Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Socka milionářkou

Socka milionářkou! To je tedy gól!

Pohled na doktorku Svobodovou ve chvíli, kdy jsem přinesla potvrzení o zaplacené dani, rozhodně stál za to! Myslela jsem, že mě očima probodne. Měla pravdu, ta daň by byla nad moje možnosti - a nejspíš i nad možnosti všech mých přátel dohromady, ale když se mi ji podařilo zaplatit, nezbylo paní doktorce nic jiného než vydat příkaz.

Krátce poté, co se tyto peníze objevily na mém účtu, si z nich banka odloupla omylem zaslanou částku a jak Vojta čekal, poslala mi i písemnou omluvu za zmatky, které mi její omyl mohl způsobit. Velkoryse jsem to vzala na vědomí. Ten omyl - pokud se tomu tak dalo říkat - mě přece ze zmatků naopak vytáhl.

Založila jsem si podle rady další účet a předisponovala tam větší část milionů, které mi teď patřily. Pak jsem zajela za rodiči se zprávou o nečekaném dědictví a navrhla jim vyplatit za ně hypotéku.

Jak se dalo čekat, máma byla pro, táta proti. Prohlásil, že nechce vidět peníze, které si sám poctivě nevydělal.

Zlomila jsem ho připomínkou, že splácení nezaviněné hypotéky také nepovažuji za férové, takže nevidím důvod, proč ji nesplatit těmito penězi. Konec konců, dědictví není nic nečestného.

„Nevíme, od koho!“ namítal. „Žádné příbuzné v Americe neznáme!“

„Což na věci nic nemění,“ odvětila jsem. „Prostě jsem dostala dar, jaký nemusím odmítnout a čisté svědomí mi zůstane. Je to jako výhra v loterii, až na to, že o výhru bych se musela snažit sázením.“

„Výhry také nejsou v pořádku!“ trval na svém zásadově táta.

„Ano, ale tady jsem nic nevsadila,“ trvala jsem na svém. „Dědictví je dar, za který se neočekává žádná protislužba. Takže dárci, v tomto případě paní Josephině Bridgeové, mohu být vděčná, ale to je asi tak všechno.“

„Jak myslíš,“ ustoupil nakonec. „Můžeme to změnit tak, že nám ty peníze půjčíš. Bude to aspoň bez nemravných úroků.“

„Já vám nemám co půjčovat!“ namítla jsem. „Když už, tak vracet. A to budu muset ještě hodně dlouho, za všechno, co jste mi dali. Beztak to ani nesplatím. A necukejte se. Vděčíme za to paní Josephině. Neznali jsme ji, ale měli bychom jí věnovat aspoň vzpomínku.“

„Vzpomínku? Vždyť jsme ji neznali!“

„Neznali, ale ona znala nás a vzpomínat na ni tedy můžeme jen v dobrém.“

„To můžeme,“ připustil táta.

Spolu jsme pak odjeli do Prahy vyřídit finanční záležitosti.

Banka byla samozřejmě proti předčasnému splacení. Cítila se uražená, že jí chceme upřít nekřesťanský úrok a chtěla si to vynahradit ještě nemravnější pokutou. Vyřešila jsem to tedy jinak. Založila jsem u ní konto, převedla tam tolik peněz, aby vystačily právě na splacení hypotéky a zadala trvalý příkaz ke splácení. Po splacení hypotéky bude konto prázdné a pak je zruším. Čímž jsem to mohla konečně považovat za vyřízené. Není nad to, když člověku do ouška radí největší světový bankovní znalec...

Když jsem s tím skončila, rodiče se upokojili. Hodně se mi ulevilo, když to přijali. Ani tátovi to nebylo proti srsti, jako zpočátku. Jen brblal, že když je ruka Páně otevřená, měla bych také trochu pamatovat na sebe, ale to už byly jen poslední projevy nesouhlasu. Spokojený byl nakonec i on. Investici do hypotéky kritizovat nemohl, to by nebylo výchovné. Navíc jsem navrhla, aby mi přestali platit. Mohu přece po nějakou dobu docela dobře žít z dědictví.

„Ty peníze se ti budou hodit, až budeš začínat,“ starala se máma.

„Až budu začínat, budu se živit z toho, co vydělám,“ prohlásila jsem. „Starost o mě nechte koňovi.“

„To vypadá, jako bychom tě nedokázali podporovat!“ namítl táta.

„Dokážete, ale nemusíte,“ řekla jsem. „To je snad něco jiného. Musíte si pořádně zařídit barák. Není nejnovější, potřebuje novou střechu a mohli byste začít uvažovat i o zateplení. Vidíte sami, že mi po splacení hypotéky zbývají dva miliony, to na zbytek školy stačí. Nemá cenu sušit peníze a bydlet jako ve středověku. Kdyby nic jiného, patřím snad ještě do rodiny, nebo ne? Třeba vám pořídím nová okna.“

„Peníze budeš potřebovat na zařizování své vlastní rodiny,“ napomenul mě táta.

„To už si budu vydělávat a to bude něco jiného,“ ujistila jsem je. „Hele, tati, chtěl jsi, abych si na sebe jednou vydělávala poctivě! A taky že budu!“

Pak jsme se rozloučili a naši odjeli domů. Dívala jsem se za autobusem, než zmizel za nárožím. Tohle mi tedy vyšlo...


Další akci jsem rozjela na internetu. Kontaktovala jsem stavební firmu, která nám nedávno vytrhla trn z paty ohledně bydlení nájemníků z našeho domu. Nejprve jsem majiteli firmy panu Miroslavu Dvořákovi začala mazat med, jak pomohl přednostní dodávkou bytového domu firmě Reality Trading a hned jsem zavedla řeč, co by řekl dalšímu kšeftu. Nebude tak lukrativní, spíš normální, ale také dost velký.

Řeč byla o netradičním projektu objektu vysokoškolských kolejí. Můj návrh počítal s menzou přímo v objektu a nestandardním členěním pokojů. Místo králíkárny jsem chtěla pohodový dům s pohyblivými stěnami, umožňujícími měnit dispozice pokojů podle potřeb a nálad obyvatelů. Stěny je umožňovaly dělit i spojovat, vytvářet individuální pokojíčky i pokoje pro pracovní party.

Objednaný architekt pan Kolísko kroutil nevěřícně hlavou, ale na moji koncepci přistoupil, začal ji rozvíjet a nejspíš v ní našel i zalíbení.

„Vy že nestudujete stavební?“ chtěl vědět.

A nechtěl uvěřit, že studuji hnojárnu.

„Měla byste změnit obor,“ nabízel mi. „Máte talent na avantgardu, ale - bude to asi dražší než obvyklé řešení.“

„Levná králíkárna by studenty frustrovala,“ namítla jsem. „Proč to rovnou nepostavit pořádně? Tohle přece vypadá pohodově, ne?“

„Kdo to ale bude platit?“ zajímal se.

„To není moje starost,“ ujistila jsem ho. „Dělám jen prostředníka, není to poprvé. Za provizi, jak jinak. Ale má to být pro studenty a dostala jsem za úkol posoudit a případně vybrat nejvhodnější projekt. Jako studentka snad vím, jak by to mělo vypadat, aby to bylo pro študáky nejvhodnější.“

„Jako studentka... budete sama v tom komplexu také bydlet?“

„Když to stihnete postavit než vystuduji - proč ne? Mám v současné době príma podnájem u paní Hanuškové, který nemíním jen tak opustit, ale když tohle bude lepší...“

„Takže si to ani nenavrhujete pro sebe?“

„Kdo ví?“

rozloučili jsme se a odešel domů, aby se na to podíval v klidu, bez ovlivňování. Když mi ale druhého dne volal, vzdychl do telefonu:

„Předběžně jsem vám to spočítal, ale vyjde to hodně draho. Kdo to má financovat?“

„To není má starost,“ opakovala jsem. „Převezmete zakázku?“

„Myslíte, že ji dostanu zaplacenou...?“

„To vám mohu zaručit,“ ujistila jsem ho. „Jaké je číslo vašeho konta, kam bych to měla poslat?“

Nadiktoval mi číslo. V téže chvíli mu na něm naskočila žádaná suma, zaokrouhlená na tisíce nahoru. Na jednoduché příkazy jsem Vojtěchovu asistenci ani nepotřebovala.

„Pane Kolísko, máte peníze na kontě. Můžete se do toho s panem Dvořákem pustit. Věřím, že se tomu věnujete poctivě, jen musím dodat, že vám firma slibuje prémii, když to bude podle našeho projednání. Já teď musím jednat dál.“

„Můžete se na mě spolehnout,“ ujistil mě.

Rozhodila jsem sítě k nákupu pozemku. Sehnat pozemek v Praze není maličkost, ovšem ne pro toho, kdo má přístup do všech úřadů, katastrálním počínaje. Vhodných míst jsem našla hned několik - stály na nich sice domy, ale značně zchátralé. Rozhodla jsem se kontaktovat jejich majitele. Ani jsem na to nemusela žádat o pomoc Vojtěcha, stačilo mi porovnat databáze katastrálního úřadu a telefonních operátorů s registrem obyvatel. S výběrem jsem byla hotová brzy. Neměla jsem zájem o pozemky kdekoli v Praze, ale co nejblíž fakulty - a tady tolik vhodných míst nebylo. Začala jsem tedy obtelefonovávat lidi ze svého poměrně krátkého seznamu.

První majitel mi sprostě vynadal, co se ho opovažuji obtěžovat, a než jsem řekla slovo, zavěsil. Odsunula jsem ho na konec pořadí. Kdyby mi nic jiného nevyšlo, vrátím se sem a zkusím přesvědčování většími kalibry.

Druhý hlas patřil starší majitelce zchátralé vily stojící ve velké zahradě. Vyslechla mě pozorně, ale řekla mi, že vilku prodat nemíní, neboť v ní žila celý svůj život a nechce se na stará kolena stěhovat do cizího. A mám si prý počkat, až vilku zdědí její syn větroplach, prodat by mi ji mohl. Omluvila jsem se jí tedy za obtěžování a zavěsily jsme současně. Vyškrtla jsem si ji ze seznamu úplně - sem se vracet nebudu.

Třetí hlas patřil mladému muži, který zdědil zchátralou nemovitost, ale nechystal se ji prodat. Starý barák chtěl zbourat a postavit větší, měl už pár let připravený podnikatelský plán a nemínil na něm nic měnit. Omluvila jsem se mu a zavěsila. Měl v telefonu hrozně ostrý hlas, až mě mrazilo.

Jestli měl skutečně podnikatelský plán připravený už pár let, pak ho musel rozpracovávat dříve než barák zdědil. Nedivila bych se ani, kdyby tomu dědictví trochu napomohl. Ani jsem neměla touhu pátrat po tom dál, měla jsem nepříjemný pocit, že bych pravdu ani neunesla.

Počet vyhlédnutých míst měl k nekonečnu nekonečně daleko a každým odmítnutím se o jednu položku snižoval.

Čtvrtý hlas patřil nerudnému sprosťákovi, který mi vulgárně vynadal, aniž by si dal vysvětlit oč jde. Lidé jsou někdy drsnější. Budiž. Když jsem se dostala ke slovu, oplatila jsem mu stejnou ráží - ačkoliv jsem měla na výběr jen setinu jeho munice, některá slova byla na mne přece jen příliš drsná. Než se nadechl k protiútoku, zavěsila jsem. A docela by mě zajímalo, jak dlouho asi nadával, než si uvědomil, že plýtvá municí do vzduchu.

Páté telefonní číslo patřilo hlasové schránce. Ty přímo zbožňuji, ale překonala jsem se a namluvila jsem maximálně stručný vzkaz s nabídkou. Pak jsem zavěsila.

Zbývala mi dvě místa, jejichž majitele jsem v žádném telefonním seznamu nenašla. Že by neměli telefony? Možné to je. Znamená to navštívit je osobně. Když ale něco chci, musím pro to také něco udělat.

Chystala jsem se vyrazit tam osobně, když mi náhle zazvonil mobil. Postarší pán se mě zdvořile ptal, jestli jsem to opravdu já, kdo mu zanechal na záznamníku tu nabídku ke koupi jejich domku.

„Ano, byla jsem to já,“ potvrdila jsem mu.

„Víte, my už nemáme sílu dům udržovat,“ přiznal pán. „Budeme se stěhovat ke dceři, tady v Praze už to pro nás není únosné. Ale k čemu to potřebujete vy? Ten dům je starý, potřebuje rekonstrukci a ani ta není jistá, statik se nad tím dlouho rozmýšlel, než se uvolil ji schválit.“

„Nechceme dělat rekonstrukci,“ řekla jsem. „Potřebujeme jen stavební pozemek.“

„Chcete snad ten dům zbourat?“ znejistěl.

„Ano. Chceme tam postavit něco většího,“ přikývla jsem.

„A co to má být, smím-li se zeptat?“

„Studentské koleje.“

„To chcete vydělávat i na studentech?“ zhrozil se upřímně.

„Nechceme,“ opáčila jsem. „Jsme nezisková nadace, chceme jim spíš pomáhat než na nich vydělávat.“

„To by... to by byla jiná,“ oddychl si pán. „Máte sponzora?“

„Ano, máme sponzora,“ ujistila jsem ho. „Váš pozemek má výhodu, že je v dosahu fakulty...“

„Ale takové koleje... to by byla větší stavba než vila, že? Kolem našeho domu je ale velká zahrada...“

„Víme o ní,“ přisvědčila jsem. „Ale mám tu poznámku, že tam jsou jen samé přestárlé stromy.“

„To je pravda,“ uvažoval. „Asi bude lépe, když se odstěhujeme dřív než se do toho pustíte. Víte, ty stromy jsou sice staré, ale my s manželkou také. Zvykli jsme si na ně. Ale chystáme se tak jako tak odejít k mladým... přece je lépe žít mezi svými než sami... Naše dcera je nejhodnější dcera na světě, zeť je také hodný, budeme nablízku vnoučat a nebude nám s nimi špatně... my vám to asi prodáme...“

„Pomůžete přitom dobré věci,“ ujistila jsem ho.

Dohodli jsme si schůzku a mohla jsem panu Kolískovi upřesnit zadání. Beztak tvrdil, že projekty se musí dělat na míru podle lokality.

Když jsem po chvíli Vojtěchovi sdělila, jak pokračuji, všechno mi schválil.

„Rozjeď to,“ povzbudil mě.


Rozhodla jsem se prostudovat si české právo. Tvrdí se, že to někteří zvládnou i za půl roku, proč se toho bát? Šlo mi teď všechno levou rukou, škola mi nedělala problémy. Vojtěchovy dary byly zázračné. Přitom jsem se pod jeho vedením neustále věnovala nejmodernější válečné technice. Tvrdil, že vojenský pokrok nesmíme zanedbat, protože směřuje čím dál tím k větším a větším lumpárnám.

Poslední objevené novinky, dosud jen testované v tajných armádních laboratořích, byly asi nejpodlejší od Hirošimy. Vojtěch mi je ukázal jako prvnímu z Virtuálů.

„Poslyš, co máš s tímhle v úmyslu?“ zeptala jsem se ho.

„Zatím nic,“ odvětil skoro lhostejně. Lhostejný ale být nemohl. Mě ta novinka rozhodně lhostejnou nenechala.

„Řekneš to aspoň svému Učiteli?“

„Bude druhý - po tobě,“ ujistil mě. „Ale chtěl bych si to nejprve sám promyslet.“

„Co na tom chceš ještě promýšlet?“

„Musím se nejprve vyrovnat s tím, co se stane, až tohle někdo poprvé použije proti lidem,“ řekl. „Uznej, že je to příšerná prasárna!“

Uznala jsem to.

„Ale víme přece i o dalších nelidských zbraních,“ popíchla jsem ho. „Lidi si na sebe vymysleli tolik příšerností, že obyčejné plynové komory jsou proti nim pohoda.“

„Uvidíme!“ odvětil na to zachmuřeně. „Promyslím si to, zapojím do toho Japonce, pak snad uvidíme, co s tím.“

„A co já?“ nadhodila jsem.

„Postav ty koleje,“ vrátil mě do Prahy. „A snaž se je pokud možno urychlit, dokud na ně máš peníze.“

„Mám to dobře spočítané, ještě mi zbude,“ zarazila jsem se.

„Počítáš pořád s pevnou měnou?“ namítl.

„Ty ne?“

„To je současnost,“ odvětil. „O budoucnosti neuvažujeme, ale ta nás dostihne, ať si ji představujeme jak chceme růžově.“

„Aha!“ pochopila jsem. „Něco se chystá?“

„Už dlouho,“ řekl chmurně.

„Ale co budeme dělat se studentskými kolejemi, kdyby měla nastat opravdová bída?“

„I kdyby nastala opravdová bída, studenti musí studovat,“ řekl. „Oni to vydrží, bez nich by byl konec. Největší zločin Germánů bylo v Čechách zavření vysokých škol a až potom Heydrichiáda. Naštěstí trvalo jen šest let. Třikrát tolik by už byla katastrofa.“

„Český národ přežil i dobu temna, kdy inteligence buď zmizela, nebo se poněmčila. Češtinu udržel i nevzdělaný venkov!“ připomněla jsem mu.

„Zázraky se neopakují,“ zahučel.

„Takže to nebyl žádný zázrak, když se opakoval ještě u Srbů!“

„Ano,“ připustil. „Jenže ty národy mohly převzít vzdělanost od sousedů. Kdyby to zasáhlo celý svět, nebylo by odkud ani co přebírat.“

„S našimi pagodami...“ namítla jsem.

„Zřejmě předpokládáš, že to přečkají počítače. A zejména naše mizivá menšina.“

„Proč by to neměly přečkat?“

„Nemusí být pro ně elektřina. Já zabezpečený jsem, ale kdybych zůstal sám...“

„Měli bychom se tedy poohlédnout po něčem, co by...“

„Snažím se,“ ujistil mě. „Ale ty se teď věnuj kolejím.“

„Ty jsem si přece nevymyslela já, ale ty!“

„Vím,“ přikývl. „Ale jen ty je můžeš uskutečnit.“

„Dobře, budu se snažit.“

 


Zpět Obsah Dále

08.06.2017 13:23