AUTOBUS

Somálská Továrna „Hajzle!“ řekla jsem jenom Jindřichovi a odvrátila jsem se. V krku mě tlačil hořký chuchvalec, určitě jsem měla v očích slzy. Kolej Katuška byla tak trochu moje dítě, ale co mě hnětlo, byla představa studentů, vyházených na ulici. Kam se, proboha, podějí? Tušila jsem, co to pro některé z nich znamená. Jiné ubytování uprostřed roku neseženou a kromě toho, některým ty extrémně levné koleje umožnily vůbec studovat! Mají kvůli tomu nechat studií? Co bychom pro ně mohli udělat? První nápad byl - opatřit pro ně peníze. Jenže chudí studenti nemají vlastní konta, znamenalo by to vypátrat jejich rodiče a vysvětlovat jim co a jak... tohle jen v krajním případě. Druhá možnost - zahrát si na sponzora a předplatit jim privát. Což by byla fuška, kdybychom bydleli v Praze, ze Somálska to bude ještě obtížnější. Což takhle vzít je mezi Virtuály? Do dneška mezi námi nebyli, nikdo o nich neví. Jindra mohl prozradit jen ty, které znal, ale my jsme se v Evropě navzájem neznali, spojoval nás podle potřeby Vojtěch - jako teď s jakýmsi Řekem, kam letíme pro palivo a o kterém jsem do této chvíle neměla ani nejmenší potuchy. Jenže - známe je? Víme, že to jsou chudší studenti, ale to byl předtím Jindřich také. Peníze jsou svinstvo, pomáhají, ale kazí charakter. Bude potřeba se lépe seznámit s těmi, koho mezi sebe vezmeme. A bude pořádná fuška, než to dáme v Evropě do pořádku! Jak jim pomoci, aby to nebylo nápadné? Prozatím to vypadalo neřešitelně. Možná to nějaké řešení mělo, jen je najít. Co takhle vyhledat mezi studenty jednoho, který by si zasloužil vzít mezi nás Virtuály? Jistě by to bylo reálnější než vzít mezi nás všechny. Dát mu prostředky a úkol obnovit koleje pro chudé studenty. Nenašel by se mezi nimi aspoň jeden? Jenže Vojtěch našel Jindru - a jak se zdá, špatně. Nevím, co na to řekne Učitel, ale asi nebude překypovat nadšením. Bylo správné urychlovat proces přijímání mezi Virtuály? Jenže kdyby se Virtuálové oddělili od zbytku lidstva, jak chtějí něčeho dosáhnout? Vědomosti jsou síla, ale ty má druhá strana také a navíc je má doplněné zbraněmi. Jak se proti nim postavit? Pod kaičenem plynulo Srbsko, země poslední války v Evropě. Tady se ještě nedávno vraždilo - a svět jen přihlížel, jak nejprve Německo vyzbrojilo své nedávné spojence Chorvaty - a pak Albánce, aby tomu trnitou korunu nasadila letadla NATO. To že je náš spojenec, náš vzor? Rozbombardované továrny, nemocnice a školy? Přitom se předtím holedbali svými chirurgicky přesnými inteligentními bombami... znamená to, že ty nemocnice, porodnice a školy bombardovali úmyslně... Jejich řízené střely ale skutečně byly schopné zasahovat cíle na metr přesně, sami jsme si to vyzkoušeli - na nich. Pohádka o chirurgicky přesném bombardování není zas taková pohádka! Z toho vyplývá jen jedno: chyba nebyla ve střelách, jak s dobře sehranou omluvou pokrytecky připouštěli, ale v lidech, kteří je zaměřovali. Chirurgicky přesně vybombardovaná porodnice je zkrátka válečný zločin, ačkoliv tyhle případy soud v Haagu odmítá soudit jako pochopitelné omyly! Klíčová otázka pak zní: má takový soud vůbec právo soudit? Marcel klesal na přistání, naváděl ho samozřejmě Vojtěch. Takže už jsme v Řecku? Jen Vojtěch znal všechna letiště, kde se dalo bezpečně přistávat, jen on znal všechny Virtuály po celém světě. Panebože - bliklo mi hlavou - jen on by dokázal Virtuály prozradit tak dokonale, aby se už nevzpamatovali... Jenže on to neudělá. Nač by mu byly peníze, kvůli kterým přišel před lety o život? Pro něho jsou zbytečné - naopak má osobní zájem vytrvat mezi těmi, kdo se proti voldemortům postavili. A jestli jsou Virtuálové jedinou silou schopnou odporu, potom je správné, že je jejich největší zbraní. Kaičen dosedl na ploše zhruba odmetené od volně ležících kamenů. Kamenitá pole, obklopená horami, tu byla všude. Tady tedy žijí potomci starých hrdých Řeků. A jeden z nich nám právě vyjel naproti s cisternovým tahačem pro dopravu benzínu a s přivěšeným, legračně malým přívěsem, na kterém ležely přivázané dvě nové přídavné nádrže pro kaičen-speciál. Kdybychom tu byli na přátelské návštěvě, asi bychom přijali pozvání zdržet se třeba i několik dní. Povídat bychom si měli o čem. Jenže Nikolas Taramankis chápal, že spěcháme. Až na Marcela nikdo ani nevystoupil. Nikolas s Marcelem připevnili přídavné nádrže - prázdné tolik nevážily, aby je dva chlapi neunesli - naložili i dvě nové startovací rakety. Zřejmě tu měli všechno až na náhradní motory, ale to už by tu museli mít menší leteckou továrnu. Nikolas pak zasedl do kamiónu, doplnil nám nádrže včetně nových přídavných, pak se ještě vrátil a vstoupil do našeho letadla, aby každému kromě Jindřicha vnutil pár balíčků místních sýrových specialit. Neodpustil si ale, aby si Jindřicha zblízka neprohlédl. „Ty škorpióne jedovatý, víš co udělal Odysseus nápadníkům své ženy, když se po letech vrátil domů do Ithaky?“ oslovil ho česky - ale nebylo to z úcty k hostu, jak jsem se v první půlvteřině domnívala. „Nebylo by lepší, kdybyste nám ho tu nechali?“ obrátil se pak na Vojtěcha. „Máte ho držet někde v Somálsku, nebo tady? Kousek odtud jsou ruiny středověkého hradu, sklepy jsou asi jediné, co se na nich dá použít, dobře se tam skladuje víno. Je tam ale jeden, kam víno nedáváme. Kdysi dávno to byla lidomorna, odsouzence tam spouštěli po laně a nikdo se z ní nikdy živý nedostal. Je to díra s malým okénkem, vydlabaná do tvrdé skály, dodnes se tam pod vrstvou nanesené hlíny najdou lidské kosti. Ani na víno se nehodí, protože tam prší... Tam bychom ho zavřeli, být po mém! Pověstná thajská vězení jsou proti tomu přívětivé penzióny!“ Mrkla jsem na Jindřicha, co on na to. Zbledl, jak jinak. Růžové vyhlídky by tady určitě neměl, Nikolas vypadal sveřepě. „Ba ne, Nikolasi,“ odmítl jeho návrh Vojtěch. „Věřím ti, že bys mu tady připravil vězení, jaké si zasluhuje, ale... aspoň na okamžik si představ, že by se mu z té díry podařilo vylézt. Třeba se dokáže protáhnout okénkem a má horolezecké schopnosti, aby nespadl, pak mu nějaká soucitná duše pomůže, protože nebude vědět, proč tam je, dostane se o pár kilometrů dál - a místní lidé mu ochotně pomohou k návratu. Něco by si na ně vymyslel, nevěděli by ani, komu pomáhají. Tam, kam ho vezeme, to bude mít horší. I kdyby nám unikl, ocitne se v kraji, kde jeho pouhý vzhled rozdráždí lidi k nepříčetnosti. Nezná jejich řeč a nevymluvil by jim, že není Američan - a pro ty tam mají hodně vynalézavých způsobů smrti, jeden horší než druhý. Tam by byl ještě vděčný za bezpečnou díru, jako ta zdejší.“ Jindřich vypadal jako nevinný odsouzenec k smrti, ale mohla jsem ho litovat? Cožpak nás všechny neprodal? I kdyby byl jeho obětí jen chudák Punťa, zaslouží si náš soucit? „Jak myslíš, Vojtěchu!“ obrátil se Nikolas k odchodu. „Už jsme diskutovali tak často, že jsem věděl, jak můj návrh dopadne. Vlastně to říkám jen kvůli tomu jedovatému hadu. Aby věděl, co si o něm myslíme.“ Vystoupil z letadla a dveře se za ním zavřely. Marcel roztočil turbínu, kaičen se rozjel a zakrátko už mířil nad oblaky přes moře do Afriky. „Nejdřív se mi zdálo, že Nikolas mluví česky z úcty k hostům,“ obrátila jsem se přes šintei na Vojtěcha. „Ale vždyť tu byl hlavně kvůli Jindřichovi!“ „Aha - promiň, Káťo, že jsem tě neinformoval dřív - ale bylo to příliš zběsilé, než abych stihl všechno,“ omlouval se mi hned. „Jindřich by mu ale jinak nerozuměl. První, co jsem musel udělat, když jsem zjistil, co provádí, bylo zrušení jeho chitkonu. Má jej sice na čele pod kůží jako ty, ale teď je to už jen zadřená špína. Kdyby sis někdy rozbila kolena, třeba po pádu s kola, a ránu ti nikdo nevyčistil, zůstalo by ti na kolenou pod kůží trocha silniční špíny. Já měl kdysi kolena od škváry skoro do modra...“ Na okamžik se odmlčel. Zase jsem se dotkla jeho vzpomínek na časy, kdy měl ještě nějaká kolena... „A taky jsem mu odebral šintei, aby nemohl nikoho varovat,“ dokončil rychle. „On teď umí jenom česky a možná anglicky, to uměl už dřív.“ Katolická církev odebírala provinilým kněžím před popravou svěcení. Ať byli vinni nebo ne. Prý aby neudělala peklu radost, že mu posílá kněze. Dělalo se to odrhnutím rukou a hlavy cihlou, pěkně do krve. Pak ho předala světskému katu, aby sama neměla ruce od krve - jako by je neměla krvavé až po ramena. Virtuálové odebírají chitkon, což není vůbec znát. Tak proto jsem Jindřicha nevnímala! Přitom to bylo logické, nač mu nechat příležitost volat o pomoc anebo prozrazovat i to, co ještě nestihl? Zajímalo by mě ale, co už prozradit stihl. A zajímalo to jistě každého, počínaje Vojtou po moje rodiče. Prodej kolejí bylo svinstvo, ale prozrazeným Virtuálům šlo o život, to jsme ostatně zažili sami. I naše policie zaměstnává hbité střelce, schopné kdykoliv prostřelit hlavu člověku - o psu nemluvě! „Když jsem ho vypátral, vycházel právě z banky,“ pokračoval Vojtěch. „Sháněl se po taxíku, který by ho odvezl na letiště, dobře věděl, že mu v Čechách bude horko. Jen netušil , jak to bude brzy. Velice se divil, když jsem vedle něho zastavil. V té chvíli ho miss Katty - tak se totiž nazývám ve své ženské podobě - zezadu pevně objala a zneškodnila. Než se stačil vylekat, seděl v autě i s kufříkem peněz. Banky sice nerady vyplácí klienty v hotovosti, ale potvory mají vždycky nadstandardní výjimky. Měl v kufříku pět milionů ve stodolarovkách. Jidášovi kdysi stačilo třicet stříbrných.“ „Tolik přece nemohly koleje stát?“ „To nebylo za koleje,“ ujistil mě Vojtěch. „Ty byly jen třešnička na dortu, klidně si je mohl odpustit - ale chamtivost se nevyplácí, že, Jindříšku!“ Jindřich se nasupeně odvrátil, ale tím si nijak nepolepšil. Trhlinami v mracích pod námi prosvítalo Středozemní moře, mířili jsme přes Krétu do Egypta. Odhadla bych, že hranice Afriky přeletíme někde mezi Egyptskou Alexandrií a Libyjským Tobrukem. Pak nás čeká let přes liduprázdnou poušť Egypta a Súdánu, přes hory Etiopie do Somálska u Kismaaya. My tam letíme do neznáma, ale můžeme očekávat přátelské přijetí. Na Jindřicha tam čeká soud a trest. V této chvíli je na tom tedy hůř on. Ale že bych ho litovala? Podílel se na mé záchraně. Budiž. Ale pokazil si to. Jako když nás Rusové kdysi osvobodili a pak okupovali. Tím veškerou vděčnost vymazali. Stejně jako Jindřich. Kredit se ztrácí snadno. Tentokrát jsem se nemohla během letu naplno vyspat, jak mi nedávno doporučoval pan Hičihiko. Nejen protože byl den, ale tentokrát by se mi ani usnout nepodařilo. Raději jsem se chtěla podívat po vyhozených studentech. Snad mám na ně ještě kontakt. Nejbližší bylo kolejní 'forum.Katuška.info', kde studenti diskutovali. Snad tam něco objevím! Nacházelo se na serverech mimo budovu, nehrozilo tedy jejich vypnutí a mělo by fungovat i teď. Ovšemže bylo na Fóru 'forum.Katuška.info' názorů tolik, že se to nedalo přehlédnout za pár vteřin. Neurychlená bych se toho zalekla. Jen stahování by mi bez pelenitové sítě trvalo hodiny, jenže jsem se spojila s procesorem serveru a přečetla to rychlostí disku. Bylo to ale truchlivé čtení. Někteří se smutně loučili s kolegy, neboť tušili, že jim to zmaří studium. Jiní jim to škodolibě přáli. Jak čas postupoval a z pouhé nejasné hrozby se stávala tvrdá realita, našlo se i pár soucitných duší, které nabízely pomoc jiným, ale na druhou stranu ještě víc stoupala škodolibost těch, kteří se z neštěstí druhých dokázali jen přihlouple radovat. Napadlo mě, jak se asi na jiných Fórech - tohle tenkrát neexistovalo - radovali ti, kdo mi přáli zatčení. Odehrálo se to přece před mými kolegy a pak už jsem se mezi nimi neobjevila. Někteří mě snad litovali, ale vsadím se, že mi to někteří baziliškové přáli, asi jako ti současní nešťastníkům vyhozeným z kolejí. Jestli si někdo zasluhoval vyhazov, byli to spíš ti škodolibci. Studenti by měli držet při sobě a dodržovat elementární lidskou slušnost. Ta by se od budoucí inteligence měla požadovat, ne? A ne aby mezi nimi panovaly hyenismy - dnes vznešeně nazývané zdravá soutěživost a všemožně hlásané a podporované! Zase to trapné americké: každý ať si pádluje svoji kánoi! Možná bych se do toho měla také zapojit, napadlo mě. Pomoc potřebným je má povinnost, ale klepnout přes prsty bazilišky taky nebude chyba. Projela jsem diskusi a přemýšlela. Pod námi nebyly mraky, jen žlutavá poušť. Možná ještě Egypt, ale podle času spíš Súdán. Ano, protože před námi byly hory a to by měla být Etiopie. Ještě to trochu promyslím - ale zdá se, že budu mít pro příští noci hodně práce... Pokud na to budu mít čas. Přistání v úzkém horském údolí proběhlo v pořádku. Přistávací dráha tu byla hodně podobná Řecké, také jen odmetené kameny a zhruba zarovnané nerovnosti, ale nám to stačilo, kaičen je v tomto směru nenáročné letadlo. Přivítal nás podsaditý Číňan pan Kou-džu. Podal si ruce s každým - až na Jindřicha, kterého rovnou od letadla odvedli čtyři ozbrojení Číňané. Prý nepatřili k oficiální čínské policii, takže na tom byl poměrně dobře - v Číně končí obvinění ze špionáže zpravidla kulkou. Vojtěch se představil vlastním jménem, ale jeho druhé tělo se prohlásilo za miss Katty Smith z Londýna. O její pravé totožnosti jsme tedy věděli jen my z letadla. Pan Kou-džu byl předák zdejší Továrny, ale ani on, ani ostatní Číňané nedávali najevo své napojení na Japonsko, ačkoliv podle hodinek šintei tu byli všichni Virtuálové. Myslela jsem, že budeme k sobě otevřenější, ale Číňané mě zklamali. Ze všech se k nám otevřeně hlásil jen pan Kou-džu. „To nic, zvyknete si,“ chlácholil nás. „V Číně se musí všichni chovat, jako kdyby k sobě nepatřili, tam je to otázka přežití.“ „Dobře, ale proč i tady?“ „Aspoň se po případném návratu do Číny nespletou,“ vysvětloval mi. Jistě - ale jak se pak můžeme spřátelit? Přece jen je lepší cítit opravdové přátelství, jako jsem cítila k panu Hičihikovi, paní Aiči-san, Učiteli nebo k dalším Japoncům. Dobrá, budu mít aspoň víc času na pražské studenty. Vezmu si to jako svůj prvořadý úkol. Byt, který nám pan Kou-džu přidělil, byl tak jako v Japonsku malý, ale tady byl i bez tamějších vymožeností. Museli jsme se ještě více uskrovnit. V jediném pokoji byly místo postelí matrace, v malé kuchyňce stál jen stůl a židle. Naši teď neměli Punťu, kterého by mohli chodit venčit a bylo znát, že tu nebudou nikdy jako doma. Jediné, co tu bylo proti Japonsku navíc, byl vestavěný přehrávač hudby. Pro naše jsem dostala dálkový ovladač, já bych to mohla ovládat přímo. Nejsložitější byla výběrová část, přehrávač byl totiž napojený na hudební databanku s nepřeberným obsahem. Bylo tam všechno, nač si člověk vzpomněl, od klasické čínské hudby, přes evropskou až po modernu. Naše nejvíce potěšila hudba česká. Smetana, Dvořák a Janáček tu byli téměř kompletní, katalog obsahoval i staré nahrávky Emy Destinové. Pan Kou-džu mi tvrdil, že se tato vymoženost právě zavádí i v Koujou, jako další rozšiřování životního komfortu Virtuálů. Marcel se naštěstí otrkal dříve než my a pozval naše do Kulturního domu. Očekávala jsem něco jako podobné instituce i u nás za komunismu, ale zdejší kulturák nás příjemně překvapil. První ze všeho byla čítárna. Byl tu neuvěřitelný výběr knih, byly jich tu snad miliony. Ne tištěné na papíře, ale elektronické. Čtečky se podobaly klasickým knihám, daly se i rozevřít, knihy mohly být i ilustrované, jenže místo klasického listování se stránky obracely ťuknutím na dolní roh a oproti knihám tu bylo chytřejší vyhledávání. Čtečka si pamatovala, na které stránce ji člověk zaklapl, takže ji stačilo otevřít a dalo se ihned pokračovat. Musela se čas od času dobít, ale nabití trvalo sotva hodinu a pak vydrželo skoro osm hodin. Další výhodou bylo, že do jedné čtečky se vešlo knih několik - podle rozsahu a počtu ilustrací od sta do tisíce. Největší výhodou ale bylo, že elektronické knihy vyvinuli Virtuálové. Znamenalo to možnost volby jazyka, do kterého se text knihy při nahrávání převedl a tak se i zobrazoval. Naši tím získali nepřeberné zásoby knih v češtině a s nimi jakousi náhradu za vytržení z domova. Jako má každá kniha obsah, má knihovna seznam knih s jejich stručnou charakteristikou, podle které se dá vybírat. Druhou atrakcí, bohužel jen pro mě, bylo čínské divadlo. Našim zůstalo neznámé, neboť neuměli čínsky, ale mně se líbilo. Hráli je zdejší nadšenci a hráli je s opravdovým elánem. Většina jejich repertoáru byly staré klasické čínské hry, chtělo to ovšem trochu se na ně přeorientovat, ale zdejší umělci, ačkoliv všichni byli amatéry a bavili se tím jen ve svém volném čase, si troufli i na evropské klasiky. Bylo třeba pečlivě sledovat program, málokterý kus se totiž opakoval. Na rozdíl od jiných herců se schopnosti Virtuálů daly využít lépe než jen k biflování textu. Virtuál si text letmo přelétne hodinku před premiérou, aby si připravil dramatizaci a nemusel text jen trapně odříkávat, ale pak jede tak, že by mu profesionální herci mohli jen závidět. Což neznamená, že by druhého dne nemohl pracovat na poli nebo v továrně. Divadlo bylo pro herce stejnou zábavou jako pro diváky. A protože Virtuálové rozumí prakticky každému jazyku, hrál se každý kus v originále. Podobně to bylo s hudbou, takže jsem mohla rodiče pozvat na Prodanou nevěstu a na Rusalku, hrané česky. Stačilo projevit zájem a herci si už příslušné podklady obstarali. V knihovně bylo skoro všechno. Bylo sice neobvyklé, aby Kecal byl Číňan, stejně jako Mařenka, Jeník a Vašek, ale to už se překousnout dalo. Rozhodně lépe, než Othello natřený černým krémem na boty, či co to měl na kůži. A i to jen proto, že je ta barva součástí hry. Divadlo se našim líbilo. Vzala jsem je i na Othella a pak na Hamleta, těm sice nerozuměli, ale věděli o čem to je a spokojili se originálem. Trochu rozuměli ještě ruským hrám, ale většina her pro ně byla španělskou vesnicí. Mami, tati, proč jsem vás jenom neukecala dát se k nám? Kou-džu nám žádnou práci v Továrně nenabídl. Prohlásil, že jeho party jsou dobře sehrané a každého nového by s nimi musel znovu sehrávat. Zato nám umožnil vidět i to, co jsme v japonské Koujou nikdy neviděli: podívat se do pod slibem mlčenlivosti podzemí Továrny. Rodiče jsem tentokrát musela nechat doma, nebyli Virtuálové a sem nikdo neznalý neměl vstoupit. Pan Kou-džu svezl mě a Marcela tajným výtahem na konci haly do podzemí. Výtah oficiálně vedl do horního patra přilehlého vícepodlažního skladu, jenže měl utajenou volbu podzemí, pro kterou chybělo tlačítko. Dolů se tedy mohl dostat jen Virtuál, znalý přímého ovládání řídícího procesoru. Sjeli jsme společně dolů do míst, kam by se normální smrtelník neměl nikdy dostat. Zatímco nadzemní část Továrny Koujou oficiálně produkovala prací prášky, tady oficiálně vyráběli zemědělské stroje. Nebylo to nápadné, zato to bylo užitečné, protože Afrika nemá této techniky dostatek a dal se očekávat vývoz do okolních zemí. Největšími odběrateli byla ale zemědělská družstva rozesetá po celém Somálsku. Což samozřejmě nebránilo, aby se na konci haly nemontovala hned dvě letadla typu kaičen-speciál a neopravovalo třetí - naše. Měli jsme na něm několik průstřelů, nalezené projektily patřily do kategorie průbojných střel, prorazily by i kolejnici a bylo vidět, že se na nás naše česká policie hodně důkladně připravila. Stavba zdejšího podzemí probíhala stejně jako v Japonsku. Staveniště nejprve překryli velikou přemístitelnou montovanou halou, aby nebylo shora zřejmé, co se pod ní vlastně staví. Když to stavěla v Japonsku parta vedená Učitelem, bylo to nezbytné opatření, Japonsko je fotografované špionážními satelity. Dnes by Vojtěch satelity oklamal, ale pořád nemohl vyloučit odhalení z nízko letících letadel. Podzemí Továrny bylo asi desetkrát objemnější než to, co se oficiálně nacházelo na povrchu. Tak jako v Japonsku i tady byla vyhloubena hluboká stavební jáma, v níž byla zabetonovaná masivní betonová vana. V Japonsku to bylo z důvodů ochrany proti zemětřesení v seismicky aktivní oblasti, ale osvědčilo se to tak, že Číňané postupovali stejně i tady. Do podzemí vedlo výtahů víc. Několik jich bylo pro lidi, nanejvýš si mohli přinést nebo odtud vynést něco v ruce nebo v batohu. Byl zde ale také jeden důmyslně ukrytý výtah pro manipulaci s většími předměty o velikosti dodávkového auta. Největší výtah umožnil instalaci větších strojních celků, dostal by dovnitř i veliký železniční vagon, jenže právě ten sloužil jen při stavbě a po jejím skončení ho zvenčí zaházeli hlínou a pokryli asfaltem, takže o něm věděli jen zasvěcení. Řekli, že tu někde je, abychom se nedivili, kudy sem dostali velké stroje, ale kde se nachází, jsme neměli znát ani my. Což bylo dobře, už jednou mě huba na špacíru mrzela. Člověk přece jen spolehlivě neprozradí jen to, co sám neví. Když policie v Japonsku pečlivě pročesala nadzemní objekty Koujou, měla sice o zábavu postaráno, ale neměla potuchy, že prostory pod nimi jsou více než desetkrát větší a složitější. Totéž by se stalo, kdyby oficiální čínská policie vtrhla i do zdejší Továrny. Podzemní část byla výsostným územím Virtuálů, kde neměl nikdo cizí co dělat. Výroba pod zemí byla plně automatizovaná, ale zaměstnávala více lidí, než výroba nadzemní části. Problém nebyl v obsluze strojů, ale ve vývoji. Část automatických linek proto stála, neboť se jim právě měnil sortiment. Kou-džu nám ukázal, jak se na jedné běžící lince vyrábějí hodinky šintei, sousední linka vyráběla letecké přístroje a další jen montovala čtečky knih, jaké jsme dostali všichni na uvítanou v Kulturním domě. Přitom jsem si uvědomila, co mi říkal Vojtěch. Tu továrnu přece začali stavět teprve nedávno! Jestli Virtuálové takhle rychle staví pokaždé, měli by tím brzy pokrýt nejen vlastní potřeby, ale nasytit i okolní země. Tak se to má dělat! Zajímavé - proč jsem v žádné lince neviděla montovat automobily? Koujou je také nevyrábí. Jen elektroniku - a letadla. „Tady vzadu máme nejtajnější oddělení,“ ukazoval nám pan Kou-džu. „Co se tam vyrábí - smíme-li to vědět?“ zeptal se za nás oba Marcel - byl rychlejší než já, protože mě to zajímalo také. „Tady se nic nevyrábí,“ řekl zachmuřeně pan Kou-džu. „Máme tady vězení pro nejtěžší zločince, které nemůžeme propustit na svobodu, protože by škodili. Nikdo je tam netrápí, ale nikdo jim ani nemůže zprostředkovat spojení se světem. Každý má svou prostornou kabinku, kde může mít jakési soukromí, vlastní elektronickou čtečku, napojenou na společnou knihovnu, vestavěný přehrávač hudby, napojený na hudební databanku, může používat i společnou menší tělocvičnu. Automatický výtah mu dopraví jídlo na stůl v tepelných krabicích, které po spotřebování obsahu jen vsune zpět do výtahu. Z podzemí ale nemá nikdo naději na útěk. Vězně nehlídají žalářníci, ale trvale uzamčený vchod.“ „Máme tedy i vlastní vězení,“ zamračila jsem se při vzpomínce na Jindřicha. Jedině on si zatím zasluhoval takový trest. „Kolik takových vězení vlastně máme?“ „Zdejší je plánované jako jediné,“ zvážněl i pan Kou-džu. „Kapacitu má pro sto vězňů - ale zatím je v něm jen jeden.“ „Jindřich?“ ubezpečovala jsem se. „Ano, je první,“ řekl vážně Kou-džu. „Měl nějaký soud, nebo teprve bude?“ „Měl soud - ale neměl naději se obhájit, vina byla příliš jasná. Obhájce pan Jamanami Kacuie dohlížel, aby se mu nedělo příkoří, ale důkazy byly přesvědčivé a zpochybnit je nemohl.“ „Kolik let vězení vlastně Jindřich dostal?“ „My to na roky nepočítáme,“ ujistil mě Kou-džu. „Vězení má zločince izolovat a zabránit mu pokračovat ve zločinech, ale jakmile důvod k izolaci pomine, bude volný. Nebude tady sedět ani o minutu déle. Jiná věc je, kdy to nastane. Může to být už letos, ale může to být také až za deset let.“ „Takže - vězení na neurčito?“ „Ano,“ přikývl. „Součástí Kodexu má být i nový, spravedlivější trestní řád a Jindřich má smůlu, je první, na kom se to zkouší.“ „Kéž by byl i poslední!“ řekla jsem.

27.6.2010 23:10:36