Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bonus

Kampaň na napravení světa šla tedy úplně mimo mě. Neměla jsem ani nejmenší tušení, jak probíhá a s jakým úspěchem. Zatímco venku vyskakovaly na lidi odlišné zprávy ze Somálska od dosavadních oficiálních, seděla jsem na tvrdé lavici a hleděla do prázdna. Odstřižení od počítačů bylo pro mě neuvěřitelně tvrdé. Vlastně až teď jsem sama sobě přiznala, jakou závislost jsem si na nich vypěstovala.

Jestli tohle má být absťák, tak je kromobyčejně krutý.

Večer mi bachař v uniformě donesl jídlo. Na dřevěný stůl mi zvysoka hodil neuvěřitelně otřískaný plechový ešus, jaký jsem už dlouho neviděla, až trocha tekutiny, snad to měla být polévka z řepy, vycákla na stůl. K tomu mi přidal nevelký krajíc chleba. Poděkovala jsem mu vřele za pomoc zbavit mě nadváhy a dodala jsem, že kuchař je nějaký začátečník a kdyby chtěl, mohla bych mu dát kurs vaření.

Utrhl se na mě, že mě ty srandičky přejdou.

Bylo mi ale jasné, že to všechno mají psychologicky spočítané, aby mě co nejvíc ponížili a zdeptali. Ešus si na to asi vypůjčili z muzea v Terezíně, nebo z jiného koncentráku, i to hnusné jídlo museli kuchtit za tímto účelem. Pochybuji, že by sami vzali něco takového do úst.

Rozmýšlela jsem, zda jim to nemám nechat na stole a sníst jen suchý chleba, ale včas mě napadlo, že bych jim brzy udělala radost, až by mě hlad donutil to předsevzetí porušit. Ba ne, musela jsem překonat odpor a pustit se do toho hned od začátku, jako kdyby se to rozumělo samo sebou. Dát jim najevo, že mi to nevadí. Naštěstí mám, jak se říká, kachní žaludek. Sním všechno. Přesněji, co já nejím, to se v naší zemi naštěstí nevyskytuje a pochybuji, že by speciálně kvůli mně dováželi z Afriky hmyz nebo hady. Samozřejmě mohli jídlo zkazit úmyslně, ale to na mě neplatí! Ani hnusným jídlem mě nezdeptáte!

Večer se nade dveřmi cely rozsvítilo svítidlo. Sklo chránil drátěný koš, asi abych to nemohla zhasnout hozenou botou. Jenže mi to na nic nebylo. Kdybych aspoň měla u sebe kus papírku a tužku! Taštičku mi ale odebrali, neměla jsem tedy nic. Vedle svítilny na mě čumělo oko kamery - to mě snad chtějí sledovat i na tom tureckém záchodě? Prasáci!

Najednou ale cosi zvenku cvrnklo do okna. Zpozorněla jsem. Ozvaly se tam další zvuky, tentokrát podobné zaťukání. Co to, proboha, může být?

Zvědavost mi ale nedala a když se to zaťukání ozvalo potřetí, stoupla jsem si na pelest lůžka, natáhla se a kličkou otevřela okno. Samozřejmě byly za sklem mříže, ale mihlo se tam jakési světélko a najednou něco malého vlétlo dovnitř. Spatřila jsem, jak se od mříží odlepila velká žluto-černě pruhovaná vážka a s vrčením - na přírodní vážku příliš hlasitým - zmizela ve večerním šeru. To už jsem zavírala okno a šla do kolen, abych si na zemi našla, co to bylo.

Byla to rulička papíru o průměru asi půl centimetru a délce dvou. Byl to tedy moták - klasický pokus, jak ho dostat do vězení!

Virtuálové? Vlastně - kdo jiný?

Rozbalila jsem to. Očekávala jsem nějaký vzkaz a zřejmě to vzkaz byl, ale chytrá jsem z toho, po pravdě řečeno, moc nebyla.

„Od Vojty Katce na čelíčko.“

Na čelo... leda by tam byla nějaká náhražka chitkonu, ale měla bych si ji pak někam dobře schovat, aby ji u mě nenašli!

Rozbalila jsem ruličku a přitiskla si ji na čelo.

Napadlo mě to správně! Okamžitě jsem navázala kontakt s hodinkami šintei a přes ně dál do pelenitové sítě. Zlatý Vojtěch, dobře ho to napadlo!

Vojtěch už na mě čekal. Naštěstí jsem spojením se šintei získala i dřívější rychlost a naše komunikace byla zase blesková.

„Jak jsi na tom?“ chtěl vědět ze všeho nejdříve.

Vysvětlila jsem mu, do jakých rukou jsem se dostala.

„Jak jsi mě našel?“ měla jsem otázku na konec.

„Nenašel jsem tebe, ale tvé šintei. Máš je pořád na ruce, že?“ prozradil mi. No jistě! Nehlásila jsem se, ale šintei fungovaly dál. Kdyby mi je odebrali, jako všechno ostatní... naštěstí je to nenapadlo.

„Ten papírek raději znič, ať ho u tebe nenajdou!“ poradil mi. „Mohlo by je napadnout, oč jde.“

„To ale přijdu o spojení s vámi!“ vyhrkla jsem.

„Nepřijdeš,“ ujistil mě. „Nanočip chitkonu máš na čele milimetr pod kůží. Ledaže by ti stáhli s čela kůži a to snad neudělají. Kdyby ses později chtěla vrátit ke starší čelence, vyndáme ti to, ale teď potřebujeme, abys za žádnou cenu o spojení nepřišla.“

„Takže by mi museli sebrat šintei, aby mě od vás odřízli!“

„Ani to by jim dnes nepomohlo,“ ujistil mě.

„Jak to myslíš?“

„Nový nanočip má větší dosah než původní chitkon. V Praze se můžeš napojit na nejbližší počítače. Tvůj hintys jsme mezitím uklidili, aby ti ho nemohli zabavit. Ne že by ho někdo dokázal spustit jinak než v režimu DEMO, ale kdyby si dali práci s rozebráním, objevili by atomové disky a to by rozhodně nebylo dobré.“

„Kdo to zařídil?“ zajímala jsem se.

„Jindřicha ještě neznáš, ale možná se skamarádíte,“ ujišťoval mě. „Budete mít k sobě blíž než do Francie, oba bydlíte v Praze.“

„Nějaký nový Virtuál?“

„Netvrdil jsem ti přece, že bych se v Čechách zabýval jen tebou!“

„Dobře, nejsem proti,“ připustila jsem velkoryse. „Děkuji vám oběma. Teď už je mi veseleji, ale ještě před chvílí... nevíš náhodou, co proti mně tihle chlápci mají?“

„Něco už vím,“ odvětil trochu vážnějším tónem. „Měla bys to vědět i ty. Zamotala jsi nám to, ani nevíš jak!“

„Já?“ zarazila jsem se.

„Ano, ty!“ tvrdil neoblomně. „Prosím tě, Katuško, cos to zase vyvedla? Rodičům nic neřekneš, ale paní bytné vyslepičíš o Somálsku všechno! Chovala ses jako malá holka, zasloužila bys naplácat!“

„Paní Hanušková že by mě práskla?“ zděsila jsem se.

„Mělo tě varovat už to, že si to dokážeš připustit!“ pokračoval. „No, ta paní je příliš slušná, než aby tě práskla. Když jí Jindřich vysvětlil, co se s tebou stalo a jakou roli v tom sehrála, rozbrečela se. A pak mu samozřejmě vydala všechny tvé věci - ale stejně by je vydala každému, kdo by si pro ně přišel. Je to zkrátka velice důvěřivá paní! Na policii by s tím nešla, ale za dvěma - třemi kamarádkami si občas zajde a nemám chuť ani sílu zjišťovat, kudy se to dostalo až k nějakému odposlechu, jestli telefonem nebo jinudy...“

„Takže jsem to... pohnojila...“ došlo mi neúprosně.

„Kdybych tě aspoň stokrát nevaroval!“ lamentoval. „Nevysvětlil jsem ti snad, jak musíš být opatrná? Tak hloupě si pustit hubu na špacír! Chápu, že paní Hanušková vypadala důvěryhodně. Ale udělala stejnou chybu jako ty a pak to šlo samo. Jako v tom vtipu: Povím ti tajemství, ale to ti povím, ať to zůstane jen mezi našimi městy...! Učitel to naštěstí vzal s pochopením jako normální ženskou užvaněnost!“

Ženskou užvaněnost! Na to, abych se urazila, jsem se cítila příliš vinná. Měl pravdu, chovala jsem se jako malá.

„Ke komu se to nakonec dostalo?“ zeptala jsem se ho zkroušeně.

„K těm nejhorším, na jaké si pomyslíš!“ ujistil mě.

„Snad ne k Američanům?“ vyhrkla jsem.

„Ano, přesně k těm,“ ujistil mě. „Mají v Evropě Echelon, kdysi jsem ti o něm říkal, odposlouchávají co se dá, i co se nedá. Dokonce to vyhodnocují pomocí počítačů, stačí, aby se v nějakém telefonním hovoru objevilo klíčové slovo a za chvíli to má na stole nějaký důstojník od odposlechové služby.“

„Takže mě tady v Praze zatýkali Američané? Ti na to přece nemají nejmenší právo!“

„Ti to nebyli,“ ujistil mě. „Na to si najímají naše lidi. Pracují pro ně velice ochotně naše bezpečnostní služby a zjistil jsem, že se chystají vydat tě Američanům. Chceš-li mi namítnout, že by to bylo protiprávně, pak tě jen ujistím, že zrovna tihle se na právo moc neohlížejí.“

Panebože - dostat se na nějaké Guantánamo a žít deset let v kleci jako zvíře, bez soudu a bez zastání, to by byl vážně příliš krutý trest za nevymáchanou hubu! A nejhorší na tom je, že je to nejen možné, ale pravděpodobné. Dostat se Američanům do drápů je pro každého neameričana katastrofa. Pořád se sice najdou naivové ochotní tvrdit, že se tam nevinným nic nestane, ale po tolika trpkých zkušenostech je to naivita skoro zločinná. Pravda, člověk to bere na lehkou váhu, dokud se to týká někoho cizího, ale když si představím, že by se to mohlo přihodit zrovna mně? Proč zrovna mně?

„Co budu dělat?“ zděsila jsem se, teď už otevřeně.

„Teď nic nedělej,“ usadil mě. „Zavařila sis to pořádně, ale sama už to nespravíš. Můžeme být rádi, že jsme tě našli, že jsi naživu a máme s tebou spojení, víc pro tebe v této chvíli dělat nemůžeme. Z toho vězení, kde sedíš, tě nedostaneme. Naštěstí se ti tam nejspíš nic nestane. Pro Američany máš cenu jen živá, naši poskoci to dobře vědí, takže tě nechají na pokoji.“

„Ale až mě vydají, můžu očekávat pořádný kolotoč, že?“

„Mají v úmyslu tě vydat, ale my už se postaráme, aby zůstalo jen u úmyslu,“ snažil se mě utěšit. „Mezi Evropou a Amerikou naštěstí leží oceán. Lodě jsou pro ně příliš pomalé a v letadlech máme před nimi velký náskok, aby tě tam nedovezli.“

„To je chceš jako... sestřelit i se mnou?“

„No... vzhledem k tomu, co už jsi se mnou zažila, se ani moc nedivím, že tě i tohle mohlo napadnout!“ vzdychl si. „To se rozumí, že nic takového! To by bylo nespravedlivé už kvůli tobě, ale ani oni nejsou pro nás dost velcí zločinci. Ale těžko je můžeme zdvořile požádat, aby tě pustili!“

„Tak co chcete dělat?“ zajímala jsem se.

„Víš, Katuško, nesmíš se na mě zlobit, když ti to neřeknu,“ ošíval se. „Jen ti povím, že jsem jako tvůj ručitel za tebe schytal ještě přísnější výtku, než ty teď ode mne. Raději se nech překvapit.“

„To není zrovna povzbuzující!“ namítla jsem.

„Za to si můžeš sama!“ usadil mě. „Zaručeně nikomu nepovíš, co nebudeš vědět. Ale buď připravená, kdyby se něco dělo, včas se dozvíš, kdy máš vyskočit na nohy a běžet jako o závod.“

„Vy už mi nevěříte?“ polkla jsem hořkou slinu.

„Věříme ti, že jim nic neřekneš úmyslně,“ ujistil mě. „Ale mohli by to z tebe dostat násilím. Asi už to nepůjde vyřešit na dálku a bez nebezpečí, ale podle našeho Kodexu tě z toho dostat musíme. Mělo mě včas napadnout, jak to asi skončí!“

„Já husa!“ vzdychla jsem si. „A ještě aby kvůli mně někdo riskoval!“

„No - to je naší povinností,“ připomněl mi.


Mohla jsem si sice nadávat ve více živočišných přirovnáních, ale to by nemělo nejmenší smysl. Rozumnější bude podívat se, kde bych jim mohla pomoci. Nesmím ale pátrat po tom, co dělají Virtuálové. Vojtěch měl pravdu, nemohla jsem si být jistá, co jim prozradím, kdyby to ze mě chtěli dostat násilím. Pár studentů sice v diskusích hájilo hrdiny, kteří ani při jakémkoliv krutém mučení neřeknou ani slovo, jenže většina se nakonec shodla, že to jsou asi pohádkové bytosti. Normální člověk mučení prostě nevydrží.

Ale mohla bych se podívat po těch, kdo mě zajali a vězní. Cokoliv si o nich zjistím, bude pro ně naprosto bezcenné - vždyť to jistě vědí! A mohla bych získat představu, co se kolem mě děje.

Mohu samozřejmě postupovat jen prostřednictvím počítačů, tam jsme silnější my. Jde o to, jestli v okolí najdu nějaké zapnuté. Vypnutý počítač jako kdyby pro nás neexistoval. Ale - něco tu přece jen je... a dokonce v této budově? Co tam asi mají?

Vetřela jsem se do procesoru. Nebyl ani moc vytížený, či spíše, nebyl vytížený vůbec, jen zobrazoval nějaký dokument. Ani to nebylo o mně, jen o hnutí Ne Základnám, to pije krev nejen Američanům, ale i jejich zdejším poskokům... Ale je zajímavé, jak se naši hoši snaží! Poturčenec horší Turka!

Ale to není to, co potřebuji. Co mají proti mně? Co takhle historie počítače? Co asi dělali předtím?

Tak - a mám to!

Prvotní impuls přišel ze strany dozorců Echelonu - přesně jak to Vojtěch říkal! Během telefonního rozhovoru... cipísek, ani jednu z těch ženských neznám... padla věta: potopili u Somálska americkou letadlovou loď! Žádný div, že americkým zpravodajským důstojníkům, určitě dobře obeznámeným se situací u Somálska, doskočilo, že se v Čechách děje něco nepřístojného. Jak mohli ti pitomí Čecháčkové vědět, kdo se kde potopil, když to neví ani devadesát devět procent Američanů?

Tak dál... pověření... zadání úkolu pro BIS - odkdy naší BISce zadávají úkoly i tihle? Ach jo, závazky NATO... čemu se vlastně divím? A naši všeho schopní agenti se koukali vytáhnout! Obyčejné zloděje policie tak rychle nikdy nedopadne, když jde jen o vykradené nebo i ukradené auto!

Přitom je to celé postavené na větě JPP - Jedna Paní Povídala. Jak to, že tomu tolik policistů věnuje pozornost i čas a všichni by se mohli přetrhnout... vždyť je to děs! Zatýkat na základě JPP? Že do dělají Američané, budiž, u nich je to běžné! Ale co my? Že by byl zase poturčenec horší Turka?

Dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala vědět. Ráno si pro mě přijdou pověřenci od NATO jako pro nějaký balík, skladovaný na poště. Naši mě vydají a budou se starat, aby se vzácným pánům do cesty nic nepřipletlo. Do letadla nebudou nastupovat potupnými kontrolami, ale bokem, bez čumilů. Ale pak... no, měla bych se na co těšit. Ať Guantánamo nebo tajná mučírna, je to skoro totéž.

Pochopila jsem, k čemu mi bude schopnost vypnout si mozek...

Ozvala jsem se raději Vojtěchovi a vyklopila mu, co jsem našla.

„To už víme,“ ujistil mě. „Ale děláš dobře když se staráš víc o ně než o nás. Nemám čas na všechno. Chceš-li, posbírej informace o těch, kdo se do toho zapletli. Bude dobré časem jim to vrátit. Spolupráce s NATO trestná není, ale vydání českého občana do zahraničí je jasné porušení základních lidských práv, což se dá tvrdě stíhat už dneska.“

„Obávám se, že to neprojde,“ namítla jsem. „Jsou si příliš jistí!“

„Dneska!“ dodal. „Chceme ale změnit svět, aby se dnešní zločiny nemohly opakovat. Musíme zločince spravedlivě potrestat, ne jim zase všechno prominout!“

„Myslíš si, že něco zmůžete?“

„Něco zmůžeme už teď,“ ujistil mě. „Něco ještě ne. Američany jsme u Somálska prakticky zrušili, jenže tam místo nich vletěli Číňané a pod záminkou humanitární pomoci začali stavět vojenské základny - už na to měli zálusk dlouho, ale využili zmatků a než se Američané vzpamatují, budou tam pevně uchycení a těžko je odtud dostanou. Rusové naštěstí o Somálsko zájem nemají a na původní obyvatele si už nikdo ani nevzpomene.“

„Číňané tam aspoň nebudou podporovat piráty!“

„Jistě - ale těžko se budou chovat jako Matka Tereza.“

„A jak je to s naší akcí?“

„Prostě proběhla,“ ujistil mě. „Byla jednorázová a řekl bych - středně úspěšná. Spoustě lidí jsme neřekli nic nového, věděli už dávno, co si o tom mají myslet, jen jsme jim potvrdili, že uvažovali správně. Spoustě lidí jsme otevřeli oči, ale většina bohužel nevěří ničemu, co nedostanou k uvěření z oficiálních médií.“

„A co tvůj systém?“

„Stáhlo si ho celosvětově jen pár milionů lidí,“ řekl. „Bude teď možná srovnatelný s unixem, ale dá se čekat, že ti, kdo ho mají, mu časem udělají reklamu, takže se bude šířit i později. Nejvíc se na ten systém vrhl Microsoft - až mě blaží, jak ho teď usilovně pitvají a dívají se, jak vlastně běhá.“

„Bill Gates, zapřísáhlý potírač pirátů, že by chtěl něco upirátit?“

„Už byl jednou právoplatně odsouzený za softwarové pirátství, proč by v tom nepokračoval? Spíš se bude snažit propašovat do toho zadní vrátka. Bude to ale pro každého hackera velice těžká úloha!“

„Takže aspoň jedna dobrá zpráva! Dneska má pár milionů lidí systém, který není pod kontrolou voldemortů!“ shrnula jsem to.

„Nejen to!“ doplnil mě. „Kdo si zavedl můj systém, bude imunní i proti napodobeninám. Můj systém má samoopravné vlastnosti, když tam někdo vloží upravený kód, systém to zjistí a nahradí změněnou část originální.“

„Kde ji ale vezme?“

„Z pelenitové sítě.“

„Ta se tím ale prozradí!“ napadlo mě.

„Kdepak!“ usmál se. „Takový hacker se ještě nenarodil, aby se dokázal do naší sítě vetřít!“

„Myslíš?“ pochybovala jsem. „Máš představu, kolik hackerů se o to docela určitě pokusí?“

„Mám,“ přikývl. „Máš představu, na co takový hacker narazí? Na mě! Musel by to být supergénius, aby prošel! Jediné, co potřebujeme, je zdokumentovat vše, co se dneska děje. Na to ani já nestačím. Co stihneš přetáhnout k nám, to se zachová.“

„Dobře, zkusím to,“ slíbila jsem mu.


Začala jsem shromažďovat vše, co se dalo přetahat z počítačů ve zdejší budově. Byly tu celkem tři, nebo se alespoň občas zapínaly. Jeden byl trvale v chodu, zbylé dva jejich operátoři krátce po zapnutí opět vypínali. V těch krátkých chvilkách jsem z nich musela získat co se dalo, ale se zavěšováním to byla jen otázka času. Z nejdůležitějšího počítače jsem prakticky všechno přetahala během chvilky.

Večer jsem dostala ještě rohlík a mírně natlučené jablko. To se tedy nepředali! Ani mi nezhasli - kdoví, třeba mě chtěli sledovat i v noci. Když jsem si ale uvědomila, že mě předtím klidně nechali otevřít si okno a převzít od mechanické vážky moták, musela jsem se smát. Že by tu službu nebrali příliš vážně? Nebo prostě ode mě nečekali žádný podraz? Nejspíš jsem jim nepřipadala nebezpečná. Ozbrojená jsem nebyla, ale jejich identifikace by se mohla případnému soudu hodit víc než co jiného. Samozřejmě jen pokud se bude nějaký soud konat. Tady jsem musela věřit, že k tomu jednou dojde.

Na noc tu samozřejmě zůstali jen hlídači a poslední zapnutý počítač se převedl do úsporného režimu. Napadlo mě otestovat, jestli nemá mikrofon. Web-kameru neměl, ale mikrofon k mému překvapení ano. Nic moc, ale aby měl vězeň k dispozici odposlech svých dozorců, to se vážně jen tak nevidí! Procesor se vzbudil, jakmile jsem se ho dotkla, jen monitor zůstal tmavý.

„Myslíš, že ji ještě budou chtít?“ uslyšela jsem jeden hlas.

„Nestornovali to!“ opáčil suše druhý.

„Dyť jsou toho plný Čechy!“ namítal první. „A co Čechy, slyšel jsem že i Evropa! Je to prý všude! Co s ní eště chtějí dělat?“

„Nevím, ale to nejni náš problém.“

„Nejsme jim tak trochu za blbce?“

„Dostal's to rozkazem? Dostal! Tak mlč!“

Chvíli bylo ticho. Sledovala jsem to jen ze zavěšení, zatímco jsem pilně obrážela další okolní zapnuté počítače. Teď večer se po netu toulaly hlavně soukromé počítače, některým se až teď zobrazila naše stránka o Somálsku a většinou se na ní zastavily. Však to byla zpráva jako hrom, něco takového už dlouho nikdo neviděl! Zaznamenala jsem i několik stahovaných Vojtěchových systémů. V poměru k počtu zapnutých počítačů jich moc nebylo, ale dalších pár lidí se s jeho systémem seznámí.

„Hele, nelíbí se mi to!“ opět se rozhovořil první bachař. „Ta holka přece vůbec nic neprovedla. Akorát se o tom dozvěděla o den dřív. Co z ní dostanou? Že se courala po internetu a objevila to dřív než ostatní?“

Zřejmě mluvil o mně, ale bylo to z dálky, musela jsem přidat citlivost mikrofonů a vložit tam filtr proti šumu.

„Jenže co když toho věděla víc než všichni?“ namítal druhý. „Co když k nim patří?“

„Ke komu? K těm, co to rozšiřujou? Dyť to jede i bez ní!“

„Hele, to nejni tvá starost. Chtěli ji, dostanou ji, co s ní budou dělat, to je jejich věc. Míchat se jim do toho nebudeme!“

„Ale přece jen... dyť je to ještě mládě! A o nich se jen tak neříká, že jsou to děsný svině. Ňák se mi to nezdá!“

Panebože! Že by se v něm ještě hnulo svědomí?

„Hele, když si ji nevyzvednou, zejtra ji pustíme,“ trval na svém druhý. „Možná jim samotnejm dojde, že je to pitomost. Ale pustit ji nemůžeme, páč bysme se v tom vezli za ni, to snad eště chápeš!“

„Chápu, ale je mi už jasný, že ta holka k ničemu nepatří, jen se motala nevhod po internetu, to je celý její provinění!“

„Esli bude mít smůlu, bude mít smůlu. Kdybys ji pustil, budeš mít smůlu i ty. Tak nevyšiluj!“

No jasně! Košile bližší než kabát! Ale aspoň že to tihle dva chápou jako nesmysl. Možná budu mít kliku, že to naši spustili beze mne. Mělo by jim všem dojít, že to na mně vůbec nezávisí. Kéž by i Američané přijali, že jsem se nacházela nevhod na nesprávném místě! Zítra už bych mohla být doma.

Jenže co když správně pochopili, jak se věci mají? Pak bych se musela obávat nejhoršího. Už dlouho víme, že jsou jejich vyšetřovatelé děsný svině. I jejich vojačky se v Abú-Ghraib světu správně předvedly! Ale kdyby přece došlo na nejhorší, což je zavést na falešnou stopu? Ale jak? Možná to jsou svině, ale určitě ne blbečci!

Co takhle zkusit jim předhodit známou hru Námořní bitva? Tam se přece běžně potápějí i letadlové lodě a mohli by uznat, že někdo hraje za Rusy, druhý za Američany. Potopení americké letadlové lodi patří do hry. Teď ještě vysvětlit, jak se do toho dostalo Somálsko, ale to by nebylo těžké, je to přece jedno z míst na světě s vysokou koncentrací vojenských lodí hned několika států světa. A co z toho dokáží udělat městské drbny? Česky se tomu říká Z komára velbloud. Ale když si řeknu, že jsem si to zavinila sama, měla bych chuť vrazit si teď sama sobě pěkných pár facek!

Nejhorší je, že to nemusí zabrat. Tyhle bestie smysl pro humor nemají. Prohlásí, že moc dobře vědí, co jsem tím myslela a budou chtít vidět, kde jsem tu námořní bitvu hrála.

Ačkoliv, proč ne? Vymýšlet si ani moc nemusím, na některých stránkách se paří od rána do večera, proč by tu někde nemohla být i tahle hra? Neměla bych se jim pak patřičně do očí vysmát?

Našla jsem si zapnutý počítač, kde se dlouho nic nedělo, majitel se zřejmě někam vzdálil, nebo možná u počítače usnul. Zapnula jsem Googla, nařídila mu vyhledat frázi Námořní bitva a dobře jsem si zapamatovala pár pařanských hnízd, kde tu hru právě provozovali. Teď mi nezbývá než se toho držet jako příslovečné klíště a nepustit se toho.

Ano - ale jde o to, že ti, kdo o mě mají zájem, jsou nejen potvory, neřku-li svině, ale především - co si usmyslí, to jim nikdo nevyvrátí. Nebyla bych první, kdo jim uvázl v drápech a nedostal se už z toho. Podle známého hesla, co peklo zchvátí, nikdy nevrátí. Vinný nevinný, to jim je nakonec jedno. Nevina se dá dokazovat možná u soudu, pokud dá obžalovanému slovo, ale ne mučitelům, kteří mají člověka především zlomit.

Nebylo by lepší najít si dole na zemi stanoviště protiletadlových střel, jedné se zmocnit, odpálit ji a navést proti sobě? Beztak mě asi nepovezou normálním linkovým spojem, ale nějakým vojenským speciálem, toho by nebyla žádná škoda.

K sakru, už aby bylo ráno!

Jak ten čas pomalu ubíhá!

 


Zpět Obsah Dále

18.06.2017 22:09