Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dopis vlastenky

I když většina příspěvků ve formulářích pod obžalobami končila odmítnutím pro nepříslušnost, začaly se konečně objevovat i skutečné obhajoby. Posměváčkům zamrzly vtipy. Po prvních popravách už bylo každému jasné, že nejde o nejapný žert, ale o život. Spojené státy přišly o presidenta a vicepresidenta - oba se stali obětí atentátu. Bezpečnostní služby nezajistily bezpečí ani velkým prominentům, ortel stihl generály ve zdánlivě zcela nedostupných podzemních krytech. Jak mohli ostatní doufat, že uniknou trestu?

Indonéští obžalovaní se ale ospravedlnili a soudní dvůr Svobodu světu jejich obhajobu uznal. Znamenalo to, že obhajoba není v zásadě vyloučená, když obžalovaní dokáží svou nevinu, nebo aspoň uznání, že neměli potuchy, co se kolem nich děje.

Někteří obžalovaní se hájili sami, jiní si urychleně najímali právníky. Brzy se ale ukázalo, že na to američtí právníci nestačí. Soudní dvůr Svobodu světu totiž neuznával precedenty, obvyklé v americkém právu. V žádném případě nestačilo ukázat na podobný případ, kdy porota vynesla osvobozující rozsudek. Soudní dvůr vyjádřil politování nad osvobozením viníků, ale precedent neuznal. Dal pak obžalovanému další dva měsíce na získání jiného důkazu neviny s podotknutím, že předložení precedenčního případu bude považovat za obstrukci a další odklad nepovolí.

Stránka Soud nad zločinci Somálské genocidy byla, navzdory stálému vyhledávání a mazání policií i FBI, nejsledovanější stránkou ve Spojených státech a nejen tam, ale po celém světě. Spolu s rozsudky ale pokračovaly i popravy. Počet popravených dosáhl dvojciferného čísla a stále se objevovaly další obžaloby. Někdy nebylo na první pohled zřejmé, jakou souvislost se Somálskem mají, ale při pozorném čtení přiloženého zdůvodnění se souvislosti vždycky objevily.

Ukázalo se, že o chystané genocidě vědělo mnohem více lidí, než se zpočátku jevilo. Kdo by před půlrokem očekával, že se na seznamu obžalovaných ocitne i představenstvo Mezinárodního měnového fondu? A stačilo málo - objev jediného dokumentu z tajného zasedání, z něhož bylo jasné, že jeho účastníci o úmyslu Američanů věděli - a nikdo neprotestoval. Zdálo by se to málo, ale ve zdůvodnění stálo, že protest mohl genocidě zabránit. Mlčením dali organizátorům najevo sympatie - a proč chodit kolem horké kaše - nešlo jim přece o genocidu a miliony mrtvých, ale - a to především - o ropu.

A pak přišel blesk z čistého nebe.

Na seznam se dostali i američtí státní zástupci s odůvodněním, že déle než rok vědí o zločinu genocidy, ale nepodnikli sebemenší kroky k zahájení vyšetřování, ačkoliv to bylo nejen v jejich kompetenci, ale přímo jejich povinností.

Tento krok vyvolal u Američanů zvlášť nesouhlasné reakce, ale okolní svět, který soudy se zájmem sledoval, jejich pobouření nesdílel. Mnoho lidí totiž souhlasilo i s obžalobou nečinných soudců a uznávalo, že času měli příliš mnoho. Jen se jim zdálo, že trest smrti je v tomto případě příliš přísný.

Vojtěch trpělivě mazal veškeré příspěvky nezúčastněných, ale jeden ponechal a naopak na něj upozornil mě, Marcela, Učitele i pana Kacuie.

A to navzdory tomu, co obsahoval.


Vy hackerští hajzlové!

Přeju vám malomocenství, pak co nejdelší a nejbolestivější smrt a po ní věčný oheň, ve kterém se budete nekonečnou dobu smažit!

Jak se vůbec můžete opovážit někoho soudit? Kdo vám k tomu dal právo? Zbaběle vraždit největší vlastence našeho národa! Styďte se, jestli vůbec víte, co to je stud! Jak se můžete opovážit obžalovat mého nevinného a zbožného otce, nejváženějšího občana ve městě a v širokém okolí, který v životě bezdůvodně nikdy nikomu neublížil? Cožpak je to vina, že nic špatného, natož trestuhodného neshledal na činech našich vážených sousedů, křivě obviněných vaší bezectnou hordou? Proč vám záleží na nějaké špinavé pakáži kdovíkde v Africe, na pirátech, kteří by tak jako tak pochcípali hlady?

Nabízíte prostor na obhajobu a důkazy neviny. Ale jaké důkazy chcete? To je přece nesmysl! Vy musíte dokazovat vinu!

Jako dcera jsem na svého otce hrdá! Možná bych pochopila, že se mstíte za těch pár darebáků a vrahů, které můj otec pro zachování našich zákonů posílal do vězení nebo i na elektrické křeslo. Ti si ale smrt právem tisíckrát zasloužili. Mstíte se i za to, že otec dal podnět i k vašemu stíhání, ale vy přece dnes a denně tak otřesně porušujete právo a spravedlnost, že není jiné cesty než vás pochytat, usvědčit a posadit na elektrické křeslo, které si tisíckrát zasluhujete!

Vadí vám, že se otec nikdy nesnížil k nezákonnostem? Žádný svéprávný soud nemůže přijmout vaše nesmyslné žaloby! Ve jménu koho soudíte? My, lid Ameriky, jsme vám pravomoc soudit nedali a i kdybyste tu nakrásně vystupovali jménem nějakého jiného státu světa, ten vám může dát soudní pravomoc nanejvýš na svém území, ne u nás! Jako psanci tu nemáte ani právo dýchat náš vzduch! Všechny vaše rozsudky jsou čisté justiční vraždy! Dějiny i Bůh vás zatratí na věky, i kdybyste vystupovali jménem papeže, dalajlámy, Alláha a kohokoliv jiného! Beztak vystupujete jménem Satana, kterého my jako autoritu neuznáváme!

Vaším bezectným soudem hluboce pohrdám. A proklínám vás, i kdybych měla sama propadnout peklu! Opatřila jsem si panenky woodoo a denně do nich vrážím hřebíky, abyste cítili co největší bolest! Už si to tisíckrát zasloužíte a jestli woodoo neúčinkuje dnes, musí tím více účinkovat, až se propadnete do tlamy pekelné!

Výsledkem vašeho vraždění jsou již dnes stovky vdov a sirotků. Jejich pláč vám musí ve dne v noci drásat duši, pokud vůbec nějakou máte! Přeji si ale, abyste ji měli, aby mohla být tím více zatracená na věky věků!

Ať vás archanděl Michael svrhne do pekel, kam právem patříte! Sám Belzebub ať za vámi zabouchne pekelnou bránu, abyste se už nemohli vrátit, až se propadnete do země!

To vám přeji já, Mary Adalberta Rosenbaum!

Zhyňte, pekla zplozenci!

„To stojí za další konferenci!“ mínil Vojtěch, zatím jen mezi námi.

„Stojí to jen za smazání!“ namítl Marcel suše.

„Slečně dceři ujely nervy,“ řekla jsem. „Ani se moc nedivím, cítí se spravedlivá jako sám Nejvyšší soud. Což neznamená, že má pravdu.“

„Mě jen napadlo, jak bychom toho mohli využít,“ navrhl Vojtěch.

„Styděl bych se využít takového pamfletu!“ nesouhlasil Marcel. „Nač? Každému musí být jasné, že tady jde jen o výlev uražených citů. Není to ani polehčující, ani přitěžující okolnost, co s tím chceš dělat?“

„Přesto bych toho využil,“ trval na svém Vojtěch. „Ale ne tak, jak myslíte. Můžeme na to odpovědět aktem milosrdenství.“

„Milosrdenství?“ zavrčela jsem. „Tím myslíš, že od teď zarazíme soudy a všem darebákům se omluvíme? To by ale nebylo spravedlivé! Nejen k obětem, ale teď už i k těm, které jsme potrestali. Jak by k tomu přišli ti popravení, aby jiní za totéž odešli od soudu jako nevinní?“

„Tak to nemyslím,“ řekl Vojtěch. „Můžeme žalované odstupňovat podle závažnosti viny. Nelituji ty, kdo se přímo podíleli na Somálsku - a ještě jich máme na paškálu hodně. Jenže tu jsou i menší viníci, jako zřejmě otec té slečny. Na Somálsku se přímo nepodíleli, jejich vina je menší a měli by být potrestáni méně.“

„Ano, ale - nemáme jinou možnost spravedlivě trestat,“ namítl Marcel. „Máme jen dvě varianty. Nevinné osvobodit, viníky popravit. Nemůžeme nikoho odsoudit do vězení, ani použít jiný nižší trest.“

„Můžeme využít vězení samotných Spojených států,“ řekl Vojtěch.

„Blázníš?“ vyhrkl Marcel.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se Vojty klidněji, neboť jsem si nechtěla připustit, že by navrhoval něco úplně nesmyslného.

„Jak říkám, můžeme z milosrdenství přidělovat i mírnější tresty,“ trval na svém. „Ale protože nemáme vězení, dáme odsouzeným vybrat: buď se vydají americké justici, uplatní tam náš rozsudek a celý trest si odpykají v americkém vězení, nebo si přičtou vyhýbání spravedlnosti a pak je můžeme zneškodnit trvale. Když přinutíme americkou justici ke spolupráci, bude to pro celý svět přiznání, že zločiny proti lidskosti zasluhují trest. Tím by nám zpětně, byť nepřímo, přiznali i oprávněnost poprav. Když na to nepřistoupí, budou mít smůlu, ustoupit nemáme kam. Doporučíme slečně, aby otce přemluvila, ať se podrobí. Tím uzná svou vinu a to zase použijeme k doplnění výchovy jeho dcery.“

„Jsem pro!“ chopila jsem se toho, neboť to podle mě vypadalo reálně. „Beztak bychom museli ukončit popravy, až se dostaneme k menším viníkům - což se právě stalo. Tohle bude spravedlivější.“

„Dobře,“ připustil Marcel. „Svoláme na to konferenci.“


Konferenci jsme svolali, ale ta potvrdila Vojtěchův nápad. Pan Kacuie suše podotkl, že to od něho jako od mrtvého nečekal. Trochu mě tím napěnil, neboť stále nechtěl tvrdošíjně uznat, že je Vojtěch člověkem, ale tentokrát jsem se ovládla. Od pana Kacuie to bylo vstřícnější, než jsem od něho jako od právníka čekala.

Vojtěch ponechal text slečny Mary Adalberty Rosenbaumové jako obhajobu v pagodě svitků jejího otce beze změny.

Zakrátko se ale pod ním objevila Vojtěchova odpověď.

Nelíbila se mi, ale měl na ni právo.


Vážená dcero pana Samuela Rosenbauma!

S panenkami woodoo si nehrajte! Přivedou vás do pekla a bude vás škoda. Peklo nenávisti vás může dostihnout už na tomto světě.

Jako největšímu hackerovi mi smrt přát můžete, ale přišla jste pozdě. Jsem totiž už pár let mrtvý. Nesmažím se ale ve věčném ohni, neboť jsem se za svého života neprovinil ani nenávistí, jako vy sama, natož něčím vážnějším. A považuji se za oběť pokrytců jako je váš otec, jejichž nečinnost dala volné ruce mým vrahům. Pro vás asi bude těžké uvěřit, že jsem mrtvý. Neznáte tajný projekt, který dal vzniknout Johnu Smithovi. Ten pro vás nejspíš zůstane tajný, ale jeho tvůrci, pokud tohle čtou, už jistě vědí, kdo jsem. Mrtvý, který - věřte nevěřte - umí šeredně kousat.

Jako mrtvý živé nesoudím. Zatím ne. Jen to umožňuji živým.

Jako mrtvému je mi dostupné, co by se živí nikdy nedozvěděli. Získávám dokumenty z tajných archivů, kam je zloduši uložili v dobré víře, že na ně nikdy nikdo nepřijde. Umožňuji trestat i zločince, kteří by - díky pokrytcům, jako je váš otec - nikdy potrestáni nebyli. Mám na to právo záhrobní, které opravdu nepochází od lidí. Je ale mnohem silnější a vy mi ho neupřete. Rozhodně ne pomocí vaší nenávisti!

Také já se vás chci ale na něco zeptat.

Jak se můžete opovažovat prohlašovat největší vyvrhele svého národa za vlastence? Co udělali dobrého pro velikost vaší vlasti? Jen ji pošpinili nejtěžším zločinem vůbec, genocidou! Divím se, že se za ně nestydíte - pokud vůbec víte, co je to stud! Vy nechápete, že masoví vrahové, i když je vy a vaše okolí považujete za nejváženější, nevinné a dokonce i zbožné, jsou odpornou krvavou skvrnou na vašem národě?

Jak můžete být hrdá na svého otce? Že nikomu bezdůvodně neublížil? Vždyť poslal několik lidí na elektrické křeslo - i o jejich vině by se dalo pochybovat, nebyli všichni jednoznačně usvědčeni - jenže pak odmítl stíhat masové vrahy z vašeho okolí a vzal tím na sebe spoluvinu za jejich oběti. Jistě jste necítila nářek milionů mrtvých, umírajících v hrozných bolestech na otravu jedem, dodaným právě vašimi váženými a bohabojnými sousedy, ale - což opravdu necítíte, že i ta bohabojnost je jen odporným rouháním?

Píšete, že váš otec dal podnět k mému stíhání, které má skončit na elektrickém křesle. Tomu se jen trpce zasměji. Nemám totiž tělo, podruhé už mě zabít nemůžete. Podle vás nemám ani právo dýchat? Však také nedýchám, jsem přece mrtvý - právě díky pokrytcům, jako je váš pan otec!

Jistěže vím, že nám lid Ameriky nedal právo soudit. To právo nám ale přenechali vaši soudci i váš otec tím, že je neuplatnili, když měli. Oni své povinnosti nedostáli! Dějiny i Bůh je musí odsoudit, ale my jednáme jménem několika milionů mrtvých a odsouzení dějin nám nestačí. To právo nám daly miliony mrtvých, které jste vy Američané zákeřně a zbaběle povraždili. Pohár zla přetekl. Jeden mrtvý vám smí odpustit, milion mrtvých vám odpustit nesmí. Chcete-li spravedlnost, musí zločince chtě nechtě odsoudit živí, abychom je nemuseli soudit my mrtví. Ujišťuji vás, bylo by to horší.

Odmítáte trest a myslíte si, že se stáhnete do hlemýždí ulity vaší země? Proč jste se předtím nebáli sekat vražednými jedovými drápy až na opačné straně světa? Kdo vám dal právo vraždit za hranicemi vaší vlasti? Zločiny za hranicemi snad nejsou zločiny? Ale kdež!

Vdov a sirotků mi může být líto, ale i ti musí vědět, že se jejich manželé a otcové podíleli na hromadných vraždách. Jejich pláč proto nevyváží bolest a pláč milionů zavražděných dětí. Ať zmlknou vdovy a sirotci vrahů! Nemají právo projevovat bolest po nehodných - leda někde v koutku. Oplakávat se sluší jen nevinné oběti, ne jejich vrahy. Vyřiďte jim: Projeví-li bolest nad jejich ztrátou, trestat je nebudeme - ale ani litovat.

Soud mrtvých nemá jinou stupnici než nevinu nebo smrt. Podle soudu živých si ale někteří smrt přece jen nezasluhují. Vydáme je tedy vaší světské spravedlnosti, aby si tresty odpykali ve vašich věznicích. Když to přijmou, očistí je to před námi. Když se spravedlivému trestu vyhnou, dají nám právo uplatnit náš trest - a opakuji, jediným naším trestem je smrt! Nemáme jiné cesty, jak dosáhnout spravedlnosti, než poslat je předčasně před spravedlnost vyšší. Nevěřte těm, kdo slibují, že zločinci - včetně vašeho prezidenta - jsou v nebi! Vrah v nebi? To je očividný protimluv.

Vina vašeho otce je menší. Není obžalován z přímého spáchání zločinu, jen že ten zločin neodsoudil, ačkoliv to byla jeho povinnost. Chcete-li ode mě radu, přemluvte ho, aby přijal lehčí trest vězení mezi živými. Vrahové tuto možnost nedostanou. Když to nepřijme, vydá se nám mrtvým. A nám neunikne, naše záhrobní možnosti si neumíte ani představit.

Tážete se mě, zda mám jako mrtvý duši. Obávám se, že ta je opravdu poslední, co mi ještě zbývá, když jsem přišel o tělo. Modlete se ale, aby při vaší nenávisti zbyla nějaká duše vám!

Nevzývejte archanděly ani ďábly, abyste je nepotkala u soudu, který by byl pro vás - při vaší nenávisti - značně nepříjemný. Trest záhrobní je totiž věčný!

Nenávist je i vaší vinou. Zbavte se jí.

Přeji vám, abyste se probudila, dříve než usnete navěky.

Váš mrtvý hacker Vojtěch.


Přečetla jsem to v jediné setině vteřiny - ale pak jsem to četla ještě pětkrát, pomalu a důkladně, se zvažováním každého slova. Mráz mi přitom přejížděl po zádech, když jsem si uvědomila, co čtu.

Vojtěch se veřejně přihlásil k mrtvým!

Na jednu stranu jakoby potvrzoval názor pana Jamanami Kacuie, ale pro mě to tak jednoznačné nebylo. Cítila jsem v tom stesk a křivdu. Lítost nad vlastní smrtí ho dávno přešla, ale cítila jsem jeho roztrpčení nad tím, že už ho lidé jako pan Kacuie ani neberou jako člověka.

Vojtěch se od nás živých oddělil. To nebyla dobrá zpráva. Někde jsme udělali chybu, ale kdo a kde? Mohla bych se cítit bez viny, vždyť jsem se jeho příslušnosti k lidem zastávala a ani dnes nemám výčitky svědomí, ale ani úplně v pořádku jsem se necítila. Od té doby, co jsem se nastěhovala do Marcelova pokojíčku, jsem se Vojtěchovi odcizila. Pořád jsme spolupracovali, hlavně při akcích v Americe, ale přece... omluvila zamilovanost k Marcelovi mé ochlazení k Vojtovi, abych to s klidným svědomím ustála? Vojtu jsem pořád chápala jako kamaráda, parťáka, učitele, ale milencem ani manželem mi být nemůže, neměl by tedy na Marcela žárlit! Na vztah k Marcelovi mám plné právo! To mi nikdo vzít nesmí, ani Vojtěch ne! Ale je také pravda, že jsem se mu vzdálila. Jako kamarád by to měl chápat, přát mi to - ale on sám teď zůstal úplně sám a to také nebylo dobře.

Uvažovala jsem o tom někde na pozadí i když jsem s Marcelem a s panem Žen'č podnikali americké nájezdy spravedlnosti. Od prvního losování, kde jsem získala smutnou prioritu při popravě amerického presidenta, jsme se střídali. Pan Žen'č rozhodně nebyl robot. Přidal se k nám až když jsme uskutečnili první desítku poprav. Učil se ovládat vaspidy a podařilo se mu jednu utopit v kanále, kam neopatrně zapadl. Vojtovy krysy ji tam ovšem nenechaly, nemohli jsme si dovolit zanechat našim protivníkům jedinou stopu, která by jim umožnila pochopit, co se vlastně děje a nalézt proti nim obranu. Byla by poměrně snadná, stačilo pochopit, kudy smrt přichází a zablokovat přístup. Bylo až k neuvěření, že na to američtí detektivové za celou dobu nepřišli. Dokonce se pravdě ani nepřiblížili, ačkoliv podobné drony sami ve světě používali.

Nedošlo jim, že je může někdo použít i proti nim? Oni jsou přece ten výjimečný národ!

Nejprve zarputile hledali lidské pachatele, atentátníky, které ale objevit nemohli, neboť se toho neúčastnili. Pozatýkali větší množství hackerů, z některých dokonce mučením vynutili falešná přiznání, jenže se ukázalo, že to rozhodně nemohou být ti praví. Popravy pokračovaly v neztenčené míře a na stránkách Svobodu světu se po každém dalším policejním zátahu na hackery objevovaly jen posměšné komentáře. Zatýkání ale pokračovalo, protože páni detektivové se zuby nehty drželi myšlenky, že jednou přece musí zatknout ty pravé! Obvyklou praxí poldů je najít prvního obětního beránka a na tom si zchladit žáhu, jenže tím se problém nevyřeší. U ojedinělého zločinu se může zdát, že měli úspěch, ale u tak soustavné kampaně, jako byla naše, jejich neschopnost vynikla v plné nahotě.

Jako druhý protitah se pokoušeli dávat odsouzence do místností pod dohled kamer. Zřejmě neměli tušení o naší schopnosti podstrkávat kamerám místo skutečnosti naše vlastní obrazy a strávili dlouhé hodiny prohlížením videozáznamů obrázek po obrázku se zvětšením na celou stěnu, aniž by si všimli, kdy se záznam začal rozcházet se skutečností.

Za celou dobu nepřišli na stopy jedu. Pravda, šípový jed je tak účinný, že stačí nepatrné množství, vpich ledové jehličky se také těžko prokazuje, zejména když zmrazené okolí vpichu nekrvácí. Je to ovšem paradox. Geniálních lékařů i detektivů mají desítky a přitom se nenašel ani jeden, kterého by to trklo.

Pokud to nebude tím, že je mají jen v Hollywoodu...

Ano, ve filmu nám to ti skvělí američtí hoši nandali už tisíckrát! Zejména v poslední době nás obrazně řečeno roznesli na kopytech.

Ale jen ve filmu...

Vojtovu akustickou zbraň jsme použili jen jednou. Vaspidy byly účinnější, ale bylo dobré mít něco v rezervě, až nám je vyřadí.

Ochranka ale zatím selhávala a ještě více selhávala technika.

Průlom do detektivních teorií nastal, když se někteří odsouzení pokusili uprchnout před rozsudkem mimo území Spojených států. Kam se ale měli před námi schovat? Do Evropy, zasíťované internetem stejně jako Amerika? Do Japonska, do Číny? Kromě Antarktidy jsme měli přístup prakticky kamkoliv.

Větší naději měl milionář, který se vlastním letadlem vypravil do Afriky. Měl starší letadlo s motorem bez počítače, ale i tam spadal pod kontrolu leteckých dispečerů a pro nás nebyl problém sledovat polohu jeho letadla i nad pralesy Konga. Chtěl nám zmizet mezi domorodci, kde není počítač kilometry daleko... snad by mohl mít úspěch...

Trochu nás převezl, když pak v nepřístupném terénu na svazích sopky Ruwenzori havaroval. Zmizel nejen z leteckých radarů, ale i ze satelitů, prales se za ním zavřel a záchranná výprava objevila jen trosky letadla s ohlodanými zbytky těla. Identifikace pomocí DNA umožnila připsat pod jeho spis místo data a času popravy strohou poznámku, že zahynul chybou vlastní pilotáže na útěku před spravedlností. Unikli i ti, kdo zemřeli přirozenou smrtí dříve než na ně přišla řada.

Na světě nebylo před námi žádné místo bezpečné. Nejvíce pátrání dal Žen'č-ovi milionář, který utekl do Indie a správně usoudil, že se musí uchýlit co nejdál od civilizace a od počítačové techniky. Nepomohl mu ale ani buddhistický klášter, kam vstoupil v blahé naději, že jako mnich přečká nejhorší období a vrátí se, až lidé zapomenou.

Netušil, chudák, že jeden z poutníků, navštěvujících klášter, není člověk, ale robot Virtuála Suníla Khamára, vyslaného k vypátrání jeho pobytu. Falešný bráhman nepřišel do kláštera za účelem uctění památky svého učitele, ale aby vhodil do jedné cely rozdrážděného jedovatého hada a svýma umělýma očima, přepnutýma na noční vidění, svéráznou popravu natočil. Tento způsob však zůstal ojedinělý. I Suníl Khamár připustil, že to nebyla humánní smrt. Uštknutý zápasil nejprve s hadem a pak dlouho i se smrtí. Vaspidy byly milosrdnější.

Vojtěch se držel role, kterou mu Rada starších přisoudila. Zjišťoval fakta, obstarával důkazy, pořizoval dokumentaci a jistil nás. Nic víc. Snad usoudil, že svou vlastní smrt odčinil? Nebo podnikal něco, o čem jsme nevěděli? Byl nám tím vzdálenější, čím blíž jsem byla Marcelovi. Nic nám sice nenaznačil, ale jeho mlčení nebylo zdravé.


Litanie jsem si vyslechla od mámy. Je ze staré školy a nelíbilo se jí, že bydlím u Marcela, aniž bychom byli právoplatně oddáni.

„Takhle to nejde, Katuško!“ rozčilovala se nade mnou. „Já vím, že je to dneska na psí knížku moderní, ale to neznamená, že je to správné.“

Slibovala jsem jí, že to napravíme, jakmile se dostaneme do míst, kde bude svatba možná. V Somálsku neseženeme kněze ani se svíčkou v ruce za bílého dne. Tady nikdo jiný než Číňané není, svatbu bychom mohli mít jedině podle čínských způsobů a to by v Evropě neplatilo.

Máma jen vzdychala, táta se mračil, jenže s tím nic nesvedli.

A zrovna tak nepřicházelo v úvahu, abych se k nim od Marcela kajícně jako zbloudilá dcera vrátila. O tom jsem nechtěla ani slyšet.

„Udělám, co budete chtít, pokud to bude možné, ale tohle nechte na mně,“ řekla jsem jim odhodlaně, aby mě přestali přemlouvat.

Pochopili to?

Doufala jsem, že ano.

 


Zpět Obsah Dále

24.06.2017 10:03