Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Konference

Společný rozhovor - neboli pikaj - Věrka očekávala, ale nejprve se musela potrénovat v trpělivosti až do odpoledne. Mezitím jí Barča uvolnila domácí vězení, takže se vydala za Vinckem k Zábojovi. Až tam ji Víťa zastihl.

»Kde jsi?« zeptala se ho, jakmile vyběhla ven ze Zábojovy kavárny.

»V doupěti u Zdislava,« referoval jí Víťa. »Ale je tu se mnou i Jitka, může se do toho připojit i ona? A když jo, tak jak?«

»Jednoduše,« ujišťovala ho Věrka. »Nejprve zavolej Zdislavovi, pak mě a až na konec Jitce. Počet účastníků pikaje není omezený, ale všichni musí dodržovat pravidla, jinak čím je víc mluvících, tím méně je všem rozumět. Raději se nejprve domluv s Jitkou, aby si zamkla pusu na zámek, pak můžeme být v diskusi všichni. Kdo chce něco říct mimo náš rozhovor - hlavní tady budu já se Zdislavem - ten ať krátce pípne a my mu při první příležitosti dáme slovo, ale to vám povídám, jestli nám do toho budete skákat, tak si mě nepřejte! Pamatujte, jde o příliš vážné věci!«

Víťa se pak od ní odpojil a musela mu nechat čas, aby se domluvil s Jitkou, ale celou tu dobu byla jako na trní. Přitom rázně pochodovala ulicí od Zábojovy kavárny k domovu, jako by věděla, že se k Vinckovi už dneska nevrátí.

Konečně se Víťa opět ozval - a vzápětí cítila, že v tomto spojení není sám. Poznala nejen Zdislavovu, ale i Jitčinu psychorezonanci. Takže ji Víťa připojil dřív - nevadí, hlavně aby byla zticha.

»Jsi tam, Zdislave?« zeptala se pro jistotu, i když ho cítila.

»Báječný nápad, Věruško!« pochválil ji tygr. »Víťa už mi vyprávěl, jak tě Barča s Markétou zavřely doma na zámek. Ještě že se umíte připojit do pikaje, to byl dobrý nápad! Doufám, že nás tvoji kamarádi neprozradí!«

»Toho se neboj, raději povídej!« vyzvala ho. »Co je nového?«

»Ozvali se Aplafů!« sděloval jí novinu, po které se jí jen protočily panenky. »Byl to docela dlouhý vzkaz, zaznamenal jsem ho pro tebe.«

»Vždyť jsi říkal...« chtěla mu připomenout, že i on spočítal příchod odpovědi až po půl roce, ale nenechal ji dokončit myšlenku.

»Říkal jsem ti taky, že naše měření mohla mít chybu od třiceti do tří set procent! Takže se zkrátka ozvali dřív.«

»Tím líp!« kvitovala to spokojeně. »Sdělili ti něco nového?«

»Je toho moc,« souhlasil. »Ale má to jednu chybu. Budu tě tu potřebovat, bez tebe to nepůjde. Budeš muset něco udělat tady, já mám požadované činnosti zakázané.«

»To je tedy v háji!« vzdychla si. »Tetičky mi uložily domácí vězení, abych se s tebou nemohla scházet. Zablokovaly mi dokonce kjodlych, nevěří mi, že bych za tebou neutekla. To tedy máme pech! Poslyš, Zdislave, nemohli by to za mě vzít Víťa s Jitkou?«

»Nemohli,« vzdychl si Zdislav. »Ti dva neumí ze sryzravu nic víc než pozdravit. Tady bude potřebný někdo, kdo umí sryzrav a má možnost požádat o něco biroivi. A to jsi z vás tří jen ty.«

»A co pan Vuk?« napadlo Věrku.

»S ním taky nemůžeme počítat!« vzdychl si Zdislav. »Tetičky mu na dálku vynadaly, co se do něho vešlo, proč tě ke mně pouštěl, když jsi to měla zakázané... Vuk se ovšem hájil, že o jejich zákazu nevěděl, jenže pak přišel celý naježený za mnou a požádal mě, abych mu aspoň měsíc nechodil na oči. Ten nám nepomůže.«

»Nezakázal to nakonec i Víťovi a Jitce?« lekla se Věrka.

»To ho v tom hněvu naštěstí ani nenapadlo,« pousmál se trpce Zdislav. »Jenže se zdá, že se ti dva na víc než na pikaj nehodí. Bez školení ve sryzravu, jaké máš ty, se nechytnou. A na to jednak není čas a kromě toho by si toho Vuk mohl všimnout a zatrhnout jim to. Jak říkám, jsi tady potřebná.«

»To je v háji,« opakovala Věrka. »Že jsem to, já husa, Markétě tak bezelstně vyklopila! Nu což, chybami se člověk učí! Zřejmě mi nezbývá než se teď pěkně způsobně umoudřit, aby mi tetičky toho zaracha zrušily.«

»Má to, bohužel, jednu nevýhodu,« pokračoval Zdislav. »Aplafů slíbili, že se teď na nás zaměří, jenže... už za tři týdny nastane zákryt slunce, to žádné spojení nefunguje, takže se všechno posune o půl roku... já bych nejradši někoho kousl!«

»To nemá smysl,« umravňovala ho hned Věrka.

»Já vím,« přikývl celkem zbytečně. »Řekne se - půl roku zpoždění není nic proti času od Atalantixu, jenže... znervózňuje mě, že se v tom začaly tetičky vrtat. Ještě by mohly přijít na všechno a zatrhnout nám to se vší slávou...«

»Doufám, že aspoň tohle je nenapadne!« vzdychla si Věrka.

»Kdo ví?« posteskl si Zdislav. »Nezapomeň, že Barča je školená přímo v Ándrapradéši u tamních nejvyšších autorit... a má známé v současné Radě!«

Nemusel to ani dál rozvádět. V Ándrapradéši jsou potomci nebo aspoň následovníci Rady Moudrých, kteří mají příkaz nedovolit Zdislavovi „ohrožovat“ ostatní kriogisy. Barča má i pravomoci měnit zločince ve zvířata - kdoví, jak daleko se s Moudrými ztotožnila!

»Možná bych to měla zkusit s Vinckem,« uvažovala Věrka.

»To bych radši počkal ten půlrok,« hned ji od toho Zdislav odrazoval. »Pamatuj si, kdo jednou zradí, tomu se nesmí věřit! A on se už třikrát stihl rozvést! Kdyby jednou, dalo by se to přičíst té ženské, ale tři rozvody v jednom století...«

»No jo...« přikývla Věrka.

»A přitom by to opravdu hodně spěchalo!« lamentoval Zdislav, jenže teď už bezradně.

Věrce najednou bleskl hlavou nápad.

»Poslyš, Zdislave i vy dva!« rozjasnila se. »Teď se seberu a za tři hodinky mě čekejte u vás. Co vy na to?«

»Ale jak to chceš...« zarazil se Zdislav.

»Vždyť je to jednoduché!« jásala. »Tetičky mi sice odebraly kjodlych, ale ponechaly mi kapesné, peníze, rozumíte? Když se teď seberu a poběžím na metro, stihnu ještě poslední autobus do městečka! No a pak už jen kousek pěšky a máte mě tam jako na koni!«

Asi všichni tři zalapali po dechu. Pravda, něco tak jednoduchého je nenapadlo! Místo dopravního prostředku mimozemšťanů použít obyčejný autobus... naštěstí to nenapadlo ani tetičky, takže jí to nestačily zakázat. Vězení jí rozšířily na Prahu, ale blokování kjodlychu, které jí mělo znemožnit delší cesty, přece jen nestačilo.

Až po chvilce se první vzpamatoval Zdislav.

»To by mohlo projít,« řekl.

»Tak na co čekáš?« neudržela se Jitka. »Mazej na to metro!«

»Nehoň mě, ano?« ohradila se Věrka. »Na rozdíl od vás právě pochoduji Prahou a před sebou už vidím vchod do metra. Kapesné mi na lístky postačí - a za chvíli jsem u vás!«

»Tak jdi!« pobídl ji i Víťa. »Držíme ti všichni palce!«

»I packy!« dodal Zdislav.


Věrka po Praze nejčastěji jezdila »krtkem« neboli metrem, vyzkoušela si i tramvaj, ale autobusy byly vždycky mimo. Na vesnici jezdila autobusem do školy, ale to bylo jenom na pár kilometrů, ani to nestálo za to a občas se to dalo jít i pěšky.

Teď se měla vypravit sama, bez rodičů a dokonce bez jejich vědomí daleko od Prahy. Jediné, v čem se to shodovalo, bylo cílové městečko, kde to na autobusovém nádraží znala.

Při nástupu do autobusu se však stala událost, jakou nepředvídala.

Postupovala zvolna chodbičkou k volným sedadlům, když ji znenadání oslovil sedící kluk, kterého si ani nevšimla.

„Ježíšikriste!“ vykřikl. „Věrko, jak to? Ty žiješ? Vždyť máš být mrtvá!“

Až teď se na něho podívala. Poznala ho, tak jako on ji. Karel Šmíd, spolužák, z jejich vesnice. Nastupoval do autobusu už u kostela a nejspíš patřil k těm, kdo ji upřímně litoval, když oznámili její tragickou smrt. Teď se na ni díval jako na zjevení. Nebylo divu.

„Co vám je, mladý pane?“ obrátila se na něho, jako kdyby ho neznala.

„No vážně! Věrko! Jak to, že žiješ?“

„Co to plácáte?“ sjela ho. „Jakápak Věrka? Nepletete si mě s mojí sestřenicí? Ta se tak jmenovala, ale už je po smrti. Já jsem Jitka, rozumíte?“

„Jitka?“ lapal po dechu Karel. „Sestřenice? Ale víte, že se jí podobáte, že jsem si fakt myslel, že jste to vy?“

„Říkalo se o nás, že se jedna druhé dost podobáme,“ připustila. „Ale Věrka byla starší. O celé dva roky.“

„No jo, to je pravda!“ vyhrkl ulehčeně. „Věrka už je po smrti dávno a vy vypadáte jako ona tenkrát. Poslyšte, slečno, mohl bych si sednout k vám a zeptat se vás na něco? Znala jste dobře svoji sestřenici?“

„Trošku,“ připustila. „Klidně si vedle mě sedněte, vadit mi to nebude. Odkud jste znal moji sestřenku?“

„Chodila do naší třídy!“ otrnulo mu.

Vzadu bylo celé dvojsedadlo volné. Věrka se posadila k oknu, Kája vedle ní. Pak se až do odjezdu bavili o Věrce. Kája měl pro ni jen chválu a Věrka mu přidala pár podrobností, které uznala za vhodné ke zveřejnění.

V půli cesty si už tykali. »Pane«»slečno« jim po tak dlouhé době cesty připadalo trochu trapné, takže si ani nevšimla, kdo z nich s tím začal.

„Hele, a kam vlastně jedeš?“ napadlo ho až když probrali všechno možné.

„No, budeš se asi divit, ale na takovou samotu do lesa,“ usmála se na něho.

Zajímalo ji, jestli pochopí, že jde o chalupu pana Vuka a jak na to bude reagovat, když je z jejich vsi. Pana Vuka tam přece znali všichni.

„To bych na tvém místě vystoupil už na zastávce před městečkem,“ radil jí. „Je jen na znamení, ale je odtud k panu Vukovi blíž než z vesnice.“

„Vážně?“ podivila se, ačkoliv to věděla. Několikrát zde letěla s rackem, jen tudy ještě nikdy nešla pěšky. Ale nenapadlo by ji vystoupit z autobusu na zastávce na znamení.

„Nechceš ukázat cestu?“ nabídl se hned ochotně. „Vystoupím tam taky a dovedu tě až k Vukovi. Jedu totiž do vsi pod tou samotou a tohle je taková zkratka.“

Tak pozor, bliklo Věrce v hlavě, tohle nesmím dopustit. Aby ji doprovázel k chalupě pana Vuka, to by ještě snesla, Ale co kdyby ho napadlo vejít až dovnitř? Přece mu nemůže prozradit, že tam jde za tygrem!

„Nevím, nevím,“ zavrtěla hlavou. „Jak rychle umíš šplhat na stromy?“

„Proč?“ zarazil se. Takovou otázku rozhodně nečekal.

„Řekli mi, že se tam letos v lese toulá spousta divokých prasat,“ odvětila. „Nejlépe je rychle před nimi vylézt na strom. Kdyby nás potkala prasečí rodinka, chránící selata, nebude na záchranu čas a už vůbec ne, aby se někdo z nás staral o toho druhého! Já šplhám jako veverka, ale jak rychle umíš šplhat ty?“

Jako Věrka totiž věděla, že se Kája kňourů bojí a šplhat neumí. On a Víťa byli přece ve třídě dva vyhlášení nešikové. Jako sestřenka Jitka ale mohla dělat, že to neví.

„Vlastně...“ zarazil se, „to nepůjde. Na mě čekají na autobusáku naši. Hele, nepůjdeš tam radši druhou stranou? Je to delší, ale jsou tam strmé schody, na ně se prasata neodváží!“

„To by stejně nemělo cenu, když tě vaši čekají,“ otočila hned jeho výmluvu proti němu a usmála se na něho mile. „Ale díky za připomínku. Podle internetové mapy to kratší je a do vsi teď z městečka beztak nic nejede. Vystoupím tam.“

„Sama?“ ani nemusel moc hrát zděšení. „A co divočáci?“

„S nimi se to má jako se psy,“ řekla klidně. „Když se jich člověk bojí, začnou se mu do potu vylučovat stopy kyseliny máselné. Jenže ta má dost ostrý pach a pes - i kňour - se pak na něho spíš vrhnou. Kdo se ale nebojí, před tím utečou. Zkrátka - kdo se bojí, nesmí do lesa. Na mě si psi netroufnou, proč by mě honili kňouři? A i kdyby, šplhám jako veverka.“

Uznal jí to, nebo se aspoň tvářil, že to uznává. Ale bylo vidět, že ji přece jen obdivuje. Za jejich vsí bylo konfliktů s divočáky víc a rozhodně nebylo oč stát, i když zatím všechny dopadly dobře a nikomu se nic nestalo.

Městečko se mezitím přiblížilo a Věrka Káju požádala, aby ji pustil ze sedadla. Pak se snažila projít za jízdy dopředu. Řidič zprvu trochu hudral, že výstup na znamení měla hlásit předem, ale zastávka byla ještě sto metrů před nimi, takže jí zastavil. Potěšilo ho, že neměla žádná zavazadla, takže jí nemusel otevírat zavazadlový prostor.

Vystoupila a za odjíždějícím autobusem zamávala Kájovi.

Měj se hezky, nešiko...!

Další cesta ovšem pro ni vypadala úplně jinak, než by Káju napadlo i v divokém snu.

Pohledem na oblohu se zmocnila vrány, přinutila ji prudce klesnout a rozletět se podle cesty napřed. Zatímco pomalu, beze spěchu kráčela po polní cestě k lesu, prolétla několik míst, kde rozrytá půda skutečně svědčila o výskytu divokých prasat. Zakrátko jednu rodinku objevila, přeskočila z vyděšené vrány na velkého kňoura a přinutila ho, aby jí běžel naproti.

Pak na jeho hřbetě pokračovala jako divoženka směrem k Vukově chalupě, takže tam dorazila dříve než autobus zastavil na autobusovém nádraží v městečku.

Tohle by s Kájou nešlo!


Do Vukovy chalupy vešla zezadu a hned se sháněla po Zdislavovi.

Otevírat své obvyklé brány naštěstí mohl a jeho doupě zřejmě nebylo daleko, protože ji vnímal i na místní telepatii. Jen se trochu divil, že už je tady.

»Teď teprve jsi měla přijíždět do městečka, ne?« divil se, když ji vítal u Studny.

Vysvětlila mu, že to vzala od zastávky na znamení zkratkou a ještě využila divočáka, aby ji přenesl rychleji.

»Jenže Víťa s Jitkou jsou teď u pana Vuka a přijdou nejdřív za půl hodiny!« namítl.

„Můžeme na ně počkat, ale nejprve mi vysvětli, oč jde,“ požádala ho.

»Tak poslyš,« zvážněl. »Aplafů nám vzkazují, že máme jejich vysílání přijmout a celé je vložit do biroivi jako zavedení nové položky. To je ovšem to, co nesmím a co tedy musíš udělat ty. Nové položky se nejčastěji zavádějí jako kopie existujících předmětů, to jistě znáš. Druhou cestou je pěkně trpělivě zformulovat, co se má udělat, ale to se dá dělat jedině pro velice jednoduché věci. Jistě jste s Vukem vytvářeli kostky soli, případně i cihličky zlata. Je ale i další možnost - příkazy, zejména ty složitější, které bys sestavovala i tisíc let, vytvořit někde stranou a pak je prostě vložit. Ručně to nejde, ale chtějí nám takhle poslat něco, co by nám mohlo urychlit komunikaci.«

„To se dá pochopit,“ přikývla.

»Jde o to, že oni to musí posílat víceméně naslepo, dokud jim nepotvrdíme, že jsme to v pořádku přijali. Oni sice tvrdili, že to poznají, ale asi bude lépe poslat jim o tom zprávu.«

Takže něco jako download v počítači, pomyslela si, ale mlčela i v telepatii, Zdislavovi by to nejspíš nic neřeklo.

„Jak to posílají?“ zeptala se.

»Každé tři hodiny a trvá to skoro půl hodiny, ale není to srozumitelné pro lidi.«

„A když bude další přenos?“ zeptala se věcně.

»Za pět minut - a pak zase za tři hodiny,« sdělil jí.

„Tak to máme nejvyšší čas!“ přikývla.

Musel jí ovšem v rychlosti vysvětlit, jak se to dělá, ale dělala jednotlivé úkony hned po jeho vysvětlení, takže to zvládla.

Na přenos čekali už sotva půl minuty. Ještě že ji Kája poradil tu zastávku na znamení, jinak by museli počkat další tři hodiny.

A pak to nastalo. K přenosu museli použít kostku gumalbit, ale stačilo jej aktivovat, podle hvězdného modelu najít správnou hvězdu - a čekat.

Nejprve se - jako předtím - objevila hlava Aplafů, aby je upozornila na počátek. Pak zmizela. Místo hlavy několikrát zablikala kostka, ale pak jako by se znenadání proměnila v kus slunce. Zazářila nejprve modře, pak přešla do oslnivě bílé a začalo se z ní šířit sálavé teplo, až to Zdislava i Věrku donutilo ustoupit o pár kroků. Navíc se jeskyní rozlehl ostrý tón, stoupající a klesající jako nějaká nepravidelná siréna.

Trvalo to skoro půl hodiny. Pak kostka zhasla, zmlkla a v jeskyni bylo zase ticho.

Až teď sebou Zdislav trhl. Víťa se zřejmě už delší dobu pokoušel otevřít kjodlych, ale nedařilo se mu to. Teprve když kostka umlkla a zhasla, otevřel se mu průchod od pana Vuka, kudy Víťa s Jitkou vstoupili a rychle za sebou kjodlych zrušili.

„Věrko, co tu děláš?“ oslovil Víťa dívku udiveně.

„Přišla jsem zkratkou, ale bylo to výhodné, protože jsem stihla relaci Aplafů,“ řekla oběma. „Právě to skončilo.“

„Cože?“ protáhl zklamaně Víťa. „A my jsme to prošvihli, co?“

„Měli jsme na vybranou - čekat nebo stihnout tuhle relaci,“ pokrčila rameny Věrka.

„Takže máme smůlu?“ zamračila se i Jitka.

»Kdepak!« ujistil je Zdislav. »Teď to teprve začne! Věrko, vytvoř tu novou věc!«

Věrka se nenechala moc pobízet, zrušila gumalbit a požádala biroivi o novou položku. K údivu všech se objevila úplně stejná kostka gumalbitu, jako před okamžikem rušili.

»On je to opravdu gumalbit řekl Zdislav. »Aplafů mi tvrdili, že se má přejmenovat na jméno toho původního, ale protože je přejmenovávání příliš privilegovaná akce, dá se nový gumalbit vyvolat i pod novým jménem. A teď máme opět nastavit správnou hvězdu a pokusit se o spojení. Tvrdili, že se to bude lišit.«

Věrka už věděla jak na to a před udivenými kamarády, kteří to viděli poprvé, si zručně vytvořila obraz vesmíru a označila v něm maličkou hvězdičku.

Nad kostkou se tentokrát objevil celý Aplafů, nejen jeho hlava, jenže zmenšený zhruba na velikost člověka. Tentokrát už neodříkával pořád to samé poselství. Místo toho se podíval na skupinku dětí a tygra a chvíli jako by si je prohlížel.

»Takže se vám to podařilo!« promluvil jazykem sryzrav. „To je výtečné!“

»Panebože!« uletělo Zdislavovi. »Tohle reaguje skoro okamžitě!«

»Jistě,« odpověděl mu Aplafů. »Novější verze gumalbitu je vlastně stejná jako starší, jen daigroty už se nešíří šestým, ale pětadvacátým nadprostorem. Staré zbloudilé lodě toto bezprostřední spojení neměly, ale stačilo vnést změnu do biroivi. Naštěstí se vám to podařilo a ode dneška nemusíme čekat na spojení roky a staletí, půjde to prakticky ihned.«

»Je vidět, že jste nezůstali na stejné úrovni, ale vyvíjeli jste se,« přiznal jim Zdislav.

»Ano - ale to není všechno!« usmál se Aplafů. »Ty jsi Zdislav, že? Ale nemáš potřebná práva, proto tu máš ty menší tvorečky... Tvrdil jsi, že jen jeden z nich rozumí sryzrav.«

»To jsem já,« ujistila ho Věrka telepaticky, aby mu dokázala, že mu opravdu rozumí. Navíc postoupila o krok k obrazu Aplafů a ukázala na sebe prstem.

»Výborně!« usmál se na ni obraz Aplafů. »Nejsi to nakonec ty, kdo prve přijal předpis pro novou verzi gumalbitu

»Ano, to jsem byla já,« přikývla.

»Zvládneš to ještě jednou?«

»Zkusím to!« odpověděla kurážně.

»Ale bude to delší,« upozornil ji Aplafů.

»Jak - delší?« dožadovala se upřesnění.

»Trojnásobek předchozího přenosu,« vyhověl jí Aplafů.

»Takže hodinu a půl podle našeho počítání,« oddychla si Věrka. »To jistě sneseme!«

»Vytvoř si tedy nový gumalbit alespoň dvě stě zhavae od tohoto, aby se mezi sebou nerušily. Vyvolej druhé spojení, přijmi druhý předpis a ulož pod názvem chlogisyr. A pak se můžeš vrátit sem, ať si konečně pohovoříme!«

Takže to bylo opět na ní. Zdislav už na ni nebude dohlížet, ale snad to zvládne i bez dohledu. Dělá to přece podruhé! Dvě stě zhavae - to je asi čtyřicet metrů, to by mělo stačit spustit přenos v poslední Zdislavově jeskyni...

Vyskočila a odběhla do zadní jeskyně. I tam se kostka rozsvítila do oslnivého sálavého žáru, skoro jako malé slunce. Věrka ji nechala svítit a rychle se vrátila ke Zdislavovi.

»Probíhá to!« ohlásila řečí sryzrav, aby tomu rozuměl i Aplafů. Pak to ještě opakovala česky pro kamarády.

»Zdá se, že to jde dobře,« potvrdil jim Aplafů. »Občas ve vesmíru narazíme na staré hvězdné lodě z dob první éry, přesněji na potomky prvních hvězdoplavců. Postačí, aby měli biroivi a dokázali se s námi spojit pomocí původních gumalbitů. I staré, zbloudilé lodě nám potom pomáhají pronikat dál do vesmíru.«

»Domníval jsem se, že pořád létáte na hvězdných lodích,« řekl Zdislav.

»Ano, první cesty musíme pořád konat na podsvětelných průzkumných lodích,« řekl Aplafů. »Je to pomalé, ale hodně nám již pomohly naše zapomenuté ztracené lodě, proto pro ně vysíláme naslepo signály všude, kam se dostaneme.«

»Jenže Země je trochu zvláštní případ,« zkusila jednat Věrka. »Dostala se sem kdysi vaše loď, ale posádka umřela bez potomků. Biroivi věnovali nám spolu s radou, abychom se připravili na přílet další vaší lodě.«

»Pokud objevíme svět osídlený buď rozumnými tvory, nebo tvory schopnými vývoje k rozumným, dáváme biroivi i těmto tvorům,« ujistil ji Aplafů. »To bude i váš případ. Jenže kolega Zdislav nás varoval, že u vás není všechno v pořádku. Dobrá, podíváme se na to!«

»To by asi bylo potřebné,« přikývl Zdislav.

Pravda, hodně toho stačil vypovídat ve svém poselství, ale je obtížné vyjádřit slovy, co se událo v průběhu pětadvaceti tisíc let. Aplafů - či spíše jeho obraz - se proto vyptával dál. Zajímaly ho podrobnosti. Jak dnes žijí kriogisové a jak ostatní lidé. Proč není možné, zvýšit počty přeměněných a jak s tím souvisí pravidelné vysychání a občasná aktivace Studní. Jak se lidé chovají ke kriogisům a jak kriogisové k lidem. Proč jsou tihle tři takoví mrňouskové a jak velcí jsou dospělí lidé.

Čas ubíhal a ze zadní jeskyně se stále ozývalo vibrující ječení kostky gumalbit.

Najednou se v jeskyni se Studní otevřel kjodlych a vstoupil pan Vuk, kterého přilákal řev šílené sirény, ozývající se ze Zdislavova doupěte.

„Co se to tu děje?“ vpadl přísně i do druhé jeskyně, kde byli shromážděni všichni jeho poslední učedníci kolem tygra Zdislava. „Co je to za řev?“

»Pojď mezi nás, Vuku!« pozval ho Zdislav. »Dnes je svátek všech svátků! Povídáme si tu s jedním z Aplafů!«

„Nedělej si ze mě...“ začal pan Vuk, jenže v té chvíli konečně zpozoroval gumalbit, nad nímž se vznášel obraz Aplafů.

»Aha - takhle zřejmě vypadá dospělec od těch mrňousků, že?« hádal Aplafů.

„Panebože!“ ulétlo panu Vukovi. „Aplafů! Odkud jste ho vyvolali?“

»Z vesmíru!« oznámil mu slavnostně Zdislav. »Navázali jsme spojení s průzkumnou výpravou Aplafů a tohle je jeden z nich - přesněji, jeho obraz. Spojení ale umožňuje přímý rozhovor - chceš se taky zapojit?«

„Že se nestydíš, Zdislave!“ zamračil se pan Vuk. „Takhle klamat naše učedníky! To se přece nedělá!“

»Vážně si myslíš, že bych to dokázal s mými omezeními zfalšovat?« urazil se Zdislav.

„Není žádné umění vytáhnout starší záznamy s Aplafů a zobrazit je bedakrem!“ trval na svém pan Vuk.

»Jenže bedakr by ti neodpovídal!« namítl Zdislav.

„Tak je to nějaká interaktivní animace!“ rozhodl pan Vuk. „Těmi se v Ándrapradéši baví spousta kriogisů, zejména těch mladších!“

»Počkejte chvíli!« vyzval pana Vuka Aplafů. »Až skončí kyotriok, přesvědčíte se!«

„Cože?“ vyskočil pan Vuk. „Snad se neopovažujete měnit biroivi?“

»K tomu nemáme oprávnění,« uklidňoval ho Zdislav. »Můžeme jen přidat do seznamu jednu až dvě položky, to přece není zakázané! Ačkoliv - já nesmím ani to a musel jsem si na to pozvat Věrku. Ta přece položky přidávat smí, sám jsi ji to učil! Tak o co jde?«

„Co všechno jste tam přidali?“ chtěl hned vědět pan Vuk.

»Jen dvě položky,« uklidňoval ho Zdislav. »Druhá se přidává právě teď.«

„Právě teď?“ zpozorněl opět pan Vuk. „Snad ne tím řevem vzadu?“

»Ano, tím,« řekl Zdislav. »Abys byl v obraze - vkládáme do seznamu druhou položku pomocí signálů z vesmíru. Podařilo se nám zachytit vysílání Aplafů pro ztracené lodě, kde nám nabídli dvě novější položky do seznamu. To je vše - druhá se právě zavádí.«

„Co to má ale dělat?“ mračil se pan Vuk. „Nebude to něco nebezpečného?“

»Toho se nemusíte obávat,« obrátil se na něho obraz Aplafů nad kostkou gumalbit. »Je to prověřené několika tisíciletími vývoje.«

„A dostal jsem tě!“ zvolal vítězně pan Vuk. „Aplafů přece nerozumí česky! Všechno, co před nimi řekneš česky, by museli ignorovat!“

»Váš argument zjevně nepočítá s tím, že bych se mohl naučit vaši řeč,« usmál se obraz Aplafů nad gumalbitem. »A také, že umím využívat i funkcí biroivi, které ani neznáte.«

»Jaké funkce že neznáme?« obrátil se pan Vuk telepaticky na obraz Aplafů.

»Například dokážeme vytáhnout přehled dorozumívacích prostředků na světech, kde žijí jiné bytosti než my. Naučit se česky je pak otázkou půl minuty.«

»Česky za půl minuty?« zarazil se pan Vuk. »To jde? Jak to ale děláte?«

»Podobným zrychleným způsobem, jakým se prohlíží staré záznamy,« odvětil Aplafů. »Pochopil jsem, že to ještě nepoužíváte a učíte sebe i jiné pomalým způsobem. Ten jsme ale dávno překonali - jenže naši staří průzkumníci to ještě neznali a nemohli vás to tedy naučit. Máme víc takových zlepšení!«

Mezitím v zadní jeskyni umlkl kolísavý řev sirény. Aplafů zpozorněl a chvíli jako by se zaposlouchal sám do sebe. Pak se opět obrátil na Zdislava.

»Nemohli byste se teď přemístit někam na volné prostranství? Tady ta prostora je příliš malá, rozměrově nepostačí.«

»Maličkost!« odpověděl Zdislav. »Mám možnost přejít do pěkné paseky v nedalekém lese, tam je prostoru habaděj...«

»Budete-li se přemisťovat kjodlychem, vezměte tam s sebou i tento gumalbit přál si Aplafů. »Nemusíte ani rušit spojení, gumalbit to zvládne.«

Zdislav bez ohledu na nevůli pana Vuka vytvořil bránu na lesní paseku, kde naposledy byli s Věrkou na procházce s kočárkem malého Vojty. Pokynul tam nejprve oběma vesnickým dětem, které na všechno jen nechápavě zíraly, a jakmile prošly, uvolnil cestu i panu Vukovi.

»Věrko, vezmi tenhle gumalbit, máš na to šikovnější ruce!« poprosil pak Věrku.

Věrka ihned popadla kostku, zvedla ji a proběhla tunelem kjodlychu na lesní paseku, následovaná Zdislavem. Ten pak kjodlych zrušil.

V té chvíli se ale stalo něco, co nikdo zřejmě nečekal.

Obraz Aplafů nad kostkou gumalbitu se zachvěl a zmizel. Jenže v té chvíli se v lese modravě zablýsklo - a před úplně zkoprnělou skupinkou stál dvacetimetrový obr.

Aplafů - osobně.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10