|
Vojta byl na mé volání jako vždycky po ruce a když jsem mu vysypala, co mě před chvilkou u Učitele napadlo, řekl na to lakonicky, že by to mohlo mít úspěch. Rozestřel mi pak před vnitřním zrakem formáty několika nejčtenějších deníků v největších světových městech, abych se podívala, do čeho se chci pustit. Skoro současně mi vyhledal internetovou kuchařku typografické práce - musela jsem se za pár hodin naučit něčemu, čemu se skuteční typografové učí několik let. Dodnes jsem neměla nejmenší ponětí o pojmech jako rozpal nebo účaří, pojmy jako vdova či sirotek měly pro mě jen jeden význam a spojení slov hubení vdov a sirotků ve mně vyvolávalo představu krutého a nepromlčitelného válečného zločinu. Zeptejte se ale typografa, řekne vám klidně, že to dělá prakticky denně. Možná bych to nepotřebovala znát tak podrobně. Šlo o jednorázové nahrazení nějakého málo významného článku naším a kdybych chtěla, Vojta by to zajistil sám, ale chtěla jsem být u toho aspoň na dvou - třech místech najednou. Vybrala jsem si dva deníky v New Yorku, jeden v Londýně a jeden v Praze. Na mě toho bylo dost, zbylých dvě stě osmdesát sedm světových deníků si vzal na starost Vojta. Nechal mě ale navrhnout koncepci i titulky celého článku. Germáni odevzdali nechutnou štafetu! Hitler se otrávil - dnes si zločinců vážíme! Seznam největších zločinců světa! Hitler až na šestém místě! Spojené státy konečně překonaly v genocidě Hitlera! Den světové hanby Spojených států! A pak - Marcelovy obrázky z Kismaaya, mé archivní snímky kropících letadel na palubě letadlové lodi, pořízené kamerami střel, které ji krátce poté poslaly ke dnu, a nakonec seznam všech, kdo o tom rozhodovali nebo o tom aspoň předem věděli. Seznam i s fotografiemi opatřil Vojtěch, nikdo jiný by to v tak krátké době nerozkryl. Článek jsem ale napsala bez jeho pomoci. Do novin jsme to vkládali tak rychle, aby bylo nemožné zabránit jejich distribuci. Začali jsme v Americe, přeskočili do Japonska, Číny, Ruska a nakonec i do Evropy s Afrikou. Jak se Země otáčela, otiskovaly to další a další noviny a souběžně se to objevovalo na internetu. Zastavit se to nedalo. Na více místech Evropy se poskoci voldemortů pokusili stáhnout noviny s nepříjemným obsahem z trhu, ale nestačili na to, většina výtisků se mezi lidi dostala. Zatímco se svět netečně otáčel, měli jsme první vyhodnocení. Tam, kde jsme začali - v New Yorku. Největší vlastenci to pochopili jako vlastizradu, pár šéfredaktorů se prý zastřelilo, ale mezi novináři panoval spíš šok. Nikdo z nich si nedovedl vysvětlit, jak se to vlastně mohlo stát. Kontrolní výtisky byly přece jiné, normální. K našemu překvapení nejprve zareagovala burza. Akcie vojenských podniků klesly rychlým tempem, jakoby předznamenaly jejich pád. Je sice pravda, že akcie nezobrazují skutečnou hodnotu podniků, ale tenhle pád byl příliš strmý, než aby se dal přehlédnout. Lidé o tom diskutovali, přeli se o tom, zda je to vůbec možné, ale když se ukázalo, že stejné zprávy obletěly celý svět, byla to pro mnohé velká rána. Ve Spojených státech je již dlouhou tradicí, že lidé vyvěšují před svým domem americkou vlajku. Druhého dne ale viselo tolik vlajek na půl žerdi, že si toho všimli i ti, kdo autentičnost článku do krve popírali. Den celosvětové hanby! Situaci neuklidnilo ani mimořádné zasedání Kongresu, které vystoupilo ostře proti článku, prohlásilo jej za podvrh a zlovolný pokus o diskreditaci pověsti Spojených států před světem, ale otřesenou důvěru nenapravilo. Ve světě byly reakce ještě různorodější. Amerikanofilové se snažili dokázat, že celý článek je falzifikát. Vzali si na pomoc vše co měli po ruce, od odborných posudků slavných vědců až po návrhy zákona, kterým by se pochybování o čistotě amerických akcí soudně trestalo. Zákony ale nikde neprošly, oslovení zákonodárci hovořili o nutnosti zachovat svobodu slova, ale nepouštěli se na tenký led diskusí. Proti faktům se dala postavit jen prohlášení, kterým ale málokdo věřil. V mnoha státech vypukly hony na čarodějnice, odpůrci článku se snažili objevit původce, aby ho mohli zničit, ale při celosvětovému výskytu bylo jasné, že nemá smysl hledat původce na jednom místě. Předpokládala se existence nějaké velice početné organizace, kterou se ale nikomu nepodařilo objevit. V arabsky mluvících zemích vypukla naopak nefalšovaná radost nad pokořením Spojených států. V OSN navrhli jejich delegáti předání strůjců Somálské genocidy před mezinárodní soud, který se ale obviněním odmítl zabývat pro nedostatek důkazů. Tím ještě víc zpochybnil vlastní nestrannost, již dříve značně pošramocenou jednostrannými soudy ohledně Jugoslávie, kdy rovněž odmítl vyšetřovat válečné zločiny americké strany. Při hlasování musel zástupce Spojených států uplatnit své právo veta, což mu na druhé straně vyneslo hlasité, pohrdlivé bučení. Vojtěch nás zásoboval nejčerstvějšími zprávami ze světa, které bychom ani při našem urychlení nestihli získávat, ale sám z nich radost neměl. „Nestačilo to,” řekl mi druhého dne večer. „Proti jednomu článku vystoupilo tisíc rozhořčených odpůrců a příliš rychle získali převahu.” „Jenže půlka světa jim už neuvěří!” namítla jsem. „Co kdybychom zkusili totéž v televizi?” navrhl Vojtěch. „Filmových dokumentů máme málo,” namítla jsem. „Jediné, co máme, jsou záběry naváděcích kamer střel. To je příliš málo a navíc jsme se rozhodli je nezveřejňovat.” „A co bys řekla živému interview s Marcelem?” navrhl mi. „Vypadám snad na televizní hlasatelku?” „Tady nepůjde o krásu, ale o chytrost,” přesvědčoval mě. „Určitě bychom v Továrně našli chytřejší a pohlednější hlasatelky.” „Ano, ale byly by to Japonky. Tobě už může být jedno, jestli tě někdo pozná, ani Marcel se jen tak domů nevrátí, ale nepotřebujeme prozrazovat, že se nacházíme zrovna v Japonsku.” „No dobře - já to snad unesu a Marcel taky!” ustoupila jsem. Interview jsem s Marcelem dohodla snadno, byl samozřejmě pro. Improvizované televizní studio jsme vytvořili v jeho zdejším bytě, role kameramana se ujal Hičihiko. Posadila jsem se za stůl, Hičihiko si připravil kameru a začli jsme.
nterview bylo krátké na tu spoustu dojmů, které jsem ze Somálska měla. Marcel odpovídal na mé otázky klidně a věcně a já jsem dobře věděla oč jde. Tím jsme se od většiny podobných komentátorů lišili. Oba jsme byli přímo na místě, ačkoliv jsme to viděli z různých pohledů: já z web-kamery Marcelova notebooku, kdežto Marcel tam byl osobně a k těm obrazům cítil pach jedu a rozkládajících se mrtvol. Hlídka na nás mířila na oba, ale mně mohli rozstřílet jen hostitelský notebook, kdežto Marcel se do těch černých hlavní díval pěkně zblízka a nebyl daleko od zastřelení. „Tenhle obrázek jsem pořizoval sám na ulici přímo před nemocnicí,” komentoval záběr, kde byla asi tak stovka mrtvol. „Když jsem se vypotácel z nemocnice, úplně mě to porazilo. Ne že by to v nemocnici bylo lepší, ale k nemocnici občas nějaký mrtvý patří, ne všechno se nám lékařům podaří odvrátit. V Kismaayu to ale překročilo všechny meze. Jak už víte, zbyl jsem z celé nemocnice sám. Ale venku... ta spousta lidí, natahujících k nám ruce v umlčené prosbě o pomoc - to se prostě nedalo přejít jen tak.” „Tušíte, proč jste vy a pár dalších přežili?” nahrála jsem mu na smeč. „Vím to. Já jsem krátce předtím prodělal těžké průjmové onemocnění, což mi v kritické době zprotivilo jakékoliv jídlo. Ten jed měl dvě složky - proto se mu říká binární. Jedna složka byla v aerosolu rozptýleném letadly tak, aby ten oblak vítr prohnal podél celého Somálska. Druhou složku jedu předem zamíchali do rýže. Aerosolu nikdo neunikl, ale stačilo nejíst ve zmíněné době rýži, takže jsem smrti unikl díky průjmu. Nikomu bych to nepřál - ale zachránil mě. K rýži se nedostala ani většina divokých zvířat, proto se jich to nedotklo. Pak tam ale byla skupina lidí, kteří o chystané otravě jedem předem věděli. Byli včas varováni, aby se ani nedotkli rýže, proto zůstali naživu.” „Víte už, odkud pocházela ta zamořená rýže?” „Ano, vím,” přikývl Marcel. „Byla z lodi, ukořistěné nedlouho předtím piráty. Ti ji vyloupili a potraviny z ní rozprodali jako náhradu za výkupné, které nedostali.” „Pak ale ta rýže byla uloupená, kradená!” namítla jsem mu. „Nebyla to vlastně jen léčka, past na piráty?” „Nebyla,” odvětil Marcel. „Jak poznáte kradenou rýži? Rozdíl mezi ní a poctivou není a že je kradená, věděli jen piráti. Nedalo se to na ní poznat. Ale co horšího, kdyby to měla být na ně past, jedli by ji spolu s ostatními. Jenže piráti ji nejedli. Někdo je varoval, stejně jako Američany, zaměstnané u amerických firem a na konzulátech.” „Takže pirátům, proti kterým to bylo zaměřeno, se nic nestalo?” „Prakticky nic,” zavrtěl hlavou Marcel. „Číňané později objevili jejich sídlo - celý komplex luxusních opevněných vil. Byl ale prázdný, bez jediné mrtvoly. Sami poiráti - či spíš jejich bossové - ještě před příchodem Číňanů uprchli. To by nasvědčovalo předběžné domluvě mezi piráty a organizátory genocidy. Jsou to už jen moje dohady, ale pak by ta akce nebyla zaměřena proti nim, byli by jen součástí plánu na vyvraždění celého národa.” „To ale vypadá na použití bojových plynů! To se přece již od dob první světové války považuje za válečný zločin!” pokračovala jsem. „Souhlasím,” odvětil Francouz. „Byl to válečný zločin! Jako lékař tady vědomě prohlašuji, že to nebyla nemoc, ale cílená otrava binárním jedem. Jedna složka byla v rýži, v ostatních potravinách nic závadného nebylo. Měl jsem s sebou pár vzorků a mé pokusy na myších to potvrdily. Sama rýže ale jedovatá nebyla, proto zpočátku nikomu nevadila. Ani druhá složka, letecky dopravená na místo, ačkoliv trochu zapáchala, sama jedovatá nebyla. Tak přežila divoká zvířata a pár lidí, které někdo včas varoval. Když se ale tyto dvě složky spojily - ať již v pytlích nebo v tělech obětí - vyvolaly rychlou, hodně bolestivou otravu a následně neodvratnou smrt.” „Když jste posílal své zprávy přímo z Kismaaye, tvrdil jste ale, že je to nemoc a že lidé dál umírají!” namítla jsem - nebo to tak aspoň vypadalo. „Ano, tehdy jsem si to ještě sám myslel,” odpověděl. „Nenapadlo mě, že jde o takový zločin. Spousta lidí ale přežila první vlnu prostě proto, že pro ně rýže nebyla cenově dostupná. Piráti nebyli žádní prosťáčkové ani drobní zlodějíčkové, aby nakradené zboží prodávali lacino. Když se většina měst vyprázdnila, nejchudší Somálci, kteří přežili jen díky hladu, se zmocnili rýže zanechané v prázdných obchodech - a je snad jasné, že za těch okolností ke drancování zcela zákonitě dojít muselo - a následovali ty, kdo si vlastní smrt nejprve řádně zaplatili.” „Jak se na to díváte teď, z bezpečí?” „Nikdo na světě nebude v bezpečí, když se dějí takové věci!” odvětil. „Dosud jsem měl velké štěstí, přiznávám. Nepatřil jsem mezi včas varované vyvolené, jako lékař jsem byl ohrožen stejně jako ostatní. Nebudu zbytečně opakovat, co mě zachránilo. Nemusím ani vykládat, kdo mě zachránil před americkou vojenskou hlídkou, která mě málem zastřelila jako nepohodlného svědka. Ale musím z tohoto místa požadovat mezinárodní soud pro válečné zločiny nad těmi, kdo tuto genocidu naplánovali a spáchali. Na prvním místě nad prezidentem Spojených států, jejich vrchním velitelem, přes všechny, kdo to vymysleli a naplánovali až po nižší důstojníky, pokud o tom věděli. Bude to jistě několik tisíc lidí, ale ti všichni jsou zločinci.” „Myslíte si, že budou před soud postaveni?” „Možná nebudou. Pak se vina za budoucí zločiny rozšíří na ty, kdo jej neztrestali, ačkoliv měli a mohli. Pokud nebude zločin ztrestán hned, nebude ztrestán nikdy a může se kdykoliv opakovat. V tom je největší nebezpečí.” „Jste ochoten předstoupit s tímto svědectvím před nezávislý a nestranný mezinárodní soud? Samozřejmě za předpokladu, že všem svědkům zajistí naprostou bezpečnost?” „Potíž je, že na tomto světě o žádném nezávislém soudu nevím,” řekl. „Soud v Haagu není nezávislý ani nestranný a žádný soud nemá pravomoc soudit viníky Somálské genocidy. To mohou jedině soudy Spojených států, ale ty na tom nemají zájem. Už proto, že zločinci mají v současné době moc nepohodlné svědky umlčet a tím takový soud nepřipustit. Proto jsem vám tak vděčný za váš azyl.” „Děkuji vám aspoň za to, že jste byl ochotný vystoupit zde.” „A já vám za to, že jste mi to umožnili.”
ebyla to taková rána z čistého nebe, jako hackerský útok na noviny, ale také to stálo za to! Tentokrát jsme se napojili na televizní vysílače tak, aby se nedalo zjistit, odkud naše pirátské vysílání pochází. V televizních studiích se mohli přetrhnout snahou odpojit nás - marně. Studio Fox News se nás pokusilo umlčet totálním vypnutím proudu v celé budově, zajistili dokonce, aby nenaskočily nouzové diesel-agregáty. Budova Fox News se ponořila do tmy, ale signál přicházel do vysílačů dál, ani vypnutí přenosové trasy to nepřerušilo. Kdosi nařídil vypnout nejbližší vysílače. Stanice Fox News se rázem změnila v šumové zrnění, ale po půlvteřině se obraz objevil znovu z náhradních vysílačů. I kdyby se podařilo vypnout všechno, diváci by přepnuli na jiný kanál - kde ale běželo totéž. Interview nebylo dlouhé, jen pár minut, spousta lidí je přehlédla, jenže po hodině se na všech televizních stanicích objevilo znovu. Bylo vlezlejší než všudypřítomná reklama, přerušovalo nejen filmy, ale i reklamy a vnutilo se na všechny televizory ve Spojených státech, ať přijímaly pozemní nebo satelitní signál. První i druhé vysílání bylo ještě snadné přehlédnout. Na začátku třetí hodiny velká část Američanů napjatě očekávala, zda se objeví i potřetí - a nebyla zklamána. Čtvrtou reprízu již očekávalo více lidí než přímý přenos z návštěvy papeže. Přerušování programů se opakovalo až do půlnoci, kdy už bylo jasné, že interview shlédla drtivá většina televizních diváků. Umístili jsme celou videonahrávku na několik známých serverů a ochotné ruce je začaly rychle šířit dál. Tady si cenzura ani neškrtla a neškrtne. Tentokrát se žádní mediamachři nestříleli. I nejzarytějším vlastencům muselo být jasné, že tohle není jejich zrada jednotlivce, ale útok neznámých pachatelů. Ještě tak vědět odkud! Podle večerních zpráv se zato zastřelil jeden generál z hlavního štábu. Nacházel se totiž na seznamu největších zločinců světa - sice hluboko pod Hitlerem, ale přesto to neunesl. Upřímně řečeno - byl z nich zřejmě nejčestnější. Marcel d'Avigny se v našem interview odkryl úplně, řekl tam celé své jméno, ale všem bylo jasné, že je někde dobře ukrytý. Já jsem zatím zůstala pro většinu Američanů anonymní. Napadlo mě, že mě mohou znát ti, kdo mě v Praze přebírali od našich tajných, ale nebylo pravděpodobné, že by byli touto dobou ve Státech. Mohli by mě časem poznat spolužáci, až se k nim tato videonahrávka dostane, ale ti si to budou nanejvýš překvapeně sdělovat mezi sebou a dál se to od nich nedostane. A i kdyby - Echelon je mocný - pak moje stopa končí ve chvíli, kdy americké auto přepadli moji zachránci. Nemohlo by je to ale přivést až sem, do Japonska? Když jsem se s tou obavou svěřila Vojtovi, prohlásil, že to asi zahrne mezi sledovaná témata. To by mě mělo uspokojit - budu sledovaná stejně pozorně jako všechny atomové bomby světa, pokud ne lépe... Strachovala jsem se ale více o své Japonské zachránce. Na mně snad tolik nezáleželo.
|
17.1.2011 19:42:34