Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sedmá velmoc

Vojta byl na mé volání jako vždycky po ruce a když jsem mu vysypala, co mě před chvilkou u Učitele napadlo, řekl na to lakonicky, že to může mít úspěch. Rozestřel mi pak před vnitřním zrakem formáty několika nejčtenějších deníků v největších světových městech, abych se podívala, do čeho se chci pustit. Současně mi vyhledal internetovou kuchařku typografické práce - musela jsem se za pár hodin naučit, čemu se skuteční typografové učí několik let. Dodnes jsem neměla nejmenší ponětí o pojmech jako rozpal nebo účaří, pojmy jako vdova či sirotek měly pro mě jen jeden význam a to ten základní a věta Vyhubte vdovy a sirotky! ve mně vyvolávala představu nikdy nepromlčitelného válečného zločinu. Zeptejte se ale typografa, klidně se přizná, že to dělá prakticky denně. Možná bych to nepotřebovala znát podrobně, šlo přece o jednorázovou záměnu nějakého bezvýznamného článku naším, to by mohl Vojta zajistit sám, ale chtěla jsem být u toho aspoň na dvou - třech místech najednou.

Vybrala jsem si jeden deník v New Yorku, druhý v Londýně a třetí v Praze. Na mě toho bylo dost, zbylých dvě stě osmdesát sedm světových deníků si vzal na starost Vojta. Nechal mě ale navrhnout koncepci i titulky celého článku.

 

Germáni odevzdali nechutnou štafetu!

Hitler se otrávil - dnes si stejných zločinců vážíme!

Seznam největších zločinců světa! Hitler až na šestém místě!

Spojené státy překonaly v genocidě i Hitlera!

Den celosvětové hanby Spojených států!

 

A pak - Marcelovy obrázky z Kismaaya, mé snímky kropících letadel na palubě letadlové lodi, pořízené kamerami střel, které ji krátce poté poslaly ke dnu, a nakonec seznam všech, kdo o tom rozhodovali nebo o tom aspoň předem věděli.

Seznam i s fotografiemi opatřil Vojtěch, nikdo jiný by to v tak krátké době nerozkryl. Článek jsem ale napsala bez jeho pomoci. Do novin jsme to vkládali tak, aby bylo nemožné zabránit jejich distribuci. Začali jsme v Americe, přeskočili do Japonska, Číny, Ruska a nakonec i do Evropy s Afrikou. Jak se Země otáčela, otiskovaly to další a další noviny a souběžně se to objevovalo na internetu. Zastavit se to nedalo. Na více místech Evropy poskoci voldemortů zkoušeli stáhnout noviny s nepříjemným obsahem z trhu, ale nestačili na to, většina výtisků se mezitím dostala mezi lidi.

Zatímco se svět netečně otáčel, měli jsme první vyhodnocení. Tam, kde jsme začali - v New Yorku. Největší vlastenci to pochopili jako vlastizradu, pár šéfredaktorů se prý zastřelilo, ale mezi novináři panoval spíš šok. Nikdo z nich si nedovedl vysvětlit, jak se to vlastně mohlo stát. Kontrolní výtisky byly přece jiné, normální!

K našemu překvapení první zareagovala burza. Akcie vojenských podniků klesly rychlým tempem, jakoby předznamenaly jejich pád. Je sice pravda, že akcie nezobrazují skutečnou hodnotu podniků, ale tento pád byl příliš strmý, než aby se dal přehlédnout.

Lidé o tom diskutovali, přeli se, zda je to vůbec možné, ale když se ukázalo, že stejné zprávy obletěly celý svět, byla to pro mnohé velká rána. Ve Spojených státech je již dlouhou tradicí, že lidé vyvěšují před svým domem americkou vlajku. Druhého dne ale viselo tolik vlajek na půl žerdi, že si toho všimli i ti, kdo autentičnost článku do krve popírali.

Den celosvětové hanby!

Situaci neuklidnilo ani mimořádné zasedání Kongresu, které vystoupilo ostře proti článku, prohlásilo jej za podvrh a zlovolný pokus o diskreditaci pověsti Spojených států před světem, ale otřesenou důvěru nenapravilo.

Ve světě byly reakce ještě různorodější.

Amerikanofilové se snažili dokázat, že celý článek je falzifikát. Vzali si na pomoc vše co měli po ruce, od odborných posudků slavných vědců až po návrhy zákona, které by pochybování o čistotě amerických akcí trestalo jako prokázanou pomluvu i bez dokazování. Zákony ale neprošly, oslovení zákonodárci hovořili o potřebě zachovat svobodu slova a nepouštěli se na tenký led diskusí. Proti zveřejněným faktům se dala postavit jen prohlášení, kterým málokdo uvěřil. V mnoha státech vypukly hony na čarodějnice, jak se odpůrci článku snažili najít a zničit původce, ale při celosvětovému výskytu bylo jasné, že nemá smysl hledat původce na jednom místě. Předpokládala se existence nějaké velice početné organizace, kterou se ale nikomu nepodařilo objevit.

V arabsky mluvících zemích vypukla naopak nefalšovaná radost nad pokořením Spojených států. V OSN navrhli jejich delegáti předání strůjců Somálské genocidy před mezinárodní soud v Haagu, který se ale obviněním odmítl zabývat pro nedostatek důkazů. Tím jen zpochybnil vlastní nestrannost, již značně pošramocenou jednostrannými rozsudky v případu Jugoslávie, kdy odmítl vyšetřovat válečné zločiny americké strany. Při hlasování musel zástupce Spojených států uplatnit své právo veta, což mu na druhé straně vyneslo hlasité, pohrdlivé bučení.

Vojtěch nás zásoboval čerstvými zprávami ze světa, které bychom ani při našem urychlení nestihli získávat, ale sám z nich radost neměl.

„Nestačilo to,“ řekl mi druhého dne večer. „Proti jednomu článku vystoupily tisíce rozhořčených odpůrců a příliš rychle získali převahu.“

„Jenže půlka světa jim už neuvěří!“ namítla jsem.

„Co kdybychom zkusili totéž v televizi?“ navrhl Vojtěch.

„Filmových dokumentů máme málo,“ namítla jsem. „Jediné, co máme, jsou záběry naváděcích kamer střel. To je příliš málo a navíc jsme se rozhodli je nezveřejňovat.“

„A co bys řekla živému interview s Marcelem?“ navrhl mi.

„Vypadám na televizní hvězdu? Určitě v Továrně najdeš chytřejší a pohlednější hlasatelky.“

„Tady nepůjde o krásu, ale o chytrost,“ přesvědčoval mě. „Zdejší ženy by byly Japonky. Tobě už může být jedno, jestli tě někdo pozná, ani Marcel se jen tak domů nevrátí, ale nepotřebujeme prozrazovat, že se nacházíme zrovna v Japonsku.“

„No dobře - já to snad unesu a Marcel taky!“ ustoupila jsem.

Interview jsem s Marcelem dohodla snadno. Nouzové televizní studio jsme stvořili v jeho bytě, role kameramana se ujal Hičihiko.

Usedla jsem za stůl, Hičihiko si připravil kameru a začali jsme.


Interview bylo na tu spoustu dojmů, které jsem ze Somálska měla, příliš krátké. Marcel odpovídal na mé otázky klidně a věcně a já jsem věděla oč jde. Tím jsme se od většiny podobných komentátorů lišili. Oba jsme byli přímo na místě, ačkoliv jsme to viděli z různých pohledů: já z web-kamery Marcelova notebooku, kdežto Marcel tam byl osobně a k těm obrazům cítil pach jedu a rozkládajících se mrtvol. Hlídka na nás mířila na oba, ale u mě mohli rozstřílet jen notebook, kdežto Marcel se do těch černých hlavní díval pěkně zblízka.

„Tento obrázek jsem pořizoval na ulici přímo před nemocnicí,“ komentoval záběr, kde byla asi tak stovka mrtvol. „Když jsem se pak vypotácel z nemocnice, úplně mě to porazilo. Ne že by to v nemocnici bylo lepší, ale k nemocnici občas nějaký mrtvý patří, všechno se nám lékařům odvrátit nepodaří. V Kismaayu to ale překročilo všechny meze. Jak už víte, zbyl jsem z celé nemocnice sám. Ale venku... ta spousta lidí, natahujících k nám mrtvé ruce v umlčené prosbě o pomoc - to se prostě nedalo přejít jen tak.“

„Tušíte, proč jste tu hrůzu vy a pár dalších přežili?“ nahrála jsem mu na smeč.

„Vím to. Krátce předtím jsem prodělal průjmové onemocnění, které mi v kritické době zprotivilo jakékoliv jídlo. Ten jed měl totiž dvě složky. První složka v letecky rozptýleném aerosolu, který vítr prohnal podél celého Somálska. Druhou složku jedu předem zamíchali do rýže. Aerosolu nikdo neunikl, ale stačilo ve zmíněné době nejíst rýži, takže jsem smrti unikl díky průjmu. Nikomu bych to nepřál - ale zachránil mě. K rýži se nedostala ani většina divokých zvířat, proto se jich to ani nedotklo. Pak tam ale byla skupina lidí, kteří o chystané otravě jedem předem věděli. Včas je varovali, aby nejedli rýži, aby zůstali naživu.“

„Víte už, odkud pocházela ta zamořená rýže?“

„Ano, vím,“ přikývl Marcel. „Byla z lodi, ukořistěné nedlouho předtím piráty. Ti ji vyloupili a potraviny z ní rozprodali jako náhradu za výkupné, které nedostali.“

„Pak ale ta rýže byla uloupená, kradená!“ namítla jsem mu. „Nebyla to vlastně jen léčka, past na piráty?“

„Nebyla,“ odvětil Marcel. „Jak poznáte kradenou rýži? Rozdíl mezi ní a poctivou není a že je kradená, věděli jen piráti. Na rýži se to poznat nedalo. Ale co horšího, kdyby to měla být na ně past, jedli by ji spolu s ostatními. Jenže piráti ji nejedli. Někdo je varoval, stejně jako Američany, zaměstnané u amerických firem a na konzulátech.“

„Takže pirátům, proti kterým to bylo zaměřeno, se nic nestalo?“

„Prakticky nic,“ zavrtěl hlavou Marcel. „Číňané později objevili jejich sídlo - celý komplex luxusních opevněných vil. Byl ale prázdný, bez jediné mrtvoly. Sami piráti - či spíš jejich bossové - před Číňany uprchli. To nasvědčuje předběžné domluvě mezi piráty a organizátory genocidy. Jsou to jen mé dohady, ale pak by ta akce nebyla zaměřena proti nim, byli by jen součástí plánu na vyvraždění celého národa.“

„To ale vypadá na použití bojových plynů! To se přece již od dob první světové války považuje za válečný zločin!“ pokračovala jsem.

„Souhlasím,“ odvětil Francouz. „Byl to válečný zločin!“

„To je ovšem velice závažné a silné tvrzení,“ řekla jsem.

„Řeknu to tedy jasněji. Jako lékař zde prohlašuji, že v Somálsku neřádila nemoc, ale cílená otrava binárním jedem. Jedna složka byla v rýži, v ostatních potravinách nic závadného nebylo. Měl jsem s sebou pár vzorků a mé pokusy na myších to potvrdily. Sama rýže jedovatá nebyla a zpočátku nikomu nevadila. Druhá složka, letecky dopravená na místo, sama také jedovatá nebyla, ačkoliv trochu zapáchala. Proto přežila divoká zvířata a pár lidí, které někdo včas varoval. Když se ale obě složky spojily - v pytlích nebo až v tělech obětí - vyvolaly rychlou, bolestivou otravu a neodvratnou smrt.“

„Když jste posílal své zprávy přímo z Kismaaye, tvrdil jste ale, že je to nemoc a že lidé dál umírají!“ namítla jsem - nebo to tak aspoň vypadalo.

„Ano, tehdy jsem si to ještě myslel,“ odpověděl. „Nenapadlo mě, že jde o takový zločin. Spousta lidí ale přežila první vlnu prostě proto, že pro ně rýže nebyla cenově dostupná. Piráti nebyli žádní prosťáčkové ani drobní zlodějíčkové, aby nakradené zboží prodávali lacino a všem. Když se většina měst vyprázdnila, nejchudší Somálci, kteří přežili díky svému hladu, se zmocnili rýže zanechané v prázdných obchodech - a je jasné, že za těch okolností ke drancování zcela zákonitě dojít muselo - a následovali ty, kdo si vlastní smrt nejprve řádně zaplatili.“

„Jak se na to díváte teď, z bezpečí?“

„Nikdo na světě nebude v bezpečí, když se dějí takové zločiny!“ odvětil. „Dosud jsem měl velké štěstí, přiznávám. Nepatřil jsem mezi včas varované vyvolené, jako lékaře mě to ohrožovalo stejně jako ostatní. Nebudu zbytečně opakovat, co mě zachránilo. Nemusím ani vykládat, kdo mě zachránil před americkou vojenskou hlídkou, která mě málem zastřelila jako nepohodlného svědka. Ale musím z tohoto místa požadovat mezinárodní soud pro válečné zločiny nad těmi, kdo tu genocidu naplánovali a spáchali. Na prvním místě nad jejich vrchním velitelem prezidentem Spojených států, přes všechny, kdo to vymysleli a naplánovali až po důstojníky, kteří o tom věděli. Bude to jistě několik tisíc lidí, ale ti všichni jsou vinni nejtěžším zločinem genocidy.“

„Myslíte si, že budou před soud postaveni?“

„Možná nebudou. Pak se vina za budoucí zločiny rozšíří i na ty, kdo vinu netrestali, ačkoliv měli a mohli. Pokud nebude zločin ztrestán hned, nebude ztrestán nikdy a může se kdykoliv opakovat. V tom je jeho největší nebezpečí.“

„Můžete předstoupit se svědectvím před nezávislý a nestranný mezinárodní soud za předpokladu, že svědkům zajistí bezpečnost?“

„Potíž je, že v tomto světě o žádném nezávislém soudu nevím,“ řekl. „Soud v Haagu není nezávislý ani nestranný a nedokázal zajistit bezpečí svědků, a žádný soud nemá pravomoc soudit viníky Somálské genocidy. To mohou jedině soudy Spojených států, ale ty na tom nemají zájem. Už protože zločinci mohou v současné době nepohodlné svědky umlčet a takový soud prostě nepřipustit. Proto jsem vám tak vděčný za váš azyl.“

„Děkuji vám aspoň za to, že jste byl ochotný vystoupit zde.“

„A já vám za to, že jste mi to umožnili.“


Nebyla to rána z čistého nebe, jako hackerský útok na noviny, ale také to stálo za to! Tentokrát jsme se napojili na televizní vysílače, ale nikdo nedokázal zjistit, odkud pirátské vysílání pochází. V televizních studiích se mohli přetrhnout snahou odpojit nás - marně. Studio Fox News se nás pokusilo umlčet totálním vypnutím proudu v celé budově, zajistili dokonce, aby nenaskočily nouzové diesel-agregáty. Redakce Fox News se ponořila do tmy, ale signál přicházel do vysílačů dál, ani vypnutí přenosové trasy to nepřerušilo. Kdosi nařídil vypnout nejbližší vysílače. Stanice Fox News se rázem změnila v šumové zrnění, ale po půlvteřině se obraz objevil znovu z náhradních vysílačů. I kdyby se podařilo vypnout všechno, diváci by nejspíš přepnuli na jiný kanál - kde běželo totéž.

Interview nebylo dlouhé, jen pár minut, spousta lidí je přehlédla, jenže po hodině se na všech televizních stanicích objevilo znovu. Bylo vlezlejší než všudypřítomná reklama, přerušovalo nejen filmy, ale i reklamy a vnutilo se na všechny televizory ve Spojených státech, ať přijímaly pozemní nebo satelitní signál.

První i druhé vysílání bylo ještě snadné přehlédnout. Na začátku třetí hodiny již velká část Američanů napjatě očekávala, zda se objeví i potřetí - a nebyla zklamána. Čtvrtou reprízu již očekávalo více lidí než přímý přenos z návštěvy papeže.

Přerušování programů se opakovalo až do půlnoci, kdy už bylo jasné, že interview shlédla drtivá většina televizních diváků. Umístili jsme celou videonahrávku na několik známých serverů a ochotné ruce je začaly rychle šířit dál. Tady si cenzura ani neškrtla a neškrtne.

Tentokrát se žádní mediamachři nestříleli. I nejzarytějším vlastencům muselo být jasné, že tohle není zrada jejich jednotlivce, ale útok neznámých pachatelů. Ještě tak vědět odkud! Podle večerních zpráv se ale zastřelil jeden generál z hlavního štábu. Nacházel se totiž na seznamu největších zločinců světa - sice hluboko pod Hitlerem, ale přesto to neunesl.

Upřímně řečeno - byl z nich zřejmě nejčestnější.

Marcel d'Avigny se v našem interview odkryl úplně, řekl tam celé své jméno, ale všem bylo jasné, že je někde dobře ukrytý. Já jsem zatím zůstala pro většinu Američanů anonymní. Napadlo mě, že mě mohou poznat ti, kdo mě v Praze přebírali od našich tajných, ale nebylo pravděpodobné, že by byli touto dobou ve Státech. Mohli by mě časem poznat spolužáci, až se k nim videonahrávka dostane, ale ti si to budou nanejvýš překvapeně sdělovat mezi sebou a dál se to od nich nedostane. A i kdyby - Echelon je mocný - pak moje stopa končí ve chvíli, kdy americké auto přepadli moji zachránci.

Nemohlo by je to ale přivést až sem, do Japonska?

Když jsem se s tou obavou svěřila Vojtovi, prohlásil, že to zahrne mezi sledovaná témata. To by mě mělo uspokojit - budu sledovaná stejně pozorně jako všechny atomové bomby světa, pokud ne lépe... Strachovala jsem se ale více o své Japonské zachránce.

Na mně snad tolik nezáleželo.

 


Zpět Obsah Dále

09.06.2017 18:48