AUTOBUS

Průlom tihodný žalobce pan Samuel Rosenbaum byl jako první ze všech obžalovaných odsouzen na poměrně mírný trest dvou let vězení. Jako první se s vytištěným rozsudkem obrátil na své kolegy u soudu, aby se s nimi poradil, jak se má zachovat. Rozhodování neměl příliš těžké. Na jedné misce pomyslných vah ležel poměrně nízký dvouletý trest, na druhé stoprocentní úmrtnost dosavadních odsouzených. Ctihodný Samuel Rosenbaum nebyl válečný hrdina, aby se smrti postavil čelem a zpříma, rozhodl se proto pro menší zlo. Na soudu ale tvrdě narazil na svého mladšího kolegu, ctihodného pana Wilhelma Rogerse, který rozsudek Soudu nad zločinci Somálské genocidy prohlásil za nelegální a tedy neplatný a kategoricky vyloučil nástup trestu na tento bezcenný papír. Pan Samuel Rosenbaum se tak ne vlastní vinou ocitl na prahu smrti za vyhýbání se spravedlnosti, o níž věděl jen to, že jí až dosud nikdo neunikl. V zoufalství sedl doma k počítači a na stránku pod rozsudkem připsal stížnost, že nástup trestu nemaří on, ale jeho kolega, který rozsudek neuznal. Okamžitou odpovědí Soudu byla obžaloba ctihodného pana Wilhelma Rogerse za pohrdání soudem a maření jeho rozhodnutí. Rozsudek zněl na pouhý týden vězení, jenže s doložkou hrozící popravy za vyhýbání se trestu. Vzhledem k nižší výměře trestu byla mnohem kratší i lhůta nástupu, takže by byl popraven ještě před svým kolegou Rosenbauem. Ani Ctihodný Wilhelm Rogers se neukázal jako hrdina pohrdající smrtí. Jenže Ctihodní nesměli podle zákona rozhodovat sami o sobě, takže se oba dva museli obrátit na dalšího kolegu soudce. Ten naštěstí včas pochopil, co znamená doložka o vyhýbání se nástupu trestu. Pokud mu na okamžik bleskla hlavou možnost oba kolegy neuznáním rozsudku potopit, včas si uvědomil, že by se k nim okamžitě zařadil i on. Sice chvilku jakoby váhal a pásl se na jejich zděšení, ale nakonec rozšafně prohlásil, že nejde o tak velkou katastrofu, aby se nedala přežít a zavolal do městské věznice pro eskortu dvou nových vězňů. Snad nikdy ctihodná soudní budova nezažila takové nadšení, s jakým se budoucí vězňové hlásili o nástup za mříže! Nedopadli ostatně nejhůř. Budova městského vězení se vyznačovala klimatizací a o vězně bylo postaráno, aby se necítili příliš utiskovaně. Nikdo ani nevyžadoval přesun do sousedního vězeňského campu, kde vězňové žijí v létě i v zimě ve stanech, v zimě mrznou a v létě slabší povahy omdlévají horkem. V kamenném vězení nikdo vězně nenutí chodit pouze v růžovém spodním prádle, aby byli dobře viditelní a aby je proto nenapadlo pokusit se o útěk. K výbavě vězňů v kamenném vězení patří i televizory a návštěvy se jim povolují denně. Není zkrátka vězení jako vězení, ale u nás rozhodovalo jedině to, že trest vykonán bude. Černá šmouha na trestu vznikla, když se jejich kolega zdvořile obrátil na webové stránky Svobodu světu s dotazem, jak to bude s podmínečným propouštěním za vzorné chování. Odpověď nikoho nepotěšila - jakékoliv zkrácení trestu není přípustné. Platné rozsudky nesmí nikdo svévolně měnit. Tím byl naštěstí ve Spojených státech vytvořen precedent, podle něhož se měli řídit i ostatní soudci. Uznáním prvních rozsudků došlo k paradoxní situaci, kdy byla policie sice tlačena k odhalení nepolapitelných hackerů, ale současně začala justice rozsudky uznávat jako právoplatné. A přesně jak to Vojtěch předpokládal - jakmile je justice uznala, uznala prakticky všechny včetně rozsudků smrti. V té době ovšem Spojené státy vstoupily do naprosto nečekané krize, takže se tento problém stal rázem druhořadým. Pro ně - i pro nás. Žila jsem teď skoro permanentně roztrojená ve třech světadílech. V Americe jsem spolu s Marcelem a panem Žen'čem působila jako katyně v rámci akce Soudu nad zločinci Somálské genocidy. Výsledky byly na jednu stranu příšerné, neboť znamenaly nepřetržitou sérii mrtvých z řady nejvyšších špiček armády, velkého průmyslu a státu, na druhou stranu nám nikdo nemohl vyčíst, že jsme konečně naplňovali spravedlnost. Způsobem možná příliš odstrašujícím, ale nezpochybnitelným. V Africe jsem si s Marcelem spíš užívali, než abychom nějak viditelně pracovali. Žili jsme zde jako azylanti a o naše pohodlí se prostřednictvím pana Kou-džu staral Vojta se svým vlivem na místní Virtuály. Jako malou pozornost jsme dostali dva roboty, abychom mohli jezdit do nejbližšího města Kismaaye a vmísit se tam nepozorovaně mezi lidi. Marcel dostal vzhledově poměrně pohledného Kua-čou a já místní krásku Hai-pi. Mohli jsme tak spolu procházet obnoveným a rozvíjejícím se městem Kismaayo, kde mi Marcel ochotně ukazoval místa, kde jako lékař organizace Lékaři bez hranic zažil americký útok jedovatým plynem. Víc se ale zaměřil na vzpomínky, jaké to bylo předtím. Kde žili místní lidé, kam chodil na trh a co dělal, když měl volno a mohl se, jako my dva teď, bez cíle toulat městem. Město Kismaayo poznával, ale i nepoznával. Spousta zašlých domů teď byla opravená a vyšňořená, jenže zde žili zcela jiní lidé a pokud chtěl někdo vidět původní černé obyvatele, musel se vypravit na výlet do Mogadiša. Samozřejmě jsme si ten výlet udělali, i když jen pomocí našich čínsky vypadajících robotů Kua-čou a Hai-pi. Dnes to ale nebyla ta nebezpečná cesta autem, kdy cestující ohrožovala divoká zvěř i ještě horší americké hlídky. Do Mogadiša se jelo pohodlně vlakem po nové železniční trati. Ale ani v Mogadišu nebylo snadné spatřit původní Somálce, kteří neměli potřebu opouštět svou luxusní vilovou čtvrť. I ulicemi Mogadiša dnes proudily davy šikmookých a všude zněla čínština. Somálsko se stalo čínskou provincií. Uznávalo svrchovanost Číny, platilo se tu jüany a všude byly výlučně čínské nápisy. I z vlaku byly ale vidět změny. Podél cesty z Kismaaya do Mogadiša se objevily desítky nových vesnic a vyprahlá krajina se dnes leskla stovkami foliových skleníků, kde lidé pěstovali vše, co potřebovali. Voda z nemnoha řek, úsporně rozváděná kanály, proměnila dříve suchopárnou krajinu ve svět zeleně, úrodných polí a květin. Číňané uplatnili svou tisíciletími osvědčenou moudrost při využívání kdejaké kapky vody, ještě znásobenou modernějšími technologiemi. Většina Somálska jsou hory - jenže totéž přece platí o Číně! Čína žije díky úrodným nížinám, fungujícím jedině díky neustále piplanému zavlažování, starému jako Čína sama. Přenesením tohoto systému do Afriky znamenalo obrat, jaký se prostě nedal přehlédnout. Somálské řeky, dosud bezúčelně stékající z hor a vrhající se do moře, dostaly tisíci zavlažovacími kanály lepší využití. Nové tu byly jen foliovníky, snižující ztráty drahocenné vody vypařováním a umožňující získávat další vodu ze slané mořské vody. Právě voda tu byla klíčem k rozvoji. Číňané ji jen dokázali dokonale využít. Pravda, nebylo tu všechno ideální od začátku. Zpočátku nejvíc chyběla elektřina. Poblíž ropných polí vyrůstala rafinerie s elektrárnou, ale prvního roku se s ní ještě nedalo počítat a protože elektřinu dostávala přednostně čerpadla na ropných polích, nezbylo energetikům než méně důležité oblasti ve špičkách vypínat. Vesnice byly až na posledním místě, takže se zpočátku každý večer ponořily do tmy, zaháněné jen tu a tam lampiony. Města tu neoplývala barevnými reklamami ani nočním životem, rovněž veřejné osvětlení bylo velice úsporné. Číňané snášeli tuto daň za překotnou kolonizaci s pověstnou trpělivostí, ale jakmile začaly vesnice prodávat první úrodu, pořizovaly si vlastní větrné elektrárny. Kde je měli, byli na tom lépe - měli tmu jen při bezvětří. Přednost ale měly sluneční elektrárny, ačkoliv v noci tmu nezaháněly a nebývaly ani zapojené do elektrické rozvodné sítě. V Somálsku kupodivu smysl měly a výjimečně tady nevadilo, že fungují pouze ve dne. Využívaly se totiž k čerpání mořské vody do foliovníků, kde se část vody odpařila a změnila na sladkou, kdežto zahuštěný zbytek slané vody se vracel zpátky do moře. Odsolování vody ovšem v noci nepracovalo, neboť hlavní práci zde vykonávalo opět slunce, ale sladká voda měla větší význam než pohodlí. Obyvatelé vesnic mohli dokonce čistou sladkou vodu prodávat. K pití se nehodila, ale odebíraly ji ropné vrty, kde ji těžaři potřebovali k vytlačování ropy z ložisek. Stačilo půl roku a milion Číňanů na proměnu hladovějícího Somálska v kvetoucí zahradu, schopnou nejen v pohodě nasytit všechny přistěhovalce, ale po pouhém půlroce vyvážet potraviny, které původní obyvatelé s bídou přijímali jako almužnu. Proč totéž nedokázali předtím sami Somálci? Největší rozdíl se dal vysledovat mezi mentalitou pilných, pracovitých zemědělců, kteří po tisíce let trpělivě zušlechťují kdejaký proužek úrodné půdy, a donedávna pouhými lovci - sběrači, žijícími v Africe. Nemělo to nic společného s inteligencí nebo nedejbože rasou. Afričany jenom nikdo nenaučil tomu, co měli Číňané již tisíce let zažité - efektivně hospodařit. Právě v tom je jejich největší přednost, významem převyšující i vědecký rozvoj Západu. Dál na severovýchod mezitím vyrostly nové přístavy a ropné terminály, kam pluly karavany čínských tankerů. Ropa, kvůli které zahynuli původní somálští obyvatelé, teď proudila do Číny, zatímco ti, kdo si tato ropná pole tak hrůzným způsobem připravili pro sebe, dnes z větší části procházeli americkými krematorii. Amerika neměla sílu ani stěhování Číňanů zabránit, ani se na něm přiživit, snad díky tomu proběhla čínská kolonizace v takovém míru, jako dosud žádná jiná v dějinách Země. Pravda - ale co tu zprvu úplně chybělo, byli cizinci. Počítali jsme, že se sem časem dostanou i jiní lidé než z Číny. Možná tu budou procházet davy různých plemen, tak jako v některých čínských městech dlouho vystavených vlivu okolí. Snad se i Mogadišo stane moderním velkoměstem, jako je Hong Kong. Ale na to si zřejmě ještě nějakou dobu počkáme. Dnes jsme se tu mohli procházet jen jako dvojice čínsky vyhlížejících robotů, jinak bychom působili příliš nápadně a nebyli bychom si jistí, zda by nás Číňané nepodezírali z obvyklého zločinu - špionáže. V Továrně jsme byli v bezpečí, ale všude jinde dohlížela na pořádek dovezená čínská policie, která měla odhalování špionů v prvořadém popisu práce. Dovoz pilných pracantů změnil Somálsko z polopouště v zahradu, ale dovoz současné ideologie už tak žádoucí nebyl. Čínská policie to ale měla snadné. Somálsko bylo homogenní jako v dobách, než se sem dostala noha bílých průzkumníků a misionářů - jen s jiným obyvatelstvem. Nebyli tu cizinci a počáteční bdělost a ostražitost policistů se bez neustálého přísunu podezřelých začínala pozvolna otupovat. Největší výhodou kolonizace bylo, že se jí účastnili především pracanti. Somálsko svou chudobou zpočátku nepřitahovalo funkcionáře mocenských partajních mafií ani čínské podsvětí. Dovezli poctivé úředníky, ale nestarali se o neustálé osvěžování ideologie. Zpočátku zde proto nebyla ani výrazná kriminalita. Nikdo tu pro samou práci nepečoval o blaho papalášů a ti se sem nehrnuli. Úřednická samospráva fungovala, ropa začala proudit a o víc se ve staré Číně nikdo nestaral. Proč by se měli zdejší úředníci starat o zostřování ideologie? Takhle to přece vyhovovalo všem. Jak se říká, Pánbůh vysoko, Čína daleko... Nicméně dovezení policisté stále zachovávali povinnou ostražitost vůči cizincům. Dalo se sice čekat, že je to časem omrzí a že se začnou chovat rozumněji, ale zpočátku tomu tak nebylo. Jako Kateřina a Marcel jsme se mohli cítit bezpečně jen na území Virtuálů. Těm jsme nepřipadali jako cizinci a jen tady jsme byli mezi svými a skoro jako doma - i když moji rodiče tu nikdy doma nebyli a nebudou. Neměli bychom na to zapomínat... řetím mým současným působištěm byly Čechy. Jako Lilly jsem tu měla pár záchytných pevných bodů. Nejdůležitějším pro mě byla vesnice Frantových rodičů, kde jsem měla ve stodole uschovaný kaičen-piko. Franta tam pro mě postavil hangár s cisternou na doplňování paliva, abych mohla kdykoliv odletět, kam bude potřeba. Zatím tato potřeba nenastala, ale připravovala jsem místo pro další Virtuály. František si našel pár kamarádů, kterým se rozhodl svěřit tajemství a udělat z nich nové posily. Jako Lilly Marlénková jsem mohla kdykoliv přespat u Franty i v Praze. Zprvu jen v náhražkových kolejích, sestavených z Unimo-buněk, později i v nové budově kolejí pro chudé studenty, opět tradičně pojmenovaných Koleje Katuška. Lilly tam znali a nedivili se, že se tam občas objevím. Někteří mě tam považovali za jednu z mnoha studentek, jiní mě podezírali, že jsem Frantova dívka. Nikomu jsem nic nevymlouvala. Navštívila jsem jako Lilly Marlénková i paní Hanuškovou ve svém bývalém podnájmu. Paní Hanušková mě zprvu přivítala podezíravě. Nepomohlo, když jsem se k ní přihlásila jako kamarádka Kateřiny, s tím už měla špatné zkušenosti. Nakonec jsem se jí rozhodla - navzdory stejně špatným zkušenostem - pod podmínkou zachování tajemství svěřit pravou podstatu Lilly. „Ano, paní Hanušková, jsem druhé Já vaší podnájemnice Kateřiny,” svěřila jsem jí. „Kateřina je odtud daleko a nemůže se sem vrátit osobně. Pořád ještě ji na žádost Američanů hledá naše prodejná česká policie, pamatujete si snad, jak musela kdysi z Čech utíkat? Nemusíte mít o ni - vlastně o mě - strach, zatím jsem vystudovala, našla jsem si konečně kluka, plánujeme svatbu, ale v Čechách to zatím nemůže být, tady se smím pohybovat jen jako své druhé Já. Před sebou nevidíte obyčejné děvče Lilly, za které se vydávám. Doufám pevně, že to tentokrát nikomu neprozradíte, ale snad vás první nehoda poučila. Jak ale vidíte, mě ne, pořád vám nedokáži lhát.” „Já to pořád nechápu!” stěžovala si paní Hanušková. „Hovoříte jednou jako Káťa, jednou jako Lilly. Pochopila bych, že jste její kamarádka, ale proč mluvíte jako ona?” „Nejsem Kátina kamarádka Lilly, ale Kateřina v jiném těle,” řekla jsem. „Tomu už nerozumím vůbec!” otřásla se. „Dobře, podívejte se mi sem!” rozhodla jsem se. Odtáhla jsem si trochu kalhoty i kalhotky. Ve slabinách, kde by to nebylo znát, ani kdybych byla v bikinách, jsem měla - elektrickou přístrojovou zásuvku. Paní Hanušková na ni jen zděšeně vytřeštila oči. „Říkám si Lilly Marlénková, ale jsem Kátina dálkově řízená robotka, rozumíte mi? Kateřina si mě řídí na dálku, dívá se na vás mýma očima a mluví s vámi. Občas si na vás vzpomene a chtěla by vás potěšit. Já jí to umožňuji, neboť mě lidé považují za člověka, takže se mohu na rozdíl od ní v Čechách svobodně pohybovat. Člověk ale nejsem, jsem robotka. To je mé tajemství, proč někdy mluvím jako Lilly a jindy jako Kateřina. Když si uvědomíte, že jsem obojí, můžete mě oslovovat tak i tak, buď Lilly nebo Katko. Jsem své druhé Já.” „Robotka!” podívala se na mě napůl zděšeně, napůl chápavě. „Kde se takové divné stroje seženou?” „Zatím to není obvyklé a v Čechách jsem, pokud vím, sama. Víte přece, že jsem se už tenkrát dostala do podivné společnosti, jistě si vzpomínáte, co jsem vám říkala? Dnes je ta společnost ještě dál. Máme roboty k nerozeznání podobné lidem a umíme je řídit na dálku kolem celého světa.” „Poslyšte - a nemáte na svědomí, co se děje v Americe?” podívala se na mě pátravým pohledem. „Nebojte se, neřeknu to živé duši, ale už tenkrát jste se, pokud se na to dobře pamatuji, dostali do křížku s Američany!” „Ano,” přikývla jsem. „Dostali jsme se do křížku s Američany a pokračuje to.” „Tady se tvrdí, že to dělají nějací američtí počítačoví šílenci! Mají prý na svědomí strašně moc vražd! Prý dokonce zabili amerického presidenta! Byla toho plná televize!” „Ano, říkají nám tak,” souhlasila jsem. „Vraždy to ale nejsou, to byste nám strašně křivdila! Presidenta jsem zabila já - Kateřina. Ale nebyla to vražda, jen spravedlivý trest za vyvraždění Somálců. Americký president tomu zločinu jako vrchní velitel velel, zasloužil si tedy šibenici. Šibenice nemáme, zabila jsem ho jinak, ale opakuji, nebyla to vražda. Podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, znáte snad tuhle větu?” „Ta se kdysi říkala v souvislosti s Heydrichem, nebo ne?” vzpomněla si zaraženě. „Ano, dobře si to pamatujete,” řekla jsem. „Tenkrát byla v Evropě nejsilnější mocí německá Říše. Také se jí nikdo nemohl postavit otevřeně, jako se dnes nikdo nemůže otevřeně postavit Američanům. Naši parašutisté pak Heydricha zabili. Bylo to ze zálohy, ale nebyla to vražda, stejně jako nebyla vražda zabití amerického presidenta. Pamatujte si to, paní Hanušková - ale nikomu to neříkejte. I za Heydricha tenkrát Němci popravili tisíce Čechů a kdyby Američané zjistili, kdo stojí za smrtí jejich presidenta, odneslo by to spolu s námi několik milionů nevinných lidí.” „Rozumím vám, Lilly... totiž Káťo...” zabrebtala. „Jsem oboje, ale pro vás bych raději byla Kateřinou,” usmála jsem se na ni. „Jak se vám vede? Myslím tím slečnu Káťu, u vás jako u robotky je taková otázka asi zbytečná, že?” „Jako Kateřině se mi vede dobře,” ujistila jsem ji. „Nedostudovala jsem v Praze, dokončila jsem školu v Austrálii, ale nežiji tam. Jsem inženýrka, ale formálně nejsem nikde zaměstnaná - je to se mnou trochu neobvyklé. Tady v Čechách mám, jak vidíte, jen robotku Lilly, ale těch robotek mám víc, takže se mohu pohybovat mezi lidmi, aniž by se mě pokoušeli pronásledovat a zatýkat. V Čechách mám Lilly, podobnou Evropance, mezi Číňany se mi pohybuje robotka Číňanka.” „A v Americe máte robotku Američanku... bělošku nebo černošku?” „V Americe mám robota v podobě neviditelného vraždícího zvířete,” řekla jsem temně. „Tam nevystupuji jako člověk. Tam je pro nás výhodnější být neviditelní.” „Neviditelní? Tak proto vás ještě nikdo neviděl! Oni pátrají po lidech a zatím... ale podle čeho si vybíráte, koho chcete zabít?” „My zabíjet nechceme, paní Hanušková,” vzdychla jsem si. „Oběti si vybíráme podle jejich viny, podle podílu na vyvraždění Somálců. President Spojených států měl jako vrchní velitel jejich armády vinu největší, proto zemřel jako první, ale bylo do toho namočeno lidí mnohem víc. Od nejvyšší generality armády po zástupce těžařských firem, které se chtěly podílet na těžbě Somálské ropy a proto si vymyslely, jak původní Somálce odstraní. Dnes jejich armádě velí bývalí nižší velitelé, protože vrchní štáb jsme jim pozabíjeli - všechny, kdo tu krutou akci připravovali.” „Dobře, ale proč jste vyvraždili i Mezinárodní měnový fond? Těch noblesních pánů snad byla škoda!” „Protože se také podíleli na vyvraždění Somálců kvůli ropě,” vzdychla jsem si. „Ti noblesní pánové se Somálci sami nešpinili, ale ačkoliv věděli, co se chystá, dali na jejich vyvraždění peníze. Mysleli si, že na somálské ropě dobře vydělají.” „A Číně o Somálskou ropu nešlo?” zavrtěla prudce hlavou. „Kdo ji tam dnes těží? Číňané nebo Somálci?” „Těží tam Číňané,” přikývla jsem. „Jenže ti Somálce nevyvraždili, jen využili zmatku a nastěhovali se tam. To ale není důvod je trestat. Trestáme jen viníky, kteří to způsobili. I když se pak stalo, že se na uprázdněné místo po Somálcích nahrnuli jiní.” „Spravedlivé to ale není,” mínila. „Spravedlivé by bylo vzkřísit původní Somálce,” upřesnila jsem její slova. „Jenže to nikdo nedokáže, zázraky se zkrátka nedějí.” „Nebylo by spravedlivější, aby to spravovala mezinárodní organizace, jako je třeba OSN?” „Možná,” připustila jsem. „Jenže mi ukažte mezinárodní organizaci, která by na to byla vhodná. OSN proti vyvraždění Somálska neprotestovala a jiná organizace tady není. Nebo byste určila jako správce Somálské ropy NATO? Které vedou ti, kdo Somálce vyvraždili? To by teprve nebylo spravedlivé! Nejlepší bude ponechat to Číňanům.” „To je pak těžké,” vzdychla si. „Když se tak staráte o spravedlnost, proč necháváte tu ropu Číňanům? Proč se toho nechopila třeba ta vaše banda počítačových šílenců?” „Nemáme prostředky na její využití,” řekla jsem. „Nakonec, když si to přeberete nezaujatě, Čína ropu potřebuje víc než ostatní národy. Možná to Číně pomůže obejít se bez ruské a té pak zbude víc pro Evropu. Takže se to projeví i u nás.” „Kdyby to tak bylo!” vzdychla si. „Benzín je čím dál dražší.” „Možná v Čechách,” podotkla jsem. „Dražší bude brzy i v Americe, kde byl donedávna směšně levný. Úplně spravedlivé to nebude nikdy a nikde, všude to řídí lidé se svými zájmy, nejsme žádní andělé.” „To tedy nejsme,” souhlasila. „Ale my dvě už to vůbec nezměníme.” „My dvě ne,” řekla jsem. „Ale my, počítačoví šílenci, jsme už ledacos změnili. Místo Američanů jsou v Somálsku Číňané a Američané s nejsilnější armádou světa zalezli do boudy jako zpráskaní psi. A to je podle mě spravedlivé. Oni tu skvělou armádu zneužívali víc než bylo únosné.” „No - uvidíme,” nechtěla to tak otevřeně připustit paní Hanušková. „Uvidíme,” přikývla jsem veseleji. „Doufám, že teď máte v podnájmu jiné studenty a že vás potěší více než kdysi já.” „Mám,” přikývla. „Prý jste sponzorovala Koleje Katuška, kde teď bydlí spousta těch nejpotřebnějších. Nevím sice, kde jste na to vzala peníze...” „Peníze jsem nakradla,” usmála jsem se přes Lilly. „Kromě vražedkyně jsem dnes i zlodějka. Okrádám ale jen největší zloděje, jaké si dokážete představit. Chovám se přesně tak, jak se říká o zbojnících: bohatým beru, chudým dávám. Nevím, jestli tomu uvěříte, ale považuji to za spravedlivější než všechno, co se ve světě na finančním poli děje.” „Spravedlivější... možná. Ale pokud vím, musíte se bůhvíkde skrývat, jde po vás naše česká policie i Američané... není to pro vás nebezpečné?” „Jak kde, paní Hanušková, jak kde...” usmála jsem se. „V Americe na mě vypsali odměnu půl miliardy dolarů, zabývám se popravami státníků, generálů a špičkových průmyslníků, zatykače tam na mě visí na každém rohu, mají k tomu dnes tisíce důvodů, ale navzdory tomu si myslím, že tam více než kde jinde sloužím spravedlnosti. Ačkoliv si americká justice myslí pravý opak, jenže ta spravedlivá není, to si zase myslím já. Tady v Čechách sponzoruji chudé studenty a patří mi tu jedna robotka a pár drobností... Kdyby byla na světě spravedlnost, nic z toho bych nedělala - nebylo by to zapotřebí. A přece věřím, že se co Čech jednou vrátím, aniž bych se musela skrývat jako šedá myš někde v kanálu.” „Kéž by!” přála mi - a vlastně i sobě - paní Hanušková. „Jednou to bude,” ujišťovala jsem ji. Ji - ale i sebe... rize ve Spojených státech udeřila jako blesk z čistého nebe. Pravda, dlouho už se ve světě vědělo, že s americkou ekonomikou je něco v nepořádku, ale když se to provalilo v plné šíři, finanční experty to jako vždy naprosto zaskočilo, překvapilo a zmátlo. Aby ne, když donedávna dokázali jenom trapně papouškovat mantry voldemortů. A ty byly vždycky odtržené od skutečnosti. Americké hospodářství se příliš dlouho spoléhalo, že banky vždycky nějak vyjdou. Mohla padnout ojedinělá banka, mohly padnout dvě, ale ne všechny. Jenže my jsme jim v souvislosti se Somálskem vyhubili špičkové finanční elity. Hlavní voldemorti dostali smrtelný zásah a ti zbylí se předtím jen vezli. Zdánlivě to tak krutě nevypadalo, banky zpočátku fungovaly i bez svých šéfů, ale i lavinový svah vypadá přívětivě, dokud na něj bezstarostně nevjede neopatrný lyžař. Několik velkých bank ale náhle dosáhlo mezí svých rezerv a nebyly schopné plnit závazky. Američané tomu říkají bankrupcy, česky bankrot. Zhroucení bank se lavinovitě přeneslo na další. Federální banka FED to zkusila řešit natištěním množství peněz, ale tentokrát bylo znát, že tam chybí hlavní esa voldemortů, která vše až dosud řídila. Jejich méně informovaní zástupci podnikli osvědčené kroky k záchraně, ale přehnali je na opačnou stranu. Namísto nedostatku peněz se Americké banky začaly topit v jejich přebytku. Následky by dokázal spočítat student druhého ročníku libovolné ekonomické školy kdekoliv na světě. Cena dolaru nezadržitelně spadla na takové minimum, že dolar přestal plnit funkci směnné hodnoty. Kyvadlo překmitlo, narazilo - a utrhlo se. Vzápětí nastal ve světě dominový efekt a v rychlém sledu po sobě se položilo pár desítek státních měn. Čínský jüan se na území Číny a Somálska zachránil jen tím, že se Čína okamžitě uzavřela zbytku světa a místo exportu se pokusila nasytit především svůj vnitřní trh, ještě schopný spolykat krizové příznaky. Stejně tak se na poslední chvíli osamostatnil japonský yen, který se ovšem nemohl spolehnout na vnitřní trh, proto Japonci ze zoufalství vrhli všechny své přebytky zboží do Evropy, kde se uvolnilo místo po čínském zboží. Evropa se svým euro představovala přece jen mohutný trh, do jisté míry nezávislý na dolaru, proto se nějakou dobu držela, ale ve chvíli, kdy se Čína pokusila vyměnit své dolarové rezervy za euro, pochopili v Bruselu, že tento nápor se ctí neustojí, oddělili euro od potápějícího se dolaru, který přestali přijímat jako platidlo. Dolar se definitivně změnil v bezcenný papír. Arabové na to reagovali zastavením těžby ropy za dolary a prodávali ji teď výhradně za euro a jüany. Americké vojenské posádky se náhle ocitly bez přísunu materiálu, potravin i paliva. Nejmocnější síla světa se změnila v osamocené opevněné tábory, obklopené ze všech stran nepřátelským prostředím. Měly sílu sotva na obranu, neboť bez paliva zůstaly na zemi jejich největší žrouti, helikoptéry a bojová letadla. Americké ztráty začaly ve většině konfliktních míst prudce stoupat. Korunu tomu nasadily banky, které přestaly přijímat na splátky půjček dolary a místo toho poslaly na všechny hypotékou zatížené nemovitosti exekutory. Tím už přetekla míra. Američané bleskově zorganizovali několik místních domobran, na mnoha místech exekutory odzbrojili... a několik jich dokonce pro výstrahu pověsili... Soudce Lynch signalizoval naprostý rozvrat policejního systému. Presidentské volby, které měly nahradit presidenta i vicepresidenta, se nemohly pro naprostý chaos v nadpoloviční většině států konat. Do zbraně nastoupila i Národní garda, jenže její příslušníci využili vlastního ozbrojení, aby dezertovali a připojili se k místním domobranám. Stát Texas vyhlásil samostatnost a odtržení od zbytku Unie a tím všeobecný rozvrat jen potvrdil. Nás v Somálsku se zatím nic z toho netýkalo. Továrna pracovala jako dřív, kolem ní se nedělo nic mimořádného. Číňané nakupovali jako předtím, umírněný dostatek jüanů byl v rámci obvyklého normálu, nikde žádné náznaky paniky. Pokud jsem mohla posoudit pomocí Lilly, v Čechách panovalo mírné napětí, neboť zprávy zpoza velké vody nevypadaly příznivě. Nicméně život se v Čechách nezastavil, co se dělo, dělo se příliš daleko a benzín ani buřty nezlevnily ani nezdražily. Všechno bylo zdánlivě v pořádku, dokud Učitel neoznámil svolání nové všeobecné konference na hlavní téma - Řešení katastrofy Západní civilizace. Protože to už se nás dotklo.

17.1.2011 19:42:34