Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rozhovor v tichu

Věrčini rodiče koncert nezmeškali, ačkoliv se otec nedokázal od tak zajímavé podívané odtrhnout. A což teprve Věrka! Vlastně - i Zdislav strnul, když hlava Aplafů promluvila.

Pro Věrčina otce to byla jen neuvěřitelná změť zvuků. Jistě, byla to řeč, jenže takovou ještě neslyšel. Tím větším překvapením pro něho bylo, když s rozšířenýma očima sledoval, jak té hatmatilce jeho vlastní dcera zřejmě - rozumí.

Nebyla to úplná pravda, Věrka s bídou chytala jen povšechný smysl, spousta slov pro ni byla ještě neznámá, ale měla aspoň trochu přehled, o čem je řeč. Zato tygr Zdislav neměl, jak se zdálo, s podivnou řečí problémy. Byla to přece řeč Aplafů sryzrav, kterou ovládal už před deseti tisíci lety a ani v tygří kůži ji nezapomněl.

A co bylo ještě důležitější, když se na podivný předmět podoby žulové dlažební kostky obrátil svou tygří telepatií, rozuměla mu nejen Věrka, ale... jak se zdálo, i ta kostka.

Hlava Aplafů sice hovořila dál, nejspíš je neslyšela - a Věrka ani nečekala, že by je za tou propastí tak rychle slyšet mohla - ale v rytmu Zdislavových slov se kolem ní objevovaly modravé vlnky, zdůrazňující její obrys. Znamenalo to, že kostka zachycuje Zdislavovu řeč a dává mu to aspoň takhle najevo.

Věrka pochopila, že její a Zdislavova dlouhá příprava na první kontakt s Aplafů byla z větší části zbytečná. Nebude číst předem připravené texty. Zdislav to prostě zvládne sám, bez prostředníka. Stačilo mu to, co mu jeho soudcové ponechali. Věrka se zachvěla, když si uvědomila, že tu dlouhou řeč přenáší telepatií kamsi do vesmíru bez nejmenšího zachvění, zaškobrtnutí či opakování jediného slova. Kolik tisíc let si tuhle řeč připravoval?

Vypověděl v ní - musel v ní vypovědět - všechno.

Od prvních kroků trosečníků z rodu Aplafů na Zemi, od jejich setkání s místními lidmi - ačkoliv tenkrát to snad lidé v dnešním smyslu toho slova ještě ani nebyli - přes zhutnělým způsobem podanou historii lidstva a zejména větve kriogisů, když původní Aplafů zemřeli a zanechali lidem na Zemi dědictví, kterého nejspíš ani lidé, ani kriogisové nebyli hodni...

Hovořící hlava modravě blikala. Na Zdislava nereagovala a začala už aspoň po desáté opakovat »hlášení pro zmizelé lodi«. Teď už bylo zřejmé, že je to jen něco jako opakující se, předem natočený videoklip.

„Co se to děje?“ nevydržel napětím asi po minutě Věrčin otec, ale dcera ho okamžitě umlčela ostře nesouhlasným gestem, aby proboha mlčel.

„Tiše - Zdislav s nimi hovoří!“ sykla na něho krátce a otec pochopil a umlkl. Naštěstí mu nemusela vysvětlovat, co je to telepatie, kterou právě Zdislav hovoří do vesmíru.

Zdislav mezitím krátce popsal i válku o Atalantix a jeho katastrofu. Nezamlčel svoji úlohu i trest, který mu vyměřili. A pak už se jen v rychlosti prokousal zbytkem dějin lidstva, co mají i lidé aspoň částečně zaznamenané - a který on prožil už jen jako zvíře.

Zvíře s duší člověka, ale bez jeho možností.

Zvíře odsouzené k životu bez konce a beze smyslu, které však právě teď svému životu smysl vrátilo.

Konečně tygr skončil. Jestli to Věrka správně pochopila, v této chvíli jeho poselství letí vesmírem rychlostí dva a půl tisíckrát větší než je rychlost světla. Letí v jakémsi kratším nadprostoru, už proletělo kolem Jupitera a pádí daleko za hranicemi sluneční soustavy...

»Přikaž gumalbitu, ať se vrátí k biroivi, ale ať zůstane zapnutý a všechno zaznamená,« obrátil se tygr k Věrce a požádal ji o činnost, kterou už zřejmě provést nemohl - či nesměl.

Vyhověla mu obratem. Žulová kostka zmizela a kolem nich se rozsvítilo. Bylo teprve dopoledne, den se ještě nepřehoupl přes polovinu, ale Zdislav s Věrkou měli hotovo.

»Věrčo, dokázala jsi to!« obrátil se tygr Zdislav nadšeně na svou malou kamarádku.

„Já?“ nesouhlasila. „Tobě se to povedlo!“

„Co se komu povedlo?“ chtěl hned vědět Věrčin otec, který slyšel jen co řekla dcera.

„Povedlo se nám vyslat poselství mimozemšťanům!“ zářila Věrka. „Snažíme se o to už dlouho, ale teprve dnes jsme získali naději, že se k nim dostane!“

„Mám to chápat, že to modravé blikání bylo vaše vysílání?“ ujišťoval se otec.

„Ano,“ přikývla. „A teď už letí vesmírem!“

„Ale říkala jsi, že ti mimozemšťani jsou ještě nějakých šest set světelných let daleko!“ připomněl jí.

„Jsou,“ přikývla. „Ale tohle vysílání letí rychleji než světlo. Asi tak dva a půl tisíckrát. To znamená, že k nim doletí za čtvrt roku. Dalšího čtvrt roku budeme čekat na odpověď, ale už to nebudou staletí, chápeš? Za pouhý půlrok dostaneme od Aplafů odpověď - dovedeš si představit, jak se na to těším?“

Tatínek si to představit uměl, ale točila se mu z toho hlava. Odpověď mimozemšťanů za půl roku! To snad ani není možné! Tahle mezihvězdná konverzace se rázem smrskla do časových měřítek pochopitelných a dokonce přijatelných i pro něho.

„A máš na tom zásluhu i ty, tati!“ pokračovala Věrka.

Podívali se na ni oba, otec i Zdislav, trochu nechápavě.

„Byla strašná náhoda, že »gumalbit« byl hned vedle guláše, chápeš?“ vysvětlovala jim.

Zdislav to zřejmě pochopil hned a v telepatii se rozesmál, ale otci to musela vysvětlit.

„Rozuměj, tati,“ pokračovala, když viděla jeho nechápavý obličej. „My tady už dlouho zkoušíme víceméně naslepo vyvolat tuhle mezihvězdnou vysílačku. Ani já, ani Zdislav jsme ale nevěděli, jak se správně nazývá. To jsme se dozvěděli až když se objevila. No řekni, není to děsná náhoda, že je mimozemské slovo »gumalbit« hned vedle českého slova guláš?“

Otec se na okamžik zamyslel.

„Dobře, ale jakou to má spojitost se mnou?“ zeptal se po chvilce uvažování.

„Jen že jsi to slovo guláš řekl,“ odvětila. „Chtěla jsem ti ho dát a požádala jsem biroivi o porci guláše. Jenže na povel »chyržé«, neboli »další položka« - se objevila mezihvězdná vysílačka »gumalbit«. Kdybych probírala seznamy biroivi pěkně podle abecedy, došla bych sem někdy v příštím století. Jednak je položek v seznamech biroivi neuvěřitelné množství, ne miliony, ale stovky milionů, a za druhé, v abecedě sryzravu je písmeno »Gé« skoro až na konci, takže bych nejprve poctivě prošla ty stovky milionů jiných položek! Mysli si o tom, co chceš, ale ten tvůj guláš nám to neuvěřitelně urychlil!“

„Spíš náhoda!“ mínil otec.

„Možná náhoda, ale v pravý čas!“ přikývla Věrka.

„Poslyš...“ vrtěl nechápavě hlavou tatínek. „Pořád mi to nejde do hlavy! Taková malá krabička že umí vysílat do vesmíru tak daleko?“

„Ale to je přece prosté, tati!“ usmála se Věrka. „Ta malá krabička samozřejmě žádnou vysílačku neobsahuje, ani by se do ní nevešla! »Gumalbit« je »kalbedýr«... pouhý ovladač pro »biroivi«, chápeš? I naše civilizace dneska používá spoustu ovladačů. A každý může vypadat jinak, ne jako ty klasické televizní. I počítačová myš je vlastně ovladač. Anebo si představ mobily! To jsou vlastně malé ovladače velkých telefonních sítí. Samy přece nejsou schopné vysílat kolem celého světa! A »gumalbit« je tedy »kalbedýr«, ovládač skutečného mezihvězdného vysílače.“

„Kde je ale... ten skutečný?“ zajímal se táta.

„A ty, tati, víš, kde všude jsou umístěné vysílače mobilních sítí?“ otázala se ho místo odpovědi. „Nevíš, co? Stejně jako já nevím, kde přesně je biroivi. Možná někde v Indii, tam je dneska středisko našich výzkumů, ale biroivi může být také rozseté po celém světě jako retranslační stanice mobilů.“

„Takže jste vyslali mimozemšťanům poselství...“ shrnul to Věrčin táta. „Dobře, ale co se bude dít teď?“

„Teď tě pošlu domů,“ odtušila Věrka. „Abyste s mámou stihli koncert.“

„Ale požaduješ, abych o tomhle moc nemluvil, že?“

„Ne moc, ale vůbec,“ upřesnila to Věrka. „Radši ani před mámou. Natož před tetičkami a proboha ne před někým cizím!“

„No dobře. Ale co vy tady?“

„My teď s Vojtíškem a Zdislavem půjdeme někam do lesa, aby se Vojtíškovi pěkně spalo,“ řekla Věrka. „Tady už nemáme co dělat, viď, Zdislave!“

Tygr vážně přikývl hlavou.

„Sem na skálu jsme chodili, protože je tu nejlepší výhled na oblohu,“ pokračovala. „Do dneška jsme zaměřovali hvězdy přímo na obloze a to šlo nejlépe tady. Teď budeme mít půl roku klid, než přiletí odpověď. A co bude dál, to se teprve uvidí!“

„Takže máš konečně prázdniny?“ pochopil to táta po svém a spiklenecky mrkl.

„Naopak, tati,“ namítla. „Teď teprve mi nastane fofr. Musím se přiznat, že jsem z toho hlášení rozuměla sotva třetině. Takže mi bude muset Zdislav přeložit zbytek a naučit všemu, co mi ještě chybí.“

„Vždyť nemluví!“

„Nemluví, protože mu nedali řeč, ale může aspoň telepatit. To mu jde, to by ses divil!“ ujišťovala ho. „A taky umí chovat miminka a vůbec je to nejmilejší tygr na světě!“

Zdislav v té chvíli zívl a při pohledu na jeho obrovské špičáky Věrčin otec pochopil, co má jeho dcerka společného s obrovitým dobrákem Hagridem z knihy »Harry Potter«.

Oba zřejmě špatně odhadují nebezpečnost svých »mazlíčků«.

Ačkoliv - drak by byl asi horší...


Loučení bylo krátké.

Táta Věrku objal a zašeptal jí zblízka do ouška: „Rošťando - přijď večer v pořádku!“

Od Zdislava se ale raději držel dál, i když tygr packami opatrně přidržoval košík s jeho synkem. Miminu snad neublíží, uvažoval.

Věrka mu otevřela kjodlych do prázdné předsíně jejich bytu a tentokrát, hned jakmile tam táta prošel, tunel pečlivě zrušila.

„Co teď?“ obrátila se pak na Zdislava.

»Co by bylo?« usmál se tygr. »Jestli jsi nezapomněla vložit do seznamů biroivi dětský kočárek, půjdeme na menší lesní procházku. Případně můžeme jít i bez kočárku, já malého snadno unesu i v zubech, v telepatii mi to bránit nebude. Řekla jsi přece otci, že potřebuješ další lekce ze slovíček sryzravu, ne?«

„Potřebuji,“ přitakala. „Ale mám i kočárek. Přebalím Vojtíška, a pojedeme...“

Rozložila si na skále přebalovací vál a bráškovi plenku zručně vyměnila. Už předtím občas mamce pomáhala, takže ji to nemohlo rozházet. Požádala biroivi o kočárek a Vojtíška opatrně uložila do korbičky. Jediný rozdíl byl, že s sebou neměla v tašce zásobu plenek, jak by se dalo čekat, ale požádala o novou plenu až krátce před použitím. Použitou neuklízela, ale všechno co už nepotřebovala, od použitých plenek po košík a přebalovacím vál, nechala prostě zmizet.

Příkaz »dešadé« opravdu neměl chybu.

S Vojtíškem v kočárku pak následovala Zdislava po úzké pěšince ze skály do lesa.

Dál už to vypadalo skoro jako idylka. Dívka tlačící lesem kočárek se spícím miminem tiše diskutovala s obrovským tygrem, plavně kráčejícím po jejím boku. Slyšet by však byla jen ona, tygr kráčel bez jediného zvuku. Přesto měl v jejich rozhovoru hlavní slovo - jenže jen v telepatii mezi nimi, což by případný svědek nevnímal. V lese však žádný svědek široko daleko nebyl. O to se starala nejlepší lesní strážkyně ve službách Věrky - nenápadná sojka, tiše si poletující od stromu ke stromu sto metrů před podivnou idylkou.

Věrka se mezitím s tygrem učila slovíčka.

Tentokrát už ne s tím, že by je snad... někdy... mohla uplatnit, ale se zarputilou snahou pochopit nejen opakující se »hlášení pro zmizelé lodě«, ale především Zdislavovu dlouhou řeč, vyslanou před několika desítkami minut do vesmíru, nejméně třikrát delší, než předtím lámaným sryzravem namluvila do záznamu.

Jestli to půjde dobře - pak to už za půl roku bude potřebovat. A to setsakra potřebovat! Chtěla by přece také hovořit s Aplafů! A ne aby se znovu cítila jako páté kolo u vozu!

Jako dneska.


Ačkoliv Věrčinu tatínkovi toho dne trochu vrtaly v hlavě pochybnosti, zda to dopadne dobře, okamžikem Věrčina návratu s klidně spinkajícím Vojtíškem v košíku se trvale rozplynuly.

Věrka by to snad mohla celé - s něčí pomocí - našvindlovat. Tygr byl zřejmě ochočený a všechno mohlo být divadýlko. Jenže proti této domněnce svědčilo příliš mnoho detailů.

Prvním zázrakem byla brána. Překročit jediným krokem nějakých sto dvacet kilometrů vzdálenosti mezi Prahou a skalami nad vesnicí - to bylo skoro nepředstavitelné. A přece se to dělo - a ta malá holka to očividně ovládala. Nebylo sice jisté, zda ten les i skály skutečně byly poblíž Vukovy chatrče, jak tvrdila, ale na druhou stranu prokazatelně nepatřily k Praze. Ani ten jediný krok z koberce v předsíni na jehličím posypanou kamenitou pěšinku se nedal oddiskutovat. Něco takového lidstvo prostě nedokáže.

Druhým příznakem, který mu nesmlouvavě tvrdil, že to všechno není pozemské, bylo nepochopitelné objevování a mizení předmětů, které také tak sloužilo jeho nezvedené dceři. Místo aby si před přebalením brášky nachystala vše potřebné, začínala tím, že mu rozepnula plínku a nechala ji zmizet i s případným obsahem. Její vlastní matce by asi v tom okamžiku plína chyběla k utření špinavého zadečku, ale Věrce se hned začaly pěkně po ruce a podle okamžité potřeby zjevovat ubrousky, hojivá mast na opruzený zadeček, nová plínka a na závěr kojenecká láhev s dudlíkem, obsahující mlíčko správné teploty...

Stejně se objevila ona dlažební kostka, kterou tak nadšeně přivítali. A jestli to opravdu byla mezihvězdná vysílačka, jak Věrka tvrdila, pak se jejímu nadšení ani nedivil.

Ani to, co se dělo pak, nemělo obvyklé vysvětlení. Tma a noc kolem nich uprostřed dne... neuvěřitelný model okolního vesmíru, kdy se hvězdy objevily jen tak ve vzduchu... a hlava, která se tam zhmotnila a mluvila cizí řečí, které však Věrka nejspíš rozuměla...

Zkuste proti takovým důkazům postavit nějaké pochybnosti!

Zbýval tygr. Ten jediný byl tak hmatatelně pozemský, až budil respekt. Stačilo, aby si zívl a ukázal své obrovské špičáky! A dcera mu klidně svěřila do opatrování svého vlastního malého bratříčka, bezmocné miminko. A k tomu tvrdila, že si s tygrem rozpráví telepaticky. Pravda je, že nic neslyšel, ale... ta mluvící hlava pak - podle slov dcery - dávala blikáním najevo, že jeho telepatické řeči rozumí a předává ji kamsi do vesmíru...

Bylo to všechno neuvěřitelně logické, ovšem jen pokud přijal za svůj předpoklad, že je to produktem jakési neuvěřitelně vyspělé mimozemské technologie.

A nebylo?

Těžko soudit - jinak!

Zkazilo mu to ale požitek z koncertu. Po celou dobu, kdy se orchestr snažil o sto šest, aby nadchl své vděčné posluchače, nemohl přestat myslet na to, co viděl na té skále. Hlavně na tygra, obrovskými tlapami kolíbajícího košíkem s miminem - s jeho vlastním synem!

To se ví, že doma nic neřekl. Na dotaz své ustarané ženy zabručel cosi o procházce na zdravém lesním vzduchu, o lesním chládku a tichu. Ne, nelhal jí. Jen se neodvážil vyložit jí úplně všechno.

„Vojtíškovi je tam jistě lépe než v tom horku v Praze!“ ujišťoval ji, aby i jí nezkazil požitek z koncertu, o který sám přišel díky všem těm nevyřčeným obavám.

Oddychl si až večer, když se v předsíni objevilo modravé kolo, z něhož vystoupila Věrka se spícím bratříčkem v košíčku a opatrně ho jako nic předala matce.

„Nemusíš ho už koupat, je vykoupaný,“ hlásila s klidem v hlase.

„Kdes ho, proboha, v tom lese koupala?“ vyjekla matka, nejspíš v představě studeného lesního pramene, kam by její krkavčí dcera ponořila brášku, miminko třesoucí se zimou.

„U pana Vuka,“ opáčila Věrka. „Ve vaničce, v teplé vodě a se vším, co k tomu patří. Je i nakrmený, a můžeš ho uložit rovnou do postýlky, jestli si ho při tom troufáš nevzbudit.“

To ovšem byla jiná! Zvládla to tedy dokonale, jen jeden detail svou příkladnou péčí pořádně nepromyslela. Chyba byla totiž právě v tom, že to zvládla tak hladce.

Teď jí budou brášku svěřovat častěji...


Jedno české přísloví tvrdí:

Člověk si zvykne i na šibenici.

Pravda sice je, že to říkají jen ti, kdo na ní nikdy neviseli, ale z těch visících to úsloví nikdo nikdy nezpochybňoval, takže se ujalo.

Když matka pod dojmem prvního bezpečně zvládnutého hlídání vnutila Věrce brášku i další neděli, otec sice obracel oči v sloup, ale neodvážil se ani pípnout. Přece nemohl své ženě přiznat, že strká své dítě přímo pod tlamu obrovskému tygrovi!

Věrka sice trochu brblala, ale odmítnout to nedokázala. Převzala tedy košík s bráškou, odmítla jen tašku s ostatními potřebami, jako jsou zásobní plíny, ubrousky, mastičky nebo kojenecké láhve v obalu uchovávajícím správnou teplotu, ale to už matka, zvyklá na dceřiny zázraky, přijala bez dlouhého vysvětlování. Když si může Věrka vyčarovat všechno ve chvíli potřeby, pak je opravdu zbytečné, aby se kamkoliv tahala s těžkou kabelou.

Tentokrát Věrka s košíkem nespěchala na vrchol skály, ale přímo do tygřího doupěte za Vukovou chalupou. Ačkoliv - jaképak »za chalupou«, když i pan Vuk musel ke Zdislavovi používat kjodlych! Kde vlastně to tygří doupě doopravdy leželo? Mohlo být přece kdekoliv! Třeba i v Indii! Ačkoliv - kdekoliv přece jen ne, byla tu i Studna a ty se vzájemně negativně ovlivňují a nesmí být fyzicky příliš blízko u sebe... Buď jak buď, Zdislavovo doupě bylo na tygří poměry přímo přepychové, i když se podobalo jeskyni a podle všeho bylo kdysi dávno z komplexu několika jeskyní upravené.

Zdislav tu měl k dispozici spoustu drobností, ulehčujících a zpříjemňujících život. Pan Vuk zde zařídil dostatečné osvětlení a v jednom jeskynním dómu mu dopřál i veliký bazén s čistou vodou, ovšem její teplota vyhovovala spíš tygřímu ochlazení. Když Věrka do vody strčila ruku, od chladu jí zatrnulo, takže se nabídkou koupele zlákat nedala. Jen Zdislavovi připadalo příjemné ležet na mělkém dně, až mu vyčníval jen čenich, oči a uši.

Kdo někdy zavítal do zoologické zahrady, nemohl si nepovšimnout charakteristického ostrého zápachu v pavilonu šelem. Vždyť i kočka domácí může zaplnit dům svým ostrým zápachem, pokud ji od kotěte nenaučíte chodit na »kočičí záchod«, kde má možnost rychle všechno překrýt zápach pohlcujícím stelivem.

Zdislav ve svém doupěti udržoval přímo vzornou čistotu a nečinilo mu problémy včas se zbavit každého zdroje zápachu. Ten proto ve Zdislavově doupěti chyběl.

Zdislavovo doupě mělo ještě jednu výhodu, proč mu dávat přednost před lesem. Bylo tu pořád stejné příjemné prostředí. V zimě tu bylo tepleji než venku, v létě naopak chladněji. Čerstvého vzduchu sem trhlinami ve skalách pronikalo dost, ale nikdy tu nebyl nepříjemný průvan, natož aby sem foukal vítr, pršelo či dokonce sněžilo.

Měl sice omezený přístup k položkám v seznamu biroivi, ale pan Vuk mu už dávno zpřístupnil většinu toho, oč si řekl - a některé základní položky měl povolené od začátku, aby se nemusel ani v rodné Indii, ani v Čechách živit lovem. Výběr měl poměrně pestrý, od masa indických antilop a jelínků po celé hovězí čtvrtky. Kromě osvěžení v bazénu si mohl k uhašení žízně přát obrovské mísy čisté, pramenité vody a směl také bezezbytku »uklízet« přebytky příkazem »dešadé«.

Dá se říci, že měl ve svém doupěti všechno, aby nemusel vycházet. Nelovil, nemohl se tedy setkávat s lidmi, kteří by na něho nejspíš jako na nebezpečnou šelmu rychle uspořádali hon. Zdislav sice lidi zásadně neohrožoval - ale vykládejte to indickým vesničanům, kdyby na něho v lese narazili! O Čechách nemluvě - ačkoliv zde by lidi napadla spíš myšlenka na drezúrované zvíře z nejbližšího cirkusu, než na nebezpečného místního zabijáka.

Pohodlí jeho doupěte mělo ale i své stinné stránky.

Tím, že nemusel mezi lidi, přicházel na druhou stranu o drobné kontakty s rozumnými bytostmi, o které by jistě stál. S panem Vukem diskutoval jen zpočátku, kdy byl ještě český poustevník na svého chráněnce aspoň trochu zvědavý. Chyba byla, že mu brzy zevšedněl. Další překážkou bylo, že pan Vuk zarputile odmítal diskutovat na téma války v Atalantixu. Zdislav se o tom pokoušel zapříst rozhovor snad stokrát, ale pokaždé narazil jako na zeď na tvrdé odmítání. Pan Vuk měl na to zkrátka vlastní názor - či spíš převzal jako jediné možné vysvětlení, co mu o Zdislavovi napovídali, když mu ho v Indii svěřovali do péče.

Součástí jejich legendy nejspíš bylo i to, že bude Zdislav lhát a bude mít nebezpečný vliv na každého, kdo by mu uvěřil. Popřát mu úkryt někde v zapomenuté jeskyni, kde může přežívat mimo dosah lidí, je správné a milosrdné, ale je nebezpečné poslouchat báchorky o jeho nevině. Nehledě na zbytečnou ztrátu času je zde i veliké nebezpečí psychorezonance, kterou tygr údajně ovládá a kde má nad lidmi vrch. Pozor na to! Do tygra se nedá vcítit jako do jiných zvířat i do lidí! A člověk se musí takovému vlivu bránit. Nejen nedovolit tygrovi, aby se vcítil do svého ochránce a udělal si z něho loutku, ale je nebezpečné mu i naslouchat.

A protože pan Vuk o psychorezonanci něco věděl a sám ji uměl používat, samozřejmě měl před Zdislavem vždy po ruce bariéru odmítání. Zkrátka - nebyla s ním řeč.

Věrka byla proto prvním člověkem, který Zdislavovi naslouchat chtěl. Pro Zdislava by pak bylo snadné zaútočit na ni, případně se do ní i vcítit a udělat si z ní poslušnou loutku, jenže legenda ze staré Indie měla jednu kardinální vadu.

Nebyla pravdivá.

Ne že by se Zdislav neuměl vciťovat, ale - měl tuto možnost zablokovanou. Dokonce i když se chtěl jen sám projít po lese a potřeboval krytí před náhodnými návštěvníky, musel mu pan Vuk chytit a předat nějakého sledovacího ptáčka, v noci sovu nebo netopýra. Vyhověl mu vždycky ochotně, ale i pak dával pozor, aby se Zdislav nemohl vcítit i do něho.

Další lží bylo, že by to Zdislav vůbec chtěl dělat.

Vcítit se do člověka a udělat si z něho natrvalo poslušný nástroj nebylo možné ani pro kriogisy. Vcítění je možné jen dokud je kriogis v bdělém stavu. Věrka už přišla na to, jak se vcítit do spícího a řídit jeho sny - sama už několika lidem, kteří si to zasloužili, způsobila tak děsivé noční můry, až tím napravovala i zatvrzelé darebáky, ale jakmile usne i kriogis, vcítění se nutně přeruší - a zkuste nespat jen týden a poznáte, zač je toho loket!

I kdyby tedy Věrku ovládl, podařilo by se mu to nanejvýš jednou. Většina tvorů vcítění pozná a jen zvířata na to poměrně rychle zapomínají, zejména když za nepříjemné okamžiky dostanou nějakou náhradu, třeba v podobě občasného pamlsku anebo trvale plného krmelce. Člověk ale vcítění pozná vždy a i když je z neznalosti popisuje jen jako nepříjemný zážitek ve stylu »sáhla na mě smrt«, snaží se tomu příště vyhnout.

kriogis to nejen pozná, ale má schopnost vcítění odmítnout.

Proč by se tedy Zdislav snažil přijít o jedinou »spřízněnou duši«, kterou ve Věrce měl? Naopak - získat přítele - a v tomto případě aspoň malou dětskou přítelkyni - byla pro něho výhra, jaké by se zbavil jen hlupák!

Zejména když jí nevadilo besedovat s ním i přímo v jeho doupěti.

Pravda, na první dojem vypadalo tygří doupě dostatečně odpudivě, ale studená, tmavá vstupní místnost byla taková kvůli Studni, ne kvůli Zdislavovi. Přijmout pozvání a vstoupit dál si proto Věrka zpočátku rozmýšlela, zejména s ohledem na malého Vojtíška. Zvědavost ale převážila, zejména když se na misku pomyslných vah přidala bouřka, která z osvěžujícího pobytu v lese hrozila udělat hrozbu promoknutí a nachlazení.

Když ale Věrka s bráškou na ruce vešla do místnosti se Studnou, obešla ji a následovala Zdislava dál, čekalo ji příjemné překvapení. Vůbec tam nebylo nepříjemně. Stačilo, aby si objednala pohodlné křesílko a mohla se dál bavit se Zdislavem. A když si poručila školní lavici, mohla si slovíčka hned zapisovat a dělat si v nich pořádek.

A to všechno v naprostém tichu...

Předtím mluvila aspoň Věrka, zejména když u toho byl otec, který telepatii nevnímal. Ale ve Zdislavově doupěti zmlkla i ona a přešla plně na telepatii.

Nebylo to ani tak z ohledů na Zdislava, ten rozuměl stejně dobře řeči jako telepatii, jen mluvit nahlas nemohl. Mohl se tedy dorozumět s kriogisy, ale už ne s indickými venkovany, kdyby na ně někde v indické džungli narazil, o českých sedlácích nemluvě. Rozhodujícím důvodem pro přednostní používání telepatie byl fakt, že Zdislavovy jeskyně měly akustiku obrovského sudu a lidský hlas se v nich rozléhal velice nešťastně - na některých místech ho ozvěny nepřirozeně zesilovaly a zkreslovaly k nepoznání.

Věrka brzy pochopila, proč i ona musí přejít na telepatii. Kdyby nic jiného, budila by si každou chvilku brášku.

Jejich hovory v jeskyni se proto nesly v naprostém tichu, jen občas přerušeném pláčem z kočárku, kde se malý bráška dožadoval pozornosti, přebalení nebo nakrmení.

Jinak většinu času prospal, jak je to u tak malých miminek obvyklé. Věrka však věděla, že se tahle idylka bude postupně měnit. Zatím miminku stačilo udržování v pohodlí a včasné krmení, ale batole už se s tím nespokojí, bude vyžadovat víc pozornosti. Začíná to prý, když si mimino začne prohlížet vlastní ručičky a v hlavičce mu klíčí podezření, že tohle nebude jen tak a že se s tím asi dá ledacos dělat. A největší kolotoč nastane, až se začne ptát...

Nejhorší na tom bylo, jak Věrka spočítala, že přeměna nenáročného miminka v náročné batole proběhne právě v době, kdy by k Zemi mohla dorazit odpověď Aplafů.

Pak jí ale bráška bude vadit víc.

Asi se bude muset vzbouřit...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10