AUTOBUS

Dialog Nešikové smůlu přímo přitahují - a patří jim to! Člověk si má zkrátka věřit a nebát se. Pak nemusí odpoledne a večer po úspěšné zkoušce trávit namísto oslavami temnými meditacemi v prázdném pokoji. Další Kličkova zásada byla, každou zkoušku řádně oslavit. Když na jednom pokoji bydlí čtyři študáci a každý má za sebou čtyři zkoušky, pak patnáct prázdných flašek v koutě u dveří znamená, že se ta šestnáctá flaška teprve chystá otevřít. Klička tedy slavit uměl, to se mu musí nechat. Škoda, že se mu toho nepoštěstilo oslavit víc. Ačkoliv - on úspěšné zkoušky slavil stejně náruživě jako zapíjel porážky - a těch měl za svou krátkou studentskou kariéru několikanásobně víc, málo zkoušek totiž udělal napoprvé. V mém případě by bylo poslední zoufalou činností popadnout knížku a začít číst. Ne že by se mi čtení knih zajídalo, ale přece - čtení knih se nápadně podobá učení a kdo má po nervovém vypětí po zkouškách náladu na čtení, musí být tak trochu fanatik. Nebo spíš hodně velký fanatik. To chce spíš zdravý pohyb, nejlépe na diskotéce. Jo, jenže to člověk nesmí obracet každou korunu... u mě z toho důvodu neplatila ani Kličkova primitivní rovnice o jedné neznámé, představující počet flašek. Při rozhodování mezi chlastem a diskoškou šel u mě chlast vždycky stranou. A to i na té diskošce. Člověk se musí umět bavit i při limonádě a ne se hned zkraje primitivně zhulákat. Staří Římané měli heslo, že člověk má pít víno aby se povznesl, ne aby ho srazilo pod stůl. Ačkoliv je o těch ochmelcích známo, jak dopadli... Ano, ale... je to marné, neplánované boty dokáží zamést se všemi dobře míněnými plány. Místo zdravého pohybu na diskotéce mi zbývala opravdu jen ta kniha. Všude jinde je nějaké trapné vlezné a ani ta limča nebývá zadarmo... zejména když je dražší než pivo. Staré české přísloví snad jasně říká: Bez peněz do hospody nelez. Napadlo mě aspoň nabít baterii notebooku. Připojit zdroj k zásuvce bylo snadné jako nic jiného, kontrolka ochotně oznámila, že nabíjení baterie úspěšně započalo, ale to bylo všechno. Mělo mě to napadnout dřív - ačkoliv na tom příliš nesejde. Kniha je nakonec taky přítel člověka... Bohužel, u těchto přátel člověk najde rozptýlení, ale ne porozumění. I když té knize porozumíte, jak by mohla kniha rozumět vám? Leda by v ní autor rozebíral, co právě člověka trápí, jenže... mám vyzkoušeno, že když člověka rozbolí zuby, měl by se vyhnout i Čapkovi, přinejmenším jeho povídce o zánětu okostice! A to počítám Čapka mezi své oblíbence! Čapek byl vůbec snílek! Jenže jeho touha napsat tak skvělou knihu, aby člověk při čtení zapomněl i na bolest zubů, to nepatří do sci-fi, ale do čirého blouznění. Určitě je reálnější i to věhlasné perpetuum mobile. Jak se ale říká, v nouzi čert i mouchy lapá. Táta to má v jedné postarší knížce velice výstižně vyobrazené a musím uznat, že čert lapající a pojídající mouchy vypadá opravdu nevýslovně trapně. Já s knihou možná taky, ale mě při tom - naštěstí - nikdo nevymaluje. Nebo si to včas rozmyslí. Není o co stát, přinejmenším by se nemusel dopočítat pár zubů, bývám dost od rány. Dnes mi ale potměšilý osud - kdo jiný, že? - nedopřál sebevzdělávání na poli beletrie. Od notebooku se ozvalo nesmělé pípnutí - a rozsvícená obrazovka ukázala, že si můj přítel - lepší než kniha - dal přece jen říci. Nebyla to nakonec jen vybitá baterie? Možné by to bylo. Notebook nebyl nový ani v době zakoupení, za trvanlivost baterií výrobci neručí, asi by to chtělo uvažovat o nové. Když baterie neudrží notebook v chodu ani půl hodiny, nemá podle mě nárok na nic jiného, než na výměnu. Jenže na novou baterii nemám a jen tak mít nebudu, takže mi stará musí vydržet. Notebook se dá naštěstí provozovat i s nedostatečnou baterií, jen musí být trvale zapnutý do sítě - teď mám na mysli tu elektrickou - ačkoliv ani od internetu se neodpojím, jak je rok dlouhej. Naštěstí se to nemusí přehánět ani s přenosností notebooku... Zpočátku jsme si s rodiči mysleli, že budu potřebovat něco přenosného, co by se dalo tahat na přednášky. Vědět předem, jak se věci mají, vystačil by mi levnější desktop. Až vystuduji a začnu si vydělávat, bude všechno jiné... Bohužel, od vystudování mě dělí pěkný růženec zkoušek a zápočtů, takže je to spíš hudba budoucnosti a ne s jistotou očekávaná událost. Kniha sklapla a spolkla záložku na stejném místě, jako ji měla předtím - čtení knih je v blízkém časovém okolí zkoušek opravdu jen pro otrlé. Na obrazovce se zatím ustálila známá pracovní plocha s automaticky rozjetým internetovým prohlížečem, zbývalo mi zasednout, uchopit pevně myš a jako kapitán rychlého kutru se vrhnout do rozbouřených vln internetu... Na internetu se lidé dělí do spousty kategorií. Někdo hledá na internetu dobrodružství. Neustále brousí po neznámých dálkách, najít zajímavou stránku považuje za vrchol štěstí, ale nikam se nevrací, neboť tu už byl... Já patřím do opačné skupiny lidí. My pohodoví si vystopujeme pár zajímavých místeček, zaneseme si je do Oblíbených položek a tam se pak stereotypně vracíme jako zločinec na místo činu. Mám to vylepšené setříděním Oblíbených položek , aby byly první na ráně ty zajímavější. Zato vím, že tam najdu kamarády, se kterými si docela rozumím. I když se mezi nás čas od času vetře nějaký prudič, nás nerozhází. Prudiči patří do kategorie lidí, které spíš lituju, než aby mi vadili. Na pohodových stránkách, kde se cítím dobře, se naopak necítí ve své kůži oni, proto je tu víceméně pořád pohoda. V mých oblíbených diskusních klubech ale jako na potvoru nebyl vůbec nikdo. Pochopitelně. Študáci touto dobou oslavují ukončení zkouškového období a ostatní zmizeli za zábavou. Na netu budou jen ztroskotanci jako já, kteří sice mají dostupný internet, ale momentálně nemají na dražší zábavu. Už zítra tu možná bude nabito, ale dneska tu, lidově řečeno, chcípl pes... Co se dá dělat, vyrazím zřejmě do neznáma. Hic sunt leones, internet někdy skrývá dobrodružství, srovnatelné se starodávnými objevitelskými výpravami mezi korzáry a piráty. Není to tak nebezpečné, ale dobrodružství se tu taky najde. Pro jistotu oťuknu pár diskusních fór - samozřejmě bez velkých nadějí na zábavný rozhovor. Jistě, jsou diskusní kluby, kde na účastníky narazíte ve kteroukoliv denní i noční hodinu, ale většinou je obsazují prudiči, takže se tam diskuse mění spíš na šňůrky nadávek. O takové diskuse zase nemám zájem já, pro mě je to ztráta času. Inteligentnější fóra ale mívají menší návštěvnost a kromě toho, jejich častými členy bývají študáci jako já. Což vysvětluje jejich opuštěnost v současné době. Ještě obrazím zbytek svého seznamu a když tam zrovna nikdo nebude - vzhůru do hic sunt leones! „Ahoj, co tu děláš?“ ozvalo se mi najednou. „Ahoj! Vítej na síti! Dneska tu bude prázdno!“ odpovídám potěšeně. „Proč myslíš, že tu bude prázdno?“ „Ty nejsi študák, že?“ ptám se opatrněji. „Nejsem. Má to snad nějaký vliv?“ objevila se mi ihned odpověď. „To hodně vysvětluje,“ odpovídám. „Když nejsi študák, pak asi nevíš, že dnes byl na vejškách poslední den zkoušek.“ „Zkoušky se snad dají skládat i před termínem!“ „Teoreticky, jenže neznám študáka, který by to dělal. Každý to nechává na poslední chvíli, takže teď zřejmě všichni slaví poslední zkoušku, proto je tu od nich mrtvo.“ „Aha! Ale proč ji neslavíš ty?“ „Třeba taky nejsem študák, jako ty.“ „Ty ale jsi, Kateřino! Proč neslavíš jako ostatní? Nesnaž se mi tvrdit, že tvá poslední zkouška dopadla špatně, máš ji přece za jedna!“ objevila se mi okamžitě odpověď. Přiznám se, trochu mi to vyrazilo dech. Nebo spíš - hodně vyrazilo dech. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda. Ale co to znamenalo? Buď to jen tak - nevím jak - uhodl, nebo byl se mnou dneska u zkoušek! Kdo jiný to přece může vědět než kolegové študáci? Ale kdo to doopravdy je? A proč se, jako já, touhle dobou courá po síti? „Jak to víš? To bys tam musel být! Tak mi aspoň nelži, že nejsi študák! Nikdo jiný to přece vědět nemůže!“ „Nejsem študák! Vím to z vaší školní databáze. Byla jsi na řadě až jako poslední a hned potom se tam objevily výsledky,“ vysypalo se na mě ihned, bez vteřinky zpoždění. Pravda, to by kolegy vylučovalo. Jenže je to pravděpodobné asi jako Marťan policejně přihlášený v Praze. Školní databáze je údajně naprosto bezpečná. Jedině že by to byl někdo z profesorů. Což je nesmysl, ti se přece necourají po internetu. „Chceš mi tvrdit, že víš, co je v naší oficiální školní databázi?“ „Jistě! Dnešní úroda známek vypadala chmurně. Jednička tam je jen tvoje, dvojky dvě, zbytek... jakže jim to říkáte? Za lidovku?“ Jeho bleskurychlá odpověď mě vrhla do pochybností ještě větších. Ačkoliv, nemohl to být profesorův kulhavý asistent Hlaváček? Ten by to asi jako jediný vědět mohl, možná to tam sám zapisoval. Je po havarii, rodinu nemá, proč by si nemohl jako já krátit čas na netu? Hned mi ale došlo, tedy spíš doskočilo, že to nic nevysvětluje. Pěkně ve mně hrklo, když jsem si to uvědomila. Největší záhadou přece není, jakou známku jsem dostala, ale jak mě dokázal oslovit jménem, když na netu - jako všichni - vystupuji anonymně...? Leda by to byl hacker. Ano, ale musel by to být hodně dobrý hacker! Znal mě jménem, věděl, že jsem byla poslední na řadě i co jsem dostala za známku. Všechno přitom souhlasilo. Byla jsem poslední na řadě a jako jediná jsem slízla za jedna. Ale - je to vůbec možné? Jak si mě dokázal dát do souvislostí navzdory mému anonymnímu nicku? Spojit si konkrétní osobu z oficiální databáze, do které má přístup jen pár lidí pod heslem, s někým, kdo vystupuje zásadně pod kamuflážním nickem, na to by musel být opravdu dobrý hacker. „Poslyš, jak můžeš vědět, kdo jsem? Tady se všichni známe jedině nickem!“ „Já to ale vím. Jsi Kateřina, nebo ne? Jediné, co mi na tobě nesedí, je - proč neslavíš, jako ostatní?“ objevilo se skoro okamžitě. „Neslavím. Asi mám k tomu nějaký důvod,“ opáčila jsem rychle, abych zakryla rozpaky. Ještě že mě neviděl! Musela jsem vypadat zmateně jako čerstvě vyoraná myš. „Ten důvod by mě docela zajímal!“ objevila se okamžitě odpověď. Tím mě úplně dohřál. Kdo by měl rád porušování soukromí na netu? Anonymita je tady někdy jediná ochrana. „Poslyš, ty všeználku,“ odpověděla jsem mu rázně. „Když všechno znáš, jak to, že nevíš, jak hodně mi vadí, když mi někdo leze do soukromí?“ „Promiň! Občas zapomínám, že by to někomu mohlo vadit. Omlouvám se,“ ozvala se zase tak okamžitá odpověď. Jako kdyby to čekal! „To si piš, že mi to vadí!“ odepsala jsem mu. Do pouhého textu se jízlivosti nevejdou, ale přidala jsem mu naštvaný smajlík, aby pochopil, že už to přehnal. „To máš těžké, Kateřino. Opravdu za to nemohu, jsem už zkrátka takový!“ odpověděl mi zase tak bleskově. „To tvé jednání vysvětluje, ale neomlouvá!“ odpálila jsem ho. „Něco takového kdysi řekl papežský komorník říšskému německému kancléři Ottovi von Bismarckovi, když se vnucoval na audienci k papeži a tvrdohlavě odmítal pochopit, že nemusí všichni tancovat, jak on píská! Nejsem Bismarck, proto se znovu omlouvám.“ Náhodou jsem tu historku znala, ale opravdu mě udivilo, jak dokázal ten odstavec naklofat rychleji, než jsem to stihla přečíst. Ledaže by měl odpovědi předem připravené a do diskuze by je metodou COPY-PASTE jen vsazoval. No jo, ale nemohl přece předem vědět, jakou větou mu nahraju na smeč! To je mi vážně záhada! Fakt je ale, že se hned omlouval. Měla bych mu to uznat. „Dobře, je-li to nabídka míru, beru ji,“ rozhodla jsem se pro konec jízlivostí. „Těší mě to víc než si myslíš,“ objevilo se skoro současně. „Ale mám jednu podmínku,“ pokračovala jsem. „Kdo jsi?“ „Jsem, kdo jsem. Nezlob se, jsem už takový. Jestli chceš, říkej mi Přítel. Nenabízím to každému, věř mi,“ objevilo se opět bez nejmenšího zaváhání. „Přítel...?“ odpověděla jsem mu - i s těmi tečkami. „Víš o mně tisíckrát víc než já o tobě! Přátelství by snad mělo být trochu oboustrannější!“ „Kdybys o mně věděla všechno, chápala bys, proč to tak musí být,“ odpověděl mi - a opět tak bleskově, bez nejmenšího zaváhání, jako dosud. „Jestli nejsi asistent Hlaváček, musel bys být o třídu lepší hacker, než jsem si dosud myslela,“ napsala jsem po chvilce uznale - a smířlivěji. Přece jen, získat přítele není tak špatné, i kdyby to mělo být jen do diskuse na netu. „Jako hacker jsem tisíckrát lepší, než si myslíš, Kateřino,“ odpověděl mi se smajlíkem úsměvu. Zřejmě pochopil, že stojím o další korespondenci. „To nemohu posoudit,“ přiznala jsem. „Přiznám se, dostalo mě už to, že víš, kdo vlastně jsem. Řekla bych, že nemohlo být jednoduché zjistit to, nebo snad ano?“ „Co se týče netu, pro mě to jednoduché bylo,“ pochlubil se. „Pro mě to byl zatím vrchol,“ přiznala jsem. „Žádného hackera ještě neznám, byl bys první.“ „Ale mohla bys mi říkat Přítel, bylo by to tak lepší,“ vyrukoval na mě. „Hacker je, co já vím, oslovení poněkud hanlivé.“ „Mohla bych,“ připustila jsem. „Když už víš, kde studuji a jak se jmenuji...“ „Vím toho víc. Nejen to, ale i kde bydlíš a že jsi dnes sama doma, protože Ivana, co s tebou bydlí, odjela domů,“ přiznal. Měl zase pravdu! Moje spolubydlící Ivka odjela po složení poslední zkoušky domů, neboli jak říkala, oslavit to v kruhu rodinném. Tušila jsem, že to spíš oslaví s Frantou, často mi o něm bájila hotové legendy, ale přála jsem jí ho. Ivka do něho nebláznila nad míru, aby jí to vadilo ve škole. „Poslyš, ty všeználku,“ začala jsem opět jedovatět, jenže bez smajlíku, kterým bych to dala najevo. „Jestli mě takhle šmíruješ už dlouho, tak si mě nepřej!“ „Dalo by se to tak říci, ale neměj obavy, že bych tě šmíroval osobně. Zásadně jen přes internet, to je totiž můj obor,“ ujišťoval mě zase tak rychle jako předtím. „No proto!“ odvětila jsem. „Jen tak mezi námi, klofeš šíleně rychle, víš to? Mohl by ses živit profesionálním přepisováním audiozáznamů.“ „Mohl... ale nestojím o to, je to příliš mechanické zaměstnání,“ řekl bez váhání. „A co tedy děláš?“ zeptala jsem se ho. „Študák nejsi, tímhle se taky neživíš, přitom se na netu pohybuješ jako ryba ve vodě...“ „Jako ryba ve vodě? Zajímavé přirovnání! A docela trefné!“ opáčil. „Zajímavé, ale jen přirovnání,“ odmítla jsem. „Ale teď vážně, co vlastně děláš?“ „Poslyš, Kateřino, proč na tom trváš? Nechceš mi přece hned od začátku škodit, nebo se v tobě mýlím?“ „Nevím, jestli by ti uškodilo, kdyby ses slušně představil!“ odvětila jsem mu. „Asi jsem výjimka, ale uškodilo by mi to. Věř mi, je to tak. Raději to po mně ani nechtěj vědět,“ objevilo se skoro naráz, jako vždy. „Docela ti to věřím,“ připustila jsem. „Po hackerech pátrá kdekdo, od naší policie až po Interpol, že?“ „Tím to není. Momentálně po mně nikdo od policie ani od Interpolu nepátrá. Jdou po mně větší esa, jenže z těch by se ti asi protáčely panenky. A kdyby ještě věděli, co na ně vím, zájem by měli určitě ještě větší. Ne u policie, ale v kruzích, kde mě to neláká.“ „Myslíš, že by tě chtěl někdo využít?“ zaujalo mě to. „To si piš!“ Po této zatím nejstručnější odpovědi nastal klid. Já jsem přemýšlela, co to znamená, on zřejmě čekal na mou odpověď. Konečně jsem si to v hlavě přesypala a setřídila. „Upřímně řečeno, nemám zájem účastnit se nějakých ilegalit,“ napsala jsem mu. „Čemu říkáš ilegalita? Pokud tím myslíš něco protizákonného, musím tě ujistit, o nic takového nejde. To co dělám, se českým zákonům nepříčí.“ „Jsi si tím opravdu jistý?“ „Naprosto. Znám je do posledního písmene i s různými výklady, tak jak se dostaly na internet. Včetně soudních rozhodnutí, které je porušují.“ „Takové se snad na internet ani nedostanou, nebo ano?“ „Namátkou: případy soudce Berky nebo Berdychova gangu. Ty už se provalily, ale zatajených případů je na českém internetu dvacetkrát víc,“ odvětil okamžitě. „No potěš!“ odpověděla jsem. „To by po tobě mohli ti potrefení jít!“ „Šli by, kdyby po mně věděli. Už chápeš, proč tak trvám na anonymitě? Vím o tolika prasečinkách, od drobných po největší, že by po jejich odhalení byla potenciálně postižených pěkná sešlost. A nebyly by to jen malé ryby, jak se říká!“ „Dobře, nebudu už vyzvídat,“ ustoupila jsem. „Jestli jsi opravdu tak dobrý, jak se mi jevíš, chápala bych tě. Ale pak by mě vážně zajímalo, proč se se mnou zdržuješ? Nemohu být přece pro tebe vůbec zajímavá!“ „Měl bych se snad přátelit s darebáky? O ty nestojím! Raději si tady povídám s lidmi, kteří se podrazy všeho druhu nezabývají.“ „Ani v tomhle směru ti neporadím,“ přiznala jsem. „Najít poctivé lidi je složitější než objevit darebáky. Každý se snaží vypadat jako poctivec a ta maska mu může vydržet dlouho.“ „Vím. Mám na to vlastní metodiku. Máš pravdu, darebáci se vždycky snaží maskovat za poctivce, ale když shromáždíš dost informací, charakter se ti vyloupne jako jádro ze slupky - aspoň se to tak říká a je to tak.“ „Věříš, že pouhé dostatečné množství informací ti postačí k získání pravdivého obrazu?“ „Nejde o množství informací, důležitější je jejich složení. O darebácích se nejvíc dozvíš, když si myslí, že se na ně nikdo nedívá. Máš to jako s informacemi z oficiálních médií. Zahlcují lidi množstvím jednostranných blábolů a kdo si nesežene informace z jiné strany, jsou mu ty jednostranné pro kočku. Na tobě se mi líbí, že se aspoň občas snažíš podívat se i jinam a nespoléháš se jen na oficiální zdroje..“ „To bys musel vědět, kudy se na netu pohybuju!“ připomněla jsem mu. „Dejme tomu, že to vím,“ ujistil mě klidně. „Ačkoliv už víš, co si myslím o šmírování?“ rýpla jsem si. „Podívej se, Kateřino, trochu ti to přiblížím. Vím, že se k internetu připojuješ poměrně často a jako drtivá většina lidí si myslíš, že anonymně. Je to ale jinak. Ve tvém operačním systému je více než devět tisíc souborů. V několika jsou tajná vrátka, určená k dálkovému sledování počítačů a jejich prostřednictvím podezřelých lidí. Hodně lidí už ví, že internet sleduje odposlechová síť, její menší část je dokonce známá pod jménem Echelon, ale lidé ji přehlížejí jako kapitán Titaniku ledovce. Je to nebezpečný omyl. Větší část ledovce je skrytá a může tě zasáhnout, kdy to nejméně čekáš.“ „Nevím, jak by mi mohl nějaký odposlech škodit,“ namítla jsem. „Se svými názory se netajím a kdekdo je zná přímo, bez šmírování.“ „Přímo? Jistě. Proto jsem tě taky našel v databázi podezřelých. Ale tím to zdaleka nekončí. Jejich dohled je horší, než si myslíš.“ „Myslíš? Nevidím nejmenší důvod, proč by mi to mělo vadit!“ „Být v seznamech podezřelých lidí není jen tak. Ještě nedávno by na tebe nasadili agenta, aby ti znepříjemňoval život. Dnes mají praktiky jemnější, ale pořád není oč stát. Mezi lidmi žijí opravdové bestie, není radno dostat se jim do pařátů!“ „Mám se toho snad bát?“ „Zatím ne. Ty seznamy si momentálně jen připravují. Ale už počítají s jejich použitím, až to budeš nejméně čekat. Zatím jen sledují, čím se na internetu zabýváš, ale nemysli si, že tě sledují jen tak! Připisují si k tobě tvé názory, ale především, už teď pátrají po každém tvém zaškobrtnutí, které by proti tobě mohli někdy použít.“ „Ty mě úplně strašíš! Jak vlastně o těch seznamech víš? Máš k nim snad přístup?“ „Mám k nim přístup neoficiálně. Ty seznamy jsou tajné, jen o nich vím a mám o nich přehled, to je vše.“ „Nač by ale komu takové seznamy byly?“ „Nač byly podobné seznamy Gestapu? Nač byly komunistické StB? Máš zkrátka smůlu, Kateřino, jsi příliš svobodomyslná. Patříš k lidem, kteří na těch seznamech budou za každého režimu. Spousta lidí se sotva stihla vrátit z německých koncentráků a už byla ve složkách podezřelých osob StB, pokud ne rovnou za mřížemi. Jestli si myslíš, že se to dneska neděje, musela bys být hodně naivní, ale to ty nejsi. Vzpomeň si na internetové diskuse, kde zaměstnávají jako nepostradatelné odborníky bývalé agenty StB?“ „Fuj, na to bych raději ani nemyslela!“ „Bylo by příliš snadné na nic takového nemyslet. Jenže ti, kdo za všech režimů na takové seznamy zapisují nepohodlné lidi, to nedělají jen tak. Ty záznamy mají ve vhodné chvíli srazit lidi na kolena. To je jejich účel, jejich cíl. Oni si na tu chvíli klidně počkají, času mají dost. Vdáš se, budeš mít děti a budeš se chystat poslat je na školy. Pak ti tvé staré názory znenadání vmetou do tváře. Proti tobě a zejména proti tvým dětem použijí vše co jsi kdy napsala a začnou tě ždímat. U tebe ostatně nemusí čekat tak dlouho, stačilo by jim skřípnout tě, až budeš končit školu. Nevěřila bys, jak v takové chvíli působí vyhrůžky policejní šikanou, zejména kdybys měla na policii vysvětlovat, co jsi kdy kde na internetu napsala... Pro většinu studentů je to příliš krutá vidina, že by je těsně před cílem nenechali školu dokončit. V takových chvílích je poměrně snadné člověka zlomit.“ „K čemu by jim to ale bylo?“ „Tihle lidé nepotřebují, aby se ostatní proti nim spojili. Pasivní člověk jim nevadí, zlomený přestává být pro ně nebezpečný. Lámat lidi jednoho po druhém je mravenčí práce, ale oni mají čas a na druhé straně je to prověřená metoda rozdrobení odporu. Dělala to už tajná policie Rakouska-Uherska, bez přerušení v tom pokračují dodnes. Každý nový režim převzal po předchozím seznamy nepohodlných lidí. Gestapáci si hned po obsazení zajistili seznamy Československé tajné policie, StB stejně hbitě převzala seznamy po Gestapu a bylo by opravdu naivní očekávat, že dnešní jsou lepší. Za každého režimu je to nebezpečná sebranka s dlouhými prsty, ani se tomu věřit nechce a dnes jim to navíc ulehčují počítače. Teror jako za Hitlera sice není v módě, ale kdyby se něco semlelo, i ten mohou zavést. Vlastenecké zákony mají dávno připravené, jen je ve vhodnou chvíli prosadí. Všimla sis, jak hladce srovnali do latě i tak svobodomyslný národ, jako byli kdysi Američané? Dnes máme větší svobodu my, ale nebude to dlouho trvat, i na nás dojde!“ „Vážně si myslíš, že k tomu potřebují sledovat počítače a mít v nich zadní vrátka?“ „Nejenže si to myslím, ale mám to v mnoha směrech i potvrzené. Zadní vrátka jim na zakázku vytvořili tvůrci systému. Část pod hlavičkou dálková správa systému a  pomoc na dálku, oblíbených zejména u správců sítí, neboť jim umožňuje spravovat síť z pohodlí svého pracoviště. Zadní vrátka jsou připravená a nejsou ani nápadná. Nejsou to ale hlavní špiclovací programy. Zaplaťpámbu za zvídavé lidi, kteří se nespokojují oficiálním ujištěním, jak je ten systém skvělý! Hackeři ale mají málo naděje na úspěch. Zpětný překlad spustitelných souborů nic neobjeví. Hlavní programy se vždycky načtou ze sítě, proto je nemožné na ně přijít.“ „Že by se to ještě nerozneslo?“ zapochybovala jsem. „Tomu bych se hodně divila!“ „Spousta děr systému se už roznesla, máš pravdu. Jenže tohle vlastně nejsou díry, to je úmyslně vložený a dobře zamaskovaný kód. Ostatní chyby tvůrcům nevadí, dokonce je tam sami úmyslně vkládají, aby mohli neustále prodávat novější a novější verze. Ale tohle tajemství si hlídají.“ „Skoro mě děsíš. Ale... nemá přece každý Wokna! Co když si pořídím Linux?“ „Nic nezachráníš, ani Linux a Unix nejsou čisté. Linux dává do kupy pár skupin nadšenců, ale v každé partě je přinejmenším jeden agent, který tam ta zadní vrátka propašuje. Pamatuj, že hlavní část kódu vždycky přiletí ze sítě jako neškodný obrázek, bez hlavičky spustitelného souboru, tak se i skrývá v paměti a žádný antivir je neobjeví. Přijde na ně jen opravdu dobrý hacker, jakých je na světě málo. Jakási chabá obrana proti tomu může být nepřipojovat se k žádné síti, ale takových počítačů je mizivě a především, kdo nemá spojení se světem, není těm nahoře nebezpečný. Hospodské řeči jim nevadí.“ „Co se vlastně může stát, když někdo takovou díru objeví?“ „Objevit díru v systému není žádná katastrofa, takových už bylo! Horší je objevit, kdo lidi špicluje. Dnes to nejsou hlupáčci Bretschneiderova typu, ale organizace, která oficiálně nepatří žádnému státu, s běžnou státní policií nemá vůbec nic společného a které hodně záleží na utajení. Pouhou náhodou do jejích počítačů nikdo nepronikne, ale když se to někomu přece jen podaří, protiakce tomu odpovídá. První protiúder vede automat. Pošle hackerovi do počítače kód, který způsobí tak těžkou havarii systémového disku, že se data z něho nedají vůbec použít. Nepomůže ani inicializace, disk se musí vyhodit. Tím se stopy zničí, ale té organizaci to nestačí. Zatímco zdrcený nešťastník zkoumá havarovaný počítač, žene se na něho komando profesionálních zabijáků.“ „Nestraš! To snad ne!“ „Ale ano, oni lidi rovnou likvidují. Jak jim záleží na utajení každého detailu, můžeš posoudit i z toho, že zásadně nepoužívají běžné zbraně, ale nejtajnější binární jedy, které se spojí až těsně před použitím a rychle se opět samovolně rozloží. Vraždy by pozornosti veřejnosti neunikly, jenže tohle vypadá jako přirozená smrt. Pokud vůbec dojde k pitvě, zjistí lékaři běžný infarkt, jakých jsou desetitisíce, uzavřou to a nikdo nezjistí, že šlo o vraždu. Jak říkal Alfréd Hitchcock: dokonalé zločiny existují, jinak bychom o nich určitě věděli. Netušíš, jak úděsnou pravdu řekl. Ačkoliv ta banda oficiálně nepatří žádnému státu, má agenty i v zemích, kde žádnou zdokumentovanou pobočku nemá. Vždycky ví, kde se každá jejich oběť nachází a dokáže proti ní vrahy poštvat tak rychle, že jim nikdo nestačí uprchnout. U nás se to ještě nestalo, ale na většině světa dorazí vrahové na místo velmi rychle, často za pouhé hodiny.“ „Ale jak to vlastně víš, když se tady nic...?“ děsila jsem se, už když jsem to četla. „Našel jsem důkazy o dvanácti posledních případech ve světě. Ty, co se staly předtím, se už dokázat nedají. Toulám se na internetu už nějaký pátek a nejsem doma jen v Čechách. Do počítačů té organizace jsem se poprvé naboural ve Francii a tam jsem zjistil, co je to zač. Tady to zatím není tak horké, ale připravené už to tu mají také.“ „Počkej!“ prsty se mi míhaly po klávesnici, ale myšlenkám nestačily. „To by ale znamenalo, že teď půjdou i po tobě! Jsi tam ještě?“ „Toho se bát nemusíš. Náš rozhovor stíním tak dokonale, že se mimo nás dva prostě nic nedostane,“ ozvala se mi odpověď. „To si ale věříš!“ zpochybnila jsem jeho sebedůvěru. „Mělo by ti to právě zničit disk!“ „Mám důvod si věřit. Právě jsem ti všechno řekl a nic se nestalo. Jsem totiž lepší hacker než tvůrci toho systému. Nebojím se jich,“ ujistil mě. „Kéž bys měl pravdu... Vždyť ani nevíš, kudy to jde! Ale řekni mi ještě jedno,“ nedalo mi to. „Tys měl tuhle zprávu pro mě předem přichystanou, že se objevila tak rychle, viď? Tak bleskově to nikdo nestačí naklofat!“ „Ano, měl jsem ji předem připravenou. Dnešní rozhovor jsem si dlouho předem promýšlel. A opravdu vážně tě prosím, než vypneš počítač, smaž tenhle chat, ať ti nic nezůstane na disku. Čistě pro jistotu, rozumíš?“ „Snad ti rozumím, díky za varování,“ odvětila jsem. „Kdyby sis to jen vymýšlel, nic nezkazím. Kdybys měl nedejbože pravdu, bude to bezpečnější než nemístná lehkomyslnost.“ „A prosím tě, raději se o mně nikomu ani nezmiňuj. Jde mi víc o tebe než o mě.“ „Bez obav,“ ujistila jsem ho. „Beztak by mi nikdo nevěřil.“ „Správně uvažuješ. Většina lidí by ti nevěřila, vypadá to přece jen divoce. V poslední době je svět přímo zaplavený všelijakými konspiračními teoriemi. Nejsou tu jen tak. Mezi záplavou nesmyslných zpráv o spiknutích Plejáďanů, kteří nás, lidičky ze Země neustále pozorují či kontaktují, se skutečné varovné zprávy ztratí a snadněji se zesměšňují. Běžný návštěvník internetu nad nimi mávne rukou: Jděte někam s těmi konspiračními teoriemi, vždyť je to pitomost! Ale ti, kdo znají pravdu, by ti věřili, jenže s nimi vážně nejsou žerty. Nechám tě teď, aby sis to pořádně promyslela. Až se připojíš příště, můžeme náš hovor dokončit,“ nabídl mi. „Kdy?“ zeptala jsem se ho rychleji, než se stihl odpojit. „To je jedno,“ ujistil mě. „Připravím se na tebe a ve chvíli, kdy zapneš počítač, budu to vědět. Ale mohlo by se stát, že zapneš počítač v době, kdy nebudeš sama jako dnes. Takže bude lépe, když mě pro jistotu zavoláš.“ „Ale jak? Nezobrazila se mi žádná adresa!“ uvědomila jsem si náhle. „V sekci dokumentů máš novou ikonku, pojmenovanou Přítel. Když na ni klikneš, ozvu se ti.“ „A není nebezpečné mít něco takového v počítači?“ „Není. Ta ikonka odkazuje na neškodný text. Já už rozpoznám, jestli to jsi ty.“ „A jak jsi to do mého počítače dostal?“ zajímalo mě. Odpověď ale nepřišla a zdálo se mi, že můj dotaz odešel už do prázdna. Zarazila jsem se, ale pak mě napadlo ujistit se, jestli se mi to nezdá. Rychle jsem se proklikala na dokumenty z poslední doby. Byla tu. Nenápadná ikona, zobrazující vlasatého mladíka s tmavými brýlemi, s nápovědnou bublinou „Přítel“. Klikla jsem na ni, ale zobrazil se mi jen krátký text: „Máš-li dobrého přítele, máš víc než má on. “ Nic víc. Potíž byla v tom, že ten text tu nikdy předtím nebyl a rozhodně jsem jej sem neukládala. Tím méně, abych si k němu vyráběla ikonku. Takže se mi to nezdálo. Ale co se divím? Byl to přece hacker. Včas jsem si ale vzpomněla, že mám vymazat protokol o rozhovoru. Kdyby to byla pravda, byl by nebezpečnější než feťácká injekční stříkačka na dětském pískovišti. Mohl si to na mě vymyslet? Mohl, jistě, ale kdyby ne... to by vážně smrdělo krchovem! Protokol ale neexistoval, ačkoliv jsem měla v nastavení zatrženo, aby se ukládal. Že by Přítel? Proč mě tedy žádal, abych to smazala? Chtěl mě na to upozornit, nebo je to dílo - někoho jiného? To by pak skoro vypadalo jako válka hackerů, ale schopných hackerů! Hrabali by se mi v notebooku i během rozhovoru se mnou, no potěš koště! Nezdálo se mi to nakonec? Nebyla to jenom halucinace? Jenže - všechno nasvědčovalo, že je to pravda. To není halucinace, to bude skutečnost. I s tím značně morbidním pozadím. Panebóže, to by mi tak scházelo, aby se jedna strana hackerské války vyvrbila jako nějaká prašivá nadnárodní šmírovací organizace! Ale dvanáct mrtvých čistě kvůli jejímu utajení? To je tedy síla! Zdá se mi, že jsem v pěkné rejži!

13.6.2010 9:32:41