Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat

Tetičku ani příliš nepřekvapilo, když jí Věrka po jejím návratu z Wroclawi prostoduše a na rovinu vyklopila obsah svých schůzek s Vinckem.

„Bála jsem se, aby po tobě nešel jako po mladé husičce,“ přiznala. „Příjemně jsem se mýlila. Takže ti vyložil karty ohledně »motýlích efektů«... to mu taky uznám.“

„Říkal, že bys mě to začala učit i ty, kdyby tě nepředešel?“

„Já bych s tím určitě přinejmenším padesát let počkala,“ řekla tetička. „Ale když už se to stalo... no dobrá, něco tě naučím i já, abys měla větší výběr prostředků...“

Pak se jí věnovala. A Věrka nestačila lapat po dechu, co všechno tetička ovládá.

Slyšela už různé narážky, co všechno patří mezi »efekty motýlích křídel«. Vincek jí pár triků předvedl, ale to bledlo před znalostmi tetičky. Nepoužívala vkryhir, ačkoliv o něm věděla a uměla s ním zacházet přinejmenším tak virtuózně, jako Vincek. Měla ale raději jemnější působení. Věrka se při tom mimo jiné naučila lépe ovládat biroivi. Nebylo to nic nového, jen se učila přesně určovat místo, kde se má požadovaná věc objevit. Normálně se objevovala na nejbližší vodorovné ploše, nejčastěji na stole, ale v zásadě mohli na přímou nebo zprostředkovanou viditelnost určit libovolné místo na světě, přičemž pojem viditelnost neuvěřitelně rozšiřovalo i vciťování zvířat a ptáků.

„V poslední době užíváme i zprostředkovanou viditelnost,“ vysvětlovala tetička své pozorné žačce. „Tím rozumíme přenos obrazu, počínaje přímými televizními přenosy. Nedají se používat často, lidé by si brzy všimli, že se děje něco neobvyklého. V poslední době se k tomu přidaly mobilní telefony, umožňující přenos obrazu. Dovolují nám zasahovat skoro na celém světě.“

„Co jste ale dělali před vynálezem mobilů?“

„Dříve jsme měli možnost telepatického vcítění,“ ujišťovala ji tetička. „Jenže to vyžaduje spolupráci nejméně dvou kriogisů, zatímco mobil může obsluhovat kdekdo.“

Pak Věrce ukazovala, jak přesně se dá nasměrovat biroivi, aby to působilo nenápadně.

„Nejjednodušší je vytvoření plynného obláčku před nosem dotyčného,“ začala od toho nejsnadnějšího. „Mohl by to být i obyčejný kyanovodík, kdo ho vdechne, je mrtvý. Kyanovodík ale nikdy nepoužívej! Jednak páchne po hořkých mandlích a za druhé se něco vždycky rozptýlí, takže ohrozí okolní lidi, kterým škodit nechceš, nebo je upozorníš, co se tu dělo a navedeš je na odhalení příčiny.“

„A co když nechci nikoho zabíjet?“

„Někdy se tomu nevyhneš,“ ujistila ji tetička. „Samozřejmě je tvojí povinností ověřit si před samotnou akcí, jak se věci mají. Musíš si uvědomit, kdo tě zavolá, nemusí být vždycky nestranný. Ověřování zabere zpravidla na každé akci nejvíc času a vynechat se nesmí, abys nezpůsobila víc škody než užitku. Tady je na místě i vcítění do označené osoby a důkladné propátrání její paměti. Připrav se i na to, že se ti z těch lidí zvedne žaludek. Nevolají nás ke kdejaké prkotině, většinou máme činění s nejhoršími zločinci. Musíš tedy s co největší jistotou určit, zda má smysl spoléhat se na obrácení toho zloducha na poctivce a kde je to vyloučené, je lépe darebáka rychle usmrtit než ho zbytečně trápit. Občas se ale naskytne darebák svedený či jen vyšinutý, který se mezi slušné lidi ještě může vrátit. Pak ho nesmíš zabít, ale použiješ nějakou blokádu. Musíš mu znemožnit pokračovat ve zločinech, ale zabití je až poslední možnost.“

„Takže infarkt pana Hübnera byl jen nějaká »vyřazující blokáda«?“

„Nejspíš,“ přikývla tetička. „Přesně to nevím, nebyla jsem u toho, ale vypadá to jako něco napravitelného, neboli lavalsního. To pro případ, že by se soudce Hübner rozhodl své lumpárny a falešné rozsudky napravit.“

„Jenže on to určitě neudělá,“ mínila Věrka.

„Proč si to myslíš?“ podívala se na ni pátravě tetička. „Vím o případech, kdy se viník dal na pokání a snažil se o nápravu.“

„To říkal pan Vuk taky,“ vzdychla si Věrka. „Jenže to bylo za starých časů, kdy lidé věřili ve vyšší spravedlnost. Dodnes je tomu tak u pobožnějších národů, například v Jižní Americe, ale v Evropě jen výjimečně.“

Tetička se na okamžik zamyslela.

„Kdyby to tak bylo, byly by snahy o nápravu hříšníků zcela zbytečné,“ řekla po chvilce. „Pak by asi bylo jednodušší nesnažit se v Evropě o lavalsní postupy, ale používat rovnou rinérgó.“

„Tovnou ty darebáky zabíjet?“

„Tak nějak,“ přikývla. „Tohle bych ale nerada posuzovala, to by bylo velice zodpovědné. I když na druhou stranu by nám to všechny akce velice zjednodušilo. Zkusím tu otázku otevřít na nejbližším Sněmu, ale předem ti říkám, neočekávám, že by se v tom ohledu něco v nejbližším století změnilo. Snad až později. Takže musíš pořád ještě zvládnout i lavalsní metody a používat je přednostně.“

„Já se jim nechci vyhýbat,“ opáčila Věrka. „Naopak bych byla ráda, kdyby se i u nás rozšířilo to napravování hříšníků...“

„Když budeš chtít, můžeš to zkusit,“ navrhla jí tetička. „Vcítění je mocný nástroj, dá se použít prakticky na každého. Dala bych ti jen jedno doporučení. Člověk vcítění obvykle pozná. Můžeš se buď naučit vciťovat tak nenápadně, jak to umí Vuk, on tě to jistě rád naučí. Dá se také použít post-hypnotický příkaz, kterým vciťovanému nařídíš, aby na všechno zapomněl, jenže tím to na druhou stranu oslabíš. Nejjednodušší je vcítit se do spícího. Lidé tomu občas říkají »noční můra«, zejména když je to pro ně nepříjemné. A nepříjemné je pro ně každé pokárání, v bdělém stavu i ve spánku. Jenže taková noční můra může mít stokrát lepší výsledky než pouhé kázání.“

„Ty to používáš? Jak se to dělá?“ dychtila vědět Věrka.

„Hodí se to asi na tři případy z deseti,“ přikývla tetička. „Netopýři a kočky jsou pro ten účel přímo ideální, donesou tě až k delikventovi a umožní ti přeskočit do jeho vědomí, jde to i přes sklo, ale použij raději rozdvojení a nedávej netopýrovi svobodu, dokud si nebudeš jistá, že jsi přeskočila do toho správného a že opravdu spí. Kdyby nespal, raději se od něho odpoutej a počkej si, až opravdu usne.“

„A co když se spletu?“ nadhodila Věrka druhou možnost.

„Občas se stane, že přeskočíš na někoho, kdo si výčitky nezasluhuje,“ připustila tetička. „Ten omyl snadno napravíš, když nevinnému navodíš nějaký příjemný sen a zmizíš. Já jsem v tom případě často vystupovala jako anděl v bílé říze, spícího jsem pochválila za něco správného, což vždycky najdeš, a připomněla jsem mu, aby neopouštěl cestu řádného života... pravda, už jsem to dlouho nezažila, ale ty jsi nezkušená, tobě se takový omyl občas ještě přihodí.“

Věrka to uznala a tetička pokračovala ve výuce. Pravda, z pohledu nezasvěceného by se to strašlivě podobalo vyučování mladé čarodějnice starou, světem protřelou vědmou, jenže oproti starým pověstem tu bylo několik nezanedbatelných rozdílů.

Pověsti tvrdí, že čarodějnice lidem škodí. Podle Kodexu ale nesmí škodit všem lidem podle své libosti, jen darebákům a to ještě jen dokud se nenapraví.

Pověsti tvrdí, že čarodějnicím slouží zvířata, zpravidla jsou to černé kočky a kocouři, jindy netopýři, hadi, sovy a havrani. Ve skutečnosti je výběr zvířat libovolný a čarodějnicím může sloužit stejně tak dobře i rozkošná tříbarevná kočička, švitořící pěnkavka anebo zelený papoušek, který by vám navíc dokázal i vynadat lidskou řečí. Pověsti tvrdí, že čarodějnice za své hříchy přijdou po smrti do pekla. Skutečnost je i v tomto směru střízlivější. Peklo je na Zemi a způsobují si je lidé.

Černé kočky jsou v tom úplně nevinně.


Původně to měl být krátký výlet do Prahy. Jenže Věrka se u tetičky zdržela téměř rok, než s ní opět vstoupila do kjodlychu, který je vyklopil do předsíně Vukovy chaloupky.

Panu Vukovi se předem ohlásily, takže je osobně přivítal, sotva vystoupily z té podivné chodby a rozkoukaly se, neboť v předsíni Vukovy chaloupky bylo trvale příšeří.

„Pojďte dál a vítejte!“ oslovil je obě pan Vuk srdečně.

Hned je vedl do sednice, kde uspořádali čajově-sušenkový dýchánek, spojený s výčtem novinek. Hlavní slovo měla tetička Barbora, ale informovala pana Vuka jen rámcově. Zdálo se, že mu v krátkosti, bez zbytečných podrobností opakuje, co Věrku za jejího pobytu v Praze naučila. Žádný div, jistě se s ním během té doby telepaticky spojovala, aby se teď mohla omezit na stručné shrnutí. Tento dojem ještě podtrhovalo, že pan Vuk nejevil žádné známky překvapení. Tvářil se klidně a neutrálně.

„Takže ses měla v Praze výborně?“ obrátil se na Věrku, když tetička skončila.

„Nádherně!“ rozplývala se Věrka. „Chtělo by to častěji!“

„To bude záležet na tobě,“ odvětil pan Vuk s náznakem přísnosti. „Měla by ses aspoň občas podívat za rodiči. Divím se, že sis na ně nevzpomněla.“

„Vzpomněla si na ně víckrát,“ zastala se Věrky hned tetička. „Ale i tak toho bylo na ni hodně, uznej!“

„Neuznám,“ odmítl Vuk. „Na rodiče zapomínat neměla. Měla by si je užít, bude je mít jen krátce.“

Ve Věrce trochu hrklo, když si uvědomila, že má pan Vuk pravdu. Byla rok bez rodičů, no bóže, ona má času dost! Jenže její rodiče ne a ona vlastně také ne!

„Půjdu se na ně podívat hned,“ rozhodla se.

„Teď ne!“ zarazil ji. „Počkalo to rok, počká to i do večera. Les je plný houbařů, právě začaly hodně růst a když tam potkáš někoho, kdo tě znal, mohl by z tebe mít smrt!“

„A co kdybych tam šla neviditelná?“ navrhla Věrka.

„Neviditelnost není dokonalá,“ namítl. „Večer by to šlo, ale v ostrém slunci bude znát, že se to za tebou prohýbá a kroutí.“

„To se ví, že bych pod »čgéchem« neběhala po lese,“ upřesnila to Věrka rychle. „Měla bych ho jen v záloze, kdybych přece jen někoho potkala. Postačí ustoupit stranou a počkat pod čgéchem, až houbař kolem mě přejde, ne?“

„Počkalo to rok, počká to i do večera,“ opakoval pan Vuk. „Mimochodem, abys věděla všechno a neporazilo tě to, tvoji rodiče si zřejmě pořídí další dítě. Ani se jim nedivím, když o tebe tak nešťastně přišli.“

„Ježkovy zraky!“ ztuhla Věrka, neboť to nečekala. „Vážně?“

„Myslím si to,“ odvětil neurčitě. „Ale už je to na první pohled dobře patrné.“

„A co to bude? Bráška nebo sestřička?“ vyzvídala dál.

„Nejsem jasnovidec,“ odvětil pan Vuk klidně. „Kdyby to bylo opravdu nutné vědět, už bych to věděl, ale dokud to není bezpodmínečně nutné, nikoho bez příčiny nesleduji.“

„Ale to mám další důvod, proč to neodkládat až na večer!“ chytila se toho Věrka.

„Počkalo to rok, počká to do večera,“ opakoval ještě jednou pan Vuk naléhavě. „Bez mého sdělení bys to zjistila až večer.“

„Ale teď to teprv zvědavostí nevydržím...“ smlouvala Věrka.

„Tak ji už pusť,“ přimlouvala se za ni i tetička Barbora. „Horší bude, co s tím uděláme?“

„Už jsem to sjednal,“ řekl pan Vuk. „Drago bude mít za šestadvacet let volnou Studnu, takže ji rezervuje pro nás.“

„Který Drago?“ zeptala se tetička. „Znám dva Strážce toho jména, oba v Srbsku. Jeden u Kragujevace, druhý někde... mám dojem, že se to tam jmenuje Medvedje, nebo tak nějak...“

„Medvedja,“ opravil ji Vuk. „Toho právě myslím. Nežije přímo ve městě, ale v lesích asi třicet kilometrů daleko.“

„Takže ten... Drago z Medvědína by mi mohl změnit brášku nebo sestřičku v kriogise? Proč ale ne i mámu a tátu?“ napadlo hned Věrku.

„Dragova Studna bude volná až za šestadvacet let,“ odvětil přísně pan Vuk. „Časově je to nejbližší, dřív nic volného není. Za těch šestadvacet let tvůj dosud nenarozený sourozenec vyroste, až bude vypadat starší než ty. Jenže tvoji rodiče budou stařečci nad hrobem, které brát mezi nás kriogisy vlastně ani nemá smysl.“

„Jo ták...“ zvadla Věrka. „To mě ani nenapadlo...“

Chvilku bylo ticho. Nebylo co dodat.

„Pusť ji už domů!“ přimlouvala se opět za Věrku tetička.

„Já bych radši, kdyby tu ještě chvilku počkala,“ odmítl pan Vuk. „Za chvíli přijdou její kamarádi Víťa s Jitkou, jsou na ni zvědaví a ti večer musí být doma. Myslím, že by to pořadí setkání měnit neměla.“

„Oni sem přijdou?“ ožila zase Věrka.

„Aby ne!“ usmál se pan Vuk. „Už se na tebe ohromně těší! Jestlipak sis na ně aspoň občas vzpomněla?“

„Vzpomněla,“ zamračila se Věrka. „Ale neozývali se. Ať mi nikdo neříká, že pokaždé spali! I v době, kdy měli být ve škole!“

„Přímá telepatie z Prahy sem do vsi nedosáhne,“ ujistila ji rychle tetička. „Dá se použít jen od obzoru k obzoru, ale ne dál. Koukám, že jsme s Vukem zapomněli dát ti její dálkovou verzi!“

Tak se Věrka dozvěděla o dálkové telepatii. Musela se spojit s nejbližším kalbedýrem biroivi, jako když něco potřebovala vytvořit anebo naopak zničit, a požádat ho o vyhledání někoho ze známých pomocí psychorezonance. Vybavit si ji nebylo těžší než vzpomenout si na barvu jeho hlasu, takže to vlastně nebylo nijak složité.

„Vždycky jsem si myslela, že telepatie existuje, ale taky, že účinkuje bez ohledu na dálku,“ přiznala Věrka.

Telepatii, kterou používáme my, využívali už Aplafů,“ vysvětlovala jí tetička. „Dali nám ji spolu s biroivi. Ale kdyby účinkovala bez ohledu na dálku, mohlo by si těch sedm po havarii zavolat o pomoc a nemuseli by zemřít na Zemi! Telepatie nemá nic společného s elektromagnetickými vlnami, takže neslábne se čtvercem vzdálenosti a nedá se odstínit Faradayovou klecí ani kovovou stěnou, ale skrz Zeměkouli neprojde a přes větší vzdálenost než několik světelných let nedosáhne ani biroivi. Aplafů museli mít i něco, co umožňovalo mezihvězdné přenosy, ale bylo to asi tak složité, že se to do hvězdných lodí nevešlo.“

„Proto dálkovou telepatii zajišťují biroivi,“ pokračoval pan Vuk. „Rozhodně rychleji, než satelity přenos televizního signálu, neboť si ji nepředávají tak vzdálenou oklikou, ale i tak se v tom dá rozeznat časový posun. Ale na ten si zvykneš, jako si lidé zvykli na krátká zpoždění a odmlky, když se baví přes satelity.“

„Ale teď už je volat nemusíš,“ usmála se tetička.

„Proč ne?“

„Protože už oba supí po Infarktových schodech,“ dodal s úsměvem pan Vuk.

„Budou tu co by dup!“ řekla tetička.


Jitka s Víťou brzy vrazili do Vukovy sednice a následovalo bouřlivé přivítání.

Rok odloučení se na všech třech neprojevil, všem se zdálo, jako by se rozloučili včera. Všichni byli dokonce stejně oblečení, jako když se před rokem viděli naposledy. Naštěstí všichni věděli proč, takže o tom nepadlo ani slovo a nikdo se nedivil.

„Jak ses tam měla?“ vyjeli po Věrce oba místní.

„Nádherně!“ odvětila. „Naučila jsem se tam spoustu věcí!“

„My taky!“ zajásala Jitka. „Pan Vuk nás učil »utajenému léčení«! To je léčení, kterého si nevšimne nikdo, ani pacient! Zkoušeli jsme to na babě Bendové a jak se zdá, vyléčili jsme jí úplně nohy! Běhá teď jako když byla mnohem mladší!“

„Proč zrovna na té udavačce Bendové?“ zamračila se Věrka.

„Protože byla ve vsi jediná, na kom se to dalo zkoušet, aby byl vidět výsledek,“ řekl omluvně Víťa. „A že je to bývalá udavačka? Však ji její svědomí za ta léta vytrestalo víc než dost!“

„Hlavně to na ní bylo krásně znát,“ přidala se Jitka, aniž by její nadšení polevilo. Bylo znát, že si elán vzít nedá a Věrka nakonec také rozjasnila obličej.

„No dobře,“ připustila to. „Jak dlouho jste ji léčili?“

„Léčení bylo nakonec kratší než učení teorie,“ usmála se Jitka. „Od chvíle, kdy jsme se na ni vrhli, nám to trvalo sotva týden. Když si uvědomíš, že deset let sotva chodila a poslední dva roky neslezla z vozíčku, je to kolosální úspěch! Doktoři z toho byli úplně na větvi. Nazvali to »spontánní vyléčení«, ale tomu snad nevěří ani oni sami.“

Pan Vuk je rozsadil kolem svého obrovského dubového stolu a všichni se pustili do Liběniných koláčků. Pan Vuk všem naléval kávu a kakao.

„A co ses v Praze naučila ty?“ naléhal na Věrku Víťa s plnou pusou.

„Efekty motýlích křídel,“ řekla Věrka.

Po jejich slovech ale nastalo dlouhé ticho. Věrka tak trochu čekala obdiv, ale ne, že na ni budou oba, Jitka i Víťa, zírat jako na dvouhlavé tele. Nebo jako na obrovskou vztyčenou jedovatou kobru.

„Proboha!“ vyrazila ze sebe nakonec Jitka.

„No co co co?“ mračila se Věrka. „Co je na tom špatného?“

„Ty ses... ty ses tam učila... vraždit?“ zeptal se jí opatrně Víťa.

„Právě že ne!“ odsekla naštvaně Věrka. „Efekty motýlích křídel je umění, jak trestat darebáky, překazit jim další lumpárny, ale nezabít je. Kdybyste věděli oč jde, určitě byste se toho tak nebáli.“

Jenže ani pan Vuk se netvářil nadšeně.

„Komu jsi ji tam, prosím tě, svěřila?“ obrátil se na tetičku Barboru s povzdechem. „Znáš přece moje názory!“

„Poslyš, Vuku,“ začala tetička. „Opravdu jsi ještě neslyšel, že jsem zrovna v tomhle poměrně dobrá, takže si mě zvou i do Polska a do Německa?“

„Cože?“ lapal pan Vuk po dechu. „I ty, Barborko?“

Jak se zdálo, neměl do této chvíle o tetiččině specializaci správnou představu.

„Ty to nevíš?“ ušklíbla se trochu tetička. „Tak proto jsi sem zval Jošta! Ale já to dělám už skoro sto let a vážně se divím, že ti to uniklo.“

„To jsem od tebe nečekal!“ lamentoval pan Vuk.

„Hele, Vuku, já přece vím, že jsi ze zásady proti efektům, ale když vám tady teklo do bot, pozval sis na to Jošta. Takže to bylo nutné. A co já vím, sám jsi nedávno nenávratně zabil tři lidi. Zajímala jsem se o to a vím o okolnostech toho případu, jenže sama bych radši použila něco lavalsního.“

„Ti tři by se těžko obrátili!“ ohradil se pan Vuk rozmrzele.

„Netvrdila bych to s takovou jistotou,“ opáčila tetička. „Asi by to byl zázrak, ale mohl jsi to aspoň zkusit.“

„Obrácením si nejsem jistý, ale obával jsem se, že by zatím mohli způsobit spoustu dalšího zla. Kromě toho to posloužilo jako dobrá kamufláž pro Věrku.“

„Toho bys dosáhl i jinak,“ namítla tetička. „Stejně tě to čeká ještě s Víťou a s Jitkou, nač je od sebe oddělovat? Mohl jsi je ke mně později poslat všechny tři, vypadalo by to jako klasické studium v nějaké pražské škole... mohli by se ale normálně vracet domů a nikdo by je nepovažoval za duchy. Jak dlouho je chceš držet v současném stavu? Vždyť je na nich vidět, že nestárnou!“

„Chtěl bych si z Víti vychovat nástupce,“ namítl pan Vuk, ale bylo na něm znát, že to říká nerad, asi to chtěl ještě nějakou dobu tajit..

„Na to je dost času a kdoví, jestli mezitím nenajdeš někoho jiného,“ zavrtěla hlavou.

„Víťa je v tom směru učenlivý žák,“ pochválil ho pan Vuk. „A dobře víš, že Strážce potřebuje delší školy než Zvěd.“

„Tím bych si už delší dobu nebyla tak jistá,“ nesouhlasila tetička. „Vyškolit Strážce je každým stoletím snadnější, lidský pokrok zvyšuje i vstupní úroveň učedníků. Ještě nedávno byl obrovský problém překonat u nováčků pověrčivou hrůzu a teprve pak jsi mohl přistoupit k věci. Dnešní děti už pověrčivé nejsou a nejenže můžeš dříve začít, ale jde to i rychleji. Motýlí efekty se dřív školily od podlahy nejméně dvacet let. Já už jsem je zvládla za pět let a Věrka nezatížená předsudky to podle mého mínění zvládne za polovinu, ačkoliv současné metody jsou mnohem vypracovanější než před tisíci lety.“

„Já bych těm dětem připravil klidnější život,“ posteskl si pan Vuk.

„Klidnější snad, ale v poustevně. Dnes máme kjodlychy a mohl bys klidně strážit Studnu i na dálku, třeba z Prahy. Nikdo by si tě nevšímal i kdyby ses pohyboval mezi lidmi, mohl bys udržovat přátelství s ostatními... už jsem tě lákala víckrát.“

„Mně to tak vyhovuje.“

„Tobě ano. Žiješ tak tisíc let a zvyk je železná košile. Ale těm mladým se to líbit nemusí. Dnes už není doba poustevníků!“

„Zvyknou si.“

„Možná,“ připustila tetička. „Ale přece jen bych byla pro změnu. Viď, Věrčo, jak se ti u mě líbilo?“

„Já jsem ale bývalá Pražanda,“ řekla opatrně Věrka. „Pro mě to byl spíš návrat.“

„Ale po vesnici se ti nestýskalo, co?“ usmála se shovívavě tetička.

„Tady je les,“ řekla Věrka. „Má také své kouzlo. Ale v Praze je víc zvířat, hlavně ptáků. Rackové, holubi, vrabci, vlaštovky... ale nejlepší jsou netopýři, ti se dovedou prohánět i v podzemních chodbách a sklepeních... a těch je v Praze plno...“

„Myslím, že i Jitce s Víťou by se tam líbilo,“ mínila tetička. „Kdoví, jestli by nebylo lepší přemluvit Věrčiny rodiče k návratu do Prahy. Díky anonymitě by mohli mít dceru u sebe a rozhodně by to tam bylo pro všechny přijatelnější.“

„A zase mi chceš sebrat učedníky...!“ vzdychl si pan Vuk. „Přitom je Víťa nadaný kluk, byl by z něho dobrý Strážce!“

„Poslyš, Vuku, nebyl bys pro pokus? Zařídím ti přímý kjodlych mezi tvou poustevnou a mým domem na Starém Městě v Praze. Koncové body máme oba, jde jen o propojení a to je maličkost. Přestěhuješ se k nám a vyzkoušíš si strážení Studny na dálku. Přitom si můžeš dál vychovat učedníky... a ti by v případě potřeby dálkovou správu Studně převzali.“

„To nejde,“ vrtěl hlavou pan Vuk. „Chalupa nemůže zůstat neobydlená. Bez péče by se brzy rozpadla, nebo by ji rozkotali vandalové...“

„A kdo říká, že ji musíš opustit?“ usmála se tetička nevinně. „Můžeš v ní přespávat, můžeš se do ní vracet vždycky když tě někdo přijde navštívit, jakože to není často a bez dětí by tu bylo pusto, že? Ale část svého času bys mohl trávit v Praze. Kdyby sis předsevzal, že se budeš aspoň občas zabývat uměním, máš v Praze postaráno o zábavu na dlouhou dobu.“

„Mně umění tolik neláká,“ namítl pan Vuk.

„Tebe ne, ale těm dětem a obecně všem učedníkům bys to potěšení odpírat neměl,“ řekla tetička už zase rezolutně. „Věky, kdy lidé toužili stát se poustevníky, jsou ty tam!“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil neochotně pan Vuk.

„Popřemýšlej!“ vybídla ho. „Ale ne abys to zase nechal na přespříští rok! Takže se vracím do Prahy a ať na tvou odpověď dlouho nečekám!“

Zvedla se, přátelsky se s panem Vukem objala, ale pak vyšla do chodby a zmizela za dveřmi, které se ve stěně objevily jen na okamžik...

Věrku v tom nechala samotnou...

 


Zpět Obsah Dále

06.05.2018 18:59