Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Průlom

Ctihodného žalobce Samuela Rosenbauma jsme jako prvního ze všech obžalovaných odsoudili k mírnému trestu dvou let vězení. Jako první se s vytištěným rozsudkem obrátil na své kolegy u soudu, aby se s nimi poradil, jak se má zachovat. Rozhodování měl těžké. Na jedné misce pomyslných vah ležel poměrně nízký dvouletý trest, na druhé stoprocentní úmrtnost dosavadních odsouzených. Ctihodný pan Samuel Rosenbaum nebyl hrdina, aby se smrti postavil čelem a zpříma, rozhodl se proto pro menší zlo.

Na soudu ale tvrdě narazil na svého mladšího kolegu Ctihodného pana Wilhelma Rogerse, který rozsudek Soudu nad zločinci Somálské genocidy prohlásil za nelegální a tedy neplatný a kategoricky vyloučil nástup trestu na tento bezcenný papír.

Samuel Rosenbaum se tak ne vlastní vinou ocitl na prahu smrti za vyhýbání se spravedlnosti, o níž věděl jen to, že jí až dosud nikdo neunikl. V zoufalství sedl doma k počítači a na stránku pod rozsudkem připsal stížnost, že nástup trestu nemaří on, ale jeho kolega, který náš rozsudek jako nelegální neuznal.

Odpovědí Soudu byla obžaloba Ctihodného Wilhelma Rogerse za pohrdání soudem a maření spravedlnosti. Rozsudek zněl na pouhý týden vězení, jenže s doložkou hrozící popravy za vyhýbání se trestu. Vzhledem k nižší výměře trestu byla mnohem kratší i lhůta nástupu, takže by byl popravený ještě před svým kolegou Rosenbauem.

Ani Ctihodný Wilhelm Rogers se neukázal jako hrdina pohrdající smrtí. Jenže Ctihodní nesměli podle zákona rozhodovat sami o sobě, takže se oba dva museli obrátit na dalšího kolegu soudce.

Ten naštěstí včas pochopil, co znamená doložka o vyhýbání se trestu. Jestli mu bleskla hlavou možnost neuznáním našeho rozsudku oba kolegy potopit, včas si uvědomil, že by se k nim okamžitě zařadil i on. Sice chvilku jakoby váhal a pásl se na jejich zděšení, ale pak rozšafně prohlásil, že nejde o tak velkou katastrofu, aby se nedala přežít a zavolal do městské věznice pro eskortu dvou nových vězňů.

Snad nikdy ctihodná soudní budova nezažila takové nadšení, s jakým se budoucí vězňové hlásili o nástup za mříže! Nedopadli ani nejhůř. Budova městského vězení se vyznačovala klimatizací a o vězně bylo postaráno, aby se necítili příliš utiskovaně.

Nikdo ani nevyžadoval přesun do sousedního vězeňského campu, kde vězňové žijí v létě v zimě ve stanech, v zimě mrznou a v létě slabší povahy omdlévají horkem. V kamenném vězení vězně nenutili chodit jen v růžovém spodním prádle, aby byli viditelní a aby je ani nenapadlo pokusit se o útěk. K možnostem vězňů v kamenném vězení patří televizory a návštěvy se jim povolují denně. Není zkrátka vězení jako vězení, ale u nás rozhodovalo jedině to, že trest vykonán bude.

Černá šmouha na trestu vznikla, když se jejich kolega zdvořile obrátil na webové stránky Svobodu světu s dotazem, jak to bude s podmínečným propuštěním za vzorné chování. Odpověď je nepotěšila - platné rozsudky nesmí nikdo svévolně měnit, zkrácení trestu proto není přípustné.

Tím byl naštěstí ve Spojených státech vytvořen precedent, podle něhož se měli řídit i ostatní soudci.

Uznáním prvních rozsudků došlo k paradoxní situaci, kdy byla policie sice tlačena k odhalení nepolapitelných hackerů, ale současně začala justice rozsudky uznávat jako právoplatné. A přesně jak to Vojtěch předpokládal - jakmile je justice uznala, uznala prakticky všechny, včetně rozsudků smrti.

V té době ovšem Spojené státy vstoupily do naprosto nečekané krize, takže se tento problém stal rázem druhořadým.

Pro ně - i pro nás.


Žila jsem teď skoro permanentně roztrojená ve třech světadílech.

V Americe jsem s Marcelem a panem Žen'čem působila v rámci akce Soud nad zločinci Somálské genocidy. Výsledky byly příšerné, znamenaly nepřetržitou sérii mrtvých mezi vyššími špičkami armády, velkoprůmyslu a státu, na druhou stranu nám je nikdo nemohl vyčítat, neboť jsme konečně naplňovali spravedlnost. Možná odstrašujícím, ale nezpochybnitelným způsobem.

V Africe jsme si s Marcelem užívali a viditelně jsme nepracovali. Žili jsme zde jako hosté a o naše pohodlí se staral prostřednictvím pana Kou-džu Vojta. Jako malou pozornost jsme dostali dva další roboty, abychom mohli jezdit do nejbližšího města Kismaaye a vmísit se tam nepozorovaně mezi lidi.

Marcel dostal pohledného Číňánka Kua-čou a já místní krásku Hai-pi. Mohli jsme spolu procházet obnoveným a rychle se rozvíjejícím městem Kismaayo, kde mi Marcel ochotně ukazoval místa, kde jako lékař organizace Lékaři bez hranic přežil americký útok jedovatým plynem. Víc se ale zaměřil na vzpomínky, jaké to bylo předtím. Kde žili místní lidé, kam chodil na trh a co dělal, když měl volno a mohl se, jako my teď, bez cíle toulat městem.

Město Kismaayo poznával i nepoznával. Spousta zašlých domů byla opravená a vyšňořená, jenže zde žili zcela jiní lidé. Kdo chtěl vidět původní černé obyvatele, musel se vypravit na výlet do Mogadiša.

Samozřejmě jsme si ten výlet udělali, i když jen pomocí našich čínsky vypadajících robotů Kua-čou a Hai-pi.

Dnes to nebyla nebezpečná cesta autem, kdy cestující ohrožovala divoká zvěř i ještě bestiálnější americké hlídky. Do Mogadiša se dnes jelo pohodlně vlakem po nové železniční trati. Ani v Mogadišu nebylo snadné spatřit původní Somálce. Neměli potřebu opouštět svou luxusní vilovou čtvrť, takže i ulicemi Mogadiša proudily jen davy šikmookých a všude zněla čínština. Somálsko se stalo čínskou provincií. Uznávalo svrchovanost Číny, platilo se tu jüany a všude byly čínské nápisy.

I z vlaku byly vidět změny. Podél cesty z Kismaaya do Mogadiša se objevily desítky nových vesnic a vyprahlá krajina se leskla stovkami foliových skleníků, kde lidé pěstovali vše potřebné. Voda z nemnoha řek, úsporně rozváděná kanály, proměnila dříve suchopárnou krajinu ve svět zeleně, úrodných polí a květin. Číňané uplatnili svou tisíciletími osvědčenou moudrost při využívání kdejaké kapky vody, znásobenou moderními technologiemi. Větší část Somálska pokrývají hory - jenže totéž přece platí o Číně! Čína žije díky úrodným nížinám, fungujícím díky stále piplanému zavlažování, starému jako Čína sama. Přenesení tohoto systému do Afriky znamenalo obrat, jaký nešlo přehlédnout. Somálské řeky, dosud bezúčelně stékající z hor a vrhající se do moře, dostaly tisíci zavlažovacími kanály lepší využití. Nové byly foliovníky, snižující ztráty drahocenné vody vypařováním a umožňující získávat další vodu ze slané mořské vody. Právě voda tu byla klíčem k rozvoji. Číňané ji jen dokázali dokonale využít.

Pravda, nebylo tu všechno ideální od začátku. Zpočátku nejvíc chyběla elektřina. Poblíž ropných polí vyrostla i rafinerie s elektrárnou, jenže první rok se s ní ještě nedalo počítat a protože elektřinu dostávala přednostně čerpadla na ropných polích, nezbylo energetikům než méně důležité oblasti ve špičkách vypínat. Vesnice byly na posledním místě, takže se zpočátku každý večer ponořily do tmy, zaháněné jen tu a tam lampiony. Zdejší města neoplývala barevnými reklamami ani nočním životem, také veřejné osvětlení bylo úsporné. Číňané snášeli tuto daň za překotnou kolonizaci s pověstnou trpělivostí, ale jakmile začaly vesnice prodávat první úrodu, pořizovaly si i vlastní větrné elektrárny.

Kde je měli, byli na tom lépe - měli tmu jen při bezvětří.

Přednost ale měly sluneční elektrárny, ačkoliv tmu nezaháněly a nebývaly ani zapojené do elektrické rozvodné sítě. V Somálsku smysl měly a výjimečně nevadilo, že fungují pouze ve dne. Využívaly se totiž k čerpání mořské vody do foliovníků, kde se část vody odpařením měnila na sladkou, kdežto zahuštěný zbytek slané vody se vracel zpátky do moře. Odsolování vody v noci nepracovalo, hlavní práci vykonávalo slunce, ale sladká voda byla důležitější než pohodlí. Obyvatelé vesnic brzy čistou sladkou vodu prodávali. K pití se nehodila, ale odebíraly ji ropné vrty, kde ji těžaři potřebovali k vytlačování ropy z ložisek.

Stačilo půl roku času a milion Číňanů na proměnu hladovějícího Somálska v kvetoucí zahradu, schopnou nejen nasytit přistěhovalce, ale po pouhém půlroce vyvážet potraviny, které původní obyvatelé v bídě přijímali jako almužnu.

Proč totéž nedokázali předtím sami Somálci?

Největší rozdíl byl v mentalitě pilných, pracovitých zemědělců, kteří po tisíce let trpělivě zušlechťují kdejaký proužek úrodné půdy, a donedávna pouhými lovci - sběrači, žijícími v Africe.

Někteří to připisovali rasovým rozdílům, ale černé Afričany jen nikdo nenaučil efektivně hospodařit, zatímco Číňané to měli zažité již několik tisíc let. Právě v tom byla jejich největší přednost, významem převyšující i vědecký rozvoj Západu.

Dál na severovýchod mezitím rostly přístavy a ropné terminály, kam pluly karavany čínských tankerů. Ropa, kvůli níž původní Somálci zahynuli, proudila do Číny, zatímco ti, kdo si tato ropná pole hrůzným způsobem připravili pro sebe, dnes plnili americká krematoria.

Amerika neměla sílu stěhování Číňanů zabránit, ani se na něm přiživit, a díky tomu proběhla čínská kolonizace v takovém míru, jako dosud žádná jiná v dějinách Země.

Pravda - ale co tu zprvu chybělo, byli cizinci. Počítali jsme, že se sem časem dostanou i jiní lidé než z Číny. Budou tu procházet davy různých plemen, jako v některých čínských městech vystavených vlivu okolí. Snad se i Mogadišo stane zakrátko moderním velkoměstem, jako je Hong Kong. Ale na to si zřejmě ještě nějakou dobu počkáme.

Dnes jsme se procházeli ulicemi jen jako dvojice robotů čínského vzhledu, jinak bychom působili příliš nápadně a nebylo by jisté, zda by nás Číňané nepodezírali z obvyklého zločinu - špionáže. V Továrně jsme byli v bezpečí, ale všude jinde dohlížela na pořádek dovezená čínská policie, která měla odhalování špionů v prvořadém popisu práce.

Dovoz pilných pracantů měnil Somálsko z polopouště v kvetoucí zahradu, ale dovoz ideologie už tak žádoucí nebyl.

Čínská policie to ale měla snadné. Somálsko bylo homogenní jako v době, než se sem dostala noha bílých průzkumníků a misionářů - jen s jiným obyvatelstvem. Nebyli tu ale cizinci a počáteční ostražitost policistů se bez neustálého přísunu podezřelých začínala otupovat.

Největší výhodou kolonizace bylo, že se jí účastnili především pracanti. Somálsko svou chudobou zpočátku nepřitahovalo funkcionáře mocenských partajních mafií ani čínské podsvětí. Dovezli sem poctivé úředníky, ale nestarali se o neustálé osvěžování ideologie. Zpočátku zde proto nebyla ani výrazná kriminalita. Pro samou práci nikdo nepečoval o blaho papalášů, kteří se sem ani nehrnuli. Úřednická samospráva jakž takž fungovala, ropa začala proudit a o víc se ve staré Číně nikdo nestaral. Proč by se měli zdejší úředníci věnovat zostřování ideologie? Takhle to přece vyhovovalo všem.

Jak se říká, Pánbůh vysoko, Čína daleko...

Dovezení policisté však zatím zachovávali povinnou ostražitost vůči cizincům. Dalo se sice čekat, že je to časem omrzí a že se začnou chovat rozumněji, ale zpočátku tomu tak nebylo. Jako Kateřina a Marcel jsme se mohli cítit bezpečně jen na území Virtuálů. Těm jsme jako cizinci nepřipadali a jen tady jsme byli mezi svými a skoro jako doma - i když moji rodiče tu nikdy doma nebyli a nebudou.

Neměli bychom na to zapomínat...


Třetím mým současným působištěm byly Čechy.

Lili tu měla pár pevných záchytných bodů. Nejdůležitějším pro mě byla vesnice Frantových rodičů, kde jsem měla ve stodole uschovaný kaičen-piko. Franta pro mě postavil hangár s cisternou na doplňování paliva, abych mohla kdykoliv odletět kam budu chtít. Zatím ta potřeba nenastala, ale připravovala jsem místo pro další Virtuály. František si našel pár kamarádů, kterým se rozhodl svěřit tajemství a udělat z nich posily, ale většina jich byla v Praze.

Jako Lili Marlénková jsem mohla u Franty kdykoliv přespat doma i v Praze. Zprvu v náhražkových kolejích, sestavených z Unimo-buněk, později v nové budově kolejí pro chudé studenty s tradičním jménem Koleje Katuška. Lili znali a nedivili se, když jsem se tam objevila. Někteří mě považovali za jednu z mnoha studentek, jiní mě podezírali, že jsem Frantova dívka. Nikomu jsem nic nevymlouvala.

Navštívila jsem jako Lili Marlénková i paní Hanuškovou ve svém bývalém podnájmu.

Paní Hanušková mě však přivítala podezíravě. Nepomohlo, když jsem se k ní přihlásila jako Katčina kamarádka, s tím měla nepříjemné zkušenosti, z údajných kamarádů se vyklubali tajní policajti. Nakonec jsem se rozhodla - navzdory stejně špatným zkušenostem - svěřit jí pod podmínkou zachování tajemství pravou podstatu Lili.

„Paní Hanušková, nejsem kamarádka, ale druhé Já vaší bývalé podnájemnice Kateřiny,“ svěřila jsem jí. „Kateřina je odtud daleko a nemůže se sem vrátit osobně. Pořád ještě ji na žádost Američanů hledá naše prodejná česká policie, jistě si pamatujete, jak musela z Čech utíkat? Nemusíte mít o ni - vlastně o mě - strach, zatím jsem vystudovala, našla jsem si kluka, plánujeme svatbu, ale v Čechách to zatím nemůže být, tady se smím pohybovat jen jako své druhé Já. Před sebou nevidíte obyčejné děvče Lili, za které se vydávám. Doufám pevně, že to tentokrát nikomu neprozradíte, ale snad vás první nehoda poučila. Jak ale vidíte, mě ne, pořád vám nedokáži lhát.“

„Já to pořád nechápu!“ stěžovala si paní Hanušková. „Hovoříte jako Káťa, pak ale jako Lili. Pochopila bych, že jste její kamarádka, ale proč mluvíte jako ona?“

„Protože nejsem Kátina kamarádka Lili, ale Kateřina v jiném těle,“ řekla jsem.

„Tomu už nerozumím vůbec!“ otřásla se.

„Dobře, podívejte se mi sem!“ rozhodla jsem se.

Odtáhla jsem si trochu kalhoty i kalhotky.

Ve slabinách, kde by to nebylo znát, ani kdybych byla v bikinách, jsem měla - elektrickou přístrojovou zásuvku. Paní Hanušková na ni jen zděšeně vytřeštila oči.

„Říkám si Lili Marlénková, ale jsem dálkově řízená robotka, rozumíte mi už? Kateřina si mě řídí na dálku, dívá se na vás mýma očima a mluví s vámi. Občas si na vás vzpomene a chtěla by vás potěšit. Já jí to umožňuji, neboť mě lidé považují za člověka, takže se mohu na rozdíl od ní v Čechách pohybovat. Člověk ale nejsem, jsem robotka. To je tajemství, proč někdy mluvím jako Lili, jindy jako Kateřina. Jsem přece obojí, můžete mě oslovovat buď Lili nebo Katko. Jsem své druhé Já.“

„Robotka!“ podívala se na mě napůl zděšeně, napůl chápavě. „Kde se takové divné stroje seženou?“

„Zatím to není obvyklé a v Čechách jsem první. Víte přece, že jsem se už tenkrát dostala do divné společnosti, jistě si vzpomínáte, co jsem vám říkala? Dnes je ta společnost dál. Máme roboty k nerozeznání podobné lidem a umíme je řídit na dálku kolem celého světa.“

„Poslyšte - a nemáte na svědomí události v Americe?“ podívala se na mě pátravě. „Nebojte se, neřeknu to živé duši, ale už tenkrát jste se, pokud se na to pamatuji, dostali s Američany do křížku!“

„Ano, máte naprostou pravdu,“ přikývla jsem. „Dostali jsme se do křížku s Američany a pokračuje to.“

„Tady se tvrdí, že to dělají nějací američtí počítačoví šílenci! Mají prý na svědomí strašně moc vražd! Prý dokonce zabili amerického presidenta! Byla toho plná televize!“

„Ano, říkají nám tak,“ souhlasila jsem. „Vraždy to ale nejsou, to byste nám křivdila! Presidenta jsem zabila já - Kateřina. Nebyla to vražda, ale spravedlivý trest za vyvraždění Somálců. Americký president tomu zločinu jako vrchní velitel velel, zasloužil si tedy šibenici. Šibenice nemáme, zabila jsem ho jinak, ale opakuji, nebyla to vražda. Podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, znáte snad tuhle větu?“

„Ta se kdysi říkala v souvislosti s Heydrichem, ne?“ vzpomněla si zaraženě.

„Dobře si to pamatujete,“ řekla jsem. „Tenkrát byla v Evropě nejsilnější německá Říše. Nikdo se jí nemohl otevřeně postavit, jako se dnes nikdo nemůže postavit Američanům. Naši parašutisté tehdy zabili Heydricha ze zálohy, ale ani to nebyla vražda, stejně jako nebyla vražda zabití amerického presidenta. Pamatujte si to, paní Hanušková - ale nikomu to neříkejte. Za Heydricha tenkrát Němci popravili tisíce Čechů a kdyby Američané zjistili, kdo stojí za smrtí jejich presidenta, odneslo by to spolu s námi několik milionů nevinných lidí.“

„Rozumím vám, Lili... totiž Káťo...“ zabrebtala.

„Jsem oboje, ale pro vás bych byla raději Kateřinou,“ usmála jsem se.

„Jak se vám vede? Myslím slečnu Káťu, u vás jako u robotky je taková otázka asi zbytečná, že?“

„Jako Kateřině se mi vede dobře,“ ujistila jsem ji. „Nedostudovala jsem v Praze, ale dokončila jsem školu v Austrálii. Jsem inženýrka, ale formálně nejsem nikde zaměstnaná - je to se mnou trochu neobvyklé. Tady v Čechách mám, jak vidíte, robotku Lili, ale těch robotek mám po světě víc. Mohu se pohybovat mezi lidmi a nemohou mě pronásledovat a zatýkat. V Čechách mám Lili, mezi Číňany robotku Číňanku.“

„A v Americe máte robotku Američanku... bílou nebo černou?“

„V Americe nevystupuji jako člověk,“ řekla jsem temně. „Tam mám robota v podobě neviditelného vraždícího zvířete.“

„Neviditelného? Proto vás ještě nikdo neviděl! Oni pátrají po lidech a zatím... ale podle čeho si vybíráte, koho chcete zabít?“

„Zabíjet je nechceme, paní Hanušková,“ vzdychla jsem si. „Oběti vybírá soud podle podílu na vyvraždění Somálců. President Spojených států měl jako vrchní velitel armády vinu největší, proto zemřel jako první, ale lidí bylo do toho namočeno víc. Od nejvyšší generality armády po zástupce těžařských firem, které se chtěly podílet na těžbě Somálské ropy, proto si vymyslely vyvraždit původní Somálce. Dnes jejich armádě velí nižší velitelé, protože štáb jsme jim už pozabíjeli - všechny, kdo tu krutou, nelidskou akci připravovali.“

„Dobře, ale proč jste vyvraždili i Mezinárodní měnový fond? Těch noblesních pánů snad byla škoda!“

„Vždyť se podíleli na vyvraždění Somálců kvůli ropě!“ vzdychla jsem si. „Ti noblesní pánové se sami nešpinili, ale dali na vyvraždění Somálců peníze a věděli co se chystá. Usmysleli si, že na somálské ropě dobře vydělají.“

„A Číně o Somálskou ropu nešlo?“ zavrtěla prudce hlavou. „Kdo ji tam dnes těží? Číňané nebo Somálci?“

„Těží tam Číňané,“ přikývla jsem. „Jenže Somálce nevyvraždili, jen využili zmatku a nastěhovali se tam. To není trestné. Trestáme jen viníky, kteří to způsobili. I když se pak stalo, že se na uprázdněné místo po Somálcích nahrnuli jiní.“

„Spravedlivé to ale není,“ mínila.

„Spravedlivé by bylo jedině vzkřísit původní Somálce,“ upřesnila jsem její slova. „Jenže to nikdo nedokáže, zázraky se zkrátka nedějí.“

„Neměla by to spravovat mezinárodní organizace, třeba OSN?“

„Možná,“ připustila jsem. „Která mezinárodní organizace by na to byla vhodná? OSN proti vyvraždění Somálska neprotestovala a jiná tady není. Nebo byste určila jako správce Somálské ropy NATO? Které vedou ti, kdo Somálce vyvraždili? To by teprve nebylo spravedlivé! Nejlepší bude ponechat Somálsko Číňanům.“

„To je pak těžké,“ vzdychla si. „Když se staráte o spravedlnost, proč tu ropu necháváte Číňanům? Proč se toho nechopila třeba ta vaše banda počítačových šílenců?“

„Neumíme ji využít,“ řekla jsem. „Nakonec, když si to přeberete nezaujatě, Čína ropu potřebuje víc než ostatní národy. Možná to Číně pomůže obejít se bez ruské a té pak zbude víc pro Evropu. Takže se to projeví i u nás.“

„Kdyby to tak bylo!“ vzdychla si. „Benzín je čím dál dražší.“

„Možná v Čechách,“ podotkla jsem. „Dražší bude i v Americe, kde byl donedávna směšně levný. Úplně spravedlivé to nebude nikdy a nikde, všude to řídí lidé se svými zájmy. Ani my nejsme andělé.“

„My teda nejsme,“ souhlasila. „A my dvě to vůbec nezměníme.“

„My dvě ne,“ řekla jsem. „Ale my, počítačoví šílenci, jsme už hodně změnili. Místo Američanů jsou v Somálsku Číňané a Američané s nejsilnější armádou světa zalezli do boudy jako zpráskaní psi. A to je spravedlivé. Oni tu skvělou armádu zneužívali víc než bylo únosné.“

„No - uvidíme,“ nechtěla to paní Hanušková otevřeně připustit.

„Uvidíme,“ přikývla jsem veseleji. „Doufám, že teď máte v podnájmu jiné studenty a že vás potěší více než kdysi já.“

„Mám,“ přikývla. „Prý jste sponzorovala Koleje Katuška, kde teď bydlí spousta nejpotřebnějších. Nevím, kde jste na to vzala peníze...“

„Peníze jsem kradla,“ usmála jsem se přes Lili. „Jsem dnes nejen vražedkyně, ale i zlodějka. Okrádám ale jen největší zloděje, jaké si umíte představit. Chovám se, jak se říká o zbojnících: bohatým beru, chudým dávám. Asi tomu neuvěříte, ale považuji to za spravedlivější než všechno, co se ve světě na finančním poli děje.“

„Spravedlivější... možná. Ale musíte se bůhvíkde skrývat, jde po vás naše česká policie i Američané... není to pro vás nebezpečné?“

„Jak kde, paní Hanušková...“ usmála jsem se. „Američané na mě vypsali odměnu půl miliardy dolarů, zabývám se popravami státníků, generálů a špičkových průmyslníků, zatykače tam visí na každém rohu, mají k tomu dnes tisíce důvodů, ale navzdory tomu si myslím, že tam více než jinde sloužím spravedlnosti. Ačkoliv si americká justice myslí pravý opak, jenže ta spravedlivá není a to si zase myslím já. V Čechách sponzoruji chudé studenty a patří mi tu jedna robotka a pár drobností... Kdyby byla na světě spravedlnost, nic z toho bych nedělala, nebylo by to zapotřebí. A přece věřím, že se co Čech jednou vrátím, aniž bych se musela skrývat jako šedá myš někde v kanálu.“

„Kéž by!“ přála mi - a vlastně i sobě - paní Hanušková.

„Jednou to bude,“ ujišťovala jsem ji.

Ji - ale i sebe...


Krize ve Spojených státech udeřila jako blesk z čistého nebe.

Pravda, dlouho se ve světě vědělo, že s americkou ekonomikou je něco v nepořádku, ale když se to provalilo v plné šíři, finanční experty to jako vždy zcela zaskočilo, překvapilo a zmátlo. Aby ne, když uměli jen trapně papouškovat mantry voldemortů, odtržené od skutečnosti.

Americké hospodářství se příliš dlouho spoléhalo, že banky nějak vyjdou. Mohla padnout ojedinělá banka, mohly padnout dvě, ale ne všechny. Jenže my jsme jim v souvislosti se Somálskem vyhubili špičkové finanční elity. Voldemorti dostali smrtelný zásah a ti zbylí se předtím jen vezli. Zdánlivě to tak krutě nevypadalo, banky fungovaly i bez svých šéfů, ale i lavinový svah také vypadá přívětivě, dokud na něj bezstarostně nevjede neopatrný lyžař.

Několik velkých bank ale dosáhlo mezí svých rezerv a nebyly schopné plnit své závazky. Američané to nazývají bankrupcy, česky je to bankrot. Zhroucení bank se lavinovitě přeneslo na další. Federální banka FED to zkusila vyřešit natištěním dalších peněz, jenže tentokrát bylo znát, že tam chybí hlavní esa voldemortů, která vše dosud řídila. Méně informovaní zástupci podnikli osvědčené kroky k záchraně, ale přehnali je na opačnou stranu. Místo nedostatku peněz se banky začaly topit v přebytku. Následky by dokázal spočítat student druhého ročníku ekonomické školy kdekoliv na světě. Cena dolaru nezadržitelně spadla na takové minimum, že dolar přestal plnit funkci směnné hodnoty. Kyvadlo překmitlo, narazilo - a utrhlo se.

Ve světě nastal dominový efekt a v rychlém sledu se položilo pár desítek státních měn. Čínský jüan se v Číně a v Somálsku zachránil jen tím, že se Čína ihned uzavřela zbytku světa a místo exportu se pokusila nasytit především vnitřní trh, ještě schopný spolykat krizové příznaky. Stejně tak se na poslední chvíli osamostatnil japonský yen, který se nemohl spolehnout na vnitřní trh, proto Japonci ze zoufalství vrhli své přebytky zboží do Evropy, kde se uvolnilo místo po čínském zboží.

Evropa se svým euro představovala mohutný trh, do jisté míry nezávislý na dolaru, proto se ještě chvíli držela, ale když Čína zkusila vyměnit dolarové rezervy za euro, pochopili v Bruselu, že nápor se ctí neustojí a oddělili euro od potápějícího se dolaru, který přestali přijímat jako platidlo.

Dolar se definitivně změnil v bezcenný papír. Arabové reagovali zastavením prodeje ropy za dolary a prodávali ji teď výhradně za euro a jüany. Americké posádky vojenských základen se ve světě znenadání ocitly bez přísunu materiálu, potravin i paliva. Nejmocnější síla světa se změnila v osamělé opevněné tábory, obklopené ze všech stran nepřáteli. Zmohly se jen na vetchou obranu, neboť bez paliva zůstaly na zemi jejich největší žrouti - helikoptéry a bojová letadla. A Americké ztráty v konfliktních místech stoupaly.

Korunu tomu nasadily americké banky, které přestaly přijímat na splátky půjček dolary a místo toho poslaly protizákonně na hypotékou zatížené nemovitosti exekutory. Tím přetekla míra. Američané vytvořili místní domobrany, na mnoha místech exekutory pro výstrahu pověsili... Soudce Lynch tak signalizoval i naprostý rozvrat policejního systému.

Presidentské volby, které měly zvolit presidenta i vicepresidenta, se nemohly v nadpoloviční většině států konat pro naprostý chaos. Do zbraně povolali Národní gardu, jenomže gardisté dezertovali a připojili se k místním domobranám. Stát Texas vyhlásil samostatnost a odtržení od zbytku Unie a tím jen potvrdil všeobecný rozvrat.

Nás v Somálsku se zatím nic z toho netýkalo. Továrna pracovala jako dřív, kolem ní se nic mimořádného nedělo. Číňané nakupovali jako předtím, umírněný dostatek jüanů byl v rámci normálu, nikde žádné náznaky paniky.

Pokud jsem mohla posoudit pomocí Lili, v Čechách panovalo napětí, neboť zprávy zpoza vody nevypadaly příznivě. Nicméně život se v Čechách nezastavil, co se dělo, dělo se příliš daleko.

Benzín ani buřty nezlevnily ani nezdražily.

Všechno bylo zdánlivě v pořádku, dokud Učitel neoznámil svolání všeobecné konference Řešení katastrofy Západní civilizace.

Protože to už se nás dotklo.

A fest!

 


Zpět Obsah Dále

18.06.2017 17:24