Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dialog

Nešikové smůlu přímo přitahují - a patří jim to!

Člověk si má zkrátka věřit a nebát se. Pak nemusí zbytek dne po úspěšné zkoušce pořádat místo oslav temné meditace v prázdném pokoji. Další Kličkova zásada byla, každou zkoušku řádně oslavit. Když na jednom pokoji bydlí čtyři študáci a každý má za sebou čtyři zkoušky, pak patnáct prázdných flašek v koutě u dveří znamená, že se ta šestnáctá flaška teprve chystá otevřít.

Klička tedy slavit uměl, to se mu musí nechat. Škoda, že se mu toho nepoštěstilo oslavit víc. Ačkoliv - on úspěšné zkoušky slavil stejně náruživě jako zapíjel porážky - a těch měl za svou krátkou studentskou kariéru několikanásobně víc, málo zkoušek totiž udělal napoprvé.

V mém případě by bylo poslední zoufalou činností popadnout knížku a začít číst. Ne že by se mi čtení knih zajídalo, ale přece - čtení knih se nápadně podobá učení a kdo má po nervovém vypětí po zkouškách náladu na čtení, musí být tak trochu fanatik. Nebo spíš hodně velký fanatik. To chce spíš zdravý pohyb, nejlépe na diskotéce.

Jo, jenže to člověk nesmí obracet každou korunu... u mě z toho důvodu neplatila ani Kličkova primitivní rovnice o jedné neznámé, představující počet flašek. Při rozhodování mezi chlastem a diskoškou šel u mě chlast vždycky stranou. A to i na té diskošce. Člověk se musí umět bavit i při limonádě a ne se hned zkraje primitivně zhulákat. Staří Římané měli heslo, že má víno člověka povznést, ne aby ho srazilo pod stůl. Ačkoliv - o těch ochmelcích je známo, jak dopadli...

Ano, ale... je to marné, neplánované boty dokáží zamést se všemi dobře míněnými plány. Místo zdravého pohybu na diskotéce mi zbyla opravdu jen ta kniha. Všude jinde je nějaké trapné vlezné a ani ta limča nebývá zadarmo... zejména když je dražší než pivo.

Staré české přísloví snad jasně říká: Bez peněz do hospody nelez.

Napadlo mě aspoň nabít baterii notebooku. Připojit zdroj k zásuvce bylo snadné jako nic jiného, kontrolka ochotně oznámila, že nabíjení baterie úspěšně započalo, ale to bylo všechno. Mělo mě to napadnout dřív - ačkoliv na tom příliš nesejde.

Kniha je nakonec taky přítel člověka... Bohužel, u nich člověk najde rozptýlení, ale ne porozumění. I když knize porozumíte, jak by mohla rozumět ona vám? Leda by v ní autor rozebíral, co právě člověka trápí, jenže... mám vyzkoušeno, že když člověka rozbolí zuby, měl by se vyhnout i Čapkovi, přinejmenším jeho povídce o zánětu okostice! A to počítám Čapka mezi své oblíbence! Čapek byl vůbec snílek! Jenže jeho touha napsat tak skvělou knihu, aby člověk při čtení zapomněl i na bolest zubů, to nepatří do sci-fi, ale do čirého blouznění. To je reálnější i to věhlasné perpetuum mobile.

Jak se ale říká, v nouzi čert i mouchy lapá. Táta to má v jedné starší knížce velice výstižně vyobrazené a musím uznat, že čert lapající a pojídající mouchy vypadá opravdu nevýslovně trapně. Já s knihou možná taky, ale mě při tom - naštěstí - nikdo nevymaluje. Nebo si to včas rozmyslí. Není o co stát, přinejmenším by se nemusel dopočítat pár zubů, bývám dost od rány.

Dnes mi ale potměšilý osud - a kdo také jiný, že? - nedopřál sebevzdělávání na poli beletrie. Od notebooku se ozvalo nesmělé pípnutí - a rozsvícená obrazovka ukázala, že si můj přítel - lepší než kniha - dal přece jen říci.

Nebyla to nakonec jen vybitá baterie? Je to možné. Notebook nebyl nový ani v době zakoupení, za trvanlivost baterií výrobci neručí, asi by to chtělo uvažovat o nové. Když baterie neudrží notebook ani půl hodiny v chodu, nemá podle mě nárok na nic jiného, než na výměnu.

Jenže na novou baterii nemám a jen tak mít nebudu, takže mi stará musí vydržet. Notebook se dá naštěstí spustit i s nedostatečnou baterií, jen musí být trvale zapnutý do sítě - teď mám na mysli tu elektrickou - ačkoliv se neodpojím ani od internetu, jak je rok dlouhej. Naštěstí se to nemusí přehánět ani s přenosností notebooku... Zpočátku jsme si s rodiči mysleli, že budu potřebovat něco přenosného, co by se dalo tahat na přednášky. Vědět předem, jak se věci mají, vystačil by mi levnější desktop.

Až vystuduji a začnu si vydělávat, bude všechno jiné... Bohužel mě od vystudování dělí pěkný růženec zkoušek a zápočtů, takže je to spíš hudba budoucnosti než s jistotou očekávaná událost.

Kniha sklapla a spolkla záložku na stejném místě, jako ji měla předtím - čtení knih v blízkém časovém okolí zkoušek je vážně jen pro otrlé. Na obrazovce se ustálila známá pracovní plocha s automaticky rozjetým internetovým prohlížečem, zbývalo mi zasednout, uchopit pevně myš a jako kapitán rychlého kutru se vrhnout do rozbouřených vln internetu...

Jsem zkrátka závislačka...


Na internetu se lidé dělí do spousty kategorií. Někdo hledá na internetu dobrodružství. Neustále brousí po neznámých dálkách, najít zajímavou stránku považuje za vrchol štěstí, ale nikam se nevrací, neboť tu už byl... Já patřím do opačné skupiny lidí. My pohodoví si najdeme pár zajímavých místeček, zaneseme si je do Oblíbených položek a tam se pak stereotypně vracíme jako zločinec na místo činu.

Mám to vylepšené setříděním Oblíbených položek, aby byly první na ráně ty zajímavější. Zato vím, že tam najdu kamarády, se kterými si docela rozumím. I když se mezi nás čas od času vetře nějaký prudič, nás nerozhází. Prudiči patří do kategorie lidí, které spíš lituju, než aby mi vadili. Na pohodových stránkách, kde se cítím dobře, se naopak necítí ve své kůži oni, proto je tu víceméně pořád pohoda. V mých oblíbených diskusních klubech ale jako na potvoru nebyl vůbec nikdo. Pochopitelně. Študáci oslavují konec zkouškového období a ostatní zmizeli za zábavou. Na netu budou jen ztroskotanci jako já, kteří sice mají dostupný internet, ale na dražší zábavu momentálně nemají. Už zítra tu možná bude nabito, ale dneska tu, lidově řečeno, chcípl pes...

Co se dá dělat, vyrazím do neznáma. Hic sunt leones, internet někdy skrývá dobrodružství srovnatelné s pradávnými objevitelskými výpravami mezi korzáry a piráty. Není to dnes tak nebezpečné, ale dobrodružství se tu taky najde.

Pro jistotu oťuknu pár diskusních fór - samozřejmě bez velkých nadějí na zábavný rozhovor. Jistě, jsou diskusní kluby, kde na účastníky narazíte ve kteroukoliv denní i noční hodinu, ale většinou je obsazují prudiči, takže se tam diskuse mění na šňůry nadávek. O takové diskuse zase nemám zájem já, pro mě je to ztráta času. Inteligentnější fóra ale mívají menší návštěvnost a kromě toho jejich členy bývají študáci jako já. Což vysvětluje jejich současnou opuštěnost.

Ještě obrazím zbytek svého seznamu a když tam zrovna nikdo nebude - vzhůru do hic sunt leones!

„Ahoj, co tu děláš?“ ozvalo se mi najednou.

„Ahoj! Vítej na síti! Dneska tu bude prázdno!“ odpovídám potěšeně. Sláva, přece jen tu někdo je!

„Proč myslíš, že tu bude prázdno?“

„Ty nejsi študák, že?“ ptám se opatrněji.

„Nejsem. Má to snad vliv?“ objevila se mi ihned odpověď.

„To hodně vysvětluje,“ odpovídám. „Když nejsi študák, to asi nevíš, že dnes byl na vejškách poslední den zkoušek.“

„Zkoušky se snad dají skládat i před termínem!“

„Teoreticky, jenže neznám študáka, který by to dělal. Každý to nechává na poslední chvíli, takže teď zřejmě všichni slaví poslední zkoušku, proto je tu od nich mrtvo.“

„Aha! Ale proč ji neslavíš ty?“

„Třeba taky nejsem študák, jako ty.“

„Ty ale jsi, Kateřino! Proč neslavíš jako ostatní? Nesnaž se mi tvrdit, že ti poslední zkouška dopadla špatně, máš ji přece za jedna!“ objevila se mi okamžitě odpověď.

Přiznám se, trochu mi to vyrazilo dech. Vlastně - hodně vyrazilo dech. Nejhorší bylo, že to byla pravda. Ale co to znamenalo? Buď to jen tak - nevím jak - uhodl, nebo byl se mnou dneska u zkoušek! Kdo jiný to přece může vědět než kolegové študáci? Ale kdo to doopravdy je? A proč se, jako já, touhle dobou courá po síti?

„Jak to víš? To bys tam musel být! Tak mi aspoň nelži, že nejsi študák! Nikdo jiný to přece vědět nemůže!“

„Nejsem študák! Vím to z vaší školní databáze. Byla jsi poslední na řadě a hned potom se tam objevily výsledky,“ vysypalo se na mě ihned, bez vteřinky zpoždění.

Pravda, to by kolegy vylučovalo. Jenže to je pravděpodobné jako Marťan policejně přihlášený v Praze. Školní databáze je prý naprosto bezpečná. Jedině že by to byl někdo z profesorů. Což je nesmysl, ti se přece necourají po internetu.

„Chceš mi tvrdit, že víš, co je v naší oficiální školní databázi?“

„Jistě! Dnešní úroda známek vypadala chmurně. Jednička tam je jen tvoje, dvojky dvě, zbytek... jakže jim to říkáte? Za lidovku?“

Jeho bleskurychlá odpověď mě vrhla do dalších pochybností. Ačkoliv - nemohl to být profesorův kulhavý asistent Hlaváček? Ten by to jako jediný vědět mohl, možná to tam sám zapisoval. Je po havarii, rodinu nemá, proč by si nemohl jako já krátit čas na netu?

Hned mi ale došlo, tedy spíš doskočilo, že to nic nevysvětluje. Pěkně ve mně hrklo, když jsem si to uvědomila. Největší záhadou přece není, jakou známku jsem dostala, ale jak mě dokázal oslovit jménem, když na netu - jako všichni - vystupuji anonymně...? Jak ke mně, takto anonymovi, dokázal přiřadit mé občanské jméno i školní výsledky?

Leda by to byl hacker.

Ano, ale musel by to být hodně dobrý hacker! Znal mě jménem, věděl, že jsem byla poslední na řadě i co jsem dostala za známku. Všechno přitom souhlasilo. Byla jsem poslední na řadě a jako jediná jsem slízla za jedna. Ale - je to vůbec možné? Jak si mě dokázal dát do souvislostí navzdory mému anonymnímu nicku? Spojit si konkrétní osobu z oficiální databáze, do které má přístup jen pár lidí pod heslem, s někým, kdo vystupuje zásadně pod kamuflážním nickem, na to by musel být opravdu dobrý hacker.

„Poslyš, jak můžeš vědět, kdo jsem? Tady jsem přece pod nickem!“

„Já to ale vím. Jsi Kateřina, nebo ne? Jediné, co mi na tobě nesedí, je - proč neslavíš, jako ostatní?“ objevilo se skoro okamžitě.

„Neslavím. Asi mám k tomu nějaký důvod,“ opáčila jsem rychle, abych zakryla rozpaky. Ještě že mě neviděl! Musela jsem vypadat zmateně jako čerstvě vyoraná myš.

„Ten důvod by mě zajímal!“ objevila se okamžitě odpověď.

Tím mě úplně dohřál. Kdo by měl rád porušování soukromí na netu? Anonymita je tady někdy jediná ochrana.

„Poslyš, všeználku,“ odpověděla jsem mu rázně. „Když všechno znáš, jak to, že nevíš, jak mi vadí, když mi někdo leze do soukromí?“

„Promiň! Občas zapomínám, že by to někomu vadit mohlo. Ale omlouvám se,“ ozvala se zase tak okamžitá odpověď. Jako kdyby to čekal!

„To si piš, že mi to vadí!“ odepsala jsem mu.

Do pouhého textu se jízlivosti nevejdou, ale přidala jsem mu naštvaný smajlík, aby pochopil, že už to přehnal.

„To máš těžké, Kateřino. Opravdu za to nemohu, jsem už zkrátka takový!“ odpověděl mi zase tak bleskově.

„To tvé jednání vysvětluje, ale neomlouvá!“ odpálila jsem ho.

„Něco podobného řekl papežský komorník říšskému německému kancléři Ottovi von Bismarckovi, když se vnucoval na audienci k papeži a tvrdohlavě odmítal pochopit, že nemusí všichni tancovat, jak on píská! Nejsem Bismarck, proto se znovu omlouvám.“

Náhodou jsem tu historku znala, ale opravdu mě udivilo, jak ten odstavec dokázal naklofat rychleji, než jsem to pak stihla přečíst. Leda by měl odpovědi předem připravené a do diskuze by je dával metodou COPY-PASTE. No jo, ale nemohl přece předem vědět, jakou větou mu nahraju na smeč! To je mi vážně záhada!

Fakt je ale, že se hned omlouval. Měla bych mu to uznat.

„Dobře, je-li to nabídka míru, beru ji,“ rozhodla jsem se pro okamžitý konec jízlivostí. Získat kamaráda není tak špatné, i kdyby to mělo být jen do diskuse na netu.

„Těší mě to víc než si myslíš,“ objevilo se skoro současně.

„Ale mám podmínku,“ pokračovala jsem. „Řekneš mi, kdo jsi.“

„Jsem, kdo jsem. Nezlob se, to ti říct nemohu, jsem už takový. Jestli chceš, říkej mi Přítel. Nenabízím to každému, věř mi,“ objevilo se opět bez nejmenšího zaváhání.

„Přítel...?“ odpověděla jsem mu - i s těmi tečkami. „Přátelství by snad mělo být oboustrannější! Víš o mně tisíckrát víc než já o tobě!“

„Kdybys o mně věděla všechno, chápala bys, proč to tak je,“ odpověděl mi - a opět jako dosud bleskově, bez nejmenšího zaváhání.

„Jestli nejsi asistent Hlaváček, musel bys být o třídu lepší hacker, než jsem si myslela,“ napsala jsem po chvilce uznale - a smířlivěji.

„Jako hacker jsem tisíckrát lepší než si myslíš, Kateřino,“ odpověděl mi se smajlíkem úsměvu. Pochopil, že stojím o další korespondenci.

„To nemohu posoudit,“ přiznala jsem. „Přiznám se, dostalo mě, že víš, kdo jsem. To nemohlo být jednoduché zjistit, nebo snad ano?“

„Co se týče netu, pro mě to jednoduché bylo,“ pochlubil se.

„Pro mě to byl zatím vrchol,“ přiznala jsem. „Žádného hackera ještě neznám, byl bys první.“

„Ale mohla bys mi říkat Přítel, bylo by to tak lepší,“ vyrukoval na mě. „Hacker je, co já vím, oslovení poněkud hanlivé.“

„Mohla bych,“ připustila jsem. „Když už víš, kde studuji a jak se jmenuji...“

„Vím toho ještě víc. Nejen to, ale i kde bydlíš a že jsi dnes sama doma, protože Ivana, co s tebou bydlí, odjela domů,“ přiznal.

Měl zase pravdu! Spolubydlící Ivka odjela po složení poslední zkoušky domů, neboli jak říkala, oslavit to v kruhu rodinném. Tušila jsem, že to spíš oslaví s Frantou, bájila mi o něm hotové legendy, ale přála jsem jí ho. Ivka do něho nebláznila nad míru, aby jí to vadilo ve škole.

„Poslyš, všeználku,“ začala jsem opět jedovatět i bez smajlíku, kterým bych to dala najevo. „Internet je jedna věc a soukromí druhá, jestli mě takhle šmíruješ už dlouho, tak si mě nepřej!“

„Dalo by se to tak říci, ale neměj obavy, že bych tě šmíroval osobně. Zásadně jen přes internet, to je totiž můj obor,“ ujišťoval mě zase tak rychle jako předtím.

„No proto!“ odvětila jsem. „Mezi námi, klofeš šíleně rychle, víš to? Mohl by ses živit profesionálním přepisováním audiozáznamů.“

„Mohl... ale nestojím o to, je to příliš mechanické zaměstnání, to by mě nebavilo,“ řekl bez váhání.

„A co tedy děláš?“ zeptala jsem se ho. „Študák nejsi, tímhle se taky neživíš, přitom se na netu pohybuješ jako ryba ve vodě...“

„Jako ryba ve vodě? Zajímavé přirovnání! A docela trefné!“

„Zajímavé, ale jen přirovnání,“ odmítla jsem. „Ale teď vážně, co vlastně děláš?“

„Poslyš, Kateřino, proč na tom trváš? Nechceš mi přece hned od začátku škodit, nebo se v tobě mýlím?“

„Komu může uškodit, když se slušně představí?“ odvětila jsem.

„Asi jsem výjimka, ale škodilo by mi to. Věř mi, je to tak. Raději to po mně ani nechtěj vědět,“ objevilo se skoro naráz, jako vždy.

„Docela ti věřím,“ připustila jsem. „Po hackerech pátrá kdekdo, od naší policie až po Interpol, že?“

„Tím to není. Momentálně po mně Policie ani Interpol nepátrá. Jdou po mně větší esa, z těch by se ti asi protáčely panenky. A kdyby ještě věděli, co na ně vím, zájem by měli určitě ještě větší. Ne u policie, ale v kruzích, kde mě to neláká.“

„Myslíš, že by tě chtěl někdo využít?“ zaujalo mě to.

„To si piš!“

Po té zatím nejstručnější odpovědi nastal klid. Přemýšlela jsem, co to znamená, on zřejmě čekal na mou odpověď. Konečně jsem si to v hlavě přesypala a setřídila.

„Upřímně řečeno, nemám zájem účastnit se nějakých ilegalit,“ napsala jsem mu.

„Čemu říkáš ilegalita? Jestli tím myslíš něco protizákonného, musím tě ujistit, o nic takového nejde. České zákony nepřekračuji.“

„Jsi si tím opravdu jistý?“

„Naprosto. Znám je do posledního písmene i s různými výklady, jak byly na internetu. Včetně soudních rozhodnutí, které je porušují.“

„Takové se snad na internet ani nedostanou, nebo ano?“

„Namátkou: případy soudce Berky nebo Berdychova gangu. Ty už se stačily provalit, ale zatajených případů je na českém internetu asi dvacetkrát víc,“ odvětil okamžitě.

„No potěš!“ odpověděla jsem. „Potrefení by po tobě mohli jít!“

„Šli by, kdyby o mně věděli. Už chápeš, proč tak trvám na své anonymitě? Vím o tolika prasečinkách, od drobných po největší, že by po jejich odhalení byla potenciálně postižených pěkná sešlost. A nebyly by to jen malé ryby, jak se říká!“

„Dobře, nebudu vyzvídat,“ ustoupila jsem. „Jestli jsi opravdu tak dobrý, jak se mi jevíš, chápala bych tě. Ale pak by mě zajímalo, proč se se mnou zdržuješ? Nemohu být přece pro tebe vůbec zajímavá!“

„Měl bych se snad přátelit s darebáky? O ty nestojím! Raději si tady povídám s lidmi, kteří se podrazy všeho druhu nezabývají.“

„Ani v tomhle směru ti neporadím,“ přiznala jsem. „Najít poctivé lidi je složitější než objevit darebáky. Každý se snaží vypadat jako poctivec a ta maska mu může vydržet dlouho.“

„Vím. Mám na to své metody. Máš pravdu, darebáci se vždycky snaží maskovat za poctivce, ale když se sejde dost informací, charakter se ti vyloupne jako jádro ze slupky - aspoň se to tak říká a je to tak.“

„Vážně věříš, že ti dostatečné množství informací stačí k získání pravdivého obrazu? To by sis tedy troufal!“

„Nejde o množství informací, důležitější je jejich složení. Nejvíc se o darebácích dozvíš, když si myslí, že se na ně nikdo nedívá. Máš to asi jako s informacemi z oficiálních médií. Zahlcují lidi jednostrannými bláboly a kdo si nesežene informace z jiné strany, jsou mu ty jejich pro kočku. Na tobě se mi líbí, že se aspoň občas snažíš podívat se i jinam a nespoléháš se výhradně na oficiální zdroje..“

„To bys ale musel vědět, kudy se na netu pohybuju!“ připomněla jsem mu.

„Dejme tomu, že to vím,“ ujistil mě klidně.

„Ačkoliv už víš, co si myslím o šmírování?“ rýpla jsem si.

„Podívej se, Kateřino, přiblížím ti to. Připojuješ se k internetu často a jako drtivá většina lidí si myslíš, že je to anonymně. Je to ale jinak. Ve tvém operačním systému je více než devět tisíc souborů. V šesti stech jsou tajná vrátka, určená k dálkovému sledování počítačů a jejich prostřednictvím i podezřelých lidí. Hodně lidí už ví, že internet sleduje odposlechová síť, její menší část je dokonce známá pod jménem Echelon, ale lidé ji přehlížejí jako kapitán Titaniku ledovce. Je to nebezpečný omyl. Větší část ledovce je skrytá a může tě zasáhnout, kdy to nejméně čekáš.“

„Nevím, jak by mi mohl nějaký odposlech škodit,“ namítla jsem. „Se svými názory se netajím a kdekdo je zná přímo, bez šmírování.“

„Přímo? Jistě. Proto jsem tě taky našel v databázi podezřelých osob. Ale tím to zdaleka nekončí. Jejich dohled je horší, než si myslíš.“

„Myslíš? Nevidím nejmenší důvod, proč by mi to mělo vadit!“

„Být v seznamech podezřelých není jen tak. Ještě nedávno by na tebe nasadili agenta, aby ti znepříjemňoval život. Dnes mají praktiky jemnější, ale pořád není oč stát. Mezi lidmi žijí opravdové bestie, není radno dostat se jim do pařátů!“

„Mám se toho snad bát?“

„Zatím ne. Ty seznamy si zatím jen připravují. Ale už počítají s jejich použitím, až to budeš nejméně čekat. Zatím jen sledují, čím se na internetu zabýváš, ale nemysli si, že tě sledují jen tak! Připisují si k tobě tvé názory, ale především, už teď pátrají po každém tvém zaškobrtnutí, které by proti tobě mohli někdy použít.“

„Ty mě úplně strašíš! Jak vlastně o těch seznamech víš? Máš k nim snad přístup?“

„Mám k nim přístup neoficiálně. Ty seznamy jsou tajné, jen o nich vím a mám o nich přehled, to je vše.“

„Nač by ale komu takové seznamy byly?“

„Nač byly podobné seznamy Gestapu? Nač byly komunistické StB? Máš smůlu, Kateřino, jsi příliš svobodomyslná. Patříš k lidem, kteří na těch seznamech budou za každého režimu. Spousta lidí se sotva vrátila z německých koncentráků a už byla ve složkách podezřelých a sledovaných osob StB, pokud ne rovnou za mřížemi. Jestli si myslíš, že se to dnes neděje, musela bys být hodně naivní. Víš přece o dnešních internetových diskusích, kde diskutují jako nepostradatelní odborníci bývalí agenti StB?“

„Fuj, na to bych raději ani nemyslela!“

„Bylo by příliš snadné na nic takového nemyslet. Jenže ti, kdo za všech režimů na takové seznamy zapisují nepohodlné lidi, to nedělají jen tak. Jejich záznamy mají ve vhodné chvíli srazit lidi na kolena. To je jejich účel, jejich cíl. Oni si na tu chvíli klidně počkají, času mají dost. Vdáš se, budeš mít děti a budeš se chystat poslat je na školy. Pak ti tvé názory znenadání vmetou do tváře. Proti tobě a zejména proti tvým dětem použijí vše co jsi kdy napsala a začnou tě ždímat. U tebe ostatně nemusí čekat tak dlouho, stačilo by jim skřípnout tě, než budeš končit školu. Nevěřila bys, jak v té chvíli působí vyhrůžky policejní šikanou, zejména kdybys měla na policii vysvětlovat, co jsi kdy a kde napsala na internetu... Pro většinu studentů je to příliš krutá vidina, že by je těsně před cílem nenechali školu dokončit. V takových chvílích je poměrně snadné člověka zlomit.“

„K čemu by jim to ale bylo?“

„Ti lidé se snaží zabránit, aby se ostatní proti nim spojili. Pasivní člověk jim nevadí, zlomený pro ně není nebezpečný. Lámat jednoho po druhém je mravenčí práce, ale oni mají čas a je to prověřená metoda rozdrobení odporu. Dělala to už tajná policie Rakouska-Uherska a bez přerušení v tom pokračují dodnes. Každý nový režim převzal seznamy nepohodlných lidí po předchozím. Gestapáci hned po obsazení zajistili seznamy Československé tajné policie, StB je stejně hbitě převzala po Gestapu a bylo by opravdu naivní očekávat, že dnešní tajní jsou lepší. Za každého režimu je to nebezpečná sebranka s dlouhými prsty, ani se tomu věřit nechce a dnes jim to navíc ulehčují počítače. Teror jako za Hitlera sice není v módě, ale kdyby se něco semlelo, i ten mohou zavést. Vlastenecké zákony mají připravené, jen je ve vhodnou chvíli prosadí. Všimla sis, jak hladce srovnali do latě i tak svobodomyslný národ, jakým byli kdysi Američané? Dnes máme větší svobodu my, ale nebude to dlouho trvat, i na nás dojde!“

„Vážně si myslíš, že k tomu potřebují sledovat počítače a mít v nich zadní vrátka?“

„Nejenže si to myslím, ale mám to v mnoha směrech i potvrzené. Zadní vrátka jim na zakázku vytvořili tvůrci systému. Část funguje pod hlavičkou dálková správa systémupomoc na dálku, oblíbené hlavně u správců sítí, neboť jim umožňuje spravovat počítače z pohodlí svého pracoviště. Proto ta připravená zadní vrátka nejsou ani nápadná. Nejsou to ale hlavní špiclovací programy. Zaplaťpámbu za zvídavé lidi, kteří se nespokojují oficiálním ujištěním, jak je ten systém skvělý! Hackeři ale mají málo naděje na úspěch. Zpětným překladem spustitelných souborů nic neobjeví. Hlavní programy se vždycky načtou ze sítě, proto je skoro nemožné na ně přijít.“

„Že by se to ještě nerozneslo?“ zapochybovala jsem. „Tomu bych se divila! V tom systému se každou chvilku objeví nějaká bezpečnostní díra, proč by jinak vydávali další a další záplaty?“

„Spousta děr systému se už roznesla, máš pravdu. Jenže tohle vlastně nejsou díry, to je úmyslně vložený a dobře zamaskovaný kód. Ostatní chyby tvůrcům nevadí, dokonce je tam sami úmyslně vkládají, aby mohli neustále prodávat novější a novější verze. Ale tohle tajemství si hlídají.“

„Skoro mě děsíš. Ale... nemá přece každý Wokna! Co když si pořídím Linux?“

„Nic nezachráníš, ani Linux a Unix nejsou čisté. Linux dává do kupy pár skupin nadšenců, ale v každé partě je nějaký agent, který tam zadní vrátka propašuje. Pamatuj, že hlavní část kódu vždycky přiletí ze sítě jako neškodný obrázek, bez hlavičky spustitelného souboru, tak se také skrývá v paměti a žádný antivir je neobjeví. Přijde na ně jen opravdu dobrý hacker, jakých je na světě málo. Jakási chabá obrana proti tomu může být nepřipojovat se k žádné síti, ale takových počítačů je mizivě a především, kdo nemá spojení se světem, není těm nahoře nebezpečný. Hospodské řeči se nešíří, takže jim zas tolik nevadí.“

„Co se vlastně může stát, když někdo takovou díru objeví?“

„Objevit díru v systému není žádná katastrofa, takových už bylo! Horší je objevit špicly. Dnes to nejsou hlupáčci Bretschneiderova typu, ale organizace, která oficiálně nepatří žádnému státu, nemá vůbec nic společného s běžnou státní policií a hodně jí záleží na utajení. Pouhou náhodou do jejích počítačů nikdo nepronikne, ale když se to někomu podaří, protiakce tomu odpovídá. První protiúder vede automat. Pošle hackerovi do počítače kód, který způsobí těžkou havarii systémového disku. Nepomůže ani inicializace, disk se musí vyhodit. Tím se stopy zničí, ale té organizaci to nestačí. Zatímco zdrcený nešťastník zkoumá havarovaný počítač, jde už po něm komando profesionálních zabijáků.“

„Nestraš! To snad ne!“

„Ale ano, oni skutečně lidi likvidují. Jak jim záleží na utajení každého detailu, můžeš posoudit i z toho, že zásadně nepoužívají běžné zbraně, ale nejtajnější binární jedy, které se spojí až těsně před použitím a pak se samovolně rozloží. Vraždy by pozornosti veřejnosti neunikly, jenže tohle vypadá jako přirozená smrt. Pokud vůbec dojde k pitvě, zjistí lékaři běžný infarkt, jakých jsou desetitisíce, uzavřou to a nikdo nezjistí, že šlo o vraždu. Jak říkal Alfréd Hitchcock: dokonalé zločiny existují, jinak bychom o nich určitě věděli. Netušíš, jak úděsnou pravdu řekl. Ačkoliv ta banda oficiálně nepatří žádnému státu, má agenty i v zemích, kde žádnou zdokumentovanou pobočku nemá. Vždycky ví, kde se každá jejich oběť nachází a dokáže proti ní vrahy poštvat tak rychle, že jim nikdo neuprchne. U nás se to ještě nestalo, ale na většině světa dorazí vrahové na místo velmi rychle, často za pouhé hodiny.“

„Ale jak to vlastně víš, když se tady nic nestalo...?“ děsila jsem se, už když jsem to četla.

„Našel jsem důkazy o dvanácti posledních případech ve světě. Ty, co se staly předtím, se už dokázat nedají. Toulám se na internetu už nějaký pátek a nejsem doma jen v Čechách. Do počítačů té organizace jsem se poprvé naboural ve Francii a tam jsem zjistil, co je to zač. Tady to zatím není tak horké, ale připravené už to tu mají.“

„Počkej!“ prsty se mi míhaly po klávesnici, ale myšlenkám nestačily. „To by znamenalo, že teď půjdou i po tobě! Jsi tam ještě?“

„Toho se bát nemusíš. Náš rozhovor stíním tak dokonale, že se mimo nás dva prostě nic nedostane,“ ozvala se mi odpověď.

„To si ale věříš!“ zpochybnila jsem jeho sebedůvěru. „Mělo by ti to právě zničit disk!“

„Mám důvod si věřit. Právě jsem ti všechno řekl a nic se nestalo. Jsem lepší hacker než tvůrci toho systému. Nebojím se jich,“ ujistil mě.

„Kéž bys měl pravdu... Vždyť ani nevíš, kudy to jde! Víš přece, co je v životě nevyhnutelné! Daně a smrt!“

„V tom jsem další výjimka,“ přidal za to smajlíka úsměvu. „Daně už pár let neplatím a platit nebudu a smrti se také nebojím!“

„Hazardére!“ zpražila jsem ho, ale nedalo mi to a pokračovala jsem. „Řekni mi ještě jedno. Měl jsi to pro mě přichystané předem, že se to objevilo tak rychle, viď? Tak bleskově to nikdo nestačí naklofat!“

„Ano, měl jsem vše předem připravené. Dnešní rozhovor jsem si dlouho předem promýšlel. A opravdu vážně tě prosím, s nikým ve světě o tom nemluv. Čistě pro jistotu, rozumíš? Jde mi víc o tebe než o mě.“

„Snad ti rozumím a díky za varování,“ odvětila jsem. „Kdyby sis to jen vymýšlel, nic nezkazím. Kdybys měl nedejbože pravdu, bude to bezpečnější než nemístná lehkomyslnost.“

„Správně uvažuješ. Většina lidí by ti neuvěřila, vypadá to přece jen divoce. V poslední době je svět zaplavený konspiračními teoriemi. Nejsou tu jen tak. Mezi záplavou nesmyslných zpráv o spiknutích Plejáďanů, kteří nás, lidičky Země neustále pozorují a kontaktují, se pravé varovné zprávy ztratí a snadněji se zesměšňují. Běžný návštěvník internetu nad nimi mávne rukou: Jděte někam s těmi konspiračními teoriemi, vždyť je to pitomost! Ale ti, kdo znají pravdu, by ti věřili. A s nimi vážně nejsou žerty. Nechám tě, aby sis to pořádně promyslela. Až se připojíš příště, můžeme hovor dokončit,“ nabídl mi.

„Kdy?“ zeptala jsem se ho rychleji, než se stihl odpojit.

„To je jedno,“ ujistil mě. „Ve chvíli, kdy zapneš počítač, budu to vědět. Ale mohlo by se stát, že zapneš počítač a nebudeš u něho sama jako dnes. Takže bude lépe, když mě pro jistotu zavoláš.“

„Ale jak? Nezobrazila se mi žádná adresa!“ uvědomila jsem si.

„V sekci dokumentů máš novou ikonku, pojmenovanou Přítel. Když na ni klikneš, ozvu se ti.“

„A není nebezpečné mít něco takového v počítači?“

„Není. Ta ikonka odkazuje na neškodný text. Já už rozpoznám, jestli to jsi ty.“

„A jak jsi to do mého počítače dostal?“ zajímalo mě. Odpověď ale nepřišla a zdálo se mi, že můj dotaz odešel už do prázdna. Zarazila jsem se, ale pak mě napadlo ujistit se, jestli se mi to nezdá. Rychle jsem se proklikala dokumenty z poslední doby.

Byla tu. Nenápadná ikona, obrázek vlasatého mladíka s tmavými brýlemi, s nápovědnou bublinou Přítel. Klikla jsem na ni, ale zobrazil se mi jen krátký text:

Máš-li dobrého přítele, máš víc než má on.

Nic víc. Potíž byla v tom, že ten text tu nikdy předtím nebyl a rozhodně jsem jej sem neukládala. Tím méně, abych si k němu dělala ikonku. Takže se mi to nezdálo. Ale co se divím? Byl to přece hacker.

Vzpomněla jsem si ale vymazat protokol o rozhovoru. Kdyby to byla pravda, byl by nebezpečnější než feťácká injekční stříkačka na dětském pískovišti. Mohl si to na mě vymyslet? Mohl, jistě, ale kdyby ne... to by vážně smrdělo krchovem!

Protokol ale neexistoval, ačkoliv jsem měla v nastavení zatrženo, aby se ukládal. Že by Přítel? Nebyla to jen halucinace? Jenže všechno nasvědčovalo, že je to pravda. Žádná halucinace, ale skutečnost. I s tím morbidním pozadím. Panebóže, to by mi ještě scházelo, aby se o mě zajímala nějaká prašivá nadnárodní šmírovací organizace! Dvanáct mrtvých čistě kvůli jejímu utajení? To je tedy síla!

Zdá se mi, že jsem v pěkné rejži!

 


Zpět Obsah Dále

04.06.2017 16:09