Přednáška na Pragoconu 2004














Vesmír je nekonečný... ale to není všechno. Vesmír pro nás uschovává ještě mnohá netušená překvapení. Žijeme v blahé nevědomosti, jaké taje se v něm skrývají. Jaké další zajímavosti nás čekají?














Odvěká touha lidí poznávat již přináší své ovoce, ale dodnes se nám nepodařilo proniknout do vesmíru dostatečně daleko. Naše sondy opustily sluneční soustavu, ale o setkání ve vesmíru si můžeme nechat jen zdát. Proč?














Při pohledu do vesmíru vidíme, že je doslova plný hvězd. Mohli bychom očekávat, že v něm najdeme i jiné bytosti? Jen kdyby cestování do vesmíru nebylo tak obtížné! Svazují nás především obrovské vzdálenosti mezi hvězdami. Nebo si to aspoň myslíme...














I když - přiznejme si to - bylo by velice lákavé dopřát si mimozemskou společnost - zejména kdybychom se přitom mohli leccos dozvědět...














A co radosti by to znamenalo pro vaše děti? Kdo by netoužil něco zajímavého si z takové nevšední cesty přivézt?














I když se dá očekávat, že nejsme ve vesmíru jediní grázlové...














Zatím ale nemáme dokonalé stroje, schopné překonat vzdálenosti mezi hvězdami. A i kdybychom je měli, bude takové cestování dlouho výsadou několika málo jedinců.














Poklidný obrázek obyvatel Loanebu v nás může vzbudit tesklivý pocit obrovské hvězdné dálky. Jako spousta věcí ve vesmíru - je to relativní. Na pořízení takového snímku potřebujete cestovat několik let vesmírnou lodí ze Star Treku. Anebo... dojet si menším dopravním prostředkem (autem či vlakem) do Pardubic... Nevěříte?














Jednou z možností rychlého cestování mezi hvězdnými světy je pověstná Hvězdná Brána typu StarGate. U Pardubic ji ale nehledejte. Proč? Hvězdné brány na principu červí díry jsou náročné na technologii, energii, i na umístění. Proto jich nikdy nemůže být dost a toto cestování zůstane výsadou nejbohatších Američanů. Navíc jsou snadným terčem teroristických útoků, takže je na Zemi bude využívat pouze armáda USA. Doporučoval bych vám - zapomeňme na ně...














S hvězdnými branami typu StarGate jsou potíže. Ačkoliv jsou vyrobeny vyspělou technologií, vyžadují občasnou údržbu - alespoň několikrát za tisíc let. Mohou podléhat přírodním katastrofám, zamrznout v ledu, může je zničit zemětřesení i jiné vlivy.














Nechme tedy Američanům jejich pečlivě střeženou hračku, ukrytou v hlubokých armádních bunkrech a zkusme uvažovat o něčem dostupnějším, lidovějším. Možná budete mile překvapeni.














Trocha teorie

Nebojte se, nebudu vás nutit pochopit matematický model vícerozměrného prostoru. Ten by pochopili jen scifisté - absolventi matematicko-fyzikální fakulty (a ti už to znají, viď, Marku!). Bohužel, člověk si těžko představí už čtvrtý rozměr prostoru, natož pátý, šestý až osmý. Když zjistíme, že těch rozměrů potřebujeme jedenáct, bude nám jasné, že to na dvourozměrnou plochu těžko zobrazíme. Musíme si tedy vypomoci zjednodušenou geometrickou analogií. Zkusme si tedy trojrozměrný vesmír trochu zjednodušit. Ubereme-li mu jednu ze tří dimenzí, změní se v dvojrozměrnou rovinu, znázorněnou tímto obrázkem. Kdyby na této desce žily dvojrozměrné bytosti - představme si je jako úplně ploché broučky nebo slimáčky - musely by lézt hodně dlouho, než by se z jednoho konce desky dostaly na druhý.




















Teď si ale představte, že se vesmír zkroutí jako tato deska. Deska tím vlastně získala třetí rozměr - vesmír získá touto transformací čtvrtý až osmý rozměr a to zdaleka není všechno!

Všimněme si, jak se nám prudce zkrátily vzdálenosti mezi původně vzdálenými oblastmi na desce. Po tomto přehnutí by si to naši fiktivní dvojrozměrní slimáčci mohli hodně zkrátit - například kdyby se uměli pustit horní desky a spadnout na dolní. Potíž je v tom, že slimáčci se nejen nedokáží pustit, ale mimo svou rovinu ani nic nevidí. Můžeme jim ale pomoci, když desky přiblížíme ještě víc, až se dotknou. V takovém místě se i dvojrozměrný slimáček může dostat do jiné roviny.




















Ve skutečnosti je vesmír podstatně zkroucenější, než si dokážeme na dvojrozměrné desce představit. Jsou na něm varhánky, kličky a smyčky. Zajímavé na tom je, že my ta zakřivení vidíme! Ovšem jen nepřímo - v každém zakřivení vesmíru je totiž soustředěna gravitace a je tam tedy nějaké hmotné těleso - slunce, hvězdy, nebo planety.
Jak dobře víme, planety obíhají kolem hvězd a ani ty hvězdy nestojí, všechno je neustále v pohybu. Co to ale znamená? Nic více a nic méně než to, že vesmír se neustále kroutí, mění svůj tvar jako užovka na lovu, i když přitom sveřepě zachovává svoji jedenáctirozměrnou strukturu.



















Tento model vesmíru má důležité vlastnosti. U odlišných paralelních vesmírů by mohl mít některý z nich odlišné fyzikální či chemické vlastnosti. Jak ale vidíme na modelu, vesmír je jen jeden! Takže se bude chovat podobně všude, kam se v něm přeneseme.
Další důležitou vlastností je souběžnost vesmírů. V místech zakřivování vesmírů se nacházejí hvězdy a planety. Tyto objekty na sebe působí gravitací. Nejen ve třech rozměrech, ale i přes paralelní rozhraní. Má to velice důležitý důsledek - kde je v jednom vesmíru slunce, tam je slunce (nebo, chcete-li, hvězda) ve všech souběžných vesmírech, kde je planeta, bude planeta. Nikde nehrozí nebezpečí, že otevřete bránu do vzduchoprázdna.




















Problém je v tom, že je to trochu složité. Představit si už šestirozměrný vesmír není jednoduché, tady těch rozměrů musí být ještě víc. Pokusím se vysvětlit to aspoň zjednodušeně.

Zkuste spočítat, kolik stran (a kolik hran) má těleso na obrázku. Zjistíte, že ten objekt má jen dvě strany. Dobrá, rozkrojte jej a přetočte ještě o čtvrt obrátky (ten obrázek už nemám). Takový objekt bude mít díky své zakroucenosti jen jedinou stranu, podobně jako známější dvourozměrný Mobiův pásek. Postavíme-li se na (kteroukoliv) stranu tohoto tělesa, vidíme kolem sebe zakřivenou plochu, ohraničenou dvěma hranami. Při překročení kterékoliv z nich se ocitneme sice na téže ploše, ale jinde. Na totéž místo můžeme dojít, jedině když obejdeme kolem dokola skoro celý tento "vesmír".

Znamená to, že každé místo tohoto minivesmíru je vybaveno dvěma zkratkami a každá vede jinam. To mě vedlo k analogii jen dvojí možné cesty. To, že jedna je snadnější a druhá těžší, je už fikce. Nějak jsem musel zdůvodnit, že ti "nad" námi přišli neomylně zrovna k nám. Jako vedlejší efekt mi ale vyšlo, že "Peklo" je "dole", což se přece docela dobře shoduje s tradicemi! Ve skutečnosti (i na obrázku) by si oba směry měly být rovnocenné. (Pokud nejsou - pak jsem se prostě strefil:-)

Každá hrana představuje jeden záhyb vesmíru. Jak tyto záhyby vznikají? Každý zábyb vesmíru se projevuje gravitací, spojenou se hmotou. Ergo - záhyby znamenají nějaká velká tělesa - planety, měsíce nebo naopak hvězdy. Jakmile si ale uvědomíte, kolik velkých těles je v naší blízkosti (úmyslně vynechávám všelijaké šutry, beru jen tělesa od velikosti Měsíce výš), pak opravdu dostaneme vesmír příšerně zprohýbaný - přirovnání k vybuchující chryzantémě se mi tady opravdu líbilo.

Kdyby měly být na každém možném směru další vesmíry, bylo by jich ale příliš mnoho, geometrická řada je strašný prevít. Nějak se to neshodovalo s představou viditelného - poměrně prázdného - vesmíru. Řešení je vlastně jen jedno - představit si místo vybuchující chryzantémy něco, co vznikne svázáním velkého množství uzavřených mašliček. A protože vesmírná tělesa jsou různé velikosti, vznikají různě obsáhlé smyčky.

Zkuste si rozdělit nebeská tělesa podle velikosti, přičemž menší šutry než Měsíc vynecháme. Srovnatelné jsou 4 měsíce u Jupitera, 1 u Saturna a 1 u Neptuna. Pak následují mírně větší tělesa: Merkur, Mars a Pluto. Další stupínek představují Země a Venuše, pak velké planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, nakonec Slunce. A protože jsou i hvězdy různé velikosti, bude jejich hierarchie asi ještě složitější. Zbývá uvažovat, jak se to projevuje. Menší tělesa (menší záhyby vesmíru) budou asi logicky vytvářet menší smyčky. Zkusme si to rozdělit: nejmenší smyčka, která má ještě smysl, musí obsahovat tři vesmíry. Trojka je ale velice nešikovné číslo z hlediska výpočtu transformací; čtyřka se naproti tomu sama nabízí (asi jako koule pro tvar bubliny). Přiřadíme-li smyčku čtyř objektů menším tělesům jako je Měsíc (a vlastně všechny další dostatečně velké měsíce), pak smyčky větších těles (Merkur, Mars, Pluto) by jich měly obsahovat víc (když uvažujeme v mocninách dvou, je to 8), Země a Venuše tvoří smyčky po 16 vesmírech, velké planety po 32 atd. Pořád je to ale hrozně složité a i když je hvězd ve vesmíru mnoho, mocniny dvou jsou samozřejmě prevíti. Navíc tu vychází paradox, že měsíčních záhybů je méně než záhybů planet. Jediná možnost je, že měsíce nejsou ve všech vesmírech. Předpoklad nesymetrických vesmírů je ale logický a počty takto obsazených vesmírů nejsou tak příšerné, i když jdou ještě do milionů.

Zajímavá úvaha se týká tvaru dosažitelného rozhraní (otvoru - hvězdné brány - přechodu či jak to nazveme). Nemusí to být ani zdaleka přesný kruh, typický pro hvězdné brány StarGate, ale obecně jde o elipsy. Ve skutečnosti jsou tyto útvary přinejmenším pětirozměrné, my z nich vidíme jen průmět do našeho třírozměrného prostoru. Jistou opatrnost je třeba věnovat nebezpečí dotyku tohoto okraje - neexistuje totiž hmotný ani energetický materiál, odolný proti destrukci. Průmět okraje této elipsy rotuje vysokou rychlostí, což je doprovázeno vznikem nejen klasického světla způsobeného rekombinací iontů, ale také modravým světlem podobného původu jako Čerenkovova brzdného záření, obvyklého v jaderných reaktorech. Naštěstí okraj elipsy vydává většinu záření v rozměrech pro nás neviditelných, přesto se nedoporučuje setrvávat příliš dlouho poblíž otevřené brány. Záření se totiž v organismech kumuluje a již po pouhých tisíci letech intenzívního cestování hrozí vážné problémy.



















Jak je to tedy se sousedícími vesmíry? Budeme-li uvažovat pouze vesmíry, spojené vazbami prostřednictvím planety Země (či jejich dvojníků), zjistíme, že jsou uspořádány jakoby do kruhu. Ten ovšem můžeme pozorovat jen z boku, přesněji z deváté dimenze.

Pro pozemšťana, zvyklého na tři dimenze, jsou všechny tyto Země na tomtéž místě - mají společné těžiště. Kdo nedisponuje červí dírou (např. bránou StarGate), může cestovat jen od jedné Země ke druhé a další. Z pohledu třírozměrné bytosti ale stojí na místě, protože pohyb skrz bránu je vzhledem k rozměrům planet zanedbatelný.




















Pouhých šestnáct světů by nebylo nic moc. Naštěstí světy nesousedí jen záhyby, v nichž se nacházejí paralelní Země. Další vazby umožňuje náš měsíc.

Tyto vazby jsou z pohledu pozemšťanů zvláštní tím, že měsíc, oblíbený společník naší Země, u některých paralelních Zemí chybí. Mezi dvěma vesmíry s měsícem jsou vždy tři bez měsíce. Některé měsíční vazby pak tvoří jakési zkratky (velice výhodná je např. mezi naší Zemí a světem zvaným Bykyle), další měsíční vazby ale míří mimo kruh Zemí - do dalších podobných kruhů.




















Při dalším bočním pohledu (pozor, na to potřebujeme další, 10. dimenzi) zjistíme, že čtyři kruhy Zemí jsou spojeny měsíčními vazbami, takže tvoří symetrický útvar 64 Zemí. Tento klenotnický výtvor nazývají některé civilizace hrozen. Nekonečnost vesmíru ale platí dál. Další vazby vytváří zbývající planety i větší měsíce, pokud se ve hvězdné soustavě nacházejí. Sluneční soustava je zvlášť bohatá, bohužel zde máme i Venuši a Jupiter, jejichž vazby těžko využijeme. Nemá ale cenu je rozebírat, když nemáme zvládnuté ani ty základní. Uvedu jen perličku - zemské a měsíční vazby často vedou na světy s podobnými životními podmínkami jako má Země. Jiné vazby už tak příznivé nebývají. Jupiterské a venušské vazby míří do světů nám lidem krajně nepřívětivých. Z tohoto důvodu bych se jimi ani nezabýval - beztak se tam málokdo podíváte.



















Nebudeme se vracet k super technickým hvězdným branám, povězme si něco o těch dalších. Jednak jsou účinnější, ale především nevyžadují extrémní náklady, takže jsou i dostupnější. Už naši prapředkové se setkali s branami jiného typu než StarGate. Na dochovaném obrázku si povšimněte brány, ozdobené motivy draků. A také mužské postavy s Eliášovým ohněm kolem ruky. Nejspíš jde o projev elektrického orgánu xeri - ten muž buď není člověk, nebo xeri získal od Xijtranů, nebo na Pegsda. Rozdíl proti stacionárním branám typu StarGate je nejen v menší velikosti a v nezávislosti na zdrojích energie - sama brána je očividně přenosného typu - ale především v tom, že tento typ nepotřebuje protistanici. Nevýhodou bran typu StarGate je, že musí být za obrovských nákladů dováženy na místo klasickými hvězdnými loděmi.



















Výhodou bran StarGate je naopak adresovatelnost - spojí se s protistanicí kdekoliv. Jednostranné typy bran nemají na výběr, mohou otevřít bránu jen mezi bezprostředně sousedícími oblastmi - což se dá naštěstí libovolně opakovat. Obecně lze shrnout, že brány typu StarGate jsou výhodnější pro dálkové přesuny - jeden průchod vás přenese kamkoliv, kde už existuje protistanice. Tím ale jejich výhody končí. Stanice jsou závislé na politickém klimatu každého světa, dají se blokovat a jejich energetická náročnost znemožňuje jejich širší využívání.





















Nejmenší brány jsou ovšem individuální. Slouží k přechodu jen mezi sousedními světy, ale musím připomenout, že mají větší výběr sousedních světů než brány technické. Z každého světa můžete přestoupit do několika světů aniž byste měnili pozici, prostě kde projdete jednou bránou, otevřete další a pokračujete. Zkušený vesmírný cestovatel se s využitím zákrutů vesmíru dostane v krátké době na velice vzdálená místa. Světlo, které by se ho snažilo dohonit, musí letět po přímce - což znamená, že bude sledovat všechny záhyby vesmíru, urazí nesrovnatelně delší dráhu a poletí tak celá dlouhá tisíciletí.

Pro zajímavost trochu přiblížím prostředky, nutné k cestování tímto způsobem.



















Kdo očekává dokonalé hi-tech stroje, bude asi značně překvapen. Brány neotevírají přenosné ani stacionární stroje, ale biotechnologie. Genetickou modifikací vznikne uvnitř těla - zhruba v naznačeném místě - nový orgán, který dokáže individuální hvězdné brány otevřít. Díky nezávislosti na lokální technické podpoře může cestovatel křižovat i barbarské světy. Jediné, co potřebuje, jsou mapy prozkoumaných světů a cest mezi nimi. Nutno dodat, že většina vesmírných cestovatelů používá standardní známé trasy, takže nehody při tomto způsobu cestování jsou téměř neznámé.

Přítomnost vesmírných cestovatelů na Zemi nebývá příliš častá. Musíme si uvědomit, že se nacházíme ve značně odlehlém konci vesmíru, ale co je horší, Země má ve všech mapách poznámku barbarský svět, obcházet! Proto dnes na vesmírné cestovatele téměř nenarazíte. Takových setkání máme ale zaznamenáno více z dřívějších dob. Jen si musíme uvědomit, že je naši předkové značně zkreslili. Když víte, že se otevíraná hvězdná brána po jistou krátkou dobu podobá zvlněné bílé ploše (na rozdíl od vodorovného vodotrysku bran StarGate), pak vás neudiví, že tyto bílé plochy naši předkové považovali za něco jiného než co to bylo - totiž za křídla.








































Závěr

Nedávno naši Zem po dlouhé době navštívili příslušníci civilizace vesmírných cestovatelů. Upřímně řečeno, divím se jim. Nemáme jim co nabídnout, tak zaneřáděný svět by vyhledávali leda odborníci, které zajímá, jak k tomu havarijnímu stavu mohlo dojít. Většina světů, které navštěvují, je příjemnějších a k návštěvám vlídnějších, my to vylepšujeme jen terorismem, válkami a arogancí ke všemu cizímu. A aby toho nebylo dost, sousedíme s nejhorším vesmírným světem, se zničenou Gehennou - česky Peklem. Rovněž koketování s dalšími vesmírnými vyvrhely Gouaudy nám na důvěryhodnosti nepřidá. Nicméně - pokud budete mít štěstí a někoho z nich potkáte, vzpomeňte si včas na následující rady:

Zavřít