Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dvojí život

Věrka si teď sama sobě připadala jako dvojice úplně odlišných dívek.

Jedna - poslušná dcera svých rodičů a žákyně tetiček, jí samotné připadala jako hodný doktor Jekyll. Druhá - jako jeho protipól Hyde - se spolu s odsouzeným zločincem tygrem Zdislavem podílí na něčem nelegálním. Kdoví, co strašného z toho vzejde? Proč vlastně věří Zdislavově verzi katastrofy Atalantixu? Není naopak pravda, že ji tenkrát způsobili zločinci a Zdislav byl mezi nimi? A co když mu dnes umožní získat nějaký vynález zkázy, kterým to zopakuje?

Jenže Zdislavova verze vypadala příliš věrohodně. A v současné době se opravdu oba snažili zachycovat signály blížících se Aplafů. Kdyby se jim podařilo navázat s nimi spojení a přiměli je změnit směr jejich postupu vesmírem, aby k Zemi dorazili mnohem dřív, nebyl by to naopak pro všechny přínos?

Jediné, v čem se shodovalo mínění Zdislava s míněním ostatních kriogisů, se kterými se doposud setkala, bylo tvrzení, že Aplafů byli tenkrát spravedliví a je tedy pravděpodobné, že takoví budou i jejich krajané, až přiletí k Zemi.

Jenže hodnocení jejich příletu se už teď začalo lišit.

Tygr Zdislav tvrdil, že se spravedlnost Aplafů projeví nejen jeho rehabilitací, ale také zásadním převratem vztahu společenství kriogisů k většinové lidské civilizaci. Nevylučoval, že se to autoritám z Ándrapradéše nebude líbit, ale tvrdil, že je to jejich vina. Chovali se po celou dobu od zkázy Atalantixu nespravedlivě a měli by to pocítit. Škoda, že si spravedlnost nevychutná i tehdejší Rada Moudrých. Pro tu to bude jen dodatečné odsouzení.

Pan Vuk, tetičky a kriogisové v Praze by se příchodu Aplafů obávat nemuseli. Nechat se oklamat přece není spoluvina a pradávný justiční zločin byl tak dobře zosnovaný, že byl opravdu věrohodně podaný. A kdo by se staral o odsouzeného zločince?

Starali se sice hned dva - pan Vuk a Věrka. Pan Vuk poskytl kdysi Zdislavovi čistě ze soucitu poměrně bezpečný úkryt v Čechách, ale příliš mu nevěřil, Věrka jako jediná na světě uvěřila, že Zdislav není zločincem, ale obětí. Jakmile ale tu verzi připustila, dostalo všechno poněkud jinou, drsnější tvář. Zdislav tvrdil, že za katastrofou stojí Rada Moudrých, která pak událost vyšetřovala, zfalšovala a otočila.

Je to vůbec možné?

Ale je - konec konců je častým trikem zločinců svést vlastní zločin na někoho jiného a ještě si pořádně smlsnout na jeho potrestání. Kolik už bylo od té doby podobných případů?

Věrka se zpočátku Zdislava trochu bála. Ale když si společně s ním ověřila, že mu jde opravdu jenom o Aplafů, uklidnila se.

Pomoc Zdislavovi se některým kriogisům nemusí líbit. Možná to je ilegální, ale Věrka to jako zločin necítila.

Dokonce ani jako chybu.


Krátce po návratu od Zdislava se jí tetička Barča zeptala, jak si popovídala s tygrem?

„No - šlo to,“ pokrčila rameny Věrka. „Jen jsem očekávala víc nadšení, když jsem mu řekla o té možnosti získat »odpad z částečného porodu« a tím lidské tělo.“

„On snad nadšený nebyl?“ zpozorněla tetička.

„Je to skeptik,“ řekla Věrka. „Tvrdil, že se tohle barbarství nemůže dlouho udržet. Než mu vyprší trest, budou »částečné porody« trestané jako vraždy dětí a tahle šance padne.“

„No - v tom může mít pravdu,“ zamyslela se tetička. „Dokonce už zakázané byly, ale ve Spojených státech se proti tomu zákazu postavila velice mocná lékařská lobby, takže se dá očekávat, že zase prosadí legalizaci.“

„To říkáš ty,“ vzdychla si Věrka. „Zdislav je větší pesimista.“

„V tom případě by tahle možnost padla,“ pokrčila rameny tetička Barča. „Můžeme si jen říci, že jsme pro to udělali co se dalo.“

„Ale mně je Zdislava líto,“ řekla Věrka. „Mohl by získat smysl života!“

„Možná,“ zamyslela se tetička. „Ale možná bude lepší, když ta možnost padne. Víš, nechtěla jsem ti to moc říkat, ale Zdislava provází varování ještě z Indie. Je prý nebezpečný. Asi bude lepší, když ho už nebudeš navštěvovat.“

„Mohla bych ho aspoň občas potěšit?“

„Radši ne,“ zavrtěla hlavou tetička. „Na okamžik jsme mu přinesli zrnko naděje, ale tím horší to bude, až o ni zase přijde. Nech ho být, nestojí ti za to!“

„To říkáš ty? Vždyť jsi sama přišla s tou největší nadějí!“

„Možná to byla chyba,“ řekla tetička zamyšleně. „Svatý František z Asisi říkal, že je chyba dávat dvakrát šanci zločinci - a to Zdislav je, i když nám může být líto, jak dopadl.“

„Takže jsi proti tomu, abych za ním občas zašla?“ ubezpečovala se Věrka.

„Jsem,“ přikývla tetička. „Bude to tak bezpečnější. Uvědom si, je to - či to docela určitě byl - hromadný vrah. Nezaslouží si soucit ani tvou pozornost. Nech ho být!“

„No dobře,“ vzdychla si Věrka.

Jenže v té chvíli měla pocit, že v ní začala převažovat její druhá tvář. Je to Jekyll, nebo Hyde? Jistá si tím nebyla.

Věděla jen, že nepřestane.


Několikrát se Zdislavem nasměrovali bumyr na obě hvězdy, aby k nim vyslali Věrkou namluvené poselství pro Aplafů. Pak se však museli obrnit trpělivostí. Podle Zdislava jsou daigroty více než dvoutisíckrát rychlejší než světlo, ale ani taková rychlost není nekonečná. Kam poletí světlo šest set let, tam jim to trvá pořád ještě čtvrt roku. Připočtěme totéž na cestu v opačném směru... a jistě i nějaký čas, než si Aplafů jejich vysílání všimnou a než na ně odpoví... zkrátka teď budou i další půlrok poslouchat jen monotónně opakovanou výzvu pro zmizelé lodě. Mezitím Země urazí půl oběhu kolem Slunce, čímž se ocitne na opačné straně za ním - to nějakou dobu jakoukoliv komunikaci znemožní - Zdislav už dávno věděl, že se signály z vesmíru nedají zachytit po celý rok. Takže reálně mohou něco čekat nejdříve za tři čtvrti roku...

Nevadí, první část snad jakž takže zvládli, i když Zdislav ještě mlel cosi o tom, že ani hvězdy nestojí na místě a za pouhých deset tisíc let se souhvězdí, obsahující blízké hvězdy, k nepoznání rozejdou. Ani zaměřování příjmu podle obrazu hvězdy na obloze není přesné, jenže daleko větším problémem bude vysílání, neboť cílová hvězda se mezitím může značně přesunout. Na to zaměřovač vkryhir nestačí - o kratším dosahu hůlky górchy ani nemluvě. Chtělo by to vymyslet něco přesnějšího.

»A ty to sestavíš,« řekl Zdislav Věrce. Ta jen obrátila oči ke stropu, ale neprotestovala.

Bylo možná zpozdilé svěřit vývoj vysoce sofistikované novinky patnáctileté holce, ale Zdislav neměl na vybranou. Sám v tomto směru nemohl pohnout ani prstem - vždyť žádné neměl. Soudci mu nezajistili nic víc než holé přežívání, jeho možnosti byly velmi omezené. Ačkoliv Věrka patřila u kriogisů mezi nováčky, měla všechno, co jemu chybělo.

Duchovním otcem zůstával ovšem on, Věrka se jen přizpůsobovala. A je třeba přiznat, že se přizpůsobovala důsledně. Z každého týdne trávila tři dny s tetičkou Barčou, další tři dny s tetičkou Markétou a jen jeden den se Zdislavem, ale u něho postupovala nejrychleji.

Vytvořit něco, co ještě v biroivi nebylo, je velice snadné, pokud se jedná o homogenní předmět. Krychle průzračně čisté soli je učil vytvářet už pan Vuk. Není těžké ani přizpůsobit si něco, co už v biroivi je, ale nevyhovuje jen v maličkostech. Ale vytvořit něco úplně nového, případně si přizpůsobit něco, co ještě nikdo nezkoušel, to už problém je - a velký.

Zdislav tvrdil, že v biroivi určitě musí být prostředky k mezihvězdnému spojení, vždyť Aplafů létají mezi hvězdami už dávno. Problém byl - najít to. Největší potíž byla v tom, že v biroivi toho bylo příliš mnoho. Hledání příslovečné jehly v kupce sena byla proti tomu maličkost. Takže vlastně nezbývalo než vymýšlet něco, co už dávno vymysleli jiní, jen díky tomu, že neznali správný název.
Věrka a Zdislav

Věrka a Zdislav

Pokaždé, když už byla Věrka z nezvyklé zátěže pořádně utahaná, Zdislav jí navrhl, aby si trochu odpočinula - nejlépe probíráním seznamů biroivi. Pořád byla naděje, že tu objeví hotové to, co zatím spolu pracně vymýšleli.

„Tomu říkáš odpočinek?“ podívala se na něho vyčítavě, když jí to navrhl poprvé. „To je přece skoro stejná námaha jako sestavování součástek!“

»Ale jiného druhu,« trval na svém Zdislav. »Líp by sis odpočinula jen u štípání polen - u toho se nemusí myslet skoro vůbec, stačí aby ses sama nesekla.«

„Máš divné představy o odpočinku,“ zavrčela na něho, ale dál neodporovala a poctivě probírala seznamy.

Byly ostatně zajímavé. Se zobrazením neznámých položek jí pomáhal bedakr, který na její žádost zobrazil položku seznamu buď na nejbližší stěnu, nebo když poblíž vhodná stěna nebyla, jako například v lese, i jen tak ve vzduchu. S bedakrem se poprvé setkala již krátce po »utopení« ve studni pana Vuka. Od té doby se s ním naučila zacházet a teď jí významně pomáhal. U většiny položek jí k vyřazení stačil letmý pohled na obraz - drtivá většina bylo jídlo ve všech možných provedeních. Jakmile spatřila cokoliv ležícího na talíři, případně nalitého v pohárech, sklenicích a džbáncích, nemusela mít pochyb - až na okamžiky, kdy se jí nad zobrazenými pochoutkami natolik sbíhaly sliny, že se rozhodla je hned ochutnat. Tygr proti tomu neprotestoval, ačkoliv to bezesporu zpomalovalo prohlížení. V seznamu biroivi »kuchařce« bylo položek několik miliard a jen jejich prohlížení jistě zabere několik let času. Minuta sem, minuta tam...

Z jeho hlediska - sto let sem, sto let tam...


Věrka pro Zdislava pracovala jen jeden den v týdnu - v neděli. Častěji to nešlo. Musela by to nějak zdůvodnit tetičkám i rodičům. Tetičce Barče už přikývla, že návštěv u Zdislava zanechá a maminka i tak špatně nesla, že má dceru v domě a přitom ji vidí jen zřídka...

Občas se do toho pokoušela zasáhnout. Vtrhla do Věrčina pokojíku, přerušila vyučování s tetičkou a požádala dcerku, aby „na okamžik“ pohlídala brášku, než si skočí na nákup.

Věrčiny i tetiččiny námitky, že nepotřebuje nakupovat, když jí Věrka rychle a zadarmo pořídí všechno, co potřebuje, odrážela stereotypně, že tohle mohou oni, ale normální rodina se prostě musí chovat normálně - a nákupy k tomu patří.

Tetička Markéta to připustila a od té doby trpěla i občasné přerušení výuky, aby se mohla Věrka věnovat malému Vojtíškovi a maminka nákupům. Usoudila navíc, že přestávky prospívají hned v několika směrech. Jednak si při nich Věrka duševně trochu odpočine od vědy, navíc si pěstuje sourozenecký vztah k bráškovi, což pomáhá slepit její rozklížené rodinné prostředí. Až dosud přece všichni kriogisové vyrůstali až do své dospělosti v klasických rodinách, kde se formovala jejich osobnost. Kriogisové si pak vybírali z celé populace jen nejlepší jedince, aniž by se sami zatěžovali elementární výchovou. Jistili se tím i před případnými neúspěchy na tomto poli. Do dospělosti se projeví většina charakterových vad, které by byly u kriogise na překážku.

Kriogisové si zkrátka z lidské populace vyzobávali jen to nejlepší s odůvodněním, že nemohou poskytnout výhody dlouhého života a přístupu k vymoženostem biroivi kdekomu, kdo by toho případně mohl zneužít. Některé skupiny - dokonce i celé národy - vylučovali na principu »kolektivní viny« - na způsob »prvotního dědičného hříchu«.

Bylo to oprávněné jednání? Zdálo se, že ano. Těmito opatřeními se jim nejspíš dařilo chránit společenství kriogisů před nákazou nemoci, zvané »Vyvolenost« - ať u jednotlivců, skupin, nebo celých národů. Národ, který se během své historie projevil jako pohrdající okolními národy, neměl dnes mezi kriogisy ani jednoho zástupce.

Podařilo se tím ale zažehnat všechna nebezpečí?

Atalantix byl jasnou výstrahou.

Jitka, Víťa a Věrka byli výjimkou. Nejen z tohoto pravidla, i tím, že je Studna upravila všechny tři najednou. Jenže se ukázalo, že jejich výchova na poli kriogisů se proti dosavadní praxi musí pozměnit. Narazil na to už pan Vuk, tetičky měly proti němu jen jednu výhodu.

Byly předem varované.

Jak panu Vukovi, tak tetičkám však v dané chvíli nezbylo nic jiného než improvizovat. Chyběly jim zkušenosti. Odjakživa - u kriogisů to znamenalo dvacet tisíc let - přijímali za nováčky prakticky hotové osobnosti, se kterými se již dalo rozumně jednat. Měli na to své postupy, ověřené tisíciletími. Ale už pan Vuk musel tyto postupy měnit. Některé znalosti tak musel odsouvat na později a místo nich učil jiné. Porušil tím osvědčenou návaznost, což čas od času napravoval. Ve stejné situaci byly i tetičky. Ale zatímco pan Vuk dvě venkovské děti jakž takž zvládal, dvě tetičky si teď sotva poradily s jednou Věrkou.

Brzy došlo i na Věrčiny neděle.

Maminka jednu neděli opatřila lístky na představení do Národního divadla a požádala Věrku, aby na odpoledne a večer převzala do své péče brášku.

„Už jsme s tátou nebyli v divadle, ani nepamatujeme,“ zdůvodnila to. „Neboj se, bude to opravdu výjimečně. Krmit Vojtíška dudlíkem umíš, přebalování ti taky nedělá problém, proč bys to nezvládla? Pomoz trochu mamince!“

„Říkala jsem, že v neděli nebudu doma!“ vrčela Věrka - ale pak přece jen přikývla, že brášku pohlídá.

„Ale jen večer, až půjdete do divadla!“ vymínila si.

V neděli ale zmizela jako vždycky a ustaraná maminka se po ní hned po obědě začala shánět. Věrka však nebyla ani u tetiček a protože neměla mobil, nebyla vůbec k sehnání.

„Musíme jí pořídit mobil,“ rozhodla maminka za tatínkova mlčenlivého souhlasu.

Věrka se naštěstí doma objevila na poslední chvíli, zrovna když rodiče začali uvažovat, že nechají drahé lístky do Národního propadnout.

„Říkala jsem, že ho pohlídám až večer!“ bránila se Věrka, když jí maminka rozzlobeně vyčítala nedodržení slova. „Tak jsem tady. A jak vidím, Vojtíšek spinká, tak o co jde?“

Naštěstí měli rodiče nejvyšší čas k odchodu, aby ještě stihli začátek představení, takže Věrka dalším výčitkám protentokrát unikla.

Horší bylo, když se rodiče po návratu z divadla marně sháněli nejen po Věrce, ale i po malém Vojtíškovi. Nebyli doma a protože dole nechyběl kočárek, nemohli být ani na procházce.

Maminka ve zmatku a na pokraji pláče vyběhla na ulici. Tatínka nechala hlídat doma, kdyby se Věrka vrátila, sama pospíchala za tetičkou Barčou, jestli nejsou Věrka s Vojtíškem u ní.

„Vůbec tu nebyli,“ ujistila ji tetička, když nejprve s klidem vyslechla, oč jde. Působila ale takovým klidem, že maminku aspoň trochu uklidnila.

„Už je na cestě domů,“ ujistila ji. „Bude doma dřív než vy.“

„Jak to můžete vědět?“ nadskočila ještě Věrčina maminka.

„Bavím se s Věrkou telepaticky,“ prozradila jí Barča. „Vynadala jsem jí, proč není doma, ale ujistila mě, že už se z procházky vrací i s Vojtíškem. Dříve než dojdete domů, budou tam oba jako na koni.“

To bylo slovo do pranice! Věrčina maminka na nic nečekala, rychle se s tetičkou Barčou rozloučila a spěchala domů.

A skutečně - v postýlce klidně spal malý andílek Vojtíšek a Věrka vysvětlovala tatínkovi, že bráškovi procházka jedině prospěla.

„Kde jsi s ním byla?“ udeřila na ni maminka, jen co vstoupila do dveří.

„Na procházce!“ odvětila klidně Věrka.

„V tom děsném dnešním vedru?“ schytala hned další výtku.

„Necourali jsme po ulicích, ale ve stínu stromů,“ ujistila ji Věrka. „Lesní vzduch mu jistě svědčil víc než městská pec!“

„Kde tady máš jaký les?“ vyjela po ní okamžitě maminka.

„Nehubuj ji,“ zastal se dcerky táta. „Byla s Vojtíškem v lese u naší vesnice, tam co bydlí ten potrhlý poustevník. Určitě tam je zdravější prostředí než tady!“

„Proboha!“ zmohla se maminka na vydechnutí.

„Před chvilkou se vrátili,“ potvrdil tatínek. „Otevřel se takový modravě svítící ovál, jako když jsme cestovali ze vsi sem. Byl za ním les, takže si Věrka určitě nevymýšlela.“

„Kočárek je přece dole, nepoužitý!“ namítala ještě chabě maminka.

„Měla jsem na Vojtíška tenhle košík,“ obrátila Věrka její pozornost vedle dětské postýlky, kde na zemi ležel moderní košík na přenášení dětí, schopný zastat i úlohu autosedačky.

„Kdes ho vzala?“ zavrtěla maminka nevěřícně hlavou.

„V obchodě,“ ujistila ji dcerka.

„Kolik stál?“ pokračovala maminka ve výslechu.

„Nic,“ pokrčila rameny Věrka. „Tam jsem si ho prohlédla a vložila do pamětí biroivi, teď už mi stačí přát si ho - víš přece, že my Jiní nic nekupujeme!“

„No jo, já zapomněla...“ uklidňovala se pomalu maminka. „Uneseš ho aspoň?“

„Nepochybuj!“ ujistila ji dcerka. „Nenesla jsem ho přece těch sto kilometrů v ruce! Do lesa nad naší vsí je to odsud pět kroků - když máš k dispozici kjodlych...“

„No dobře,“ zklidnila se maminka úplně. „Ale takhle navečer bys ho tam tahat neměla. Proč jsi s ním nešla dřív?“

„Kdo říká, že jsem nešla dřív?“ usmála se Věrka. „Vyrazili jsme, jakmile jste vytáhli paty z domu! A to bylo ještě odpoledne. Vojtíšek tam až na dvoje krmení a troje přebalování skoro všechno prospal, v tom tichu a na čerstvém vzduchu ani není divu...“

„No dobře,“ vzdychla si maminka. „Ale mohla jsi předem říci, že se chystáš na výlet tak daleko!“

„Jo - a vy byste mi to zakázali!“ opáčila nesouhlasně Věrka. „Musela jsem vás ujistit, že je to naprosto bezpečné a to šlo jedině tím, že jsem tam Vojtíška prostě vzala. Teď už to víte a snad už nebudete proti, až ho tam příště vezmu zase!“

„Ale jak to, že se touláš po lese za vesnicí, když sis vymínila toulky po Praze?“ všiml si jedné menší nesrovnalosti pro změnu otec.

„Protože je v letním žáru lesní stín příjemnější!“ odvětila Věrka. „Zvlášť když to musí vydržet i mimino. Snad nechcete, abych s ním chodila rozpálenými ulicemi?“

Tím všechny námitky jednu po druhé odstranila a rodinný klid se zdál být zajištěný.

Pro tentokrát...


V následujícím týdnu Věrka bez jediného slova odmlouvání hlídala brášku Vojtíška ještě třikrát. Narušilo to sice vyučování, ale obě tetičky měly velké pochopení.

Když ale v neděli tatínek přinesl další lístky, tentokrát na koncert, Věrka se zamračila.

„Neděle mám mít přece volné!“ prohlásila.

„Ale Věruško!“ útočila maminka na její city. „Vojtíšek je výjimečně hodné dítě!“

„Co kdybych si ho vzala na procházku hned po ránu?“ napadlo Věrku. „Vezmu si ho do košíku, o plínky přece nemám nouzi, mlíčko pro miminka v láhvi si taky vezmu...“

„Na celý den?“ podívala se na ni s podezřením maminka.

„Proč ne?“ pokrčila Věrka rameny. „Vojtíšek bude se mnou určitě v pohodě a já nebudu celé dopoledne jako na trní, abych neprošvihla návrat domů včas. A v lese mu bude jistě lépe než ve městě!“

„Ale co tam s ním budeš dělat?“ chtěla vědět maminka. „To se chceš jen tak procházet po lese? To bys měla za chvilku ruce vytahané!“

„Kdybych s ním chtěla bloumat po lese, položila bych ho do kočárku,“ ujistila ji Věrka. „To není problém. Ale já s ním po lese pobíhat nebudu. Najdu si místečko, kde se mu bude dobře spinkat a tam na něho budu jen dohlížet. Občas ho nakrmím nebo přebalím, nic víc zatím nepotřebuje. Budou mu tam zpívat ptáčci, pod stromy je chládek i v létě, uvidíte, jak ho přinesu vyspinkaného do růžovoučka!“

Usmlouvala tedy s rodiči, že dostane brášku na celý den.

„Kdyby se zatáhlo a začalo pršet, ne abys ho nechala zmoknout!“ starala se maminka.

„Kdyby se zatáhlo a začalo pršet, mám to domů pět kroků!“ ujistila ji Věrka.

„A nevezmeš si ten kočárek už z domova?“ napadlo ještě maminku.

„Nevezmu,“ odmítla její návrh. „Košík bránou kjodlych pronesu, ale kočárek by přes okraj brány nepřejel.“

Hádat se s ní nemohli, věděla toho o hvězdné bráně víc než oni. Vlastně by bez ní nic takového ani koutkem oka nespatřili, kdežto ona s vymoženostmi mimozemšťanů zacházela tak samozřejmě, jako kdyby od malička nic jiného nedělala.

Ale ačkoliv nabízela sice rodičům celou neděli jen pro sebe, závoj tajemna činil přece jen její návrh trochu podezřelým...

Mohou jí vůbec věřit?


Neděle začala po ránu společnou snídaní. Věrka připravila pro sebe i pro rodiče velké pucláky oranžové kávy šerzi a plnou mísu makových koláčků. Až na nezvyklou barvu kávy všem chutnalo a po snídani si Věrka vyžádala připravit Vojtíška do košíku na výlet.

„Vezmi si aspoň pár plínek!“ radila maminka Věrce. „A vážně si myslíš, že Vojtíškovi bude stačit jedna flaška mlíčka? Kam sis ji vůbec dala?“

„Do biroivi!“ zavrčela Věrka, uražená, že to máma ještě nepochopila. Pak jí vyrovnala na stůl v pěti řadách pětadvacet lahviček s mlékem pro miminka, aby jí došlo, proč s sebou nepotřebuje tahat žádné zásoby.

Vojtíšek ležel v přenosném košíku a koukal se, co se kolem něho děje. Ještě nic nechápal, stačilo mu plné bříško a klid. Neprotestoval, když ho Věrka popadla a i s košíkem ho opatrně nadzvedla. Žádná těžká váha, pomyslela si, toho bych klidně unesla kilometr...

„Tak se tu mějte a užijte si ten koncert!“ popřála oběma, když objala maminku a tátu.

Pak si otevřela modravý ovál, za nímž byl lesní stín - a opatrně překročila jeho svítící okraj. A aniž by se ohlédla, pokračovala po lesní cestičce rovnou za nosem.

Praskání větviček pod nohama si příliš nevšímala. Už aby byla nahoře! Proč jí vůbec Zdislav zakazoval jít přímo nahoru na skálu? Tvrdil, že by se s miminem mohla zakymácet, ztratit rovnováhu a spadnout! Jako kdyby se jí totéž nemohlo přihodit i dole. Ani výstup na skálu nebyl bez nebezpečí, zejména když bylo po dešti mokro.

Zdislav už na ni čekal na vrcholku. Zdola skoro nebyl vidět, což bylo jen dobře, aspoň ho nespatří nikdo nepovolaný.

»Věrko, Věrko!« vrtěl hlavou, když spatřil kamarádku, jak k němu po pěšině vzhůru supí s košíkem v náručí.

„Vyfasovala jsem zase hlídání,“ ukazovala mu Věrka hrdě košík s miminkem. „Neboj, Vojtíšek bude jako vždycky spinkat!“

»O tvého malinkého bratra nejde,« vrtěl hlavou Zdislav. »Ale nevěřil bych, že tak brzy zapomeneš na základy opatrnosti. Co ten chlap, co sem šplhá za tebou?«

Věrka v první chvíli ztuhla. Pak se ohlédla a ztuhla ještě víc.

Tím chlapem byl - její vlastní táta.


Věrku v prvním okamžiku napadlo položit košík s Vojtíškem na kámen, sestoupit až k tátovi a pořádně mu od plic vynadat. Samozřejmě musel projít její branou, jinak by se sem nemohl v tak krátké době dostat. Co sem ale měl co chodit?

Pravda, na vině byla i její nepozornost. Když odcházela z domova, ani se neohlédla. Mohl tedy v klidu projít kjodlychem hned za ní, než se otvor uzavřel. Brána se po krátké době nečinnosti vždycky sama zavře, ale měla ji zavřít natvrdo příkazem, jakmile prošla na druhou stranu, jistota je jistota. A správně by vůbec neměla používat bránu před ne-kriogisy! Jenže její rodiče už ledacos věděli, takže se na ně dívala přece jen jinak, než se museli na své rodiče dívat Víťa s Jitkou.

A teď tohle! Táta šel za ní - aby ji snad špehoval!

Ale proč by to dělal?

Když však s košíkem trochu zaviklala, aby se přesvědčila, zda stojí stabilně, odhadla, že jeho stabilita za moc nestojí a mohl by spadnout. Co teď? Táta se také zastavil, když viděl, že se otočila a spatřila ho, musela mu ale uznat, že se ani neskrýval. Kdyby ji opravdu chtěl špehovat, nešel by za ní tak nepokrytě.

„Tak už sem pojď, když už seš tady!“ zvolala na něho. „Přišel jsi mě kontrolovat? Kdo ti řekl, abys za mnou šel? Snad ne máma?“

„No... víš... jen mě napadlo...“ soukal ze sebe otec provinile jako školáček přistižený při opisování, „...když jsi prošla tou modrou bránou, že bych se měl podívat, jak se tu bude dařit Vojtíškovi...“

„Ty si vždycky umíš vybrat nejhorší chvíli, tati!“ ulevila si Věrka. „Prosím tě, jak ses chtěl dostat včas zpátky na koncert?“

„Myslel jsem, že až uvidím, jak je to tady s Vojtíškem, že mi umožníš návrat,“ opáčil. „Já se přece neskrývám, snad se spolu domluvíme! Ale myslel jsem, že s Vojtíškem půjdeš někam do klidného lesa a ne že s ním polezeš nahoru na skálu! Co tam vlastně chceš?“

„Mám tam rande,“ odvětila po pravdě.

„Cože?“ nastražil se otec. „Rande? Nejsi na to... trošku mladá?“

„To není rande, jaké si myslíš,“ upřesňovala to hned. „Prostě tam mám sraz, schůzku, setkání, nazvi si to jak chceš. S kamarádem, co ve mně vidí člověka, ale ne holku, natož ženskou. Nechápeš, co?“

„Mluvíš v samých hádankách,“ přiznal.

„Dobře, polez za mnou, pochopíš to brzy!“ vyzvala ho.

Otočila se, zase zvedla košík se spícím nemluvnětem a bez dalšího vysvětlení zamířila směrem k vrcholu. Už tam nebylo daleko a bylo znát, že tam pěšinka končí.

„Rande - na skále?“ nevěřícně kroutil hlavou táta, ale následoval ji. Neudělal však po úzké pěšince ani dvacet kroků a zděšeně se zastavil.

Nahoře na skále ležel - obrovský tygr.


„Seznamte se, prosím!“ přerušila Věrka okamžik zděšeného ticha. „Zdislave, tohle je můj příšerně zvědavý táta. A tati, to je Zdislav, můj kamarád, co ve mně vidí jen člověka. Už chápeš, proč?“

„Tohle - a kamarád?“ vyhrkl otec zděšeně.

„Doufám, že se teď skamarádíte i vy dva,“ pokračovala Věrka.

»Ono nám nic jiného nezbude, co?« vzdychl si Zdislav.

Slyšela ho ale jen Věrka, neboť to bylo v telepatii.

„Nic jiného vám nezbude,“ opakovala po něm Věrka nahlas. „Oběma!“

„Co je to vlastně za zvíře?“ zeptal se konečně táta.

„V tom zvířeti je člověk,“ sdělila mu dcera vážně. „Máš před sebou, tati, posledního Atlantiďana. Říká ti aspoň něco jméno Atlantida?“

„Atlantiďan?“ vytřeštil oč otec. „Proboha - kde jsi k němu přišla?“

„Žije u pana Vuka,“ vysvětlila mu. „Už pár století, abys věděl. V původní Atlantidě žil jako člověk, pak jako tygr. Skamarádila jsem se s ním a teď spolu na něčem děláme...“

„Prosím tě... a to se nebojíš přijít k němu s malým dítětem? Co kdyby ho... sežral?“

„Ty mě snad ani nechceš chápat, tati!“ durdila se Věrka. „Zdislav přece není šelma, ale člověk, jen v tygří podobě. A o Vojtíška se neboj! Zdislav ho houpal už včera a jak nádherně se při tom Vojtíškovi spinkalo! Zdislavovi nic neudělá, když našeho malého pohoupá, já mám zatím volné ruce a mohu pomáhat zase já jemu. Užitek je na obou stranách.“

„Ale... co kdyby malému ublížil? Třeba i nechtěně?“

„Toho se neboj, Vojtíšek by byl v košíku dobře chráněný i při autonehodě,“ ujišťovala Věrka tátu. „Podívej se!“

A přistrčila košík s dítětem k tygrovi, který vzal opatrně držadlo do zubů, aby si mohl položit košík mezi přední tlapy. Pak začal střídavě nadzvedávat levou a pravou přední tlapu, takže to vypadalo, jako kdyby se košík s miminem houpal na vodě.

„Teď mám už jen jednu obavu,“ řekla Věrka spokojeně, když viděla, jak se otcův strach zvolna rozplývá. „Že to ještě dneska zbytečně vyslepičíš mámě! A ona bude celý koncert umírat hrůzou, co se s Vojtíškem děje!“

„O to se neboj!“ ujistil ji otec. „Právě protože vím, jak by se strachovala, tak jí nic neřeknu. Jen že jsi tady měla Vojtíška v lese ve stínu... a co tady s tím tygrem vlastně děláte?“

„Tati, nezlob se na mě, ale to je tajemství,“ řekla Věrka.

„I přede mnou?“ zamračil se.

»Tak mu to řekni,« pobídl ji neslyšně Zdislav.

„Řeknu ti to, když slíbíš, že to neřekneš nikomu na světě kromě mámy,“ dala si Věrka podmínku. „Před ní bys to tajit neměl. Ale řekni jí to tak, aby to za chvilku nevěděla půlka Prahy, jak je u mámy zvykem!“

„No nevím,“ zarazil se. „Znáš to! Svěř nějaké tajemství mámě! Jediná možnost je nic jí neříkat. Spíš by šlo tvrdit, jak se tu měl Vojtíšek krásně, lesní vzduch... Ale fakt mě zajímá, co tu doopravdy děláte?“

„Posloucháme mimozemšťany,“ řekla vážně Věrka. „A snažíme se jim odpovědět.“

„Mimozemšťany, povídáš?“ zarazil se táta. „Kde máš jaké mimozemšťany?“

„Nějakých šest set světelných let od nás,“ řekla. „Jsou ještě daleko, ale přibližují se. My je teď jen posloucháme, ale až jim odpovíme, to teprve bude zajímavé!“

„Říkáš - šest set světelných... to je přece strašně daleko, ne?“

„Jak pro koho, tati,“ usmála se. „Hele, věda pracuje i s většími jednotkami! Zdislav na mimozemšťany čeká už deset tisíc let a klidně si na ně ještě počká. Nediv se, jen v podobě zvířete mohl přežít až do naší doby, ale to je dlouhé povídání. Tebe ani mě z mimozemšťanů hlava bolet nemusí, ale už se toho účastnit je ohromné dobrodružství, nechápeš?“

„Dobrodružství...“ vzdychl si. „No budiž... taky bych se přidal, kdybych tomu rozuměl aspoň tak, jako rozumím své práci. Hele, Věrčo, nešlo by do vaší práce zapojit počítače?“

„Těžko,“ zavrtěla hlavou. „Víš, my nejspíš s počítači pracujeme, jen to nejsou známé bedýnky s obrazovkami... Místo obrazovky máme... no, radši ti to ukážu...“

Pokynula rukou a stranou se objevil nádherný skleněný pohár s tmavěrudou tekutinou, zřejmě to bylo víno. Jenže pak se obraz krátce zatřásl a stejně rychle, jak se objevil, zmizel.

„Takhle si vyvolám obraz...“ komentovala to Věrka. „Kdybys měl chuť na víno, mohla bych ti místo obrazu vyvolat skutečný pohár vína, to už jsi přece viděl.“

„Nemám chuť na víno,“ odmítl její nabídku. „Ale když jsi nám vyčarovala k večeři pravý guláš, to byla dobrota!“

„To můžeš mít i tady, stačí říct!“ pokynula - a na kameni před otcem se objevil veliký talíř s pravým maďarským gulášem, jenže s českými houskovými knedlíky - česká ruka se zkrátka ani tady nezapřela.

„Na to teď není čas,“ odmítl otec, ale s citelným zaváháním. Guláš byl jeho oblíbené jídlo a odmítnout něco takového nebylo snadné.

„Dobře, necháme to na jindy,“ souhlasila a guláš zmizel i s talířem. „Já tady probírám seznamy - se Zdislavem tu cosi hledáme. A protože nevíme, jak se to má jmenovat, musíme probírat názvy jeden po druhém... Naštěstí můžeme při prohlížení seznamu použít speciální klíčové slovo »chyržé«, neboli »další položku« a vyvolá se další, aniž musíme znát jméno.“

Pokynula a objevila se další položka hned za gulášem, ale jídlo to očividně nebylo. Byl to spíš nepříliš velký kámen - vypadal jako žulová dlažební kostka.

„Co je to?“ zeptal se trochu zmateně Věrčin tatínek.

„Já to taky nevím,“ usmála se omluvně Věrka. „Tohle jsem ještě neviděla. Ale naštěstí se mohu zeptat, co je to.“

Dotázala se pomocí telepatie a stejnou cestou obdržela odpověď, jenže to slyšela jen ona sama. Zdislav ani táta nic neslyšeli.

„Hele, Zdislave, říká ti něco pojem »gumalbit«?“ zeptala se tygřího kamaráda.

»Cože?« nadskočil tygr, div nepřevrhl košík s nemluvnětem. Naštěstí osvědčil, že má postřeh pořád na úrovni, packou košík zachytil a narovnal, takže se Vojtíšek ani neprobudil.

»Zopakuj to!« poručil Věrce.

Věrka mu vyhověla a Zdislav vyskočil na všechny čtyři, tentokrát ale bral na košík větší ohledy, aby se ani nezakolébal.

»Vytvoř to!« poručil si.

Věrka poslušně zhasila obraz a místo toho předmět nechala zhmotnit. Vypadal opravdu jako žulová dlažební kostka, ale Zdislav na ten kámen okamžik zíral, jako by ho přitahoval.

»Poruč tomu: Myprim dfjomge!“« požádal Věrku.

„Chceš snad tímhle zobrazit vesmír?“ podivila se.

»Neptej se a dělej!« pobídl ji netrpělivě.

Věrka se tedy obrátila k podivnému předmětu a vyslovila slova, znějící jako zaklínání.

V té chvíli svět rázem ztmavl a kolem tří lidí a tygra nastala hluboká noc. Na obloze se objevily hvězdy, ale netvořily známá souhvězdí. Některé jiskřily na dosah jako vznášející se světlušky, jiné byly očividně dál. Věrka to pochopila hned po Zdislavovi. Kolem nich byl třírozměrný model okolního vesmíru v děsivém měřítku metr ku světelnému roku... nebo tak nějak. Hvězdy tu byly neuvěřitelně blízko, přímo na dosah.

»Věrčo - to je ono!« ujistil tygr svou malou kamarádku. I z jeho telepatie bylo znát, že ho tenhle objev rozrušil víc než co jiného.

»Prosím tě, vytvoř si vkryhir a označ tuto hvězdu!« ukázal jí na jednu ze vzdálenějších světlušek. Věrka ani nepotřebovala další vysvětlení, tuhle hvězdu přece na skutečné obloze poslední dobou zaměřovala mnohokrát - odtud přicházelo vysílání od Aplafů »pro ztracené lodě«! Okamžitě požádala o zaměřovací sklíčko vkryhir a označila jím žádanou hvězdu. A v té chvíli jí po zádech přejel mráz.

A totéž asi cítil i její otec, protože se i on citelně zachvěl.

Nad žulovou krychlí se objevil skoro půlmetrový obraz hlavy člověka.

Ačkoliv - člověk to asi nebyl. Modravá kůže s nepravidelnými, kovově se lesknoucími šupinami, bez uší a vlasů, byť s téměř lidskými proporcemi, příslušnost k lidskému rodu na první pohled vylučovala.

»Aplafů!« řekl Zdislav.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 13:17