Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Soudní dvůr

Konferenci v Koujou vedl Učitel spolu s nejstaršími představiteli Továrny, kteří se už dlouho mezi Virtuály neobjevovali. Druhou stranu vedl Marcel za asistence mé a Vojtěcha. Třetí stranou byli všichni ostatní účastníci - a pochybuji, že někdo zůstal stranou. Až na pana Kou-džu, který patřil Vojtěchovi. Kdyby tam byl Vojtěch se všemi svými roboty, měl by příliš početné zastoupení - i tak ho většina uznávala.

Hlavní návrh přednesl Marcel. Americké soudy měly podle jeho mínění dost času k zahájení soudního řízení s původci genocidy. Přitom neudělaly vůbec nic, takže se fakticky postavily za zločince a měly by se spolu s nimi ocitnout na lavici obžalovaných. Jenže nebude možné pohnat zločince před řádný soud, neboť na světě žádný oprávněný soud není. Soud v Haagu odmítnutím soudit Američany popřel nestrannost. Budeme tedy muset založit soud sami.

Doplnila jsem Marcela krátkou úvahou o naší české zkušenosti s tyrany. Zejména když podle vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem. Schvalovat atentáty na tyrany je podle mě nejen dovoleno, ale u slušných lidí se to dokonce mlčky předpokládá.

O slovo se přihlásil japonský právník Jamanami Kacuie. Chtěl nám jen připomenout, že soudy většinou ustanovují vítězové, kdežto my jsme nejen nezvítězili, ale dokonce jsme ani nevyhlásili válku.

„Máte pravdu,“ odpověděl mu Učitel pan Šoiči Nakamoto. „Ještě nikdy soud nezakládala jedna strana již před válkou. Dosud se vždycky začínalo střelbou do lidí a až dodatečně se to legalizovalo. Tento návrh je jiný. Nepředpokládá úvodní střelbu do lidí, ale začíná soudem, aby se další kroky děly podle práva. To je největší odlišnost našeho přístupu.“

„Který bude posuzován jako zločin, pokud zvítězí protivník.“ připomněl nám pan Kacuie, co jsme beztak všichni věděli.

„Který bude posuzován jako zločin, pokud zvítězí protivník,“ opakoval po něm Učitel. „Pokud zvítězí protivník, upraví si právo ve svůj prospěch, jako se to do této chvíle dělo vždycky. Znamená to pro nás jen jedno - nenechat protivníka zvítězit.“

„Budeme-li používat teroristické metody, dáme protivníkům argument, že jsme skutečně teroristé,“ pokračoval Jamanami Kacuie.

„Jakékoliv násilí se dá označit za teror,“ odvětil Učitel.

„Pak jsou teroristy i armády a v době míru i policie,“ pípla jsem.

„Zasahovat proti občanům cizího státu je nepřípustné!“

„Obávám se, že jste pozapomněl na původní význam terorismu,“ postavil se mu na odpor Učitel. „Terorismus znamená vyvolávat hrůzu mezi lidmi. To ani zdaleka nechceme. Naopak, obyvatel se to nesmí dotknout. Soudy se mají týkat jen zločinů a zločinců. Nemůžeme a ani nechceme nahrazovat justici protivníka. Zaměříme se na nejzávažnější zločiny. Na zločin války, což sám uznáváte za mezinárodně nepřípustné zasahování proti občanům cizího státu.“

„Jaký máte vlastně mandát?“ nedal se pan Kacuie. „Kdo vám k takové činnosti dal oprávnění? Nejste přece nic víc než nezúčastnění pozorovatelé!“

„Mandát nám daly americké soudy,“ řekl pan Nakamoto. „Právě tím, že nekonaly, jak se patřilo a ponechaly zločin genocidy bez trestu. A pak ty miliony mrtvých, kteří se už bránit nemohou. Proč se stavíte proti nám, pane Kacuie? Dobře víte, na čí straně je spravedlnost.“

„Stavím se proti vám z pozice vašich protivníků,“ vypjal se pan Kacuie. „Zastávám jejich argumenty, které by vám předhodili, kdyby tu byli. Spravedlnost vyžaduje dávat ve sporech slovo oběma stranám.“

„Dobrá, argumentujte!“ přikývl pan Nakamoto. „Naši mladí kolegové došli k názoru, že nečinnost ve věci mezinárodních zločinů je spoluvina a já se k nim po delším přemýšlením připojuji. A připojuji se i ke schvalování metod boje, které zde přednesli. Dodatečně schvaluji i popravu Saddáma Husseina i George Bushe, typických představitelů zla. Jen je třeba dbát, aby se to nedotklo nevinných. Jedině ta podmínka to může ospravedlnit.“

Konference pak pokračovala ještě dlouho. Během diskuse zapsal Marcel naše argumenty na svitek v centrálním počítači Koujou, aby tam mohl každý připojit své mínění.

Konference skončila podle japonského zvyku rozhodnutím, že vyřešit tak těžkou otázku při jednom sezení nemůžeme a uspořádáme tedy další poradu, až se mezi námi vyjasní stanoviska.

Japonci se neradi rozhodují hned napoprvé, ale podle mě bylo vítězství už to, že naši koncepci nikdo otevřeně nenapadl. Japonské zvyky nedovolují otevřeně vystupovat proti Učiteli, bylo by proto lépe počkat si na výstup ze širší diskuse.

Dobrá, počkáme!


Zabrousila jsem po delší době na Fórum Kolejí Katuška, abych se trochu porozhlédla. Na to jsem naštěstí Lili nepotřebovala, šlo to dobře i ze Somálska, kde nebyla tak rozvinutá internetová síť, ale do Čech jsem se mnohem rychleji a nenápadněji dostávala pelenitovou zkratkou.

V diskuzi mě zaujal student, vystupující pod nickem Éda. Tvářil se jako děsný machr a pro většinu studentů měl jen přezíravý odsudek socka. Neustále brojil proti Kolejím Katuška jakožto nezasloužené výhodě pro socky. Podle jeho představ by se mělo zavést na vysokých školách mastné školné, aby se od socek pročistily a aby zbylo více prostoru pro plnohodnotné studenty, ke kterým zřejmě počítal i sebe.

Jenže podle mého mínění označení socka neomylně ukazuje na hulváta a gaunera. Ne na označeného, ale na toho, kdo označuje druhé. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou sockou ještě nedávno byla také, mě nadzvedl více než měl v úmyslu. Pokud chtěl jenom provokovat a dělat haura, měl si asi vybrat jiný diskusní prostor. Nebyl to dobrý nápad vytočit mě, když jsme nedávno řešili otázku trestů smrti!

Zaměřila jsem se na něho setinou své kapacity, ale i to stačilo, abych si o něm brzy udělala celkový obrázek.

Éda měl nejnovější notebook a do internetu se připojoval pomocí wifi portu ze soukromé adresy, využíval tedy otcova připojení. Když jsem jeho notebook lokalizovala, zjistila jsem, že bydlí v privátním bytě na Vinohradech, tedy ve čtvrti i na Prahu poměrně drahé. Po letmém dotazu na katastru nemovitostí bylo jasné, že byt patří jeho rodičům. Nepřipadalo v úvahu, aby Édoušek platil horentní sumy za podnájem, jak se v diskusích holedbal. Pokrytec jeden!

Když už jsem byla v ráži, zjistila jsem si nejen jeho skutečné jméno, ale i fakultu, kde studoval. Právnická Praha - budiž.

Proniknout do blokovaných počítačů nebyl pro mě žádný oříšek. Procházela jsem pelenitem přímo do procesorů, softwarové antiviry ani jiné blokády mě vůbec nezajímaly. Při pohledu na Edánkovy studijní výsledky bylo jasné, že je chlapec tak plnohodnotným studentem, že mu hrozí vyhazov hned z několika zkoušek. Měl by využít velkoryse poskytnutého děkanského odkladu a ne se courat po diskusích, ale to je jeho problém, do toho se mu míchat nebudu.

Více mě teď zajímali jeho rodiče.

Jeho otec byl profesionální poradce, či spíše lobbista. Znamenalo to, že se vměšuje do veřejných zakázek a přihrává je těm, kdo mu více zaplatí. Tihle poradci nic neurychlují, ba naopak, působí jako zabrzděná náprava ve vlaku - uchazeči o veřejné zakázky jim platí ne za to, aby jim zakázky zprostředkovali, ale aby jim uhnuli s cesty. Lobbisté jsou jako příslovečné žáby na prameni nejčastější příčinou předraženosti státních zakázek. Nedokáží nic zařídit, dovedou jen perfektně brzdit a podle potřeby někoho potopit.

Jedním slovem - paraziti.

Dobrá, vím s kým mám tu čest, podívám se na to podrobněji.

Prohrábla jsem všechny aktivity Édova pana otce.

A hleďme - jedna sjednaná korupce za druhou! A pěkně mastné! Žába na prameni si nežije špatně - milionek sem, deset milionků tam... tohle ti překazím, vyžírko!

Spojila jsem se s firmami, ucházejícími se o lobované zakázky. Také pěkní týpci, uměli chodit v korupci všeho druhu, ale výjimečně jsem se rozhodla pomoci jim proti většímu vyžírkovi. Dala jsem jim tip, jak ho obejít bez úplatků. Zkuste to bez něho, půjde vám to lépe!

Dobrá, papínek přijde o nezaslouženou provizi, ale má v bankách miliony, takže mu to ani neuškodí. Samozřejmě nemůže nikde dokázat, jak k nim přišel, zdaněné nebyly, proto je má u různých bank, aby se nedala zjistit celková výše. Nevadí, pro mě není problém zjistit všechna jeho hesla a přeposlat většinu peněz jinam... a jak mi Vojtěch vysvětloval, zamést stopy, peníze raději dvakrát i třikrát přeprat. Začnu Spojenými státy, Rakousko, Švýcarsko, s výhodou na konto zemřelého bankéře, to každé pátrání zdrží, ale hned to poslat na fiktivní, nově založené konto, z něho na další fiktivní konto na Kajmanské ostrovy - a poslední klička do otevřeného konta společnosti Reality Trading. A teď zrušit všechna fiktivní konta! V Americe se dají zpětně vyhledat, ale na Kajmanských ostrovech už nikdo nikdy nevypátrá, odkud co přišlo a kam to odešlo.

Tatínek nepřejícího Edánka tedy nechtěně zasponzoruje Koleje Katuška. Kdyby to Éda věděl, ten by prskal!

Ale ani to mi nestačí - naučím tě posmívat se sockám!

Falšovat dokumenty se nemá, ale chystáme se pustit do křížku s lidmi charakteru Édy a jeho otecka - takže vytvořím nepodložený exekuční příkaz, ovšem u exekutora, který se tomu nebude divit a patří mezi nejtvrdší. Jednou to bude v Čechách náš protivník, ale tentokrát nám poslouží jako pověstný užitečný idiot. Uvidíme, jak se bude haur Edánek tvářit, až mu exekutor jeho nejnovější notebook zabaví a až se i z něho stane vysmívaná socka... Tatínek to možná ustojí, má příliš mnoho vlivných přátel, aby ho z té pasti vysekali, ale nějakou dobu mu bude šeredně horko. Nebo spíš zima, jestli je vystěhují i z bytu. Mohlo by se jim to lehce stát, tenhle exekutor je pověstný tvrďák. A i když to nějak vysoudí, bude to se škodou, kterou z exekutora už nikdy nikdo nevyrazí - má přece nezpochybnitelné zákonné právo i na nemravně přemrštěnou exekutorskou odměnu!

Hrome, nejsem na ty nešťastníky až příliš tvrdá? Vždyť na ně chystám stejný podraz, jaký oni dělají jiným! Trest smrti to sice není, ale pro ně to bude hodně kruté!

Ano - ale je to podraz na nešťastníky, okrádané o poslední peníze, nebo na žáby na prameni, jejichž vinou se ztrácejí miliardy jako v černé díře? Nezaslouží si i ty pijavice pořádný držkopád? Neměla bych se jim věnovat více a častěji? Beztak je jich v Čechách nezdravě velká koncentrace!

Ano, jak psal Edánek - je třeba to pročistit.

Ale ne tak, aby to on měl pohodlnější.


Internetová stránka Pravda o Somálském horroru se rozšířila o další sekci a na úvod zde stálo vysvětlení i deklarace jejího vzniku.

„Vzhledem k tomu, že se nikde na světě nenašel jediný soud, ochotný a schopný spravedlivě potrestat vrahy ze Somálského horroru, ustavuje organizace Svobodu světu mimořádný soudní dvůr s úkolem soudit a trestat zločince, vinné genocidou. Soudní dvůr bude netradiční, vše proběhne na internetu. Soudní dvůr vyzývá obžalované, kteří se cítí uvedenými zločiny nevinní, aby vložili do následujícího formuláře svoji obhajobu s příslušnými důkazy, případně polehčující okolnosti, aby je soud mohl vzít v úvahu. Pokud tak do dvou měsíců neučiní, budeme předpokládat, že obžalovaný nemá k obžalobě co dodat.“

Následoval seznam obžalovaných z genocidy Somálska, skoro shodný se Seznamem největších zločinců lidstva, s vynecháním dávno mrtvých kreatur jako Adolfa Hitlera a Josifa Vissarionoviče Stalina. Vzhledem k nereálnosti zneškodnění zločinců oficiální cestou žádala obžaloba u všech trest smrti.

První místo zaujímal president Spojených států.

Jak se dalo očekávat, tisíce návštěvníků stránky začaly zapisovat do formulářů, ale každému se po prvních znacích objevil text:

„Nejsi obžalovaný, ani jeho právník. Nezdržuj!“

Tisíce potrefených začalo šířit po okolních diskusích domněnku, že jde o nemístný žert, neboť zmíněný text očividně rozesílá automat každému, kdo o zmíněný formulář jen zavadí. Na stránce vyhrazené pro obhajoby se zatím nic neobjevilo. Nikdo z obžalovaných se nenamáhal obhajovat, naopak ještě zesílily pokusy federální policie o vypátrání hackerů Svobodu světu. Vložilo se do toho i středisko amerických hackerů při armádě Spojených států, vycvičených pro ideologický boj, internetové sabotáže a likvidace nepohodlných protivníků na internetu, přední američtí právníci v televizních diskusích žalobu odmítli jako neuvěřitelnou drzost nezodpovědných pubertálních hackerů.

Nikoho ani nenapadlo uvažovat, že by šlo o hrozbu reálnou.

My jsme se zatím dočkali druhé konference.


„Rozvažovali jsme váš návrh velice dlouho,“ zahájil ji netradičně Jamanami Kacuie, kterému Učitel udělil úvodní slovo.

„S jakým výsledkem?“ zeptal se rychle Marcel.

„Prosím o strpění,“ nedal se ovlivnit pan Kacuie. „Rozhodování nebylo snadné. Náš Kodex nedovoluje ubližovat nevinným a tady hrozí nebezpečí možná horší než nebezpečí z prodlení. Vy jste ale, pokud vím, s obžalobami již začali.“

„Začali, ale provedení zatím nespěchá,“ řekl Marcel. „Můžeme soud libovolně protahovat.“

„Tím byste to jen poškodili,“ řekl pan Kacuie. „Pro věrohodnost akce bude nutné spustit ji naostro, jinak ztratíte důvěru. Zkrátka jste nás postavili před hotovou věc. Při vašich dosavadních akcích ale zasáhla smrt i nevinné. Nemluvím o vojácích, ti nejsou nevinní, ale při potopení válečných lodí v zálivu bylo na jejich palubách několik novinářů, kteří ani netušili, co se děje. Musíme je proto považovat za nevinné oběti.“

„Co dělali novináři na válečných lodích, určených k potopení civilních tankerů?“ zeptal se trochu sarkasticky Marcel.

„Podle oficiálního protokolu dostupného na jejich ministerstvu obrany mělo jít pouze o testy nových střel,“ odvětil klidně pan Kacuie. „Potopení civilních lodí by zpočátku vydávali za jejich politováníhodné selhání a kdyby se proti tomu zvedlo světové veřejné mínění, novináři to měli jako omyl dosvědčit. Kdyby světová veřejnost setrvala v klidu a válka se rozrostla, ministerstvo války - pardon, obrany - by všechny novinářské materiály odkoupilo a nic by nezveřejnili. Tak to dělají už dlouho. Novináři v uniformách jsou pod dohledem i velením generálů a tím i pod armádní cenzurou. Nezávislí reportéři už dávno neexistují, vojáci je nikdy nikam nepustí, ale ti novináři vinu nenesli.“

„Dalo by se o tom pochybovat, když měli úkol legalizovat další vojenskou špinavost a nejspíš to i věděli, ale co to má společného s naším soudem nad zločinci, zodpovědnými za Somálský horror?“

„Soud považujeme za důležitý,“ připustil pan Kacuie. „Nesnese odklad. Jenže jsme uvažovali i o nebezpečí, že se vám vymkne z rukou. Proto jsme se rozhodli účastnit se té akce po právní stránce. Pro její úspěch a legitimitu požadujeme splnění některých podmínek.“

„Podmínky? Sem s nimi!“ řekl Marcel.

„První: každého soudu se musí účastnit právník, jehož hlas bude mít právo veta. Musíme počítat s kritickým postojem světové veřejnosti a byla by chyba umožnit odhalení vážných právnických poklesků, dnes ani při pozdějším historickém hodnocení. Akce musí být právně čistá.“

„To znamená získat pro tu věc právníky,“ připustil Marcel. „Máte v úmyslu převzít tu úlohu vy sám?“

„Více právníků mezi Virtuály ani nenajdete,“ přikývl pan Kacuie. „Ale můžeme to dát jako úkol pro dobrovolníky. Vyhlásíme potřebu právnických kapacit a získáme podle potřeby i dostatek právníků. Není problém vystudovat práva ve zkráceném studiu.“

„S tím máme v Čechách odstrašující zkušenosti!“ podotkla jsem.

„Kupodivu o nich vím, slečno Kateřino,“ přikývl pan Kacuie. „Zvykli jsme si ale nespoléhat na korupci, naopak. Zkušební komise doplňujeme našimi experty, aby korupci zabránili. Australské university to umožňují a jsem ochotný převzít pro tento účel i funkci přísedícího.“

„Dobře, ta podmínka je přijatelná,“ souhlasil netrpělivě Marcel. „Je těch podmínek ještě víc?“

„Ano,“ pokračoval pan Kacuie. „Druhou klíčovou podmínkou je, že žádná akce nebude vyžadovat Vojtěchovu aktivní účast. Může každou akci jistit, dokumentovat, může vás zabezpečovat, ale nebude podnikat žádné aktivní kroky proti lidem.“

„Tu podmínku nějak nechápu,“ namítl Marcel. „Proč?“

„Vojtěch prokázal přílišnou neúctu k lidským životům.“

„To myslíte vážně?“ zkoprněl Marcel.

„I když jeho akcím přiznáme jistý díl spravedlnosti,“ pokračoval Kacuie, „šlo o strašné hekatomby a jeho zásahy proto nepovažujeme za stoprocentně spravedlivé. Soudů nad lidmi by se měli účastnit pouze a výhradně lidé.“

„Vy ho snad nepovažujete za člověka?“ vyskočila jsem.

„Ne, slečno Kateřino,“ přikývl pan Kacuie.

„V tom se zásadně neshodneme,“ řekla jsem. „Vojtěch je navzdory svému současnému stavu člověk. Možná je víc člověk než obžalovaní.“

„To těžko prokážete,“ namítl pan Kacuie. „Nikdo vám nebrání chápat Vojtěcha jako bývalého člověka, ale své původní podstatě se příliš vzdálil. Až získáte jeho otisky prstů, můžeme se shodnout i na jeho člověčí podstatě.“

„Požádám vás, abyste sejmul otisky prstů bezrukého člověka a v případě úspěchu váš argument uznám,“ odpálila jsem ho.

„Výborně, slečno Kateřino!“ usmál se pan Kacuie. „Nechcete také vystudovat práva? S takovými nápady byste měla u soudů úspěchy!“

„O právnické vzdělání nestojím,“ řekla jsem. „Nepovažuji vás právníky za přínos lidstvu, spíš za nutné zlo a to mě netáhne. Ale vaši druhou podmínku považuji za nebezpečnou diskriminaci.“

„Ano, je to diskriminace,“ přistoupil na to pan Kacuie. „Jenže my nechceme, aby nám někdo později vyčetl nelidské jednání. Tím by se argumentovalo příliš snadno. Proto trváme na jeho neúčasti.“

„Vojtěch se nechce účastnit soudů,“ řekla jsem. „Jeho oblastí má být detektivní fáze, především zajišťování důkazů. Soud musí unést tíhu jejich posouzení, ale tam Vojtěch nebude. Jaký je ale důvod vyřadit ho z vykonávání rozsudků, vynesených lidmi?“

„Dost na tom, že bude vyhledávat důkazy,“ trval na svém pan Kacuie. „V tom ho omezovat nebudeme. Může všechno dokumentovat, ale soudy i vykonávání rozsudků mají podle našeho názoru ležet jen na lidech. Někdy i na těch škodlivých právnících!“

Neodpustil si rýpnutí, ale nezviklal mě. Právníky jsem za nutné zlo považovala jen protože by to bez nich mohlo být ještě horší.

„A co když k vykonávání rozsudků použijeme dálkově řízenou zbraň?“ pokusila jsem se mu položit nepříjemnou otázku. „Nebo je i to nepřípustné? Vždyť nás ty omezující podmínky úplně znemožní!“

„Dálkově řízené zbraně vám vyčítat nebudeme, používá je dnes kdekdo,“ zamyslel se pan Kacuie. „Ale jen pokud neohrozí nevinné.“

„Nech to být, Káťo,“ zarazil mě Marcel, když viděl, jak se chystám odpovědět. „Přijmeme to. Je to vše, nebo soupiska pokračuje?“

„Soupiska podmínek pokračuje,“ přikývl pan Kacuie. „Uvažovali jsme podrobně o vašich možnostech a došli jsme k názoru, že je ve vašich silách pořídit o všech vašich akcích dokonalejší dokumentaci, než bývá obvyklé. Právě proto jsme usoudili, že by měl Vojtěch jen pořizovat zpravodajství a sám se vykonávání spravedlnosti neúčastnit.“

„Pokud nás nebude jistit,“ namítl Marcel. „To jste nám přece povolili!“

„Vojtěch stihne oboje,“ řekl rychle Učitel. „Když tyto podmínky dodržíte, bude vaše akce i naší akcí. Má někdo jiný názor?“

Nikdo se kupodivu nepřihlásil, ačkoliv se konference na dálku účastnili opět všichni.

„Považuji tedy potrestání genocidy za schválené,“ pokračoval Učitel. „Ale nemůžeme kvůli vám přerušit jiné práce. Vaše materiální požadavky splníme přednostně, ale víc Virtuálů na to nedostanete, jsou potřebnější v továrnách. Musíte si vystačit s evropskými. Už protože jsou v Somálsku jaksi navíc a není tam pro ně odpovídající práce.“

„To jsou přece většinou nováčci!“ řekl Marcel. „Až na Françoise, ale ten do toho nepůjde a nutit ho ani nemůžeme.“

„Máš pravdu,“ řekl Učitel. „François nebude protestovat, když ho vyměníte za jiného dobrovolníka. Ze Somálska, nebo z Koujou.“

„V Koujou byly poslední dobou šťáry na cizince,“ namítl Marcel.

„Pak ho vyměňte za dobrovolníka ze Somálska,“ navrhl Učitel. „Kou-džu vám jistě někoho sežene, ale jeho samotného nám neberte, v Somálsku je důležitější.“

Málem jsem dodala, že pan Kou-džu je beztak Vojtěch, ale včas jsem si uvědomila, že to má možná zůstat tajemstvím i před většinou Virtuálů, takže jsem se raději zarazila.

Není to nakonec tajemství i pro Učitele?

To bych opravdu nechtěla.

Umínila jsem si, že se na to Vojtěcha co nejdřív zeptám. Ale pro nás to znamenalo, že Virtuálové schválili soud nad lidmi odpovědnými za genocidu, což se vlastně rovnalo vyhlášení války Spojeným státům. Nebude to klasická válka, ale partyzánská. V klasické by měli takovou převahu, že by je prostě nebylo možné porazit, ale partyzánská válka je jiná. V našem provedení nesmí být tak krvavá a můžeme si více věřit.

Uvidíme, jak to dopadne.


Když se na stránce Soud nad zločinci Somálské genocidy objevil první rozsudek, v němž byl odsouzen k trestu smrti za zločin genocidy Somálska prezident Spojených států, propuklo tam nefalšované veselí nad drzostí party hackerů, štvaných jako divá zvěř, kteří si jako psanci dovolují něco, co není v moci nikoho na světě.

Přičinlivější novináři vypočítali všechna bezpečnostní opatření, střežící amerického presidenta - a nejspíš nestihli vyjmenovat všechna, některá byla tak tajná, že počet zasvěcených nepřesahoval počet prstů na rukou.

Nikdo netušil, že se v Somálsku pilně cvičím pilotovat miniaturní superdron vaspida-1, ornitoptéru velikosti sršně. Musela jsem si také zvyknout na kameru, zabírající prostor kolem dokola, trénovat střelbu z miniaturní vzduchovky s dostřelem pouhých pět metrů, plivající malé ledové jehličky, jenže tak účinné, že by jediným zásahem zabily slona nebo nosorožce. Vzduchovka ve vaspidě je na jedinou ránu, takže se musím strefit napoprvé. Bude to ale hra va bank. Ženevské konvence prohlašují střely napuštěné jedem za zakázané chemické zbraně, což nedávno umožnilo úplné vyhubení indiánských kmenů, které k lovu používaly otrávené šípy. Tyto konvence dovolovaly lépe vyzbrojeným Američanům nebrat zajatce a osiřelé děti pak v džungli nepřežily. Ženevské konvence též nic nenamítají proti vražednějším a zákeřnějším střelám na bázi ochuzeného uranu, kterých se při každé válce vystřílí tuny a ještě roky po vystřelení mají zhoubný vliv na dosud nenarozené děti, zatímco pokud naše jehlička mine cíl, roztaje a jed se vysušením rozloží. Bylo to ale jen teoretické, když minu, vrátím se s nepořízenou a proto jsem trénink střelby u vaspidy nepodceňovala.

Zakázaná munice je podivná zakázaná munice. Je nelegální jako fosforové střely, které se ale používají bez velkých skrupulí, protože je nikdo nestíhá. Někdy stačí prohlásit chemické jedy za odlistňovače, jako Agent Orange ve Vietnamu - a ani pes po nich neštěkne. Ženevské konvence jsou zkrátka šité na míru silnějším.

Současně s mým tréninkem dovezl Vojtěchův kaičen-piko pouzdro s robotickými krysami do pobřežních vod poblíž Baltimoru. Tentokrát bylo uvnitř i několik vaspid. Vojtěch dodržoval podmínku Rady Starších neúčastnit se aktivně akcí, ale to mu nezakazovalo zajišťovat dopravu.

O první akci jsem s Marcelem losovala - a vyšla na mě.

Takže mě historici brzy zařadí na dlouhý seznam atentátníků na americké presidenty. Budu výjimkou, neboť většina lidí na něm pochází ze Spojených států. Nemusím cestovat přes Atlantik - zvládnu to i na dálku, tak jako Američané řídí vražedné bezpilotní letouny přes půlku světa z pohodlí svých vypolštářovaných amerických křesel.

Dolet vaspid, omezený na pět kilometrů, nutně vyžadoval dostat je co nejblíž k cíli. Dalším důvodem spěchu je, že vzduchovka vaspid není chlazená - hluboce podchlazená ledová jehlička jedu by mohla předčasně roztát. Po vynětí z chladicího termoboxu a nabití není času nazbyt, akce musí proběhnout co nejrychleji. O to se starají Vojtěchovy robotické krysy, kterým se podařilo dopravit vaspidy kanalizací až do parku poblíž Bílého domu.

Vpřed!

Vpřed!

Krysa natáhla vzduchovku a nabila ji smrtonosnou jehličkou. V nastalém večeru vzlétly tři vaspidy a na dosah od sebe zamířily k bílé budově na dohled od kanálu, kde krysy čekaly na náš návrat. Jednu vaspidu jsem řídila já, dvě Vojtěch - měl za úkol pořídit dokumentaci, letěl za mnou a celý let přenášel kamerami svých vaspid. Jen malá část záznamu se dočká uveřejnění - nesmí se na ní ani na okamžik mihnout žádná vaspida, nemíníme detektivům napovědět, jak to vlastně děláme.

Novináři při odhadech, jak rozvětvená organizace musí být, aby mohla doufat v úspěšné prolomení bezpečnostních prvků u amerického presidenta, dospěli k obludné mnohatisícihlavé mašinérii, jejíž utajení a zabezpečení akceschopnosti by stálo miliardy. Podle uznávaných expertů si nikdo neuměl ani představit, aby takové finanční toky unikly pozornosti bank a finanční policie. Vyvodili z toho předem jasné fiasko, zejména když hackeři presidentovu ochranku neprozřetelně varovali.

Novináři ale zapomněli na jedno.

Bezpečnostní opatření na ochranu amerického presidenta sice od doby posledního úspěšného atentátu v Dallasu zesílila, takže je obtížné vzít presidenta na mušku obyčejné pušky, jenže důkazem pokroku byly právě vaspidy, mířící rychlostí své útočící jmenovkyně vosy k otevřené žaluzii jednoho klimatizačního ventilátoru, jehož lopatky se zdánlivě bez příčiny zastaví, aby tudy prolétly dvě hmyzoidní nestvůrky. Třetí zůstane venku a postará se o natáčení scény z jiného úhlu - oknem.

Vaspidy dostaly jméno po vosách, i když byly větší než sršně. Mohly létat a stejně uměly prolézat bludištěm klimatizačních rozvodů. Jejich pohyb v budově koordinovaly všechny zapnuté počítače, některé nám dokonce ukázaly své okolí i s nudícími se pracovníky ochranky.

A jedeme, kostky jsou vrženy!

Kanál klimatizace skončil ozdobnou mřížkou. Umístila jsem u ní vaspidu, abych měla přehled o místnosti. Místnost byla naneštěstí velká a prezidentovo polstrované křeslo u psacího stolu, kde právě seděl, bylo mimo dostřel vzduchovky.

Mám risknout střelu na větší vzdálenost?

Odpor vzduchu by mohl jehličku přibrzdit. Jistější bude počkat, až se cíl zvedne. Mohl by odejít dvěma cestami, ale doufala jsem, že si vybere tu, kterou se mi aspoň na okamžik dostane na dostřel. Pak už si budu věřit víc.

„Zkus to urychlit,“ pobídl mě Vojtěch. „Ledová jehla brzy roztaje.“

„Jak?“ obrátila jsem se virtuálně na něho.

„Na tvém místě bych vyvolal poplach,“ poradil mi. „Vyburcuj ochranku, pak uvidíš!“

„Jak myslíš,“ přijala jsem jeho návrh.

Na nejbližším počítači vyrostlo přes celou obrazovku nové okno, kde se před zraky zkoprnělého příslušníka ochranky objevila faksimile rozsudku smrti nad presidentem „za nepromlčitelný zločin genocidy na národu Somálska“.

Vyděšený security officer vyskočil. Hackeři!

Pak si náhle uvědomil, že počítač, kterým měl v případě potřeby vyhlásit poplach, možná není pod jeho kontrolou. Snad alespoň mobilní telefony fungují! Rychle vymačkal na klávesnici všeobecný poplach.

Do presidentovy pracovny pronikl z chodby kolísavý tón sirén. V té chvíli do místnosti vběhl bezpečnostní důstojník.

„Máme problém - hackeři dopravili rozsudek smrti nad vámi až sem, do Bílého domu!“ svěřil presidentovi. „Pro vaši bezpečnost byste měl neprodleně sestoupit do krytu, tam se za vámi nikdo nedostane!“

„Myslíte?“ usmál se president. „Neberte ty puberťáky vážně!“

Byl to jeho poslední blahovolný úsměv.

Vstal a vykročil vstříc bezpečnostnímu důstojníkovi - proti ústí mé vzduchovky. Slabé pufnutí zaniklo v kolísavém jekotu sirén, ale president sebou náhle trhl a rychle si sáhl na tvář pod pravým okem. Viditelně tam nic neměl, ale k důstojníkovu nelíčenému zděšení se vzápětí zvolna složil na podlahu. Obličej je ideálním cílem a čím blíž od mozku je místo zásahu, tím rychlejší je účinek.

Vojtěch nafilmoval, jak zmatená ochranka pobíhá sem a tam, přivolává presidentova osobního lékaře. Ten sice ihned dorazí, ale jen aby bezmocně konstatoval, že přišel pozdě.

„Naložte ho do auta a odvezte do nemocnice!“ povzbudí lékaře chlap z ochranky, ještě doufající v zázrak.

„Obávám se, že to nepomůže!“ konstatuje lékař. „Exitus!“

„Právě ses stala vražednicí!“ oznámil mi skoro až laskavě Vojtěch.

„Omyl!“ opáčila jsem. „Podle právního výkladu to byla poprava. Takže nejsem vražednice, ale katyně, žena-kat, chceš-li. Rozhodující rozdíl je podle právníků v existenci a doručení odsuzujícího rozsudku.“

„Uznal bych ti to,“ řekl Vojtěch. „Zbývá nám zpáteční cesta. Otoč vaspidu a vracíme se, kudy jsme přišli. Tady nesmí zbýt ani stopa!“

„To byl první,“ řekla jsem zamyšleně. „Mohou si mě připsat na seznam úspěšných atentátníků na americké presidenty.“

Snad až teď mi došlo, že mezi katyní a vražedkyní není tak velký rozdíl. Jen v jediné právnické kličce. Možná důležité, ale - zabila jsem člověka, i když to byl podle rozsudku mnohonásobný vrah.

Trest smrti by vůbec neměl být. Ani pro vrahy.

Jinak to ale nedokážeme...


Video z popravy presidenta Spojených států se na stránkách Soudu nad zločinci Somálské genocidy objevilo dřív, než se oficiální zpráva o presidentově smrti dostala do médií. Obveselení, vyvolané našimi nereálnými rozsudky, se zprvu ještě zvýšilo, video působilo příliš amatérským dojmem, než aby mu někdo věřil. Jenže po oznámení presidentovy smrti se veselí změnilo v nefalšované zděšení. Z recese, vhodné nanejvýš k pobavení, se obratem ruky stala syrová skutečnost a posměšky všem zamrzly na rtech.

Nejlépe to vystihl titulek, který se objevil hned v několika novinách.

Hackeři vyhlásili válku Spojeným státům!

Zločin, který musí být exemplárně potrestán!

Kdo stojí za bandou teroristů?

Potíž byla, kde hackery hledat.

Každý režim má vytypované potenciální odpůrce, takže se mohla americká veřejnost již druhého dne těšit z desítky dopadených hackerů. Pohotovost FBI byla chvályhodná, ještě kdyby šlo o skutečné pachatele atentátu. Jenže zatčení pár jednotlivců nic neznamenalo, ani zveřejněné přiznání údajných pachatelů. Stránky Svobodu světu se objevovaly dál a po doplnění rozsudku smrti nad presidentem o datum a čas popravy se začaly objevovat další rozsudky. Za přípravu Somálského horroru byl odsouzen vicepresident Spojených států, který právě podle ústavy složil presidentský slib a nastoupil na místo zavražděného presidenta, dále ministr obrany Spojených států a dva vysocí generálové ze štábu.

Tady už opravdu přestávala legrace.

Odsouzené okamžitě dopravili do opevněných bunkrů Hlavního štábu. Bohužel ne všechny, neboť vicepresident se zhroutil těsně před nástupem do vojenské helikoptéry, ačkoli ho jeho bodyguardi chránili nepřetržitě. Osudným se mu stal strom, kolem kterého při nastupování musel projít. Tří vaspid, číhajících ve větvích, si nikdo nevšiml ani před atentátem ani po něm a teprve po zveřejnění videa s popravou mohli experti zpětně odvodit pozici kamery, která celou akci snímala.

Předpokládaná miniaturní kamera se ale ve větvích nenašla, což velitele ochranky stálo místo.

Očividná neschopnost umožnila pachatelům kameru z větví stromu po činu nepozorovaně odstranit

- hlásaly brzy všechny bulvární plátky.

Bylo to úplně jinak. Kamera krátce po činu odletěla sama.

V den státního pohřbu amerického presidenta se však nestalo nic pozoruhodného. Opravdu to způsobily nejdražší bezpečnostní opatření v dějinách, které pohřeb doprovázely? Pietní akt však proběhl důstojně a klidně. Smuteční obřad se nikdo neodvážil narušit, tisíce policistů neměly sebemenší práci.

Amerika okázale truchlila.

Jenže příštího dne se na stránce Soudu nad zločinci Somálské genocidy objevilo čerstvé video, zachycující zhroucení ministra obrany Spojených států v záchodové kabině nejtajnějšího štábního bunkru. Bylo zřejmé, že hackeři Svobodu světu mají, nebo aspoň v kritické chvíli měli přístup i tam. Bylo to nepředstavitelné, ale bylo tomu tak.

Jedno bylo jasné všem. Jistota není jistotou, osobní bezpečnost se změnila v pouhou chiméru. Soupis obžalovaných se rozrůstal a objevily se na něm i civilní osoby, mezi prvními manažeři a členové dozorčí rady chemické továrny, obviněné z výroby binárního jedu, použitého v Somálsku. V příloze byly připojeny faksimile přísně tajných smluv, uzavřených mezi armádou a chemičkou. Bylo z nich patrné, že binární jed měl formu dvou aerosolových složek. Na seznamu obžalovaných se objevili vojenští zástupci, podepsaní na smlouvě i manažeři firmy, která při zastávce v Indonésii napustila dopravovanou rýži roztokem jedu.

Pod touto obžalobou se však vzápětí objevila faksimile smlouvy, podepsané zástupci firmy a zástupci loďařské společnosti. Předmětem bylo odhmyzení rýže, přičemž použité insekticidy byly pro teplokrevné živočichy včetně člověka neškodné. Postřik proto prováděli dělníci bez ochranných pomůcek a nikomu nevznikla škoda na zdraví, oficiálně se jednalo o neškodnou látku.

Byla to první využitá příležitost k obhajobě. A úspěšná.

Rozsudek, který se poté objevil, zprostil obžalované v Indonésii viny v plném rozsahu, neboť „neměli tušení o pravém účelu postřiku, jednali v dobré víře v neškodnost chemikálií a jsou tedy nevinni.“

Zprošťující důvody ale soud neuznal manažerům dodavatelů, neboť ti si museli být dobře vědomi, co vlastně dodávají, ani agentům CIA, kteří chemikálie dopravovali, neboť už ze stupně utajování museli vědět, že nejde o neškodné látky.

Okruh obviněných se rozrůstal a počet odsouzených brzy dosáhl dvaceti osob, pak padesáti. Po manažerech chemičky, zodpovědné za přípravu jedů, se na listině obžalovaných ocitli další manažeři, lobbisté těžařské společnosti, která v Somálsku objevila rozsáhlé hlubinné ropné pánve a spolu se zástupci bank se na tajné schůzce s představiteli hlavního štábu dohodli na společné akci. Vyvražděním Somálců se měl vytvořit prostor pro velkorysou hospodářskou pomoc - jenže původní obyvatele by nahradili vybraní černí občané Spojených států, kteří měli souhlas Somálců s těžbou sehrát a sami se pak dát najmout. Somálsko mělo být jako nejbohatší stát v Africe dáváno za vzor ostatním.

Grandiózní podvod vyšel najevo v plné nahotě. Spolupachatelů byly náhle tisíce a Soud nad zločinci Somálské genocidy zaváhal, zda to množství zvládne. Nebýt jednoho dopisu, měli by všichni kruhy pod očima. Naštěstí se našla dobrá duše, která nás starostí částečně zbavila.

I když - jak už to bývá - nechtěně.

 


Zpět Obsah Dále

23.06.2017 09:29