně zadarmo je nepořádá,“ připustil Věnek. „Z něčeho platí pronájem sálů, ani doprava není zdarma, ale i tak má peněz přebytek, ačkoliv její koncerty jsou v celém Řecku nejlevnější. Tam to má dnes kultura obzvlášť těžké, lidi na ni nemají peníze.“

„Ona snad dřív cestovala po celé Evropě, ne? Brali ji jako hvězdu!“

„To zase bude,“ usmál se Věnek. „Nesmíš zapomenout, že musí střídat totožnost a než se vypracuje, začíná pokaždé znovu. Zrovna teď je v postavení mladé, začínající zpěvačky.“

„Takže je to pořád nahoru - dolů, jako na lochnesce...“ vzdychla si.

„Jistě,“ přikývl Věnek. „Po každé změně totožnosti začíná znovu. Vypracuje se, stoupá vzhůru, až v nejlepším přijde další změna totožnosti a opět začíná znovu od začátku. Dnes už pokaždé stoupá rychle, kvalita se zkrátka pozná, ale je to jako na té lochnesce...“

„Měla by cestovat po světě,“ mínila Věrka. „Jistě by ji všude přijali!“

„Ona o to nestojí,“ uamál se Záboj. „Tyhle turné má dávno za sebou, užila si při nich až až slávy i těžkostí. Teď se věnuje svým fanouškům, kteří na ni nedají dopustit. A i kdyby se dala na cestování po Evropě, co nového by tím získala? Místo v galerii zpěvaček má už jisté, naše záznamy jsou dokonalejší i trvanlivější než schopnosti nejnovější techniky lidstva a co ještě potřebuje? Nazpívala stovky písní i česky, když žila v Čechách, takže si ji můžeš poslechnout i v češtině. A kdybys měla zájem, můžeme tě za ní vyslat do Řecka. Mohla by tě tam vzít i do učení.“

„Já si to ještě rozmyslím,“ zavrtěla hlavou.

V každém případě ale nelitovala, že se dala přemluvit k návštěvě kavárny.

Co jsou proti tomu šedivé Hradčany?

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2017 18:58