Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Kaomimomini

Má láska s Kaomimomini začala jednoho rána na počátku léta. Za okny se převalovala blednoucí tma, příroda se teprve probouzela a město ještě hluboce spalo. Jen já jsem nemohl spát a pln neklidu jsem se vrtěl na posteli tak dlouho, až jsem nakonec naštvaně vstal a přistoupil k oknu. A tehdy jsem ji uviděl.

Seděla na lavičce v parku a zdálo se, že tiše zírá přímo na mne. Zděšeně jsem ucukl a ustoupil do bezpečí temného pokoje, ale po chvíli jsem se za takové chování zastyděl.

Když jsem asi o pět minut později znovu přistoupil k oknu, byla pryč. Zklamaně jsem se rozzlobil sám na sebe: Za svůj neopodstatněný strach, za zbytečně dlouhé váhání, za hloupost - neboť jsem si náhle s překvapením uvědomil, že bych tu zvláštní dívčí tvář rád viděl ještě jednou. Nebo dvakrát. Že bych ji zkrátka chtěl poznat blíž.

Ale lavička byla prázdná a nikde v dohledu jsem nezahlédl ani stín pohybu, ani záblesk života, jen tu stále řidší a řidší tmu, která se zvolna měnila v mlhavý opar, zlehka se vznášející nad spícím městem.

Nevím proč jsem to udělal, ale aniž bych o tom uvažoval, rychle jsem se oblékl a seběhl po schodech ven. Snad jsem doufal, že ji uvidím. Nevím. Ale spíš než to mě popoháněl stále vzrůstající neklid, který mě tiskl do svých pařátů víc a víc.

V překotném spěchu jsem vyběhl před dům a rozhlédl se. Ticho se překvapeně na okamžik zastavilo a naslouchalo společně se mnou neopakovatelným záchvěvům umírající noci. Cítil jsem zklamání, ale to brzy zmizelo. Uchvátila mě krása probouzejícího se města: Tiše vzdychalo, sem tam zabručel motor unaveného auta, vracejícího se domů nebo naopak vyrážejícího kamsi za prací.

Pomalu jsem zamířil do blízkého parku. Minul jsem lavičku a když jsem ji míjel, vrhl jsem na ni krátký, zkoumavý pohled.

V parku, téměř nad mou hlavou, znenadání zakukala kukačka a já jsem vylekaně nadskočil. Pak jsem se usmál. Kdyby mě tak někdo viděl, myslel jsem si a rozpačitě se rozhlédl kolem sebe. Ale pohyb jsem nedokončil. Mé oči se zastavily na drobné postavě dívky, která stála ani ne dva metry ode mě a upřeně na mně zírala.

Vlastně jsem tehdy neviděl ji, jen ty záhadné, zvláštní oči, které mě magickou silou přibily na místě tak silně, jako by mě tam přikovaly neviditelnými pouty. Stál jsem zkamenělý jako socha a s otevřenými ústy jsem zíral do těch uhrančivých očí.

Nevím, jak dlouho.

Možná šlo pouze o okamžik. Nepohnutě mi oplácela tichý, užaslý pohled, zkoumavý a přímočarý. Poprvé a naposledy jsem jí vydržel zírat přímo do očí a neměl jsem strach.

Potom jsem sebou mírně trhl. Zabolela mě ramena, jako bych na nich nesl tíhu toho okamžiku. Usmál jsem se na ni. Ona ještě chvíli zůstala nehybně stát a pak se v její tváři kmitlo cosi hodně vzdálené úsměvu, spíš pokus o napodobení, který se příliš nepovedl.

„Ahoj,“ prohlásil jsem poněkud ostýchavě, neboť jsem vůbec netušil, jak zareaguje.

Pořád se na mně dívala. A mlčela.

Pokusil jsem se přistoupit blíž k ní, ale když jsem se pohnul v náznaku prvního kroku, polekaně couvla dozadu.

„Snad se mě nebojíš?“ zeptal jsem se udiveně. Zdálo se mi, že nic bláhovějšího by ji nemohlo napadnout.

Z jejího neproniknutelného pohledu na mne shlížel tichý soucit. Nerozuměl jsem tomu. Mlčky zavrtěla hlavou.

„Z čeho máš strach?“ položil jsem otázku jinak.

Zaklonila hlavu a pohlédla na oblohu, která zvolna bledla.

Potom se znovu podívala na mně. „Strach?“ opáčila pak klidným, tichým hlasem.

Dívala se tím nevinným pohledem, ani jedinkrát se nepokusila uhnout stranou a přesto jsem tušil, že není upřímná. Věděla, co je strach. Jenom to z nějakého záhadného důvodu nechtěla přiznat. Nakonec jsem se znovu usmál. Nechtěl jsem na ni naléhat. Koneckonců jsem ji vlastně vůbec neznal.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se mírně a zároveň s tak hlubokou touhou to vědět, až mě to znovu zaskočilo.

„Kaomimomini,“ odpověděla bez zaváhání.

Nevěřícně jsem na ni zíral. „Kao...co?“

„Kaomimomini.“

Asi jsem si uvědomil, že divit se dál by znamenalo urážet ji. „Aha,“ podotkl jsem tedy. „Máš velmi zvláštní jméno.“

„Já vím,“ prohlásila klidně. „Ty jsi taky...zvláštní.“

„Já?“

„Ty,“ potvrdila tiše. „Tvé oči.“

„Moje oči?“ nepřestával jsem žasnout.

„Jsou modré...“

Překvapeně jsem zamrkal. Na tom přece nemohla vidět nic zvláštního. Upřeně jsem se zadíval do jejích očí. Pohltily mě do sebe a nechtěly mě pustit zpátky. Když jsem konečně odpoutal pohled od těch podivných, čarovných očí, otřásl jsem se. „To tvoje oči jsou... zvláštní,“ prohodil jsem váhavě.

Nakrčila obočí, ale mlčela. Jen si mě pořád přemítavě prohlížela.

Život okolo nás se začal probouzet, ozývaly se lidské hlasy, šum, hukot aut. Nezdálo se, že by ji to překvapilo. Ale najednou se na mě začala dívat s nepokojným neklidem, který přede mnou nedokázala skrýt.

„Asi se budeš chtít vrátit zase tam,“ řekla a hlavou kývla k domu, ze kterého mě předtím nepochybně viděla vycházet.

Tam,“ opakoval jsem pobaveně a napodobil její kývnutí, „bydlím. Kde bydlíš ty?“

Na maličký okamžik se zamračila, jako by se nemohla honem rozpomenout. Pak ke mně obrátila ty své zvláštní a neobyčejné oči.

„Chtěla bych bydlet s tebou,“ prohlásila, stejně klidná jako předtím. Já jsem však o svůj klid rázem přišel.

„Se mnou?“ opáčil jsem vytočeně.

„Ano.“

Krátce, rozčileně jsem se zasmál. Pak jsem si odkašlal. „Hmm...“

Mlčela a nespouštěla ze mě oči.

„Vždyť mě vůbec neznáš...“ namítl jsem, když jsem se konečně trošku vzpamatoval z nečekané situace. Ani já jsem ji neznal. Chtěl jsem ji poznat, to ano. Ale ne takhle. Ne tak... hrr. Vypadalo to, že si to vůbec neuvědomuje. Možná to považovala za normální. Ale jak jsem to měl vědět, když pořád jen mlčela?

„Proč myslíš, že tě neznám?“ zeptala se pak a já jsem znejistěl úplně.

„Ani nevíš, jak se jmenuju!“ namítl jsem nelogicky, jako by zrovna to rozhodovalo o tom, jestli člověk druhého zná nebo ne. Nemohl jsem přehlédnout, že se mě na jméno nezeptala. A přitom to zpravidla bylo to první, o co se člověk zajímal, poznal-li někoho, s kým se chtěl seznámit blíž.

V jejích očích se znovu mihl soucit. „Vím.“

Došly mi argumenty. Nebo spíš: Ztratil jsem řeč. Zíral jsem na ni a přemítal, co to má znamenat. A ona čekala, až se z toho vzpamatuju. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že mi tím tichým, nenápadným způsobem vnucuje nenásilně svou vůli.

Později jsem si připadal jako blázen a kdo ví, možná jsem jím i byl. Vzal jsem ji k sobě do bytu, aniž bych přemýšlel nad tím, proč to vlastně dělám. A jak dlouho to potrvá. Snad jsem už tehdy musel tušit, že nakonec nebudu chtít, aby odešla.

Asi si to všechno uvědomovala. Každou mou myšlenku, každý úmysl, o kterém jsem kolikrát sám nevěděl, dokud jsem ho nezačal uskutečňovat.

Bydlela u mě sotva týden a už jsem si nedokázal představit, že bych se ráno probouzel do prázdného bytu. I když kolikrát celé hodiny nepromluvila, jen mě poslouchala nebo se dívala z okna, stala se pro mně nepostradatelnou součástí života.

Nedalo se říct, že bych ji už tehdy miloval. Ne. Spíš se jednalo o jakýsi druh nepojmenovatelného citu, který mě k ní poutal den po dni víc a víc.

Chtěl jsem ji chránit. Starat se o ni. Dívat se na její nevšední tvář.

A i když naše setkání provázelo tolik podivných událostí, nikdy by mě nenapadlo za tím hledat něco jiného než to, že má svérázný přístup k životu. Dokázala sedět celé dny s knížkou v ruce a hltala písmena tak rychle, až jsem leckdy pochyboval, že vnímá, co vlastně čte. Ale vnímala. A co víc: Vstřebávala tolik informací, které já sám nepobral za celý svůj dosavadní život.

Po týdnu společného soužití mi připadalo, jako bychom se znali odjakživa. I když jsem toho o ní pořád moc nevěděl. Na mé otázky nereagovala nebo odpovídala tak mlhavě, že jsem z těch zavádějících odpovědí vůbec nic nepochopil.

Dost často jsme dlouho do noci seděli vedle sebe na podlaze, částečně opření o pohovku a mlčky jsme se dívali do noci. Měsíc ji fascinoval. Mně ostatně také. Už jako dítě jsem vydržel celé hodiny zírat na jeho zvláštní zádumčivost, tajemnou krásu a nedostižitelnost. Jemu jsem svěřoval své touhy, sny i skrytou bolest, kterou bych před kýmkoli dalším nikdy nepřiznal.

Kaomimomini vypadala stejně bledě jako on, uzavírala se do podobné zádumčivosti a obklopovala ji tatáž tajemná krása a nedostižitelnost.

Ne poprvé mně napadlo, že v sobě má víc tajemství než si dovedu představit. Jedné noci jsem nečekaně usnul a když jsem se trhnutím probral a otevřel oči, spatřil jsem její tvář, bledou a nehybnou, jak nepohnutě zírá na měsíc. Na řasách se jí třpytila slza. Jedna jediná nepostřehnutelná slza a já jsem ji přesto zahlédl. Ale místo, abych se jí zeptal, proč pláče, zase jsem oči zavřel a předstíral spánek.

Když jsem se vzbudil podruhé, na obloze zářilo slunce. Slunce, které, když se mu zachce, umí tak krásně člověka zahřát jako nic jiného.

A přesto existovaly věci, které ani takové slunce nedokázalo. Věci, pro které člověk dělá jednu hloupost za druhou. A málokdy si uvědomí, že to vůbec neměl zapotřebí.

Zvláštní neklid nás žene z místa na místo, od člověka k člověku, hledáme podvědomě kousek sebe sama, který nám schází a chybí k tomu, aby člověk cítil cosi jako dokonalé štěstí. Když říkám cosi, myslím tím, že dokonalé štěstí vlastně neexistuje.

Protože nic na světě není dokonalé.

Ani štěstí.

Lidé zkrátka prozatím nevymysleli nic proti tomu zmatku, který se nás všech zmocňuje a ponouká nás k nekonečnému hledání a tápání, bere nám jistoty a nabízí nejistou krásu, která však vyprchá s prvními příznaky procitnutí.

Raději jsem se posadil na pohovce a pročísl si rozcuchané vlasy rukou. Neuhlídal jsem zívnutí, které mi pusu roztáhlo do nelichotivého úšklebku.

Začala se smát. Prudce jsem sebou trhl a uvědomil si, že celou tu dobu sedí v rohu pokoje a pozoruje mě.

Seděla tam na zemi, skrčené nohy objímala rukama, hlavu mírně skloněnou ke straně.

Byla krásná.

Měla černé vlasy. A černé oči. Bledost její pokožky v kontrastu s černými vlasy vypadala strašidelně. Ale jenom dokud si člověk neuvědomil křehkost, kterou v sobě skrývala. Zvláštní protiklady, jaké jsem v ní tušil, mě k ní od počátku přitahovaly. Možná že spoustě lidí by krásná nepřipadala.

Ale zajímavá jistě ano.

Zvláštní.

Líbila se mi. I když v některých momentech jsem přesto pochyboval.

O svém rozumu, o jistotě, se kterou jsem ji přijal ve svém bytě, o slovech, která plynula z jejích úst a nikdy neodhalila celou pravdu.

„Kolik je ti vlastně let?“ zeptal jsem se a na všechno zapomněl.

Přestala se smát. Zvážněla.

Poznal jsem na ní, že si uvědomila něco hodně znepokojujícího, něco, co zatím znala jen ona. A z čeho měla strach.

Polekal mě její smutek, hluboká rozervanost a ztráta veškeré naděje. Tím víc jsem si přál vědět, co se za tím skrývá. Ačkoli jsem se i trochu bál, abych o ni kvůli své zvědavosti nepřišel.

Ale zřejmě se rozhodla, že přišel čas, aby mě kousek po kousku pustila do svého světa. A to doslova.

„Myslíš kolik let mi je tam nebo kolik mi je tady?“ zeptala se. A když viděla můj nechápavý obličej, pokračovala. „Protože tahle planeta se točí třikrát rychleji než ta, odkud jsem přišla. Vzhledem k tomu mi je přibližně čtyřiadvacet let.“

Chtěl jsem se rozesmát. Skoro mě nachytala, tak vážně mluvila. Málem bych jí uvěřil. Ale ten smích mi zůstal viset v hrdle jako mrtvý pták spadlý do komína.

„Čtyřiadvacet?“ opakoval jsem tupě, jen abych něco řekl. Přemítal jsem nad tím, jestli si opravdu myslí, že jí budu věřit.

„Ano,“ řekla. „Jsem v lunárním věku. Ve věku smrti...“

Mlčel jsem. Dívala se na mě smutně a vyčítavě.

„Ty mi nevěříš,“ konstatovala tiše. „Ale měl bys.“

Měl bych?

Rozhodně jsem si to nemyslel. Na její tváři jsem viděl, že přesně ví, co se mi honí hlavou. Jak je to možné, to jsem radši ve své mysli nerozebíral.

„Cože?“

Zmohl jsem se jen na to krátké slovíčko. A hlavou se mi honily celé reje otázek a taky nedůvěra. Měla pravdu. Nevěřil jsem jí.

Smutně se pousmála. „Dvacátý čtvrtý rok je lunárním rokem smrti,“ zopakovala jaksi unaveně. „V tu dobu vstupujeme do posledních šesti let života. Je to hranice, kterou žádný člověk nepřekročí. Kromě Vesmírných čarodějů...“

„Jaká hranice? O čem to mluvíš?“

Díval jsem se na ni jako na blázna. V jejích očích se zrodil soucit. Teď už silně patrný. Jako by mě předem litovala. Zlobilo mě to.

Zoufale jsem si stiskl hlavu dlaněmi. „Počkej, počkej...“ zaúpěl jsem. „Myslíš to vážně?“

Všechny ty řeči o cizím, nepředstavitelném světě? Copak je něco takového v dnešní době možné? Copak tomu vůbec můžu uvěřit?

Jen se na mě dívala.

Pak mě to napadlo. „Ale ty jsi neumřela!“ namítl jsem s  uspokojením. „Žiješ...“

Pohlédla k oknu a po tváři jí sklouzl zase ten známý výraz mučivé úzkosti, který jsem tam zahlédl již víckrát a který se přede mnou snažila utajit.

„Ano. Ale nežiju tam,“ namítla logicky. „Jsem tady. S tebou.“

Ale na tom už jsem nic logického neviděl. Nezmínila se proč. Jaký měla důvod - pokud opravdu mluvila pravdu.

Začala mi tiše vyprávět o vzdáleném světě, z kterého pocházela. O světě, kde vinou bláznivých vědců došlo k odklonění planety ze sluneční soustavy. Tak daleko, že k ní sluneční paprsky dosáhnou pouze jednou za tři roky...

Planeta se samozřejmě začala ochlazovat. Ne naráz, postupně. A lidé, kterým nic jiného nezbývalo, se stáhli do podzemních měst, která si pod zemí vybudovali jako možnost poslední záchrany. Zdálo se to zbytečné, ale najednou se nereálné vize staly skutečností. Většina obyvatelstva však stejně zemřela.

Těm ostatním zbylo dost prostoru, aby dokázali přežít a nastolili nové společenství. Chybělo jen jedno. Slunce...

Představil jsem si hrstku lidí, jež zbědovaně zalézají jako krysy pod zem, aby tam přečkali kruté mrazy, které zničily všechno živé. A nejen to. I mikroorganismy. Tihle lidé sice neměli slunce, ale neznali ani nemoci. Jenže neznali ani žádné city - lásku, štěstí, smích.

Pár z nich (takzvaní Vesmírní čarodějové) převzalo vládu nad světem, který už se snad ani za živý nedal považovat. Ti hlídali, aby se nikdy nenarušila rovnováha života, aby se lidé nepřemnožili nebo naopak nevyhynuli.

Zíral jsem na Kaomimomini a přemýšlel jsem o tom, co všechno mi opravdu řekla a co si pouze představuji. Už nějakou dobu mlčela. Zamyšleně zírala z okna.

Přistoupil jsem k ní. „Proč jsi vlastně utekla?“ zeptal jsem se.

Nezmínila se, jak se sem dostala. A já se jí neptal. Nechtěl jsem ještě uvěřit. A ptát se na tohle znamenalo napůl jí věřit. Raději jsem se držel svých pochybností. Bylo to jistější.

„Potřebovala jsem najít odpovědi,“ řekla mi. „Ale teď vím, že to nikdo nedokáže.“

Začala mi vysvětlovat, že tam u nich lidé mají většinou jen málo dětí. Podle zákona smí každá rodina mít chlapce a děvče a pokud se narodí dva chlapci nebo dvě děvčata, vznese se k Nejvyššímu čaroději žádost o možnost nápravy, ale takové žádosti jsou málokdy vyslyšeny.

„Pokud je nedostatek dívek a dotyční mají dva chlapce, žádosti se vyhoví. A naopak. Jinak ale ne.“

Díval jsem se na ni zřejmě dost nechápavě. Připomínalo mi to podmínky v některých státech tady na Zemi.

„A co když někdo poruší tohle... nařízení?“ zeptal jsem se.

„Nikdo ho neporuší,“ odpověděla klidně. „Stalo se to jenom jednou...“

Z jejího výrazu jsem vyrozuměl, že to určitě nedopadlo dobře.

„Vyhnali je,“ řekla. „Nedovolili jim s děťátkem přezimovat.“

Celá ta hrůza se jí zračila v očích. Zachmuřeně jsem se do nich díval a viděl, co ani nechtěla skrývat.

Nemilosrdnost světa, kterého se vzdala.

Podstatu přežití.

Tvrdou disciplínu, která neměla slitování.

S nikým.

V té chvíli jsem jí věřil. Ta hrůza sama o sobě byla skutečná. Nikdo by nic podobného nemohl předstírat. Užasle jsem si ji prohlížel. Ale vypadala pořád stejně. Klidná, tichá, nepřirozeně bledá a vzdálená. Teď už jsem to chápal. Částí své mysli žila pořád ještě tam...

Najednou mě ten cizí, vzdálený svět začal zajímat. Všechno, o čem chtěla mluvit - a já jí v tom bránil svou neochotou uvěřit. I to, o čem mluvit nechtěla. To mě samozřejmě zajímalo nejvíc.

„Ten Vesmírný čaroděj...“ začal jsem s vyptáváním, ale hněvivě mi zamkla ústa jediným krátkým šlehnutím svých zvláštních očí.

„Až jindy,“ řekla pak o poznání mírněji a beze slov mě tak prosila o prominutí. „Později.“

Vyhověl jsem jí. Nějak jsem věděl, že mi na všechny mé otázky dá nakonec odpověď.

Ale dost možná jsem se na ni i zlobil. Lekala mě tím, jak mě její oči ovládaly.V té chvíli, kdy mě uvěznila ve svém pohledu, jsem nemohl mluvit, hýbat se ani vzdorovat.

V tom okamžiku se mi její oči vůbec nelíbily. Zvláštní lesk je zbavoval něhy, která se tam usazovala ve chvílích, kdy si myslela, že se nedívám. Připadalo mi, jako by mě někdo oloupil. Sebral veškerou něhu a krásu a nahradil ji... Čím vlastně?

Dívala se na mě tiše a chápavě.

Měl jsem strach.

„Kaomimomini...“ začal jsem a i tentokrát mě přerušila. Ale použila k tomu ryze lidský způsob: zarazila mě zdviženou rukou.

„Ne,“ řekla. Tvrdě a zároveň kajícně. Prosím...“

A tak jsem dál nenaléhal.

Kaomimomini u mě žila už víc jak měsíc a zatím o ní nikdo nevěděl. To mi dělalo starosti. Co tomu řeknou, až se dozví, že se mnou bydlí žena bez minulosti? Žena, jejíž jméno je tak exotické, že ho jen stěží někdo vysloví, aby přitom nekoktal? Zvláštní, tichá osůbka, která člověka umí ovládnout jediným pohledem, ve kterém je skryta mučivá a neúprosná síla.

Pořád ještě mi neprozradila spoustu věcí, které mě začaly zajímat, jakmile jsem si uvědomil, že mi v ničem nelže. Třeba to, že mluví česky. Že mi rozuměla, když jsem ji tehdy ráno oslovil v parku.

„To je tajemství jazyka,“ oznámila mi. „Stačí jen naslouchat, věř mi. A porozumíš...“

To mi pořád vrtalo hlavou. Kdyby to bylo takhle jednoduché, proč bychom studiem cizích jazyků trávili celé roky a někteří z nás třeba i půl života?

„A kdo tě to naučil?“ zeptal jsem se zvědavě.

Dívala se na mě netrpělivě. Ale asi poznala, že tentokrát nestačí mě odbýt. Chtěl jsem vědět víc. Chtěl jsem ji víc poznat...

Nadechla se. „Jen Vesmírní čarodějové znají tajemství jazyka,“ odpověděla nakonec.

Znechutilo mě to. Vypadalo to, že pokaždé, když mi nechce dát odpověď na mé zvědavé otázky, vymluví se na ty záhadné Vesmírné čaroděje...

„A co jsou zač, ti vesmírní...“

Nedomluvil jsem. Blýskla po mě dřív, než si to sama stačila uvědomit. Byl to tak rychlý reflex nesouhlasu, že ho nemohla ničím ovlivnit ani zastavit. Tentokrát silnější než kdy dřív. Zavrávoral jsem a upadl na zem. V hlavě jsem měl zmatek. Nevěděl jsem, co se vlastně stalo, bolely mě oči a taky hlava, jak jsem se uhodil o zem.

Stála nade mnou, sklíčená a nejistá. Otupěle jsem opět zavřel oči a třel si zraněný zátylek.

„Promiň,“ zašeptala a sklonila se ke mně. „Bolí to?“

Zlobil jsem se. Nechtěl jsem ji vidět. Nechtěl jsem, aby ona viděla mě. Z nepochopitelného důvodu jsem se styděl.

„Nemůžu za to,“ řekla znovu tak tiše, že jsem ji málem nezaslechl. Posadil jsem se na podlaze a otevřel jsem oči, které už mě přestaly pálit.

tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Jen jsem chtěl...“

Přitiskla mi ruku na rty. „Psst...“

Bylo to něco tak nečekaného, neuvěřitelného, že jsem rázem zapomněl na všechnu svou uraženou hrdost, na vztek, který mě už už zachvacoval, i na bolest, která se formovala do středně velké boule vzadu na hlavě.

Dotkla se mě. Poprvé za celé ty týdny se mě Kaomimomini dotkla.

Bál jsem se pohnout, abych kouzlo toho okamžiku ničím nezničil. Zvolna odtáhla svou dlaň z mých rtů a dlouho se na mě mlčky dívala. Z jejího pohledu se do mě přelévala něha, kterou přede mnou jindy skrývala.

Věděl jsem už, co dokážou její oči jediným mrknutím. Teď šlo ale o něco jiného. Byl jsem to já sám, kdo něco chtěl. Ne ona. Ne neviditelná moc, která by mě k tomu nutila.

A tak jsem se na ni díval a čerpal z její něhy naději.

A pak to náhle skončilo. Tak náhle a nečekaně, až mě z toho zabolelo u srdce. Začervenal jsem se nad svými myšlenkami a odvrátil se.

„To nic,“ řekl jsem. „Už je to v pořádku.“

Pak už jsem se na ni nedokázal dívat.

Vstal jsem a šel něco uvařit k večeři. Věděl jsem, že druhý talíř zůstane nedotčený, tak jako po všechny uplynulé dny, ale přesto jsem prostřel jako obvykle. Pro dva.

Přišla ke stolu v době, kdy jsem dojídal poslední sousto. Posadila se naproti mně a já jsem cítil, že se na mě dívá.

„Podívej,“ řekl jsem rázně, s pohledem upřeným kamsi za její hlavu, „řekl jsem přece, že je to v pořádku.“

A potom udělala opět něco nečekaného, neuvěřitelného, toho dne už podruhé: Nejistě uchopila lžíci a začala pomalu jíst.

Nebo spíš ochutnávat.

Vkládala si pomalým, nerozhodným pohybem malá sousta do úst, kde je žvýkala nepřiměřeně dlouhou dobu. Uvědomil jsem si, že je zvyklá pouze polykat, ne kousat, ale neřekl jsem nic. Viděla mě při jídle tolikrát, že nebylo potřeba žádných slov. Věděla, co má dělat.

Problém tkvěl v tom, že se to dělat bála.

Toho večera toho snědla jen velmi málo a to bylo dobře. Její tělo nebylo zvyklé na něco takového a nás nenapadlo, že by to mohlo mít docela hrozivé následky. Naštěstí instinktivně pochopila, že si na něco podobného musí zvykat jen velmi pomalu. Po letech, kdy její tělo přijímalo pouze tabletky s živinami by s ní tohle mohlo pěkně zamávat.

Takže následující dny tu a tam uždíbla kousek chleba, upíjela mléko, kousala do salámu. Ochutnávala.

A zvykala si.

Vypadalo to, že tu chce zůstat. Jenže já jsem věděl, že tak jednoduše to nepůjde. Neměla přeci žádné doklady. Jak bych vysvětlil její přítomnost na úřadech?

Ale nezdálo se, že by to Kaomimomini dělalo nějaké starosti. Vyptávala se mě na spoustu věcí, ale sama mi odpovídat nechtěla. Jenže léto brzy skončí, lidé přijedou z dovolených a začnou se ptát.

A tak jsem se jednoho dne rozhodl k docela nejistému a zvláštnímu kroku: Odstěhuju se. A vezmu ji s sebou. Někam, kde nás nikdo nezná a kde si můžu vymyslet cokoli.

Sotva jsem na to pomyslel, uvědomil jsem si, že znám místo, kde by nám něco takového mohlo projít. Kdysi jsem totiž po svých prarodičích zdědil chalupu v Krušných horách, v místě, kam ani nevede pořádná cesta. Nechával jsem ji přes realitní kancelář pronajímat zájemcům, když se nějací naskytli, ale nebylo jich moc. Nebyla tam elektřina ani teplá voda. Topilo se v kamnech dřevem, které si dotyční museli sami obstarat. Do nejbližší vesnice to odtamtud bylo několik kilometrů a když v zimě napadl sníh...

Pracoval jsem externě a práci si často vozil domů, stačilo se dohodnout s lidmi, kteří mě zaměstnávali. Věděl jsem dobře, že v tom problém není - byl jsem ve své profesi dobře zavedený a žádaný.

Problém spočíval jinde.

Kaomimomini.

„Chci prodat byt,“ oznámil jsem jí tedy jednoho dne, zcela nečekaně vzhledem k tomu, že jsme právě z okna sledovali venku hrající si děti a už dobrou půlhodinu jsme mlčeli, každý pohroužený do svých vlastních myšlenek.

Nechápavě se po mě otočila. „Tomu nerozumím,“ namítla. „Copak to jde?“

„Samozřejmě,“ odvětil jsem a pousmál jsem se. Její nedůvěra tím ale nezmizela.

„U nás se byty dědí celé generace,“ řekla mi. „Když to uděláš, nebudeš se mít kam vrátit.“ Už dřív jsem jí vysvětlil, co to znamená, když člověk něco prodá a nebo naopak koupí.

„Já už se nechci vrátit,“ řekl jsem a pořád jsem se usmíval. Říkal jsem pravdu. Najednou jsem to věděl tak jistě jako to, že chci, aby odešla se mnou.

Tvářila se smutně. „Proč chceš odejít?“ zeptala se mě pak s naléhavostí, která mě udivila.

„Nechci odejít sám,“ vysvětlil jsem jí a přistoupil jsem o krok k ní. „Chci, abys šla se mnou.“

Snažila se mě zastavit paží, kterou napřáhla směrem ke mně, ale já neměl v úmyslu se jí dotknout. Chtěl jsem se k ní pouze přiblížit. Zřejmě to pochopila, protože stejně tak náhle, jako ruku vztáhla, ji zase připažila. Napůl se odvrátila a přivřela oči, jako bych z nich mohl vyčíst i to, co nechtěla přiznat.

Proč?

„Záleží mi na tobě,“ řekl jsem prostě a zlehka pokrčil rameny. Samozřejmě by se to dalo chápat mnoha způsoby. Doufal jsem, že za těmi slovy nebude hledat víc, než to, co skutečně znamenají.

Pocit, že bez ní už by mi navždy něco chybělo.

„Tam, kam půjdeme, se dá přezimovat?“ zeptala se mě, protože si stejně jako já uvědomovala, že léto pomalu končí a po něm přijde zima. Musela to poznat podvědomě, protože jsem o tom nemluvil a zatím venku pořád ještě svítilo slunce, jen sem tam zahnané za mraky krátkou letní bouřkou.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.

Zajímalo ji jediné. „Budu tam mít možnost studovat?“

„Nebudeš muset dělat od rána do večera nic jiného,“ ujišťoval jsem ji, ale v skrytu duše jsem doufal, že mi přece jen občas s něčím pomůže. Z domova jsem si zvykl na automatickou pračku a mikrovlnku, uklízet mi chodila jedna starší paní ze sousedství a tak jsem v podstatě v domácích pracech zrovna nevynikal.

Najal jsem si firmu, která mi do chalupy zavede elektřinu a rozvod vody, což sice nepatřilo zrovna mezi levné záležitosti, ale mohl jsem si to dovolit. Věděl jsem, že za prodej bytu dostanu tolik peněz, že nám to s Kaomimomini vystačí na několik let. Za co bychom taky utráceli, na takové samotě, myslel jsem si.

Zhruba v té době jsem také konečně pochopil její podivný nepokoj, kdykoli oknem zahlédla staršího člověka.

„Ti lidé tam venku...“ vyhrkla jednoho dne. „Vidíš je?“

Stoupl jsem si vedle ní a viděl paní skoro sedmdesátiletou, jak něco štrykuje na lavičce u dětského hřiště a o něco dál staršího muže se psem na vodítku.

„No... ano,“ řekl jsem a s očekáváním se na ni zadíval. „Proč?“

„Ještě nikdy jsem takové lidi neviděla,“ prohlásila. „Tam u nás...“ odmlčela se a já si ji zvědavě prohlížel.

Potom se na mě zpříma podívala. „Jak je to možné?“

Zaskočilo mě to. „Co?“

„Mají docela jinou tvář,“ řekla. „Jsou shrbení. Nejsou jako já nebo ty.“

„Jsou staří,“ řekl jsem a začínalo mě to víc zajímat. „Ty a já jsme ještě mladí. Až zestárneme, taky budeme takhle vypadat.“

Poděšeně zamrkala. „Já už jsem stará,“ řekla. „A nevypadám tak.“

„Ale ty nejsi stará,“ ujistil jsem ji. „Je ti čtyřiadvacet. A té paní tam dole kolem sedmdesáti. Takže je zhruba třikrát tak stará jako ty.“

„To není možné,“ trvala na svém. „Nemůže jí být tolik. Jedině Vesmírný čaroděj by mohl...“

Znepokojeně se odmlčela a podívala se znovu z okna. „Jedině on zná tajemství dlouhověkosti,“ dopověděla a zachvěla se.

„Ale ona je smrtelná,“ fascinovaně upírala oči na tvář stařenky a já až tehdy pochopil, že se snaží zachytit její pohled.

„Nemůžeš přece...“ namítl jsem a v té chvíli se stará paní znenadání podívala směrem k nám. Zdálo se, že se její oči na okamžik zastavily přímo na nás. Ale vzápětí netečně putovaly dál, až se posléze opět sklonila ke svému pletení.

„Myslela jsem si to,“ zašeptala Kaomimomini a sklopila oči.

Stáli jsme tam ještě nějakou dobu a potom Kaomimomini poodstoupila od okna a upřeně se mi zadívala do očí. Podvědomě jsem se přikrčil a zdvihl paži. Ale nestalo se nic. Jen v mé tváři hledala neomylné známky stárnutí. A v mých očích něco, co by jí napovědělo, kde se stala chyba.

„Jsi ve věku smrti,“ konstatovala nakonec. „Jak to, že nemáš strach?“

„Ještě se nechystám umřít,“ namítl jsem pobaveně.

„Ale měl bys,“ opáčila tvrdě. „Je to tvá povinnost.“

„Kaomimomini...“ snažil jsem se setřepat ze sebe sítě strachu, do kterých mě zahalila. Ale moc se mi to nedařilo. Z její tváře sálal strach a začínal mě dusit.

„Odešla jsem, protože jsem začínala pochybovat,“ zašeptala. „Nikdo nesmí pochybovat.“

„Každý někdy pochybuje,“ namítl jsem.

„Ne o smrti,“ řekla. „Ne o zákonu.“

„Pověz mi něco o těch vašich podivných zákonech,“ poprosil jsem ji.

Neznali nemoci. Ani přetvářku. Bylo jim cizí jakékoli násilí. Neznali zbraně, protože je k ničemu nepotřebovali. Slovo válka jim nic neříkalo. Přesto umírali poměrně mladí.

„Proč?“ opakoval jsem naléhavě. „Kdo stanovil tu hranici?“

Tvrdě semkla ústa. „To je zákon Nejvyššího...“ zašeptala. „Každý ví, že v lunárním věku na něj čeká smrt. Tak stanovil Nejvyšší...“

Popudilo mě to. „A co s nimi děláte? Necháte je zmrznout?“

Viděl jsem, že ji to zabolelo. „Ne.“

Otočila se a přešla napříč pokojem. Pak se ke mně zase vrátila. „Musíš pochopit...“

Ale nenechal jsem ji domluvit. „Nechci to chápat,“ vykřikl jsem. „Něco takového...“

„Je to nutnost,“ prohlásila ledově. „Kdysi dávno tak rozhodl jeden z prvních Vesmírných čarodějů. To oni tvoří zákony. Oni jsou zodpovědní za to, aby lidé nepřekročili rovnováhu života,“ pokračovala a v té chvíli jsem poznal, že je zase zpátky.

Zpátky ve světě, který ovládali oni. Vesmírní čarodějové. Ve tváři se jí zračila bolest. Krutá, nesmiřitelná bolest, a já jsem poprvé viděl tu tvář znetvořenou navíc i nenávistí.

„Co jsou to zač, ti tví Vesmírní čarodějové? Zrůdy?“ Vyplivl jsem ta slova plný hořkosti nad nevyhnutelným osudem všech těch lidí tam daleko, kteří neměli ponětí, že žít se dá i jinak.

Líp.

Ale hned jak mi ta myšlenka prolétla hlavou, znejistěl jsem. A ona to na mě poznala.

„Nic není tak jednoduché, jak si myslíš,“ řekla. „Oč je tenhle tvůj svět lepší než ten náš?“

Nešlo o otázku. Pouze konstatovala hořkou skutečnost, která nás obklopuje a nedává nám možnost volby. My ke svému konci spějeme stejně jako oni, někdo dřív a někdo později, ale žádný z nás o tom nerozhoduje.

V našem světě rozhodují náhody. Nemoci. Války.

tam takzvaní Vesmírní čarodějové.

„Promiň,“ zašeptal jsem. „Představa tolika zbytečných smrtí mě děsí.“

Vypadala, jako by si myslela, že jsem nic nepochopil. Možná měla tak trochu pravdu. Pořád jsem tápal.

„Je to nutnost,“ opakovala. „Nemáme moc možností, jak napravit chyby našich předků.“

Pochyboval jsem o tom, že vůbec ví, co říká.

„To jste nezvolili zrovna to nejlepší řešení,“ namítl jsem.

„Ty víš o nějakém jiném?“ zeptala se. „Potom by ses měl stát Vesmírným čarodějem. Protože po věky věků se pokoušíme najít jiný způsob jak udržet rovnováhu života. Každý z nás.“

Teď se zlobila ona. Ustoupil jsem o krok. Rozčilení jí vtisklo do tváře divokou krásu, která mě docela ochromila. Znehybněl jsem a žasl nad proměnou té tiché, nenápadné dívky.

Ale netrvalo dlouho a přede mnou stála opět Kaomimomini jakou jsem znal. Možná jen víc sklíčená a smutná než kdykoli dřív.

„Není jiná možnost,“ řekla tak tiše, že jsem jí málem nerozuměl. „Dar života nám byl zapůjčen jen na dobu určitou. Ta doba je neměnná. Jedině Vesmírný čaroděj smí v případě nenadálých změn zasáhnout do zákona. Tak stanovil Koncil tří.“

„Kaomimomini...“

„Není jiná možnost,“ opakovala. „Copak to nevidíš?“

Vzhlédla ke mně s mlčenlivou prosbou o pochopení. „Snažila jsem se. Hledala jsem možnosti.“

Věděl jsem, že mluví pravdu. Ale pořád mi na tom všem něco vadilo.

Nezdálo se mi, že utekla před smrtí. To bych spíš věřil tomu, že utekla před zodpovědností.

Mezitím Kaomimomini znovu přistoupila k oknu. Stará paní pořád ještě seděla na lavičce a pletla. „Vy je necháváte žít,“ konstatovala. „A přece už jsou docela k nepotřebě.“

Pozoroval jsem stařenku, která pletení právě ukládala do kabely. Těžce se zvedla a pomalu se začala šourat k domovu.

„Jsou opotřebovaní,“ podotkla Kaomimomini. „Určitě už nezastanou žádnou práci.“

„To ne,“ přiznal jsem. „Živí je stát.“

„Copak nepotřebujete víc místa pro ostatní?“

„Potřebujeme,“ přiznal jsem znovu. „Ale ne za takovou cenu.“

Kaomimomini se zamračila. „Jednou se vaše možnosti vyčerpají,“ řekla potom. „Co uděláte pak?“

To jsem samozřejmě nemohl vědět. Ale znepokojilo mě to. V ledasčem měla zajisté pravdu. Neexistuje mnoho možností. Nebo spíš: Nejsou nevyčerpatelné.

Z té jistoty mě zamrazilo.

„Ty se na mě zlobíš,“ řekla. „Ale já nesmím pochybovat.“

„Tak jsi radši utekla,“ popíchl jsem ji.

Tiše kolem mě prošla a ve dveřích se na okamžik zastavila. „Vůbec nic jsi nepochopil.“

Nepokusil jsem se ji zastavit.

A tak poprvé od doby, kdy se u mě objevila, jsem zůstal zase sám. Seděl jsem dlouho do noci v kuchyni, zíral na prázdný stůl a podvědomě očekával, že se znenadání objeví ve dveřích, usměje se a na všechno zlé zapomeneme.

Ale zrovna tak dobře jsem věděl, že se nevrátí.

Nedal jsem jí jinou možnost.

Zabolelo mě u srdce. Už navždy mi bude chybět kus sebe samého. Touha, která mému životu začala udávat směr. Teplo, které jsem do té doby v nikom dalším nenašel.

Usnul jsem až pozdě k ránu, s hlavou opřenou o desku stolu.

Probudilo mě naléhavé bušení na dveře. Nejdřív jsem nechápal, kde jsem a potom jsem si náhle vzpomněl.

„Kaomimomini!“ vykřikl jsem a utíkal jsem otevřít. Až příliš pozdě mi došlo, že to není ona.

To už jsem zíral do cizí, neúčastné, mužské tváře. „Neměla u sebe žádné doklady,“ řekl mi. „Znáte ji? Ona tvrdí, že ano.“

Teprve tehdy jsem ji zahlédl. Vystoupila z jeho stínu a provinile na mne pohlédla.

Mlčky jsem přikývl.

„Mohl byste mi ukázat její doklady?“

Ztuhl jsem a jen těžko jsem potlačil zděšení natolik, aby se mi neodrazilo ve tváři.

„Ale jistě...“ otočil jsem se, abych se okamžitě otočil zase zpět. „Vlastně ne,“ opravil jsem se.

Podíval se nejprve na mě a pak na ni. Poznal jsem, co udělala, až když se znovu podíval na mě. Dívaly se na mě zmatené oči muže, který očividně nevěděl, kde se tu vzal.

„Promiňte,“ řekl. „Už musím jít.“

Poněkud roztržitě se otočil a pomalu odcházel. Všiml jsem si, že se několikrát otočil a pátravě si nás prohlíží. A tušil jsem, že dříve či později si vzpomene. Nevzala mu vzpomínky nadobro. Jenom je na okamžik potlačila. Prostě ho donutila zapomenout. Na ni, na mě. Na důvod, proč přišel až sem.

Vtiskla mu svou vůli a potlačila tu jeho. Ale nedokázala ji zastavit. Jednou se ten muž vrátí a bude požadovat vysvětlení.

Vtáhl jsem ji do bytu a zavřel za námi dveře. „Vrátí se,“ řekl jsem a pořád ještě jsem pevně svíral její dlaň. Ani jsem si to neuvědomil a ona zřejmě také ne. Nepokusila se mi vytrhnout, jak by to udělala kdykoli jindy.

„Já vím,“ zašeptala a pořád se na mě dívala.

Smutně. Cize.

„Prosím tě,“ řekl jsem. Prosím. Nedívej se tak.

Podíval jsem se na ni s nadějí.

Vrátila mi ji v odrazu svých očí.

„To stačí,“ řekl jsem. „Nic jiného nepotřebujeme.“

Věděli jsme, že nemáme moc času. Nezdržovali jsme se balením maličkostí, které bychom stejně neměli kam dát. Telefonicky jsem urychlil prodej bytu, který jsem dávno předtím domluvil. Nakonec jsme odvezli jen část mých osobních věcí a věci, které jsem potřeboval ke své práci.

Když toho večera zaklepali příslušníci České policie na dveře mého bývalého bytu, nikdo jim neotevřel. Po násilném vniknutí našli podle očekávání byt prázdný, protože nový majitel se ještě nestihl nastěhovat.

V té době jsme byli ještě stále na cestě. Místo, kam jsem ji vezl, se nacházelo na opačné straně republiky a také proto jsem tam nikdy nejezdil a raději jsem chatu pronajímal. Kromě realitního agenta nikdo z mých známých nevěděl, že někde mám nějakou nemovitost.

Jel jsem bez přestání, popoháněl mě strach o ni a teď už i o sebe. Bál jsem se, že bych ji už nikdy nemusel spatřit, kdyby nás chytili.

Kaomimomini seděla mlčky vedle mě a přidržovala se palubní desky. Věděla už, co jsou to auta, ale nevěřila jim. Nebo možná nevěřila mě.

Zůstalo na mě, abych věřil za nás oba.

Něco ze strachu té noci nás neopustilo, ani když už jsme byli v bezpečí.

Tedy: Ve zdánlivém bezpečí.

Věděli jsme, že jednou nás tu někdo najde.

Ale prozatím jsem na to nechtěl myslet. A ona asi také ne. Rozhlížela se po novém domově a beze slova se procházela z jedné místnosti do druhé.

Složil jsem své věci v kuchyni na zem a po očku ji sledoval, jak stoupá po schodech nahoru do poschodí. Brzy mi zmizela z dohledu, ale slyšel jsem její tiché kroky. Opřel jsem se o dveře a vychutnával si ticho a klid po zběsilé několikahodinové jízdě. Zmáhala mě únava.

Vtom se Kaomimomini objevila nahoře na schodišti.

Zavřel jsem dveře a šel jsem k ní. „Pojď,“ řekl jsem a pokusil se ji vzít za ruku, ale obratně se tomu vyhnula.

Zavedl jsem ji do jedné ze dvou ložnic a sám jsem odešel do druhého pokoje. Slyšel jsem, jak neklidně přechází sem a tam. Věřím, že to dělala i poté, co už jsem dávno spal.

Uprostřed noci jsem se najednou vzbudil a přemýšlel, co mě vyrušilo ze spánku. Ale dům byl tichý a venku panovalo taky ticho, jen les šuměl, jak se vítr opíral do větví.

Už jsem podruhé skoro usínal, když jsem si uvědomil stín schoulené postavy u dveří.

Nadzvedl jsem se na loktech a zmateně pomrkával. „Kaomimomini?“ zašeptal jsem a ona okamžitě zvedla hlavu a vyčkávavě se na mě zadívala.

Sedl jsem si a spustil nohy z postele na zem. „Proboha, co tu děláš?“

Opírala se zády o dveře, skrčené nohy přitažené k břichu objímala pažemi. Byl zrovna úplněk a tak jsem zřetelně viděl neklid v její tváři.

„Ty vaše obrovské keře tak smutně naříkají...“ zašeptala.

„Stromy,“ řekl jsem. „To jsou stromy. Takhle šumí les.“

„Musí to dát velikou práci, vypěstovat takhle veliké keře,“ řekla, jako by mě předtím vůbec neslyšela.

„Pojď ke mně,“ vyzval jsem ji, ale nečekal jsem, že by skutečně přišla. Byl jsem připraven čelit odmítnutí jako kdykoli dřív a chápavě jsem se na ni usmíval.

Ale opět mě překvapila. „Teď... a nebo až později?“ zeptala se a já jsem udiveně rozevřel oči dokořán.

Smutně se pousmála. „Chtěl jsi vědět, jak to lidé u nás dělají, když chtějí mít děti,“ připomněla mi jednu mou ne zcela zodpovězenou otázku.

„Ano.“

„Muž dá ženě znamení,“ vysvětlila. „Pak postoupí svou žádost Nejvyššímu.“

Nepohnutě jsem na ni zíral a mlčel jsem.

„Pokud rodina souhlasí, jsou jejich jména zapsána do Knihy života. Ale jen žena sama rozhodne, jestli mužovo vyzvání přijme.“

Konečně jsem začínal chápat, co celou dobu musela nutně vidět za mými pokusy o sblížení.

„Teď... a nebo později,“ zopakovala. „Tak rozhodl Koncil tří.“

Další z podivných zákonů té země mě zbavil řeči jen nakrátko. „Co když ta žena nebude chtít přijmout...to vyzvání?“

„Tak požádá Vesmírného čaroděje, aby vyškrtl její jméno z Knihy života.“

„Aha.“

Byl jsem naprosto zmatený.

„Ale žádné jméno nesmí být v Knize života zapsáno víc jak třikrát,“ vysvětlila. „Jen dvakrát smí žena žádat o nápravu.“

„Ale pokud přece jen...“

„Potřetí by byla vyškrtnuta navždy. Už by nikdy nemohla poskytnout dar života. Takovou ženu žádný muž nechce,“ řekla Kaomimomini a lehce pokrčila rameny.

Pomalu jsem to začínal chápat.

„Podstatou ženy je poskytnout dar života,“ pokračovala Kaomimomini. „Jen ve vyjímečných případech se ženy rozhodnou vzdát se ho.“

„To je strašné,“ řekl jsem konečně a odvrátil jsem se. „Vy je nutíte mít děti s někým, koho třeba ani nemilují.“

„Není lásky na světě,“ prohlásila. „Lidé jsou povinni zachovat život a udržovat jeho rovnováhu. Proto byli stvořeni.“

„Ne,“ vykřikl jsem. „Plácáš nesmysly.“

Očividně nevěděla, co jí povídám. „To je zákon,“ řekla bez jakékoli špetky citu. „To je učení Nejvyššího.“

Vypadalo to, že je nezdolně přesvědčena o své pravdě. Ale já jsem se tak lehce nechtěl vzdát. Začínalo mě to zlobit čím dál víc. A na spánek jsem dávno zapomněl.

„Kecy!“ prskl jsem ve zlosti a postavil se. „Co tví rodiče?“

„Ti jsou dávno mrtví,“ odpověděla klidně, ale přece jen se jí maličko zachvěl hlas.

„Splnili svou povinnost,“ řekl jsem hořce a bylo mi přitom všelijak.

„Ano.“

„A tys je nechala.“

Obviňoval jsem ji a přece jsem věděl, že neměla na vybranou. Ne tam.

„Bylo mi sotva devět let,“ odpověděla přidušeně a já si s hrůzou uvědomil, že pláče. Dívenka, která musela ze dne na den dospět. Neuvědomil jsem si, že slzy jsou něco, co mají naše dva světy společného.

Přiklekl jsem k ní a dlaní jí setřel vlhkost z tváří.

„Odpusť,“ zašeptala. „Vím, že očista těla je čistě soukromá věc. Už se to nikdy nestane.“

Zarazil jsem se uprostřed pohybu a ruku opět připažil. „Očista těla?“

„Ano,“ přisvědčila. „Zmatek ve tvé mysli vytryskne v podobě slz, jak praví litera zákona. Není přípustné tak konat na veřejných prostranstvích.“

Čekala nás ještě hodně dlouhá cesta k vzájemnému pochopení. Při pohledu na její vážnou tvář, teď už zbavenou slz, jsem se začal smát.

A pak jsem zase přestal. „Promiň,“ řekl jsem zaraženě. „Jen je toho na mě najednou trochu moc.“

Dívala se na mě pořád tím prazvláštním pohledem, za nímž se skrývala ta pravá Kaomimomini, kterou jsem tam tušil od samého začátku. Ta, která utíkala sama před sebou.

A před tím, čemu říkala pochybnosti.

Pomalu jsem se sklonil a zlehka ji políbil na rty. Byl to krátký a letmý polibek, ihned jsem se zase narovnal a čekal, co to způsobí. Rty se jí neznatelně zachvěly a dech se jí zpomalil.

„Dal jsi mi znamení,“ zašeptala a oči se jí zakalily beznadějným smutkem, který jsem nedokázal pochopit. Zlobí se?

„Ale já ti nemohu nabídnout dar života,“ řekla pak a když to říkala, nedívala se mi do tváře. Hlas se jí chvěl potlačovanými emocemi. Nadějí, kterou si nechtěla připouštět. Vědomím nereálnosti. Touhou.

„Nikdy.“

„Já vím,“ řekl jsem, ale bůh ví, že jsem v té chvíli nevěděl ještě zhola nic.

Chtěl jsem ji líbat. Ale nějak jsem uhodl, že na to nesmím jít tak hrr. Nakonec jsem ji ani neobjal. Jen jsem tam seděl a díval se na ni.

Proč jsem jen nechtěl vidět to, co bylo víc než zřejmé?

Seděli jsme pak oba zády ke dveřím a mlčky jsme civěli do tmy. K ránu jsem pocítil, jak mi její hlava zvolna klesá na rameno. Tohle byl začátek. Začátek konce, poznamenala by jistě ona. Ale v té chvíli jsem tomu nevěřil.

Jak pošetilé.

A hloupé.

Když jsem se probudil, Kaomimomini ještě stále dřímala s hlavou opřenou o mé rameno. Opatrně jsem se postavil a zvedl ji do náruče. Podvědomě se ke mně přitiskla, až se ve mně všechno sevřelo. Nechal jsem ji spát v mém pokoji a odešel jsem dolů do kuchyně.

A přemýšlel jsem o pošetilosti druhých. Jen o té své jsem nechtěl přemýšlet.

Nemyslel jsem si, že to, co cítím ke Kaomimomini, je láska. Na to bylo ještě příliš brzy. Ale byla to náklonnost a z té by časem mohlo vzniknout něco víc. Tušil jsem, že si to uvědomuje i ona, ačkoli něco podobného zatím nepoznala.

Mohlo to fungovat?

Nechtěl jsem jí ublížit. Ale věděl jsem, že ať už udělám cokoli, nakonec jí to stejně ublíží.

Za oknem se na mě usmíval nový den. Při vzpomínce na polibek jsem se málem začal usmívat taky. Jenže pak mě všechny ty úsměvy začaly bolet.

Kdybych se tak mohl s někým poradit. Ale to jsem samozřejmě nemohl.

Potom přišla ona a já jsem na všechno zapomněl.

Nevím, co čekala, že udělám. Já to taky nevěděl. A tak jsem nakonec neudělal vůbec nic. Jen jsem tam stál a díval se na ni, jako bych se toho pohledu nemohl nasytit.

Nejistě se na mě usmála.

Chtěl jsem jí ten úsměv oplatit, ale nedokázal jsem to. Jen jsem upřeně zíral na její tvář. Úplně jsem zapomněl, co dokáže. Najednou jsem stál tak blízko, že jsem cítil na tváři její dech. A pak už jsem nevěděl, jestli jsem to chtěl skutečně já a nebo mi jen vnutila to, co chtěla sama.

Líbal jsem ji odvážněji, než bych si kdy pomyslel. Až se mi z té závratě zatočila hlava. Přitiskl jsem ji k sobě v mocném objetí a opřel se o ni. Zakolísala pod mou vahou a oba jsme se povážlivě zakymáceli.

To mě konečně vrátilo zase zpátky na zem.

„Ježíši...“ vydechl jsem jako někdo, kdo se právě probudil z těžkého snu a skutečnost je docela jiná, než by měla být.

Netvářila se vůbec kajícně, ačkoli jsem to očekával. „Teď už je jedno, co uděláš,“ řekla. „Překročila jsem zákon tím nejhorším možným způsobem. Už se nemůžu vrátit.“

Zachvěl jsem se. Neřekla, že se nechce vrátit. Řekla, že nemůže.

Pozorovala mě. Asi zase uhádla, na co myslím.

„Teď už je pozdě,“ pronesla tiše. „Čas se nedá vrátit.“

„Stýská se ti?“ zeptal jsem se a doufal, že to je ten důvod.

Pohlédla na mě takovým způsobem, že ve mně zmrazila všechny další případné otázky. Nebyl to příkaz její mysli, co mi vzalo slova z úst. Byl to tak nevýslovný smutek, že jsem mu podlehl.

Nadechla se. „Moji rodiče neměli to štěstí, aby naplnili rovnováhu života. Matka poskytla otci pouze dvě dcery. Nepožádali o nápravu. Když přišel čas smrti, bylo mé sestře patnáct let.“

S pohrdáním mi házela ta slova k nohám. Teprve teď jsem začínal chápat, co jsem měl pochopit už dřív.

„Vychovala mě,“ řekla. „Třikrát kvůli mně požádala o vyškrtnutí svého jména z Knihy života. Nikdy se už nevdala.“

Přistoupil jsem blíž k ní. „To je mi líto.“

„Ona toho nikdy nelitovala,“ řekla Kaomimomini. „Věděla, že zemře...“

Odvrátila se a do hlasu se jí vkradl podivný tón. „Nechtěla jsem. Ale nedalo se nic dělat.“

„A tak jsi odešla,“ dopověděl jsem za ni, protože jsem náhle pochopil. Později se však ukázalo, že toho rána mi neřekla celou pravdu, jen její část.

„Proč jsi ji nevzala sebou?“

Raněně se po mně podívala. „Ukázalo se, že je příliš pozdě,“ řekla. „Pro ni... i pro mě.“

Objal jsem ji. Objal jsem ji a držel tak pevně, jak jen to šlo. Neplakala. Nechala se ode mě objímat a mrtvě zírala do prázdna.

„Čas se nedá vrátit,“ zašeptala znovu po chvíli.

Už tenkrát jsem to měl vědět. Ale já viděl jen ji. Její bolest, kterou v sobě skrývala a která jen čas od času pronikla na povrch a odrazila se v jejím pohledu.

„Kdyby to šlo,“ řekl jsem, „byl by všude na světě jeden veliký zmatek.“

Poodstoupila ode mě, ale nepokusila se mi vyvinout z objetí.

„Řekla mi něco hodně podobného,“ zašeptala. „Řekla, že udělá, co se od ní očekává. A že to mám udělat i já.“

Najednou mě prudce odstrčila a zakryla si dlaněmi obličej. Když se na mě potom podívala, už to nebyla ona. Někdo cizí se bez zájmu díval do mých očí, aniž by mě poznával.

„A tak jsem to udělala,“ řekla.

Asi na mně bylo poznat, že jí vůbec nerozumím. Taky se mě začínaly zmocňovat obavy. Nešlo o nic konkrétního, čeho bych se bál. Jen nejasný pocit neskutečné bolesti a zklamání, který jsem cítil. Ale říkal jsem si, že je to jen bolest, kterou jí čtu z očí, ta bolest, o které jsem si myslel, že ji dokážu pochopit.

Teď jsem věděl, že je to nad mé chápání. Že je to něco, čemu může rozumět jen ona.

„Někdy je lepší nic nevědět,“ konstatovala.

Souhlasil jsem s ní. A nemusel jsem nic říkat, aby to pochopila. Četla ve mně jako v otevřené knize. Je pravda, že bych byl radši, kdyby to nedělala. Ale věděl jsem, že tomu stejně nedokážu zabránit.

Už mě to ani moc nezlobilo. A pak, v té chvíli jsem opravdu neměl ve své mysli nic, co bych chtěl skrýt. A tak jsem se jí díval do očí a moje vlastní myšlenky se v těch očích odrážely jako v zrcadle.

Uvolnila se.

Pokusila se zatlačit bolest zpátky do svého nitra a zahladit všechny stopy, jež by ji mohly připomínat. Ale já jsem už navždy v jejích očích kousek té tehdejší bolesti viděl. Nebyla veliká. Ani drásavá.

Ale byla tam a nedala se přehlédnout.

„Už o tom nebudeme mluvit,“ prohlásila potom a nejistě se na mě pokusila usmát.

Obavy mě opustily.

Hlavně mi teď neříkejte, že jsem udělal chybu. Protože to už vím.

Později toho dne jsem se zavřel ve svém pokoji a pokoušel se pracovat. Kaomimomini zůstala v kuchyni.

Když říkám pokoušel, znamená to, že jsem se snažil to předstírat. Ale téměř veškerý čas jsem věnoval svým nejasným myšlenkám.

Bylo v ní něco, co mě děsilo. A přece jsem nedokázal pomyslet na jediný den bez ní. Pouhá ta představa mě děsila ještě víc než cokoli jiného.

Nemuselo mi záležet na tom, co udělala. Nebo neudělala. Jenže já jsem tušil, že mi tají něco, co se mi líbit nebude.

Když se to tak vezme, šlo o jakýsi začarovaný kruh, do kterého jsme oba dva spadli a teď jsme marně hledali cestu, kudy z něj ven.

Věděl jsem, že tu cestu najde jen jeden z nás. A nebo možná žádný. Asi proto jsem to pořád odkládal. Nechtělo se mi být tím, kdo se zachrání (na úkor toho druhého). Ale ani jsem nechtěl zůstat uvnitř.

A tak jsem místo práce přemýšlel, jestli přece jen z toho kruhu nevede cesta, kterou bychom mohli jít spolu.

Marně.

Nepatřila sem. A já jsem věděl, že bych nikdy nemohl žít tam.

Nemělo to řešení.

Rozhodl jsem se, že to nechám náhodě. Nebo osudu, chcete-li. Ať rozhodne za nás. Je tak jednoduché vzdát se zodpovědnosti.

Najednou jsem zaslechl tiché kroky za dveřmi. Klika se pomalu pohnula směrem dolů. Stoupl jsem si. Pak se dveře konečně otevřely.

Stála tam, usmívala se a já jsem věděl, že to ona něco získá. Ne já.

Přesto jsem neudělal nic, abych ji zastavil.

Vešla dovnitř, zavřela za sebou a pomalu se ke mně blížila. Snažil jsem se na ni nedívat. Nechtěl jsem, aby mě spoutala svým pohledem tak jako předtím. Chtěl jsem to být já, kdo udělá první krok.

Jestli to byla láska, to vám neřeknu. Ona si myslela, že ne. Ale pokud to nebyla láska, co tedy?

„Splynutí,“ řekla.

A tak jsme spolu plynuli.

Vstříc nezvratnému osudu. Ale to jsme ještě nevěděli. A nebo možná ano. Kdo ví.

Možná se tu objevila jen proto, aby se ujistila o své pravdě. A mě potvrdila zas tu mou.

A nebo šlo o jednu jedinou velikou náhodu. A ty se stávají.

... Nebo si s námi přece jen pohrál osud. S ní i se mnou. Aby nám ukázal, že bychom ho neměli podceňovat. A nebo přeceňovat.

Zvláštní na tom všem bylo, že jsme si oba uvědomovali, že bychom to dělat neměli, ale přesto jsme to udělali.

Takže je možné, že to přece jen byla láska.

Té na tom přece nikdy nezáleželo.

Na jakýchsi lidech a chybách, kterých se kvůli ní dopouštějí. A proč taky. To lidem by na tom mělo záležet.

Ale, přiznejme si to, v takových chvílích o něčem podobném nepřemýšlíme.

A to je asi dobře.

(I když někdy je to i špatně.)

Za okny šuměl les a pomalu se tam stmívalo. Kaomimomini mi ležela v náručí a spala. Já sám jsem usnout nemohl. Musel jsem se znova a znova ujišťovat, že se mi to všechno jenom nezdá.

Že je skutečně tady.

A že jsme opravdu udělali, co jsme udělali.

Nakonec jsem stejně usnul. V noci mě cosi probudilo. Nejasný pocit ztráty, o které jsem zatím neměl tušení. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že místo Kaomimomini objímám polštář. Zmateně jsem vyskočil z postele a oblékl se.

Kam by šla, teď v noci? říkal jsem si a zároveň se tím utěšoval.

Věděl jsem, že ven by sama nešla. Určitě ne v noci. Šlo o další z jejích podivných tajemství, které mi ještě neobjasnila. A tak jsem prošel dům, utvrzen v jistotě, že dřív nebo později ji najdu.

Našel jsem ji v kuchyni, seděla tam u okna a dívala se do noci.

„Proč nespíš?“ zeptal jsem se a stoupl jsem si za ni.

„Vzpomínky,“ řekla.

Každý nějaké máme, myslel jsem si. A dokonce i takové, jež nás nenechávají v noci klidně spát.

„Jsou černé jako noc,“ zašeptala a zachvěla se.

„Nemysli na to,“ řekl jsem a stiskl jí ramena. „Prosím tě.“

„Najdou mě,“ řekla. „Nikdy jsem se o to neměla pokoušet.“

Čekal jsem.

„Porušila jsem zákon. Nejvyšší mě najde. Nebude mu to dlouho trvat,“ zopakovala, zřejmě pro případ, kdybych hned nepochopil, co mi tím sděluje.

„Jak by tě tady mohl najít?“ podivil jsem se.

Pohlédla na mě. „Chtěla jsem sestru zachránit. Když se mi to nepovedlo, utekla jsem. Je jen jediný způsob...“

Položil jsem svou ruku na tu její. Byla chladná, stejně jako vždy. „Neboj se,“ šeptl jsem jí do vlasů.

Udiveně ke mně vzhlédla. „A ty se nebojíš?“ zeptala se.

Bál jsem se. Jako nikdy dřív. Asi to stejně věděla. Přesto jsem řekl: „Ne.“

„Oni mi neublíží,“ poznamenala váhavě. „Ale už tu nebudu smět zůstat...Ani tam se nevrátím. Už to nebudu já.“

Vzdychla si. „Porušila jsem rovnováhu života. Tam ... a tady asi taky.“

To jsem si nemyslel. Ale mlčel jsem.

„Už se tím netrap,“ prohlásil jsem. Byla to jen prázdná slova, věděl jsem, že jí nedokážu pomoct. Ani jsem se nepokoušel předstírat něco jiného. Stiskl jsem její ruku pevněji a několik minut jsme tam jen seděli a mlčeli.

„Nevím, co jsem vlastně očekávala,“ řekla pak a podívala se na mě. „Neměla jsem žádný plán. Jenom jsem tam už najednou nemohla dál zůstat.“

„To se někdy stává,“ řekl jsem.

„Já vím, že tomu nerozumíš,“ otočila se ke mně, v očích chápavé porozumění a něhu. „A jsem ti vděčná, že nenaléháš.“

Co jsem jí na tohle mohl říct? Mlčky jsem přikývl a usmál se.

Úsvit se vkradl do oken, aniž jsme si toho jeden nebo druhý všimli. Vypadalo to, že se venku konečně ochladilo. Foukal vítr a začínalo tam poprchávat.

Kaomimomini uhranutě sledovala stromy. Pořád ji udivovala jejich výška.

Já jsem se díval na ni.

A přemýšlel jsem, kolik nám ještě zbývá času. Jediný člověk, který věděl, kde opravdu jsem, byl můj realitní agent. Doufal jsem, že na něho se mohu spolehnout. Vlastně jsem to věděl. Protože můj realitní agent byl zároveň i mým přítelem.

Tím nejlepším.

Toho dne navečer jsem vzal Kaomimomini na procházku do lesa. Krčila se vedle mne a vypadala ještě daleko menší, než ve skutečnosti. Už dřív jsem si uvědomil, že je hodně drobná, spíš děvče než žena. Ale ani já jsem nebyl moc vysoký. Vlastně jsme se k sobě hodili.

Cestou jsme nikoho nepotkali.

Od západu začal foukat studený vítr. Léto nenávratně končilo. Kaomimomini se zvědavě rozhlížela. Všechno kolem ji zajímalo. Jako by sbírala co nejvíc informací o světě, který jsem považoval za svůj domov. A já jsem jí ty informace s radostí poskytoval.

Posadili jsme se do mechu a dívali se po lese. Sem tam přehopsala v dálce přes cestu veverka.

Už ji to neudivovalo. Obstaral jsem jí encyklopedii zvířat. Nejdřív tomu nechtěla uvěřit. Ale pak už jen mlčky listovala knihou a všechno, co tam viděla, si ukládala do paměti.

I teď jsem na ní poznal, že všechno, co vidí, se podvědomě stává její součástí. Pořád ještě mě to trochu lekalo. Ty její schopnosti, jež o moc převyšovaly mé chápání. Ale bral jsem to jako součást světa, ze kterého pocházela.

Věděl jsem, že mi neřekla všechno. A přemýšlel jsem, co mi zamlčela.

Když jsme se vrátili zpátky do chaty, šel jsem si do kuchyně uvařit čaj, abych se z toho nezbláznil. Z té nejistoty, která mě stravovala čím dál tím víc.

Z prázdna, jež na mě číhalo za jejími slovy.

Když jsem se pak vrátil zpátky do pokoje, poznal jsem, že i ji něco trápí. Ale to nebylo nic nového. Seděla na posteli, opřená o polštáře a dívala se směrem ke dveřím. Čekala na mě.

Přisedl jsem na postel, bokem k ní, a díval se k zemi.

„Trápí tě to,“ konstatovala smutně. „Neptáš se, ale trápí tě to.“

„Ano,“ přiznal jsem.

Pootočil jsem se a podíval se na ni. „Chci to vědět a nechci to vědět,“ řekl jsem tiše. „A taky mám strach.“

„Jsi jediný, kdo to dokáže přiznat,“ řekla. „Podle zákona pro tohle slovo není opodstatnění.“

„Tyhle vaše zákony...“ začal jsem, ale okamžitě jsem zase zmlkl.

„V našem světě lidé nemají strach,“ pokračovala. „A pokud přece jen, nikdy by to nepřiznali.“

Ale já jsem věděl, že ona sama to už dávno mlčky přiznala.

„Ten váš svět mě děsí.“

Odmlčel jsem se. Musel jsem k ní být upřímný - a k sobě taky.

„Ale ten můj není o  moc lepší,“ pokračoval jsem po krátké odmlce.

Usmála se.

Napětí mezi námi povolilo a pak prasklo jako struna. Cítil jsem uvolnění, nejprve její a potom i moje. Naklonila se ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Povídej mi o lásce,“ požádala mě. „Chtěla bych vědět, co to vlastně je.“

Ale jak jsem jí mohl vyprávět o něčem, co jsem sám ještě tak docela neuměl pochopit?

„Nemyslím si, že by to bylo něco určitého,“ řekl jsem tedy a s nejistým pokrčením ramen jsem se k ní obrátil. „Každý v ní hledá něco jiného. A nikdo přesně neví, co vlastně.“

Hledání jistoty, která se však nakonec vždycky změní v kolísavou nejistotu. Touha po porozumění. Zmatek člověka, jenž si ve svých pocitech nikdy neumí udělat jasno.

Myslím, že nakonec mi přece jen porozuměla. Alespoň to tak vypadalo.

Přitáhla si mě k sobě blíž a pokusila se mě obejmout. Vyznělo to poněkud křečovitě. Potom už jsme nikdy o lásce nemluvili.

A pak jednoho dne přišel podzim. A s ním deště a mlhy.

„Přichází zima,“ poznamenala to ráno Kaomimomini. „Zatím není vidět, ale cítím ji.“

„Bude to ještě nějakou dobu trvat,“ řekl jsem. „Ta skutečná zima teprve přijde.“

Bylo ale poznat, že jsem ji nepřesvědčil. Zřejmě toho musela o počasí vědět víc jak já, protože tentokrát byl podzim daleko studenější než kdykoli dřív.

Čekala.

Seděla u okna a dívala se, jak se les ukládá k zimnímu spánku. Věděl jsem, že hledá první známky změn na stromech a zároveň jsem věděl, že je hledá marně.

„Neboj se,“ řekl jsem jednou, kdy jsem ji zase přistihl stát za oknem. „Nevadí jim to.“

„Mráz je spálí,“ poznamenala s jistotou. „Teď ještě ne, ale jednou...“

„To se nikdy nestane,“ snažil jsem se ji uklidnit.

Ale ona se po mně podívala takovým pohledem, že moje jistota klopýtla a zakolísala. Pohlédl jsem přes její hlavu a viděl jsem les tak jako jindy. Něco, co existovalo odjakživa. A co tu zůstane i potom, kdy já sám tu už dávno nebudu.

Nebo snad ne?

Snažil jsem se ten zmatek, který ve mně zasela svými slovy a vědoucími pohledy, přejít a nemyslet na něj, ale moc se mi to nedařilo. Snažil jsem se pracovat, ale ani to se mi nedařilo. Nakonec jsem vyběhl ven a dlouhé hodiny se procházel po okolí.

A přitom jsem myslel jen na to, jak je tu krásně. Jak les voní. Jak je ohromný. Tichý. A přátelský.

Když jsem se konečně k večeru vracel zpátky, už zdálky jsem viděl, že něco není v pořádku. Posledních pár metrů už jsem utíkal. Popoháněl mě strach o Kaomimomini. A přitom jsem si uvědomoval, že pokud se mé obavy naplní, je už stejně pozdě.

Vpadl jsem dovnitř jako bouřka, která mi šla v patách. Venku zahřmělo a v pokoji se na okamžik setmělo. Pak ho ozářil blesk, jenž uhodil do nedalekého stromu. Stála u okna, zřejmě mě už vyhlížela. Z jejího postoje jsem pochopil, že se zlobí.

Ticho, přerušované jen občasným, vzdáleným hřměním, jsem nakonec prolomil sám. Přešel jsem k ní a otočil ji čelem k sobě.

„Utekl jsi,“ poznamenala vyčítavě.

„Stejně jako ty,“ řekl jsem. „Ale já jsem se vrátil.“

Zabolelo ji to. Okamžitě jsem svých slov zalitoval.

„Pochybuješ?“ zeptala se mě.

Pochyboval jsem?

Asi ano. Každý má své pochybnosti. A jen zřídka je dokážou ti druzí správně pochopit. V jednom jsem ale pochybovat dávno přestal. Jenže to jsem jí ještě nemohl přiznat.

„Někdy,“ řekl jsem tedy a sklopil oči.

„To není celá pravda,“ namítla. Příliš dlouho jsem váhal. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že je schopná číst mé myšlenky.

„Dobře,“ přiznal jsem. „Jak chceš.“

A pak jsem se na ni podíval a všechno jsem jí řekl beze slov. Konečně se na mě usmála. Pokud měla ona sama nějaké pochybnosti, dokázala je přede mnou skrýt.

Bouřka zuřila dlouho. Blesk stíhal blesk a nepřestávalo hřmít. Stromy naříkaly a klátily se ve větru. Brzy se všude kolem valily potoky vody. Kaomimomini to všechno sledovala z okna v podkroví.

Já jsem se pokoušel pracovat. Tentokrát doopravdy. Musel jsem dohonit, co jsem celý ten čas vědomě zanedbával. Jen občas mi myšlenky zabloudily do zakázaných míst. Ale pokaždé jsem se donutil znovu se soustředit na práci a nechat je být.

Byl jsem odjakživa samotář. Ne že bych samotu vyhledával, spíš ke mně tak nějak patřila. Ve svých třiceti letech jsem zůstal sám, ale ne proto, že bych o rodinu nestál. Jen jsem prostě neměl to štěstí.

Nevěděl jsem, co si o mně myslí ženy. Ale nikdy jsem neměl problémy v navazování známostí. Můj problém spočíval spíš v tom, udržet si je. Časem jsem takové vztahy přestal vyhledávat. Nevedlo to k ničemu. Dříve či později to každou přestalo bavit. Ale Kaomimomini byla jiná. Ne proto, že pocházela z jiného světa.

Ale i tak jsem věděl, že ani teď to nedopadne jinak. Jenom mě to bude tentokrát doopravdy bolet.

Vlastně mě to bolelo už teď.

Ona na tom byla stejně. Nemluvili jsme o tom, proč taky. Ale každý jsme v sobě nosili vědomí brzkého konce a to nám zničilo naději na štěstí ještě dřív, než mohlo přijít.

Ale někdy jsem přece jen něco hodně podobného cítil. Štěstí.

Nosil jsem jí květiny. Jezdil jsem pro ně do nejbližšího města i přes riziko, že mě někdo pozná. Těšilo mě sledoval proměny v její tváři, kde se střídal údiv s radostí a obavami. Asi nevěděla moc o tom, že je to ode mě poměrně dost nezodpovědné, jinak by ji možná všechna ta radost hned přešla.

Nosil jsem jí i knihy. Vybíral jsem je jednak z rozsáhlé knihovny, kterou tu založil můj dědeček, a jednak jsem je příležitostně kupoval, když jsem se vydával na ojedinělé výpravy do města.

Četla ráda a bavilo ji to. Vstřebávala informace i krásu těch slov s nepředstíranou úctou. Pochopil jsem, že je to jedna z věcí, jež je jí zcela vlastní.

Ona mi nosila naději. Den po dni, kousek po kousku. Začínal jsem věřit v jisté možnosti. Začínal jsem doufat. A štěstí (nebo o co vlastně šlo) mi docela zatemnilo oči.

Pro tohle všechno jsem neviděl nic dalšího.

Nepřestávala mě udivovat. Ten její klid, s jakým se pohybovala po domě. Lehkost, s jakou přijímala všechny věci, jež jí musely připadat podivně nepochopitelné a kterým zdaleka nerozuměla tak, jak se snažila předstírat.

Občas jsem ji přistihl jak si mě zamyšleně prohlíží, když si myslí, že se nedívám. V tom pohledu se odrážel smutek.

Jednou jsem to už nevydržel a zpříma na ni pohlédl. „Tak,“ řekl jsem. „Co tohle znamená?“

Znejistěla. Rozpačitě se pousmála, ale nepodařilo se jí mě oklamat.

„No tak!“ Netrpělivě jsem dupl nohou o zem a pohodil hlavou, až se mi vlasy rozlétly do všech stran.

„Nerozumím ti,“ řekla tiše a nedívala se přitom na mě. Pohledem těkala od jednoho okna ke druhému a zpátky a rozpačitě pomrkávala.

„Dobře,“ vzdychl jsem si. „Tak tedy ne.“

Obrátil jsem se k ní zády a začal urovnávat věci na svém psacím stole. Cítil jsem, že si mě opět tajně prohlíží a tušil jsem, že místo smutku má teď v pohledu nejistotu a otázky, které se ale bála vyslovit.

Potom ke mně tiše přistoupila a položila mi dlaně na ramena. Otočil jsem se a neprozřetelně jsem jí pohlédl přímo do očí. Černě zazářily, v pokoji se zablýsklo a já si ani neuvědomil, že padám. Všechno kolem se točilo v jakémsi zvráceném, pomalém tanci, Kaomimomini se mě stále držela a smutně se na mě usmívala. Pořád jsem padal. A všechno mě přitom bolelo. Přivřel jsem oči pod nepředstavitelným tlakem, který mě svíral a drtil a když jsem je opět otevřel, stál jsem v pokoji, ona stála přede mnou a venku byla tma.

Nemohl jsem se upamatovat, co se to se mnou vlastně dělo. Nevzpomínal jsem si ani na to, proč se to stalo. Ale že se něco stalo, to jsem tušil. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, jen pohledu na ni jsem se vyhýbal.

Nějak jsem cítil, že za všechen ten zmatek, jenž mě teď zahltil a dusí mě, může ona. Ale pravda nepřicházela a tak jsem nakonec přestal hledat odpovědi na otázky, které mě tížily.

Vypadalo to, že ona si to uvědomuje zároveň se mnou, což mě na pár okamžiků zmátlo, ale téměř vzápětí nějaká neznámá síla můj zmatek odplavila neznámo kam a pak už nebylo nic.

Jen ona a já.

„Proč?“ hlesl jsem s bolestí a přitiskl si dlaně na oči. „Proč, Kaomimomini?“

Musel jsem tehdy omdlít, protože si nedokážu přesně vybavit, jak jsem se ocitl na pohovce pod oknem. Vím jen, že se nade mnou skláněla silueta ženy, o níž jsem si myslel, že ji znám. Měla nesmírně smutné oči, což nebylo nic nového. Divné bylo, že ten smutek byl odrazem toho, co jsem cítil já. Z jejích očí na mě padala moje vlastní bolest a můj úžas se tam odrážel tak věrně, že jsem unaveně zavřel oči a potom už si nepamatuji vůbec nic.

Když jsem se ráno probral, byl jsem v pokoji sám. Zmateně jsem chvíli zíral do stropu a přemýšlel, jestli se mi to všechno jenom zdálo a nebo to je skutečnost, kterou se snažím nevědomky potlačit jako něco, co by mě mohlo zranit.

S námahou jsem se posadil a okamžitě se mi zatočila hlava. Celé tělo jsem měl rozlámané jako po výprasku a zmalátnělé únavou. Cítil jsem takovou únavu, že jsem se ani nepokoušel vstát. Zůstal jsem sedět a díval jsem se z okna. Za oknem vítr honil první sněhové vločky, spíš déšť než opravdový sníh. Blátivá cesta se rozkydla a rozčvachtala pod nánosem tající břečky. Stromy kvílely.

Něco z toho, co se dělo tam venku, mi připomínalo to, co se právě dělo uvnitř mých myšlenek.

Bolelo to.

Pořád to strašně bolelo.

Odvrátil jsem se a promnul si oči. Už jsem tušil, co se stalo. Ale pořád jsem tomu nechtěl věřit.

Ale ať už jsem chtěl a nebo nechtěl, nakonec mi stejně nezbývalo, než tomu uvěřit.

Dveře se váhavě pootevřely a dovnitř nakoukla ona.

V té chvíli jsem ji nenáviděl.

„Jdi pryč,“ přikázal jsem jí a nedokázal jsem se přimět, abych na ni pohlédl.

Ale nedala se jen tak odradit. Pustila kliku a pomalu přešla pokoj až k oknu. Tam se zastavila a na okamžik tak zůstala. Dívala se zachmuřeně ven a zima, která tam panovala, ovládla na chvilku i ji.

Poznal jsem, že ji to mrzí.

A pak jsem se zhrozil, když jsem si uvědomil, že cítím to, co ona. Cítil jsem její smutek, bolest a lítost.

„Ježíši...“ hlesl jsem a zuřivě jsem tiskl víčka k sobě v bláhové naději, že to přejde, zmizí, všechny ty pocity, které mi nepatřily, ale přitom jsem se jich nedokázal zbavit.

„Myslela jsem, že takhle bys mne mohl snáz pochopit,“ zašeptala. „Nás všechny.“

„Proboha!“ vykřikl jsem. „Co jsi to udělala?“

„Vyčistila jsem tě,“ přiznala. „Částečně.“

„Cože?“

Dívala se na mě s vědomím vlastního pochybení tak naléhavě, že jsem v ně začal věřit i já. Ale byl jsem to ještě pořád já a nebo už někdo jiný?

Zachvěl jsem se děsem a nesnažil jsem se nijak skrýt hrůzu, která mě opanovala.

„Částečně?“ opakoval jsem s nevírou a stravovala mě beznaděj.

„Částečné potlačení osobnosti vede k lepší komunikaci mezi dvěma jedinci různého typu,“ řekla.

Neřekl jsem nic. Neměl jsem důvod. Rozuměl jsem tomu. Snad k tomu přispělo to, čemu ona říkala částečné potlačení osobnosti.

Cítil jsem z toho všeho cizotu.

„Tohle jsem nechtěla,“ zašeptala a otočila se ke mně zády ve chvilkovém stavu naprostého zoufalství.

Odstup, který mě od ní vzdaloval, byl čím dál tím větší. Už jsem ji nedokázal litovat.

Kdybych měl pojmenovat pocit, jaký jsem cítil, snad by se to dalo přirovnat k naprosté rezignaci. S údivem jsem zaznamenal, že ona si to uvědomuje s bolestí, jež se ani nedala popsat.

Ale pak se to nějak promíchalo a já jsem cítil bolest a ona upadla do otupělosti, jež mě vyděsila.

Snad jsme mohli začít ještě jednou, znovu a bez úniků, k nimž jsme se uchylovali jeden jako druhý. Ale nebyl jsem si jistý, že to chci. Začínat s něčím, co nemělo naději na lepší konec než ten, ke kterému nás nasměrovala její touha po porozumění.

Nemohl jsem pochopit, proč to udělala. A i když v mé mysli zaznívala ta troška porozumění, které ode mě žádala, nemohl jsem posoudit, jestli jsem to opravdu já, kdo to cítí. Mohlo jít zrovna tak o její pocity, které se promíchaly s tím, co v mé paměti zbylo po jejím zásahu.

Uvědomil jsem si (a nebo si to možná uvědomovala ona), že už jí nikdy nebudu moci věřit.

„Chci zpátky to, co jsi mi vzala,“ řekl jsem tvrdě s pohledem upřeným na stěnu před sebou.

Četl jsem v její mysli tak, jako to dělala ona s tou mojí, ale nijak mě to netěšilo. Co jsem tam našel byl zmatek, jaký jsem cítil já sám. Nedokázal jsem se ve změti těch pocitů vyznat, natož je pak pochopit.

Pomalu mě obešla a mířila ke dveřím. „Vzpomínky se ti vrátí,“ zašeptala.

A já jsem věděl, že i když se to stane, už nikdy to nebude jako dřív. Zbyde ve mně i něco z ní a z toho zklamání, co jsem právě cítil. A nebyl jsem si jistý, jestli ještě někdy budu cítit to, co jsem cítil dřív.

Lásku.

Štěstí.

Naději.

Kaomimomini došla ke dveřím a na okamžik zaváhala. Ale nezastavila se, ani se neohlédla, jen ty dveře za sebou potichu zavřela.

Zachvátil mě ohromující pocit žalostné ztráty. Nedokázal jsem se se vším tím zmatkem vyrovnat a nakonec to byly slzy, které mi to všechno pomohly unést.

Ulevilo se mi.

Částečně.

Venku ještě pořád zuřilo nevlídné počasí. Vítr honil po obloze mraky a opíral se do okenních tabulek s takovou silou, jako by je chtěl vyvrátit.

Položil jsem se na pohovku a zavřel jsem oči. Musel jsem se pokusit na všechno zapomenout. I když jsem věděl, že je to nemožné.

Nevím, na co jsem myslel, než mě přemohl spánek. Všechny mé pocity se shlukly do jednoho jediného a i ten mi neustále unikal. Přestal jsem se snažit oddělit své pocity od těch cizích.

Když jsem znovu otevřel oči, za okny seděla tma. Spal jsem celé odpoledne a uvědomil jsem si, že to bylo přesně to, po čem moje znavená mysl prahla.

Už jsem necítil žádný zmatek.

Jen prázdnotu.

A bolest.

Ach jo.

Taky jsem cítil úlevu. Už žádné cizí šrámy.

Prošel jsem celý dům a když jsem ji nenašel, vrátil jsem se zpátky do pracovny a tam jsem se posadil za stůl.

Mohl jsem si myslet, že to takhle dopadne.

Pokud mohla v mé mysli číst předtím, potom už jí to nedělalo vůbec žádné potíže. A to, co tam našla, nemohlo být nic hezkého. To jsem věděl. A taky jsem si dokázal představit, jak to na ni asi zapůsobilo.

Zíral jsem na desku stolu. Byla posetá rozházenými papíry a bloky a najednou mě do očí udeřilo něco, co tam nepatřilo. Chvíli na to jsem se už řítil z domu směrem k výpadovce. Doufal jsem, že ještě není úplně pozdě. Že se mi ji podaří zastavit.

Několikrát mi podjely nohy a já se svalil do bláta smíchaného se sněhem. Jednou jsem se přitom bolestivě uhodil do ramene, ale vždycky jsem se okamžitě vyškrábal zpátky na nohy a utíkal jsem dál, nehledě na to, jak zbytečné se mi to zdálo.

Bylo příliš pozdě.

Tma kolem mi ztěžovala orientaci a taky se mi hůř běželo. Prakticky jsem neviděl. Je div, že jsem se tenkrát nepřizabil o nějaký vyčnívající strom či zbloudilou větev. Ale štěstí stálo při mně. Neutrpěl jsem nic horšího než pár pohmožděnin a odřenin.

Naposledy jsem sebou plácl do bahna pár metrů před tím, než les vyběhl do polí a srazil se tam se silnicí. Všude kolem panovalo ticho. Ležel jsem na zemi, hlavu zabořenou do bláta, ruce zaťaté v pěst, vyčerpaný tak, že jsem se ani nepokoušel vstát a pokračovat v tom zbytečném, zběsilém úprku za stínem své fantazie.

Byla pryč.

Byl konec.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Snad jsem mezitím i na pár okamžiků ztratil vědomí, nebo jsem usnul, protože když jsem konečně sesbíral zbytky své energie a začal se pomalu zvedat, svítalo.

Cesta zpět mi trvala třikrát, čtyřikrát tak dlouho. Vlekl jsem se s posledními silami vpřed a bylo mi jedno, jestli tam vůbec kdy dojdu. Na ničem mi, co pamatuju, nezáleželo míň.

Když se přede mnou konečně vynořila chata, ocitl jsem se na pokraji zhroucení, fyzického i psychického. Nikdy bych si nepomyslel, že mě něco dokáže tak vysát.

Dveře zůstaly otevřené. Vyběhl jsem do noci, aniž bych za sebou zamkl nebo třeba jen zavřel. Ztrhaně jsem se posadil na schody a díval se po okolí. Počasí se změnilo. Vítr jen zlehka foukal, snad aby se neřeklo, a déšť se sněhem mi máčel tvář. Sklonil jsem hlavu do dlaní a snažil se utřídit si myšlenky.

Takže je pryč.

A co já teď tady.

Byt jsem prodal, vrátit jsem se nemohl. Ani jsem nechtěl. Možná jednou najdu řešení, myslel jsem si. Možná jednou dokážu zapomenout...

A kdyby ne, časem se všechno otupí.

I ta bolest, která mě svírala.

Dotek čehosi měkkého na mém rameni mě donutil vzhlédnout. Zvedal jsem hlavu pomalu, jako někdo, kdo se jen ztěžka probírá z tíživého snu.

„Nedokázala jsem odejít,“ řekla tiše. Musel jsem se hodně snažit, abych jí rozuměl. Hlas měla zabarvený prolitými slzami, které jí zbrázdily tvář a smísily se s všudypřítomným blátem. Vypadala stejně uboze jako jsem musel vypadat i já. A stejně tak, jako jsem se cítil.

„Kaomimomini?“

„Jsem tady.“

Rozesmál jsem se. Smál jsem se a plakal a ani jsem nevěděl, že to dělám.

Přistoupila ke mně, shýbla se a objala mě. Nesnažil jsem se vstát. Pořád jsem tam seděl, mokrý a zablácený, poškrábaný na rukou i v obličeji, promrzlý a vyhladovělý (kdy naposledy jsem jedl?) a přesto jsem dokázal myslet jen na to, jak je mi dobře.

„Ach bože,“ šeptal jsem a tiskl ji k sobě. „Ach bože. Už to nikdy nedělej.“

Potom mi pomohla vstát. Zakymácel jsem se a zatočila se mi hlava, ale udržel jsem se na nohou, ani mě nemusela moc podpírat. Společně jsme vešli dovnitř a zamířili rovnou do koupelny.

Posadila mě na vanu a mateřsky ze mě svlékala jeden kus mokrého a špinavého oblečení za druhým. Nechal jsem se od ní svléknout a posadit do vany jako mimino. Snad jsem nebyl tak úplně při smyslech.

Pořád jsem se smál.

Nejistě si mě prohlížela a občas jí utekl potutelný úsměv nad mým bláznivým chováním. Ale jinak zůstala až dojemně vážná, zranitelná hloubků svých citů, jimž dovolila, aby ji ovládly. Lekalo ji to. Neuměla tomu čelit a znepokojovalo ji to, protože nikdy dřív něco takového nezažila.

Když jsme pak spolu seděli v kuchyni u stolu a jedli, byl jsem klidný a spokojený a ona roztěkaná a nejistá.

„Láska přece neexistuje,“ řekla najednou a já se zastavil uprostřed pohybu, kdy jsem si k ústům nesl lžíci s polévkou.

„Ne?“

Potom jsem dokončil pohyb, spolkl polévku a usmál se na ni.

„Ne.“ Upjatě se na mě dívala.

„Taky tomu moc nevěřím,“ řekl jsem a nepřestával se usmívat.

„Tak co to tedy je?“ zeptala se.

„Nevím,“ přiznal jsem. „Poslyš, ještě jsi ani nezačala jíst.“

„Už jsem skoro odletěla,“ řekla a pohlédla do talíře. „Už chybělo jen málo.“

„Ale neudělala jsi to,“ konstatoval jsem spokojeně.

„Ne.“

„Tak vidíš.“ Natáhl jsem dlaň a položil ji na tu její. Ten dotek nás myslím vrátil o kus zpátky. Do doby, kdy to ještě mezi námi bylo v pořádku.

Ale ani teď to nevypadalo zas tak špatně. Vrátila se.

A já jsem se vypořádal se stíny, které mě v předešlých dvou dnech pronásledovaly. Ne možná úplně, ale to nebylo podstatné. Dokázal jsem jim čelit. A taky jsem konečně pochopil, co se mnou vlastně udělala a proč. A že to neudělala proto, aby mi ublížila.

I když to tak nakonec dopadlo.

„Už na to nemysli,“ požádal jsem ji.

Vzhlédla a já jsem věděl, že ať už se bude snažit předstírat cokoli, vždycky už poznám, co si skutečně myslí. Usmála se na mě, ale uvnitř jsem tušil, že ji to pořád ještě trápí.

Co to ta láska vlastně je a proč nás takhle mate. Co ji nutí dělat věci, které z lidí činí blázny a z ní cosi podobného snu, který se nám nikdy nepodaří dospat.

Asi jsem na to nechtěl myslet. Na všechny ty okamžiky, kdy člověk pochybuje. O sobě, o druhých, o tom, co opravdu cítí a co jsou pouze představy.

Snad proto, že ani já sám jsem neměl jasno v tom, co mě k ní poutá. A nechtěl jsem, aby to na mně poznala.

„Pojď,“ řekl jsem a vytáhl jsem ji od stolu. Šli jsme pomalu nahoru po schodech a celou tu dobu jsem se snažil dívat přímo do jejích očí. Nestalo se nic. Necítil jsem žádné příkazy, jež by mou mysl usměrňovaly, nic co by mě svazovalo nebo naopak nutilo dělat věci, o něž jsem nestál.

Zavedl jsem ji k sobě do pokoje a v naprostém tichu ji svlékl. Lehli jsme si do postele, ale nemysleli jsme na to, jak se budeme milovat. Alespoň já na to nemyslel.

Já ji chtěl jen držet.

A tak jsem ji svíral, tiskl jsem se k ní a ona zase ke mně, jako dva lidé, kteří se nutně musí ujistit o přítomnosti toho druhého. Což jsme činili nepřetržitě celý zbytek dne a následující noci.

Takže mě vyčistila.

Nikdy jsme o tom nemluvili, ale to neznamenalo, že jsme na to nemysleli. A pak jednoho dne jsem se pozastavil nad formulací toho slova.

Vyčistit.

Copak ve mně bylo tolik špatného?

Myslel jsem na to, zrovna když procházela kolem mě a muselo se to nějak odrazit v mých očích, protože se zastavila a zpytavě si mě prohlížela.

„Myslíš na to,“ konstatovala smutně.

Nesnažil jsem se zapírat. „Ano.“

„Neměla jsem to dělat,“ opakovala. Ale to jsem nechtěl slyšet.

„Proč?“

„Proč jsem to udělala?“

Udiveně povytáhla obočí. Měla za to, že tohle jsem už věděl.

„Proč zrovna ,“ upřesnil jsem.

„Některé věci v mysli člověka nemají žádné opodstatnění,“ řekla. „Jenom mu překážejí v tom, aby si myšlenky dokázal pořádně urovnat.“

„Děláte to... často?“ zeptal jsem se.

Mlčky zavrtěla hlavou. „Je zapovězené proniknout do cizích myšlenek. Jen Vesmírný čaroděj má právo nejvyššího rozhodnutí.“

„Ale tys to udělala.“

„Porušila jsem zákon,“ řekla, jako už tolikrát předtím. „Teď už na tom stejně nezáleží.“

Ale záleželo.

Věděla to.

Četl jsem jí to v očích a zároveň jsem se odvracel, protože mi bylo jasné, že porušuju její soukromí stejně jako ona moje. A že tedy nejsem o nic lepší než ona.

„Zklamala jsem tě,“ zašeptala. Na její tvář se položily stíny, které čas od času přicházely z temnot tam venku. „Ale nejvíc jsem zklamala sama sebe.“

Překvapeně jsem na ni pohlédl.

„Zneužila jsem tě pro svůj vlastní prospěch. Nebo spíš pro vidinu toho prospěchu.“

Dobře jsme věděli, že to nakonec dopadlo docela jinak.

„A to si nikdo nesmí dovolit,“ dokončila.

Mlčel jsem.

„Ani Vesmírný čaroděj ne,“ dodala.

„Dobře,“ řekl jsem netrpělivě. „Tak už toho nech.“

Udiveně sebou trhla a podívala se směrem ke mně. Do té doby zírala do prázdna mrtvýma očima, které jsem nepoznával.

Přistoupil jsem k ní. Vztáhl jsem dlaně a ona mi do nich vložila ty své. Pak jsem ji přitáhl tak blízko, jak jen jsem mohl.

„Už na to nemysli,“ zašeptal jsem jí do vlasů a opájel se vůní, kterou kolem sebe nevědomky šířila.

Kolébala se v mém náručí a nechala se ode mě hladit a líbat. Cítil jsem celou svou bytostí její hlad po sounáležitosti a snažil jsem se jí pomoci, jak jen to šlo.

„Zapomeň na to,“ žádal jsem a ona přikyvovala, ale jen do té doby, než si plně uvědomila, co po ní chci.

Prudce mě od sebe odstrčila a nevěřícně se na mě dívala. „Zapomenout?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Na všechno.“

„Jedině smrtí může člověk zapomenout,“ řekla a užasle na mě zírala. „Bez vzpomínek není člověka,“ namítla. „Kdo zapomene, mrtvý je. Kde není smrti, nemrtví vládnou.“

„Co?“

„Zákon o smrti, učení Nejvyššího. Litera znění nařizuje vyškrtnout nemrtvého z Knihy života dřív než do smrti vstoupí. Potom je podle knihy mrtvým, ačkoli není skutečně mrtvý. Ten rozdíl je však nepatrný.“

Už mě to nemohlo překvapit.

„Tohle umíte?“ zeptal jsem se. „Donutit člověka, aby zapomněl, že žije?“

„On nezapomene, že žije,“ opravila mě. „Jen zapomene na to, kdo je. A kdo jsou ostatní. Jako by se narodil znovu. Do jiného světa.“

„To je strašné.“

„To je zákon,“ namítla tiše.

„Zákon,“ tupě jsem opakoval.

„Jen za určitých okolností...“

„A jaké jsou to okolnosti?“ skočil jsem jí do řeči.

Poodstoupila ode mě co nejdál ke zdi. Potom se sunula podél zdi až k oknu a tam se otočila a chladila si rozpálené čelo o studenou okenní tabulku.

„Vědomé porušení zákonů ve všech ohledech,“ zašeptala. „Čím větší je úroveň, které jsme dosáhli, tím větší bývá trest za narušení životaběhu.“

Mlčky jsem se na ni díval.

„Říkala jsi, že ti neublíží,“ namítl jsem pak. Nic víc mě v tu chvíli nenapadlo.

„Nebolí to,“ řekla klidně. „Potom už člověka nikdy nic nebolí. Ani smrt.“

„Mě to bolelo,“ oponoval jsem jí.

Neuvěřitelně něžně se na mě usmála. „To bylo něco jiného.“

Ano. Já jsem si uvědomoval, co provedla. Je rozdíl, pokud si člověk něco uvědomuje a nebo už ne.

„Je snadnější na bolest zapomenout než ji překonávat,“ řekla tiše.

„Snadnější ne. Jen...“ Zmlkl jsem a přešel jsem pokoj tam a zase zpátky.

„Jen to tolik nebolí,“ dořekla a pomalu se ke mně blížila. „Já nechci zapomenout.“

„Taky nechci zapomenout,“ zašeptal jsem a objal ji.

„Někdy cesta, kterou nám osud nabídne, není jednoduchá. Ale to neznamená, že bychom to měli vzdát dřív, než po ní přejdeme.“

Zamkl jsem jí ústa hladovým polibkem. Ať už to, co říkala, byla pravda nebo ne, věděl jsem, že půjdu kamkoli bude chtít.

Ať už ta cesta povede kam chce.

Hlavně, když ona půjde se mnou.

Potom jsme se snažili na všechny stíny našich životů zapomenout. Vlastně ne zapomenout, ale překonat je. Nebylo to jednoduché.

Ale jak řekla Kaomimomini, cesty, kterými nás osud vede, nemusí být jednoduché. Hlavně, když nás nakonec zavedou tam, kam chceme.

Nevěděl jsem určitě, co přesně chci. A nemyslím, že to věděla ona. Jen jsme se snažili jít dál a příliš se neohlížet.

Což se nám částečně dařilo.

Když říkám částečně, znamená to, že čas od času jsme podlehli nezřetelnému vábení a ohlédli se. Já do časů, kdy jsem ji ještě neznal a ona někam hodně daleko, kde nebylo nic určitého - jen náznak prchavého smutku.

Ale nedělali jsme to často.

Já proto, že jsem se nepoznával, a ona proto, že vzpomínky na minulost ji pořád ještě dokázaly zabolet.

Nemluvila o tom.

Ale pokaždé jsem bezpečně poznal jakýkoli z jejích návratů. Nešlo o šťastné úniky.

Možná proto jsme se tolik snažili s tím přestat.

Ale jak už to tak někdy bývá, osud je nevyzpytatelný. A zlomyslný.

Už jsem se zmiňoval o svých předchozích známostech. A že to nikdy nedopadlo tak, jak bych si představoval, aby to dopadlo. Skoro na všechny ty dívky (nebo ženy) jsem už zapomněl, na některé víc a na některé méně.

A taky jsem neměl proč vzpomínat.

Nešlo o vzpomínky, které by mi chyběly.

Ale jak to tak vypadalo, to jsem si myslel asi jen já. Osud určitě ne.

A tak jednoho dne Kaomimomini při své pouti chatou objevila podobiznu jedné z mých přítelkyň.

Toho dne jsem se zrovna vydal do města obstarat větší nákup. Ještě nikdy jsem ji nevzal s sebou. Ale už jsem uvažoval, že to brzy udělám.

Vrátil jsem se dost pozdě, protože jsem se zdržel vybíráním vhodného dárku.

Napadlo mě to najednou, uprostřed všeho toho šumu a lidských hlasů. Pomyslel jsem na ni a sevřelo se mi srdce.

A pak jsem procházel ulicemi a přemýšlel, čím bych ji překvapil. Nic určitého mě nenapadalo. Chtěl jsem jí udělat radost, ale nevěděl jsem jak.

A pak jsem si uvědomil, že možná ani netuší, co to radost je.

Štěstí, to možná.

Ale radost?

Kdy naposledy jsem já sám něco podobného cítil? Tehdy, když se vrátila. Bláznivou, třaskavou radost.

Nakonec jsem nepřipadl na nic vhodného. A tak jsem se vracel prázdnou, setmělou krajinou, pomalu a bez radosti. Jako by to, že jsem ji nedokázal někomu darovat, způsobilo, že jsem o ni přišel i já.

Kaomimomini jsem našel v kuchyni. Ale místo večeře ležel na prázdném stole obrázek dívky, kterou jsem ze své paměti dávno vytěsnil.

A nebo jsem se o to přinejmenším hodně snažil.

Protože něco málo tam pořád ještě zůstávalo.

Střípky vzpomínek, zasuté do nejkrajnějších částí mé paměti, tam, kam se člověk moc často nedívá. A pokud přece jen, za moc to nestojí.

Posadil jsem se ke stolu a nepřestával jsem se na ni dívat. Ticho se stávalo čím dál tím hlubší. A já jsem věděl, že zanedlouho se z toho zblázním, jestli nic neřekne. Ale jen mi oplácela můj pohled. Nakonec jsem to už nevydržel a odvrátil oči. A uviděl tvář té druhé na pomačkané, blednoucí fotografii.

Byla hezká.

Byla skutečně krásná. Taky byla hodně mladá.

Tehdy.

„To už je pryč,“ řekl jsem.

Nevím, jestli jsem si to jenom myslel nebo jsem to skutečně cítil. Mohl jsem udělat cokoli. Vzít tu fotografii a spálit ji. Vyhodit ji do koše. Nebo na ni znovu zapomenout. Nebo se alespoň pokusit předstírat, že si nevzpomínám.

Ale nic z toho jsem neudělal.

Pomalu jsem natáhl ruku a přitáhl si tu zprohýbanou, popraskanou fotku k sobě.

Tím, že Kaomimomini tu fotku našla, ve mně otevřela rány, o kterých jsem si myslel, že už jsou dávno zhojené. Ale nebyly.

A ona to poznala.

Tiše se ode mne odvrátila a odešla. Nechala mě samotného se vzpomínkami a s tváří mrtvé dívky, na kterou jsem ani po letech nedokázal tak úplně zapomenout.

Snad proto, že jsem zapomenout nechtěl.

A tak jsem zůstal sedět za stolem, v ruce jsem svíral cíp té fotografie a mlčky jsem zíral na tu nehybnou tvář, jak ji zachytila čočka fotoaparátu.

Usmívala se.

Ještě nevěděla nic o smrti, kterou měla vepsanou v osudu. Když jsem to fotil, taky jsem o tom nevěděl.

Znovu mě to zabolelo.

Otupěle jsem se zvedl a šel najít Kaomimomini. Čekala na mě ve svém pokoji. Stála u okna, zády ke mně, mlčky zírala ven a snažila se působit jako by nic.

Ale mě neoklamala.

Potom se ke mně náhle prudce obrátila a pár okamžiků horečně pátrala v mé tváři po odpovědích na otázky, které ji tížily.

„Myslela jsem si to,“ řekla pak a potřásla smutně hlavou.

Nepokoušel jsem se jí nic vyvracet, i když jsem neměl tušení, o čem mluví.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se, když jsem dál mlčel.

„Neměl jsem důvod,“ odpověděl jsem. „Je mrtvá. Už dlouho.“

Kaomimomini se v očích zaleskly slzy. „Ne,“ řekla. „V tvém srdci pořád ještě žije.“

Což nebyla tak docela pravda, ale ani tentokrát jsem nic neřekl. Možná jsem si připouštěl, že může mít pravdu. Pravdu, kterou jsem v sobě nechal umřít stejně jako umřela ta z fotografie.

„Už je to dávno,“ namítl jsem chabě.

„Ale ne mrtvé,“ trvala na svém.

„Tehdy mi na ní hodně záleželo,“ přiznal jsem tiše. „Ale teď mi záleží na tobě.“

„Jak moc?“ zeptala se.

„Hodně.“

Stíny našich životů se znovu položily mezi nás dva. Asi jsem s tím tak trochu počítal. Protože mě to už ani nepřekvapovalo. Smutně se na mě dívala a věděla, co jsem sám sobě odmítal přiznat.

Že na té druhé mi záleželo víc.

„Říkal jsi, že nevíš, co je to láska,“ připomněla mi.

„Kdysi jsem si myslel, že to vím,“ řekl jsem. „Ale už si to nemyslím.“

„Proč?“

Věděl jsem, že proto, že ta láska umřela. Spolu s tou, pro kterou jsem ji objevil. Nechtěl jsem znovu začínat, hledat něco, co člověku nakonec stejně víc vezme než dá, ztrácet to a těžce se s tou ztrátou vyrovnávat, abych nakonec zjistil, že to všechno k ničemu nevedlo.

Když zboříte dům, něco po něm zůstane. Ať už je to cokoli.

Mně nezůstalo nic.

Jen ty mizerné vzpomínky, kterých jsem se nedokázal (a nebo nechtěl) zbavit. Proč by člověk chtěl něco takového zkoušet znovu?

Dívala se na mě a obličej se jí bortil.

„Prosím tě, ne,“ řekl jsem. „Neplač.“

Odvrátila tvář, ale pozdě. Zasáhlo mě to. Zakymácel jsem se, ale kupodivu jsem se udržel na nohou.

Přistoupil jsem k ní a položil jsem jí ruce na ramena.

Donutil jsem ji, aby na mě znovu pohlédla. Teď už jí z očí nelétaly blesky. Ani neplakala. Ale dívala se na mě tak cize, že teprve pak jsem se doopravdy polekal.

„Myslím si, že láska není to, co chceš,“ namítl jsem. „Ty chceš mě.“

Díval jsem se na ni a ona pod tím zkoumavým pohledem sklopila oči. Poprvé od doby co jsem ji znal. Předtím jsem to byl vždycky já, kdo se snažil určité věci skrýt.

A tím vlastně přiznala, že mám pravdu.

Znovu jsem ji k sobě přitiskl. Teď už se nebránila. Ležela mi v náručí poddajně jako někdo, kdo právě složil zbraně.

„Mě přece máš,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

Nakonec v tom nebyl ani tak velký rozdíl.

Ani nevím, kdy přesně jsem tu fotografii konečně nechal zmizet a s ní i to, co špatného nám oběma přinesla. Na tu mrtvou jsem pak už moc nemyslel. Vlastně jsem na ni nemyslel ani předtím, ne tak, jak si to představovala Kaomimomini.

Tím, že jsem se zbavil fotografie, jako by se mi konečně podařilo zbavit se i představ, které se nikdy nemohly naplnit. Asi bylo dobře, že se to všechno stalo.

I když Kaomimomini si to nemyslela. Sledovala mě teď zvláštním, zpytavým pohledem, víc cizí než moje, ne tak docela ochotná mi věřit.

Ale i já jsem se musel znovu učit věřit.

Žák a učitel, učitel a žák. Nakonec se nám to podařilo. Ne zrovna to překonat, ale zapomenout (nebo to alespoň předstírat) a pokračovat dál.

Ovšem nic není takové, jak se na první pohled zdá.

A to, že na něco zapomeneme, neznamená, že jsme to překonali.

A něco překonat zase neznamená, že dokážeme zapomenout.

Bože, je lepší o takových věcech nepřemýšlet. Jinak by se mohlo stát, že pro to nakonec neuvidíte to podstatné.

A to podstatné bylo, že jsem o ni stál. Palčivě.

Byli jsme tu zavření už tolik týdnů, že jsem to přestal počítat. Zima už pomalu klepala na dveře. Kaomimomini to všechno sledovala skrytá za oknem, stín stínu, mlčky připravená na cokoli.

Už jsem se přestal snažit jí to vymlouvat.

Uvědomil jsem si, že se o tom musí přesvědčit. Což dělala, den co den, a přece to pořád nestačilo. Zima pro ni zkrátka znamenala něco, před čím nikdo nemůže utéct.

Potom už se mnou odmítala vycházet. Držela se uvnitř, ačkoli nebyla přesvědčená o tom, že by ji ty chabé stěny dokázaly ochránit před mrazem. Já sám jsem se často vydával na dlouhé procházky. Hodně jsem při těch toulkách opuštěným lesem přemýšlel.

O ní.

A o sobě.

O tom, co bude dál.

Jestli vůbec něco bude...

Jednoho dne jsem se opět takhle bezcílně potloukal lesem a najednou se mi zdálo, že v tom skučení a naříkání, jež vydávaly zmučené stromy, slyším ještě něco jiného. Šel jsem za tím zvukem pořád dál, až byl zřetelnější a nakonec jsem už docela jasně dokázal rozeznat táhlé ječení vyhladovělého zvířete.

Bylo to kotě. Hladové, špinavé, potrhané. Vzal jsem ho do náruče, nehledě na to, že se ušpiním. Zoufale se ke mně přimklo. Rychle jsem se obrátil a spěchal zpátky.

Kaomimomini na mě hleděla s údivem, když jsem ten raneček neštěstí vyklopil v kuchyni na stůl a začal jsem v lednici štrachat mléko a ve špajzu piškoty. Potom se ale sama ujala krmení a brzy jsem zjistil, že kotě (ten neřád malý nevděčný) k ní vzhlíží zbožňujícím pohledem zachráněného tonoucího.

Jejich náklonnost byla vzájemná.

Řekl bych, že mě poněkud opomenuli ve svém oboustranném zbožňování, což mě maličko hnětlo. Přece jen jsem to byl , kdo je oba svého času našel. A přijal pod svou střechou.

Považovala za samozřejmé, že si to zatoulané, ufňukané kotě necháme. Vzhlížela ke mně s náhlým jasem ve tváři, jenž jsem za celou tu dobu, co jsem ji znal, ještě nespatřil. Šlo o něco nového, něco, co dosud ukrývala hluboko v sobě, snad proto, že neměla důvod podělit se o to se mnou.

Tak jsem jí konečně dokázal něčím udělat radost.

Mělo by mě to těšit, ale netěšilo. Sedával jsem ve své pracovně a usilovně jsem se pokoušel pracovat. Někdy se mi to i dařilo. To jsem pak na nic jiného než na práci nemyslel. Ale jindy jsem tam jen seděl, zíral do prázdna a myslel na to, co dělá Kaomimomini. A jestli na mě myslí. Tak jako já na ni.

A užíral jsem se tím, že na mě určitě nemyslí.

Chodila po domě, s kotětem v náruči, a já si představoval, že to kotě jsem já. Věřili byste tomu? Doufal jsem, že nikdy (NIKDY!) nepozná, na co myslím. Co si představuji. Bože, musel bych se propadnout hanbou.

Žárlil jsem.

Vám to už asi došlo.

Ale mně trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na to, co to znamená. Ten můj vztek, kdykoli s nepřítomnýma očima prošla kolem mě, aniž si uvědomila mou přítomnost. Mou bezmoc, když dělala, že mě poslouchá a já jsem věděl, že vůbec nevnímá, co jí povídám. Byl jsem zoufalý. Smutný. Chtěl jsem ji.

Chtěl jsem ji tak jako ještě nikdy. Ale ona se mi vyhýbala. I když jsme si tenkrát všechno ohledně lásky vyjasnili, zdálo se, že už nestojí ani o to málo, o co stála tehdy.

Měla to své pitomé kotě a mě najednou nepotřebovala. Alespoň to tak vypadalo.

Ve skutečnosti dobře věděla, co dělá.

Dostala mě přesně tam, kam chtěla.

A já jsem byl nakonec rád, že to udělala.

Jednou večer, když venku ostře hulákal vítr a cloumal s chatou jako by byla z papíru, jsem k ní náhle přistoupil, hrubě jsem jí vytrhl to kotě z náručí a vyhodil ho za dveře. Ty dveře jsem zamkl. Otočil jsem se a pomalu jsem se k ní blížil. Asi věděla, co se chystám udělat.

Ostatně, neudělal bych to poprvé.

Ale tentokrát to probíhalo jinak. Měl jsem vztek. Na sebe, na ni, na celý svět. Prudce jsem ji popadl do náručí a sevřel ji tak pevně, až zkřivila ústa bolestí.

„Tak,“ řekl jsem. „Tady mě máš.“

Ale nedal jsem jí žádnou možnost k odpovědi. Asi jsem se bál, aby mi neřekla, že už o to nestojí.

Že nestojí o mě.

V podstatě jsem ji znásilnil.

Potom jsme tam vedle sebe leželi jako dva cizinci. Uvědomil jsem si, že od okamžiku, co jsem vstoupil dovnitř, nepromluvila. Ale usmívala se.

Právě když jsem chtěl vstát a začít se oblékat, přisunula se blíž ke mně a ve tmě mě objala. Znamenalo to snad, že mi odpouští?

Neměl jsem odvahu se jí na to zeptat.

Ale přitiskl jsem se k ní jak nejvíc jsem mohl. Snažil jsem se z té chvilky získat co nejvíc. Pořád jsme mlčeli. Hlava se mi točila závratí. Kaomimomini se chvěla. Čím dál tím víc. Brzy jsem se začal třást taky.

Pěkně jsme v tom lítali.

Oba.

Jestli tohle nebyla láska, tak už nevím, co tedy.

No a pak se nějakou dobu zdálo, že je všechno zase v pořádku. Při pohledu na kotě v její náruči už jsem se nevztekal, ale blahosklonně jsem se usmíval.

Věděl jsem své.

Ona se taky usmívala. Smyslně, řekl bych. Pokud v jejím světě opravdu nevěděli, co je to láska, učila se rychle. Sváděla mě už tím, jak se na mě dívala. Jakým způsobem se po mně otáčela. Nakrčeným čelem a zkousnutými rty. Dělala to, aniž si vůbec uvědomovala, co vlastně dělá.

A jaké to má důsledky.

Mou roztržitost. Nepřetržitou únavu (jak by taky ne, když jsme pomalu nedělali nic jiného). Poblázněnost. Vydrželi jsme celé hodiny nemluvit. Jen jsme se na sebe dívali a kroužili jsme kolem sebe jako tygři v kleci. Bavilo nás to.

Moc.

Přestal jsem myslet na cokoli jiného. Vlastně, výstižněji by znělo: Přestal jsem myslet. Tečka. Když se nyní ohlížím zpátky, nestačím se divit. Asi bych se měl stydět. Ale ani teď, s odstupem několika let, nepociťuji žádný náznak studu. Ani výčitek. A nikdy jsem nelitoval jediného svého kroku. A pokud jsem přece litoval, tak toho, co jsem neudělal. A toho, co jsem neřekl.

Kaomimomini během toho bláznivého období zkrásněla. Tváře jí zrůžověly. Oči přetékaly touhou a černě plály. Asi by se našel někdo, kdo by mi tvrdil, že byla pořád stejná. Ale moje vlastní oči viděly něco jiného. Krásu. Něhu. Jiskřivou radost. A štěstí. To vše v jedné, jediné tváři.

Byla krásná.

A to mi nikdo nevymluví.

Pochopil jsem, že ji doopravdy miluju. Ne pro to, co jsme spolu prováděli. Existovalo tolik jiných věcí, které už jsem si bez ní nedokázal představit.

Společné snídaně.

Úsměvy.

Doteky.

Rozpustilé pohledy.

Nevázaný smích.

Radost.

Byli jsme skutečně šťastní. Ne zdánlivě jako mnoho dalších. A nepřemýšleli jsme nad tím jak dlouho to potrvá. Kdybychom to dělali, asi by to štěstí rázem zmizelo. A tak jsme to nedělali.

V té době jsem věřil, že mi život nabídl všechno, co mohl. A že to všechno předčilo veškeré mé naděje. A sny. Nikdo si nemůže přát víc, než co jsem měl právě já. A pokud si i přeje, nedostane to.

Žil jsem tak, jak si jiní pouze představují, že by žít chtěli: Bez představ, co by mohlo být, bez tužeb, jež by se mohly splnit, bez nároků, jež bych chtěl vznést. Neexistovalo nic, po čem bych toužil - a neměl to.

Protože to, co jsem chtěl, jsem už dostal.

Nikdy jsem nezkoušel drogy a ani jsem nevěděl, co přesně si mám pod tím pojmem představit. Co člověk cítí nebo naopak necítí. Ale pokud bych měl svůj stav k něčemu přirovnat, bylo by to asi tohle.

Nepátral jsem ve své paměti, jestli jsem už něco podobného kdy zažil. Protože to nebylo důležité. A vlastně ani reálné. Nikdy nic nemůžete prožít úplně stejně. To prostě nejde. A člověk po tom ani netouží.

I když si někdy myslí, že ano.

Ale není to pravda.

Počasí se začalo zhoršovat, sníh padal a tál a znovu padal. Vítr zuřivě cloumal stromama, takže se zdálo, že je každou chvíli musí vyvrátit. Slunce se ztratilo v záplavě mraků a šedivé clony, která potáhla nebe. V noci začalo mrznout.

Spávali jsme s Kaomimomini přitisknutí těsně k sobě a hřál nás náš vzájemný dech. Často jsem čekal, až usne, a pak jsem si ji nekonečně dlouho prohlížel. Víčka se jí neznatelně chvěla a tvář halil nádech ruměnce po divokém milování. Na čele se jí leskly kapičky usychajícího potu a vlasy měla lehce zcuchané a rozhozené po polštáři. Nemohl jsem se těch pohledů nabažit.

Tehdy mi skutečně patřila.

Už se zimy tolik nebála. I když je docela možné, že se jenom smířila s tím, že tu zkrátka zmrzneme. Že mi nevěřila, ale zároveň jí nezáleželo na tom, jak to nakonec dopadne. Jen, když to potrvá.

Láska.

Nebo tak něco.

Pozná se láska z toho, že je vám dobře? Bylo nám dobře.

A nebo z toho, že vyvádíte hlouposti? Dělali jsme je.

Pořád se smějete?

Pak to tedy bylo ono.

Ale po tom všem si stejně myslím, že nejvíc se to pozná podle toho, jak moc to bolí, když o  ni přijdete.

A ono to bolelo.

Strašně to bolelo.

Ale to jsem poněkud předběhl čas. Tehdy v zimě jsme o bolesti neuvažovali. Byla daleko. Tak daleko, jak jen láska byla blízko. Proč taky myslet na bolest, když právě prožíváte něco, o čem si jiní pouze nechávají zdát?

Když konečně napadl sníh, přemluvil jsem Kaomimomini, aby se mnou šla ven. Nechtěla. Sníh znala pouze z vyprávění. A z pohledů do teleskopu v bezpečí podzemních paláců. Sníh znamenal smrt.

Nakonec však přece jen šla.

Ne snad, že by chtěla umřít. Ne. Jen se rozhodla mi věřit.

Jakou já měl z toho radost!

Procházeli jsme se venku asi půl hodiny. Všude leželo ticho. Takové ticho, až z toho na člověka padala divná tíseň. Ale zároveň v tom bylo něco omamně krásného. Čistota. Něha.

Neporušená bílá plocha, ve které zůstávaly jen naše otisky stop. Pokoušeli jsme se válet sudy, ale nešlo nám to. Brzy jsme byli promočení na kost. Do chaty jsme se vrátili zmrzlí, ale veselí.

Když jsme pak seděli společně ve vaně a popíjeli víno, podívala se na mě najednou zkoumavě a zadumaně a já jsem pochopil, že se rozhodla svěřit mi tajemství svého života. Ale rovněž jsem si uvědomil, že o to nestojím. Že to nechci vědět.

Ať už je to cokoli.

„Ne,“ řekl jsem. „Nic neříkej.“

Usmála se. „Já chci.“

Díval jsem se stranou. „Ale já ne.“

Uchopila něžně mou tvář do dlaní a přinutila mě, abych na ni pohlédl. „Budeš se zlobit,“ konstatovala. „Ale zlobil by ses, i kdybych ti to neřekla.“

„Tak to neříkej,“ opakoval jsem naléhavě.

„Já chci.“ Ve skutečnosti to znělo jako: Musím.

Nechtěla.

Viděl jsem na ní, že z toho má strach. Stejně jako já. Ale z nějakého podivného důvodu si usmyslela, že bych to měl vědět. To něco.

Bylo mi jedno, co to je. Očima jsem ji zapřísahal, aby mi to neříkala. Ale už se rozhodla.

„Když jsem ti řekla, že žádný z lidí naší planety nežije déle než třicet let, nebyla to tak docela pravda,“ začala. Podíval jsem se na ni udiveně. Ale mlčel jsem.

„Ve skutečnosti je to tak, že Vesmírní čarodějové žijí třikrát déle,“ pokračovala. Vzpomněl jsem si na cosi, co už jednou říkala. Že jedině oni znají tajemství dlouhověkosti.

Začalo mě to zajímat.

„Ale ne každý se stane Vesmírným čarodějem,“ dodala tiše. Zaznamenal jsem podivný smutek, kterým svá slova zahalovala do jakési aury nechtěné prohry. Nebyl jsem to já, kdo právě něco ztrácel. Jenže ve skutečnosti to dopadlo tak, že toho večera jsme něco ztratili oba dva.

Já především iluze.

Ona ztratila kousek mě.

Zanedbatelný, ale přece jen. Oba jsme cítili, že se zem pod námi neznatelně zachvěla. Bylo to varování.

Jenže, jak už to tak bývá, my jsme to nechtěli vidět.

A pak mi začala vyprávět, jak to u nich vlastně chodí. Jednou za čas rada vybere dítě, které má všechny předpoklady pro to, aby se stalo dalším z Vesmírných čarodějů. To dítě žije dál ve své původní rodině, ale když dovrší patnáct let, rodina ho musí odevzdat Nejvyššímu. Někdy i dřív. Podle toho, kdy rodiče nastupují cestu smrti.

V dítěti pak koncilium rozvíjí vlastnosti hodné čaroděje. Učí se jazyky, vysokou matematiku, astronomii, dějiny národa a veškeré nadlidské schopnosti, které obyčejným lidem nejsou dopřány. A spoustu dalších věcí.

„Ne každý tohle dokáže,“ řekla mi. „Ne každý je vyvolený.“

Tomu jsem rozuměl. Ale jak to mohou poznat?

„Mohou,“ odpověděla. „Předurčený od narození oplývá vlastnostmi, které jsou ostatním zapovězeny.“

„Zapovězeny?“

„Nejsou jim dopřány. Nenarodili se s nimi.“

„Ale někteří ano.“

Smutně se usmála. „Většinou to bývají chlapci. Nevíme, proč to tak je. Ale je.“

„A dívky?“

„Někdy,“ odpověděla vyhýbavě. „Stává se to. Ale ne často.“

Mlčel jsem.

„Vesmírní čarodějové žijí třikrát déle,“ opakovala. „Ale nemohou nikdy poskytnout dar života.“

Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi řekla, že mi nikdy nemůže poskytnout dar života. Pořád ještě jsem mlčel.

„Oni jsou těmi, kdo rozhodují o životě a smrti těch druhých,“ řekla Kaomimomini. „Jen o  jejich životě a smrti za ně rozhodl někdo jiný. Stanou se Vesmírnými čaroději s veškerými výsadami, které to přináší, ale také se zodpovědností, kterou jsou povinni plnit.“

Nikdo tam daleko v té cizí, neznámé zemi nerozhodoval svobodně o svém vlastním životě. Ani o případné smrti. Podivné zákony, které tam řídily život, mi naháněly hrůzu. Zákony? A nebo spíš lidé, kteří je vymysleli?

Pořád jsem mlčel.

Na malou chvíli se odmlčela i ona. Zíral jsem mlčky do své sklenky s červeným vínem a v mysli jsem měl prázdno. Ona se dívala kamsi nad mou hlavu, čelo svraštělé námahou nebo vzpomínkami, nevím čím.

„Tak to prostě je,“ prohlásila potom tiše.

„Ano,“ řekl jsem i já. „Ale mohlo by to být i jinak.“

„Možná,“ připustila.

„Určitě.“

Ale věděl jsem, že nejspíš ne. Co je jednou dáno, jen těžko se mění. I když bychom si to přáli. I když bychom se o to snad i pokusili. Je to těžké.

Vždycky.

Asi proto to lidé většinou ani nezkusí.

„Takže...“ řekl jsem a pomalu jsem vzhlédl od své nedopité sklenky vína.

„Ano,“ řekla ona a podívala se na mě.

Voda dávno vychladla a my jsme tam pořád ještě seděli a dívali se na sebe. Mlčel jsem. Ona taky. Dopil jsem víno a postavil prázdnou sklenku na zem vedle vany. Potom jsem pomalu zavřel oči.

Už jsem se na ni nechtěl dívat.

Ale pak jsem si uvědomil, jak je to hloupé. Něco takového jsem přece tušil od začátku. Vesmírná čarodějka. Přímo tady. Se mnou.

Otevřel jsem oči a sehnul jsem se, abych vytáhl z vany špunt. Potom jsem vstal a zabalil jsem se do jedné z velkých osušek, které visely nad vanou. Vzal jsem tu druhou a položil ji na okraj vany. Kaomimomini pořád ještě mlčky zírala přímo před sebe. Vůbec se nepohnula, ačkoli jí už musela být zima.

Shýbl jsem se a vytáhl ji nahoru. Zabalil jsem ji do osušky a vzal jsem ji do náruče. Nejistě se mě chytila kolem krku. Hlavu mi položila na rameno, takže jsem jí neviděl do očí. Ticho začalo být nesnesitelné.

Odnesl jsem ji v náručí po schodech nahoru do svého pokoje. Položil jsem ji na postel a stáhl z ní osušku.

Nechala si všechno líbit. Se široce rozevřenýma očima mi zírala tupě do očí a čekala.

Dlouho jsem si ji prohlížel.

Viděl jsem ji už tolikrát, ale teď najednou všechno vypadalo jinak. Její tvář. Cizí. Její tělo. Vzdálené. Oči. Nepřátelské. A slova. Slova, která jsem nevyslovil, ale přesto se mi zřetelně vryla do tváře.

Vlastně přiznala jen to, co jsem si už nějaký ten čas myslel. Proč mě to tedy tolik bolelo? Proč to bolelo ji?

Snad proto, že to neřekla. Ani teď nebyla schopná přiznat pravdu.

Mně.

Sobě.

Tak to prostě je, řekla.

Nic víc.

Tak to prostě je.

Opatrně jsem ji přikryl. Potom jsem chodil po pokoji a oblékal jsem se. Košili, kalhoty, ponožky. Mechanicky jako stroj. Bez života, bez nálady. Tak to prostě je.

A bylo.

Vždyť já jsem ji nenáviděl. Nenáviděl jsem všechno, co ztělesňovala. A ona to celou tu dobu věděla. A přitom mě nechala dělat, co jsem dělal.

Milovat ji.

Milovat se s ní.

Znovu jsem si uvědomil, že nemůže mít děti. Aspoň že tak. Ale kdesi vespod, pod vším tím zklamáním, které mě zahlcovalo, mě tohle maličko zabolelo. Jinak, než všechno ostatní. Bolelo mě to jako ztráta, kterou si zatím nejsem schopen plně uvědomit. Ale o které už vím. Která přišla, když jsem to nečekal. A vzala si to, o co jsem dosud nestál, ale jednou to budu postrádat.

Děti.

Bylo mi třicet a nikdy jsem neuvažoval, že bych je někdy chtěl. Nikdy mě ani nenapadlo o tom uvažovat.

Pořád tam ležela tiše na posteli a dívala se na mě. Já se na ni nedíval. Chodil jsem sem a tam a přerovnával jsem věci tu na stole, tu ve skříni.

„To, co dostáváme, nemusí být vždycky to, co chceme,“ řekla Kaomimomini a já jsem se zastavil. Prudce jsem se zarazil a zíral na stěnu před sebou.

Podíval jsem se na ni. V očích jí stály slzy.

Ale neplakala.

A já, já jsem se usmál. Měla pravdu.

Usmál jsem se ještě jednou. Ona se taky usmála. V těch úsměvech se zračila úleva. Naděje. A ještě něco jiného. Zase jsem se svlékl.

A pak už jsme jenom mlčeli.

Nebyly to stvůry. Byli to docela normální lidé. Chycení do sítí svých vlastních zákonů. Nemilosrdní stejně jako ty zákony.

Ale kdo za to mohl - zákony a nebo lidé?

Když se narodilo dítě, které osud obdařil těmi zvláštními schopnostmi, zapsali ho do Čarodějné knihy předurčených. Ale nemohlo být současně zapsáno do Knihy života. Vesmírní čarodějové rovnováhu života utvářeli. Dohlíželi na to, aby nikdy nebyla porušena. Ale oni sami do ní nepatřili. Na samém prahu dětství byli připraveni o možnost poskytnout v budoucnu dar života.

Kaomimomini mi nikdy nevysvětlila, jak to vlastně dělali.

Ale nebylo těžké si to domyslet.

Nechtěla o tom mluvit a já jsem to respektoval. O takových věcech se vždycky mluví těžko. A zvlášť, jedná-li se o ženu.

Někdy během té dlouhé zimy jsem si uvědomil, že se změnila. Získala jakousi jistotu ve svých citech, něco, co já jsem zatím pořád ještě hledal a nenacházel. Byla si jistá tím, co ke mně cítí a snad i tím, co cítím já k ní. A byla si jistá i tím, že jednou tohle všechno skončí. Ale až se to stane, nebude to proto, že bychom to chtěli.

Nechápal jsem, jak i přes to všechno (přes všechny ty jistoty) může být tak klidná. A ona byla.

Usmívala se, když já jsem se vztekal.

Bylo to bláznivé období, ale nějak jsem cítil, že i přes to (nebo právě proto) šlo o nejkrásnější období mého života. Nikdy před tím jsem nic takového nezažil. A nevěřil jsem, že bych to ještě kdy zažít mohl.

Taky proto, že když je člověk skutečně šťastný (a já jsem byl, i přes všechny ty zmatky, které náš vztah provázely), nepřemýšlí o tom, co by mohlo být. Stačí mu, že něco je.

Chodil jsem za ní jako stín. A hlídal jsem ji.

Náš kocour nechutně ztloustl. Celé dny se jen válel na kanapi a hřál se u topení.

My dva jsme naopak pohubli. Ale i když jsem teď vážil o nějakých pět, šest kilo méně, cítil jsem se líp než kdykoli dřív. Trošku jsem měl strach o Kaomimomini, protože také zhubla, jenže na rozdíl ode mě, jí to očividně neprospělo. Vždycky byla drobná a štíhlá, teď ale vypadala nezdravě bledě a křehce.

Stalo se to proto, že jsme čas od času na jídlo úplně zapomněli.

Dlouhé hodiny mi dokázala vyprávět o světě, který ležel tisíce světelných let daleko, a já poslouchal. Vyprávěla o  lidech, jež nepřestali věřit v příznivou změnu, která snad (jednou) přijde. Den za dnem. Rok za rokem. Pořád dokola.

Lidé, kterým jiní stanovili určitý čas po který smějí v tomto světě pobývat.

A já jsem poslouchal a věděl jsem, že ať už mi řekne cokoli, nic se nezmění. Už ne. Pokud se něco mělo změnit, potom se to už stalo. Změnami jsme prošli oba dva. Teď už ale nebylo co měnit.

Zima se postupem let stala něčím, co nemám příliš rád. Dny jsou nějak kratší. A smutnější. Nikdy jsem zimu neměl rád.

Ale tenkrát jsem ji miloval.

Miloval bych cokoli.

Hlavně, pokud by Kaomimomini zůstala se mnou.

Nevím, co mě to napadlo, že jsem si usmyslel ji seznámit se svým nejlepším přítelem. Ale stalo se. Jednoho dne mě to zkrátka napadlo a pak už netrvalo dlouho a já jsem se rozhodl to uskutečnit.

Pozval jsem ho k nám na vánoce.

Co jsou to vánoce jsem Kaomimomini musel dlouho vysvětlovat. Vůbec to nemohla pochopit. Vánoce. Jako by na nich bylo něco podivného. Ale tam u nich prostě nic takového neznali.

Zkuste někomu vysvětlovat k čemu jsou lidem dobré vánoce. Co to vlastně znamená a proč je lidé považují za něco jedinečného a neopakovatelného (ačkoli se každý rok opakují).

Nakonec to jakžtakž pochopila. Rozhodli jsme se ozdobit strom, který rostl před chatou a stínil okna v přízemí. Nakoupil jsem ve městě ozdoby a ukázal jsem jí, co s nimi má dělat. Ještě nikdy jsem při zdobení stromku necítil to, co tehdy.

A věděl jsem, že jsem právě našel, co jsem až dosud marně hledal. Kaomimomini se smála. Nevím, jestli se smála mně, protože jsem musel vypadat opravdu dost hloupě s tím svým praštěným, zasněným úsměvem, který mě skoro nikdy neopouštěl, nebo snad sobě, že tohle všechno dělá a přitom vůbec neví, proč to dělá.

Ale záleželo snad na tom?

Váleli jsme se ve sněhu a bylo nám úplně jedno, že stromek zůstal nedozdobený a  jednu krabici ozdob jsme v zápalu hry rozmačkali.

Nakonec jsem ji přemohl, zatlačil ji pod sebe do sněhové závěje a přidržel její ruce nad hlavou svými. Dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Dalo by se říci, že jsme se v těch očích utápěli. Byl bych tehdy prohrál, pořád ještě byla silnější než já. Ale nějakým šestým smyslem jsem ucítil čísi pohled a na okamžik jsem ustrnul v čiré hrůze. Kaomimomini znehybněla zároveň se mnou, ale ani jeden z nás se ještě nějakou chvíli neodvážil pohlédnout stranou. Pořád jsme tam leželi a zírali si vzájemně do očí, jenže teď se v nich už nezračila touha. Jen strach.

Nakonec jsem to byl já, kdo v sobě první sebral zbytky odvahy. Pomalu jsem pohlédl stranou. Mezi stromy tam stála mužská postava skrytá v nastávajícím šeru. Ale ani šero, ani vzdálenost mi nezabránila, abych tu postavu nepoznal.

Svaly v obličeji se mi uvolnily. Pustil jsem Kaomimomini a pomalu jsem se narovnal.

Pak jsem se usmál.

„Ach,“ vydechl jsem s úlevou. „To jsi ty?“

Kaomimomini se pode mnou malinko zavrtěla. Odvalil jsem se z jejího těla a pomohl jí vstát. Muž se k nám pomalu blížil a ve tváři se mu zračilo pobavení a údiv.

„Ano,“ řekl tiše. „Já.“

A dlouho (a znepokojivě) zíral na Kaomimomini, stojící vedle mne. Přistihl jsem se, že ji také pozoruji. Dlouho se dívala k zemi a když se na něj konečně zahleděla, zachytil jsem koutkem oka záblesk, na který jsem nebyl připravený. Poklesl jsem v kolenou a užasle jsem si promnul oči.

Pořád se na něj dívala, ale snažila se zmírnit svou sílu. Přesto jsem zaznamenal, že se muž svezl k jejím nohám a zůstal tam bezvládně ležet s široce rozevřenýma očima.

„Kaomimomini!“ vykřikl jsem. „Je to můj bratr.“

Ani se nepohnula. Bohužel jsem se nedokázal přimět k pohybu ani já. Jak jsem později pochopil, i za to mohla ona. Muž na zemi se zachvěl a oči se mu zakalily.

„Kaomimomini...“ hlesl jsem. „Prosím...“

Udiveně na mě pohlédla. Zabolelo to. Jako by mě někdo švihl proutkem prudce přes obličej. Klesl jsem na kolena a zakryl si tvář dlaněmi.

Neodvažoval jsem se na ni znovu podívat. Takhle jsem ji neznal. Byla rozzlobená. Napjatá. A potom jsem najednou pochopil, že má strach.

Ona se bála!

Muž na zemi slabě zasténal. Pohnul jsem se ve snaze mu pomoci a vztyčil jsem se. Ale dřív, než jsem k němu přikročil, podíval jsem se na ni. Tentokrát mi pohled plaše oplatila. Oči mě bolely a cítil jsem podivnou malátnost. Ale nemohl jsem si dovolit ztratit vědomí. Přistoupil jsem k bratrovi a shýbl se k němu. Nahmatal jsem mu puls, byl slabý. Oči měl zavřené a dýchal přerývaně a mělce. Podložil jsem mu hlavu paží a pokusil se ho zvednout, ale na to mi připadal příliš těžký. Ačkoli byl mladší než já, byl vyšší a mohutnější.

Nakonec jsem ho chytil v podpaží a odtáhl ho k domu. Po schodech mi ho Kaomimomini pomohla nést a společně jsme ho uložili v jednom z dolních pokojů. Vysvlékl jsem ho z mokrého oblečení a ona celou tu dobu stála u dveří a pozorovala mě.

Nemluvili jsme.

Zůstal jsem tiše sedět na posteli a přestal jsem vnímat čas. Pak jsem si najednou uvědomil, že muž na posteli má otevřené oči a tiše si mě prohlíží.

Usmál jsem se.

Sáhl si opatrně na oči a promnul si je. „Co se stalo?“

Znovu jsem se pokusil usmát, ale nepovedlo se mi to. „Omdlel jsi,“ řekl jsem nejistě.

Zatvářil se nevěřícně. „Cože?“

„Později ti to vysvětlím,“ řekl jsem, ačkoli jsem samozřejmě vůbec nevěděl, jak.

„Dobře,“ zašeptal a oči se mu zvolna přivíraly. „Později...“

Odešel jsem do kuchyně a našel tam Kaomimomini, jak připravuje večeři. Ani jsem si předtím neuvědomil, že z pokoje zmizela.

„Omlouvám se,“ řekla.

Ale její omluvy mě nezajímaly.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se unaveně a sedl jsem si za stůl.

„Nevím,“ přiznala. „Ztrácím své schopnosti. Nedokázala jsem se ovládnout.“

To jsem nečekal.

„Málem jsi ho zabila.“

Nikdy předtím to nebylo takové. Zjišťoval jsem, že teď jsem to já, kdo se bojí. A bál jsem se jí.

A ona to samozřejmě poznala.

„Roberte, prosím tě...“

Díval jsem se na ni a mlčel jsem. Potom jsem řekl: „Jako bys to ani nebyla ty.“

Zachvěla se. Strach z očí se jí usadil ve tváři a já ho nemohl přehlédnout. Přistoupil jsem k ní a objal ji. „Kaomimomini?“ šeptl jsem. „Co se děje?“

Ale jen mlčky zavrtěla hlavou. Pochopil jsem, že strach, který jsem u ní zahlédl, byl nefalšovaný a krutý. Svíral nejenom ji, ale i mě. Já se bál o ni a ona se bála sama sebe. Jak dlouho ještě potrvá, než se z toho docela zblázníme?

Dveře se s rámusem otevřely a v nich se potácivě klátil můj bratr. Polekaně jsem ji pustil a přiskočil k němu. Vyčerpaně se mi zhroutil do náruče.

Zvolna jsem se spustil k zemi, s bezvládným bratrem v náručí. Nekontrolovatelně se třásl. „Pššš,“ tišil jsem jeho rozechvění. Kaomimomini mě lehce odstrčila a položila si jeho hlavu do klína. Přejela mu dlaní přes oči a já jsem s údivem zaznamenal, že se konečně přestal třást.

Ale nelíbilo se mi to. Věděl jsem, co udělala a taky jsem věděl, že stejně tak jako já, si to Antonio později uvědomí. Vnutila mu svou vůli a potlačila jeho strach a rozechvění. Ležel teď úplně klidně v jejím náručí a mlčky se na ni díval.

Usmála se na něj. Na okamžik se zdálo, že ho to zaskočilo, ale pak se usmál taky. A já jsem věděl, že je ztracený.

Stejně jako já.

Když jsme později seděli všichni tři u stolu, cítil jsem podivné napětí, které nám nedovolovalo se uvolnit. Očekával jsem otázky, které nepřicházely, a celé to čekání mě znervózňovalo. Antonio se tvářil, jako by se nic nestalo. Možná si to skutečně myslel. Nevěděl jsem co všechno s ním provedla. Povedlo se jí oslepit mě a tím mě připravila o možnost nahlédnout do jejích myšlenek. V tu chvíli jsem necítil nic víc než nenadálou a prudkou bolest.

Ani teď, když jsem se snažil proniknout do jejích myšlenek, mi to nešlo. Tam, kam jsem dřív vstupoval bez potíží, stála jakási bariéra, kterou jsem neuměl překonat. Ztrácel jsem ji a bolestně jsem si to uvědomoval - zatímco ona necítila nic.

Dívala se na mě svýma bezelstnýma očima a já jsem věděl, že ty oči jsou jediné, co mi z ní zůstalo.

Ještě pořád se dívala tak jako dřív, ale za těma očima už to nebyla ona. Nechápal jsem, co tu změnu způsobilo a bál jsem se, co všechno mě ještě čeká. Ona si sice uvědomovala můj strach, ale nezdálo se, že by ji to znepokojovalo.

Antonio nás pozoroval udiveně, ale na nic se neptal. Zkoušel jsem vniknout do jeho myšlenek a vylekalo mě, když se mi to nepovedlo. Možná, že ta chyba nevězela v Kaomimomini, ale ve mně. Uvědomoval jsem si, že nejen ona ztrácí něco ze své jistoty. Něco jsem ztrácel i já. Nerozuměl jsem jejím myšlenkám a přestával jsem rozumět i těm svým.

V mé hlavě nastal zmatek, který, jak jsem věděl, kdysi dávno sama způsobila. Ale tentokrát šlo o něco jiného. Teď jsem věděl dopředu o co přicházím a snažil jsem se tomu zabránit. Dívala se na mě a já se díval na ni a pokoušel se jí naznačit, že něco není v pořádku, ale cosi mě svíralo a drtilo takovou silou, až nakonec všechno kolem zčernalo.

Později mi Antonio řekl, že jsem se skácel jako mrtvý k zemi a že je to oba strašně vylekalo. Dlouho mě nemohli přivést k vědomí, až se nakonec Kaomimomini rozplakala.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ řekl.

A já jsem věděl, že jsem k tomu skutečně neměl daleko. Něco ve mně doopravdy umřelo, ale to jsem jim samozřejmě neřekl. I když si myslím, že přinejmenším ona to musela vědět.

Co si o tom všem myslel Antonio jsem se raději neptal. Už tak to celé vypadalo dost podivně.

Když potom odešel do svého pokoje, přistoupila Kaomimomini ke mně a tiše mě objala. Přitiskl jsem se k ní a cítil, že ji zase poznávám.

„Jsou tady,“ zašeptala mi tiše do vlasů.

Znehybněl jsem. „Tak brzy?“ zeptal jsem se a divil se, že jsem na to nepřišel dřív.

Nějakou dobu jsme stáli a objímali se. V hlavě jsem měl prázdno. Snažil jsem se obnovit své myšlenky, snažil jsem se získat zpátky to, o co mě krátce předtím připravil některý z Vesmírných čarodějů. Teď už jsem věděl, že to neudělala ona. A taky jsem věděl, že kdyby se to povedlo, nestál bych tu teď já, ale někdo docela jiný.

Cizí.

Někdo, kdo by sám sebe nepoznával.

Zachvěl jsem se děsem a přitiskl jsem se k ní pevněji.

„Vrátí se,“ řekla a podívala se na mě.

„Proč?“ zeptal jsem se, ale vědět jsem to nechtěl. Najednou jako by na tom nezáleželo.

„Nechtějí tebe,“ řekla a pokrčila rameny. „Chtějí mě.“

Pustil jsem ji a přistoupil jsem k oknu. Nevím, co jsem si myslel, že uvidím. Cítil jsem jak nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ještě jsou daleko,“ zašeptala. „Tohle bylo varování.“

„Varování?“

Obrátil jsem se od okna a užasle jsem na ni zíral. Varování? Cítil jsem se jako vyhaslá sopka a ono šlo jen o varování?

V té chvíli jsem zřejmě přestal pochybovat. A jistota, kterou jsem do té doby marně hledal, tu stála, přímo přede mnou, stejně jako bolest, kterou jsem teprve teď ucítil.

„Miluju tě,“ řekl jsem.

Ona neřekla nic a tak jsem si nebyl jistý, jestli jsem si to jenom nemyslel.

Potom se usmála.

Šlo o jeden z těch úsměvů o kterých předem víme, že nás mají chránit. Ale tentokrát se to nepovedlo. Jen mě to ještě víc zabolelo.

„Ne,“ řekl jsem. „Prosím tě, ne.“

Neodcházej!

Antonio někde nahoře s prásknutím přivřel okno. Leknutím jsme oba nadskočili.

„Jinak to nejde,“ řekla mi.

„Ne.“

Nemyslím, že bych křičel. Ale zřejmě ano, protože chvíli na to se do pokoje vřítil můj bratr a popadl mě do své medvědí náruče.

A já jsem křičel a křičel.

Pak jsem znovu omdlel.

Když jsem se probudil, byl už den. V pokoji u okna stál Antonio a mlčky se díval ven.

Pohnul jsem nepatrně hlavou a olízl si okoralé rty. „Kde je?“

Antonio ke mně přistoupil a podepřel mě, abych se mohl posadit. Cítil jsem se zesláblý jako po nemoci. V hrdle mě všechno pálilo. Hlava mě bolela jako ještě nikdy.

A pak jsem ji uviděl. Stála ve dveřích a byla bledá. Vlasy jí zplihle visely kolem tváře.

„Roberte...“

Vztáhl jsem k ní ruce, ale pohyb jsem nedokončil. Zvrátil jsem se zpátky na postel a roztřásl jsem se slabostí.

Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. Ale ona to zřejmě věděla.

Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po čele. „Musíš mě pustit,“ řekla. „Musím odejít.“

„Ne,“ odporoval jsem a pocítil nový nápor bolesti.

„Zničí tě,“ zašeptala.

Ale v té chvíli jsem nemohl vnímat nic jiného než vzrůstající bolest.

A pak jsem cítil, jak mi předává své vlastní myšlenky. Ale to jsem nechtěl. Nechtěl jsem z ní mít jen tuhle nepatrnou část. Chtěl jsem ji mít celou. Chtěl jsem zpátky to, oč mě připravila ta podivná neviditelná síla.

„Proč?“ hlesl jsem.

„Překročila jsem zákon Nejvyššího,“ řekla. „Přišli si pro mě. Nepatřím do tvého světa. Není tu pro mě místo. Porušila jsem rovnováhu života.“

Ale tohle všechno jsem už věděl. Jenom jsem nechápal, že zrovna teď to někoho zajímá.

„Kašlu na takové zákony!“ vykřikl jsem zuřivě.

Kaomimomini se na okamžik odvrátila. Ale pak mi pohlédla pevně do očí. „Jednou to budou i tvé zákony,“ řekla.

Zůstal jsem na ni civět beze slova.

Jak to myslela?

„To není možné,“ hlesl jsem.

A tehdy poprvé jsem si uvědomil, že celou tu dobu jsem to vlastně tušil. Nepřišla z jiné planety. Přišla z budoucnosti... Pokusila se, jak naznačila, vrátit čas. Jenže místo toho se v čase vrátila ona - do minulosti. Proto pořád mluvila o rovnováze života. Nepatřila sem. Nepatřila ke mně...

Dlouho bylo ticho. Nevím, proč je vždycky takové ticho, když si člověk uvědomuje, že prohrál. Já jsem si to uvědomoval s hořkostí, která mě zvolna zaplavovala.

Antonio se u okna nervózně zavrtěl. Nevím, co všechno mu řekla, ale netvářil se vyděšeně ani zaskočeně, jak bych očekával.

Díval jsem se na ni a cítil se podivně prázdný. Snad jsem to už ani nebyl já. Bolest zmizela a nahradila ji prázdnota a chlad. Pořád ještě jsem se na ni díval, ale najednou jsem nevěděl, proč to vlastně dělám.

„Tak vidíš,“ řekla.

Zíral jsem na ni tupým pohledem člověka, který se právě vzbudil a nic nepoznává. Byl jsem zmatený zvláštním leskem v jejích očích i podivnou rezignací, se kterou se na mě dívala.

Antonio se odlepil od okna a s omluvným zakašláním se vytratil z pokoje.

Pořád ještě jsem se na ni díval a zřejmě jsem čekal, ale vůbec jsem nevěděl, na co čekám.

„Roberte,“ zeptala se tiše, „poznáváš mě ještě?“

Ale ten, koho jsem nepoznával, jsem byl já.

„Ano,“ řekl jsem tedy. „Samozřejmě, že tě poznávám.“

Asi mi moc nevěřila.

Nakláněla se ke mně a snažila se číst v mých myšlenkách, ale ke svému údivu (a k mému jakbysmet) zjišťovala, že to jsou převážně její myšlenky, co tam nachází. Jako bych nenápadně mizel ze svého vlastního těla.

Ještě jsem si uvědomoval, co se se mnou děje, ale už jsem to nemohl zastavit. Cítil jsem její hrůzu a cítil jsem zoufalé odhodlání, ale nešlo o moje pocity, nýbrž o její. Já sám jsem byl jako kus ledu.

Bylo mi všechno jedno.

Kdyby teď odešla, ani bych si to neuvědomil. A i kdybych si to uvědomil, zřejmě by mi na tom už nezáleželo. Dostali mě přesně tam, kde mě chtěli mít. Svářilo se ve mně vědomí toho, co se mnou provedli a netečnost, která mě tak rychle zaplavovala.

Kaomimomini se ke mně sklonila a políbila mě. Díval jsem se na sebe jejíma očima a cítil podivnou nostalgii jejího pohledu, ale neudělal jsem nic, abych ji zastavil.

Usnul jsem a zdály se mi podivné sny. Pronásledovaly mě přízraky bez tváří a hlasy bez těla a když jsem se probudil, ležel jsem na podlaze obličejem k zemi a nade mnou se skláněl můj bratr.

Nepoznal jsem ho.

V jeho očích jsem viděl, že právě toho se bál. Ten podivný nevyřčený strach mi připomněl něco, co bych měl znát. Nebo snad někoho? Nebyl jsem si tak docela jistý, co jsem v očích toho cizího muže viděl.

Snad to byla spíš lítost.

Nevím, nerozuměl jsem tomu. A  taky mi na tom ani moc nezáleželo. Asi mi v tu chvíli nezáleželo vůbec na ničem.

Později jsem si samozřejmě vzpomněl, kdo jsem. A kdo je ten cizí, tichý muž, který mě tak úzkostně hlídá. Ale byly to jen střípky toho, co jsem tušil, že bych měl vědět. Maličkosti, které nebyly k ničemu.

Bloumal jsem v okolí, kolem mě se střídaly dny, po zimě přišlo jaro a pak léto a já jsem pořád ještě nevěděl, kdo skutečně jsem. Protože to, co jsem zatím vydoloval ze své prázdné paměti, mě neuspokojovalo. A pořád cosi chybělo.

Netušil jsem, co vlastně hledám a po čem toužím. Ale přesto jsem nepřestával pokoušet osud a snažil jsem se vzpomenout si.

Na počátku léta mě Antonio v chatě zanechal samotného a vrátil se do svého bytu ve městě. Na mně zůstalo, abych se vyrovnal se svou minulostí (pokud si tedy na ni někdy vzpomenu) a konečně začal jít vstříc nejisté budoucnosti.

Cítil jsem nepochopitelnou radost, že Antonio odjel a nechal mě samotného. Potřeboval jsem klid. A ten jsem neměl, když tu zůstával i on. Několikrát jsme se za tu dobu spolu ošklivě pohádali. Nechápal jsem, proč pořád ještě otálel s odjezdem, ale zároveň jsem ho ani nechtěl přímo vyhodit.

A pak jednoho dne konečně odjel.

Díval jsem se z okna jak nasedá do svého terénního auta a couvá na příjezdovou cestu. Stál jsem u toho okna ještě dlouho potom, co dávno zmizel v lese. Jako bych ani nemohl uvěřit, že jsem konečně sám.

Když jsem si byl opravdu jistý, že se už nevrátí, zamkl jsem vstupní dveře a začal jsem prohledávat pokoj po pokoji, i když jsem si vůbec neuměl představit, co přesně mám hledat. Nebo co čekám, že nakonec najdu.

Samozřejmě, že jsem nenašel nic. Tedy nic z toho, co jsem doufal, že najdu.

Samotného mě udivovala ta moje podivná urputnost, se kterou jsem se chtěl dozvědět, co je za tou mlhou jež nyní obklopovala mé vzpomínky. Ale šlo o něco, o čem jsem byl přesvědčený, že mi právem náleží. A že pokud to nezískám zpátky, už nikdy se nestanu tím, kým jsem byl.

Teď se ze mě stal jen jakýsi odraz skutečného člověka, někdo, kdo ve skutečnosti nežije, jen to předstírá. I když jsem nenašel žádný důkaz o mé nepodložené minulosti, která mě trápila svou ztracenou existencí, věděl jsem, že se začínám měnit.

Jednoho dne jsem krájel chleba k večeři a ošklivě jsem se řízl do prstu. První, co mě udivilo, byla ostrá, palčivá bolest. Zaskočilo mě to. Už dlouho jsem necítil nic, dokonce ani bolest ne, a teď najednou tu byla a já o ní věděl.

Omráčeně jsem si sedl ke stolu a zíral na krev, která odkapávala z mého prstu a roztékala se po ubruse. Ten ubrus už by potřeboval vyměnit, pomyslel jsem si. A hned nato jsem úžasem rozevřel oči dokořán a podivil se svým myšlenkám. Kdy naposledy mě něco takového napadlo?

Nevzpomínal jsem si.

Ale kdysi mi na takových věcech záleželo. Udivovalo mě, že jsem objevil úplně nové pocity, něco, co jsem až dosud necítil. Nebo spíš: Co jsem necítil posledních několik měsíců. Protože někdy dřív jsem to docela určitě cítit musel.

Znejistilo mě to. Smetl jsem ubrus na zem i s tím, co na stole leželo z předcházejících dní. Na úklid jsem poslední dobou skutečně moc nedbal. Teď jsem se díval na zbytky rozbitého nádobí a jídla rozmetaného po podlaze.

Potom jsem se otupěle zvedl ze židle a pomalu vyšel po schodech vzhůru do podkroví. Zašel jsem do ztemnělého pokoje na konci chodby. Nešlo o můj pokoj a nechápal jsem, proč mě cosi nutí pořád se tam vracet. Neviděl jsem tam nic zajímavého. Jen stůl, židli, postel a skříň. Stoupl jsem si k oknu a díval se ven. Les tiše šuměl.

Zachvěl jsem se. Bylo to nečekané a nelíbilo se mi to. Bál jsem se. Ty stromy mi něco připomínaly, jen jsem nevěděl, co.

Rychle jsem se otočil a prchl z pokoje zpátky dolů. Vlezl jsem do koupelny a v rychlosti se svlékl. Pak jsem na sebe pouštěl stále studenější a studenější vodu, dokud jsem neměl pocit, že necítím vůbec nic než všudypřítomný chlad. Teprve potom jsem vodu zavřel a vylezl ze sprchy. Třásl jsem se zimou.

Zalezl jsem si do postele ve svém pokoji a okamžitě jsem usnul.

Od té doby jsem však už nikdy necítil tu podivnou otupělost, která mi pomáhala přežívat ty nudné a rozpačité dny. Najednou jsem si začínal uvědomovat ticho kolem sebe i osamělost, kterou jsem dříve vítal s radostí, ale teď mě tížila. Bolest v prázdném srdci i smutek, který se mi usadil v očích. Už nikdy jsem necítil lhostejnost, jež mi pomáhala přenést se přes všechny dny, které minuly.

Teď jsem se budil s nepojmenovatelnou touhou. Po čemkoli. A usínal jsem s tou samou neukojenou touhou jako někdo, kdo se každý den snaží zvítězit a na konci dne si s hořkostí musí přiznat, že jeho snaha nevedla k ničemu.

Bůhví, jak dlouho by to všechno ještě trvalo, kdybych se jednoho dne nerozhodl, že se na pár dní vrátím do svého rodného města. To mi samozřejmě řekl Antonio - že dřív jsem žil daleko odsud.

Jako by mě cosi pohánělo, abych z toho zachmuřeného místa odjel. Nemohl jsem se dočkat rána. Cesta trvala dlouho a já jsem měl pocit, že ve stejném spěchu už jsem touhle cestou kdysi jel.

Ale pořád to nějak nebylo ono. Něco mi říkalo, že pravdu mám jen napůl.

Nevím, co jsem očekával, že se stane. Nestalo se samozřejmě nic. Přijel jsem do města a podle adresy, kterou mi dal můj bratr, jsem našel místo, kde jsem kdysi žil. Ale to místo na mě působilo stejně cize jako všechno ostatní.

Stál jsem tam, díval se do oken a přemýšlel jsem, co tu vlastně dělám. Očividně už jsem tam dávno nepatřil. A tak jsem se otočil, vrátil jsem se k autu a bez odpočinku jsem se vydal na zpáteční cestu.

Cítil jsem nesmírnou únavu. Jel jsem od rána a teď už nastával večer. Stmívalo se, ale já jsem jako zběsilý odmítal vnímat vzrůstající únavu a řítil jsem se pořád dál. Pak jsem málem naboural do svodidel a to mi připomnělo, že bych se měl vzpamatovat. Zpomalil jsem a snažil se znovu soustředit na řízení. Ale nezastavil jsem.

Nakonec jsem přece jenom bez nehody odbočil z hlavní silnice na lesní cestu a unaveně jsem se pousmál. Už jsem byl skoro doma.

Doma.

Ano, uvědomil jsem si, tohle je můj domov. Už se skoro setmělo a tak se stalo, že jsem přehlédl postavu, která se znenadání vynořila v ohybu cesty. Když jsem si jí konečně všiml, bylo pozdě. Začal jsem zběsile brzdit, ale auto mě neposlouchalo. Klouzalo po zvlhlém listí a řítilo se vpřed s nezmenšenou rychlostí. V té chvíli se postava přede mnou vylekaně ohlédla a já si v okamžiku čiré hrůzy uvědomil, že je to žena.

Zavřel jsem oči a ucítil jsem tupý náraz. Pak se auto konečně zastavilo.

Zůstal jsem omráčeně sedět v autě, ruce na volantu, hlavu opřenou o ruce. Netrvalo však dlouho a já jsem si uvědomil, že musím vstát a pomoci té neznámé ženě.

Ležela na boku kousek vedle auta a měla zavřené oči. Černé vlasy stočené do uzlu se jí uvolnily a zaplavily jí obličej. Poklekl jsem vedle ní a opatrně jsem ji obrátil. Pak jsem jí shrnul vlasy z obličeje a zjistil jsem, že je zhruba v mém věku. Tvář měla velice bledou.

Nikde jsem neviděl žádnou krev, ale věděl jsem, že bych s ní přesto neměl hýbat. V tu chvíli však pootevřela oči a upřeně se na mě zadívala.

„Proboha!“ vydechl jsem s úlevou. „Jste v pořádku?“

Polkla a pokusila se promluvit, ale nevydala ani hlásku.

„Bolí vás něco?“ naléhal jsem a tentokrát pomalu zavrtěla hlavou.

Přemýšlel jsem, jestli bych neměl zavolat sanitku. Ale mobil jsem měl v chatě a nechtěl jsem ji tu nechat ležet v té tmě samotnou. Nepatrně zasténala a já jsem se v tu chvíli rozhodl. Sklonil jsem se k ní a něžně jsem ji vzal do náruče. Přenesl jsem ji do auta a složil ji na zadní sedadlo. Potom jsem vycouval zpátky na silnici a jel do nejbližší nemocnice.

Tam ji prohlédli a ujistili mě, že se jí nic vážného nestalo. Zřejmě se uhodila do hlavy, což dokazovala ohromná boule těsně nad spánkem, ale jinak měla pouze pár odřenin. Za celou tu dobu nepromluvila ani slovo. Když ji odváželi na pokoj (utrpěla silný otřes mozku), dívala se na mě takovým zvláštním pohledem, že jsem se rozpačitě odvrátil, abych tomu unikl.

Ale ten pohled mě pak pronásledoval celou noc.

Druhý den jsem hned ráno jel do města sepsat protokol o nehodě a pak, po kratším váhání, jsem se stavil v nemocnici. Doktor, který ji v noci přijímal, už samozřejmě nesloužil, ale přišel jiný, který mi vysvětlil, že pacientka se už cítí líp, ale že je už víc než zřejmé, že si na nic (vyjma nehody) nepamatuje.

„Je neklidná,“ řekl mi. „A ptá se po vás.“

„Po mně?“

Byl jsem tak překvapený, že jsem to několikrát opakoval. „Po mně? Ptá se po mně?“

„Ano.“

Zmlkl jsem a zíral jsem před sebe, aniž jsem vnímal, co vidím. Lékař zmizel (samozřejmě tam pořád stál, jen jsem ho v tu chvíli neviděl). Nemohl jsem si to srovnat v hlavě. Přece ji neznám. A ona nezná mě.

A pak jsem se zachvěl.

Možná mě zná.

Je možné, že já si nevzpomínám, ale ona ano.

Třeba je to to jediné, na co si vzpomíná. Trhl jsem sebou a uvědomil jsem si, že na mě někdo mluví.

Potom mě k ní zavedli. Ležela klidně na lůžku a když jsem ji viděl, dojala mě její křehkost. Byla velmi drobná a štíhlá. Ale krásná nebyla.

Zarazilo mě, jak upřeně si mě prohlíží. Ten samý pohled jsem viděl předešlý večer. Teď jsem poznal, že mě odhaduje. A taky, že se bojí.

Čeho, proboha?

„Ahoj,“ řekl jsem. „Já jsem Robert.“

Její nervozita poněkud opadla. „Já vím,“ řekla a nejistě se na mě usmála.

Udiveně jsem se ohlédl po lékaři. Pokrčil rameny. Pak jsem se podíval zpátky na ni. Vypadala opuštěně. Začínal jsem cítit lítost a uvědomil jsem si, že je to další z pocitů, které jsem do té doby neznal.

V nemocnici si ji nechali jen pár dní a pak vyvstal problém, protože na výzvu v televizi se nikdo nepřihlásil. Vypadalo to, že žena, která si nepamatovala nic jiného než mě, snad spadla přímo z nebe. Protože jsem se cítil zodpovědný za její ztrátu paměti (kterou jsem tak jako tak skutečně zavinil) a protože tím, že si nic nepamatovala (stejně jako já) byla zranitelná a sama, rozhodl jsem se, že ji vezmu k sobě. Alespoň do té doby, než se přihlásí někdo z příbuzných, které jistě někde musí mít.

Doktoři nic nenamítali. Dokonce ani ona ne. Jako by čekala právě na to.

Když jsem ji vedl k autu, znejistěl jsem. Náhle jsem si pomyslel, jestli zrovna teď nedělám chybu, které jednou budu litovat. A na okamžik se mi zdálo, že někdy dřív už jsem takhle uvažoval. V té chvíli jsem vzhlédl a mé oči se střetly s jejíma. Usmál jsem se a nejistota zmizela tak rychle jako přišla. Otevřel jsem dveře auta a ona nastoupila.

Obešel jsem auto a usedl za volant. Jeli jsme mlčky. Nevěděl jsem, co si pomyslí, až uvidí, kam ji vezu. Ale zdálo se, že ji to nepřekvapilo. Pak jsem si uvědomil, že to tu zřejmě musí znát, když tudy šla tak pozdě v noci.

Dojeli jsme k chatě a já jsem zastavil. Vytáhl jsem klíčky ze zapalování a chystal jsem se vystoupit. Nečekaně mi položila svou dlaň na paži a tím mě donutila, abych se na ni podíval.

„Děkuju,“ zašeptala. Hleděl jsem na ni a pocítil jsem jakousi podivnou ironii osudu. Nevěděla, kým je. Zrovna tak, jako jsem to nevěděl ani já. Možná jsem opravdu udělal chybu, že jsem ji sem vzal. Ale čím déle jsem se na ni díval, tím méně jsem o tom pochyboval.

Usmála se.

Já taky.

Potom jsem oba vystoupili z auta.

V domě jsem jí ukázal kuchyni, koupelnu a pak jsem ji zavedl nahoru do jednoho z prázdných pokojů. Schválně jsem vybral pokoj co nejdál od mého, aby měla alespoň pocit soukromí. Ale to jsme ode dneška neměli ani jeden. Její přítomnost v domě mě svazovala, uvědomoval jsem si, že to vůbec nebude jednoduché.

Ale moc jsem nad tím nepřemýšlel. Nechal jsem ji v pokoji a šel do kuchyně postavit na čaj. Brzy jsem slyšel její tiché kroky. Procházela se po domě a sžívala se s ním. Nechal jsem jí čas, aby si zvykla.

Na nové prostředí a na moji přítomnost.

Seděl jsem za stolem a pomalu upíjel horký čaj, když konečně vešla.

„Roberte...“

Udiveně jsem zvedl hlavu. „Ano?“ Pořád ještě mě udivovalo s jakou samozřejmostí používá moje jméno.

„Jsi hodný, Roberte,“ řekla tiše. Začínal jsem mít pocit, že ji znám víc, než připadalo v úvahu. Znovu jsem se usmál.

„To nic,“ řekl jsem. „Posaď se.“

A pak jsme tam spolu seděli a mlčeli jsme. Já jsem pomalu upíjel čaj, zatímco ona bezmyšlenkovitě míchala lžičkou a zírala z okna.

„Nevzpomínáš si ... vůbec na nic?“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem ji nechtěl rozrušit.

Ani se nepohnula. „Ne.“

„Já si také nevzpomínám,“ řekl jsem.

Tehdy se na mě podívala. „Na nic?“

„Na něco ano,“ přiznal jsem. „Ale ne na to, co hledám. Asi mi nerozumíš...“

Odmlčel jsem se. Nevím, proč jsem to řekl právě jí, když jsem to nedokázal říct ani svému vlastnímu bratrovi.

„Já ti rozumím, Roberte,“ zašeptala. „Víc, než si myslíš.“

„Už je to tak dlouho,“ řekl jsem.

Dívala se teď na mě podivným melancholickým pohledem plným smutku. Zastyděl jsem se.

„Promiň,“ spěšně jsem se omluvil. „Co jsem to říkal?“

„Nic,“ řekla a sklopila oči.

Ale já jsem jí nevěřil. V těch očích to bylo. Něco, co jsem řekl a co jí připomnělo něco z její minulosti, teď pohřbené za branou zapomnění.

Uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Ale než jsem se jí na to stihl zeptat, řekla mi to.

„Můžeš mi říkat Marie,“ zašeptala.

„Marie...“

„Není to moje skutečné jméno,“ vysvětlila mi. „Ale když si na nic nevzpomínám, tak je to vlastně jedno.“

A tak pro mě zůstala Marií. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jmenovala předtím. Ale na tom nezáleželo.

Marie u mě zůstala a jestliže jsem zprvu netrpělivě čekal, až si pro ni přijdou její příbuzní, později jsem o tom přestal přemýšlet. A když jsem si uvědomil, že nikdo nepřijde, byl jsem nakonec rád, že to tak dopadlo. V té době jsem si už nedokázal představit, že bych žil sám, jen s tím, co zbylo z mých vzpomínek i ze mě samotného.

Vzájemně jsme se doplňovali a i když se ani zdaleka nedalo mluvit o lásce, něco nás přesto spojovalo. O své minulosti se mnou nemluvila. Podezříval jsem ji, že i kdyby si jednou vzpomněla, nepřizná to. Už proto, aby mohla zůstat se mnou.

Bylo to pošetilé, protože bych ani pak nechtěl, aby odešla. Ale z nějakého důvodu si myslela, že je lepší předstírat dál ztrátu paměti. Nemohl jsem vědět, jestli to skutečně předstírá a něco ví, nebo je prázdná stejně jako já a stydí se za to.

Já jsem se v té době konečně přestal hrabat ve své utajené minulosti a učil se žít s tím, co mi zůstalo. Zdálo se, že Marie se pokouší o to samé.

Nikdy jsem nepochopil, proč si vybrala zrovna mě. Nevěřil jsem tomu, že bychom se někdy v minulosti znali. I když ona tvrdila, že ano.

Tehdy měla v očích jistotu, která mě děsila. Dívala se na mě a nutila mě, abych si vzpomněl, ale já jsem to nedokázal. Odvracel jsem se a snažil se ubránit tomu obviňujícímu pohledu, který mně mučil.

Když se to stalo poprvé, utekla ode mě a já jsem ji pak dlouho marně hledal. A když se vrátila, poznal jsem, že plakala.

Později se to ještě několikrát opakovalo, ale už nikdy neplakala. Jen se na mě dívala a mlčela. A já se odvracel a zlobil jsem se na ni.

„Roberte, prosím tě...“ žadonila. „Vzpomeň si.“

„Není na co!“ křičel jsem zuřivě. „Není na co!“

Myslím, že bych si vzpomněl, kdybych měl na co. Ale věřil jsem spíš tomu, že si to celé vymyslela jen proto, aby mě k sobě víc připoutala.

Pak toho nechala. Nevím, jestli nějak z mého chování poznala, co si skutečně myslím, nebo prostě ztratila chuť znovu to zkoušet. Ale byla potom nějakou dobu zamlklejší a smutnější.

Jednoho dne jsem k ní přistoupil. „Marie...“ zašeptal jsem jí do vlasů a přitiskl ji k sobě. „Tak už se nezlob. Prostě to tam není.“

Poprvé jsem se jí dotkl. Cítil jsem, jak se chvěje a snaží se potlačit zklamání. Otočila se ke mně a vzhlédla unavenýma, zraněnýma očima.

Chtěla něco říct. Viděl jsem to na ní, ale nakonec si to rozmyslela. Pevně jsem ji svíral a nespouštěl z ní oči. Nepřítomně si o mě opřela tvář. Hladil jsem ji po vlasech a cítil znepokojivou vůni. Myslím, že kdybychom tam tehdy stáli ještě nějakou dobu, asi bych ji políbil.

Ale jako kdyby to vycítila, zavrtěla se a jemně se mi vymanila z objetí. Pousmála se, když zahlédla můj zmatek, a nechala mě tam stát i s mými nejasnými pocity.

Co se to se mnou dělo?

Odešel jsem do svého pokoje a nervózně jsem přecházel z rohu do rohu. Měl jsem sám na sebe vztek. Pak jsem se konečně uklidnil a sedl si na postel.

Několik dalších dní jsem se jí vyhýbal. Styděl jsem se, že mě tak snadno prokoukla. A v neposlední řadě i proto, že mě nepřímo odmítla. Musela přece vědět, co chci udělat.

Když už se zdálo, že v sobě nikdy nenajdu odvahu postavit se jí, přišla za mnou sama.

Stál jsem u okna a přeslechl jsem, že se dveře od mého pokoje neznatelně pootevřely. Vklouzla dovnitř a opatrně je za sebou zase zavřela. Pak si mě nějakou dobu tiše prohlížela.

Když jsem za sebou zaslechl její hlas, polekalo mě to.

„Roberte?“

Zbrkle jsem se otočil. Stála těsně u mě a to mě vyděsilo ještě víc. Zavrávoral jsem.

„Neutíkej ode mě,“ zašeptala a přistoupila ke mně ještě blíž. Už jsem neměl kam ustoupit.

Díval jsem se jí do očí a najednou jsem cítil ospalost a malátnost. „Marie,“ řekl jsem. „Nedělej mi to.“

„Já tě mám ráda, Roberte,“ řekla a já jsem zamženýma očima sledoval, jak se ke mně blíží. Obklopila mě ze všech stran. Uvědomoval jsem si, že mám halucinace, ale nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku.

Pak to všechno mrknutím oka zmizelo. Marie stála u dveří a udiveně na mě zírala. Potřásl jsem hlavou a promnul jsem si oči.

„Něco se mi zdálo,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a nejistě jsem pokrčil rameny.

Neřekla na to nic. Chvíli jsme tam stáli a mlčeli jsme a pak jsem šel k ní a než jsem si to stihl rozmyslet, tak jsem ji tvrdě a zlostně políbil. Ulekaně ustoupila o krok dozadu, ale to už jsem ji chytil a objal. Bránila se, odstrkovala mě od sebe, ale nepustil jsem ji. Znova a znova jsem ji líbal, jako kdybych se zbláznil.

Potom už se nebránila. Ale to už jsem se konečně vzpamatoval a rychle jsem ji pustil.

Díval jsem se roztřeseně do její tváře a přál si, aby se to nestalo. Ona se na mě nedívala. Třásla se. Zadíval jsem se na svoje ruce a viděl jsem, že se třesu taky. Znovu jsem ji objal, ale teď proto, že jsem potřeboval nějakou oporu.

„Promiň mi to,“ zašeptal jsem. „Nevím, co to do mě vjelo.“

Potom jsem ji od sebe odstrčil a chtěl jsem odejít, ale nedovolila mi to.

„Takhle ne, Roberte,“ řekla tiše. Nechápal jsem, co po mě ještě chce. Přistoupila ke mně a něžně mě políbila svými zhmožděnými rty. Zavřel jsem oči. Okamžitě přestala.

„Podívej se na mě, Roberte,“ přikázala mi. Udělal jsem to. Byla to pořád ona. Marie. Neviděl jsem to, co jsem chtěl vidět. Znechuceně jsem se odvrátil.

„Vím, že se zlobíš,“ zašeptala. A já jsem jí to nevymlouval. Zlobil jsem se. Nevěděl jsem přesně, proč se zlobím, ale ten vztek ve mně doutnal už hodně dlouho.

„Proč to děláš?“ zeptal jsem se a konečně jsem se na ni zase podíval.

Ale neodpověděla mi. Otočila se a pomalu odcházela. Když už byla skoro pryč, ohlédla se. „Nikdy nemůžeš vyhrát, Roberte.“

Rozběhl jsem se za ní, abych se jí zeptal, jak to myslela. Ale nějaká síla změnila moje rozhodnutí a já jsem se v půlce kroku zastavil a nerozhodně jsem se díval ke dveřím. Tehdy jsem si uvědomil, že se děje něco, co jsem už někdy zažil. Ten pocit naprosté odevzdanosti, který jsem cítil, když se na mě dívala, mě znepokojoval.

Neřekl jsem jí o tom. Nechtěl jsem, aby věděla, jak na mě působí. Taky jsem se pořád ještě styděl. Své chování jsem neměl čím omluvit. Ale jak to tak vypadalo, ona o omluvy zřejmě ani nestála.

Stála o mě.

Ale chtěla něco, co jsem jí nemohl dát. Chtěla mě takového, jaký jsem kdysi byl. Jak jsem jí ale mohl vyhovět, když jsem sám nevěděl, co vlastně chce?

Ať jsem ve své paměti pátral sebevíc, nenašel jsem tam nic, co bych znal. Jako bych předtím ani nežil.

Nebo snad jako bych nežil vůbec.

Zkameněl jsem hrůzou a  silná bolest hlavy mě skoro až omráčila. Pevně jsem stiskl rty a zavřel oči a snažil se tu úpornou bolest potlačit. Pak jsem ucítil, jak mě někdo lehce pokládá na postel.

A to bylo to poslední, co jsem si pamatoval.

Když jsem se vzbudil, seděla u mě.

Kaomimomini.

Nevím, jestli jsem znovu usnul, nebo jsem jenom omdlel. Ani jak dlouho to trvalo. Když jsem se vzbudil, Marie se nade mnou skláněla a pokoušela se mi lépe podložit hlavu. Rozechvěle jsem se na ni usmál.

„Poznáváš mě?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl jsem. „Samozřejmě, že tě poznávám.“

Udivilo mě, jak se její oči rozjasnily. „Opravdu?“ naléhala a obličej jí zkrásněl potlačovanými emocemi.

Znejistěl jsem. „Neměl bych?“

Najednou jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Je to skutečně Marie?

Ale hned, jak jsem si to pomyslel, úsměv jí na tváři zvadl a já jsem věděl, že nějak poznala, na co jsem právě myslel.

„Marie?“ zeptal jsem se tedy a pátravě jsem si ji prohlížel.

„Ano,“ řekla. Zdálo se, jako by se celá schoulila nepojmenovatelným žalem. Nerozuměl jsem tomu a ani jsem se tomu rozumět nesnažil. Byl jsem náhle unavený, tak strašně unavený, že jsem si ani neuvědomil, že usínám. Hladila mě po tváři, ale možná to už patřilo ke snu, který se mi pak zdál.

Uplynul měsíc a pořád ještě se nenašel nikdo, kdo by poznal tajemnou ženu z fotografie, která obletěla svět. Lékaři doufali, že ztráta paměti ustoupí, ale zatím to tak nevypadalo. Marie si na nic nevzpomínala a já taky ne.

Protože u sebe tehdy v noci neměla žádné doklady, nemohl nikdo určit její totožnost, dokonce ani to, jaké byla národnosti. Mohla to docela dobře být cizinka, která u nás nějaký čas pobývala. Dokonce i to, že uměla tak dobře česky, se dalo vysvětlit. Ale nic z toho nevysvětlovalo, jak se ocitla na opuštěné polní cestě, sama, bez osobních věcí a bez peněz.

Jen jediný člověk to mohl vysvětlit. Sama Marie. A ta se rozhodla mlčet.

Možná, že to opravdu nevěděla. Ale přesto jsem pochyboval.

Čas od času jsem jezdíval do města na nákup a při té příležitosti jsem navštěvoval svého bratra. Šlo o zdvořilostní návštěvy mezi dvěma naprosto neznámými lidmi. Tak mi to alespoň připadalo.

Já jsem ho nepoznával a on mě také ne. Trápilo mě to. Svého bratra bych přece poznat měl!

Stál jsem v kuchyni u okna, venku pršelo a nebe se potáhlo šedivým závojem. V lese byla skoro tma. Od jisté doby mě déšť přitahoval.

Najednou se za mými zády něco pohnulo. Věděl jsem, že přišla Marie. Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. „Už se tím netrap, Roberte,“ řekla.

Udiveně jsem se otočil. Nemohla přece vědět, na co jsem právě myslel. Pronikavě jsem si ji prohlížel, ale tvářila se pořád stejně: Smutně a unaveně.

Otočil jsem se zpátky k oknu. Ruka z mého ramena sklouzla a já jsem slyšel, jak Marie pomalu odchází. Měl jsem jednu ze svých špatných nálad a byl jsem rád, že je pryč. Ještě nějakou dobu jsem mlčky zíral z okna a pak jsem se otočil a vyběhl ven.

V lese jsem strávil několik hodin. Nevadilo mi, že je tma a že jsem promoklý až na kůži. Že je mi zima. Bylo mi zase všechno jedno a já jsem byl šťastný, že nic necítím. Že všechen ten nepokoj a všetečné otázky, které mě už několik dní pronásledovaly, jsou pryč. Že je pryč ten zvláštní strach, který mě obklopil, když jsem zjistil, že nic není takové, jaké by to mělo být.

Nepamatuji si, jak jsem se vůbec dostal zpátky. Vím jen, že když mě našla Marie, ležel jsem v koupelně na zemi, pořád ještě v těch zmáčených a zablácených šatech, a bláznivě jsem se smál.

Skláněla se nade mnou a starostlivě se mi dívala do tváře a já jsem měl najednou pocit, že už jsem to někdy zažil. Tu podivnou rozjařenost, která mě nakonec dohnala k pláči.

Skryl jsem obličej do dlaní a tlumeně jsem vzlykl. Sedla si ke mně a objala mě. Nic neříkala. Pak ze mě pomalu začala sundavat ty nechutně špinavé a mokré věci a házela je do kouta. Postavil jsem se a nechal jsem ji, aby mě svlékla docela. Bylo mi jedno, že mě takhle vidí. Nemohla vidět víc, než už viděla, když jsem se před ní tak hloupě rozbrečel.

Zatlačila mě do sprchového kouta a vlezla si tam se mnou. Nechal jsem si od ní všechno líbit. Tupě jsem se osprchoval a zabalil své mokré tělo do ručníku. Vztek, který jsem předtím cítil, zmizel. Ale s ním zmizelo i všechno ostatní: Lítost, rozechvění, strach. Teď jsem necítil vůbec nic. A to jsem si přece přál.

Rozhodl jsem se, že už jednou provždy přestanu pátrat po věcech, které nemají smysl. Obrátil jsem se k Marii a začal jsem ji rychle svlékat. Pokud mě snad chtěla zastavit, neudělala to. Svlékl jsem ji a dlouho jsem si ji prohlížel. S očekáváním ke mně vzhlížela.

Věděl jsem, na co čeká.

Pořád ještě doufala.

Ale když jsem ji posléze začal líbat, zůstala pro mě stejně cizí jako vždycky. Myslím, že to nakonec stejně poznala. Zachvěla se mi v náručí a horečně se ke mně přimkla.

Víc jsem jí zatím dát nemohl. Ani jsem nechtěl. Láska pro mě nic neznamenala.

Milovali jsme se beze slov. Ona nemluvila z vrozené mlčenlivosti a já proto, že jsem věděl, jak jí ubližuju. Ale nedokázal jsem přestat. Nakonec to neuspokojilo ani jednoho z nás. Oba jsme cítili rozčarování a zmatek, který jsme ukrývali za rozpačitými úsměvy.

Věděl jsem, že ji to poznamená víc. Já jsem se proti podobné bolesti dokázal bránit svým odstupem, ale ona ne. Tiskla se ke mně a chvěla se potlačovanými emocemi. Tušil jsem, že kdyby se neuměla tak ovládat, jistě by se rozplakala. Naděje, kterou cítila ještě před malým okamžikem, se beznadějně rozplývala a unikala jí.

Nedokázal jsem se tvářit, že to nevidím. Sklonil jsem se k ní a jemně jsem ji políbil na tvář. Úžasem rozevřela oči a pátrala v mé tváři.

„Miluji tě,“ zašeptala.

Ještě chvíli jsme leželi na zemi a snažili se vzpamatovat z toho, co se právě stalo.

Pak jsem se zvedl a oblékl jsem se. Mlčky udělala totéž. Rozpaky by se daly krájet. Jak jsem předpokládal, znamenal jsem pro ni víc, než přiznávala. Ona pro mě naopak neznamenala vůbec nic. Jen ženu, která jednoho dne spojila na čas svůj osud s mým.

Uvědomovala si to zrovna tak jako já. A bolelo ji to. Ale nikdy by to nepřiznala.

Rozešli jsme se každý do svého pokoje aniž kdokoli z nás něco řekl. Já jsem si lehl na postel a okamžitě jsem usnul.

Když jsem ráno vstoupil do kuchyně, abych udělal snídani, seděla u stolu a čekala na mě. A tvářila se tak, že jsem se znepokojeně zastavil ve dveřích a zaváhal.

Ale pak jsem jí pohlédl do očí a ta chvilková nejistota mě přešla. Sedl jsem si ke stolu a nalil si čaj. Věděl jsem, že mi chce říct něco, co se mi nebude líbit. A oddaloval jsem ten okamžik jak jen se dalo. Vyhýbal jsem se jejímu pohledu a plácal nesmysly, jen abych ji nemusel poslouchat.

Zřejmě tušila, o co se snažím. Když dopila, vstala a přistoupila ke mně. „Zapomeň na to, Roberte,“ řekla. Udiveně jsem se na ni podíval.

„Zapomeň,“ opakovala a já jsem cítil, že je to něco víc než pouhé slovo. Nutila mě skutečně to udělat.

Z posledních sil jsem zavřel oči. „Ne. To neudělám!“

Ten zvláštní tlak, který mě nutil ji poslechnout, ustal stejně tak náhle jako začal. Pomalu jsem otevřel oči. Stála pořád přede mnou a pronikavě si mě prohlížela.

Uhodil jsem ji.

Překvapeně se chytila za pravou tvář a já jsem (stejně překvapený jako ona) položil svou ruku na tu její. „Promiň mi to,“ šeptal jsem. „Proboha, nechtěl jsem tě uhodit.“

Ještě nikdy jsem nikoho neuhodil.

Proč zrovna ji?

„Nerozumím tomu,“ řekl jsem znovu. „Vůbec nechápu, co se to se mnou děje.“

„Já vím,“ řekla tiše. „To přejde.“

„Kdy?“

Vzal jsem její dlaň do své a jemně jsem ji držel. Potom jsem si druhou rukou přitáhl Marii do náruče a objal jsem ji.

„Už brzy,“ zašeptala.

Doufal jsem, že to brzy bude hodně brzy. Tyhle stavy mě děsily. Ale ona zřejmě věděla, co se se mnou děje a na rozdíl ode mě ji to neděsilo. Pomalu jsem se začínal uklidňovat.

Potom jsme se znovu milovali.

Tentokrát jsem se snažil, aby ji to nebolelo. Aby nepoznala, jak málo mi na tom záleží. A jak moc bych si přál zapomenout - na všechno.

Snad se mi to i podařilo - nedat najevo své skutečné myšlenky.

Nevím.

Byla tak tichá jako jindy, ale v očích jsem zahlédl kousíček té dřívější naděje, která zřejmě nikdy tak úplně nezmizela. Teď se tam znovu objevila, dívala se těma očima na mě a očekávala víc, než jsem jí chtěl dát.

Nevím, co je horší: Snažit se a nemyslet to upřímně a nebo se raději nesnažit vůbec?

Od té chvíle jsem věděl, že Marie se nikdy nevrátí tam, odkud přišla. Ať to bylo kdekoli. Patřila ke mně, i když jsem nedokázal vysvětlit proč. Už nikdy se mnou nemluvila o lásce. Jako by nic takového ani neznala.

Nemůžu tvrdit, že bych byl šťastný. To jsem docela určitě nebyl. Člověk, který si na nic nepamatuje, nikdy nemůže být šťastný, ale spokojený ano. A já jsem cítil, že jsem skutečně spokojený.

Marie šťastná asi taky nebyla, ale přede mnou se tvářila, že šťastná je.

Někdy jsem přemýšlel o tom, co je víc: Štěstí nebo spokojenost? Samozřejmě jsem se přikláněl k té druhé možnosti.

Ten den jsem se vrátil z města, kde jsem strávil většinu dne. Začínal večer a venku se stmívalo. Léto pomalu končilo. Foukal studený vítr a déšť bičoval stromy s urputností, která naháněla strach.

Marii jsem našel v kuchyni - myla nádobí.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a zezadu jsem ji objal.

Utřela si mokré dlaně do kalhot a obrátila se ke mně.

Někde poblíž uhodil blesk a jasné světlo ozářilo setmělou místnost. Zahřmělo a já jsem se najednou propadal do černé tmy, která mě znenadání obklopila. Neviděl jsem nic než její černé oči, které mě pohlcovaly silou, jíž jsem nedokázal odolávat.

Ačkoli jsem pořád stál, už jsem si to neuvědomoval. Všechno kolem zmizelo a já jsem cítil, jak ve mně narůstá podivný tlak. Chytil jsem se za hlavu a snažil jsem se překřičet ten hluk, co za okny působila prudká letní bouřka.

Bolelo to. A já jsem věděl, že tuhle bolest znám. Ano, já jsem věděl!

Pak jsem ztratil vědomí. Když jsem otevřel oči, stála u mě a já jsem si po mnoha měsících konečně uvědomil, koho to vlastně vidím.

Ale tentokrát to byla ona, kdo mě nepoznával.

Dívala se na mě prázdným pohledem, stejným, jakým jsem se předtím na sebe díval já sám, když jsem se každý den po ránu prohlížel v zrcadle.

„Kaomimomini?“ zeptal jsem se a doufal, že to není tak, jak si myslím.

„Co?“

Cize zírala do mé tváře a rozpačitě pomrkávala.

A protože jsem věděl, pochopil jsem taky, co se mnou udělala. Posledními zbytky svých tajemných sil se pokusila vrátit paměť člověku, který byl odsouzen už navždy žít bez paměti a bez vzpomínek. Nevím, jestli si uvědomovala, co tím všechno může ztratit.

Vrátila mi mé vzpomínky a udělala ze mě zase člověka. Skutečného člověka se skutečnými city. Ale sama se odsoudila k podobnému životu, jaký jsem předtím žil sám: Žila, ale nevěděla o tom. Dívala se na mě, ale nepoznávala mě.

Když jsem později zamířil do své pracovny, asi jsem tušil, co tam najdu. Na stole tam ležel sešit zápisků určený mě. Vysvětlila mi, co se se mnou stalo a kdo to způsobil.

Když mě tehdy jeden z nejvyšších Vesmírných čarodějů „vyčistil“ a já jsem v podstatě přestal existovat, naoko se podvolila. Ale než se doopravdy vrátila domů, rozdvojila svou vlastní osobnost: Jedna její část se vrátila a ta druhá tu zůstala. Věděla, že ji potrestají způsobem, kterým potrestali mně. Nemohli ji nechat zemřít, protože jako Vesmírná čarodějka nesměla zemřít dřív, než stanovil zákon. Ale nemohli ji ani nechat žít.

Bolestně jsem si uvědomoval, že ve skutečnosti vlastně zemřela hned dvakrát. I když o tom nevěděla.

Kaomimomini, která tu zůstala, se snažila obnovit své čarodějné schopnosti, aby se mohla vrátit ke mě. Tentokrát jako Marie.

Jen já jsem věděl, jak moc jsem jí ublížil.

Teď už se to nedalo napravit.

Žena, která tu zůstala, nebyla tou, kterou jsem chtěl. A která by to chápala (i kdybych to zkusil). Znovu jsem ji ztratil, rozdíl spočíval pouze v tom, že teď jsem si to uvědomoval a ta ztráta mě bolela.

Teď se z ní skutečně stala žena, která trpěla ztrátou paměti. A nezáleželo na tom, jestli se jmenovala Marie nebo jinak.

Někdo zaklepal na dveře. Unaveně jsem vzhlédl. Nahlédla dovnitř a plaše se na mě usmála. Ani ten úsměv jí nepatřil. Silou jsem zadržel slzy, které se mi draly do očí.

„Ano?“

„Je to zvláštní,“ řekla, „ale asi jsem zapomněla, jak se jmenuješ.“

„To nic,“ řekl jsem a nekonečně dlouho jsem se na ni mlčky díval. Všechno mě přitom bolelo.

A ona čekala.

„Robert,“ řekl jsem konečně a hlas mi vynechával. „Jmenuju se Robert.“

Znovu se na mě usmála. „Jsi hodný, Roberte,“ řekla pak a přistoupila ke stolu. „Ty asi nevíš, kdo ve skutečnosti jsem?“

„Ne.“

Bylo to tak jednoduché.

„Nevzpomínáš si... vůbec na nic?“ naléhala.

„Jmenuješ se Marie,“ řekl jsem mrtvě. „Ale to přece víš.“

Zaváhala. „Nejsem si tím moc jistá,“ přiznala potom. „To jméno mi nic neříká.“

„Bylo to to jediné, co sis pamatovala, když jsem tě našel.“

Zdálo se, že ani na to si už nevzpomíná. „Ty jsi mě našel?“

„Ano.“

Maličko jsem zaváhal. „Našel jsem tě v lese,“ řekl jsem pak. Ale ona se tvářila pořád stejně.

Potom se zase usmála. Jak jsem ty její úsměvy nenáviděl! „Mrzí mě to, ale nevzpomínám si,“ řekla a pokrčila rameny.

Pomalu jsem začínal nenávidět i ji. Přesto jsem to ještě zkusil. „Na nic?“ zeptal jsem se a tvářil se tak lhostejně, jak jen to šlo (za daných okolností).

Pokud jsem si skutečně myslel, že ještě máme nějakou naději, přišel jsem o ni téměř vzápětí.

„Ne,“ řekla tiše. A pak smutně dodala: „To asi není to, co jsi chtěl slyšet, že ne?“

Tentokrát jsem se o úsměv ani nepokoušel. „To nevadí,“ ujistil jsem ji. „Jednou si vzpomeneš.“

Oči se jí při těch slovech rozzářily. Dal jsem jí neuváženou naději. Ale okamžitě pohasly - tak, jako zazáří a zhasne hvězda, když padá k zemi.

Tušil jsem, co ji právě napadlo. Nebyla si jistá, jestli to skutečně chce. Jestli chce vědět, co bylo předtím. Jednou to určitě bude chtít vědět, ale teď si tím ještě jistá nebyla. Ale i tak na tom nezáleželo, protože se to stejně nikdy nedozví.

Nemohl jsem udělat to, co pro mě udělala ona. Asi bych měl cítit vděčnost, když mi vrátila to, po čem jsem předtím tak dlouho prahl. Ale vděčnost jsem necítil. Spíš lítost. A porozumění - Kaomimomini žila se mnou (jako Marie), dívala se na mě, ale mít mě nemohla.

Teď to bylo přesně naopak: Už jsem věděl, že předtím jsem tak slepě toužil po ní. Vzpomínky se mi vrátily. Ale ona ne. Mít jsem ji nemohl. Ani předtím mi nepatřila. Jen jsem si ji vypůjčil, na krátký čas, na dobu, kterou nám osud vyměřil. A ta doba skončila. Nemělo smysl namlouvat si něco jiného.

Žena, která tu teď přede mnou stála a usmívala se na mě, pro mě byla zrovna tak cizí jako v době, kdy jsem ji nepoznával. Díval jsem se na ni a něco ve mně zhasínalo.

K čemu jsou vzpomínky, které víc berou než dávají?

„Mohu teď odejít?“ zeptala se mě a já jsem si uvědomil, že pláču.

Zakryl jsem si tvář dlaněmi, ale už bylo pozdě.

„Vrať se,“ zašeptal jsem, ale ona mě už neslyšela. Když jsem zvedl hlavu, dveře byly zavřené a ona pryč. „Prosím tě, vrať se,“ opakoval jsem.

Ale Kaomimomini zemřela.

Jednou provždy.

Marie samozřejmě žila dál. Žila dokonce u mě. Ano, u mě. Ne se mnou. V tom je totiž dost podstatný rozdíl. Žila u mě a snažila se (čas od času) vzpomenout si na něco ze své minulosti. Ale nikdy se jí to nepodařilo.

Já jsem se s léty snažit přestal. Někdy na začátku jsem se ještě pořád snažil, dělal jsem všechno možné a hlavně jsem doufal.

Potom jsem jednoho dne doufat přestal.

Asi jsem pak už žil jen tak naoko. Život mě zkrátka přestal bavit.

Marie se na rozdíl ode mě snažit nikdy nepřestala. Ne snad, že by se ustavičně snažila vzpomenout si a prohlédnout tou mlhou, která ji obklopovala. Ale snažila se žít s tím, co jí zůstalo. Věděl jsem, že já bych takhle nikdy žít nemohl.

Možná proto to Kaomimomini udělala.

Určitě znala líp sebe a začínal jsem věřit tomu, že znala líp i mě. Já jsem nikdy neuměl prohrávat.

Ona se i tehdy dokázala narovnat. A jít dál.

Asi bych neměl říkat ona. Už to přece nebyla ona. Byla to Marie.

Nikdy jsem Marii neřekl, že jsme kdysi byli milenci. Kdybych to udělal, myslím, že by se snažila navázat, kde jsme přestali. Byla už prostě taková.

Ale já jsem nechtěl něco, co by stejně nemělo smysl. Nikdy jsem po ní doopravdy netoužil. Toužil jsem po Kaomimomini a to Marie nikdy nebyla.

Marie by v tom možná nějaký smysl našla. Ale já bych jí tím jenom ublížil. Dřív nebo později by si uvědomila, jak je to doopravdy.

Občas k nám jezdil Antonio.

Už zase jsme byli nejlepší přátelé. O ženě, kterou jsem nikdy nepřestal milovat a on ji nikdy pořádně nepoznal, jsme spolu nemluvili. Ale často jsme mluvili o Marii.

Myslím, že se mi ve skutečnosti ulevilo, když jsem zjistil, že se Antoniovi líbí. Ale na druhou stranu jsem nechtěl, aby dopadl podobně jako já. Já jsem přece věděl, co Marie cítí. Nebo spíš necítí. Kdysi jsem to dobře znal.

Všechny ty pocity, které mě sice zpovzdálí obcházely, ale nikdy se nepřiblížily natolik, abych je mohl skutečně prožít.

A tak jsem mu řekl, co si o celé té věci myslím. A že Marie pro něj není ta pravá.

„Proč ne?“ zeptal se mě a já jsem poznal, že se začíná zlobit.

„Nikdy tě nebude mít skutečně ráda,“ řekl jsem tvrdě. „Neví, co je to láska.“

„Jak to můžeš vědět?“ křičel na mě.

Chtěl jsem na něj zařvat: „Vím to! Opravdu to vím!“ Už jsem se nadechl, ale pak jsem ta hněvivá slova spolkl. Ne, nevěděl jsem nic.

Mohla to vědět jedině ona.

A ona se samozřejmě tvářila, že ví.

Když potom přišla a přinesla nám čaj a nějaké sušenky, Antonio se na ni díval tak výmluvně, že musela vědět, co k ní cítí.

Potom už nejezdil za námi, ale výhradně za ní.

Zase jsem zůstal sám.

Ale přesto, že všechno vypadalo jaksi samozřejmé, trvalo ještě několik měsíců, než se vzali. Možná, že Antonio přece jen občas pochyboval. Možná, že pochybovala ona.

Díval jsem se na ně, pozoroval je (když si mysleli, že se nedívám) a přemýšlel, jak to s nimi dopadne. Přál jsem si, aby oba našli to, co hledali. Vypadalo to, že Marie nakonec získá víc než Antonio. Ke spokojenosti stačí přece tak málo...

A ona byla spokojená.

To jsem poznal.

Antonio byl nakonec taky spokojený. Myslím, že byl dokonce i šťastný. Pokud ho ještě pořád nemilovala, potom to uměla dobře předstírat. Rozhodně líp, než kdysi já.

Antonio ji miloval. Myslím, že ji miloval tak, jako jsem ji kdysi miloval i já. Nebo spíš: Jako jsem já miloval tu ženu, kterou kdysi bývala.

Když se konečně vzali, Marie se ode mě odstěhovala k němu.

Pořád ještě žiju v té chatě na úpatí Krušných hor.

A pořád ještě tu žiju sám.

Nemyslím, že po tom, co se mi stalo, ještě někdy budu schopný někoho milovat. Svého bratra samozřejmě miluju a Marii jsem se naučil mít rád, ale nemyslím, že bych dokázal milovat ženu.

Jakoukoli.

Taky si nemyslím, že bych ještě pořád miloval Kaomimomini. Ta láska ve mně pomalu umírala celé roky. Ale teď, když je docela jistě mrtvá ta pravá Kaomimomini, která se vrátila zpátky domů, je mrtvá taky moje láska k ní. Nikdy jsem si nemyslel, že bych jí mohl být vděčný za to, co udělala.

Vrátila mi život, i když věděla, že ona už se jeho součástí nikdy nestane.

Nemohla žít se mnou, ale nemohla žít ani beze mě. Rozhodla se k životu, který už byl životem jen podle zdání. A pokud přece jen někdy stál za to žití, nebyla to ona, kdo ho žil.

Myslím, že teď je Kaomimomini konečně zase zpátky. I když je mrtvá. Marie sice nosí její tělo, ale duši má svoji.

Rovnováha života zůstala zachována. Tam u nich, i tady u nás. Asi bych neměl říkat u nich, když teď už vím, jak to ve skutečnosti je.

Už nikdy nedokážu mít radost ze zimy.

S postupujícími lety jsem se přistihl při tom, že stále častěji postávám u okna a dívám se ven. A čekám. Zatím se mi nepodařilo odhalit žádnou změnu počasí, ale to mě moc neuklidňuje.

I když to vypadá, že to nakonec dopadlo špatně, já si to nemyslím. Jsem spokojený. Někdy dokážu být i šťastný. Nestává se to často a nikdy se nejedná o stejné štěstí, jaké jsem cítil před lety, ale je to něco hodně podobného a to mi stačí.

Čas od času mě přijede navštívit Antonio nebo Marie. Někdy přijede jen Antonio a někdy zase jen Marie, takže tu nikdy nejsem tak úplně sám, jak by se mohlo zdát. A někdy taky přijedou oba. Naposledy tu byli o vánocích.

Nikdy vánoce neslavím, ale kvůli nim jsem předstíral, že je prožívám. Nevím, kdy jsem to předstírat přestal a prostě se bavil. Ale někdy uprostřed večera jsem zjistil, že pokud tu někdo něco předstírá, pak to nejsem já.

Antonio předstíral, že je pořád ještě šťastný, ale taky se mu to moc nedařilo. Už uplynulo několik let, co se s Marií vzali a pořád ještě neměli děti. Věděl jsem, že Antonio by si děti moc přál. A taky jsem věděl, že Marie mít děti nikdy nebude.

Teď už to věděl i on.

A jak už jsem řekl, snažil se předstírat, že mu to nevadí. Kvůli ní.

Jestli něco předstírala Marie, to jsem se neodvážil zjišťovat. Myslím, že po čase s tím předstíráním prostě skončila. A to, co k Antoniovi cítila teď, už bylo skutečné.

I po těch letech mě maličko zabolelo, když jsem zjistil, že to, co k němu cítí, je láska.

Naučila se ho milovat. A já jsem se neubránil otázce, jestli bych se naučil milovat i já ji, kdybych se o to vůbec někdy pokusil. Ale odpověď zněla jako vždycky: Ne.

Tohle se prostě nedá naučit.

To člověk musí cítit.

A já jsem to necítil.

Tohle mi Kaomimomini přece jen vrátit nedokázala.


Konec

Konec

Zpět Obsah


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-norbert: 13/12 v 13:35 na téma: Vtipy : Jen víc vtipů, , je to koření života! Jenom už víckrát dochází k tomu, že namísto vtipné záměny dochází ke zkreslení, podobnému poloitickým debatám. Konkrétně: Když se někdo někde narodil, tak je rodák z toho místa, pro státní útvary pak občan státu. Potom narozený na Slovensku, nebo v Česku není jedenoznačně Slovák nebo Čech, ale může to být jiná národnost. A když už, tak ano. Pokud je narozený ve Švédsku Švéd, tak ten...

Domů
Statistiky

"Předehra" (komentáře)

Téma=§Pred

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: štrnáct = (nejsi robot?)    (1 příspěvků).  

! Včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: Genetika

2. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

09.09.2013 v 12:21 id: 196246

Povídka o Kaomimomini patří do scifi, ale je spíš psychologická. Radka toho má víc, co by se sem hodilo, uvidíme, podívejte se sami...



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


Přílepky včera: Genetika

11.01.2017 23:43


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-norbert: 13/12 v 13:35 na téma: Vtipy : Jen víc vtipů, , je to koření života! Jenom už víckrát dochází k tomu, že namísto vtipné záměny dochází ke zkreslení, podobnému poloitickým debatám. Konkrétně: Když se někdo někde narodil, tak je rodák z toho místa, pro státní útvary pak občan státu. Potom narozený na Slovensku, nebo v Česku není jedenoznačně Slovák nebo Čech, ale může to být jiná národnost. A když už, tak ano. Pokud je narozený ve Švédsku Švéd, tak ten...

Domů
Statistiky

"Předehra" (komentáře)

Téma=§Pred

Nahoru!
Knihy, úvahy