Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pád civilizace

Nebýt Vojtěcha, nastala by katastrofa, jaká svět do této chvíle trápila jen ve zlých snech, ale kterou si nikdo nechtěl v bdělém stavu připustit.

Americké námořnictvo, ochromené nedostatkem paliva, ztratilo schopnost zásobovat početné zahraniční základny a expediční armády. A právě v té době zachytil Vojtěch neočekávané, velice podezřelé přesuny ruských pozemních vojsk z oblasti Sibiře směrem do Evropy.

Okamžitě se zaměřil na procesory všech počítačů ruského štábu a jeho podezření se potvrdilo. Ruští generálové se chystali ochromení amerických vojsk využít. Cílem mohla být stejně tak dobře Evropa jako Střední Východ, ale Vojtěch na nic nečekal, krátce se poradil s Učitelem a aniž by tentokrát čekal na obvyklou konferenci, začal jednat.

Dalo se tvrdit, že to bylo na poslední chvíli. Ruského presidenta zastihl před odjezdem z Kremlu do podzemních bunkrů hlavního štábu ruských vojsk, odkud se chystal řídit nadcházející vojenské operace.

„Uvažajemyj gospodin! Minutočku!“

„Prašu vnimanije - a to vaša bjeda budět!“

objevil se znenadání na obrazovce počítače na presidentově stole veliký rudý nápis.

„Věnujte mi minutku času - nebo se dočkáte zkázy!“

Po stranách nápisu pomalu, zlověstně blikaly dvě bílé lebky, což presidenta samozřejmě zarazilo. Tohle na počítači ještě nebylo! Zastavil se a obrátil k počítači, aby si podivné nápisy prohlédl zblízka, ale aniž se čeho dotkl, nápisy se zmenšily a uvolnily místo komplikovanějšímu textu, pořád ještě i z dálky dobře čitelnému.

Vážený pane presidente!

Nevíme, nakolik vás vaši agenti správně informovali o současné situaci americké strany, ale pro jistotu vám musíme sdělit i náš pohled. Říkáme si organizace Svobodu světu a máme neomezené možnosti zasahovat do armádních i mocenských struktur. Nejen v Americe, ale i u vás a v Číně.

V současnosti jsou Spojené státy Americké prakticky vyřazeny. Nemají presidenta ani vicepresidenta, ministra obrany ani hlavní štáb. Armáda Spojených států je v rozkladu a je neschopná i sporadických akcí. To je však jen polovina potřebných informací. Chceme vám včas sdělit druhou polovinu, abyste se mohl správně rozhodnout.

Kolaps Americké armády je naše dílo.

Jak víte, nedávno se stala nepředstavitelná podlost - vyhubení obyvatel Somálska. Jako odpověď na tuto akci jsme nejprve potopili válečné lodě USA, které se toho účastnily - o tom asi víte ze satelitů - a dnes vedeme na půdě Spojených států soudní řízení se zločinci, kteří to naplánovali a vydali rozkazy k provedení. Vzhledem k neuvěřitelné podlosti toho válečného zločinu používáme nejpřísnější posuzování a většina rozsudků jsou tresty smrti. Náš soud jich vynesl a vykonal již několik tisíc. Naše zbraně, které Američané ještě neodhalili, obracíme jen proti viníkům. Civilistů ani bezvýznamných vojáků si nevšímáme. Americké válečné štáby jsou v důsledku toho nefunkční, zůstali tam jen kuchaři a nižší důstojníci.

Pokud si ale v této chvíli myslíte, že je to pro vás výhoda, které byste mohli a měli využít, musíme vás včas varovat. To, co se stalo na americké straně, může se stejně stát i u vás, nebo na straně Číny.

Pověřte své experty pátráním po našich zbraních. Američanům ani Číňanům se je odhalit nepodařilo. Neočekáváme, že je odhalíte zrovna vy. Jsou nyní vyzkoušené, bezchybné, neviditelné, spolehlivě smrtící, a co je nejdůležitější, jsou i na vašem území, připravené i proti vám. Nepoužili jsme je jen proto, že jste se zdrželi válečných akcí. To se však může během několika minut změnit. Stačí, abyste vydal příkaz k zahájení vojenských operací kdekoliv za vašimi hranicemi - a stejně smrtelně udeříme i na vás. Vaše armáda by byla za pár minut bez velení - tedy bez vás. Neodstartovala by jediná z vašich balistických raket s jadernými hlavicemi, máme je po celém světě pod kontrolou, ani o tom nemáte tušení. Máte jedinou možnost, jak přežít - neútočit, nezačínat válku. Nebudeme vám bránit zastrašovat své sousedy atomovými hlavicemi, ale jestli se je pokusíte použít, bude to pro vás trest smrti.

Dobrá zpráva je, že se nemusíte obávat napadení z americké ani z čínské strany. Americká armáda je v rozkladu, Čínu právě varujeme, stejně jako vás.

Útoku na Somálsko jsme nezabránili, protože nás nenapadlo, že by někdo mohl tak podlý zločin spáchat. Když se to stalo, odsoudili jsme k smrti všechny, kdo o tom rozhodovali. U vás jsme opatrnější. Podobnou akci nevylučujeme a kdyby k ní mělo dojít, zasáhneme tak, abychom jí zabránili. Nebudeme se zdržovat soudním řízením, jako ve Spojených státech, ale udeříme naráz na všech místech - od vašich ponorek až po podzemní sila atomových raket. Myslíme to stejně smrtelně vážně, jako v Americe.

Rozmyslete si dobře, co učiníte. Stačí chybný krok - a přivítáte se s americkým presidentem. Nejspíš v pekle, kde jinde.

Byli jste ale včas varováni!

Svobodu světu!

Vojtěch vyřešil problém Ruska bezchybně, ale já jsem v té době měla jiný problém ve zdánlivě bezkonfliktním Somálsku.

Když mě v běžném termínu nenavštívily známé ženské starosti, pochopila jsem, odkud vítr vane. Pro jistotu jsem si došla k místnímu čínskému gynekologovi, ale ten mi jen s úsměvem potvrdil, že mohu začít shánět dětskou výbavičku. Nebylo divu - po tolika nocích vášně! Zejména když jsme se s Marcelem shodli, že necháme věcem volný průběh, neboť není důvod se tomu bránit...

První, kdo se to musel dozvědět, byl Marcel. Na lékaře vypadal překvapeně, jako ostatně každý chlap, ale když se z úžasu otřepal, začal se těšit snad víc než já. Tahle chvíle vede často k poznání charakteru - bohužel někdy pozdě. Muž, který se při té zprávě začne těšit, prokáže, že titul muže nenosí nadarmo. Koho naopak napadne potrat, zaslouží si leda kastraci. A mezi námi děvčaty, skoro totéž v růžovém platí i o nás.

Zádrhel byl, jak už jsem předtím našim vysvětlila, že v Somálsku těžko upečeme normální evropskou svatbu. Nebyl tu oddávající kněz ani matrikář. Mohl by nás možná oddat pan Kou-džu, ten by to asi jako jediný svedl po evropsku, ale platilo by to později? Číňané mají vlastní oddávací obřady, jenže jiné než naše. A těžko bych na svatbě překousla řeči o věrnosti nějaké partaji, jak to ještě nedávno bylo v Čechách, jen to v té chvíli nikdo nebral vážně. Doufám, že už to v našich předpisech není! Pak by bylo lepší jít do Francie nebo do Itálie. Jenže ve Francii je psancem Marcel a v Itálii neznáme nikoho, ani místní zvyky.

Marcel navrhl udělat si výlet do Evropy, přepadnout v nejbližším kostele faráře a požádat ho bez velkých cavyků, aby nás oddal. Ani bychom nemuseli daleko, stačilo by doletět na jih Itálie, tam by neměl být problém sehnat kněze. Určitě by to bylo lepší, než shánět matrikáře. V Čechách bych si to netroufla a ani Francie se mi nezdála dost jistá. To jsou zkrátka problémy psanců, po kterých jde Interpol! Marcela napadlo zaplatit si výlet lodí a požádat kapitána, aby nás oddal na moři, ale to už bylo překombinované. Netoužím po honosné svatbě, stačila by mi malá, útulná. Nemusí na ní být stovka hostů, stačí snoubenci, rodiče a svědci. Moje rodiče bych s sebou vzala do kaičen-speciálu, ale jak na svatbu dostat Marcelovy rodiče? Když připočtu dva svědky, potřebovali bychom dva speciály - ale to by se ještě dalo sehnat, Továrna by nám potřebný počet letadel půjčila.

Další problém byl, jaké svědky požádat? Platilo by, kdyby nám šel za svědka pan Kou-džu, když vlastně není živý? Budeme potřebovat nějakého svědka z Čech?

Úplné prkotiny, jako svatební šaty, jsem si nechávala na konec, ačkoliv v Somálsku by i obyčejné svatební šaty byly problém. Není to běžné zboží v obchodním domě Továrny a koupit je v Mogadišu? Mohla bych tam poslat Hai-pi, ale jak by mi je mohla vyzkoušet, když je proti mně tintítko?

Organizaci si ale vzal na starost Marcel. Já jsem si měla sehnat svatební šaty, nejlépe pomocí Lili v Čechách. Stačí, když se otočíme, naložíme svědka, kterého mi Lili sežene a s Marcelovou částí svatby se sejdeme někde v Itálii.

Nebylo by to jednodušší v Čechách nebo ve Francii? Babo, raď!

Marcel rozhodl, že to rozhodovat nechce. Pro něho jsou všechny možné lokality, Itálie, Francie i Čechy rovnocenné a jak tvrdil, jeho rodičům vadit nebudou. Trochu exotiky by jim naopak imponovalo a v Čechách by se jim to jistě líbilo.

Nakonec to dopadlo tak, že Marcel měl zaletět se speciálem do Francie, vzít rodiče a kamaráda jako svědka a zamířit do Čech, kam bych letadlem dovezla své rodiče a Lili, opatřila svědka i šaty a sešli bychom se u kostela nebo obřadní síně, podle toho, kde by mi dělali menší obstrukce s doklady.

Hlavně abychom to stihli, dokud to na mně nebude moc vidět!

Ukázalo se ale, že problémy nebudou tak horké, jak se zdály. Pro Lili nebyl velký problém ani svědek - nabídla to Františkovi a ten byl hned pro - ani svatební šaty, protože na ty je více půjčoven - dnes se takové šaty nekupují, zejména když se neplánují pro častější používání. Každá přece v koutku duše doufá, že to bude jen jednou za život (nebo aspoň naposledy, když už je to po třetí)... Jako nejvhodnější místo mi navrhl František vesnici jeho rodičů. Nedaleko jsou louky výhodné jako přistávací dráhy, faráře prý osobně zná, takže žádné obstrukce nebudou. Nakonec by to bylo nejlepší. Byla by ale velká smůla, aby nás tam vyhmátli policejní těžkooděnci!


Dohodnuto - uděláno!

Mé rodiče to trochu překvapilo, ale neodvážili se namítat. Jednak jsem je jako vždy postavila před hotovou věc, zkrátka bude svatba, protože musí být, naplácat mi už nemohli. Za druhé byli rádi, že svatba vůbec bude, akorát táta bručel, že ji má strojit rodina nevěsty a ne se tam nechat pasivně odvézt.

Při té příležitosti jsem řádně prohnala Lili. Ukázalo se, že domek rodičů je od té doby, co nás tam přepadla policie, úředně zapečetěný, zatím proběhlo trestní řízení v nepřítomnosti, domek zabavili a předali k dispozici místnímu úřadu. Nám zůstalo splácení hypotéky, což jsem vyřešila už dřív. Placení probíhalo uvnitř banky automaticky, banka nám problémy dělat nebude. Lili proto neváhala, vyzvedla si u Reality Trading peníze a domek znovu, tentokrát za hotové, od obce odkoupila. Tím se problém vyřešil, ať se těmi penězi někdo udáví! Zatím uplynulo dost času, policie o dům ztratila zájem a že se naši nastěhují do domku zpátky? Bude přece oficiálně patřit Ludmile Marlénkové, kdo může vědět, že je to moje druhé Já?

Když jsem to našim vysvětlila, byli svolní. Souhlasili i s tím, že se už nebudou starat o policejně obstavené důchody. Opatřím jiné konto a s penězi starosti rozhodně mít nebudou. Spolehneme se na to, že policie neví všechno, sešli jsme jí s očí, sejdeme i z mysli - a kdyby něco, nemohou jim nic udělat, stačí když budou zarytě tvrdit, že jsme je odvezli letadlem, nevědí kam a že tam nikomu nerozuměli, což byla pravda - jen se neměli šířit o vzhledu těch lidí. Ačkoliv by to detektivní čmuchaly nepřivedlo na stopu, Číňané žijí prakticky po celém světě.

Po svatbě se tedy naši nastěhují zpátky domů a my s Marcelem budeme dál bydlet v Somálsku. Bude to tady přece jen bezpečnější.

Vojtěch se to dozvěděl samozřejmě také, už protože jsme s ním počítali při zajištění letů. V první chvíli se nám nabídl i jako svědek, ale pak uznal, že svědek - robot není to správné ořechové. Měl ale dobrý nápad. Řekl, že dá našim do domku robota, který za ně obstará hrubé domácí práce, štípání dříví, nákupy a tak. Hodila by se mu i základna v Čechách a mohla by se tam nastěhovat i Lili Marlénková, beztak jí domek oficiálně patřil. Na rozdíl ode mě Vojtěch své roboty na noc nevypínal, jako já Lili. Zvládal jich najednou více než tucet a nedělalo by mu potíže ani kdyby v kůlně štípal dříví každou noc.

A tak u svatby zbývalo jen provedení a stanovený den se blížil.

Smítkem na tom bylo, že skončily naše noci vášní a nahradila ji opatrná ohleduplnost. Marcel byl lékař a ti když se škrábnou, musí si na ošetření natáhnout sterilní gumové rukavice a vyvařit náčiní, kdežto my laici si škrábanec olízneme a necháme zaschnout. A nedal si říci, i když jsem se ho snažila k vášni svádět. I jemná romantika má něco do sebe, ale nemohu si pomoci, noci plné vášní byly lepší.

Utěšovala jsem se, že se nám to časem vrátí, Marcel to nemůže vydržet věčně!

Francouz, ale především lékař!

Tak či tak jsem ho měla ráda...


Svatba nakonec dopadla tak, že to lépe ani nešlo.

Spokojenost byla na všech stranách. Marcelovi a moji rodiče se poznali až před kostelem, ale nevadilo to - beztak si nemohli o ničem popovídat bez tlumočení. Moji rodiče neznali francouzsky a Marcelovi slyšeli češtinu vůbec prvně v životě, ale nevadilo to nikomu.

Farář nejprve kázal latinsky, což překladač zvládl, ale rozuměli jsme mu jen já, Marcel a svědci - Virtuálové. Naštěstí přešel na češtinu, což vyřadilo jen Marcelovy rodiče, jenže ti i tak zhruba věděli, o čem se jedná. Ve Francii jsou naštěstí tyto obřady podobné našim a každý si je správně domyslí, i kdyby bylo kázání v hotentotštině.

Marcel i já jsme na předepsané otázky odpovídali dvojjazyčně, česky i francouzsky, aby nikdo nepotřeboval tlumočníka a všichni byli spokojení.

Nakonec - i manželské políbení chutná jinak než za svobodna. Chybí příchuť zakázaného ovoce... ale i tak jsem si je vychutnala.

Manželka, paní Kateřina d'Avignyová. Nebo d'Avigny? Teď jsem si mohla ještě vybrat, ale jen do chvíle, než to zapíší do matriky. Pak už to bude černé na bílém. Vybrala jsem si nakonec tvar na -ová, jsem přece Češka! Marcelovi to bylo jedno, přechylování ho nechalo neutrálního, neměl s tím nejmenší problém. On se přechylovat nebude - tak co!

Lili, Miss Katty, Ferdinand a Kou-džu hlídkovali na příjezdových silnicích, aby se v žádném případě neobjevilo auto policejních goril, takže jsme se mohli bezstarostně přemístit do nepříliš vzdálené vsi do domku našich rodičů.

Tam pokračovala svatební hostina, připravená našimi roboty (o kterých jsme to věděli jen já s Marcelem a oba svědkové Virtuálové).

Zábava pokračovala až pozdě do noci.

Brzy jsem tykala francouzsky Marcelovým rodičům, zatímco Marcel si tykal česky s našimi, zkrátka pohoda. Tady hlídal příjezdové cesty už jen pan Kou-džu s Ferdinandem - Vojtěchovi to nedělalo nejmenší problémy, hostiny se účastnil v těle miss Katty, která s Lili obsadily kuchyni. Neznalí, hlavně naši i Marcelovi rodiče, najisto předpokládali, že kuchařky ochutnaly od všeho, takže jim nebylo podezřelé, že s námi nejedí. Marcel dovezl francouzská vína, která jsem si na jeho naléhání musela odpustit, aby si je tím více užili naši rodiče z obou stran.

Šampaňské vnutili Marcelovi rodiče i miss Katty a Lili. Nechtěli jsme je zklamat, obě se tedy napily, ale bylo to jen lehké šampaňské, potom jim vypláchneme silikonový žaludek, Vojtěch měl v letadle nějaké dezinfekční tabletky, odstraňující zápach, snad to postačí. Napadlo mě kacířsky, že Lili šampaňské neznehodnotí, takže by je mohla potají vrátit zpět do poháru a já je stejně tajně ochutnat, až se Marcel nebude dívat, ale rychle jsem si to rozmyslela. Marcelovi nebudu dělat za zády naschvály. Důvěra je důvěra, jak říkají Japonci, kredit se snadno ztratí - a pár kapek šampaňského za to nestojí.

Shodli jsme se i v bujarém zpěvu. Zajímavé byly zpěvy sladké Francie, které jsme zpívali dvojjazyčně - Francouzi v originále, Češi v překladu. Mozart to prý kdysi báječně vystihl tvrzením, že jedině ve zpěvu je něco takového možné. Měl pravdu.

Jazykově ještě bohatším pak bylo pár ruských písní, které jsme zpívali dokonce trojjazyčně - francouzsky, česky i rusky. S rodiči jsem se poctivě držela češtiny, ale jako Lili jsme s miss Katty zpívaly rusky. Podotýkám, byl to spontánní zpěv, bez překladačů! Katty měla velice příjemný alt a s údivem jsem objevila, že i Lili má docela měkký hlas. Nu což, k zábavě se to hodilo, patřilo to do ní.

Až k ránu zábava skončila - a nastalo loučení. Na jak dlouho?

Felix pilotuje kaičen-speciál s Marcelovými rodiči do Francie, my dva jsme letěli do Somálska, Vojtěch nás měl jako vždy jistit shora.

Marcelovi rodiče si před loučením vyjednali návštěvu Čech - chtěli ji zvládnout v létě autem a naopak srdečně pozvali naše na pravé francouzské vinobraní. Naši nedokázali odmítnout, i když se toho máma trochu obávala.

„Hele, mami,“ utěšovala jsem ji. „Táta přece řídí dobře a kdyby si na to netroufal, odvezeme vás tam letadlem.“

„Nemyslíš nějak vysoko?“ snažila se mě udržet při zemi.

„Víš přece, že si je můžeme vypůjčit kdykoliv potřebujeme.“

„Tisíckrát radši bych za vámi jezdila někam blíž!“ vzdychla si.

„Až to půjde, najdeme si něco nablízku,“ slibovala jsem jí.

Kdy to ale bude?

To bylo zatím ve hvězdách...


Návrat amerických expedičních sborů, vynucený okolnostmi, byl ze všeho nejvíce podobný návratu zmoklých slepic.

Vojtěch jim na většině míst vyjednal příměří, takže na ústupu nemuseli v palbě odnášet padlé a raněné, ale ani pak to nebyl triumfální návrat vítězů. Podmínky příměří stanovily, že letadla a tanky ponechají na místě jako náhradu škod. K dopravě do přístavů jim stačí automobily a vrtulníky a na lodě měli vojáci nastoupit jen s osobními zbraněmi a s příručními zavazadly, ostatní materiál měli nechat na místě.

S americkými veliteli bylo jednání nejsnadnější. Dostali rozkaz uposlechnout vyjednavače a pokud možno se omezit na minimalizaci vlastních ztrát. Horší vyjednávání bylo se zástupci místních ozbrojenců. Bylo těžší udržet je na uzdě. Domorodci za vyjednavače uznávali jakž takž Číňany a Japonce, naštěstí už měl Vojtěch robotů dostatek a zvládal všechny souběžně. Ani pak to nebyla procházka růžovou zahradou. Než některé horkokrevné domorodce zvládl, přišel o šest rozstřílených robotů, nicméně vytrval a vyjednávání dovedl do úspěšného závěru. Bez něho by mírové narovnání proběhlo pomaleji a bolestněji.

Na všech místech vyjednal přibližně stejně podmínky příměří. Odchod okupačních vojsk nebyl bez problémů, ale skončil úspěchem.

A svět mu za to ani nepoděkoval...


Součástí mírových podmínek bývají válečné reparace. Americká strana na ně nepřistoupila a za současných podmínek by byly tak jako tak nereálné, Vojtěch o nich radši ani nejednal. Namísto toho navrhl poškozeným neobvyklý způsob válečných náhrad. Každý občan včetně starců a nemluvňat dostal jako odškodnění mobilní telefon odvozený od hodinek šintei. Takže jsem hned od začátku znala výrobce - pocházely z Továren Virtuálů. Proto jely v poslední době všechny naplno! Šintei-mobily byly univerzálnější než jiné mobily. Umožňovaly telefonovat, fotografovat, přehrávat hudbu, číst knihy a nádavkem ukazovaly čas, navíc v nich byla jako v peněžence i slušná suma peněz. Rada starších to chystala již delší dobu, ale aby to mělo smysl, aby bylo možné za virtuální peníze nakupovat skutečné zboží, musel to zboží někdo do válkou zničených zemí dovézt.

A první lodě s potravinami připluly, odkud je málokdo čekal - ze Somálska. Donedávna hladová země dnes poskytovala potravinovou pomoc, na jakou se nezmohly ani nejvyspělejší státy světa. Ale co víc - poskytla ji tak spravedlivě, jako dosud nikdy.

Dar byl pro všechny ukrytý v šintei, kde byla na začátku u všech stejná suma, aby si každý mohl koupit, co potřeboval. Potraviny se tedy nerozdávaly, ale normálně kupovaly, což snížilo příležitost rozkrást je. Při podobných příležitostech se to všude hemží šizuňky, slétajícími se jako vosy na med, tady to nešlo. Obchodníci za potraviny normálně platili, lidé si je stejně spořádaně kupovali. Nikdo neměl zpočátku přebytek peněz, aby mohl skoupit víc než sám potřeboval, všichni měli dost, aby netrpěli hlady. A protože se tak dalo platit cokoliv, rozběhla se na tomto základě i místní tržiště.

Placení byl malý obřad. Kupující naťukal místo telefonního čísla požadovanou sumu, přiblížil svůj mobil ke stejnému mobilu prodavače a stiskl odesílací tlačítko. Na obou mobilech se zobrazila přesouvaná částka, kterou museli oba potvrdit. Kupující pak místo hesla přiložil mobil objektivem ke svému oku. Nepatrný červený záblesk signalizoval skenování oční duhovky a teprve tím byla platba dokončena. Dalo se tak platit kdykoliv a kdekoliv, podmínkou bylo, aby měli všichni mobil šintei. A to nebyl neřešitelný problém. Na první lodi s potravinovou pomocí byly kromě jiného zboží i veliké kontejnery peněžních mobilů. Dostalo se na všechny, od kojenců po starce. Za malé děti platili rodiče, ale potvrdit platbu museli očima svých dětí. Mohli to obejít převodem peněz do mobilů rodičů, ale u těch nezodpovědných, schopných propít vlastním dětem poslední kaši, se to dalo poměrně snadno zablokovat.

Šintei se musely nejprve každému majiteli přizpůsobit. Místní úřady to zařizovaly při jejich přidělování a brzy se ukázalo, že šintei jsou proti švindlování odolnější, než si někteří úředníci mysleli. Brzy například zjistili, že nemohou přidělit druhé šintei tomu, kdo již jedno má. Každé na takový pokus odpovědělo rozzlobeným pištěním a kdo to jednou zkusil, podruhé si to raději rozmyslel. Šintei se dalo podruhé vydat jen tomu, kdo o první přišel při nějaké nehodě.

Našli se i vykukové, kteří utratili peníze, šintei schválně zničili a šli si pro nové, ale byli zklamáni. Proces přizpůsobení sice v tomto případě proběhl, ale na novém šintei bylo jen tolik peněz, kolik jich bylo na starém v okamžiku jeho zničení.

Že by si to šintei nějak mezi sebou sdělily?

To se ovšem brzy rozkřiklo a pak už to nikdo ani nezkoušel.

Úplně ztratily smysl krádeže. Ty podivné peněženky neposlechly nikoho jiného než majitele. Mohly sloužit i jako průkaz - na příkaz ukázaly jméno a podobenku majitele, ale bez potvrzení majitelova oka se platit nedalo a zloději tak vyšli naprázdno.

Bylo to nezvyklé, pravda. Dosavadní papírové peníze a mince byly pro běžné platby jednodušší. Výhodou virtuálních peněz bylo, že se peněžní mobil nedal ukrást. A když, nepřinesl zloději žádný užitek.

Velké obchody si mohly koupit inteligentní pokladny, které cenu zboží spočítaly a umožnily platbu peněžním mobilem, ale nebylo nutné vyhazovat ani starší pokladny - částky počítala pokladna a převody peněz zajistily šintei.

Šintei, japonsky dárek, se tak stal významnou pomocí zemím zničeným válkou. Na počátku přinesl okamžitou potravinovou pomoc, ale současně se lidem dostal do rukou velice užitečný přístroj. Proti bankovním platebním kartám byly šintei chytřejší a navíc pracovaly zdánlivě bez peněžních ústavů a bez poplatků. Úplně vynechaly banky. Kdo si pozorněji přečetl návod, rovněž ukrytý uvnitř šintei, s údivem zjistil, že si pomocí šintei může peníze i vypůjčit. Půjčky nebyly na rozdíl od bankovních zatíženy lichvou, neboli úrokem, takže byly poměrně výhodné, na druhé straně se šintei nedaly oklamat, do splacení půjčky již žádnou další neumožnily a splátky si samy strhávaly tak, aby majitele neuvedly do nouze, ale neumožnily mu ani lehký život na dluh.

Jediní, kdo měl důvod je stížnostem na šintei, byli voldemorti - bankéři. Náhle je totiž nikdo nepotřeboval. Banky, které přežily válku, v zemích postižených peněžními službami šintei hromadně krachovaly a bankéři odtud prchali. Nepomohly jim ani intervence Mezinárodního měnového fondu, nedávno těžce zdecimovaného ztrátou voldemortích špiček během trestání Somálského horroru.

A to byla vlastně další významná pomoc postiženým zemím.

Šintei každé hospodářství velice rychle zkonsolidovaly. Protože se obešly bez bank, neumožňovaly bankovní hazardní hry, zlodějny ani tunelování. Ani Mezinárodnímu měnovému fondu nedovolily rozvrátit hospodářství, jak to často pod záminkou pomoci dělá. Nabídky na zdánlivě výhodné půjčky, vždy podmiňované rozsáhlými ústupky, země prostě odmítly s tím, že je vlastně ani nepotřebují.

To bychom potřebovali i my v Čechách!

Kromě zemí rozvrácených Američany, kterým šintei pomohly vrátit prosperitu, na tento peněžní způsob přešlo i Somálsko. Vznikla tím sice menší roztržka s velkou Čínou, neboť šintei odlákaly i klienty velkých čínských bank, ale Virtuálové ji zažehnali odškodněním pod podmínkou, že banky prodají budovy a odejdou - nové klienty beztak neseženou. Somálsko dál uznávalo jüany centrální Číny. Číňanům, kteří přicestovali do Somálska na krátkou návštěvu, je celníci vyměnili za shodně nabitý šintei, kterým po dobu zdejšího pobytu platili, a když Somálsko opouštěli, převedli si hotovost ze šintei na papírové jüany. Přístroj jim zůstal - i prázdný sloužil jako hodinky, mobilní telefon, fotoaparát, hudební přehrávač, internetový prohlížeč, elektronická kniha a vodovzdorná videokamera a dal se v nouzi použít i jako počítač. Napájení teplem ruky nepotřebovalo vyměňovat baterie ani dobíjet akumulátory.

„Teď jich budeme potřebovat osmdesát milionů pro Japonsko,“ vzdychl si Vojtěch v těle pana Kou-džu.

„Obávám se, že se na Japonsko hned tak nedostane,“ opravila jsem ho. „Mnohem dříve jich budeme potřebovat tři sta milionů pro Spojené státy.“

„Pokud to neodmítnou...“ sýčkoval Vojtěch-Kou-džu.

„...a ještě je k tomu musíme dokopat, protože jsou pitomí...“ dokončila jsem.

„Pokud nejsou pitomější, než si myslíš!“ pokyvoval hlavou, jako kdyby byl živý.

„Pitomější už snad ani být nemohou!“ řekla jsem rázně.

„Optimistko!“ zasmál se smutně.

Bohužel měl pravdu...


Včas nám, opět bohužel, nedošlo, k jakému průšvihu se schyluje.

Hospodářství Spojených států se sypalo jako socha z písku. Manažeři vyvezli všechny továrny, které ještě za něco stály, do zemí s levnou otrockou prací a do daňových rájů. Integrované obvody byly jen Made in Hong Kong, Tai-wan, nebo rovnou Made in China.

Vojtěchův nový operační systém nahradil Windowsy nejen ve světě, ale i ve Státech. Firma Microsoft utrpěla bankrot, když se pokusila dosáhnout soudního zákazu pro údajné plagiátorství, které však u soudu neprokázala. Naopak jakýsi hacker rozšifroval před soudem windowsí kód, kde byl místo instrukcí průhledně zašifrovaný nápis „ukradeno Microsoftem“, takže se ukázalo, kdo od koho kopíroval. Billy Gatesovi definitivně zlomilo vaz, když soudní výlohy, které musel zaplatit, byly nad jeho možnosti. Spolu s krachem bank s aktivy firmy to byl konec systému, který tolik desetiletí kraloval světu počítačů.

Největší vlastenci to teatrálně oplakali, ale svět se nezastavil.

Měla jsem podezření, že hacker, který žalobu Microsoftu snadno rozmetal, byl Vojtěch, ale důkazy jsem neměla, byl to jen můj odhad a nezbylo mi, než to pustit z hlavy. Nakonec - Vojtěch by tím chránil svůj vlastní systém, na tom snad nebylo nic špatného.

Děly se však i horší věci. Například návrat vojáků z vojenských misí ve světě... Vraceli se psychicky strhaní, jak je tam v poslední době pronásledovala smrtka, ale byli to také zabijáci, zvyklí považovat smrt kolem sebe za normální a nedokázali se toho zbavit ani doma...

Nebyla pro ně práce ani podpora.

Americké dolary ve světě přijímali už jen naivkové, pevně věřící, že se dolar přece musí vzpamatovat - a satrapové Američanů, kterým nezbývalo než vydržet do hořkého konce. Americké zboží nelákalo. Zatímco Evropa přece jen na poslední chvíli rozvinula výrobu elektro-hybridních automobilů, americká auta s vysokou spotřebou benzínu byla v Evropě neprodejná a vývozu aut z Evropy do Ameriky bránily bezcenné dolary. Byl to začarovaný kruh nebo kruh bludný, ze kterého nebylo úniku? Nejprve se položily zbývající banky - a pak už nic neudrželo nad vodou podniky, na bankách zcela závislé.

V této chvíli se na stránkách jakž-takž fungujícího internetu, byť na mnoha místech fungujícího jen sporadicky, objevila nová iniciativa skupiny hackerů Svobodu světu.

Oznamte, kdy přijmete naše vyjednavače!

Odkoupíme Spojené státy Americké!

Dnes ještě za dobrou cenu!


Tentokrát se už nesmál nikdo.

Vypadalo to ztřeštěně, ale skupina hackerů Svobodu světu dřív nežertovala, takže se to nedalo spláchnout jako nemístný vtip několika puberťáků. Rozvrácená armáda, soudnictví, ze všech stran bankroty, narychlo zvolený president, jehož volbu zpochybňovala skoro polovina národa, to nebyla silná výchozí pozice do vyjednávání.

Vláda Spojených států nakonec nevydržela tlak a president, sledovaný mnoha televizními kamerami osobně vložil do nabízeného formuláře na dosud pronásledované stránce první vážné oznámení.

„President a vláda Spojených států mohou od této chvíle jednat v Bílém domě o čemkoliv. Sdělte, kdy se dostaví vaši vyjednavači.“

Internetová obrazovka blikla. Pod presidentovou nabídkou se skoro okamžitě objevila odpověď.

„Právě přistáváme v parku před Bílým domem. Nepřibližujte se k našemu letadlu, ať nedojde k úrazu!“

Několik kameramanů se vrhlo k nejbližším oknům, kterými bylo vidět do parku. Právě včas, aby natočili přistání opravdu miniaturního tryskového letadla. Někteří reportéři hned s určitostí prohlásili, že je to jen bezpilotní dron, ale mýlili se. My, co jsme to sledovali v Somálsku, jsme poznali kaičen-piko, věděli jsme, že uvnitř je Vojtěchův robot, ale samotné nás zarazilo, když se letoun zastavil a otevřela se jeho kabina.

Ačkoliv byly Spojené státy v rozkladu, mnohé instituce ještě ze setrvačnosti fungovaly. Jednou z nich bylo pár posledních televizních stanic, jejichž kameramani se teď tlačili u oken, aby zachytili přílet vyjednavačů organizace Svobodu světu.

To co spatřili - a s nimi milion lidí, kterým pořád ještě fungovaly televizory - opravdu stálo za to.

Z miniaturního letadla, které dosedlo na pečlivě sestříhanou trávu udržovaného parku, se zvolna, beze spěchu vztyčila postava člověka. Ovšem o tom, že je to člověk, se dalo od prvního pohledu pochybovat. Proporce těla měl jakž takž lidské, ale jeho hlava lidská nebyla. Miliony lidí u televizorů vydechly úžasem nebo zděšením - jak kdo.

Tři oči místo dvou - a brčálově zelená kůže ho na první pohled bezpečně od lidí odlišovaly. Ani jeho nos nebyl lidský. S nosními dírkami vytočenými dopředu se spíš podobal krátkému chobotu tapírů.

Ne - tohle přece nebyl člověk!

 


Zpět Obsah Dále

18.06.2017 22:09