AUTOBUS

Bratr a sestra Seděl proti mně a neustále si mě prohlížel, zatímco já jsem v rozpacích ucucávala kávu se šlehačkou, až jsem ji, navzdory předsevzetí o šlehačce, nepozorovaně dopila. Vojta - osobně! Přesněji - už jsem si všimla víc podrobností. Pár drobných chybiček prozrazovalo jeho umělý původ na první pohled, jiné se daly odhalit jen když člověk věděl, kdo to před ním vlastně sedí. V každém případě jsem věděla, proč si nedal kávu spolu se mnou. Nepotřeboval ji. Vojtěchovo tělo bylo umělé jako poleno. I když musím přiznat, že nemělo daleko k dokonalosti, vždyť jsem na něho brejlila dlouho, než mi to došlo. Obličej neměl úplně bez vad, pár vrásek a nepatrný hrbolek na tváři ho tak zlidšťovaly, že by leckoho ošálil. Také ruce měly záhyby a vystouplé žíly, kde je má lidská ruka mít. Žádné hladké gumové rukavice. A pohyboval se přirozeně. Dynamiku lidského těla měl simulovanou tak dobře, jak to šlo. Vlastně ho mohlo prozradit jen pár detailů, které si každý hned neuvědomí. Například to, že nemrkal. Člověk nevydrží mít oči tak dlouho otevřené bez mrknutí. Přesněji řečeno, on mrkal jen když si uvědomil, že by už asi mrknout měl. „To se ti tedy povedlo!“ opakovala jsem po něm. „Řekla bych, že chlapi nepoznají vůbec nic. Budeš si muset dávat pozor jen na nás ženské.“ „Myslíš?“ usmál se. „Tobě jsem dost napovídal, ale bez nápovědy...?“ Možná mu ve tváři nějaký sval chyběl, ale ty, co měl, byly dokonalé. Grimasy mu seděly, to jsem musela uznat. Teď to byl takový... shovívavý úsměv, předtím vítězný, na chvíli mu přes obličej přelétl i náznak pýchy... „Dobré to je,“ uznala jsem nakonec. „Ale jak se v tom cítíš jinak?“ „Tenzory nemám všude,“ přiznal. „Jen tam, kde na nich záleží. Třeba na prstech, na dlaních, na chodidlech... Mohu chodit potmě po hmatu, rukama i nohama nahmatám, co je přede mnou. Ale když mě plácneš po rameni, poznám to jen podle čidla polohy.“ „Předpokládám, že čidla bolesti nemáš vůbec,“ napadlo mě. „Fyzickou bolest necítím,“ přikývl. „Jen duševní, jakou jsem cítil předtím. Člověk zkrátka nejsem a nebudu, s tím se nedá hnout. Mám v sobě příliš mnoho železa, neprojdu žádným letištním detektorem. Jo - tělo mě zaměstnává sotva na půl promile a mám tu jen nejnutnější procesor a paměti, zbytek si udržuji v síti. Svaly... mám poslední model kovů s elektrickou pamětí, ale taky nic moc. Rukama zvednu automobil, ale to je všechno, větší zátěž nevydržím. Mohl bych plavat, ale neumím si představit, že bych se potopil příliš hluboko, mořská voda by mě brzy vyřadila.“ „Aspoň to...“ vzdychla jsem si. „Je to možná úžasná hra, simulátor člověka...“ „Máš pravdu,“ ochladl jako pokropený oheň. „Je to jen hra na člověka. Necítím se přitom ani uvnitř. Je to jen loutka, maňásek navlečený na mé virtuální ruce. Cítím se ale přece jen víc jako dřív... mám aspoň nějakou iluzi člověka...“ „Asi máš pravdu,“ připustila jsem. „Je to jako počítačový simulátor. Ale má to jistě i nějaké výhody.“ „Má,“ připustil. „Mohl bych konečně něco dělat jinak než elektronicky. Mohu pomáhat lidem i rukama, nejen myšlenkami.“ „Mohl bys žít mezi lidmi... mezi námi...“ „To je přesně to, co chci,“ přikývl. „Bude to hra - a nebude to hra.“ „Chceš to myslet vážně, viď?“ došlo mi. „Tak vážně, jak to půjde,“ přikývl. „Tak - a jsi první, kdo to ví. Kdybys mě chtěla doprovodit k Učiteli...“ „Beze všeho,“ souhlasila jsem. „Beztak jsem mu ještě nepoděkovala.“ „To raději nedělej,“ varoval mě. „Jestli myslíš děkovat za to, že ti umožnil ukončit studia, to je tady přímo povinnost. A za tu se neděkuje, cítil by se trapně.“ „On to pochopí,“ řekla jsem. „On nás Evropany chápe.“ „Možná,“ připustil. „Nakonec - my sem tak úplně nepatříme. Ale je dobré dodržovat zvyky hostitelů. Přinejmenším je to zdvořilé.“ „Dobře, pojďme k Učiteli,“ vstala jsem. „Půjdeme pěšky?“ Bylo to přes půlku Továrny, ale aspoň jsme si mohli nerušeně povídat. „Je hezké, že jsi přišel za mnou,“ porušila jsem mlčenlivou chůzi. „Chyběl jsi mi, víš? Doufám, že bys teď mohl být se mnou častěji i fyzicky, ne jen virtuálně.“ „Fyzicky...“ vzdychl si. „Být bych s tebou mohl, ale ostatní lidé by si představovali kdovíco. Bude lepší, když se ubytuji jen někde poblíž.“ „Ale proč?“ provokovala jsem ho. „Mohl bys bydlet třeba přímo v naší rodině, naši by tě přijali s otevřenou náručí...“ „No právě!“ vzdychl si. „Syna ze mě mít nebudou.“ „No a?“ pokrčila jsem rameny. „Znáš moje zásady! A) - nevdat se...“ Zarazila jsem se dříve než mě zarazil on. „No jo, já jsem vlastně dostudovala, takže hlavní důvod pominul,“ vyslovila jsem to dříve než on. „Ale nemusím s tím ani spěchat. Beztak tady žádného kluka kromě tebe neznám. Tebe si vzít nemůžu, ale kamarádství snad může být dostatečným důvodem proč být spolu, nebo ne?“ „Mezi námi problém nevidím,“ zatvářil se... opravdu zkroušeně. „Myslíš, že by mi vadili sousedé?“ „Nemuseli by vadit, stačí aby si toho všimli.“ „No tak si toho všimnou!“ Šli jsme spolu, ale přitom půl metru od sebe. Mravnost nade vše. „Znesnadnil bych ti příležitost najít si pořádného manžela,“ řekl. „Teď mi to nevadí,“ mávla jsem rukou. „A kdybych si někdy přece jen chtěla najít kluka, řekla bych mu o tobě všechno a jemu bys nevadil taky.“ „Jen aby!“ vzdychl si. Konverzace mezi námi, pravda, vázla. A nebylo to tím, že bychom si neměli co říci. Přece jen není obvyklé chodit na rande... s robotem... Ale co je to za robota, když má pořád ještě skoro lidskou duši? Teda - snad ještě... Učitel nás přijal velice pozorně. „Dobrá,“ řekl, když si Vojtěcha zdánlivě zběžně omrkl. „Tady v Továrně ti to vadit nebude. Nakonec - proč ne? Budeš si ale skutečně připadat jako člověk, nebo to bude jen slabá náhražka?“ Jestli jsem před chvílí tvrdila, že chlapi nic nepoznají, nepočítala jsem s Učitelem. Ten to pochopil okamžitě, ani mu Vojtěch nemusel dávat hádanku, kdo je. „Bude to náhražka,“ přikývl Vojtěch. „Ale tisíckrát lepší než ne-život ve vzduchoprázdnu.“ „Máš asi pravdu,“ schválil mu to po chvilce přemýšlení. „Bude lépe, když se k nám aspoň trochu přiblížíš. Tvé schopnosti tím, doufám, neutrpí.“ „Neutrpí,“ sliboval. „Dobrá, bude to jen další prvek, se kterým jsme nepočítali,“ vzdychl si Učitel. „Ale málo platné, vyrovnat se s tím musíme. Nestáli bychom za nic, kdybychom nezvládli ani takovou maličkost.“ Pak se ale obrátil na mě. „Nabídla jsi mu místo ve vaší rodině! Víš, co to znamená?“ „Vím,“ přikývla jsem. „Ale mě tady nikdo pořádně nezná. Mohla bych ho vydávat za bratra. V Čechách jsem žádného neměla - tady ho zkrátka budu mít. V čem je ještě problém?“ „Bratr a sestra - také východisko!“ vzdychl si, ale bylo mi jasné, že na to přistoupí jako všichni, bylo by to velice elegantní řešení. Až na naše. Ti vědí, že bratra nemám. Budu jim to muset podat zvolna, po kapkách, aby je to nerozložilo. Ale oni to určitě přijmou. Už kvůli mně. Nic jiného jim ani nezbude. Chvíle, kdy si dcera přivede do otcovského domu kluka, se každý rodič nemůže ani dočkat - a přitom se toho okamžiku v skrytu duše děsí. Co si to ta naše holka přivede? Všimněte si - ne koho, ale co... Viděla jsem našim až do žaludku, co si myslí, když jsem protáhla Vojtu dveřmi do našeho bytu. Chystali se jít spolu na večeři v domnění, že zase někde lítám po Továrně, ale tohle bylo pro ně opravdu parádní překvápko. „Ahoj, mami, ahoj, tati, tohle bude ode dneška můj brácha!“ vysypala jsem to na ně navzdory původnímu úmyslu dávat jim to po kapkách. „Žádného bratra přece nemáš!“ vytřeštil na Vojtu i na mě oči táta. „Ode dneška mám,“ nedala jsem se zastavit. „Vojta je můj kamarád ještě z Prahy. Tady ho ale nikdo nezná, takže tady bude mým bratrem!“ „To snad nemyslíš vážně!“ přidala se máma. „Prosím, nebudeme proti kamarádství, ale proč zrovna bratr?“ „Protože bude bydlet u nás,“ pokračovala jsem v šokové terapii. „Kde ale bude spát?“ vyhrkla máma. Celkem bych ji chápala, náš malý byt neměl pokoj pro hosty, ale to byla podle mého názoru drobnůstka. „Se mnou v obýváku,“ řekla jsem pevně. „Přinese si sem japonskou rohož, to už je snad jedno.“ „To přece nejde!“ vyhrkla máma. „Já vám to vysvětlím!“ hrnula jsem se do vysvětlování, ale nenechali mě domluvit. „To nemyslíš vážně!“ rozčílil se táta. „Spát s tebou v obýváku! To se přece nehodí! Jsi dospělá, do lásek ti mluvit nechceme, ale tohle je moc!“ „Nemluvím o lásce, ale o kamarádství!“ opáčila jsem. „S klukem, který má spát s tebou v pokoji?“ „Ano!“ trvala jsem na svém. „Inteligentnější výmluvu by sis vymyslet nedovedla?“ rýpnul si táta. „Dovedla,“ zchladla jsem pod bod mrazu. „Jenže to nebude výmluva, ale pravda. Když už to tak nutně musíte vědět, Vojtěch je můj kamarád už dlouho, ale jako kluka si ho domů přivést nemohu, protože je - mrtvý!“ Ticho přímo mrazivé jsem mohla čekat. Diplomatické nadání rozhodně není mou silnou stránkou, ale tohle byl opravdu těžký kalibr. „Kdo že je mrtvý?“ zmohl se táta na jednoduchou otázku. „Tady Vojtěch!“ ukázala jsem na něho. Stál tu celou dobu, možná měl z toho legraci, ale nepromluvil ani slovo a trpělivě čekal, až z toho sama vybruslím. „Na mrtvého tedy nevypadá!“ zmohl se konečně táta na odpor. „Nevypadá?“ zpochybnila jsem to. „To je jen dobře. On se nám lidem podobá tak dobře, že ho mohu vydávat třeba i za bratra. Což také udělám.“ „A to myslíš vážně?“ máma vypadala jako těsně před zhroucením, takže jsem hned pochopila, že už jsem v šoku pro ně zašla příliš daleko. „Kateřina má pravdu,“ zastal se mě do této chvíle mlčící Vojtěch. „Opravdu jako člověk jenom vypadám. Ale nejsem. Jsem robot.“ Fuj! A to ošklivé slovo bylo venku! A vyslovil to zrovna on. Já bych toho slova ani za nic nepoužila - bez ohledu na to, že je české a přitom dost vystihuje podstatu. „Robot?“ vytřeštili na něho oči oba. „Ano, robot,“ trval na svém Vojtěch. „Umělý člověk. Proto je vyloučené, abych se stal vaším zetěm, mohu být Kateřině jen kamarádem. Velice by mě mrzelo, kdybych jí nebo vám překážel, ale když budete vědět, na čem jste, snad jí nebudete bránit.“ „Jo ták...“ oddychl si jako první táta. „Takže... nějaká nová hračka...“ „Žádná hračka!“ vybuchla jsem. „Vojtěch má lidskou duši a nebude tady jako hračka! Patří sám sobě a buď tady bude jako můj kamarád, nebo odejdu já k němu!“ No, to jsem přehnala, pomyslela jsem si hned. Stavět rodiče před ultimata asi není správné, ale nazývat Vojtu hračkou bylo taky dost drsné. I když pořád ještě nevěděli, jak se věci mají a nejspíš si myslí, že jsem si ho koupila v obchodě. „Kam bys chodila, Káťo?“ vrtěla hlavou máma. „Kdyby sis přivedla skutečného kluka, bylo by to něco jiného. Ale takhle... takhle to určitě půjde, jak to myslíš.“ „To doufám,“ dojížděla jsem ještě zbytky agresívního adrenalinu. „Ale když už to víte, měli byste vědět všechno. Vojtěch vůbec není robot, jak si ho představujete. Vojtěch je bývalý člověk a když vám říkám, že má lidskou duši, měli byste začít usilovně přemýšlet, co to znamená. Tak abyste věděli, Vojta byl dřív kluk jako jiní. Jenže zemřel a stal se tím, čím je. Tělo má umělé, můžeme být rádi, že aspoň to. Ale duši má lidskou, pamatujte si to, prosím. To znamená, že byste se k němu měli chovat jako ke člověku. A prosím vás, abyste to respektovali. Akorát že mezi námi nemůže jít o sex, ale o čisté kamarádství.“ „Bývalý člověk?“ lapal po dechu táta, zatímco máma vypadala ještě zaraženěji. „Člověk, který zemřel,“ potvrdila jsem to. „Jenže jeho duše žije dál. To není žádná metafora. V tom umělém těle se nachází pravý člověk. Rozumíte mi už konečně?“ Vypadalo to, že jim to konečně dochází. Byl to pro ně pořád šok, ale už to začínali chápat. Nedalo se ale dělat nic jiného, musela jsem jim podrobně vyložit všechno, co jsem o něm věděla. Přestali se dotazovat a poslouchali mě tiše jako myšky. Vojtěch stál vedle nás jako socha a nic neříkal. Pravda, podepřel mě v kritické chvíli víc než jsem chtěla a určitě to pro něho bylo zraňující. Kdo by toužil pořád se šťourat ve své nejbolavější ráně? Jenže to z nás všech přečkal nejsnadněji. Nebo to tak aspoň vypadalo. Skončila jsem obhajobu vztahu k Vojtovi a hned jsem změnila téma. „Nechtěli jste jít na večeři? Mám už opravdu hlad.“ „Dobře, pojďme!“ přidal se ke mně Vojta. „Chceš jít s námi?“ podivila jsem se, ale spojila jsem se s ním elektronicky, abych nevytvořila další problém. „Ty přece nemusíš jíst!“ „Nemusím, ale mohu,“ ujistil mě stejnou cestou. „Jídlo pro mě není nic než kamufláž. Abych se tolik nelišil, chápeš... místo žaludku mám vak z plastiku, odkud jídlo nemůže dál, ale navenek to vypadá, jako když jím.“ „Co s tím potom děláš?“ „Když to nejde dál, musí to jít jedině zpátky!“ pokusil se to obrátit v žert. „Snad by se to pak dalo i jíst, neznehodnotím to ani slinami, jen to rozkoušu, ale nevím, komu by to nevadilo... tak nějak esteticky. No - aspoň budu muset občas navštěvovat onu místnost s panáčkem na dveřích.“ „Tak jdeme, ne?“ obrátila jsem se nahlas na rodiče. „Ale co on?“ ukázal na Vojtěcha táta. Zřejmě mu došlo totéž co mně před malým okamžikem. „Půjde s námi, proč by se měl od nás trhat?“ odpověděla jsem mu. „On snad nejí,“ upozornila mě máma. „Nejím, ale mohu s vámi sedět u stolu,“ předešel mě Vojta a ušetřil mě tak dalšího vysvětlovacího trapasu, do kterého bych jinak naletěla jako do kandelábru. Jediný, kdo proti odchodu do jídelny protestoval, byl Punťa. Každý odchod svých páníčků doprovázel nesouhlasným kňučením, ačkoliv věděl, že se všichni brzy vrátíme. Vojta se k němu sehnul a opatrně ho pohladil po hřbetě. Punťa nejprve strnul, co si to ta věc k němu dovoluje, ale když ho Vojta začal drbat za ušima, strpěl to. Napadlo mě, že si Vojtu brzy oblíbí. Punťovi by určitě nevadilo, kdyby mu nějakou tu lidskou pochoutku, byť předkousanou, zanechal v misce. Ale jak se zdá, napadlo to i Vojtu, protože se na mě usmál, když se narovnával. Neřekl ale nic. Nahlas ani elektronicky. Nicméně jsem to pochopila. Večeře tedy proběhla v pohodě. Vojta celkem lehce vysvětlil rodičům, proč jí, když je robot. Dal si ostatně menší porci. Punťa bude mít i tak radost. Atmosféru rodinné večeře nakonec narušil příchozí, který nám nebyl nezvaný. Ke stolu si k nám přisedl můj starý dobrý známý Marcel d'Avigny. Pozdravil se nejprve japonsky s Vojtou, takže mi bylo jasné, že mu nebudu muset nic vysvětlovat. Pak se ale zaměřil na mě. „Neskutečné díky, že jste si mě v Kismaayu všimli!“ začal francouzsky. „To už jsme si snad vyříkali!“ přerušila jsem ho. „Poděkovat za službu není nikdy chyba,“ přešel do češtiny, když viděl, že rodiče nerozumí ani slovu. „Když teď vidím, z čeho jste mě vytáhli... ale mám nápad a snažím se získat přívržence. Co kdybychom se tam vrátili?“ „Kam? Do Kismaaye?“ „Třeba tam!“ navrhl s klidem. „Trochu to tam znám.“ „Jsou tam ale úplně jiní lidé!“ varovala jsem ho. „To mi nemusíš připomínat,“ ujistil mě. „Právě to mě na tom tak láká.“ „Zajímá tě, jak to tam Číňané kolonizují?“ „Jistě. Vždyť je to klasický příklad novodobé kolonizace!“ „Klasický ne,“ namítla jsem. „Klasickým příkladem kolonizace je okupace, kdy se původní obyvatelé zotročí, v horším případě vyvraždí.“ „Tady to tak nebylo?“ „Ne,“ trvala jsem na svém. „Číňané nikoho nezotročili ani nevyvraždili. Proti obsazení Somálska nic nemám, bylo prakticky prázdné. Ale ještě nikdy jsem neslyšela, aby někde kolonizátoři udělali z domorodců místní smetánku a sloužili jim.“ „Protože jim novopečená místní smetánka nepřekáží. Nechá je dělat co se jim zlíbí, ale ostatní to nemohou kritizovat. Tu většinu krátce předtím vyvraždili jiní! Jaký je v tom ale rozdíl?“ „Hlavně ten, že tam domorodcům neublížili Číňané. Ti pobili jen pár cizích škůdců, vraždících lidi na potkání, kterých nebyla žádná škoda, neměli tam co dělat.“ „Jsi správně nabroušená, Kateřino!“ usmál se Marcel. „Víš, že se mi tak nejvíc líbíš?“ „Asi bych vás měla seznámit,“ přerušila jsem ho. „Marcel d'Avigny, který přežil Somálský horror. A moji rodiče, kteří tady za mě trpí.“ „Trpí?“ pozastavil se nad tím. „Strádají snad nedostatkem?“ „Materiálním ne,“ připustila jsem. „Ale jsou vytržení z kořenů kvůli jedné pitomé náně, která nedokázala udržet jazyk za zuby, zrovna když na tom záleželo.“ „Neměla bys o sobě tak hloupě mluvit!“ pokáral mě. Čímž mi dal najevo, že o mně ví všechno. Nemusela jsem se aspoň zdržovat naším českým národním sportem - sebemrskačstvím. „To, že jsou rodiče mojí vinou v cizině, rozhodně chytré nebylo,“ trvala jsem na svém. „Je to tvoje vina, anebo vina Američanů, kteří všude strkají rypáky, případně vašich českých podržtašků, kteří jim vyhoví bez ohledu na slušnost i na zákony?“ Oj, to byl slovník! François se zřejmě s uhlazováním výrazů nepáral! Ale Marcel to ve své rodné francouzštině řekl přinejmenším stejně drsně. „Každému patří část,“ řekla jsem. „Já se ke svému podílu viny hlásím. Měla jsem mlčet, zejména když jsem byla včas a řádně varovaná.“ „To má být nějaká vina?“ nesouhlasil. „Dobře, prořekla ses. Bylo ti asi trapné lhát jedné starší paní. Pravdomluvnost se ale nepočítá mezi hříchy, spíš mezi ctnosti. A jaká je vina ostatních? Američané u vás proti zásadám běžné lidské slušnosti i proti mezinárodnímu právu odposlouchávali telefony a vyžádali si tě k vydání do jejich mučíren. Tak tomu já říkám svinstvo! A vaši policajti, místo aby jim odsekli, že jim do tebe vůbec, ale vůbec nic není, protože kecy typu JPP - jedna paní povídala mají důkazní hodnotu nulovou či spíše zápornou, tě poslušně sebrali, uvěznili a bez soudu předali, ačkoliv dobře věděli, že porušují český právní řád a přinejmenším ve třech bodech i Listinu základních lidských práv a svobod. Takže jsou to grázlové úplně stejného kalibru jako ti první. S takovými by ses chtěla srovnávat? Jdi s tím někam!“ „Máš pravdu, Marceli,“ přikývla jsem. „Ale zapomínáš, že ti grázlové mají moc.“ „Nezapomínám, Katko!“ odvětil měkčeji. „Ale nehodlám jim to trpět. Poslyš, splnila sis tady životní sen, ukončila jsi studia. Nevím jak, ale tuším, že výborně. Neměla by ses teď zaměřit na něco dalšího? Třeba abys mohla rodiče vrátit domů, aniž by je tam někdo pronásledoval nebo šikanoval?“ „To bych jistě ráda, ale nebude to tak jednoduché, jak se to řekne.“ „To netvrdím,“ ustoupil, ale jen zdánlivě. Asi jako když bojovník ustoupí o krok, aby se mohl lépe rozmáchnout. „Jenže na to nejsi sama. To je vlastně cíl všech Virtuálů - svět, kde se člověk nemusí pořád něčeho bát. Můžeš mi namítnout, že jsem mezi vámi jen krátce, ale upřímně řečeno, už v Somálsku, když jsi mi vykládala vaše cíle a Kodex, jsem věděl, že jsi anděl, co mi nabízí cestu. Ne do ráje, ale do lepšího světa. A strašně rád bych ti teď vrátil maličko toho nadšení a vůle, které jsi mi dávala, ačkoliv tam byl ve vzduchu všude kolem jen pach mrtvol a krajem se toulali psi a vrahové, jak se píše kdesi v Bibli.“ „Nadšení mi dodávat nemusíš,“ namítla jsem. „Ale nemyslím si, že to bude otázka kouzelného proutku, ani půl roku. Kdybychom si nadšení rozvrhli jen na rok, nevydrželo by nám dlouho.“ „Nadšení je jako oheň. Nemusí plápolat jako hranice, ale musí se přiživovat, aby neuhaslo. Co bys řekla na malý výlet do světa? Už jsem to projednal s Učitelem. Má pro nás pochopení a objednal by pro naši mobilitu malé letadlo kaičen. Nemůžeme pořád sedět tady v Japonsku! Zdejší hoši udrží Továrnu v chodu i bez nás, vždyť ji tak spravují od začátku. Japonsko bylo pro nás oba vynikající útočiště, když jsme je potřebovali, ale nejsme snad syslové zalezlí do děr! Chceme také něco dělat!“ „Kam bys tedy navrhoval letět? Do Kismaaye?“ „Třeba tam,“ přikývl. Veškerý hovor jsme vedli česky, překládat musel jen Marcel. Táta s mámou zírali, jak se s ním bavím, ale nic neříkali. „Poslyš, Marceli, máš ty ještě rodiče?“ „Mám,“ trochu zvážněl. „Ale nechal jsem je ve Francii. Přesvědčovali mě, abych je vzal sem, ale já si myslím, že se jim tam vede lépe. Asi bys měla také vrátit rodiče domů. Nezdá se, že by jim tam hrozilo nebezpečí. Pro voldemorty jsou přece neškodní.“ „Neškodní pro ně možná jsou,“ řekla jsem. „Ale my pro ně neškodní nejsme a skrz ně bychom byli vydíratelní.“ „To by o nich museli vědět!“ vytáhl svůj trumf. „Splést matrikáře nebo policii není pro nás těžké. Dnes si říkáš, že tě na policii jasně identifikovali, takže by o tobě měli vědět všechno. A byla by to pravda, kdyby to napsali někam na papír. Dnes se ale všechno zaznamenává jen do počítačů a tam jsme silnější my. Asi to ještě nevíš, ale Vojtěch jim během tvé záchrany všechno důkladně smazal. Nevědí teď ani tvé jméno, natož aby byli schopní vystopovat cestičku ke tvým rodičům. Ale to by jim nebylo vůbec platné, kdyby nenašli spojení také k tobě. Kam ti ale mají poslat výhružný dopis, kam ti mají hrozit telefonem?“ „Mohli by ty vyhrůžky adresovat jim.“ „To by jim nebylo nic platné,“ namítl. „To vím, ale mohli by je zbytečně šikanovat.“ „To by jim k ničemu nebylo,“ zavrtěl hlavou. „Ale nebyl by problém nechat jim na tebe telefon. Myslím šintei se zakódováním tvé pelenitové adresy. Mohli by si s tebou telefonovat a případně tě upozornit, kdyby se v jejich okolí něco nepřístojného dělo.“ „O tom bych mohla uvažovat,“ řekla jsem. „Podívám se na to večer.“ „Vojtěch ti to řekne hned tady,“ navrhl Marcel. „Říkám večer, tak večer,“ trvala jsem na svém. „Ne tady a před celou jídelnou.“ „Jak chceš,“ pokrčil rameny zklamaně. Pak už jsme chvíli mlčeli. Ovšem jen zdánlivě, pro toho, kdo by nás poslouchal jen svýma ušima. „Vojtěch by ti to samozřejmě sdělil přes pelenit, ne nahlas!“ dodal Marcel jen pro mě, urychleně a přes chitkonový čip, takže jsem to vnímala jen já. „Já to ale před rodiči tajit nechci, “ odpověděla jsem mu stejnou cestou. „Mají do toho taky co mluvit!“ „No dobře, tak tedy večer,“ ustoupil. „Pak mi to řekneš.“ „Jistě, dozvíš se to,“ slíbila jsem. Když jsme došli domů, odešel Vojtěch nejprve na záchod. Vzal si tam misku našeho Punti a když se vrátil, podstrčil ji rychle do kuchyně psíkovi. Odměnou mu byly vděčné psí oči a možná trochu víc důvěry. Po příchodu z jídelny ale zábava uvázla úplně a naši se rozhodli odejít spát a nechat nás v obýváku samotné - nepočítám-li Punťu, blahobytně nataženého pod stolkem, kde už měl vydržený pelíšek. „Co všechno jsi dělal za kamufláže ohledně mě v Čechách?“ zajímala jsem se. Bavili jsme se samozřejmě v urychlení a neslyšitelně pro nikoho. „Nic moc,“ odvětil Vojta. „Trochu jsem jim zamíchal kartičkami. Tvé jméno jsem ve všech policejních spisech nahradil neexistujícím jménem. Američané přišli o své odposlechy včetně vyhodnocení. Když budou pátrat, co to bylo za osobu, najdou jen zmínku o jakési Katrině Blouznivé, kterou požadovali na České policii. Tam to narazí na zeď - taková žena v Čechách neexistuje a předávací spisy byly na příkaz shora, o kterém se nediskutuje, skartovány. Což nemohou chápat jako sabotáž, ale jako předčasné zametení stop, to se děje všude, kde se ve vyšším zájmu dělá nějaká levota. Blouznivá tam figuruje v jakési statistice, ale to je asi tak všechno. Paní Hanušková už bude mlčet, ostatní klepny na to dávno zapomněly, takže už nic nevykecají. Spokojená?“ „Mohl jsi mi to aspoň říci,“ vyčetla jsem mu. „Slyšel jsi, co o tom říkal Marcel?“ „Slyšel,“ přikývl. „Vidím, že si tvoji rodiče v Japonsku těžko zvykají, možná by stálo za to uvažovat o jejich návratu. Ale tobě bych to neradil, jsi mediálně příliš známá.“ „O mně nejde!“ utrhla jsem se na něho. „Jde mi o naše. Proč jsme je tam nenechali, když teď vidíme, jak jim to tady nesvědčí?“ „Protože si v první chvíli nikdo nebyl jistý, jak to dopadne. Být to o pár let dřív, bylo by všechno černé na bílém na papíře, odkud se to nedá tak snadno vymazat. Naštěstí těch stop k tobě nebylo tolik, aby se ta pavučina nedala zpřetrhat. Česká policie nepřemýšlí a splní rozkaz, třeba s tou skartací jediných psaných dokumentů. Tím mi nejvíc pomohla.“ „Takže - odpuštěno!“ spokojila jsem se. „Teď ještě jak to zařídíme!“ „Počkej!“ přerušil mě najednou. A jestli jsem to správně pochopila, zvážněl tak, až jsem se lekla. Kromě toho úplně zmlkl a přímo jsem cítila, jak se ode mne odpoutal - až na malé trvalé zavěšení. Jeho tělo strnulo jako robot, kterému náhle vypnete proud. Co se děje? Vrtalo mi hlavou, ale neopovážila jsem se ozvat. Zapnula jsem si čítač času, abych o něm neztratila přehled, ale nic víc. Až skoro po dvaceti vteřinách sebou trhl a vrátil se ke mně. „Co se stalo?“ strachovala jsem se. „Tohle jsem nečekal,“ řekl mi temně. „No, bude to výzva.“ „Co se, proboha, stalo?“ naléhala jsem na něho. „Moment - musím si to sám trochu utřídit,“ odbyl mě, ale tím ve mně vzbudil jen apokalyptické myšlenky. Proboha, co to muselo být? „No - je to za mnou, už mě to snad nevyvede z míry,“ oddychl si po delší pauze jako po probuzení z noční můry. „Co to vlastně bylo?“ opakovala jsem otázku. „Zabil jsem Virtuála!“ řekl temně.

13.6.2010 9:32:41