AUTOBUS

Marcel d'Avigny Přednáška skončila a já jsem jela domů metrem, zavěšená jako vždy na tyči. Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že jen medituji, v každém případě jsem byla duchem mimo - a to pěkně daleko. Současně jsem totiž seděla v Marcelově notebooku a objektivem jeho web-kamery pozorovala ubíhající cestu. Marcel měl naštěstí terénní vozidlo, běžné překážky by ho nezastavily, bez problémů projížděl i brody, ačkoliv zatím jen jeden, víc jich tu ani nebylo. Ačkoliv - mostů tu bylo ještě míň - tahle cesta měla k dálnici hodně daleko. Najednou - až mi zatrnulo. Za zatáčkou stálo vojenské terénní auto s maskovacím pískovitě žlutým strakatým nátěrem, před ním stáli čtyři chlapíci v maskáčích, hrozivě na nás mířili automatickými puškami a nesmlouvavě ukazovali, abychom před nimi zastavili. Mně by ublížit nemohli, ale Marcel... Ten se ale nedal vyvést z míry. „Á, máme tu nějakou kontrolu!“ prohlásil celkem klidným hlasem. V takových chvílích se doporučuje - žádné ukvapené pohyby, jinak se nedivte! Zvolna dojel až k nim a plynule zastavil. Nedalo se dělat nic jiného. „Stát! Kontrola! Vaše papíry! Kam jedete?“ vyzval ho jeden voják. Sklonil pušku, aby mohl od Marcela převzít požadované dokumenty, ale zbylí tři na nás výhružně mířili dál. Vlastně jen na Marcela, musela jsem si opět uvědomit. „Jedu do Mogadiša!“ oznámil jim Marcel. „Tam se nesmí, je výjimečný stav!“ odsekl mu voják. „Ten je všude!“ namítal Marcel. „Jedu z Kismaaya, tam je všude smrt.“ „V Mogadišu také!“ odsekl voják. „Ale tam bych se snad mohl v přístavu dostat na nějakou loď, nebo jim tam taky žádná nezůstala?“ „Na loď?“ zajímal se voják. „A proč?“ „Nevím jak vy, ale já tady končím!“ řekl Marcel. „Je to nad lidské síly! Zbyl jsem z celé nemocnice sám, nemám ani personál, ani pacienty. Všichni vymřeli.“ „Vy jste lékař?“ vyštěkl voják. „Mám to přece v dokladech! Lékaři bez hranic!“ „A nikdo tam nezůstal, kdo by vás potřeboval?“ „Jsou tam naživu Američané, ale ti mají své lékaře a zabarikádovali se v domě, aby se k nim nákaza nedostala. Dělají dobře, vyhnulo se jim to, ale se mnou nechtěli mít nic společného.“ „Jak to, že se to vyhnulo vám?“ „To nevím a nechápu!“ odvětil. „Ale nikdo už mě nedonutí, abych tam zůstal další hodinu. Podívejte se, pánové, nevím jak vy, ale já nemám na vybranou. Jedinou nadějí je pro mě loď, která popluje kamkoliv pryč. V tak těžké katastrofě byste mi měli, jako občanu Francie, pomoci, nemyslíte?“ „Moment, tohle nemůžeme rozhodovat sami!“ obrátil se voják ke svým kolegům. Pocítila jsem nedaleko procesor s pelenitovou sítí. Byl, jak jinak, v autě a někdo ho právě zapínal. Okamžik - a byla jsem v něm. Voják v autě právě navazoval rádiové spojení s někým vzdáleným. Rádio mělo procesor - aha, co šlo do éteru, se nejprve složitě šifrovalo - tím lépe pro mě! Šifrování mě samozřejmě nemohlo rozhodit, rozuměla jsem všemu. „Zajali jsme nějakého Francouze z Kismaaye,“ hlásil voják. „Tvrdí, že je lékař a prchá do Mogadiša. Je v autě sám.“ Odpověď po znatelně dlouhou chvíli nepřicházela. Odhadla jsem, že se spojují přes satelit, tady jistě žádné mobilní sítě nefungovaly. „Ví o něm v Kismaayi někdo?“ zněla odpověď. Trochu mě z toho bezcitného tónu až zamrazilo. Radši jsem vložila do přijímaného signálu zpožďovací smyčku a čekala. Nápadné to nebylo, tak jako tak tam bylo značné zpoždění. „Jen naši, co tam podle něho přežili,“ odvětil voják - a následovalo opět zpoždění. „Když o něm nikdo neví - zastřelte ho a ukliďte!“ přišel rádiem rozkaz. A sakra! Ta zpožďovací smyčka mě napadla v pravou chvíli! Naštěstí jsem si hned věděla rady, co s tím udělám. „Francouzi jsou pro nás neškodní, nechte ho jet!“ podsunula jsem místo původního rozkazu jiný obsah - přesně napodobeným hlasem toho gaunera kdesi v dálce. „Rozkaz!“ odvětil voják - a vypnul mě. Zůstala jsem v Marcelově notebooku, jehož kamerou jsem viděla, jak mu vojáci ukazují, aby pokračoval v jízdě a nezdržoval. Marcel převzal zpět papíry a klidně se rozjel. „Prošlo to docela v klidu a pohodě!“ obrátil se na mě, jakmile jsme ujeli pár desítek metrů a bylo jasné, že nás ti vojáci neslyší. „Poslyš, Marceli, to vůbec neprošlo v klidu!“ obrátila jsem se na něho vážně - žertovat se mi za této situace rozhodně nechtělo. „Ti hoši nebyli tak pohodoví, jak se ti zdáli! Máš chuť poslechnout si záznam jejich radiové komunikace?“ „Ty snad dokážeš...“ ztuhl. „Z mého notebooku? To snad ani nejde...“ „Ale jde, umím se trochu rozdělit a navštívila jsem jejich pohostinný komunikační počítač,“ vysvětlovala jsem mu. „Pro mě je snadné nejen je poslouchat, ale... uslyšíš sám! Zaznamenala jsem, jak se o tobě dohadovali, poslechni si, jak to tedy bylo a co jsem jim podstrčila!“ Přehrála jsem mu nejprve všechno, jak by to bylo bez mého zásahu. Škoda, že jsem mu přitom neviděla do obličeje, určitě parádně zbledl, jak jinak! Pak jsem mu přehrála, co slyšeli ode mne. Bylo to stejnými hlasy, ale dávalo to úplně opačný smysl. „Nebýt mě, právě by tě tam někde v křoví stříleli,“ pokračovala jsem nemilosrdně. „Což o to, tyhle jsem dokázala obalamutit, ale v Mogadišu to bude horší. Šéfové téhle hlídky si samozřejmě myslí, že jsi po smrti, jejich voják rozkaz k popravě potvrdil a kdybych to nezměnila, už by to provedli. Až se tam ale objevíš osobně, každému dojde, že to není v pořádku. Budeme muset něco vymyslet.“ „A sakra!“ zmohl se Marcel na povzdech. Nerozhodně sundal nohu s plynu, auto začalo zpomalovat, až se úplně zastavilo. „Nemohl bych to otočit na sever do hor a přijet do Mogadiša jakoby od Baidoa?“ navrhl, ale nesměle čekal, co já na to. „To by bylo prašť jako uhoď,“ zavrhla jsem to. „Uvědom si, tentokrát to prošlo jen díky tomu, že se museli dotazovat svých velitelů rádiem. Tam jsem silnější, ale kdyby na místě došlo na pušky, nepomohla bych ti! Jsem přece méně než stín!“ „To je tedy v háji!“ ulevil si. Měla jsem sice dojem, že mi to překladač upravil do slušnější podoby, než jak to vyslovil, ale to nebylo podstatné. „Budu muset zavolat o pomoc!“ rozhodla jsem se. „Ale koho?“ „Někoho silnějšího, než jsem já,“ ujistila jsem ho. Vojtěch byl naštěstí pohotově, byl na mě pořád zavěšený. Jakmile jsem se na něho obrátila, byl tu. Vysvětlila jsem mu v setině vteřiny náš problém. „Dobře, spustím to o trochu dřív,“ řekl. „Ale co?“ chtěla jsem vědět. „Já tady totiž pátrám taky,“ ujistil mě. „Částečně sedím v satelitech, částečně jsem hledal až u výrobců.“ „Dobře, ale co chceš dělat?“ naléhala jsem na něho. „Přišel jsem na něco, co jsem do této chvíle nevěděl,“ začal zbytečně zeširoka. „Nešlo by to zkrátit? Nemáme čas!“ pobízela jsem ho. „Klidně se rozjeďte a pokračujte v cestě!“ navrhl mi. „A nebuď tak netrpělivá, než naberete rychlost, může být všechno hotové a už se vám nic do cesty nepostaví!“ Pobídla jsem tedy Marcela, aby pokračoval přímo do Mogadiša, ale nedalo mi to, chtěla jsem vědět, co má Vojtěch za lubem. „Máš ponětí o nepříliš dávné krátké válce o Jižní Osetii?“ zeptal se mě. Ujistila jsem ho, že jsem ji kdysi poměrně pozorně sledovala, zejména na internetu, kde to bylo přetřásané z různých pohledů. „Stala se tam jedna věc, pro Američany velice nepříjemná,“ zaměřil mě na jedinou součást toho konfliktu. „Rusové tam ukořistili americká auta napěchovaná elektronikou. Pro ně to byl úžasný úlovek, který odmítli vydat, když je o to Američané požádali.“ „Američané tam přece oficiálně nebyli!“ „Nebyli, Rusové auta ukořistili Gruzíncům,“ souhlasil Vojtěch. „Jenže se jim dostala do rukou americká špionážní a šifrovací technika a to byl ten problém. Američané museli měnit příliš mnoho kódů, programů i hardware. Tehdy někoho napadlo, že by se to mělo lépe pojistit a tihle už jsou proti možnosti ukořistění pojištěni.“ „Jak?“ chtěla jsem vědět. „Jednoduše,“ pokračoval. „V každém autě mají nálož, která veškeré vybavení při neoprávněném zacházení rozmetá. Stačí zadat při přihlašování třikrát po sobě špatné heslo. Kromě toho to jde i na dálku a náložku může aktivovat i palubní počítač, když sám vyhodnotí, že se zařízením manipuluje neoprávněná osoba. Například když se snaží bez předběžného ohlášení počítači nastartovat motor.“ „Aha!“ došlo mi. „Takže jim vyhodíš do povětří auta!“ „Tím bych si nepomohl,“ řekl. „Ti hoši by zůstali bez aut, ale ozbrojení a rozdráždění. Musím na to jinak. Nejprve jim dám rozkaz k přesunu...“ „Bez vraždění by to nešlo?“ přerušila jsem ho rozhodně. „Nešlo,“ ujišťoval mě. „Jak říkám, napáchali by spoustu škod i bez aut, jen by byli ještě odhodlanější zabíjet. Měla bys vědět, co tu vlastně dělají, možná si ještě myslíš, že tady mají udržovat pořádek. Je to přesně naopak. Vylodili je z americké obchodní lodi v Mogadišu, aby pojistili výsledky té akce. Pod záminkou humanitární pomoci měli najít všechny, kdo to přežili - a postřílet je. A už s tím začali. Zatím co nejdál od měst jako je Mogadišo, kde zůstalo na konzulátech se satelitními mobily naživu pár desítek cizinců. Ti by o tom mohli podat nepříjemné svědectví. Ale jak už sama víš, oběti si příliš nevybírají. Francouze, o kterém nikdo neví, by zastřelili stejně snadno jako domorodce.“ „Bestie!“ komentovala jsem to. „Tak vidíš!“ usadil mě. „Čekám, až se rozjedou, aby nestihli vyskočit.“ „Jak by mohli?“ „Pár vteřin před explozí dostanou varování,“ sděloval mi. „Ačkoliv, to jim také zařizuje počítač a doba k varování se dá změnou jediné konstanty podstatně zkrátit...“ Z dálky se k nám donesla tlumená detonace... Dostala jsem od Vojtěcha plán Mogadiša se zakreslenou trasou, kudy jsme měli přijet. Marcel nebyl proti, zejména když tam byly zakreslené pozice vojenských hlídek. Nebyly všechny pohyblivé a ta stálá kontrolní stanoviště Vojtěch neměl čím vyřadit, naštěstí se dala snadno objet. V Praze jsem dorazila metrem, tramvají a nakonec i pěšky do našeho podnájmu dřív než Marcel d'Avigny do Mogadiša. Tomu ještě zbývala větší část cesty, ale teď už se mu do ní nic stavět nemělo. Bavila jsem se s ním, Vojtěch nás sledoval shora ze satelitů, ale ačkoliv i to nebylo nezajímavé, v Praze jsem se vlastní vinou trochu zapletla. Ivana ještě nebyla doma, ale paní Hanušková už nás obě vyhlížela. „Sledovala jste také zprávy, Káťo?“ vyptávala se mě starostlivě už na chodbě. „Myslím ty ze Somálska! Co říkáte té strašlivé nemoci?“ „Že to ještě bude někoho strašlivě mrzet!“ odvětila jsem neuváženě. „Cože?“ ztuhla paní Hanušková. Došlo mi okamžitě, jak pěkně vedle jsem šlápla. Paní Hanušková znala samozřejmě jen oficiální verzi té tragédie, tak jak ji podávaly naše mediální agentury. Ačkoliv - kdo kromě nás znal pravdu? „Vlastně... máte pravdu, je hrozné, že těm lidem nikdo nepomůže,“ začala má slova rozvádět - naštěstí směrem, kde mi to nevadilo. „Myslím si, že nemůže být tak velký problém doktory a všechny ostatní očkovat, než je tam pošlou.“ Prolétla jsem hlavou internetové zprávy, abych se uvedla do obrazu, jaký měla paní Hanušková. Pár bodů by mi mohlo stačit na vyžehlení šoku, který jsem jí asi způsobila. „Četla jsem někde, že je ta nemoc zatím úplně neznámá,“ odpověděla jsem jí rozvážně, abych napravila první dojem. „Nemůžete očkovat proti nemoci, kterou neznáte, to je prostě vyloučeno. Nejprve musíte získat vzorek nemoci, pak ještě nějakou dobu trvá, než se vyrobí vakcína - a je to zatím jen pár dní!“ „Ale vždyť tam umírají lidé!“ zmohla se paní Hanušková na protest. „Ano, ale teď už nejvíc na střelné rány,“ řekla jsem. „CNN tvrdí, že ta nemoc byla strašně rychlá a vyhubila všechny, kdo proti ní neměli imunitu. Teď už je tam prý více obětí násilí než nemoci.“ „Ti, co zůstali naživu, rabují, že?“ souhlasila. „To při většině katastrof bývá, černoši se vůbec nedovedou chovat civilizovaně!“ Že to bylo úplně jinak, jsem v Čechách věděla na beton jen já. Ale paní Hanušková se s námi vždycky bavila rozumně a bylo mi proti mysli nechat ji v omylu. „Vy věříte oficiální verzi z našich médií?“ zastavila jsem se a podívala jsem se na ni zpříma. Paní Hanušková zůstala na okamžik stát s otevřenou pusou, ale brzy se vzpamatovala. „Vy víte něco jiného, Katko?“ šla na to přímo. A dívala se mi přitom do očí. To se pak opravdu nejhůř lže. „Vím víc, než co se objevilo v našich novinách i v televizi,“ řekla jsem. „Sledovala jste něco v cizině, že?“ sondovala mě. „Tak nějak,“ odvětila jsem. „Myslíte si ale, že zprávy cizích novin jsou lepší než naše?“ pokusila se mě zviklat. „Noviny jsou prolhané všechny, nikde si nevyberete!“ „Novinám nevěřím,“ odtušila jsem. „Mám zprávy od jednoho známého, se kterým jsem se seznámila... na internetu. Je to lékař a donedávna bydlel v jedné nemocnici v Somálsku. Má o tom bezprostřední dojmy a některé jsou prostě příšerné.“ Drobná zaváhání v mém hlasu byla drobná jen z mého zrychleného pohledu, paní Hanušková si jich vůbec nemohla všimnout. Zaváhání v jejím hlasu byla vždycky delší. „Jak to... jak to víte, Katko?“ „Bavíme se přes síť - tedy přes internet,“ doplnila jsem rychle. „On tam má přístup na internet? No... asi by to mohl mít... Co vám o tom řekl?“ „Že to rychle vyvraždilo všechny lidi, jen co je předtím několik letadel pokropilo něčím smradlavým,“ odvětila jsem. „Přežili to jen, kdo... byli v klimatizované místnosti. Marcel d'Avigny to přežil díky operačnímu sálu, kam se to nedostalo.“ „Počkejte, ale to by... to by bylo něco jiného!“ přemýšlela usilovně. „Teď je na cestě z Kismaaye do Mogadiša,“ pokračovala jsem. „Jestli se mu podaří dostat se ze Somálska a podat o tom svědectví, bude to někoho šeredně mrzet.“ „Vy snad... vy myslíte, že to někdo... úmyslně?“ „Marcela se na té cestě už někdo pokusil zabít,“ pokračovala jsem. „To vám řekl on? Jak?“ „Má notebook napájený z automobilu a spojení i na cestě,“ ujistila jsem ji. „Věděla jsem asi jako první, že ho chtěli zastřelit.“ „Kdo ho chtěl zastřelit?“ vyhrkla. „Americká pořádková hlídka,“ uspokojila jsem její zvědavost. „Unikl jí se štěstím, ale o jejich úmyslech střílet se nedalo pochybovat.“ „Co tam ale... tak brzy...“ „Byli tam od samého začátku,“ řekla jsem. „Věděli, jak se proti tomu... kropení... chránit. Teď se tam snaží zavádět pořádek... především ale střílejí nepohodlné svědky. Také Marcela chtěli zastřelit.“ „Jak mohli vědět, jak se... chránit?“ „Dobře věděli, co je v tom... leteckém kropení,“ trvala jsem na svém. „To totiž zajišťovala... jejich letadlová loď.“ „O žádné letadlové lodi se ve zprávách nikdo ani nezmínil!“ „Protože tam byla tajně,“ dodala jsem. „Věděli o ní jen... Rusové. To už zase vím z jiné strany. Internet je rozsáhlý, ale kdo v něm umí hledat...“ „Počkejte, Káťo, co mi tady říkáte, je příliš příšerné, než aby to mohla být pravda!“ vzpamatovala se přece jen k odporu. „Chcete snad tvrdit, že tu nemoc někdo šířil úmyslně?“ „Mám vás přesvědčit, paní Hanušková?“ obrátila jsem se na ni. Bylo to příšerné a uvěřit tomu nebylo snadné. Ale když už jsem začala... „Pojďte se na něco podívat, mám to na počítači!“ Následovala mě jako ve snu do našeho pokojíku, kam jinak nechodila. Počítač už byl zapnutý, ale paní Hanuškovou ani nenapadlo, že je to plýtvání elektřinou. Než jsme vešly, připravila jsem si pár obrázků z Marcelova digitálního fotoaparátu, z jeho webové kamery a navíc ty, které jsem si sama pamatovala. Měla jsem teď dvojí paměť, jenže ta virtuální byla přesnější a dala se zobrazovat. „Tady jsou Marcelovy obrázky z Kismaaye,“ ukázala jsem jí nejprve stovky mrtvol na ulicích mezi omšelými předměstskými domky. „Hrůza!“ komentovala to paní Hanušková. „A on tam...“ „Přežil to na klimatizovaném operačním sále,“ tvrdila jsem dál, ačkoliv jsem si tou klimatizací nebyla jistá. „Kdo tam nebyl trvale, ale odskočil si v kritické době na záchod, zemřel. Zůstal z celé nemocnice naživu sám.“ „Strašné!“ vzdychla si. „Kolik klimatizovaných místností mohli asi mít v tak chudé zemi?“ „Moc nich tam nebylo,“ přikývla jsem. „Ale někteří je měli a dobře věděli, že ven nesmí vystrčit ani nos.“ „Chcete říct, že to snad někteří... věděli předem?“ „Ano. Američané,“ odvětila jsem. „Myslíte si, že by oni...“ „Tady se podívejte,“ ukázala jsem jí další obrázek. „To je jedna jejich letadlová loď. Má na palubě letadla schopná kropit lidi shora.“ „Ten obrázek máte od Rusů? Co ti tam mají co dělat?“ „Hlídkují tam společně proti pirátům. Jsou tam ještě Číňané.“ Ten obrázek jsem ovšem od Rusů neměla. Pocházel z objektivu kamery protilodní střely, řítící se proti letadlové lodi. Letadla na její palubě byla původně tankovací, určená pro doplňování paliva jiných letadel za letu, ale ke kropení jedem se dala upravit tak snadno, jako žádné jiné. Nebyla to ta největší, ale i tak se nevešla do podpalubí a musela zůstat na palubě. Zezadu byla vidět jen dvě, ale z bočního pohledu jsem pak na palubě viděla další tři. Trochu moc tankovacích letadel na jednu letadlovou loď, nehledě na to, že se s nimi na letadlových lodích obvykle nepočítá. Druhý obrázek jsem ale paní Hanuškové ukázat nemohla, bylo tam vidět, že letadlová loď hoří a to už bylo příliš silné kafe. „Ale to by znamenalo...“ podle jejího stále zděšenějšího pohledu jsem viděla, že jí všechno začalo docházet v plné syrovosti. „Proto jsem říkala, že to ještě bude někoho strašlivě mrzet!“ dodala jsem. „Jenže to záleží na mnoha věcech. Předně na tom, jestli se Marcel d'Avigny dostane do Mogadiša a pak dál na nějakou loď. Pak teprve může zveřejnit, co zjistil přímo na místě.“ „A mohlo by se stát, že by se tam... nedostal?“ „Už ho jednou chtěli zabít,“ připomněla jsem jí. „Když se v Mogadišu dostane dřív ke svým, než padne do rukou Američanům, má naději.“ „A kdyby ne?“ „Pak to zveřejním já,“ odvětila jsem. „Vy?“ vytřeštila na mě oči. „To přece... to přece nemůžete myslet vážně! Ostatně - kdo by vám to uvěřil?“ „Vy už mi to přece věříte, paní Hanušková!“ obrátila jsem se na ni. „Ale kdybyste to chtěla zveřejnit, dostanete se do strašných malérů, věřte mi! To nebude jen tak!“ „To je mi jasné,“ přikývla jsem. „Ale jak to chcete uveřejnit? To vám v žádné redakci nevezmou!“ „To vím,“ přikývla jsem. „Ale dá se to zveřejnit jinak, na internetu!“ „To se ale mezi obyčejné lidi vůbec nedostane!“ „Ale dostane!“ ujistila jsem ji. „Teď už to vědí i Japonci, čekají se mnou, až jak to dopadne s Marcelem d'Avigny.“ „Japonci jsou v Japonsku. Myslíte, že to protlačíte i mezi lidi u nás?“ „Nejen to,“ ujistila jsem ji. „Zveřejnit to je málo! Víte, co se tam stalo? Vyvraždili celý národ! Zatím se podařilo něco tak příšerného jen Hitlerovi, rozumíte? Cikány vyhubili tak dokonale, že v Německu nezůstali žádní a v Čechách nepatrná hrstka. Mnohem víc zbylo Čechů a vlastně i Židů, ale tohle? Tohle se za žádnou cenu nesmí zamést pod koberec!“ „To by se asi nemělo... ale myslíte si, Káťo, že něco zmůžete? I když to zkusíte, nebude to tak jednoduché. Oficiální média vás s tím vyhodí, tím si můžete být jistá!“ „To vím,“ odvětila jsem. „Proto tam ani nepůjdu. Půjdu tam, kde se pořád ještě dá něco svobodně sdělovat. Máte určitě pravdu, oficiální média už dávno svobodná nejsou. Ani rádio a televize. Naštěstí máme internet.“ „Ale internet to k lidem nedostane! Zůstane to jen mezi pár potrhlými počítačovými maniaky.“ „To se ještě uvidí!“ pokrčila jsem rameny. „Dokud to bude říkat jeden člověk, budou o tom média pěkně potichu, aby na něho neupozorňovala. Až se to objeví na deseti webových stránkách, začnou to zpochybňovat a nejspíš i zesměšňovat, jenže i negativní reklama je reklama a lidem se to dostane do povědomí. Na tisíci stránkách už to zesměšňovat nepůjde a až se to objeví v ještě větším počtu, padne i vláda, když se proti tomu postaví!“ „Představujete si to příliš naivně, Káťo!“ „Naivně?“ podívala jsem se na ni uraženě. „Internet je strašná síla, paní Hanušková.“ „Síla? Síla jsou dneska jedině ty letadlové lodi a letadla. Proti těm se nikdo postavit nemůže. Bohužel.“ „Trochu se mýlíte, paní Hanušková,“ rozhodla jsem se trochu přitvrdit. „Myslíte si, že proti takové síle něco zmůžete?“ „Letadlová loď z toho obrázku leží na dně Indického oceánu, pět set kilometrů od místa, kde z ní vzlétla letadla, vyvražďující Somálsko. Byla to jen první oplátka. Naše média o tom neuvedou ani slovo, budeme to muset zveřejnit my.“ „Proboha! Co se to tam vlastně děje? Zamíchali se do toho Rusové? Nebo Číňané?“ „Potopily ji americké střely, nečekaně změnily směr,“ ujistila jsem ji. „Jak to ale můžete tvrdit?“ „Takhle!“ ukázala jsem jí na obrazovku, kde se kromě letadlové lodě potápěly další tři lodě jejího doprovodu. „Tohle máte od Rusů? To udělali oni?“ „Nemám to od Rusů,“ řekla jsem. „Viděla jsem to, když se to dělo. Tenhle obrázek pochází ze střely, která okamžik poté vlétla přímo do boku letadlové lodě. Třetí střela tu loď poslala ke dnu.“ „Jak byste se k tomu ale, pro Boha živého, dostala?“ „Jako slepý k houslím,“ přiznala jsem. „Ale jsem u toho a nemohu a už vlastně ani nechci z toho couvnout. Mám zatím jednu velkou výhodu, nikdo z viníků těch lumpáren o mně neví a jen tak se o mně nedozví.“ „Jak ale můžete tvrdit, že to bylo z té střely?“ „To se ode mne nedozvíte, paní Hanušková,“ řekla jsem. „Je to snad tajemství?“ „Ano, tajemství. Kdybych vám prozradila úplně všechno, musela bych vás do toho také úplně zasvětit. Pár let byste pak asi nedokázala klidně spát. Zatím víte jen tisícinu a i to vám možná pokazí spaní. Paní Hanušková, tam se stala genocida celého národa. A kdo se proti tomu může postavit, měl by to udělat. Což dělám. Na rozdíl od spousty lidí mám k tomu díky internetu více možností. Myslíte si, že bych se o to měla přestat starat?“ „Váš největší úkol je přece studovat!“ namítla. „Studium zvládám snadno,“ ujistila jsem ji. „Mám podle vás pobíhat po diskotékách, popíjet a zubit se na kluky? Na to nemám postavu ani chuť, ale hlavně, co bych si asi pomyslela při pohledu do zrcadla?“ „Já jenom... nic ve zlém, ale... jste zatím příliš mladé děvče...“ „Paní Hanušková, v posledních dvou dnech jsem viděla více mrtvých, než vy a všichni vaši známí za celý život! A všichni zemřeli násilnou smrtí!“ „Ale neviděla jste je na vlastní oči!“ zkusila namítnout. „Tyhle obrázky jsem pořizovala já,“ ukázala jsem jí. „Jako bych v té střele seděla. Řídil ji můj přítel, já se jen vezla, ale neděste se, dokázala bych to také.“ „Váš přítel... snad tu loď nepotopil on?“ „Potopil. A nejen tu, už jich bylo víc. Naučil se přebírat dálkové řízení střel, které jsou tím vybavené. Když je někdo odpálí a on je u toho, převezme nad nimi kontrolu a vybere jim jiný cíl. Dokáže je úplně otočit, přímo proti těm, kdo je před malou chvilkou odpálili.“ „Tohle že dělá? To přece nikdo nedokáže! Co byste to byli za lidi?“ „Mě přece znáte,“ usmála jsem se. „Vypadám snad neobvykle? Ale asi máte pravdu. I já umím ledacos, co jiní nedovedou. A také vím víc než jiní.“ „Ale... proč mi to tady říkáte?“ vzpamatovala se. „Chtěla jste to vědět,“ usmála jsem se na ni. „Vy to nikomu nepovíte, jednak by vám to nikdo nevěřil a také si nemyslím, že by to, co děláme, bylo zásadně proti vašemu svědomí. Ti, kdo vydávají rozkazy armádám, se dnes cítí nepostižitelní a nebojí se vydat rozkaz k zahájení války nebo k vyhlazení celých zemí. Nikdo je nezastaví. Až na nás.“ „Až na vás?“ „Až na nás,“ přikývla jsem. „Nás, co žijeme na internetu. Dnes už jen my máme sílu postavit se organizovaně proti mocným tohoto světa.“ „Pro mě by to nebylo!“ otřásla se. „Ale co Ivana? Ta v tom lítá taky?“ „Ivko o ničem neví,“ řekla jsem. „Má jiné zájmy. Víte snad, že má Frantu. Raději ji do toho netahám.“ „Vy jste před chvílí také zmínila nějakého svého přítele!“ „Ano, ale ještě nikdy jsem ho nespatřila.“ „To je snad divné!“ napadlo ji. „Máte obrázky z Afriky a nevyměníte si ani obyčejné fotky? Vás to ještě nenapadlo?“ „Napadlo,“ přikývla jsem. „On už moje fotky viděl, ale vlastní si nedokáže pořídit. Prostě to nejde.“ „Dokáže potopit válečné lodě - a neumí vám poslat obyčejnou fotku? Copak nemá ani na obyčejný foťák?“ „Foťák není problém,“ řekla jsem. „Dneska mají počítače vestavěné kamery.“ „Tak proč vám nepošle svůj obrázek? Není nakonec... není nějak poznamenaný?“ „Tak trochu,“ řekla jsem. Nechtělo se mi s pravdou ven, ale lhaní paní Hanuškové do očí - ne, to by mi šlo ještě hůř. „Kdybych měla takového přítele, nevadilo by mi to,“ řekla s jistotou. „On není znetvořený, jestli myslíte na tohle. Je to ještě horší.“ „Může být ještě něco horšího?“ „Může. Je totiž mrtvý.“ Marcel byl na dohled od Mogadiša, ale byl už večer a město bylo potmě. Elektřina fungovala jen na vyslanectvích několika zemí, kde měli nouzové diesel-agregáty. Ulice byly temné a Marcel se na moji a Vojtěchovu radu rozhodl přečkat noc v autě. Pro jistotu sjel mimo cestu, zaparkoval za křovím, které ho od cesty trochu zakrývalo a zabalil se do deky. Usnout nechtěl, aby ho ve spánku někdo nepřepadl. Tak jako tak by se neměl čím bránit, ale přece jen - mohl by alespoň nastartovat a odjet. Notebook se zhasnutou obrazovkou ponechal na palubní desce. Jeho web-kamera potmě nic neukazovala, ačkoliv jsem citlivost vytočila naplno. Nezbylo nám než si potichu povídat, mikrofon s reproduktory nás spojovaly alespoň zvukově. Měl toho dnes za sebou dost, aby se mu podařilo neusnout. Udržovala jsem ho aspoň v dobré náladě. V Somálsku přišel večer dříve než u nás, ale u mě to nerozhodovalo. Vojtěch se zatím věnoval pátrání. Pravda, chtěla jsem se mu nabídnout s pomocí, ale po krátké úvaze jsem si to rozmyslela. Měl tisícinásobné možnosti proti mým a také bylo lépe, když vedl pátrání sám a nemusel se zdržovat komunikací se mnou. Věděla jsem, že až na něco přijde, dozvím se to jako první. Pozdě večer dorazila v Praze Ivana, ale předstírala jsem spánek, jako poslední dobou často, takže se nezdržovala a zalehla. V posteli jsem jen uvolněně relaxovala, ale duchem jsem byla na východním konci Afriky. Marcel mi vyprávěl o sobě, pomáhalo mu to držet se v bdělém stavu a já jsem se za to dozvídala podrobnosti o jeho dosavadním životě. Pro nás oba to bylo užitečné. Uprostřed noci se mi ale přihlásil někdo, koho jsem nečekala. „Slečno Kateřino!“ pocítila jsem čísi naléhavé volání z pelenitové sítě, ale nebyl to ani Vojtěch, ani François z Marseille. Podle časového zpoždění se mi zdálo, že je to z větší dálky než z Evropy. „Přejete si něco?“ odpověděla jsem opatrně. „Chceme vám pomoci, slečno Kateřino!“ odvětil neznámý Virtuál. „A také vašemu příteli Marcelovi d'Avigny z Kismaaye. Posíláme pro něho letadlo.“ „Je už na dohled od Mogadiša,“ sdělila jsem jim. „Ráno se tam chystá.“ „Nebudeme to riskovat,“ nesouhlasil se mnou hlas. „Posíláme pro něho malé tryskové letadlo kaičen, aby tam dorazilo časně po rozbřesku. Pomohlo by nám, kdybyste ho přemluvila vrátit se směrem na Kismaayu. Je tam dost dlouhý rovný úsek cesty, kde se dá přistát.“ „Myslíte - na tu poslední pláň? Vy to tam znáte?“ „Ano, tam. Známe to jen ze satelitních snímků, ale to postačí.“ „Pláň tam sice je, ale do letiště má daleko!“ varovala jsem je. „Přistávat na takové hrbolaté cestě bude příliš riskantní!“ „To nechte na nás,“ ujistili mě. „Zkusíme to. Připravte na to Marcela, jste mu bližší než my, spíš vám uvěří. Ale bylo by vhodné, kdyby na té cestě nikdo nepřekážel. Stačí, když váš přítel počká na straně bližší od Mogadiša.“ „Dobře, zkusím to,“ slíbila jsem. Marcel na můj návrh reagoval zvědavě, ale nebyl zásadně proti. „Jsem tak důležitá osoba, aby pro mě někdo poslal letadlo?“ zeptal se. „Zdá se, že ano,“ souhlasila jsem. „Ale přistávat na té cestě nebude žádný med! Dá se tam taky utrhnout podvozek! Bude to velké riziko!“ „Chtějí to pro vás riskovat,“ ujistila jsem ho. „Už jsem je také varovala a necouvli.“ „No dobrá, nebudu je tedy zdržovat,“ podvolil se a nastartoval. Cesta pár kilometrů zpátky nebyla problémem. Na počátku vyhlédnuté rovinky se Marcel zastavil a pak pro jistotu zamířil k nejbližšímu křoví. Čekali jsme tedy dál a bavili se spolu, aby nám čas lépe ubíhal. „Odkud přiletí ti vaši kamarádi?“ zajímal se. „Přesně to nevím, nejspíš z Japonska.“ „Není to sem trochu daleko na malé letadlo?“ „Mohu se jich zeptat na podrobnosti, ale v této chvíli je nechci rušit, ostatně je ani pořádně neznám,“ přiznala jsem. „Jak dobře se s nimi znáte?“ zajímalo ho dál. „Nikdy jsem je neviděla a budu sama ráda, až je trochu poznám.“ „To je dost divné, ne?“ „Ani není. Známe se přes internet, ne osobně. V Japonsku jsem nikdy nebyla jinak než prstem po mapě.“ „A přitom jim věříte...“ „Vy přece také,“ usmála jsem se. „Uvažujte: kdybychom vám nechtěli pomoci, asi bychom vás v tom nechali. Já bych vás mohla doprovázet jen ve vašem notebooku, což je dost slabá pomoc!“ „Předtím s tou pořádkovou hlídkou to tak malá pomoc nebyla!“ „Ano, ale nemám letadlo, abych mohla udělat víc. Oni je mají, takže si vás převezmou.“ „To jako, že se už neuvidíme?“ „Proč? To bude záležet nejvíc na vás, já se dalším kontaktům vyhýbat nebudu.“ „Myslíte - přes počítače?“ „Jo. To je teď naše prostředí. Ale teoreticky - Francie není od nás tak daleko, někdy se snad můžeme potkat i osobně.“ „Dám vám svoji adresu, chcete?“ „Proč?“ pokrčila jsem obrazně rameny. „Adresa se může časem změnit, stejně jako moje. Až se dohodneme na osobním setkání, dohodneme se stejně snadno i na místě.“ „Dobrá, věřím vám,“ spokojil se s tím. V té chvíli naši pozornost upoutal syčivý zvuk tryskových motorů. Nad námi se ve směru od Mogadiša objevilo malé letadlo, zakývalo nad námi křídly a pokračovalo v letu, jenže za chvíli bylo vidět, jak se začíná otáčet. „Šílenci!“ komentoval to Marcel. „Proč?“ zpochybnila jsem to. „Je na tom snad málo šíleného?“ namítl. „Vypravit se z Japonska do Afriky, to je přece cesta přes půlku Asie! Tady si klidně přelétli Mogadišo, ačkoliv Američani jsou zvyklí na perfektní vzdušné krytí a jestli se opravdu bojí svědků, mohli by je sestřelit.“ „Strefili se sem?“ odpověděla jsem otázkou. „Strefili!“ připustil. „Všechna čest jejich pilotovi! Přitom bez pozemní podpory - smekám před ním!“ „Tolik se o ně bát nemusíme,“ chlácholila jsem ho. „Jen málo letadel má tak skvělý dohled! Sledují je všechny družice a všechny radary, co jich na trase bylo. Navíc - aniž o tom měla obsluha těch družic i radarů tušení!“ „Vážně?“ „Na to dohlíží Vojtěch a tomu neunikne ani myš,“ ujistila jsem ho. Letoun zatím dosedl a hnal se k nám. Kus od nás zabrzdil, otočil se do protisměru a ještě za jízdy otevíral dveře. Byl to nevelký dopravní tryskáč, se dvěma motory vzadu a okénky po stranách. Moji pozornost hned upoutal podvozek. Pod břichem letadla byla celá řada koleček jako pod tankem, jenže bez pásů. Ano, tohle letadlo mohlo přistát prakticky na každém poli. „Pobídni ho, Kateřino!“ vybídl mě kdosi - zřejmě z toho letadla. Obrátila jsem se k Marcelovi. „Marceli, teď je to na vás. Utíkejte k tomu letadlu, ať tu dlouho nestojí jako terč. Všechno tu nechte, auto se do letadla nevejde. Občas se stává, že člověk musí všechno opustit a utíkat jen s tím, co má na sobě.“ „Vezmu si aspoň pár vzorků na rozbor těch jedů. A notebook - přece vás tady nenechám, Kateřino!“ „To snad uvezou, ale nic jiného. A spěchejte!“ Marcel popadl notebook a sklapl jej. Tím se vypnula web-kamera, ale i kdybych ji zapnula, beztak by mířila proti desce. Zapnula jsem si aspoň mikrofony. Marcel vzal naštěstí vážně radu, aby to vzal tryskem. Po chvilce jeho supění jsem zaslechla hlasy hovořící francouzsky. Pobídly ho, aby se usadil do sedadla, kufříček se vzorky i notebook mu uložili jako spoluzavazadla. Pak se ozvalo tlumené zaklapnutí. Dveře letadla nebo víko zavazadlového prostoru? A nic - jenže podle hlasů, které jsem pořád slabě slyšela, se letoun rozeběhl, vznesl do výšky a zamířil nad Indický oceán. Mohla jsem konečně opustit ztichlý notebook. V Čechách již svítalo, měla bych vstát a chystat se do školy. Vědět, že se s Marcelem tak snadno nerozloučím, asi bych to neházela za hlavu tak lehkomyslně. Jenže - jak se říká: I chytrák se spálí... Což jsem naneštěstí v té chvíli ještě netušila. Šťastnou cestu, Marceli!

14.8.2010 23:24:58