AUTOBUS

Austrálie Sakra, dělejte něco! Zač jste tam vlastně placení? Nešli jsme do Somálska, aby nás pak někdo vyhodil! A už vůbec ne připravit to těm smradlavým Číňanům! (Odposlechy telefonních rozhovorů špiček Pentagonu a CIA). Svět byl v patu, ale to neznamenalo, že by byl lepší. V Somálsku se uhnízdili Číňané. Jednotky Američanů tam byly dřív, ale když před světem vyšel najevo pravý charakter jejich „humanitární mise“, když se prokázalo, že vojáci střílí ty, kdo přežili jed, ztratili tam jakékoliv právo dalšího setrvávání. Oddíly čínských policistů je tvrdě vytlačily do přístavu v Mogadišu, kde je donutily nalodit se na loď, která je přivezla. Neobešlo se to bez občasného použití zbraní, jenže Číňané měli s sebou při všech přestřelkách vlastní reportéry, kteří zadokumentovali, kdo začal střílet jako první. A byli to vždycky Američané. Chybělo jim spojení s velitelstvím, místo toho dostávali sebevražedné rozkazy útočit na čínské policisty. Jenže ti věděli včas, odkud útok přijde a mohli se připravit. Tušila jsem, že za tím bude Vojtěch, ale jistotu jsem neměla. Vojtěch se mi přestal svěřovat od chvíle, kdy jsem se na poradě u Učitele poněkud zbrkle proti němu postavila. Divit jsem se tomu nemohla, ale přišla jsem o možnost být při tom nejblíž. Mrzet jsem se ale mohla jen na sebe. Číňané mrtvá města obsadili hladce, zbylá hrstka Somálců neměla sílu ani vůli k odporu. Číňané vyhladovělé lidi rozmístili do uprázdněné luxusní čtvrti Mogadiša, kde je před kamerami reportérů starostlivě krmili a zahrnuli lékařskou péčí. Zatímco reportéři získávali od zachráněných další cenná svědectví, čínští policisté urychleně pohřbívali miliony mrtvých, aby předešli epidemii. Obnova infrastruktury a správních orgánů byla těžší, ale Číňané pohotově nahradili nedostatek místních kvalifikovaných odborníků dovezenými odborníky z Číny. Na uprázdněném venkově se do programu obnovy Somálska obětavě zapojili čínští zemědělci, aby co nejdříve dosáhli potravinové soběstačnosti země. Od počátku bylo jasné, že obnova Somálska nebude snadná ani krátká. Brzy se za odborníky vydalo i potřebné zázemí - jejich rodiny a obchodníci, zajišťující zásobování, rovněž se svými rodinami. Ačkoliv původní Somálce bylo možné spatřit jen v Mogadišu, zavládl ve městech opět čilý ruch. Jenže všude to byli už jen Číňané. Číňané se rovněž postarali o zajištění bezpečnosti ve vztahu k sousední Etiopii. Ta měla podobný problém. Americká genocida se nevyhnula ani dosud spornému území na východě země Ogadenu, kde tak jako v Somálsku zůstala nepatrná hrstka obyvatel. Snad proto se Etiopie s Čínou poměrně rychle dohodla na novém, tentokrát snad již trvalém vytýčení hranic mezi oběma zeměmi. Číňané pro Somálsko získali další kus hornatého území, za což Etiopii bohatě zaplatili a navíc pomohli s asanací sousedícího území. Po skončení prací se spořádaně stáhli a předali oblast vládě Etiopie vyčištěnou a zvelebenou jako nikdy předtím. Vládu Etiopie to nestálo žádné peníze, jen se vzdala pár kilometrů hor, což byla jistě dobrá cena. Mezi oběma zeměmi zavládly po tisíciletích nevraživosti dobré sousedské vztahy. Původní Somálci se stali privilegovanou vrstvou Mogadiša. V rámci odškodnění se topili v penězích - čínská vláda mezi ně rozdělila miliony jüanů, získali majetky a renty, mohli si najmout čínské sluhy a služky. Náhle se stali smetánkou s blahobytným životem, o jakém se jim dříve nemohlo ani zdát. Mohli pořádat hostiny, mohli od rána do večera ležet na terasách svých nových vil a nehnout prstem. Tak jim to lichotilo, že si ani nevšimli, že jim ze Somálska zůstala jen jedna luxusní čtvrť Mogadiša. Banka, která jim vyplácela štědré renty, patřila Číně, správní orgány byly čínské, Číně patřily těžební společnosti, kterým se velice rychle podařilo zahájit těžbu dosud zanedbatelně využívané somálské ropy. Všude mimo Mogadiša žili Číňané, statisíce pracovitých a nenáročných lidí, kterým všechno jen kvetlo pod rukama. Somálsko se změnilo na čínskou kolonii, kde původní obyvatelé žili v nevelké, byť bohaté - rezervaci. Podobně jako Indiáni v Severní Americe, jen o poznání lépe. Vojto, tohle jsi opravdu chtěl? Jako první protestovali od začátku proti přeměně Somálska v čínskou kolonii Američané, ale jejich hlas byl tentokrát na půdě OSN okamžitě umlčen nevídanou vlnou nevole. Skoro současně se totiž mimo Spojené státy rozšířila webová stránka Pravda o Somálském horroru, ze které si svět vyvodil jedno: odehrála se zde nepotrestaná genocida, jenže se jí dopustil nejsilnější stát světa a tomu se nikdo nedokáže postavit na odpor. Což na povaze zločinu nic nemění a stát, který Somálsko barbarsky vyvraždil, přece nemá nejmenší právo kritizovat velkorysou humanitární pomoc, kterou Čína zbytku obyvatelstva poskytla. Ačkoliv se oficiálně v OSN nikdo neodvážil navrhnout proti zločincům sankce, prudce poklesla ochota všech zemí spolupracovat, natož podporovat další vojenské plány Pentagonu. Svědectví francouzského lékaře Marcela d'Avigny dokazovalo, že americká armáda dostala v Somálsku rozkaz střílet svědky bez ohledu na příslušnost, včetně spojenců. V několika evropských zemích se schylovalo k volbám, kde hrozil katastrofální propad kterékoliv straně, pokud se jen zmíní o možnosti jakékoliv podpory akcí Spojených států, natož vojenské. Podle průzkumů získávaly hlasy strany s programem okamžitého ukončení všech zahraničních vojenských dobrodružství. Francie reagovala jako první - okamžitým stažením všech vojáků mimo Francii. Vládní strana si tak prakticky zajistila další zvolení. Vláda Velké Británie chtěla nahradit chybějící Francouze posílením svého kontingentu vojsk, jenže tento návrh vyvolal v Londýně masové demonstrace, kde Britové veřejně volali po svržení vlády národní hanby, a následně neprošel Sněmovnou Lordů, kteří se proti němu rozhodně postavili a prosadili pravý opak - stažení všech britských sil, stejně jako se předtím rozhodli Francouzi. To způsobilo dominový efekt po celé Evropě. Jen dvě vlády se pokusily vyslat víc vojáků - jenže v Polsku to vedlo k obrovským demonstracím, následně k pádu vlády a k předčasným volbám, kde se vládní strany, stále prosazující pomoc USA, scvrkly na nevýznamné straničky a s účastí ve vládě se musely rozloučit. Nová vláda pak udělala, co se od ní čekalo. Stáhla vojáky do posledního, i když předtím odevzdali Američanům jako poslední výpomoc své přebytky techniky, zbraní a munice. Spojené státy odmítly aspoň propůjčit svá letadla na jejich odvoz, ale Rusové svými velkými letadly všechny odvozili během jediného dne. Jediná země, která počet vojáků na zahraničních misích zdvojnásobila, byla Česká republika. Do voleb bylo dost času a vláda najisto počítala s tím, že voliči jako vždy do té doby zapomenou. Ale ani zdvojnásobení nepokrylo odchod ostatních sil. Jen to znamenalo přesunutí českého kontingentu do oblastí, kde se prudce zvýšily dosud zanedbatelné české ztráty. Čechy to naštěstí nechávalo ledově klidné a zdálo se, že i Spojené státy tyto potíže a aféry - se ctí anebo bez ní - jakž takž ustojí. Měla jsem od těchto událostí pauzu, chystala jsem se na zkoušky do Adelaide, kde mi je Japonci sjednali na místní universitě. Nebyla jsem první, kdo je tam skládal, tuhle cestičku už Virtuálové přede mnou prošlapali, což neznamenalo, že by byla snadnější. Věděla jsem, že zkoušky budou přísné a abych to neměla tak lehké, měli na mě kromě zkoušejících dohlížet z naší strany i dva Virtuálové. Učitel tvrdil, že diplom získaný s podporou internetu nemá mezi námi platnost. Měl pravdu, také bych to chápala jako podvod. Připravená jsem naštěstí byla dobře, tady jsem se ničeho obávat nemusela. Horší bylo opustit poměrné bezpečí Továrny. Do Austrálie se mé pražské dobrodružství snad nedoneslo, ale mohla bych se obávat, že ve mně někdo pozná hlasatelku pirátského vysílání. Jistá jsem si být nemohla. Naštěstí mě tam měli doprovodit známí z Továrny. Panu Hičihiko jsem důvěřovala a druhým společníkem mi měl být pan Šibata Keisuke. Znala jsem ho trochu z Prahy, pilotoval malé tovární letadlo, které mě vysvobodilo z drápů naší prodejné policejní moci. Teď měl dvojí úlohu. Pilota - a tajného přísedícího u zkoušek. Vojtěch se neobjevil, ale věděla jsem, že nás určitě sleduje a zametá za námi elektronické stopy. Naše letadlo se neobjevilo na satelitních snímcích ani na radarech, aby se nedalo vysledovat odkud je a kudy létá. Možná by to nevadilo, ale Učitel byl toho názoru, že není dobré poskytovat voldemortům ani náznak stopy. Adelaide leží na témže poledníku jako Japonsko, takže nás nečekal žádný časový posun, ale cesta byla dlouhá přes osm a půl tisíce kilometrů. To není zvláštností pro velká dopravní letadla, ale je to na hranici doletu pro malé letadlo. Při letu z Prahy jsme kdesi uprostřed doplňovali palivo, ale mezi Japonskem a°Austrálií leží jen Nová Guinea, kde Japonci neměli spřátelené letiště, takže jsme museli letět bez mezipřistání s přídavnými nádržemi, které sníží dosažitelnou rychlost. Pan Šibata navíc uplatnil šetřící režim, když po vystoupání do cestovní výšky vypnul jeden ze dvou motorů. Prý to tak nedělal poprvé, na delší trati se tím dal prodloužit dolet o více než polovinu. Vzlétli jsme časně ráno z Továrny a dlouho jsme letěli nad Ďábelským trojúhelníkem, obdobě Bermudského na protilehlé straně Země. Nestalo se ale nic zvláštního a Japonci se ani ničeho neobávali, ačkoliv letoun letěl jen na jeden motor. Krátce jsme letěli nad hornatou Novou Guineou, kde si nás nikdo nevšímal, následoval rozsáhlý Carpenterský záliv a nakonec přelet napříč Austrálií od severu až k jihu. Letiště Adelaide nás přijalo lhostejně, jako by tam letadla z Japonska přistávala ob den, ale brzy se ukázalo, že na odstavné ploše stálo takových letadélek vyrovnáno tolik, že jedno mezi nimi bylo kapka v moři. Vlastně to bylo pochopitelné, obyvatelé Austrálie cestují letadly více než Evropané. Moderní universita v Adelaide nás přijala vlídně, ale bez podivu. Studium na dálku tu nebylo nic neobvyklého. V Japonském pasu jsem měla pravé jméno, které si sekretářka staromódně zapsala do listin. Ne že by tu neměli počítače, ale listiny nejsou tak snadno falšovatelné a proto jsou pořád důvěryhodnější, vysvětlila mi s úsměvem. A pak následovaly zkoušky před odbornou komisí. Zabraly celý týden a nezbyl mi ani čas na prohlídku města. Ráno začalo nástupem do university, obědvali jsme vždy v příjemné universitní jídelně, následovalo další kolo, večeře a hurá do hotelu. Padala jsem únavou. Spala jsem sice jako vždy jen napůl, ale cítila jsem se pokaždé jako po maratonu. Skládala jsem všechny zkoušky, i ty, co jsem už dělala v Praze - nebyl by asi problém vyžádat si je, ale proč na sebe zbytečně upozorňovat? Ani tady mi nedělaly problém, proč si je nezopakovat? Po celou dobu, kdy mě komise propírala ze všech stran, seděli moji Japonští přátelé v universitní jídelně, ale věděla jsem, že se napojili na místní počítače, aby mě nenapadlo hledat pomoc na internetu. Ani jsem to nepotřebovala, věděla jsem všechno, co si přáli ode mě slyšet. Zajímalo mě, proč se nediví, že dělám všechno takhle najednou, vždyť je to nad lidské síly, ale včas jsem si uvědomila, že nejsem první. Komise už zřejmě byla na Virtuály zvyklá, ačkoliv jejich podstatu netušila, takže se nedivila ani mně. Když zkoušky skončily, komise mě předala sekretářce, všichni se před ní podepsali na protokoly - a na diplom. Pak se se mnou rozloučili a odešli. Sekretářka se mě ještě pro jistotu zeptala, zda se spokojím s předáním diplomu teď hned, nebo si nechci počkat na nejbližší termín slavnostního předávání, ale hned také dodala, že slavnostní předávání diplomů využívají spíše místní a že by mě s tím ani nechtěla zdržovat. Přistoupila jsem na okamžité předání - a za chvilku poté jsem jako novopečená ing. nasedala s ostatními do letadla. Pan Šibata odešel už když komise skončila zkoušku, takže jsme měli doplněné nádrže, jen odstartovat. Cesta zpátky byla pochopitelně veselejší. Kdo někdy dělal zkoušky, ten ví, že absolutní jistotu složení zkoušky má jen Bůh - a to ještě jen díky axiomu jeho vševědoucnosti, jak s oblibou říkal v Praze náš kulhavý asistent Hlaváček. Již během letu nad pouštěmi Austrálie jsem se zvědavě pana Hičihiko zeptala na jeho zkušenosti s tímto druhem zkoušek. „Vím, že někteří naši studenti si dělají ze zkoušek těžkou hlavu, ale ještě se nestalo, aby Virtuál nesložil zkoušky hned napoprvé a s nejvyšším hodnocením,“ řekl mi klidně. „Jistě jste si všimla, Kateřino, že se na zdejší univerzitě ani nediví, co jim vozíme za geniální studenty. Ale každý vycítí, když si je student jistý. Zpočátku se snaží na něčem je nachytat, ale když zjistí, že to zřejmě nemá smysl, ke konci už nikoho netrápí.“ „Taky se mi to tak zdálo,“ přikývla jsem. „Je to asi rozumné. Jen kdyby to sem nebyla taková dálka...“ „Učitel říká, že na vědění nesmíme litovat peněz,“ pokrčil rameny pan Hičihiko. „Má to být naše největší zbraň.“ „Ano, ale... diplom je nakonec jen papír,“ namítala jsem. „I v Továrně jsou lidé, kteří si vystačí s vědomostmi a po diplomu ani netouží.“ „Máte pravdu,“ přikývl. „To jsou ale ti, kdo se zaměřili na Továrnu a vidí v ní svou budoucnost. Každý ví, že Továrna vyžaduje vědomosti, ale nemusí je mít i na papíře. Pro nás je celoživotní zaměstnání v jedné továrně obvyklé. Koujou své trvalé zaměstnance nikdy nevyhodí. Ale ne každý chce zůstat v Továrně. Zejména cizinci jako vy by se v takové závislosti necítili dobře. Nicméně očekáváme, že i Virtuálové budou pro nás pracovat, proto umožníme získání diplomu každému.“ „Je to velkorysé - ale odpovídá to Kodexu Virtuálů,“ souhlasila jsem. „Vždyť už pro nás pracujete, Vojtěch si vás nemůže vynachválit.“ „Vojta se teď na mě asi zlobí,“ prozradila jsem na sebe. „Určitě ne,“ usmál se. „Nemá důvod. Pokud myslíte to, jak jste se do něho pustila před Učitelem, na to zapomeňte. Nikdo z nás, ani Učitel, to nechápeme jako nepřátelství, tím méně Vojtěch, který má nad tohle nadhled. Naopak, i Učitel tím byl potěšený. Konečně se někdo Vojtěchovi postavil, aby nezpychl.“ „Jenže Vojta se mi od té doby ani jednou neozval!“ „Ani tomu se nedivte,“ chlácholil mě pan Hičihiko. „Má teď příliš mnoho práce. Ačkoliv je to fenomén, ani on není nekonečný. Až se situace trochu uvolní, uvidíte!“ „Dobře, ale chtěla bych už něco pořádného dělat!“ „Brzy se dočkáte,“ uklidňoval mě. „Teď si zasloužíte chvíli oddychu. Jistě se teď se svou radostí svěříte rodičům, ne? Japonec by to udělal ze všeho nejdřív.“ „To jistě - ale nebudu přece s nimi týden jásat,“ usmála jsem se. „Týden ne, ale pár dní vysadit musíte,“ usmál se. „Říká se, že je na světě největší procento workoholiků mezi Japonci, ale my to vidíme neradi. Virtuálové nesmí pracovat pořád naplno, mohli by to přehnat a strhat se. Musíte se naučit odpočívat. I to je umění.“ „Vždyť poctivě proležím každou noc!“ „To je asi dobře, ale... je vhodné alespoň jednou do měsíce vypnout úplně a vyspat se naplno. Vsadím se, že od té chvíle, co jste se naučila spát napůl, jste už naplno nespala. To není dobré. Při napůl spánku nemáte žádné sny - a lidé jsou na sny zvyklí, nemá cenu se jich úplně vzdávat.“ „To mě nenapadlo,“ odvětila jsem trochu nejistě. „Ale ujišťuji vás, že tak zapálená nejsem a občas vysadím. Jak často spíte naplno vy sám?“ „Tak jak říkám, jednou do měsíce,“ řekl vážně. „Dobrá, budu o tom uvažovat,“ svolila jsem. „Nebude to ale poprvé.“ „Jestli chcete, můžete to zkusit tady v letadle,“ navrhl mi. „Tady stejně nemůžete nic dělat, leda se toulat po pelenitové síti - vím, že ta to snese, ale lépe uděláte, když těch pár počítačů v našem letadle včetně vašich hodinek šintei přenecháte Vojtěchovi, v případě nouze by je využil lépe. Sklopte si sedadlo dozadu, vezměte si z přihrádky spací čepici a zkuste na pár hodin usnout. Vzbudíme vás, až budeme přistávat u Továrny.“ „Spací čepici?“ podivila jsem se. „Jak vidíte, máme je tu, i když tímhle letadlem cestují skoro výhradně Virtuálové,“ usmál se. „Zakryje oči, aby vás nerušilo světlo, na uších budete mít tlumící protihlukové polštářky - ostatně hluk turbín uspává sám o sobě a teď, co letíme jen na jeden motor, je to ještě slabší. Zkuste si to.“ „Ale vy spát nebudete?“ „Ne, v letadle musíme bdít vždycky dva,“ řekl vážně. „Já a pan Šibata jsme na sebe navěšeni a navíc jsme oba ve spojení s Vojtěchem. Je to rozhodně bezpečnější.“ „Vy jste, ale já ne?“ zamračila jsem se. „Bezpečnost především,“ ujistil mě. „Letadlo beztak vede on. Ale na nic víc nemá čas, zejména ne na diskuse, to snad pochopíte.“ „Pochopím,“ přikývla jsem - a pomalu si natáhla spací čepici. Takže o mě nestojí. Taky dobře. Rodiče byli samozřejmě z mého diplomu nadšeni. Stálo je to hodně odříkání, měla bych jim to začít vracet. V Japonsku nestrádali, ale nedalo se tvrdit, že by se jim tu dařilo dobře. Cizí země, navíc svými zvyky vzdálená, jim domov nahradit nemohla. Že mi tenkrát u paní Hanuškové huba neupadla! Jenže mi bylo proti srsti lhát. A ona zase nechtěla lhát svým známým, až se to dostalo k profesionálním bretšnajdrům, kteří to - podle vzoru všech bretšnajdrů světa - pochopili jako parádní velezrádu... Pořád stejní, bdělí a ostražití, čmuchalové, bonzáci, udavači, práskači, debilítos, profesionální i amatéros, za Rakouska, za Hitlera, za Stalina, za Gottwalda i dnes, pořád čmuchají tu jejich velezrádu... Aby je čert vzal! Pravda, nebyla jsem dítko nevinné. Účast na potopení americké flotily nebyla úplně v pořádku, i když jsem sama nic neudělala a ani mně se nelíbila likvidace lidí. Na druhé straně, neviňátka nebyli ani účastníci genocidy. Na vojnu se dali dobrovolně a počítali s tím, že budou vraždit. Možná nečekali, jak genocidně, ale jistě hromadně. Na důstojnících na můstku bylo vidět, že vraždí opravdu s chutí. Otočit proti nim jejich vlastní zbraně nebylo až tak zavrženíhodné. Čím kdo zachází, tím také schází - a tady to bylo doslova. Každého činu ale může člověk litovat, ačkoliv mohl být nutný. Podle vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem. Schvalovala bych atentát na Heydricha stejně jako na ty nažehlené vrahy na můstcích amerických lodí. Heydrich byl přitom stejný vrah jako oni, ale proto ho snad nebudu rehabilitovat. Ano, ale - znemožnila jsem život sama sobě doma, v Čechách. Proč? Protože naši bretšnajdři trvají na svém výkladu pravdy? Protože lezou neustále vy-víte-kam těm mocnějším a nejmocnějším? Protože se plazí před mocnými a naopak dupou po těch, kdo s nimi nesouhlasí? Ba ne - bretšnajdrové by měli být z Čech vyštípáni! Ne já! Ano - jenže bretšnajdry si vydržují voldemorti, ti jsou ta pravá příčina. To znamená: porazit voldemorty, následně vyházet bretšnajdry - bude to jistě pěkná fuška, jenže tím to ani zdaleka neskončí, pak zůstanou jako žáby na prameni byrokrati... Dá se to vůbec zvládnout? Dala jsem se k systému, který má naději přežít, natož něco vykonat?“ Nevím. Ale aspoň teď jsem udělala radost mamince a tatínkovi, kteří pro mě vždycky udělali první poslední, nesli zátěž mých studií a nakonec museli opustit i domov, který si na stará kolena tak pracně zařizovali... kdy jim to vůbec nahradím? Pěkně jsem si zpackala život - a kdyby jen mě, zpackala jsem to i našim. I když se dá tvrdit, že nám to zpackali voldemorti, potažmo jejich ponížení služebníčci a bretšnajdrové. Proč já husa okřikuji Vojtu, když se do toho pustil pěkně naplno? Nedělá to nakonec i pro mě? Návštěvu, která mě nečekaně vyvolala do tovární jídelny, jsem opravdu nečekala. Ale byla bezpochyby pro mě. Upozornila mě na ni připomínací službička v hodinkách šintei, takže to musel být někdo z Virtuálů. Nikdo jiný tuhle moji adresu neznal. „Katko, zastav se co nejdřív v jídelně Továrny, počkám tam na tebe.“ Zprávička lakonická, že by ani Sparťané kratší nenapsali. A navíc bez podpisu. Kdo mi to jen může psát? Pan Hičihiko? Před chvílí jsme se loučili. Učitel? Ten to nebude. Kdo mě tady vlastně zná a má důvod se se mnou setkat? Leda Aiči-san. Že by už překonala svůj odpor k hačimaki, čelence Virtuálů? Pokusila jsem se vysledovat, odkud zpráva dorazila, ale tentokrát jsem neuspěla. Každá zpráva má obvykle, i mezi námi Virtuály, hlavičku, na kterou se dostaneme až při fyzickém přístupu, kdy se objasňují všechny skryté detaily. Tahle ale hlavičku neměla. To na Aiči-san nevypadá, já jsem fyzický přístup zvládla až po dvou měsících, do té doby jsem měla jiné, přednější učivo. A že by Aiči-san byla takovou výjimkou? Omluvila jsem se rodičům a vyrazila do jídelny, ačkoliv k tomu nebyl vhodný čas, bylo zrovna mezi obědem a večeří, jídelna bude poloprázdná. Měli jsme ji přes ulici, spěchat nebylo kam, ale mě to pohánělo. Jen jsem vstoupila, zvedl se od stolku chlap jako hora - a hlásil se ke mně. Nebyl to Japonec, to jediné bylo zřejmé okamžitě. Byl to Evropan jako já, navíc rozložité postavy. Ne tlustý jako já, ale takový... kulturista. Vsadila bych se, že denně trénuje ve fitcentru. Kdo to ale byl? Viděla jsem ho zaručeně poprvé. Prolétla jsem i svoji soukromou sbírku tváří, uchovaných v mých šintei , jestli jsem ho někdy přece jen nepřehlédla, ale na žádné podobence nebyl. Naprosto neznámý chlap. Musel patřit k nám Virtuálům, jinak by se mi nedostal do schránky v šintei, ale neznala jsem ho. Ani chitkon neměl. Což dnes prakticky nic neznamenalo, nebyla jsem tady s mikročipem jediná. „Ahoj, Káťo!“ pozdravil mě na uvítanou - česky. Takže krajan, to mi bylo jasné. Ten nezaměnitelný český přízvuk vylučoval, že by se uchyloval k překladači. Ale co tady dělá? Mezi námi Virtuály měl být v této chvíli jen jediný Čech, Vojtěchův žák Jindřich. Toho jsem ale znala, byť jen z krátkého setkání, když mě pomáhal vysvobozovat z drápů Američanů. Kdo ale jiný? Měla jsem pocit, že bych měla ten hlas znát, ale odkud? Spolužák to nebyl, to bych vyloučila ihned. Kdo tedy? „Ahoj!“ odpověděla jsem, jak mi velela zdvořilost. Ale nadšeně to moc neznělo. „Jak se ti líbím, Káťo?“ zeptal se mě a nestydatě si mě prohlížel, až jsem z toho málem dostávala pupínky. „Pane, bývá zvykem se nejprve představit!“ zpražila jsem ho. „Nevím ani, kam si vás mám zařadit! A dvojnásob tady, kde se na zdvořilost dá víc než v Praze!“ „Mám lepší návrh!“ usmál se. „Zkus hádat, kdo jsem!“ „Hned na okraj se dám poddat, protože vás nemám ani ve své databázi obličejů, ani si vás nepamatuji z dřívějška.“ „Na to si zvykneš!“ zasmál se. „Co si dáš? Kafe nebo čaj?“ Řekl to tak samozřejmě, jako by čekal jen tuto odpověď. „Kafe!“ řekla jsem. „Ale objednám si je sama, to ještě umím!“ Nedbal na to a předběhl mě směrem ke kávovému pultu, kde mu usměvavá Japonka naservírovala pořádnou vídeňskou kávu se šlehačkou. Jen jednu, ale bylo znát, že to má být pro mě. „Zřejmě nevíte, že zrovna tenhle typ kávy nemiluji!“ zpražila jsem ho. „Zřejmě netušíš, že tu zásadu dnes hodíš za hlavu!“ odpověděl mi tak sebejistě, že mi nezbylo než ho utřít, aby si nedovoloval pořád víc a víc. „Pane, nepředstavil jste se mi, ale čeština má ještě jeden způsob, jak vyjádřit jistou dávku zdvořilosti!“ rozhodla jsem se ho zpražit. „Já vám vykám a proto se vaše tykání dá považovat za naprosto neomalené!“ „Tvoje chyba! My dva si přece tykáme už dlouho!“ ujistil mě vážně. To mi dodalo. Přeměřila jsem si ho přísným pohledem - ale najednou mi bylo, jako kdybych měla omdlít. „Ježíši Kriste! To jsi ty?“ vyjekla jsem. A teprve teď se na mě sesypala lavina příznaků, které jsem až do této chvíle úplně zaslepeně ignorovala, ačkoliv mi mělo být všechno jasné od první vteřiny. Ta naprosto dokonalá postava! Obličej... no, nebyl úplně pravidelný, ale na chlapa až nezvykle čistý. Skoro jako by se za chlapa vydávala žena... Ale nejvíc ten hlas! „Jsi to přece ty, Vojto!“ dodala jsem skoro šeptem. „No, tak trochu, napůl,“ přikývl. „Ale povedlo se mi to, ne?“

14.8.2010 23:24:58