AUTOBUS

Socka milionářkou Socka milionářkou! To je tedy gól! Pohled na doktorku Svobodovou ve chvíli, kdy jsem přinesla potvrzení o zaplacené dani, rozhodně stál za to! Myslela jsem, že mě očima probodne. Měla pravdu, ta daň by byla nad moje možnosti - a nejspíš i nad možnosti všech mých přátel dohromady, ale když se mi ji podařilo zaplatit, nezbylo paní doktorce nic jiného než vydat příkaz. Krátce poté, co se tyto peníze objevily na mém účtu, si z nich banka odloupla omylem zaslanou částku a jak Vojta čekal, poslala mi i písemnou omluvu za zmatky, které mi její omyl mohl způsobit. Velkoryse jsem to vzala na vědomí. Ten omyl - pokud se tomu tak dalo říkat - mě přece ze zmatků naopak vytáhl. Založila jsem si podle rady další účet a předisponovala tam větší část milionů, které mi teď patřily. Pak jsem zajela za rodiči se zprávou o nečekaném dědictví a navrhla jim vyplatit za ně hypotéku. Jak se dalo čekat, máma byla pro, táta proti. Prohlásil, že nechce vidět peníze, které si sám poctivě nevydělal. Zlomila jsem ho připomínkou, že splácení nezaviněné hypotéky také nepovažuji za férové, takže nevidím žádný důvod, proč ji nesplatit těmito penězi. Konec konců, dědictví není nic nečestného. „Ani nevíme, od koho to je!“ namítal. „Žádné příbuzné v Americe neznáme!“ „Což na věci nic nemění,“ odvětila jsem. „Prostě jsem dostala dar, jaký nemusím odmítnout a čisté svědomí mi zůstane. Je to jako výhra v loterii, až na to, že o výhru bych se musela snažit sázením.“ „Výhry také nejsou úplně v pořádku!“ trval na svém zásadově táta. „Ano, ale tady jsem nic nevsadila,“ trvala jsem na svém. „Dědictví je dar, za který se neočekává žádná protislužba. Takže dárci, v tomto případě paní Josephině Bridgeové, mohu být vděčná, ale to je asi tak všechno.“ „Jak myslíš,“ ustoupil nakonec. „Můžeme to změnit tak, že nám ty peníze půjčíš ty. Bude to aspoň bez nemravných úroků.“ „Já vám nemám co půjčovat!“ namítla jsem. „Když už, tak vracet. A to budu muset ještě hodně dlouho, za všechno, co jste mi kdy dali. Beztak to ani všechno nesplatím. Tak se, prosím, necukejte. Vděčíme za to paní Josephině. Neznali jsme ji, ale měli bychom jí věnovat aspoň vzpomínku.“ „Vzpomínku? Vždyť jsme ji neznali!“ „Neznali, ale ona znala nás a vzpomínat na ni můžeme jen v dobrém.“ „To můžeme,“ připustil táta. Spolu jsme pak odjeli do Prahy vyřídit finanční záležitosti. Banka byla samozřejmě proti předčasnému splacení. Cítila se uražená, že jí chceme upřít její nekřesťanský úrok a chtěla by si to vynahradit ještě nemravnější pokutou. Vyřešila jsem to naštěstí jinak. Založila jsem si u ní konto, převedla tam tolik peněz, aby vystačily právě na splacení hypotéky a zadala trvalý příkaz ke splácení. Po splacení hypotéky bude konto prázdné a pak je zruším. Čímž jsem to mohla konečně považovat za vyřízené. Není nad to, když člověku do ouška poradí největší světový bankovní znalec... Když jsem s tím skončila, rodiče se upokojili. Hodně se mi ulevilo, když to přijali. Ani tátovi to nebylo proti srsti, jako zpočátku. Jen brblal, že když je ruka Páně otevřená, měla bych také trochu pamatovat na sebe, ale to už byly jen poslední projevy nesouhlasu. Spokojený byl nakonec i on. Investici do hypotéky kritizovat nemohl, to by nebylo výchovné. Navíc jsem navrhla, aby mi přestali platit. Mohu přece po nějakou dobu docela dobře žít z dědictví. „Ty peníze se ti budou víc hodit, až budeš začínat,“ starala se máma. „Až budu začínat, budu se živit z toho, co vydělám,“ prohlásila jsem. „Starost o mě nechte koňovi.“ „To vypadá, jako kdybychom tě nedokázali podporovat!“ namítl táta. „Dokážete, ale nemusíte,“ řekla jsem. „To je snad něco jiného. Musíte si pořádně zařídit barák. Není nejnovější, potřebuje novou střechu a mohli byste začít uvažovat i o nějakém zateplení. Vidíte sami, že mi po splacení hypotéky zbývají ještě dva miliony, to je na zbytek školy víc než dost. Nemá cenu sušit peníze na kontě a nechat vás bydlet ve středověkých podmínkách. Kdyby nic jiného, patřím snad ještě do rodiny, nebo ne? Třeba vám pořídím nová okna.“ „Peníze budeš potřebovat na zařizování své vlastní rodiny,“ napomenul mě táta. „To už si budu vydělávat a to bude něco jiného,“ ujistila jsem je. „Hele, tati, chtěl jsi, abych si na sebe jednou vydělávala poctivě! A taky že budu!“ Pak jsme se rozloučili a naši odjeli domů. Dívala jsem se za autobusem, než zmizel za nárožím. Tohle mi tedy vyšlo... Další akci jsem rozjela na internetu. Kontaktovala jsem stavební firmu, která nám nedávno vytrhla trn z paty ohledně bydlení nájemníků z našeho domu. Nejprve jsem panu majiteli firmy začala mazat med, jak přednostní dodávkou bytového domu pomohl firmě Reality Trading a hned potom jsem zavedla řeč, co by řekl dalšímu kšeftu. Nebude tak lukrativní, spíš normální, ale také dost velký. Řeč byla o netradičním projektu objektu vysokoškolských kolejí. Můj návrh počítal s menzou přímo v objektu a nestandardním členěním pokojů. Místo obvyklé králíkárny jsem chtěla pohodový dům s pohyblivými stěnami, umožňujícími měnit dispozice pokojů podle potřeb a nálad obyvatelů. Stěny je umožňovaly dělit i spojovat, vytvářet individuální pokojíčky i pokoje pro pracovní party. Objednaný architekt pan Kolísko kroutil nevěřícně hlavou, ale na moji koncepci přistoupil, začal ji rozvíjet a zdálo se mi, že v tom našel i zalíbení. „Vy že nestudujete stavební?“ chtěl vědět. A nechtěl uvěřit, že studuji hnojárnu. „Měla byste změnit obor,“ nabízel mi. „Máte talent na avantgardu, ale - bude to asi dražší než obvyklé řešení.“ „Levná králíkárna by studenty stále frustrovala,“ namítla jsem. „Proč to rovnou nepostavit pořádně? Tohle přece vypadá pohodově, ne?“ „Kdo to ale bude platit?“ zajímal se. „To není moje starost,“ ujistila jsem ho. „Dělám jen prostředníka, jako už jednou. Za provizi, jak jinak. Ale má to být pro studenty a dostala jsem za úkol posoudit a případně vybrat nejvhodnější projekt. Jako studentka snad vím, jak by to mělo vypadat, aby to bylo pro študáky nejvhodnější.“ „Jako studentka... myslíte si, že v tom komplexu budete také bydlet?“ „Když se to stihne postavit, než vystuduji - proč ne? Ačkoliv mám v současné době príma podnájem u paní Hanuškové, který nemíním jen tak opustit.“ „Takže si to ani nenavrhujete pro sebe?“ „Kdo ví?“ Pak jsme se rozloučili. Odešel domů, aby se na to podíval v klidu, bez ovlivňování. Když se mi ale druhého dne ozval, povzdychl si do telefonu: „Předběžně jsem vám to spočítal, ale vyjde to hodně draho. Kdo to má financovat?“ „To není moje starost,“ opakovala jsem mu. „Převezmete tu zakázku?“ „Myslíte, že ji dostanu zaplacenou...?“ „To vám mohu zaručit,“ ujistila jsem ho. „Jaké je číslo vašeho konta, kam bych to měla poslat?“ Nadiktoval mi číslo. V téže chvíli mu na něm naskočila žádaná suma, zaokrouhlená na tisíce nahoru. Na jednoduché příkazy jsem Vojtěchovu asistenci ani nepotřebovala. „Pane Kolísko, máte ty peníze na kontě. Můžete se do toho dát. Věřím, že se tomu věnujete poctivě, jen vám musím sdělit, že vám firma slibuje prémii, když to bude podle našeho projednání. Já teď musím jednat dál.“ „Můžete se na mě spolehnout,“ ujistil mě. Rozhodila jsem sítě k nákupu pozemku. Sehnat pozemek v Praze není maličkost, ovšem ne pro toho, kdo má přístup do všech úřadů, katastrálním počínaje. Vhodných míst jsem našla hned několik - stály na nich sice domy, ale zanedbané a dalo by se říci - zchátralé. Rozhodla jsem se kontaktovat jejich majitele. Ani jsem na to nemusela žádat o pomoc Vojtěcha, stačilo mi porovnat databáze katastrálního úřadu a telefonních operátorů s registrem obyvatel. S výběrem jsem byla hotová brzy. Neměla jsem zájem o pozemky kdekoli v Praze, ale co nejblíž fakulty - a tady tolik vhodných míst nebylo. Začala jsem obtelefonovávat lidi ze svého poměrně krátkého seznamu. První majitel mi sprostě vynadal, co se to opovažuji ho obtěžovat, a než jsem řekla jediné slovo, zavěsil. Odsunula jsem ho na konec pořadí. Kdyby nic jiného nevyšlo, vrátím se sem a zkusím přesvědčování většími kalibry. Druhý hlas patřil již starší majitelce zchátralé vily, stojící ve velké zahradě. Vyslechla mě velice pozorně, ale řekla mi, že vilku prodat nemíní, neboť v ní žila celý svůj život a nechce se na stará kolena stěhovat do cizího. A mám si prý počkat, až vilku zdědí její syn, ten by mi ji prodat mohl, je to takový větroplach. Omluvila jsem se jí tedy za obtěžování a zavěsily jsme současně. Vyškrtla jsem si ji ze seznamu úplně - sem se vracet nebudu. Třetí hlas patřil mladému muži, který zdědil zchátralou nemovitost, ale nechystal se ji prodat. Starý barák chtěl zbourat a postavit větší, měl už pár let připravený podnikatelský plán a nemínil na něm nic měnit. Omluvila jsem se mu a zavěsila. Měl v telefonu hrozně ostrý hlas, až mě mrazilo. Jestli měl skutečně podnikatelský plán připravený už pár let, pak ho musel rozpracovávat dříve než barák zdědil. Nedivila bych se ani, kdyby tomu dědictví trochu napomohl. Ani jsem neměla touhu pátrat po tom dál, měla jsem nepříjemný pocit, že bych pravdu ani neunesla. Počet vyhlédnutých míst měl k nekonečnu nekonečně daleko a každým odmítnutím se o jednu položku snižoval. Čtvrtý hlas patřil nerudnému sprosťákovi, který mi vulgárně vynadal, aniž by si dal vysvětlit oč jde. Lidé jsou někdy drsnější. Budiž. Když jsem se dostala ke slovu, oplatila jsem mu stejnou ráží - ačkoliv jsem měla na výběr jen setinu jeho munice, některá slova byla na mne přece jen příliš drsná. Než se nadechl k protiútoku, zavěsila jsem. A docela by mě zajímalo, jak dlouho asi nadával, než si uvědomil, že plýtvá municí do vzduchu. Páté telefonní číslo patřilo hlasové schránce. Ty přímo zbožňuji, ale překonala jsem se a namluvila jsem maximálně stručný vzkaz s nabídkou. Pak jsem zavěsila. Zbývala mi dvě místa, jejichž majitele jsem v žádném telefonním seznamu nenašla. Že by neměli telefony? Možné to je. Znamená to navštívit je osobně. Když ale něco chci, musím pro to také něco udělat. Chystala jsem se vyrazit tam osobně, když mi náhle zazvonil mobil. Postarší pán se mě zdvořile ptal, jestli jsem to opravdu já, kdo mu zanechal na záznamníku tu nabídku ke koupi jejich domku. „Ano, byla jsem to já,“ potvrdila jsem mu. „Víte, my už nemáme sílu náš dům udržovat,“ přiznal pán. „Budeme se stěhovat ke dceři, tady v Praze už to pro nás není únosné. Ale k čemu to potřebujete vy? Ten dům je starý, potřebuje celkovou rekonstrukci a ani ta není jistá, statik se nad tím dlouho rozmýšlel, než se uvolil ji schválit.“ „Nechceme dělat rekonstrukci,“ řekla jsem. „Potřebujeme jen stavební pozemek.“ „Chcete snad ten dům zbourat?“ znejistěl. „Ano. Chceme tam postavit něco většího,“ přikývla jsem. „A co to má být, smím-li se zeptat?“ „Studentské koleje.“ „To chcete vydělávat i na studentech?“ zhrozil se docela upřímně. „Nechceme,“ opáčila jsem. „Jsme nevýdělečná nadace, chceme jim spíš pomáhat než na nich vydělávat.“ „To by... to by byla jiná,“ oddychl si pán. „Máte nějakého sponzora?“ „Ano, máme sponzora,“ ujistila jsem ho. „Váš pozemek má výhodu, že je v dosahu fakulty...“ „Ale takové koleje... to by byla větší stavba než vila, že? Kolem našeho domu je ale velká zahrada...“ „Víme o ní,“ přisvědčila jsem. „Ale mám tu poznámku, že tam jsou jen samé přestárlé stromy.“ „To je pravda,“ uvažoval. „Asi bude lépe, když se odstěhujeme ještě dřív, než se do toho pustíte. Víte, ty stromy jsou staré, ale my s manželkou také. Zvykli jsme si na ně. Ale chystáme se tak jako tak odejít k mladým... přece je lépe žít mezi svými než sami... Naše dcera je ta nejhodnější dcera na světě, zeť je také hodný, budeme nablízku vnoučat a nebude nám s nimi špatně... my vám to asi prodáme...“ „Pomůžete dobré věci,“ ujistila jsem ho. Dohodli jsme si schůzku a mohla jsem panu Kolískovi upřesnit zadání projektu. Beztak tvrdil, že projekty se musí dělat na míru podle lokality. Když jsem po chvíli Vojtěchovi sdělila, jak pokračuji, všechno mi schválil. „Rozjeď to,“ povzbudil mě. Rozhodla jsem se prostudovat si české právo. Tvrdí se, že to někteří zvládnou i za půl roku, proč se toho bát? Šlo mi teď všechno levou rukou, škola mi nedělala problémy. Vojtěchovy dary byly opravdu zázračné. Přitom jsem se pod jeho vedením skoro neustále věnovala nejmodernější válečné technice. Tvrdil, že vojenský pokrok nesmíme zanedbat, protože směřuje stále k větším a větším lumpárnám. Poslední objevené novinky, dosud jen testované v tajných armádních laboratořích, byly asi nejpodlejší od Hirošimy. Vojtěch mi je ukázal jako prvnímu z Virtuálů. „Poslyš, co máš s tímhle v úmyslu?“ zeptala jsem se ho. „Zatím nic,“ odvětil skoro lhostejně. Lhostejný ale být nemohl. Mě ta novinka rozhodně lhostejnou nenechala. „Řekneš to aspoň svému Učiteli?“ „Bude druhý - po tobě,“ ujistil mě. „Ale chtěl bych si to nejprve sám promyslet.“ „Co na tom chceš ještě promýšlet?“ „Musím se nejprve vyrovnat s tím, co se stane, až tohle někdo poprvé použije proti lidem,“ řekl. „Uznej, že je to příšerná prasárna!“ Uznala jsem to. „Ale víme přece i o dalších, stejně nelidských zbraních,“ popíchla jsem ho. „Lidi si na sebe vymysleli tolik příšerností, že obyčejné plynové komory jsou proti nim pohoda.“ „Uvidíme!“ odvětil na to zachmuřeně. „Promyslím si to, zapojím do toho Japonce, pak snad uvidíme, co s tím.“ „A co já?“ nadhodila jsem. „Postav ty koleje,“ vrátil mě do Prahy. „A snaž se je pokud možno urychlit, dokud na ně máš peníze.“ „Mám to dobře spočítané, ještě mi zbude,“ zarazila jsem se. „Počítáš pořád s pevnou měnou?“ namítl. „Ty ne?“ „To je současnost,“ odvětil. „O budoucnosti neuvažujeme, ale ta nás dostihne, ať si ji představujeme jak chceme růžově.“ „Aha!“ pochopila jsem. „Něco se chystá?“ „Už dlouho,“ řekl chmurně. „Ale co budeme dělat se studentskými kolejemi, kdyby měla nastat opravdová bída?“ „I kdyby nastala opravdová bída, studenti musí studovat,“ řekl. „Oni to vydrží, ale bez nich by byl brzy konec. Větším zločinem Germánů než Heydrichiáda bylo v Čechách zavření vysokých škol. Naštěstí trvalo jen šest let. Třikrát tolik by už byla katastrofa.“ „Český národ přežil i dobu temna, kdy inteligence buď zmizela, nebo se poněmčila. Češtinu udržel i nevzdělaný venkov!“ připomněla jsem mu. „Zázraky se neopakují,“ zahučel. „Takže to nebyl žádný zázrak, když se opakoval ještě u Srbů!“ „Ano,“ připustil. „Jenže ty národy mohly převzít vzdělanost alespoň od sousedů. Kdyby bída zasáhla celý svět, nebylo by odkud - ani co - přebírat.“ „S našimi pagodami...“ namítla jsem. „Zřejmě předpokládáš, že to přečkají počítače. A zejména naše mizivá menšina.“ „Proč by to neměly přečkat?“ „Nemusí být pro ně elektřina. Já zabezpečený jsem, ale kdybych zůstal sám...“ „Měli bychom se tedy poohlédnout po něčem, co by...“ „Snažím se,“ ujistil mě. „Ale ty se teď věnuj kolejím.“ „Ty jsem si přece nevymyslela já, ale ty!“ „Vím,“ přikývl. „Ale jen ty je můžeš uskutečnit.“ „Dobře, budu se snažit.“

13.6.2010 9:32:41