AUTOBUS
Autobus
Týden nezačal nejlépe. Poslední zkouška sice dopadla výborně, ale ukončila nejen zkouškové období, ale bohužel i minulý, poměrně úspěšný týden. Kámoš Klička měl asi pravdu se svou teorií o vyčerpání kliky. Tvrdil, že každý člověk má kliky přidělené jen určité množství a nemá smysl vyplácat ji na prkotinách. Nabádal nás, ať chodíme na zkoušky raději dřív, v klidu a v pohodě. Žádné dohánění autobusu! Doženete-li autobus, vyčerpáte kliku a na zkoušce vám bude chybět! Pak si nestěžujte! Pochvaloval si, že má kliku i ve jméně, i když menší. Aspoň něco navíc, kliky není nikdy dost, tvrdil. Po pravdě řečeno, kámoši Kličkovi by nestačil ani dvojitý příděl kliky. Na zkoušky chodil zásadně nepřipravený a místo na učení spoléhal na svou pověstnou kliku. Nejspíš ji ale vyčerpal přes rok po hospodách, neboť navzdory šťastnému jménu se studiem po roce skončil. U zkoušky snad kliku potřebujete, ale duté hlavě ani klika nepomůže. Nicméně jeho pověstná teorie kliky zapustila mezi námi študáky kořínky a udržela se i po jeho odchodu, takže člověk ve zkouškovém období nespatřil jediného studenta dohánět autobus - všichni kráčeli klíďo, piánko, rozvážně - hlavně nevyčerpat kliku! Moje zdůvodnění, proč se nehonit za autobusem, bylo přízemnější. Spoléhat se na kliku považuji za hazard, lepší je neflákat učení, ale na druhé straně asi není marné jít na zkoušku včas a v pohodě. Zkoušky jsou vždycky martyrium a klídek a pohoda nejsou nikdy k zahození, zvlášť když je člověk trémista. Ať tak či tak, dá se říci: zaplaťpámbu, že mi příděl kliky vydržel aspoň přes zkoušky! Nicméně pomyšlení, že by po tučných časech měly přijít dlouhé hubené, nebylo tak povzbuzující. Pravda, po uzavřeném zkouškovém období si každý študák oddychne, ale to neznamená, že nastane havaj. Vysadit po zkouškách na delší dobu si dovolí jen prváci, kteří ještě nepochopili, že vyhrát etapu neznamená vyhrát závod. S lajdáky to u dalších zkoušek nemusí dopadnout dobře, takových už bylo! A nejen Klička! Ovšem to, co se na mě sesypalo potom, byla smůla přímo borová - ta nejlepivější. Začala vlastně už při návratu ze zkoušky. Řeklo by se maličkost, prkotina - co je to utržená podrážka proti světovým katastrofám? Jenže pro mě to maličkost nebyla. Řeknete si - no a co? Koupí se nové a je to! Mým napnutým rozpočtem ale zamávaly i obyčejné boty. Jistě, chce to vybrat si rodiče, kterým na koruně nezáleží, pak problémy neznáte, ale ne každému se to povede. Ačkoliv, co je lepší? Rodiče topící se v penězích, zato neustále jednou nohou v rozvodovém řízení, anebo rodiče, kteří sice obrací každou korunu, ale na které se může člověk spolehnout víc než na dobré kamarády? Přijít tak někdo za mnou s návrhem vyměnit mé laskavé, chápající rodiče za nějaké pracháče, proletěl by dírou ve dveřích, protože by je před sebou nestačil ani otevřít! Pak se ovšem stává, že člověk musí taky obracet každou korunu. S novými botami můj původní rozpočet nepočítal. Bez bot se chodit nedá, boty prostě musí být. Znamená to očesat jiné položky a málo platné, řečeno politickým jazykem, většina je mandatorní a očesat se nedá. Takže to, jako vždycky v podobných případech, odnese kultura... Kdysi se mi líbilo heslo: nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat laciné věci. Je to krásné heslo, ale bohužel, není pro každého. U mě se zvrhlo: Nejsme tak bohatí, abychom na drahé věci měli. Uznávám, pro mnohé je výhodné nakupovat pouze ve značkových obchodech. Pro jiné je ale jednodušší spočítat si předem, kterým druhům obchodů se musí chtě nechtě vyhýbat. Baťa prý kdysi vyráběl dobré a levné boty. Jo, ale za první republiky. Dnes vyrábí snad dobré, jenže pěkně drahé. Dalo by se říci, aspoň že dobré, kdyby mu jednou omylem neuklouzlo, že nezná slovo reklamace, neboť zaměstnává vynikající právníky, kteří každou reklamaci rozmetají. Nač je ale k těm dobrým botám potřebuje? Nebude to tím, že se nikdo neodváží soudit kvůli vadným botám? Zejména když ví, že pro protivníka pracuje smečka vynikajících právníků? Není jednodušší a lepší boty prostě vyhodit? Zvlášť když u soudu nejvíc záleží právě na dobrých právnících? Znáte snad vtip, kdo je nejlepším právníkem? Ne ten, kdo zná paragrafy, ale kdo zná soudce! V každém případě si za cenu páru bot od Bati koupím postupně dvacet párů méně kvalitních bot od Vietnamců a i kdyby vydržely podle střízlivých odhadů jen čtvrt roku, chodit se v nich dá, takže mám na pět let vystaráno. Pochybuji, že by mi Baťovy boty vydržely tak dlouho. Značkové továrny se už dávno nezaměřují na kvalitu, jak se lidem jejich reklamní pohádkáři snaží nabulíkovat. Naopak je trendem, se aby se jejich výrobky pokud možno ihned po záruční době rozsypaly. Svět už je zkrátka takový... Koupit boty - když už na ně seženu potřebnou hotovost - je maličkost, alespoň pro mě. Žádné dlouhé vybírání a zkoušení, stačí mi přejet očima po vystavených kouscích, porovnat, na co ještě mám a jestli to není moc malé. Zkušené oko si ale vždycky poradí. Dalším dobrým zvykem je obout si nové boty už v krámu a staré roztržené vhodit venku do nejbližšího koše. To je také věcí okamžiku - zbývá přemýšlet, co dál, když v tom koši zřejmě skončila i moje kultura pro celý tento měsíc, ne-li déle. Ale ani s tím si člověk nemusí lámat hlavu. Je přece více možností, jak se dostat ke kultuře bez peněz. Nedávno mi táta vykládal, že za doby jeho studií nebyly žádné osobní počítače, ani internet, takže celou jeho kulturou byl starší ošuntělý magnetofon. Nakonec - i s tím se dalo v éře autentických Beatles něco dělat, i když to študáci nahrávali z rádia i s poruchami - v rádiu se navíc moderátoři usilovně s zřejmě povinně snaží nahrávání znemožnit tím, že žádnou skladbu nedohrají do konce, ale vždycky do posledních tónů začnou protivně, byť rádoby bodře kecat. Což asi tátově generaci nevadilo, nevadilo by to ani mně, dá se to přece úspěšně odstranit programem. Na dotaz, jak to tenkrát dělali bez počítačů, mi táta s úsměvem řekl: magnetofon se zastavil na pauzu, pohybem cívek se ručně přetahoval pásek přes hlavy, až člověk našel místo, kde začínaly moderátorovy kydy. Pak stačilo přepnout na záznam a nahrát vteřinu ticha. Bodré plky moderátorů se daly odstřihnout přímo s chirurgickou přesností a většina skladeb té doby končila pozvolným zeslabováním do ztracena, takže se ani o moc nepřišlo. Dneska by to bylo ještě jednodušší - kdyby mě to bavilo, jako tátu. Ale jak se říká, každá generace má jiné zájmy a záliby. Naštěstí rodiče rozhodli, že se dnes bez počítače studovat nedá a pořídili mi vlastní notebook. Nebyl úplně nový, ale na to bych nehleděla. Hlavně že mi pomáhal. Nejen při studiu, ale dnes je to nejlepší přítel člověka. Pokud ovšem nevlastníte psa, těm se ten titul vzít nedá - jen nevím, který študák by nějakého psa vlastnil, žádný z mých známých se tím aspoň nechlubí. Pravda, s počítačem se nedá tak mazlit, zato ho můžete zamknout do skříně, kde je zticha a nedožaduje se venčení. Smutné je, když spolubydlící odjede k rodičům a člověk je v podnájmu jako Miloš Jakeš v plotě. To bývá o depku. Naštěstí mám proti tomu funkční recept. Chce to usednout před klábosnici a podívat se, co se děje ve světě. A víte, že to není tak špatné? (Pravil princ Drsoň s okem u klíčové dírky od ložnice princezny Zlatovlásky...) Jenže ve chvíli, kdy se měla rozzářit obrazovka notebooku, mě pěkně zamrazilo. Obrazovka se totiž nerozzářila, místo toho se ozvalo jakési pískání. Porucha! Vyčerpaná klika! Blesklo mi hlavou. Hned za prvním bleskem přišel druhý. Vtip o tom, jak udělat z buldoka kolii? Dejte mu podepsat přihlášku do kterékoliv politické strany a uvidíte, jak rychle se mu čumák protáhne... Nejsem sice buldok, ale jestli se někomu v této chvíli protáhl obličej, tak určitě mně. Není té smůly nějak moc najednou? Oprava notebooku byla nad moje schopnosti, takže ani internetová kultura zřejmě nebude... Tak tomu říkám smůla přímo tuplovaná. Jakže to říkal slavný Nick Carter z Adély, co byla pořád bez večeře? Nebe i peklo se spikly proti mně! Ale proč zrovna já?
|
14.8.2010 23:24:58