Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zasvěcení

Zdálo se, že na mě Přítel čeká, i když mě opustil před několika minutami - ačkoliv pro mě uplynulo několik dlouhých hodin. Pořád jsem si na to urychlování nezvykla, ale to se jistě časem poddá. Na příjemné věci si člověk zvyká rychle a rád.

„Tak co?“ zeptal se mě nezvykle stručně, když jsem myšlenkou stiskla ikonku k jeho přivolání.

„Já to tedy beru, šéfe!“ oznámila jsem mu.

„Tak za prvé: nejsem pro tebe žádný šéf, ale přítel,“ opravil mě.

„Ty neznáš ten film?“ vskočila jsem mu do myšlenek.

„Jaký film?“ zarazil se.

„Takže neznáš,“ usmála jsem se. „Znám film, spíš komedii...“

„Máš pravdu, neznám,“ přiznal. „Filmů je na světě příliš mnoho a není v lidských silách vidět všechny. Navíc - přiznej si to, filmy lidem žádné velké hodnoty nepřinášejí.“

„Filmy se nenatáčejí, aby přinášely lidem hodnoty, ale aby je bavily,“ namítla jsem.

„No právě!“ povzdychl si. „Filmy přinášejí peníze producentům. Po světě kolují miliony hodin bezduché zábavy a na něco užitečného lidem nezbývá čas. Ačkoliv... je to skoro jedno. I bezduchá zábava je lepší než drobné i větší darebačinky...“

„Dobře, beru zpět tu filmovou hlášku, když ti nic neříká. Zkrátka jsem se rozhodla přidat k vaší sektě - či co to je. S podmínkou, že mě nebudete nutit dělat, co by se neslučovalo s kodexem. Nejen s vaším, ale i s mým.“

„Máš snad jiný kodex?“

„Mám svůj,“ odvětila jsem. „To snad není trestné.“

„A co se ti nezdá na našem?“ zeptal se mě trochu dotčeně. „Vadí ti, že si máme pomáhat, i kdyby nám přitom hrozilo nebezpečí?“

„To mi nevadí,“ uklidňovala jsem ho. „Naopak je to sympatické. Spíš by mi vadilo to, co tam není.“

„Jak to myslíš?“ znejistěl poprvé od našeho prvního setkání.

„Podívej se,“ začala jsem od základů. „V ideálech demokracie určitě není, že tě lékaři nechají zemřít, když u sebe nebudeš mít peníze na léky, ani že ti tu a tam spadne na hlavu zbloudilá inteligentní bomba. U komunismu nenajdeš zdůvodnění koncentračních táborů na Sibiři ani v Jáchymově a Kristovy ideály také nic neříkají o křížových výpravách a o upalování nevinných. A tak by se dalo pokračovat dál...“

„V tom případě si asi budeš rozumět s naším Učitelem,“ odvětil Přítel ulehčeně. „Rozuměj, on není křesťan, ale historii křesťanství zná lépe než kdo jiný. Říká, že Kristus zkusil nahradit složité a spletité náboženské předpisy jednoduššími, aby se daly vyjádřit jedinou větou: lidi, mějte se rádi. Církev z toho ale brzy vytvořila složité náboženské předpisy, podle kterých se dalo dělat všechno včetně vraždění. Původní křesťanské příkazy tvrdily, že lichva je od ďábla. Církev přejmenovala lichvu na úrok a ten už licoměrníkům nevadil. Vrcholem civilizace jsou současné složité a spletité zákony, vymyšlené tak, aby je pokud možno nechápali ani sami právníci.“

„No právě!“ chopila jsem se toho. „Ideály voní rájem a teprve prováděcí předpisy smrdí sírou. Víc se mi líbí: Svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jiných.“

„To je pěkně gumová zásada!“ nesouhlasil Přítel. „Svoboda otroka také končí tam, kde začíná svoboda otrokáře, ale ten má svobody podstatně víc. Mezi jeho svobody patří držet na řetěze otroky a jejich svoboda pak končí otrokářovým řetězem. Ještě lepší zásada říká: Lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

„Nějaká spravedlnost snad musí být, ne?“

„Jistě,“ odvětil. „Ještě ti připomenu zásadu: co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim... jenže co je příjemné sadomasochistům, není příjemné normálním lidem, takže ani tato zásada nemusí být to pravé.“

„Bude to těžké,“ uznala jsem. „Poslyš, potřebuji něco vysvětlit ve vašem kodexu, narazila jsem tam na nesrozumitelná místa. Co je to například pelenitová síť, nebo co znamená vypínání mozku?“

„S tím se brzy seznámíš,“ ujistil mě. „Takže jen v rychlosti: pelenitová síť propojuje svět na bázi hypervln a rychleji než elektrické i světlovodné kabely. Pomáhá nám i protože je současnými technickými prostředky lidstva nezjistitelná.“

„Počkej!“ zarazila jsem ho. „To vypadá jako perpetuum mobile. Cožpak může být něco rychlejšího než světlo?“

„Může,“ ujistil mě k mému zděšení. Pro mě byla rychlost světla absolutně největší a nepřekonatelná. A teď - něco rychlejšího?

„Jednak si uvědom, že rychlost světla ve světlovodných kabelech je nižší než ve vakuu. Za druhé, kabely nejsou nikdy natažené přímo, ale klikatě kolem celého světa. Radiové vlny, které jdou družicemi, zase opouští Zemi velkou zacházkou. Pelenitové vlny procházejí skrz Zemi bez pozorovatelného zeslabení a mohou jít i po přímce. Jsou sice také pomalejší než světlo ve vakuu, ale díky kratší dráze jsou na místě dřív.“

„Takové vlny ale neznám!“

„Ty známe jen my,“ souhlasil. „Patří mezi naši výzbroj, díky nim jsme rychlejší a především nezjistitelní. Nebojujeme jen zbraněmi, ale hlavně vědomostmi.“

„Vědomosti by snad měli využívat všichni lidé!“ namítla jsem.

„Tenhle omyl ti snadno vyvrátím. Vědomosti mohou být použité nejen k dobrému, ale sloužýí i jako zbraně. Myslíš, že by byl svět lepší a bezpečnější, kdyby měl každý člověk u sebe samopal? Těžko. A co znalost výroby atomových zbraní? I ta by se některým lidem hodila! Naše zásada proto je, že i vědomosti patří jen těm, kdo je nezneužijí. Ostatní lidé mohou využívat až bezpečných plodů vědy. Ačkoliv - zneužít se dá cokoliv, jenže běžné věci tolik škody nenadělají.“

„Dobře,“ ustoupila jsem. „Ale co je to vypínání mozku? To jde?“

„Ano, to jde,“ odvětil nesmírně vážně. „Je to krajní prostředek, ale také tě to naučím. Souvisí to s napůl-spaním. Můžeš většinu mozku uspat tak tvrdě, že se již neprobudí. Člověk je v tom stavu na úrovni zvířat a ještě ne těch chytrých. Zůstanou mu reflexy, může chodit, ale jeho inteligence klesne hluboko pod úroveň nejpostiženějších debílků.“

„Nač by mi, proboha, taková nesmyslná schopnost byla?“

„Většinou na nic,“ přiznal. „Přišli na to během výzkumu napůl-spánku přátelé v Japonsku, je to jen vedlejší efekt a navíc nebezpečný, protože se člověk z toho stavu sám nedostane a je zranitelnější než dítě. Přehlédne kdejaké nebezpečí, neuhne ze silnice řítícímu se kamionu, utopí se, když spadne do vody...“

„Takže se do toho dá spadnout i při polo-spánku?“ zděsila jsem se. „To by byl ten váš polo-spánek nebezpečný jako ruská ruleta!“

„Naštěstí ne. Vypnutí mozku si musíš nacvičit. Samo o sobě by nebylo k ničemu... až na jednu výjimečnou situaci, která se přihodila jen dvakrát. To když se dva Virtuálové dostali do rukou voldemortům - či spíše jejich poskokům. Odhalili je na burze, nebyli dost opatrní. Vystopovali je a když si vybírali účty, přepadli je a unesli. Neumíš si ani představit, jaké kruté mučení na ně použili, ale oba, než aby něco prozradili, si raději vypnuli mozek. Bylo to lepší než snášet nelidské mučení, přinejmenším si to přestali uvědomovat. I mučitelé pochopili, že to přehnali a že z těch trosek už nic nedostanou. Zajatci bez duše pro ně ztratili cenu. Nějakou dobu je ještě věznili, pak je odvezli do nejbližšího lesa a zastřelili.“

„Brrr! Ani nevím, co bylo horší!“

„Jednoho z těch dvou potom našli,“ pokračoval Přítel. „Byl po mučení v hrozném stavu, rok trvalo, než se z toho dostal, ale byl naživu a podařilo se zapnout jeho mozek a vrátit mu vědomí. Nedokázal ale překonat psychickou bariéru a vrátit se mezi lidi. Žije na venkově, našel si jiný obor a dnes je i v něm expertem, ale lidí se straní.“

„Tomu druhému to ale nepomohlo, že?“

„Kdyby si nevypnuli mozek, prozradili by všechno a nepomohlo by jim to. Dnes by nebyl živý ani jeden. Byli by pro ty hyeny příliš nebezpečnými svědky. Jednomu to nepomohlo, ale i hyeny se mohou zaleknout neznáma při setkání s vypnutým mozkem. A pak nemusí zabíjet tak spolehlivě.“

„Ale být zvířetem... to bych nesnesla!“

„Je to lepší než všechno vnímat,“ ujišťoval mě. „Ovšemže i zvíře řve bolestí, cítí ji jako každý živý tvor, ale od určitého prahu bolesti se obvykle do krve vyplaví adrenalin v takovém množství, že to účinkuje jako morfium. Proto některá zvířata ani neřvou a neječí, když je šelmy trhají na kusy, a dají se roztrhat víceméně klidně, bez odporu. Opakuji, i ta smrt je pak lepší než vnímat všechno jako člověk.“

„A ty mě to chceš naučit?“ vyjekla jsem.

„Naučím,“ odvětil vážně. „Přeji ti, abys to znala jen teoreticky a nikdy v životě to nepoužila, nejsou to příjemné zážitky. Nejhorší je, že pokud to přežiješ, pamatuješ si všechno, co s tebou dělali. Má to sice podobu hrůzného snu, bolest si nepamatuješ vůbec, ale - jak říkám, je to otřes. Doufám, že se ti to vyhne, Čechy jsou přece jen klidnější místo na světě, ale... nebyl bych rád, abys ten dárek musela někdy použít.“

„Opravdu příšerný dárek - lehká smrt!“ vzdychla jsem si.

„Příšerný? Ano, ale celá polovina případů, kdy to někdo použil naostro, skončila jakž takž dobře a i ta druhá polovina dopadla lépe než bez toho. Voldemorti milují mučení, i když sami lidi netýrají. Souvisí to s opojením mocí. Mučení je podle Ženevských konvencí zakázané, ale když to nejde oficiálně, najímají si soukromé katy. Proti těmhle lidským bestiím jsou i pověstní čeští estébáci hotová jehňátka.“

„Ani se mi nechce věřit, že se to v našem století děje!“

„Jedenadvacáté století začalo dvěma zgruntu vylhanými válkami a celý svět neměl dost odvahy něco proti tomu udělat.“

„A co jste udělali vy?“ nakousla jsem to tázavě.

„Zbraně nemáme, takže jsme nezasáhli,“ pokrčil rameny. „Náš Učitel se rozmýšlel dohlédnout na americké volby, odhalit volební podvody, které udržovaly u moci lživého presidenta, ale zjistili jsme, že to nestačí. Zatímco voliči hlasovali, podvodníci ve volebních komisích měnili výsledky. Pár lidí si všimlo, že po jejich hlasování přibyl hlas jinému kandidátovi, než koho volili, ale na pořádný skandál jich bylo málo. Asi tě to nepotěší, ale tak falšují volby všude. Přepočítávání hlasů nemá smysl. I do archivů přijdou předem připravené falešné balíky. V Čechách to dělali komunisté, proto měli tak neuvěřitelné výsledky. Vím o vsi, kde se sousedé domluvili a všichni odevzdali prázdné lístky, jenže volební komise stejně ohlásila 98% pro, aby to vypadalo, že je ve vsi jen jediná černá ovce a aby se každý, kdo hlasoval proti, považoval za osamoceného. Dnes se to falšuje ještě snadněji a do toho nechceme zasahovat. Nechceme se prozradit předčasně. Máme účinné prostředky, ale pořád je tajíme. Některé jsou totiž příliš hrůzné.“

„Dozvím se někdy, co vlastně máte?“

„Dozvíš,“ přikývl. „Ale nejprve musíš vědět, jak vypnout mozek. Tyhle znalosti se nesmí dostat mezi lidi, ani když je nikdy nepoužijeme. Už teď toho znáš příliš mnoho!“

„Co třeba?“ zarazila jsem se. Věděl příliš mnoho - byla obvyklá slova gangsterů, než zastřelili někoho nevinného.

„Víš o možnosti číst lidské myšlenky chitkonem,“ připomněl mi. „Víš, jak by se to hodilo gaunerům našeho světa? Na možnosti čtení myšlenek by vznikla nejhorší diktatura všech dob. Nikdo by si před nimi nebyl jistý. Ovládat chitkonem počítač je snadné, ale likvidovat lidi na základě jejich myšlenek... to by bylo pravé peklo na Zemi!“

„Máš asi pravdu,“ zbledla jsem. „A ty mi myšlenky nečteš?“

Chitkon má filtr, který to znemožňuje,“ řekl. „Ale umíš si představit chitkon bez filtru? Nikdo by nemohl zabránit, aby mu takový pekelný stroj nenasadili na hlavu násilím. To by teprve byla inkvizice!“

„Ale co kdyby mi chitkon někdo odcizil a použil?“ napadlo mě.

„Nikomu by k ničemu nebyl. Jak říkám, pro každého je to jen japonská páska na vlasy. Kdo neví, jak pracuje, nedokáže ji naladit a je mu k ničemu. Naštěstí.“

„A co kdyby ji prozkoumali... třeba elektronovým mikroskopem? Nemohli by to pak nějak... zkopírovat, jenže bez filtru...?“

„Čip by objevit mohli, ačkoliv má rozměr zrnka prachu a ve vláknech kolem je pár set tisíc pravých zrnek prachu. Ale i kdyby ho našli, zkopírovat ho nikdo nedokáže.“

„Ale když mi to seberou, nemohla bych to použít ani já!“

„Kdyby ti chitkon sebrali, bylo by to tak vážné, že bys měla důvod uvažovat i o vypnutí mozku,“ uzemnil mě. „Doufám, že k tomu nikdy nedojde.“

„Ale představ si, že by k tomu došlo!“ spřádala jsem to dál. „Jak jste vlastně našli toho jednoho, kterého jste zachránili? Vsadila bych co chceš, že mu chitkon na hlavě nenechali.“

„Ti dva měli jiné vybavení,“ řekl vážně. „Většině lidí klasický chitkon stačí, ale ti, kdo se pouštějí do opravdu nebezpečných podniků, mají ten čip vpravený přímo pod kůži na čele. Mají odlišný model - čip se nedá sejmout jako páska, musí být tedy řiditelný vůlí včetně vypínání. Nositele aktivního čipu pak najdeš kdekoliv po celém světě.“

„Ale kdyby to dokázali určit i ti druzí...“

„To by byl náš konec,“ přiznal.

„Mohli byste zmizet do ilegality...“ navrhla jsem bláhově.

„To by nepomohlo. Věděli by o nás brzy všechno, nemáme před nimi kam uniknout, takže nám nezbývá než zvítězit.“

„A ty sám... máš chitkon, nebo to... pod kůží...?“

„To ti nesmím říci, přinejmenším ne teď,“ odrazil mě. „To se nikomu neprozrazuje. Implantovaný čip má výhodu, že Virtuála s ním dřív najdeme. Samozřejmě při zachovávání nejvyšší opatrnosti, takový člověk může být na druhou stranu i chodící past.“

„Brrr!“ otřásla jsem se. „S cizí věcí pod kůží bych se určitě cítila příšerně! Chitkon mi jistě postačí!“

„Ty nemáš náušnice?“

„Vlastně... mám, ale náušnice jsou jen nevinná ozdoba...“

„Nemusíš mít obavy, čip má jen pár dobrovolníků. Vědí o tom jen oni a ti, kdo jim ty čipy implantovali. Tady v Čechách to zatím není tak horké, abys to potřebovala, navíc je to dobrovolné a ne povinné.“

„Ale co kdybych se přece jen dostala do spárů těm... říkal jsi přece, že mají nějaké agenty i tady, v Čechách!“

„Většinou stačí napůl-spaní a to tě naučím,“ uklidňoval mě.

„Napůl-spaní jako obrana proti mučení?“

„Asi to ještě nevíš, ale mučení často začíná spánkovou deprivací. Člověka trápí tím, že mu nedovolí spát. Je to nejen kruté mučení, ale poškozuje to mozek, bohužel se později nedá prokázat, nezanechává to viditelné stopy. Člověka, který ovládá napůl-spánek, tím ale nerozhází. Je dobré naučit se spánkovou deprivaci předstírat a mučitele oklamat. Naštěstí to není těžké. Postačí nacvičit si nepřítomný pohled, nesouvisle blábolit a když se tě na něco zeptají, odpovídat nepřítomným tónem. Na rozdíl od skutečné spánkové deprivace ale pořád víš, co říkáš, takže je můžeš vodit za nos a oni ti to navíc budou věřit, protože skutečně deprivovaný člověk se vědomě kontrolovat nedokáže.“

„Dobře, nauč mě to!“ vyzvala jsem ho. „Ale pořád ještě jsi mi neřekl, co děláte s těmi, kdo by vás zradili těm... voldemortům...?“

„Chceš nás snad zradit, že tě to tak zajímá?“ zeptal se, ale doplnil to úsměvem.

„Nechci... ale umím si představit, že člověk se může prokecnout aniž by to doopravdy chtěl...“

„Aha - obáváš se vlastní ukecanosti, chápu to dobře?“

„Velice dobře!“

„Pak tě uklidním. Neúmyslné prokecnutí nepovažujeme za zradu v pravém slova smyslu. Zrada může být jen úmyslná. Ale i v těchto případech nesmíme trestat nevratným způsobem. Virtuálové neuznávají barbarský trest smrti. Jen v případě, kdy musíme někoho zneškodnit - uznáváme, když policista zastřelí vraždícího maniaka. Ale to ti snad nehrozí, nebo se toho někde uvnitř obáváš?“

„Úmyslné zrady se nebojím,“ řekla jsem.

„Tak se nemáš čeho bát,“ ujistil mě.

Uklidnil mě tím. Snad.


Nikdy předtím bych neřekla, že to bude tak snadné! Věřila jsem, že to žádný živý tvor na celém světě neovládá! Což mi Přítel vyvrátil, prý to znají i některé druhy chobotnic a sépií, včetně velkých krakatic. Zpočátku jsem k tomu potřebovala chitkon, bez urychlení se to prý ani nedá nacvičit, ale po hodině tréninku s chitkonem mě Přítel vyzval, ať si to vyzkouším bez této podpory, v normálním stavu.

Šlo to. Spát na půl hlavy! Napůl spát, napůl bdít, podle potřeby střídat levostranný spánek s pravostranným... jedním slovem - paráda.

„Ode dneška nebudeš potřebovat spánek,“ ujišťoval mě. „Ne že bys už normálně naplno spát nemohla, ale při střídavém napůl-spaní vydržíš být vzhůru nepřetržitě. Musíš se ale naučit odpočívat tělesně. Přece jen se tělo občas unaví a potřebuje klid, ale vystačíš si s pouhým klidem, při kterém můžeš vesele bloudit mlungem...“

„Paráda!“ kvitovala jsem to. „A má smysl se při tom učit?“

„Nejlépe uděláš, když se budeš učit s chitkonem,“ ujišťoval mě. „Je to rychlejší a na učení bez chitkonu raději rovnou zapomeň.“

„A co přednášky a cvičení ve škole?“

„Přednášky smysl mají,“ zaváhal. „Přines si na ně tablet a můžeš je přečkat v multiplexování. Později si to můžeš srovnat s vědomostmi z naší elektronické školy, tím nic nezkazíš. A cvičení budeš potřebovat, české školy na to dbají.“

„To by mi nevadilo, stačí mi učit se pod chitkonem doma. Ale co je to vlastně multiplexování?“ chtěla jsem vědět. To slovo mě zajímalo.

„To necháme na konec,“ odsunul vysvětlení na později. „Nejprve ti vysvětlím, proč není dobré být v mlungu příliš dlouho.“

„Proč?“ zajímalo mě to samozřejmě také.

„Na to jistě brzy přijdeš sama,“ ujistil mě. „Nemůžeš zůstávat příliš dlouho mimo náš svět. Jednak v té době působíš nepřirozeným dojmem, ale co horšího, špatně při něm kontroluješ své vlastní tělo. I já jsem poznal na vlastní kůži, jak chutná taková proleženina. Zkrátka je dobré vracet se občas do našeho světa a do vlastního těla, zkontrolovat, změnit polohu, otočit se na bok, jen nezůstávat ztuhlá. Když si sundáš chitkon a zjistíš mravenčení v ruce nebo v noze, je to první varování. Druhý stupeň toho je, když se probereš z transu a nevládneš rukou nebo nohou, jako kdybys měla místo ní kus hadru. To už člověku přece jen zatrne, aby to nepřeháněl. Třetí stupeň jsou zdraví škodlivé proleženiny. Kdybys je na sobě našla, je nejvyšší čas pořádně se zamyslet.“

„Ale co se dá proti nim dělat?“

„Multiplexování to nebezpečí ve dne částečně omezí, ale jen ve dne. V noci, kdy tělo odpočívá a nepotřebuje tolik kontroly, se snadno proleží. Nejlepší je omezit návštěvy mlungu a zaměřit se na rehabilitaci těla. Měla by sis koupit permanentku do plaveckého bazénu, nebo se naučit pravidelně obíhat nějaký běžecký okruh. Prospěje to i tvé linii. To není narážka na svoji postavu, ale poučení, že tělo je stejně důležité jako duch a nemá cenu zanedbávat jedno pro druhé. Nepodceňuj to!“

„Díky za varování!“

„Není zač,“ odvětil. „Přiznám se, mluví ze mě vlastní velice nepříjemná zkušenost. Přihodilo se mi to hned na začátku - a opravdu není oč stát.“

„Ty proleženiny bolí?“

„A jak!“ odvětil. „Setkali jsme se s tím všichni, snad s výjimkou našeho Učitele a možná i ostatních Japonců. Japonci mají větší smysl pro rovnováhu těla a ducha než my Evropané. Nezapomínají nastavit si na počátku noční seance časovač a když je to upozorní na překročení času, nepřetahují to a dají si relaxační pauzu. Nejhorší je v té situaci pokračovat a nenastavit si ani další přerušení.“

„Poslyš, ale jak to, že ses dostal do takové společnosti? Když je váš učitel Japonec, neměla by být většina jeho učedníků z Japonska?“

„Neměla,“ opáčil klidně. „Právě kvůli smyslu pro rovnováhu se hned zkraje rozhodl, že se nesmí omezit na jednu zemičku, i kdyby to bylo jeho rodné Japonsko. Od začátku si vybíral učedníky mezinárodně. Hlavní podmínku měl svobodomyslnost. Je sice pravda, že Japonců je mezi námi více než by odpovídalo procentu Japonců z obyvatelstva světa, naopak je mezi námi málo Číňanů a většina národů nemá vůbec žádné zastoupení, ale to hlavní se nám daří. My Virtuálové držíme při sobě a snažíme se pomáhat lidem.“

„Ale... jak je to s vašimi počítači? Kde jste k nim přišli?“

„Většina součástek je běžných,“ pokrčil obrazně rameny Přítel. „Výjimkou je atomový disk a procesor, vyrábějí je jako mini-série přímo u Učitele, zbytek součástek pochází z běžné výroby a v Japonsku se dají sehnat bez velkých problémů.“

„Ale tvrdil jsi, že operační systém je tvůj!“ připomněla jsem mu.

„To tedy je,“ odvětil. „Jsem jeden z prvních Učitelových žáků, i s tebou je nás dodnes v Evropě jen třicet. François byl první Evropan mezi Virtuály. Našel si mě na internetu, kde jinde? Byl jsem nadšenec do linuxu, což se mu hodilo. Oťukal si mě a nabídl mi spolupráci, prakticky totéž co já teď tobě. Mým prvním úkolem byl operační systém bez chyb Woken i Linuxu. Přiznám se, dělal jsem na tom celý týden, uhnal jsem si i proleženiny, ale na výsledek jsem dodnes pyšný. Mám proč, můj systém skoro nemá chybu.“

„Za týden? Kolik to ale dělalo v urychlení?“

„Každý přepočet je zavádějící,“ odvětil klidně. „Týden krát sto by byly zhruba dva roky, že? Jenže tvůrci systémů mívají přestávky na jídlo a na spánek, nikdo to netáhne non-stop. Takže to násob čtyřmi - to je asi tak maximální využití dne. Osm let už vypadá jinak, že?“

„Za osm let dát dohromady systém, který jinde vyvíjejí desetiletí! To je samo o sobě div!“

„Připočti si, že operační systémy nikde nevyvíjejí jednotlivci. Je to týmová práce, kde spoustu času spolknou vzájemné konzultace. Měl jsem proti nim další výhodu - tvoření pod chitkonem, kdy člověk tolik nezapomíná. Dodnes si pamatuji zákulisní místa systému. Proto můj systém, na rozdíl od Woken, linuxu i systému mého Učitele, pracuje na všech platformách a ve všech režimech. Umí vypadat jako Wokna, tváří se jako linux, uvnitř má místo složek pagody, ale nejdůležitější na něm je, že dokáže mezi režimy přecházet naprosto plynule. Přitom je méně náročný na disky i na paměť, takže i na obyčejných strojích nabíhá stokrát rychleji než ostatní systémy. Vešel by se i do tvého notebooku - ačkoliv teprve tvůj nový počítač využije přednosti souběžného přístupu na atomový disk.“

„Smekla bych, kdybych měla co,“ přiznala jsem.

„To nic není,“ odmítl moji chválu. „Proti množství znalostí ve školní pagodě to je jahůdka. Na Škole se nás podílelo víc, každý jiným dílem. Ode mě tam je něco o operačních systémech i něco z mého původního oboru, víc je tam toho od našeho Učitele, ale největší zásluhu na těch znalostech má Francouz François, neboť se zasloužil o to, že jsou tak krásně dostupné.“

„Jak to myslíš?“

„François vymyslel metajazyk, kterým všechno zapisujeme. Metajazyk nepatří žádnému národu na světě, zato je přímo přeložitelný do každého jazyka světa, pro který se podaří sestavit převodní pravidla. François se těmi pravidly zabývá od samého začátku. Proto se Čechům zobrazují všechny ty znalosti česky, Rusům rusky, Němcům německy, Francouzům francouzsky, Japoncům japonsky a anglicky mluvícím národům anglicky. Probíhá to, aniž bychom se na to soustřeďovali. Podobně to je mezi námi i v běžném styku. Když se bavím s Učitelem, neřeknu ani slovo japonsky, ale on to tak slyší. Když na mě naopak hovoří on, slyším ho česky.“

„I v normálním hovoru? Nebo jen v písemném kontaktu?“

„I v normálním hovoru. François je génius, věř mi. Náš Učitel mluví japonsky, ale já ho slyším mluvit jeho hlasem česky. Je to tisíckrát lepší než simultánní překlad. Má to jen jednu nevýhodu, že mu nebudu rozumět, až se setkáme, neboť mě nic nenutí učit se japonsky.“

(Neříkal pravdu. Japonsky uměl perfektně. A nejen to! Ovládal dvě stě sedmdesát šest jazyků. Ale nechlubil se tím.)

„Ale to je přece geniální!“ rozplývala jsem se nad tím.

„Taky to tvrdím. Nejhorší na tom je, že je to dávno v možnostech běžných počítačů, jenže o to zatím nikdo neprojevil zájem.“

„Asi je pro někoho výhodnější, když se lidé na světě nedomluví,“ podotkla jsem trochu trpce.

„Chápeš velice rychle,“ usmál se Přítel.

„Takže mi zbývají termíny multiplexovaná myslmnožení osobnosti,“ pokračovala jsem v dotazech.

„Což je naštěstí totéž,“ usmál se. „Oceníš to plně, až se budeš s někým na internetu bavit. Jistě ti už došlo, že se při stonásobném urychlení nemůžeš plynule bavit s někým, kdo tutéž možnost nemá. Čekání na každou odpověď pak může zdánlivě trvat hodiny a člověk by potřeboval svatou trpělivost. Ale není to nutné. Můžeš svou osobnost rozdělit na dvě, tři i více částí a každou pověřit jinou činností. Můžeš si poznamenat libovolné místo v mlungu, kam se chceš vracet. Oddělená část tvé osobnosti se nebude bavit s tvým hlemýždím partnerem, jen tě upozorní, až se objeví odpověď. Pak stejně snadno zavěsíš co právě sleduješ, obrátíš pozornost k přerušenému hovoru, odpovíš a zase se přepneš na zajímavější místo. Zavěšování jede na pozadí nezávisle na tvé vůli a obnoví vždy tu část paměti, která s danou oblastí komunikuje. Po každém přepnutí nebudeš mít dojem čekání, ale plynulého hovoru, neboť si budeš pamatovat místo, kde hovor skončil. Pak můžeš vést bez problémů hovor s padesáti lidmi a každý z nich bude mít dojem, že se mu věnuješ naplno. Právě tak se ti zkrátí otravné čekání na zobrazení pomalých stránek. Jistě to znáš. Klikneš na stránku a nic. Teď se místo čekání zavěsíš a až se stránka objeví, vrátíš se, jako kdyby se objevila obratem. Prohlížíš internet multiplexovaně a tvůj hintys - počítač - čeká za tebe. Výsledkem je dojem, že současně sleduješ několik desítek směrů. Chápeš tu výhodu?“

„Jistěže to chápu! Takhle jsi vždycky čekal ty na mě?“

„Jak jinak?“ odvětil. „Přitom jsem ti stihl vyměnit pod rukama operační systém, kontrolovat deset tisíc jiných míst, hlídat okolí před fízly, na burze v New Yorku obehrát dva zpupné makléře a zkritizovat Françoisův nejnovější nápad - s ním jsem ale multiplexovat nemohl, François byl stejně rychlý jako já, tam jsme se hádali na úrovni. Ale jak ho znám, i on multiplexoval, takže mi nemá co vyčítat.“

„To je ale úžasné!“ vyhrkla jsem. „A to teď mohu využívat i já?“

„Jsou jen dvě činnosti, kdy si multiplexu příliš neužiješ,“ řekl. „Jednak když se bavíš s někým z nás, protože jsme zhruba na stejné úrovni a když se současně bavíš se dvěma najednou, oba už to poznají. Jde to, ale je vhodné vyhradit si pro takové hovory plnou pozornost. Pokud oni zavolají tebe, je to něco jiného, ale i tak je zdvořilé věnovat se jim přednostně a odsunout, co se odsunout dá.“

„A ten druhý případ?“

„Rychlejší než ty je tvůj vlastní počítač hintys,“ usmál se. „Ten naopak multiplexuje při komunikaci s tebou a většinou si toho vůbec nevšimneš. Pro počítače je to přirozený režim práce, mezi úlohami přepínají už dávno a mají naštěstí s námi tu svatou trpělivost, která nám chybí. Nejvíc jsem to zažil, když jsem vytvářel svůj operační systém. To byly týdny a týdny zkoušení a zlepšování v pekelné rychlosti - a to na pomalejším procesoru! Když ale vidíš, jak ti práce rozkvétá pod rukama, je to nezapomenutelný pocit. Málem jsem to odstonal, nejen na proleženiny, ale skoro jsem přitom umřel hlady, ale na ten systém jsem pyšný dodnes.“

„Máš na co,“ uznala jsem mu to.

„Když si vezmeš někam svůj notebook, můžeš se spojit i s ním. Je sice pomalejší, má menší kapacitu, ale urychlí tě stejně jako hintys a umožní ti multiplexovat třeba na té přednášce. Nejenže ji stihneš sledovat, ale můžeš se v té chvíli věnovat několika tématům mimo a ještě si ji lépe zapamatuješ.“

Chitkon se dokáže spojit i s ním?“

„Ano, jde to. Nevejde se tam celá pagoda Školy, ale můžeš si předem pořídit výběr toho, co si chceš nastudovat. Můžeš při přednášce surfovat po internetu, i když pomaleji. Obrazovka bude ukazovat něco neutrálního a multiplexování ti udrží pozornost i pro tu přednášku.“

„Zajímalo by mě, jestli budu mít někdy na co být pyšná i já,“ vzdychla jsem si. „Co budu mezi vámi dělat?“

„Především dostuduješ,“ usadil mě. „Půjde ti to jistě lépe a chitkon ti to nesmírně urychlí. Přitom se naučíš projíždět internetem. Nevím, jestli tě pak budou bavit diskuse s vypečenými internetovými super machry, ale naučím tě odhalovat provokatéry, před kterými by bylo dobré chránit mladé naivní diskutéry, netušící, k čemu se dávají zbytečně vyprovokovat. Naučím tě také odrážet sledovací programy - jsou sice rychlé, ale inteligence není jejich silná stránka. A kdyby tě to bavilo, naučím tě hrát na burze. Přes internet to je zajímavé a můžeš při tom zabránit mnoha lumpárnám a naopak někomu potřebnému pomoci. Burzy jsou darebáky přeplněné, svědomí tě kvůli nim trápit nemusí. Kdyby ti to připadalo nechutné, zajímavějších činností najdeš v mlungu habaděj. Mohla by ses dát na vědu. V pagodách Školy jsou obory, kde chybí pořádné učebnice. Potřebujeme také rozšířit naše řady. Máme vynikající technické vybavení, ale je nás příliš málo. Potřebujeme pár dobrých psychologů, aby spolehlivěji a rychleji získávali další Virtuály. François mezi nás láká jednoho studenta psychologie na Sorbonně, další se k nám možná přidá v polském Krakově, ale čím víc by jich bylo, tím by to bylo lepší. Nechtěla by ses raději věnovat psychologii? Můžeme ochromit celý svět, zabránit globální válce, ale nejsme schopní svět ovládnout. Moci by se opět zmocnili voldemortové - a umíš si jistě představit, jak by to dopadlo.“

„Vypadá to zajímavě,“ přerušila jsem ho. „Na psychologii se ale necítím, ačkoliv bych se chtěla v něčem angažovat.“

„Uvítáme tě ve kterémkoliv oboru!“ ujistil mě.

„Jak dlouho mi může trvat, než se mezi vámi rozkoukám?“

„Kdybych to měl posuzovat podle sebe - tak pět až šest hodin.“

„To by mohlo být - už dneska?“

„I to by bylo možné,“ připustil. „Jen se obávám, že napoprvé tak dlouho v mlungu nevydržíš. Představ si to! Šest set hodin non stop, to není žádná legrace! I když ses naučila napůl-spát a můžeš si to vyzkoušet i v mlungu, nebyl by to žádný med! Věř zkušenému! Vydržel jsem to týden, ale to bys musela být tak zapálený fanatik, jako tenkrát já do systému. Vždyť ani nevíš, co by se ti nejvíc hodilo!“

„Možná máš pravdu,“ couvla jsem pokorně. „Měla bych se nejdřív pořádně rozkoukat. Pak mě možná něco napadne.“

„Tak bych ti to doporučil i já,“ schválil mi to.

„Přizpůsobím se,“ slíbila jsem. „Co ještě musím udělat, abych mezi vás zapadla?“

„Nauč se multiplexovat,“ řekl. „Bez toho je pobyt na internetu podobný galejím. Jen si představ, že čekáš deset minut na kliknutí!“

„To mě snad naučíš, ne?“ opáčila jsem. „Ale myslela jsem něco úplně jiného. Co ještě musím udělat? Myslím tím, co mám ještě slíbit?“

„To už jsi udělala,“ odvětil.

„Ale s výhradami,“ namítla jsem.

„Tvé výhrady nebyly proti našemu kodexu, ale proti tomu, co v něm není,“ připomněl mi. „Na to máš samozřejmě právo. Nikdo tě nesmí nutit dělat něco, co by bylo proti tvému vnitřnímu kodexu, zvlášť když se jako vejce vejci podobají našim zásadám. Takové výhrady jsem přijal a tím ses vlastně stala jednou z nás.“

„Dobře,“ oddychla jsem si. „A teď mě nauč multiplexování, prosím!“

„Jdeme na to!“ souhlasil.

 


Zpět Obsah Dále

04.06.2017 22:30