AUTOBUS

Soudní dvůr Konferenci v Koujou vedl Učitel za asistence nejstarších představitelů Továrny, kteří se už dlouho mezi Virtuály neobjevovali. Druhou stranu vedl Marcel za asistence mé a Vojtěcha. Třetí stranou byli všichni ostatní účastníci - a pochybuji, že by se někdo neúčastnil. Chyběl jen pan Kou-džu, ovšem ten patřil k Vojtěchovi. Kdyby tam byl Vojtěch se všemi svými roboty, měl by příliš početné zastoupení. I tak ho většina uznávala. Hlavní návrh přednesl Marcel. Podle něho bylo třeba jednat. Americké soudy měly dost času k zahájení soudního řízení s původci genocidy. Tím, že neudělaly vůbec nic, se fakticky postavily na stranu obžalovaných a podle Marcela se měly spolu s nimi dostat na lavici obžalovaných. Nebude možné pohnat tyto lidi před řádný soud, neboť na světě není jediný kompetentní soud kromě soudu v Haagu, který se odmítnutím soudit Američany předem zpronevěřil zásadám nestrannosti. Budeme tedy muset založit soud sami. Doplnila jsem pak Marcela krátkou úvahou, proloženou použitím české zkušenosti s tyrany. Zejména když podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Schvalovat atentáty na tyrany je podle mě nejen dovoleno, ale u slušných lidí se to mlčky předpokládá. O slovo se přihlásil pan Jamanami Kacuie, původně japonský právník. Chtěl připomenout, že podobné soudy většinou ustanovují vítězové, kdežto my jsme nejen nezvítězili, ale dokonce jsme ani nevyhlásili válku. „Máte pravdu,“ odpověděl mu Učitel, pan Šoiči Nakamoto. „Nikdy se nestalo, aby soud zakládala jedna strana již před válkou. Dosud se vždycky začínalo střelbou do lidí a až dodatečně se to legalizovalo. Tento návrh je ale jiný. Nepředpokládá úvodní střelbu do lidí, ale začíná soudem, aby se další kroky děly podle práva. To je největší odlišnost našeho přístupu.“ „Který bude samozřejmě posuzován naopak, pokud zvítězí protivník.“ připomněl nám pan Kacuie, co jsme beztak všichni věděli. „Který bude samozřejmě posuzován naopak, pokud zvítězí protivník,“ opakoval po něm Učitel. „Pokud zvítězí protivník, upraví si právo ve svůj prospěch, to se do této chvíle dělo vždycky. Znamená to pro nás jen jedno - nenechat protivníka zvítězit.“ „Budeme-li používat teroristické metody, dáme protivníkům argument, že jsme skutečně teroristé,“ pokračoval pan Jamanami Kacuie. „Jakékoliv násilí se dá označit za teror,“ odvětil Učitel. „Teroristy jsou i všechny armády a v době míru i policie,“ dodala jsem. „Zasahovat proti občanům cizího státu je mezinárodně nepřípustné!“ „Obávám se, že jste pozapomněl na původní definici slova terorismus,“ postavil se mu na odpor Učitel. „Terorismus znamená vyvolávat teror, hrůzu mezi lidmi. To přece ani zdaleka nechceme. Naopak, obyvatel se to nesmí dotknout. Soudy se týkají jen zločinů a zločinců. Nemůžeme a ani nechceme nahrazovat justici protivníka. Zaměříme se jen na ty nejzávažnější zločiny, zejména na zločin války, což sám uznáváte za mezinárodně nepřípustné zasahování proti občanům cizího státu.“ „Jaký máte vlastně mandát?“ nedal se pan Kacuie. „Kdo vám k takové činnosti dal oprávnění? Nejste přece nic víc než nezúčastnění pozorovatelé!“ „Mandát nám daly americké soudy,“ řekl pan Nakamoto. „Právě tím, že nekonaly, jak se patřilo, takže ponechaly zločin genocidy bez trestu. A pak také ty miliony mrtvých, kteří se už bránit nemohou. Proč se vlastně, pane Kacuie, stavíte proti nám, když dobře víte, na čí straně je spravedlnost?“ „Stavím se proti vám z pozice vašich protivníků,“ vypjal se pan Kacuie. „Zastávám jejich argumenty, které by vám určitě předhodili, kdyby tu byli. Spravedlnost vyžaduje dávat ve sporech slovo oběma stranám.“ „Dobrá, argumentujte!“ přikývl pan Nakamoto. „Naši mladí kolegové ale došli k názoru, že nečinnost ve věci mezinárodních zločinů je spoluvina a já se k nim po delším přemýšlením připojuji. A připojuji se i schvalováním metod boje, které zde přednesli. Schvaluji tím nejen popravu Saddáma Husseina, ale i George Bushe, jako typických představitelů zla. Jen je třeba dbát, aby se nic z toho nedotklo nevinných. Jedině touto podmínkou se to dá ospravedlnit.“ Konference pak pokračovala ještě dlouho. Během diskuse psal Marcel naše argumenty na svitek, umístěný v centrálním počítači Koujou, aby tam mohl každý připojit své mínění. Konference skončila podle japonského zvyku rozhodnutím, že vyřešit tak těžkou otázku při jednom sezení nemůžeme a musíme uspořádat další poradu, až se mezi námi vyjasní stanoviska. Japonci se jen neradi rozhodují hned napoprvé, ale podle mě bylo naše vítězství už to, že naši koncepci nikdo otevřeně nenapadl. Japonské zvyky nedovolují otevřeně vystupovat proti Učiteli a bylo proto bude lépe počkat si na výstup ze širší diskuse. Dobrá, počkáme! Zabrousila jsem po delší době na Fórum Kolejí Katuška, abych se trochu porozhlédla. Na to jsem naštěstí nepotřebovala ani Lilly, šlo to velice dobře i ze Somálska, kde nebyla tak rozvinutá internetová síť, ale do Čech jsem se mnohem rychleji a nenápadněji dostávala pelenitovou zkratkou. V diskusích mě zaujal studentík, vystupující pod nickem Éda. Tvářil se jako děsný machr a pro většinu studentů měl jen přezíravý odsudek socka. Neustále brojil proti Kolejím Katuška jakožto nezasloužené výhodě pro socky. Podle jeho představ by se mělo zavést na vysokých školách školné, aby se od socek pročistily a aby zbývalo více prostoru pro plnohodnotné studenty, ke kterým zřejmě počítal i sebe. Podle mě označení socka neomylně ukazuje na hulváta a gaunera. Ne na označeného, ale na toho, kdo takto označuje jiné. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou sockou ještě nedávno byla také, mě nadzvedl více než měl v úmyslu. Pokud chtěl jenom provokovat a dělat haura, měl si asi vybrat jiný diskusní prostor. Nebyl to dobrý nápad vytočit mě, když jsme nedávno řešili otázku trestů smrti! Zaměřila jsem se na něho setinou své kapacity, ale i to stačilo, abych si o něm brzy udělala celkový obrázek. Éda měl samozřejmě nejnovější notebook a do internetu se připojoval pomocí wifi portu ze soukromé adresy, využíval tedy otcova připojení. Když jsem jeho notebook lokalizovala, zjistila jsem, že bydlí v privátním bytě na Vinohradech, tedy ve čtvrti i na Prahu poměrně drahé. Po letmém dotazu na katastru nemovitostí bylo jasné, že byt patří jeho rodičům. Nepřipadalo tedy v úvahu, aby Édoušek platil horentní sumy za podnájem, jak se v diskusích holedbal. Pokrytec jeden! Když už jsem byla v ráži, zjistila jsem si nejen jeho skutečné jméno, ale i fakultu, kde studoval. Právnická Praha - budiž. Proniknout do blokovaných počítačů nebyl pro mě oříšek. Procházela jsem pelenitem přímo do procesorů, softwarové antiviry ani jiné blokády mě vůbec nezajímaly. Při pohledu na Edánkovy studijní výsledky bylo jasné, že je chlapec tak plnohodnotným studentem, že mu hrozí vyhazov z několika zkoušek. Měl by využít velkoryse poskytnutého odkladu a ne se courat po diskusích, ale to je jeho problém, do toho se mu míchat nebudu. Více mě teď zajímali jeho rodiče. Jeho otec byl tím, komu se v Čechách říká poradce, či spíše lobbista. Znamenalo to, že se vměšuje do různých veřejných zakázek a přihrává je těm, kdo mu více zaplatí. Tihle poradci nic neurychlují, ba naopak, působí jako zabrzděná náprava ve vlaku - uchazeči o veřejné zakázky jim platí ne za to, aby jim zakázky zprostředkovali, ale aby jim uhnuli s cesty. Lobbisté jsou jako příslovečné žáby na prameni nejčastější příčinou předraženosti státních zakázek. Nedokáží nic mimořádného zařídit, dovedou jen perfektně brzdit a podle potřeby někoho potopit. Jedním slovem - paraziti. Dobrá, vím aspoň, s kým mám tu čest, podívám se na to podrobněji. Prohrábla jsem všechny aktivity Édova pana otce. A hleďme - jedna sjednávaná korupce za druhou! A pěkně mastné! Žába na prameni si tedy nežije špatně - milionek sem, deset milionů tam... tohle ti překazím, vyžírko! Spojila jsem se s firmami, ucházejícími se o lobované zakázky. Také pěkní týpci, uměli dobře chodit v korupci všeho druhu, ale výjimečně jsem se rozhodla pomoci jim proti většímu vyžírkovi. Dala jsem jim tip, jak ho obejít, aniž by mu museli platit. Zkuste to bez něho, půjde vám to lépe! Dobrá, papínek přijde o nezaslouženou provizi, ale má v bankách tolik milionů, že mu to příliš neuškodí. Samozřejmě nemůže nikde dokázat, jak k nim přišel, zdaněné také nebyly, proto je má u různých bank, aby se nedala zjistit celková výše. Nevadí, pro mě není problém zjistit všechna jeho hesla a přeposlat většinu peněz jinam... a jak mi kdysi Vojtěch vysvětloval, zamést stopy, peníze dvakrát - raději třikrát přeprat. Rakousko, Švýcarsko, Spojené státy, s výhodou na konto zemřelého bankéře, ale hned to poslat na fiktivní, nově založené konto, z něho na další podobné konto na Kajmanské ostrovy - a poslední klička do otevřeného konta společnosti Reality Trading. A teď všechna fiktivní konta zrušit! Ta v Americe se snad dají zpětně vyhledat, ale na Kajmanských ostrovech už nikdo nikdy nevypátrá, odkud co přišlo a kam to odešlo. Tatínek nepřejícího Edánka tedy nechtěně zasponzoruje Koleje Katuška. Kdyby to Éda věděl, ten by prskal! Ale ani to mi nestačí - naučím tě posmívat se sockám! Falšovat dokumenty se nemá, ale chystáme se pustit do křížku s lidmi charakteru Édy a jeho otecka - takže vytvořím nepodložený exekuční příkaz, ovšem u exekutora, který se tomu nebude divit a patří mezi nejtvrdší. Jednou to bude v Čechách náš protivník, ale tentokrát nám poslouží jako pověstný mouřenín. Uvidíme, jak se bude haur Edánek tvářit, až mu exekutor zabaví jeho nejnovější notebook a až se z něho stane vysmívaná socka... Tatínek to možná ustojí, má příliš mnoho vlivných přátel, aby ho z té pasti vysekali, ale nějakou dobu mu bude šeredně horko. Nebo spíš zima, jestli je vystěhují i z bytu. Mohlo by se jim to lehce stát, tenhle exekutor je pověstný tvrďák. A i když to nějak vysoudí, bude to se ztrátami, z exekutora už nikdy nikdo nic nevyrazí - má přece právo i na protizákonnou exekutorskou odměnu! Hrome, nejsem na ty nešťastníky až příliš tvrdá? Vždyť na ně chystám stejný podraz, jaký oni dělají jiným! Trest smrti to sice není, ale pro ně to bude hodně kruté! Ano - ale je to podraz na nešťastníky, okrádané o poslední peníze, nebo na žáby na prameni, jejichž vinou se ztrácejí miliardy jako v černé díře? Nezaslouží si ty pijavice pořádný držkopád? Neměla bych se jim věnovat více a častěji? Beztak je jich v Čechách nezdravě velká koncentrace! Ano, jak psal Edánek - je třeba to pročistit. Ale ne tak, aby to on měl pohodlnější. Internetová stránka Pravda o Somálském horroru se rozšířila o další sekci a hned na úvod zde stálo vysvětlení i deklarace jejího vzniku. „Vzhledem k tomu, že se nikde na světě nenašel jediný soud, ochotný spravedlivě soudit vrahy ze Somálského horroru, ustavuje skupina Svobodu světu mimořádný soudní dvůr, jehož úkolem je odsoudit a potrestat zločince, vinné touto genocidou.“ Následoval seznam obžalovaných z genocidy Somálska, skoro stejný se Seznamem největších zločinců lidstva, s vynecháním dávno mrtvých kreatur jako Adolfa Hitlera a Josifa Vissarionoviče Stalina. Vzhledem k nereálnosti zneškodnění zločinců oficiální cestou žádala obžaloba u všech trest smrti. První místo zaujímal president Spojených států. „Soudní dvůr při skupině Svobodu světu vyzývá obžalované, pokud se cítí nevinní uvedenými zločiny, aby do následujícího formuláře vložili svoji obhajobu s příslušnými důkazy, případně polehčující okolnosti, které soud může vzít v úvahu. Pokud tak do dvou měsíců neučiní, předpokládá Soudní dvůr skupiny Svobodu světu, že obžalovaný nemá k obžalobě co dodat.“ Jak se dalo očekávat, do formulářů začaly zapisovat tisíce návštěvníků stránky. Ale každému se po prvních znacích objevil text: „Nejsi obžalovaný, ani jeho právník. Nezdržuj!“ Tisíce potrefených začalo šířit po okolních diskusích domněnku, že jde o nemístný žert, neboť zmíněný text zřejmě rozesílá automat každému, kdo o zmíněný formulář jen zavadí. Na stránce vyhrazené pro obhajoby se zatím nic neobjevilo. Nikdo z obžalovaných se ani nenamáhal obhajovat, naopak ještě zesílily pokusy federální policie o vypátrání hackerů Svobodu světu . Přední američtí právníci charakterizovali v televizních interview obžalobu jako neuvěřitelnou drzost nezodpovědných, zřejmě pubertálních hackerů. Nikoho ani nenapadlo uvažovat o tom, že by šlo o hrozbu reálnou. My jsme se zatím dočkali druhé konference. „Přemýšleli jsme o vašem návrhu velice dlouho,“ zahájil ji netradičně Jamanami Kacuie, kterému Učitel udělil úvodní slovo. „S jakým výsledkem?“ zeptal se rychle Marcel. „Prosím o strpění,“ nedal se ovlivnit pan Kacuie. „Rozhodování nebylo snadné. Náš Kodex nedovoluje ubližovat nevinným a tady hrozí nebezpečí možná horší než nebezpečí z prodlení. Vy jste ale, pokud vím, s obžalobami již začali.“ „Začali, ale provedení zatím nespěchá,“ řekl Marcel. „Můžeme soud libovolně protahovat.“ „Tím byste to znevěrohodnili,“ řekl pan Kacuie. „Pro věrohodnost akce bude nutné spustit ji naostro, jinak ztratíte důvěru. Zkrátka jste nás postavili před hotovou věc. Při vašich dosavadních akcích ale zasáhla smrt i nevinné. Nemluvím o vojácích, ty za nevinné považovat nemůžeme, ale při potopení válečných lodí v zálivu bylo na jejich palubách několik novinářů, kteří ani netušili, co se děje. Musíme je proto považovat za nevinné oběti.“ „Co dělali novináři na válečných lodích, určených k potopení civilních tankerů?“ zeptal se trochu sarkasticky Marcel. „Podle oficiálního scénáře, dostupného na jejich ministerstvu obrany, mělo jít o testy nových střel,“ odvětil klidně pan Kacuie. „Potopení civilních lodí chtěli zpočátku vydávat za politováníhodné selhání a kdyby se proti tomu zvedlo světové veřejné mínění, novináři to měli dosvědčit. Kdyby ale světová veřejnost setrvala v klidu, válka by se rozrostla, ministerstvo války by novinářské materiály odkoupilo a nic by nezveřejnili. Ti novináři ale vinu očividně nenesli.“ „Dobře, je to sice další vojenská špinavost, ale co má společného s naší akcí ohledně soudu se zločinci, zodpovědnými za Somálský horror?“ „Soud považujeme za důležitý, nesnese odklad,“ připustil pan Kacuie. „Jenže jsme uvažovali i o nebezpečí, že se vám vymkne z rukou. Proto jsme se rozhodli účastnit se té akce po právní stránce. Požadujeme ale splnění některých podmínek.“ „Podmínky? Sem s nimi!“ řekl Marcel. „První: jakéhokoliv soudu se musí účastnit aspoň jeden právník, jehož hlas bude mít právo veta. Musíme počítat i s kritickým postojem světové veřejnosti a nemůžeme si dovolit odhalení vážných právnických poklesků ani dnes, ani při pozdějším historickém hodnocení. Akce musí být po právní stránce naprosto čistá.“ „To znamená získat pro ni právníky,“ připustil Marcel. „Máte v úmyslu převzít tu úlohu vy sám?“ „Více právníků mezi Virtuály ani nenajdete,“ přikývl pan Kacuie. „Ale můžeme to dát jako úkol pro dobrovolníky. Vyhlásíme potřebu právnických kapacit a získáme dost právníků podle potřeby. Není problém vystudovat práva ve zkráceném studiu.“ „S tím máme v Čechách velice odstrašující zkušenosti!“ podotkla jsem. „Kupodivu o nich vím, slečno Kateřino,“ přikývl pan Kacuie. „Virtuálové si ale zvykli nespoléhat na korupci, naopak. Zkoušející doplňujeme našimi experty aby korupci zabránili. Australské university to umožňují a jsem ochotný převzít pro tento účel funkci přísedícího.“ „Dobře, tato podmínka je pro nás přijatelná,“ souhlasil netrpělivě Marcel. „Je těch podmínek ještě víc?“ „Ano,“ pokračoval pan Kacuie. „Druhou klíčovou podmínkou bude, že žádná akce nebude vyžadovat Vojtěchovu aktivní účast. Může každou akci jistit, dokumentovat, může vás zabezpečovat, ale nebude podnikat žádné aktivní kroky proti lidem.“ „Tuto podmínku nějak nechápu,“ namítl Marcel. „Proč?“ „Vojtěch prokázal přílišnou neúctu k lidským životům,“ řekl pan Kacuie. „I když jeho akcím přiznáme jistou spravedlnost, šlo o strašlivé hekatomby a jeho zásahy do soudu nad lidmi proto nepovažujeme za spravedlivé. Soudů nad lidmi by se měli účastnit pouze a výhradně lidé.“ „Vy ho snad nepovažujete za člověka?“ vyskočila jsem. „Ne, slečno Kateřino,“ přikývl pan Kacuie. „V tom se zásadně neshodneme,“ řekla jsem. „Vojtěch je navzdory svému současnému stavu člověk. Možná je víc člověkem než naši obžalovaní.“ „To ale těžko prokážete,“ namítl pan Kacuie. „Vojtěch je bývalý člověk, nikdo vám nebrání ho tak chápat, ale své původní podstatě se příliš vzdálil. Až získáte jeho otisky prstů, můžeme se na jeho člověčí podstatě shodnout.“ „Přivedu bezrukého člověka a požádám vás, abyste mu sejmul otisky prstů. Když se vám to podaří, přijmu váš argument,“ odpálila jsem ho. „Výborně, slečno Kateřino!“ usmál se pan Kacuie. „Nechcete si udělat právnické vzdělání? S takovými nápady byste měla u soudů úspěchy!“ „O právnické vzdělání nestojím,“ řekla jsem. „Nepovažuji vás právníky za takový přínos lidstvu, spíš za nutné zlo a to mě netáhne. Ale vaši druhou podmínku považuji za velice nebezpečnou diskriminaci.“ „Ano, je to diskriminace,“ přistoupil na to pan Kacuie. „Nechceme, aby nám někdo později vyčetl nelidské jednání. Tím by se argumentovalo příliš snadno. Proto trváme na jeho neúčasti.“ „Vojtěch se ani nechce účastnit soudů,“ řekla jsem. „Jeho oblastí má být detektivní fáze, především zajišťování důkazů. Soud musí unést tíhu jejich posouzení, ale tam Vojtěch nebude. Jaký je ale důvod vyřadit ho z vykonávání rozsudků, vynesených lidmi?“ „Dost na tom, že bude vyhledávat důkazy,“ trval na svém pan Kacuie. „V tom ho nikdo omezovat nebude. Může všechno dokumentovat, ale soudy i vykonávání rozsudků mají podle našeho názoru ležet jen na lidech. Někdy i na těch škodlivých právnících!“ Neodpustil si rýpnutí, ale nezviklal mě. Právníky jsem vždy považovala za nutné zlo a to ještě jen proto, že by to bez nich mohlo být ještě horší. „A co když k vykonávání rozsudků použijeme dálkově řízenou zbraň?“ pokusila jsem se mu položit nepříjemnou otázku. „Nebo je i to nepřípustné? Vždyť nás ty omezující podmínky úplně znemožní!“ „Dálkově řízené zbraně nám nikdo vyčítat nebude, používá je kdekdo,“ zamyslel se pan Kacuie. „Samozřejmě pokud jimi neohrozíte nevinné.“ „Nech toho, Káťo,“ zarazil mě Marcel, když viděl, jak se chystám na další výpad. „Ty podmínky jsou logické. Je to všechno, nebo jejich soupiska pokračuje?“ „Soupiska podmínek pokračuje,“ přikývl pan Kacuie. „Uvažovali jsme podrobně o vašich možnostech a došli jsme k názoru, že je ve vašich silách pořídit o všech vašich akcích dokonalejší dokumentaci, než bývá obvyklé. Právě proto jsme usoudili, že by měl Vojtěch jen pořizovat zpravodajství a sám se vykonávání spravedlnosti neúčastnit.“ „Pokud nás nebude jistit,“ namítl Marcel. „To jste nám přece povolili!“ „Vojtěch stihne oboje,“ řekl rychle Učitel. „Když tyto podmínky dodržíte, bude vaše akce i naší akcí. Má někdo jiný názor?“ Nikdo se kupodivu nepřihlásil, ačkoliv se konference na dálku účastnili opět všichni. „Považuji tedy naši akci trestání genocidy za schválenou,“ pokračoval Učitel. „Ano, ale nemůžeme kvůli vám přerušit ostatní práci. Splníme vaše materiální požadavky přednostně, ale víc Virtuálů nedostanete, v továrnách jsou potřebnější. Musíte si vystačit s evropskými. Už proto, že v Somálsku jsou jaksi navíc a není tam pro ně odpovídající práce.“ „To jsou přece většinou nováčci!“ řekl Marcel. „Až na Françoise, ale ten do toho nepůjde a nutit ho ani nemůžeme.“ „Máš pravdu,“ řekl Učitel. „Dobrá, vyměňte ho za jiného dobrovolníka. Buď ze Somálska, nebo z Koujou. François to jistě rád vezme.“ „V Koujou byly poslední dobou šťáry na cizince,“ namítl Marcel. „Pak ho vyměňte za dobrovolníka ze Somálska,“ navrhl Učitel. „Kou-džu vám jistě někoho sežene, ale jeho samotného nám neberte, v Somálsku je důležitější.“ Málem jsem dodala, že pan Kou-džu je beztak Vojtěch, ale včas jsem si uvědomila, že to má možná zůstat tajemstvím i před většinou Virtuálů, takže jsem se raději zarazila. Není to nakonec tajemství i pro Učitele? To bych opravdu nechtěla. Umínila jsem si, že se na to Vojtěcha co nejdřív zeptám. Ale pro nás to znamenalo, že Virtuálové schválili soud nad zločinci zodpovědnými za genocidu, což se vlastně rovnalo vyhlášení války Spojeným státům. Nebude to válka klasická, ale partyzánská. V klasické by měli takovou převahu, že by je prostě nebylo možné porazit, jenže partyzánská válka je jiná. V našem provedení by neměla být tak krvavá a mohli bychom si více věřit. Uvidíme, jak to dopadne. Když se na stránce Soud nad zločinci Somálské genocidy objevil první rozsudek, ve kterém byl odsouzen k trestu smrti za zločin genocidy nad obyvateli Somálska sám president Spojených států, propuklo v Americe nefalšované veselí. Nad drzostí party hackerů, štvaných jako divá zvěř, kteří si navzdory stavu psanců dovolují něco, co není v moci žádné síly na světě. Přičinlivější novináři vypočítali všechna bezpečnostní opatření, střežící amerického presidenta - a nejspíš nestihli vyjmenovat všechna, některá byla tak tajná, že počet zasvěcených nepřesahoval počet prstů na rukou. Nikdo netušil, že se v Somálsku intenzivně cvičím pilotovat miniaturní letoun vaspida-1, ornitoptéru velikosti většího sršně. Musela jsem si také zvyknout na kameru, zabírající prostor kolem dokola, natrénovat střelbu z miniaturní vzduchovky s dostřelem pouhých pěti metrů, plivající nepatrné ledové jehličky, jenže tak účinné, že by jediným zásahem zabily slona nebo nosorožce. Vzduchovka ve vaspidě je na jedinou ránu, takže se napoprvé musím strefit. Bude to ale hra va bank. Ženevské konvence prohlašují střely napuštěné jedem za zakázané chemické zbraně, což nedávno umožnilo úplné vyhubení některých indiánských kmenů, které k lovu používaly otrávené šípy. Konvence dovolovaly lépe vyzbrojeným protivníkům nebrat zajatce a osiřelé děti v džungli dlouho nepřežily. Ženevské konvence nic nenamítají proti vražednějším a zákeřnějším střelám na bázi ochuzeného uranu, kterých se při každé válce vystřílí tuny a ještě roky po vystřelení mají zhoubný vliv na dosud nenarozené děti, zatímco naše jehlička, která cíl mine, brzy roztaje a jed se vysušením rozloží. Bylo to jen teoretické, v tom případě bych se vrátila s nepořízenou a proto jsem u vaspidy nepodceňovala trénink střelby. Zakázaná munice je ale zakázaná munice. Je nelegální jako fosforové střely, které se ale používají bez velkých skrupulí, protože je nikdo nestíhá. Někdy postačí prohlásit chemické jedy za odlistňovače jako Agent Orange ve Vietnamu a pes po nich neštěkne. Ženevské konvence jsou zkrátka šité na míru silnějším. Současně s mým tréninkem dopravil Vojtěchův kaičen-piko do pobřežních vod poblíž Baltimoru další pouzdro s robotickými krysami. Tentokrát bylo uvnitř několik vaspid. Vojtěch dodržel podmínku Rady Starších neúčastnit se aktivně akcí, ale zajišťovat nám dopravu mu žádná podmínka nezakazovala. O první akci jsem s Marcelem losovala - a vyšla na mě. Znamenalo to, že mě historici zařadí do dlouhého seznamu atentátníků na americké presidenty. Většina lidí na něm pochází ze Spojených států, budu tedy výjimkou. Nebylo nutné, abych se přes Atlantik dopravila sama - zvládnu to na dálku, stejně jako Američané řídí vražedné bezpilotní letouny přes půlku světa z pohodlí svých vypolštářovaných amerických křesel. Dolet vaspid, omezený na něco kolem pěti kilometrů, nutně vyžadoval dostat je co nejblíž k cíli. Dalším důvodem spěchu je, že malá vzduchovka vaspid není aktivně chlazená - ledová jehlička jedu, na začátku podchlazená, by mohla předčasně roztát. Po vynětí z chladicího termoboxu a nabití není času nazbyt, akce pak musí proběhnout co nejrychleji. O to se ale postaraly Vojtěchovy robotické krysy, kterým se podařilo dopravit vaspidy kanalizací až do parku poblíž Bílého domu. Speciální krysa nabila vzduchovku smrtonosnou jehličkou a natáhla ji. Nastal večer a tři vaspidy vzlétly a na dosah od sebe zamířily k bílé budově na dohled od kanálu, kde krysy čekaly na náš návrat. Jednu vaspidu jsem řídila já, dvě Vojtěch - měl podle svého zadání za úkol pořídit dokumentaci. Proto letěl za mnou, aby celý let přenášel kamerami svých vaspid. Malá část záznamu se dočká uveřejnění - nesmí na ní být žádná vaspida, nemíníme přece detektivům napovědět, jak to vlastně děláme. Novináři, pokoušející se odhadnout, jak rozvětvená organizace musí být, aby mohla doufat v úspěšné prolomení bezpečnostních prvků kolem amerického presidenta, dospěli k obludné mnohatisícihlavé mašinérii, jejíž utajení a zabezpečení akceschopnosti by stálo miliardy dolarů. Podle jiných uznávaných expertů si nikdo neuměl ani představit, aby takové finanční toky unikly pozornosti finanční policie. Vyvodili z toho nemožnost úspěchu, zejména když hackeři presidentovu ochranku neprozřetelně předem varovali. Novináři ale zapomněli na jedno. Bezpečnostní opatření na ochranu amerického presidenta sice od doby posledního úspěšného atentátu v Dallasu zesílila, takže by bylo obtížné vzít si presidenta na mušku obyčejné pušky, jenže důkazem pokroku byly právě vaspidy, mířící rychlostí útočící jmenovkyně vosy k otevřené žaluzii jednoho z mnoha klimatizačních ventilátorů, jehož lopatky se zdánlivě bez příčiny na chvíli zastaví, aby jimi proletěly dvě hmyzu podobné nestvůrky. Třetí zůstane venku a postará se o natáčení scény z jiného úhlu - oknem. Vaspidy dostaly jméno po vosách, ale ve skutečnosti byly větší než sršně. Mohly létat, ale stejně dobře uměly prolézt bludištěm klimatizačních rozvodů. Jejich pohyb v budově koordinovalo několik zapnutých počítačů, některé nám dokonce ukázaly své okolí včetně nudících se pracovníků ochranky. A jedeme, kostky jsou vrženy! Kanál klimatizace skončil ozdobnou mřížkou. Umístila jsem vaspidu, abych měla přehled o místnosti. Místnost byla naneštěstí velká a polstrované křeslo u velikého psacího stolu, kde president právě teď seděl, bylo mimo dostřel mé vzduchovky. Mám risknout střelu na větší vzdálenost? Odpor vzduchu by mohl jehličku zbrzdit. Jistější bude počkat, až se její cíl zvedne. Mohl by odejít dvěma cestami, ale doufala jsem, že si vybere tu, kterou se mi aspoň na okamžik dostane na dostřel. Pak už si budu věřit víc. „Zkus to urychlit,“ pobídl mě Vojtěch. „Ledová jehla dlouho nevydrží.“ „Jak?“ obrátila jsem se virtuálně na něho. „Na tvém místě bych vyvolal poplach,“ radil mi. „Vyburcuj ochranku, pak uvidíš!“ „Jak myslíš,“ přijala jsem jeho návrh. Na nejbližším počítači vyrostlo přes celou obrazovku nové okno, kde se před zraky zkoprnělého příslušníka ochranky objevila faksimile rozsudku smrti nad presidentem „za těžký zločin genocidy na národu Somálska“. Vyděšený security officer vyskočil. Hackeři! Pak si uvědomil, že počítač, kterým měl v případě potřeby vyhlásit poplach, možná není pod jeho kontrolou. Snad alespoň mobilní telefony fungují! Popadl mobil a vymačkal na klávesnici všeobecný poplach. Do presidentovy pracovny pronikl z chodby kolísavý tón poplachových sirén. V té chvíli do místnosti vběhl bezpečnostní důstojník. „Máme problém - hackeři dopravili rozsudek smrti nad vámi až sem, do Bílého domu!“ svěřil presidentovi. „Pro vaši větší bezpečnost byste měl neprodleně sestoupit do krytu, tam se za vámi nikdo nedostane!“ „Myslíte?“ usmál se blahovolně president. „Neberte to tak vážně!“ Byl to jeho poslední úsměv. Vstal a vykročil vstříc bezpečnostnímu důstojníkovi - přímo proti ústí šipkové vzduchovky. Slabé pufnutí zaniklo v kolísavém jekotu sirény, ale president sebou náhle trhl a rychle si sáhl na tvář pod pravým okem. Obličej je ideálním cílem. Zdánlivě tam nic neměl, ale k důstojníkovu nelíčenému zděšení se vzápětí zvolna složil na podlahu. Čím blíž je místo zásahu od mozku, tím rychlejší je účinek. Vojtěch nafilmoval, jak zmatená ochranka pobíhá sem a tam, přivolává presidentova osobního lékaře, který sice dorazí, aby bezmocně konstatoval, že přišel příliš pozdě. „Naložte ho do auta a odvezte do nemocnice!“ povzbudí lékaře chlap z ochranky, doufající ještě v zázrak. „Obávám se, že to nepomůže!“ konstatuje lékař. „Exitus!“ „Právě ses stala vražednicí!“ oznámil mi klidně, skoro až laskavě Vojtěch. „Omyl!“ opáčila jsem mu. „Podle právního výkladu to byla poprava. Takže nejsem vražednice, ale kat - nebo katyně, chceš-li. Rozhodující rozdíl je podle právníků v existenci odsuzujícího rozsudku.“ „Uznal bych ti to,“ řekl Vojtěch. „Zbývá nám oběma cesta zpátky. Otoč vaspidu a vracíme se, kudy jsme přišli. Tady nesmí zbýt ani stopa!“ „To byl první,“ řekla jsem zamyšleně. „Mohou si mě připsat na seznam úspěšných atentátníků na americké presidenty.“ Snad až teď mi došlo, že mezi katyní a vražedkyní není zas tak velký rozdíl. Jen v jediné právnické kličce. Možná důležité, ale - zabila jsem dnes člověka, i když to byl podle rozsudku mnohonásobný vrah. Trest smrti by vůbec neměl být. Ani pro vrahy. Jinak to ale nedokážeme... Video z popravy presidenta Spojených států se na stránkách Soudu nad zločinci Somálské genocidy objevilo dříve, než se zpráva o presidentově smrti dostala do médií. Obveselení, vyvolané nereálnými rozsudky, se zprvu ještě zvýšilo. Video působilo příliš amatérským dojmem, než aby mu někdo věřil, ale po potvrzení presidentovy smrti se veselí změnilo v nefalšované zděšení. Z recese, vhodné nanejvýš k pobavení, se obratem ruky stala syrová skutečnost a posměšky všem zamrzly na rtech. Nejlépe to vystihl titulek, který se objevil hned v několika novinách. Hackeři vyhlásili válku Spojeným státům! Zločin, který musí být exemplárně potrestán! Kdo stojí za bandou teroristů? Potíž ovšem byla, kde hackery hledat. Každý režim má vytypované potenciální odpůrce, takže již druhého dne se mohla americká veřejnost těšit z desítky dopadených hackerů. Pohotovost FBI by byla velice chvályhodná, kdyby šlo o skutečné pachatele atentátu. Jenže zatčení několika jednotlivců nic nezměnilo, ani krátce poté zveřejněné přiznání údajných pachatelů. Stránky Svobodu světu se objevovaly dál a po rozsudku smrti nad presidentem, doplněném o datum a čas vykonání, se zde objevily další rozsudky. Odsouzenými za přípravu Somálského horroru byli vicepresident Spojených států, který právě podle ústavy složil presidentský slib a nastoupil na místo zavražděného presidenta, dále ministr obrany Spojených států a dva vysocí generálové ze štábu. Tady už opravdu přestávala veškerá legrace. Odsouzení byli ihned dopraveni do opevněných bunkrů Hlavního štábu. Bohužel ne všichni, neboť vicepresident se zhroutil těsně před nastoupením do vojenské helikoptéry, ačkoli ho nepřetržitě chránili bodyguardi. Osudným se mu stal strom, kolem kterého musel při nastupování projít. Tří vaspid, číhajících ve větvích, si nikdo nepovšiml ani před, ani po atentátu a teprve po zveřejnění videa s popravou mohli experti zpětně odvodit pozici kamery, která celou akci snímala. Předpokládaná miniaturní kamera se ale ve větvích nenašla, což stálo místo velitele ochranky. Očividná neschopnost umožnila pachatelům kameru z větví stromu nepozorovaně odstranit“ - hlásaly brzy všechny bulvární plátky. Bylo to úplně jinak. Kamera krátce po činu odletěla sama. V den státního pohřbu amerického presidenta se nic pozoruhodného nestalo. Mohlo to být nejdražšími bezpečnostními opatřeními v dějinách, které pohřeb doprovázely, ale pietní akt proběhl důstojně a v klidu. Nikdo se neodvážil smuteční obřad narušit, tisíce policistů neměly sebemenší práci. Amerika okázale truchlila. Až příštího dne se na stránce Soudu nad zločinci Somálské genocidy objevilo čerstvé video, zachycující zhroucení ministra obrany Spojených států v záchodové kabině nejtajnějšího štábního bunkru. Bylo z toho zřejmé, že hackeři Svobodu světu mají, nebo aspoň v kritické chvíli měli přístup i tam. Bylo to nepředstavitelné, ale bylo tomu tak. Jedno bylo jasné všem. Jistota přestala být jistotou, osobní bezpečnost se změnila v pouhou chiméru. Soupis obžalovaných se rozrůstal a objevily se na nich i civilní osoby. Jednalo se o členy dozorčí rady a manažery chemické továrny, obviněné z výroby binárního jedu, použitého v Somálsku. Jako příloha byly připojeny faksimile přísně tajných smluv, které uzavřela armáda s chemičkou. Bylo z nich patrné, že půjde o binární jed ve formě dvou aerosolových složek. Pochopitelně se na seznamu obžalovaných objevili také vojenští zástupci, podepsaní na smlouvě. Dalšími obžalovanými byli manažeři firmy, která při zastávce v Indonésii polila přepravovanou rýži roztokem jedné složky jedu. Pod touto obžalobou se vzápětí objevila faksimile smlouvy, podepsané zástupci firmy a zástupci loďařské společnosti, jejímž předmětem bylo odhmyzení rýže, přičemž použité insekticidy byly neškodné pro teplokrevné živočichy včetně člověka. Postřik se prováděl bez ochranných pomůcek a nikomu nevznikla škoda na zdraví, což potvrzovalo, že se alespoň oficiálně jednalo o neškodnou látku. Byla to první využitá příležitost k obhajobě. A úspěšná. Rozsudek, který se vzápětí pod obžalobou objevil, zprostil obžalované v Indonésii viny v plném rozsahu, neboť „neměli tušení o pravém účelu postřiku, jednali v dobré víře v neškodnost chemikálií a jsou tedy nevinni.“ Zprošťující okolnost ale soud neuznal manažerům dodavatelů, neboť ti si museli být dobře vědomi, co vlastně dodávají, ani agentům CIA, kteří chemikálie dopravovali, neboť už ze stupně utajování museli vědět, že nejde o neškodné látky. Počet odsouzených dosáhl brzy dvaceti osob, pak padesáti, ale okruh obviněných se pořád rozrůstal. Po manažerech chemičky, zodpovědné za přípravu jedů, se na listině obžalovaných ocitli další manažeři. Šlo o lobbisty těžařské společnosti, která v Somálsku objevila rozsáhlé hloubkové ropné pánve a spolu se zástupci bank se na tajné schůzce dohodli s představiteli hlavního štábu na společné akci. Vyvražděním původních Somálců se měl vytvořit prostor pro inscenovanou velkorysou hospodářskou pomoc - jenže původní obyvatele měli nahradit vybraní černí občané Spojených států, kteří měli souhlas Somálců s těžbou sehrát a sami se pak dát najmout. Somálsko mělo být nejbohatším státem v Africe a mělo být dáváno za vzor ostatním. Grandiózní podvod vyšel najevo v plné nahotě, ale spolupachatelů bylo najednou několik tisíc a Soud nad zločinci Somálské genocidy si poprvé nebyl jistý, zda takové množství zvládne. Nebýt jednoho dopisu, měli by asi všichni kruhy pod očima. Naštěstí se našla dobrá duše, která nás starostí alespoň částečně zbavila. Byť - jak už to bývá - nechtěně.

9.7.2010 22:44:06