Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rozhovor v tichu

Věrčini rodiče koncert nezmeškali, ačkoliv se otec nedokázal od tak zajímavé podívané odtrhnout. A což teprve Věrka! Vlastně i Zdislav strnul, když hlava Aplafů promluvila.

Pro Věrčina otce to byla jen neuvěřitelná změť zvuků. Jistě, byla to řeč, jenže takovou ještě neslyšel. Tím větším překvapením pro něho bylo, když s rozšířenýma očima viděl, jak jeho vlastní dcera té hatmatilce zřejmě - rozumí.

Nebyla to plná pravda, Věrka s bídou chytala jen povšechný smysl, spousta slov pro ni byla neznámá, ale měla aspoň trochu přehled, o čem je řeč. Zato tygr Zdislav neměl, jak se zdálo, s podivnou řečí problémy. Byla to řeč Aplafů sryzrav, kterou ovládal už před deseti tisíci lety a ani v tygří kůži ji nezapomněl.

A co bylo ještě důležitější, když se na podivný předmět podoby žulové dlažební kostky obrátil svou tygří telepatií, rozuměla mu nejen Věrka, ale... jak se zdálo... i ta kostka.

Hlava Aplafů hovořila dál, nejspíš je neslyšela. Věrka ani nečekala, že by je za tou propastí tak rychle slyšet mohla, ale v rytmu Zdislavových slov se kolem ní objevovaly modravé vlnky, zdůrazňující její obrys. Znamenalo to, že kostka zachycuje Zdislavovu řeč a dává mu to aspoň takhle najevo.

Věrka pochopila, že její a Zdislavova dlouhá příprava na první kontakt s Aplafů byla z větší části zbytečná. Nebude číst předem připravené texty. Zdislav to zvládne i bez prostředníka. Stačilo mu to, co mu jeho soudcové ponechali. Věrka se zachvěla, když si uvědomila, že tu dlouhou řeč přenáší telepatií kamsi do vesmíru bez nejmenšího zachvění, zaškobrtnutí či opakování jediného slova. Kolik tisíc let si tuhle řeč připravoval?

Vypověděl v ní mimozemšťanům úplně všechno.

Od prvních kroků trosečníků z rodu Aplafů na Zemi, od jejich setkání s místními lidmi ačkoliv tenkrát to lidé v dnešním smyslu toho slova ještě ani nebyli, přes zhutnělým způsobem podanou historii lidstva a zejména větve kriogisů, když původní Aplafů zemřeli a nechali lidem na Zemi dědictví, kterého nejspíš ani lidé, ani kriogisové nebyli hodni...

Hovořící hlava modravě blikala. Na Zdislava nereagovala a začala už aspoň po desáté opakovat »hlášení pro zmizelé lodi«. Teď už bylo zřejmé, že je to jen předem natočený, opakující se videoklip.

„Co se to děje?“ nevydržel po minutě napětím Věrčin otec, ale dcera ho okamžitě umlčela ostře nesouhlasným gestem, aby proboha mlčel.

„Tiše! Zdislav s nimi hovoří!“ sykla na něho krátce a otec pochopil a umlkl. Naštěstí mu nemusela vysvětlovat, co je to telepatie, kterou právě Zdislav hovoří do vesmíru.

Zdislav mezitím krátce popsal i válku o Atalantix a jeho katastrofu. Nezamlčel svoji úlohu i trest, který mu vyměřili. A pak už se jen v rychlosti prokousal zbytkem dějin lidstva, co mají i lidé aspoň částečně zaznamenané a který on prožil už jen jako zvíře.

Zvíře s duší člověka, ale bez jeho možností.

Zvíře odsouzené k životu bez konce a beze smyslu, které však právě teď svému životu smysl vrátilo.

Konečně tygr skončil. Jestli to Věrka správně pochopila, v této chvíli jeho poselství letí vesmírem dva a půl tisíckrát větší rychlostí než rychlost světla. Letí v jakémsi kratším nadprostoru, už proletělo kolem Jupitera a pádí daleko za hranicemi sluneční soustavy...

»Přikaž gumalbitu, ať se vrátí k biroivi, ale ať zůstane zapnutý a všechno zaznamená,« obrátil se tygr k Věrce a požádal ji o činnost, kterou už zřejmě provést nemohl - či spíše nesměl.

Vyhověla mu obratem. Žulová kostka zmizela a kolem nich se rozsvítilo. Bylo teprve dopoledne, den se ještě nepřehoupl přes polovinu, ale Zdislav s Věrkou měli hotovo.

»Věrčo, dokázala jsi to!« obrátil se tygr Zdislav nadšeně na svou malou kamarádku.

„Já?“ nesouhlasila. „Tobě se to povedlo!“

„Co se komu povedlo?“ chtěl hned vědět Věrčin otec, který slyšel jen to, co řekla nahlas dcera.

„Povedlo se nám vyslat poselství mimozemšťanům!“ zářila Věrka. „Snažíme se o to už dlouho, ale až dnes jsme získali naději, že se k nim dostane!“

„Mám to chápat, že to modravé blikání bylo vaše vysílání?“ ujišťoval se otec.

„Ano,“ přikývla. „A teď už letí vesmírem!“

„Ale říkala jsi, že ti mimozemšťani jsou ještě nějakých šest set světelných let daleko!“ připomněl jí.

„Jsou,“ přikývla. „Ale tohle vysílání letí rychleji než světlo. Asi tak dva a půl tisíckrát. To znamená, že k nim doletí za čtvrt roku. Dalšího čtvrt roku budeme čekat na odpověď, ale už to nebudou staletí, chápeš? Za pouhý půlrok dostaneme od Aplafů odpověď! Dovedeš si představit, jak se na to těším?“

Tatínek si to představit uměl, ale točila se mu z toho hlava. Odpověď mimozemšťanů za půl roku! To snad ani není možné! Mezihvězdná konverzace se rázem smrskla do časových měřítek pochopitelných a dokonce přijatelných i pro něho.

„A máš na tom zásluhu i ty, tati!“ pokračovala Věrka.

Podívali se na ni oba, otec i Zdislav, trochu nechápavě.

„Byla strašná náhoda, že »gumalbit« byl hned vedle guláše, chápeš?“ vysvětlovala jim.

Zdislav to pochopil hned a v telepatii se rozesmál, ale otci to musela vysvětlit.

„Rozuměj, tati,“ pokračovala, když viděla jeho nechápavý obličej. „My tady už dlouho zkoušíme víceméně naslepo vyvolat tuhle mezihvězdnou vysílačku. Ani já, ani Zdislav jsme nevěděli, jak se správně nazývá. To jsme se dozvěděli až když se objevila. No řekni, není to děsná náhoda, že je mimozemské slovo »gumalbit« hned vedle českého slova guláš?“

Otec se na okamžik zamyslel.

„Dobře, ale jakou to má spojitost se mnou?“ zeptal se po chvilce uvažování.

„Jen že jsi to slovo guláš řekl,“ odvětila. „Chtěla jsem ti ho dát a požádala jsem biroiviguláš. Jenže na povel »chyržé«, čili »další položka« se objevila mezihvězdná vysílačka »gumalbit«. Kdybych probírala seznamy biroivi pěkně podle abecedy, došla bych sem někdy v příštím století. Jednak je položek v seznamech biroivi neuvěřitelné množství, ne miliony, ale miliardy, za druhé, v abecedě sryzravu je písmeno »Gé« skoro až na konci, takže bych nejprve poctivě prošla miliardu jiných položek! Mysli si o tom, co chceš, ale ten tvůj guláš nám to neuvěřitelně urychlil!“

„Spíš náhoda!“ mínil otec.

„Možná náhoda, ale v pravý čas!“ přikývla Věrka.

„Poslyš...“ vrtěl nechápavě hlavou tatínek. „Pořád mi to nejde do hlavy! Taková malá krabička že umí vysílat tak daleko do vesmíru?“

„Ale to je přece prosté, tati!“ usmála se Věrka. „Ta malá krabička samozřejmě žádnou vysílačku neobsahuje, ani by se do ní nevešla! »Gumalbit« je »kalbedýr«, ovladač »biroivi«, chápeš? I naše civilizace dneska používá spoustu ovladačů. A každý může vypadat jinak, ne jako ty klasické televizní. I počítačová myš je vlastně ovladač. Anebo si představ mobily! To jsou vlastně malé ovladače velkých telefonních sítí. Samy přece nejsou schopné vysílat kolem celého světa! A »gumalbit« je tedy »kalbedýr«, ovládač skutečného mezihvězdného vysílače.“

„Kde je ale... ten skutečný?“ zajímal se táta.

„A ty, tati, víš, kde všude jsou umístěné vysílače mobilních sítí?“ otázala se ho místo odpovědi. „Nevíš, co? Stejně jako já nevím, kde přesně je biroivi. Možná někde v Indii, tam je dneska středisko výzkumů, ale biroivi může být také rozseté po celém světě jako retranslační stanice mobilů.“

„Takže jste vyslali mimozemšťanům poselství...“ shrnul to Věrčin táta. „Dobře, ale co se bude dít teď?“

„Teď tě pošlu domů,“ odtušila Věrka. „Abyste s mámou stihli koncert.“

„Ale požaduješ, abych o tomhle moc nemluvil, že?“

„Ne moc, ale vůbec,“ upřesnila to Věrka. „Radši ani před mámou. Natož před tetičkami a proboha ne před někým cizím!“

„No dobře. Ale co vy tady?“

„My teď s Vojtíškem a Zdislavem půjdeme někam do lesa, aby se Vojtíškovi pěkně spalo,“ řekla Věrka. „Tady už nemáme co dělat, viď, Zdislave!“

Tygr vážně přikývl hlavou.

„Sem na skálu jsme chodili, protože je tu nejlepší výhled na oblohu,“ pokračovala. „Do dneška jsme zaměřovali hvězdy přímo na obloze a to šlo nejlépe tady. Teď budeme mít půl roku klid, než přiletí odpověď. A co bude dál, to se teprve uvidí!“

„Takže máš konečně prázdniny?“ pochopil to táta po svém a spiklenecky mrkl.

„Naopak, tati,“ namítla. „Teprve mi nastane fofr! Musím se přiznat, že jsem z toho hlášení rozuměla sotva třetině. Takže mi bude muset Zdislav přeložit zbytek a naučit všemu, co mi chybí.“

„Vždyť nemluví!“

„Nemluví, protože mu nedali řeč, ale může telepatit. To mu jde, to by ses divil!“ ujišťovala ho. „A taky umí chovat miminka a vůbec je to nejmilejší tygr na světě!“

Zdislav v té chvíli zívl a při pohledu na jeho špičáky Věrčin otec pochopil, co má jeho malá dcerka společného s obrovitým dobrákem Hagridem z knihy »Harry Potter«. Oba zřejmě špatně odhadují nebezpečnost svých »mazlíčků«.

Ačkoliv - drak by byl asi horší...


Loučení bylo krátké.

Táta Věrku objal a zašeptal jí zblízka do ouška: „Rošťando, přijď večer v pořádku!“

Od Zdislava se raději držel dál, i když tygr packami opatrně přidržoval košík s jeho synkem. Miminu snad neublíží, uvažoval.

Věrka mu otevřela kjodlych do prázdné předsíně jejich bytu a tentokrát, hned jakmile tam táta prošel, tunel pečlivě zrušila.

„Co teď?“ obrátila se pak na Zdislava.

»Co by bylo?« usmál se tygr. »Jestli jsi nezapomněla vložit do seznamů biroivi dětský kočárek, půjdeme na menší lesní procházku. Případně můžeme jít i bez kočárku, já malého snadno unesu i v zubech, v telepatii mi to bránit nebude. Řekla jsi přece otci, že potřebuješ další lekce ze slovíček sryzravu, ne?«

„Potřebuji,“ přitakala. „Ale mám i kočárek. Přebalím Vojtíška, a pojedeme...“

Rozložila si na skále přebalovací vál a bráškovi vyměnila zručně plenku. Už předtím mamce pomáhala, takže ji to nemohlo rozházet. Požádala biroivi o kočárek a Vojtíška opatrně uložila do korbičky. Jediný rozdíl byl, že s sebou neměla v tašce zásobu plenek, jak by se dalo čekat, ale požádala o novou plenu až krátce před použitím. Použitou neuklízela, ale nechala zmizet všechno co nepotřebovala, od použitých plenek po košík a přebalovací vál.

Příkaz »dešadé« opravdu neměl chybu.

S Vojtíškem v kočárku následovala Zdislava po úzké pěšince od skály do lesa.

Dál už to vypadalo skoro jako idylka. Dívka tlačící lesem kočárek se spícím miminem mlčky diskutovala s obrovským tygrem, plavně kráčejícím po jejím boku. Mohla by být slyšet jen ona, tygr kráčel bez jediného zvuku. Přesto měl v jejich hovoru hlavní slovo, jenže jen v telepatii mezi nimi, což by případný svědek nevnímal. V lese však žádný svědek široko daleko nebyl. O to se starala nejlepší lesní strážkyně ve Věrčiných službách, malá, nenápadná sojka, tiše si poletující od stromu ke stromu sto metrů před podivnou idylkou.

Věrka se mezitím s tygrem učila slovíčka.

Tentokrát ne s tím, že by je snad... někdy... mohla uplatnit, ale se zarputilou snahou pochopit nejen opakující se »hlášení pro zmizelé lodě«, ale především Zdislavovu dlouhou řeč, vyslanou před několika desítkami minut do vesmíru, nejméně třikrát delší, než předtím lámaným sryzravem namluvila do záznamu.

Jestli to půjde dobře, pak to už za půl roku bude potřebovat. A to setsakra potřebovat! Chtěla by přece také hovořit s Aplafů! A ne aby se opět cítila jako páté kolo u vozu!

Jako dneska.


Ačkoliv Věrčinu tatínkovi toho dne vrtaly hlavou pochyby, zda to dopadne dobře, ve chvíli Věrčina návratu se spinkajícím Vojtíškem v košíku se trvale rozplynuly.

Věrka by to snad mohla s něčí pomocí i našvindlovat. Tygr byl zřejmě ochočený a všechno mohlo být divadýlko. Jenže proti této verzi svědčilo příliš mnoho detailů.

Prvním zázrakem byla brána. Překročit jediným krokem nějakých sto dvacet kilometrů vzdálenosti mezi Prahou a skalami nad vesnicí bylo skoro nepředstavitelné. A přece se to stalo a ta malá holka to očividně ovládala. Nebylo sice jisté, zda ten les i skály skutečně byly poblíž Vukovy chatrče, jak tvrdila, ale na druhou stranu prokazatelně nepatřily k Praze. Ani ten jediný krok z koberce v předsíni na jehličím posypanou kamenitou pěšinku se nedal oddiskutovat. Něco takového lidstvo prostě nedokáže.

Druhým příznakem, který mu nesmlouvavě dokazoval, že to jistě není pozemské, bylo nepochopitelné objevování a mizení předmětů, které také tak sloužilo jeho nezvedené dceři. Místo aby si před přebalením brášky nachystala vše potřebné, začínala tím, že mu rozepnula plínku a nechala ji zmizet i s případným obsahem. Její vlastní matce by asi v tom okamžiku plína chyběla k utření špinavého zadečku, ale Věrce se hned začaly pěkně po ruce a podle okamžité potřeby zjevovat ubrousky, hojivá mast na zadeček, nová plínka a na závěr i kojenecká láhev s dudlíkem, obsahující mlíčko správné teploty...

Stejně se objevila ona dlažební kostka, kterou tak nadšeně přivítali. A jestli to opravdu byla mezihvězdná vysílačka, jak Věrka tvrdila, pak se jejímu nadšení ani nedivil.

Ani to, co se dělo pak, nemělo obvyklé vysvětlení. Tma a noc kolem nich uprostřed dne... neuvěřitelný model okolního vesmíru, kdy se hvězdy objevily jen tak ve vzduchu... a hlava, která se tam znenadání zhmotnila a mluvila cizí řečí, které však Věrka nejspíš rozuměla... i když i ta hlava mohla být jen obraz.

Zkuste ale takové důkazy zpochybnit!

Zbýval tygr. Ten jediný byl tak hmatatelně pozemský, až budil respekt. Stačilo, aby si zívl a ukázal své obrovské špičáky! A dcera mu klidně svěřila do opatrování svého vlastního malého bratříčka, bezmocné miminko. A k tomu tvrdila, že si s tygrem rozpráví telepaticky. Pravda je, že nic neslyšel, ale... ta mluvící hlava, podle slov dcery, dávala blikáním najevo, že telepatické řeči rozumí a předává ji kamsi do vesmíru...

Bylo to všechno neuvěřitelně logické, ovšem jen pokud přijal za svůj předpoklad, že je to produktem jakési neuvěřitelně vyspělé mimozemské technologie.

A nebylo?

Těžko soudit jinak!

Zkazilo mu to ale požitek z koncertu. Po celou dobu, kdy se orchestr snažil o sto šest, aby nadchl své vděčné posluchače, nemohl přestat myslet na to, co viděl na té skále. Hlavně na tygra, obrovskými tlapami kolíbajícího košík s miminem!

To se ví, že doma nic neřekl. Na dotaz své ustarané ženy zabručel cosi o procházce na zdravém lesním vzduchu, o lesním chládku a tichu. Ne, nelhal jí. Jen se neodvážil vyložit jí úplně všechno.

„Vojtíškovi je tam lépe než v Praze!“ ujišťoval ji, aby jí nezkazil požitek z koncertu, o který sám přišel díky nevyřčeným obavám.

Oddychl si až večer, když se v předsíni objevilo modravé kolo, z něhož vystoupila Věrka se spícím bratříčkem v košíčku a opatrně ho jako nic předala matce.

„Nemusíš ho koupat, je vykoupaný,“ hlásila s klidem.

„Kdes ho, proboha, v tom lese koupala?“ vyjekla matka, nejspíš v představě studeného lesního pramene, kam by její krkavčí dcera ponořila brášku, miminko třesoucí se zimou.

„U pana Vuka,“ opáčila Věrka. „Ve vaničce, v teplé vodě, se vším, co k tomu patří. Je i nakrmený, a můžeš ho dát rovnou do postýlky, jestli si ho při tom troufáš nevzbudit.“

To ale byla jiná! Zvládla to tedy dokonale, jen jeden detail svou příkladnou péčí pořádně nepromyslela.

Chyba byla totiž právě v tom, že to zvládla tak hladce.

Teď jí budou brášku svěřovat častěji...


Jedno staré české přísloví tvrdí:

Člověk si zvykne i na šibenici.

Pravda sice je, že to říkají jen ti, kdo na ní nikdy neviseli, ale z těch visících to úsloví nikdo nikdy nezpochybňoval, takže se časem v Čechách ujalo.

Když matka pod dojmem prvního bezpečně zvládnutého hlídání nutila Věrce brášku další neděli, otec obracel oči v sloup, ale neodvážil se ani pípnout. Přece nemohl své ženě přiznat, že strká své dítě přímo pod tlamu obrovskému tygrovi!

Věrka sice brblala, ale odmítnout nedokázala. Převzala tedy košík s bráškou, odmítla jen tašku s ostatními potřebami, jako jsou zásobní plíny, ubrousky, mastičky a kojenecké láhve v obalu uchovávajícím správnou teplotu, ale to matka, zvyklá na dceřiny zázraky, přijala bez dlouhého vysvětlování. Když si může Věrka vyčarovat všechno ve chvíli potřeby, pak je opravdu zbytečné, aby se kamkoliv tahala s těžkou kabelou.

Tentokrát Věrka s košíkem nespěchala na vrchol skály, ale přímo do tygřího doupěte za Vukovou chalupou. Ačkoliv jaképak »za chalupou«, když i pan Vuk musel ke Zdislavovi používat kjodlych! Kde vlastně to tygří doupě doopravdy leželo? Mohlo být přece kdekoliv! Třeba i v Indii! Ačkoliv kdekoliv přece jen ne, byla tu i Studna a ty se vzájemně negativně ovlivňují a nesmí být fyzicky příliš blízko u sebe... Buď jak buď, Zdislavovo doupě bylo na tygří poměry přepychové, i když se podobalo jeskyni a zřejmě je kdysi dávno z komplexu několika jeskyní upravili.

Zdislav tu měl k dispozici spoustu drobností, ulehčujících a zpříjemňujících život. Pan Vuk mu zařídil dostatečné osvětlení a v jednom jeskynním dómu mu dopřál i veliký bazén s čistou vodou, i když její teplota vyhovovala spíš tygřímu ochlazení. Když Věrka do vody strčila ruku, od chladu jí zatrnulo, takže se nabídkou koupele zlákat nedala. Zdislavovi připadalo příjemné ležet na mělkém dně, až mu vyčníval jen čenich, oči a uši.

Kdo byl někdy v zoologické zahradě, nemohl si nevšimnout charakteristického zápachu v pavilonu šelem. I kočka domácí umí zaplnit dům ostrým pachem, pokud ji od kotěte nenaučíte chodit na »kočičí záchod«, kde má možnost rychle všechno překrýt zápach pohlcujícím stelivem.

Zdislav ve svém doupěti udržoval přímo vzornou čistotu a nečinilo mu problémy včas se zbavit každého zdroje zápachu. Ten proto ve Zdislavově doupěti chyběl.

Zdislavovo doupě mělo ještě jednu výhodu, proč mu dával přednost před lesem. Bylo tu pořád stejné příjemné prostředí. V zimě tu bylo tepleji než venku, v létě chladněji. Čerstvý vzduch pronikal trhlinami ve skalách, ale nebyl tu nepříjemný průvan, natož aby sem foukal vítr, pršelo či dokonce sněžilo.

Měl sice omezený přístup k položkám v seznamu biroivi, ale pan Vuk mu už dávno zpřístupnil, oč si řekl. Některé základní položky měl povolené od začátku, aby se nemusel ani v rodné Indii, ani v Čechách živit lovem. Výběr měl poměrně pestrý, od masa indických antilop a jelínků po celé hovězí čtvrtky. Kromě osvěžení v bazénu si mohl k uhašení žízně přát obrovské mísy čisté, pramenité vody a směl také bezezbytku »uklízet« přebytky příkazem »dešadé«.

Dá se říci, že měl ve svém doupěti všechno, aby nemusel vycházet. Nelovil a nemohl se setkávat s lidmi, kteří by na něho jako na nebezpečnou šelmu nejspíš uspořádali hon. Zdislav sice lidi zásadně neohrožoval, ale vykládejte to indickým vesničanům, kdyby na něho v lese narazili! O Čechách nemluvě, ačkoliv tady by lidi napadla spíš myšlenka na drezúrované zvíře z nejbližšího cirkusu, než na nebezpečného zabijáka.

Pohodlí jeho doupěte mělo ale i své stinné stránky.

Tím, že nemusel mezi lidi, přicházel na druhou stranu o kontakt s rozumnými bytostmi, o které by jistě stál. S panem Vukem diskutoval jen zpočátku, kdy byl ještě český poustevník na svého chráněnce aspoň trochu zvědavý. Chyba byla, že mu brzy zevšedněl. Další překážkou bylo, že pan Vuk zarputile odmítal diskutovat na téma války v Atalantixu. Zdislav se o tom pokoušel zapříst rozhovor snad stokrát, ale pokaždé narazil jako na zeď na tvrdé odmítání. Pan Vuk měl na to zkrátka vlastní názor, i když jenom převzal jako jediné možné vysvětlení, co mu o Zdislavovi napovídali, když mu ho v Indii svěřovali do péče.

Součástí jejich legendy bylo i to, že bude Zdislav neustále lhát a bude mít nebezpečný vliv na každého, kdo by mu uvěřil. Popřát mu úkryt někde v zapomenuté jeskyni, kde může přežívat mimo dosah lidí, je jistě správné a milosrdné, ale je nebezpečné poslouchat báchorky o jeho nevině. Nehledě na zbytečnou ztrátu času je tu i veliké nebezpečí psychorezonance, kterou tygr údajně ovládá a kde má nad lidmi vrch. Pozor na to! Do tygra se nedá vcítit jako do jiných zvířat i do lidí! A člověk se musí jeho vlivu bránit. Nejen nedovolit tygrovi, aby se vcítil do svého ochránce a udělal si z něho loutku, ale je nebezpečné mu i naslouchat.

A protože pan Vuk o psychorezonanci něco věděl a sám ji uměl používat, měl samozřejmě před Zdislavem vždy po ruce bariéru odmítání. Zkrátka - nebyla s ním řeč.

Věrka byla proto první, kdo Zdislavovi naslouchat chtěl. Pro Zdislava by pak bylo snadné zaútočit na ni, případně se do ní i vcítit a udělat si z ní poslušnou loutku, jenže legenda ze staré Indie měla jednu kardinální vadu.

Nebyla pravdivá.

Ne že by se Zdislav neuměl vciťovat, ale měl tuto možnost zablokovanou. Dokonce i když se chtěl jen sám projít po lese a potřeboval krytí před náhodnými návštěvníky, musel mu pan Vuk chytit a předat nějakého sledovacího ptáčka, v noci sovu nebo netopýra. Vyhověl mu vždycky ochotně, ale i pak dával pozor, aby se Zdislav nemohl vcítit i do něho.

Další lží bylo, že by to Zdislav vůbec chtěl dělat.

Vcítit se do člověka a udělat si z něho poslušný nástroj natrvalo nebylo možné ani pro kriogisy. Vcítění je možné jen dokud je kriogis v bdělém stavu. Věrka už přišla na to, jak se vcítit do spícího a řídit jeho sny, sama tak několika lidem, kteří si to zasloužili, způsobila tak děsivé noční můry, až tím napravovala i zatvrzelé darebáky, ale jakmile usne i kriogis, vcítění se přeruší. Zkuste nespat jen týden a poznáte, zač je toho loket!

I kdyby Věrku ovládl, podařilo by se mu to nanejvýš jednou. Většina tvorů vcítění pozná a jen zvířata na to poměrně rychle zapomínají, zejména když za nepříjemné zážitky obdrží náhradu v podobě občasného pamlsku nebo trvale plného krmelce. Člověk ale vcítění pozná vždy a i když je z neznalosti popisuje jen jako nepříjemný zážitek ve stylu »sáhla na mě smrt«, snaží se tomu příště vyhnout. A kriogis to nejen pozná, ale má schopnost vcítění odmítnout.

Proč by se Zdislav snažil přijít o jedinou »spřízněnou duši«, kterou ve Věrce měl? Naopak, získat přítele, v tomto případě aspoň malou dětskou přítelkyni, byla pro něho výhra, jaké by se zbavil jen hlupák! Zejména když jí nevadilo besedovat s ním i přímo v jeho doupěti.

Pravda, na první dojem vypadalo tygří doupě odpudivě, ale studená tmavá vstupní místnost byla taková kvůli Studni, ne kvůli Zdislavovi. Přijmout pozvání a vstoupit dál si Věrka zpočátku rozmýšlela, zejména s ohledem na malého Vojtíška. Zvědavost ale převážila, zejména když se na misku pomyslných vah přidala bouřka, která z osvěžujícího pobytu v lese hrozila udělat hrozbu promoknutí a nachlazení.

Když ale Věrka s bráškou na ruce vešla do místnosti se Studnou, obešla ji a následovala Zdislava dál, čekalo ji příjemné překvapení. Nebylo tam nepříjemně. Stačilo, aby si objednala pohodlné křesílko a mohla se dál bavit se Zdislavem. A když si poručila školní lavici, mohla si slovíčka hned zapisovat a dělat si v nich pořádek.

A to všechno v naprostém tichu...

Předtím mluvila aspoň Věrka, zejména když u toho byl otec, který telepatii nevnímal. Ale ve Zdislavově doupěti zmlkla i ona a přešla plně na telepatii. Nebylo to ani z ohledů na Zdislava, ten rozuměl stejně dobře řeči jako telepatii, jen mluvit nahlas nemohl. Mohl se dorozumět s kriogisy, ale už ne s indickými venkovany, kdyby na ně někde v indické džungli narazil, o českých sedlácích nemluvě. Rozhodující důvod pro přednostní užívání telepatie byla skutečnost, že Zdislavova jeskyně měla akustiku velkého sudu a lidský hlas se v nich rozléhal nešťastně. Na některých místech ho ozvěny nepřirozeně zesilovaly a zkreslovaly k nepoznání.

Věrka brzy pochopila, proč i ona musí přejít na telepatii. Kdyby nic jiného, budila by si každou chvilku brášku. Jeskynní hovory se proto nesly v naprostém tichu, jen občas přerušeném pláčem z kočárku, kde se malý bráška dožadoval pozornosti, přebalení nebo nakrmení.

Jinak většinu času prospal, jak je to u tak malých miminek obvyklé. Věrka však věděla, že se ta idylka bude postupně měnit. Zatím miminku stačilo udržování v pohodlí a včasné krmení, ale batole už se tím nespokojí, bude vyžadovat víc pozornosti. Začíná to prý, když si mimino začne pečlivě prohlížet vlastní ručičky a v hlavičce mu klíčí podezření, že to nebude jen tak a že se s tím dá ledacos dělat. A největší kolotoč nastane, až se začne ptát...

Nejhorší na tom bylo, jak Věrka spočítala, že přeměna nenáročného miminka v náročné batole proběhne právě v době, kdy by k Zemi mohla dorazit odpověď Aplafů.

Pak jí ale bráška bude vadit víc.

Asi se bude muset vzbouřit...

 


Zpět Obsah Dále

07.09.2018 14:40