AUTOBUS
|
Nebýt Vojtěcha, došlo by ke katastrofě, jaká svět do této chvíle trápila ve zlých snech, ale kterou si nikdo nechtěl v bdělém stavu připustit. Když americké námořnictvo, ochrnuté nedostatkem paliva, ztratilo schopnost plně zásobovat početné zahraniční základny a expediční armády, zachytil Vojtěch neočekávané a velice podezřelé přesuny ruských pozemních vojsk z oblasti Sibiře směrem do Evropy. Okamžitě se zaměřil na procesory všech počítačů ruského štábu a jeho podezření se potvrdilo. Ruští generálové se chystali ochromení amerických vojsk využít. Cílem mohla být stejně tak dobře Evropa jako Střední Východ, ale Vojtěch na nic nečekal, krátce se poradil s Učitelem a aniž by tentokrát čekal na obvyklou konferenci, začal jednat. Dalo se tvrdit, že to bylo na poslední chvíli. Ruského presidenta zastihl krátce před odjezdem z Kremlu do podzemních bunkrů hlavního štábu ruských vojsk, odkud se sám chystal řídit nadcházející vojenské operace. „Uvažajemyj gospodin! Minutočku!“ objevil se náhle na obrazovce počítače na presidentově stole veliký rudý nápis. „Prašu vnimanije - a to vaša bjeda budět!“ „Věnujte mi minutku času - nebo se dočkáte zkázy!“ Po stranách nápisu pomalu, zlověstně blikaly dvě bílé lidské lebky, což presidenta samozřejmě zarazilo. Tohle na počítači ještě nebylo! Zastavil se a obrátil k počítači, aby si podivné nápisy prohlédl zblízka, ale aniž by se čeho dotkl, nápisy se zmenšily, aby uvolnily místo komplikovanějšímu textu, pořád ještě i z dálky dobře čitelnému. Vážený pane presidente!
Nevíme, nakolik vás vaši agenti správně informovali o současné
situaci americké strany, ale pro jistotu vám chceme sdělit, jak to vidíme my. Říkáme si
skupina V současnosti jsou Spojené státy Americké prakticky vyřazeny.
Nemají presidenta ani vicepresidenta, ministra obrany ani hlavní štáb. Armáda Spojených
států je rozložena a byla by schopná jen sporadických akcí. To je však jen polovina
potřebných informací. Chceme vám včas sdělit druhou polovinu, abyste se mohl lépe
rozhodnout.
Kolaps Americké armády je totiž naše dílo.
Jak víte, nedávno se stala nepředstavitelná podlost - vyhubení obyvatel
Somálska. Jako odpověď na tuto akci jsme nejprve potopili všechny válečné lodě USS, které
se toho účastnily - o tom nejspíš víte ze satelitů - a dnes na půdě Spojených
států vedeme soudní řízení s těmi, kdo to plánovali a vydali rozkazy
k provedení. Vzhledem k neuvěřitelné podlosti této akce používáme ustanovení
o trestání válečných zločinů a většina rozsudků jsou tresty smrti. Soud jich až
dosud vynesl a následně vykonal několik tisíc. Naše zbraně mají zaručeně
stoprocentní účinky, na americké straně je nikdo neodhalil, ale používáme je pouze proti
viníkům. Civilistů ani bezvýznamných vojáčků si zásadně nevšímáme. Americké válečné štáby
jsou v důsledku toho nyní nefunkční, zůstali tam jen kuchaři a nižší
důstojníci.
Pokud si ale v této chvíli myslíte, že je to pro vás výhoda, které
byste měli využít, musíme vás včas varovat. To, co se stalo na americké straně, může se
stejně stát i u vás, nebo na straně Číny.
Můžete pověřit své experty pátráním po našich zbraních. Američanům ani
Číňanům se je odhalit nepodařilo, neočekáváme, že by se to podařilo právě vám. Jsou nyní
naostro vyzkoušené, bezchybné, neviditelné, spolehlivě smrtící, ale co je nejdůležitější,
jsou i na vašem území, připravené i proti vám a nepoužili jsme je jen
proto, že jste se dosud válečných akcí zdrželi. To se však může změnit během několika
minut. Stačí, abyste vydali příkazy k zahájení vojenských operací kdekoliv za vašimi
hranicemi - a stejně smrtelně udeříme i na vás. Vaše armáda by byla za pár
minut bez velení - tím myslíme bez vás. Neodstartovala by ani jedna z vašich
balistických raket, nesoucích jaderné hlavice, máme je po celém světě všechny pod
kontrolou, ani o tom nemáte tušení. Máte tedy jedinou možnost, jak přežít -
neútočit, nezačínat válku. Můžete své sousedy atomovými hlavicemi zastrašovat, v tom
vám bránit nebudeme, ale kdybyste se rozhodli je použít, bude to pro vás znamenat trest
smrti.
Naopak dobrá zpráva je pro vás to, že se nemusíte obávat útoku
z americké ani z čínské strany. Americká armáda je v rozkladu, Čínu
varujeme stejně jako vás.
Útoku na Somálsko jsme nezabránili, protože nás nenapadlo, že by to
někdo mohl nařídit. Když se to přece stalo, odsoudili jsme k smrti všechny, kdo
o tom rozhodli. U vás jsme opatrnější podobnou akci nevylučujeme, ovšem kdyby
k ní mělo přece jen dojít, zasáhneme tak, abychom jí zabránili. Nebudeme se pak
zdržovat soudním řízením, jako ve Spojených státech, ale udeříme naráz na všech místech -
od vašich ponorek až po podzemní sila atomových raket. Myslíme to stejně Rozmyslete si dobře, co učiníte. Stačí chybný krok - a přivítáte
se s americkým presidentem. Nejspíš v pekle, kde by byl jinde.
Byli jste ale včas varováni!
Vojtěch vyřešil problém Ruska bezchybně, ale já jsem v té době měla jiný problém ve zdánlivě bezkonfliktním Somálsku. Když mě v obvyklém termínu nenavštívily ženské starosti, pochopila jsem, odkud vítr vane. Pro jistotu jsem se šla ujistit k místnímu čínskému gynekologovi, ale ten mi už jen s úsměvem potvrdil, že mohu začít nakupovat dětskou výbavičku. Nebylo divu po tolika nocích vášně! Zejména když jsme se s Marcelem shodli, že necháme věcem volný průběh, neboť není důvod se tomu bránit... První, kdo se to musel dozvědět, byl Marcel. Na lékaře sice vypadal překvapeně, jako ostatně každý chlap, ale když se z úžasu otřepal, začal se těšit snad víc než já. Tahle chvíle vede často k poznání charakteru - bohužel někdy pozdě. Muž, který se při takové zprávě začne těšit, prokáže, že titul muže nenosí nadarmo. Koho naopak napadne jedině potrat, zaslouží si leda kastraci. A mezi námi děvčaty, skoro totéž v růžovém platí i o nás. Zádrhel byl, jak už jsem předtím našim vysvětlila, že v Somálsku těžko upečeme normální evropskou svatbu. Nebyl tu oddávající kněz ani matrikář. Mohl by nás možná oddat pan Kou-džu, ten by to asi jako jediný svedl po evropsku, ale platilo by to později? Číňané mají vlastní oddávací obřady, ale přece jen jiné než naše. A těžko bych na své svatbě překousla řeči o věrnosti nějaké cizí partaji. Bývalo to ještě nedávno v Čechách, jen to v takové chvíli nikdo nebral vážně. Doufám jen, že už to v našich předpisech není! Pak by asi bylo lepší jít do Francie nebo do Itálie. Jenže ve Francii je psancem Marcel a v Itálii neznáme nikoho, ani místní zvyky. Marcel navrhl výlet do Evropy, přepadnout v nejbližším kostele faráře a požádat ho bez velkých cavyků, aby nás oddal. Nemuseli bychom ani moc daleko, stačilo by doletět na jih Itálie, tam by neměl být problém sehnat kněze. Určitě by to bylo lepší, než shánět matrikáře. V Čechách bych si to netroufla a ani Francie se mi nezdála dost jistá. To jsou zkrátka problémy psanců, po kterých jde Interpol! Marcela napadlo zaplatit si výlet lodí a požádat kapitána, aby nás oddal na moři, ale to už bylo překombinované. Netoužím po honosné svatbě, stačila by mi malá, útulná. Nemusí na ní být stovka hostů, stačí snoubenci, rodiče a svědci. Moje rodiče bychom mohli vzít s sebou do kaičen-speciálu, ale jak na svatbu dostat Marcelovy rodiče? Pak bychom potřebovali dva speciály - ale to by se ještě dalo sehnat, Továrna by nám potřebný počet letadel půjčila. Další problém byl, co se svědky. Platilo by, kdyby nám dělal svědka pan Kou-džu, když vlastně není živý? Nebo budeme muset dostat na místo nějakého svědka z Čech? Úplné prkotiny, jako svatební šaty, jsem si nechávala na konec, ačkoliv v Somálsku by i obyčejné svatební šaty byly problém. Není to zrovna běžné zboží v obchodním domě Továrny a shánět je v Mogadišu? Mohla bych tam poslat Hai-pi, ale jak by mi je mohla vyzkoušet, když je proti mně tintítko? Organizaci si ale vzal na starost Marcel. Já jsem měla opatřit svatební šaty, nejlépe pomocí Lilly v Čechách. Stačí, když se tam otočíme, naložíme svědka, kterého mi Lilly sežene a s Marcelovou částí svatby se sejdeme někde v Itálii. Anebo by to bylo jednodušší v Čechách? Či ve Francii? Babo, raď! Marcel rozhodl, že to on rozhodovat nechce. Pro něho jsou všechny možné lokality, Itálie, Francie i Čechy rovnocenné a jak tvrdil, jeho rodičům to vadit nebude. Trochu exotiky by jim naopak imponovalo a v Čechách by se jim to jistě líbilo. Nakonec to dopadlo tak, že Marcel měl zaletět se speciálem do Francie, vzít rodiče a kamaráda jako svědka a zamířit do Čech, kam bych letadlem dovezla své rodiče a Lilly opatřila svědka i šaty a sešli bychom se u kostela nebo obřadní síně, podle toho, kde by dělali menší obstrukce s doklady. Hlavně abychom to stihli, dokud to na mně nebude moc vidět! Ukázalo se ale, že problémy nebudou tak horké, jak se zdály. Pro Lilly nebyl velký problém ani svědek - nabídla to Františkovi a ten byl hned pro - ani svatební šaty, protože na ty je více půjčoven - dnes se takové šaty nekupují, zejména když se neplánuje jejich častější používání. Každá přece v koutku duše doufá, že to bude jen jednou za život (nebo aspoň naposledy, když už je to po třetí)... Jako nejvhodnější místo František navrhl vesnici jeho rodičů. Nedaleko jsou jako výhodná přistávací dráha louky, faráře prý osobně zná, takže žádné obstrukce nebudou. Nakonec by to bylo nejlepší. Musela by být obzvláštní smůla, aby nás tam navštívili policejní těžkooděnci! Dohodnuto - uděláno! Moje rodiče to trochu překvapilo, ale neodvážili se nic namítat. Jednak jsem je jako vždy postavila před hotovou věc, zkrátka bude svatba, protože musí být, naplácat mi nemohli. Za druhé byli rádi, že svatba vůbec bude, akorát táta bručel, že ji má strojit rodina nevěsty a ne se tam nechat odvézt. Při té příležitosti jsem pořádně prohnala Lilly. Ukázalo se, že domek rodičů je od té doby, co nás tam přepadla policie, úředně zapečetěný, zatím proběhlo trestní řízení v nepřítomnosti, domek zabavili a předali k dispozici místnímu úřadu. Nám zůstalo splácení hypotéky, což jsem vyřešila už dřív. Placení probíhalo uvnitř banky automaticky, banka nám jistě problémy dělat nebude. Lilly proto neváhala, vyzvedla si u Reality Trading peníze a domek za hotové znovu koupila. Tím se problém vyřešil, ať se těmi penězi někdo třeba udáví! Mezitím snad uplynulo dost času, policie o dům ztratila zájem a že se naši nastěhují do domku zpátky? Bude přece patřit Lilly Marlénkové, kdo může vědět, že je to moje druhé Já? Když jsem to našim vysvětlila, byli svolní. Souhlasili i s tím, že se nebudou starat o policejně obstavené důchody, ale že jim opatřím jiné konto a s penězi rozhodně starosti mít nebudou. Spolehneme se zkrátka na to, že policie nemusí vědět všechno, sešli jsme jí s očí i z mysli - a kdyby něco, nemohou jim nic udělat, stačí když budou zarytě tvrdit, že jsme je odvezli letadlem, nevědí kam a že tam nikomu nerozuměli, což byla nakonec pravda - jen se neměli šířit o vzhledu tamních lidí. Ačkoliv ani to by nemělo přivést detektivní čmuchaly na stopu, Číňané žijí prakticky po celém světě. Po svatbě se tedy naši nastěhují zpátky domů a my s Marcelem budeme dál bydlet v Somálsku. Bylo to tady přece jen bezpečnější. Vojtěch se to dozvěděl samozřejmě také, už proto, že jsme s ním počítali při zajištění letů. V první chvíli se nám nabídl i jako svědek, ale pak uznal, že svědek - robot není to správné ořechové. Měl ale jiný dobrý nápad. Řekl, že našim do domku přidá robota, který za ně bude obstarávat hrubé domácí práce, štípání dříví, nákupy a podobné. Hodilo by se mu to i jako další základna v Čechách a mohla by se tam nastěhovat i Lilly Marlénková, které domek oficiálně patřil. Na rozdíl ode mě Vojtěch své roboty na noc nevypínal, jako já Lilly. Zvládal jich najednou více než tucet a nedělalo by mu potíže ani kdyby každou noc štípal v kůlně dříví. A tak u svatby zbývalo jen provedení a stanovený den se rychle blížil. Smítkem na tom bylo, že skončily naše noci plné vášně. Tu nahradila opatrná ohleduplnost. Marcel byl lékař a ti když se trochu škrábnou, musí si na ošetření natáhnout sterilní gumové rukavice a vyvařit náčiní, kdežto my laici si škrábanec prostě olízneme a necháme zaschnout. A nedal si říci, ačkoliv jsem se ho k vášni snažila svádět. Jemná romantika má také něco do sebe, ale nemohu si pomoci, noci plné vášně byly lepší. Utěšovala jsem se, že se nám to časem vrátí, Marcel to nemůže vydržet věčně! Ačkoliv - vsadila bych se, že on určitě pečlivě dodrží i šestinedělí. Francouz, ale především lékař! Tak či tak jsem ho měla ráda...
Svatba nakonec dopadla tak, že to lépe nešlo. Spokojenost byla na všech stranách. Marcelovi a moji rodiče se poznali až před kostelem, ale nevadilo jim to - beztak si nemohli o ničem popovídat bez tlumočení. Moji rodiče neznali francouzsky a Marcelovi slyšeli češtinu vůbec prvně v životě, ale nevadilo to nikomu. Farář nejprve kázal latinsky, což překladač zvládl, ale rozuměli jsme mu jen já, Marcel a svědci - Virtuálové. Naštěstí pak přešel na češtinu, což vyřadilo jen Marcelovy rodiče, jenže ti i tak zhruba věděli, o čem se jedná. Ve Francii jsou naštěstí ty obřady podobné našim, takže si je každý správně domyslí, i kdyby byly kázány hotentotštinou. Marcel i já jsme na předepsané otázky odpovídali dvojjazyčně, česky i francouzsky, aby nikdo nepotřeboval tlumočníka a všichni byli spokojení. Nakonec - i první manželské políbení chutná jinak než za svobodna. Chybí příchuť zakázaného ovoce... ale i tak jsem si vychutnala jeho novost. Manželka, paní Kateřina d'Avignyová. Nebo d'Avigny? Teď jsem si snad mohla ještě vybrat, ale jen do chvíle, než to zapíší do matriky. Pak už to bude černé na bílém. Vybrala jsem si nakonec tvar na -ová, jsem přece Češka! Marcelovi to bylo jedno, české přechylování ho nechalo neutrálního, neměl s tím nejmenší problém. Lilly, Miss Katty, Ferdinand a Kou-džu hlídkovali na příjezdových silnicích, aby se v žádném případě nemohlo nečekaně objevit auto plné policejních goril, takže jsme se mohli bezstarostně přemístit do nepříliš vzdálené vsi do domku našich rodičů. Tam pokračovala svatební hostina, připravená našimi roboty (o kterých jsme to věděli jen já s Marcelem a oba svědkové Virtuálové). Zábava pokračovala až pozdě do noci. Brzy jsem tykala francouzsky Marcelovým rodičům, zatímco Marcel si tykal česky s našimi, zkrátka pohoda. Tady hlídal příjezdové cesty jen pan Kou-džu s Ferdinandem - Vojtěchovi to nedělalo nejmenší problémy, hostiny se ostatně účastnil v těle miss Katty, která spolu s Lilly obsadily kuchyni. Neznalí, především naši i Marcelovi rodiče, jistě předpokládali, že kuchařky ochutnaly od všeho, takže jim nebylo podezřelé, že s námi nejedí. Marcel dovezl francouzská vína, která jsem si na jeho naléhání musela odpustit, aby si je tím více užili naši rodiče z obou stran. Šampaňské vnutili Marcelovi rodiče i miss Katty a Lilly. Nechtěli jsme je zklamat, obě se tedy napily, ale bylo to jen lehké šampaňské, potom jim jen vypláchneme silikonový žaludek, Vojtěch měl v letadle nějaké dezinfekční tabletky, odstraňující zápach, snad to postačí. Napadlo mě kacířsky, že Lilly šampaňské neznehodnotí, takže by je mohla potají zvrátit zpět do poháru a já je stejně tajně ochutnat, až se Marcel nebude dívat, ale rychle jsem si to rozmyslela. Marcelovi nic za zády dělat nebudu. Důvěra je důvěra, jak říkají Japonci, kredit se snadno ztratí - a pár kapek šampaňského za to nestojí. Shodli jsme se i v bujarém zpěvu. Zajímavé byly zpěvy sladké Francie, které jsme zpívali dvojjazyčně - Francouzi v originále, Češi v překladu. Mozart to prý kdysi báječně vystihl tvrzením, že jedině ve zpěvu je něco takového možné. Měl pravdu. Jazykově ještě bohatším pak bylo pár ruských písní, které jsme zpívali dokonce ve třech jazycích - francouzsky, česky a rusky. S rodiči jsem se sice poctivě držela češtiny, ale jako Lilly jsme spolu s miss Katty zpívaly rusky. Podotýkám, byl to spontánní zpěv, bez překladačů! Katty měla velice příjemný alt a s údivem jsem objevila, že i Lilly má docela měkký hlas. Nu což, k zábavě se to hodilo, patřilo to do ní. Teprve k ránu zábava skončila - a nastalo loučení. Na jak dlouho? Felix měl pilotovat kaičen-speciál do Francie s Marcelovými rodiči, my dva jsme se vypravili zpátky do Somálska, pilotovat nám měl pan Kou-džu. Vojtěch nás měl navíc jako vždycky jistit shora. Marcelovi rodiče si ještě před loučením vyjednali další návštěvu Čech - chtěli ji zvládnout sami v létě autem a naopak pozvali naše na francouzské vinobraní. Bylo to opravdu srdečné a naši nedokázali odmítnout, i když se toho máma trochu obávala. „Hele, mami,“ utěšovala jsem ji. „Táta přece řídí dobře a kdyby si na to netroufal, odvezeme vás tam letadlem.“ „Nemyslíš nějak vysoko?“ snažila se mě udržet při zemi. „Víš přece, že si je můžeme vypůjčit kdykoliv potřebujeme.“ „Tisíckrát radši bych jezdila za vámi někam blíž!“ vzdychla si máma. „Až to půjde, najdeme si něco nablízku,“ slibovala jsem jí. Kdy to ale bude? To bylo zatím ve hvězdách...
Návrat amerických expedičních sborů do vlasti, vynucený okolnostmi, byl ze všeho nejvíce podobný návratu zmoklých slepic. Vojtěch jim na většině míst vyjednal příměří, takže na ústupu nemuseli v palbě odnášet padlé a raněné, ale ani pak to nebyl triumfální návrat vítězů. Podmínky příměří stanovily, že na místě zůstanou nepoškozená letadla a tanky. K dopravě do přístavů jim měly stačit automobily a vrtulníky, ale na lodě měli vojáci nastoupit jen s příručními zavazadly a osobními zbraněmi, ostatní materiál měli nechat na místě jako náhradu škod. S americkými veliteli bylo jednání snadné, dostali rozkaz uposlechnout vyjednavače a pokud možno se omezit na minimalizaci vlastních ztrát. Horší vyjednávání bylo se zástupci místních ozbrojenců. Bylo mnohem těžší držet je na uzdě. Domorodci za vyjednavače uznávali jakž takž Číňany a Japonce, naštěstí měl Vojtěch těchto robotů dostatek a zvládal všechny souběžně. Ani to nebyla procházka růžovou zahradou. Než některé horkokrevné domorodce zvládl, přišel o šest rozstřílených robotů, nicméně vytrval a vyjednávání dovedl do úspěšného závěru. Bez něho by mírové narovnání jistě proběhlo pomaleji a bolestněji. Na všech místech vyjednal podmínky příměří přibližně stejně. Odchod okupačních vojsk nebyl bez problémů, nicméně skončil úspěchem. Svět mu za to ani nepoděkoval...
Součástí mírových podmínek byly válečné reparace. Americká strana na ně nepřistoupila a za současných podmínek by byly tak jako tak nereálné, takže o nich Vojtěch ani nejednal. Namísto toho navrhl poškozeným velice neobvyklý způsob válečných náhrad. Každý občan včetně starců a nemluvňat dostal jako odškodnění mobilní telefon, očividně odvozený od hodinek šintei, takže jsem od začátku znala výrobce - pocházely z Továren Virtuálů. Proto jely poslední dobou všechny provozy naplno! Šintei byly ale univerzálnější než mobily. Umožňovaly sice telefonovat, fotografovat, přehrávat hudbu, číst knihy a nádavkem ukazovaly čas, jenže v nich byla z počátku jako v peněžence i slušná suma peněz. Rada starších to chystala již delší dobu, ale aby to mělo smysl, aby bylo možné za virtuální peníze nakupovat skutečné zboží, musel to zboží někdo do válkou zničených zemí dovézt. A první lodě s potravinami připluly, odkud je málokdo čekal - totiž ze Somálska. Donedávna hladová země dnes poskytovala potravinovou pomoc, na jakou se nezmohly ani nejvyspělejší státy světa. Ale co víc - poskytla ji tak spravedlivě, jako dosud nikdy. Dar byl pro všechny ukrytý v šintei, kde byla na začátku u všech stejná suma, aby si každý mohl koupit, co potřeboval. Potraviny se nerozdávaly, ale kupovaly, což snížilo příležitost rozkrást je. Při podobných příležitostech se to všude hemží šizuňky, slétajícími se jako vosy na med, tady to najednou nešlo. Obchodníci za potraviny normálně platili, lidé si je stejně spořádaně kupovali. Nikdo neměl zpočátku přebytek peněz, aby mohl skoupit víc než sám potřeboval, ale všichni měli dost, aby netrpěli hlady. A protože se tak dalo platit cokoliv, rozběhla se na tomto základě i místní tržiště. Platilo se tak, že kupující naťukal místo telefonního čísla požadovanou sumu, přiblížil svůj mobil ke stejnému mobilu prodavače a stiskl odesílací tlačítko. Na obou mobilech se zobrazila přesouvaná částka, kterou museli oba potvrdit. Kupující pak musel napsat heslo a přiložit mobil objektivem ke svému oku. Nepatrný červený záblesk znamenal skenování oční duhovky a teprve tím byla platba dokončena. Dalo se tak platit kdykoliv a kdekoliv, podmínkou bylo, aby měli všichni stejné mobily šintei. Nebyl to neřešitelný problém. Na první lodi s potravinovou pomocí byly kromě jiného zboží i veliké kontejnery peněžních mobilů. Dostalo se na všechny, od kojenců po starce. Za malé děti platili rodiče, ale potvrdit platbu museli očima svých dětí. Mohli to obejít převodem peněz do mobilů rodičů, ale to se dalo u těch nezodpovědných, schopných propít vlastním dětem poslední kaši, poměrně snadno zablokovat. Šintei se musely nejprve každému majiteli přizpůsobit, což zařizovaly místní úřady při jejich přidělování. Brzy se ale ukázalo, že šintei jsou proti švindlování odolnější, než si někteří úředníci mysleli. Brzy například zjistili, že nemohou přidělit nové šintei tomu, kdo již jedno má. Každé na takový pokus odpovědělo rozzlobeným pištěním a kdo to jednou zkusil, podruhé si to raději rozmyslel. Šintei se dalo podruhé vydat jen tomu, kdo o první přišel při nějaké nehodě. Našli se samozřejmě vykukové, kteří utratili peníze, pak šintei úmyslně zničili a šli si pro nové, ale byli zklamáni. Proces přizpůsobení sice v tomto případě proběhl, ale na novém šintei bylo jen tolik peněz, kolik jich bylo na starém v okamžiku jeho zničení. Že by si to šintei nějak mezi sebou sdělily? To se ovšem brzy rozkřiklo a pak už to nikdo zbytečně nezkoušel. Úplně ztratily smysl krádeže. Podivné peněženky neposlechly nikoho jiného než majitele. Mohly sloužit i jako průkaz - na příkaz ukázaly jméno a podobenku majitele, ale bez potvrzení skenerem majitelova oka se platit nedalo a zloději tak vyšli naprázdno. Bylo to nezvyklé, pravda. Dosavadní papírové peníze a mince by byly pro běžné platby jednodušší. Výhodou virtuálních peněz ale bylo, že se peněžní mobil nedal krást. Velké obchody si mohly zakoupit inteligentní pokladny, které spočítaly cenu zboží a umožnily platbu peněžním mobilem, ale starší pokladny nebylo nutné vyhazovat - částky počítala pokladna a převody peněz zajistily šintei. Šintei, japonsky dárek, se tak stal významnou pomocí zemím zničeným válkou. Na počátku přinesl okamžitou potravinovou pomoc, ale současně se lidem dostal do rukou velice užitečný přístroj. Proti bankovním platebním kartám byly šintei chytřejší a navíc pracovaly zdánlivě bez peněžních ústavů a bez poplatků. Úplně tady chyběly - banky. Kdo si pozorněji přečetl návod, rovněž ukrytý uvnitř šintei, s údivem zjistil, že si pomocí šintei může peníze i vypůjčit. Půjčky nebyly na rozdíl od bankovních zatíženy lichvářským úrokem, takže byly výhodné, ale na druhé straně se šintei nedaly oklamat, do splacení půjčky již žádnou další neumožnily a splátky si samy strhávaly tak, aby majitele neuvedly do nouze, ale neumožnily mu ani život na dluh. Jediní, kdo měli důvod na šintei nadávat, byli voldemorti - bankéři. Náhle je nikdo nepotřeboval. Banky, které přežily válku, tak v zemích postižených peněžními službami šintei jedna po druhé krachovaly a bankéři z nich houfně prchali. Nepomohly ani intervence Mezinárodního měnového fondu, navíc těžce zdecimovaného ztrátou vrcholných voldemortích špiček během trestání Somálského horroru . A to byla další pomoc postiženým zemím. Šintei hospodářství velice rychle zkonsolidovaly. Protože se obešly bez bank, znemožňovaly bankovní hazardní hry, zlodějny ani tunelování. Ani Mezinárodnímu měnovému fondu nedovolily rozvrátit hospodářství, jak to často pod záminkou pomoci dělá. Nabídky na zdánlivě výhodné půjčky, jenže vždy podmiňované rozsáhlými ústupky, tyto země prostě odmítly s tím, že je vlastně už ani nepotřebují. To bychom potřebovali i v Čechách! Kromě zemí rozvrácených Američany, kde šintei jako první pomohly obnovit prosperitu, na tento peněžní způsob brzy přešlo i Somálsko. Vznikla tím sice menší roztržka s velkou Čínou, neboť šintei rychle odlákaly klienty velkých čínských bank, ale zažehnala se odškodněním pod podmínkou, že prodají budovy a odejdou - nové klienty tu beztak neseženou. Somálsko ale dál uznávalo jüany centrální Číny. Číňanům, kteří přicestovali do Somálska na krátkou návštěvu, je celníci vyměnili za shodně nabitý šintei, kterým po dobu zdejšího pobytu platili a když Somálsko opouštěli, převedli si hotovost ze šintei zpět na normální papírové jüany. Přístroj jim zůstal - i prázdný jim mohl sloužit jako hodinky, mobilní telefon, fotoaparát, hudební přehrávač, internetový prohlížeč, elektronická kniha a vodovzdorná videokamera a dal se v nouzi používat i jako malý počítač. Napájení teplem ruky nepotřebovalo vyměňovat baterie ani dobíjet akumulátory. „Teď jich budeme potřebovat osmdesát milionů pro Japonsko,“ vzdychl si Vojtěch v těle pana Kou-džu. „Obávám se, že se na Japonsko hned tak nedostane,“ opravila jsem ho. „Mnohem dříve jich budeme potřebovat tři sta milionů pro Spojené státy.“ „Pokud to neodmítnou...“ sýčkoval Vojtěch-Kou-džu. „...a ještě je k tomu budeme muset dokopat, protože jsou pitomí...“ dokončila jsem. „Pokud nejsou pitomější, než si myslíš!“ pokyvoval hlavou, jako kdyby byl živý. „Pitomější už snad ani být nemohou!“ řekla jsem rázně. „Optimistko!“ zasmál se smutně. Bohužel měl pravdu...
Včas nám, opět bohužel, nedošlo, k jakému průšvihu se schyluje. Hospodářství Spojených států se sypalo jako socha z písku. Manažeři všechny továrny, které za něco stály, dávno vyvezli do zemí s levnou otrockou prací a do daňových rájů. Integrované obvody byly už jen Made in Hong Kong, Made in Tai-wan, nebo rovnou Made in China. Vojtěchův novější operační systém nahradil Windowsy nejen ve světě, ale i ve Státech. Firma Microsoft utrpěla bankrot, když se pokusila dosáhnout soudního zákazu pro údajné plagiátorství, které u soudu nedokázala. Naopak jakýsi hacker rozšifroval před soudem kus windowsího kódu, kde byl místo instrukcí průhledně zašifrovaný nápis „ukradeno Microsoftem“, takže bylo zřejmé, kdo od koho kopíroval. Billy Gatesovi definitivně zlomilo vaz, když soud naopak zakázal distribuci jeho Windowsů a soudní výlohy, které musel zaplatit, dosáhly astronomické výše. Spolu s krachem bank s aktivy firmy to znamenalo konec systému, který tolik desetiletí kraloval světu počítačů. Největší vlastenci to teatrálně oplakali, ale svět se nezastavil. Měla jsem podezření, že hacker, který rozmetal žalobu Microsoftu, byl Vojtěch, ale důkazy jsem neměla, byl to jen můj dohad a nezbylo mi, než to pustit z hlavy. Nakonec - Vojtěch by tím chránil svůj vlastní systém, na tom snad nebylo nic špatného. Děly se ještě horší věci. Například návrat statisíců vojáků z prohraných vojenských misí ve světě... Vraceli se psychicky strhaní, jak je v poslední době pronásledovala smrtka, ale také zabijáci, zvyklí považovat smrt kolem sebe za normální a nedokázali se toho zbavit ani doma... Nebyla pro ně práce ani podpora. Americké dolary ve světě přijímali už jen naivkové, pevně věřící, že se dolar přece musí jednou vzpamatovat - anebo satrapové Američanů, kterým nezbývalo než vydržet do hořkého konce. Americké zboží nikoho nelákalo. Zatímco Evropa přece jen na poslední chvíli rozvinula výrobu elektro-hybridních automobilů, americká auta se svou vysokou spotřebou benzínu byla v Evropě neprodejná. Ani Evropská auta se nedala vyvážet do Ameriky, bránily tomu bezcenné dolary. Byl to začarovaný kruh nebo kruh bludný, ze kterého nebylo úniku? Nejprve se položily všechny zbývající banky - a pak už nic neudrželo nad vodou podniky, na bankách zcela závislé. V této chvíli se na stránkách jakž-takž fungujícího internetu, byť
na mnoha místech fungujícího jen sporadicky, objevila nová iniciativa skupiny hackerů
Svobodu světu.
Oznamte, kdy přijmete naše vyjednavače!
Odkoupíme Spojené státy Americké!
Dnes ještě za dobrou cenu!
Tentokrát se už nesmál nikdo. Vypadalo to ztřeštěně, ale skupina hackerů Svobodu světu nežertovala ani dřív, takže se to nedalo spláchnout jako nemístný vtip několika nezralých puberťáků. Rozvrácená armáda, soudnictví, bankroty na všech stranách, narychlo zvolený president, jehož regulérní zvolení zpochybňovala více než polovina národa, to nebyla silná výchozí pozice do případného vyjednávání. Vláda Spojených států nakonec nevydržela tlak a president, sledovaný mnoha televizními kamerami osobně vložil do nabízeného formuláře na doposud pronásledované stránce první vážně míněné oznámení. „President a vláda Spojených států mohou od této chvíle jednat v Bílém domě o čemkoliv. Sdělte, kdy se dostaví vaši vyjednavači.“ Internetová obrazovka blikla. Pod nabídkou, napsanou presidentem, se skoro okamžitě objevila odpověď. „Přistáváme v parku před Bílým domem. Nepřibližujte se k našemu letadlu, ať nedojde k úrazu!“ Několik kameramanů se vrhlo k nejbližším oknům, kterými bylo vidět do parku. Právě včas, aby mohli natočit přistání miniaturního tryskového letadla. My, co jsme to sledovali v přímém přenosu v Somálsku, jsme ihned poznali typ kaičen-piko, věděli jsme, že uvnitř je Vojtěchův robot, ale samotné nás poněkud zarazilo, když se letoun zastavil a otevřela se jeho kabina. Ačkoliv byly Spojené státy v rozkladu, mnohé věci ještě ze setrvačnosti fungovaly. Jednou z těchto institucí bylo několik televizních stanic, jejichž kameramani se teď tlačili u oken, aby zachytili přílet vyjednavačů skupiny Svobodu světu. Protože to, co spatřili - a s nimi asi milion lidí, kterým ještě fungovaly televizory - opravdu stálo za to. Z miniaturního letadla, které dosedlo na pečlivě sestříhanou trávu udržovaného parku, se zvolna, beze spěchu vztyčila postava člověka. Pokud to ovšem byl člověk. Dalo se o tom úspěšně pochybovat od prvního pohledu. Proporce těla měl jakž takž lidské, ale jeho hlava lidská nebyla. Miliony lidí u televizorů vydechly úžasem nebo zděšením - jak kdo. Tři oči místo dvou - a brčálově zelená kůže ho na první pohled a zcela bezpečně od lidí odlišovaly. Ani jeho nos nebyl lidský. S nosními dírkami vytočenými dopředu se spíš podobal krátkému chobotu tapírů. Ne - tohle přece nebyl člověk!
|
13.6.2010 9:32:41