Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Revoluce

U jednoho poháru samozřejmě nezůstalo, ale celkově jich nebylo tolik, aby je »poslaly pod stůl«, jak se zpočátku trošku obával i Zdislav.

Vlastně jen dvě události stály za oslavu. Bezkonkurenčně vedl příchod Aplafů na Zem - ale hned poté Zdislavova rehabilitace a přeměna v člověka.

Stát po deseti tisíci letech opět na dvou nohou musel být úžasný pocit! Aplafů mu dali nejen nové tělo, ale hned dospělé, takže nemusel prožít úmorné kojenecké, batolecí a dětské údobí. Bylo by asi zajímavé být u toho, jak malé kojeňátko radí ctihodným expertům, nebo jak se batole účastní špičkových výzkumů, ale Aplafů to bezpochyby vyřešili nejlépe. Jen ať svůj nový život naplní lépe než těch deset tisíc let jako tygr! Může snad něco lépe odpovídat pojmu »druhá šance«?

Barbarská možnost s využitím potratu tím pádem zůstala tím, čím by byla od začátku - barbarsky nouzovým řešením, přijatelným jen kdyby to jinak nešlo.

Drobná náprava dosavadní nectnosti Studní, totiž pomalý růst od počáteční úrovně, na níž se učedník nachází v okamžiku přeměny, byla opravdu jen drobná náprava. Jenže Jitka i Víťa byli Věrce vděční za odvahu, se kterou ji vesmírné návštěvě přednesla. Aplafů se jen trochu zamyslel, dal jí zapravdu a hned to provedl, ale kdyby mu ten problém nepředložila, nikdo by to nejspíš nenapravil. A i když to Aplafů z nezkušenosti mírně přehnal, nikdo mu to nezazlíval, naopak. Necítili to jako chybu, spíše jako třetí důvod k oslavě.

Které dítě nikdy nezatoužilo být naráz dospělým! Dospělí je přece příliš často trestají, komandují, přikazují a zakazují, kdežto na dospělého se spousta sankcí nedá použít! Už jste někdy viděli dospělého za trest klečet?

Je však pravda, že pana Vuka přesvědčil až Zdislav, když logicky poukázal na to, že už opravdu fyzicky vyrostli a v malém množství jim nemusí škodit ani šampaňské. Kdyby to tvrdili zbývající tři, nebylo by jim to nic platné. Zdislava ale pan Vuk odmítnout nemohl.

Byla však otázka, zda totéž zabere i na rodiče, tetičky, úřední osoby - a také, jak na to budou reagovat učitelé. Všichni měli nejasné tušení, že to jen tak neprojde. Ale výhody byly všem jasné už teď a třetí sklenku šampaňského jim dobrácky dopřál i pan Vuk.

Pak si všichni uspořádali slavnostní hostinu. Nejvíc musela vyprávět Věrka, která na to měla nejdobrodružnější pohled. Zarach od tetiček v kritické době se dal pochopit přesně tak, jako to od začátku chápala ona - jako jejich svévoli, byť chvályhodně motivovanou heslem »Sorry, safety first!« Ale i když to nejspíš myslely dobře a šlo jim opravdu o bezpečí nejen Věrčino, ale všech, kardinální chybu udělaly, že nikdy nepochybovaly o Zdislavově vině.

Však se také Zdislav právem spoléhal jen na Aplafů - a trochu i na Věrku, která mu bez dlouhého váhání pomáhala.

Hostina fakticky probíhala místo večeře - mezitím totiž nastal večer. Pan Vuk se proto rozhodl výjimečně doprovodit Víťu a zejména Jitku domů, aby jim pomohl překonat údiv rodičů. Krčmářovi i Marešovi si už sice zvykli na odlišnosti svých dětí, ale poslední změna, vyvolaná Aplafů, byla přece jen silné kafe, které by rodiče nemuseli bez jeho svědectví jen tak strávit.

Ačkoliv se chtěli původně rozloučit Víťa s Jitkou a ponechat Věrku se Zdislavem u pana Vuka, Věrka se rozhodla pro okamžitý návrat jako první a když to ostatním oznámila, nabídl se jí Zdislav jako doprovod.

„Vuk dosvědčí totožnost Víťovi a Jitce, já tobě,“ řekl.

„Ty budeš u tetiček potřebovat svědectví pana Vuka mnohem víc než já!“ upozornila ho Věrka na skutečnost, že ho jako Zdislava nikdo z jeho známých nemůže poznat. Kdo jeho proměnu neviděl, neuvěří!

„Ale uvěří,“ ujišťoval ji Zdislav.

„To chci vidět, jak!“ sýčkovala Věrka.

„Kdykoli vám u kriogisů poskytnu svědectví,“ sliboval pan Vuk. „Ale teď tady chvilku počkejte, než se vrátím. Musím naše dospělce, jak jim říkají Aplafů, doprovodit domů, jinak by je vlastní rodiče nepoznali. Mně snad uvěří!“

Jitka s Víťou se tedy rozloučili a pan Vuk s oběma odešel. Věrka se Zdislavem v sednici osaměli a Zdislav si přesedl do čela stolu na místo pana Vuka, aby byl Věrce blíž.

„Myslíš, že tě tetičky poznají?“ zapochybovala Věrka a kriticky se po sobě podívala.. „Vypadám dospělejší, ale obličej mám pořád svůj... ale ty budeš pro ně úplně cizí chlap!“

„Postačí mi, když tetičce Markétě připomenu, co mi kdysi řekla,“ usmál se Zdislav.

„Myslíš, že tě podle toho pozná?“ pochybovala Věrka.

„Jistě,“ usmál se Zdislav. „Nikdo jiný mě nenazval »prolhanou pruhovanou příšerou«. A dělala to s chutí a opakovaně, dokud... dokud jsem si ji trošku nepřitáhl prackou. Nikdo u toho nebyl, jen ona a já... uvidíme, jestli si na to ještě vzpomene!“

„To byla taková?“ podivila se Věrka.

„Bylo jí tenkrát jako je dnes tobě, jenže byla rozmazlenější,“ zavzpomínal s úsměvem. „Jako dítě dvou kriogisů vypadala jako roční mrně a rodiče ji museli před světem skrývat. Uklidili ji tedy k Vukovi, který se jim nabídl, že ji bude vychovávat. Měla telepatii a mohla si vytvářet podle seznamu cokoliv ji napadlo, jenže ji tenkrát strašně štval její malý vzrůst. Znáš to přece také, i když v menší míře. Markéta z toho obviňovala nejdřív rodiče, což jí Vuk včas vymluvil - nebylo to ani chytré, ani spravedlivé. Tak si našla mě.“

„Nebála se tě?“ divila se Věrka.

„Maminka ji ujistila, že si rozmyslím jí ublížit, neboť by mě za to čekalo neuvěřitelné prodloužení trestu,“ pokrčil rameny. „Tisíc let, to si ve tvém věku těžko představíš, pro ni to bylo něco jako věčnost. A byla to samozřejmě pravda. Měl jsem s ní nebeskou trpělivost, jenže tak dlouho se chodí se džbánem... až pohár přeteče. Zkrátka jsem ji popadl, přitáhl si ji k sobě a zavrčel na ni, že teda vydržím těch tisíc let navíc, ale nejprve se pořádně napiju její krve a co z ní zbude, spláchnu. Je taková průpovídka v Čechách - když praskla kráva, ať praskne chalupa... a když začala telepaticky ječet a přivolávat Vuka, trošku jsem ji přimáčkl. Pak teprve začala prosit, ať ji nechám naživu, že už mi tak zle nikdy neřekne... no, vzal jsem ji za slovo, uznal jsem, že se chce polepšit, takže tu popravu odložím, když mi přestane nadávat! Splnit ty vyhrůžky bych asi nemohl, ale vyhrožovat jsem jí mohl. Člověk v tygřích tlapách většinou slíbí všechno, aby se z nich dostal živý. Slíbila to - a dodržela. Uměla si asi představit, že bych i já mohl splnit, co jsem jí slíbil, když... když ona poruší slovo...“

„Nedivím se, že tě nemá ráda!“ pochopila. „I když... to bylo před třemi sty lety, ne?“

„Při nejbližší návštěvě rodičů je pak přesvědčila, aby ji vzali co nejdál pryč,“ usmál se. „I pak dodržela slib, že o mně neřekne křivého slova, ale... odstěhovali se tenkrát až do Brna a tetička Markéta se pak zdejšímu kraji dvě stě let vyhýbala jako čert kříži!“

„Proto ji to tak rozčertilo!“ přikývla Věrka. „To hodně vysvětluje! A navíc ještě ukecala Barču, aby se do mě pustily spolu! Barča přitom zpočátku vypadala tak vstřícně, když přišla s nápadem věnovat ti nové lidské tělo - ovšem v našich pozemských možnostech...“

„Já věděl, že jedině Aplafů to vyřeší přijatelně!“ řekl Zdislav. „A že budou spravedliví! Slyšela jsi taky, že nám chtějí obnovit všechny smazané záznamy z biroivi? Rada Moudrých to tenkrát vydávala za následek katastrofy, ale ve skutečnosti smazala všechno, co by mohlo přivést někoho zvídavého na stopu jejich podvodů a zločinů! Aplafů ale našli jakési nouzové zálohy a jestli nám opravdu hlavní záznamy obnoví a staré cenzurní zásahy se tak objeví, nebude už moci nikdo pochybovat!“

„Ale co když někdo přijde s názorem, že Aplafů nejsou tak spravedliví, jak se o nich tvrdilo, že ti třeba nepřípustně nadržují! Nebo že ti skočili na lep?“

„Už od doby Aplafů patří do našeho kodexu zásada »Každý má právo na vlastní názor, ale nikdo nemá právo na vlastní fakta.« Falšování fakt podle vlastního názoru je podle toho zločin a obnovou smazaných dat Aplafů odhalili zločiny Rady Moudrých. Vlastní názor pak tetičky mít mohou, ale fakta hovoří proti němu, těžko to někdo přijme.“

„No - uvidíme!“ řekla Věrka tónem, vyjadřujícím snahu ukončit tohle téma. „Nechme toho, ono se to ukáže.“

„Smím tě tedy doprovodit do Prahy?“ zeptal se jí Zdislav, jako kdyby dosavadní hovor neměl jiné vyústění než odpověď na tuto otázku. „Uvaž, nikdy jsem tam nebyl! Nepočítám cesty pomocí ptáků - což znamená, že znám Prahu jen shora.“

Vzal ji přitom za ruku, ale odtáhla ji.

„Víš, Věrčo, proč jsem - ještě jako tygr - odmítl kombinaci genů z vás čtyř?“ zeptal se jí znenadání zdánlivě úplně bez souvislosti.

„Nevím,“ zarazila se a začala přemýšlet, co tím chtěl vlastně říci.

„To je přece jasné!“ usmál se. „Kdyby mi Aplafů stvořil tělo z genů vás čtyř, byl bych geneticky vaším potomkem. Takhle mám půlku genů od Jitky a půlku od Víti, takže jsem jejich genové dítě a ti dva jsou moji genoví rodiče. Kdybych přistoupil na druhou možnost, měl bych od každého z vás čtvrtinu - a ty bys byla moje genetická babička.“

„To mě ani nenapadlo,“ rozesmála se. „Babička...! To je k smíchu! Vždyť je mi teprve patnáct a tobě - hodně přes deset tisíc!“

„To je stáří osobností,“ řekl vážně. „Geneticky bys ale byla moje babička, neboť bych měl čtvrtinu tvých genů. Chápeš ten rozdíl?“

„No dobře, je v tom rozdíl,“ přestala se smát. „I když je směšné, aby Víťa s Jitkou byli tvoji rodiče - táta s mámou... Vadilo by ti, kdybych byla... tvoje genetická babička?“

„Ani nevíš, jak!“ ujistil ji. „Kdybych byl geneticky tvůj potomek, nemohl bych tě dnes požádat o ruku. Což právě činím...“

„Cože?“ zvážněla úplně. „To myslíš... vážně?“

„Naprosto!“ ujistil ji. „Známe se přece už dlouho, ne?“

„To jsi byl ale tygr!“ namítla. „A navíc... vždyť jsi Ind! My dva přece pocházíme ze dvou úplně odlišných civilizací!“

„Jenže teď jsem člověk jako ty,“ připomněl jí. „A geneticky jsem dítě českých rodičů. Odmítl jsem i genetický základ z Indie, ačkoliv mi ho Aplafů nabízel i s návratem. Nechci se tam vracet! Žil jsem posledních pět set let v Čechách, jsem tu déle zdejší než ty! Ačkoliv jsem se nesměl jako tygr mezi lidi odvážit, Vuk mi ze soucitu dával možnost poznávat lidi očima ptáků, koček a veverek... Neznám zatím život ve městech, ale na vsi jsem jako doma a vůbec, vždyť už ani nevím, jak vypadá dnešní Indie proti té před pěti sty lety, kdy jsem ji opouštěl. Už dávno patřím sem!“

„Prosím tě, snad si nemyslíš, že to stačí?“ vyhrkla.

„Poznal jsem u Vuka pár desítek kriogisů, ale ty jediná jsi mi uvěřila!“ pokračoval. „Možná jen ze soucitu, ale uvěřila jsi mi! A když Aplafů moji nevinu potvrdil, dostala tvá důvěra potvrzení. Teď už mezi námi není na soucit místo, ale jistě mi věříš dál. Já ti věřím už dávno a vzájemná důvěra je další důležitá podmínka pro základ něčeho víc.“

„Ale...“ hledala ještě, co by mohla namítnout, „zapomněl jsi, že je mi teprve patnáct. To je ve zdejší civilizaci ještě dětství. V Indii se možná lidé žení a vdávají i mladší, ale tady to není přípustné. Musel by sis na mě ještě pár let počkat!“

„Biologicky už je ti kolem dvaceti,“ přejel ji pohledem, až zrudla. „Na šampaňské jsi vyspělá dost, proč bys už nemohla chodit s klukem?“

„To způsobil omyl Aplafů,“ namítla rychle. „Jak jsi to říkal prve? Co stáří osobnosti? Tobě je deset tisíc, mně teprve patnáct.“

„Osobnost zraje životními zkušenostmi,“ řekl vážně.

„To se ti jen zdá,“ namítala rychle.

„Mám ti to vypočítat?“ usmál se. „Do přestěhování na vesnici jsi byla malé děvčátko. Ale pak jsi toho prožila víc než spousta lidí za deset let! Začalo to už konfliktem vaší rodiny s darebáckým lichvářem Vondrou, které vás vyhnalo z Prahy! Započtěme zkušenosti získané u Vuka, potyčky se zdejšími darebáky - soud s panem Moravcem, pak ještě horší podraz sociálních pracovnic... Vždyť jsi oficiálně i zemřela! Další zkušenosti z Prahy a nakonec, kolik lidí už vidělo na vlastní oči Aplafů? Na počítání ti vystačí prsty jedné ruky! Ale - když chceš trvat na těch patnácti letech, uznám to a počkám si na tebe. Trpělivosti mám dost...“

„A taky jsi s tím přišel moc naráz!“ pokračovala zmateně. „Dobře, poznali jsme se už když jsi byl v tygří kůži. Ale jako lidi se pořádně neznáme!“

„Neznáme,“ přikývl klidně. „Tu chybu musíme napravit. Proto tě chci také doprovodit do Prahy. I když já si myslím, že by měl každý člověk milovat na druhém především jeho srdce. A to ty máš dobré, bez nejmenších pochyb...“

„Zdislave...“ obrátila se na něho prosebně. „Nech mi aspoň víc času! Přece není možné rozhodnout se v jednom jediném dni!“

„Dal jsem slovo a zpátky ho nevezmu, ale nebudu na tebe naléhat,“ slíbil bez mrknutí oka. „Rozmysli si to. Nejpozději za tři roky ti bude osmnáct a to už je i v Čechách dost.“

„Děkuji,“ vyhrkla rychle.

„Ale do Prahy bys mě pozvat mohla,“ přešel naopak do prosebného tónu on. „Jen jsem zvědavý, jak tam žijete. A kromě toho - když už znáš můj vztah k Markétě, budeš jistě taky zvědavá na okamžik, kdy mě pozná.“

„Zeptáme se ještě, co na to pan Vuk!“ odstrčila už podruhé jeho ruku.

„Dobrá, počkáme,“ přikývl.


Pan Vuk se vrátil poměrně brzy - zřejmě použil služeb svých jelenů.

„Jak to vlastně proběhlo u Marešů a u Krčmářů?“ starala se Věrka.

„Neutrálně,“ usmál se pan Vuk. „Začalo to málem přísným trestem za pozdní příchod, ale jakmile si páni rodičové všimli změny svých ratolestí, nastoupil nefalšovaný úlek. Každé setkání s Neznámem vyvolá něco podobného. Řekl jsem jim, že to není nic katastrofického, jen jejich děti, jak prve zaostávaly, tak teď skokově dospěly. Souvisí to s naší jinakostí, není to jejich zásluha ani vina. Prostě si na to budou muset zvyknout. Nejvíc brblal pan Mareš, ale ani jemu nezbylo než to uznat. Největší obavy měl, aby Jitce platila žákovská jízdenka na autobus, ale to je maličkost.“

„Vzhledem k tomu, že Jitka teď doma připravuje jídlo pomocí biroivi, jim určitě zbývá na autobus dost peněz,“ mínila Věrka.

„Tak nějak jsem jim to řekl i já,“ usmál se pan Vuk. „Jenže pan Mareš se vytasil s tím, že dávají uspořené peníze na Jitčin účet, aby jí našetřili na výbavu, až se bude chtít vdávat. Zatím toho tam moc není a holka vyrostla, že by se klidně mohla vdávat už zítra. A co teď? Na to jsem jim řekl, že kriogisové výbavy nepotřebují, protože si všechno čarují až podle potřeby, což je ovšem uzemnilo. No nic, hlavně že dceru přijali takovou, jaká je!“

„A u Krčmářů to jistě prošlo taky,“ usmála se Věrka. „Protože kdyby ne, začal bys jistě těmi většími potížemi. Takže to dobře dopadlo, teď ještě aby to dobře dopadlo i ve škole!“

„Zajdu tam s nimi ráno,“ sliboval pan Vuk. „Z toho mraku pršet nebude, bývám velice přesvědčivý, když je to zapotřebí. Jdeš taky domů, Věrko? Nechceš, abych šel s tebou?“

„Já už doprovod mám,“ ukázala Věrka na Zdislava.

„Kdybyste potřebovali mé svědectví, zavolejte mi telepaticky!“ nabádal je. Telepatie se dá snadno používat i dálkově...“

„To už známe,“ přerušila ho Věrka. „To mě naučila Barča. Zdislav to zná odjakživa a Aplafů mu vrátili i všechny pravomoci kriogisů, nemusíš mít o něho obavy.“

„Tak tedy jděte a pozdravujte tvé rodiče, Věrko, i tetičky, až je uvidíte!“ vybízel ji.

„Stane se!“ odvětil Zdislav.

Ani z toho nečišela ironie...


Věrka otevřela kjodlych do předsíně svého bytu a za okamžik byla se Zdislavem uvnitř. Ani nepotřebovala, aby jí kjodlych vytvářel pan Vuk. Aplafů zrušil všechna omezení nejen Zdislavovi, ale i jí.

Z dálky sem doléhal večerní hluk města, ale v bytě bylo ticho, ačkoliv ve společném obývacím pokoji za prosklenými dveřmi svítilo světlo.

„A jsme doma!“ obrátila se na něho vesele. „Pojď, představím tě rodičům!“

Pro jistotu před vstupem zaťukala na dveře, ale nečekala na vyzvání a otevřela je.

U společného jídelního stolu ale s rodiči seděly i tetičky a všichni čtyři se na Věrku i na Zdislava podívali trochu udiveně. Co - trochu! Vytřeštili na ně oči všichni čtyři!

„Dobrou chuť!“ popřála všem Věrka klidně.

„Dobrý večer vespolek,“ přidal se Zdislav.

„Do... dobrý,“ zakoktal otec. Dceřin vzhled ho dokonale ohromil, jenže ani matka, ani tetičky nevypadaly v té chvíli o mnoho chytřeji.

„Věruško!“ vydechla ohromeně maminka. „Co se to s tebou stalo?“

„Co by se se mnou stalo, mami?“ podivila se Věrka její otázce. „Jen jsem povyrostla. Na tom snad není nic špatného!“

„Ale... ale to přece není normální!“ vykoktal otec.

„Máš pravdu, úplně normální to není,“ souhlasila Věrka. „Tady na tom místě ti slibuji, že už se to nebude nikdy opakovat. Jen si budete muset zvyknout, že jsem dohnala malé zpoždění ve vývoji.“

„Chceš snad tvrdit...“ zarazila se maminka uprostřed věty, ale Věrka si to domyslela.

„Ano, mami,“ přikývla. „Říkala jsem vám, že porostu pomalu a dlouho budu vypadat jako malá holčička. Naštěstí už to není pravda. Dorostla jsem a ode dneška vypadám úplně normálně.“

„Ale ty jsi teď... i na patnáctiletou... trošku...“ namítla maminka.

„To je jen... náhrada za křivdy, které mi to zpožďování způsobilo,“ odvětila Věrka.

„Takže... už nebudeš... jiná?“ ubezpečoval se otec.

„Jestli myslíš, že už bych neměla být kriogiska?“ usmála se Věrka. „To ne, v tom jsem stejná jako dřív, jen jsem trochu povyrostla. Ale mám pro vás jednu dobrou zprávu. Pan Vuk vás může změnit, abyste byli jako já. Doufám, že to neodmítnete!“

„Cože?“ vyskočily naopak obě tetičky.

„Co to plácáš?“ obořila se na Věrku Markéta. „Každý přece ví, že to Vuk udělat nemůže! Nemůžeš přece za něho něco takového slibovat!“

„Každý přece ví, že to pan Vuk udělat nemůže...“ opakovala po ní Věrka. „Jenže je to trošičku jinak. Málokdo naopak dneska ví, že to pan Vuk dneska slíbit může. A nejen slíbit, ale také splnit. Vukova Studna je totiž aktivní. A můžeme přijmout mezi kriogisy nejen moje rodiče, ale i rodiče Jitky a Víti a také mého brášku.“

„Tomu jsme to už slíbili, ne?“ namítla Barbora.

„Slíbili, ale až v dospělosti,“ souhlasila Věrka. „Jenže pan Vuk ho může změnit hned, nemusíme čekat.“

„Ale to by byl strašně dlouho miminem, pak ještě stovku let dítětem...“ vypočítávala Markéta. „Určitě stojí za to počkat!“

„Ba ne,“ řekla Věrka. „Být kriogisem od mimina má obrovské výhody. Vždyť to znáš! Jednak může od malička požadovat od biroivi všechno co potřebuje, ale především, netknou se ho nemoci a i případné úrazy se rychleji zahojí. Bráška ale nebude sto let dítětem, jako jsi byla ty, bude růst normálně. Zatím to není moc známé, ale pan Vuk ovládá »dvourychlostní stárnutí« a já doufám, že se to brzy roznese.“

„Jaké »dvourychlostní stárnutí«?“ zalapala po dechu Barča.

„Odkdy je něco takového možné?“ přidala se k ní Markéta. „Každý přece ví, že Studna je dvaasedmdesát let po každé přeměně vyschlá a mrtvá!“

„Ode dneška to není pravda,“ řekla Věrka. „Každý kriogis zná cyklus Studní, jenže ta Vukova bude ode dneška výjimkou. Je aktivní a tak už zůstane. Navíc pan Vuk umí nastavit, aby kriogisové začali pomalu stárnout až od dospělosti a ne od okamžiku přeměny. A to je právě to »dvourychlostní stárnutí«. Podívejte se na mě - já jsem živoucí důkaz.“

„Ale to přece není možné!“ vybuchla tetička Markéta. „Jakýpak živoucí důkaz? Co je na tom důkaz? Že jsi znenadání vyrostla?“

„To nebylo znenadání,“ namítla Věrka. „To bylo »dvourychlostním stárnutím«! Jděte se podívat na Jitku a Víťu! Vyrostli společně se mnou! Spolu s trvalou aktivitou Studny pana Vuka to jsou nejžhavější novinky.“

„A tomu máme věřit?“ nechtěla to Markéta připustit.

„Nevěřte, ale jděte se podívat k panu Vukovi!“ pobídla ji Věrka. „Můžete to mít z první ruky, dřív než většina ostatních!“

„Chceš snad tvrdit, že Vuk přišel na něco úplně nového?“ nedůvěřovala jí ani Barča.

„Proč Vuk?“ opáčila Věrka. „Ten to jen dostal jako Strážce Studny do užívání!“

„Byli u něho z Ándrapradéše?“ hádala Barča.

„Ne, tam ještě o ničem ani netuší,“ usmála se Věrka.

„V Ándrapradéši že o tom nevědí?“ lapala po dechu Barča. „Kdo jiný by mohl něco tak přelomového vymyslet?“

„Například Aplafů,“ odpověděl jí Zdislav, který do této chvíle až na úvodní pozdrav mlčel. „Všechny novinky zařídili Aplafů. Přesněji - jeden z nich, který dnes navštívil Vuka. Vlastně nás, Vuk se dostal až k hotovému, ale Aplafů ho uznal za Strážce Studny. Potvrdí nám všechno a kromě toho pořídil z návštěvy Aplafů záznam. Až si ho prohlédnete, budete se na to dívat jinak - zejména ty, Markéto!“

„Poslyš, hochu,“ změřila si ho nepřátelsky tetička Markéta. „Odkdy si tykáme? A navíc - odkud vůbec jsi? Znám všechny kriogisy v Čechách, ale tebe ne!“

„Znáš mě taky, Markétečko, jen mě ještě nepoznáváš,“ usmál se Zdislav. „Bude to asi tím, že jsem v Čechách kriogisem teprve několik hodin a předtím jsem vypadal jinak.“

„Chceš nám snad tvrdit, že Vuk udělal kriogise i z tebe?“ zeptala se ho Barča.

„Ne, Vuk ani jeho Studna za to nemohou,“ usmál se Zdislav. Kriogise ze mě udělal sám Aplafů. Posoudil můj případ a rozhodl v můj prospěch. Vždycky jsem tvrdil, že každý Aplafů je spravedlivější než všichni kriogisové dohromady! Jen se to potvrdilo.“

„Ale mladíku!“ napomenula ho Barča. „Nejsi trochu... namyšlený? Tvrdit o sobě, že tě změnil v kriogise sám Aplafů... to je trochu... velikášské. Hodně velikášské, nemyslíš?“

„Pravda není velikášská,“ usmíval se Zdislav. „Tady Věrka je svědek, jak se to stalo!“

„Věrka že je svědek?“ zaškaredila se Markéta. „Věrka že dneska byla u Vuka? Můžeš mi prozradit, jak by se tam dostala, když jsme jí s Barčou zablokovaly kjodlych?“

„Jak se tam dostala?“ usmál se Zdislav ještě víc. „Jednoduše! Zablokovaly jste jí sice svévolně kjodlych, ale zapomněly jste, že může přijet i autobusem! A Věrka to stihla! Právě včas, aby mi pomohla domluvit se s Aplafů! Ti nám potom umožnili vytvořit spojení mezi Zemí a jejich vesmírnou základnou - a jeden z nich za námi přišel až k Vukově chajdě, aby se o zdejších poměrech přesvědčil na místě. Teď už to Aplafů znají, takže se vrátil, ale zůstala tu po něm spousta změn. Vukova Studně, »dvourychlostní stárnutí«, ale především - spravedlnost! Aplafů ze mě udělal kriogise a napravil tak všechny staré i novější křivdy!“

„Jaké křivdy?“ zamračila se Barča. „Komu se tady děly jaké křivdy?“

„Například mně!“ odvětil Zdislav a zvážněl. „Mimochodem, ty a Markéta jste se na nich podílely. Musel to napravovat sám Aplafů - naštěstí jsou opravdu tak spravedliví, jak jsem vám vždycky tvrdil!“

„Cože jsi nám tvrdil?“ mračila se Barča.

„Jak se opovažuješ lhát, že jsme ti křivdily, když se neznáme?“ přidala se k ní Markéta.

„Ale znáte mě!“ trval na svém Zdislav. „Jen mě nemůžete poznat, to je to! Ale že byste mi nekřivdily, to zapřít nemůžete. Nikdy jste mě nevyslechly, vždycky jste tvrdily, že lžu. To byla ta největší křivda, nechápete?“

„To lžeš!“ vybuchla Markéta. „Nikomu jsme žádnou křivdu nezpůsobily! Proč myslíš, že máme důvěru ostatních kriogisů napravovat křivdy jiných? Ani tě neznáme, takže jsme ti ani nemohly ubližovat!“

„Křivdy jiných napravujete, ale samy...“ vzdychl si Zdislav. „Ty mě tedy neznáš?“

„Neznám!“ řekla Markéta sveřepě. „A netykáme si!“

„Sama sis s tím tykáním začala!“ odvětil Zdislav a zvážněl. „A už dávno! Chceš ještě tvrdit, že mě neznáš a nikdy jsi mě neznala?“

„Neznám - a nikdy jsem tě neznala!“ odvětila Markéta pevně.

„Ale znáš!“ usmál se hodně kysele Zdislav. „Už si nepamatuješ, jak jsi mi asi tak před třemi sty lety s gustem nadávala do »prolhané pruhované příšery«? Nepamatuješ si, jak jsem tě pak přimáčkl prackou ke zdi?“

Markéta ztuhla, jako kdyby vedle ní udeřil hrom, neschopná promluvit.

„Jakou prackou?“ nechápala pořád ještě Barča.

„A ty si nepamatuješ, jak jste ji nahonem odvezli od Vuka do Brna?“ obrátil se Zdislav na ni. „Možná dodneška nechápeš, proč byla tenkrát tak hysterická, ale Markéta to ví dobře!“

„To bys... to bys musel být - Zdislav!“ vydechla Markéta v hrůze.

„Taky že jsem!“ uklonil se lehce. „Věrka tu proměnu viděla a potvrdí mi to. Byl u toho i Vuk, zeptejte se ho! Ostatně - pořídil o tom záznam a jak víte, záznam se zfalšovat nedá. Aplafů nepotřebují na proměnu tygra v člověka lidský zárodek, dokáží to i přímo. Jsem dnes na světě jediný člověk nenarozený z matky! Ano, já jsem tygr Zdislav! Jenže tygr Zdislav v obnovené lidské podobě!“

Zatímco Markéta s Barčou lapaly po dechu, Věrčini rodiče na ně jen zírali. Nechápali skoro nic, ačkoliv sami viděli, že jejich malá dceruška znenadání vyrostla a dospěla. Ale i to pro ně byla záhada. Vždyť jim nedávno sama vysvětlovala, proč bude dlouho malou holčičkou... to už teď není pravda? Že by to souviselo s tím divným »dvourychlostním stárnutím«? Řeči o tygrovi v lidské podobě pak nechápali vůbec.

„Příchodem Aplafů se toho změnilo víc než si myslíte,“ pokračoval Zdislav. „Víc než dřív se budeme muset ohlížet i na jejich mínění. Aplafů jsou spravedlivější než kriogisové, takže uděláme nejlépe, když jejich názor bude pro nás zákonem. Když aktivovali Vukovu Studnu natrvalo, znamená to, že si přejí, aby počty kriogisů stoupaly rychleji. Aplafů, který nás navštívil u Vuka, jasně řekl, že Vuk může mít ode dneška nové učedníky ne každým rokem, ale každým dnem. Řekl mu také, že bude mít větší volnost ke změnám, ale i větší zodpovědnost za proměněné. Slíbil od základu změnit i »efekty motýlích křídel« a spoustu dalších nutných úprav.“

„Kdyby Vuk mohl měnit lidi v kriogisy každým dnem, nedokáže je vyškolit,“ namítla tetička Barča. „To je nad jeho síly.“

„Tak to namítal i Vuk,“ souhlasil Zdislav. „Na to mu Aplafů poradil, aby pro nováčky zřídil školu, kde je budou učit jiní. Bude nutné založit školu kriogisů a přesvědčit dosavadní Zvědy, aby tam vyučovali. Kromě toho nám Aplafů darovali pár dalších novinek. Jednou je možnost školit v rychlém režimu, podobném prohlížení záznamů. Jedna škola může stačit pro celé Čechy, jde jen o učitele. A to budou dosavadní Zvědové.“

„Budou-li chtít...“ pochybovala Markéta.

„A proč by nechtěli?“ opáčil Zdislav. „Bude to přece v jejich zájmu. Čím víc kriogisů, tím méně se budeme muset skrývat. Podmínkou Aplafů je větší zodpovědnost jak při výběru nováčků, tak i při jejich učení. Však nám ještě řeknou, co všechno by se v našem světě mělo změnit, jen co se tady trochu rozhlédnou...“

„Počkat!“ zarazila do Barča. „Netvrdil jsi, že se i ten jeden Aplafů vrátil domů? Má to snad znamenat, že se k nám budou vracet?“

„Mohli by - ale nemusí,“ usmál se Zdislav. „Uvědomte si, že Zemi právě teď pečlivě sleduje přes pět tisíc Aplafů. Nemusí tu být osobně, dokáží to i na dálku.“

„Proboha, jak?“ nechápala ani Barča.

„Každý z nich je v této chvíli vcítěný do několika desítek našich zvířat, ať čtyřnohých, nebo ptáků,“ tvrdil Zdislav. „To jsou stovky tisíc zvířat, od myší po vlaštovky. Jejich pomocí Aplafů zkoumají, jak to na Zemi chodí. Už když se s námi ten jeden u Vuka bavil, jen tak na okraj poznamenal, že za chvilku obsáhnou celou Evropu. Země je dnes přeplněná darebáky. Bude jistě lepší, když nám od nich aspoň občas pomohou.“

„To jako... že teď budeme pod jejich dohledem?“ došlo Markétě.

„Už jsme,“ přikývl Zdislav.

„Ale... být pod trvalým dohledem... to bude strašné rozčarování!“ namítla Markéta. „Pro lidi - i pro kriogisy!“

„Proč?“ usmál se Zdislav. „Křesťané tak přece žijí od samého začátku! Jen si mezitím zvykli, že po zločinu nenásleduje vzápětí odpovídající trest a většina křesťanů proto bez velkých skrupulí hřeší. Rozmohlo se mezi nimi i pokrytectví, slovy se hlásí ke křesťanství a přitom svým bližním připravují na Zemi pravé peklo... Kriogisové měli být lepší, ale - ruku na srdce - jsou?“

„Měli by být!“ souhlasila přísně Barča.

„Měli by být,“ opakoval ještě jednou Zdislav, ale znělo to trpce. „Deset tisíc let jsem žil nevinně v tygří kůži! Zpočátku mě drželi v kleci a ukazovali jako zločince, později jsem se musel skrývat v džungli, a i když si mě vzal Vuk pod ochranu, ponižování nepřestalo.“

„Všichni přece říkali, že jsi zločinec!“ řekla zaraženě a trochu vyčítavě Markéta.

„Všichni říkali, že jsem zločinec,“ opakoval po ní ještě vyčítavěji. „Nikdo o tom ani na okamžik nezapochyboval. A když se našel člověk, který přece jen pochyboval, odstavili jste ho - ve jménu spravedlnosti - mocensky, jako pomýleného a nejspíš nebezpečného bludaře. Že, Barčo s Markétou? Nepochybovaly jste o spravedlnosti svého zásahu proti Věrce, že?“

Obě tetičky ztuhly. Obvinění teď mířilo přímo a jmenovitě na ně.

„Ano, »safety first!«,“ pokračoval Zdislav. „Ale jediné, co vás jakž takž omlouvá, je že jste aspoň trochu pochybovaly. Nejvíc zločinů nejhoršího zrna v našem světě páchají ti, kdo nepochybují. Kdo si prohlédli podvržená fakta a i když nebyla ani zdaleka nepochybná, vytvořili si podle nich názor a na něm pak trvali - třeba i pět set let! Samozřejmě byla větší vina na darebácích, kteří pečlivě zametli stopy, vytrhali z fakt jen co se jim hodilo a spojili je »nepochybnými« svědectvími pochybných svědků, až jejich falešný obraz zmátl spoustu jiných. Ale upřímně - kolik opravdu nepochybných důkazů proti mně tenkrát u soudu naši Moudří vznesli? Žádný, vážení - žádný! A kdo si později záznamy prohlédl, nepochyboval a připojil se ke křivdě! I když dnes může tvrdit, že »jen« naletěl.“

„Ale jak to, že nenaletěli Aplafů?“ mračila se Barča. „Neříkej mi, že přišel Aplafů, jen se na tebe podíval a hned věděl, že ti všichni křivdili?“

„Přišel Aplafů, zpřístupnil pěti tisícům svých druhů archivy a ti zakrátko zjistili, jak se věci skutečně mají,“ řekl Zdislav. „Víte přece, jak rychle to jde! V jediném okamžiku vám před očima proletí celé roky! Aplafů naštěstí věděli o jakýchsi nesmazatelných nouzových zálohách, o kterých falšovatelé neměli ani tušení, proto je nemohli seškrtat a změnit. Aplafů si prohlíželi všechna neseškrtaná data, proto to zjistili tak rychle! A podle změn pochopili, co falšovatelům nejvíc vadilo - a to naopak přitáhlo jejich pozornost. V každém případě jim jsem vděčný, že vrátili na Zem spravedlnost!“

„Takže jsi získal zpět lidské tělo?“ přeměřila si ho tetička Barča pohledem.

„Nejen lidské tělo - i když ani proti němu nic nemám,“ řekl Zdislav. „Především jsem získal čest - a to je stokrát víc! Deset tisíc let mě všichni považovali za hnusného vyvrhele, ani ten Vuk mi nevěřil! Teprve Aplafů zjistili, jak to bylo doopravdy!“

„Na to se budu muset zeptat Vuka!“ rozhodla tetička Barča.

„Poslyš, tetí...“ přerušila ho Věrka. „Vuk už tu chybu uznal. A neříkala jsi mi náhodou, kdyby se časem ukázalo, že vaše »safety first« bylo zbytečné, že se obě Zdislavovi pokorně omluvíte? Teď se to tedy ukázalo - a máte slovo! Ale především k omluvě!“

„O tom bych se musela nejprve opravdu důkladně přesvědčit!“ odmítla Barča. „Dovol mi, abych teď i já trochu pochybovala. Nejprve se přeptám Vuka - a až pak se uvidí!“

„Správně pochybuješ,“ souhlasila naoko Věrka. „Podívej se tedy na poslední Vukův záznam! A taky na historii Atalantixu! Aplafů tvrdili, že smazané záznamy zvýrazní, stejně jako všechna podezřelá svědectví.“

„Podle čeho si troufají rozhodovat, která svědectví jsou podezřelá?“ vrčela Markéta.

„Podezřelá jsou všechna svědectví, neodpovídající skutečnosti,“ odvětil Zdislav. „Jsou to většinou svědectví typu »jedna paní povídala« - pravda je přitom v záznamech zničených Radou Moudrých a ty ukazují něco jiného. Prohlédněte si především ty smazané a obnovené záznamy - a pak teprve pochopíte, kde je pravda!“

„Ale vždyť tě všechna svědectví jasně usvědčovala!“ namítla ještě Barča.

„Všechna zachovalá svědectví, chceš říci!“ opravil ji Zdislav. „Vždyť byla všechna ve stylu »zaručeně jsem to tak viděl, škoda, že mě nenapadlo pořídit o tom záznam....«, jenže bez jediného záznamu, bez jediného skutečného důkazu! Rada Moudrých smazala všechno, co se jí nehodilo. Dnes děkuji Aplafům, že měli někde schované ty nouzové zálohy!“

„Vždyť by to úplně otočilo celé naše dějiny!“ lamentovala Barča, dokonale vyvedená z míry. Byl to pro obě šok. Aby se teď měly rozloučit s tím, čemu věřily už pět set let?

„To taky doufám!“ řekl Zdislav. „Ale o tom se tady nedohodneme. A bylo by špatné, kdyby se daly dějiny otočit jediným svědectvím! Pochybujte - ale jděte se také přesvědčit! Zeptejte se Vuka, jak mu bylo, když mu sám Aplafů otáčel svět naruby! A především - jděte se podívat na pravé důkazy! Vuk pořídil záznam, který všechno potvrzuje. Aplafů také nic nedali na svědectví z druhé ruky - sami se šli podívat, co se u nás na Zemi dělo! Pak teprve pochopíte, proč mám nové tělo a čistý štít!“

„Máš pravdu - jedno svědectví nestačí. Zvlášť od podezřelého!“ řekla kousavě Markéta. Zřejmě nechtěla za žádnou změnu připustit, že by to mohla být pravda.

„Dvě svědectví!“ opravila ji Věrka. „Moje snad taky za něco stojí! A jestli nepůjdete za Vukem a nezeptáte se ho, jak se mu líbil Aplafů, a především, jestli se nepodíváte na Vukův záznam a na obnovené záznamy z Atalantixu, prohlásím vás obě za zaslepené fanatičky!“

„Ale Věrko!“ vložila se do hádky její maminka. Nerozuměla sice, o čem se přou, ale postavila se za tetičky, neboť je považovala za důvěryhodnější.

„I ty, mami?“ obrátila se na ni Věrka vyčítavě. „Víš aspoň, o čem se dohadujeme?“

„To nevím, ale měla bys být ke starším lidem zdvořilejší!“ mínila matka.

„Copak nejsme?“ zastal se Věrky Zdislav. „My jsme neuvěřitelně zdvořilí, když se to srovná s pomluvami, které o mně všichni až na vaši dceru šířili!“

„Poslyšte, mladíku,“ obrátila se na něho maminka, „nejspíš to nevíte, ale ty dvě dámy jsou ze všech lidí v této místnosti nejstarší!“

„Omyl, mami,“ usmála se Věrka. „Nejstarší je Zdislav. Nejen tady, ale na celém světě, narodil se přece před deseti tisíci lety. Vypadá sice mladě, ale je starší než pyramidy!“

„Tak teď už tomu vůbec nerozumím!“ postěžoval si Věrčin otec.

„Z toho si nic nedělej, tati,“ utěšovala do Věrka. „Nejsi jediný, kdo nic nechápe. To, co se dnes stalo u Vukovy chalupy, otočilo náš svět naruby. Přišli k nám mimozemšťané, ale co víc, teď už budou přicházet častěji. Tetičky by to chápat měly, žijí celý život v očekávání této události, jenže jak vidím, rozhodilo je to víc než tebe a mámu, kteří nic netušíte.“

„Máš pravdu,“ řekla tetička Barča znatelně krotce. „Rozhodilo nás to. Jenže Vuk mi to právě potvrdil. Říká, že sedí ve své chajdě a studuje záznamy z Atalantixu. Podívala jsem se na jeho záznam - Aplafů na jeho paloučku, to je prostě bomba! Takže je to všechno pravda a nám dvěma nezbývá, než se teď pěkně pokorně omluvit. Tobě, Věrko, i Zdislavovi. Vlastně - především jemu. Křivdily jsme mu víc.“

„Co to říkáš, mami!“ vyjekla Markéta.

„Že se musíme obě dvě Zdislavovi omluvit,“ obrátila se k ní Barča sklesle, ale přísně. „Křivdily jsme mu, teď se to ukázalo, takže nám nic jiného nezbývá. Omezování Věrky byl sice jen následek našeho prvotního omylu, ale i Věrce se musíme omluvit.“

Vypadalo podivně, proč tak najednou obrátila, ale Věrka i Zdislav to chápali. Zřejmě se v té krátké chvilce nejen telepaticky spojila s Vukem, ale prohlédla si i záznamy. Prohlížení záznamů je přece rychlé, v jediné vteřině se dají strávit i hodiny. A Barča neváhala. Nejprve se optala na názor Vuka, který jí zřejmě poradil, kam se má zaměřit. Museli přiznat, že Barča dovedla nejen pochopit pravdu, ale také ji uznat.

„Ale mami! Ty tomu věříš?“ vyjekla Markéta.

„Zeptej se Vuka, sám ti to řekne!“ nařídila jí Barča. „Sama uvidíš, že u něho skutečně byl dneska Aplafů a budeš muset otočit. A co se týče omluvy... jestli jsi Zdislavovi nadávala »prolhaná pruhovaná příšera«, omluvíš se mu dvojnásob. Nedůvěra je omluvitelná, zejména vzniklá omylem, ale nadávky ne. Budeš muset do toho kyselého jablka kousnout a požádat Zdislava o odpuštění!“

„Já?“ vybuchla Markéta. „To snad nemyslíš vážně!“

„Myslím to vážně!“ zvýšila hlas i Barča. „Teď hned se spoj s Vukem! Omluvím tě, že budeš chvíli mimo debatu, ale neomluvím tě, jestli ještě něco kvikneš a nepodíváš se na ty záznamy. Začni hned teď, nebo tě i já prohlásím za zaslepenou fanatičku!“

„I ty, mami?“ bránila se Markéta vyčítavě.

„Vždycky mi šlo o spravedlnost!“ řekla Barča. „Uznávám, naletěla jsem. Jako ostatně všichni. Ale to neznamená, že to budu hájit! Chybovat je lidské, ale trvat na chybě, když už člověk pozná pravdu, je nelidské, pamatuj si to! A konec diskuse, teď volej Vuka!“

Markéta zmlkla a jako kdyby se zaposlouchala do něčeho vzdáleného. Zřejmě už volala telepaticky pana Vuka. Když se ale po chvilce dovolala, vypadala jako přešlá mrazem.

„Měli jste pravdu,“ řekla trochu stísněně. „A já byla bestie. Nebude to pro mě kousnutí do kyselého jablka, ale do nezralého citrónu, jenže trvat na chybě je opravdu nejpitomější na světě, takže... odpusť mi, Zdislave, už to nikdy neudělám!“

A trochu opatrně mu - podávala ruku.

Jestliže obrat tetičky Barči byl trochu nečekaný, byl aspoň pochopitelný. Tetička se od Vuka dozvěděla, že není v právu ona, ale Zdislav, načež ve jménu spravedlnosti změnila názor, který předtím tak úporně zastávala. Fakta hovořila jinak a nedala se už ignorovat.

Proměna tetičky Markéty byla z tohoto pohledu ještě neuvěřitelnější. Markéta byla od malé holky proti Zdislavovi tak naježená, že se zdálo nemožné, aby se změnila. Jistě na ni hodně zapůsobil obrat její matky Barči, ale přece jen... její omluvu Věrka rozhodně nečekala, aspoň ne tak rychle.

Ukázalo se však, že pro obě byla spravedlnost nad všechno ostatní. Tetička Barča si na ní zakládala - a u Markéty se dalo říci, že jablko nepadlo daleko od stromu. Ať to bylo i pro ni kousnutí do citrónu, spolkla vlastní hrdost, přiznala Zdislavovi pravdu a litovala své křivdy.

Zdislav se na to zachoval rytířsky. Neřekl ani slovo, jen přijal s podávanou omluvou i Markétinou nabízenou ruku. Stiskl ji a zeptal se:

„Do smrti dobrý?“

„Do smrti dobrý,“ souhlasila Markéta.

Věrka na to jen zírala. Teda, uvažovala, ublížit mi někdo tak krutě, jako tetička Markéta Zdislavovi, těžko bych to přešla tak rychle. Ale když to přijal Zdislav, tím lépe! Do smrti dobrý... snad to oběma vydrží!

A rychle oba plácla přes spojené ruce, aby to zpečetila.

Teda - to byl obrat! Jenže už bylo dávno po půlnoci a nezbylo než se rozejít. Tetička Barča nabídla Zdislavovi nocleh, jenže Věrka namítla, že i oni mají v bytě „pokoj pro hosty“, kde se dá snadno přespat, proč to tedy komplikovat? Dohodli se tedy, že se zase sejdou ráno, aby se společně poradili, co dál. Aplafů všechno otočili, musí se s tím nějak vyrovnat.

Tetičky pak odešly, Věrka se svolením rodičů připravila Zdislavovi pohodlnou pohovku a pak si všichni popřáli dobrou noc.

Zítra je den taky a ráno bude moudřejší večera...


Ráno neměl nikdo čas na dlouhé vyspávání. Věrce se telepaticky ohlásila tetička Barča s prosbou o pomoc, kterou Věrka nemohla odříci. Krátce poté se tedy všichni - až na malého Vojtíška - sešli u »pracovní snídaně«, kde ale nešlo ani tak o snídani, jako spíš o pokračování ze včerejšího večera.

„Předpokládám, že po té omluvě - když už jste ji přijali - můžeme spolupracovat,“ obrátila se Barča na Věrku a Zdislava. „Smím se vás na něco zeptat? Vuk mi před chvílí řekl, že se umíte spojit s Aplafů. Jak to děláte? Chtěla bych se jich osobně na něco zeptat. Jak se s nimi dá spojit?“

„Je to poměrně jednoduché,“ řekla Věrka. „Vyvoláš si gumalbit...“

„Počkej!“ zastavil ji Zdislav. „Zjednoduším to. Až do toho vyvolání gumalbitu je to stejné, ale dál nemusíš postupovat tak nemotorně. Vytvořím na to zkratku, pak postačí, když místo příkazu »myprim dfjomge« - čili »zobraz vesmír« - přikážeš »myprim Aplafů«. Bez mezihry s určováním hvězd to bude rychlejší.“

„Ty umíš tu zkratku udělat?“ zeptala se ho Věrka.

„Jistě,“ přikývl. „Ještě jsem všechno nezapomněl!“

Pak se chvilku zamyslel - zřejmě se telepaticky dohadoval s kalbedýrem biroivi.

„A je to!“ řekl po chvilce ulehčeně. „Ponecháme teď čest vyvolat Aplafů Barče. Jednak se jich chtěla na něco zeptat, jednak na znamení spolupráce, jako by se mezi námi nikdy nic zlého nedělo. Prosím - zkus si to, Barčo!“

Před tetičkou se objevila šedivá dlažební kostka, ale místo procházení oblohy se nad ní objevil zmenšený obraz - mimozemšťana.

„Vítejte!“ usmál se na všechny přítomné. „Co pro vás mohu udělat?“

Věrčini rodiče se na to dívali jako na zjevení - už protože nerozuměli ani slovu, ale při pohledu na dceru pochopili, že ta tomu tvoru rozumí.

Zdislav s Věrkou už to znali a přece se opět zachvěli, když si uvědomili, jak neuvěřitelně daleko od nich Aplafů je. Šest set světelných let je příliš velká dálka! I když už věděli, že to pro tyhle vesmírné bytosti není taková překážka.

I tetička Markéta vypadala jako v transu - tohle teď bylo důležitější než cokoliv jiného.

„Mám jen jednu otázku,“ obrátila se Barča na mimozemšťana. „Co děláme špatně?“

Mimozemšťan se na ni podíval s úsměvem.

„To je skutečně dobrá otázka,“ přikývl. „Ale je vás, jak vidím, jen šest. Nemohli byste se shromáždit třeba... třeba do sněmovního sálu Zámku? Pro začátek stačí, když se sejdete všichni, co mluvíte česky, ale později bude třeba rozšířit nové informace i na ostatní.“

„Už jste zjistili, v čem děláme chyby?“ opakovala tetička Barča otázku, aniž by dala jen mrknutím oka najevo údiv, že Aplafů ví o Zámku a tajném sněmovním sálu.

„Ano, ale je toho víc,“ odvětil Aplafů. „Sejdete se tedy v Zámku?“

„To můžeme zařídit,“ řekla Barča.

„Tak mě tam zavolejte!“ odvětil Aplafů.

A zmizel...


Svolávání česky mluvících kriogisů se chopily tetičky, neboť Věrka znala jen některé návštěvníky Zábojovy kavárny.

Věrka se místo toho spojila s panem Vukem a položila mu otázku, zda je jeho Studna skutečně aktivní a kdyby ano, jestli by přijal za učedníky její, Jitčiny a Víťovy rodiče. Dodala k tomu argument, že o kriogisech i tak vědí ze všech ne-kriogisů nejvíc a i sám Aplafů přece říkal, že trhání rodin je chyba.

Pan Vuk se přes noc vzpamatoval z překvapení i z toho, co se dozvěděl z obnovených záznamů. Odpověděl, že může s rodiči přijít prakticky kdykoliv, ale že bude nutné včas pro ně zařídit vyučování. Věrka by podle něho mohla také pomoci, ačkoliv má jen základy. Bude nutné podle rady Aplafů vymyslet kriogisí školu, aby se všem dostalo potřebných vědomostí o všech stránkách jejich nového života.

Věrka se tedy rozhodla a hned na místě požádala pana Vuka, aby změnil v kriogisy její rodiče, že je k němu obratem přivede. Snad to půjde stihnout před zasedáním v sněmovním sálu Zámku. A že by bylo dobré přidat k nim i rodiče Jitky a Víti.

„Dva lidi vezmu, ale víc asi ne,“ přivolil pan Vuk. „Bude chvíli trvat, než si prohlédnu tu sbírku pokrytectví, podlosti a nenávisti, shromážděnou tehdejší Radou Moudrých!“

„Snad to netrvá tak dlouho,“ přimlouvala se.

„Ty si na to nepamatuješ?“ zeptal se jí na oplátku. „Vlastně - vy tři jste mi tam hupsli s rozběhem jako do koupaliště, takže jste se tam utopili jako koťata. Obvykle to ale probíhá pomaleji, ne tak hrrr.“

„Můžu tedy přijít s našimi?“ opáčila netrpělivě Věrka.

„Ach jo!“ povzdychl si pan Vuk. „Tak je přiveď!“

Věrka po těch slovech zrušila telepatické spojení a jakoby se vytrhla z transu.

„Mami, tati, vezměte Vojtíška, půjdeme za Vukem!“ obrátila se na rodiče.

„Kam?“ nechápali oba.

„Za panem Vukem,“ opakovala Věrka. „Ukažte, sama přichystám košík pro Vojtíška, ať se zbytečně nezdržujeme.“

„Proč tak najednou?“ zeptal se otec. „Nepočkalo by to do zítřka?“

„Nepočkalo,“ odvětila Věrka, zatímco si bez ohledu na mínění rodičů vytvořila dětský košík a opatrně tam přenášela spícího brášku. „Události se na nás povalí jako lavina, nebude čas. Chci, abyste se účastnili už nejbližšího shromáždění ve sněmovním sálu Zámku, takže konec debaty, jde se!“

„Jakého Zámku?“ nechápal otec.

„To se dozvíte brzy,“ odbyla je Věrka. „Konec řečí, jdeme!“

Košík vrazila do ruky tátovi a sama vytvořila kjodlych do předsíně Vukovy chaloupky.

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Zdislav.

„Jen pojď, třeba tam budeš platný,“ souhlasila Věrka.

Prošli v pohodě bránou. Pan Vuk už je očekával, ačkoliv nevypadal nadšeně.

„Manipulace se Studnou vypadá úplně jinak, než vám asi vaše dcera vykládala,“ začal opatrně, když otevíral dveře ke Studni.

„Nic nám neříkala,“ ujistil ho Věrčin otec. „Jen že se tady utopili v jakési divné vodě.“

„To nebyla voda, ale prygo,“ uvedl to pan Vuk na pravou míru. „Není účelem se v něm utopit, postačí po několik minut vydržet pod hladinou. Obvykle spustím do Studny žebřík, nováček do pryga sestoupí, potopí se, jen má hlavu nad hladinou, chvilku tak počká, pak se nadechne, ponoří se do pryga celý a když už nevystačí s dechem, rychle se vynoří. To musí opakovat, než se v prygu objeví zajiskření, ohlašující konec procedury.“

„To jsem neviděla,“ řekla Věrka. „Jak se pamatuji, utopila jsem se, ale žádného jiskření jsem si nevšimla. Trochu světla tam bylo, ale bylo úplně klidné.“

„Vy tři jste vůbec byli neobvyklý případ!“ vzdychl si pan Vuk. „Po přeměně a zejména po tom zajiskření Studna vždycky rychle vyschla, u vás tří tomu bylo nejinak, takže jsem mohl sestoupit až na dno a jednoho po druhém vás vynést. Jenže - teď si nejsem jistý, zda to půjde tak snadno. Studna je plná a nevím, zdali vyschne, abych případně mohl vytáhnout někoho až ze dna, kdyby spadl až na dno.“

„Nic jednoduššího!“ usmál se Zdislav. „Buď najdete někoho, kdo se tam stihne spustit po žebříku bez nadechování, anebo požádáte o potápěčský dýchací přístroj, s jehož pomocí vydržíte na dně třeba hodinu i bez utopení. To není problém. Jakmile utopence vytáhnete na vzduch, sám už začne dýchat. Prygo není voda, mimo Studnu se okamžitě vypaří.“

„Myslíš?“ znejistěl pan Vuk.

„Už jsem ti někdy radil špatně?“ opáčil Zdislav.

„No dobrá,“ ustoupil pan Vuk. „Můžeme to zkusit.“

Museli to krátce vysvětlit i Věrčiným rodičům a ještě dvakrát ujistit Věrčinu maminku, že se o Vojtíška nemusí bát, protože nejde o utopení, ale o to, aby i mimino bylo pod hladinou jen na nezbytně dlouhou dobu.

Jako první se odhodlal vyzkoušet pobyt ve Studni Věrčin otec. Vlastně mu nic jiného nezbývalo, nemohl přece poslat zbaběle dopředu vlastní ženu a tím méně miminko. Vstoupil po lehkém žebříku do Studny a chvíli se potápěl v prygu, než začala Studna jiskřit, načež na pokyn pana Vuka vystoupil mezi ostatní. Jak prorokoval Zdislav, prygo se z oděvu rychle vypařilo, takže mohl s úsměvem předvést, že to není tak zlé, jak se zdálo.

Jako druhá se do Studny spustila maminka. Po druhém ponoření pod hladinu Studna i u ní zajiskřila na znamení, že je vše hotovo. Nejtěžší otázkou bylo, co teď s Vojtíškem. Vyřešil to Zdislav. Klidně prohlásil, že prygo kriogisům neškodí, převzal od Věrky košík s bráškou, spustil se hbitě do Studny i s košíkem a pětkrát dítě potopil pod hladinu, než i jemu Studna na rozloučenou nezajiskřila.

Trvalo to déle než u dospělých, ale pan Vuk měl pro to vysvětlení.

„Kdyby dítě bylo nahaté, bylo by to rychlejší,“ mínil. „Chvíli zřejmě trvalo, než se mu prygo dostalo až na kůži.“

Ale i teď se všichni dočkali.

„Tady máte Vojtíška!“ podával Zdislav košík s dítětem rodičům.

Matka se ho samozřejmě hned chopila a rychle zjišťovala, zda se miminku nic nestalo. Mocné zívnutí ji však ujistilo, že Vojtíšek nejspíš tento důležitý okamžik zaspal.

Rodina byla konečně pohromadě.

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2017 18:58