AUTOBUS
|
Nechte si ty bláboly, že to není možný, když se
to děje!
Žádná jiná možnost prostě není! Dělá to někdo od vás!
Najděte tu svini sabotérskou a zastřelte ji, ať už zmizí!
(Odposlechy telefonních rozhovorů špiček Pentagonu a CIA).
Ve Spojených státech se to projevovalo stálým vzestupem vlastenectví. Nikdo už nevyvěšoval americké vlajky na půl žerdi na znamení hanby - a kdo by to dělal, mohl počítat přinejmenším s vytlučenými okny. Televize byly plné reklam: Naplňte občanskou povinnost - vstupte do řad Marines! A náborová centra US Marines skutečně přetékala zájemci o službu u námořnictva. Ne že by předtím zela prázdnotou, ale teď se tam teprve netrhly dveře. Předtím Marines přijaly do svých řad kdekoho, teď si mohly vybírat. Vojtěch mi brzy vyřídil pozvání k Učiteli, panu Šoiči Nakamotovi. „Umíš se už na takové návštěvě chovat jako místní, nebo to ještě bereš evropsky?“ zeptal se mě. „Upřímně řečeno, spíš evropsky,“ vzdychla jsem si. „Nebo mám raději čekat, až se mě na něco zeptají?“ „Byl bych raději, kdybys to vzala podle zdejších zvyklostí. Ne protože jsi hostem, ale vždycky je zdvořilejší nehádat se.“ „Dobře, zkusím to,“ přikývla jsem. Tentokrát bylo u Učitele lidí víc. Kromě mého známého Marcela tu u nízkého stolu seděli dva Japonci s páskami hačimaki na čele. Pana Hičihiko jsem znala, dalšího ne. „Posaďte se k nám!“ vyzval mě Šoiči Nakamoto, Učitel. Marcel se ihned odsunul stranou, abych měla místo u stolku. Teprve teď jsem si tam všimla kromě obvyklých mističek i rozevřeného notebooku s obrázkem jakéhosi japonského chrámu. „S ohledem na naše evropské hosty vynecháme úvodní zdvořilosti,“ začal pan Šoiči Nakamoto. „Neznají je a nevěděli by, co mají dělat.“ Podívala jsem se na Marcela, ale ten se lehce usmál a mlčel. Měl pravdu. Zřejmě to byla nejlepší reakce, jak se vyvarovat trapných faux-pas. Opravdu jsme zdejší zvyky neznali a nevěděla jsem, jak se mám při zdejších zdvořilostních obřadech chovat. „Přejdeme raději rovnou k věci,“ pokračoval pan Šoiči Nakamoto. „Dostali jsme se do nepříjemné situace. V celém světě zřejmě není nikdo, kdo by jevil snahu potrestat zločiny v Somálsku. Upřímně řečeno, očekávali jsme, že se k ničemu neodhodlá Evropa, o vazalech, jako je naše vláda, také nemluvě. Ale měli jsme za to, že Rusko a Čína podniknou alespoň nějaké kroky k veřejnému odsouzení zločinů a že se Spojené státy postarají o jejich vyšetření a potrestání. Prosím, příteli Hičihiko, co si o tom myslíte?“ Aj! Ve zdejší zdvořilosti se moc nevyznám, ale pochopila jsem alespoň, že to není typicky japonské jednání. Japonci se málokdy oslovují křestními jmény, raději používají příjmení. Nehledě na to, že pojem křestní jméno je příliš křesťanský. „Mám nepříjemný dojem, že se všichni bojí, aby nebyli spojováni se ztrátami, které tam Američany potkaly. Nechtějí se stát obětí odvetné akce.“ „Děkuji. A vy, příteli Takidžiró?“ Takidžiró byl mladší než Učitel i než Hičihiko, to jediné jsem si troufla odhadnout. „Více jsem spoléhal na cit Američanů pro fair-play,“ řekl zpěvavým hlasem. „Při každém setkání jej vystavují na odiv, ale když jej mají uplatnit, nedokáží to.“ „Budeme o tom uvažovat. A vy, příteli Marceli?“ „Myslím, že jsme je špatně odhadli,“ řekl klidně, uvážlivě Marcel. „Ti z nich, kdo smysl pro fair-play mají, zůstali příliš dlouho v šoku. Ti, kdo vyžadují smysl pro fair-play jen u svých protivníků, se zkrátka vzpamatovali dřív. Ten šok měl být podle mého názoru mírnější.“ „Můžete mít pravdu. A vy, slečno Katko?“ obrátil se Učitel ke mně. „Možná by měl být mírnější,“ přidala jsem se trochu k Marcelovi. „Ale možná měl být naopak těžší, měli jsme ukázat světu skutečnost i s těmi potopenými loděmi. Viníci by se i pak vzpamatovali dřív, to je přece logické, jde jim o kůži a to je v jistém smyslu výhoda. Na fair-play bychom se spoléhat neměli, jak může mít smysl pro fair-play, kdo je schopen tak zákeřnou akci vymyslet a uskutečnit? Ale ani u ostatních. Stačilo včas udeřit na vlasteneckou strunu a až na nepatrný počet výjimek strhli celý národ. Neměli jsme zapomínat, že mají k dispozici všechno - moc, média i peníze.“ „Děkuji za upřímný názor,“ přikývl Učitel. „Ale co na to vy, Vojtěchu?“ Strnula jsem. Ještě nikdo, co si pamatuji, nahlas Vojtu neoslovil. Ani já. Na stole se na obrazovce objevila tvář mladíka. Nebyl to Japonec, ale Evropan. Měl možná trochu české rysy - že by to byla jeho pravá podoba? Tvář se ale pohybovala, nebyla to tedy pouhá fotografie. „Částečně souhlasím se všemi,“ řekl Vojta - a teprve po hlase jsem poznala, že je to skutečně on. Až na to, že mluvil plynně japonsky a jak jsem stihla rozpoznat, ústa se mu tak pohybovala. Neslyšící Japonci se schopností odezírat řeč z úst by mu rozuměli. Vypadal teď jako člověk, ačkoliv si lidskou tvář zřejmě jen vytvářel. „Není to ale tím, že by se Rusové, Číňané i Evropané báli odvety,“ pokračoval. „Zachytil jsem tajné instrukce jejich diplomatům. Mají příkaz zachovávat přísnou zdrženlivost, bez náznaků, co si o tom myslí. Zkrátka to ponechali na Američanech. Nebyl to špatný tah. Doposud je vždycky kryli. Haagský soud, tvrdě trestající provinilce i obětní beránky na straně Srbů, Chorvatů, Slovinců i Albánců, vytrvale kryje zločiny Američanů a zásadně odmítá srbské žaloby. Dnes jim všichni dali příležitost uplatnit jejich pověstný smysl pro fair-play a vyřešit si to mezi sebou, což vypadalo jako důvěra. Pochopitelně se nejdřív vzpamatovali voldemorti, těm by při trestání zločinů šlo o kůži. Takže žádné odsuzování nebude, mají to pevně v rukou.“ „To jsme ale měli očekávat,“ přikývl Učitel. „O tom přece víme.“ „Víme - a přece jsme jim tu příležitost dali i my,“ pokračoval Vojta. „Nepovažuji to ale za chybu. Dali jsme jim šanci, ačkoliv jsme věděli, že ji zahodí. Dali nám tím do rukou argumenty, zhroutil se jim jejich pracně budovaný mýtus o dodržování fair-play a každý nestranný člověk dnes jasně vidí, že je to chiméra. Kolik legend vybájili, kolik tisíc filmů natočili, kde ukazují své hrdiny v tom nejlepším světle! Teď se ale ukazuje pravda.“ „Není to trochu drahá pravda?“ zkusila jsem se ho zeptat. „Je,“ nedal najevo, že by mu mé vskočení do řeči vadilo. „Ale dražší to bude pro ně, až se zase budou dovolávat na fair-play u druhých. V Japonsku odjakživa platí, že se dá o kredit přijít snadno, ale získat jej zpět je už nemožné.“ „U nás v Evropě ne?“ „U nás v Evropě lidé volí znovu a znovu stejné politiky, kteří jim už jednou lhali. Japonsko má také své chyby, ale líbí se mi, že dodržování slova je tu giri, povinností.“ „Japonsko nechme stranou,“ ujal se opět slova Učitel. „Co navrhuješ udělat pro příští období?“ „Navrhuji založit virtuální organizaci hackerů, umístěnou do Spojených států. Když už si ji voldemorti jako obětního beránka vymysleli, ať ji mají. Nebude ale bezzubá, jak čekají, oficiálně se přihlásí ke zničení americké flotily u Somálska. Nevinným to neublíží, každý zátah na hackery se nutně mine účinkem.“ „Opravdu to neublíží nevinným?“ zeptal se opět Učitel. „Jako nejrychlejší hacker to snad mohu posoudit,“ usmál se Vojtův obraz. „Mohlo by se stát, že kvůli nám přijdou na pár pravých hackerů. Nejsem schopen posoudit jejich pohnutky, ale podívejme se na výsledky jejich činnosti. Jediným přínosem je asi neustále zlepšování antivirových programů - které by bez nich nebyly vůbec nutné. Původní, viry byly trochu primitivně škodolibé, ale dalo se ještě tvrdit, že byly převážně neškodné. Ta doba ale trvala jen krátce. Pak se objevily viry vysloveně destrukční - pro někoho mohlo představovat škodolibou radost vědět, že jeho virus smazal tisícům lidí data. Nazval bych to ale pouhým vandalismem. Dnešní hackeři ale přešli na komerci. Pokoušejí se získat přístup k cizím kontům a vyloupit je. To už jsou sprosté krádeže, nic nevinného. Když se pár takových hochů dostane do vězení, litovat je nebudu.“ „To říkáš ty, veliký hacker?“ neudržela jsem se. „Neukvapoval bych se tak,“ zarazil mě Učitel. „Vojtěch nikdy nevybíral cizí konta. Často naopak okradeným pomáhal. Hrál se žraloky stejně falešnou hru, jakou oni hrají se svými obětmi, ale porážel je jejich vlastními zbraněmi výjimečně čestně i v rámci jejich falešných pravidel. Měli proti němu stejné možnosti jako on proti nim.“ „Proti němu nikdy nemohli mít stejné možnosti!“ opáčila jsem. „Mají proti němu jiné výhody,“ zastal se ho Učitel. „Jsou bezohlední, nedrží slovo a ostatní lidi považují za své otroky.“ „Což není omluvou v případě potopení jejich lodí.“ „V případě potopených lodí jsou dostatečnou omluvou cisternová letadla na palubě. Za první světové války sledoval dodržování Ženevské konvence v Evropě Červený kříž. Povraždit zajatce byl tehdy válečný zločin, ale inspektoři nesměli proti postřílení zajatců ani pípnout, když dostali jako důkaz viny zadrženou chemickou munici nebo střely dum-dum. To stačilo k popravě všech, nejen těch, kdo o ní věděli. Což je podle mého totéž.“ „Možná,“ ustoupila jsem. „Ale byla bych raději, kdyby to šlo méně krvavě.“ „My také, ale byla by chyba nechat vrahy bez trestu.“ „Vymyslíte-li, Kateřino, lepší druh trestu, sem s ním!“ vyzval mě pan Hičihiko. Tím mě utřel jako tabuli, ale protože o žádném lepším způsobu nevím, neznamená to snad, že neexistuje. Jde o to něco vymyslet! „Vraťme se raději k zamýšlené fiktivní organizaci hackerů,“ ukončil to k mé úlevě Učitel. „Máte nějakou představu, Vojtěchu, jak to udělat?“ „Mám,“ přikývl. „Založím pohyblivou stránku, kde bude všechno potřebné. Včetně videozáznamů ze střel.“ „Pohyblivou stránku...?“ zarazil se Učitel. „Pohyblivou,“ opakoval Vojtěch. „Podívejte se, co se stane, až se tahle stránka objeví na veřejnosti? Voldemortům bude tak nepříjemná, že se ji pokusí umlčet. I kdybychom ji nakrásně dali do některé nezúčastněné země, dosáhnou jejího zrušení. A navíc by mohli proti té zemi zahájit sankce a kdovíco ještě. Co se ale stane, když zjistí, že se nepříjemná stránka nachází na některém serveru Pentagonu?“ „Smažou ji tím rychleji!“ odpověděl mu rychle Hičihiko. „Jistě, najdou ji a smažou,“ přikývl Vojtěch. „Pak, aby se ubezpečili, si ji zkusí znovu vyvolat - a ejhle, stránka nezmizela! Jen se přesunula na server Bílého domu. Jak se to ale může stát? Jak asi víte, jméno stránky je svázané s číselnou internetovou adresou a když ji chce někdo navštívit, přeloží mu nejbližší server její jméno na konkrétní číslo. Jenže ve chvíli smazání obsahu stránky se překládací algoritmus změní. Neukazuje na smazanou stránku, ale na předem přichystanou kopii. Nesmazatelná stránka bude vždycky na vládním nebo armádním serveru - voldemorti přece nebudou trestat sami sebe. Až kdyby si zablokovali a znemožnili vládní i armádní sítě, objeví se to i na civilních - nejlépe u těch největších vlastenců.“ „A jak tě znám, budeš se při tom královsky bavit!“ řekl pan Hičihiko. „To záleží na tom, kdy je to omrzí,“ zasmál se Vojtěch. „Počítám, že jim brzy dojde, jak je zbytečné mazat stránku, kterou si už stáhlo pár milionů lidí. Určitě se najde víc kopií i v jiné zemi. Zajímá mě, jak dlouho potrvá, než jim dojde, že je nad jejich síly chytit toho hackera při činu.“ „Ten nápad se mi začíná zamlouvat,“ podotkl Učitel. „Jistě bys to nenavrhl, kdyby sis nebyl jistý proveditelností. Je někdo proti?“ Proti nikdo nebyl. „Ani vy, Kateřino?“ obrátil se pro jistotu přímo na mě. „Ani já nejsem proti,“ odvětila jsem. „To snad nebude tak krvavé.“ Zapomněla jsem ale v té chvíli na jedno. Člověk má vždycky jen naději. Nikdy ne jistotu.
Třetí mediální útok byl nejsilnější. Smyšlená parta hackerů Svobodu světu zasadila americkému sebevědomí nejtěžší ránu od Pearl Harboru. Internetová stránka Pravda o Somálském horroru obsahovala osmačtyřicet videozáznamů, začínajících šílenými skoky z katapultů do bezmračné oblohy a končících gejzírem na vodní hladině pár metrů od lodních boků. Ačkoliv tím záznamy končily, bylo všem jasné, že zakrátko rozervou těsně pod hladinou boky lodí obrovskými jeskyněmi se zubatými okraji roztržených plátů, kudy pak voda zalije lodě váhou, které nic neodolá. A desítky statických obrázků, nůžkami času vystřižených z předchozích filmů, aby doložily klíčové okamžiky tragédie. Cisternová letadla, která podle francouzského lékaře roznesla smrt pro jeden a půl národa, pečlivě vyrovnaná na palubě letadlové lodi, neboť pro velké stroje není dost místa v podpalubních hangárech, ukazovala způsob provedení genocidy. Na pozdějším snímku byla tato letadla bezmocně padající do moře ze smrtelně nahnuté paluby potápějící se letadlové lodi, zatímco kolem ční nad hladinu už jen vršky palubních nástaveb doprovodných lodí. Všechny se brzy sejdou - na dně. Až na necelou stovku námořníků na několika pomocných a nafukovacích člunech, zachráněných později ruskou válečnou lodí. A nakonec spirály smrti, opsané posledními dvěma střelami, které se vrátily potopit lodě, ze kterých byly před okamžikem katapultovány. Tato videa jsou skutečná! Žádné animace!
Stejný obraz dostávali přes satelity operátoři střel!
Proč byly naše lodi potopeny našimi vlastními střelami?
Kdo řídil tyto posly smrti?
Uvěříme, že jde o rafinovanou sebevraždu operátorů, kteří střely
vypustili, měli je navést k cíli a místo toho je obrátili proti vlastním - ale
i proti sobě?
Anebo je řídil někdo jiný? Ale kdo? A odkud?
Proč byly vůbec vypuštěny?
Neměly zakrýt genocidu Somálců likvidací nežádoucích svědků?
Stránka Pravda o Somálském horroru se stále rozšiřovala. Nabalovaly se na ni další a další doplňky, stoupalo i počitadlo mocenského smazání, dokazující zoufalé, ale dosud marné snahy o její vypátrání a umlčení. Včetně jejich tvůrců...
Vojtěch věnoval fiktivním hackerům malou část své obrovské kapacity a podle pana Hičihiko se při tom královsky bavil, ale on v téže době probíral desítky, možná stovky a tisíce dalších aktivit. Nedala bych nic za to, že trvalé zavěšení na mě představovalo jen miliontinu jeho kapacit. Dodatečné doplňky časem převýšily velikost původní stránky a odštěpovaly se od ní jako další linie. A všechny byly současnému systému stejně nepříjemné. Na stránce se objevily záznamy telefonních hovorů. Svobodu světu se nezastavila před odposlechem telefonů, zákonem vyhrazeným policii a i to jen se svolením soudu. Po zveřejnění prvních se v diskusích zvedla nefalšovaná vlna odporu. Diskutující se spravedlivě hněvali na bezprecendentní porušování lidských práv, jenže hackeři vzápětí připojili další podstránku, věnovanou právě odposlechům, kde dokazovali, že u americké policie jsou odposlechy bez vědomí soudu běžnou praxí a k porušování práv dochází tak často, jak nikdo ani netuší. A zdaleka vždy nešlo o nevinné případy. Policisté ze známosti nebo za úplatek předávali obsah odposlechů dalším osobám, což byl podle amerických zákonů trestný čin s přitěžující okolností zneužití pravomocí. Odposlech je snadnější než si myslíte a my používáme pouze to samé, čemu jste vy všichni vystaveni denně - zněla jednoznačná odpověď hackerů. Na dalších audiozáznamech byly i šťavnaté výrazy, kterými častovali své podřízené šéfové informačních a bezpečnostních agentur. Marně. Svobodu světu se zdála být nepolapitelná. Policisté už byli zoufalí. Stále častěji se v telefonech ozývalo obávané spojení slov Národní zájem. Na příkazy šéfů odpojili satelity, pak i světelné kabely, propojující Severní Ameriku se zbytkem světa. Kdyby bylo centrum Svobodu světu mimo kontinent, měly nenáviděné stránky zmizet a přestat se obnovovat. Jenže to se nestalo. Pelenitová síť nebyla tak hustá jako internet, ale byla rychlejší. „Ti smradlaví kojoti jsou opravdu od nás!“ rozčiloval se šéf CIA, při přebírání další zprávy od svého náměstka. „To je rána do zad! Zrada vlasti!“ Maličko se mýlil. Nepocházelo to ze Spojených států. Vojtova lest měla jen zabránit jejich mocenskému zásahu. Nebylo to podle přísně požadované zásady fair-play, jak si ji představují Američané: postavte se nám jako chlapi, nejlépe holýma rukama proti našim skvělým zbraním, ať se ukáže, kdo je silnější! Vojtěch používal taktiku slabších proti silnějším - útoky ze stran, odkud byly nejméně očekávané. Taktiku, používanou všemi partyzány světa, která v Rusku kdysi zdecimovala tehdejší nejskvělejší armádu, vedenou geniálním vojevůdcem Napoleonem. Taktiku, jaká se osvědčila proti Spojeným státům a donutila nejsilnější armádu světa vyklidit Vietnam, navzdory použití větší tonáže bomb, než kolik jich svrhli ve Druhé světové válce. Chce-li slabší národ napadený silnějším přežít, neměl by riskovat hrdinné rozhodující bitvy, které prostě musí prohrát, ale připravit se na partyzánskou válku. Možná to byla rána do zad, jak Američané tvrdili. Nedalo se ale říci, že by byla nespravedlivá. A hlavně - byla účinná. Náborová střediska US Marines byla náhle prázdná. Kdo touží vstoupit do prestižních oddílů armády, když si nemůže být jistý, že se proti němu neobrátí vlastní nejničivější zbraně? Likvidace nežádoucích svědků? Pak ale může být v této armádě likvidován kdokoliv. Všichni věděli nebo aspoň tušili, že vylhané války Spojených států nejsou spravedlivé, jak propaganda stále opakuje. Že se v nich až příliš často používají unfair prostředky. Nejhorší na tom bylo, že se Spojeným státům po všech vylhaných misích nedalo věřit ani slovo ani o skutečných příčinách posledních válek, ani o použitých prostředcích. Japonské úsloví bylo uznávané celosvětově. Ztratit kredit je snadné. Získat jej zpět je nemožné.
|
13.6.2010 9:32:41