AUTOBUS
|
Konečně došlo na socky! Ať platí! Jako my!
Když můžou platit bohatí, měli by platit všichni!
Každý si může se svým majetkem dělat, co chce!
Z diskuse ve Fóru Nadace Katuška.
Funkcí zalétávacího pilota pověřili pana Maresuke Korečika. Trochu se proletěl nad Továrnou, vyzkoušel si pár akrobatických figur, které mi při pilotní výuce přísně zakázal, a posadil letoun přímo na tovární dvůr. Stačilo nám už jen nasednout. „Budeš nás hlídat?“ zeptala jsem se pro jistotu Vojtěcha, když jsme se rozmisťovali po prázdné kabině. „Jen si to užij,“ usmál se na mě a hrnul se dozadu. „Nehlídám poprvé.“ Samozřejmě věděl, jak se mi líbí pilotovat tak skvělý a poslušný stroj. Také Marcel, který letěl s námi, mi ochotně přenechal řízení. Chtěla jsem, aby si naši sedli dopředu k okénkům, aby lépe viděli, ale bylo vidět, že si raději sedli spolu, aby se mohli držet za ruce. U okna seděla jen máma. Nedivila jsem se jim, po tolika letech společného života se už navzájem potřebovali. Vojtěch usadil do křesla Punťu. Možná měl ještě pro něho něco schovaného, ale Punťa nevrčel a stočil se na křesle do klubíčka. Marcel si sedl dozadu k Vojtěchovi a mohli jsme letět. „Nu - pojechali!“ vypůjčila jsem si výrok prvního kosmonauta před startem. Zapnula jsem motory a vřízla se do oblohy...
Osm a půl tisíce kilometrů nejkratší cestou z Japonska do Čech vede nejprve přes moře, pak kousíček přes Čínu, ale největší úsek se letí nad Ruskem. Velká města, jako Irkutsk, Krasnojarsk a Tomsk jsem nechala stranou, nechtěla jsem Rusy provokovat. Sibiř není tak hustě obydlená, abychom nemohli letět pořád nad pustinou. Ruská protiletadlová obrana si ani neškrtla, nevzlétlo proti nám žádné letadlo, ani nás žádné nedohánělo. Při naší podzvukové rychlosti by nás dohonila kdejaká stíhačka, zejména když jsme letěli na jeden motor, abychom vystačili s palivem, ale když Vojtěch Rusy oslepoval, neměla jsem z nich obavy. Jistě se za námi spousta lidí dole na zemi ohlédla, ale ti, na kterých to záleželo, o nás neměli ani potuchy. Po pěti a půl hodinách jsme přeletěli Ural a byli jsme v Evropě. Tady jsem začala trochu uhýbat, velkých měst zde bylo mnohem víc a opravdu bylo lepší se jim vyhnout, než nějaký plukovník od protivzdušné obrany vzhlédne k obloze a poštve na nás mančaft. Ne že bychom se toho báli, ale nač rozbíjet Pánubohu okna! Ukrajinu jsem obešla přes Bělorusko a Polsko, také Slovensko zůstalo stranou. Do Japonska jsme letěli proti slunci, teď po slunci, vyletěli jsme po ránu a hranice Čech se nám podařilo přeletět dopoledne. Ať žije časový posun! Vesnici, kam jsme se vraceli, jsem přeletěla a zakroužila nad ní. Pan Korečika mohl do Továrny přistát jako frajer rovnou, bez tohoto obletu, jenže to tam znal jako své boty a věděl, že je dráha volná. Já jsem si tak jistá nebyla a dole na nás nikdo nečekal, bylo rozumné prohlédnout si přistávací dráhu nejprve shora. Zdálo se ale, že je louka prázdná, takže zapnout druhý motor, obrat do protisměru, šikmý pád po křídle ke ztrátě výšky, podrovnání a kontratah obou motorů. Letadlo stálo třicet metrů od naší stodoly. Na poslední chvíli jsem na zemi udělala zatáčku do protisměru, abychom byli správně otočeni pro vzlet. Využila jsem tím zbytků setrvačnosti, ale ubrzdila bych to tak jako tak. „Konečná - vystupovat!“ ohlásila jsem tónem odposlouchaným od jednoho řidiče tramvaje, který měl tuhle hlášku profesionálně namluvenou jako všichni, ale vypínal to, aby si to užil, jak říkal. Prý to nejdříve hlásili průvodčí a když je zrušili, dělali to řidiči, než je nahradil automat. Pan Vašátko na tom trval aspoň u té konečné v Podbabě. Jestlipak ještě jezdí v Praze tramvají? „Katuško! Kde ses to naučila? To byla krása!“ rozplývala se máma. Táta neříkal nic, ale všichni jsme vykročili k domovu. Punťa nás předběhl a rychle se seznamoval se všemi psími novinkami, prohnal jakousi cizí kočku, ale ta zaběhla pod vrata do stodoly, kde na ni jen chvíli štěkal. Pak se vrátil a přívětivě vrtěl ocáskem. Jsme doma! Nebyl to náš domov odjakživa a nikdo z nás nebyl při tom, když se chalupa stavěla, takže jsem se tu ani doma necítila, ale po vyhazovu od pana domácího naši nic jiného neměli a nezbylo jim nic jiného než si tady domov zařídit. Měli to tu na doživotí. Snad budu mít štěstí čas od času je navštívit! Přistáli jsme za humny a na dvůr jsme museli projít stodolou. Punťa se uvnitř staral o kočku, kterou sem předtím zahnal, ale kde jí byl konec, kočky nejsou tak pitomé, aby čekaly, až je pes popadne! Než jsme pootevřeli vrata do dvora, vzdal to a přidal se k nám. Na dvoře nás ale čekalo překvapení. Stálo tam veliké stříbrné terénní SUV vozidlo. Že by si Jindřich koupil takovou obludu? Vždyť měl, co já vím, starší škodovku! Hlavní vchod byl odemčený a za okamžik jsme byli v předsíni. V té chvíli se ale z temného kouta odlepily dvě postavy v černém. „Stát! Ani hnout! Ruce vzhůru! Policie!“ Takový řev jsme tu opravdu nečekali! A abychom to brali vážně, mířily na nás dvě černé lesklé pistole. Punťa tomu ovšem nerozuměl. Poskočil dopředu a i když se neodvážil vetřelce napadnout, hrdinně na ně aspoň zaštěkal. Chlap vzadu sklonil pistoli a stiskl spoušť. Punťa povyskočil, ale pak padl k zemi a pod jeho chlupatým tělíčkem se začala šířit krvavá louže. „Vy jste ho... zabil! Co vám to zvíře udělalo?“ vykřikl táta a udělal pohyb, jako by se chtěl k psíkovi sklonit. „Stát! Ani hnout! A ruce nahoru, nebo...“ zastavil ho další příkaz a jedna pistole se obrátila na něho. Strnuli jsme. Oni to opravdu myslí vážně! Jakmile přijdou ke slovu zbraně, veškerá diskuse končí. První mířil na Vojtěcha, stojícího k těm černým nejblíž, druhá pistole po nás chvíli přejížděla, jako kdyby si nemohla vybrat cíl, až se také stočila proti Vojtěchovi. Ten měl ruce nahoře, ale jen tak ležérně. „Všichni ruce za hlavu! A rychle!“ řval na nás první chlap. Pak se seběhlo několik věcí najednou. Vojtěch byl zřejmě rychlejší nejen mentálně, ale i fyzicky. Znenadání vykopl nohou a zasáhl prvního chlapa doprostřed prsou, úplně jsem slyšela praskot kostí. Skoro současně se ozval výstřel. Prvního chlapa to odhodilo dozadu proti druhému a oba vlétli otevřenými dveřmi pozadu na schody do sklepa. Ten zadní stihl stisknout spoušť, ale pak se oba skutáleli po schodech - určitě to nebylo příjemné. Vojtěch se vymrštil, zavřel a přibouchl za nimi dveře, pak popadl naproti stojící starou almaru a jediným cuknutím ji přitáhl před dveře. Oba policisté byli rázem zavření ve sklepě, odkud se sami jen tak nedostanou. Na střelbu v domku se ale zvenčí ozvaly nejprve motory aut, policajtů tu zřejmě bylo víc - pak ale naskočily turbíny našeho letadla, ačkoliv v něm nikdo neseděl. Také za stodolou prásklo pár výstřelů, ale podle vzdalujícího se hluku turbín bylo jasné, že letoun zabral a rozjel se. „Tohle je past!“ obrátil se na nás Vojtěch. „Musíme rychle pryč!“ Pohlédla jsem na něho - a strnula jsem. Vojtův obličej křivila neuvěřitelná křeč, Najednou měl ústa vyceněná a navíc ježatá, tváře podivně nafouklé - a nad levým okem měl kulatou díru. „Co ti to udělali?“ vrhla jsem se k němu. „Ten syčák se strefil!“ komentoval to nevzrušeně Vojtěch. „Nic to není, já přece bolest necítím. Někdy je dobré mít dutou hlavu! Mám v ní jen kovové mimické svaly - budu se teď asi tvářit strnule!“ Netvářil se jen strnule, ale přímo příšerně. Něco jako loutky démonů z Japonského divadla. Zvenčí se nakrátko ozval řev turbín a pak hrozná rána. Letoun přeletěl nízko nad střechou, ale hned se zase začal vzdalovat. „Kdo to pilotuje?“ vyjekla jsem, protože jsme tu byli všichni. „Já!“ řekl Vojtěch. „Na kaičen-special nepotřebuji tělo.“ Trochu si protiřečil, ještě nedávno mi tvrdil, že si tohle tělo postavil aby mohl pilotovat letadlo. Ale - kaičen-special se dal řídit i elektronicky, ruční řízení tam bylo jen jako nouzové. „Co se tam venku vlastně děje?“ chtěla jsem vědět. „Pokusili se mě zastavit,“ vysvětloval rychle Vojtěch. „Hnali se za mnou ve dvou autech, ale proti letadlu neměli šanci, tak si aspoň zastříleli. Pravý motor dostal zásah, musel jsem vzletět jen na levý, ale letoun je prázdný, takže to šlo. Pak jsem to ale otočil a odhodil jsem na ně obě přídavné nádrže. Obě auta teď hoří v půlce pole.“ „Byla tam polovička našeho paliva!“ připomněla jsem mu. „Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou. „Nádrže v křídlech jsou plné.“ „S tím doletíme tak na půl cesty, dál ne!“ „Nepoletíme do Japonska!“ zavrtěl hlavou Vojtěch. „Nejbližší místo, kde můžeme natankovat palivo, je ve Francii u Françoise. Teď musíme utíkat, policejní posily už sem jistě jedou!“ „Utíkat? Jak? Hned nás chytí!“ „Půjčíme si jejich auto!“ ukázal Vojtěch na terénní vozidlo na dvorku. „Určitě je zamčené!“ namítla jsem. „To odemknu zevnitř!“ ujistil mě Vojtěch. „Zrovna tak nepotřebujeme klíčky. Motor nahodím procesorem! Takže - fofrem do auta!“ „Ale co Punťa?“ staral se táta. Napadlo mě také, že je nevděčné utéci a nechat tam ležet mrtvolku věrného psíka. Jenže teď šlo o čas a přílišná citlivost by se nám nemusela vyplatit, co kdyby sem už běželi policajti z těch hořících aut na poli? „Moment, to ještě stihnu!“ ujistil tátu Vojtěch. Shýbl se, popadl psí mrtvolku a vynesl ji ven. Na zahrádce pod čelními okny stál zapomenutý rýč - a za pár vteřin tam byl jen nízký psí hrobeček. Vojtěch pracoval rychle a přesně, žádný pohyb neudělal zbytečně. Pak se obrátil k nám, blikla výstražná žlutá světla a dveře teréňáku cvakly. „Já a Katka dopředu, ostatní dozadu!“ určil Vojtěch. „A fofr!“ Naskládali jsme se do auta, vrata byla dokořán a Vojta bez problémů vyjel. Dostali jsme se na okresní silnici a zakrátko na křižovatku, kde jsme zabočili na lepší silnici, ale po několika kilometrech jsme sjeli na hroznou polní cestu, kde i tohle auto mělo co dělat, aby projelo. „Přistál jsem na poli mezi dvěma lesíky,“ vysvětloval nám Vojta. „Nastoupíte do letadla a Marcel s ním odletí do Francie.“ „A co ty?“ „Mám ještě něco tady,“ spěchal. „Musím zjistit, co se tu vlastně stalo.“ „Co kdybychom na tebe počkali?“ navrhla jsem. „Neblázni, tady po nás půjde nejmíň tisíc policajtů!“ zavrtěl hlavou. „Zmizte české policii s očí, ve Francii vás nechají na pokoji!“ „Jen aby!“ sýčkovala jsem. Mezitím jsme dojeli na políčko mezi dva háječky. Naštěstí zde nebyla oranice, ale pevný povrch. Vojtěch nás nahnal dovnitř, sám zůstal v policejním autě. Vypadalo civilně, nemělo policejní označení, působilo tedy nenápadně, jenže to se brzy změní, až začnou silniční kontroly. Policie má jistě o svých vozech přehled a ukrást policejní auto nemusí být vždycky dobrý nápad. Před rozloučením jsem ještě Vojtovi promasírovala obličej - ne že by něco cítil, ale zaseknuté mimické svaly povolily a obličej se trochu přiblížil normálu, i když zůstal ochrnutý. Rty mu překryly zuby, tváře získaly jakous takous symetrii, ačkoliv vypadaly natekle a nejbližší zubař by to ohodnotil jako zánět okostice. I tak byl zohavený, že musel každého odpuzovat. Nikdo ale nemohl přehlédnout centimetrovou díru nad levým okem. Být Vojtěch člověk, byl by mrtvý. Doufala jsem, že těm střelcům prasklo pár kostí. „Přelepím si to náplastí z lékárničky, ale vy spěchejte!“ poháněl nás. Za řízení kaičenu si sedl Marcel, já jsem pomohla rodičům připoutat se. Vypadali oba zdrceně a nebylo divu, když se z poklidného návratu domů stal takový horror. Punťa zůstal na zahrádce pod hromádkou hlíny a už teď nám začínal chybět. Musela jsem rodiče utěšovat, že není všem dnům konec, jistě se zase dáme dohromady. „Co jim to zvířátko udělalo?“ vrtěl hlavou táta. Pořád tu krutost nemohl pochopit. Políčko by bylo dlouhé dost, jenže se svažovalo a Marcel startoval na jeden motor, takže vysoké borovice na konci vypadaly dost nebezpečně. Ne že by nás to pan Korečika neučil, ale přece jen je rozdíl nacvičovat nouzový režim, než se v něm ocitnout. Vnitřní předpisy Virtuálů zakazovaly vzlet na jeden motor, když je možnost opravy poškozeného, ale to tady neplatilo. Marcel ale vzletěl bravurně a hned sklonil letoun do zatáčky. Dole pod námi jsme viděli terénní auto skákat po polní cestě k silnici. Jestlipak policajti vysvobodili své kolegy ze sklepa? A zůstal jim aspoň nějaký dopravní prostředek, nebo budou muset čekat na posily? Přála bych jim sveřepě, aby to museli šlapat pěšky - jenže to nebylo moc reálné, měli jistě vysílačky. Ačkoliv Vojta teď ujížděl jako o závod směrem k Praze, sledoval nás současně ve vzduchu. Marcel dvakrát lehce změnil směr, v Evropě jsou velká města nakupená příliš blízko od sebe, než aby se mezi nimi našla přímá cesta, která je obejde. Takže nás očekává Francie! řekla jsem si. Sladká Francie! Tam jsem - také ještě nebyla. Marcel ale náhle opsal čtvrtoblouk a zamířil kolmo na dosavadní směr. „Co je, Marceli?“ zeptala jsem se ho. „Tak trochu průšvih!“ komentoval to Marcel. „Nemůžeme do Francie, číhá tam na nás francouzská policie.“ „Jak to? Co se stalo?“ ulekla jsem se. „Jak se zdá, došlo k rozsáhlému prozrazení Virtuálů po celé Evropě,“ řekl Marcel. „Vojto!“ zalovila jsem v mlungu. „Já jsem vosk?“ „No dobře,“ ozval se mi okamžitě Vojta. „François z Marseille musel utéci, přišli pro něho až do domu. Teď sedí v letadle, nabral ještě další dva Francouze a letí na jihovýchod. Nejspíš se brzy sejdete!“ „Kde?“ chtěla jsem vědět. „Všichni Virtuálové z Evropy letí do Somálska!“ oznámil mi. „Proč zrovna tam?“ nechápala jsem. „Protože to je jedna z mála zemí, kam nesahají drápy voldemortů. Kromě toho tam Koujou staví pobočku.“ „Odkdy?“ pokračovala jsem ve výslechu. „Od minulého týdne,“ řekl mi Vojtěch. „Staví ji naši přátelé z Číny.“ „Neříkal jsi mi, že je v Číně Virtuálů jako šafránu?“ „Vzhledem k počtu Číňanů - ano. A teď je jich navíc v Číně jen půlka, protože druhá polovina staví novou Továrnu.“ „Myslíš, že nás tam přijmou?“ „Doufám,“ řekl. „Budeme se tam muset trochu schovávat, ale půjde to. Továrna je nedaleko od Kismaaye, Marcel to tam bude jistě znát. Čínská policie sice nevidí ráda cizince, ale v Továrně vás ukryjí - jako v Japonsku.“ „Proč neletíme do Japonska?“ napadlo mě. „Protože japonská Koujou není bezpečné místo,“ řekl Vojtěch. „Japonská policie dostala za úkol provést tam šťáru. Mají hledat zejména cizince bez povolení k pobytu. Zřejmě také na nějaké udání.“ „No potěš pámbu!“ „Nemusíš se zase tolik obávat,“ uklidňoval mě. „Učitel tohle předvídal už dávno. Hlavní výroba je přece pod zemí, stačí pár minut a Koujou změní sortiment výroby na prací prášky. Navíc se do Somálska vydala dvojice letadel s většinou cizinců - nikdo nemá potuchy, jak dlouho to potrvá.“ „Skrývat se ale budeme muset všude,“ vzdychla jsem si. „Je veliký rozdíl skrývat se v Koujou v Japonsku, kde šmejdí policajti a museli byste být v podzemí, a v Somálsku, kde postačí, abyste zbytečně nevycházeli z domů.“ „Dobře - a co ty?“ „Mám jakési pořízení v Praze,“ ujistil mě - ale podrobnosti jsem se už nedozvěděla. Takže moje sýčkování ohledně bezpečné Francie bylo vlastně nechtěné proroctví. Proč mám ale prorokovat takové mrzutosti? Letoun se mezitím přehoupl přes Alpy a mířil podél Itálie šikmo do Afriky. Marcel se tam chtěl nedávno podívat... no, splní se mu to dřív než čekal. Jde o to, jestli to tak chtěl.
Itálie pod námi utěšeně ubývala a já jsem připravovala rodiče na nové útočiště. Ani jsem se nedivila, že byli nešťastní. Ostatně, ani mně se depka moc nevyhýbala. Tak jsme se těšili na český domov! Někdo to prozradil... ale kdo? Tentokrát jsem měla svědomí čisté, ale bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Letoun se znovu prudce naklonil a opsali jsme další zatáčku. Jako kdybychom se vraceli do Čech. Co se to zase děje? Oťukla jsem aspoň Marcela. „Ano, vracíme se do Čech, jsme nejblíž. Palivo dostaneme v Řecku, až poletíme kolem. Až tam by to mělo vystačit.“ „Jaký je k tomu důvod?“ „Pobereme ještě někoho,“ odvětil lakonicky. Aha, řekla jsem si. V Čechách neteče do bot jenom nám. Je nás v tom víc, Jindřich a možná někdo další. Povinností Virtuála je pomáhat kolegovi v neštěstí, i kdyby jemu samotnému přitom také hrozilo nebezpečí. Zřejmě je to nutné, protesty se nepřijímají, ani by nebyly vhodné. Mě přece také tak zachraňovali. Že je to úplně jinak, jsem ale zjistila brzy...
Marcel přistál na označeném poli mezi obcemi Dubčem a Kolodějemi. Je to ještě okraj Prahy, nebo mimo? Nevěděla jsem to, ale nebylo to důležité, abych zbytečně ztrácela čas pátráním. Pole končilo u cesty, kudy měl přijet Vojtěch, ale když se Marcel na konci otáčel, zapadli jsme podvozkem do bahnité prohlubně. To nám ještě scházelo! Okamžitě jsme vystoupili, Marcel vytáhl rohože a pokoušeli jsme se prostřít je před podvozkem. Měly by stačit, ale letoun s jedním motorem se na ně nemohl vyhrabat. Když Marcel zkusil zapnout poškozený pravý motor, vyvalily se kotouče černého dýmu a byly slyšet skřípavé zvuky, radši ho ihned vypnul. Nemělo to cenu, turbína by se mohla roztrhnout. Zbývaly přídavné rakety. Měli jsme v závěsech nákladového prostoru dvě, přesně pro tuto příležitost, ale nedaly se použít, dokud jsme stáli kolmo na směr vzletu. „Vojtěch nám to pomůže otočit autem!“ rozhodl nakonec Marcel. To nevypadalo nemožně. Urychleně jsme vybalili přídavné startovací rakety, dva štíhlé válce se závěsy. Marcel odklopil krytky na zádi letadla a spolu jsme tam zacvakli konzoli rakety. Táta se nám snažil trochu pomoci, ale nerozuměl tomu, takže to většinou zůstalo na nás dvou. Zacvaknutím závěsů se propojily i přívody zážehu, takže totéž ještě jednou na druhé straně a byli jsme připraveni. Na cestě mezitím zastavila dvě auta, ale byli to jenom čumilové, dlouho nevydrželi a zase odjeli. Teď záleželo na tom, jestli přijede dřív Vojtěch nebo policie. Marcel mezitím vybalil z obalu kotouč čisťoučkého lana, smyčku upevnil na přední podvozek a rozvinul je před letadlo. Byli jsme připravení. Konečně jsem zahlédla stříbrné terénní auto. „Jsi to ty, nebo policie?“ oťukla jsem Vojtu zrychleně. „Jsem to já, už vás vidím!“ odvětil také tak. „Marcel už mi to vylíčil. Zkusím vás otočit, tohle auto na to má síly dost. Jakmile dojel na naši úroveň, sjel s cesty a zamířil před předek letadla. Teprve teď jsem viděla, že není v autě sám. Vzadu seděly další dvě postavy - pro ně jsme se vraceli. Zatrnulo mi, jestli v bahně neuvázne také, ale přece jen - pohon všech kol okamžitě nad podzimním bahnem zvítězil. „Lano a jedeme!“ poručil Vojtěch - Marcel nahodil druhou smyčku lana na tažný hák pro připojení přívěsu. Naštěstí je tyhle vozy mívají. „Zkusíme to otočit!“ řekl Vojtěch a zařadil terénní rychlost. Marcel byl skokem zpátky v letadle a zapnul levý motor, auto zabralo všemi čtyřmi koly - a kaičen se pozvolna otočil nosem podél pole. Teď už by měly pomoci startovací rakety, pokud ještě někde neuvízneme. Ale nezdálo se to pravděpodobné, kaičen stál na okraji bahnité prohlubně, já jsem spolu s Marcelem rovnala rohože přímo před podvozek. Až rakety zaberou, vyjedou kola na rohože a vzápětí budeme z bahna venku. Byli jsme umazaní až za ušima, ale situace vypadala přece jen o něco lépe. Zatímco Marcel odpojoval a stáčel lano, auto poodjelo stranou, aby nestálo v cestě. Až teď jsem mohla věnovat pozornost dalším pasažérům z auta, když všichni vystoupili. Vojtěcha jsem poznala hned. Měl na čele náplast a strnulý obličej, ale jinak se zdál být v pořádku, mohla jsem tedy věnovat svoji pozornost ostatním. Jindřicha jsem také poznala ihned, pomáhal mě nedávno dostat z drápů Američanů. Ale ženu, která ho zezadu objímala, jsem neznala. Copak - že by další Virtuálka? Měla na sobě nevýrazný tmavý kostýmek vínově tmavočerveného odstínu a botky na nízkém podpatku, které se jí bořily do bláta, ale nevšímala si toho. „Nastupujeme!“ pobídl nás Vojtěch. Poháněl nás a já jsem před sebou strkala rodiče. Nastupování proběhlo rychle, jen jsem naše posadila a rutinně jim připnula pásy, sama jsem také zapadla do sedadla, za mnou se na mě tlačili Jindřich a ta zatím neznámá žena, zatímco Vojtěch tahal z auta ještě nějaká zavazadla. Na seznámení bude čas, až budeme ve vzduchu. „Koukám, že se naše úlohy vyměnily,“ obrátila jsem se k Jindřichovi. Chtěla jsem ho jen oťuknout přes jeho šintei, ale vůbec jsem ho nevnímala, takže jsem se pokorně vrátila k běžné lidské češtině. „Teď dostáváme z průšvihu my vás.“ Jindřich se jen zaškaredil, ale neřekl nic. „Šeredně se pleteš, Katuško!“ oslovila mě také česky a velice familiárně žena, sedící vedle něho. „Nedostáváme ho z průšvihu, ten mu teprve začíná.“ Mezitím nastoupil i Vojta, dveře zabouchly a Marcel zapnul turbínu. Pak přidal tah a zapnul startovací rakety. K běžnému šumění turbíny se přidal hluboký řev raketových motorů, kaičen sebou trhl, prudce se rozjel a na poloviční dráze než obvykle se vznesl. Celou tu dobu jsme byli vmáčknutí do sedadel, nemohla jsem ani zvednout ruku. To bych si také chtěla někdy zkusit za řízením, napadlo mě. Až po chvíli, když už jsme byli pěkně vysoko, rakety dohořely a mohli jsme se trochu uvolnit. „Jak to myslíte... paní nebo slečno?“ zkusila jsem navázat na předchozí hovor - teď byl konečně čas na seznámení. „Ani paní, ani slečna!“ odmítla žena s úsměvem oba tituly. „Nepoznala jsi mě, co?“ ozval se mi přes šintei Vojtěch. „Zkrátka mám tady v letadle těla hned dvě, nediv se tomu tolik.“ Jůžiš! Ona je umělá! Nemám-li se divit, měla bych o tom aspoň něco předem vědět! „Tady totiž máme příčinu všech našich potíží!“ pokračovala nahlas žena - robot. „Jen nám hezky pověz, Jindříšku, co jsi za našimi zády prováděl!“ Jindřich se zaškaredil, ale nevydal ani hlásku. „No nestyď se,“ pobízel ho Vojtěch ústy ženy. „Jindříšek se rozhodl prodat Virtuály za Jidášův groš! A nejen to! Prodal dokonce i tvé koleje, Káťo.“ „Cože?“ vyskočila jsem. „Koleje? Jak to?“ „Pospíšil si, chlapec!“ uznale pokývala hlavou žena. „Věděl, že se vracíš, proto tak spěchal, že je prodal za poloviční cenu! Formálně mu sice patřily, ale ve skutečnosti nám je zpronevěřil, viď, Jindříšku!“ „Jak ses mohl opovážit!“ vyjela jsem na Jindřicha. „No a co?“ odsekl nasupeně. „Podle papírů patřily mně! Každý si snad může dělat se svým majetkem co chce!“ „Se svým majetkem snad!“ opáčila jemně, ale pěkně ironicky žena - vlastně Vojtěch v ženském těle, umělém jako to první. „Jenže ty jsi je měl jen svěřené. Byly to koleje pro studenty a ty jsi je měl spravovat. Dostal jsi na to dost peněz a nikdo by ani nepípl, kdyby ti něco uvízlo za nehty. Ale prodat Katuščiny koleje, dát vyházet studenty a ještě vykecat všechno poldům, to už je pořádná křivárna! To ti ani tvých kolegů nebylo líto?“ „Dostali snad odstupné!“ zavrčel. „Odstupné!“ opakovala po něm posměšně. „Jaká velkorysost! Dostali zpátky tolik, kolik zaplatili za poslední půlrok - jenže oni platili symbolický peníz, takže i to odstupné bylo symbolické! Za to si nezaplatí ani týden v privátu! Řeknu ti, byla to od tebe klasická sviňárna a už za to si zasluhuješ exemplární trest!“ „Ale vy jste mě napadli a omezujete moji osobní svobodu!“ zaútočil najednou. „Podívej se, Jindříšku, tobě opravdu nedošlo, co jsi vyvedl?“ obrátila se na něho žena s tak ledovým úsměvem, že to zmrazilo nejen Jindřicha, ale i mě. „Nedošlo ti, že jsme kvůli tobě ve válce? Nemáš moc na vybranou: buď jsi náš, pak jsi zrádce - a ty v každé armádě čeká odjakživa kulka - nebo patříš k opačné straně a pak jsi zajatec. To druhé by pro tebe bylo lepší, ale byl jsi náš, takže ta druhá možnost jaksi nemá opodstatnění. Odvolávat se na omezování osobní svobody je nebetyčná hloupost, to tě čeká tak jako tak - ne-li hůř!“ „Zabít mě nemůžete!“ vyhrkl rychle. „Podle Kodexu...“ „Kodex nic neříká o zradě,“ přerušil ho Vojtěch-muž. „Omezování osobní svobody ses dopustil ty, když jsi dal proti zásadám dobrých mravů vyházet ty studenty. A ještě si na ně pozval exekutory, křivák jeden!“ „To bychom měli co nejdřív napravit!“ napadlo mě. „To už nenapravíme!“ obrátil se na mě Vojtěch. „Protože tenhle had prodal Katuščiny koleje hluboko pod cenou a nový majitel je zpátky nevydá.“ „A nepomohlo by ani přeplatit je?“ chytala jsem se posledního stébla. „Třeba by je za čtyřnásobek prodali zpátky...“ „Tak se podívej, co tam teď je!“ řekl Vojtěch. Současně mi před očima cestou šintei vyvstal obrázek. Byl na nich vchod do mých kolejí, jenže místo nápisu „Kolej Katuška pro chudé studenty“ tam byl jiný nápis, který mi úplně vyrazil dech. Kratší, zato honosnější. IBM Praha. |
9.7.2010 22:44:06