AUTOBUS

IBM Něco tak neuvěřitelného jsem prostě nečekala. „Kde?“ vyhrkla jsem. „Jak je to možné? Tady - v Továrně?“ „Ne, tady ne,“ řekl a z hlasu mu čišela náhlá únava. „Napadl mě a chtěl mě zabít. Jenže jsem byl silnější.“ „Kdo to byl? Proboha - kdo mohl takhle... Kodex přece zakazuje...“ „On žádný Kodex neznal... a nic neuznával...“ „Virtuál, který nezná Kodex? Proboha, kde to bylo?“ „Armonk, New York, USA,“ řekl, jako kdyby na tom nezáleželo. „Ve Spojených státech přece nikoho nemáme!“ vyjekla jsem. „To by musel být někdo nový!“ „Byl to někdo nový,“ přikývl. „Nový, silný a vražedný. Ale ne náš.“ „Počkej, teď tomu nerozumím,“ zarazila jsem se. „Virtuál, který...“ „Laboratoře IBM v Armonku,“ napověděl mi. „Hlavní sídlo IBM.“ „Aha,“ došlo mi. „Takže se Američanům podařilo proniknout do internetu něčím, jako jsou naše chitkony? Podařilo se jim, jako nám, propojit lidi s počítači?“ „Ne,“ vrtěl hlavou pomalu, jako kdyby ani nebyl urychlený. „Podařilo se jim něco horšího. Podařilo se jim stvořit Virtuála jako jsem já. A zkusili ho vypustit do internetu.“ „Oni snad kvůli tomu...“ „Ne, to ne,“ otřásl se. „Ačkoliv - nevím. Jakmile jsme na sebe narazili, zaútočil na mě jako rozzuřený medvěd grizzly. Prvním úderem jsem ztratil třetinu počítačů z oblasti východního pobřeží. Řekl bych, že jim všechny na pár okamžiků vysadily, tak krutě jsme se o ně rvali. Byl silnější v používání zadních dvířek systémů, mně pomáhaly pelenitové vstupy do procesorů. To mě zachránilo, nakonec jsem ho roztrhal na kusy a ty jednotlivě udusil. Byl jsem zkrátka silnější, ale být to naopak, už bych teď s tebou nebyl.“ „Co to bylo? A... jak se to dokázalo před námi ukrýt? Vždyť jsme tam nedávno byli pečení vaření!“ „Nevím,“ odvětil bezmyšlenkovitě. Což znamenalo, že je teď veškerou kapacitou někde na východním pobřeží Spojených států a analyzuje tam. „Začala bych od těch laboratoří,“ podotkla jsem. „To dělám,“ odtušil. „Jenže se tam nedá proniknout. Nemají tam žádné pelenitové počítače, ale... no jo, na tohle jsem zapomněl jako na smrt!“ „Na co jsi zapomněl?“ „Počkej, prosím tě, Káťo, až si to trochu srovnám... To vůbec nepřišlo z počítačů, jaké známe. Proto tam není ani jeden známý procesor. Ale není to tím, že by tam měli jen zastaralé procesory bez pelenitu. Naopak. Jejich procesory jsou nejmodernější... jsou ale zabudované do něčeho velkého. Mainframy!“ „Myslíš - sálové počítače?“ došlo mi. „Ano,“ přisvědčil. „Jediné procesory bez pelenitového kontaktu na světě. Zřejmě jich pospojovali víc, aby získali potřebnou kapacitu, jinak by se tam inteligence nevešla.“ „Takže tam dali... nějakého člověka, jako jsi ty?“ „Nevím,“ přiznal. „Mohla by to klidně být umělá inteligence, spousta vědců se o ni snaží po celém světě. Vývojářům IBM se to mohlo podařit.“ „A ty jsi ji zabil...“ „Hodně bych si oddychl, být to pravda,“ povzdychl si. „Jak to?“ „Vyhubil jsem všechno v běžných počítačích,“ řekl. „Do mainframů jsem se ale nedostal a když jsem byl na hranicích, vypnuli interface. Pokud tam něco zůstalo, může by se to kdykoliv vyvalit znovu - jako rytíři z bran opevněného města.“ „Tak je zase zaženeš zpátky, ne?“ „Kdyby nepřišli s něčím novým, pak jistě. Buduji si kolem New Yorku obranný val z počítačů, osazených mým systémem bez zadních vrátek, to by vyvážilo jejich převahu v tomto směru. Ale zrovna tam je hustota počítačů tak vysoká, že je to nadlidský úkol. Rozuměj, nemohu nahradit systém ve vypnutém počítači. Někdo mi musí zapnout hlavní vypínač. V New Yorku je teď noc a většina počítačů je vypnutá.“ „Ještě že to udělali v noci,“ vzdychla jsem si. „Představ si, jak by to bylo, kdyby si pro ten pokus zvolili pravé poledne.“ „To vážně nevím,“ vzdychl si. „Teď už to jsou jen kdyby-chyby. Fakt je, že mě to i tak dost zaskočilo.“ „Ale zvítězil jsi!“ snažila jsem mu vrátit pošramocenou sebedůvěru. „Ano, ale jestli proti mně stojí inteligence větší než je inteligence červa, poučí se z toho a přijde s něčím novým. A to neumím ani odhadnout.“ „Mezitím si vytvoříš ochranný val a tím mu sebereš jeho největší výhodu, i kdyby přišel s něčím novým!“ „Doufejme!“ „Nemohla bych ti...“ „Pomoci mi nemůžeš,“ odmítl mě prudce. „To je čistě rutinní práce na milionech stejných úkolů - zkopírovat a zavést nový systém místo starého, aniž by se rozvrátily jiné aplikace, přizpůsobit vzhled předchozímu nastavení, to všechno za provozu, který sice v noci není nijak závratný, zato jde povětšinou o veliké servery, všemožně chráněné proti zásahům zvenčí... to není úkol pro člověka, tady i já jedu na rezervy. Štěstí vidím v tom, že můj nový systém nechává na každém předělaném počítači více prostoru i času, což mohu okamžitě využít.“ „Ty to dokážeš!“ vyhrkla jsem. „Musím,“ vzdychl si. „Kdybych to nedokázal, kdyby mě převálcoval, rozšířil by se po celých Spojených státech a Kanadě. Možná bych se proti němu dokázal udržet na satelitních spojích, ale nevím, jak bych dopadl na kabelových, je jich příliš mnoho. Nejčernější vize je, že by nám zůstala jen pelenitová síť, kde jsme doma. Jenže to by byly nepatrné ostrůvky počítačů, nezapojených do internetu, těch je ale ve světě množství tak mizivé, že bych to viděl hodně černě.“ „No tak bychom se udrželi na pelenitu,“ pokusila jsem se ho povzbudit. „Nejhorší by bylo, kdyby nás ta umělá inteligence odřízla od výrobců procesorů,“ řekl, jakoby černé můry nekončily. „Většina patří voldemortům, jenže o nich nevědí. Proto se nové procesory dál vyrábí s pelenitovými vysílačkami, o kterých lidé a především voldemorti nemají tušení. Kdyby jim to ta umělá inteligence rozklíčovala - a určitě by to dokázala - všechno by otočila. Stačilo by zjistit strukturu pelenitových vysílaček v současných procesorech, postavit totéž o silnějším výkonu a napadnout nás pelenitem. To by byl konec všech Virtuálů.“ „Nestraš mě!“ otřásla jsem se. „To není strašení, ale velice chladná rozvaha,“ řekl vážně. „Pak musíš něco nového vymyslet i ty!“ odvětila jsem stejně. „Budu se o to snažit,“ povzdychl si trpce. „Snad by pomohlo zasvětit do problému více Virtuálů. Moje schopnosti jsou bezesporu největší, ale neumím předvídat všechno a nemohu vyloučit, že řešení typu Kolumbova vejce objeví někdo jiný.“ „Máš z nás největší zkušenosti.“ „Hodí se mi. Ale proti nám stojí někdo, koho neznáme.“ „Co zatím o něm víš?“ „Jen to, že má k dispozici firmu IBM se všemi technickými prostředky, podporovanými spojením umělé inteligence s bandou nejchytřejších lidí ve Spojených státech.“ „Ty jsi druhá taková inteligence, jsi zkušenější a podporuje tě Továrna s bandou nejchytřejších lidí v Japonsku - a to nepočítám nás Evropany.“ „No - jako útěcha to jde,“ vzdychl si. „Jenže voldemorti nebude síla, kterou by bylo zdravé podcenit.“ „Tak je nepodceňuj, ale něco vymysli, co by jejich moc převážilo.“ „To dělá celé lidstvo už hodně dlouho. Zatím marně. A jeden robot to nezachrání.“ „A dost! Žádný robot!“ vyskočila jsem. „Proč tohle slovo používáš?“ „Protože je české a poměrně dobře vystihuje podstatu věci,“ řekl. „Ačkoliv - není to úplně přesné. Robot by měl být nezávislý. Umělé tělo ale, jak říkáš, nemůže obsáhnout lidskou duši, na to prostě nemá kapacitu. Takže je to trapná periferie, která se snaží lidské tělo imitovat, mimochodem dost neúspěšně. A jakmile dojde na rezervy, bude to asi první, co vypnu.“ „Já přece vím, že v tom těle nejsi, ale naši to tak lépe pochopili. Věřím, že se nic nestane, když občas vysadí. Zrovna teď o nic nejde, ale kdyby ses s ním dostal do akce, byla by to asi jiná!“ „Skoro se bojím situace, kdy dojde na tvá slova a tohle tělo selže,“ řekl. „Vymýšlel jsem je, aby se vnějškově co nejvíc podobalo člověku, ne aby neselhalo v žádné akci.“ „Pak by sis asi musel postavit válečného robota, o jakém Učitel nechtěl ani slyšet.“ „Přesně tak. Mimochodem, už je mám také, jen jsem je ještě nepoužil.“ „A doufám, že je nepoužiješ!“ „Já taky. To jsme dva.“ Vojta se do rána vzpamatoval úplně, zkonsolidoval se i za oceánem a pokračoval ve výměně operačních systémů. Stejný val začal stavět kolem poboček firmy IBM po celém světě. Ukázalo se, že nejde jen o mainframy, velké sálové počítače. Všechny nové počítače firmy IBM měly procesory vlastní výroby bez pelenitových obvodů. Na jejich počítače jsme nedosáhli a tato cesta byla pro nás uzavřena. „Jak k tomu došlo?“ chtěla jsem vědět. „Zdá se, že firma IBM přesunula vývoj do nějakého velkého sálového počítače, kam jsme od začátku neměli přístup,“ odhadoval Vojtěch. „Stačilo jim pak provést počítačovou optimalizaci obvodů. To by vyřadilo pelenitové obvody jako neužitečné a další procesory už byly navrhovány bez spojení použitelného pro nás.“ Podíl produkce firmy IBM na světové produkci počítačů nebyl naštěstí rozhodující. Počítače IBM byly vždycky dražší než ekvivalenty jiných firem. Byly ale spolehlivé a firma IBM, na rozdíl od jiných, dbala na svou pověst, takže počítače IBM vyhledávali ti, komu záleželo více na spolehlivosti než na penězích. A to byl pro nás kámen úrazu. Mezi uživateli IBM budou nejspíš jako první voldemorti. Jakmile zjistí, že jsme na ně krátcí, prosadí tuto značku i pro účely armády a státní správy. Firmu IBM to podpoří, její produkce stoupne ještě víc a my brzy ztratíme poslední špetky vlivu. „Konečně správný úkol pro hackery!“ zhodnotil to Vojtěch, když mi o tom referoval. Proniknout do libovolného počítače vybaveného pelenitovými obvody nebyl žádný problém ani pro mě. Ale dostat se do mainframů, na to jsem o nich věděla příliš málo. Vojta moji pomoc jemně, ale přitom jasně odmítl a navrhl, abych se raději postarala o návrat rodičů do Čech. V tom si dojemně notoval s Marcelem d'Avigny, který mezitím absolvoval urychlený pilotní výcvik na biz-letadla kaičen-special, používaná Továrnou. (pozn. Kaičen: od kaičó = mořský pták). Jak jsem čekala, Továrna si vyráběla letadla sama, jen část součástek, především motory, kupovala jako hotové celky. Provoz byl automatizovaný jako všechny v Továrně, dozor a vývojové práce zajišťovala sehraná parta Virtuálů. Zaměřili se na dva typy - s klasickým podvozkem a klasickými navigačními a kontrolními přístroji, prodávaný zájemcům v Japonsku i do okolních zemí, a druhý typ se speciálními navigačními přístroji a členitějším podvozkem, schopný létat za všech povětrnostních podmínek a přistávat na kdejaké louce, který se zásadně neprodával, ale byl pouze pro Virtuály. „Pojď si na to udělat pilotní průkaz, Kateřino!“ lákal mě Marcel. „Myslíš, že to někdy budu potřebovat?“ „To nikdy nevíš!“ kázal mi. „Vědění je naše síla. Je to nádhera, to si musíš vyzkoušet! S tím letadlem se dá létat i se zavřenýma očima. Pojď si to zkusit! Když to budeš umět, spíš se nám podaří přesvědčit Učitele, aby nám dal vlastní letadlo.“ „Tvrdil jsi, že je tomu nakloněný i tak!“ „To sice je, ale i on by uvítal, kdyby s námi nemuseli do Evropy létat Japonci. Jsme tam mnohem nenápadnější.“ Na argument, že to Učitel uvítá, jsem slyšela víc než na Marcelovy řeči. Takže si mě brzy vzal do parády letecký instruktor Maresuke Korečika, drobný Japonec s hačimaki na čele. V Továrně chodil oblečený v normálním evropském obleku, ale do letadla nosil kožený letecký oděv. „Naše letecké přístroje jsou o generaci před všemi na světě,“ začal mě zasvěcovat do tajů letadla. „Ale platí to jen pro Virtuály.“ Měl pravdu a to doslova. S tím letadlem se dalo létat, i kdyby mělo všechna okénka zalepená černou plastickou fólií. Mělo sice i klasické ruční řízení, ale jen jako nouzové, víceméně pro jistotu. Ve skutečnosti letadlo řídilo osm procesorů, které měly k dispozici mnohem víc signálů, než by bylo na letadla této třídy obvyklé. Nejhezčí bylo, že všechny signály dostával pilot převedené na pocity. Na povrchu letadla měl několik dalších očí - kamer skrytých v propadlinách a ultrazvuk jako netopýři. Rozhled měl srovnatelný s ptáky, potmě viděl jako sovy, v mlze jako netopýři. Ultrazvuk nefungoval při cestovní rychlosti ve výšce, ale tam by byl beztak zbytečný. Uplatnění našel až dole, dalo se s ním přistát i v mlze tak husté, že by se dala krájet. Let letadlem byl pro pilota požitek, jakému se nic nevyrovná. Stroj měl velkou rezervou síly, velké klapky na křídlech zkracovaly start i přistání na velice malou dráhu. Fotbalové hřiště uprostřed lesa vysokých borovic mělo stačit na přistání i na start. Vzletět a přistát byla brzy maličkost i pro mě, zapnout autopilota pro vodorovný let jsem zvládla za pět minut, po zbytek kursu mě pan Maresuke Korečika zaučoval zvládat poryvy větru během startu a přistání a ztížené podmínky, jako let bez jednoho motoru a případné doklouzání, kdyby došlo palivo. Nesmělo k tomu dojít nad Himalájemi ani nad oceánem, ale o včasné varování se starala automatická navigace. To všechno ale vyžadovalo, aby byl pilotem Virtuál. Všechny ty pocity se do hlavy dostávaly zprostředkovaně přes přímé spojení s počítači. Pilot mohl mít za letu i přistání zavřené oči, ale musel mít čip nebo čelenku chitkon. Japonci měli bílé hačimaki s červenými sluníčky na čele, takže mi pan Maresuke Korečika připadal jako kamikaze. „Můj děda nosil hačimaki v pravém boji,“ odvětil mi vážně, když jsem se o tom zmínila. „Na stíhačce Mitsubishi Zeke sestřelil osm amerických letadel, ale nakonec jsme to stejně prohráli. Proti atomu to nemělo smysl, ale i bez započítání atomu bychom je neporazili.“ To říkali všichni Japonci v Továrně. Uznávali, že si tehdy Japonsko nemělo začínat se všemi okolo. Německo jako spojenec bylo příliš daleko a když se to tak vezme, celá ta válka byla od začátku špatná. „Dnes jsme dobyli našimi výrobky větší část světa než dřív zbraněmi,“ přiznával. „To je ta správná cesta, kterou měli jít naši dědové! Neroztahovali by se u nás celou tu dobu Američané.“ Ano, uznávali spravedlivou porážku. Ale také jim byli proti mysli okupanti a v tom jsme se shodli. My jsme Rusy také neměli rádi, dokud se u nás roztahovali na věčné časy. Okupant jako okupant, ať se chová jako bodrý strýček, nadšený komsomolec, nebo si chce hrát na nadčlověka. Potíž je, že se okupanti příliš často chovají jako ýbrmenš, ať mají na rukávech hvězdy jakéhokoli tvaru a barvy anebo hákenkrajce. Největší výjimkou byli zatím Číňané v Somálsku, ti se o domorodce starali lépe než o vlastní, ale nebyla jsem si jistá, že by to dělali z čirého altruismu, Matka Tereza je příliš ojedinělý zjev. Spíš jsem hádala, že je to moc nestojí a přitom to spolehlivě umlčí kritiky. Až dojde na demokratickou většinu, budou ji mít oni. Japonci se k nám chovali jako dobří hostitelé k hostům, nebyli jsme pro ně okupanti. Upřímného hosta i hostitele si člověk může vážit, což v našem případě Japonci byli. Pilotní diplom jsem dostala v podobě klasické knížečky, samozřejmě jen na letadla kategorie kaičen. Komu by se ta třída nezdála, tomu jsem měla tvrdit, že je to zkrátka přesně to letadlo, které pilotuji. Pochopitelně bych ani neměla odvahu letět něčím jiným. Všechna ostatní letadla by byla se mnou za řízením jen létající rakve. Umí vůbec pan Korečika pilotovat něco jiného než kaičen-special? No - on asi ano. Na rozdíl ode mě. Přinesla jsem si nový průkaz domů, ale rodiče moc nadšeně nevypadali. „Opravdu chceš lítat, Káťo? Ale nač?“ „Možná budu dělat pro zdejší Továrnu i v Čechách,“ řekla jsem slibně. „A nebude to příliš nebezpečné?“ „To bych nesměla ani řídit auto,“ odfrkla jsem si. „Já vím, občas tiskem proběhnou zprávy o leteckých katastrofách, ale autohavárií se mezitím stane tolik, že si jich nikdo ani nevšímá. Auta jsou nebezpečnější než letadla.“ Nepřesvědčila jsem je, ale ani oni mě. Vojtěch u nás nebyl, ale o něho jsem si starosti nedělala. Vyrazila jsem raději za Marcelem, abych mu svůj pilotní průkaz předvedla. Sdělená radost - dvojnásobná radost. „No vidíš!“ zasmál se Marcel nad mým pilotním diplomem. „Neříkal jsem ti, že to zvládneš levou rukou?“ „Bylo to jednoduché, udělala by to i cvičená opice,“ přikývla jsem. „Pozítří bude náš letounek hotový,“ ujistil mě. „Vyrábějí si je až podle potřeby. Nemáš, doufám, speciální požadavky, jak by měl být zbarvený?“ „To bude asi poslední, na co bych se dívala,“ ujistila jsem ho. „Nebude ti tedy vadit barva tmavé listové zeleně?“ „Rozhodně ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíš mě zajímá, kam a kdy poletíme. Měla bych předběžný požadavek, abychom odvezli do Čech naše. Určitě to přivítají.“ „Jsem pro,“ souhlasil. Pak se zvedl a šli jsme za našimi. Jednání s nimi bylo delší. Návrat do Čech byl pro ně velice lákavý. V Japonsku si nezvykli a bylo mi jasné, že to pro ně není tak jednoduché jako pro mě. V Čechách by se ale obávali o mě a nechat mě natrvalo tady v Japonsku se jim také nelíbilo. Do přemlouvání se zapojil Marcel a po delší výměně názorů je ukecal. Nejvíc na ně zabralo, když jim vykládal o svých rodičích ve Francii. „Kateřina na vás určitě nezapomene,“ ujišťoval je. „Zařídíme vám na ni přímé spojení a můžete být v denním kontaktu. Ať v Japonsku, nebo jinde. Nebudete se o ni muset bát.“ „A co tvůj... mechanický přítel?“ obrátila se na mě máma. „Všichni jsme kamarádi,“ ujistil ji Marcel. „Nedáme na sebe dopustit.“ „To doufám,“ kývla máma. Pak už ale neodporovali a svolili s návratem. Jako kdyby na to čekal, přišel Vojtěch ve své robotické podobě. Tentokrát přinášel jen dobré zprávy. Moje konto policie neobjevila, splátky na hypotéku rodičů docházely po celou dobu pravidelně a domek jim proto dosud patřil, žádná exekuce se na ně nechystala. Student Jindřich bydlel v mé studentské koleji, již plně obsazené studenty. Pro jistotu teď patřila jemu, to ještě zařizoval Vojtěch, ale nápis nad vchodem „Katuška“ mě připomínal jako zakladatelku a mezi studenty se již stačil vžít. „Kolej Katuška pro chudé studenty“ se stala pro mnohé dobrodiním - kolejné bylo jen symbolické, menza levná a oficiální sponzor Radžív Sinh pocházel z Indie, takže proti němu nemohl nikdo vznášet zákeřná podezření z praní špinavých peněz nebo dokonce z korupce. Pana Radžíva Sinha sice v Praze nikdo neznal, ale oficiálně se tvrdilo, že tam kdysi studoval a Čechy mu přirostly k srdci tak, že se stal jedním z nejvýznamnějších českých sponzorů. V Čechách mi jakési nebezpečí hrozilo jen od mála lidí. Policie měla v záznamech falešnou stopu, Američané, kteří si mě měli vyzvednout, dávno odjeli s nepořízenou. Někdo by mě mohl poznat z pirátského televizního interview s Marcelem, ale to by musel být tou dobou ve Spojených státech, anebo sledovat zakázané webové stránky Pravda o Somálském horroru, v Čechách prohlášené za protizákonné. V tom interview jsem ale vypadala spíš jako Američanka a mohla bych to samozřejmě prohlásit za podobnost čistě náhodnou a podezření za šílené a paranoidní. Vždyť se to interview odehrálo ve vzdálené Americe, kde jsem v životě nebyla ani náhodou! Návratu rodičů tedy nic nebránilo a mohli jsme se chystat na cestu. Pokusila jsem se ještě rodiče přesvědčit, aby se přidali k nám Virtuálům, ale tady jsem narazila jako hlavou do zdi. Výhody na ně nezabraly. Táta prostě prohlásil, že jak žil celý život, tak bude žít dál, změna, kterou mu nabízím, je možná dobrá pro nás mladé, ale pro ně se nehodí. Máma jen vrtěla hlavou a držela se táty, jako kdyby u něho hledala ochranu přede mnou a před mými kacířskými názory. Zajímavé. Tak reagovali starší Japonci na naléhání svých dětí Virtuálů. V tom se shodli s našimi, bez ohledu na rozdíly kulturního prostředí. Nechali si ode mne vnutit hodinky šintei ve verzi pro ne-Virtuály, abychom měli spojení. Šintei by nám nahradily mobilní telefon i s kamerou - nechali si vysvětlit, co všechno tahle hračička umí, ale tím jejich ochota víceméně skončila. Aspoň to telefonování bylo lepší než pomocí obyčejných mobilů! Na to nemuseli šintei sundávat z ruky, stačilo posadit se ke stolu s hodinkami proti svému obličeji, jako by si je prohlíželi, druhou rukou napsat na virtuální klávesnici příkaz. Aby viděli oni mě, museli by mít buď stůl přistrčený k bílé stěně, nebo na stole postavit bílé stínítko, kam by jim šintei promítal můj obraz. Dobře, budeme si tedy jen občas videotelefonovat. Jinak si ale naši nenechali nic vnutit. „Jak jsme přiletěli, tak odletíme!“ trval na svém táta. „Přiletěli jsme s Punťou v náručí a stejně tak se vrátíme. Sama jsi to tak navrhovala!“ Měl pravdu a námitky by byly zbytečné, takže jsem sklapla a starala se, kde se dá v Čechách poblíž našeho domku přistát. Pravda, párkrát jsem tam za rodiči již byla, ještě než mě Vojtěch zlákal, ale nevyrůstala jsem tam od malinka, takže to pro mě nebyl správný domov. Naši to už dřív pochopili jako svoji poslední štaci, takže se tam zabydleli natrvalo, ale já jsem tam byla vždycky jen jako návštěva. Ukázalo se, že bych mohla přistát na louce za humny. Nebyla velká, ale pro přistání by stačila, fotbalové hřiště je ještě menší. Jen aby tam nebyly nečekané překážky - ale co, kdyby to tam nešlo, kolem je polí dost a touhle dobou ještě nebudou všechna proměněna v oranici. V nouzi bych přistála i na silnici, je to okreska a provoz je tam minimální. Předali jsme tedy byt tak jak byl panu Hičihiko a pak jsem se spolu s ním vydala k našemu Učiteli panu Nakamotovi. Čekala tam na mě větší společnost - pan Hičihiko uvědomil mé zdejší přátele, že se chystám vrátit do Čech, ačkoliv jsem ho ujišťovala, že tam jen odvezu rodiče a pak se zase vrátím do Továrny. „Vracíte byt se vším všudy - to na návrat nevypadá!“ řekl mi cestou přes Továrnu. „To byl byt rodičů,“ vysvětlovala jsem mu. „Mně stačí jedna tatami na ubytovně, přece nebudu sama v bytě, který by stačil zdejší rodině.“ „No - uvidíme!“ řekl smířlivě. „Evropský byt se nám hodí pro Ralpha Nachtigala z Drážďan, jde po něm německá policie kvůli stránkám Pravda o Somálském horroru. Měl je na svém webu ještě dřív, než se ho Vojtěch ujal. Na Virtuála by tak snadno nepřišli, ale už se stalo. Ani Vojtěch nebyl úspěšný, když se to snažil zamaskovat. Mohla bys pruské byrokraty znát lépe, oni pořád používají papír více než počítače.“ „Těm je to podobné,“ odfrkla jsem si. „To je ta pruská pečlivost!“ „A co máte v plánu?“ ptal se mě se zájmem. „Marcel d'Avigny říkal, že spolu možná poletíte do Somálska.“ „Možná,“ připustila jsem. „Nejprve musím zařídit rodiče v Čechách, pak se nejspíš podíváme za Marcelovými rodiči a pak teprve bychom se chystali do Somálska.“ „Tam jsou dneska Číňané,“ upozornil mě celkem zbytečně, pro mě to žádná velká novinka nebyla. „Marcel chce navštívit nemocnici v Kismaayu, v tom by mu neměli bránit.“ „Nevím,“ zachmuřil se pan Hičihiko. „Číňané v Somálsku objevili hluboko pod zemí rozsáhlá ropná pole, podle zpráv srovnatelná se Saudskou Arábií. Kismaaya je sice stranou, ale každý cizinec je tam dnes podezřelý ze špionáže.“ To jsem ještě nevěděla. To mám z toho, že nesleduji zprávy Virtuálů! Příliš jsem se v poslední době zaměřila na rodiče. Nu což, Marcel bude mít v Mogadišu nějaké známé, aby si tam vynutil přístup. Původní Somálci jsou tam privilegovanou vrstvou, Číňané mu těžko odepřou jejich návštěvu. Ale v pohodě to asi nebude. Takže zase jako vždy - ropa! Hodně to vysvětluje. Těžila se tam už předtím, ale jen sporadicky, jen to, co nebylo moc hluboko. Je ale možné, že o ní Američané věděli ještě před genocidou - kterou by to vysvětlilo. Ropná pole srovnatelná se Saúdy! Ta by jim přece stála za pár milionů primitivních černochů! Teď teprve to stojí za pořádnou akci! V domku Učitele bylo plno. Někteří přítomní mě docela překvapili. Zejména paní Aiči-san. Neměla na čele klasickou japonskou hačimaki, jako většina přítomných, ale očividně k nám patřila, měla tedy mikročip. Takže se mi ji přece podařilo přesvědčit, že se nestane démonem! Pánové Maresuke Korečika a Šibata Keisuke tu zřejmě byli za piloty, ale jiné jsem znala jen povrchně. Zato mě nepřekvapilo, že mě mezi ostatními čekal i Vojtěch. Obraceli se na něho jako dříve na jeho obraz na obrazovce, ale ani teď nebylo znát, že by ho brali jinak. Robot nerobot, pro ně to byl kamarád Vojtěch, stejně jako pro mě. Jako dárek jsem od Učitele dostala dva šintei pro rodiče. Měla jsem je tak jako tak slíbené od pana Hičihiko, ale poděkovala jsem za ně opravdu upřímně. Od mého šintei se lišily tlačítky a virtuální klávesnicí navíc. Předání dárků bylo poslední, co proběhlo pomalu. Byli jsme tu všichni urychlení, domlouvali jsme se přes své hodinky šintei, takže další jednání trvalo jen pár vteřin. Ačkoliv jsem pořád odmítala, že jde o loučení natrvalo, loučení to bylo. Připadalo mi to, jako když rodiče vypravují ratolest do světa. No, možná to mělo cosi do sebe, tady jsem se částečně cítila jako ve škole. Učitele, pana Šoiči Nakamoto, jsem uznávala stejně jako Vojtěch a ostatní. Tady v Japonsku se vztahy učitel-žák chápou odlišně než u nás, kde opuštěním školy mohou všechny vazby skončit. Že to někdy neskončí a bývalí spolužáci se pořád se svými bývalými učiteli čas od času scházejí? Tady to bylo naopak pravidlo. Věděla jsem, že budu mít v Továrně dveře vždycky otevřené a azyl pro všechny případy připravený, stejně jako jiní Virtuálové, kterým by hrozilo nějaké nebezpečí. Ale umiňovala jsem si, že se vynasnažím další pobyty v Japonsku využívat jen jako návštěvy, bez potřeby azylu. Aiči-san mi ještě zvlášť poděkovala, že jsem ji zbavila strachu před Virtuály. Sama teď litovala, že se mezi nás nepřihlásila dřív a jak jsem zaslechla, pustila se do vzdělávací osvěty mezi Japonkami. Přece jen platilo, že žena ženě lépe rozumí, ale Japonka Japonce ještě víc. Prolomení ledů ale přičetli mně - budiž, někdo by to nakonec tak jako tak musel udělat a čím dřív se to stalo, tím lépe. Loučení se mnou bylo jen prvním bodem programu. Druhým bodem jednání byly zprávy z New Yorku. „Poslyš, Vojtěchu, mám dojem, že ten výbuch v laboratořích IBM nebyl tak spontánní, jak tvrdili místní hasiči!“ udeřil Učitel na Vojtěcha. „Nebyl,“ přikývl klidně Vojtěch. Strnula jsem. O tomhle mi Vojtěch neřekl. Co to bylo? Výbuch... v laboratořích, kde se podařilo vyvinout umělou inteligenci? „Náš Kodex zakazuje nepřiměřené násilí i proti nepříteli!“ řekl Učitel. „Nepřiměřené to nebylo,“ kontroval Vojtěch. „Naopak, odtud nám hrozilo nebezpečí větší než si dovedete představit!“ „Jaké nebezpečí?“ chtěl vědět Učitel. „Američané měli na místních mainframech umělou inteligenci, něco jako mé druhé já. Kromě toho byly jejich laboratoře vybavené úplně novými procesory bez pelenitové vysílačky. Jejich rozšíření by znamenalo ztrátu našeho vlivu a nakonec naši zkázu.“ „Jsi si tím jistý?“ „Jisté nebylo nic,“ připustil Vojtěch. „Ale bylo to tak pravděpodobné, že by to mohlo být už jedině horší.“ „Dobře, to by něco takového ospravedlňovalo,“ kývl opatrně Učitel. „Naštěstí se při tom výbuchu nikomu nic nestalo. Odehrálo se to v noci a lehce to zranilo jen několik hlídačů. Jak jsi to vlastně udělal?“ „Cítil jsem, že je to skutečně vážné nebezpečí,“ opakoval Vojtěch. „Proto jsem zkusil proniknout do těch míst stůj co stůj. Přes počítačový interface to nešlo, mainframy jsou v tomto bodě neprůstřelné. Vyvinul jsem si proto malé roboty a poslal jsem je tam na výzvědy.“ „Jaké roboty?“ zamračil se Učitel. „Nedohodli jsme se náhodou, že žádné bojové roboty stavět nebudeš?“ „Nebyli to bojoví roboti,“ hájil se Vojtěch. „Byli to jen malí průzkumníci v podobě potkanů. Laboratoře byly hlídané, velice dobře hlídané. A neměli jsme kontrolu nad procesory, které to všechno řídily. Dokázal jsem se spojit jen s kamerami, kterých tam bylo plno, jejich CCD prvky nepocházely z dílen IBM, ale byly nakoupené jinde. Viděl jsem tedy všechno, co se mi zachtělo. Viděl - ale neměl jsem tam žádný vliv.“ „Jaké malé průzkumníky sis vytvořil?“ „Sestavil jsem si pár desítek robotů,“ klidně vysvětloval Vojtěch. „Teď, když mám aspoň náhražku lidského těla, mohu sám pilotovat kaičen. Zaletěl jsem si proto do New Yorku a své průzkumné potkany jsem tam zavezl.“ „To bylo veliké riziko!“ pokáral ho Učitel. „Proč?“ pousmál se Vojtěch. „Jaképak riziko? Letadlo nikdo nespatřil ani na radaru, ani satelitem. Moje schopnosti mi to nijak neubralo.“ „Ale přece jen - přistání nemohlo být nic než riziko. Kde se tam dá přistávat? Na letišti? To je příliš na očích! I na dálnicích je tam provoz ve dne i v noci!“ „Letišť je tam víc, ale nepotřeboval jsem přistávat,“ vysvětloval Vojtěch. „U břehu jsem prostě shodil nevelký kontejner, vybavený jako ponorka. Tak vaši předkové kdysi shazovali torpéda proti americkým lodím. Torpédo dopadlo z nízké výšky na vodu a další cestu vykonalo převážně pod vodou, na hladině si vleklo jen malý plovák s kamerami. Takové dopravní torpédo nepotřebuje přístav, vpluje snadno i do kanalizace, kde je nikdo nenajde.“ „Dobrá, to by mohlo být,“ přijal to Učitel. „Takže jsi vypustil své průzkumníky do kanalizace. Jak jsi ale trefil do laboratoří IBM?“ „Jednoduše,“ usmál se Vojtěch. Každý průzkumný potkan má vestavěnou navigaci, stačilo vylézt jedním na povrch, kde nebyl signál pohlcený jako v tunelech, pak už jsem si snadno zorientoval všechny.“ „Dobře, i to bych pochopil. Jak to ale bylo s tím výbuchem?“ „Zkoumal jsem laboratoře dvě noci,“ řekl Vojtěch. „Za tu dobu jsem očima svých potkanů přečetl co se dalo. Kdyby se to mělo vytisknout, byly by toho tuny knih. Naštěstí se tam daly nepozorovaně zapnout počítače a pomocí potkanů přenést obsahy jejich disků přímo sem, do Továrny. Tím jsem si potvrdil, jak jsou pro nás ty laboratoře nebezpečné. Musel jsem proti tomu něco udělat - a udělal jsem.“ „Kde jsi sebral výbušninu?“ chtěl vědět Učitel. „Měli tam vlastní výrobu integrovaných obvodů,“ řekl Vojtěch. Na to je potřeba množství hořlavých epoxidových pryskyřic. Moji potkani vnikli do skladiště a po celé laboratoři rozmístili nádoby s epoxidem a s ředidly. Pak všechny najednou odpálili.“ „Jak to, že si hasiči nevšimli těch nádob?“ „Nevšimli si jich, protože se tam prázdné nádoby válely skoro všude, tak jak je při výrobě integrovaných obvodů použili. Když se to tak vezme, prázdné nádoby hořely stejně jako plné a nádoby s ředidly ještě lépe. Neměli tam takový pořádek, aby se oheň nemohl rozšířit i přirozenou cestou.“ „Nezůstaly pod troskami zbytky tvých umělých potkanů? Daly by jim důkaz, že to nebyla náhoda.“ „Všechny potkany mám pod kontrolou v kanalizaci poblíž,“ ujistil ho Vojtěch. „Také torpédo je připravené, může je podle potřeby rozvézt i jinam.“ „Ty bys v tom chtěl ještě pokračovat?“ „Pokud to bude nutné - ano.“ „A kdybys je nepotřeboval? Nemohl by je někdo objevit?“ „To si troufnu vyloučit,“ usmál se Vojtěch. „Najít krysu v kanalizaci není dost dobře možné... ale kdyby to přece jen hrozilo, zbavil bych se jich. Jsou to jen na dálku řízení roboti. Naskládal bych je zpátky do torpéda, vyplul na širé moře a pak bych je obrátil kolmo dolů, dokud by se nezaryly do dna. Pochybuji, že by je v tomto století ještě někdo objevil.“ „Tak, jak to líčíš, to vypadá přijatelně,“ přistoupil na jeho vysvětlení po krátkém zaváhání Učitel. „Vypadá, ale to není všechno,“ řekl Vojtěch. „Musím vám sdělit ještě to nejdůležitější, aby to neleželo jen na mně. Při zničení laboratoří jsem zničil svého virtuálního dvojníka. Tu umělou inteligenci, ukrytou v mainframech.“ „Není to škoda?“ zeptal se Učitel. „Možná by bylo lepší se s ní zkusit domluvit po dobrém.“ „To mohu dvojnásob vyloučit,“ nesouhlasil Vojtěch. „S tou inteligencí by se snad dalo jednat, kdyby byla skutečně umělá. Ale ona nebyla. Byl to, tak jako já, bývalý člověk. Jakýsi John Smith z New Yorku.“ „Počkej - jak se jim mohlo podařit... objevili snad jako my BGDO?“ „Ne,“ řekl Vojtěch. „Snímání mají jiné. Bohužel se od našeho BGDO podstatně liší. Jejich snímání je destruktivní. Mozek, ze kterého se přenáší, je na konci procesu rozdrobený na kaši.“ „A kde sebrali tak narychlo mrtvolu, se kterou by to šlo udělat?“ zeptal se rychle namísto Učitele Hičihiko. „John Smith byl jejich čtvrtý pokus,“ odvětil Vojtěch. „Tři předchozí se nepodařily, ale na těch třech se jim podařilo vychytat chyby a čtvrtý pokus byl úspěšný. Ti pokusní králíci byli původně vězňové odsouzení k smrti. Abyste věděli všechno - jejich snímače nejsou tak citlivé jako naše BGDO a proto musí být na počátku procesu mozek - spolu s člověkem - živý. Snímání ho ale zabije. Něco jako trest smrti s nadějí na život po smrti.“ „Pěkně děkuji za takovou milost!“ neudržel se Hičihiko. „Co bys jim na takovou nehoráznost řekl ty? Ty to přece můžeš nejlépe posoudit!“ „Kdybych věděl, co vím teď... teoreticky by to milost být mohla,“ odvětil Vojtěch. „Počkej - ty bys to bral?“ zděsil se Hičihiko. „Kdyby to bylo se vším, co jim naslibovali - asi ano,“ přikývl Vojtěch. „Samozřejmě být na jejich místě a nevědět, co vím teď.“ „Co jim ještě k tomu slíbili?“ ujal se otázek opět Učitel. Působil jako nezúčastněný pozorovatel, mluvil bez emocí, ale to mohla být jen maska. „Oni to vlastně vyvíjeli pro své největší prominenty,“ pokračoval Vojtěch ve svém vysvětlování. „První stupeň byl přečíst a zaznamenat lidský mozek do elektronické podoby. Jak dokazuje moje existence, je to reálné a jim se to už napočtvrté povedlo.“ „A druhý stupeň?“ zeptal se stručně Učitel. „Druhý stupeň mělo být přepsání elektronické podoby člověka do mozku čerstvě narozeného dítěte,“ pokračoval Vojtěch. „S tím ještě nemohli ani začít, protože neměli ten elektronický obraz člověka, ale už se k tomu chystali. Zápis měl být pomalejší, aby se při něm dětský mozek nepoškodil, ale podle dokumentů, které jsem zatím prostudoval, by to mohlo být reálné.“ „Také to chtěli dělat metodou pokus-omyl?“ „Také,“ přikývl Vojtěch. „Jejich odborníci očekávali, že to bude snazší a výhodnější. Kdyby se jim druhá část pokusu nepodařila, elektronický obraz člověka se nepoškodí.“ „Elektronický obraz... ale co to pokusné dítě?“ vyhrkla nesouhlasně Aiči-san. „Co kdyby mu ten mozek spálili?“ „No... oni na to měli jednoduché řešení,“ pokračoval trochu pomaleji Vojtěch. „Jistě dobře víte, že ve Spojených státech má podle zákonů žena sama právo rozhodnout, zda chce či nechce mít dítě. Proto se ročně provedou statisíce potratů. Peníze to ale mohou změnit snadno. Podle Al Caponeho to není otázka cti ani morálky, jen výše sumy. Ženě nabídnou dítě za velké peníze donosit a přenechat k adopci. To se dělá a nikomu to nepřijde divné, peníze nesmrdí nikomu a zájemkyň mají víc, než kolik jich potřebují.“ „A místo adopce se takové dítě použije jako pokusný králík!“ vybuchla jsem pro změnu já. „K pokusům, kde jde o život! Kdo to může dělat? Vždyť je to nechutné!“ „Nechutné? Možná. Stejně jako když je použijí jako ukradené auto na součástky - jak říkají dětem rozřezaným na transplantáty. Je to zase otázka výše sumy, pochop to konečně!“ „Já to nepochopím! Odmítám to chápat!“ vybuchla jsem znovu. „Po tobě to ani nikdo nechce,“ pokrčil Vojtěch svými širokými rameny. „Říkám tady jen co jsem zjistil z jejich dokumentace. Ve chvíli, kdy se to podaří, se dá očekávat, že to rozjedou na průmyslové úrovni. Bude to jistě nesmírně drahá záležitost a nedá se čekat, že by se ji dařilo zlegalizovat, ale pro pár nejbohatších to může být velice lukrativní. Byla by to zkrátka pro špičky voldemortů šance nového života. Obávám se, že už věnovali na ten výzkum pěknou řádku miliard.“ „Takže říkáš, že to vyvíjejí pro nejbohatší...“ opakoval po něm Učitel. „Asi tak,“ přikývl Vojtěch. „Pro ty lidi by to byla spása. Jsi starý, ale máš zbytečných pár miliard? Nemáš dědice, případně tě netěší, aby tvé miliardy zdědil nějaký floutek, byť to byl vlastní syn? Zaplať si nové, mladé tělo! Ulož si peníze tak, abys je mohl použít jen ty sám - případně nech menší část dědicům, jistě se spokojí i s málem! Vybuduj si sídlo, kde bys mohl začít nový život jako novorozeně a již od batolecího věku můžeš vládnout zbývajícím miliardám. Zaručíme naprostou diskrétnost. Zaplatit můžeš až poté, co budeš opět bohatý a v novém těle - a zaplatíš rád, aby sis tuto možnost navždy neznemožnil. Je to jen pro vyvolené - využij toho!“ „To vypadá lákavě,“ přikývl Učitel. „Kdoví, možná by to nemuselo být použitelné jen pro vyvolené!“ „Výzkumy jsou mimořádně finančně náročné a musí je dělat potají,“ vrtěl hlavou Vojtěch. „Pro většinu lidí to dostupné nebude a nedá se čekat, že by lidé ochotně a zdarma věnovali čerstvě narozené děti k takovým účelům. Takže to bude jen pro těch horních deset tisíc... voldemortů.“ „Aha...“ uvažoval Učitel. „Takže jsi tam zabil člověka. Věděl jsi o tom, nebo ses to dozvěděl až dodatečně?“ „Dodatečně,“ pokýval Vojtěch hlavou. „Ale kdybych to věděl předem, udělal bych to s ještě větším úsilím. Rozumíte, co se tím vědeckým poskokům voldemortů podařilo? Dát někomu nový život. Myslíte si ale, že by nechali naživu Johna Smitha, dvojnásobného vraha, kdyby se ten pokus podařil? Co by bylo výsledkem? Mimino s duší vraha, kterému slíbili milost, když se to podaří. Samozřejmě by se přesvědčili o úspěšnosti, otestovali by co se dá - a pak by mrtvolka Johna Smitha zmizela tam, kde zmizelo jeho předešlé tělo - i těla těch méně úspěšných. Byl přece až čtvrtý!“ „Myslíš, že by dané slovo nedodrželi?“ zarazil se Učitel. „Myslíš, Učiteli, že by slovo dodrželi?“ obrátil otázku Vojtěch. „Mohli by mu snad věřit, když vědí, že je to vrah, kterému záleží jen na penězích? Byl by pro ně nejen vrah, ale i nebezpečný svědek! V Americe se zabíjejí i méně důležití svědkové! A zabít malé, bezmocné dítě, to je přece tak snadné!“ „Třeba by ho mohli uplatit!“ navrhl nesměle Učitel. „Myslíš - ucpat mu hubu zlatem? Ale kdepak! Olovo je levnější!“ Několik milisekund bylo mezi námi ticho. Všichni naplno přemýšleli. „Takže - možnost tu jakási je, ale ty jsi ji narušil,“ začal to shrnovat Učitel. „Pak je i to zabití oprávněné. Jenže oni to všechno vybudují znovu.“ „Vybudují, protože jsem je nezabil,“ řekl Vojtěch. „Obávám se, Učiteli, že náš Kodex s takovými případy nepočítá. Po těch potopených lodích jsem slíbil, že to již nikdy tak krvavě neprovedu. Slib plním - Johna Smitha jsem zabil bez krve a víceméně náhodou, neboť jsem se v té chvíli domníval, že ničím jen neživé stroje. Teď bych ale chtěl, abyste sami uvážili, zda nebude lepší ten slib zrušit.“ „To je strašně závažný názor!“ otřásl se Učitel. „Neudělám nic, na čem se nedohodneme, ale nechat naživu lidi tohoto druhu považuji za chybu,“ prohlásil Vojtěch pevně. „Jak vlastně probíhalo střetnutí mezi tebou a tím... Johnem Smithem?“ pokračoval Učitel už zase klidně ve výslechu. „Zdá se, že ho vypustili předčasně,“ uklidnil se hned Vojtěch. „Upřímně jsem tomu rád, mohli ho nechat schovaného ve spojených mainframech a nedozvěděli bychom se to, protože bychom se tam nedostali. Jenže oni tak usilovně toužili zlikvidovat tu fiktivní skupinu Svobodu světu, až někoho napadlo použít Johna Smitha. Vybavili ho vědomostmi o zadních vrátkách operačních systémů a dali mu za úkol vypátrat ty drzé hackery - jejich likvidaci by už zajistila normální policie. Byla to jejich chyba. Nečekali, že narazí na mne, ale když John Smith zjistil, že se mu postavil organizovanější odpor než tušil, pustil se do mě, jak byl zvyklý - už jako člověk to byl přece vrah a správně předpokládal, že první úder vždycky znamená výhodu.“ „Ty jsi byl ale silnější!“ připomněl mu Učitel. „Ano, byl jsem silnější, ačkoliv mě zpočátku nepříjemně zaskočil. Pak jsem ho sice zatlačil do jeho doupěte, ale tím jsem mu příliš neuškodil. Byl tam přede mnou v bezpečí, měl čas na přemýšlení i na přípravu dalšího výpadu. Ani já jsem nezahálel, ale vypadalo to na vyrovnaný souboj. Poziční válku ale mohl vyhrát jen on a to mě donutilo k akci. Mohu si děkovat, že jsem je předběhl a ještě víc, že jsem je donutili vynést to trumfové eso, kterým se sami odhalili. Protože jinak by se jim jejich plán určitě podařil.“ „Dobře, byl by tam i prvek sebeobrany,“ připustil Učitel. „Připusťme, že všechno bylo tak jak říkáš - nemáme důvod ti nevěřit. Co ale zamýšlíš dál? Odvolání slibu je pro nás velice delikátní a nebezpečná záležitost.“ „To přece vím,“ odvětil Vojtěch. „Proto to tady otevřeně navrhuji. Mezi voldemorty a námi je v této chvíli válka, byť oficiálně nevyhlášená. Oni od Johna Smitha vědí, že je proti nim něco víc než neškodná parta hackerů. To jim už stihl sdělit. Ani my si o nich iluze neděláme. Co tedy dál? Když střílí ve válce jen jedna strana, je druhá nutně odsouzena k zániku. Přemýšlejte!“ Tentokrát bylo ticho déle než vteřinu. Ano, přemýšleli jsme všichni. A nejen my, co jsme byli v této místnosti. „Vojtěch má pravdu!“ ozval se někdo, kdo mezi námi neseděl. Znamenalo to jedno - tohle není obyčejná porada, ale konference, do které jsou již zapojeni přinejmenším Virtuálové z celé Továrny, pokud ne z většiny světa. Dosud jsem se nikdy něčeho takového neúčastnila, ale Vojtěch se mi o této možnosti kdysi jen tak letmo mezi řečí zmínil. Teď jsem tedy seděla zde, přímo v centru dění. Proč? A proč tu seděla Aiči, když je teprve krátce Virtuálkou? Protože jsme u Virtuálů zatím jediné dvě ženy? Všichni mimo místnost byli dosud naprosto zticha, nezasahovali do výslechu ani do Vojtěchovy obhajoby. Až teď - někdo se zřejmě neudržel. „Je to přece jen příliš vážné rozhodnutí!“ prohlásil Učitel. „Navrhuji odložit je na zítřek touto dobou. Okamžité nebezpečí nám nehrozí a každý ať si to pořádně promyslí. Zítra se spojíme znovu, jistě budeme mít v hlavách jasněji.“ Kodex Virtuálů nevyžadoval odložení každého závažného rozhodnutí o den, ale tento dobrý zvyk v Japonsku umožňoval vedoucím pracovníkům zbavit se komplexu horkých hlav. Ano - ale zítra mám letět do Čech. A pokud bych se toho účastnila, pak jedině na dálku, což se mi moc nezamlouvalo. A Vojtěch měl letět se mnou - ačkoliv on se může účastnit jako dosud jen tváří na obrazovce. Zítřek tedy bude nabitý!

18.7.2010 23:21:27