Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Těžké rozhodování

Přítel měl pravdu. Šest hodin reálného času je ve zrychlení příšerně dlouhá doba, to by opravdu vydržel jen fanatik. Chtělo by to dávkovat po kapkách, já tak hrrr nejsem.

V každém případě se přede mnou otevřel dvojí život. Jeden obyčejný, druhý urychlený. Jak se to ale mohlo stát? Čím jsem tak výjimečná, že si mě Přítel vůbec všiml? Svobodomyslná... to asi jsem, ale takových jsou na netu tisíce. Co mohlo způsobit podivnou náhodu, srovnatelnou jen s hlavní výhrou v loterii?

Není to nakonec nějaký blbý fór? Takových už jsem zažila! Spolužáci se mi odmala pošklebovali, jako malá holka jsem občas jedovaté poznámky potají obulila, pak jsem si dala ze žalu a na vztek něco dobrého... a bludný kruh se uzavíral... Až jsem si na to zvykla a dnes mě nerozhází Tlustá Berta, tlustoprdka, ba ani hroška. O dětech se říká, že jsou obdivuhodně upřímné. Ano, jenže ta upřímnost příliš často hraničí s bezohledností a bezcitností.

Na netu je to přece jen lepší, tam se na vzhled nikdo neohlíží a člověk si stojí jen za svými názory. Jednou jsem zjistila, že člověk, jehož názory se mi líbily, je osmdesátiletý důchodce s neobyčejně jasnou hlavou, který se i v tom věku naučil zacházet s počítačem, což jsem mu chtě nechtě přičetla jako další plus. Ale přece jen byl od studentského věku příliš vzdálený. Za jeho mladých let to nebyl žádný med. Studoval začal až po válce, neboť náckové české školy zavřeli. Jako student prožil osmačtyřicátý rok, přitom dostal na záda jelito policajtským pendrekem, ale naštěstí ho nezatkli, to by nedostudoval. Ani pak to neměl snadné. Zpátečnické vědecké pracoviště, kam hned po studiu nastoupil, muselo na příkaz neomylné Strany zavrhnout »buržoazní pavědy« a převzít »pokrokové sovětské metody soudruha Lysenka«, které samozřejmě očekávané zářné výsledky nepřinesly, což soudruzi pochopili jako sabotáž, vědce rozkulačili a poslali do výroby. Na soustruh ale neměli kvalifikaci, takže jim přidělili lopaty, kýbly a hadry... Přesto při každé příležitosti mladému pomocnému dělníkovi zdůraznili, že titul není všechno, že beztak vystudoval za dělnické peníze a má jim být na věčné časy a nikdy jinak neskonale vděčný...

Drzosti měli tenkrát soudruzi dělníci nadbytek.

Když starý pán zjistil, že se mi ukázky z jeho knížky vzpomínek líbí, nesměle mě poprosil o soukromou recenzi. Byla jsem pro, četlo se to pěkně, chválou jsem proto nešetřila, jenže o recenzi od neznámé studentky nikdo nestál a než se starý pán domluvil se soukromým nakladatelem, zemřel. Tím to skončilo, jeho vzpomínky už nikdo nevydá. Zůstala mi na památku v počítači unikátní kopie, ke které jsem bohužel neměla autorská práva, abych ji mohla za něho nabízet jinde, knížce bylo zřejmě souzeno zapadnout. Byla to škoda, ale nebylo v mých silách to změnit.

Život nebývá spravedlivý - ale to už všichni moc dobře víme.

Jenže teď jsem vlastně získala další život navíc! V obyčejném životě bych mohla žít jako dřív. Počítač přesunu do urychleného života a ještě na tom ušetřím. Až dosud jsem na internetu strávila dlouhé hodiny, s tím bych teď mohla přestat. Další čas ušetřím napůl-spaním, to taky není k zahození. Část ušetřeného času věnuji na zkvalitnění studia - a jestli je pravda, že mi to půjde lépe... no nebyla by to výhra? Pořád mi ale zbude spousta času, i když jen v urychlení, to znamená, že jej budu moci využívat jen ke studiu a na internetu. Pokud se časem nenajde ještě něco jiného. A to se jistě najde, nemohu přece celý život studovat! Virtuálové už na ten problém narazili a ledacos o něm vědí, neměla bych se toho obávat. Řekla bych, že kdo chce něco užitečného dělat, toho přijmou. Když ne s otevřenou náručí, tak aspoň kladně.

No - uvidíme! Teď se jen co nejdřív rozkoukat, jak to mezi nimi chodí. Kdyby nic jiného, Přítel mi jistě pomůže, když už mě mezi ně přitáhl. V jejich kodexu stojí pomáhat si navzájem bez ohledu na nebezpečí, takže bych neměla očekávat, že mě hodí do vody, ať se buď sama naučím plavat, nebo ať se utopím.

Ano, ale... ať si to přebírám zleva nebo zprava, bude to úplně jiný život, než bych si do dneška uměla představit. V tom starém, známém způsobu se snad vyznám, ale nový si budu muset sama vyzkoušet...

Kdyby mi v té chvíli někdo navrhl, ať si dám zavést mikročip pod kůži, pořád bych ho asi hnala svinským krokem, ale - už se mi to ani nezdálo tak zavrženíhodné.

(A vůbec bych nikomu neuvěřila, kdyby mi tvrdil, že mi to časem udělají bez mého souhlasu a ještě jim za to budu vděčná!)

Když ono to ale opravdu bylo výhodné... Ať jsem to chtěla nebo ne, ať jsem si to připouštěla nebo ne, začalo mě to měnit...

Otázka byla, zda k lepšímu...

Doufala jsem aspoň, že jsem se rozhodla dobře.


Při nejbližším setkání s Přítelem jsem na něho vytáhla otázku, co bych měla dělat, když budu mít v mlungu tolik volného času. Studium je přece prostředek, ne cíl. V normálním životě si to zařídím sama, ale co bych měla dělat ve virtuálním? Co si ode mě Virtuálové slibují?

„Když jsme se oba dali na upřímnost, budu v tom pokračovat,“ začal Přítel. „Jak víš, zadali jsme si ne zrovna snadný cíl a na cestě k němu vítáme každou pomocnou ruku. Očekáváme, že se mezi nás zapojíš, až se mezi námi porozhlédneš a něco si sama vyzkoušíš. O uplatnění se neobávej, úkolů je před námi víc než dost.“

„Zkoušela jsem se učit,“ nadhodila jsem mu. „Učení v urychlení není Norimberský trychtýř, kterým by se daly vědomosti prostě nalít do hlavy, ale proti normálnímu šprtání je to obrovský skok. Studium se tím usnadní, ale nezkrátí. Naše školy na to nejsou stavěné a kdo vystuduje vysokou školu za rok, je to spíš podvodem, než genialitou.“

„Mohu ti ukázat, jak je to v Austrálii...,“ začal, ale nenechala jsem ho ani domluvit a přerušila jsem ho.

„Austrálii si nech pro sebe,“ řekla jsem rázně. „Poctivý český diplom je mi milejší než prestižní a světově uznávané cizí školy. Slíbila jsem rodičům, že získám vzdělání tak, abych je příliš nezatěžovala a tu Austrálii bych jim těžko vysvětlovala. Chci tím říci, že zbytek studia dokončím v Čechách, ale už teď je mi jasné, že mi zbude spousta času. Chtěla bych jej využít a ne zbůhdarma promarnit. Dejme tomu, že potřebuji čas na seznámení s novými možnostmi. Ale co pak? Co bys mi například poradil ty?“

„V pagodě Virtuálové najdeš menší pagodu Úkoly. Ta se ještě člení na další pagody podle naléhavosti a očekávaného přínosu. Projdi si ji, zkus nad nimi zapřemýšlet, rozvaž, co by ti nejlépe vyhovovalo. Předem tě ale varuji, nepouštěj se do vývoje hardware. Ne že by to nebyl naléhavý úkol, ale není to pro jednotlivce a je na to zapotřebí odpovídající technické vybavení. Hardwarem se zabývají Japonci a Rusové, občas jim pomáhám, jenže Rusové musí žít v Japonsku, aby byli všichni pohromadě. O naší vývojové základně se nikomu ve světě ani nezdá, naše automatické továrny mohou již dnes pokrýt potřeby celého světa, ale vývoj jde dál a dá se říci, že dnes není na světě nikdo, kdo by se nám mohl rovnat. Tvůj hintys je toho ostatně důkazem.“

„Hardwarem se u vás nezabývají Američané? Ti to snad začali!“

„Začali - ale přizpůsobili to komerci a vojenství. Nejdokonalejší hardware tam má vždycky armáda. Ta to na jednu stranu urychluje, ale na druhou stranu brzdí. Příkladem jsou bublinkové paměti, které se do civilního sektoru vůbec nedostaly.“

„Ale budou tam nejchytřejší lidi na světě, ne?“

„Už dávno ne,“ usmál se Přítel. „Nejchytřejší jsou pořád, pokud jde o schopnost všechno výhodně zpeněžit, případně jak z toho udělat zbraně. Ale ve vývoji hardwaru už proti nám zaostali a je to znát čím dál víc. Naši vývojáři mají proti nim výhody. Předně jsou na tom schopní dělat stokrát rychleji - uvažuj, že nic nedělají bez urychlení. Za druhé nás nebrzdí konkurenční války ani patentová omezení.“

„Vy neuznáváte jejich patenty?“

„Uznáváme jen ty, o kterých víme,“ řekl. „Spoustu vynálezů zabavila armáda, která je ani nedala patentovat, aby je nikdo nemohl využít. Takové uznávat nemusíme, ale o vydaných patentech musíme mít přehled. Ne abychom je tajně nelegálně využívali, ale abychom se bez nich obešli. Pracujeme přece se stejnými přírodními zákony jako oni a stává se, že na něco přijdeme nezávisle. Vždycky to tak bylo a bude to i nadále. Patenty mají na pokrok lidstva bohužel kladný i záporný vliv. Kladné by bylo, kdyby se díky patentům šířily po celém světě dobré nápady. To se sice občas děje a zastánci patentů to stále zdůrazňují, ale ještě častěji patenty znemožňují nejen šíření dobrých nápadů, ale dusí pokrok na celém světě. Velké firmy patenty skupují, i když je nevyužijí, jen aby znemožnily jejich využití konkurenci - to se dá zajistit i nehorázně přemrštěnými požadavky za poskytování licencí. Dobré nápady pak zůstávají uzamčené v trezorech. Nevěřila bys, kolik vynikajících nápadů už patenty znemožnily! Patentové úřady hlídají, aby na tentýž nápad nikdo nepřišel nezávisle a když se to stane, zakročí a znemožní mu nápad uplatnit. Otázkou je, co z toho převažuje.“

„To vážně nevím. Poslyš, nemá Microsoft patentovaný i vzhled jejich Windowsů? Nemohl by na to tvůj systém narazit?“

„Microsoft si naštěstí nemohl nechat patentovat, co sám ukradl jinde. Patentované má kdeco, ale některé patenty nemohou být uznané celosvětově, protože byly všeobecně známé již předtím. Proto může můj systém podobně vypadat i reagovat, ale Windowsy jen emuluje. Na systém máš moji oficiální licenci, takže se nemusíš ničeho obávat.“

„Jiné jejich patenty nepoužíváte?“

„Snažíme se o to a daří se nám to. Už víckrát jsme se dostali s použitím patentovaných prvků do problémů. Naštěstí je Američané vždy patentovali až ve chvíli, kdy jsme je již opouštěli jako překonané. Patentový úřad může neautorizované používání patentů zakázat, ale v našem případě vždy přišel s křížkem po funuse, neboť jsme to přestali používat dávno před vydáním patentu. Navíc by nám to hrozilo jen kdyby na nás s takovým požadavkem přišel, což je vyloučené, protože o našem výzkumu kromě nás nikdo neví.“

„Vy si to patentovat nenecháváte?“

„My náš vývoj před světem tajíme,“ řekl. „Nemůžeme si dovolit prozrazení. Nač by nám ale byly patenty? Když Microsoft usvědčili, že jiné firmě software ukradl, co se stalo? Právníci Microsoftu zdržovali soud tak dlouho, až jejich vývojáři napsali nepatrně odlišnou verzi od sporného softwaru a soud přesvědčili, že Microsoft kradený software nepoužívá, neboť má vlastní. Tak je to s patenty u voldemortů! A kromě toho nemáš tušení, jaký boj se vede mimo zákony, zejména kdyby šlo o prvky využitelné vojensky. Tam na místo lidských zákonů nastoupí zákony džungle a při těch skrytých válkách jde ještě častěji o život.“

„A už se to někdy stalo?“

„A ne jednou!“ ujistil mě. „Občas se stávají nevysvětlitelné nehody, tu vyletí do povětří část neposlušné fabriky, někdo znenadání zemře - ovšemže přirozenou smrtí. Ve světě žraloků je možné všechno a pravidla platí jen pro ty slabší. Firma Microsoft je gigant a té projde i to, že si někde něco sama upirátí.“

„Firma Microsoft? Neohrožený bojovník proti softwarovým pirátům?“

„Zloděj, který nejvíc křičí: chyťte zloděje!“

„Počkej! Ale ty nectíš presumpci neviny!“

„Vzhledem k právoplatnému odsouzení Microsoftu za pirátství nemůže být o nevině řeč. Jak je někdo odsouzený, presumpce končí. Myslím, že nemá smysl požadovat uctívání neviny grázlů.“

„No, dejme tomu,“ ustoupila jsem. „Dobře, podívám se do těch úkolů, který by se mi nejvíc zamlouval.“


Po setkání, trvajícím kolem deseti vteřin, jsem se od počítače odpojila a věnovala se chvíli běžným domácím pracem. Jak říká máma, děvče nesmí chodit ve zmačkaném, ani kdyby hořelo. Ale po pravdě řečeno, žehlení mě nebavilo. Ačkoliv na druhou stranu, nemačkavé materiály mě zase příšerně škrtily, žehlení byla zkrátka poznaná nutnost, jak někteří potrhlí filosofové titulují svobodu. Děkuji, nechci.

Když jsem vyžehlila, co se dalo, nezbylo mi nic jiného, než se pokorně vrhnout na studium. Kromě čtení beletrie mi ani nic jiného nezbývalo. Jenže učit se, to už neznamená ponořit se do skript, případně do poznámek!

Nasadila jsem si čelenku chitkon a opatrně nahlédla do pagod. Školu jsem našla hned, chvíli jsem hledala svůj obor, až jsem konečně našla, co jsem hledala.

Nejprve jsem pro jistotu prošla látku, ze které jsem nedávno udělala zkoušku. Měla jsem ji za jedna, ale tady toho bylo mnohem víc, podrobněji a srozumitelněji. Objevila jsem tu nejen totéž, co bylo obsahem mých skript, ale bylo tu zřejmě shrnutí látky z více zdrojů. Mít tohle před měsícem, šla bych na všechny zkoušky suverénněji!

Teda, tohle bude parádní studium, pomyslela jsem si.

A pak, když jsem si pečlivě zopakovala, co už jsem znala, jsem se konečně vrhla do dosud neznámé látky.

Budou nám to přednášet až v dalším semestru? No a? Proč bych si to nemohla projít napřed? Takhle krásně nám to beztak přednášet nebudou! Ten, kdo v pagodách tu látku shromáždil, musel být génius a navíc měl smysl pro porozumění. Nebo že by srozumitelnost byla vlastností chitkonu a metajazyka? Ať tak, či tak, cítila jsem - ne, věděla jsem, že s tím jasným přístupem se mi všechna látka dostane do hlavy bez nejasností a pochyb. Jestli se dozvím, který génius to uspořádal, měla bych se mu bez přemáhání poklonit až k zemi. Tohle za to stojí!

Jedna věc mi ale vrtala hlavou jako červotoč do staré dřevěné skříně. V pagodě Úkoly bylo úkolů strašně moc. Když jsem je ale prohlížela, byly pro mě všechny složité. Po pravdě mě nejvíc zaujal ten docela obecný, který byl na kraji a tvářil se jako nejsnadnější.

Doplnit do Školy obor, který tam ještě chybí. To je logické, těžko tam je všechno. Když jsem si zběžně procházela vystavené úkoly, zdál se mi příhodný. Prostě to chce nastudovat nějaký nový obor, shromáždit literaturu a pořídit co nejsrozumitelnější výtažek v meta-formě.

Jenže to mělo pár háčků - a čím déle jsem se tím probírala, tím byly ty háčky silnější a ostřejší. To už nebyly háčky, ale pořádné háky.

První spočíval v tom, že obor, který jsem studovala, tady už byl. Byl popsaný tak geniálně, že se k němu nedala přidat ani čárka. Znamenalo by to důkladně si nastudovat jiný, úplně odlišný obor, který tu dosud chyběl.

Druhý hák byl v dokonalosti toho, co jsem ve Škole našla. Můj obor tu byl podaný - bez nadsázky geniálně. Jak důkladně bych musela nastudovat obor, který tu dosud chybí, abych to mohla podat stejně přehlednou, geniální formou? Tak dokonale to těžko zvládnu - ale ať jsem nahlédla do kterékoliv sousední pagody, geniálně to bylo podané všude! S tímhle se přece nemohu srovnávat!

Ale klid, klídek, Katko, okřikla jsem se, když mě z toho obešel závan deprese, že to je nad moje síly. Tohle psal člověk, který o tom nemohl mít takové znalosti od narození. Každý učitel se musí látku nejprve naučit sám, než ji může předávat dalším!

Ano, ale... já tak geniální nejsem. I kdybych se něco našprtala, do jasné podoby to nedostanu. A než tady po sobě zanechat něco desetkrát horšího, než co vymysleli ostatní, to už to radši rovnou vzdát.

Vzdát?

Tohle jsem se ještě nenaučila! Vzdávat něco jen proto, že to vypadá obtížně? To snad, Katko, nemůžeš myslet vážně!

Ostatně, ti přede mnou museli do svých hlav dostat všechnu tu horu vědomostí také tak nedokonale, nebyli to jistě géniové již od jeslí! Pravda, který středoškolák očkem nahlédne do vysokoškolské učebnice, tomu se také zdá, že něco tak obtížného nemůže nikdy zvládnout.

Chce to zřejmě čas. Nejprve musím zvládnout vysokou školu - možná by nebylo od věci urychlit studium a občas se s předstihem přihlásit na nějakou zkoušku, vyloučené to přece není. A pak, až to zvládnu, se teprve mohu rozhlížet po něčem, co tu bude ještě chybět. Ale tím se jistě prokoušu lépe, až budu mít solidní základy. Věda, to nejsou jen nabiflovaná fakta a údaje, věda je především schopnost kritického myšlení a to bych tu měla dostat ve vrchovaté míře.

Nechám to tedy na později. To není kapitulace, jen odložení. Pětiletý kluk musí odložit výstup na Mount Everest, dokud nevyroste a nezíská na snadnějších skalách potřebné horolezecké zkušenosti.

Ale až bude připravený, může to zkusit i v těch Himalájích.

Odložit to mohu. Je to přece jen otázka času a to není kapitulace.

Vzdát to ale nesmím.

 


Zpět Obsah Dále

01.07.2017 14:50