Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Učitel Vincek

Věrka odcházela z kavárny spokojeně. Měla proč, jednak se dozvěděla plno zajímavých a užitečných informací, ke kterým se ani pan Vuk, ani tetička Barča zatím nedostali, a přece byly zajímavější než spousty těch, co až dosud považovala za zásadní.

Vypadalo to slibně i do budoucna. Květa jí nabídl, že ji naučí post-hypnotické příkazy, aby se nemusela spoléhat na Vukovu »jemnou techniku« vciťování, kterou by se měla učit až za kdovíkolik let, zatímco post-hypnotické příkazy s podobným výsledkem se naučí i za jedno odpoledne.

Obzvlášť uvítala pozvání účastnit se pátečních schůzek s touhle partou. Neočekávala, že by každou schůzku strávili jen jejím poučováním. To bylo jen poprvé, bylo to sice také zajímavé, ale spíš by čekala, že příště bude řeč o něčem jiném, nejspíš současném.

U tetičky očekávala pochopení. Konec konců, i ona bude jistě ráda, když ji nebude mít pořád na starosti. Nebylo pochyb, že to odpoledne v kavárně bylo užitečnější než bloumání nazdařbůh po Praze.

Večer si u tetičky naservírovala něco mňam a pak šla rovnou spát. Upřímně řečeno, byla z toho tak nabitá dojmy, že se ani nepokusila udělat si večerní výlet s netopýry, který si naplánovala, když tetička odjížděla.

Zítra je den taky!


Ráno Věrka rozvažovala, zda nemá přijít i neohlášená na schůzku další party kriogisů. Mohla by se tak postupně seznámit se všemi, jistě by ji rádi viděli. Pak si ale řekla, nač ten spěch? Postačí, když se mezi ostatními objeví až za týden.

Nejprve dokončí návštěvu všech míst, kam se v Praze nestihla podívat, dokud bydlela na sídlišti s rodiči. Usmyslela si to přece hned na začátku, proč to pořád odkládat? Aby to zase nestihla? Chtěla se podívat do Národního divadla. Toho litovala, když se stěhovali na venkov. Ačkoliv - venkované se možná s různými zájezdy dostanou do Národního i častěji než většina Pražáků, kteří to sice mají na dosah, ale právě proto to tak dlouho odkládají, až je předběhnou i ti venkované...

Konečně se jí podařilo dorazit pěšky Nerudovkou až nahoru. Od poslední cesty, ještě s tatínkem, se tu moc nezměnilo. Hradní stráž vartovala ve stejných operetních uniformách, navržených divadelním návrhářem, po nádvoří se pořád procházely davy turistů, vylákaných slunečným počasím, všude cvakaly fotoaparáty. Věrku to nechávalo v klidu. Vstoupila spolu s ostatními i do chrámu, kde bylo skoro ticho, jen nezřetelný šum od návštěvníků. Všichni jen šeptali, aby ostatní nerušili. Věrka si představila, co by se stalo, kdyby se sem podívala se Zdislavem od pana Vuka. To by tu nastala panika! Přitom je tygr Zdislav kliďas k pohledání, neublížil by kuřeti, ačkoliv hovězího pokaždé spořádá na posezení pěkných pár kilogramů... Zdislava ovšem živí biroivi, takže nemusí lovit a s Vukovými zvířaty je tudíž zadobře.

Odškrtnu si aspoň jedno splněné předsevzetí, myslela si spokojeně, když beze spěchu scházela po Starých zámeckých schodech dolů na Klárov.

Ano - ale schylovalo se teprve k poledni a polovina soboty byla ještě před ní. Teď by se třeba ráda proletěla s nějakým rackem - jenže neměla kam uklidit své vlastní tělo, aby se mohla plně soustředit na volnost letu. Co takhle jít si někam sednout do kavárny? Ale to by mohla rovnou k Zábojovi!

Dlouho neuvažovala a zamířila tam. Záboj ji samozřejmě pozná, ale ten se asi nebude divit, když tam dorazí s nějakou pouliční kočkou, kterou pak »jako pustí« zpátky na ulici... Tu si ale musí najít včas, v kavárně už by se po nějakém zvířeti sháněla marně.

Čím víc se blížila k Zábojově kavárně, tím víc se rozhlížela. Jenže zrovna tady jako by se žádná kočičí potvůrka nevyskytovala. Až na dohled od vchodu spatřila nad sebou kroužit racka. Byl na dosah, takže se ho ihned zmocnila a přiměla ho bezúčelně kroužit, aby mohla vstoupit do kavárny. Zatím se vždycky při vciťování znehybnila, ale pan Vuk přece při tom uměl chodit skoro normálně, to by v tom byl čert, aby to taky nezvládla!

Nezvládla to.

Zakopla ve dveřích o práh, zamávala rukama jako lyžař-skokan při nečekaném nárazu bočního větru a ačkoliv na poslední chvíli hrozící pád vyrovnala, racek se jí vyškubl, prostě zmizel. Když jakž takž obnovila rovnováhu, byl pryč, obloha byla čistá jako sklíčko. Zřejmě se jí skryl za hradbou nejbližších domů.

Zastavila se ve dveřích a rozvažovala, co teď? Ulovit si jiného? Jenže čistá obloha nad ní nebyla právě v této chvíli vhodným lovištěm. Potřebovala by se aspoň na chvilku dostat do míst, odkud je vidět víc oblohy než v úzké uličce mezi domy, nebo ještě lépe, s výhledem na řeku, kde je větší pravděpodobnost, že nějakého spatří. K řece však bylo daleko, obloha nad uličkou byla úzká a i kdyby se vrátila a ulovila jiného racka, kdo jí zaručí, že se dostane i s vcítěným rackem až do kavárny?

»A hleďme!« ozvalo se v té chvíli ze dveří. »Naše nejmladší je tu!«

Bylo to telepaticky, pro většinu lidí naprosto neslyšně. Záboj, kdo jiný? Věrka v duchu zaláteřila. S lovem racků je zřejmě konec. Střežila se ale dát to v telepatii najevo, aby nebyla za nezdvořačku.

»Pachatel se vrací na místo činu,« usmála se raději na Záboje.

»Jen pojď dál!« zval ji kavárník.

Díky tomu, že jí racek upláchl, měla pod kontrolou své vlastní tělo a zejména nohy. Zamrzela se na sebe, jak mohla na tak nízkém prahu zakopnout, ale to už bylo jen pozdě-bycha-honění. Raději se usmála na Záboje, který ji vítal upřímně a rozhodně za její vlastní nešikovnost nemohl, otevřela dveře a vstoupila.

Kavárna byla ze tří čtvrtin plná, ale Záboj ji ihned nasměroval do nejvzdálenější kóje, jako vždy vyhrazené pro štamgasty - v tomto případě pro spřízněné kriogisy.

»Co jsem říkal?« zahlaholil, ovšem pořád jen v telepatii, které rozuměli jen ti, pro něž to bylo určené. »Už ji tady máme - jako na koni!«

Poslední kóje byla tentokrát úplně zaplněná. Sedělo tu šest kriogisů a Záboj mezi nimi neměl ani vlastní židli, jenže dnes obsluhoval více hostů než v pátek a neměl zřejmě ani čas zdržovat se dlouho s kamarády. Ti se rychle sesedli blíž k sobě a Záboj Věrce donesl novou židli, ačkoliv pro ni zbylo jen místo na rohu stolečku.

„Tak tě mezi námi vítáme, Věruško!“ zahlaholil jako první zjevně nejstarší pán ze všech.

Věrce bylo jasné, že ji všichni znají přinejmenším podle Zábojova popisu. On ostatně naznačoval, že její příchod víceméně předpokládal a ostatní na ni včas připravil. Požádala ho tedy o kakao a koláčky a všechno se před ní objevilo, jakmile své přání dořekla.

„Záboj nám dnes sliboval, že přijdeš,“ začal nejstarší z kriogisů, sotva si ukousla první sousto z koláčku a zapila kakaem. „Jak se zdá, zvědavosti máš dost. Může-li tě to utěšit, my jsme se na tebe těšili také, možná ještě víc. Nevítáme mezi sebe nováčky každým rokem.“

„Původně jsem to neměla v úmyslu,“ oponovala mu trochu. „Hledala jsem tady spíš klidné místo, kde bych mohla vypnout a nestarat se o okolí. Chtěla jsem si totiž zalétat nad Prahou s rackem. Jistě víte, oč jde.“

„Jo ták... ty jsi zrovna vcítěná?“ zarazil se nejstarší.

„Už nejsem, zrovna tady ve dveřích jsem zakopla a racek se mi vyškubl,“ usmála se. „Ale když už jsem tady... stejně jsem už včera mluvila o tom, že bych se ráda seznámila se všemi, kdo chodí k Zábojovi.“

„Tady bývá často úplně nabito,“ ujistil ji mladší kriogis. Být to člověk, hádala by mu tak pětadvacet, nanejvýš třicet, u kriogisů se ještě ve věkové otázce moc neorientovala.

„Momentálně mě lidi tolik nezajímají,“ odvětila zdvořile.

„My jsme ale taky lidi,“ protestoval nejstarší z kriogisů.

„Jo,“ přikývla. „Ale jistě uznáte, že neobyčejní...“ usmála se.


Věrka sobotní návštěvy u Záboje nelitovala. Seznámila se mezi ostatními i s ježatým Vinckem. Byl jí zatím věkově nejblíž - bylo mu »jen« sto patnáct let a stal se kriogisem až po První světové válce. Čechy byly tenkrát plné vlasteneckého nadšení z rozpadu Rakouska a nejinak tomu bylo i s Vinckem. Tou dobou se ale seznámil s podivínem Jindřichem, který jeho mladické vlastenectví krotil. Jindřich už v Čechách zažil několik pádů říší a k existenci Československa byl poměrně skeptický.

„To nebude mít dlouhého trvání,“ vrtěl hlavou, když mu Vincek nadšeně líčil, jak se po dlouhé době nadvlády Habsburků konečně otevřela před Čechy světlá budoucnost.

„Němci se nikdy nesmíří, že jsme opovrhli jejich panováním,“ tvrdil Jindřich.

Diskutoval ale s mladým Vincencem ochotně a jednoho dne mu nabídl sázku, že se do padesáti let Germáni na český trůn s velkou slávou vrátí.

„No jo, ale kdo nás po té době rozsoudí?“ opáčil mladý Vincek. Nepochyboval, že těch padesát let přečká, ale pochyboval, že tak dlouho vydrží i šedovlasý Jindřich.

Tak se tedy dozvěděl o existenci dlouhověkých kriogisů, současně s nabídkou, aby se jedním z nich stal i on sám. Jindřich mu nezastíral, že být kriogisem není jen výhodné, že to s sebou přináší i nevýhody a omezení, ale ty jeho nový učedník přijal. V té době začínala aktivní fáze Jindřichovy Studny - po pravdě řečeno, kdyby učedníka nepotřeboval a neměl možnost ho přijmout, nebyl by k němu tak otevřený.

Jindřich vyhrál sázku mnohem dříve než za padesát let, ale velkou radost z ní neměl. A Germáni jeho obavy brzy potvrdili - stanné právo, popravy, Heydrichiáda.

„No, oni taky dlouho nevydrží,“ utěšoval Vincka, když si při jejich obvyklém setkání tehdy pořád ještě mladý kriogis stěžoval na tvrdost Němců. „Podle mě příliš zpychli a pýcha je prvním krokem k pádu. Československo vydrželo dvacet let, Germánům dávám nanejvýš polovinu.“

„Vždyť jim patří celá Evropa a chystají se dobýt celý svět!“ namítal Vincek.

„Nepatří jim ani celá Evropa, to se jen tak chvástají,“ mírnil ho Jindřich. „Ukousli si moc velké sousto a až se jim vzpříčí v krku, udusí je.“

Měl pravdu, nadvláda Germánů netrvala ani deset let. Přesně tolik žádal na počátku své kariéry Vůdce Hitler.

„Svěřte mi na deset let Německo a nepoznáte je!“ chvástal se.

Zpočátku mu to vycházelo, Německo se dostalo z krize, stavělo síť velkolepých dálnic, budovalo průmysl - jenže Führer si usmyslil dobýt celý svět a to bylo to příliš velké sousto i pro Německo, ačkoliv se mu podařilo získat spojence do jeho proslulé Osy. Postavit se proti celému světu ale bylo trochu moc a na konci Führerova desetiletí bylo opravdu těžké poznat Německo v ruinách, které z něho zbývaly.

„Sláva, že jsou ti náfukové pryč!“ přišel Vincek za Jindřichem, když německá vojska opustila Prahu, zčásti po vlastní ose, jak prchali ke Spojencům, zčásti jako zajatecké kolony.

„A jsi si opravdu tak jistý, že to bude lepší?“ krotil jeho optimismus Jindřich. „Místo Němců tu máme Rusy, uvidíme, jestli budou lepší!“

„Proč by nebyli?“ agitoval Vincek. „Horší než Germání docela určitě nebudou. Jsou to přece naší slovanští bratři!“

„Jen aby nám to naši slovanští bratři neosladili víc, než čekáme!“ sýčkoval Jindřich.

Vincek se tenkrát za slovanské bratry urazil, ale netrvalo dlouho - co je z kriogisího pohledu pár let - a dával Jindřichovi zapravdu. Po této zkušenosti už jen zpozorněl, když za svým učitelem přišel plný nadšení, že komunisti konečně půjdou od válu.

„A jsi si opravdu tak jistý, že to bude lepší?“ krotil jeho optimismus Jindřich.

„Cože?“ zarazil se Vincek. „Opravdu si myslíš, že nám už nebude líp? Bude tu přece konečně svoboda, nechápeš?“

„Svoboda?“ vrtěl hlavou Jindřich. „Pro nás kriogisy se nic nemění, byli jsme svobodní za Rakouska, ani Germáni s námi nic nesvedli, natož Rusové... ale chceš se vsadit, že bude obyčejným lidem brzy hůř než dneska?“

„Podle čeho si to myslíš?“ ochladl rychle Vincek. Po tolika zkušenostech už se raději se svým učitelem nesázel, ale začal tušit, že tady někde bude čertovo kopýtko.

A taky že bylo.

Tolik žebráků a bezdomovců, co jich brzy žebralo po ulicích Prahy, nebylo v Čechách ani za starého Rakouska. Na ulicích přibývalo zahraničních automobilů, ale stejně rychle přibývalo nezaměstnaných. Do Čech se vrátili exekutoři - za panství Rusů to byl naprosto neznámý pojem - a založili si vlastní profesní komoru, před kterou se lidé třásli. A jestliže si člověk za Němců ani za komunistů nebyl jistý krkem, v nové, svobodné zemi si nikdo nebyl jistý ničím. Dobře se měli jen zloději, čím větší, tím beztrestnější, protože - jak pravil svého času gangster Al Capone, úplatky nejsou věcí cti, ale pouze věcí výše sumy. Soudci, kteří si v zemi přisoudili jedny z nejvyšších platů, kradou jako pouliční kapsáři - jen se na rozdíl od nich nezahazují s drobnými pod deset tisíc.

„Jak to, že ti to pokaždé tak vyšlo?“ vyzvídal Vincek u Jindřicha.

„A víš, že nevím?“ zamyslel se trochu Jindřich. „Pozoruj lidi jako já a až získáš dost zkušeností a něco se začne mlít, ono tě to už samo napadne.“

Vinckovi se obrazně řečeno protáhl obličej. »Až získáš zkušenosti« zřejmě nějak úzce souviselo s časem. Jindřichovi bylo devět set let, zkušeností měl jistě na rozdávání, ale má Vincek čekat taky tak dlouho? Nedaly by se ty zkušenosti nějak urychlit nebo nahradit?

Nezbylo mu ale než poslechnout a pozorovat lidi. Ostatně - ani on už nebyl takový zajíc, jako na počátku jeho kamarádství s Jindřichem.

To Věrka byla proti němu opravdu zajíček. Co je to třináct let v životě kriogisa? Věk obvyklý při vstupu do Studny byl mezi dvaceti až třiceti lety, to mívá i mladý člověk aspoň nějaké životní zkušenosti, aby mohl zodpovědně posoudit tak závažnou nabídku.

Věrka, Víťa a Jitka ale představovali výjimky, jaké nikdo ze všech žijících kriogisů nepamatoval. Sice se něco proslýchalo o podobných výjimkách v Indii, ale to už bylo příliš dávno. Spolu s ostrovem Atalantix se potopilo i centrální biroivi a i když se tenkrát podařilo vytvořit jeho kopii v Ándrapradéši, nepodařilo se tam přenést úplně všechny záznamy z dob před katastrofou. Propadly se s Atalantixem do vln Indického oceánu. Jen úcta k památkám po Aplafů způsobila, že se kopie nejstarších záznamů zachovaly v záložních centrech biroivi a daly se odtud rozmnožit.

Vincek zakrátko nové kamarádce pod záminkou neúnosné tlačenice nabídl přesunout se ke stolečku v sousední volné kóji. Ostatní nic nenamítali, takže ho bezelstně poslechla.

„Poslyš, Věrko, nechceš, abych ti dělal aspoň na čas učitele?“ navrhl jí, jakmile je od ostatních oddělila zástěna. „Jsem sice z naší party nejmladší, ale ledacos už znám a kromě toho bych ti byl věkem jistě nejbližší.“

„Učitele už přece mám,“ namítla. „Pana Vuka od nás ze vsi, který nás zasvětil ve své Studni, a pak ještě tetičku Barču, u které zrovna tady v Praze bydlím.“

„Já ti je neberu,“ zasmál se trochu. „Ale je mi jasné, že vás pan Vuk učí přesně podle tisíciletých metodologií a spoustu věcí vám buď neřekl, nebo jsi od něho mohla slyšet, že jsi na to moc mladá. Tetičku Barču znám, je modernější, ale i ona ti některé dovednosti zatají. Záboj říkal, že neumíš ani telekinezi. Sice jsi to dokázala obejít vcítěním do racků, ale když neumíš ani tohle, určitě neumíš ani jiné fígle. Mohl bych tě naučit takové, že by i Vuk zíral, až se vrátíš - samozřejmě jestli se vůbec vrátíš, vesnice nejsou pro nás kriogisy nejlepší.“

„Co bys mě chtěl učit?“ skočila Věrka jako ptáček na vějičku.

„Třeba tu telekinezi,“ navrhl jí ihned Vincek. „Je poměrně snadná a kdyby ti někdo chtěl něco ukrást, vezmeš si to prostě zpátky a kromě zloděje si toho nikdo ani nevšimne.“

„Ale co ten zloděj?“ starala se Věrka.

„Pokud na něho vidíš, nemáš problém se do něho vcítit,“ ujišťoval ji Vincek. „Chce to jen jedno - nařídit mu, aby na všechno zapomněl. Post-hypnotické příkazy jsou tak snadné, že je občas využívají i lidé.“

„Asi to tak snadné nebude, když jsem se dosud se žádným post-hypnotickým příkazem nesetkala,“ řekla skepticky.

„Mezi lidmi to zas tak rozšířené není,“ připustil Vincek. „U lidí to umí a používají jen mimořádně nadaní jedinci. Zato pro nás je to snadné. A už ses setkala s člověkem, který by se dokázal plnohodnotně vcítit do jiného člověka nebo aspoň do zvířete? To už je pro lidi příliš obtížné, zatímco pro nás...“

„No dobře,“ přerušila ho. „Jak si takové učitelování představuješ?“

„Když budeš mít zájem...“ začal, ale opět ho přerušila.

„Zájem mám,“ řekla rozhodně. „Ovšem až podle toho, do čeho to budeš chtít zabalit. Jestli ti jde o to, abych šla s tebou...“

„Ale jdi!“ usmál se. „Jestli to považuješ za jistou variantu sbírky motýlů nebo známek, nebo jak se popisují ty odstrašující případy, tak si uvědom, že bych na tu sbírku mohl lákat leda tvoji prababičku. Pokud k tobě cítím náklonnost, je to jen druhová spřízněnost a stejný návrh bych mohl dát i tvému kamarádovi... jakže se jmenoval?“

„Víťa,“ napověděla mu.

„Ostatně, tohle učení potřebuje otevřený prostor, tady v Praze nejlépe nějaké náměstí.“

„Staromák by stačil?“ zkrátila jeho vysvětlování.

„Stačil. Tak půjdeme?“

„Půjdeme,“ vstala.

„Poslyš, Vincku!“ napomenul kolegu jeden ze starších kriogisů. „Pozor na to, Věrka je pod Barčinou ochranou, víš, co to znamená!“

„Bez obav!“ zahlaholil Vincek. „Jen jsem slíbil Věrce, že ji naučím telekinezi, aby byla příště připravenější na různé naše chmatáky.“

„No dobře!“ spokojil se tím kriogis. „Ale znáš Barču! Aby z tebe potom neudělala buď dva kusy nebo jedno zvíře!“

„Vypadám snad na to?“ opáčil Vincek.

„Varoval jsem tě!“ zahučel kriogis, zatímco Vincek už táhl Věrku z kavárny. Netrvalo dlouho a byli na kraji Staroměstského náměstí.

„Chtělo by to nějakou volnou lavičku,“ uvažoval Vincek.

„Já taky žádnou nevidím,“ řekla Věrka, když se zběžně rozhlédla.

„To není problém,“ řekl a vedl ji k Husovu pomníku. Dva kroky před nimi se tu náhle objevila starobylá kovová lavička s dřevěným sedátkem. Vincek nabídl Věrce místo a sám se rychle usadil vedle, jako by se bál, že mu to místo někdo zasedne.

„Začal bych nejraději tím post-hypnotickým příkazem,“ rozhodl, když oba seděli. „Už umíš vcítění i ovládání, tohle je jen další logické pokračování.“

Štěstí - pokud se to tak dá nazvat - mu přálo, neboť v té chvíli spatřili trojici zřejmě dobře sehraných dívek, sledujících krok za krokem jakousi japonskou turistku. Stačil letmý pohled, aby viděli, jak dvě dívenky kryjí třetí, která Japonce obratně lovila v kabelce. Věrka si všimla, jak se z kabelky k jedné z dívenek rychle přesunul japonský fotoaparát a pak ještě cosi podobného peněžence, ale to už se všechny tři dívky jako na povel obrátily a daly se na dobře organizovaný ústup z místa činu.

„Teď se vciť do mne a sleduj, co budu dělat,“ pobídl Věrku Vincek.

Věrka ho ihned poslechla. A měla co dělat, aby jen sledovala, co dělá.

Vincek se v rychlém sledu vcítil do všech tří zlodějek. Ačkoliv kradla jen jedna, ty dvě jí dělaly zeď a sehraně od ní odebíraly kradené věci, aby se u chmatačky v případě chycení nic ukradeného nenašlo. Vincek teď ale ty tři postavil proti sobě.

„Daj to sem!“ obrátila se chmatačka na své společnice. Pak jedné z nich vytrhla z ruky fotoaparát, druhé taštičku s penězi a otočila se od nich.

„Si šialená?“ obořila se na ni jedna společnice, zatímco druhá jen nevěřícně zírala, jak jejich parťačka odhodlaně kráčí - přímo k okradené Japonce.

„Čosi vám upadlo!“ podala chmatačka svůj lup Japonce, která na ni chvíli nevěřícně zírala, ale pak zřejmě přijala její legendu o vypadnutí kradených předmětů ze špatně zavřené kabelky a vděčně převzala své věci. Kupodivu nikomu nepřišlo na mysl, že by fotoaparát po skutečném pádu na dlažbu nejspíš utrpěl těžké poškození.

Zatímco si Japonka vděčně ukládala kradené věci zpět do kabelky, společnice zlodějky se rozhodly nenechat si to líbit a když se k nim jejich parťačka vracela, byly by se do ní obě nevybíravě pustily. K tomu však nedošlo. Znenadání se všechny tři obrátily a trochu strnule odcházely.

»A teď pozor, přijde to hlavní!« upozornil Věrku Vincek.

A tak se konečně dozvěděla, jak se vlastně zadává ten post-hypnotický příkaz, jehož účinky přetrvají i když se všechny tři od přímého řízení osvobodí. Jestli to vyjde, zůstane jim na celou příhodu s Japonkou totální okno - a navíc ztratí chuť krást.

»Dlouho jim to asi nevydrží,« komentoval to Vincek. »Ty tři totiž jinou obživu nemají. Nejsou zaměstnané, doteď je živila zlodějna, z toho se samy nedostanou. A my dva nemáme dost času, abychom je předělávali na poctivé, nehledě na to, že je kvůli pestrým záznamům u Policie široko daleko nikdo nezaměstná.«

»Tak nač jsi to dělal?« odtrhla se Věrka konečně od Vincka, ale v telepatii pokračovala s výčitkami. »Komu prospěje, když jsi jim překazil jednu jedinou krádež?«

»Například té Japonce,« usmál se Vincek. »A pak tobě, jestli jsi ovšem dávala pozor, jak to dělám.«

»Dávala jsem pozor,« ujistila ho zamračeně. »Díky za ukázku, ale měla bych si to teď sama odzkoušet, abych měla víc jistoty, že jsem to pochopila správně.«

»Z toho si nic nedělej,« snažil se ji utěšit. »Nejsi tady, abys napravila všechny křivdy světa. Jednu napravíš a dvacet jiných se odehraje za tvými zády. My prostě nemáme sílu předělávat celý svět. Můžeš být spokojená i s málem.«

„No dobře,“ řekla už zase nahlas. „Slíbil jsi mi ale ještě telekinezi.“

„Jistě,“ přikývl rychle. „Tak se do toho dáme, co?“


Tetička se vrátila navečer v neděli.

Kupodivu už věděla, čím se Věrka zabývala v době, kdy byla z jejího dohledu. Výuku telekineze jí schválila a nad post-hypnotickým příkazem pokrčila rameny se slovy, že už se k tomu beztak tento týden chystala, nejde všechno naráz. Jen cosi zavrčela k tomu, že se té učitelské úlohy chopil zrovna známý bouřlivák Vincek.

„Hele, teti, pan Milboj Vincka v kavárně u Záboje varoval, že jsem pod tvou ochranou a naznačil mu, že bys ho mohla přetrhnout na dva kusy nebo změnit ve zvíře. Ale Vincek je opravdu jako učitel dobrý, všechno jsem s ním zvládla úplně hravě. Proč ho tak varoval?“

„Aby si k tobě moc nedovoloval,“ odvětila lakonicky tetička.

„Nevypadal na to,“ namítla Věrka.

„Nevypadal,“ přikývla tetička. „Ale neřekl ti, že už byl třikrát ženatý, co?“

Do Věrky jako kdyby uhodil blesk.

„Cože?“ zakoktala. „Třikrát?“

„Jo, třikrát,“ potvrdila to tetička. „A třikrát rozvedený.“

„Že by byl takový...“ nechápala Věrka. „Vždyť tvrdil, že je mezi námi kriogisy jedním z nejmladších!“

„Tak úplně to pravda není, má už dávno přes stovku a za tu dobu z každé Studně vyšli jeden nebo i dva mladší. Rekord drží Vukova Studně se čtyřmi nováčky, ale to už znáš sama zblízka, že?“ zlehčovala to tetička. „A že byl Vincek třikrát ženatý? Jistě jsi už slyšela, jak těžké je udržet manželský vztah déle než dvě až tři století. Abys tedy měla jasno - mezi kriogisy se manželství neuzavírají jako v křesťanské Evropě - »dokud nás smrt nerozdělí«, ale podle Japonců - »na devadesát devět let«. U lidí je to téměř totéž, pro nás to má přece jen trochu přijatelnější rozměr.“

„Ale vždyť i manželství uzavřené na devadesát devět let by snad tři rozvody za sto let spolehlivě vyloučilo,“ namítla Věrka.

„Jistě, kdyby šlo o manželství mezi kriogisy,“ souhlasila tetička. „Jenže Vincek si bral normální ženské. Sice je pravda, že u jedné usiloval, aby dodatečně prošla Studní, ale vybral si špatnou Studni. Ne že by to bylo z principu nemožné, každý z nás může mít vlastní tip na dalšího nováčka, ale musí to ohlásit aspoň dvacet let předem, dřív než si Strážce Studně sám někoho vyhlédne. Ono by to šlo i když si dotyčnou ženu vzal, dvacet let není pro nás ani pro lidi tak dlouhá doba, jenže... Vincek se vždycky stihl rozvést dřív. Pravda, i v tomto případě nesmí rozvod vyjít z iniciativy kriogise, ale lidem v rozvodu bránit nesmíme, vzali bychom jim naději na jiný, lepší vztah. A u lidí není problém pohádat se, aby druhý utekl s pocitem velkého ulehčení.“

„Hezké je, že se aspoň v jednom případě snažil...“ ocenila to Věrka.

„Ve dvou případech se ani nesnažil,“ otočila to tetička.

„Ale tetí... byla jsi už taky vdaná?“ zeptala se Věrka nevinně.

Tetička se na Věrku podivně podívala, ale pak pohodila hlavou.

„Byla,“ přiznala. „Dokonce dvakrát. A v obou případech jsme spolu poctivě vydrželi devětadevadesát let, i když Mojmír se na poslední dva roky odstěhoval do Zdic a Dobromil si na konci pořídil krejčovský metr a potají ho stříhal - jako v té době vojáčci na vojně.“

Věrka ale nechápala co to znamená a tetička jí to musela vysvětlit.

„V minulém století byla v Čechách účast v armádě povinná,“ začala zeširoka. „Jenže armáda měla u nás vždycky punc něčeho zbytečného. Od doby vojevůdce Jana Žižky byla Čechům armáda jen na obtíž - byla zbytečně drahá a nikdy nic nezachránila, takže vojáčci správně považovali dobu strávenou v armádě za zbytečnou ztrátu času. Tak vznikl vojenský rituál stříhání metru. Každý voják si koupil plátěný krejčovský metr, každé políčko vybarvil jinou barvou a když mu do konce vojny zbývalo právě sto padesát dní, začal mezi mazáky každodenní rituál odtržení jednoho políčka a tím zkrácení metru - i vojny - o jeden den.“

„Když metr, tak snad sto dní, ne?“ upozornila Věrka tetičku na drobnou nesrovnalost.

„Krejčovské plátěné metry mají metr a půl,“ vyvedla ji tetička z omylu. „Proto těch sto padesát dní. Rituálů tam bylo víc, byla na to spousta pravidel, já si pamatuji jen něco, Tři sta dnů před civilem vojáci slavnostně zapečetili metry do dřevěných rakviček, pak následovalo slavnostní odpečetění - inu, na blbinky bylo na vojně vždycky času dost.“

„Jak to ale víš ty? Byla jsi snad na vojně?“

„Já?“ zasmála se tetička. „Já ne, ale když jsem Dobromila přistihla při stříhání metru, nechala jsem si všechno podrobně vysvětlit. Bylo to docela zajímavé. Na Dobromila jsem se nezlobila, po těch devětadevadesáti letech jsme toho měli oba nad hlavu a chápala jsem ho. Napadlo mě taky si metr pořídit, jenže jak mi Dobromil vysvětlil, bylo by to neodpustitelné zneuctění. Jednak bych ho musela začít stříhat od prostředka, což se prostě nedělá, za druhé by nebyl předtím řádně zapečetěný ani odpečetěný a za třetí - metr odjakživa nepřísluší stříhat ženským. Od pravých vojáků bych zkrátka sklidila jen těžké opovržení.“

„To by se to na tebe museli nejprve dozvědět,“ mínila Věrka.

„To taky,“ přikývla tetička. „Ale já bych k tomu neměla ani správný přístup. Dnešní vojáci metr nestříhají. Povinná vojna skončila, vojáci jsou tam dnes dobrovolně a s radostí, takže se na civil ani netěší a nemají důvod zabývat se stříháním metru. Jsou profesionálové, slouží v armádě za plat, neboli za žold, takže to jsou - jak se říkalo dříve - žoldnéři. Lidé to ale vědí a zatímco dříve vojáčci často jezdili stopem - prostě si na kraji silnice zamávali na nejbližší auto a to je vzalo aspoň na kus cesty, dnešní vojáci už stopovat nemohou. Nikdo by jim totiž nezastavil - asi jako dřív nezastavovali důstojníkům neboli lampasákům.“

„A proč ne?“ chtěla vědět Věrka.

„Protože lidi věděli, že prostí vojáčci jsou na vojně z donucení a že budou strašně rádi, až se vrátí domů a do civilu. Proto jim fandili a pomáhali jim. Kdežto dnešní vojáci, tak jako tehdejší důstojníci, jsou na vojně dobrovolně, mají lepší platy než většina lidí a stopovat se v uniformě ani neodvažují, nikdo je ochotně nesveze jako dřív prosté vojáčky.“

„Hmm...“ přijala to Věrka. „A hele, teti, měla jsi... vlastně máš... nějaké děti?“

„Jo, mám,“ přikývla tetička. „Měla jsem je s kriogisy, takže jsem pro ně nepotřebovala ani Studnu. Zrovna tenhle týden jsem byla pomáhat Hynkovi, to je můj syn. Je mu přes dvě stě let, ale je to pořád stejný pošuk jako když byl dítě. Mám ještě starší dceru Markétu, žije na Moravě v Brně, ale ta mě naštěstí potřebuje málokdy.“

„A... v současnosti... nemáš nikoho? Myslím jako přítele...“ vyzvídala dál Věrka.

„Ani ne,“ pokrčila rameny tetička. „Víš, už mi není dvě stě, jako když jsem ještě byla blázen do Mojmíra... s Dobromilem to bylo takové... rozumnější... skončila jsem s ním ještě v dobrém, ale nedá se tvrdit, že bych se do dalšího dobrodružství hrnula. Až to poznáš sama, dáš mi zapravdu. Člověk může mít kupu přátel - a to já mám, ale přátelství nemusí vždycky skončit sexem... to je jen pověra lidí, co nikdy nezažili devětadevadesát let života s jedním partnerem...“

„Takže radši žiješ sama?“

„Kdo říká, že žiji sama?“ usmála se tetička pobaveně. „Kamarádů mám! I kamarádek by se pár našlo, ačkoliv jsou mezi kriogisy v menšině... ostatně se kamarádím i s lidmi, kteří mají o kamaráčoft zájem. A to se ví, mezi lidmi mám spíš kamarádky než kamarády, chlapi se dovedou kamarádit spíš mezi sebou než aby si přiznali, že i ženská může být na úrovni... Nejhorší je, když pochopí, že ta ženská je o třídu výš nad nimi.“

„To chlapi nesnáší, že?“

„To snese málokdo z lidí,“ přikývla tetička. „Jenže ženské z toho obvykle nedělají tak strašnou tragédii.“

„A má nějaké potomky i Vincek?“ napadlo najednou Věrku. „Když už byl třikrát...“

„Nevím o žádných,“ pokrčila rameny tetička. „To neznamená, že je nemůže mít mimo. My se o své potomky staráme. Kdyby se na někoho provalilo, že nechal své děti růst jako dříví v lese, asi by si vysloužil opovržlivý odstup od ostatních kriogisů. Ale jinak je to čistě jeho věc, do svědomí mu nikdo nevidí.“

„Už jsem pochopila, že kriogisové nejsou zrovna lidumilové,“ posteskla si Věrka.

„Až v plné tíze pochopíš, jak jsou naše možnosti napravovat svět omezené, sebere ti to asi hodně z dnešního elánu,“ vzdychla si tetička. „Skoro si říkám, že je div, že aspoň mezi sebou držíme jakž takž pohromadě. Ale to my zase držíme, aspoň že tak!“

„Aspoň že tak...“ opakovala po ní Věrka zamyšleně...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10