AUTOBUS

Továrna Koujou Interview zasáhlo ve Spojených státech mnohem víc lidí než články v novinách, ale jen tam. Internetová videa převzala stanice Al-Jazeera, ale to bylo všechno. V Evropě se rozhostilo trapné ticho. Tak těžké obvinění se nedá jen tak přejít mlčením, ale novinářům ani politikům se do přímého vyjádření nechtělo. Rozhodování neměli snadné. Nechat se lidmi obvinit z podpory genocidy - nebo si rozhněvat nejmocnější stát světa? Bylo teď především na Američanech, jak se k tomu postaví. Vojtěch se mi svěřil, že na americké straně internetu se rozvinula nebývalá aktivita. Ne mezi lidmi, tam vládl stav podobný šoku, stejně jako ve zbytku světa. Přímo horečnou činnost vyvíjely armádní kruhy. Snažily se zkonsolidovat, zadávaly tisíce nesplnitelných úkolů státním i soukromým informačním službám, vypisovaly pátrání, najímaly hackery, slibovaly a vyhrožovaly. „Odměna za tvé vypátrání už je sto milionů  dolarech,“ ujistil mě. „Pěkná sumička,“ odvětila jsem. „Kdyby někdo dal tolik na charitu...“ „Charita...“ řekl Vojtěch. „Kdyby raději nebyla...“ „Ty bys nechal ty, kdo ji potřebují, na holičkách?“ „Ne,“ odvětil. „Bylo by lépe, kdyby byla charita úplně zbytečná a přece by na holičkách nezůstal nikdo. Pak teprve by bylo dobře na světě.“ „To je sice krásné, ale nereálné,“ podotkla jsem. „Nereálné, ale krásné,“ obrátil to. „Na odstranění hladu by úplně stačilo to, co se ve vyspělých zemích úmyslně zničí.“ „Jak to zatím vypadá?“ pokusila jsem se raději obrátit předmět hovoru. „Chystá se obrovská mediální protiakce,“ řekl. „Chtějí nás dávat do souvislostí se zmizelou americkou flotilou.“ „Takže uhodli všechno?“ „Tak se to nedá nazvat. Nic neuhodli, ale hodili bychom se jim jako obětní beránci. Nebylo by to poprvé, ale kdyby nás odhalili, zabili by dvě mouchy jednou ranou. Svět by měl viníky všeho zla a oni by byli opět tím ublíženým, spravedlivým mstitelem.“ „To nemyslíš vážně? S tou tunou másla na hlavě by chtěli útočit?“ „Jistě,“ souhlasil. „Škoda, že neznáme, kam zmizeli ti praví piráti! Ale ani já jsem nestihl uhlídat všechno, co se kde ve světě šustlo. V Somálsku je veliké počítačové vakuum, počítač je tam neklamnou známkou cizince.“ „Piráti je neměli?“ „Zřejmě měli, ale odvezli si je a určitě je cestou nezapnuli, to už jsem po nich šel. Ale opravdu nevím, kam se ztratili. Počítačů zatím není na světě dost, aby zajišťovaly nepřetržitý dohled nad lidmi. Nejspíš je to tak dobře. Když se to nedaří mně, nepodaří se to nikomu.“ „V Somálsku!“ upozornila jsem ho. „V rozvinutějších zemích je dnes tolik kamer, že není problém lidi sledovat málem i na záchodech!“ „Zatím to nedokáži ani já,“ trval na svém. „Možná je to dobře, ale na druhou stranu si musíš uvědomit, že jsem méně než stín.“ „Stín, který potopil americkou flotilu?“ „Stín, který umí obrátit nejnovější počítačem řízené střely proti jejich pánům, ale nedokáže odklonit hlaveň obyčejné útočné pušky, mířící na nevinnou oběť! Vzpomeň si, jak ses strachovala o Marcela! Jediná záchrana byla ve tvém pohotově vydaném falešném rozkazu. Tvé síly nestačily na nic víc než rozechvět správným způsobem membránu jednoho telefonu.“ „Stačilo to přece. A ty jsi stín, který hlídá desetitisíce atomových raket, schopných vyhladit lidstvo!“ „Ale má neřešitelný problém s džihádisty, kteří se omotají výbušninou a odpálí se mezi lidmi!“ „Pokud to není úplně jinak!“ pokrčila jsem rameny. „Ano, ale - nejvíc zla se odehrává bez počítačů. Při nejprimitivnějším barbarském mučení nenajdeš poblíž jediný počítač, ať mučí fanatičtí afričtí černoši nebo úplně stejně bezcitní Američané! Války ale vždycky vyhrávají pěšáci! Děla, letadla a tanky nepřítelem snad otřesou, ale bojovníky dostane z úkrytu zase jen chlap s puškou.“ „Udělej si tedy takové bojovníky!“ napadlo mě. „Byl by to tak velký problém?“ Následovala chvilka ticha. Panebože, došlo mi, on nad tím vážně začal přemýšlet! Až teď, ale - strašně dlouho! Přejel mi až po zádech mráz, když jsem si uvědomila jeho výpočetní sílu, která se teď téhle ledabyle nadhozené myšlence věnovala. Ale současně jsem si uvědomila, co jsem to plácla. Postavit armádu robotů by asi nebyl pro Vojtěcha problém. Japonci by mu pomohli - nic neobvyklého by to pro ně nebylo, s roboty si přece hrají už dlouho. „To nepůjde,“ přiznal ale Vojtěch po chvíli. „Učitel to nechce.“ „Co nechce?“ „Strojové bojovníky,“ opakoval. „Promiň, že jsem tě teď nechal čekat, ale nejprve jsem se musel poradit s ním. Nelíbí se mu to.“ „Nevěří ti, že bys toho nezneužil?“ „Tak to neřekl,“ opravil mě. „Jen mě ujistil, že to voldemorty napadlo už dávno. Robotický válečník může změnit války v ještě větší masakry než dosud. Vezmi si bezpilotní letadla! Řídí je ještě lidé, ale vědomí naprosté beztrestnosti jim dodává na bestialitě.“ „Obává se toho i u tebe?“ „To je první krok, dalším krokem jsou robotické tančíky, které už se také začínají používat. Jsou ještě horší, dokáží proniknout za lidmi i do skrýší. Mohl bych je použít už teď, mají je na více základnách, ale sám se jich trochu děsím.“ „Obává se toho i u tebe?“ opakovala jsem otázku, abych jí dodala závažnosti. „Řekl, že na ně nesmíme stejnými prostředky. Kdybychom se rozhodli použít proti nim sílu, nebyli bychom lepší. Musíme je přemoci chytrostí.“ „Tak vymysli něco inteligentnějšího než robotické bojovníky!“ „Tobě se to řekne!“ vzdychl si. „Nemáš snad k dispozici všechno naše vědění?“ „Mám,“ přiznal. „To není všechno. Mám k dispozici i všechny tajné projekty světa. Na chráněných discích dnes najdeš všechno, poslední dobou se rozmohla úplná mánie převést do elektronické podoby všechno, co za něco stojí. Od digitalizovaných starých knih po tajné projekty, ze kterých mě až mrazí hrůzou.“ „Tak co ti brání něco z toho využít?“ „Slíbil jsem Učiteli, že žádného robotického vojáka nikdy nepostavím,“ přikývl. „Tak postav robotického nevojáka,“ navrhla jsem mu. „Dokázal bys postavit podle lidského vzoru robota, který by neuměl střílet, ale pomáhal by lidem? Nebo je to dnes pořád ještě příliš fantastické?“ „To bych samozřejmě dokázal,“ odvětil. „Ale čím by se takový robot lišil od robovojáků?“ „Tím, že nebude ozbrojený,“ navrhla jsem mu. „A především účelem.“ „Co by takovému robotu bránilo vzít zbraň a použít ji?“ „Ty!“ řekla jsem prostě. „Byl bys to přece ty!“ „Nechci být takovou karikaturou člověka!“ „Proč karikaturou?“ namítla jsem. „Budeš pořád tím, čím jsi. Jen získáš periferii, jakou jsi dosud neměl. Nic víc. Nemusíš ji používat ke zkáze, jako střely. Ty se k ničemu jinému nehodí, ale humanoidní robot může být lidem užitečný. To zbraně nikdy nebudou. Jak říká můj táta - člověka můžeš zabít i rýčem, ale samopalem zahrádku nepřeryješ.“ „Máš asi pravdu,“ řekl po krátkém zaváhání. „A co na to Učitel?“ zeptala jsem se ho. „Neřekl jsem mu to,“ odvětil. „Mohl by mě zavázat slibem, že se o to nebudu ani pokoušet.“ Zarazilo mě to. Proč tedy to zpoždění? Ačkoliv - opravdu o tom mohl přemýšlet... „Takže se ti ten nápad líbí?“ chtěla jsem vědět. „Líbí,“ odvětil. „Prosím vás, nemohla byste mi poradit?“ oslovila jsem v jídelně jednu Japonku, oblečenou do moderní evropské halenky a džínů. „Víte, jsem tady nová a ještě se tu moc nevyznám.“ V Továrně jsem se s tradičními japonskými kimony nesetkávala, tady vypadali skoro všichni moderně. „Beze všeho,“ svolila a zvědavě se na mě dívala. „Co si přejete? Vám snad dělá průvodce Hičihiko.“ Byla v mém věku, odhadovala jsem ji na studentku, byla jen hezčí než já. Měla všechny vlastnosti, které mi chyběly. Drobnou štíhlou postavu, malé ruce, hladkou pleť i pečlivě upravené vlasy. Mohla by se ucházet o titul Miss, kdyby ji to napadlo. Doufala jsem, že mi u ní pomůže aspoň věkové spříznění. Moc jsem si nevěřila, jsem tu přece cizinka. „Věřím, že je to odborník,“ přikývla jsem. „Ale je to muž. Víte...“ „Aha!“ zamrkala na mě šibalsky. „Také nechcete, aby kdekdo viděl vaše prádlo?“ „O tom jsem slyšela,“ usmála jsem se. „V Evropě na to tak přísně nehledíme. Ale je toho víc, co si občas přejeme neukazovat. Někdy to jsou jen myšlenky.“ „Máte pravdu. Nesedneme si někam stranou?“ Vyzvedly jsme si u pultu pití a pár zákusků. Já jsem si dala kávu, Japonka čaj. Pak jsme se přesunuly do rohu jídelny, kolem nás bylo několik řad prázdných stolů. Příhodné místo pro dívčí tajnosti. „Říkají mi Kateřina,“ představila jsem se. „Mně říkejte Aiči-san,“ řekla na oplátku. „Jste z Evropy? To je dobře, už jsem si vás špatně zařadila...“ „Odkud byste mě hádala?“ usmála jsem se na ni. „Víte, máte takovou... americkou postavu...“ zarazila se. „Myslíte si, že jen Američanky jsou tak tlusté?“ „Tak jsem to nemyslela, nechtěla jsem se vás dotknout!“ zabrebtala. „Nedotknete se mě,“ uklidňovala jsem ji, aniž bych změnila úsměv. „Jsem jaká jsem. I kdybych zhubla na kost, budu pořád takhle rozložitá. Mám zkrátka takové kosti a to kolem je jen... přívažek...“ Přimělo ji to k nechtěnému, marně potlačovanému úsměvu. Jak by taky ne! Svádět při mé postavě všechno na kosti... „Odkud tedy jste?“ zajímala se. „Z Čech,“ netajila jsem to před ní. „Předtím jsem studovala v Praze.“ „Čechy... taková... exotická země! Vy snad vůbec nemáte moře, že?“ „Čechy jsou uprostřed Evropy,“ kývla jsem. „Zemí bez vlastního moře je tam víc.“ „Někdy bych se tam chtěla podívat,“ řekla. „Slyšela jsem, že Praha je nejkrásnější město Evropy. A máte úžasnou hudbu. Byla jsem na českém koncertě v Tokiu.“ „Hudba je krásný obor,“ přikývla jsem. „Kéž by se lidé více věnovali hudbě než tomu, co jiným škodí!“ „Pravda,“ souhlasila. „Víte, někdy mě jímá závrať z toho, co tady dělají naši muži.“ „Myslíte továrnu?“ „Všechno tady!“ máchla rukou. „Z některých jde doslova hrůza. Vy jste se s tím ještě nesetkala? To snad není možné! Tady v továrně jsou takoví skoro všichni!“ „Všichni snad ne,“ zapochybovala jsem. „Například můj táta je z toho, chudák, ještě zmatenější než já.“ „Aha - vzali ho sem, protože je z rodiny,“ pochopila. „Ti jsou asi jediní normální. Ale někdo z vaší rodiny musí být... jejich... Jinak byste tu nebyli.“ „No - máte pravdu,“ přistoupila jsem na to. „Ani mi neříkejte, kdo to je. Nejspíš bratr, když otec ne...“ „Vám ti... jejich... vadí? Nebo se jich bojíte?“ „Bojím,“ přiznala. „Víte, u mě je to bratr.“ „Bratra se snad bát nemusíte,“ chlácholila jsem ji. „Kdysi byl jako ostatní chlapci. Dnes... ne že bych se ho bála dotknout, ale... zkrátka už to není on. Kdysi mi záviděl, jak snadno mi jde učivo ve škole. Dnes - nestačím zírat, prostě na něho nemám. Mohl by jít od hodiny na univerzitu, ale řekl, že tam nepůjde, protože ji nepotřebuje. Že už teď zná víc, než co by se tam mohl dozvědět. A nejhorší je, že mu to... věřím.“ „To by snad nebylo špatné,“ zastala jsem se ho. „To ještě ne,“ vzdychla si. „Jenže - on sedí pořád u svého počítače, sotva vstane na jídlo, ale... nebudete mi to věřit, on prostě nechodí spát. Občas si lehne, ale má obrazovku i nad postelí a sleduje tam... já přitom vůbec nechápu co!“ „Ještě si nezvykl obejít se bez obrazovky,“ komentovala jsem to. „Až se to naučí, sundá obrazovku ze stropu a vypne ji.“ „Myslíte, že pak bude spát, jako normální lidi?“ „To asi ne, ale nebude pořád koukat do obrazovky,“ usmála jsem se. „Normální lidi v noci spí! Tohle je... on je možná démon... a přitom je to pořád můj nešťastný bratr! Co bych dala za to, aby byl zase normální!“ „Aby vám zase záviděl, jak vám to jde ve škole?“ „Já už nechodím do školy,“ řekla. „Dokončila jsem, nač jsem stačila, na universitu nemám, teď toho musím využít. Měla bych si najít zaměstnání, jenže jsem v Továrně a nikdo mě tu nepotřebuje.“ „Proč ne?“ „Protože tady všechno dělají roboti,“ řekla ukřivděným tónem. „Pro lidi jako já tu prostě není místo.“ „Máte v něčem nedostatek?“ „Co se týče nedostatku, na ten si stěžovat nemohu. Jak se zdá, bratr nás uživí, máme všechno co potřebujeme - až na televizi, ale jde to i bez ní.“ „Televize tu ale jsou,“ podotkla jsem. „Jsou,“ přikývla. „Ale je tu špatný signál, chytáme jen čtyři stanice, z toho jedna je zdejší vnitřní. Zajímalo by mě zaměstnání ve studiu, ale tam se nikdo nedostane, studio je prý obsazené. Zbývající stanice jsou zvenčí, jsou to aspoň ty slušnější, bez reklamy, jako bývá ve většině stanic. Ale výběr velký není.“ „Já jsem v poslední době televizi nesledovala vůbec,“ přiznala jsem. „Jestli jste studovala, nedivím se tomu,“ přikývla chápavě. „Při takové zátěži je televize jen přítěží. Ale kdybyste neměla co dělat...“ „Naštěstí mám i tady co dělat,“ přiznala jsem. „Ale co děláte?“ ožila Aiči-san. „Tady je přece hrozná nouze o práci! Přitom jste tu nová... vám Hičihiko práci sehnal?“ „Budu tu pokračovat ve studiu,“ řekla jsem. „Pan Hičihiko mi řekl, že se vzdělání počítá jako práce.“ „Tak to ano,“ přikývla. „To se tu děje. Kdo má buňky na studia, pro toho je továrna ideální. A máte i větší naději na zaměstnání, až vystudujete. Tady seženete jen práci, vyžadující universitu - nebo raději dvě. Anebo... anebo musíte být jako můj bratr.“ „To je snad totéž,“ navrhla jsem. „Váš bratr zřejmě má na studium ty... buňky.“ „On přece nestuduje,“ zavrtěla hlavou. „Dělá v továrně - až na to, že tam nechodí. Tvrdil mi, že pracuje na dálku...“ „Když je to možné, proč ne?“ „Je to démon...“ otřásla se. „To si ve středověku lidé mysleli o kdekom,“ pokusila jsem se ji utěšit. „Dnes už se to tak nebere. Ani na čarodějnice už nevěříme.“ „Člověk, který vůbec nespí, nemůže být člověk!“ „Proč?“ udělala jsem udivený obličej. „Náhodou mi to pan Hičihiko vysvětlil, nic nemožného to není. I v přírodě žijí tvorové, kteří nespí. Tuleni, chobotnice... vlastně spí, ale jen na půl hlavy a druhá půlka hlavy je vzhůru. Normální lidé to zatím nedokáží, ale naučit se to dá a pak se vám zvenčí může zdát, že takový člověk nespí vůbec. Ale není to tak, on prospí dokonce většinu dne - jenže jen napůl.“ „To přece není přirozené!“ vzbouřila se Aiči-san. „Co svět světem stojí, nikdy to lidé nedokázali!“ „Co svět světem stojí, lidé neuměli létat,“ opáčila jsem. „Dnes létají.“ „Ano, ale pomocí letadel, techniky!“ „Co svět světem stojí, lidé nedokázali malovat bez barev. Dnes to pomocí počítačů dokáže kdejaké dítě.“ „Ano, ale zase je v tom technika!“ namítala. „Jenže když člověk skočí ze skály bez techniky, i kdyby to byl obyčejný padák, roztříští se na kusy.“ „Ano, technika v tom je,“ připustila jsem. „Ale na rozdíl od létání, které se naučit nedá, spaní na půl hlavy se naučit dá. Techniku potřebujete jen na počátku. Jakmile se to naučíte, obejdete se bez ní. Něco vzdáleně podobného je v medicině. I tam technika občas pomáhá a pak už to tělo zvládá samo.“ „Ale tím jen posílíte něco, co mělo fungovat samo!“ namítla. „V případě polospánku jen posílíte, co u chobotnic a tuleňů fungovalo dávno před námi. Máme to v genetické výbavě, jen jsme to nepoužívali, je to takové krátké spojení na společné předky, ale jakmile se cestička propálí, jde to i bez techniky. Dokazuje to, že je to možné. V přírodě platí, když se nějaký orgán nepoužívá, atrofuje, ztrácí se. Dodnes máme v těle zbytky něčeho, co u jiných tvorů funguje. Třeba slepé střevo - u člověka nefunkční a zbytečné, takže nám nevadí ani jeho chirurgické odstranění a spousta lidí žije bez slepého střeva. Ale kdysi mělo význam a tehdy by jeho odstraněním hrozila smrt...“ „Říkáte to nějak moc vědecky, nerozumím vám,“ přerušila mě. „Aha... omlouvám se. Jako studentka používám odborné vyjadřování,“ připustila jsem. „Nevadí, zkusím to podat lidsky. Spaní na půl hlavy není nepřirozená vlastnost. Jen ji lidé dlouho nepotřebovali a zapomněli ji. Když si pomůžete technikou, obnoví se. Zkrátka si vzpomeneme, jak to dělali naši dávní předkové. Není na tom nic démonického, to se můžete naučit také.“ „Říkáte?“ „To vím velice dobře, naučili mě to také,“ přiznala jsem. „Vy jste... taky...“ podívala se na mě znenadání Aiči-san ustrašeně jako na jedovatého hada. „Ano, také umím nespat,“ ujistila jsem ji co nejklidněji, jakoby o nic nešlo. „Je to opravdu užitečné, přidá vám to denně několik hodin volného času a pro toho, kdo jako já studuje, je to k nezaplacení. Normálně strávíte třetinu života spánkem. Bylo to pro mě zpočátku hodně nezvyklé, ale zvykla jsem si. I pak je dobré třetinu dne - nejlépe v noci - klidně ležet, aby si odpočinulo i tělo, ale hlava vám zůstane svěží prakticky pořád. Podívejte se, spousta lidí neumí jezdit na kole a závidí to ostatním. Ale stačí se to naučit a může jezdit každý, komu slabost nezabrání na to kolo vylézt. Jakmile se to jednou naučíte, umíte to na celý život, i když to pořád nepoužíváte.“ „Jak se to ale shoduje s tím, co jste říkala předtím?“ dívala se na mě podezíravě. „Když se něco neužívá, zapomene se to, nebo si to pamatujete na celý život?“ „Některé vlastnosti jsou trvalejší jen pro vás. Jízda na kole je na celý váš život, ale vaše děti tu znalost nezdědí. Chtějí-li jezdit na kole, musí se to naučit samy.“ „No dobře, ale... jak se to dá naučit?“ „Je to poměrně jednoduché,“ ujišťovala jsem ji. „Nasadíte si na čelo takovou pásku a ten, kdo vás bude učit, vás pomocí té pásky...“ „Hačimaki?!“ vyjekla. „Tu nosí můj bratr pořád! Mám strašné tušení, že právě ta páska se sluncem z něho dělá démona!“ „Páska sama z vás démona neudělá,“ chlácholila jsem ji. „A dá se přece sundat.“ „Jenže můj bratr ji nesundává! Nikdy! On se s ní snad i sprchuje!“ „Poslyšte - bílá páska na čele s červeným sluncem uprostřed... nebylo to kdysi vaše válečné znamení?“ „Ano, hačimaki se tak používaly... ale ne vždycky... měly přinášet štěstí a odrážet zlo, hlavně démony, nasazovaly si ji i ženy před porodem, ale teď... v Továrně ji nosí skoro všichni... vy ji naštěstí nemáte...“ „Nevěřím, že by páska udělala z člověka démona,“ řekla jsem. „Měla jsem ji přece také, když mě učili spát na půl hlavy. Neměla jsem ale vaši hačimaki, bílou se sluncem. U nás se nosí obyčejná strakatá čelenka a nikdo jí nepřikládá ten význam jako vy.“ „Takže to umíte taky? Vždyť je to nepřirozené!“ vybuchla. „Jak se to vezme,“ pokrčila jsem rameny. „Úplně nepřirozené to není, vždyť se to vyskytuje i v přírodě. Jde o to překonat nevědomost a naučit se to. Pro mě jako pro studentku je to úžasný dar. A obecně pro každého, kdo potřebuje přemýšlet. Ostatním to tolik nepřinese. Je to něco jako nespavost. Jistě to znáte - myšlenky bloudí sem a tam, ale usnout ne a ne. Pak už je lepší vstát a nespavost využít aspoň na čtení knížky, když už žádné lepší využití nemáte. Já jsem jako studentka popadla vždycky učebnici.“ „Jenže když probdíte noc, druhého dne za nic nestojíte. Usínáte v chůzi, nemůžete se na nic soustředit...“ připomněla mi. „Ano, to také znám z dřívějška. A nemusí to být jen po probdělé noci, dříve na mě občas přicházela nečekaná ospalost i ve dne. To už se mi teď nestává. Přesněji - kdykoliv ve dne pocítím ospalost, klidně dovolím ospalé půlce hlavy usnout, ale druhá půlka bdí a až si odpočinu, vyměním je. Zvenku to ani není znát. Chce to ale nějakou zajímavou činnost i pro noční hodiny, byla by škoda promarnit ten dar na nesmyslech. Jako studentka mám naštěstí stále o čem přemýšlet. Hlavní je, že jsem pořád svěží, jako kdybych se každou noc dobře vyspala. A přitom nespím už pěkných pár měsíců.“ „Vy vážně věříte tomu, že to z vás neudělá...“ „Vypadám snad jako démon?“ usmála jsem se. „No... nevím...“ strachovala se. „Má to jen jednu nevýhodu,“ pokračovala jsem klidně. „Nepřenese se to na děti, není to dědičné. Ale u těch nejmenších je snad lepší, když většinu času prospí, beztak na růst potřebují klid. Myslím si, že malé děti, dokud jsou ve vývinu, by se to učit ani neměly, nejdřív tak od šestnácti let... na ten problém mám ještě dost času...“ „Vy byste to nechala udělat... i svým dětem?“ „Až od šestnácti let, dříve ne,“ ujistila jsem ji. „Nechtěla bych jim brát dětství. Kromě toho se neví, jak se to bude projevovat v těhotenství. Možná bude lepší spát v té době normálně.“ „A nebojíte se, že by to vašim budoucím dětem ublížilo, už když to děláte teď?“ „Podle toho, co o tom vím, se ani nebojím. Zatím se na dítě nechystám, nejprve chci dostudovat - ale ve studiu mi to hodně pomáhá. Třeba by to pomohlo i vám!“ „Já studovat nemohu, nemám na to,“ řekla rychle, ale s trochou smutku. „Tomu se mi ani nechce věřit,“ popíchla jsem ji. „Váš bratr na to má? Předtím jste přece byla lepší než on!“ „Nevím,“ řekla nerozhodně. „V Evropě je to možná jinak, ale u nás...“ „Máte pravdu, neznám Japonsko, abych vám mohla radit,“ přiznala jsem. „Zatím jsem se trochu seznámila se zdejší Továrnou. Ale má dojem, že právě Továrna se Evropě hodně podobá. Neodvážím se vám nic radit, ale mně dala možnost pokračovat ve studiu a byla bych strašně hloupá, kdybych toho nevyužila.“ „Ano - ale pak za to bude po vás něco chtít, ne?“ „S tím počítám,“ pokrčila jsem rameny. „Každý systém, který dává nějaké výhody, za ně něco chce, ať je tím systémem stát, Továrna nebo rodina. V Evropě máme hezkou pověst o muži, kterému stačily k životu denně tři mince - a to ještě jednou mincí splácel dluh a druhou půjčoval, takže mu zůstala jen jedna. Máte vy také něco takového?“ „Nevím... Co to znamená...?“ „To znamená, že ten muž živil otce - a vracel mu tak dluh, neboť otec ho vychoval. Sám navíc živil syna - to byla ta půjčka. Kdo nesplácí dluhy, nemá čest a kdo nepůjčuje, nemá rozum, to byl význam té pověsti.“ „Hezká pověst. U nás je to princip giri a nindžó, povinnosti k dětem a k rodičům. Teď se ale víc prosazuje americký způsob: Každý ať si sám pádluje svoji kanoi. Děti jsou jen překážkou kariéry a starých je třeba se rychle zbavit... Ale i v Evropě prý máte potíže s malým počtem dětí, ne?“ „Máme,“ přiznala jsem. „To hloupé pádlování vlastní kanoe dorazilo i k nám. Nejsou ale naše původní principy i pověsti hezčí? Já chci mít aspoň čtyři děti a své rodiče nechci opustit. Ale všimněte si, jak se lidé navzájem chovají tady v Továrně. Každý se poctivě stará o své bližní, ne aby každý pádloval svou kanoi a ostatní nepozorovaně potápěl. To přece ani nemůže být démonické. Nevychovává démony spíš ta osamělá kanoe?“ „Možná,“ připustila. „Vy byste mi tedy radila... nechat se taky naučit...“ „Radit vám nebudu, na to bychom se musely lépe znát,“ odmítla jsem. „Jen jsem vám předvedla můj pohled na vaše obavy. Já se toho zkrátka nebojím, považuji to za dar, ale na druhou stranu uznávám, že to strach vzbudit může. Rozhodnutí ale bude na vás, vždyť já ani nevím, jestli toho daru vůbec využijete.“ „A říkáte, že... ta hačimaki... se dá sundat kdykoliv?“ „Požádejte svého bratra, ať si ji na chvíli sundá, a uvidíte.“ „Ale kdyby byl...“ nedořekla. „Není démonem,“ ujistila jsem ji. „Nevím, jak je tomu u vás, ale u nás se démoni o své sestry nestarají. Nechávají je dopádlovat svoji kánoi třeba až k vodopádu.“ „Máte snad v Evropě také démony?“ „V naší rodině určitě ne. Ale těch amerických, kteří si zásadně hledí jen a jen svého a na druhé nehledí, je dneska i u nás víc než dost.“ „Tak to není jen u nás!“ vzdychla si. „Není. Škoda,“ řekla jsem. Rozešly jsme se s Aiči-san v pohodě. Nevím, jestli jsem překonala její odpor k démonům, ale udělala jsem co jsem mohla. Japonci si do soukromí nikoho jen tak nepustí a dostat se k ní blíž bych považovala za malý zázrak. Vrátila jsem se tedy k našim a ochotně se s nimi podělila o své dnešní dojmy. Na oplátku mi ukázali nově zařízený byt. Nábytek už byl na místě. Ložnice měla patřit rodičům, takže tu byly dvě skoro evropské pohovky, do nichž se ukládaly přikrývky. Tím ale byla malá ložnice plná. V maličkém obývacím pokoji byla pohovka pro mě, stoleček a dvě křesílka. Ani tady již mnoho místa nezbývalo. Ještě že kuchyňka vypadala skoro evropsky a vedle linky zbylo místo na obyčejný kuchyňský stůl se čtyřmi židlemi. Proč čtyři, když jsme tři? Ale i stůl má čtyři nohy. Nevděčník Punťa mi sice přátelsky olízl ruku, ale tím považoval povinné přivítání za vyřízené a šel si lehnout na nevelký kobereček, původně určený do ložnice. Zabral si jej jako pelíšek a zavrčel na mě, když jsem se přiblížila. Pochopitelně - za vůdce smečky uznával jen tátu. Rodiče mě poslouchali skoro nábožně. Už to, že jsem se v Japonsku domluvila! Co tady budu dělat, jak se máme chovat k sousedům a další podobné otázky jsem jim mohla bohužel zodpovědět jen částečně, sama jsem se tu natolik nevyznala. Dost je zklamalo, když jsem jim vysvětlovala sousedské vztahy: Japonci si skoro nikdy nezvou cizince do domů či bytů. Jednak by se tam nevešli, ale především, tady se to prostě nedělá. „To abychom tu žili jako kůly v plotě!“ posteskl si táta. „Nebudeme tady žít věčně,“ ujišťovala jsem je. „Taky si myslím, že se pokusíme vrátit se domů do Čech, jakmile to půjde. Teď to ale nejde. Počkáme, až se to v Čechách uklidní. Měli bychom být zatím Japoncům za azyl vděční.“ „No, uvidíme!“ povzdychl si táta. „Když už tady budeš bydlet s námi, budeš chodit nakupovat. Ty se v jejich obchodech spíš vyznáš.“ Co jsem jim na to měla říci? Že se v tom nevyznám o nic víc než oni? Budu se tu asi muset pořádně rozhlédnout. No co! Uvidíme! Ohlasy na naše pirátské noviny i vysílání se začaly různit. S tím jsme vlastně počítali. Ale ne tak, jak se to vyvíjelo. Nečekala jsem tu čest, že mě nazvou nejnebezpečnější osobou na světě, pokud ne ve vesmíru. Odměna za mou hlavu - živou nebo (raději) mrtvou - dosáhla astronomické výše pěti set milionů. Zprvu to bylo jen za vypátrání, teď už rovnou za likvidaci všemi prostředky. Marcelovu hlavu ocenili na polovinu. Ani to nebylo málo, když odměna za dopadení jakéhosi žabaře Usámy Bin Ládina zůstala hluboko pod námi. Nejlepší obranou je odjakživa útok a když vyjde najevo hodně velké darebáctví, začne se hledat viník - ne ten, kdo to vyvedl, ale kdo to zveřejnil. Toho je třeba najít a zastřelit, neboť věděl příliš mnoho. Každému soudnému člověku muselo být jasné, jak je to uhozené. A to se nám neodvažovali pravdivě přišít potopení americké flotily u Somálska, které se neobjevilo v žádných zprávách. Příbuzní posádek lodí i pilotů na dotazy, proč jim přestaly docházet zprávy od jejich blízkých, dostali jen stručné vysvětlení: mise, které se váš syn/bratr/známý účastní, podléhá informačnímu embargu, o jehož ukončení budete informováni, jakmile bude uvolněno. Že se o jejich syny/bratry/známé už dávno podělily ryby Indického oceánu, to se asi měli dozvědět co nejpozději. Zajímalo mě, jak to odpovědná armádní místa okecají, ale to se přece dělo už předtím. Kolik tisíc lidí se spokojilo soustrastným dopisem, podepsaným osobně jejich presidentem? A většina z nich to ještě přijala jako čest! Tím, že zkázu flotily nepřiznali, snad udrželi mýtus o neporazitelnosti námořnictva, ovšem problémy s pozůstalými tím jen odsunuli. V dobré víře, že na příznivější dobu, ale kdyby věděli, jak to doopravdy bylo, měli by mnohem lépe podloženou odměnu za mou hlavu. Škoda, že zatím nikdo netušil, co se tam toho dne vlastně stalo! Americká media raději zahájila obrovskou kampaň proti bezectným hackerům, kteří se pokusili „podlomit vlastenectví občanů Spojených států lživým obviněním bez důkazů“. Největší potíž byla, že nikdo neměl tušení, ze které strany náš hackerský útok přišel a už vůbec, odkud přijde další. Argumentům, že Američané nejsou schopní podlostí, jako je genocida, neboť si opravdově váží lidských životů, věřilo málo lidí i v Americe, na kterou se mediální kampaň omezila. Před zbytkem světa se předstíralo hluboké rozhořčení nad absurdním obviněním. Naštěstí pro ně byl zbytek světa v šoku, Evropa se neodvážila ani pípnout, Rusové raději mlčeli, aby nikoho nenapadlo obvinit je ze zkázy amerických lodí, o které díky vlastním satelitům věděli, ale kterou si ani jejich špičkoví vojenští experti nedokázali vysvětlit. Koho by napadlo, že ty lodě potopily vlastní střely? Čína raději zaujala pozici mrtvého brouka. Těžko zaujímat stanovisko, když nic nevíte. Možná by nemlčeli, kdyby věděli, že právě jejich lodě měly být cílem těch nesmírně účinných střel, ale to jsou jen dohady. Co kdyby... Svět setrvával v nejistotě - a v trapném mlčení. Obávala jsem se, aby někdo z Továrny nezískal chuť na miliony dolarů odměny, ale Hičihiko mě ujistil, že to nikoho ani nenapadne. Při zařizování bytu naši úmyslně vynechali televizor - na televizi zanevřeli, když nás majitel vyhazoval z bytu, zatímco se v českých zprávách komentátoři jen rozplývali, jak se nám dobře vede. Tady by pro ně ani neměla smysl, když neznali japonsky, ale ani by nepřijali nic, co nebylo nutné k životu. Já jsem ale bez zpráv z poslední doby nebyla. Byly v archivech Továrny a při té příležitosti jsem zjistila, že tu není jen oficiální kanál továrního studia, ale že továrna spravuje vysílání všech čtyř stanic, dostupných na svém území. Pravda, byli jsme v horském údolí mimo dosah pozemských vysílačů. Ale Učitel se zasadil, aby tu nebyly ani satelitní přijímače. Nevěřil snad těm, pro které byly televizory jedinou bránou k získání informací? Faktem bylo, že ve zdejších zprávách byly naše pirátské akce se všemi podrobnostmi, jaké svět nikdy nezískal, ale - bez odměny za moje a Marcelovo dopadení. Virtuálové měli ale přes hintysy zprávy z celého světa a z první ruky. Učitel zřejmě věřil, že Kodex Virtuálů na území Továrny dodržíme. Všichni bez výjimky?

13.6.2010 9:32:41