AUTOBUS

Lilly Policejní zátahy v Koujou skončily neúspěchem. Po pravdě řečeno, japonští policisté se netvářili nadšeně a jejich elán nepramenil ze snahy pomoci Japonsku. Zejména proto, že příkaz dostali na žádost Spojených států. Opouštěli proto Koujou s omluvami, že to nebyl jejich nápad. Zdálo se, že teď bude Koujou bezpečnější, ale Učitel trval na svém, že musíme nějakou dobu setrvat v Somálsku. Dozvěděla jsem se přitom, že se další Továrny staví v Číně a v Indii. Tím lépe. Nebudeme-li omezeni na jedno útočiště, budou s námi mít voldemorti těžší práci. Několik konferencí jsme věnovali stavu v Evropě a zejména v Čechách, kde Jindřich napáchal škody největší. Účastnit se konference nás Vojtěch naučil rychle. V Japonsku jsme to nepotřebovali, tam jsme se konferencí účastnili na čestném místě u Učitele, teď jsme se mohli účastnit jen na dálku. Bylo to vlastně jednoduché, stačilo se spojit se zapnutou kamerou u Učitele, kde bylo něco na způsob pódia stranických sjezdů, jen v japonsky skromnějším vydání. Místo pódia byl Učitelův stůl a místo stranických špiček lidé rozsazení kolem stolu. Učitel vždy dal slovo nejprve jim, pak k tomu obvykle něco přidal a nakonec se zeptal na názor nepřítomných. Zásadou ale bylo nevměšovat se, dokud člověk neměl něco opravdu důležitého. Jinak by se diskuse brzy zvrhla jako na partajních sjezdech. Nám šlo ale více o společnou věc než o prosazování osobních názorů. Ozvala jsem se jen jednou, abych připomněla problém zničených pražských kolejí pro chudé, jenže mě Učitel rychle usadil. „Pražské koleje jsou problém Čechů,“ řekl. „Budeme vás podporovat, ale angažovat se u vás nebudeme, ten problém nepřesahuje vaše síly.“ Tak - a bylo to zase jen na nás. Nepřesahuje to naše síly... no dobře, budeme se o to pokoušet vlastními silami. Ale jak, když já trčím v Somálsku a druhý Virtuál v Čechách je ve vězení? A Marcel mi nepomůže, protože to pochopil jako stejný problém ve Francii, kde si to musel vyspravit spolu s Françoisem, protože ostatní Virtuálové ve Francii byli teprve začínající. Naštěstí jsem měla při ruce pomoc, která vydala za dvě stě Virtuálů. Obrátila jsem se opět na Přítele. „Vojto, co bys mi navrhl?“ Vojtěch se jako vždycky ozval ihned. „Mám pro tebe jednu možnost,“ začal slibně. „Když se to tak vezme, naučil jsem se v poslední době hodně nového a něco z toho by se dalo použít obecněji, není to jen pro mě.“ „Tak povídej!“ dychtila jsem. „Půjčím ti miss Katty Smithovou,“ řekl. Pravda, trochu mě tím uzemnil. „Co já budu dělat s robotkou? Mám jí poroučet, nebo ji dokonce řídit?“ „A co dělám já?“ zasmál se. „To se naučíš snadno, je to skoro jako počítačová hra. Řekl bych, že ti na ni postačí třicet procent tvé intelektuální kapacity.“ „Počítačová hra?“ lapala jsem po dechu. „Já vím, ty jsi je neměla v oblibě,“ připustil. „To je možná škoda, ale nevadí, to rychle doženeš. Představ si to - můžeš sedět v Somálsku a přitom se procházet po Praze. Doporučil bych ti najít si v Čechách kamaráda nebo kamarádku, kteří by ti poskytli útulek pro případ, že bys ji potřebovala na nějakou dobu uklidit a vypnout.“ „To vypadá zajímavě,“ řekla jsem. „Miss Katty ti poskytne pohled na svět svýma očima,“ ujišťoval mě. „To je ještě ze všeho nejjednodušší, stejně jako sluchové vjemy. Proti hrám od ní dostaneš i hmat, i když jen v prstech na rukou, smysl pro rovnováhu a vědomí polohy končetin a tvaru obličeje. To ti pro začátek postačí. Budeš se pohybovat mezi lidmi a nikdo tě nepozná, dokud mu svou totožnost sama nevyjevíš.“ „Ale ty o tuhle možnost přijdeš!“ varovala jsem ho. „Jak se to vezme,“ usmál se tajemně. „Víš, sestavit takového robota, aby byl trochu k světu a nedal se jen tak odhalit, mi přece jen chvilku trvalo. Ale když už mám problém zvládnutý... zkrátka, sériová výroba je vždycky levnější než prototyp. Navíc pořád hrozí jeho poškození nebo zničení... zkrátka, mám těch robotů už víc. Miss Katty je volná a je nejblíž. Naučím tě s ní manipulovat a můžeš ji vyslat do Čech.“ „Tobě tady zůstane ten první... už sis spravil tu díru do hlavy?“ „Ještě ne, ale to nespěchá,“ řekl lehkomyslně. „Tady v Somálsku mám těch robotů víc. Například pana Kou-džu. Že jsi ho ani nepodezírala, že by byl umělý?“ Ouvej! To se mnou tedy zamávalo! Pan Kou-džu mrkal docela normálně a spíš bych řekla, že častěji než musel. Kromě toho mu trochu slzely oči. Jeden rozlišovací znak jsem si tedy mohla odepsat. Napadlo mě ale, že sériová výroba není úplně sériová, aby z nějakého pásu, obrazně řečeno, padaly stovky stejných robotů. Naopak, každý mohl být jiný. A navíc se mohly jejich vlastnosti časem vylepšovat. „Překvapil jsi mě,“ přiznala jsem. „A kdy začneme s učením?“ „Jakmile mi dovolíš vstoupit,“ odvětil. Na dveře našeho bytu se ozvalo nesmělé zaťukání... Miss Katty přišla. Malým dětem se shovívavě smějeme, když se učí chodit a občas při tom upadnou na nos, nebo častěji na zadeček. Malé děti naštěstí nepadají z velké výšky a pokud padají pozadu, přistanou vždy na plenkový polštářek. Když ale takhle padá žena středních let, působí to úplně jinak. Člověk neznalý věci se buď raději dívá jinam, nebo se snaží pomoci, ale zákonitě ho napadá mentální postižení nebo záchvat mrtvice. Rozhodně ne, že kosti té ženy jsou ze železných trubek. Pravda, pod mým řízením si Miss Katty natloukla obličej víckrát než bylo únosné. Přece jen to bylo složitější než u běžných počítačových her, kde se pařan nestará o takové maličkosti jako je rovnováha hrdiny. Pro mě to znamenalo pár hodin cvičení, naštěstí jsem sama chodit uměla, takže šlo jen o přizpůsobení na - jak bych jemně řekla - mírně odlišný hardware. Po osmnácti hodinách urychleného tréninku jsem dokázala kráčet rovně i ve shýbnutí, otáčet se, klekat si, klusat a dokonce jsem se pokoušela plazit. Pomáhal mi, jak jinak, Vojtěch. Nejen radami, ale jako Kou-džu mě vedl na žíněnce a učil mě i prvky japonské sebeobrany. Následujícího dne jsem už dokázala salta vzad bez rozběhu, kotrmelce i chvaty jako je o-soto-gari nebo tomoi-nage, patřící do umění jiu-jitsu. „Když složíš protivníka tvrdým chvatem, natlučeš mu méně, než tvrdou ranou,“ tvrdil. Naučil mě dokonce tancovat - sám toho moc neuměl, ale polku a valčík jsme spolu zvládli a víc by beztak neměla robotka nikdy potřebovat. Vedle nás se totéž učil podsaditý Japonec Takidžiró, kterého ovládal Marcel. Měli jsme se vypravit každý do své vlasti - já do Čech, Marcel do Francie, abychom rozkryli, co všechno Jindřich vyzradil a případně abychom se pokusili napravit co se napravit dá. Samozřejmě jsme se tomu věnovali i na dálku, ale na internet se všechno nedostane a tady bylo potřeba dozvědět se co nejvíce. Tancovat s Marcelem bylo nejzábavnější. Robot a robotka v tanečním objetí - chyběly televizní kamery a mohla by to být show jako z televize! Pak jsme ale skončili a nastala válečná porada. „Kaičen máte hotový,“ ujistil nás Vojta-Kou-džu. „Ale počkejte ještě dva dny, než připluje Nebeský Drak. Veze pro vás překvapení.“ Víc neřekl, takže nám nezbylo než se buď rozhodnout pro okamžitý odlet do Čech, nebo počkat na to překvapení. Ale napadlo mě, že by nás Vojtěch určitě nezdržoval, kdyby to nestálo za to. Přidala jsem se tedy na stranu překvapení a Marcelovi nezbylo než se podvolit. Čas do té doby přece můžeme využít užitečně, nejen čekáním. Prolétla jsem seznam vyhozených studentů. Tři se zřejmě nastěhovali ke kolegům do pronájmu. Museli se sice podílet na nájemném, ale podíly se rozpočítáním na více dílů snížily a protože pro ně nezbylo nic než spacák na podlaze, podíleli se polovičními sumami. Spravedlnosti to neublížilo a mohli pokračovat ve studiu. Jenže tři happy-endy byly drtivě převáženy katastrofami. Fórum Katuška se takovými přímo hemžilo. Chvályhodné bylo, že se vyhození studenti sdružili, aby se jim lépe dařilo získávat dobré duše k pomoci. Zapojila jsem se do diskuse a snažila se navázat kontakty. Nebylo to těžké, brzy jsem se setkala s Františkem, který se zdál být jejich hlavou. Jakmile jsem zachytila jeho stopu ve Fóru, netrvalo mi dlouho, než jsem se dostala do jeho počítače. Měl sice obstarožní stroj, očividně bazarový, ale ne tak starý, abych se mu nedostala přímo do procesoru. „Ahoj, Františku!“ oslovila jsem ho. Neměl ani web-kameru, takže jsem si jen představila překvapení, když se mu na obrazovce v editoru, který nespouštěl, objevil text, který nečekal. „Kdo si to hraje?“ připsal pod to, protože správně pochopil, že to není normální. „Kateřina,“ představila jsem se mu. „Ale která?“ opáčil. „Ta, která vás nedávno ubytovávala,“ upřesnila jsem. „Podraznice!“ napadl mě. „Neurážej!“ ohradila jsem se. „Jindřich mě podvedl stejně jako vás!“ „Jindřich, co nám prodal koleje nad hlavou?“ „Ano, ten. Podvedl nás všechny, mě také. Ale závidět mu nemusíš, už je za mřížemi.“ „Odkud se se mnou bavíš?“ zajímalo ho. „Poslyš,“ zvážněla jsem. „Znáš mě a můj příběh? Kdybys to věděl, neptal by ses.“ „Neznám a ptám se!“ odsekl. „Nikdy jsi neslyšel o americké skupině hackerů Svobodu světu a jejich nezničitelné stránce Pravda o Somálském horroru?“ „Snad se k nim nehlásíš?“ „Hlásím,“ přikývla jsem. „Viděl jsi video s francouzským lékařem ze Somálska?“ „To zná přece každý!“ „Potom mě znáš!“ ujistila jsem ho. „Já jsem ho tam zpovídala.“ Tohle mu chvilku trvalo. Možná to pro něho bylo příliš neuvěřitelné. „Tam jste ale mluvila anglicky, ne?“ přešel okamžitě do uctivého vykání. „Marcel také,“ usmála jsem se. „Bylo to přece určené pro Američany.“ „Ale potom... potom vás hledají po celém světě!“ odpověděl rychle. „Proto ti také neřeknu, odkud se s tebou bavím,“ dodala jsem. „Chápeš to už?“ „Ale co když nás teď sledují a přijdou na vás podle IP adresy?“ „Nemusíš se bát, že by něco zjistili. Odpoj svůj počítač od internetu!“ „Vždyť jsme se teprve teď začali bavit!“ „Odpoj svůj počítač od internetu a pochopíš, že jsem k tobě nepřišla cestou, kterou někdo jiný než my dokáže použít. Takže nás nikdo nedokáže odposlouchávat.“ „Ale já jsem připojený!“ psal rychle. „Co když mám v počítači nějaký špionážní program, který to...“ „Za to ručím já,“ odvětila jsem. „Měl jsi dva trojské koně od výrobce, tři špiony od americké odposlechové služby, jenže já řídím tvůj procesor, který jim neposkytl za celou dobu ani jednu instrukci. Jsou slepí a hluší jako mrtvoly. Stačí?“ „Jak to tak rychle stihnete psát?“ „To bych tě mohla naučit, ale teď na to není čas. Odpoj svůj počítač od internetu!“ Trojímu přání nemohl nevyhovět. Vytáhl zástrčku síťového přívodu. „Tak - a jsme odstínění od světa šmírování a špionáže!“ napsala jsem. „Budu trochu rychlejší, nevadí? Mám pro tebe program, jak pomoci všem tvým bývalým kamarádům.“ „Kdo jste?“ zeptal se mě znovu. Pochopil, že jsem urychlená, ale nedokázal to ani přijmout, natož si to vysvětlit. Já jsem v té chvíli jednala na dvou dalších místech a bez urychlení bych to nezvládla. Nehledě na to, že jsem si na to zvykla natolik, že mi to už ani nepřipadalo nepřirozené. „To ti povím, až sjednáme to nejdůležitější,“ slíbila jsem mu. „Nemusíš mi vykat, kamarádi si tykají. Jde nám snad především o pomoc studentům, kteří zásluhou jednoho chamtivce přišli o střechu nad hlavou. Takže je co nejdřív všechny sjednotíš a začnete se mnou spolupracovat na záchraně. Úkol první - nouzové ubytování.“ „To už hledáme!“ sdělil mi. „Ano, ale marně. Není snadné najít tolik podnájmů a ještě horší bude opatřit dost peněz pro ty, kdo na tržní nájem nemají. Řešení mám dvě - nejprve nouzové a pak systémové. Vezmeme je pěkně popořadě.“ „Jaké řešení máš?“ ptal se rychle. „To je správná otázka!“ odepsala jsem. „I s tím tykáním. Takže řešení první, nouzové. Objednala jsem sadu Unimo-buněk pro sestavení nouzové ubytovny. Sestaví nám je co nejdřív u nějaké linky hromadné dopravy, místo teprve hledám, a budete tam bydlet do té doby, než bude stát nová budova kolejí. Unimo-buňky pak věnuješ Charitě jako další nouzovou ubytovnu pro bezdomovce.“ „Chceš snad stavět nové koleje?“ „Už jednám se stavební firmou,“ odvětila jsem mu. „Stavěla už první budovu, je na ni spolehnutí, postaví ji v nejkratším možném termínu, ani nemusí moc měnit plány. Pak se tam jenom přesunete.“ „Ale kdo to zaplatí?“ „O to se nestarej,“ navrhla jsem mu. „Nebudeš po tom pátrat, stejně jako nebudeš pátrat po mně. Jednak je to marné a nebudeš to ani ulehčovat fízlům. V mém plánu máš důležitou úlohu. Budeš koleje správcovat, protože už víš, že jsem příliš hledaná osoba. Samozřejmě můžeš odmítnout - to bude záležitost tvého rozhodnutí. Když to ale přijmeš, budeš je správcovat pokud možno poctivě. Souhlasíš?“ „Souhlasím, pokud to bude dočasné,“ odpověděl. „Dělat správce koleje mohu jako studentskou brigádu, ale až dostuduji...“ „Až dostuduješ, můžeš to brát jako vedlejší mecenášskou činnost, nebo to předáš jako brigádu jinému studentovi,“ souhlasila jsem. „O peníze se starat nebudeš, ty budou můj problém. Budeš mít na starost jen provoz.“ „To beru!“ napsal rychle. „Pro jistotu tě musím varovat,“ pokračovala jsem. „Kdyby tě napadlo udělat podraz a koleje prodat, jako to udělal Jindřich, nebyli bychom už nikdy kamarádi!“ „Opravdu je Jindřich za mřížemi?“ „Ano - závidět mu nemusíš,“ ujistila jsem ho. „Dostal důvěru, zneužil ji, spoustu lidí uvedl do nebezpečí. Nebyl to jen váš vyhazov z Kolejí Katuška, nás ohrožoval na životě, zneškodnili jsme ho na poslední chvíli. Nedávno jsem byla v Čechách, ale když nás Jindřich prozradil, museli jsme uprchnout.“ „Ne že bych mu to přál - ale přeju mu to už kvůli těm, kdo nemohli dostudovat!“ „Možná ještě dostudují,“ doufala jsem. „Máme plno jiných záležitostí, než aby nás napadla taková zrada. Ale to víš... příště už se nám to nestane.“ „Škoda, že se nemůžeš vrátit do Čech! Rád bych ti osobně poděkoval.“ „Pošlu za tebou kamarádku,“ slíbila jsem mu. „Tu u vás nikdo nezná. Dohodneme se, kde se setkáte.“ „A teď zmizíš - nebo se ještě někdy uvidíme i my dva?“ „Doufám, že zase budu v Čechách doma.“ „To bych ti opravdu přál!“ „Já taky...“ Nebeský Drak nebyla velká loď, zato velice rychlá. Vznikla přestavbou vyřazené torpédovky odebráním výzbroje i části pancéřových přepážek, kde vznikl nákladový prostor. Uvezla méně nákladu než by pobrala obyčejná nákladní loď téže tonáže, ale její hlavní předností byla rychlost, kterou dostala do vínku již při stavbě. Vojenské lodě bývají robustnější a důkladnější než civilní. Za války chránily torpédovky konvoje nákladních lodí před ponorkami. Kroužily kolem pomalých nákladních lodí, ploužících se plnou rychlostí, a snažily se nepřátelské ponorky objevit a buď potopit, nebo aspoň donutit ponořit se. Ponořením ztratily ponorky kontakt s konvojem a mohly ho pak dohonit jen při plavbě na povrchu. Hlavní předností torpédovek byla proto rychlost, často i dvojnásobná oproti běžným nákladním lodím. Nebeský Drak stříhal vlny pětačtyřiceti uzly, ačkoliv pohonné turbíny pamatovaly druhou světovou válku a konvoje v Atlantiku. Zatímco nákladní lodě Liberty, stavěné tenkrát narychlo a bez důrazu na kvalitu, většinou již dávno dosloužily, válečné lodě měly pořád rezervy ve spolehlivosti, aby je nebylo nutné vyřazovat. Nebeský Drak se nemohl rychlostí měřit s letadly, ale letadla na něho nestačila co do laciného provozu a tonáže. Expresní náklady, kde by se letadlo nevyplatilo, byly proto jeho doménou. Podobně jako většina moderních nákladních lodí i Nebeský Drak vozil především zboží v kontejnerech. Trasu mezi Čínou a Somálskem urazil již několikrát od počátku Somálské krize. Místo osobních parníků vozil i první kolonisty. Nedostatek kajut nahradil desítkami obytných kontejnerů na palubě, pro tu cestu si vezl i odpovídající množství přídavných záchranných člunů, aby splnil podmínky, vyžadované pro osobní lodě. Také tentokrát měl na palubě připevněno několik obytných kontejnerů, přivážejících specialisty, vyžádané prozatímní vládou Somálska. Většina těchto specialistů doprovázela stroje pro těžbu ropy z hloubek, z jakých se zde dosud nikdy ropa netěžila. Jeden kontejner byl ale určen pro Továrnu, zastupovanou panem Kou-džu, takže k nám brzy dorazil těžký tahač s nákladem. Pár položek tam bylo určeno přímo pro mě a Marcela. Pan Kou-džu si nás na to zavolal, jakmile kontejner složili z tahače pod střechu a otevřeli. Nejdůležitější pro nás byla dvě miniaturní letadla, v lodních dokladech zapsaná jako Kaičen-piko. Menší typ už snad ani nebyl představitelný. Byly to jednomístné stroje, posádka za letu ležela a užitečný náklad nebyl větší než batoh. V nouzi by se na lůžko pilota vešli i dva lidé, ale byli by tam namačkaní jako sardinky - opravdu jen pro případ nouze. Letové vlastnosti ale byly výhodnější než u Kaičen-speciál. Deltaplán kaičen-piko se při přistávání spokojil s plochou polovičního fotbalového hřiště a mohl nouzově přistát i na vodu. Z vody by sice startovat nemohl, ale pokud nebyly břehy kolmé, dokázal by vyjet na břeh. Podvozek s elektricky poháněnými koly umožňoval jízdu i po písečné pláži a na krátké vzdálenosti mohl nahradit i auto. Hydraulika sklápěcího podvozku umožnila vztyčení trupu a svislý start téměř z každého dvorku. Letoun byl ale určen pouze pro nás Virtuály - řekla bych, že Vojtěch by je dokázal řídit i na dálku - neboť tam úplně chybělo ruční řízení. Nebylo na ně místo. Kabina pilota neměla okno, obrazovky ani přístroje, zato přes šintei měl pilot za letu rozhled jako pták i netopýr. „Tady jsou vaše nová letadla,“ oťukl mě a Marcela Vojtěch přes šintei. „Kdo zvládl kaičen-speciál, zvládne i kaičen-piko. Ve svislé poloze se dá kolem nich napnout stan a kdo neví, co je uvnitř, hodně by se divil, kdyby tam nahlédl. Neunesou skoro žádný náklad, ale dopraví vás na libovolné místo na světě.“ „Velice šikovná letadélka!“ komentovala jsem. „Ale proč jsme o nich do této chvíle nic nevěděli?“ „Protože jsem je vyvinul až teď,“ ujistil mě. „Jsou z první série a jsou pro tebe a Marcela k vyzkoušení. Samozřejmě jim budu dělat vzdušný servis - postarám se, aby je radary ani družice nezobrazovaly, budete v nich nenápadnější a na zemi nedostižnější. Ale to není všechno. Převezměte si tohle!“ Dvě podlouhlé bedny velikostí připomínaly rakve a po jejich otevření se ukázalo, že to není podobnost čistě náhodná. V každé ležela mrtvola. Přesněji řečeno vypadaly tak věrohodně, až několik přihlížejících Číňanů leknutím vykřiklo. Nebyly to ale mrtvoly lidí, jen dva noví roboti. Byli ze všech nejdrobnější, což u nich byla spíš přednost - malé postavy nebudou tak nápadné. Oba byli oblečení do běžných džínsů a flanelové košile, ale jeden byl očividně robotka - měla jemnější obličej a silikonová ňadra. „Pojmenujte si je, jak chcete,“ nabádal nás pan Kou-džu - tedy Vojtěch. „Marcel si vezme chlapce a Katka dívčinu. Miss Katty mi vrátíš - jednak je po tréninku trochu natlučená, ale především, novější modely mají citlivější autonomní software, lépe udržují stabilitu a mají pár dalších zlepšení. Třeba úplně samočinné mrkání, které ti na starším modelu tak chybělo.“ Ani nevím, jestli jsem to někdy řekla nahlas, ale Vojtěch mi občas musel číst myšlenky, jinak se to nedalo vysvětlit. Kupodivu mi to nevadilo - co bych před ním mohla tajit? „Jmenuješ se Lilly, Lilly Marlénková,“ řekla jsem robotce a vklouzla do jejího procesoru. Rozdvojila jsem se a teď jsem současně pozorovala, jak drobné dívčí tělo v rakvi ožilo. Otevřela jsem oči a posadila se - a vlastníma očima jsem viděla, jak se ta drobná dívenka posadila. Bylo to jako u miss Katty, jenže když jsem ji nechala postavit na nohy, držela rovnováhu skoro sama - prostě tolik nepadala. Marcel se ale musel robota nejprve naučit ovládat, zatímco já bych byla připravená okamžitě. „Asi se tak jako tak rozdělíte,“ pokrčil rameny Vojtěch v těle pana Kou-džu. „Beztak poletíte každý jinam.“ Pár mechaniků zatím montovalo první kaičen-piko. V kontejneru byla pro úsporu místa oddělena křídla, ale opětné sestavení bylo rychlé. Jeden Číňan přivezl dodávku s cisternou na korbě, aby natankoval palivo. Mezitím jsem otevřela podlouhlé víko kabiny a v těle robotky se uložila dovnitř. Sama zůstanu v Somálsku, Čechy si prohlédnu jen očima Lilly. Nu což, taky řešení... Kaičen-piko rozběhl motor. Měl jen jeden, zato s řiditelnou tryskou a s forsáží. Zabzučela hydraulika a podvozek, jednodušší než u speciálu, se vysunul, takže zvedl trup špicí nahoru. „Neboj se a naplno skoč!“ povzbudil mě Vojtěch. Neslyšel to nikdo, jen já skrz šintei. Ale pochopila jsem to. Nemělo smysl, abych se zdržovala přes robotku Lilly, která teď v kabině spíš stála než ležela. Převzala jsem řízení kaičenu přímo, jako to dělal Vojtěch. Bylo to bezprostřednější než kdybych byla uvnitř. Jen jsem se rozhlédla kolem - všichni mezitím ustoupili do uctivé vzdálenosti, ale bylo proč, motor šlehal plameny jako autogen. A pak jsem zapnula forsáž a vzletěla kolmo vzhůru. Kaičen-piko nepotřeboval startovací rakety, motor měl spolu s forsáží dost síly i na svislý start. Vzletěla jsem do výšky a zatímco jsem se stáčela na severo-severozápad, pozvolna jsem se pokládala do letové polohy a nabírala rychlost, až křídla převzala vztlak místo motoru. Čtyři kilometry byla necelá polovina cestovní výšky, šest set kilometrů za hodinu více než polovina maximální rychlosti, ale oboje se pořád ještě zvyšovalo. Letím domů - tentokrát bez vlastního těla. Jak nás tentokrát Čechy uvítají? Minule to zrovna vlídné nebylo, teď by to snad mělo být lepší. Uvidíme! Sotva nám letounek kaičen-piko s Lilly zmizel v dálce, vrátili jsme se do somálské reality. „Chceš pomoci s ovládáním robota?“ nabídla jsem se Marcelovi. „Ty snad pilotuješ támhle!“ ukázal mi za zmizelým letadlem. „Stihnu oboje,“ kasala jsem se. Pokusil se vstoupit do procesoru robota, ale ten sebou náhle prudce trhl, až lokty rozrazil přepravní rakev. „Nerozbij si ho!“ varovala jsem ho. „Radši mi ho půjč, dovedu ti ho do tělocvičny, ať padá na žíněnkách a ne na asfaltu nebo na tvrdém kamení!“ „No dobře - když to stihneš...!“ ustoupil mi a robot zmrtvěl. Rozčtvrtila jsem se. Každou čtvrtinou jsem řídila něco jiného: Marcelova robota, kaičen-piko, Lilly a sebe. Mezitím jsem stíhala několika vlákny se brouzdat po českém internetu. Když se dostanu na zajímavé místo, poznamenám si to pomocí pelenitové adresy a není problém se tam vrátit, ale když něco hledám pomocí internetových adres, je to mnohem pomalejší. Dovedla jsem zatím Marcelova robota do tělocvičny, kde jsem mu ho jemně složila na žíněnku. „Mě to učil Vojtěch, jenže ten má plno práce, takže jsem tvým trenérem!“ prohlásila jsem hlasem nesnášejícím odpor. Pak jsme asi půl hodiny trénovali ovládání robota. „Jak mu budeš říkat?“ zeptala jsem se ho. „To je jedno!“ opáčil. „To není jedno!“ kontrovala jsem. „Musíš si na to jméno zvyknout, aby tě nikdy nezaskočilo, když tě tak někdo nazve.“ „Co třeba François?“ napadlo ho. „To není dobré,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nesmíš mu dát jméno našeho společného přítele, to by se pletlo. Co takhle Mickey?“ „Mickey Mouse?“ opáčil. „Třeba,“ pokrčila jsem rameny. „Taky jsem pro svoji robotku vymyslela jméno, co mi něco připomínalo - Lilly Marlén, takže česky Lilly Marlénková.“ „To je ale německé jméno!“ „Aspoň se mi nebude plést, žádnou skutečnou Lilly naštěstí neznám.“ Seděli jsme vedle sebe na lavičce, zatímco Marcelův robot se snažil klusat kolem sálu. Když to po chvilce zvládl, chtěla jsem po Marcelovi, aby ho naučil kotrmelce. „Poslyš, nic ve zlém, ale - bude to někdy potřebovat?“ odmlouval mi. „Třeba ne,“ připustila jsem. „Ale orientaci určitě potřebovat bude.“ „Dovedla bys to ty sama?“ zaryl si do mě znenadání. Vyskočila jsem, rozběhla se a předvedla jsem mu na tatami normální kotrmelec. To bylo asi poslední, co jsem v tělocviku svedla, ale zas tak moc by mě podceňovat neměl. Pak jsem se vrátila a bez jediného slova si sedla tam co předtím. „Poslyš, Kateřino, jsi docela správný děvče!“ komentoval to zahanbeně. „Máš pravdu, co natrénuji tady, může se vždycky hodit.“ „Tak trénuj!“ navrhla jsem mu bezelstně. „Budu se muset co nejdřív vypravit do Francie!“ řekl. „Asi to zkusím nejprve s robotem, jako ty. Ale nechce se mi říkat mu Mickey, to už raději něco jiného. Vybrala sis německé jméno Lilly, co kdybych taky zůstal u němčiny? A místo myšáka Mickey bych mu říkal kocour Felix, bývala to také taková komická postavička.“ „Felix je tuším latinsky štěstí,“ komentovala jsem to. „To budeme potřebovat!“ přikývl. „Dobrá, Felixi, kotrmelce přes celé tatami!“ Robot se rozběhl a začal metat jeden kotrmelec za druhým. „Myslíš, že to zvládnu?“ podíval se na mě. „Trochu se toho děsím. Vím, že se dá pozornost dělit, ale taky jsem slyšel, že to ženy dokáží i bez urychlení a jiné takové podpory. Myslel jsem si, že dokáži pilotovat letadlo na dálku jen když mé vlastní tělo bude někde v naprostém klidu ležet. Ty si klidně pilotuješ někde nad Súdánem a tady zatím děláš kotrmelce.“ „Přeháníš, jsem teprve nad Etiopií,“ opravila jsem ho. „Nepřeháním,“ trval na svém. „Jen to tiše obdivuji.“ „Není co obdivovat,“ řekla jsem. „Nic se tam neděje. Klidně bych tam mohla tři minuty letět poslepu.“ Jako kdyby mě chtělo něco usvědčit ze lži, otřáslo letadlem několik divných nárazů. Rychle jsem zbystřila pozornost. Ve výšce před letadlem se rozprsklo několik jisker a objevilo se pár černých obláčků. Protiletadlové dělostřelectvo v Súdánu? Ačkoliv - možné by to bylo. Bohužel tu nebyl žádný radar, který by se dal oslepit, zřejmě stříleli podle optiky, to bylo ještě nebezpečnější. Prudce jsem zabočila o třicet stupňů vlevo. Vybuchující obláčky chvíli vyskakovaly ve směru mého původního pohybu, ale pak se opět objevily přede mnou. Naštěstí jsem si toho včas všimla a opět jsem nepatrně změnila směr letu - a pak už jsem kličkovala jako zajíc na honu. Zdálo se ale, že střelci nemají dobrou mušku. Nejspíš považovali kaičen za větší a přitom vzdálenější letadlo a podle toho také mířili. Mají nějaký starší typ flaku, tím mě nesundají, pomyslela jsem si ulehčeně. „Káťo!“ oslovil mě najednou Marcel. „Něco se děje?“ Pochopil, proč jsem se odmlčela? Snažila jsem se o nezúčastněný výraz obličeje a jen tak na půl úst jsem utrousila: „Súdánci si mě spletli s divokou kachnou a chtějí mě sestřelit.“ „A to říkáš tak klidně?“ vyskočil. „Klid, Marceli!“ zarazila jsem ho. „Jednak sedím tady vedle tebe, takže mi vůbec nic nehrozí, odnesla by to nanejvýš Lilly. A za druhé, ti čarostřelci míří úplně vedle!“ Ale úplně volno mi nebylo. Z prskavek vysoko nade mnou neustále do všech stran pršely kovové střepiny. Vletět některá do motoru, měla bych problém. Raději jsem pokračovala v kličkování i když palba zdola ustávala a vzdalovala jsem se těm střelcům rychlostí osmi set kilometrů za hodinu. Těch pár minut, co mě měli na mušce, bylo pěkně žhavých. Budeme asi muset volit delší trasu a vyhýbat se Súdánu. „Když si představím, že bychom tam teď letěli s kaičen-speciálem...“ napadlo ho. „Musíme vymyslet jinou trasu, Súdán necháme stranou,“ pokrčila jsem rameny. „Vybrali jsme si zkrátka nebezpečný způsob života,“ zasmál se trochu. „Beznosá paní nás zatím vynechala, ale sami se jí moc nevyhýbáme.“ „Ty sis to přece vybral hned na začátku!“ řekla jsem. „Pravda, zachtělo se mi dobrodružství,“ přiznal. „Na takovém výletě si člověk získá praxi rychleji než na našem venkově. Teď už bych byl mezi kolegy uznávaný.“ „Zato já jsem do toho spadla jako zrnko do mlýna,“ vzdychla jsem si. „Co kdybys mi o sobě něco řekla?“ nadhodil. „Docela mě to zajímá!“ „Prosím tě... co je zajímavého na holce, která sotva ukončila školu?“ ušklíbla jsem se. Piko s Lilly letělo klidně, nad Súdánem nebyl ani mráček, pan Dvořák se mnou jednal uctivě - tušil dobrou zakázku a nebyl daleko od pravdy. „Na holce, která u Mogadiša přelstila americkou hlídku, čímž jednomu francouzskému lékaři zachránila krk... a která v případě nouze dokáže nejen pilotovat letadlo v protiletecké palbě, ale také vyskočit a v blátě pod kola letadla rovnat rohož, aby vyjelo z pasti... a která letěla s několika kamikaze raketami...“ „No dobře, poklona sem, poklona tam. Mohla bych sloužit seznamem okamžiků, které by byly ke cti tomu francouzskému lékaři, který neváhal podat světu svědectví o nejhanebnější genocidě nejsilnější mocnosti světa... mimochodem, co ti dává sílu doufat, že se Virtuálové, kteří za dobu své existence s bídou přesáhli počtem tisícovku, se dokáží proti té největší síle světa postavit s jiným výsledkem, než by byla závěrečná veřejná poprava pro výstrahu ostatním?“ „To, že největší síla světa vypsala na jednu studentku odměnu jako na největšího teroristu, čímž dala světu najevo, že ji nedokáže dopadnout. Že ji od zkorumpované české policie nedokázala ani dopravit na Guantánamo - když už ji čeští policajti proti českým zákonům zatkli a vydali. A pak také to, že ačkoliv proti nim stojí ta největší síla světa, Virtuálové se rozrůstají.“ „Jenže Virtuálové nemají zbraně!“ namítla jsem. „Virtuálové chtějí porazit největší armádu světa pouze chytrostí, ačkoliv je proti nim více než milion nejpřednějších vědců, kteří pro tu největší sílu usilovně pracují.“ „Jenže Virtuálové by nemohli být chytřejší, kdyby nepochopili, že ve válce nemůže střílet jen jedna strana a druhá trpně snášet rány,“ pokračoval. „Ve chvíli, kdy pochopí, že to beze zbraní nepůjde a začnou vyvíjet vlastní zbraně - pak Bůh ochraňuj Ameriku!“ „Ve chvíli, kdy dojde na zbraně, změní se tento svět v peklo,“ vzdychla jsem si. „Anebo také ne,“ opáčil. „Virtuálové nemohou jít stejně hloupou cestou jako nejsilnější pitomci světa! Nezmasakrují kvůli jednomu diktátorovi tisíce nevinných lidí! Pokud Virtuálové začnou o zbraních přemýšlet, nemohou je napadnout jaderné bomby a nebudou vraždit lidi po tisících. Na těch pár voldemortů musí stačit zbraní tak málo, aby si toho svět ani nevšiml!“ „Jak se tak dívám, někdo tady začal přemýšlet!“ komentovala jsem to. „Jak se já dívám, vidím těch přemýšlejících víc,“ opáčil. „A nechtěl bych vynechat ani jednoho. Což to přednést Učiteli na případné konferenci všech Virtuálů?“ „Učitel bude proti!“ zavrtěla jsem hlavou. „Učitel bude proti zbraním, které by spolu s viníky zabily nevinné nebo způsobily smrt dítěte. Ale nebude proti zbraním, které zlikvidují jen ty, kdo vraždění lidí neustále plánují, kalkulují a připravují.“ „Tohle ne!“ vzepřela jsem se mu. „Takhle to Učiteli přednést nesmíme. Když už, tak to musíme pořádně promyslet sami. Možná s Vojtou.“ „Vidíš!“ usmál se. „Konečně tě napadl ten pravý spojenec!“ „Ano, protože to, co jsi právě řekl, by ho mohlo významně usměrnit. On je přece kdykoliv ochotný použít zbraně tak, aby to s vinnými odnesli i nevinní - ačkoliv o nevině se dá u vojáků vždycky úspěšně pochybovat.“ „Možná,“ přikývl. „Poslyš - mohu s tebou počítat jako se spojencem?“ „V tomhle určitě ano,“ přikývla jsem. „A budu teď hodně neskromný!“ pokračoval. „Mohu s tebou počítat ještě víc?“ „Spojenec je ti málo? Co bys chtěl víc?“ „Například manželku!“ V první chvíli jsem se na něho nevěřícně podívala. Pak mi nezbylo než zesmutnět. „Poslyš, napadlo tě někdy podívat se na mě trochu z dálky?“ vyčetla jsem mu. „Zrovna teď se tak na tebe dívám,“ ujišťoval mě. „Ano, jenže moc zblízka!“ řekla jsem. „Když si vezmeš větší odstup...“ „Jestli sis toho nevšimla, dívám se na tebe současně z půl metru i z deseti metrů,“ hodil očima po Felixovi, který se na nás oba díval z půlky tělocvičny. „Tak bys měl vidět, že jsem proti tobě... trochu moc široká...“ „A všimla sis už někdy, že mi to... jaksi... nevadí?“ „Všimla jsem si, že u spojence se na některé parametry moc nehledí,“ opáčila jsem. „Ale u manželky je to jiné... manželka by měla člověka taky trochu reprezentovat, což ode mě rozhodně čekat nemůžeš.“ „Ale já nechci nikoho reprezentovat!“ namítl. „Ani sebe! Nejsme přece manekýni, jsme normální lidi, nemyslíš?“ „Normální snad... jen trochu nad váhu...“ Varovala jsem ho dobře, ale pozdě. Protože Marcel se mi díval zblízka do očí příliš dlouho, než aby mě pravdivé upozornění na moje hroší rozměry zachránilo. „Hele, Katuško, teď už bez vytáček: chtěla bys mě?“ řekl a položil mi obě ruce na ramena. „Po pravdě řečeno, ještě mě to ani nenapadlo,“ cítila jsem, že rudnu. „A teď už tě to napadá?“ zeptal se a přitáhl si mě k sobě. „Takhle se u vás ve Francii balí děvčata?“ zkusila jsem to ještě zlehčit. „To není žádné balení!“ řekl najednou vážně. „To je nabídka k sňatku!“ V té chvíli jsem cítila, že mám u něho naposledy na vybranou. Buď ho odstrčím, nebo mi nezbude než na to víceméně přistoupit. To první jsem nedokázala.

18.7.2010 23:21:27