Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kamarádi

Tetička Markéta si až po půl roce všimla, že s Věrkou není něco v pořádku. Nebylo to tím, že by se její žákyně ulejvala z hodin a ztrácela zájem o učení, ale přesně naopak. Tetička si všimla, že Věrka ovládá řeč sryzrav mnohem víc, než co ji až doposud mohla sama naučit.

Skoro to vypadalo, jako kdyby Věrka ve všech volných chvílích mluvila výhradně řečí sryzrav s někým, kdo ji učí právě tímto intenzívním způsobem.

Tetičku Barču vyloučila jako první - kdo ještě by mohl Věrku sryzrav tak skvěle naučit?

Pan Vuk, na kterého se Věrka několikrát vymluvila, to být nemohl. Tetičce Markétě stačil krátký dotaz, aby pan Vuk popřel jakékoli Věrčino učení od chvíle, kdy odcestovala do Prahy pod vliv tetiček. Sám byl příjemně překvapený, když mu Markéta vylíčila, jak obrovský skok jeho učednice ve znalostech sryzrav od té doby udělala. Se znalostmi Víti a Jitky se to ani nedalo srovnávat.

I Vincek rezolutně popřel, že by Věrku v poslední době učil. Naopak si Markétě na dálku postěžoval, že se Věrka od jisté doby ani na skok v Zábojově kavárně neobjevila.

Tetička Markéta se přece znala se všemi českými kriogisy i s mnoha evropskými, kteří to ani být nemohli, protože by se jejich soustavný pobyt v Čechách dlouho neutajil. Kriogisové jsou přece jen tvorové společenští a cestování inkognito nikdo z nich neprovozoval. Naopak patřilo k dobrému tónu i ke zvýšení bezpečí zajistit si při případné cestě do neznámé oblasti podporu místních kriogisů - a to se bez osobní zdvořilostní návštěvy nedalo dělat.

Mohla by to samozřejmě hodit za hlavu a spokojit se s pokroky své žákyně, nakonec jí samotné to ulehčovalo její učení, ale Markéta neměla ráda záhady.

Kdo z cizinců se potuluje po Praze bez vědomí místních? A co hůř - proč se skrývá?

Ačkoliv měla v první chvíli podezření i na Sergeje Ladonina, který nedávno pomáhal ve vsi Vukovi, brzy zjistila, že to není správná stopa. Ladonin by se ohlásil předem, nebyl přece nezdvořák.

Nakonec ji napadlo, co asi měla udělat hned na začátku - udeřit na Věrku, s kým se to vlastně učí, když to všichni kriogisové v okolí popírají.

„No přece s Vukovým Zdislavem!“ dostala odpověď, zarážející nejen její upřímností, ale ještě víc logikou.

Všimla si jejího drobného zaváhání, než takhle zpříma odpověděla? Věrka však váhala opravdu jen krátce. Věděla o tetiččiných možnostech ověřit si kdejaký detail a rozhodla se včas pro pravdu. Ostatně - proč by se nemohla i mladičká dívenka z čisté zvědavosti bavit s tygrem, kterého zná a který jí nemůže ublížit?

Bylo to logické, ale proč to nikoho nenapadlo? Všichni přece o Zdislavovi věděli!

Markéta by si mohla oddychnout... kdyby jí okamžitě v hlavě nevyskočilo varování.

Ještě jako malé holčičce jí její matka Barbora vykládala, že tygr Zdislav je v Čechách za trest, i co je to za stvůru. Je to přece vrah milionů lidí i stovek kriogisů, strůjce potopení Atalantixu, odsouzený k životu beze smyslu v tygří kůži! Vuk ho vzal do ochrany z čistého soucitu, ačkoliv průvodní informace hlásaly, jak je svému okolí nebezpečný. Ne jako tygr - fyzickou sílu sice měl, ale psychické zábrany mu nedovolovaly uplatnit ji. Podle těch zpráv však mohl ovlivňovat lidi i kriogisy psychorezonancí, kterou prý dokonale ovládal. Kromě toho měla z dávné doby se Zdislavem jistý konflikt... a s tou stvůrou se jejich »pseudoneteř« nejen seznámila, ale nechala se od ní učit! I kdyby ji učil jenom řeči sryzrav, bylo by to podezřelé!

Markéta nelenila, ještě zatepla s tím seznámila matku a obě se vrhly na Věrku.

„Proč ses nepřestala s tím tygrem scházet? Vždyť je nebezpečný!“ začala tetička Barča.

„Není nebezpečný!“ namítala Věrka. „Jen nešťastný, ale kuřeti by neublížil!“

„Ty mu věříš? To je přece první příznak, že tě ovládl!“

„Těžko!“ hájila ho Věrka. „Vždyť se nemůže bez cizí pomoci vcítit ani do vrabce!“

„To ti řekl on, co?“ pokračovala Markéta jízlivě. „Hraje si na neškodné neviňátko a zatím je to největší hromadný vrah v celé historii lidstva!“

„To mi neřekl Zdislav, ale pan Vuk!“ opravila ji Věrka. „Právě pan Vuk mu nejčastěji svěřuje své strážné ptáčky! Snad by si nevymýšlel!“

„To se neví!“ odsekla Barča. „Vuk je pod vlivem toho tygra už dost dlouho, aby se stal jeho otrokem!“

„Řeknete mu to do očí?“ přešla Věrka nečekaně do protiútoku. „Nepozveme si ho sem, aby vám to osobně vysvětlil?“

„I kdyby se za něho sám osobně zaručil, nemá to žádnou váhu,“ trvala na svém Markéta. „S Vukem musíme jednat jako s ovlivněným podezřelým. Nejprve by bylo nutné objasnit, jak je na tom on sám a až kdyby to bylo negativní, můžeme dát na jeho výpovědi!“

„Ale do té doby máš domácí vězení a nehneš se z domu, jasné?“ rozhodla Barča.

„Ale proč?“ načuřila se Věrka.

„Je to pro větší bezpečí,“ trvala na svém Barča. „Nejen tvoje, i když taky tvoje. Zdislav je nebezpečnější než si myslíš i pro nás ostatní. A dokud se to podezření nevyvrátí, nebudeš za ním chodit. Na tvoje sliby už taky nedám. Jasné?“

„Ne,“ postavila si hlavu Věrka. „Proč mě chcete omezovat? Protože mě Zdislav učil řeč sryzrav - mimochodem asi nejlépe ze všech? Já to vidím jako svévoli. Vaši svévoli!“

„Podívej se, Věrčo,“ zkusila to Barča jemněji. „Máme opravdu vážné podezření, že jsi pod vlivem nebezpečného zločince, kterého nenapravilo ani deset tisíc let trestu. Teoreticky je možné, že mu křivdíme a není to pravda. Pak se mu my dvě přijdeme osobně omluvit. Ale protože podezření trvá, musíme se v první řadě postarat o bezpečí všech, nejen tvoje. Jak by řekli Angličané: »Sorry, safety first!« - chápeš?“

„A to jako chcete, abych se dobrovolně nehnula z bytu?“ vrčela Věrka nesouhlasně.

„Přesně tak!“ přikývla Barča. „Nehneš se z bytu dobrovolně. Ale ono ti to ani nepůjde, protože ti musíme zablokovat kjodlych. »Sorry, safety first!«

„No to je pěkné!“ vybuchla Věrka. „Takže mě chcete uvěznit pro nějaké nepodložené podezření... jak dlouho to vůbec chcete vyšetřovat?“

„Jak dlouho, to zatím nevíme,“ pokrčila rameny Barča. „Ale jak to budeme vyšetřovat, to ti říct nemůžeme, protože bys nám to mohla hatit. Takže budeš sedět doma a basta!“

„Tak už radši začněte, ať to netrvá dlouho!“ odsekla Věrka - a rozhodně z toho nečišel souhlas s chystaným omezením.

„Samozřejmě začneme hned,“ ujistila ji suše Markéta. „Už jsme začaly zjišťovat, koho dalšího jsi mohla ovlivnit.“

„Třeba tátu a mámu!“ napověděla jim Věrka.

„Lidi nás budou zajímat až v druhém kole,“ odvětila Markéta.

„Jestli vám jde opravdu jen o kriogisy, bude to ještě jednodušší,“ ušklíbla se Věrka. „Od chvíle, kdy mě Zdislav začal učit, jsem se setkala jen s panem Vukem a vámi dvěma. Pro mě za mě, tak se vzájemně osolte!“

„Drzost vůči autoritám je jedním z klíčových příznaků ovlivnění!“ usadila ji Markéta. „Na to si dávej pozor a dokaž nám, že to byl jen výstřelek neuctivého mládí!“

Věrka se na tetičku podívala nejprve zle, ale pak tvrdý výraz v obličeji zjemnila.

„A co mám podle vás v tom domácím vězení dělat?“ zeptala se jich nevinně. „Ledaže byste mi nahradily Zdislavovo učení. Mám ale dojem, že spojovat učení sryzravu s učením »utajeného léčení« není to pravé. Naučila jsem se při tom spoustu odborných výrazů, ale na dorozumění to podle mě rozhodně nestačí. To Zdislav mě učil...“

„Raději bys měla zapomenout, že tě vůbec učil,“ vskočila jí do řeči Markéta.

„...Zdislav mě učil mnohem praktičtějším znalostem,“ nedala se Věrka. „Když mi jeho učení chcete nahradit svým, mělo by být aspoň stejně praktické!“

„Vybírat si nebudeš!“ rozhodla Markéta.

„A nemohl by mě sryzrav místo Zdislava učit Vincek od Zábojovy kavárny?“ zkusila to ještě, ale když viděla u obou tetiček ostrý nesouhlas, pokrčila rameny.

„No dobře, dělejte jak myslíte!“

Výslech tím protentokrát skončil a tetička Markéta ihned započala další lekci »utajeného léčení«, zatímco Barča se rozhodla pátrat, s kým vším se Věrka stačila stýkat a koho ještě by bylo třeba před ní varovat.

Věrka raději couvla, ale uvědomila si jednu výhru, kterou získala, aniž by se o to nějak přičinila. A přitom jim tohle pole skýtalo obrovské vyděračské možnosti! Ještě že je na to nic ani náznakem neupozornilo, mohlo to dopadnout mnohem hůř!

Tetičky necítily potřebu nabonzovat to rodičům.

Byli to přece - »jen lidi«.


Naštěstí pro Věrku to ani Barča, ani Markéta nemyslely s intenzitou učení vážně a setrvaly na předchozím stavu. Znamenalo to, že ji zaměstnávaly hlavně dopoledne a přerušily učení pokaždé, když Věrčina maminka potřebovala pohlídat Vojtíška.

Okamžiky, kdy byla v dětském pokoji sama s Vojtíškem, využila Věrka po svém.

Při první příležitosti se pokusila o telepatické spojení se Zdislavem, jenže tady narazila na jakési podivné omezení. Ačkoliv si jeho psychorezonanci pamatovala přesně, telepatické spojení se jí navázat nepodařilo. Místo toho jí v hlavě vyskočilo varování, že »hledaný není v dosahu«. Byl to tak bezvýrazný hlas, že jí bylo okamžitě jasné, že s ní nemluví člověk, ale nejbližší kalbedýr - přípojný bod biroivi. Ale Zdislav přece musí být v dosahu! Takže je to zase nějaká blokáda!

Kdo by jí ale mohl pomoci?

Vincek? Znala ho jen krátce a navíc - měl by se teď podle Barči snažit napravit jakýsi škraloupek z dřívějška. Co kdyby využil této příležitosti k nápravě své pověsti... u autorit? Působil na ni sice dojmem buřiče, ale znala ho příliš krátce, než aby si mohla být jistá, že ji nezradí. O něčem přece vypovídají i jeho tři rozvody... spolehlivost zřejmě není jeho silnou stránkou... takže ne, raději ne!

Spolehnout se na něho nemohla a totéž platilo i o ostatních kriogisech v Praze.

Pan Vuk? Možná by ji pochopil, ostatně to byl on, kdo držel nad Zdislavem ochranu, ale hned si také vzpomněla na jeho přehnanou opatrnost...

Takže by jí mohli pomoci jedině Jitka s Víťou! Samozřejmě pokud budou chtít. Dávné kamarádství mohl mezitím odvanout čas, ostatně - nebáli se jí až přehnaně, když zjistili, že se začala učit »motýlí efekty«? Neodtahovali se od ní? Snažila se jim naznačit, že vlastně o nic nejde, ale s jakým úspěchem?

Jenže na koho jiného se může obrátit? U těch dvou může očekávat přinejmenším to, že ji nepůjdou hned nabonzovat tetičkám. Už protože je neznají a navíc vědí, že právě tetičky ji naučily ty »motýlí efekty«, kterých se tak báli! Mohli by se svěřit panu Vukovi, ale když je slušně požádá, aby to nedělali, má naději, že budou aspoň mlčet.

Na koho se ale obrátit? Na Víťu - nebo spíš na Jitku? Kdo z těch dvou ji pochopí?

Věrka se chvíli rozmýšlela, ale pak se rozhodla.

Zkusí to s Víťou - a pokusí se to zahrát na jeho rytířskost! To by mohlo zabrat!


Víťa se jí ozval značně překvapeně.

»Ty už jsi zase u Vuka?« zeptal se jí.

»Nejsem, jsem v Praze,« ujistila ho. »Ale potřebovala bych se s tebou domluvit.«

»Jak to - v Praze?« zarazil se trochu. »Telepatie přece tak daleko nedosáhne!«

Věrka si uvědomila, že ti dva ještě neznají ani dálkovou telepatii. Jak to?

Hned jí ale došlo, proč je tomu tak. No ovšem! Jakmile se před nimi pochlubila, že ji tetička Barča učí »motýlí efekty«, odtáhli se od ní jako od malomocné a k dalším věcem se nedostali. Že před nimi raději nezačala o dálkové telepatii! Ale což, to se dá ještě napravit. Používání dálkové telepatie je tak snadné, že Víťovi jistě postačí nalejvárna na dálku.

»Vy jste ještě dálkovou telepatii s panem Vukem nebrali?« zeptala se ho, ačkoliv na tu otázku vlastně ani nečekala odpověď a víc informací mu tím sdělila než od něho očekávala.

»To jde i z Prahy sem?« podivil se zbytečně Víťa, ačkoliv mu to přece muselo dojít!

»Jak vidíš!« usmála se. »Chceš to naučit?«

»A nepočkalo by to až po škole?« požádal ji o strpení. »Hele, když to umíš, zavolej mi v půl druhé po obědě, to už budu mít čas! Teď neruš, píšeme písemku!«

A s tím se od ní odpojil tak naráz, až ji to trochu vyvedlo z míry.

Víťa na ni nemá čas? Proboha, to je ta písemka tak důležitá, že by se nemohl odpoutat ani na pár minut? Písemky přece psali všichni tři levou zadní, Víťa je vždycky odevzdával jako první, co že najednou nemůže?

Umínila si, že mu ten nezájem při první příležitosti oplatí. Jen počkej, až budeš ty něco potřebovat! Jenže teď něco potřebovala ona, takže jí nezbylo než počkat. Ani u Jitky to tím pádem nemělo smysl, ta teď píše taky... nezbývá jí než se zabavit s Vojtíškem. Beztak potřebuje přebalit, nějak sebou vrtí...

Jen počkejte!


Odpoledne kolem půl druhé však pro změnu neměla čas Věrka.

Tetička Markéta se tak zabrala do výkladu, že přestala sledovat čas. Pravda, výklad to byl zajímavý, ale Věrka se mnohem více chtěla domluvit s Víťou. Až po třetí hodině odpolední ji vysvobodil další maminčin požadavek na hlídání - nějak si moc zvykala, že Věrka vůbec neodmlouvá a tetička Markéta také ani slovem neprotestuje.

»Víťo!« pokusila se o spojení s kamarádem, zatímco zručně přebalovala Vojtíška.

»Co je s tebou?« ozval se trochu rozmrzele. »Čekám na tebe už dvě hodiny!«

»Ty máš vyučování - já mám vyučování!« odsekla. »Na rozdíl od tebe mě tetička učí bez ohledu na hodiny a jestli si myslíš, že její vyučování je jednodušší než to školní, já bych řekla, že je to naopak.«

»Tak už se vymáčkni, o co jde?« pobídl ji trochu netrpělivě.

»V prvním kroku bych tě chtěla naučit dálkovou telepatii, abyste si mě mohli kdykoliv zavolat. A pak bych měla ještě jednu prosbu, ale ta závisí na tom, jak zvládnete tu dálkovou telepatii, takže bych s ní raději začala. Chceš?«

Poslední otázka byla zbytečná, Víťa už byl na to natěšený. Vysvětlila mu tedy, jak se přes kalbedýr biroivi používá dálková telepatie, nechala si to od něho zopakovat a když se jí zdálo, že to opakuje správně, odtrhla se od něho s tím, aby zavolal on ji.

Za okamžik nato pocítila, že s ní chce Víťa mluvit a pak už mohli pokračovat.

»To by nám vyšlo,« pochvaloval si Víťa. »Smím to naučit i Jitku, že?«

»Jistě,« souhlasila Věrka. »A teď ta druhá věc. Potřebuji, abys navštívil tygra Zdislava. Potřebuji se od něho něco dozvědět, ale nesmím k němu... vlastně ani nemohu. Mám domácí vězení, neboli zaracha, rozumíš?«

»Cože?« nechápal v první chvíli Víťa. »Domácí vězení? Od rodičů? To bych do nich fakt neřekl, nevypadali na to!«

»Domácí vězení mám od tetičky,« přiznala. »To beru, neposlechla jsem ji. Chci se ale něco dozvědět od Zdislava, chápeš? Jenže on má zřejmě dálkovou telepatii zablokovanou.«

»Já to ale neumím to... odblokovat...« zůstal nerozhodně.

»To neumím ani já,« přiznala Věrka. »Ale úplně postačí, když se k němu dostaneš na dosah místní telepatie a budeš mi dělat prostředníka, rozumíš?«

»To by snad šlo,« svolil.

»A teď už se musím vrátit k tetičce!« pobídla ho.

»Počkej ještě!« zadržel ji. »Neměl by to udělat pan Vuk? Je to přece jeho tygr!«

»Pan Vuk to neudělá,« řekla mu. »Pan Vuk se Zdislava bojí. Kdyby se to dozvěděl, byl by proti a třeba by ti to ještě zakázal. Takže bude lepší, když mu to neřekneš, protože pak ti to nezakáže. Rozumíš? Buď to uděláš ty, nebo si budu muset počkat na konec zaracha. Jenže fakt nevím, jak dlouho to bude trvat.«

»Cože?« nechtěl tomu Víťa uvěřit. »Pan Vuk že se Zdislava bojí?«

»Nediv se tak blbě!« okřikla ho. »Ber to jako hotovou věc - pan Vuk se Zdislava bojí, aby nevyvedl nějakou hloupost. Jenže ta hloupost je jen v tom, že se Zdislav bavil se mnou, takže je to snad zbytečná starost. Kdybys mu to řekl, ještě by ti to mohl zakázat. Tak se už tak hloupě neptej a řekni mi na rovinu - chceš mi pomoci, nebo ne?«

»No dobře, zkusím to. Dneska ale k panu Vukovi nejdeme, až zítra, Bude to stačit?«

»Bude,« přistoupila na to, ačkoliv ji odklad o každý den mrzel. »A teď mě poslouchej. Až se ti podaří dostat se ke Zdislavovi - a nemusí to být z očí do očí, stačí na dosah místní telepatie - spoj se s ním tou dálkovou. Na blízko by to mělo jít. A pak zavoláš mě. Tím se všichni tři propojíme do skupiny, říká se jí pikaj, a já si budu moci se Zdislavem přes tebe povídat. Budeš to asi jen sledovat, ale ručím ti za to, že si přijdeš na své.«

»Nemůžeš mi říct předem, o čem to bude?«

»To tedy nemohu,« odmítla to. »Bude strašně záležet na něm. Každá další otázka bude záviset na předchozí odpovědi. Rozumíš? A už vůbec netuším, na co se bude ptát on. Proto přece potřebuji živého prostředníka! Vědět všechno předem, poslala bych ti to v dopise.«

»Já jen, že takhle o tom nevím vůbec nic!« ohradil se vyčítavě.

»Od Zdislava se toho dozvíš víc než čekáš,« ujistila ho. »Ale teď fakt končím, tetička už se po mně shání. Tak čao!«

»Čao, Věrčo!« odpověděl jí, ale to už věděl, že to jde do vzduchu.

Věrka už se odtrhla...


Toho odpoledne už se Věrka nedokázala na učení soustředit.

Tetička Markéta si toho nemohla nevšimnout, ale na druhé straně proti tomu nemohla nic dělat. Věrka byla zkrátka roztěkaná a když musela po tetičce něco opakovat, dokázala sice její slova věrně a přesně do posledního písmene reprodukovat, ale bylo na ní znát, že jejich smysl pořádně nevnímá.

„Co je to s tebou?“ durdila se na žačku.

„To bude tím domácím vězením,“ odvětila Věrka. „Ve vězení se špatně učí!“

„Žábo drzá!“ okřikla ji tetička. „Ono ti to nestačilo?“

„Právě že stačilo - až moc!“ vzdychla si Věrka. „Ještě mi chybí sledovací náramek na noze, jako se dneska dává i těm, co vlastně nic neprovedli!“

„Ty žes nic neprovedla?“ vyjela po ní tetička.

„Co je špatného na tom, že jsem se nechala učit jedním starým opelichaným tygrem?“ řekla Věrka hrdě. „Zvlášť když učit umí líp než dvacet jiných!“

„Aha!“ došlo tetičce. „Takže je to vlastně sabotáž! Prostě se učit nechceš! Pak nemá cenu, abych s tebou ztrácela drahocenný čas. Víš co? Pro dnešek skončíme a pokračovat budeme, až si to sama rozmyslíš a požádáš mě - samozřejmě slušně - o další výuku.“

A zvedla se k odchodu.

„A to tu mám sedět jen tak?“ namítla Věrka. „Nemohla bych si zajít aspoň do Zábojovy kavárny?“

„Tam půjdeš, až s Barčou prověříme, kolik dalších kriogisů jsi stihla tou zdislavovštinou nakazit... zajdeme tam raději hned teď! A do té doby budeš doma!“

„Príma!“ opáčila Věrka. „Čím dřív na ně vlítnete, tím dřív zjistíte, že mluvím pravdu.“

„To se uvidí!“ odpálila ji tetička - a odešla.

Věrka zůstala v předsíni naštvaná, ale i s kapkou zadostiučinění. Však tetičkám dojde, že se chovají příliš mocensky!

Pak ji ale napadlo, že by jim měla trošku nastavit zrcadlo. Cožpak je to normální?

Když za ní přišla ve vstřícnější náladě tetička Barča, nestačila se divit.

Už přede dveřmi do Věrčina pokojíku narazila na těžkou železnou mříž. Vypadala skoro jako ručně vykovaná u kováře, ale na to byly všechny silné železné pruty příliš pravidelné. Hned bylo znát, že jsou vytvářené příkazem pro biroivi.

Mříž byla zamčená na zámek, ale klíč trčel do chodby, jako by vyzýval k odemčení.

Barča se ho však ani nedotkla. Požádala o vkryhir, mříže označila a ty rázem zmizely.

Jenže vzápětí zjistila, že to nestačí.

Také ze dveří Věrčina pokojíku trčel ven klíč, ačkoliv zamčeno nebylo, Jakmile však tetička Barča vzala za kliku, málem si vyvrtla ruku.

Dveře musely vážit nejméně tunu. I když zvenčí vypadaly jako obyčejné bytové dveře, dřevěná byla na nich jen tenká vnější slupka. Zbytek tvořil masívní ocelový plát a na straně do Věrčina pokojíku chyběla klika, zato tam byla špehýrka jako ve dveřích vězeňských cel.

Vnitřek Věrčina pokojíku vypadal jako cela pro zvlášť nebezpečné vězně. Na podlaze nebyl koberec ani parkety, ale drsné betonové dlaždice, na jednoduše obílených betonových stěnách se stopami po hrubých prknech chyběly obrazy, malá okna byla hustě zamřížovaná silnými železnými pruty. Jediným nábytkem v místnosti byla dřevěná pryčna, přikrytá dvěma slabými špinavými dekami, jako by je někdo vytáhl z nejbližší popelnice.

Bylo vidět, že si tu někdo úžasně vyhrál a Barča nemusela dlouho pátrat, kdo to byl.

„Ty ještěrko!“ oslovila »neteř«, klečící na betonových dlaždicích čelem ke zdi. Bylo znát, že si Věrka rychle klekala až když vrzly dveře, aby to vypadalo ještě stylověji.

„Bude teď aspoň desetiminutové kolečko po dvoře?“ zeptala se jí Věrka. „Anebo ještě horší samotka?“

„Nech toho!“ mávla rukou Barča. „Takovými manifesty si nepomůžeš! Jsem zvědavá, jak dlouho ti to trvalo, ale ještě víc, jak dlouho ti potrvá, než to vrátíš zpátky.“

„To záleží na tom, jak dlouho potrvá tohle vězení,“ řekla Věrka. „Nemíním to vracet, dokud to vězení bude.“

„Pak ti tedy přeji, aby tě ta pryčna moc netlačila,“ ušklíbla se tetička. „Ale máš přece jen štěstí v neštěstí. Všichni pražští kriogisové svorně jako jeden muž potvrdili, že jsi s nimi v poslední době nemluvila a zejména popřeli, že bys mluvila o Zdislavovi. Jen Vincek se mi naivně přiznal, že tě vlastně navedl, aby ses šla Zdislava zeptat, proč je tygrem. Naštěstí pro něho to zřejmě nemyslel úplně vážně a sám se divil, že jsi ho vzala doslova.“

„To jsem vám přece už říkala!“ odsekla Věrka.

„Dobrá, takže se ode dneška smíš pohybovat i po území hlavního města Prahy, ale bez kjodlychů, ty ti zůstanou nedostupné. Vězení se ti rozšířilo, ale klidně si ty vězeňské kulisy ponech. Horší je, že mimopražských kriogisů je mnohem víc a nevíme, se kterým ses mohla setkat, takže nám to bude trvat déle.“

„Z mimopražských jsem mluvila jen s panem Vukem,“ opakovala Věrka jako minule.

„Prověříme si to,“ ujistila ji tetička. „A co se týče vyučování, pro mě platí totéž co pro Markétu. Až nás o to opravdu slušně požádáš, budeme pokračovat. Do té doby zmizí i zdejší provokační výzdoba, jasné?“

„Tak to budeme pokračovat kdovíkdy,“ vzdychla si Věrka. „Doufám, že se to netýká i Vincka a že bude svolný mě učit - ostatně se mi za učitele sám nabízel.“

„Zkus to,“ pokývala hlavou nad tou zatvrzelostí Barča. „Ale musím ti říci, že nevděk ti u nikoho přízeň nezajistí!“

„Ale já jsem vděčná!“ namítla Věrka. „Přinejmenším za tuhle velmocenskou lekci.“

„Žábo drzá!“ zasmála se Barča. „Uvidíme, jak dlouho si s tím vystačíš!“

Pak se otočila a odešla. Vypadala vstřícněji než Markéta, ale také trvala na svém. Už to, jak od Věrky odešla.

Beze slova rozloučení.


„Udělala sis to sama!“ řekl Vincek a napil se piva.

Žádat v Zábojově kavárně o pivo bylo hotové kacířství, ale Vincek si na svém buřičství občas zakládal a vystavoval to na odiv.

„Sama?“ vyjela na něho Věrka. „Co jsem udělala špatně, že jsem se s ním bavila?“

„Zdislavovi by se každý radši vyhnul a nelezl by mu až do doupěte!“ řekl Vincek.

„Ale proč? Co je na tom špatnýho? Vždyť mě učil líp než ty a líp než tetičky! Myslíš, že by za tím mohla být obyčejná závist?“

„Závist snad ne,“ vrtěl hlavou Vincek. „Kdo by záviděl Zdislavovi? Naopak, ten tygr je k politování, i když to byl jako člověk lump, jakému není rovno!“

„A jak si můžeš být jistý, že to tak opravdu bylo?“

„To přece ví každý!“ mávl rukou Vincek. „O tom jsou elementární dějiny kriogisů!“

„Já bych si tím tak jistá nebyla,“ zavrčela.

„On se ti taky snažil nakukat, že je nevinný, viď?“ usmál se s převahou Vincek. „Máš pravdu, na to tě měl někdo upozornit, že Zdislav zásadně lže jako když tiskne! Vlastně jsem ti to neřekl ani já, ale to víš, nenapadlo mě, že to ještě nevíš!“

„Věděl jsi, že o Zdislavovi nevím skoro nic!“ vyčetla mu.

„Nějak mě to nenapadlo. Tady v Čechách to přece ví každý! Ale nejsi první, už mi za to vynadala i Barča.“

Věrka se nadechovala, aby mu řekla ještě něco - a to ho původně chtěla požádat, jestli by ji neučil sryzrav - jenže v té chvíli pocítila, že ji volá Víťa.

„Promiň, Vincku!“ řekla a vyskočila. „Něco mi chce Víťa, já se ještě vrátím!“

„Prosím tě, kam ten spěch?“ zasmál se Vincek. „Při hovorech dálkové telepatie přece nikdo nemůže nic slyšet, ani co tobě říkají, ani tvé odpovědi!“

Jenže to už Věrka vybíhala z kavárny na ulici...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10