AUTOBUS

Změna koncepcí Sledovala jsem Lilly Marlénkovou, letící nad poklidným Egyptem, ale trochu se mi houpala půda pod nohama. Pořád jsme seděli na lavičce vedle sebe, ale teď už mě držel kolem ramenou a tiskl mě k sobě. Jenže já v tom měla parádní zmatek. Nevadí mu, jak vypadám! Zřejmě si mě pořád pamatuje jako hodnou vílu, ukrytou v jeho notebooku, která ho doprovázela na cestě ze somálského pekla. Přitom já poslední dobou ani nevím, kolik vážím, protože se na váhu neodvážím ani podívat, natož postavit. Kdybych o nějaké váze věděla, obcházela bych ji asi obloukem. Jenže on se teď opravdu na kila nekoukal. Díval se mi do očí. „Manželství z odlišných kultur bývají málokdy šťastná,“ připomněla jsem mu tiše. „Možná,“ přikývl. „Však bych ani nechtěl ženu z jiné kultury než od Virtuálů!“ „Můj a tvůj domov jsou skoro tisíc kilometrů od sebe daleko!“ „Což je odsud, jestli se nemýlím, úplně stejně. Jestli tam je jedno procento rozdíl, tak je to moc.“ „V životě jsem ve Francii nebyla jinak než prstem po mapě!“ „Nejvyšší čas, abych tě tam pozval.“ „O nás Češkách se říká, že jsme potvory!“ „Ty jsou v každém národě, někde víc, jinde méně. Pár jsem jich poznal i u nás, ale s těmi se srovnávat nemůžeš. Neznáme se tak dlouho, ale už teď si troufnu tvrdit, že mezi ně nepatříš.“ „To je těžké,“ vzdala jsem to. „Jak ti to mám ještě rozmluvit?“ „Nejlépe nijak!“ usmál se. „Stejně to máš marný. Ujišťuji tě, že jsem si za poslední dva týdny o tobě zjistil, co se dalo. Žádnou známost v Čechách nemáš, jako výmluvu to tedy použít nemůžeš.“ „Známost!“ vzdychla jsem si. „Pokud nepočítáš Vojtu...“ „Toho počítám jako tvého staršího bratra - takže ho vlastně jako svoji konkurenci nepočítám.“ „Spíš je to tak, že jsem děvče nepolíbené, protože si se mnou ještě nikdo nikdy nic nezačal,“ vysypala jsem na něho rychle. „To se snad vždycky považovalo za přednost, ne?“ „Jo, kdysi,“ přikývla jsem. „Dneska je to spíš handicap.“ „Jak pro koho,“ řekl. „Ale jestli jsi opravdu děvče nepolíbené, dovolím si požádat tě o svolení napravit to. A budu to považovat za nesmírnou čest!“ Francouz! To jsem mohla čekat! Galantní - ale neodbytný. Ale přece jen... vlastně - on byl skutečně první, kdo o mě měl zájem. Spolužačky chodily s kluky už na střední škole, zatímco já jsem se držela hesla: nejprve dostudovat. Nehledě na to, že o mě kluci zájem neměli, všude bylo víc atraktivnějších. „Pokud to myslíš opravdu vážně, pak to svolení máš,“ řekla jsem trochu tišeji. Pořád jsme seděli vedle sebe, ale pootočil si mě, aby mě mohl obejmout, přitáhl si mě ještě víc - a pak jsem jen zavřela oči... A bylo to! První pusa od kluka, který to myslí natolik vážně, že to rovnou spojil s nabídkou sňatku! Nejenže se mi to ještě nestalo, dokonce jsem o něčem takovém ani neslyšela! Ale Marcel byl opravdu fajn kluk, žádné třeštidlo a neměla jsem důvod podezírat ho, že by to vážně nemyslel. Odmítnout ho by byla do nebe volající pitomost. Nepřemýšlela jsem, co nás ještě čeká, prostě jsem ho také objala a... Najednou jako kdyby mi v hlavě něco varovně zablikalo. „Počkej, Marceli...!“ přestala jsem ho k sobě tisknout. „Je to strašně krásné, ale... jsem ve vývrtce, ztratila jsem dva tisíce metrů výšky, ještě chvíli a roztřískala bych Lilly o skály!“ Povolil a trochu se ode mě odtáhl, ale bylo vidět, že se usmívá, takže to pochopil. „Máš pravdu,“ řekl. „Nejde všechno najednou, sem může každou chvíli vrazit parta sportu chtivých Číňanů. Ale ta první pusa už se počítá! Víš co? Mám kacířský nápad. Ty bydlíš s rodiči, ale já mám šikovnou místnůstku jen pro sebe. Přijdeš za mnou večer?“ „To abych do té doby stihla doletět do Čech, zaparkovala kaičen-piko a někam na noc odstavila Lilly, protože mám takové tušení, že všechno najednou nezvládnu!“ „Tak nějak!“ souhlasil. „Dokážeš to?“ „V Čechách jistě,“ přikývla jsem. „Tady... ještě nevím. Ale asi ano.“ „Uvidíš, že neprohloupíš!“ ujišťoval mě. „To snad není hra kdo s koho, se mnou prostě nemůžeš prohrát!“ „Uvidíme oba!“ To byl tedy den! Samozřejmě jsem stihla tak-tak doletět do Čech. František bydlel s rodiči na venkově, označil mi vhodnou přistávací dráhu a pak mi ještě pomohl ukrýt kaičen-piko do stodoly. Byl už večer, takže jsem přijala i jeho nabídku k přespání. Mělo to ale háček. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na mě - tedy spíš na Lilly - dívá. „Musím tě na něco vážného upozornit,“ řekla jsem mu prostřednictvím Lilly ještě na zápraží před domem. „Jsem sice kamarádka Kateřiny, ale když máš vědět všechno, řeknu ti i to, co se nikdo jiný nedozví. Poslyš, Františku, pověz mi - ale upřímně - líbím se ti?“ „Docela ano,“ přikývl trochu zaraženě. „Jsi taková... taková zvláštní...“ „Nedělej si, prosím tě, přehnané iluze,“ přerušila jsem ho rychle. „Nejsem člověk, ale robotka. Nemusíš mi nabízet ani spacák, natož postel. Postačí mi jakékoliv odkládací místo. Na noc se totiž vypnu.“ „Proboha!“ vytřeštil na mě oči - tedy spíš na Lilly. „Říkám ti to raději hned a na rovinu,“ pokračovala jsem beze slitování. „Nejsem žena ani dívka. Na sex nejsem vůbec vybavená. Mohl bys mi udělat radost elektrickou zásuvkou, abych si mohla dobít baterie, ale není to nutné, tři dny to vydržím.“ „Robotka!“ opakoval užasle, jako kdyby tomu pořád nemohl uvěřit. „Ale říkej mi Lilly Marlénková, prosím!“ přešla jsem do prosebného tónu. „Jsem sice robotka, ale mám jméno a kamarádit se s tebou mohu stejně jako Kateřina.“ Trochu se vzpamatoval a vedl mě dál do předsíně domku. „Lilly!“ vrtěl nechápavě hlavou. „Vypadáš tak... tak lidsky!“ „Jo, vypadám,“ vzdychla jsem si. „Zastupuji tady Kateřinu, protože ta sem nesmí, ale je to moje paní, abys tomu správně rozuměl. Cokoliv tady dělám, jako kdyby ona sama dělala, ale dělám jen to, co po mně moje paní chce. Rozumíš mi?“ „Vlastní osobnost... ti nedali?“ „Na osobnost nemám inteligenci,“ přiznala jsem. „Jsem jen robotka pro všechno, co se nedá udělat na dálku.“ „Ale umíš přece létat, vypadáš jako...“ „Létat neumím a jako člověk jenom vypadám,“ přerušila jsem ho. „To letadlo má stejnou inteligenci jako já. Jen jsem se v něm vezla.“ Vešli jsme do velké sednice. Jeho rodiče tu nebyli - tím lépe. Nabídl mi židli, takovou starodávnou, vyřezávanou, a sedl si vedle přes roh těžkého dubového stolu. Jako kdybych byla pořád ještě člověk. „Dobře, ale co tady chceš dělat?“ zeptal se mě - vlastně Lilly. „Teď je večer, takže nic. Ráno tě požádám o doprovod k jedné stavební firmě, kde spolu podepíšeme smlouvu. Zaplatit se dá na dálku a to už zařídí Kateřina.“ „Nač tam potom potřebuješ mě?“ „Ty to spolu se mnou podepíšeš, necháš jim svůj podpisový vzor a pak převezmeš ode mě správcování Unimo-buněk. Až budou koleje stát, zařídíš všechno ostatní.“ „Ale co potom budeš dělat ty?“ „Budu mít v Čechách práce nad hlavu,“ usmála se Lilly. „Nejsem člověk, ale jako člověk vypadám a lidé mě tak budou brát. Neboj se, každý se nedozví to co ty. Až splním všechny úkoly, měla bych se vrátit ke své paní, ale zatím nevím, kdy to bude. Může se také stát, že se pro mě časem ještě něco najde.“ „Odletíš pak zase tím letadlem?“ „Nejspíš,“ přikývla. „Moje letadlo by ti na nic nebylo, není stavěné na lidské piloty a nemá ani lidské řízení. Cestovat by se ti v něm nelíbilo, cítil by ses v něm jako v rakvi nebo v kufru. Mně to nevadí, jsem přece robotka. Ale mohu ti nabídnout své kamarádství. Není to moc, ale není to ani málo. Chceš?“ „Kamarádit se s robotkou?“ otřásl se. „Kamarádit se s Lilly!“ opravila jsem ho jemně. „Navenek se můžeme tvářit, že jsem děvče tvého kamaráda. A kamarádům se děvčata nepřebírají.“ „No... jak kdy a jak kdo!“ vzdychl si. „Budeš tedy k tomu kamarádovi opravdu hodně čestný,“ navrhla jsem mu. „To každý ocení. Budeš to mít ale snadnější, když budeš vědět, na čem opravdu jsi. Mezi námi, nenabízím ti přátelství své, ale Kateřiny. Jako kdyby v mém těle vězela ona. Nesmíš ovšem ani na chvíli zapomenout, že jsem jen robotka. Říkám ti to pro jistotu hned, abych tě nezklamala.“ „Ale přece ti tu postel nabídnu,“ rozhodl se. „Když je to tak, jak říkáš, nebudeš mě aspoň podezírat, že za tím něco myslím. Poblíž budeš mít i tu zásuvku, ale když už se tváříš jako člověk, měla bys taky spát jako člověk. Nabídl bych ti i večeři, ale nevím...“ „Děkuji,“ řekla Lilly. „Jíst nepotřebuji. Nemusím to odmítat, ale jím jen z důvodu kamufláže. Mám pak s tím jen komplikace. Mám sice cosi jako žaludek, ale dál už nic - v břiše mám především akumulátory.“ Zavedl mě - vlastně ji - do komůrky, kde nebylo nic kromě pohovky, nočního stolku s lampičkou a jedné židle. „Kdy budeme ráno vstávat?“ zeptal se mě. „Podle tebe,“ ujistila jsem ho. „Já se přizpůsobím.“ „Tak zatím - dobrou noc!“ popřál mi. „Dobrou noc, Františku!“ Robotka Lilly Marlénková se na noc nesvléká. Nepotřebuje spacák ani peřinu. Jen zhasne lampu, lehne si na pohovku - a vypne se. Dobrou noc, Františku! Ano, robotka to má jednodušší. Zato já... Samozřejmě se nesluší, aby slušná dívka v noci navštěvovala pokojík cizího kluka. (Ale dělá se to. A když už jsem to slíbila...) Samozřejmě se v takovém případě neočekává, že by si tam ti dva četli básně. (Ale co, vystudovaná už jsem...) Samozřejmě se to musí zařídit tak, aby o tom rodiče nevěděli. (Ale to je úplná maličkost, už dávno mě nehlídají.) Samozřejmě se to snadno řekne, ale ve skutečnosti to tak jednoduché asi nebude... Ale co, Marcel je starší a je to doktor, jistě si se mnou bude vědět rady. Teoreticky to mám zmáknuté, ale ráno jsem byla ještě děvče nepolíbené, to je pak těžké. Marcel je galantní Francouz, nebude mi nic vyčítat, řekl přece, že moji naivitu považuje za přednost, ale spousta mých známých kluků by se jistě nezdržela pošklebků. Studentka - a děvče nepolíbené? Ta ostuda! Nebo že bych si to přece jen rozmyslela? Ale ne. Nejsem snad čtrnáctka, abych měla povinnost váhat. Když mi maminka dávala první opatrné sexuální školení, zdůrazňovala mi, abych si vždycky snažila představit kluka jako váženého otce mých dětí. A kdybych to nedokázala, nebo kdyby mi vyšlo, že je to hejsek bez zodpovědnosti, ať okamžitě zařadím zpátečku. Jenže Marcel není hejsek a když na to přijde, představa starostlivého otce by mu docela seděla. Tak proč ještě váhám? Zaťukala jsem na jeho dveře. Otevřel je hned, jeho pokojík byl opravdu malý. Část zabíral kuchyňský kout, stůl a dvě židle, o kus dál ležela japonská rohož, zastlaná přikrývkami. Přehlédnout se to dalo jedním mrknutím. Na stolku stála tlustá svíčka, dvě japonské misky s evropskými lžícemi, dva poháry a láhev červeného vína. Tak si romantický Francouz představuje romantickou večeři ve dvou? Musím mu ale přiznat, náladu to vytvářelo. „Posaď se,“ vybídl mě. „Dlouho jsem přemýšlel, co ti nabídnu, jenže česká jídla neumím a vlastně ani nevím, co ráda jíš. Takže jsem vymyslel obyčejný zeleninový salát a doufám, že mi ho nevyklopíš na hlavu.“ „Nevyklopím,“ řekla jsem. Cítila jsem se docela uvolněně. Marcel zapálil svíčku, pak zhasl světlo a pomalu, obřadně jsme spořádali zeleninový salát - ani jsem nevnímala, co jím, to bylo vedlejší - ale jistě to bylo vynikající. Pak opatrně naplnil poháry, abychom si přiťukli, ale na to jsme se oba postavili, aby to bylo slavnostnější. „Myslím, že bych měl hned zítra zajít za tvými rodiči,“ řekl tiše. „Dělá se to snad, že nápadník požádá rodiče, aby mu dali svoji jedinou dceru, ne?“ „Dělá se to, ale už málokdy,“ přisvědčila jsem. „Tyhle staré zvyky jsou dnes u nás na ústupu. Škoda, některé byly docela dobré.“ „Ale některé byly příliš přísné,“ usmál se. „Kdybychom na nich trvali, nesměla bys tu se mnou být. A to by byla škoda, protože je nám teď spolu dobře. Nebo ne?“ „Je,“ souhlasila jsem. „Dneska je všechno tak nějak uspěchanější.“ Odložili jsme prázdné poháry a Marcel mě objal. Ke dnešní první puse jsem dostala druhou, pak třetí - a pak už jsem je nepočítala. Vjela jsem mu prsty do vlasů, na oplátku mě celou rozcuchal, smáli jsme se tomu oba. „Vždycky jsem si jako budoucí ženu představoval Francouzku,“ řekl se smíchem, když mi opatrně rozepínal halenku. „Vsadím se, že sis na mém místě taky představovala nějakého Čecha!“ „Jistě!“ přikývla jsem. „Za normálních okolností by to tak bylo!“ „Ale nelituji!“ dodal rychle a přitiskl mi dlaň na nahé ňadro. „Já taky ne,“ přidala jsem se a přitiskla se k němu. „Opravdu jsi byla dodnes děvče nepolíbené?“ zeptal se ještě ze žertu. „Opravdu,“ přikývla jsem. „Nevěříš mi?“ „Věřím. Já jen... že v tom případě musíme opatrněji...“ řekl tiše, skoro to zašeptal. „Jo, to máš pravdu,“ odpověděla jsem mu rovněž šeptem a vážněji. „Je to trochu handicap, ledacos jsem ještě v životě nestihla.“ „Prosím tě!“ umlčel mě další pusou. „Možná se to už tak nenosí, ale pořád jsou na světě takoví, kdo dokáží ocenit, když jsou u dívky první! Ale spíš by mě dneska zajímalo, jestli budou naše děti mluvit dříve francouzsky nebo česky.“ „Pokud jako první nezvládnou metajazyk!“ zasmála jsem se, netušíc, jak strašlivé proroctví říkám... jak už to u těch nechtěných proroctví bývá... Věděla jsem, že si se mnou poradí. A doufala jsem, že mě bude brát takovou, jaká jsem. Ale netušila jsem, jak citlivě to dokáže... Marcel byl zkrátka moje výhra... Lilly s Františkem vyjednali zakázku u stavební firmy Dvořák a převzali menší komplex Unimo-buněk jako dočasnou náhradu kolejí. František to chtěl oznámit na Fóru kolejí Katuška, ale k jeho údivu to tam už bylo a hlásili se první zájemci. „To tam dala Kateřina,“ řekla Lilly. „To si tedy pospíšila!“ „Asi se rozejdeme,“ řekla Lilly. „Nastěhuješ se tam jako první, budeš přijímat kolegy a ubytovávat je. Já mám teď další úkol.“ „Neřekneš mi, jaký?“ zeptal se jí. „Řeknu, když to budeš chtít vědět,“ odvětila. „Ale byla bych raději, kdyby ses mě na to ani neptal. Někdy je lepší nic nevědět. Kateřina musela uprchnout z Čech právě proto, že toho věděla příliš mnoho.“ „Dobře, nechci znát podrobnosti,“ ustoupil. „Ale aspoň rámcově...“ „Víš, kdo koupil Koleje Katuška?“ „To ví přece každý!“ odvětil. „Firma IBM, ale to snad není rozhodující, kdyby to nekoupila IBM, koupil by to někdo jiný. Nebo v tom něco vidíš?“ „Divné je, že zrovna IBM,“ řekla Lilly. „Vím o té firmě něco strašně nepříjemného, raději to nechtěj ani vědět!“ „Nejspíš korupci, ale tu tady provozuje kdekdo,“ hádal. „Korupce není to nejhorší. Možná je v tom také. Ale jedná se o vraždu. Mám za úkol podívat se po tom.“ „V tom ti ale nepomohu,“ zarazil se a zvážněl. „To je tak nějak... nad mojí úrovní znalostí.“ „Pomohl jsi mi už dost,“ usmála se na něho. „Zajistil jsi mi v Čechách pevný bod, od kterého se dá začínat.“ „Spíš by mě zajímalo, jak jsi dokázala, že tě našli v matrice obyvatel, aby ti mohli vystavit občanku. Jak může mít robotka záznam v matrice lidí?“ „To jsem nezajišťovala já,“ přiznala. „Ani Kateřina. Na to je odborníkem Vojtěch. Možná tě s ním jednou seznámím. Ale ty jsi mi umožnil přihlásit se u svých rodičů, díky tomu mám legální bydliště, konto a spoustu dalších maličkostí...“ „Zíral jsem,“ přiznal. „Založila sis u jedné banky konto a než jsme došli do druhé banky, byly tam desítky milionů... kdybys je nevěnovala na nové koleje, řekl bych, že to jsou špinavé peníze a že je tady pereš!“ „Jsou to špinavé peníze a peru je tady,“ přikývla Lilly s klidem. „Jde už jen o to, jak!“ František na to přiznání reagoval trochu zaraženě. „Odkud ty peníze vlastně máš?“ zeptal se nejistě. „Já jen... aby nebyly nebezpečné. Pro koho vlastně děláš?“ „Pro svoji paní!“ odvětila Lilly jakoby nic. „Špinavé peníze to jsou, to nezapírám, nebyly řádně vydělané, ale úplně nezákonné nejsou. Jsou získané hraním na burze, podle zákonů je to v pořádku. Špinavé jsou, protože na burze čisté peníze nenajdeš, zůstanou takové i po několikerém vyprání, jenže podle mé paní hodně záleží na tom, čemu mají sloužit. Když poslouží charitě, nebo třeba kolejím pro chudé studenty, je to v pořádku a člověk si nad nimi nemusí uplivovat.“ „To ne, tak jsem to nemyslel,“ obracel rychle. „Já jen, aby to nebylo pro nějakou mafii, která by ti pak mohla dělat potíže!“ „Není to pro žádnou mafii, ale proti bankovní mafii,“ usmála se Lilly. „Bezpečné to není, bankovní mafie mají dlouhé prsty a neštítí se žádných prostředků, ale tady nemají naději. Jakmile budou peníze investované, už se jich nezmocní.“ „Ale mohli by jít po tobě!“ „A co by tím získali?“ usmála se. „Robotku, která se vypne a už s ní nikdo nehne? Pár kilo kvalitní oceli, potažené silikonem? Čtyři sta osmdesát osm elektrických mikrosvalů?“ „Byla by tě škoda!“ „Vyčíslitelná na pět tisíc dolarů, kdybys to chtěl počítat v celosvětové měně. To je méně než kolik stojí obyčejný automobil.“ „Máš přece inteligenci!“ nesouhlasil. „Jen propůjčenou, Františku, jen propůjčenou! Důležité je, že mi nic zlého udělat nemohou. Mohou mě dopadnout, ale nemohou mě mučit, když mě nic nebolí a když se vypnu, leží na mém místě jen hromada hardwaru. Proto dělám tyhle věci místo své paní.“ „Ale stejně... možná je dobře, že neriskuje nikdo živý. Tebe by asi nic nebolelo, ale i tak je smutné, že je něco takového vůbec možné!“ „To máš pravdu,“ připustila. „Je smutné, že je něco takového možné. Chyba není na naší straně, ale na straně mafiánského systému. Ale jestli tě to potěší, něco proti němu děláme. Slyšel jsi už o skupině hackerů, nazvané Freedom for World, neboli Svobodu světu?“ „Ti jsou snad jenom v Americe?“ „Snažíme se, aby to tak vypadalo, ale jsme to my,“ řekla vážně. „Nemá smysl mít jediné centrum, proti kterému by se dalo zasáhnout, proto budíme dojem, že jsme v Americe. Tam totiž nejsme a tím jsme pro naše protivníky ještě těžší oříšek.“ „A - nemohl bych se k vám přidat?“ vyhrkl rychle. „Myslím to vážně!“ „Není to snadné,“ řekla Lilly. „Přidáš se k nám už tím, že nám pomůžeš s kolejemi. Ale mezi sebe tě jen tak nepustíme, odměna za naše dopadení je příliš lákavá.“ „Myslíš, že bych té odměně mohl podlehnout?“ řekl uraženě. „Tvůj předchůdce podlehl,“ upozornila jsem ho jemně. „Nejsem jako on!“ tvrdil rychle a důrazně. „Dokaž, že nám chceš pomoci, pak uvidíme. Nejsme uzavřená sekta, ale musíme být opatrní. Když se osvědčíš, dozvíš se víc.“ „Už to je dobrá zpráva!“ oddychl si. „Dobrá, jsem váš člověk.“ „Vedeme to v patrnosti,“ řekla Lilly. Marcel navázal chat s Učitelem v Koujou a přednesl mu, co jsme spolu vymysleli. Učitel, pan Šoiči Nakamoto, samozřejmě zvážněl. „Dobře, že jste to nerozvířili úplně,“ řekl. „Váš návrh předpokládá velké změny Kodexu, to opravdu není jen tak!“ „Proto s tím jdeme nejprve za vámi,“ řekl Marcel. „Ale protože si myslíme, že už je nejvyšší čas o tom přemýšlet, nechceme to dál odkládat.“ „Věděl jsem, že se do tohoto bodu jednou dostaneme, ale ne tak brzy,“ řekl Učitel. „Podle původního záměru jsme měli nejprve získat celosvětový vliv, zatím tam máme jen pár ohnisek. To je trochu málo.“ „Řekneme to aspoň Vojtěchovi,“ navrhl Marcel. „Vy jste to promýšleli bez něho?“ podivil se Učitel. „Myslel jsem si, že je to jeho dílo. Ale jak ho znám, přidá se na vaši stranu. Pravda, Vojtěch dnes představuje velikou sílu, ale ani on není všemocný.“ „Testujeme právě jeho roboty,“ řekl Marcel. „Zdá se, že budou velkou pomocí. Je nás málo a roboti nás mohou přinejmenším zdvojnásobit.“ „Slíbil mi, že žádné roboty stavět nebude,“ zachmuřil se Učitel. „Slíbil, že nebude stavět robovojáky,“ opravil ho Marcel. „Což dodržel, jeho roboti nejsou žádní zabijáci. Podobají se lidem tak, že mohou jednat místo nás a zastoupí nás i tam, kam sami nemůžeme, protože by nás každý poznal. Uděláme tedy tu konferenci?“ „Počkejte s tím,“ požádal ho vážně Učitel. „Řeknu to Radě Starších, svým nejstarším spolupracovníkům a projednáme to nejprve spolu. Ponechte nám na to čas - stačí tři dny. Víte, starší člověk už nebývá tak pohotový, musíme si to promýšlet v klidu.“ „To myslíte na sebe?“ zasmál se Marcel. „U vás bych to tak nebral.“ „Nejen na sebe, ale i na sebe,“ opáčil Učitel trochu hádankovitě. Pak zrušil chat. „Dnes poletím do Francie,“ oznámil mi Marcel. „Tedy - já ne, ale Felix. Musím se tam porozhlédnout, nakolik nás Jindřich rozhodil.“ „Takže máme deset hodin času, než tam doletí,“ řekla jsem spokojeně. „Dala bych si zatím jednu menší konferenci - my dva a Vojta.“ „Jsem pro,“ řekl Marcel a rozevřel na stole notebook... Vojtěch se na obrazovce objevil, jakmile jsem o něho ťukla myšlenkou. Zřejmě byl na mě pořád zavěšený, stejně jako svého času (a nejspíš i dnes) na atomové nálože, co jich je kde ve světě naseto. „Budu hádat!“ usmál se jeho obraz - pokud to tedy byla opravdu jeho tvář. „Chcete se bavit o robotech?“ „Souvisí to s nimi, ale nejen o robotech,“ řekl Marcel. „Dobrá, takže to bude složitější - jsem pro každou špatnost,“ usmál se. Marcel mu během setiny vteřiny přednesl vizi dalšího postupu proti voldemortům, spočívající v myšlence, že ve válce nemůže střílet jen jedna strana, protože ta druhá by byla nutně odsouzena k prohře. Byla to ostatně už dříve Vojtěchova myšlenka. „Otevřenou válku bychom ale rychle prohráli,“ řekl Vojtěch. „To víme,“ odvětil Marcel. „Otevřená válka je v dnešní době nesmysl. Nejenže nic neřeší, ale přináší zbytečnou smrt milionům lidí. Vymysleli jsme úplně jiný typ války, bez milionů mrtvých.“ „Tuším, oč vám jde,“ přikývl Vojtěch. „Ale povídejte!“ „Dejme tomu, že někde vládne tyran, který si zasluhuje šibenici,“ začal rozvádět Marcel. „Jako příklad si vezměme Saddáma Husseina. Většina lidí se shodne na názoru, že jeho svržení byl záslužný čin. Ano, ale... nadělat kvůli tomu pět milionů vdov a sirotků je zločin tisíckrát obludnější. Takže jeho svržení, jak to provedli Američané, nejenže není záslužný čin, ale je to větší zločin, než kdyby ho nechali být.“ „Uvažujete zatím dobře,“ souhlasil Vojtěch. „Když pomineme, že šlo na prvním místě o iráckou ropu a Saddám byl jen zástěrka, souhlasím s vámi.“ „Přitom by ke svržení takového tyrana stačila jedna správně umístěná snajperská kulka,“ pokračoval Marcel. „Američané mají tisíce čarostřelců, kteří to dokáží levou rukou - bohužel jen v Hollywoodu. Ve skutečnosti ale nemají nic lepšího než kazetové bomby, munici s ochuzeným uranem a sekačky kopretin - jedna bomba, jedno vyvražděné město. I kdyby byl cíl záslužný, vybrali si cestu zločinu. Pak se k tomu přidá lež o nějakých zbraních hromadného ničení - aby svět neprotestoval, že je na smrt jednoho darebáka soustředěno tolik prostředků - a jedna z nejšpinavějších válek byla na světě. Jak grázlové říkají, účel světí prostředky.“ „S tím se dá souhlasit,“ přikývl Vojtěch. „A váš nápad?“ „Zásadně likvidovat pouze viníky,“ řekl Marcel. „Výběrově, adresně a tak, aby se nic nestalo nevinným ani v jejich blízkosti.“ „To může být neřešitelný problém,“ podotkl Vojtěch. „I největší darebáci mívají děti, kterým neublížíte fyzicky, ale psychicky. Většina darebáků má matku, která za jeho zločiny nemůže a které také ublížíte. Tomu se zkrátka nevyhnete.“ „Dobře, ale co je to proti válce v pojetí Američanů?“ „Zlomek, který by se dal zanedbat, kdyby neexistovala jiná možnost,“ řekl Vojtěch trochu zamyšleně. „Ty snad o takové možnosti víš?“ „Něco bych věděl,“ řekl. „Už jsem o tom uvažoval. Jak si představujete adresnou likvidaci darebáků vy?“ „Například jako miniaturní střelnou zbraň, nesenou dálkově řízenou vážkou,“ řekl Marcel. „Jistě je proveditelné dostat ji na dosah a spustit.“ „Pak mám dvě lepší zbraně,“ řekl Vojtěch. „Fyzickou a psychickou.“ Čímž nás trochu zaskočil. Plánovali jsme to samozřejmě podrobněji, ale naše východisko bylo právě v takové zbrani. „To nám ale budeš muset vysvětlit,“ požádala jsem ho. „Vysvětlím,“ slíbil. „Nejprve psychickou. Už vás někdy napadlo, proč je některá hudba veselá a jiná smutná?“ „Buď je to rytmem nebo melodií,“ plácla jsem, ale jistá jsem si nebyla. „Rytmus má malý vliv. Je to melodií, ale proč?“ pokračoval. „Třeba protože je to v mollové stupnici,“ napadlo mě. „Ano, ale proč je mollová tónina smutná? Vždyť obsahuje stejné tóny jako veselá!“ Zaskočení pokračovalo. Nevěděli jsme to. „Jednotlivé tóny samy o sobě smutné ani veselé nejsou,“ pokračoval. „Tytéž tóny, použité v durové stupnici, mohou být i veselé.“ „Asi záleží na jejich kombinaci,“ napadlo mě. „Ano,“ souhlasil. „Kombinací tónů stvoříte ledacos. Velebný chorál, taškařici nebo smuteční hudbu na pohřby. Velkolepost některých skladeb je v tom, že jejich autoři vystihli rezonanční působení na člověka.“ „Myslíš, že je to věcí rezonance?“ zapochyboval Marcel. „Řekl bych to,“ trval na svém Vojtěch. „Rezonance je obecně nesmírně silný jev. Poměrně malá skupinka vojáků dokáže synchronizovaným krokem rozhoupat most, až se zřítí. Proto mají vojáci všude ve světě zakázáno po mostech pochodovat - ale kdyby jen tušili, co se dá rezonancí dosáhnout... Strefíte-li se do rezonance jakékoliv stavby, nejen mostů, zřítí se. Podobně je to s psychickou rezonancí. Některé skladby, hrané trochu nahlas, vnímavé lidi rozpláčí.“ „Jenže my nepotřebujeme grázly pomocí nějaké psychické rezonance rozplakat,“ řekl Marcel. „To nestačí. Nejkrutější mafiáni bývají navenek pobožní, ale jakmile vyjdou z kostela, jsou z beránků zase vlci.“ „Nepotřebujeme je rozplakat, ale zabít,“ souhlasil Vojtěch. „Potíž je, že žádný člověk kromě mě není schopen zjistit smrtící rezonanci člověka.“ „Už jsi to snad zkoušel?“ zeptala jsem se ho napjatě a s obavami. „Zkoušel,“ přiznal se. „Největší potíž je, že se ty pokusy nedají dělat na pokusných myších a výsledkem je smrt, která se nedá zvrátit. Narazil jsem na to při studiu problémů drog. Pozoroval jsem, kudy se šíří, kdo je prodává a tak... velice často se prodávají na diskotékách a podobných hudebních produkcích. A právě tam se nejčastěji kombinují s psychorezonancí. Kdo si pak s drogami začne, nedokáže už přestat.“ „Snad jsi nakonec nevyvraždil nějakou diskotéku!“ vyskočila jsem. „Ne, tam jsem se nad tím jen zamyslel,“ ujistil mě. „Další pokusy jsem dělal opatrněji. Pravda, na diskotékách se dnes spousta lidí zdroguje, ale jiní se tam chodí jen odreagovat. Někteří pochopili, že hudba účinky drog zvýší, ale k tomu nemusí chodit na diskotéku, zejména když nemají zájem sbalit tam někoho stejně zdrogovaného... Pohodlnější je pustit si pěkné techno doma a píchnout si k němu heroin...“ „S takovými jsi to zkoušel?“ mračila jsem se. „Ano, na takových jsem to zkoušel a vyzkoušel,“ odvětil tvrdě. „Zkusil jsem toho za poslední půlrok víc. Umím přimíchat do hudby rezonanci, vyvolávající srdeční kolaps. Nebo jinou, která způsobí, že postižený zvrací. Umím to vyvolat i bez hudby, myslím bez slyšitelné hudby, ultrazvukem nebo naopak infrazvukem. Není nic slyšet, ale účinkuje to. Potřebuji jen kvalitní reproduktory, schopné přenést i neslyšitelná zvuková pásma, ale to většina hi-fi techniky splňuje.“ „To je ale strašně zákeřná zbraň!“ řekla jsem s odporem. „Jak se to vezme,“ řekl. „Všechny zbraně přinášející lidem smrt jsou zákeřné, když se použijí. Jaký je rozdíl mezi akustickou a střelnou zbraní? Možná jen ten, že postřelený člověk se víc trápí, než zemře.“ „Ale Snad jsi nezabíjel lidi... jen tak...?“ „Své pokusné králíky, pokud je tak mohu nazvat, jsem pečlivě vybíral,“ tvrdil beze stopy po slitování. „Všichni přepadávali lidi pro peníze a drogy. Výhodou špiclovacího státu, jakým jsou dneska Spojené státy, je množství kamer na ulicích. Při tak velkém počtu neplní funkci prevence zločinnosti, ačkoliv jim to jejich příznivci přisuzují, protože už není, kdo by tolik kamer uhlídal, ale velice se hodí ke špiclování konkrétních osob. Kdykoliv jsem se zaměřil na uživatele heroinu, byl jsem brzy svědkem loupežného přepadení. Tihle lidé už často nemají jinou možnost, jak získat peníze. Pro klid svědomí jsem kandidáty na své pokusy nechal spáchat taková přepadení dvě, někdy i tři. Často stihli těch darebáctví i víc, než jsem měl možnost proti nim něco podniknout.“ „Ale přece jen - dělat pokusy na lidech je ohavné!“ namítla jsem. „Dělat pokusy na lidech je strašné, souhlasím. Ale všechno se nedá odzkoušet jen na pokusných myších. Lékaři dnes a denně dělají pokusy na nemocných, aby je zachránili anebo aby zjistili, co by mohlo pomoci jiným. Vypadá to cynicky, dělat pokusy na lidech, zejména když jde o zabíjení. Proto jsem to testoval na nejhorší spodině lidstva. Litovat ty lidi nemusíš. Podle místních zákonů by je čekalo elektrické křeslo nebo smrtící injekce.“ „Přisvojuješ si ale práva soudu, která ti nepřísluší!“ vyčetla jsem mu. „Práva soudu nepřísluší nikomu, ale chceme se přece postavit proti voldemortům a kdybychom se měli spoléhat na ty, kdo tato práva mají, tedy na právoplatné soudce, spravedlnosti se nedočkáme. Jak chcete dosáhnout spravedlnosti ve městě, kde jsou - slovy Karla Kryla - šerif i soudce gangsteři , oba řádně zvolení? To je přece přímo trestuhodná naivita!“ „Tak to aspoň nedělej sám!“ žádala jsem ho. „Když nezískáme žádné pravé soudce, nezbude nám nic jiného než založit soudy neprofesionální, ale pak to tím spíš nesmí ležet na jednom - i když máš možnosti i znalosti stovek lidí.“ „No... máš svým způsobem pravdu,“ připustil po krátkém zaváhání. „Jenže teď už žádné pokusy nepotřebuji. Psychická zbraň je připravená.“ „Spíš by mě zajímala tvá druhá zbraň,“ řekl Marcel suše. „Akustická zbraň vypadá dobře, možná je humánnější než střelné. Ale říkal jsi, že máš zbraně dvě.“ „Tou druhou je střelná zbraň,“ přikývl Vojtěch. „Jenže ne tak destruktivní jako běžná. Nestřílí projektily, schopné oběť proděravět jako řešeto, ale jen nevelké jehličky podchlazeného ledu, vzniklého z roztoku morfia a šípového jedu. Oběť si všimne jen drobného píchnutí, které ihned přestane bolet, jenže pak následuje ospalost, ztráta vědomí a smrt ochrnutím dýchacích svalů. Je to také zákeřná zbraň, ale na rozdíl od jiných zbraní aspoň bezbolestná.“ „Také předpokládáš její dopravu létacími vážkami?“ „Také, pokud to bude vhodné,“ přikývl. „V Americe je nevýhodou, že okna klimatizovaných budov se nedají otevírat. Tam budou výhodnější mé robotické krysy. Jsou tišší, do budov se dostanou nepozorovaně kanalizací a zejména v amerických budovách se snadno a skrytě pohybují ventilací.“ „Tím by to bylo jednodušší,“ uklidnila jsem se. „Ale měli bychom se dohodnout na novém Kodexu Virtuálů ve vztahu k lidem. Žádné zbraně se nesmí dostat mimo kontrolu. Každá moc člověka kazí a absolutní moc zkazí člověka absolutně.“ „Nejsem proti,“ přistoupil na to Vojtěch. „Můžeme založit vlastní soudy, aby pokud možno vyloučily zvůli. Ale když budeme jednat v časové tísni....“ „I kdybychom zvůli dokonale neodstranili, musíme ji minimalizovat,“ trvala jsem na svém. „Já bych soudy úplně oddělila, aby nebyly ovlivněné.“ „Na tom se můžeme shodnout,“ řekl Vojtěch. „Tak to také předneseme na konferenci s Radou Starších. Souhlasíte?“ Souhlasili jsme. Ve třech jsme se shodli rychle. Teď abychom se shodli všichni!

13.6.2010 9:32:41