AUTOBUS

Somálsko Vyběhat v Čechách papíry, potřebné k zahájení větší stavby, není nic jednoduchého, ale naštěstí jsem mohla počítat s pomocí pana Dvořáka, který v tom uměl chodit. Za provizi se toho chopil, ačkoliv jsem mu nenabízela trojnásobek, jako prve firma Reality Trading. „V dnešní době je každý kšeft vítaný,“ zhodnotil to znalecky. „A tohle nebude žádný obytný dům, ale přímo stavební lahůdka. Se divím, že na to někdo má v dnešní době peníze.“ Zálohu ale dostal v požadované výši, takže musel s divením přestat. Peníze zkrátka byly - jen kdyby věděl, že moje! Pořád jsem před ním hrála komedii o zprostředkování za provizi, na což on velice ochotně přistoupil - nevypadalo to ani moc podezřele. Zahájení stavby neoddaloval, přibral pár zaměstnanců a stavební práce brzy započaly, sotva se stihli dosavadní majitelé odstěhovat. Věnovala jsem se tomu více než všemu ostatnímu - školu jsem ale nezanedbávala, to byl teď můj hlavní úkol. Naštěstí jsem se učení mohla nerušeně věnovat po nocích, kdy Ivana klidně spala a navíc se po rozjetí stavby většina starostí přesunula na stavební firmu pana Dvořáka, takže jsem se mohla uvolnit ještě víc. Vojtěch mě ale upozornil na něco, čemu bych ani nevěnovala pozornost. „Somálští piráti unesli loď s nákladem potravin, plující pod vlajkou Libérie,“ zněla stručná zprávička ze světa. Nezveřejnily ji všechny deníky a nestála za pozornost ani všem televizím. Somálští piráti už zkrátka nikoho nezajímali. Zajímali ale Vojtěcha a to tak, že považoval za nutné mě na to upozornit. „Odlišuje se to od jiných takových únosů?“ chtěla jsem vědět. „Zdánlivě ne,“ řekl Vojtěch. „Ve skutečnosti tam o něco půjde. O tu loď se nezvykle zajímala tajná služba CIA již při nakládání v Číně a ještě víc během vynucené zastávky v Indonésii, kde museli opravit poškozené stroje. Ta vynucená zastávka byla sama o sobě podivná nebyla, ale aktivity CIA jí dávají tajemný význam, zejména když tím neskončily. Další okolnosti jsou v tom světle ještě podezřelejší. Americké válečné lodě tu loď doprovázely většinu cesty, skoro až k Africe. Tam se od ní náhle odpojily a ponechaly ji v nejnebezpečnějším úseku bez ochrany.“ „To mi připomíná Šípkovou Růženku, kterou opatrovali po šestnáct let, aby ji v kritické chvíli v předvečer věštby ponechali bez dozoru.“ „Tohle není žádná pohádka. U Somálska jde už dlouho lidem o krk.“ „U ostatních lodí to bylo jinak?“ „U Somálska hlídkují válečné lodě více zemí světa, jenže je mnohem těžší odlišit piráty od běžných rybářů než válečnou loď od obchodní.“ „To vím, piráti mají stejné čluny jako rybáři, zatímco siluety válečných lodí se dají rozeznat na několik kilometrů.“ „Ano, ale... nebývá obvyklé, aby válečné lodě nějakou loď po většinu cesty doprovázely a pak ji prostě předhodily pirátům. Podle rozkazů, které jsem zachytil, to nebyla náhoda, ty lodě ji tam ponechaly úmyslně. Myslel jsem, že je to léčka na piráty, ale ti se lodi zmocnili příliš hladce a dovlekli ji do přístavu, aniž by se o ně zajímalo více než pár nezúčastněných satelitů.“ „Říkáš - schválně...“ uvažovala jsem. „Třeba se rozhodli tu loď využít jako záminku k nějaké akci?“ „Těch už mají víc než potřebují,“ namítl. „Tohle je něco jiného, jenže zatím nevím co.“ „Takže to budeš sledovat?“ „Jistě,“ ujistil mě. „Je mi to podezřelé. Nic víc - ale stačí to.“ „A co tajné laboratoře?“ obrátila jsem rozhovor jiným směrem. Vojtěch se toho chopil a chvíli jsme se zajímali o tajné vojenské projekty směřujících k novým zbraním. Už po několikáté jsem si přitom říkala, že jsem rozhodnutím věnovat se zbraním hodně přestřelila. Některé zbraně byly opravdu eklhaft a navíc se daly proti lidem použít i v míru - bohužel dostávaly nejvíc peněz. Nač asi mohou být mikrovlnné zbraně, laděné tak, aby nezabíjely, jen zasažené lidi sterilizovaly, aby nemohli mít děti? To přece nejsou zbraně do první linie, když se jejich účinky projeví až po letech! Tím víc z nich čiší zákeřnosti proti nespokojeným občanům vlastních zemí - opravdu obludný nápad nenápadně sterilizovat demonstranty, aby si již nemohli vychovat následovníky! Koho zajímá, že někteří v davu dostanou menší dávku, takže se jim pak děti narodí, jenže handicapované zrůdičky? Kódové označení toho příšerného projektu je Boží trest . Kdo si tady hraje na nadpozemskou spravedlnost, sám by potřeboval řádně ztrestat! „Nešlo by to pozměnit, aby část záření dostali i ti, kdo s tím budou zacházet?“ ptala jsem se v bláhové naději, že by to mohlo projekt potopit. „Myslíš vojáky, kteří to mají obsluhovat?“ vzdychl si Vojtěch. „Ti přece ve městech schytají všechno záření odražené od budov. Nepoznají to hned, až za pár let, až budou marně obléhat sexuology, proč jsou neplodní. Ale ani pak je nenapadne spojit si to se službou vlasti. „To je tedy dvojnásob zákeřné!“ rozčílila jsem se. „Takových zbraní je víc,“ přikývl. „Obyčejnými radary počínaje. Obsluha radarů přece nemívá syny - jen dcery.“ „Vždyť my ty lidi obětujeme! A co s tím chceš dělat?“ zajímalo mě. „Zatím nic,“ vzdychl si. „Máš snad lepší nápad?“ „Zatím ne,“ přiznala jsem. „Teď to nemá cenu rozmazávat,“ vzdychl si opět. „Můžeme adresně označit viníky a poskytnout právní pomoc obětem, až se budou domáhat odškodnění, pokud je to napadne, ale bude velice těžké prokázat, že jde o neplodnost z ozáření. Každý druhý lékař bude tvrdit, že je to naprosto přirozená sterilita... zejména když za ten posudek dostane dobře zaplaceno. Podle mě nepomůže ani zveřejnění tajné dokumentace. Voldemorti z toho jako vždycky vyklouznou.“ „Bestie!“ zaťala jsem bezmocně pěsti. „Pro jistotu už mám veškerou dokumentaci zkopírovanou,“ ujistil mě. „Může se to hodit třeba jako poslední kapka do přetékajícího poháru.“ „Zbývá naplnit ten pohár,“ zachvěla jsem se. „Jenže - nebude příliš drahý? A kolik lidí to odnese?“ „Nevím,“ odvětil nepříliš jistě. „Můžeme být rádi, když to bude méně než miliarda. Munice včetně atomové je na každého člověka na světě dost.“ „Myslíš?“ otřásla jsem se. „Asi tak dvacetkrát,“ dodal. Liberijskou loď s nákladem potravin jsem se snažila nějakou dobu sledovat. Pokud vím, Vojtěch dělal totéž, ale museli jsme to usilovně hledat po světě, z českých zdrojů se v internetu nedalo vydolovat nic. Somálští piráti tentokrát loď nevydali jako obvykle po zaplacení výkupného - ostatně, vláda Libérie se o loď zajímala ze všech vlád na světě nejméně a žádné výkupné ani nechystala. Proč by to také dělala? Ta loď měla beztak vlajku Libérie jen kvůli nižším daním - či spíše daňovým únikům. Libérii na ní patřila jen ta vlajka, nic víc. O loď, o náklad ani o posádku kupodivu nejevil nikdo zájem. Piráti ale na lodi neprodělali. Tankery plné ropy přepadávali jen kvůli výkupnému, o ropu samotnou zájem neměli - co by s ní také dělali? Liberijská loď ale byla plná potravin a ty se daly zpeněžit i v samotném Somálsku. Piráti loď vyložili a potraviny se zakrátko objevily nejen na domácích trzích, ale i v okolních zemích. To bych docela brala - jako potravinová pomoc by to aspoň pomohlo hladovějícím. Nedalo se čekat, že to piráti dělají jako charitu z bohulibých úmyslů a nezištně, jistě se na tom také pěkně napakovali, nicméně zvýší-li se někde množství dostupných potravin, jejich cena klesne a budou dostupnější i chudším. V Somálsku je potřebných lidí hodně a levnější rýže i konzervy jim mohou prospět více než miliony dolarů výkupného, které beztak zmizí v několika málo pěkně nabitých prkenicích. Vojtěch s tímto názorem souhlasil trochu zdrženlivě. Nezdálo se mu, že se tentokrát o loď nikdo ani v nejmenším neangažuje. Somálcům to možná prospělo, ale posádka... „Podle mě v tom bude čertovo kopýtko!“ řekl opatrně. „Zatím nám nedošlo, kde vykukuje, ale jen tak to nebude.“ Nejspíš měl pravdu. Jen sám netušil, jakou. Přes den jsem teď nejprve navštěvovala školu, pak jsem čistě ze zájmu kontrolovala stavbu a teprve večer jsem se začala učit. Internetem jsem se toulala kdykoliv to šlo - za jízdy tramvají a metrem, při jakémkoliv čekání a zejména v noci - učení se s internetem dalo krásně multiplexovat. Co by za tuhle možnost dali jiní! Vojtěch to měl jednodušší, byl na internetu pořád. Samozřejmě byl rychlejší než já, ale to bylo jeho podstatou, závidět mu by mě ani nenapadlo. Stavba studentských kolejí se ale začala nečekaně prodražovat. Pan Dvořák v tom byl nevinně. Podražil nejprve benzín a vzápětí poté materiál. Myslela jsem si původně, že mám rezervy dostatečné, ale ceny šly nahoru příliš rychle. Pan Dvořák přišel se vstřícnou nabídkou nahradit kvalitnější materiály levnějšími, ale to jsem odmítla. Dokud to rezervy mohly pokrýt, nechtěla jsem ustupovat od kvality. Vojtěch mi sliboval přidat peníze, kdyby dědictví nestačilo, ale i na to bych přistoupila jen v krajní nouzi. Zatím to byly jen menší komplikace, ale kdyby to pokračovalo tímto směrem dál, asi by mi ani miliony nevystačily. Pan Dvořák to částečně vyřešil tím, že materiál nakoupil dopředu a skladoval jej na pozemcích, které k dalším stavbám teprve připravoval. Musel tam ovšem zajistit hlídání, aby někdo materiál nerozkradl. Zaměstnal tím hlídače, ale přišlo ho to levněji. Nejistá doba vždycky přeje hlídačům, hlavně aby to Dvořák stihl postavit dřív, než mi dojdou peníze! Nezáleželo to teď ale na mně, nezbývalo mi než se obrnit trpělivostí. Ano - ale trpělivost se počítá mezi ctnosti. A což teprve trpělivost u toho, kdo žije zrychleným životem, kdy se den zdá být měsícem a měsíc věčností! Vždyť jsem předtím neměla trpělivost ani na dodržování pitomé diety, až jsem dopadla jako hrošice! Trpělivost se u mě opravdu podobala kouli na noze! Nakonec mi nezbylo, než se vrhnout na něco jiného a snažit se některé věci prostě odsunout tak daleko, jak jen to půjde. Nejlépe bude zavěsit je do čekací smyčky a počkat, až sama vyprší. Naštěstí tyhle čekací smyčky fungovaly naprosto spolehlivě - bodejť ne, když se neukládají do paměti lidské, ale do přesné paměti hintysu. Byly proto tisíckrát výhodnější než různé připomínací bločky, které člověk někam založí, nemůže je najít a spolu s nimi prošvihne i spoustu toho důležitého. Zlatý Vojtěch, že mě pozval mezi Virtuály! Zavěsila jsem tedy stavbu a věnovala se více učení. Nebylo by špatné složit nějaké zkoušky před termínem? Většina studentů to nedělá, ale když už mám tyhle možnosti... Jde se na to, Kateřino! Vojtěchova pravda znenadání vyplula na povrch v příšerné nahotě. Chyba byla, že jsme to nezjistili včas. Omlouvalo nás jediné: původci té barbarské akce si dávali kromobyčejný pozor, aby se nic z toho nedostalo na internet a při přípravě a projednávání nejspíš vůbec nepoužívali počítače, takže jsme je prostě nemohli odhalit. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. První zprávy hovořily o neznámé, záhadné a nečekaně smrtící epidemii, která nenadále vypukla v Somálsku a Etiopii a jako středověká morová rána zachvátila města i osady. Všude v domech, na ulicích i na cestách umíraly v těžkých křečích statisíce mužů i žen, mladých, starců i dětí. Nemoc během půldne vyhubila celé rodiny, domy i vesnice. Stovky lidí v panice prchaly z měst do volné přírody, kde často bez pomoci umíraly. S lékařskou pomocí to ostatně nevypadalo valně ani ve městech. Umírající i mrtví leželi jen tak na ulicích, zbylí je obloukem obcházeli a neodvažovali se k nim ani přiblížit. Nemocnice i útulky charity zely prázdnotou. Byly nejen bez pacientů, ale i bez personálu. Nemoc propukala tak náhle, že postižení nestačili dojít ani k lůžku, leželi na místě, kde je to zastihlo. Při tak plošné katastrofě nikdo umírajícím nepomáhal. Vyřazené nemocnice nefungovaly a pokud ojediněle přežili lékaři, byla pomoc tolika lidem nad jejich síly. Nejhorší to bylo podle všeho v Somálsku. V sousední Etiopii, zejména v Ogadenu, propukla nemoc také, ale tam zůstaly nějaké provozuschopné nemocnice a obětí bylo mnohem méně. Dalo se říci, že v Etiopii bylo jen tolik procent obětí, kolik procent to v Somálsku ušetřilo. Zajímavé bylo, že přeživších se nemoc ani nedotkla. Ne že by měli slabší příznaky a pak ji nějak zázračně překonali, od začátku do konce byli naprosto v pořádku. Často šlo o cizince, lékaře z nemocnic a humanitární pracovníky, ale bylo zde příliš mnoho výjimek, než aby to bylo pravidlo. V jedné nemocnici přežívali lékaři bez nejmenších příznaků, v sousední, oddělené jedinou zdí, nemoc vyhubila všechny - od domorodého personálu po evropské lékaře i kněze. Nemoci podléhala i zvířata, ale i zde bylo příliš výjimek, než aby se to dalo považovat za pravidlo. Zatímco divoká zvířata tolik neutrpěla, hromadně hynuly krysy, psi a kočky. Byly to apokalyptické obrazy a těch pár reportérů, kteří za záhadných okolností zůstali naživu, posílalo do světa otřesné reportáže. Ve světě propukla vlna ochoty pomoci různého druhu. Pořádaly se sbírky, nabízeli se dobrovolníci. Potíž byla jiná. Ačkoliv nemoc v první vlně vyhubila většinu obyvatelstva Somálska a část obyvatel Ogadenu v Etiopii, očividně nepřestávala. Propukala čas od času i mezi zbývajícími, zdánlivě zdravými. Po ránu vstal člověk plný síly, po obědě v křečích zkolaboval a do večera se připojil k tisícům ztuhlých mrtvol. Nikdo se neodvážil do oblasti poslat ani dobrovolníky a světová pomoc tak uvázla za hranicemi Somálska. Byla jsem zabraná do školy a nesledovala jsem to, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se tomu měla věnovat přednostně. Zajímal se o to přece Vojtěch a ten by jistě dokázal zorganizovat účinnější pomoc než kdo jiný, kdyby to bylo možné. Vojtěch mě ale uprostřed přednášky vyburcoval, abych se s ním spojila, protože přišel na něco důležitého. Postačí, když s ním budu v multiplexu, přednášku jistě stihnu i na zbytek své pozornosti. Rozdělila jsem se. Seděla jsem dál na přednášce, na to mi stačila část multiplexu. Větší částí jsem se spojila s Vojtěchovi. Navedl mě do notebooku na stole primáře nemocnice ve městě Kismaayu, pět set kilometrů od Modadiša ve směru ke Keni. U notebooku seděl mladý, sympatický lékař s drátěnými brýlemi lennonkami a vyděšeně zíral na obrazovku. Viděli jsme ho pomocí web-kamery a jeho zděšení jsem pochopila po letmém omrknutí situace. Na obrazovce stálo na obvyklém windowsím pozadí okno s nápisem. „Pane Marceli d'Avigny, můžete nám věnovat pár minut svého času?“ Francouzsky jsem sice neuměla, ale překládalo se mi to jistě správně. Pod tím byl další text drobnějším písmem: „Chtěli bychom pochopit, co se tam u vás děje a případně vám pomoci. Nelekejte se, že se na váš notebook připojujeme, aniž byste měl přípojku na internet. Situace ve vaší zemi nás nutí použít mimořádné spojení. Nemusíte nic psát, zapnuli jsme si váš mikrofon, můžete na nás rovnou mluvit.“ Lékař ale civěl na obrazovku neuvěřitelně dlouho - neuvěřitelně pro nás, ale museli jsme počkat, až mu to dojde. Konečně se pohnul a třesoucím se hlasem se zeptal: „Kdo jste?“ „Ti, kdo vám chtějí pomoci,“ odpověděl mu Vojtěch současně hlasem z miniaturních reproduktorů notebooku a pro jistotu i textem na obrazovce. „Nerozhoduje, že jsme daleko od vás. Umíme se připojit k vašemu počítači a chceme vědět, co se tam u vás stalo a jak bychom vám mohli pomoci?“ „Jak to? Vždyť žádnou přípojku nemám!“ „Nespojuje nás internet ani jiná veřejná síť,“ ujistil ho Vojtěch. „V této chvíli to ale není podstatné. Když s námi budete spolupracovat, dozvíte se to brzy, ale máme teď důležitější otázky. Co se tam u vás vlastně děje?“ „Řádí tady nějaká neznámá nemoc!“ odpověděl konečně lékař k věci. „Lidé umírají, nikdo neví proč...“ „Něco už o tom víme,“ přerušil ho Vojtěch. „Máte nějaké tušení, proč jste vy sám až doposud naživu? Musí to mít nějakou souvislost!“ „Možná, ale neznám ji,“ odpověděl Marcel d'Avigny. „Bakteriologické testy jsou negativní, musí to být virus. Ale to je všechno, co o tom vím.“ „Kdo všechno u vás přežil?“ zeptal se ho stručně Vojtěch. „Kromě mě jen pár lidí, většinou nejchudších domorodců,“ odvětil rychle Marcel. „V prvních hodinách to bylo příšerné, ale pořád není všemu konec, neustále umírají další. V celé nemocnici jsem sám. Přitom se mi nezdá, že bych byl obzvlášť odolný. Měl jsem minulý týden strašný průjem, nejedl jsem a cítím se pořád ještě slabý, ale ta nemoc se mě ani nedotkla.“ „Nic jste nejedl?“ zachytil se toho Vojtěch. „To by mohla být ta stopa! Nedorazila do vašeho města nedávno větší zásilka potravin z Mogadiša?“ „Něco sem přivezli obchodníci,“ souhlasil Marcel. „Ale já jsem nemohl jíst, takže...“ „Takže jste to nejedl a proto jste přežil,“ zahučel Vojtěch. „Tak to není,“ namítl Marcel. „Kdo přežil první vlnu, umírá až teď, ale lidi umírají dál a bez rozdílu všichni!“ „Nedostali se někteří k těm dovezeným potravinám až teď?“ „Možná,“ připustil Marcel. „Ale ty potraviny jsou tu už týden a do včerejška z nich nikomu nic nebylo. Kdyby v nich byla nemoc, propukla by nejméně o týden dřív!“ „Možná,“ připustil Vojtěch. „Nestalo se u vás v poslední době ještě něco dalšího, co by tu nemoc pomohlo vysvětlit?“ „Domorodci ve městě tvrdili, že krátce předtím v noci kroužila poblíž hranic Keni nějaká cizí letadla a že tam pršelo něco kyselého. Vítr foukal k nám, po ránu byl ve městě podivný zápach, ale ten už mohl pocházet z prvních stovek mrtvých.“ „Rozumím,“ odpověděl suše Vojtěch. „Jed z letadel...“ „Tak to nebude,“ namítl rychle lékař. „Jed by zabíjel všechny stejně! Zvířata i lidi! Tohle má opravdu charakter nemoci!“ „Není to obyčejný jed, Marceli!“ dodal Vojtěch - a nejspíš jen já jsem si všimla, jak váhal nad každým dalším slovem. „Je to binární jed,“ pokračoval Vojtěch. „Skládá se ze dvou složek. Samy o sobě jsou neškodné, ale když se spojí, vznikne prudký jed. Proto někteří lidé zdánlivě bez příčiny přežívají. Déšť z letadel je jedna složka. Dýcháš ji jako všichni, ale sama nikomu neškodí. Nikomu, kdo v těle nemá druhou složku. Ta je zřejmě v potravinách. Samotná je stejně neškodná jako první. Můžeš je jíst týdny podle libosti, nic se neděje. Pak přijde podivný déšť a složky se spojí, třeba až v těle. Vznikne smrt. Podivná, neznámá nemoc!“ „To je jen nevěrohodná spekulace!“ bránil se tomu uvěřit Marcel. „To není spekulace!“ odvětil Vojtěch. „Nevíš, kdo jsem, Marceli! Přivedl jsi mě na další stopu, vím tisíckrát více než před hodinou. Učitel už souhlasí, abychom tě přijali mezi Virtuály. Je to mimořádná situace, pak to pochopíš. Kateřino, zkus mu to za mne vysvětlit. Já teď musím...“ „Počkej!“ vyjekla jsem jen pro něho. „Chceš něco dělat sám?“ Okamžik zřejmě přemýšlel, až mi přejel po zádech mráz. Znamenalo to, že Vojtěch ani se svou podstatou nestíhá odpovědět! „Dobrá, multiplexuj se na mě, ukáži ti, co jsem se právě dozvěděl,“ ustoupil stejně rychle jenom pro mě. Pětinou multiplexu jsem stačila sledovat přednášku v Praze. Pětinou jsem zůstávala v Marcelově notebooku a zbytek jsem měla pro skok do pelenitového světa za Vojtěchem. Rozdělila jsem se. „Marceli, hodně jsi nám pomohl,“ pokračovala jsem zatím v konverzaci s mladým lékařem. „To nic nebylo,“ namítal. „Ale vážně, kdo jste?“ „Jsme Virtuálové,“ odvětila jsem. Vojtěch říkal, že Marcela vezmeme k nám, zasloužil si tedy pravdu. „Pohybujeme se pomocí vlastního propojení po procesorech počítačů. Pomohl jsi nám vyřešit Somálskou záhadu, nabízíme ti za to přijetí mezi nás. Co to znamená, to ti ještě vysvětlím, ale teď tě prosím, pokus se varovat lidi, kterých se to zatím nedotklo. Rozptýlili kolem vás letecky první složku jedu, Proti ní se nedá nic dělat, ale nebude to ani nutné, sama o sobě je neškodná. Druhá složka je někde v potravinách, v rýži nebo v konzervách. Zpočátku byla také neškodná, ale teď hrozí jejich smrtící spojení. K záchraně životů ale postačí vyhnout se jen nedávno dovezeným potravinám, i těm donedávna neškodným. Mohl bys v tomto smyslu varovat lidi kolem sebe?“ „Zkusím to. Počkáte na mě, když nechám zapnutý notebook?“ „Nenechávej zapnuté nic. Zavěsím se na tebe částí své pozornosti a až zapneš počítač, objevím se ti,“ ujistila jsem ho. „Máme takové možnosti.“ „Kdo vlastně jste?“ opakoval otázku. „Já jsem studentka z Evropy,“ prozradila jsem mu. „Ale teď už běžte, víte přece, kolika lidem kolem vás to hrozí! Kdo se zmocní těch jedovatých potravin, v krátké době zemře...“ „Už běžím!“ vyhrkl. „A díky za varování!“ „Tady máš další důkaz!“ ukázal mi Vojtěch tajnou depeši, odeslanou přes satelity z nedaleko plujícího křižníku. Samozřejmě byla šifrovaná, ale to pro Vojtěcha nic neznamenalo. „Pak by ta letadlová loď měla být někde tady!“ došlo mi. „Už po ní pátrám,“ ujistil mě. „Zřejmě je dál, než kam jsem to zatím zkoušel... pozor, teď jsem ji našel... a není sama, je to celá flotila...“ „Kde jsou?“ „Plují přes oceán pryč... nejspíš na základnu na ostrově Diego García. Chápu, není vhodné, aby je tu někdo spatřil. Sledují je pomoci satelitů, to je dobrý nápad! Jsou už dál, než jsem si myslel, ale shora je to vidět líp...“ „Co chceš dělat? Zveřejnit to? Je to takové... barbarství, že tomu snad nikdo nebude věřit, to tu přece ještě nebylo!“ „Zveřejnit to? Máš pravdu, to k ničemu nepovede. Podívej se, co je tu válečných lodí! Až se binární jed přirozenou cestou zředí, vypukne obrovská humanitární pomoc. Všichni se budou předhánět, kdo pomůže víc a nejvíc budou pomáhat ti, kdo to způsobili. Svět už pevně věří historce s neznámou nemocí... ba ne, tohle chce něco víc!“ „Co - víc?“ „Na původce tak rozsáhlé hromadné vraždy už zveřejnění neplatí. Bude to chtít něco většího... Poslal jsem jim falešný rozkaz k uvedení do bojové pohotovosti, záminkou jsou jakési nejasné pohyby na čínské straně. Právě uvádějí do pohotovosti všechny protilodní rakety. Pokoušejí se přes satelit komunikovat se svým velitelstvím, ale tam sedím já jako žába na prameni. Dostali ode mě potvrzení rozkazu přípravy k obraně - tak se dnes říká všem druhům útoků včetně těch nejzákeřnějších.“ Upozornil mě jen na to, co jsem sama viděla. Sirény křižníku sháněly námořníky na bojová stanoviště, na všech kamerách byl vidět spěch a shon. Velitelský můstek byl plný důstojníků, napjatě sledujících přípravu zbraní k palbě. Zatím nevěděli, kam budou střílet, ale chystali se na to. „Předal jsem jim rozkaz z velitelství ke zničení všech cílů,“ uvědomil mě Vojtěch. „To je ale falešný rozkaz!“ namítla jsem. „Nelituj je! Bez protestu poslechli rozkazy ke genocidě Somálska!“ Ohnivá stopa provázela první startující raketu. Za několik vteřin vzlétla další a brzy nato i třetí. „Kam to ale letí?“ naléhala jsem rychle na Vojtěcha. „Naprogramovanými cíli jsou čínské vojenské lodě hlídkující severně odsud. Číňané zatím vůbec nic netuší, skutečné cíle také ne. Překvapení se jen přesune jinam.“ „Kam je řídíš?“ opakovala jsem dotaz ještě naléhavěji. „Připoj se na jednu raketu multiplexem, ale do řízení nesahej!“ vyzval mě a navedl mě správným směrem. Připojila jsem se. Kamera ukazovala svižný let střely nízko nad vlnami Indického oceánu. Zatím před kamerou nic než vlny nebylo, ale Vojtěch ji řídil s jistotou. „Vidím ji ze satelitů,“ vysvětloval mi. „Střídám je, jak se nad námi pohybují, to bys asi ani nestíhala.“ Najednou se před střelou zpoza obzoru pozvolna vynořila loď, podle veliké ploché paluby s vyrovnanými letadly letadlová. Po stranách a před ní plulo několik menších lodí jako doprovod, letadlové lodi obvykle nebývají bez ochrany. Střela si ale nevšímala těch malých a mířila neomylně jen za tou největší. Hnala se k ní nízko nad vlnami pod úrovní její paluby, radary by ji těžko zachytily, ale věděla jsem, že všechny radary široko daleko ukazují jen klidné moře. Ještě okamžik - úplně zblízka jsem spatřila nějaké námořníky, stojící u zábradlí, jak si ke mně ukazují - ti už snad pochopili, co se to na ně žene! Vířící voda za zádí - ale střela se v té chvíli snesla níž, až k vlnám, náhle do jedné v plné rychlosti narazila - a obraz rázem zmizel. Mohla jsem jen hádat, co bylo dál. Vlna střelu zastavit nemohla. Nejspíš ani záď lodi. Co ale s lodí taková exploze udělá? Vzadu jsou přece šrouby a kormidla, jestli je to vyřadí, úplně to loď ochromí! Tohle zřejmě Vojtěch myslel tím... něco většího...! Část multiplexu mi naráz zmizela, ale příliš se mě to nedotklo. V Praze pokračovala poněkud nudná přednáška. V Kismaayu se nic nedělo, lékař Marcel d'Avigny se ještě k vypnutému notebooku nevrátil, snad teď zachraňuje žijící lidi, pokud se mu podaří přesvědčit je, aby potlačili krutý hlad a vyhodili otrávenou rýži i konzervy. Křižník do této chvíle odpálil v rychlém sledu osm protilodních raket a další vyjížděly z výtahů. Zbrojíři je urychleně nasazovali na uprázdněné lafety katapultů, zatímco na obrazovkách velitelského můstku bylo vidět, jak další ještě směřují k cílům. Mladší důstojníci bouřlivě oslavovali potopení prvního nic netušícího čínského křižníku, údajně zasaženého jejich střelou, gratulovali si navzájem, pleskali dlaněmi o sebe a jejich rozjařené obličeje jásaly víc než slova. Kdyby tak věděli, co jejich střela ve skutečnosti zasáhla! Jen já jsem věděla, že všechny jejich obrazovky lžou jako denní tisk. Skutečnost byla jiná. Věděl to i Vojtěch, který ten zmatek řídil. Střel se zmocnil hned po opuštění katapultů a dal jim jiný cíl, o čemž tady ve velínu zatím nikdo netušil. Kdyby měli nažehlení a jásající mladí důstojníci tušení, kdo jejich střely řídí a kam, nefalšovanou radost z úspěchu by vystřídalo zděšení. Satelitní snímky jim shodně potvrzovaly, že právě potápějí čínskou válečnou eskadru, vyslanou do oblasti k ochraně čínských obchodních lodí před piráty. Rozkazy tedy plnili na výtečnou - netušíce, že je všechno úplně jinak. Rozkazy i satelitní obrázky jim dával Vojtěch, oni s bojovým nadšením odpalovali střelu za střelou, jenže střely krátce poté měnily směr ke stejně tak nic netušícím vlastním lodím. Nelitovala jsem je ale. Somálská města, plná mrtvol, mi bránila sdílet jejich nadšení nad dalším vražděním i soucítit s nimi, až za chvíli pochopí, co se stalo. „Vezmi si tuto střelu!“ pobídl mě Vojtěch a navedl mě do procesoru. Připojila jsem se. Kamera opět ukazovala střelhbitý let nízko nad vlnami, ale tentokrát mě sem Vojtěch pozval až na poslední fázi letu. Před kamerou se již zvětšovala silueta letadlové lodi, ale vypadala úplně jinak než před chvilkou a nebylo to jen tím, že se zkáza hnala z boku místo zezadu. Poslední tři doprovodné lodě se potápěly. Dvě šly pod vodu zádí napřed, do výšky čněly už jen přídě, ze třetí byla nad vodou už jen záď s kormidly a stojícími lodními šrouby. Letadlová loď se dosud držela nad vodou, ale z její zadní části se valil hustý černý dým, šlehaly z ní plameny a paluba se viditelně nakláněla. Loď plula zřejmě jen setrvačností, ale udržela by se na hladině asi ještě dlouho, kdyby druhá střela nemířila přímo do středu jejího trupu a za okamžik další kamera zmizela z pelenitové sítě. Takže ta zkáza bude ještě větší, než jsem čekala. Došlo mi, že potopení letadlové lodě, jejíž letadla zamořila binárním jedem Somálsko a část Etiopie, bude součástí větší apokalypsy. Vědí o ní zatím jen posádky zasažených lodí. Čínské lodě to ale nejsou. Ty jsou v bezpečí jako nikdy jindy. Zaměřila jsem se zpátky na velitelský můstek křižníku, kde probíhala další oslava úspěšných zásahů se vzájemnými gratulacemi. Pitomci! Kdyby tak věděli! pomyslela jsem si. Křižník vyplivl druhý ohnivý vějíř a chystal se k odpálení třetí várky. Co asi prolétalo hlavami těch, které zasáhla první salva? Pro některé byl ten konec rychlý tak, že si ani neuvědomili, co se děje. Ale co ti, kteří ničivé exploze přežili, jenže pak pochopili, že se jejich lodě potápějí? Dalo se čekat, že je zachvátila hrůza. Uvědomili si, že je to trest za zločiny, které krátce předtím spáchali? Nebo se cítili spravedlivě rozhořčeni ze zákeřného napadení, netušíce, se proti nim obrátily jejich vlastní zbraně? Pokusila jsem se oddělit svou část a přes pelenitovou síť zaměřit nějaký procesor na letadlové lodi. Musí jich tam být přece desítky, ne-li stovky! Podařilo se mi chytit se v jednom běžícím procesoru, nacházejícího se tím směrem, ale byl zřejmě v nějakém opuštěném počítači bez web-kamery, kde se nic nedělo. Zaměřila jsem se do nejbližšího okolí, ale i další počítače byly zřejmě bez obsluhy. Potřebovala bych se dostat jinam, nejlépe na velitelský můstek. Změnila jsem počítač znovu, ale až po šesté změně jsem se mohla podívat nějakou kamerou. Nebyla to webová kamera, ale jedna z kamer uvnitř lodi, snímající místnost plnou lidí. Jak se zdálo, nebyl to velitelský můstek, nebyla tu okna. Menší část námořníků běhala sem a tam bez určitého cíle, zatímco většina klečela na naklánějící se podlaze, někteří bušili čelem do podlahy, jiní spínali ruce vzhůru a podle všeho se modlili. Proč - to jsem pochopila z první obrazovky, ostatně na všech bylo totéž. Obrovský rudý nápis přes celou plochu: „Míra vašich zločinů přetekla! Zasloužíte si trest!“ Ach ne! pomyslela jsem si. Tohle Vojtěch přehnal! Ačkoliv - on jim to určitě napsal za sebe, kdežto oni to asi pochopili jako vzkaz od samotného Pánaboha! Koho by ale napadlo něco jiného, když se stejné nápisy náhle objevily na všech obrazovkách lodi, odsouzené k zániku? Kdo by i v této situaci zůstal ateistou? Vypadalo to velikášsky a nelíbilo se mi to, ale neměla jsem čas pátrat, jak to Vojtěch vytvořil, natož to měnit. Tyto obrazovky stejně brzy zhasnou. V té chvíli se místnost otřásla tak, že se nikdo neudržel na nohou. Do lodi se strefila další střela, už třetí v pořadí. Tři protilodní rakety, z nichž každá byla schopná poslat ke dnu během půl minuty torpédoborec, to bylo příliš i na letadlovou loď. Kamera se vzhledem k podlaze nehýbala, ale brzy bylo vidět, jak se lidé naklánějí víc a víc, aby vyrovnali sklon podlahy. Měli by vyběhnout ven, sem se brzy nahrne voda, napadlo mě. Skoro současně mi došlo, že je pro ně úplně jedno, zdali zůstanou tady, nebo se jim podaří z převracející se lodi uniknout. Z celé eskadry zbývala už jen potápějící se letadlová loď, ostatní lodě dávno mířily ke dnu. Válečné lodě neoplývají záchrannými čluny, snad mají pár nafukovacích, ale tady jsou z vlastní vůle daleko od lodních linek, těžko jim někdo pomůže. A vlny Indického oceánu v těchto místech oplývají žraloky. Litovala bych je. Kdybych v té chvíli nespatřila na obrazovce jiného, probouzejícího se notebooku doktora Marcela d'Avigny, který se právě vrátil z obhlídky města. „Čekám tu na vás!“ uvítala jsem ho, jakmile se obrazovka rozsvítila. „Obešel jsem větší část města,“ referoval mi Marcel. „Ale všude už je mrtvo. Několika lidem jsem poradil, aby se nedotýkali potravin z Mogadiša, ale ti už by se tak jako tak nedotkli ničeho. Na americkém konzulátu jsou naživu všichni, protože zásadně jedí jen potraviny, které si sami dovezli, takže jim nic nehrozí.“ „Dělají to tak vždycky?“ zeptala jsem se rychle. „O těch se to ví dlouho,“ ujistil mě. „Nikdy nekonzumují nic jiného, než co si přivezli z domova. Nejspíš mají pravdu - na mnoha místech světa by je domorodci rádi otrávili, takže je to pro ně nutné. Ostatně - nedávno prý dostali ještě přísnější zákaz, nemusíme mít o ně obavy.“ „Mohl byste aspoň zjistit, jestli je jed v rýži, nebo v konzervách?“ „Těžko,“ pokrčil rameny. „Kdyby to byl binární jed, jak tvrdíte, bylo by to možná jednoduché, stačilo by dát pokusným myším sežrat vzorek potravin - konzervy nebo rýži. Bohužel, všechny naše myši uhynuly.“ „Máte možnost dostat se nějak do Mogadiša?“ zeptala jsem se ho. „Mám automobil,“ řekl. „Benzínu moc nemám, ale toho se jedy snad nedotkly, motor to nerozežere. Myslíte, že tu už nemám zůstávat?“ „Myslím si to,“ přikývla jsem. „Vaše zdejší mise skončila, po tomhle vás tu určitě nikdo držet nebude. Vezměte si s sebou notebook, jsem na něm zavěšená a zkusím vás doprovodit do Francie.“ „Vy jste Francouzka?“ „Nejsem,“ usmála jsem se. „Francouzsky neumím ani slovo.“ „Vždyť se mnou mluvíte naprosto plynně!“ „Mluví za mě překládací program,“ ujistila jsem ho. „Jen si na to půjčuje můj hlas. Já vás zase slyším mluvit česky, ačkoliv nečekám, že byste znal jediné naše slovo.“ „Takže vy jste z Čech?“ ožil. „Ano, jsem,“ přiznala jsem mu. „Náhodou pár slov česky znám!“ blýskl se. „Byl jsem nedávno v Praze, skoro jsem tam dostal po hlavě!“ „Proč?“ zarazila jsem se. „Ale - koupil jsem si tam nějaké ruské odznáčky, takže mě Češi málem považovali za Rusa,“ odpověděl s úsměvem. „Vy je nemáte rádi... ačkoliv, to se mi to posuzuje, když nás nikdy neobsadili! Poslyšte, jestliže umíte do počítačů vstupovat i bez přípojek, nemohla byste mě doprovázet cestou?“ „Těžko!“ odvětila jsem. „Jakou výdrž mají baterie vašeho notebooku?“ „Mizivou,“ připustil. „Ale mám adaptér na autobaterii. Kdybych nechal notebook po celou cestu zapnutý, dokážete se spojit se mnou i za jízdy?“ „To je pro mě maličkost!“ odvětila jsem. „No... taková maličkost snad ne,“ řekl. „Pojedu i v noci a to jistě budete spát, ne?“ „My Virtuálové nepotřebujeme spát,“ ujistila jsem ho, ačkoliv se na to tvářil nevěřícně. „Když necháte notebook zapnutý, mohu vám pomoci hlídat. Je tu jen jeden problém. Vidím jen co zabírá kamera, nemohu se rozhlížet.“ „Ale slyšíte, ne?“ „Slyším jen co mi předá váš mikrofon,“ přiznala jsem. „Nezdá se mi ani moc kvalitní. Na běžnou konverzaci to stačí, ale na víc nemá.“ „Stejně chci jet i v noci,“ ujistil mě. „Nemohli bychom si třeba cestou povídat?“ „Můžeme,“ připustila jsem. „Když notebook otočíte kamerou dopředu, budu za vás dávat pozor na překážky.“ „Dobře, tedy ujednáno!“ chytil mě za slovo. „Naložím do auta své věci a vyrazíme.“ „Budu tedy s vámi,“ slíbila jsem mu. Drama v Indickém oceánu se mezitím chýlilo ke konci. Obrazovka, kterou jsem sledovala, se náhle odpojila, nejspíš díky přerušení proudu. Letadlová loď měla v té chvíli náklon dobrých šedesáti stupňů, což znamenalo, že je její větší část pod vodou a loď jako poslední ze své flotily nezadržitelně klesá ke dnu. Vojtěch stačil pilotovat všechny střely současně, ale určoval jim jiné cíle, než dostaly krátce před odpálením. Vojtěch to dokázal. Možná bych stihla navést jednu takovou střelu na cíl také, kdoví, možná bych jich zvládla víc, dvě až tři, ale protože nestřílela jen jedna loď, měl jich Vojtěch jednu dobu ve vzduchu současně dvacet. Vedl všechny s lehkostí, měl ale jiné možnosti. Napadlo mě, co kdyby byl na jeho místě někdo jiný? Lidé se už dlouho snaží stvořit umělou inteligenci, která by se mohla chovat podobně, ale teď tady byl jen Vojtěch. Musím mu přiznat, technicky si vedl naprosto precizně. Současně mě ale napadlo, jaká by to byla katastrofa, kdyby se umělá inteligence postavila proti lidem. U Vojtěcha se dalo čekat, že to je - nebo aspoň byl - člověk. Pravda, teď zrovna nejednal v rukavičkách, ale když jsem si představila, co nedávno tihle vojáci vyvedli v Somálsku, jednat s nimi v rukavičkách by asi nebylo správné. Jak se říká, na hrubý pytel patří hrubá záplata. Konečně Vojtěch přestal navádět zkázonosné střely. Nuceně jsme se oba přesunuli do Prahy, když v Indickém oceánu vypadly všechny počítače, kde jsme se mohli zachytit. Pomáhala jsem ještě částí své pozornosti Marcelovi v Somálsku a Vojtěch byl v satelitech, ale nejblíž jsme měli k sobě v Praze, kde jsem ostatně byla i fyzicky. „To ale byla jatka!“ vzdychla jsem si. „Na tohle snad nezapomenou,“ řekl. „Jenže to byla jen ta snadnější část, teď teprve přijde to složitější.“ „Kolik lodí jim po tom masakru zůstalo?“ zeptala jsem se ho zdánlivě nelogicky. „Zůstaly tam jen čínské, indické a ruské lodě,“ odvětil. „Všechny, které byly tak či tak zapletené v Somálské tragédii, jsou na dně. Ale ti, kdo celou tu hrůzu spískali, by klidně dali postavit nové, kdyby je někdo neklepl přes prsty. Ale já to tak nenechám, za to někdo dostane spravedlivou odplatu!“ „Tohle by asi chtělo soud, jako kdysi v Norimberku,“ navrhla jsem. „Většina soudů v posledních stovkách let byla šaškárna!“ rozohnil se Vojtěch. „Bylo v pořádku, že odsoudili pár německých grázlů, ale že nechali úplně bez trestu stejné, ne-li horší zločiny - třeba Katyň - to už v pořádku nebylo. A soudy za poslední období byly ještě jednostrannější. Sadisticky si smlsly na poražených, ale vítěze k zodpovědnosti nehnaly. Já si spravedlnost představuji jinak!“ „Teď jsi ale vítězem ty!“ upozornila jsem ho. „Budeš stejně přísně soudit i sebe?“ „Nejsem náhodou už předem odsouzený k smrti?“ cítila jsem z jeho slov úšklebek. „Dá se trestat předem za to, co člověk ještě nespáchal!“ namítla jsem. „To by ses, holka, divila!“ vybuchl. „Právě tak se po celém světě soudí! Chceš-li, dám ti takové množství důkazů, že ti jejich prostudování zabere i při Virtuálním zrychlení několik let! Na tomto světě se nespravedlivě soudí od samotného počátku a poslední dobou se to stupňuje. Ale já nechci soudit za to, co by se teprve mohlo stát! Tohle je přece čerstvý případ genocidy, za tu je třeba potrestat víc viníků, než jen ty bezprostřední!“ „Na těch lodích jistě nebyli všichni vinní!“ nesouhlasila jsem. „Museli tam být i lidé, kteří ani nevěděli, co se děje. Co o tom všem věděli strojníci ve strojovně? Všichni od posledního kadeta po kapitány a admirály jen plnili rozkazy.“ „Ano, všichni jen plnili rozkazy,“ přistoupil na to Vojtěch, ale ukázalo se, že to myslí značně ironicky. „Ano, všichni se starali jen o to, jak by je správně splnili, to znamená, aby nepřežila ani nemluvňata. Ty příšerné rozkazy jim jistě dal někdo jiný, někdo to musel vymyslet, připravit a uvést do chodu! Ale plnili je ochotně, iniciativně a s nadšením a sama jsi viděla, jak se při tom povzbuzovali! Jen si mysleli, že likvidují Číňany, kteří jim nic zlého nedělali. O smyslu akce v Somálsku ale museli vědět všichni, to se proboha nedá utajit ani před těmi strojníky! Byly to sice menší ryby, ale dravec jako dravec!“ „Jenže ti, kdo to vymysleli, budou pěkně schovaní!“ věštila jsem mu. „Jsou!“ souhlasil se mnou. „Nejsem ani zdaleka tak všemocný jako oni. Umím využít elektronické prvky, které tu byly až v posledních letech, oni se bez nich obejdou a byli tu mnohem dřív. Před tímhle protivníkem nemusím mít žádné výčitky svědomí, že bych, obrazně řečeno, mlátil slabšího.“ „Půjdeš po těch nahoře?“ zeptala jsem se ho. „Nedopadne to ale jako při každé takové příležitosti? Kolik milionů nevinných by to mohlo odnést?“ „Nejsem jako oni,“ zavrčel na mě. „Ale zabíjíš stejně lehce!“ upozornila jsem ho. „Tak lehce jako oni ne!“ ohradil se. „Dám si pozor, aby to neodnesli nevinní. Jenže nepovažuji za nevinné vojáky, kteří právě spáchali genocidu, to se na mě nezlob!“ A pak - náhle mi zmizel, prostě jsem ho přestala cítit. Zřejmě chtěl diskusi ukončit. Mlčela jsem. Co jiného...

13.6.2010 9:32:41