AUTOBUS

Zasvěcení Zdálo se, že na mě Přítel už čekal. Přitom mě opustil před několika minutami - ačkoliv pro mě uplynulo několik dlouhých hodin. Pořád jsem si na to urychlování nezvykla, ale to se jistě časem poddá. Na příjemné věci si člověk zvyká rychle a rád. „Tak co?“ zeptal se mě nezvykle stručně, když jsem myšlenkou stiskla ikonku k jeho přivolání. „Já to tedy beru, šéfe!“ oznámila jsem mu. „Tak za prvé: nejsem pro tebe žádný šéf, ale přítel,“ opravil mě. „Ty neznáš ten film?“ vskočila jsem mu do myšlenek. „Jaký film?“ zarazil se. „Takže neznáš,“ usmála jsem se. „Abys věděl, je to takový film, spíš komedie...“ „Máš pravdu, neznám,“ přiznal. „Filmů je na světě příliš mnoho a není v lidských silách vidět všechny. Navíc - přiznej si to, filmy žádnou velkou hodnotu nepřinášejí.“ „Filmy se nenatáčejí, aby přinášely lidem hodnoty, ale aby je bavily,“ namítla jsem. „No právě!“ povzdychl si. „Filmy přinášejí hlavně peníze producentům. Po světě kolují miliony hodin bezduché zábavy a na něco užitečného lidem nezbývá čas. Ačkoliv... je to skoro jedno. I bezduchá zábava je lepší než drobné i větší darebačinky...“ „Dobře, beru zpět tu filmovou hlášku, když ti nic neříká. Zkrátka a dobře, rozhodla jsem se přidat k vaší sektě - či co to je. S podmínkou, že mě nebudete nutit dělat, co by se neslučovalo s kodexem. Nejen s vaším, ale i s mým.“ „Máš snad jiný kodex?“ „Mám svůj,“ odvětila jsem. „To snad není trestné.“ „A co se ti nezdá na tom našem?“ zeptal se mě trochu dotčeně. „Vadí ti snad, že si máme pomáhat, i kdyby nám přitom hrozilo nebezpečí?“ „To mi nevadí,“ uklidňovala jsem ho. „Naopak, je mi to sympatické. Spíš by mi vadilo to, co tam není.“ „Jak to myslíš?“ znejistěl. Snad poprvé od našeho prvního setkání! „Podívej se,“ zkusila jsem to od základů. „V ideálech demokracie určitě není, že tě lékaři nechají zemřít, když u sebe nebudeš mít peníze na léky, ani že ti tu a tam spadne na hlavu zbloudilá inteligentní bomba. U komunismu nenajdeš popis koncentračních táborů na Sibiři ani v Jáchymově a Kristovy ideály vůbec nic neříkají o křížových výpravách a o upalování nevinných. A tak by se dalo pokračovat dál...“ „V tom případě si budeš dobře rozumět s naším Učitelem,“ odvětil Přítel ulehčeně. „Rozuměj, on není křesťan, ale historii křesťanství zná lépe než kdo jiný. Říká, že Kristus zkusil nahradit složité a spletité náboženské předpisy jednoduššími, aby se daly vyjádřit jedinou větou: lidi, mějte se rádi. Církev z toho ale brzy vytvořila složité a spletité náboženské předpisy, podle kterých se dalo dělat všechno včetně vraždění. Původní křesťanské příkazy říkaly, že lichva je věc ďáblova. Stačilo přejmenovat lichvu na úrok a ten už licoměrníkům nevadil. Vrcholem civilizace jsou současné složité a spletité zákony, vymyšlené tak, aby je pokud možno nechápali ani sami právníci.“ „No právě!“ chopila jsem se toho. „Ideály voní rájem, ale prováděcí předpisy smrdí sírou. Víc se mi líbí: Svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jiných.“ „To je pěkně gumová zásada!“ nesouhlasil Přítel. „Svoboda otroka také končí tam, kde začíná svoboda otrokáře, ale ten má svobody podstatně víc. Mezi jeho svobody patří držet na řetěze otroky a jejich svoboda pak končí otrokářovým řetězem. Ještě lepší zásada říká: Lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“ „Nějaká spravedlnost snad musí být, ne?“ „Jistě,“ odvětil. „Ještě ti připomenu zásadu: co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim... jenže co je příjemné sadomasochistům, není příjemné normálním lidem, takže ani tato krásná zásada nemusí být to pravé.“ „Bude to asi těžké,“ uznala jsem. „Poslyš, potřebuji něco vysvětlit ve vašem kodexu, narazila jsem tam na nesrozumitelná místa. Co je například pelenitová síť, nebo co znamená vypínání mozku?“ „S tím se teprve seznámíš,“ ubezpečil mě. „Takže jen v rychlosti: pelenitová síť je vynález, který propojuje svět lépe a rychleji než elektrické i světlovodné kabely. Pomáhá nám i protože je současnými technickými prostředky lidstva nezjistitelná.“ „Počkej!“ zarazila jsem ho. „To vypadá skoro jako perpetuum mobile. Cožpak může být něco rychlejšího než světlo?“ „Může,“ ujistil mě k mému zděšení. „Jednak si musíš uvědomit, že rychlost světla ve světlovodných kabelech je nižší než ve vakuu. Za druhé, kabely nejsou nikdy natažené po nejkratší přímce, ale klikatě kolem celého světa. Radiové vlny, které jdou družicemi, zase opouští velkou zacházkou Zemi. Pelenitové vlny procházejí skrz Zemi bez pozorovatelného zeslabení a mohou jít i po přímce. Jsou sice také pomalejší než světlo ve vakuu, ale díky kratší dráze jsou na místě dřív.“ „Takové vlny ale neznám!“ „Ty známe jen my,“ souhlasil. „Patří mezi naši výzbroj, díky nim jsme rychlejší a především nezjistitelní. Nebojujeme zbraněmi, ale vědomostmi.“ „Vědomosti by snad měli využívat všichni lidé!“ namítla jsem trochu. „Tenhle omyl ti snadno vyvrátím. Vědomosti mohou být použité nejen k dobrému, ale i jako zbraně. Myslíš si, že by byl svět lepší a bezpečnější, kdyby měl každý člověk u sebe neustále samopal? Těžko. A co znalost výroby atomových zbraní? Ta by se některým lidem teprve hodila! Naše zásada proto je, že i vědomosti patří jen těm, kdo je nezneužijí. Ostatní lidé mohou využívat až bezpečných plodů vědy. Ačkoliv - zneužít se dá cokoliv, jenže běžné věci tolik škody nenadělají.“ „No dobře,“ ustoupila jsem. „Ale co je to vypínání mozku? To jde?“ „Ano, to jde,“ odvětil nesmírně vážně. „Je to opravdu krajní prostředek, ale také tě to naučím. Souvisí to s  napůl-spaním. Můžeš většinu mozku uspat tak tvrdě, že se již sama neprobudí. Člověk je v tom stavu na úrovni zvířat a to ještě ne těch chytřejších. Zůstanou mu reflexy, dokáže třeba i chodit, ale jeho inteligence poklesne na úroveň těch nejpostiženějších debílků.“ „Nač by mi, proboha, taková nesmyslná schopnost byla?“ „Většinou na nic,“ přiznal. „Přišli na to během výzkumu napůl-spánku naši přátelé v Japonsku, je to jen vedlejší efekt a navíc nebezpečný, protože se člověk z toho stavu sám nikdy nedostane a je zranitelný jako malé dítě. Přehlédne kdejaké nebezpečí, neuhne ze silnice řítícímu se kamionu, utopí se, když spadne do vody...“ „Takže se do toho dá spadnout i při polo-spánku?“ zděsila jsem se. „To by byl ten váš polo-spánek nebezpečný jako ruská ruleta!“ „Naštěstí ne. Vypnutí mozku si musíš nacvičit. Samo o sobě by nebylo k ničemu... až na jednu výjimečnou situaci, která se ale již dvakrát přihodila. To když se dva Virtuálové dostali do rukou voldemortům - či spíše jejich poskokům. Odhalili je na burze, nebyli dost opatrní. Vystopovali je a když si vybírali účty, přepadli je a unesli. Neumíš si ani představit, jaké mučení na ně použili, ale oba, než by něco prozradili, si raději vypnuli mozek. Bylo to lepší než snášet nelidské mučení, přinejmenším si to přestali uvědomovat. I mučitelé brzy pochopili, že to přehnali a že z těch trosek nic nedostanou. Zajatci bez duše pro ně ztratili cenu. Nějakou dobu je ještě věznili, pak se je pokusili v lese zavraždit.“ „Brrr! Ani nevím, co bylo horší!“ „Jednoho z těch dvou potom našli,“ pokračoval Přítel. „Byl po mučení v hrozném stavu, rok trvalo, než se z toho dostal, ale byl naživu a podařilo se zapnout jeho mozek a vrátit mu vědomí. Nedokázal ale překonat psychickou bariéru a vrátit se do města. Žije o samotě na venkově, ale našel si jiný obor a dnes je i v něm expertem.“ „Tomu druhému to ale nepomohlo, že?“ „Kdyby si nevypnuli mozek, prozradili by všechno a nepomohlo by jim to. Dnes by nebyl živý ani jeden. Byli by pro ty hyeny příliš nebezpečnými svědky. Jednomu to nepomohlo, ale i hyeny se mohou zaleknout neznáma při setkání s vypnutým mozkem. A pak nemusí zabíjet tak spolehlivě.“ „Ale být zvířetem... to bych nesnesla!“ „Je to rozhodně lepší než všechno vnímat,“ ujišťoval mě. „Samozřejmě, i zvíře může řvát bolestí, cítí ji jako každý živý tvor, ale od určitého prahu bolesti se obvykle do krve vyplaví adrenalin v takové síle, že účinkuje jako morfium. Proto některá zvířata ani neřvou a neječí, když je větší šelmy trhají na kusy, a dají se roztrhat víceméně klidně, bez odporu. Opakuji, i ta smrt je pak lepší než vnímat všechno jako člověk.“ „A ty mě to chceš naučit?“ vyjekla jsem. „Naučím,“ odvětil vážně. „Snad to nikdy v životě nepoužiješ a přeji ti, abys to znala jen teoreticky. Rozhodně to nepatří mezi příjemné zážitky. Nejhorší je, že pokud to přežiješ, pamatuješ si všechno, co s tebou dělali. Má to sice podobu hrůzného snu, bolest si nepamatuješ skoro vůbec, ale - jak říkám, je to otřes. Doufám, že se ti to vyhne, Čechy jsou přece jen klidnější místo na světě, ale... nebyl bych rád, abys ten dárek musela někdy použít.“ „Opravdu příšerný dárek - lehká smrt!“ vzdychla jsem si. „Příšerný? Ano, ale celá polovina případů, kdy to někdo použil naostro, skončila jakž takž dobře a i ta druhá polovina dopadla lépe než bez toho. Voldemorti milují mučení, i když je málokdy dělají sami. Souvisí to s jejich opojením mocí. Mučení je podle Ženevských konvencí zakázané, ale když to nejde oficiálně, najímají si soukromé katy. Proti těmhle lidským bestiím jsou i pověstní čeští estébáci hotová jehňátka.“ „Skoro se člověku nechce věřit, že se v jednadvacátém století děje ještě něco takového!“ „Jedenadvacáté století začalo dvěma zgruntu vylhanými válkami a celý svět neměl dost odvahy něco proti tomu udělat.“ „A co jste udělali vy?“ nakousla jsem to tázavě. „Zbraně nemáme, takže jsme nezasáhli,“ pokrčil rameny. „Náš Učitel se rozmýšlel dohlédnout na americké volby, odhalit volební podvody, které udržovaly u moci presidenta - lháře, ale zjistili jsme, že to nestačí. Zatímco voliči hlasovali, podvodníci z volebních komisí průběžně měnili výsledky. Pár lidí si všimlo, že po jejich hlasování přibyl hlas jinému kandidátovi, než koho volili, ale na pořádný skandál jich bylo příliš málo. Nevím, jestli tě to potěší, ale tak se dnes falšují volby všude. Přepočítávání hlasů nemá smysl. I do archivů přijdou předem připravené falešné balíky. V Čechách to dělali už komunisté, proto měli tak neuvěřitelně drtivé výsledky. Vím o vsi, kde se sousedé domluvili a všichni odevzdali prázdné lístky. Volební komise ale stejně ohlásila 98% pro , aby to vypadalo, že je ve vsi jen jediná černá ovce a aby se každý, kdo hlasoval proti, považoval za osamoceného. Dnes se to falšuje ještě snadněji a do toho nechceme zasahovat. Nechceme se prozradit předčasně. Máme sice účinné prostředky, ale pořád je tajíme. Některé jsou totiž - příliš hrůzné.“ „Dozvím se někdy, co vlastně máte?“ „Dozvíš,“ přikývl. „Ale nejprve musíš vědět, jak vypnout mozek. Tyhle znalosti se nesmí dostat mezi lidi, ani když je nikdy nepoužijeme. Už teď toho znáš příliš mnoho!“ „Co třeba?“ zarazila jsem se. Věděl příliš mnoho - byla obvyklá slova gangsterů, když zastřelili někoho víceméně nevinného. „Víš o možnosti číst lidské myšlenky chitkonem,“ připomněl mi. „Víš, jak by se to hodilo všem gaunerům světa? Na možnosti čtení myšlenek by vznikla nejhorší diktatura všech dob. Nikdo by si před nimi nebyl jistý. Ovládat chitkonem počítač je snadné, ale likvidovat lidi na základě jejich myšlenek... to by bylo pravé peklo na Zemi!“ „Máš asi pravdu,“ zbledla jsem trochu. „A ty mi myšlenky nečteš?“ „Chitkon má filtr, který to ztěžuje,“ řekl. „Ale umíš si jistě představit, že se ten filtr dá vyřadit. Nikdo by nemohl zabránit, aby mu takový pekelný stroj nenasadili na hlavu násilím. To by teprve byla inkvizice!“ „Ale co kdyby mi chitkon někdo odcizil a použil?“ napadlo mě. „Nikomu by k ničemu nebyl. Jak říkám, pro každého je to jen páska na vlasy. Kdo neví, jak pracuje, nedokáže ji naladit a je mu k ničemu. Naštěstí.“ „Ale co kdyby ji prozkoumali... třeba elektronovým mikroskopem? Nemohli by to pak nějak... zkopírovat, jenže bez filtru...?“ „Čip by objevit mohli, ačkoliv má rozměr zrnka prachu a ve vláknech kolem je pár set tisíc pravých zrnek prachu. Ale i kdyby ho našli, zkopírovat ho nikdo nedokáže.“ „Ale když mi to seberou, nemohla bych to použít ani já!“ „Kdyby ti chitkon sebrali, bylo by to tak vážné, že bys měla uvažovat i o vypnutí mozku,“ uzemnil mě. „Doufám, že k tomu nikdy nedojde.“ „Ale představ si, že by k tomu došlo!“ spřádala jsem to dál. „Jak jste vlastně našli toho jednoho, kterého jste zachránili? Vsadila bych co chceš, že mu chitkon na hlavě nenechali.“ „Ti dva měli jiné vybavení,“ řekl vážně. „Většině našich lidí postačí chitkon, ale ti, kdo se pouštějí do opravdu nebezpečných podniků, mají ten čip vpravený přímo pod kůži na čele. Mají odlišný model - ten čip se nedá sejmout jako páska, musí být tedy řiditelný vůlí včetně dočasného vypínání. Nositele aktivního čipu pak najdeš kdekoliv po celém světě.“ „Ale kdyby to dokázali určit i ti druzí...“ „To by byl náš konec,“ přiznal. „Mohli byste zmizet do ilegality...“ navrhla jsem bláhově. „To by nepomohlo. Věděli by o nás brzy všechno, nemáme před nimi kam uniknout, takže nám nezbývá než zvítězit.“ „A ty sám... máš chitkon, nebo to... pod kůží...?“ „To ti nesmím říci, přinejmenším ne teď,“ odrazil mě. „To se nikomu neprozrazuje. Implantovaný čip má výhodu, že Virtuála s ním dřív najdeme. Samozřejmě při zachovávání nejvyšší opatrnosti, takový člověk může být na druhou stranu i chodící pastí.“ „Brrr!“ otřásla jsem se. „S něčím takovým pod kůží bych se zaručeně cítila příšerně!“ „Nemusíš mít obavy, tohle má jen pár dobrovolníků. Ví o tom jen on a ten, kdo mu čip implantuje. Tady v Čechách to zatím není tak horké, abys to potřebovala, navíc to můžeš vždycky odmítnout. Není to povinné.“ „Ale co kdybych se přece jen dostala do spárů těm... říkal jsi přece, že mají nějaké agenty i tady, v Čechách!“ „Pro začátek ti stačí napůl-spaní a to tě naučím rychle,“ uklidňoval mě. „Napůl-spaní jako obrana proti mučení?“ „Asi to ještě nevíš, ale mučení zpravidla začíná spánkovou deprivací. Člověka trápí tím, že mu nedovolí spát. Je to nejen krutý způsob mučení, ale poškozuje i mozek, bohužel se později nedá prokázat, neboť nezanechává viditelné stopy. Člověka, který ovládá napůl-spánek, tím ale nerozhází. Je dobré naučit se spánkovou deprivaci předstírat a mučitele klamat. Naštěstí to není těžké. Postačí nacvičit si nepřítomný pohled, nesouvisle blábolit a když se tě někdo na něco zeptá, odpovídat stejně nepřítomným tónem. Na rozdíl od skutečné spánkové deprivace ale pořád víš, co říkáš, takže je můžeš vodit za nos a oni ti to navíc budou věřit, protože skutečně deprivovaný člověk se vědomě kontrolovat nedokáže.“ „Dobře, nauč mě to!“ vyzvala jsem ho. Nikdy předtím bych neřekla, že to bude tak snadné! Myslela jsem si, že to žádný živý tvor na celém světě neovládá! Což mi Přítel brzy vyvrátil, prý to znají i některé druhy chobotnic a sépií, včetně velkých krakatic. Zpočátku jsem k tomu potřebovala chitkon, bez urychlení se to prý ani nedá nacvičit, ale po hodině tréninku s chitkonem mě Přítel vyzval, ať si to vyzkouším bez této podpory, v normálním stavu. Šlo to. Spát na půl hlavy! Napůl spát, napůl bdít, podle potřeby střídat levostranný spánek s pravostranným... zkrátka jedním slovem - fantazie. „Ode dneška nebudeš potřebovat spánek,“ ujišťoval mě. „Ne že bys už normálně naplno spát nemohla, ale při střídavém napůl-spaní vydržíš být vzhůru nepřetržitě třeba rok. Musíš se ale naučit odpočívat tělesně. Přece jen se tělo občas unaví a potřebuje klid, ale vystačíš si s pouhým klidem, při kterém můžeš vesele bloudit mlungem...“ „Paráda!“ kvitovala jsem to. „A má smysl se při tom učit?“ „Nejlépe uděláš, když se budeš učit už jen s chitkonem,“ ujišťoval mě. „Je to nejen rychlejší, ale i preciznější. Na učení bez chitkonu raději rovnou zapomeň.“ „A co přednášky a cvičení ve škole?“ „Přednášky smysl mají,“ zaváhal. „Když si na ně přineseš notebook, můžeš je přečkat v multiplexování. To ti umožní i ten starý model, jen nemá dostatečnou kapacitu na naše vědomosti. Později si můžeš všechno srovnat s tím, co najdeš v naší elektronické škole, tím nic nezkazíš. A cvičení budeš potřebovat, naše české školy na to dbají.“ „To by mi nevadilo, stačí mi učit se pod chitkonem doma. Ale co je to vlastně multiplexování?“ zajímalo mě, neboť jsem na to slovo již několikrát narazila a docela mě zajímalo. „To si nechám až na konec,“ odsunul vysvětlení na později. „Nejprve ti vysvětlím, proč není dobré být v mlungu příliš dlouho.“ „Proč?“ zajímalo mě to samozřejmě také. „Na to jistě brzy přijdeš sama,“ ujistil mě. „Nemůžeš zůstávat příliš dlouho mimo náš svět. Jednak v té době působíš nepřirozeným dojmem, ale co horšího, špatně při něm kontroluješ vlastní tělo. Už jsem poznal na vlastní kůži, jak chutná taková pěkná proleženina. Zkrátka je dobré vracet se občas do našeho světa a do vlastního těla, trochu je zkontrolovat, změnit třeba jeho polohu, otočit se na bok, jen nezůstávat v jedné zafixované poloze. Když si sundáš chitkon a zjistíš mravenčení v ruce nebo v noze, je to první varování. Druhý stupeň je, když se probereš z transu a vůbec nevládneš rukou nebo nohou, jako kdybys měla místo ní kus hadru. To už člověku přece jen zatrne, aby to nepřeháněl. Třetí stupeň jsou zdraví škodlivé proleženiny. Kdybys je někdy na sobě zjistila, je nejvyšší čas pořádně se nad sebou zamyslet.“ „Ale co se dá proti nim dělat?“ „Nejlépe je v takovém případě omezit návštěvy mlungu a zaměřit se na rehabilitaci těla. Doporučoval bych ti koupit si permanentku do plaveckého bazénu, nebo se naučit pravidelně obíhat nějaký běžecký okruh. Prospělo by to i tvé linii. Neber to jako narážku na svoji postavu, ale jako ponaučení, že tělo může být stejně důležité jako duch a nemá cenu zanedbávat jedno pro druhé. Nepodceňuj to!“ „Díky za ponaučení!“ „Není zač,“ odvětil. „Přiznám se, mluví ze mě vlastní nepříjemná zkušenost.“ „Ty proleženiny bolí?“ „A jak!“ odvětil. „Setkali jsme se s tím skoro všichni, snad s výjimkou našeho Učitele a možná i ostatních Japonců. Mají větší smysl pro rovnováhu těla a ducha než my Evropané. Nezapomínají nastavit si na počátku seance časovač a když je to upozorní na překročení časové hranice, nepřetahují to a dají si relaxační pauzu. Nejhorší je v takové situaci pokračovat a nenastavit si ani další přerušení.“ „Poslyš, ale jak to, že ses dostal do takové společnosti? Když je váš učitel Japonec, neměla by být většina jeho učedníků také z Japonska?“ „Neměla,“ opáčil klidně. „Právě kvůli jeho smyslu pro rovnováhu se hned zkraje rozhodl, že se nesmí omezit na jednu zemičku, i kdyby to mělo být jeho rodné Japonsko. Od začátku si vybíral své učedníky, pokud nás tak chceš nazývat, mezinárodně. Hlavním kritériem přijetí je svobodomyslnost. Je sice pravda, že Japonců je mezi námi více než by odpovídalo procentu Japonců z obyvatelstva světa, naopak je mezi námi málo Číňanů a většina národů nemá vůbec žádné zastoupení, ale to hlavní se nám daří udržet. My Virtuálové držíme při sobě a snažíme se pomáhat lidem.“ „Ale... jak je to s vašimi počítači? To přece nejsou standardní PC?“ „Jak se to vezme,“ pokrčil obrazně rameny Přítel. „Většina součástek je běžných. Výjimkou je atomový disk, procesor, paměti a sběrnice. Vyrábějí je jako mini-série přímo u Učitele, zbytek součástek pochází z běžné výroby a v Japonsku se dají sehnat bez velkých problémů.“ „Ale říkal jsi, že operační systém je tvůj!“ chtěla jsem ho přistihnout. „To tedy je,“ odvětil. „Jsem jeden z prvních Učitelových žáků, i s tebou je nás dodnes v Evropě jen třicet. François byl první Evropan mezi Virtuály. Našel si mě na internetu, kde také jinde? Byl jsem nadšenec do linuxu, což se mu hodilo. Oťukal si mě a nabídl mi spolupráci, prakticky totéž co já teď tobě. Mým prvním úkolem byl operační systém bez chyb Woken i Linuxu. Přiznám se, dělal jsem na tom celý týden, uhnal jsem si i proleženiny, ale na výsledek jsem dodnes pyšný. Mám proč, můj systém skoro nemá chybu.“ „Za týden? Kolik to ale dělalo v urychlení?“ „Každý přepočet je zavádějící,“ odvětil klidně. „Týden krát sto - to by byly zhruba dva roky, že? Jenže všichni tvůrci systémů mívají přestávky na jídlo a na spánek, nikdo to netáhne non-stop jako já. Takže to násob čtyřmi - to je asi tak maximální využití dne. Osm let už vypadá jinak, že?“ „Za osm let dát dohromady systém, který jinde vyvíjejí desetiletí! To je samo o sobě div!“ „Připočti si, že se operačními systémy nikde nezabývají jednotlivci. Je to zpravidla týmová práce, kde spoustu času spolknou vzájemné konzultace. Měl jsem proti nim další výhodu - tvoření pod chitkonem, kdy člověk tolik nezapomíná. Dodnes si pamatuji zákulisní místa systému. Proto můj systém pracuje, na rozdíl od Woken, linuxu i systému mého Učitele, na všech platformách a ve všech režimech. Může vypadat jako Wokna, umí se tvářit jako linux, uvnitř má místo složek pagody, ale nejdůležitější na něm je, že dokáže mezi všemi režimy přecházet naprosto plynule. Přitom je méně náročný na disky i na paměť, takže i na obyčejných strojích nabíhá stokrát rychleji než systémy, které ve světě něco znamenají. Vešel se i do tvého malého notebooku - ačkoliv teprve tvůj nový počítač plně využije přednosti, jako je souběžný přístup na atomový disk.“ „Smekla bych, kdybych měla co,“ přiznala jsem. „To nic není,“ odmítl moji chválu. „Proti množství znalostí ve školní pagodě to je jahůdka. Na Škole se nás podílelo víc, každý jiným dílem. Ode mě tam je něco o operačních systémech i něco z mého původního oboru, víc je tam toho od našeho Učitele, ale největší zásluhu na těch znalostech má Francouz François, neboť se zasloužil o to, že jsou tak krásně dostupné.“ „Jak to myslíš?“ „François vymyslel metajazyk, kterým všechno zapisujeme. Metajazyk nepatří žádnému národu na světě, zato je přímo přeložitelný do každého jazyka světa, pro který se podaří sestavit převodní pravidla. François se těmi pravidly zabývá od samého začátku. Proto se Čechům zobrazují všechny ty znalosti česky, Rusům rusky, Němcům německy, Francouzům francouzsky, Japoncům japonsky a anglicky mluvícím národům anglicky. Probíhá to, aniž bychom se na to zvlášť soustřeďovali. Podobně to je mezi námi i v běžném styku. Když se bavím s naším Učitelem, neřeknu ani slovo japonsky, ale on to tak slyší. Když na mě naopak hovoří on, slyším ho česky.“ „I v normálním hovoru? Nebo jen v písemném kontaktu?“ „I v normálním hovoru. François je génius, věř mi. Náš Učitel mluví japonsky, ale já ho slyším mluvit jeho hlasem česky. Je to tisíckrát lepší než simultánní překlad. Má to jen jednu nevýhodu, že mu nebudu rozumět, až se setkáme, protože mě nic nenutí učit se japonsky.“ (Neříkal pravdu. Japonsky uměl perfektně. Ale nechlubil se tím.) „Ale to je přece geniální!“ rozplývala jsem se nad tím. „Taky to tvrdím. Nejhorší na tom je, že je to už dávno v možnostech běžných počítačů, jenže o to zatím nikdo neprojevil zájem.“ „Možná je pro někoho výhodnější, když se lidé na světě nedomluví,“ podotkla jsem trochu trpce. „Chápeš velice rychle,“ usmál se Přítel. „Takže mi zbývají termíny multiplexovaná mysl a množení osobnosti,“ pokračovala jsem v dotazech. „Což je naštěstí totéž,“ usmál se. „Oceníš to plně, až se budeš s někým na internetu bavit. Jistě ti už došlo, že se nemůžeš při stonásobném urychlení plynule bavit s někým, kdo tutéž možnost nemá. Čekání na každou odpověď pak může zdánlivě trvat hodiny a člověk by potřeboval svatou trpělivost. Není to ale nutné. Můžeš svou osobnost rozdělit na dvě, tři, nebo sto dvacet částí a každou pověřit sledováním něčeho jiného. Můžeš si také poznamenat libovolné místo v mlungu, kam by ses ráda vrátila. Oddělená část osobnosti se nebude bavit s tvým hlemýždím partnerem, jen tě upozorní, až se objeví odpověď. Pak stejně snadno zavěsíš, co právě sleduješ, obrátíš pozornost k přerušenému hovoru, odpovíš a zase se přepneš tam, kde je to zajímavější. Zavěšování jede na pozadí nezávisle na tvé vůli a obnoví ti vždycky tu část paměti, která s danou oblastí komunikuje. Po každém přepnutí nebudeš mít dojem čekání, ale plynulého rozhovoru, neboť si budeš pamatovat místo, kde hovor skončil. Pak můžeš vést bez problémů hovor s dvaceti lidmi a každý z nich bude mít dojem, že se mu věnuješ naplno. Neplatí to jen pro Virtuály. Právě tak se ti zkrátí doba otravného čekání na zobrazení pomalých stránek. Jistě to znáš. Klikneš na stránku a nic. Teď se místo čekání zavěsíš a až se stránka objeví, vrátíš se, jako kdyby se objevila obratem. Prohlížíš internet multiplexně a tvůj hintys - počítač - čeká za tebe. Výsledkem je dojem, že současně sleduješ několik desítek směrů. Chápeš tu výhodu?“ „Jistěže to chápu! Takhle jsi vždycky čekal ty na mě?“ „Jak jinak?“ odvětil. „Přitom jsem ti stihl vyměnit pod rukama operační systém, kontrolovat deset tisíc jiných míst, hlídat okolí před žraloky a fízly, na burze v New Yorku obehrát dva zpupné makléře a zkritizovat Françoisovi jeho nejnovější nápad - s ním jsem ale multiplexovat nemohl, François byl stejně rychlý jako já, tam jsme se hádali na úrovni. Ale jak ho znám, i on jistě multiplexoval, takže mi nemá co vyčítat.“ „To je ale úžasné!“ vyhrkla jsem. „A to teď mohu využívat i já?“ „Jsou jen dvě činnosti, kdy si multiplexu příliš neužiješ,“ řekl. „Jednak když se bavíš s někým z nás, protože jsme zhruba na stejné úrovni a když se současně bavíš se dvěma najednou, oba už to poznají. Jde to, ale je vhodné vyhradit si pro takové hovory plnou pozornost. Pokud oni zavolají tebe, je to něco jiného, ale i tak je zdvořilé věnovat se jim přednostně a odsunout, co se odsunout dá.“ „A ten druhý případ?“ „Ještě rychlejší je tvůj vlastní počítač hintys,“ usmál se. „Ten naopak multiplexuje při komunikaci s tebou a většinou si toho ani nevšimneš. Pro počítače je to přirozený režim práce, mezi úlohami přepínají už dávno a mají naštěstí s námi tu svatou trpělivost, která nám chybí. Nejvíc jsem to zažil, když jsem vytvářel svůj operační systém. To byly týdny a týdny zkoušení a zlepšování v pekelné rychlosti - a to na pomalejším procesoru! Když ale vidíš, jak ti práce rozkvétá pod rukama, je to nezapomenutelný pocit. Málem jsem to odstonal, nejen na proleženiny, ale skoro jsem při tom umřel hlady, ale na ten systém jsem pyšný dodnes.“ „Máš na co,“ uznala jsem mu to. „Když si vezmeš někam svůj notebook, můžeš se spojit i s ním. Je sice pomalejší, má menší kapacitu, ale urychlí tě stejně jako hintys a umožní ti multiplexovat třeba na té přednášce. Nejenže ji stihneš sledovat, ale můžeš se v té chvíli věnovat několika tématům mimo a ještě si ji lépe zapamatuješ.“ „Chitkon se dokáže spojit i s ním?“ „Ano, jde to. Nevejde se tam celá pagoda Školy, ale můžeš si předem pořídit výběr toho, co si chceš nastudovat. Můžeš při přednášce surfovat po internetu, byť trochu pomaleji. Obrazovka bude ukazovat něco neutrálního a multiplexování ti udrží pozornost i pro tu přednášku.“ „Zajímalo by mě, jestli budu mít někdy na co být pyšná i já,“ vzdychla jsem si. „Co budu mezi vámi dělat?“ „Především dostuduješ,“ usadil mě. „Půjde ti to jistě lépe a chitkon ti to nesmírně urychlí. Přitom se naučíš projíždět internetem. Nevím, jestli tě pak budou bavit diskuse s vypečenými internetovými super machry, ale naučím tě odhalovat provokatéry, před kterými by bylo dobré chránit mladé naivní diskutéry, netušící, k čemu se dávají zbytečně vyprovokovat. Naučím tě také odrážet sledovací programy - jsou sice rychlé, ale inteligence není jejich silná stránka. A kdyby tě to bavilo, naučím tě hrát na burze. Přes internet to je zajímavé a můžeš při tom zabránit mnoha darebáctvím a naopak někomu potřebnému pomoci. Burzy jsou darebáky přeplněné, svědomí tě kvůli nim trápit nemusí. Kdyby ti to připadalo nechutné, zajímavějších činností najdeš v mlungu habaděj. Mohla by ses dát na vědu. V pagodách Školy jsou obory, kde chybí pořádné učebnice. Potřebujeme také rozšířit naše řady. Máme vynikající technické vybavení, ale je nás zatím příliš málo. Potřebovali bychom pár dobrých psychologů, aby spolehlivěji a rychleji získávali další Virtuály. François mezi nás láká jednoho studenta psychologie na Sorbonně, další se k nám možná přidá v polském Krakově, ale čím víc by jich bylo, tím by to bylo lepší. Nechtěla by ses raději věnovat psychologii? Jsme dnes schopní ochromit celý svět, mohli bychom nejspíš zabránit i globální válce, ale nejsme schopní svět ovládnout. Moci by se opět zmocnili voldemortové - a umíš si jistě představit, jak by to dopadlo.“ „Vypadá to opravdu zajímavě,“ přerušila jsem ho. „Na psychologii se zrovna moc necítím, ale v něčem bych se chtěla angažovat. Jak dlouho, myslíš, mi může trvat, než se mezi vámi pořádně rozkoukám?“ „Kdybych to měl posuzovat podle sebe - tak pět až šest hodin.“ „To by mohlo být - už dneska?“ „I to by bylo možné,“ připustil. „Při velkém fofru... jen se obávám, že napoprvé tak dlouho v mlungu nevydržíš. Představ si to! Šest set hodin non stop, to není žádná legrace! I když ses naučila napůl-spát a můžeš si to vyzkoušet i v mlungu, nebyl by to žádný med! Věř zkušenému! Vydržel jsem to týden, ale to bys musela být tak zapálený fanatik, jako tenkrát já do systému. Vždyť ani nevíš, co by se ti nejvíc hodilo!“ „Možná máš pravdu,“ couvla jsem pokorně. „Měla bych se nejdřív pořádně rozkoukat. Pak mě možná něco napadne.“ „Tak bych ti to doporučil i já,“ schválil mi to. „Přizpůsobím se,“ slíbila jsem. „Co ještě musím udělat, abych mezi vás zapadla?“ „Nauč se multiplexovat,“ řekl. „Bez toho je pobyt na internetu podobný galejím. Jen si představ, že čekáš deset minut na kdejaké kliknutí!“ „To mě snad naučíš, ne?“ opáčila jsem. „Ale myslela jsem něco úplně jiného. Co ještě musím udělat? Myslím tím, co mám ještě slíbit?“ „To už jsi udělala,“ odvětil. „Ale s výhradami,“ namítla jsem. „Tvé výhrady nebyly proti našemu kodexu, ale proti tomu, co v něm není,“ připomněl mi. „Na to máš samozřejmě právo. Nikdo tě nebude nutit dělat něco, co by bylo proti tvému vnitřnímu kodexu. Takové výhrady jsem přijal a tím ses vlastně stala jednou z nás.“ „Dobře,“ oddychla jsem si. „A teď mě nauč multiplexování, prosím!“ „Jdeme na to!“ souhlasil.

13.6.2010 9:32:41