Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Rozhřešení

Barča se vrátila z Ándrapradéše v dobré náladě.

Ándrapradéš to prostě vzal na vědomí,“ hlásila. „Vědecká Rada se nadšeně přidala, místo pracného objevování jednotlivých funkcí biroivi se mohou těšit na úplný návod, navíc i s novinkami za pětadvacet tisíc let! Ten návod k použití by byl jako kniha pořádně tlustý! Jen Společenská Rada vypadala jako hejno zmoklých slepic, když jsem jim věštila totální změny v Kodexu.“

„Nebyli ale proti?“ zeptal se Zdislav.

„Nebyli,“ ujistila ho Barča. „Na Vukův záznam návštěvy Aplafů u něho v lese nábožně zírali jako na zázrak. Jen někteří spínali ruce, když Aplafů pochválil Zdislava za to, že byl spravedlivý i v nespravedlivém trestu. Co ale mohli dělat, když to tak rozhodl Aplafů! Ještě že jsou všichni pachatelé dávno po smrti, teď by od nich ani pes kost nevzal. Pane jo, to to vzalo obrat!“

„Zaplaťpámbu!“ vzdychl si Zdislav.

„Zítra svolám další pikaj,“ rozhodla Barča. „Už se ani nebudeme scházet, vyzkoušíme si pikaj na dálku.“

„Máš něco důležitého, aby to stálo za to?“ zeptal se Zdislav.

„Jistěže!“ opáčila Barča. „Musíme se dohodnout, jak budeme přijímat další nováčky. Je přece škoda nechávat Vukovu Studnu zahálet, ale na druhou stranu nás Aplafů varoval, ať si dáváme pozor, koho mezi sebe přijímáme. Musíme to vzít vážně. Očekávám, že bude nutné vymyslet nějaké psychotesty, aby se mezi nás nevloudili jedinci s touhou po moci - jako se zřejmě stalo v Atalantixu u tehdejší Rady Moudrých. Takových lidí je všude ve světě plno, musíme si na ně dávat pozor.“

„A co bude se školou?“ staral se Zdislav.

„Nespěchej s ní!“ krotila ho Barča. „Kolik máš zatím žáků? Momentálně devět, z toho šest úplných začátečníků, tři naopak hodně pokročilé, mrně Vojtíška zatím nepočítám. S těmi šesti musíme začít co nejdřív, aby nebyli úplní zajíci, ale pro začátek jim asi postačí základy. Musíme nashromáždit žáků aspoň na celou třídu, jako se učí děti ve školách, s individuální výukou si už nevystačíme. A pak to nastane!“

„Uvidíme!“ usmál se Zdislav. „Beztak si myslím, že se některým talentovaným žákům budeme i nadále věnovat jednotlivě... zvlášť když jsou hodně před ostatními.“

A podíval se na usmívající se Věrku.


Ve třech rodinách nastala kuriózní situace. Děti poučovaly rodiče a těm nezbývalo než převahu svých potomků uznat a nechat se poučovat. Předčasná vyspělost jejich dětí jim to jen trochu usnadňovala, nevypadalo to aspoň tak trapně, jako kdyby je poučovali školáčci.

Nejvíc se tomu bránil pan Mareš. Ještě nedávno dceři uděloval domácí vězení, občas jí hrozil i výpraskem vařečkou, a teď aby ji poslouchal?

Jitka na to ale šla chytře. Nejprve přesvědčila matku, která si dala říci, zvláště když jí dcerka připomněla, jak využíváním biroivi šetří peníze za jídlo. Pak se s dělostřeleckou podporou matky pustila do otce, zejména když na pomyslnou misku vah padl slib častějšího uvádění na rodinný stůl staročeské svíčkové, pečených medvědích tlap a jiných pochoutek, které otcův odpor rychle nahlodaly.

Pak už to měli všichni tři snadné. Jakmile rodiče uznali převahu svých dětí alespoň na poli znalostí, přestali se novotám bránit. Tak to občas bývá i v jiných, normálních rodinách, když potomek vystuduje vyšší typ školy než se poštěstilo rodičům, takže jim nezbývá než jeho znalosti uznat - jen to obvykle bývá mnohem později. Promoce studentů na vysokých školách se odehrávají zpravidla až v dospělém věku a to už nebývají patnáctiletí frackové, jako na konci základní školy! Ještě že naši tři nováčkové aspoň vzhledově vypadali jako dospělí, aby pro rodiče nebylo tak těžké uznávat je.

Základní školu ze všech tří úspěšně ukončili jen Jitka s Víťou, i když měli ke konci, po svém skokovém »zestárnutí«, drobné potíže. Jak to byl zpočátku šok pro rodiče, zírali na ně nevěřícně spolužáci i učitelé. Ale zatímco rodiče to nějak skousnout museli, učitelé si mohli postavit hlavu, naštěstí to většina přijala jako zajímavou, ale neškodnou kuriozitu a ačkoliv selský rozum pochyboval, že by to bylo v pořádku, nechali tomu volný průběh. Nejdéle se vzdoroval učitel tělocviku Polyfémos. Nespokojil se jako ostatní učitelé »vysvětlením«, že jde o velice vzácnou poruchu, projevující se nerovnoměrným stárnutím. Trval na tom, že je to nepřípustné, naštěstí se neměl oč opřít. Školní předpisy s něčím podobným nepočítají.

Jitka s Víťou nakonec ukončili základní školu s vyznamenáním. Nezvyklé bylo i to, že si nepodali přihlášky na střední školu, ale zvědavcům mezi učiteli i spolužáky to vysvětlili tím, že mají v Praze sjednané soukromé gymnázium.

Vypadalo to pravděpodobně a nikoho už nenapadlo pátrat, kde to v Praze je. Ostatně to ani nebyla lež. Hned na začátku prázdnin se Jitka s Víťou stěhovali do Prahy. Tetička Markéta se vrátila do Brna a Barča jim mohla ve svém bytě nabídnout vlastní »studentské pokojíky«. A protože měl Zdislav podobný pokojík »oficiálně pronajatý« u Věrky, bydleli opět všichni čtyři blízko od sebe.

Jen jim rychle došlo, že předčasná dospělost má i své nevýhody. Přišli o své dosavadní kamarády. Odstěhováním to jen zpečetili, ale i kdyby zůstali ve vsi, přišli by o ně také. Což si mohli s nimi hrát, když vypadali o tolik starší? Bezstarostné dětství jim zřejmě skončilo, ale nebrali to tragicky. Měli už dávno jiné zájmy.

Věrka to měla jednodušší, od své sehrané smrti nechodila do školy vůbec. Čekal ji ale problém s falešnou totožností. Na matrice ji vedli jako zemřelou a nemohla čekat, že někdo ten propletenec rozplete. Stejný problém měl i Zdislav. Nenarodil se v Čechách a těžko by mohl na úřadě tvrdit, že mu je opravdu teprve půl roku a navíc se ani nenarodil z matky. Tetička Barča jim ale řekla, aby to nechali na ní, že s tím má víc zkušeností.

Tetička Barča ale rozhodla, že další studium počká, až je dohoní noví žáci, kteří budou teprve teď začínat. A aby mezitím »nezvlčili«, nabídla jim »studentskou brigádu«. Měli by vytvářet pro nově vznikající televizi kriogisů »Jitřenka« populárně naučné pořady na téma »historické památky v Čechách, jak je neznáte«.

O historických památkách bylo toho v Čechách zaznamenáno víc než dost, ale byly to všechno záznamy určené pro kriogisy. To jsou víc dokumenty než populárně naučné pořady, u nich také nezáleží na délce - kriogisům beztak prolétnou hlavou v jediném okamžiku. Pro televizi bylo nutné vytvářet záznamy jiné. Musely být kratší, řádově kolem hodiny, naopak musely obsáhnout co nejvíc znalostí.

Byl to úkol jako stvořený pro zvídavé. Nepotřebovali kamery ani záznamová zařízení, vystačili si s vlastníma očima a ušima. Mohli tak pořizovat záznamy i tam, kde byly zřetelně umístěné zákazy fotografování.

Nehodlali je respektovat.


Typické byly záznamy návštěv hradů a zámků. Těch je v Čechách plno, představovaly tedy dost práce na delší dobu a Víťa s Jitkou se na to s elánem vrhli.

Nejprve si pokaždé vyslechli a zaznamenali přednášku oficiálního průvodce. Tu potom doplňovali dalšími záběry, které se zpravidla návštěvníkům nepředvádějí. Vrcholem byla zevrubná prohlídka památky očima racků. Část leteckých záběrů dávali na úvod, aby diváky navnadili, ale mnohem podrobnější prohlídku připojovali na závěr. A nebyly to záběry, jaké se dají pořídit z běžného letadla, ba ani z helikoptéry! Všichni už dosahovali v řízení racků takové zběhlosti, že pro ně nebyl problém proletět s nimi skrz gotické ozdoby, korunami okolních stromů a u nejstarších zřícenin i okny polozřícených stěn, za nimiž byla většinou impozantní propast. Pro racky nebyl problém přistát na nejvyšším bodě památky a pořídit odtud nádherný panoramatický záběr širokého okolí. Velice často mohli své pořady doplnit i krátkou ukázkou z dob, kdy na místě dnešní zříceniny stál vzkvétající hrad zářící novotou a obydlený pravým středověkým panstvem, dokreslující obraz památky z doby, kdy ještě žila. Staré záznamy, pořízené některými kriogisy, mnohdy ještě žijícími, byly časově příliš rozsáhlé, ale vždycky se z nich dal vystřihnout vhodný úsek.

Věrka se k nim nepřipojila, ale věnovala se tajemstvím podzemí pod Prahou.

Měla už dostatečnou průpravu od tetičky Barči, jen musela u každého pořadu nejprve představit své herce. Aby nevzbudila odpor, ukazovala jen kočky a netopýry, ale ne potkany. Naštěstí záběry pořízené jejich pomocí vypadaly podobné kočičím, až na to, že se potkani snadno dostali i tam, kam by člověk kočku zásadně nenalákal - například proplaváním pod vodou nebo kanalizací.

Věrka vsadila na to, že hrady a zámky spousta lidí zná, mnozí se na nich byli i podívat, ale podzemí Prahy zná málokdo a očekávala, že po prvním naučném pořadu bude mít více diváků než okoukané nadzemní objekty.

»Jitřenka«, nově zakládaná televize kriogisů, potřebovala trháky jako sůl. Obtížné bylo už získání vysílacího kanálu, ale ještě větší smršť očekávali po spuštění první zpravodajské relace. Všichni dobře věděli, že se staví proti informačnímu monopolu dosavadních médií, která budou připravena skočit po jakékoliv jejich chybě. Znamenalo to jen jedno - žádnou chybu neudělat. Což se ovšem snadno řekne...

Problémem bylo i to, že nikdo z kriogisů dosud neměl s televizí nic společného. Jenže to teď bylo »pozdní bycha honění«, museli se tomu postavit a zvládnout to, jinou možnost zřejmě neměli.

Výhodou kriogisů bylo, že nepotřebovali nákladná televizní studia ani techniku. Každý kriogis mohl dělat reportéra - záznamy uměli pořizovat všichni a jakmile dostali od Aplafů konvertor, měli prakticky všechno, co potřebovali. Z konvertoru vedl kabel k České správě radiokomunikací a odtud už šlo vysílání rovnou do éteru. Obsluze konvertoru se věnovali tři již postarší kriogisové, tisíciletý pan Paleček, osmisetletý Jošt a nejmladší pětisetletý Kuneš. Pořady jim ovšem museli zajišťovat mladší kolegové. I Barča s Markétou se zapojily - Markéta vedla brněnskou redakci, Barča pražskou. Na rozdíl od obvyklých televizních molochů se počet členů obou redakcí »Jitřenky« dal spočítat na prstech a většina ostatních kriogisů měla jen funkci příležitostných reportérů. Nutno ale připomenout, že se »Jitřenka« neomezovala jen na oblast Čech. Většina českých kriogisů měla přece plno přátel i v okolním světě!

Tetička Barča se z učitelky změnila v přísnou šéfku. Věrka, Víťa a Jitka patřili pod její pravomoc - a Barča byla přísná šéfka! Tolerovala sice různé délky vlastivědných pořadů, ale neodpustila jim žádnou chybu. Běda, když náhodně vržený stín prozrazoval, že obraz snímá svýma očima potkan! Věrka poprvé brblala, když musela kus záznamu »přetočit«, ale vzala si z toho ponaučení a příště si dávala pozor, aby pořad neměl nejmenší vadu.

Zdislav se věnoval úpravě nejstarších historických pořadů. Vzhledem k omezené délce vysílacího času šlo především o škrtání - vtěsnat celé měsíce do jediné hodiny vyžadovalo citlivý zásah a navíc se musel postarat o dabing, neboť starým jazykům by nikdo nerozuměl, Zdislav však měl na staré dějiny cit. Materiálu pro historické pořady z Čech i z Evropy bylo dost, bylo dost i pamětníků, kteří mohli ručit za historickou věrnost, ale pro světové dějiny mimo Evropu byl v Čechách Zdislav jediným.

Měl ale více času, protože jeho pořady přijdou na řadu až později - až vyjde najevo, co jsou kriogisové zač. Prozatím se to rozhodli dál tajit. Nač dráždit případné nepřátele?

A jak se zdálo, »Jitřenka« si na nedostatek nepřátel určitě stěžovat nebude.

Jen co začne hlásat pravdu!


Ke smůle ostatních televizí, které mívaly na místě, kde se ve světě něco dělo, obvykle jen jednoho reportéra, zvyklého papouškovat mluvčí - či spíše mluvky - té strany konfliktu, které fandily vládní kruhy, reportáže »Jitřenky« byly podrobnější. Reportéři se nespokojili krátkými, pětivteřinovými šoty, doprovázenými mnohaminutovým tlacháním komentátora na nehybném pozadí. »Jitřenka« své reportéry nijak okázale nevystavovala, zato předváděla reportáže, jaké v oficiálních televizích neměly místo. Delší, zasvěcenější a především úplně jinak komentované, než u ostatních stanic. Reportéři televize »Jitřenka« se neváhali vydávat i doprostřed bitev, kde rachot výbuchů prořezávalo svištění kulek a střepin, kam by se jinak vypravil jen sebevrah. Pravda, občas byla reportáž náhle ukončena s poznámkou, že reportér právě v té chvíli zaplatil svou smělost životem - diváci se však nedozvěděli, že skutečným reportérem byl jen holub či malý vrabec, umístěný na strategické pozici ve větvích stromu.

Myši se najdou i v palácích a kromě koček si jich málokdo všimne. Pro kriogisy nebyl problém živit své malé reportéry, aby pak světu odhalovali přísně tajná jednání spřátelených i nepřátelských vojenských junt a tajných spolků. Kriogisové myší reportéry nejen krmili, ale i chránili. Predátoři, ať už rodu kočičího, nebo pitbulího, nikdy žádnou reportérskou myš neulovili - pro zručné vciťovatele nebyl problém vzít nepřítele do kleští a nenápadně vyvést z dosahu, nebo ho ještě místo lovu jemně požádat o nezištnou spolupráci.

Nejlepšími špiony byli přece odjakživa domácí mazlíčci diktátorů!

Televize »Jitřenka« začala být noční můrou politického establishmentu. Nejen našeho českého, ale i ostatních, zejména když z Bruselu vynesla zákulisní jednání, kde představitelé Evropské unie „dobrácky“ vyhrožovali českému ministerskému předsedovi, ať tu televizi co nejrychleji umlčí, jinak může očekávat sankce jako hrom!

Tradičně zbabělý český ministerský předseda tam samozřejmě odkýval všechno, jenže když to pak »Jitřenka« jízlivě komentovala, ztratil nervy a před kamerami ostatních televizí všechno popřel, čímž si vysloužil nelichotivé přízvisko »korouhvička«.

Jako kdyby se tak nechovali všichni politici - nejen ti z České republiky!

Sankce samozřejmě následovaly, neboť jedině takové sliby politici plní poctivě a rádi, ve škůdcovské činnosti se přímo vyžívají! Evropská unie nejprve zastavila do Čech dotace, čímž přivedla k bankrotu několik stavebních firem. Na nezaměstnanost v Čechách to příliš velký vliv kupodivu nemělo. Většinou šlo o stavební firmy s velkým podílem mechanizace, propuštěných dělníků nebylo tolik, aby se to výrazně projevilo ve statistice nezaměstnanosti. Pár stovek jich přišlo demonstrovat na úřad vlády, ale vládní mluvčí je odkázala do Bruselu, odkud sankce přišly, kam se ovšem demonstrovat nikdo nevydal - nemělo by to smysl.

Politici se pokusili o protiútok - ovšemže ne proti Bruselu, ale proti »Jitřence«. Zákon »o podvracení republiky«, navržený poslanci konzervativních stran, však tvrdě narazil nejen na odpor ostatních poslanců, ale i u veřejnosti. Reportéři »Jitřenky« zjistili, že navrhovatelé se v časové tísni nezmohli na nic víc než na doslovné opsání téhož zákonu z dob komunistů, s drobnými změnami převzatého ze zákoníku Rakousko-uherského císařství. »Jitřenka« to jízlivě označila za pokus o návrat Bachovského absolutismu a trestní oznámení na redakci za totalitní pokus o umlčení »jediného opravdu nezávislého média v Čechách«.

Ostatní média spustila proti »Jitřence« diskreditační kampaň a Nejvyšší kontrolní úřad vyslal do nadace »Jitřenka« inspekci k odhalování finančních machinací. Ale ouha! Byl tu háček - »Jitřenku« provozovala stejnojmenná nezisková nadace, tvořená dvěma důchodci, kteří si mezi sebou rozdělili všechny potřebné funkce. Po formální stránce to bylo na hraně zákona, nicméně žádný neporušovalo. Inspekce navíc našla účetnictví ve vzorném pořádku. Bylo vlastně prosté a nebylo co sledovat. »Jitřenka« nevysílala reklamy a neměla vlastní příjem, na druhou stranu neměla ani výdaje. Technické vybavení bylo neuvěřitelně prostinké - signál vycházel z několikanásobně zálohovaného serveru, kde bylo podle vyjádření jeho správců všechno. Darovací smlouva na hardware byla řádně zdaněná, stejně jako dary nutné k zajištění provozu. Finanční prostředky byly na transparentních účtech u dvou různých bank, aby televizi neohrozil ani neočekávaný krach jedné z nich. Pořady údajně přicházely po internetu od nadšenců, kteří je sem posílali bez nároku na odměnu. Po finanční stránce se zkrátka ani zkušení matadoři neměli čeho zachytit a tak to také stálo v závěrečné zprávě.

Premiér ovšem slíbil podniknout proti »Jitřence« likvidační zásah, takže »zaúkoloval« ministra vnitra, aby policisté »proboha něco našli«. Bylo to ale mimořádně těžké. Obrazové záznamy v »Jitřence« očividně nikdo neupravoval, aby se z toho dalo něco použít u soudů, pořady měly označení „Common“, takže neporušovaly autorská práva.

Nezbylo než použít nelegální prostředky.

Starší dům se servery »Jitřenky« zasáhlo jedné tmavé noci několik dobře umístěných Molotovových koktejlů. Vzniklý požár ohrozil nájemníky sousedících bytů, »Jitřenka« však vysílala dál. Jen ve zpravodajské relaci se objevili maskovaní útočníci, jak - o dvě ulice dál nasedají do nemaskovaných policejních vozů. Asi netušili, že by je někdo mohl sledovat, takže byli velice překvapeni.

Komentátor »Jitřenky« si dokonce neodpustil jízlivý dotaz na ministra vnitra - kdy po takovém skandálu hodláte odstoupit? Ministr ovšem neodpověděl.

Dala se ale očekávat ještě tvrdší akce.


Mladé kriogisy to ovšem nenechalo chladnými. Iniciativy se tentokrát chopil Víťa.

„Přece to tak nenecháme!“ prohlásil. Nejprve v užším kruhu, kam počítal Věrku, Jitku a Zdislava, ale chystal se obrátit se na dospělé.

„Nepodceňoval bych Barču,“ vrtěl hlavou Zdislav. „Co víme my, ví i ona a jestli se na nás neobrátila, asi ví proč.“

„Řekla bych, že nás chtějí držet někde stranou v bezpečí!“ namítla Věrka.

„Tak se jí přímo zeptej!“ navrhl Zdislav. „Vytvoříme z nás čtyř malý pikaj a přizveme ji, ať nám vysvětlí, jak to vidí ona.“

Bylo to rozumné a zbývající tři souhlasili. První mluvčí se tak stala Věrka a pokusila se vtáhnout do pikaje tetičku. Ta to sice nečekala, ale neprotestovala.

Nejprve si nechala vyložit jejich stanoviska a pak sama požádala o slovo. Věrka jí hned vyhověla, všichni byli zvědaví, co na to tetička řekne.

»Takže byste se do toho chtěli zapojit,« zamyslela se Barča. »Ale vždyť už pro Jitřenku pracujete víc než dost. Nevšimli jste si, že i některé vaše pořady už šly do éteru?«

»Všimli,« odvětila Věrka. »Ale zdá se nám nechutné sedět v bezpečí doma, když jiní za Jitřenku vedou válku. Chceme být také něco platní!«

»Tak především,« opáčila tetička. »je hezké, že vám to leží na srdci, ale nesnažte se do toho míchat. Není to válka v pravém slova smyslu.«

»I když už tam létaly zápalné láhve?« vskočila jí do řeči Věrka.

»Ani když tam létaly zápalné láhve,« přikývla Barča. »To všechno byly jen předzvěsti. Ne aby vás napadlo se do toho míchat! Bylo by to přímo proti našemu záměru. Abyste byli v obraze, chceme nechat Jitřenku úplně vypálit.«

»Ale co když to někdo odnese?« skoro zaúpěla Věrka.

»Protože to čekáme, nikomu se nic nestane,« odmítla to Barča. »Shoří jeden konvertor, no bóže, to nás nerozhází. Ostatní obyvatelé se stěhují jinam, všichni správně pochopili, že tam nebude bezpečno. Správcové uprchnou pomocí kjodlychu, na to jim postačí i vteřina. Dříve než hasiči začnou hasit, nastartuje záložní studio a Jitřenka bude vysílat dál. Začneme u žhářů a tentokrát je budeme sledovat, dokud se neodmaskují, klidně je necháme dojít až domů. Jistě si umíte představit, kolik zvířat už očekává, až to začne! Mají připravené pozice, další by se tam jen pletla.«

»Takže nás vůbec nepotřebujete?« opáčila zklamaně Věrka.

»Od vás čekáme další pořady, ať máme co vysílat!« řekla tetička. »To je váš úkol!«

»Ale pořady přece děláme,« řekla Věrka.

»Děláte,« souhlasila tetička. »A jsou důležitější než si myslíte. Nemůžeme doprostřed vysílání zařadit ceduli, že nemáme lidem co ukázat. Zatím máte náskok, ale když vytvoříte jeden pořad za den a vysílá se hodinu, spočítejte si, kdy vás vysílání dohoní. Jistěže budeme většinu naučných pořadů opakovat, spoustě lidí to uteklo, ale novinky mají podstatně větší cenu. Navíc se zapojujete do aktualit - a ty se ani neskladují. Víte, co se u médií říká - není nic mrtvějšího než včerejší zprávy!«

»Ale správci to mají nebezpečnější!« namítla Věrka.

»To je jen zdání,« ujistila ji Barča. »Správcové vědí, jak co nejméně riskovat. Není to ani tak nebezpečné jako pořizovat aktuality vlastníma očima. Proto posíláme do válečných konfliktů odjakživa jen zvířata - většinou přežijí i tam, kde by lidem hrozila smrt. Poslyšte, mládeži, i ty Zdislave! Dostali jste báječný úkol, važte si ho, co nejvíc se na tom poli snažte, budete tak pro Jitřenku i pro ostatní kriogisy nejužitečnější.«

Pak se odtrhla a zmizela jim, takže jim nezbylo než se rozpustit. Na debatu mezi sebou nepotřebovali pikaj, z očí do očí to bylo jednodušší.

„Ta nám to dala!“ vzdychla si Věrka.


Souboj mezi televizní stanicí »Jitřenka« a státními orgány České republiky pokračoval.

Druhý útok Molotovovými koktejly byl úspěšnější než první. Dům nezkrotné televizní stanice tentokrát vyhořel od základů po střechu, při hašení se zřítily i obvodové zdi a hasiči měli plno práce, aby zachránili aspoň sousední domy. Policisté, kteří byli »náhodou« poblíž a dorazili na místo jako první, ale nevěřícně zírali. Z hořícího domu nikdo nevyběhl, nikdo se nesnažil volat o pomoc a ani hasiči nikoho nezachraňovali. Policie samozřejmě věděla, že se nájemníci po posledním menším požáru odstěhovali, ale v domě přece musel někdo být! Policisté měli příkaz každého zadržet a odvézt k výslechu na služebnu, kde si je přeberou jiní specialisté, ale když se odzdola až nahoru zřítily prohořelé stropy, bylo i jim jasné, že se z těch hořících trosek nikdo nedostane. Zdálo se, že tentokrát byl útok příliš brutální a dva důchodci, majitelé a správci nadace »Jitřenka«, nejspíš uhořeli.

Některým policistům z toho až zatrnulo. Přece jen je dvojnásobná vražda něco jiného než pouhé »umlčení« nepohodlné televize, ale nakonec - měli rozkazy a není jejich vina, že je nemohli splnit. O hořlavinu se starali jiní, těm ať to teď leží na svědomí!

Jenže pak se ukázalo, že televize »Jitřenka« nejenže vysílá dál, ale dokonce pohotově uveřejnila portréty všech, kdo se paličského útoku zúčastnili. Nejen příslušníků speciálního komanda, kteří dům zapálili, ale i policistů, kteří tomu jen nečinně přihlíželi a co bylo horší, zveřejnila i portréty specialistů na výslechy, do té doby veřejnosti zcela neznámých.

To už byla opravdu záhada. Zejména když Správa radiokomunikací na příkaz ministra vnitra odpojila světlovodné kabely stanice »Jitřenka« - a obraz se ani nezachvěl, ta prokletá televize vysílala dál. Ani odborníci netušili, kudy její signál přicházel.

A co hůř, i tyto pokusy se krátce poté objevily ve zpravodajské relaci. Ať bylo utajení sebelepší, všechno se provalilo. Jako kdyby se všech tajných zasedání účastnil neviditelný televizní štáb s reportéry, kamerami i osvětlovači. Všem bylo jasné, že je to nesmysl, ale tím víc to na ně psychicky působilo. Požadavek na odstoupení ministra vnitra byla ve vysílání Jitřenky ta největší drzost, ale lidé ji brali jako správnou.

Nic nebylo platné ani to, že všechny ostatní veřejné i soukromé televize spustily křik, že »Jitřenka« vysílá protiprávně a nelegálně. Jen jí tím dělali neplacenou reklamu.

To už »Jitřenku« poslouchal v Čechách každý, ať s ní souhlasil, nebo byl vášnivě proti. Kdyby vyzvala lidi k demonstraci na obranu svobody slova, ani Václavské náměstí v Praze by nestačilo. Jenže taková akce tu kdysi byla a pak se ukázalo, že je všechno úplně jinak, pouhé opakování by nebudilo důvěru. Současní majitelé »Jitřenky« nezastírali, že po nich jde Policie České republiky, ale škodolibě tvrdili, že k tomu má jediný důvod - umlčet je a tím umlčet pravdu. A při nestranném pohledu to tak skutečně vypadalo.

Jednotný šik ostatních médií s takovým vysvětlením samozřejmě nesouhlasil. Nejhorší ale bylo, že nikdo nevěděl, kdo za »Jitřenkou« stojí. Nikoho ani nenapadlo hledat za vším dva postarší důchodce, všem bylo jasné, že ti dva měli jen roli »bílých koní«. Samozřejmě se přímo vnucovalo podezření na »zelené mužíčky z Ruska« a dvě třetiny médií se vrhly na »ruskou stopu« jako ohaři, jenže - ta stopa nikam nevedla. Rusy, pracující pro »Jitřenku«, nikdo v Čechách neviděl. Ani svérázné vlastivědné pořady, uváděné mezi zpravodajstvím, Rusové netočili. Spíš se zdálo, že se toho účastní odborně zdatní historikové, jakých však ve světě není mnoho. Proč se ale skrývali?

Průvodci a kasteláni se dušovali, že poslední dobou žádné filmaře s kamerou ani okem nespatřili a bez nejmenších pochybností odmítali účast cizinců. Těch by si přece všimli!

Záběry, představující památky jakoby natočené v historické době, navíc předpokládaly obrovské náklady. Těžko někde seženete skutečný hrad, jehož proporce přesně odpovídají dnešní ruině. Muselo jít o kulisy, ale o historicky velice věrné kulisy. Dokázali by je ruští filmaři v tak krátké době postavit? Těžko. Ani by na to nesehnali dost prostředků. Takové náklady by utáhl nanejvýš Hollywood - kdyby mu za to stály!

Jenže američtí filmaři jednoznačně popírali, že by to bylo jejich dílo. Stavět nákladné kulisy podle skutečného hradu, aby se v nich potom natočilo jen pár minut záběrů, navíc bez poutavého boje a úplně bez sexu, to by se přece nikomu nemohlo zaplatit! Od Hollywoodu se dala očekávat spíš barnumská pompéznost než historická věrnost, americké filmy bývají heroicky přehnané a historický rámec bývá jen bublina kolem nervy drásajícího příběhu.

Tím větší záhadou bylo, kdo na to věnoval tolik peněz? A proč by to věnoval neznámé nevýdělečné televizi, kde se mu to přece nemohlo žádným způsobem zhodnotit?

Některé »jakoby-historické« záběry přitom popisovaly události, jejichž pravost se dala potvrdit záznamy starých kronik. I v Čechách pořádala šlechta rytířské turnaje, hrady občas vyhořely do základů a zejména v husitské době byla spousta hradů dobývána. Tyto záběry však tvořily jen drobné zpestření, rozhodně v pořadech nepřevládaly. Chyběl jim dostatečně nosný příběh, byla to nanejvýš ilustrace. Tím to nebylo pochopitelnější, naopak!

V jednom se odborníci, ať už mezi historiky, nebo mezi filmovými umělci, shodli bez nejmenších pochyb.

I kdyby to bylo historicky naprosto věrné, z komerčního hlediska to bylo neuvěřitelné vyhazování peněz bez návratnosti. To se prostě nedalo pochopit! Ani miliardář by si nemohl dovolit sypat tolik prostředků do tak bezvýznamné televize v Čechách. Nepochopitelná byla i úpornost, s jakou ta televizička bojovala za své právo vysílat. Vždyť ji nezastavily ani oběti na životech!

Pochopitelné by to ale bylo, kdyby se tady angažovala nějaká velmoc. Spojené státy to zaručeně nebyly, »Jitřenka« šla zcela otevřeně proti jejím zájmům. Rusové i Číňané ty akce svorně a sveřepě popírali - ostatně když šlo o pravdu, »Jitřenka« nešetřila ani je.

Klasická otázka »Cui bono?« neboli »komu to prospívá?« tentokrát zdánlivě nedávala žádnou odpověď. Proboha - které světové velmoci může prospět zpravodajství, pravdivé za všech okolností? Kdo by podporoval televizi, která by i jeho poměrně často usvědčovala ze lží, podvodů a korupce?

Která velmoc - ale i bezvýznamná vláda - se neuchýlí ke lžím ve chvíli, když pravda poškozuje její mocenské zájmy?

Proti všem předpokladům tu ale taková televizní stanice byla. A nebohá vláda České republiky byla při každé lži první na ráně. A co bylo nejhorší - nedokázala ji umlčet.

Ministr vnitra ztratil nervy jako první. Prohlásil, že za těchto okolností není schopen zajistit »pořádek a bezpečí občanů«. Jako kdyby občany někdo ohrožoval! Ministr však jako první rozpoznal, že mu mocenské nástroje zřejmě nebudou nic platné.

Odstoupil z vlády i z politiky.


Pořady z dílny nejmladších kriogisů byly od základu odlišné než co se kdy objevilo na obrazovkách televizních přijímačů.

V reportážích chyběli reportéři. Když se Jitka při návštěvě jednoho zámku zahleděla do benátského zrcadla a ukázala tak sama sebe, Barča jí nařídila příslušný záběr vystřihnout, aby diváci nemohli poznat, že nemá žádnou kameru a pořad »natáčí« vlastníma očima.

Památek je v Čechách tolik, že jen projít všechny průvodcovské trasy je záležitost na stovky hodin pomalé chůze. Spousta dalších památek - většinou zřícenin - je přístupná bez odborného výkladu průvodců. Tam místo toho připojovali zasvěcené komentáře znalců této památky. Kriogisů je v Čechách dost, aby na každou našli pamětníka, který by ji dokázal svými vzpomínkami připomenout.

Při této práci jim čas ubíhal jako voda a dění v Čechách šlo do značné míře mimo nich. Proto byli všichni čtyři překvapeni, když za nimi přišla jednoho dne tetička Barča a přinesla všem čtyřem novotou vonící - občanské průkazy České republiky.

V patnácti letech není neobvyklé, že mladí lidé dostávají své první doklady, na tom by nebylo nic divného. Nedostávají je ale s odlišnou identitou.

Víťovi Krčmářovi a Jitce Marešové tetička sice donesla průkazy na jejich pravá jména, ale falešným údajem na nich bylo datum narození. Věrka a Zdislav na nich ale měli odlišná příjmení. Tak to bylo mezi kriogisy obvyklé - proto se většinou oslovovali křestními jmény, když se příjmení neustále měnila a mohl si je pamatovat sotva jejich nositel.

„Mám se jmenovat Věrka Schneiderová?“ mračila se. „Vždyť je to německé jméno!“

„Německá jména mají v Čechách hodně výhod,“ ujišťovala ji tetička. „Nikdo se příliš nepídí po podrobnostech o jejich nositelích.“

„Proč?“ zarazila se Věrka. „A proč se má potom Zdislav jmenovat Dvořák?“

„Protože Zdislav je tak starodávné české jméno, že se k němu německé příjmení vůbec nehodí,“ odvětila tetička. „Rozuměj - německá jména většinou pochází od pravých Němců, žijících kdysi dávno v Čechách. Němci patřili mezi vyšší vrstvu obyvatel, proto si německy vyhlížející jména dávali i někteří Češi, bylo to zkrátka v módě. Bohužel zde tohle povědomí přetrvává dodnes. Když se do Čech přistěhuje někdo zdaleka, je pro něho výhodnější dát si jiné jméno. Buď české, ale mnohem častěji německé. Ironií osudu je, že i obrození českého jazyka záviselo na lidech s německy znějícími jmény jako Jungmann, Rettigová, Presl nebo Kramerius. Projdi si seznam velkých Čechů ať uvidíš, kolik typicky německých jmen mezi nimi najdeš.“

„No dobře, ale proč Schneiderová?“ čuřila se Věrka. „Nenašlo by se mezi německými jmény nějaké sympatičtější? Třeba Milerová nebo Šmídová...“

„Čím němečtější, tím lépe!“ řekla tetička. „Poslyš, Věruško, předpokládám, že si příjmení beztak brzy změníš, tak o co jde? A když se ti německá jména nelíbí, ohlížej se po českých. Třeba se budeš brzy jmenovat Věra Dvořáková.“

Věrka se podívala na Zdislava, ale ten se tvářil vážně a prohlížel si svůj nový průkaz.

„Takže jsem teď Zdislav Dvořák,“ řekl vážně. „Dobré jméno.“

„Jméno samo není ani dobré, ani zlé,“ odvětila tetička. „Vždycky záleží na tom, kdo to jméno nosí. Ale o vás se nebojím. Vy dva svým jménům ostudu neuděláte.“

„Budeme se snažit,“ řekla Věrka.


Jakkoliv měla vláda České republiky těžké starosti s televizí »Jitřenka«, horší problém se na ni chystal jinde, kde to čekala asi nejméně.

V Čechách ročně zbankrotují stovky podniků a provozoven, takže si nikdo nevšiml, že se právě zde chystá převrat stokrát zákeřnější než představovala jedna neposlušná televize.

Po celých Čechách začaly krachovat - hospody.

Nebylo to nijak nápadné, neboť současně s tím vznikaly hospody nové. Mnohde se jen vyměnil hospodský, který krachující podnik levně odkoupil a zdánlivě se nic nezměnilo. Jen to, že nový podnik začal podivně prosperovat.

Začínalo to tím, že se poblíž stávající hospody objevila nově otevřená restaurace, měla ale proti dosavadním podnikům sotva třetinové ceny. Předhoďte národu českému pivo za pět kaček a než se týden s týdnem sejde, štamgasti se přestěhují do nové hospody a původní hospoda zkrachuje. V té chvíli se objeví dobrodinec, který skoro bezcenný podnik koupí, se stejně nízkými cenami opět otevře - a má ji zakrátko plnou, neboť mu tam kromě milovníků piva začnou chodit na levné obědy a večeře celé rodiny, které by tam jinak ani nepáchly.

Vařte si doma, když to hospoda zvládne levněji, chutněji a bez práce! Zejména když má pro seniory ještě další slevy, takže oběd i večeře vyjde na pětikorunu! Není divu, že se typické české hospody začaly měnit na velké vyvařovny, i když každá měla několik koutků pro družné chlapské popovídání u piva i pro podobné ženské debatní kroužky u kávy.

Na přechodu jara a léta se hospodská revoluce prodrala i na vesnice, kde byla vždycky hospoda jen jedna. Tam se její nekalá konkurence objevovala v dočasné podobě, obvykle ve velkých stanech, postavených při příležitosti svátků čarodějnic nebo prvního máje. Stany po skončení svátků nezmizely, ale podobně jako ve větších městech odlákaly hosty dosavadním hospodám. Až potom nastoupila lákavá nabídka na odkoupení krachující hospody.

Nečekanou »hospodskou revoluci« mohl v počínající fázi jakž takž úspěšně ukončit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť tu byly nesporné příznaky dumpingu. Jenže tento úřad je v byrokratické setrvačnosti podobný všem úřadům - než se odhodlal zakročit, byla »hospodská revoluce« natolik rozšířená, že se touto cestou zastavit nedala.

Jiné české úsloví totiž už od dob Švejka říká, že padne každá vláda, která zdraží pivo.

Kromě starých hospod vznikaly i hospody nové. Češi se do nich vraceli nejen na pivo a jiný alkohol, ale teď zejména na levné menu. Nové hospody byly větší a členitější. Nebyly jen pro pivaře, ačkoliv měly menší oddělené místnosti, vhodné i pro pivní kroužky, ale měly větší množství »rodinných« oddílů, určených pro stravování. A většina nových hospod byla vícepatrová, kde nahoře byly pokoje s obsluhou, nahrazující domovy důchodců a hospicy.

A všude byly velké obrazovky s vysíláním televize »Jitřenka«. Daly se ovšem vypnout nebo ztlumit, ale rodiny, které se přišly jen najíst a ne diskutovat, je nechávaly zapnuté.

Toho se v nouzi chytily aspoň autorské svazy - a pohotově napařily novým hospodám citelné pokuty za porušování autorských práv, neboť za tyto televizory nezaplatily zákonem stanovené poplatky.

Vzápětí autorské svazy čelily hromadné soudní žalobě za překročení svých pravomocí, podané postiženými hospodami. Čertovo kopýtko bylo v tom, že žádný z těchto televizorů příjem televizního vysílání neumožňoval. Byly to vlastně monitory počítačů, umožňující jen přehrávání pořadů z vnitřního disku. Ty byly označené jako »Common«, aby autorská práva neporušovaly. Ani u nejnovějších aktualit televize »Jitřenka« nebyl žádný problém dokázat, že přišly po internetu a ne éterem.

Autorské svazy soud prohrály, zaplatily soudní výlohy a musely se s vrčením stáhnout, zatímco televize v hospodách dál šířily »Jitřenku«.

Tudy zkrátka cesta nevedla.


Další hromadná žaloba proti hospodám přišla od ostatních televizních stanic. Trvaly na ukončení nezákonné diskriminace, neboť hospody šíří pouze »štvavé a nezákonné« vysílání »Jitřenky«, aniž by daly možnost občanům přepnout si na jiné programy.

Soud ale skončil stejně neslavně jako pro autorské svazy. Stačilo obrátit se na rozsudek ve věci autorských svazů. Hospodské televizory neumožňovaly příjem televizního signálu, přehrávaly pouze obsah archivních disků. To, že tam »Jitřenka« zdarma posílala své pořady včetně zpravodajství, nemělo diskriminační charakter. Mohly to dělat všechny stanice - pod podmínkou, že v pořadech nebudou reklamy, budou zdarma a označené jako »Common«.

„Tato podmínka není diskriminační, ale přímo likvidační!“ prohlásil u soudu advokát žalující strany JUDr Bergmann. „Pořady zdarma, to je vyloženě dumpingové chování!“

„S tím jste se měl ale, pane kolego, obrátit na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,“ usmál se na svého protivníka pan doktor Kuneš Týnecký, advokát žalované strany. „Navíc by ani tento úřad nemohl použít paragraf o dumpingovém chování televize »Jitřenka«. Její pořady jsou opravdu vytvářené nadšenci, pracujícími zdarma.“

„Podle posudku odborníka, soudního znalce pana doktora Neuratha, není možné točit pořady v takové kvalitě bez odpovídajícího technického vybavení!“ tvrdil doktor Bergmann.

„Slyšel jste už někdy, pane kolego, o »Google-glass«?“ zeptal se ho Týnecký. „To jsou brýle, které se jedním příkazem aktivují a pak fungují jako fotoaparát nebo kamera? Pořizují se s nimi videa v kvalitě HD, téměř jako profesionálními kamerami. Chcete snad tvrdit, že by k tomu nebyly vhodné?“

„A vy chcete tvrdit, že tyhle přístroje, které si mohou dovolit jen milionáři v Americe, máte v Čechách k úplně volnému použití?“ namítal Bergmann.

„Netvrdím, že »Jitřenka« vlastní několik stovek »Google-glass«,“ opáčil klidně Kuneš. „Jen chci podotknout, že vývoj reportážní techniky se nezastavil ani zde.“

„Ale taková technika musí být příšerně drahá!“ namítal pan Bergmann.

„Není, pane kolego, není,“ ujistil ho dobrácky Kuneš. „Kdyby soud dovolil, mohl bych předvést malou ukázku, jak to vlastně funguje.“

Soud byl na ukázku zvědavý a pan Kuneš dal přinést jeden z hospodských televizorů, připravený v předsálí. Po zapnutí na obrazovce vyvstal obraz soudní síně a začal v nejvyšší kvalitě přehrávat dosavadní průběh soudního jednání. Stačilo porovnat perspektivu záznamu se soudní síní a bylo jasné, že ji nemohl pořizovat nikdo jiný než - doktor Kuneš Týnecký.

„Vy máte Google-glass?“ vyskočil JUDr Bergmann, když na obrazovce spatřil i sebe. „Ale tady nebylo povoleno natáčení! Nedal jsem k tomu svolení!“

„Nedal,“ přikývl Kuneš. „Ale nebylo to zakázané. Kromě toho se obávám, že to ani zakázat nepůjde.“

„Ani kdybych vás vyzval, abyste to zařízení vypnul a na dobu celého soudního jednání je odevzdal sem na stůl?“ nadhodil zamračeně předseda senátu.

„To nemůžete požadovat,“ usmál se doktor Kuneš. „To zařízení vypnout ani odevzdat nemohu, proto musím váš požadavek odmítnout. Tím zařízením jsou totiž moje vlastní oči. Vypnout mi je nemůžete, leda byste mi je dal vypíchnout - jenže na narušování mé integrity nemáte nejmenší právo. V natáčení mi můžete zabránit jedině tak, že mi dáte na hlavu černý pytel, ale já se pochopitelně proti tak fašistickému zacházení ohradím.“

„Nikdo vám nebude dávat černý pytel na hlavu,“ řekl zamračeně předseda senátu.

„V tom případě můžete směrem ke mně směle zamávat divákům televize »Jitřenka«,“ usmál se na něho dobrácky doktor Kuneš.

»Jitřenka« tentokrát vyhrála za cenu prozrazení jednoho z tajemství kriogisů.

Ale to prozrazení nikomu nemohlo posloužit.

Dívat se - to lidem nikdo nezakáže...


Politická strana, vzniklá krátce před volbami, není v Čechách nic neobvyklého.

Zajímavé bylo, že přijala jméno úspěšné televizní stanice. V první chvíli se zdálo, že to televize »Jitřenka« jen tak nenechá, ukázalo se však, že s novou stranou souvisí. Doporučila totiž divákům, aby své hlasy v blížících se volbách dali stejnojmenné straně.

„Lákavých stranických programů byly v Čechách desítky, ale kolik jich později partaje splnily?“ hlásala »Jitřenka«. „Naše strana nedává nesplnitelné sliby, ale navzdory podrazům naší drahé až předražené vlády jsme v Čechách udrželi pravdivé zpravodajství. To se dosud nikomu nepodařilo! Nejen v Čechách, ale ani ve světě, neboť o to žádná světová politická partaj vlastně nestojí. Patří nám síť nových, levných restaurací, kde se většině našich občanů ulevilo od starostí. Plánů máme víc, ale dnešní politická moc nám je ze všech sil hatí. Dejte nám tedy důvěru a volte nás!“

Navzdory popularitě televize však nedával žádný politický odborník straně »Jitřenka« ve volbách žádnou šanci. Političtí odborníci si v ostatních televizích výjimečně notovali, že je nová partaj jen další »výtah k moci«. Její program označili za »nesplnitelný a mlhavý«, členskou základnu za nulovou, zejména když strana další zájemce o členství odmítala pod záminkou, že pro ně nemá místo.

»Jitřenka« to sarkasticky komentovala, že až dosud tomu tak opravdu u všech partají bylo, jenže také až dosud všechna média lidem lhala a většina lže dodnes. Strana »Jitřenka« však neslibuje, ale jedná. Potřebuje k tomu jen aby jí vláda přestala házet klacky pod nohy. Přečkala to televize, přečká to i strana, jenže odpor mocenských struktur spotřebuje příliš mnoho energie, kterou chce strana věnovat ke zlepšení hospodářských poměrů v Čechách.

„Politici dosud lidi klamali,“ hlásila »Jitřenka«. „My neklameme. Rozhodněte se sami. Chcete být opět klamaní, nebo řeknete dosavadním partajím »dost«?“

Kroužek mladých kriogisů dostal překvapivou nabídku.

„Potřebujeme kandidáty na poslance,“ přišla za nimi tetička Barča. „Je nás poměrně málo a některé kriogisy nemůžeme vydávat všanc pozornosti Policie. Zapíšeme vás čtyři na kandidátní listinu a jestli to vyjde, pomůžete nám v Parlamentu.“

„Vždyť nám ještě není osmnáct!“ namítla Věrka.

„Podle dokumentů už je - a dávno,“ zarazila ji tetička.

„Nevím, ale na poslance si zrovna moc netroufám,“ přiznala Věrka. „Co kdyby někdo naše falešné dokumenty odhalil...?“

„Nebyli byste první z kriogisů, kdo musel přejít do ilegality,“ usmála se na ni tetička. „Podívejte se, mládeži! Podle našich dosavadních odhadů máme šanci nejen dostat se do Parlamentu, ale mít tam i ústavní většinu. Nepoužíváme totiž zmanipulovaných agentur pro průzkum veřejného mínění, máme vlastní průzkum po hospodách.“

„Hospodské průzkumy!“ ušklíbla se Věrka.

„Tomu by se všechny agentury vysmály, že?“ oplatila jí tetička úšklebek. „Jenže podle nás je to tentokrát vážnější. Dosavadní partaje vždycky jen slibovaly, my jednáme. Z hospod zmizeli hospodští typu Palivce ze Švejka, kteří se o politiku nestarali, hlavně když jim hosté za pivo platili. Uvědomte si, všechny hospody dnes vedou kriogisové!“

„No právě!“ řekla Věrka. „Hospody na sebe vážou většinu našich.“

„Ale jsou tam potřebnější než jako poslanci,“ trvala na svém tetička. „Pokud získáme ústavní většinu, nebudete poslancovat dlouho. Chceme změnit ústavu, zrušit Senát, předělat volební systém... je toho dost. Pokud uspějeme, snížíme od dalších voleb počet poslanců na polovinu a potopíme vládu, aby musely být předčasné volby. Pak byste se mohli vrátit ke své dosavadní filmařské práci - budete-li o to stát.“

„Jujda!“ hvízdla si Jitka. „My máme ale plány! Kdo o nich za zády ostatních kriogisů ale jednal? Nemělo by tohle být námětem Sněmu?“

„Sněm bude - jen co seženeme váš souhlas,“ kývla tetička.

„Ale máte to nějak dopředu moc podrobně připravené!“ rýpla si Jitka.

„Máme,“ trochu zvadla tetička. „Nezatěžujeme s tím zatím nováčky. Nejen vás, i vaše rodiče a všechny změněné v posledních letech. Máme vás jako rezervu, ale příští Sněm bude všeobecný a ve formě dálkového pikaje. Tam se to rozhodne. Může se stát, že tam přijmeme úplně jinou koncepci, pokud s ní někdo přijde.“

„Jenže nikdo jiný jinou nemá,“ pokývala hlavou Věrka.

„Jiný návrh nemají ani Aplafů,“ ujistila ji tetička. „Projednali jsme to i s nimi. Smíme na území Čech vytvořit nový Atalantix, ale tentokrát máme svolení udržet to před nájezdy sousedních válečnických kmenů.“

„I v případě války?“ podívala se na ni zpytavě Věrka. „I za cenu potoků krve?“

Také Jitka, Víťa a Zdislav teď napjatě viseli očima na Barčiných rtech.

„Jaképak války?“ ušklíbla se tetička. „Kdyby někdo Čechám vyhlásil válku, zastavíme jeho armády na hranicích, nanejvýš pár set metrů za nimi. A přitom bez jediné kapky krve! Nikoho nezabijeme, postačí, když pomocí dešadé zničíme vojákům techniku. Nahatí vojáci s holýma rukama se vrátí na vlastní území tak rychle, jak jim to jen bosé nohy dovolí!“

„Ale co letadla a rakety?“ starala se Věrka.

Dešadé je dost rychlé, aby spolklo letadla i rakety,“ ujistila je tetička. „Otázkou je, zda je zjistíme včas. Ale Aplafů nám zapůjčí jejich meteorický radar. Nepracuje na stejném principu jako radary pozemské civilizace, dokonce se jimi ani nedá zjistit, ale u kosmických lodí zjistí i malý prášek na takovou vzdálenost, o jaké se elektromagnetickým vlnám nezdá. Letadla nechceme ničit i s piloty, těm dáme vždycky šanci zachránit se na padácích.“

„Takže to plánujete podrobně,“ řekla s respektem Věrka.

„Plánujeme,“ přikývla tetička. „Tentokrát to musí vyjít! A co vy? Přidáte se k nám?“

„Nepřidáme,“ řekla vážně Věrka.

Tetičce údivem spadla čelist.

„Nepřidáme, nejprve bysme se museli od kriogisů odtrhnout,“ pokračovala Věrka bez mrknutí oka. „A to po nás přece nechtějte!“

Napětí se okamžitě uvolnilo.

„I ty liško podšitá!“ zahrozila tetička Věrce.

Ale usmívala se při tom...


 © 2014 Václav Semerád, Nová Ves

Konec

Zpět Obsah

© 2014 Václav Semerád, Nová Ves

Slovník


allohmota = hmota s imaginárními spiny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

Ándrapradéš = indické výzkumné a správní středisko kriogisů

Aplafů = mimozemšťané, žijící na Zemi před 25 tisíci lety

Atalantix = poloostrov přiléhající k Indii, původní říše kriogisů - dnes z moře vyčnívají jen nejvyšší vrcholky hor - Maledivy a Seychely

bedakr = holografický zobrazovač

belazyr = exotermická anihilace (spalující oheň)

biroivi = centra robotiky a měničů hmoty

brodi = mimozemská elektřina (neobvykle používaná - osobní obranný elektrošok)

Brusel = sídlo Evropské unie (Brusel - podle vzoru prdel)

bumyr = emitor daigrotů

čgéch = plášť omezené neviditelnosti

chlogisyr = prostředek mezihvězdné dopravy Aplafů

chyržé = další (položku...)

chywatrop = psychorezonanční magický šestiúhelník

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armád USA

daigroty = bubliny zkrouceného prostoru šířící se mimoprostorem

dešadé = izotermická anihilace (ničení hmoty bez vývinu tepla)

dfjomge = vesmír

didus ineptus = blboun nejapný (pták vyhynulý díky své důvěřivosti)

Eurokomise = sbor zasloužilých pitomců s neuvěřitelnou pravomocí i platem

exekutor = právník bez citu a svědomí, kříženec krokodýla a pijavice

fadkiz = identifikátor kotvy gech

fuzyraboň = reproduktor se zesilovačem zvuku

gechmo = mimoprostorové přemisťování na kotvu (gech)

giržy = mimozemská zvířata Aplafů podobná vepřům s mnoha nožičkami

górchy = ukazovátkový zaměřovač bodů účinků

guláš = pozemský pokrm z masa s mírně pikantní omáčkou

gumalbit = dálková (mezihvězdná) vysílačka

hacker = člověk, který virtuálně vniká do cizích počítačů

imunky = geneticky podmíněná blokáda

JUDr = absolvent právnické fakulty (v Plzni i díky korupci), znepříjemňující život lidem (viz právník)

kalbedýr = přístupový retranslační bod biroivi

Katar = příslušník křesťanské sekty, vyvražděné konkurenčními katolíky, které ve víře zahanbovali

kjodlych = tunel zkrouceného prostoru, nahrazující dopravní prostředky

kriogis = dlouhověký telepat - strážce

kyotriok = dálková aktualizace biroivu

Lagrangeovy body = místa, kde se právě vyrovnává přitažlivost sousedních těles

lavalsní = vratný

lavititja = telepatická identifikace

libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

losok = život

myprim = zobrazit

naplavenina = geologicky: hornina vzniklá naplavením vodou, přeneseně: přistěhovalec

pikaj = konference, jednání více účastníků na dálku

poboramoň = telepyreze - zapalování ohně vůlí

právník = absolvent právnické fakulty (v Plzni i díky korupci), znepříjemňující život lidem (viz JUDr)

prygo = esence používaná ke genetickým mutacím

Rámájanam = staroindický epos o válce legendárního hrdiny Rámy s desetihlavým dvacetirukým démonem Rávanou o krásnou Sítu

Rambo = profesionální válečník bez náznaku citu a svědomí

Rávana = legendární démon s deseti hlavami a dvaceti pažemi, vládce Srí Lanky

rinérgó = nevratný (riner = smrt)

ruškov = izotermická anihilace vybraných kovů na dálku

šávki = (rus.) malí cirkusoví psíčci, bavící obecenstvo nenáročným panáčkováním (přeneseně televizní baviči)

Sedmero = předchůdce Desatera: 1.Lidé jsou si rovni - 2.Cti rodinu - 3.Nezabiješ - 4.Nepokradeš - 5.Nezotročíš - 6.Svévolně nezničíš - 7.Nepodáš křivého svědectví

šerzi = mimozemský nápoj podávaný horký (káva)

Sherwood = les v Anglii, pověstný legendárním zbojníkem Robinem Hoodem (přeneseně parčík u Hlavního nádraží v Praze)

Sítá = Rámova žena z eposu Rámájanam, unesená Rávanou

socka = nadávka zbohatlíků a zlodějů většině normálních lidí

sopáluž = vysílačka

sryzrav = pramluva Aplafů

Šúrpanakhá = démonka z eposu Rámájanam, která chtěla Sítu Rámovi spolknout

Svarog = bůh Slovanů (též Vukův Mistr)

tasike-sipde = zóna kovové nevodivosti - opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu

telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí

telepatie = přenos myšlenek na dálku

treg = (deštník) zkroucené pole, oddělující chráněnou lokalitu od okolí

tušivo = varovné paranormální vnímání chystaného útoku

uchezemgo = gravitační dělo proti asteroidům

vdudeg = přemisťování mimoprostorem na přímou viditelnost

Vinnetou = legendární mírumilovný a až trestuhodně důvěřivý náčelník amerických Apačů

vinohi = dvojník - maketa živého tvora

vkryhir = průhledový zaměřovač bodů účinků

všimné = úplatek - víceméně vyžadovaný příjemcem

vundadrop = psychorezonanční magický pětiúhelník

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

zopeeg = nejmenší letadlo Aplafů (asi jako autobus)

27.10.2017 22:22


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od jaxx: 15/12 na téma: §Svet : Svět vedle jsem ukončil po 15. kapitole, nějak se mi nedostává nápadů, jak pokračovat. Pokračování mám uložené, časem se k němu snad vrátím. Prosím SW o opravu v tabulkách, aby se v nabídce neukazovala jako poslední 19. kapitola, ale 15. Takže zbývá Imperium2, nyní tam vybublává na povrch Romská republika řečená Thagaripen, což je romsky Království. Budu na chudáčky brutální... A pomalu krystalizuje další román, doufám, že nynější román Mentzlových...

Domů
Statistiky

"Poustevník" (komentáře)

Téma=§Pous Hlasovalo 5, celkem 25 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: dvášedesát = (nejsi robot?)    (304 příspěvků).  

! Včera 2 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: §Putin-fakta

2. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

19.11.2017 v 18:10 id: 1288403

Vrátil jsem se (po pouhých 3 letech) zpátky k "Poustevníkovi". Jednak jsem to celé znovu přečetl, při tom jsem opravil pár desítek odstavců (někde to byla korekce chyb, jinde úprava děje), takže jsem všechno znovu "přeložil". Trochu jsem rozšířil i slovník, pár termínů tam chybělo. Kdo to zná, nemusí to číst znovu, děj v podstatě zůstal. Ale při čtení po těch letech jsem zjistil, že to vůbec není špatná kniha. Opravím ji ještě pro čtečky, kde je dnes pouze "učesaná" verze, přibyla by i "rozcuchaná".

(Doprovázel jsem svou choť po doktorech a nevěřili byste, kolik času pacienti a někdy i jejich doprovod pročekají! Marně není slovo "pacient" od latinského "trpělivost". Vzal jsem si tedy na to čekání čtečku a... takže se trochu zpomalil postup na Manuscriptu, omlouvám se!)


SW: Opravuji: Kdo to četl jen ve čtečce, zná jen "učesanou verzi" a může být příjemně překvapený. "Rozcuchaná" verze "Poustevníka" je o 7 stránek delší! ("Učesání" znamená vyškrtnutí (autocenzuru) všech pasáží nevhodných pro děti.) (19.11.2017 21:32)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

03.02.2016 v 22:58 id: 717252

Žádná Žofie tam přece není! Ve které kapitole to má být?


4. Jméno: honbri

 

 

 Přidat přílepek!?

03.02.2016 v 22:31 id: 717251

Ještě jsem si vzpomněl, že v Poustevníkovi je chyba v pojmenování dcery Barbory: v prvním případě (Barbora se "přiznává" Věrce ke svým dětem) jí říká Žofka, potom už všude je jako Markéta....


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

06.04.2015 v 23:11 id: 227130

Krásný obrázek z Afriky (tedy už ne jenom Indie). Stáří nálezu - údajně 150.000 let.



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Putin-fakta