AUTOBUS

Dopis vlastenky Ačkoliv většina příspěvků ve formulářích pod obžalobami skončila odmítnutím pro nepříslušnost, začaly se tu konečně objevovat i skutečné obhajoby. Po prvních popravách bylo každému jasné, že nejde o nejapný žert, ale o život. Spojené státy přišly o presidenta a vicepresidenta, kteří se stali obětí atentátu. Bezpečnostním službám nedařilo zajistit bezpečí ani těch největších prominentů, ortel stihl i generály v podzemních krytech, zdánlivě zcela nedostupné. Jak mohli ostatní doufat, že uniknou trestu? Indonéští obžalovaní se ale ospravedlnili a soudní dvůr Svobodu světu jejich obhajobu uznal. Znamenalo to, že obhajoba není v zásadě vyloučená, když obžalovaní dokáží svou nevinu, nebo aspoň že neměli potuchy, co se kolem nich děje. Někteří obžalovaní se hájili sami, jiní si urychleně najímali právníky. Brzy se ale ukázalo, že na to američtí právníci nestačí. Soudní dvůr Svobodu světu totiž neuznával precedenty, obvyklé v americkém právu. V žádném případě nestačilo ukázat na podobný případ, ve kterém porota vynesla osvobozující rozsudek. Soudní dvůr vyjádřil politování nad osvobozením viníků, ale precedent neuznal. Dal pak obžalovanému další dva měsíce na získání jiného důkazu neviny s podotknutím, že předložení precedenčního případu již bude považovat za obstrukci a další odklad nepovolí. Stránka Soudu nad zločinci Somálské genocidy byla nejsledovanější stránkou ve Spojených státech, navzdory neustálému vyhledávání a mazání policií i FBI. Spolu s rozsudky ale pokračovaly popravy. Počet popravených brzy dosáhl dvojciferného čísla a stále se objevovaly další obžaloby. Někdy nebylo na první pohled jasné, jakou souvislost se Somálskem mají, ale při pozorném čtení zdůvodnění se vždycky souvislosti objevily. Ukázalo se, že o chystané genocidě vědělo ve skutečnosti mnohem více lidí, než jak se to jevilo zpočátku. Kdo by před půl rokem očekával, že se na seznamu obžalovaných ocitne i vedení Mezinárodního měnového fondu? A stačilo málo - objevení jediného dokumentu z tajného zasedání, z něhož bylo zřejmé, že jeho účastníci o úmyslu Američanů věděli - a nikdo z nich neprotestoval. Zdálo by se to málo, ale jejich protest mohl genocidě zabránit. Mlčením dali organizátorům najevo sympatie - nehledě na to, že někteří byli přímo mezi nimi. Nakonec - proč jen chodit kolem horké kaše - v Somálsku nešlo jen o genocidu a miliony mrtvých, ale - a to především - o ropu. A pak přišel blesk z čistého nebe. Na seznam se náhle dostali i američtí státní zástupci s odůvodněním, že déle než rok vědí o zločinu genocidy, ale nepodnikli žádné kroky k zahájení vyšetřování, ačkoliv to bylo nejen v jejich kompetenci, ale přímo povinností. Tyto kroky sice vyvolávaly u Američanů obzvlášť nesouhlasné reakce, ale okolní svět, který soudy se zájmem sledoval, jejich pobouření nesdílel. Mnoho lidí totiž souhlasilo i s obžalobou nečinných soudců a uznávalo, že času měli příliš mnoho. Jen se jim zdálo, že trest smrti je v tomto případě příliš přísný. Vojtěch, který trpělivě mazal veškeré příspěvky od nezúčastněných, ale jeden takový příspěvek nesmazal a naopak na něj upozornil mě, Marcela, Učitele i pana Kacuie. A to navzdory tomu, co obsahoval. Vy hackerští hajzlové! Přeju vám co nejdelší a nejbolestivější smrt malomocenstvím, a po ní věčný oheň, ve kterém se budete nekonečnou dobu smažit! Jak se vůbec můžete opovážit někoho soudit? Kdo vám dal k tomu právo? A ještě tak zbaběle vraždit největší vlastence našeho národa! Styďte se - jestli víte, co to je! Jak se můžete opovažovat obžalovat mého otce, nejváženějšího občana v širokém okolí, nevinného a zbožného, který nikdy a nikomu bezdůvodně neublížil? Cožpak je to vina, že nic špatného, natož trestuhodného neshledal na činech našich vážených sousedů, vaší bezectnou hordou křivě obviněných? Proč vám tak záleží na nějaké špinavé pakáži kdovíkde v Africe, která by tak jako tak pochcípala hlady? Nabízíte prostor na obhajobu a důkazy neviny. Ale jaké důkazy chcete, že se nic nestalo? To je přece nesmysl! Vy musíte dokazovat vinu! Jako dcera jsem na svého otce právem hrdá! Možná bych pochopila, že se mstíte za těch pár darebáků a vrahů, které můj otec pro zachování našich zákonů posílal do vězení nebo na elektrické křeslo. Ti si ale smrt tisíckrát zasloužili. Mstíte se jistě za to, že otec dal podnět k vašemu stíhání, ale vy dnes a denně porušujete právo a spravedlnost tak otřesně, že není jiné cesty než vás pochytat, usvědčit a posadit na elektrické křeslo, které si již dávno tisíckrát zasluhujete! Vadí vám, že se můj otec nikdy k nezákonnostem nesnížil? Žádný svéprávný soud nemůže přijmout vaše nesmyslné žaloby! Ve jménu koho soudíte? My, lid Ameriky, jsme vám pravomoc soudit nedali a i kdybyste tu nakrásně vystupovali jménem nějakého jiného státu světa, ten vám může dát soudní pravomoc jen na svém území, ne u nás! Jako psanci tu nemáte ani právo dýchat náš vzduch! Všechny vaše rozsudky jsou čisté justiční vraždy! Dějiny i Bůh vás na věky zatratí, i kdybyste vystupovali jménem papeže, dalajlámy, Alláha anebo kohokoliv jiného! Beztak vystupujete jménem Satana, kterého jako autoritu neuznáváme! Vaším bezectným soudem hluboce pohrdám. A nejen to, proklínám vás, i kdybych měla sama propadnout peklu! Opatřila jsem si panenky woodoo a denně do nich vrážím hřebíky, abyste cítili bolest největší! Už si to předem tisíckrát zasloužíte a jestli woodoo neúčinkuje dnes, musí tím více účinkovat, až se propadnete do tlamy pekelné! Výsledkem vašeho vraždění jsou již dnes stovky vdov a sirotků. Jejich pláč vám musí ve dne v noci drásat duši, pokud vůbec nějakou máte! Přeji si ale, abyste ji měli, jen aby mohla být tím více zatracená na věky věků! Ať vás archanděl Michael svrhne do pekel, kam po právu patříte! Sám Belzebub ať za vámi zabouchne pekelnou bránu, abyste se nemohli vrátit, až se propadnete do země! To vám přeji já, Mary Adalberta Rosenbaum! Zhyňte, pekla zplozenci! „To skoro stojí za další konferenci!“ mínil Vojtěch, zatím jen mezi námi. „Stojí to jen za smazání!“ namítl Marcel suše. „Slečně dceři ujely nervy,“ řekla jsem. „Ani se jí moc nedivím, cítí se spravedlivá jako sám Nejvyšší soud. Což neznamená, že má pravdu. Ona - i ten soud.“ „Mě jen napadlo, jak bychom toho mohli využít,“ navrhl Vojtěch. „Využít takového pamfletu bych se styděl!“ nesouhlasil Marcel. „K čemu? Každému musí být jasné, že tady jde jen o výlev uražených citů. Není to ani polehčující, ani přitěžující okolnost, co s tím chceš dělat?“ „Přesto bych toho využil,“ trval na svém Vojtěch. „Ale ne tak, jak myslíte. Můžeme na to odpovědět aktem milosrdenství.“ „Milosrdenství?“ zavrčela jsem. „To jako myslíš, že od teď zarazíme soudy a všem darebákům se omluvíme? To by nebylo spravedlivé! Nejen k obětem, ale teď už i k těm, které jsme potrestali. Jak by k tomu přišli ti popravení, aby jiní za totéž darebáctví odešli od soudu jako nevinní?“ „Ne, tak to nemyslím,“ řekl Vojtěch. „Ale začal bych žalované odlišovat podle závažnosti viny. Ty, kdo se přímo podíleli na Somálsku, vůbec nelituji - a ještě jich máme na paškálu hodně. Pak tu jsou menší viníci, jako zřejmě otec té slečny. Na Somálsku se přímo nepodíleli, jejich vina je menší a měli by být potrestáni méně.“ „Ano, ale - nemáme jinou možnost spravedlivě trestat,“ namítl Marcel. „Máme jen dvě varianty. Nevinné osvobodit, viníky popravit. Nemůžeme nikoho odsoudit do vězení, ani použít jiný odpovídající trest.“ „Můžeme využít vězení samotných Spojených států,“ řekl Vojtěch. „Blázníš?“ vyhrkl Marcel. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se Vojty klidněji, neboť jsem si nechtěla ani připustit, že by navrhoval něco úplně nesmyslného. „Jak říkám, můžeme udělat krok milosrdenství a přidělovat i mírnější tresty,“ trval na svém. „Ale protože nemáme vězení, dáme odsouzeným na vybranou: buď se vydají americké justici, uplatní tam náš rozsudek a trest si odpykají v americkém vězení, nebo to bude vyhýbání spravedlnosti a pak už můžeme uplatnit trvalé zneškodnění. Pokud přinutíme americkou justici ke spolupráci, bude to pro svět přiznání, že tyto zločiny proti lidskosti zasluhují trest. Tím by nám zpětně, byť nepřímo, přiznali i oprávněnost poprav. Pokud na to nepřistoupí - ustoupit nemáme kam. Slečně doporučíme, aby otce přemluvila, aby se podrobil dobrovolně. Tím uzná svou vinu a to zase použijeme k doplnění výchovy jeho dcery.“ „Jsem pro!“ chopila jsem se toho. „Beztak bychom museli ukončit popravy, až se dostaneme k menším viníkům - což se už zřejmě stalo. Tohle bude spravedlivější.“ „Dobře,“ připustil Marcel. „Svoláme na to konferenci.“ Konferenci jsme svolali, ale jen potvrdila Vojtěchův nápad. Pan Kacuie suše podotkl, že to od něho jako od mrtvého nečekal. Trochu mě napěnil, neboť stále nechtěl tvrdošíjně uznat, že je Vojtěch pořád člověkem, ale tentokrát jsem se ovládla. Od pana Kacuie to bylo vstřícnější, než jsem od něho jako od právníka očekávala. Vojtěch nechal text slečny Mary Adalberty Rosenbaumové, umístěný místo obhajoby, beze změny v pagodě spisů jejího otce. Zakrátko se ale pod ním objevila Vojtěchova odpověď. Nelíbila se mi, ale měl na ni právo. Vážená dcero pana Samuela Rosenbauma! S panenkami woodoo si nehrajte! Přivedou vás do pekla a byla by vás škoda. Peklo nenávisti vás může dostihnout už na tomto světě. Jako největšímu hackerovi mi smrt přát můžete, ale přišla jste pozdě. Jsem totiž už pár let mrtvý. Nesmažím se ale ve věčném ohni, neboť jsem se za svého života neprovinil ani takovou nenávistí, jako vy sama, natož něčím vážnějším. A považuji se za oběť pokrytců jako je váš otec, jejichž nečinnost dala volné ruce mým vrahům. Pro vás asi bude těžké uvěřit, že jsem mrtvý. Neznáte tajný projekt, který dal vzniknout Johnu Smithovi. Ten vám nejspíš zůstane navěky tajný, ale jeho tvůrci, pokud tohle čtou, už jistě vědí, kdo jsem. Mrtvý, který - věřte nevěřte - umí šeredně kousat. Jako mrtvý živé nesoudím. Alespoň zatím ne. Jen to umožňuji živým. Jako mrtvému je mi dostupné, co by se živí nikdy nedozvěděli. Získám dokumenty z tajných archivů, kam je zloduši uložili v dobré víře, že na ně nikdy nikdo nepřijde. Umožňuji trestat i zločince, kteří by - díky pokrytcům, jako je váš pan otec - nikdy potrestáni nebyli. Mám na to právo záhrobní, to opravdu nepochází od lidí. Je ale mnohem silnější. Také já se vás chci ale na něco zeptat. Jak se můžete opovažovat prohlašovat největší vyvrhele svého národa za vlastence? Co udělali pro velikost vaší vlasti, než že ji pošpinili nejtěžším zločinem, genocidou? Divím se, že se za ně nestydíte - pokud vůbec víte, co je to stud! Opravdu nechápete, že masoví vrahové, ačkoliv je ve vašem okolí považujete za nejváženější, nevinné a dokonce zbožné, jsou jen odpornou krvavou skvrnou na celém vašem národě? Jak můžete být hrdá na svého otce? Že nikomu bezdůvodně neublížil? Vždyť poslal několik lidí na elektrické křeslo - a dalo by se i o jejich vině pochybovat - jenže pak odmítl stíhat masové vrahy z vašeho okolí a vzal tím na sebe spoluvinu za jejich oběti. Jistě jste necítila nářek milionů mrtvých, umírajících v hrozných bolestech na otravu jedem, dodaným právě vašimi váženými a bohabojnými sousedy, ale opravdu necítíte, že je ta bohabojnost jen odporným rouháním? Píšete, že váš otec dal podnět k mému stíhání, které má skončit až na elektrickém křesle. Tomu se jen trpce směji. Nemám totiž tělo a podruhé mě zabít nemůžete. Podle vás nemám ani právo dýchat? Však také nedýchám, jsem mrtvý - a to právě díky takovým pokrytcům, jako je váš pan otec. Ovšemže vím, že nám lid Ameriky nedal právo soudit. To právo nám ale vaši soudci i váš otec přenechali právě tím, že je neuplatnili, ačkoli měli. Oni své povinnosti nedostáli. Dějiny i Bůh by je měli odsoudit, ale protože jednáme jménem milionů mrtvých, odsouzení dějin nám nepostačí. Právo soudit nám daly miliony mrtvých, které jste povraždili. Pohár zla přetekl. Jeden mrtvý by vám směl odpustit, milion už odpustit nesmí. Chceme jen spravedlnost a proto musí chtě nechtě živí odsoudit zločince, abychom je nemuseli soudit my mrtví. Ujišťuji vás, bylo by to horší. Odmítáte trest a chcete se stáhnout jako hlemýždi do ulity vaší země? Předtím jste se ale nebáli sekat vražednými jedovými drápy na opačné straně světa! Kdo dal právo vraždit za hranicemi vlasti vám? Zločiny za hranicemi snad nejsou zločiny? Ale kdež! Vdov a sirotků mi nemůže být líto. Musíte vědět, že se jejich manželé a otcové podíleli na hromadných vraždách. Jejich pláč proto nevyváží bolest a pláč milionů zavražděných dětí. Vdovy a sirotci vrahů ať raději zmlknou! Nemají právo projevovat bolest po nehodných - nanejvýš někde v koutku. Oplakávat se sluší jen nevinné oběti, ale ne vrahy. Vyřiďte jim: Projevíte-li bolest nad jejich ztrátou veřejně, stáváte se jejich spoluviníky. Nebudeme je trestat - ale nemůžeme je ani litovat. Soud mrtvých nemá jinou stupnici než nevinu, nebo smrt. Podle soudu živých si ale někteří smrt přece jen nezasluhují. Vydáme je tedy vaší světské spravedlnosti, aby si tresty odpykali ve vašich věznicích. Pokud to přijmou, před námi se tím očistí. Pokud se spravedlivému trestu vyhnou, dají nám ale právo uplatnit náš trest - a opakuji, náš trest je smrt, nemáme jiné cesty, jak dosáhnout spravedlnosti. Vina vašeho otce je menší. Není obžalován z přímého spáchání zločinu, ale pouze, že ten zločin nesoudil, ačkoliv to byla jeho povinnost. Chcete-li ode mě dobrou radu, přemluvte ho, aby přijal lehčí trest vězení mezi živými. Vrahové tuto možnost nedostanou. Když to nepřijme, vydá se nám mrtvým. A nám neunikne, naše záhrobní možnosti si neumíte ani představit. Tážete se mě, zda mám jako mrtvý duši. Obávám se, že to je jediné, co mi ještě zbývá, když jsem přišel o tělo. Modlete se ale, aby při vaší nenávisti zbyla nějaká duše vám! Nevzývejte archanděly ani ďábly, mohla byste je potkat u soudu, který by byl pro vás - při vaší nenávisti - značně nepříjemný. Nenávist je i vaší vinou. Zbavte se jí. Přeji vám, abyste se probudila, dříve než usnete navěky. Váš mrtvý hacker Vojtěch. Přečetla jsem to v jediné setině vteřiny - ale pak jsem to četla ještě pětkrát, pomalu a důkladně, se zvažováním každého slova. Mráz mi přitom přejížděl po zádech, když jsem si uvědomila, co to čtu. Vojtěch se veřejně přihlásil k mrtvým. Na jednu stranu tím potvrzoval názor pana Jamanami Kacuie, ale pro mě to tak jednoznačné nebylo. Cítila jsem stesk a křivdu. Ne lítost nad vlastní smrtí, spíš roztrpčení nad tím, že už ho lidé jako pan Kacuie neberou jako člověka. Vojtěch se jakoby najednou od nás živých oddělil. To nebyla dobrá zpráva. Někde jsme udělali chybu, ale kdo a kde? Mohla bych se cítit bez viny, vždycky jsem se zastávala jeho příslušnosti k lidem a ani dnes jsem neměla v tomto směru výčitky svědomí. Ale úplně v pořádku jsem se necítila. Od té doby, co jsem se nastěhovala do Marcelova pokojíčku, jsem se Vojtěchovi odcizila. Ne moc, pořád jsme spolupracovali, hlavně při akcích v Americe, ale přece jen... omlouvala mé ochlazení k Vojtovi zamilovanost k Marcelovi natolik, abych to mohla s klidným svědomím přijmout? Vojtu jsem přece pořád chápala jako kamaráda, parťáka, učitele, ale milencem ani manželem mi být nemůže, proto by ani neměl na Marcela žárlit! Na vztah k Marcelovi mám plné právo! To mi nikdo vzít nesmí! Nicméně - vzdálila jsem se Vojtovi víc než předtím. Měl by to jako kamarád chápat, měl by mi to přát - ale on sám zůstal úplně osamocený a to také nebylo dobře. Uvažovala jsem o tom někde na pozadí i v době, kdy jsem s Marcelem a s panem Žen'č podnikali nájezdy spravedlnosti v americké misi. Střídali jsme se pravidelně od prvního losování, kde jsem získala smutnou prioritu v podobě popravy amerického presidenta. Pan Žen'č se k nám přidal až poté, co jsme uskutečnili první desítku poprav. Musel se nejprve naučit ovládat vaspidy a i tak se mu podařilo jednu utopit v kanále, kam neopatrně zapadl. Vojtovy krysy ji tam ovšem nenechaly, nemohli jsme si dovolit nechat našim protivníkům ani jedinou stopu, která by jim umožnila pochopit, co se vlastně děje a nalézt proti nám obranu. Vaspidy byly naše největší a nejúčinnější zbraň. Použili jsme i Vojtovu akustickou zbraň, ale uplatnili jsme ji jen jednou, všechny ostatní popravy šly na konto vaspid. Věděli jsme ale, že obrana proti nim by byla poměrně snadná. Stačilo by pochopit, kudy přichází smrt a tuto cestu nám zablokovat. Bylo až k neuvěření, že na to američtí detektivové za celou dobu nepřišli. Dokonce se pravdě ani nepřiblížili. Nejprve zarputile hledali lidské pachatele, atentátníky, které ale objevit nemohli, neboť se toho neúčastnili. Pozatýkali sice větší množství hackerů, z některých dokonce vynutili falešná přiznání, jenže pak se ukázalo, že to rozhodně nemohou být ti praví. Popravy pokračovaly v neztenčené míře a na stránkách Svobodu světu se objevovaly po každém policejním zátahu na hackery jen posměšné komentáře. Zatýkání ale pokračovalo, protože páni detektivové se zuby nehty drželi myšlenky, že jednou přece musí zatknout ty pravé! Obvyklou praxí poldů je najít prvního obětního beránka a na tom si zchladit žáhu, jenže tím se problém nevyřeší. U ojedinělého zločinu se může zdát, že měli úspěch, ale u tak soustavné kampaně, jako byla naše, vynikne jejich neschopnost v plné nahotě. Jako druhý protitah se pokoušeli dávat naše odsouzence do místností pod dohled kamer. Zřejmě neměli ani tušení o naší schopnosti podstrkávat kamerám naše vlastní obrazy místo skutečnosti a strávili dlouhé hodiny prohlížením videozáznamů obrázek po obrázku se zvětšením na celou stěnu, aniž by si všimli okamžiku, kdy se záznam začal rozcházet se skutečností. Za celou dobu nepřišli na stopy jedu. Pravda, šípový jed je tak účinný, že stačí nepatrné množství, vpich ledové jehličky se také těžko prokazuje, zejména když zmrazené okolí vpichu nekrvácí. Je to paradox. Geniálních lékařů i detektivů mají desítky a přitom se nenašel ani jeden. Možná je to tím, že jich mají tolik jen v Hollywoodu... Selhávala ochranka a ještě více selhávala technika. Průlom do detektivních teorií nastal, když se někteří odsouzení pokusili uprchnout před rozsudkem smrti mimo území Spojených států. Kam se ale měli před námi schovat? Do Evropy, stejně dokonale zasíťované internetem, jako Amerika? Do Japonska, nebo do Číny? Kromě Antarktidy jsme měli přístup prakticky kamkoliv. Jistou naději mohl mít milionář, který se vlastním letadlem vypravil do Afriky. Ale i tam spadal pod kontrolu leteckých dispečerů a pro nás nebyl problém sledovat polohu jeho letadla i nad pralesy Konga. Trochu nás převezl, když pak v nepřístupném terénu na svazích sopky Ruwenzori havaroval, neboť zmizel jak z leteckých radarů, tak i ze satelitů. Prales se za ním zavřel a až po nějaké době objevila záchranná výprava trosky jeho letadla i s ohlodanými zbytky těla. Jejich identifikace pomocí DNA nám umožnila připsat pod jeho spis namísto data a času popravy jen strohou poznámku, že zahynul chybou pilotáže na útěku před spravedlností. Na světě nebylo žádné místo před námi bezpečné. Nejvíce pátrání dal Žen'č-ovi milionář, který utekl do Indie a správně usoudil, že se musí uchýlit co nejdál od civilizace, zejména od veškeré počítačové techniky. Nepomohl mu ale ani buddhistický klášter, kam vstoupil v blahé naději, že jako mnich přečká nejhorší období a vrátí se, až lidé zapomenou. Netušil, chudák, že jeden z poutníků, kteří navštěvovali klášter, nebude člověk, ale robot Virtuála Suníla Khamára, pověřeného vypátráním jeho pobytu. Ctihodný bráhman nepřišel do kláštera za účelem uctění památky svého učitele, ale aby vhodil do jedné cely rozdrážděného jedovatého hada a svýma umělýma očima, přepnutýma na noční vidění, tu svéráznou popravu natočil. Tento způsob popravy však zůstal zcela ojedinělý. I Suníl Khamár připustil, že to nebylo humánní. Uštknutý příliš dlouho a marně zápasil, nejprve s hadem a pak ještě se smrtí. Vojtěch se držel role, kterou mu Rada starších přisoudila. Zjišťoval fakta, obstarával důkazy, pořizoval dokumentaci a jistil nás. Nic víc. Snad usoudil, že svou vlastní smrt již odčinil? Nebo něco podnikal, o čem jsme nevěděli? Byl nám teď tím vzdálenější, čím blíž jsem byla Marcelovi. Nic nám sice neřekl ani nenaznačil, ale jeho mlčení také nebylo zdravé. Litanie jsem si vyslechla od mámy. Ta je ze staré školy a pochopitelně se jí nelíbilo, že bydlím u Marcela, aniž bychom byli právoplatně oddáni. „Takhle to nejde, Katuško!“ rozčilovala se nade mnou. „Já vím, že je to dneska na psí knížku moderní, ale to neznamená, že je to správné.“ Slibovala jsem jí, že to napravíme, jakmile se dostaneme do míst, kde bude svatba možná. V Somálsku přece neseženeme kněze ani se svíčkou v ruce za bílého dne. Tady nikdo jiný než Číňané není, svatbu bychom mohli mít jedině podle čínských způsobů a to by v Evropě neplatilo. Máma jen vzdychala, táta se mračil, jenže s tím nic nesvedli. A zrovna tak nepřicházelo v úvahu, abych se k nim od Marcela kajícně jako zbloudilá dcera vrátila. O tom jsem nechtěla slyšet ani slovo já. „Udělám, co budete chtít, pokud to bude možné, ale tohle nechte na mně,“ řekla jsem jim odhodlaně, aby je ani nenapadlo přemlouvat mě. Pochopili to? Doufala jsem, že ano.

13.6.2010 9:32:41