AUTOBUS

Poker face První, co mě okamžitě napadlo, bylo oťuknout spojení s Vojtěchem. „To jsi vážně ty?“ zeptala jsem se ho rychle. „Proboha - proč?“ Byl na mě pořád zavěšený, takže mi odpověděl obratem, jenže z jeho protiotázky čišel sarkasmus a ironie. „Kdo jiný by to asi tak mohl být?“ „Já vím, že ty můžeš!“ vzdychla jsem si. „Ale nač takové divadlo?“ „Protože vím co dělám!“ odvětil, ale moc mi tím neřekl. „Věřím ti, že víš co děláš. Ale proč?“ opakovala jsem už po třetí. „Protože s nimi chci opravdu jednat,“ odvětil. „A nepotřebuji, aby do mě nějaký splašený pistolník vysypal plný zásobník snajperské pušky. Ani nevím, kolik těch rambů na mě zrovna teď míří.“ „Myslíš, že takhle jsi bezpečnější? Co když je to naopak?“ „Bezpečný nejsem tak jako tak, ale to nerozhoduje,“ řekl. „Vždycky je riziko, že někomu naproti mně lupnou nervy. Jen to chci minimalizovat.“ „Ale proč zrovna takhle?“ „Prostě jsem jim musel ukázat, že nejsem splašený puberťák, který jim rozšlápl pár báboviček, zabil jejich milovaného presidenta a spoustu dalších vynikajících vlastenců a teď nad nimi přišel triumfovat,“ odvětil. „V jejich očích by to zasluhovalo leda pár kulek a kdo ví, kolik pitomců, kteří všude kolem drží snajperské pušky, se může rozhodnout stát se spasiteli lidstva? Jenže když přijdu takhle... oni zkrátka musí pochopit, že není hanba prohrát se silnějším protivníkem. Kdyby věděli, že je porazila parta složená ze tří lidí a jednoho mrtvého, navíc z těch tří jedna žena, nejednali by ani minutu. To oni potřebují dojem, že proti nim stojí neznámá síla, schopná toho, co oni nejsou schopní ani pochopit, natož aby se tomu postavili. Jedině tak se mnou budou jednat a přistoupí na cokoliv, co jim zajistí přežití.“ „Stejně to jednou praskne!“ varovala jsem ho. „Hraješ si na bubáka z vesmíru, ale až se lidé dozvědí pravdu, oddychnou si - a začnou na tebe zvysoka kašlat!“ „Jenže do té doby se nám podaří svět zkonsolidovat. Pak se tomu lidé zasmějí, ale teď - teď opravdu hrozí bouře nespokojenosti a násilí. A my to chceme zastavit, dřív než to vypukne!“ „Dobře,“ zchladla jsem trochu. „Už na tebe nebudu naléhat. Přesvědčil jsi mě, máš asi pravdu a víš co děláš. Tak tedy - hodně štěstí!“ „Díky, Katuško!“ pocítila jsem jeho ulehčený úsměv. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohla!“ Ne, nebyl nervózní, jako my. Nemohlo se mu přece nic stát. Ale pokud měl snahu ty proti sobě ohromit, povedlo se mu to dokonale. Ohromil i nás - a to jsme věděli, odkud vítr fouká! Na druhou stranu mě potěšilo, že pořád ještě stál o mé mínění. Asi měl dobrý důvod nesdělovat mi všechno, ostatně jsem mu už dávno dokázala, že nevyslepičím jen to, co nevím, v tom jsem se mohla čertit jen na sebe, ale - neodbyl mě. Napadlo mě, jestli také tak překvapil Učitele. Nebo to s ním předem projednal? Měl přece výhrady i k němu. Učitel byl až příliš opatrný. Možná to bylo dobře, neboť neudělal žádnou zbrklost a jen díky tomu jsme dnes Virtuálové. Ale dobře jsem si pamatovala Vojtinovu odpověď na mou otázku, zda se s Učitelem radil o stavbě robotů. „Neřekl jsem mu to. Mohl by mě zavázat slibem, že se o to nebudu ani pokoušet...“ Takže - spíš ne. Vážně by mě zajímalo, co všechno podnikl, že o tom na světě ví jen on sám. A jestli nemá střípek pravdy pan Jamanami Kacuie, když tvrdí, že se už příliš vzdálil lidské podstatě. Nemohla jsem se utěšovat, že se v něm dokonale vyznám. To teď o něm nemohl tvrdit nikdo na světě. A kdo ví, zda to ví aspoň on sám... Vojtěch měl nejspíš pravdu. Kdyby přišel vyjednávat kdokoliv z nás, nebral by ho nikdo z přítomných vážně. Hackeři přece nemohou nic vědět. Na takové vyjednávání má přijít větší tým expertů, ne parta puberťáků. Jediný pohled na Vojtěcha ale všem zapnul výstražná světla. Pozor! Tohle snad nemůže být nezodpovědný puberťák! Vyjednavač pozemských hackerů není člověk! Nikdo neví, odkud přichází! Jeho letadlo sice vypadá skoro pozemsky, ale žádný expert ten typ nikdy neviděl a nezná. Přiletěl snad z vesmíru? Ale kdy? Odkud? Jak to, že si nikdo na světě nevšiml přilétající kosmické lodi? Kolik takových monster vlastně na Zemi je? Co s námi lidmi zamýšlejí? Nejsou nám nakonec nebezpeční? Tisíce otázek viselo ve vzduchu - a nikdo na ně neznal odpovědi. Jsou tyhle bytosti - titul člověk jim očividně nepříslušel - nebezpečné? Vyslanec se sice tvářil pokojně - ano, ale co když se jen přetvařuje a zatím se živí lidskou krví? A nezabíjel nakonec ty nebohé politiky on? Třeba stačí, aby něco zapnul, rozplyne se do neviditelnosti - a Bůh chraň jeho oběti! Co s námi tyto bytosti zamýšlejí? Jistě, to se teprve ukáže, ale pokud to není nic dobrého... Můžeme se jim bránit, když se tak překvapivě objevily? A kolik jich vlastně na Zemi je? Jeden? Těžko. Civilizace, která pošle do vesmíru na průzkum neznámých světů jedince, bude buď neuvěřitelně sebejistá, anebo neuvěřitelně lehkomyslná. Takže jich je víc, ale kolik? Pět? Dvacet? Kolik monster může tvořit posádku jedné kosmické lodě - kterou také ještě nikdo neviděl? Jak jsou vůbec na Zemi dlouho? Něco by mohli vědět hackeři, znají se s návštěvníky delší dobu, ale - cožpak vědí, jak dlouho nás tyhle bytosti pozorovaly, než se pokusily o kontakt? A ke všemu s tak nepravděpodobnou skupinou lidí! Hackeři jako představitelé lidstva - to zní jako špatný vtip! Buď jak buď, ty bytosti jsou tady a lidé s nimi chtě nechtě musí vyjednávat. Ale co vlastně chtějí? Opravdu zamýšlejí koupit Spojené státy Americké? Čím by za ně, probůh, chtěly zaplatit? Podivného tvora dovedli k presidentovi, zvolenému narychlo, navíc ve zpochybňovaných volbách. Přes všechny výhrady v této chvíli ztělesňoval tři sta milionů občanů Spojených států. Nikdo se ani neptal, za kolik milionů lidí jedná ta tříoká příšera - to teď bylo zcela vedlejší. Nemusela zastupovat nikoho než sebe - a možná posádku hvězdné lodi, která ji přivezla, nebo partu pubertálních hackerů, kterou si zvolila za první partnery. Důležité je něco úplně jiného. Copak asi od lidí chce? „Can you speak english?“ položil president Spojených států první otázku. „I can speak about one hundred of Earth languages,“ zněla první odpověď. Na otázku, zda umí anglicky, vetřelec odpověděl, že zná něco kolem stovky pozemských jazyků. „Ale nebudeme se přece bavit japonsky nebo malajsky, ne?“ dodal. „Co od nás vlastně očekáváte?“ zeptal se tedy president. „Kapitulaci,“ odvětila klidně příšera. Zdálo se, že se nebude zdržovat pošetilými otázkami, kdo koho zastupuje. Není to jedno? I sama představuje Sílu s velkým S, vzbuzující respekt všech, od kameramanů pěti či šesti jakž takž fungujících televizí, po presidenta, sedícího proti ní. Slovo kapitulace ale bylo příliš silné, ačkoliv je vyslovila tak netečně. Že by tak snadno přijímala kapitulace i od jiných bytostí než od lidí? „Pokud vím, nevyhlásili jste nám válku!“ odvětil dotčeně president. „To ani nechtějte!“ zněla pohotová odpověď. „Nedovedete si to ani představit. Ale nebude to třeba, už teď nás přece uznáváte.“ „Uznáváme vaši existenci,“ namítl suše president. „Uznáváme jisté, ne zcela obvyklé vlastnosti. Ale nevím, proč vás uznávat za vítěze.“ „Protože jsme vítězi,“ odvětila bytost. „Zahnali jsme vaše armády z celého světa na vaše území a vyměnili jsme vaši vládu. Také vy jste tady na místě vašeho předchůdce. Co ještě potřebujete jako důkaz?“ „Nebojovali jste s námi v čestné válce, kterou byste vyhráli!“ namítl president. „A čemu říkáte čestná válka?“ opáčila bytost. „Žádná vaše válka nebyla čestná. Mám se vám snad postavit v boxu? Radím vám dobře, nezkoušejte to, první ranou bych vám přelámal všechny kosti. Nevíte, co mám v sobě, jen vám naznačím, že to nejsou křehké kosti na bázi vápníku! Nebo byste raději volil souboj na kolty? Ani to by nebylo rovné, mám stokrát rychlejší postřeh než vy lidé. Jakou válku mi tedy navrhujete? Považujete zřejmě za čestné, abych se holýma rukama postavil proti pluku vašich skvělých střelců s puškami, podporovaných helikoptérami a tanky? To jediné považujete za čestný boj? Promiňte mi mou upřímnost, ale žádnou vaši válku nepovažuji za čestnou! Kdoví zda vůbec víte, co je to čest!“ „Ale to je urážka!“ vyskočil president. „To je upřímnost,“ zůstal klidně sedět vetřelec. „Vedete jednu válku za druhou, ale kdy jste ji naposledy čestně vyhlásili? Při vyhlášení nezávislosti na Británii? Znám vaše dějiny, ale nic jiného mě nenapadá. Tehdy snad... ale od té doby... chcete mi snad tvrdit, že jste jiné války zahájili čestně? Anebo jste důvody k nim od začátku do konce vylhali?“ „Několikrát už nás naši protivníci napadli!“ ohradil se president. „Museli jsme se jim pak bránit!“ „Myslíte ten podvod s Lusitánií za první světové války, kdy jste poslali přes německá varování loď doprostřed námořního bitevního pole u Anglie?“ odvětil vetřelec. „Nebo Japonce, kteří vás za druhé světové války napadli, když jste jim proti předchozím dohodám a podepsaným smlouvám odepřeli dodávky surovin? Netvrdím, že se Japonci a Němci chovali čestně, ale ani vy o cti nemluvte. Zejména díky posledním vylhaným válkám, vedeným chemickými jedy proti civilistům. Kdy jste vyhlásili válku Somálsku, Iráku, Afghánistánu? Chcete tvrdit, že vás všichni napadli? Lžete, pane presidente! Vím o tisíci a jedné podlosti vašich předchůdců a nezbylo mi nic jiného než souhlasit, aby byly ztrestány smrtí!“ „Vy jste zabíjel naše lidi!“ opět vyskočil president. „Ano, pár tisíc jsem jich zabil i já,“ připustil vetřelec. „Spravedlnost si to žádala!“ „Jakápak spravedlnost?“ kohoutil se president. „Co vám po tom bylo?“ „Vy byste nežádal spravedlnost, kdyby někdo vyvraždil dvacet milionů Američanů od Kalifornie přes Texas až po Floridu?“ „Vy snad takový hrůzný zločin chystáte?“ zbledl president. „Ne,“ odvětil suše vetřelec. „Ale vy jste takový hrůzný zločin spáchali. Je spravedlivé ponechat to bez trestu? To prostě neobhájíte!“ „Takže jste povraždil tisíce našich nejlepších lidí na nejvyšších místech a budete nám tu mluvit o cti?“ vybuchl opět president. „Ne. Jen jsem poslal ke dnu námořní flotilu, která ten hrůzný zločin na Somálcích provedla. Ale i to mi lidé, se kterými se přátelím, vyčítali jako přehnané, ačkoliv to podle mě bylo spravedlivé. Vaše lidi, zejména ty na nejvyšších místech, ale popravovali lidé, ne já. Jen jsem jim to umožnil. Nechal jsem je sestavit soud, vynášet rozsudky a provádět je. Nepřipadaly mi ale nespravedlivé, naopak.“ „Chcete nám snad tvrdit, že ty záhadné vraždy vykonávali lidé?“ „Žádné vraždy!“ řekl vetřelec ledově. „Popravám po řádně vynesených rozsudcích přece ani vy zásadně neříkáte vraždy!“ „Ale to přece nebyly a nemohly být řádné soudy!“ namítal president. „Že ne?“ sehrál vetřelec údiv. „Odepřeli jsme jim obhajobu, advokáty, nebo jsme z nich snad vytloukli přiznání mučením, jako vy? Vy vězníte lidi bez soudu, ne my!“ President se prudce nadechl, ale pak pomalu vydechl a nic neřekl. Jeho protest by neměl smysl. Po amerických mučírnách, nechvalně proslulé Abú-Ghraib a věznění bez soudu na Guantánamo se dá americká justice jen těžko obhajovat, pokud nemá dotyčný moc nepustit protivníky ke slovu anebo je jednoduše rovnou umlčet. „Kapitulace je ale příliš silné slovo,“ řekl raději. „Co si vlastně pod ní představujete? Mělo se snad jednat o něčem úplně jiném!“ „Mělo se jednat o odkoupení Spojených států,“ přikývl vetřelec. „Na to jste předem přikývli. Je to totéž co kapitulace, jen ne tak nespravedlivá, jak si ji představujete.“ „Co chcete vlastně od nás odkoupit?“ „To, s čím neumíte zacházet,“ řekl vetřelec. „Odkoupíme vaše peníze.“ „Poslyšte, tvrdit nám, že zrovna my neumíme s penězi zacházet... to snad nemůžete myslet vážně! To jsou hodně silná slova! Jak chcete odkoupit naše peníze? A co nám za ně chcete nabídnout?“ „Jiné peníze,“ řekl Vojtěch. „Řekněme, že naše. Víte dobře, že s penězi zacházet neumíte, jen si to nedokážete přiznat! Vaše banky přece způsobily světovou finanční krizi, nedůvěryhodnost dolaru a pád vašeho systému. Možná vás zachráníme před úplným krachem, bolestivějším než by byla kapitulace ve válce.“ „Takže nám chcete vnutit měnovou reformu, chápu to dobře?“ „Přesně tak,“ přikývl Vojtěch. „Vyměníme vaše peníze za naše a budeme je řídit tak, aby už nemohla nastat žádná další krize.“ „A umíte to vůbec?“ vyhrkl. „To je otázka důvěry,“ řekl Vojtěch. „Vaši občané nám budou věřit jistě více než vám.“ „Ale co bude s našimi bankami?“ staral se president. „Prostě nám je vydáte,“ řekl Vojtěch. „Proto tomu říkám kapitulace.“ „Tomu se spíš dá říkat loupež za bílého dne!“ nesouhlasil president. „Můžete si to nazývat, jak chcete,“ souhlasil Vojtěch. „Vydáte-li peníze, vydáte především vaše banky. Budovy vám ponecháme, ty nás nezajímají.“ „Budovy nám zůstanou? Jenže co s nimi bez peněz?“ „Budovy můžete upravit pro jiné využití, když vám peníze nebudou patřit,“ navrhl mu bezelstně Vojtěch. „Ale to je nemožné!“ vyskočil president. „Bez peněz se přece nedá podnikat! To nás všechny úplně ožebračí!“ „Ne všechny a ne úplně,“ ujistil ho Vojtěch. „Peníze lidem vyměníme za naše, jen je nebudou mít v žádné bance. Nebudou pak už žádné banky potřebovat. Jen tu naši, ale o té nebudou prakticky ani vědět.“ „Pak ale budete na našich lidech vydělávat vy!“ „Nebudeme na nich vydělávat,“ opravil ho Vojtěch. „Vaše banky na nich vydělávaly tak nenasytně, až to vedlo k potopení systému. Naše banka na lidech vydělávat nebude.“ „Prosím vás! Banka, která nevydělává? Taková neexistuje!“ „Zatím fungují tři v zemích, které jste museli vyklidit. Rozjeli jsme to tam a brzy doženeme ztráty, které jste jim způsobili. Proto ani nebyla řeč o reparacích za válečné škody, které byste jinak měli zaplatit. Vy teď beztak nemáte čím platit.“ „My? Pořád ještě máme dolarů, že nevíme co s nimi!“ „To je právě to!“ odvětil Vojtěch. „Máte dolarů, že nevíte co s nimi. On je totiž nikdo nechce. Za dolary se dnes nedá nic koupit, spadly poslední dobou katastrofálně dolů.“ „Ještě pořád se za ně dá ve světě nakupovat!“ „Ve světě? Kdo může, zbavuje se jich. Sice se najdou naivky, které je přijímají, ale hrozí jim, že jim zůstane kupa bezcenných papírků. Kdo včas pochopil, že jdete ke dnu jako torpédovaný parník, dolary už dnes odmítá. A dobře dělá.“ „Jak ale chcete řešit dolary ve světě, když je chcete vzít nám?“ „Převezmeme je s vašimi závazky,“ souhlasil Vojtěch. „Ve světě je podle potřeby vyměníme za naši měnu. Bude stabilnější než dolary.“ „To si tedy věříte! Jak chcete ustabilizovat útoky spekulantů?“ „Jednoduše,“ řekl Vojtěch. „Spekulovat se prostě nebude.“ „Chcete zakázat spekulace?“ „Nebudeme nic zakazovat,“ řekl Vojtěch. „Prostě je neumožníme. Naše banka nebude mít burzu, kde by se dalo spekulovat. Budeme jen spravovat lidem peníze. Nic víc.“ „Ale co když přece jen někdo...“ „To nebude naše starost,“ řekl Vojtěch. „Spekulovat může kdo chce, ale jinde. Naše banka spekulace neumožní. Nebude na nich vydělávat, ale ani prodělávat.“ „Ale jak máme vybírat daně, když chcete peníze spravovat vy?“ chytal se poslední záchranné otázky. „Stejně jako to budou dělat vlády, které na naše peníze přistoupily. Dají nám podle svého rozpočtu požadavek na výběr peněz. My zajistíme, aby se tato zátěž mezi lidi rozdělila rovnoměrně. Bude to dělat program, takže to bude spravedlivé. Banka pak bude strhávat daně průběžně, podle toho, kolik si kdo vydělá. Po menších dávkách to nebolí, jako když se musí splatit daně za celý rok najednou.“ „Jak ale chcete řešit daňové úniky?“ „Žádné nebudou. Daně bude strhávat program, ten úniky neumožní.“ „Pak byste ale měli o našich daních přehled jen vy!“ namítl president. „Kdo nám zaručí, že vyberete jen co se má a nic si z toho neponecháte?“ „Můžeme vám dávat pro kontrolu vyúčtování,“ nabídl ospale Vojtěch. „Ale opakuji, bude to řídit program. Ten nemá zájem na zpronevěrách.“ „Program ne, ale co vy?“ „Když dostanete vyúčtování, můžete si dát vytvořit nezávislý kontrolní program a všechna data zkontrolovat. Ručím vám, že v nich žádnou chybu neobjevíte. Pochopte už, jde nám o fungující finanční systém, ne abychom z lidí tahali peníze! Nejsme nenasytové, jako vaše banky! Máme zájem na stabilitě, ne na penězích.“ „A... a co když to někdo zfalšuje přímo v počítačích vaší banky?“ „Už jste slyšel, že by náš operační systém někdo hacknul? Že by pro něj vymyslel virus? Tvůrci Windowsů ho bezúspěšně zkoušeli dekódovat, ačkoliv to sami prohlašovali za porušování zákona. Neuspěli ani na běžných počítačích! Platební mobily mají odlišný hardware, tam je průnik ještě těžší. Hackerů se nebojíme!“ „Přestože jste sami parta hackerů?“ ušklíbl se. „Právě proto!“ „Ale kdybychom vám nechali správu peněz i výběr daní, úplně byste nás ovládli!“ „Proto tomu říkám kapitulace,“ přikývl Vojtěch. „Podívejte se, chceme jednat o odkoupení vašich peněz. Zatím za dobrou cenu - umožníme vám přežít krizi. Můžete to odmítnout, pak vás necháme ve vaší žumpě vyhnít a později vás odkoupíme za horší cenu, neboť vás ta žumpa nemine. Bude to horší, ale bude to vaše chyba. Dnes ještě nechceme, abyste se vzdali vlády, příště už to chtít budeme. Položil jsem dnes na stůl nabídku. Berte nebo nechte ležet. V tom případě se otočím a odletím.“ „Pokud vás necháme odletět!“ zabručel někdo z davu. „Ale to víte, že mě necháte odletět!“ řekl Vojtěch v těle nestvůry. „Vážně si myslíte, že mě můžete beztrestně rozstřílet nebo snad dokonce zajmout? Rozstřílet mě můžete, ale to mi neuškodí, neboť ve skutečnosti ani nemohu zemřít - ale to by bylo dlouhé povídání. A zajmout mě? To je ještě veselejší - chci vidět toho, kdo to zkusí! A kromě toho by po podrazu zákonitě přišla odveta. Asi nevíte, že dvacet mil odtud pluje váš raketový křižník Yaletown. Omylem navigačních přístrojů míří čtyřiadvacet těžkých protilodních raket na Bílý dům. Udělejte podraz - a až se usadí prach, začnou vás z trosek po kouskách opatrně dolovat lopatkami!“ „To by byl ale podraz od vás!“ vyhrkl president rozhořčeně. „Nebyl. Záznam mých kamer usvědčí z podrazu vás,“ řeklo monstrum. „Zřejmě si neuvědomujete, že i když mé kamery zničíte, průběžně vysílané záznamy jsou v této chvíli dávno v bezpečí.“ „Vy tady tajně natáčíte?“ ušklíbl se president. „Vy přece také,“ pokrčilo monstrum rameny. „Máte tu šest kamer, já jen tři. Znám už vaše pojetí cti, proto si natáčím vlastní záznamy. Pak je nesestříhané odvysíláme, aby všichni viděli, jak to tu probíhalo. Vaše záznamy si můžete stříhat a upravovat jak chcete, nám budou lidé věřit víc, protože vás už dávno znají.“ „To je zase vaše pojetí cti?“ ušklíbl se opět president. „To je naprosto normální opatrnost,“ odvětil Vojtěch. „Myslíte si, že by bylo chytré přijít sem nezajištěný? Zejména když někteří z vás neuznávají pojem parlamentář? Pane presidente, snažte se trochu krotit své bližní, aby ta ostuda byla aspoň menší! V čem jsem se podle vás zachoval nečestně?“ „Já jen, že jste tvrdil, že nemůžete zemřít, ale rozstřílet vás můžeme. Tady si přece protiřečíte! Lhát musíte umět!“ „Nesuďte mě podle sebe!“ odvětil Vojtěch. „Nelžu a neprotiřečím si, jen si to zatím neumíte představit a nechápete souvislosti. Nejsem člověk, dámy a pánové! Uvědomte si to už! Žijete příliš v zajetí jednoduchého lidského myšlení. Rozstřílet mi můžete jen jedno tělo ze šestnácti, zbývajících patnáct vám zařídí hromadnou kremaci a ještě vás před světem odhalí jako lháře. Doporučoval bych vám, když se vám něco nebude zdát, zeptejte se. I když některé věci leží mimo oblast vašeho chápání.“ „...odkud vlastně jste?“ neudržel se jeden z reportérů. „Na některé otázky vám prostě neodpovím,“ obrátil se na něho Vojtěch. „Dovolte mi raději neodpovědět než lhát. Stačí vám to takhle?“ „Když to nejde jinak...“ „Nic jiného vám ani nezbývá. Jak to vypadá s mým návrhem? Berete nebo necháte ležet? Nebo chcete více času na rozmyšlenou? Uznávám vaše pomalejší myšlení, nebudu trvat na tom, abyste se rozhodli během setiny vteřiny, jak bych to dokázal já. Ale nebudu čekat rok, tolik času nemám.“ „Nechte nám tedy více času!“ přistoupil na to ochotně president. „Tři dny?“ navrhl Vojtěch. „Týden!“ licitoval ihned president. „Dobře, počkám týden,“ nehádal se Vojtěch. „Kdybyste se ale dohodli dřív, nečekejte a zavolejte mě.“ „Jak?“ „Napište zde na libovolném počítači: Chceme vyjednávat - a přiletím.“ „To ale znamená, že nám vstupujete i do zdejších počítačů!“ „Vstupujeme. Netajíme se tím, že jsme hackeři. Jakýkoli počítač je pro nás čitelný jako otevřená kniha. Ale to už víte, tak se, prosím, tolik nedivte!“ „Ale jestli chcete přiletět... to musíme zařídit na velitelství letectva...“ „Nemusíte,“ řekl Vojtěch. „Až odletím, zeptejte se vašeho velitelství NORAD, jestli tam někdo viděl moje letadlo. A netrestejte je, kdyby se zapřísahali, že nic nemohlo ani přiletět, ani odletět. Mé letadlo je malé, ale co je důležitější, umí být neviditelné. Selektivně neviditelné. Třeba tak, že vy můj odlet uvidíte, ale hoši na NORAD ne.“ Vstal a obrátil se k východu. Nikdo se mu neodvážil vstoupit do cesty. Respekt si zachoval. Já jsem v Bílém domě zůstala. Zprvu jsem se rozhlížela okem televizní kamery, ale když ji kameraman vypnul a otočil objektivem k zemi, zůstaly mi aspoň mikrofony. Výhodou všech procesorem řízených přístrojů je, že sice umožňují přístroj vypnout, ale také to dovedou jen simulovat. Kontrolky zhasnou, ale přístroj žije dál. „Pánové, kdo nám udělal tu ostudu s vyhrožováním parlamentářovi?“ obrátil se na skupinu reportérů president přísným tónem i výrazem tváře. Nikdo se neozval. Všichni zaraženě - nebo zarytě - mlčeli. „To už nespadá pod pojem svoboda slova!“ hřměl president. „To už bylo porušení civilizovaných přístupů. Ať už se to víckrát nestane, nebo nechám viníka ze záznamů zjistit a seznámí se s paragrafem Poškozování zájmů USA v zahraničí.“ Chvilku trapného ticha ukončil jeden reportér, který si dodal odvahy: „Jaký byl váš dojem, pane presidente, z tohoto setkání?“ President chvíli přemýšlel. „Zdá se, že jsme na osudové křižovatce,“ řekl potom. „Nemůžeme se tvářit, že se nás to nedotklo. Dotklo a jak se zdá, citelně. A může být hůř.“ „Přece jim neustoupíme!“ „Ustoupit nemáme kam,“ souhlasil president. „S dolarem bychom jim vydali všechno. Co by nám ještě zbývalo? Vláda či stát bez vlivu na daně a vlastní finance jsou bezmocné, bez jakéhokoliv vlivu. Tomu už se neříká samostatnost.“ „Co nám vlastně mohou provést, když je odmítneme?“ „To nikdo neví,“ odvětil president. „Spoléhat se, že odtáhnou a nechají nás být, může být naivní. Ale co proti nim podniknout, aby to mělo účinek? Naše policie i tajné služby jsou bezradné a není divu, jestliže jejich protivník ovládá neviditelnost. Pak si opravdu může dělat co chce a nikdo mu v tom nezabrání.“ „Opravdu si myslíte, že jsou neviditelní?“ „Kdyby byli vidět na kterémkoliv leteckém radaru, měl bych už na stole varování před neznámým narušitelem našeho vzdušného prostoru, naše stíhačky by kroužily kolem místa přistání - ale kde jsou? To jejich letadlo dokáže přistát na louce a startovat? Viděli jste sami - postavilo se na zadní jako mustang a hop! Jedním skokem do deseti tisíc stop, aniž by si ho naše letecké síly všimly.“ „My všichni jsme ho ale viděli!“ „Zřejmě si přál, abychom uvěřili, že dokáží být opravdu neviditelní jen pro někoho. My jsme ho viděli, velitelství NORAD ne. Takže nelhal. Ale proč nám to tak zdůrazňoval?“ „Vy si myslíte, že se o to snažil úmyslně?“ „Mám takové podezření,“ řekl president. „Víte, pozoroval jsem ho pěkně zblízka. Má skutečně příšerný ksicht, ale člověk si zvykne na ledacos, kdyby s námi jednal denně, také bychom si zvykli. Co mi ale nehrálo, byl jeho poker face.“ „Co tím myslíte?“ zeptal se rychle novinář. „Vy nehrajete poker, že?“ trochu trpce se usmál president. „Nutně byste věděl, že k pokeru patří nezbytně pokerový obličej - naprosto nehybný, bez výrazu, bez citů. Hráč pokeru nesmí dát najevo vědomě ani podvědomě žádné city. Proto si každý co nejdříve vypěstuje poker face, zcela nehybný obličej bez nejmenší stopy citu.“ „To může být také tím, že mu chybí některé obličejové svaly!“ namítl novinář. „Co vlastně o něm a o jeho anatomii víme?“ „Skoro nic,“ připustil president. „Ale vím, že nějaké obličejové svaly má. Bude to jistě na záznamech, můžeme si to třeba zastavit nebo zpomalit. Když přicházel, měl jsem hned několikrát dojem, že se ušklíbl. Jakmile se ale posadil - poker face.“ „No dobře, ale - znamená to vůbec něco?“ „Třeba nic,“ připustil president. „Musíme si uvědomit, není to člověk.“ „Tak proč o tom vůbec mluvíte?“ „Není to člověk, ale hrozně se nám lidem podobá,“ nedal se president ovlivnit. „Vypadá jako člověk, zezadu si ho s člověkem spletete, dovede se i trochu šklebit... zkuste teď jen na chvilku předpokládat, že v jeho světě se hraje poker - nebo jiná podobná hra, kde hráč nesmí dát protihráčům najevo své city, nechce-li prohrát. Poker je hra blufů, kdy je účelem vyprovokovat protivníka k chybě. Dejme si to dohromady. Pokud má náš pan Poker face něco společného s lidmi, mnohé by to vysvětlilo. Třeba něco tají, proto před námi nedává najevo city. Blufuje a chce nás tím dotlačit ke špatnému tahu. Rozumíte mi už?“ „Dobře, jako hypotéza je to přijatelné,“ připustil novinář. „Má to ale nějaký praktičtější vliv?“ „Možná ano, možná ne,“ řekl president nerozhodně. „Ale kdyby byl psychicky víc člověk než vzhledem - a to bych bral jako možné - kdyby občas hrál nějakou hazardní, pokeru podobnou hru, co by to znamenalo? Řekl bych, že on ten špatný tah z naší strany nutně potřebuje, protože bez něj nebude mít úspěch. A teď si v klidu sedněte k záznamu vyjednávání, pusťte si to a sledujte jeho argumenty z pohledu pokerových blufů. Co nám pan Poker face vnucuje? Kapitulaci, to už víme. Ale co před námi tají? To bude totiž ze všeho nejdůležitější!“ „Budiž - ale co z toho plyne?“ „Co udělá hráč pokeru, když zjistí, že jeho protihráč blufuje?“ „To může být různé, podle stavu hry. Někdo může dělat, že na ten bluf skočil, jiný udělá pravý opak.“ „Jistě. Ale úplně nejhorší je hodit ručník do ringu a vzdát hru. Nejistota protihráče přece znamená, že nemá hru pevně v rukou a je reálná šance jeho porážky. Já obvykle na to reaguji, jakože jsem si ničeho nevšiml. Zvednu sázky, hraji dál - až tu chybu udělá on.“ „Ano, tak by to mohlo být,“ připustil jiný reportér. „Za předpokladu, že s námi pan Poker face skutečně hraje poker. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby nehybný obličej jen vyplýval z jeho přirozenosti, pak zvedneme sázky - a přijdeme o víc.“ „Ano, tahle hra má rizika,“ přikývl president. „Ale pravý hráč pokeru se pozná podle toho, že rizika zbožňuje. Zvyšují hodnotu výhry.“ „Možná,“ připustil mrzutě reportér, který zřejmě poker nehrál. „Jenže tohle není hra o pár dolarů. Hrajeme o osud samotných Spojených států!“ „Právě!“ řekl president. „Vzdát tak vysokou hru by byla neodpustitelná hloupost. Kdo by se nám pak podíval do očí?“ „Máte tedy nějaký plán, co dál?“ „Jistě,“ přikývl president. „Zvedneme sázky a budeme naopak blufovat my. Jen ať tu fatální chybu udělá pan Poker face!“ „Ale co když nás to bude stát ještě víc? Co když příště opravdu přijde s tím, abychom kapitulovali úplně a kromě dolaru mu předali i vládu?“ „Když prohrajeme, prohrajeme tak jako tak vše. Kdo nám chce vzít dolar, vzal by nám i vládu. To, co by nám nechal, by ani vláda nebyla. My prostě prohrát nesmíme.“ „Takže mu zavoláte, aby přiletěl jednat a oznámíte mu...“ „Zavolám mu koncem týdne,“ řekl president. „Jen ať se chvíli koupe v nejistotě, třeba trochu změkne!“ „To vypadá věrohodně!“ poznamenal jeden z reportérů. „Musíme být tvrdí!“ zakončil president. Netuše, že všechno slyším... A kdyby jen já!

13.6.2010 9:32:41