Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Svítání

Rusové rádi říkají, že ráno je moudřejší večera.

Španělé zase vyznávají kouzelné slovíčko Maňana.

My Češi máme heslo: co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří.

Navzdory tomu jsem se na ráno skoro těšila. Erben tvrdí, že není radno nahlížet do budoucnosti a strašlivou poznati jistotu, ale z básně Vodník jsme si na gymplu bezuzdně cynicky utahovali do rytmu rock'n'rollu: A hlavička bez tělíčka, a tělíčko bez hlavičky, jé, jé, jé!

Jenže když začalo svítat, vypadalo to najednou úplně jinak.

Když má mít člověk ráno popravu, může mít tisíckrát slíbenou milost a přece se mu sevře žaludek, když ho vyvádějí. Co když se milost zdrží?

Věděla jsem, že našim tajným se hnusí vydávat mě, ale že to udělají, protože by to schytali za mě a to oni rozhodně nemají v plánu. Co na tom, že byli přesvědčeni o mé nevině, že to sami považovali za pitomost! Američané si mě vyžádali, naši sklapli kufry a jeli mě do školy zatknout. A předtím mě iniciativně vyhmátli z telefonních drbů nějakých ženských. Proč se na to nevykašlali? Největším neštěstím na světě je iniciativní blbec!

Noc mi neubíhala, ačkoliv jsem se courala po dalších počítačích. Je to divné, ale v naší matičce Praze dneska nenajdete jedinou minutu, aby několik lidí nebrouzdalo internetem. Až na jednoho workoholika, který si uprostřed noci soustředěně kreslil nějaké elektrické plány - a stejně měl v jednom chybu.

Od zapnutého počítače bachařů se ozývalo dvojhlasé chrápání, ti dva zřejmě službu moc nežrali. Mohla jsem si půjčit hned několik mašin, abych se mohla podívat kolem po světě. Jenže mě to najednou ani nebavilo. Odsouzenec na smrt si také nečte knížku.

Pak se bachaři probudili zvoněním nějakého budíku - a během čtvrt hodinky se jim ohlásil služební telefon.

Zmocněnec NATO si přece jen pro mě přijel.

Donesli mi k snídani ještě housku a jablko, ale když jsem jim vyčetla, že tu nemám ani kartáček na zuby, mávli nad tím rukou.

„Ten už potřebovat nebudete, slečno!“ ujistil mě ten cyničtější.

Nasadili mi ale zase kovová pouta a dobře je zaklapli. Ozubené čelisti zavrčely, až mi vyhrkly slzy. Chtějí mi snad zničit ruce?

To už mě ale vedli po chodbě. Před domem čekalo veliké černé terénní auto s tmavými skly a dvě nepříjemně se tvářící vojenské gorily s páskami MP na rukávech i na přilbách.

Military Police - vojenská policie Američanů.

Ti v Čechách vůbec neměli co dělat, ale převzali mě i s nějakým balíčkem - nejspíš to byly moje věci a možná i nějaká dokumentace, neviděla jsem do toho. Vyměnili si s našimi bachaři nějaké potvrzení či co - a to bylo vše. Jak snadno zmizí český občan bez soudu do ciziny!

Se mnou se ovšem nebavili vůbec. Navlékli mi na hlavu plátěný pytel, jak je u Američanů zvykem, pak mě hrubě vstrčili do auta na zadní sedadla. Vedle mě se z každé strany posadil voják, takže jsem se nemohla ani hnout. Ozvalo se trojí zabouchnutí dveří - a jeli jsme.

Nevěděla jsem, kam jedeme. Byla to jízda černou tmou, sem tam nějaká zatáčka. Nic příjemného jsem ale nečekala.

Jsme ještě v Praze? Nejspíš ano, ale to jsem jen hádala. Vsadila bych se, že cílem nebude letiště Ruzyně, ale spíš Kbely, kde už pro mě něco v tajnosti přichystali. Kdyby mě chtěli zlomit už tady v Čechách, měli k tomu dost příležitosti u našich estébáků - či jak se jim dneska říká. Nový název, staré praktiky! A možná horší než za Gottwalda.

Naštěstí jsme nejeli dlouho. Motor auta škytl, umlkl a zastavil se.

Jenže jsme nevystupovali. Podle zvuků jsem pochopila, že se řidič snaží kvedlat vším, co ho napadlo a co měl zrovna po ruce, ale nic mu to nebylo platné, auto stávkovalo. Zůstali jsme stát na silnici, kolem nás projížděla auta jedno za druhým, ale nikdo si nás nevšímal. Chlap na předním sedadle vedle řidiče se snažil s někým telefonovat, ale moc úspěšný také nebyl.

Nakonec se rozhodl - byl to očividně velitel.

„Nedá se nikam dovolat, není tu signál, boys!“ oznámil ostatním svou americkou angličtinou. „Nevadí, počkáme tady. Něco pro nás jistě pošlou, když včas nedorazíme.“

Zůstali jsme tedy všichni sedět. Já potmě, oni nastražení. Přece jen jim ten plán maličko zaskřípal, i když jen v bezvýznamné poruše motoru. To se stává. Pro mě z toho koukalo jen delší mučivé čekání. Gorily mě mezi sebou držely pevně.

Po chvilce u nás zastavilo jiné auto a kdosi se česky ptal našeho řidiče, jestli nepotřebuje pomoc. Slyšela jsem ho jen tlumeně. Co kdybych zavolala o pomoc? Ba ne, Katko, to nemá smysl. Českému řidiči to nedojde a i kdyby, proti čtyřem ozbrojeným gorilám stejně nic nesvede. Snad by mohl zavolat policii, jenže naši policajti by zase jen patolízalsky sklapli kufry a ještě by jim pomohli odtáhnout nepojízdné vozidlo do servisu - anebo kam by si přáli.

Řidič cizí pomoc odmítl, jenže ten venku mu zřejmě nerozuměl a pořád opakoval nabídku pomoci jako zaseknutý gramofon, až velitel našeho auta ztratil trpělivost, nechal si stáhnout okénko a odmítl pomoc nejprve ráznou angličtinou a pak ještě lámanou češtinou.

Jenže pak... najednou se to seběhlo jako v Hollywoodu.

„Hands up, boys!“ ozvalo se zvenku čistou angličtinou. „Ruce vzhůru, všichni ven a čelem k zemi, jinak...“

Americký vůz měl neprůstřelná skla, ale spuštěné okénko vedle řidiče bylo dole a na vysunutí nahoru nebyl čas. Než by vyjelo nahoru, byli by ti uvnitř mrtví. To by je nezachránilo. Pochopila jsem i pod tím pytlem, že právě tohle je ta past na moji ozbrojenou eskortu. Nebyla nakonec i ta porucha motoru schválně? Jemně jsem se soustředila - a došlo mi, že řídící procesor motoru auta je zacyklený tak dokonale, že se z toho bez vypnutí nedostane. Takže to bylo schválně od začátku, jen jsem si toho nevšimla...

„Tak rychle ven, nebo...“ pokračoval hlas venku anglicky.

Přední dveře cvakly, velitel vystoupil jako první. Neměl na vybranou. Co se s ním dělo, jsem neviděla, ale pak se začaly pomalu otevírat i další dveře. Voják vpravo vedle mě neochotně vystoupil, po něm i ten vlevo. Byla jsem volná, bez svého gorilího doprovodu.

Sklonila jsem hlavu a strhla si z ní spoutanýma rukama látkový pytel. Z auta pomalu vystupoval už jako poslední řidič. Dva chlapi asijského vzhledu, zřejmě Japonci, ho hbitě položili čelem dolů na asfalt, prohledali ho a odebrali mu pistoli. Ostatní vojáci leželi na zemi, nad nimi na každé straně chlap s krátkým samopalem. Každý s bílou čelenkou hačimaki s červeným sluncem uprostřed, chitkony v tradičním japonském provedení. Scéna jako z Hollywoodu, jenže tam vždycky jako úspěšní zachránci vystupují ti, kdo tady naopak leželi odzbrojení na zemi čelem dolů.

Vedle nablýskaného černého amerického terénního auta stála zaprášená a omšelá česká žlutá dodávka s otevřenými dveřmi.

„Nasedáme, Kateřino!“ vyzval mě jeden chlap česky - podle hlasu právě ten, kdo se prve tak vnucoval s pomocí. Takže i Čech? Ale!

Dva Japonci oběhli americký teréňák a naskočili hbitě bočními dveřmi do dodávky, třetí mě tam vtáhl také, dva zbývající, to už spíš Češi, nasedli vpředu a dodávka se rozjela.

„Když mě znáte, musíte být všichni Virtuálové!“ oslovila jsem je.

„Skoro!“ odvětil ten vedle řidiče. „Ale není čas na představování, teď opravdu spěcháme. Domů nemůžeš, to je snad jasné!“

„Kam tedy?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš,“ zchladil mou zvědavost.

Jeli jsme dál jako na závodech a Japonec, který mě vtáhl vedle sebe, se mi pokoušel kusem drátu odemknout kovová pouta. Nešlo mu to, auto sebou házelo a kovová pouta mě dřela do rukou, už jsem je měla do krvava.

Nakonec jsme zakličkovali mezi vysoké paneláky, které tu končily. Dál už byla jen pole, pak jakýsi lesík. Dojeli jsme tam, kde pod splývajícími větvemi stálo - letadlo. Znala jsem ten typ ze Somálska, jeho posádka ode mne převzala Marcela d'Avigny. Drobounký dopravní tryskáč s malými kulatými okénky po stranách, dvěma štíhlými motory vzadu a řadou kol pod břichem, aby mohl přistát na každém poli.

„Vy jste Japonci?“ zeptala jsem se toho, kdo mi odemykal pouta. Teď, když dodávka zastavila, se mu to konečně podařilo.

„Máte postřeh, slečno,“ ujistil mě. „Nasedněte si, nemůžeme se dlouho zdržovat. Ty ruce si nemněte, bude lépe je nejprve ošetřit.“

Podivila jsem se jeho češtině, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ho zřejmě oslovila japonsky, ani jsem si toho nevšimla. Françoisovy překládací moduly fungují samy, nemusela jsem o nich ani přemýšlet, vyžadují jen spolupráci nejbližšího hintysu - mých hodinek šintei.

Dva Češi opět nasedli do dodávky a vyrazili jako na závodech, zatímco Japonci mě dostrkali do letadla. Nic jsem s sebou neměla, balíček - pokud v něm byly mé věci - zůstal v americkém autě, měli ale pravdu, na nic nebyl čas.

„Jé - co vy tady děláte?“ vyjekla jsem, když jsem spatřila, kdo sedí uvnitř.

Byli to táta s mámou.

„Nemohli jsme je tady nechat!“ vysvětloval mi rychle Japonec s páskou na čele, ale nenechal mě na ně ani promluvit, dostrkal mě do nejbližšího volného sedadla u dalšího okénka a rychle mi zaklapl bezpečnostní pásy.

„Všechno si povíte později!“ ujistil mě.

Rodiče seděli vyplašeně vedle sebe, ale dělali, že mi nerozumí. A možná mi opravdu nerozuměli, zapomněla jsem, že ti jediní nebudou urychlení a že na ně musím mluvit pomalu. Máma měla na klíně našeho Punťu, to bylo asi jediné, co si s sebou vzali. Bylo mi jich líto, ale nemohla jsem pro ně v této chvíli nic dělat.

Schoulila jsem se jako hromádka neštěstí do pohodlného křesla u okna, vedle mě jeden Japonec, ostatní se rychle poskládali do dalších. Kabina byla plná, ale to už turbíny zvyšovaly svist a letoun se trhnutím rozjel. Vyjel zpod větví na pole, zatočil se jako baletka podél lesa - a pak nás síla rozjezdu vmáčkla do sedadel, nos letounu se zdvihl do výše a za chvíli jsem hluboko pod námi oknem v ostré zatáčce spatřila bílou jehlu Žižkovského vysílače.

Za okamžik jsme vlétli do mraků a rychle stoupali vzhůru. Brzy jsme se vyhoupli z mraků, podobných neskutečné zasněžené krajině, nádherně ozářené sluncem, ale pokračovali jsme vzhůru. Zakrátko zůstaly mraky hluboko pod námi. Nikde nic, jen letoun si spokojeně hvízdal turbínami a krajina z mračen se pod námi posouvala dozadu.

„Teď bude asi nejvhodnější doba na vzájemné představování,“ obrátil se ke mně Japonec ze sousedního sedadla, oblečený do černého obleku, s chitkonem v tradičních japonských barvách - bílá s červeným sluncem na čele. „Vás známe všichni, Kateřino, vaše rodiče také. Já jsem Hičihiko a budu vám zpočátku dělat průvodce po Japonsku a zejména po naší továrně.“

„Těší mě,“ stiskla jsem nabízenou ruku. „Kdo z vás je Učitel? Toho bych opravdu ráda poznala, když už se to tak divně semlelo...“

„Učitele na nebezpečné výlety nepouštíme,“ usmál se Hičihiko. „Stěžuje si, že je největším otrokem továrny, ale to jsme všichni, jen někteří méně. Vy se domů také jen tak nepodíváte a když, tak až za delší dobu. A možná ani nebudete chtít. To se stává, když člověk někde drasticky zpřetrhá vazby...“

„Patří mi to! Zavinila jsem si to,“ odvětila jsem. „Ale rodičů je mi líto, nechali zřejmě na místě všechno.“

„Nic si z toho nedělejte, u nás vy ani vaši rodiče nouzí trpět nebudete,“ utěšoval mě Hičihiko. „Stačili svěřit domek sousedům, ale banka vám to asi kvůli hypotéce zabaví, s tím se nedá nic dělat.“

„To si banka nemůže dovolit!“ řekla jsem hněvivě. „Hypotéku splácím trvalým příkazem z mého konta, tam problémy nebudou.“

„To není tak jisté,“ pochyboval Japonec. „Konto vám může stát zabavit, ale o to se nestarejte, Vojtěch to už zařídil, stejně jako studentské koleje. Dostane je na starost Jindřich, toho ještě nemají zaměřeného. Pro vás jsou ale Čechy ztracené. Z toho si nic nedělejte, nevíte, k čemu to může být dobré!“

„No - co se dá dělat!“ vzdychla jsem si. „Japonsko! Kdysi jsem se tam chtěla aspoň jednou v životě podívat. Kdybych jen tušila, jak se mi to divně splní!“

Hičihiko se tomu jen usmál.

„Můžete vstát a pohovořit si s rodiči,“ vybídl mě. „Potřebují to.“

Pomalu jsem vstala. Měl pravdu. Měla bych uklidnit rodiče.

Věděla jsem, že nás teď nezobrazuje žádný radar pod námi, ani družice nahoře, ale přece nás někdo pozorně sleduje, i když nemá oči.

Vojtěch, můj mrtvý přítel...

 


Zpět Obsah Dále

10.06.2017 11:20