Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Český sněm

Toho rána stihl pan Vuk změnit v kriogisy ještě Jitčiny i Víťovy rodiče. Navrhla mu to Věrka, aby podpořila kamarády. Dokonce je s ním šla přesvědčit, aby se nebránili, že to bude určitě pro jejich dobro.

Jitka s Víťou by samozřejmě skákali radostí do stropu a sami se připojili k přemlouvání vlastních rodičů, takže jejich nechuť či snad jakýsi podvědomý odpor ke změnám nevydržel dlouho. Oba to stihli stejně rychle jako Věrčini rodiče, takže už mohli jít s ostatními kriogisy na sněm do Zámku.

Tam už byla hlava na hlavě. Každý si vytvořil židli, kde bylo právě volno a když tam dorazila skupinka s Vukem, trojlístkem dorostenců, rodiči a Zdislavem, byl sněmovní sál, původně prázdný jako tělocvična, plný netrpělivě očekávajících lidí. Věrka se podivila, kolik kriogisů v Čechách žije. A další ještě přicházeli. Pana Vuka většina příchozích zdravila, zato rodiny Krčmářů a Marešů nikdo neznal, neboť teprve před chvílí prošli Studnou a získali tak právo - a vlastně i povinnost - zúčastnit se Sněmu českých kriogisů. Věrka byla tak trochu výjimkou. Hlásili se k ní aspoň kriogisové ze Zábojovy kavárny, překvapení, jak se změnila.

Věrka vytvořila židle pro ty, kdo tuto možnost ještě neznali. Všichni se rychle posadili a očekávali, co bude dál. Skupinka nováčků kolem pana Vuka budila pozornost. Jindy by asi byli středem pozornosti, ale dnes byl hlavní účel Sněmu zajímavější. I tak se po nich spousta lidí ohlížela. Věrka se na okamžik zvedla, aby spočítala nebo aspoň odhadla počet lidí v sále, ale pan Vuk si toho všiml a rukou ji stáhl zpátky do židle.

„Jestli nás chceš spočíst, je nás šest set osmdesát,“ řekl s úsměvem.

„Jak víte, že jsem nás chtěla spočítat?“ podivila se.

„Jiný důvod ke vstávání jsi přece mít ani nemohla, návštěvníci Zábojovy kavárny sedí na opačné straně,“ usmál se pan Vuk a Věrka musela uznat, že ji odhadl naprosto přesně.

Velký sál Zámku bzučel jako úl. Neobvyklý důvod Sněmu všichni znali, nenechával je v klidu a všichni se těšili, že po pětadvaceti tisíci letech uvidí aspoň obraz mimozemšťanů, byť se sem dostaví jen v této podobě. Všichni věděli, že by se skutečný Aplafů do sálu ani nevešel, ale i tak cítili, že je to přelomová historická událost.

»Jsme už všichni?« zeptala se shromáždění tetička Barča, stojící na vyvýšeném stupni a sledující zaplněnost sálu. »Chybí někomu soused?«

Nikdo se neozval. Všichni už seděli.

Kriogisové se svolávají tak, že každý volá dva určené jako »sousedy«,“ vysvětlovala rychle Věrka nejen svým rodičům, ale i Krčmářům a Marešům, sedícím vedle nich. „Tak se svolají nejrychleji. Je na tom založená i kontrola, aby tu byli všichni. Každý sleduje příchod svých »sousedů« vestoje a když je spatří, může se sám posadit. Je to rychlé a spolehlivé.“

Na další otázky ale nebyl čas. Před tetičkou se objevil stolek s kostkou gumalbitu, nad nímž se vzápětí objevil zmenšený obraz Aplafů. Sálem se rozlehl jeden společný povzdech. Také Aplafů si shromáždění chvilku prohlížel, nejspíš neméně nadšeně než lidé jeho.

„To jste z Čech všichni?“ zeptal se Barči. Ke všeobecnému údivu na ně mluvil česky, takže mu rozuměli i úplní nováčkové: Věrčini rodiče, Krčmářovi a Marešovi.

„Ano, to jsme všichni,“ ujistila ho vážně tetička. Také ona to řekla česky ačkoliv dobře ovládala i jazyk sryzrav.

„Pravda, už víme, že představujete obyvatele poměrně malého dílu vaší pevniny,“ kývl Aplafů. „Budeme muset uspořádat více takových setkání, než se dohovoříme se všemi. Ale menší počet má i své výhody, snadněji se dohovoříme. Nejprve se zeptám - máte dodatečně ještě jiné otázky než tu přednesenou minule?“

„Zatím ne,“ odpověděla mu za všechny tetička Barča. „Další otázky se mohou objevit až po vyjasnění těch důležitějších.“

Samozřejmě měli všichni otázek plno, ale nejvíc by jich bylo, jak se vlastně Aplafů na Zemi objevili. Naštěstí si všichni uvědomovali, že se s nimi budou muset obrátit na ty, kdo s nimi hovořili jako první. Barča to měla očividně sesumírované dobře, proto ji ostatní raději nechali mluvit za všechny a jen němě přihlíželi.

„Zvolili jste si zajímavý způsob kladení otázek,“ pokračoval Aplafů. „Málo civilizací začíná dotazem na své vlastní chyby. Ale když už o nich víte, proč se na ně ještě ptáte?“

„Nevíme, v čem jsou ty chyby,“ odvětila rychle Barča. „Máme prostě dojem, že se nám něco nepovedlo. Nějakou chybu jsme udělat museli, jen nevíme, jakou.“

„Úplnou jistotu v tom nemáme ani my,“ odvětil nečekaně vážně Aplafů. „Zdá se, že příčina vaší degenerace je již stará. Základní chyby udělali vaši prapředkové již v dobách do dvou generací po smrti našich krajanů, kteří vaše společenství založili.“

„To je ale příliš dávno,“ namítla Barča.

„Je,“ souhlasil Aplafů. „Skoro se dá říci, že ty odchylky byly zpočátku nepatrné, téměř zanedbatelné. Jenže i malá odchylka vede časem k větší a větší chybě a může být naopak nebezpečnější než velká odchylka, kterou dřív zpozorujete a můžete proti ní včas zakročit. Například - přemýšleli jste někdy kriticky o vašem Kodexu? Pochybovali jste o něm?“

„Mnohokrát!“ ozval se Zdislav zprostřed sálu.

„Aha - náš tygr!“ podíval se po něm Aplafů. „Tobě i tvé mladé kamarádce to uvěřím, ale kdo se k vám přidá?“

Sál oněměl úžasem. Pochybovat o Kodexu - takové kacířství přece nikoho ani ve snu nenapadlo. Až teď - sám Aplafů! Nezdá se to všem?

„Opravdu si myslíte, že zásadu »Nezasahovat mezi lidi, dokud oni neohrožují někoho z vás« vám dali naši krajané?“ pokračoval mimozemšťan.

„Je v základech našeho Kodexu,“ řekla opatrně Barča.

„Ano, to už jsme zjistili,“ souhlasil Aplafů. „Zajímalo nás ovšem i to, kdy se tam tahle zásada dostala. Naši krajané vám dali Kodex mírně odlišný. Biroivi zaznamenává všechny úpravy a zachovává i neplatné, smazané a změněné záznamy. Přesně se z toho dá zjistit doba, kdy jste začali Kodex upravovat.“

„My jsme nikdy nic neupravovali!“ odmítla to vážně Barča.

„Kdo - my?“ zeptal se jí Aplafů. „Jistě, vy co jste tady, jste se neodvažovali upravovat Kodex a základní zásady. Zasahovali do nich ale vaši předkové. Dnes už ve vašem světě žije jen jediný pamětník posledních úprav. Původní znění Kodexu bylo shodné s naším, kterým se řídíme i my. Ale už ve druhé generaci se mezi vámi našli odvážlivci, kteří zkoušeli Kodex upravovat. Zprvu nepatrně, pak víc. Největší - a dá se říci zločinné - změny provedli viníci zkázy vaší ukázkové společnosti Atalantix. Měli to usnadněné předchozími, zdánlivě ne tak závažnými změnami. Vy všichni, co jste tady, jste se po celé věky - jistě v dobré víře - řídili špatnými zásadami. A dá hodně úsilí obrátit váš svět správným směrem. Tam, kam vás naši krajané původně nasměrovali.“

„Má to znamenat, že původní zásady byly v protikladu s našimi dnešními?“ zeptala se opatrně Barča.

„V úplném protikladu snad ne,“ odvětil Aplafů. „Jenže v protikladu s našimi zásadami jednají dnes lidé, kteří nemají přístup k našim prostředkům. A zásada »nezasahovat mezi lidi« vám doslova zakazuje usilovat o nápravu. Teprve když se lidská nespravedlnost dotkne vás samotných, smíte aspoň něco málo změnit. Chybou je, že vás nespravedlnost mezi lidmi nechává chladnými a nečinnými.“

„V původních zásadách tedy bylo... zasahovat?“ zeptala se opatrně Barča.

„Původní zásady vyžadovaly potlačovat každé nespravedlivé jednání, kdekoliv na ně narazíte. Nejen mezi kriogisy, ale i mezi ostatními lidmi. Domníváme se, že se to vašim předkům zdálo příliš obtížné, proto tam dali vsuvku, že se to týká jen vás.“

„Čili - omezili spravedlnost jen mezi námi?“ upřesňovala si to Barča.

„Ano,“ přikývl Aplafů. „Dá se říci, že vyměnili spravedlnost za pohodlí. Druhý krok následoval jen o jednu generaci později. Vsuvka se změnila na zákaz. Lidé beze smyslu pro spravedlnost nesou vždy nelibě zásahy proti nim a často se brání i nevybíravými prostředky. Při napravování nespravedlností mezi lidmi vaši předkové občas způsobovali nepříjemnosti i nezúčastněným. Jenže těch byla většina a takové zásahy jim nakonec zakázali. Tak vznikla zásada »Nezasahovat mezi lidi, dokud neškodí nám, kriogisům«. V Čechách tomu odpovídá heslo »Nehas, co tě nepálí«. Kdyby se toho drželi i hasiči, byla by to katastrofa.“

„Ale porušení té zásady způsobilo zkázu Atalantixu,“ namítla Barča. „Naši předkové se pokusili vytvořit tam ukázkovou společnost, tím připoutali nežádoucí pozornost sousedních národů a vzniklá válka všechno zničila.“

„Jenže podle našich analýz naopak zkázu Atalantixu přivodila právě tato zásada,“ řekl Aplafů. „Tenkrát ještě platilo: »Pomáhejte využívat biroivi i těm, kdo tuto možnost nemají«. Vytvoření ukázkové společnosti bylo správné a kdybyste dodržovali spravedlnost, nevznikly by žádné problémy. Dobyvatele byste nepustili přes hranice, stačila by zeď nebo pevný plot, nenechali byste je loupit a zabíjet. Spravedlnost by vám navíc nedovolila podporovat lenost a úroveň všech obyvatel by stoupala, namísto úpadku, který jste zavinili.“

„My?“ opáčila významně Barča.

„Vy kriogisové,“ upřesnil Aplafů. „Samozřejmě to tenkrát zkazili vaši prapředci, ale vy v tom špatném směru pokračujete. Po zkáze Atalantixu zmizela zásada »Pomáhejte využívat biroivi i těm, kdo tuto možnost nemají«, kriogisové se uzavřeli do sebe a oddělili se od lidí. Vytvořili jste tak vlastně kastu Vyvolených, tedy přesně to, čemu jste měli bránit nejvíc.“

„Ale my přece nedovolujeme, aby se mezi nás Vyvolení dostali!“ namítl zprostřed sálu pan Vuk. „Je to jedna z našich nejdůležitějších zásad!“

„Víme o tom,“ opáčil Aplafů. „Ale uplatňujete to pravidlo jen na Vyvolené mezi lidmi. Přitom jste se sami stali takovou kastou a nejspíš si to ani neuvědomujete. Původně jste měli připravit všechny lidi vašeho světa k využívání biroivi, ale co jste v tomto směru dokázali?“

„Měli jsme především vydržet do vašeho příchodu,“ řekl kdosi ze sálu.

„To vám před dvanácti tisíci lety uložila tehdejší Rada Moudrých,“ nesouhlasil Aplafů. „Místo morální povinnosti pomáhat ostatním vám uložila starat se především o sebe. Pouhé dva tisíce let poté vám jiná Rada Moudrých úplně zakázala starat se o lidi a sama způsobila katastrofu, jaká nemá obdoby na všech světech, kde pomáháme. Kde mohl váš svět dneska být, ponechám vaší fantazii, ale rozhodně by nebyl na pokraji zkázy uprostřed válek.“

„Měli bychom tedy pomáhat lidem?“ zeptala se trochu nerozhodně Barča.

„Jistěže!“ potvrdil jí Aplafů. „To byl přece váš původní úkol - nenápadně pomáhat všem, kdo si to zaslouží. K tomu ale patří i povinnost nepodporovat mezi lidmi zlo. Dovolili jste, aby zlo svět ovládlo a náprava bude obtížná. Měli byste ten úkol přijmout a napravit tak chyby vašich předků.“

„To by ale znamenalo, že naší největší chybou bylo, co nám naši předkové uložili jako povinnost?“ zeptala se pro jistotu Barča.

„Tak nějak,“ usmál se chápavě Aplafů.

„To tedy bude fuška,“ vzdychla si Barča. „Pěkně nám to naši předkové zavařili!“

„Nesvádějte všechno jen na své předky,“ napomenul ji Aplafů. „Část problémů jste si zavinili sami. Věděli jste, jaký důraz dávali naši předkové na spravedlnost, ale dělali jste pro to málo. I vám přinášelo ulehčení, když jste mohli proti nespravedlnosti zasáhnout. Věděli jste, že je zla kolem vás plno, ale nenapadlo vás, že zásada »Nezasahovat, dokud neohrožují někoho z nás« je nespravedlivá až běda?“

„Napadlo - ale většina považovala nezasahování za důležitější než spravedlnost,“ řekl trpce Zdislav.

„Máš pravdu,“ souhlasil Aplafů. „A právě to byla vaše největší chyba.“

„Největší, ale ne jediná,“ přikývl Zdislav.

„Největší, ale ne jediná,“ souhlasil i Aplafů. „Měli byste to napravit. Naráz to v celém světě asi nepůjde, budete muset začít od menších oblastí. Čechy nejsou příliš velké, měly by se dát rychle ovládnout, ale přitom jsou dost velké, aby posloužily jako příklad. Proto jsem se chtěl nejprve dohodnout s vámi. Samozřejmě jen pokud budete chtít.“

„Mohli bychom nechtít?“ opáčila Barča uraženě. „Nám jde přece také o změnu. Víme, že jsme někde udělali chybu - netušili jsme ani, že je tak dávná, ale chceme ji napravit!“

„To je dobře,“ usmál se Aplafů. „Máte zatím štěstí. Kdybyste odmítli, nemělo by toto shromáždění smysl a my bychom museli vyhledat jinou, ochotnější skupinu.“

„Máte snad už nějaký plán, jak na to?“ zeptala se Barča dychtivě.

„Máme,“ přikývl Aplafů. „Ale na to potřebujete něco víc, než dosavadní prostředky. První podmínkou je umět se domluvit. Víme, že jste dosud k jednání používali shromaždiště jako je toto. Je to ale pomalé a neefektivní. Současně s úpravou biroivi vám dáváme novější druh konferencí. Dosavadní pikaje se tím jen rozšíří. Zapamatujte si způsob vyvolání.“

Způsob vyvolání se příliš nelišil od dálkové telepatie, až na to, že se nevztahovala na psychorezonanci jedné osoby, ale na cosi těžko postřehnutelného. Nebyla to výzva určité osobě, ale všem v tomto sále.

V té chvíli, jak se zdálo, všichni ztuhli. Nikdo se ani nehnul, jen telepatie Aplafů byla najednou čistší a průzračnější.

„Kdo tento druh pikaje vyvolá, stává se prvním mluvčím,“ pokračoval Aplafů. „Hovor se nesmí ponechat na živelnosti, to byste se navzájem ukřičeli, i když všechno řídí biroivi. Biroivi proto přiděluje slovo jednotlivým zájemcům v takovém pořadí, jak se přihlašují. Jen prvnímu mluvčímu zůstává řídící úloha, může vstupovat do diskuse mimo pořadí a v jistých případech může i přerušovat právě hovořícího. Na konci jednání se prostě odtrhnete jako při vciťování. Vyzkoušíme si to. Prvním mluvčím jsem já a žádám paní Barboru, aby se přihlásila do diskuse. Ještě připomenu, že každý může vyjádřit svůj názor i bez řečí. Zapamatujte si, jak se vyjádří souhlas a nesouhlas - víc není třeba. Barvy jsme pro váš svět zvolili tak, aby odpovídaly vašim zvykům: žlutá znamená přihlášení, zelená souhlas a červená nesouhlas.“

Následovaly tři těžko popsatelné záchvěvy. První z nich ukazoval, jak se mají zájemci přihlašovat o slovo, druhý znamenal »ano«, třetí »ne«. Obraz Aplafů se přitom na okamžik zbarvil příslušnou barvou.

Krátce poté už se Barča skutečně přihlásila. Všichni si přitom všimli, že i ona nakrátko žlutě zasvítila.

„Jestli jsem to dobře pochopila, výhodou nového způsobu je snadné svolávání a menší šum,“ zkusila to shrnout. „Dosavadní způsob byl pracnější a neumožňoval tak čistý hovor.“

„Nejen to,“ přerušil ji Aplafů. „Mnohem větší výhodou je rychlost jednání. Mohli jste si všimnout, že jednání probíhá urychleně, asi jako prohlížení záznamů. V okamžiku se tak můžete dohodnout i na složitých otázkách a také tento způsob využívat při školení nováčků. Diskuse řízená prvním mluvčím - nebo učitelem - je pohotovější a má dálkový charakter, takže se nemusíte před společným jednáním shromažďovat. Kdo se nachází v jiné místnosti, tomu se zobrazí seznam účastníků i s barvami na nejbližší stěně a v přírodě se mu případně zobrazí i ta stěna.“

„To vypadá velice lákavě,“ připustila Barča.

Zelené záblesky v sále ukázaly přitom souhlas většiny přítomných, kteří už pochopili, jak to dát najevo.

„Navíc můžete do diskuse vkládat klasické záznamy a tak všechny rychle seznámit i se složitými situacemi,“ přidal Aplafů. „Záznam může vkládat kdokoliv, nejen první mluvčí, dá se vložit i část záznamu a přitom může souběžně ostatní upozorňovat na důležité body.“

„To vypadá ještě lépe!“ ocenila to Barča.

„Používejte to tedy,“ kývl Aplafů. „Máte tím i základ pro školy. Teď vám ještě přidám naše doporučení, jak byste měli podle našeho mínění postupovat dál...“

„Máte pro nás připravenou... jakousi strategii dalšího postupu?“ zeptala se Barča.

„Něco takového,“ přikývl Aplafů. „Je to jedna z více možných cest. Můžete vymyslet i jinou, ale pak si dobře rozvažte, co bude lepší.“

„Přijmeme vaše rady,“ ujistila ho Barča. „Tím spíš, že žádnou jinou cestu připravenou nemáme. Dosud jsme navzdory neurčitým pochybám uchovávali současný stav. Dnes jsme se o našich chybách konečně dozvěděli víc, ale chybí nám představa o nápravě. Máte-li pro nás radu, sem s ní!“

Shromáždění snad ještě víc zpozornělo.

„Dobrá, naše mínění je takové,“ začal Aplafů. „Naše prostředky mohou lidem přinést spoustu dobrého, ale ještě víc zlého. Nejvíc se obáváme použití síly ve vašem světě, kde se násilí nepřípustně zneužívá. Toho byste se měli vyvarovat - ačkoliv ani na tom netrváme absolutně. Nesmíte zásahem způsobit víc škod než užitku, jak vidíte na nespočetně příkladů po světě. Měli byste zachovávat dosavadní zásadu používat sílu jen když jsou ohroženi lidé, ale rozšířit ji na všechny, nejen na kriogisy. Neměli byste se od lidí oddělovat a ponechávat je jejich osudu. Nejlepším řešením by bylo nenápadně ovládnout váš svět a lidem postupně vnutit Kodex.“

„Ale k ovládnutí našeho světa je síla nutná!“ namítla Barča.

„Není,“ usmál se Aplafů. „Dá se to udělat i ve směru od obyčejných lidí. Co vám brání nechat se zvolit jako zastupitelé lidí?“

„Lidi nás neznají,“ začala vypočítávat Barča. „Nemáme vliv v médiích - kdo by nás volil? A na volby jsou potřeba peníze, hodně peněz. A my je nemáme.“

„Nemáte,“ souhlasil Aplafů. „Ale můžete mít velice snadno oboje. Stačilo by vyměnit poustevny za hospody. Máte v Čechách jednu jedinou kavárnu - proč jich nemáte víc? Proč si nezaložíte vlastní televizi a nevydáváte vlastní zprávy?“

„Na to nemáme dost lidí,“ sýčkovala Barča. „Vlastní televize... nehledě na to, že na to nemáme prostředky, co by tak mohla zajímavého vysílat? Zejména kdybychom se rozhodli vysílat pravdivě? Televize potřebuje velké technické zázemí a síť reportérů.“

„Všichni umíte pořizovat záznamy, ne?“ opáčil Aplafů. „Vložte je do zpráv!“

„Naše záznamy se přece nedají vysílat v televizi,“ zarazila se Barča.

„To není problém,“ usmál se Aplafů. „Dodáme vám převodník, který ze záznamu nebo zvolené částí vytvoří elektronický film, vhodný k vysílání současnými televizními systémy. Samo sebou tam nebudou všechny pocity, ale zrakové a sluchové postačí. Překódování není žádný problém.“

Zelená vlna, probíhající sálem, ukazovala, že se tento návrh většině zalíbil.

„Zprávy samy nestačí,“ namítala ale Barča. „Staré zavedené televizní stanice se proti nám spojí a nepovolí nám vysílat filmy...“

„Cožpak nemáte miliony záznamů v biroivi?“ nadhodil Aplafů. „Rázem budete mít víc filmů než lidé. A můžete vytvářet vlastní dokumentární i přírodopisné pořady - pořizovat záznamy dovedou přece i děti a jejich záznamy létání s racky budou přímo lahůdkou! Kam se na ně hrabou filmy pořizované z vrtulníků a letadel!“

„Dobře, to by šlo...“ přijala návrh Barča. „Teď je nás málo, ale když nám naše Studny umožní zvýšit náš počet, nebude to nereálné. Můžeme zkusit ovládnout Čechy.“

„Dávejte ale dobrý pozor na to, koho mezi sebe přijímáte a zamyslete se také sami nad sebou, jestli se vám smysl pro spravedlnost někde neztratil. Pak se můžeme poradit, co dál,“ přikývl Aplafů - a zmizel...

Kriogisové v sále se opět pohnuli, ale nikdo nebyl po dlouhé nehybnosti zdřevěnělý.

Proč také, když to trvalo zlomek vteřiny?


Barča neztrácela čas a okamžitě po zmizení Aplafů vyvolala další pikaj a samovolně se tak stala jeho první mluvčí.

„Ten nám to ale natřel!“ oslovila shromáždění.

Jenže už v té chvíli pocítila první přihlášku do diskuse a rychle ji uvolnila, ani neměla čas všimnout si, kdo to byl.

„Nejde o to, jak nám to natřel,“ ozval se Zdislav. „Když jsem ho poslouchal, zaujal mě jeho smysl pro spravedlnost. Deset tisíc let tvrdím, že jsou především spravedliví! A to by mělo být důležité i pro nás. Musíme nadřadit spravedlnost nad ostatní vlastnosti. Nestačí to jen uznat, musíme to i pochopit - což vlastně znamená převzít - a více se rozhlížet. Měl by to být i konec naší uzavřenosti.“

Zdislav skončil a Barča uvolnila dalšího přihlášeného, aniž by si v sále všimla žlutého záblesku při jeho přihlášení.

„I Aplafů nás ale varoval, ať si dáváme dobrý pozor na to, koho mezi sebe přijímáme!“ připomněla všem její dcera Markéta. „Není to také důležité? Abyste to nepřeslechli - umožnili měnit na kriogisy více lidí denně, zatím jen ve Studni pana Vuka. Ale obávám se, že Vuk nebude na výběr a školení nováčků stačit. Měli bychom včas vymyslet pravidla, jak budeme další nováčky vybírat a co s nimi!“

„K tomu nám ale Aplafů přidali i pár dobrých postřehů,“ odvětila jí Barča. „Máme pro nováčky zřídit školy, aby jejich výchova neležela jen na Správcích Studní. Předpokládám, že to bude úkol pro dosavadní kriogisy »na volné noze«. Bude to nutné - jedná se o nápravu chyb, těžko někdo zůstane stranou. Zrychlené vyučování to ulehčí, ale skončilo nám zřejmě leháro a musíme se začít více snažit.“

V záplavě zeleně v sále se další žlutý záblesk ztratil, ale Barča si ho všimla a rychle mu dala slovo.

„Měl bych nápad!“ přihlásil se opět Zdislav. „První školu můžeme založit přímo tady. Sněmovní sál změníme v přednáškový - sněmovat už tu přece nebudeme. Školu bychom tedy měli, teď potřebujeme učitele. Hlásím se tedy dobrovolně. A kdybychom se časem měli rozdělit podle oborů, zamlouvám si předmět »Historie kriogisů«.“

Skončil - ale chvíli trvalo, než se přihlásil další. Byl to jeden ze starších kriogisů, jak se zdálo, starší i než pan Vuk.

„Také se hlásím za učitele,“ nabídl svou účast v nové škole. „Ale nebudeme potřebovat jen učitele. Kdo z přítomných si troufne podílet se na vytvoření televizní společnosti? Bude to určitě velice zajímavá práce, jen bude třeba vyznat se nejprve trochu víc v lidské technice a na to se, upřímně řečeno, necítím.“

„Trochu se v televizi vyznám,“ přihlásil se Věrčin známí ze Zábojovy kavárny Vincek. „Jestli nám Aplafů dodají konvertor, mohl bych se pokusit dělat režiséra.“

Pár zelených světélek ho očividně pochválilo, ale další nabídky nepřicházely.

„Dobrá,“ rozhodla se Barča zbytečně už pikaj neprotahovat. „Takže se taky přihlásím za učitelku. Nejraději bych měla předmět »Motýlí efekty« - jenže ty nám Aplafů slíbili ještě hodně pozměnit, takže s nimi začnu později. Od začátku bych proto zahájila výuku »základů vciťování a telepatie«, to bude nejpotřebnější. A za ředitele školy navrhuji pana Vuka, neboť náš Zámek beztak až dosud spravoval. Souhlasíte?“

Tentokrát celý sál blikl zeleně skoro v tentýž okamžik. Bylo vidět, že na toto téma není třeba dalších debat - kdoví, kdy se příště najde taková shoda.

„Teď se asi rozejdeme,“ pokračovala. „A vy, kdo jste se do této chvíle ještě nerozhodli, začněte usilovně přemýšlet, jak se zapojíte. Jak říkám, leháro skončilo a kdo si sám nezvolí nic, tomu případně něco přidělíme, ale už si nebude moci vybírat. Jasné?“

Co nečekala, že se přihlásí další Pražák - kavárník Záboj. Ale rychle mu udělila slovo, aby nezdržovala.

„Mohl bych nabídnout pomoc při zakládání kaváren a hospod,“ slíbil. „Ale mám také otázku. Týká se našeho vztahu k ostatním kriogisům ve světě. Neměli bychom je upozornit na příchod Aplafů a změny, které z toho vyplývají?“

Po jeho slovech bylo chvíli ticho. Pak se přihlásil pan Vuk a Barča ho rychle vybídla, aby své mínění přednesl všem.

„Myslím, že se to mezi námi kriogisy rychle roznese,“ usmál se. „Zapírat to ani nemá smysl, takže - když se vás někdo zvenčí zeptá, co se v Čechách děje, klidně mu všechno bez obalu vyklopte, myslím, že to každý pochopí. Ostatně soudím, že to většina z nás tak jako tak svým zahraničním známým vyslepičí dřív než se překulí týden - tak o co jde?“

„Možná,“ opáčila Barča, když s úsměvem skončil. „Ale já bych to zase tak jednoduše neviděla. Většina to přijme s nadšením - vždyť jde o naplnění našeho dosavadního smyslu života! Mám jen jakési obavy z Indie. Uvidíme, s jakým nadšením to přijme Ándrapradéš.“

„Proč by neměli být v Indii nadšení jako my?“ zeptal se nevinně pan Vuk.

„Protože ponesou největší tíhu výtek,“ řekla Barča. „Oni přece do dneška určovali, jak se budeme chovat a kterým směrem půjdeme. A teď to bude vypadat, jako kdyby se Čechy pokusily o převrat.“

„Češi se sami o žádný převrat nepokusili,“ namítl pan Vuk. „Převrat vyvolala návštěva Aplafů. Pochybuji, že by měli v Ándrapradéši odvahu postavit se jim! Ale bylo by zdvořilé je na tu změnu co nejdřív upozornit. Poslyš, Barčo, byla jsi za nimi nedávno, nechceš se tam vypravit jako posel dobrých zpráv?“

„Zdvořilé by to bylo,“ přikývla. „Dobrá, půjdu tam hned, jen co se tady rozpustíme. Má ještě někdo něco?“

Pohledem do sálu ale zjistila, že nikdo nic nemá. Roztrhla tedy pikaj.

Všichni si ulehčeně vydechli.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10