AUTOBUS
|
Druhé jednání s Prozatímní vládou republiky Texas probíhalo coby upřesňování již dohodnutých postupů. V přístavu Galvestone kotvila loď Takajima Maru s nákladem šintei. Bylo třeba dát je vyložit a někde uskladnit, než připlují lodě ze Somálska a z Indie. V Austinu chystali školení těch, kdo budou šintei lidem přidělovat - každý přístroj musel svému majiteli při přebírání a kontrole jeho totožnosti přečíst oko, aby pak reagoval pouze na něho. Při této příležitosti se mělo provést sčítání lidu - Texasané očekávali přírůstek, neboť při tom očekávali odhalení nelegálních imigrantů. Vojtěch jim doporučil nedělat jim problémy, dát ve známost všeobecnou amnestii a pokud se nechtějí vrátit, přijmout je za nové občany. Bylo by to rozhodně humánnější než je vyhánět a vyřeší se tím i problémy nelidského zacházení s přistěhovalci. Právoplatní občané už se nebudou muset nechat odírat vydřiduchy. Bylo také třeba naučit obyvatele zacházet se šintei. Běželo to v televizi, natiskly se instruktážní letáčky. Kampaň legalizace přistěhovalců měla za cíl přesvědčit je, aby se bez obav přihlásili o šintei - jakmile se stanou občany, ztratí důvod se skrývat. Nový systém má samozřejmě i své nevýhody - kdo není zapojený, ten nemá možnost využívat peníze a bez nich přežijí ještě tak osamělí medvědi v jeskyních. Jednání probíhala v Austinu, hlavním městě Texaské republiky. V Texasu bylo asi horko - bez teplotních senzorů jsem to mohla odhadovat jen podle toho, jak se lidé potí, propocené košile byly asi to jediné, čeho jsem si všimla. Vojtěch skončil další kolo jednání a odešel ke svému letadlu, zatímco já jsem se ještě zdržela. Zajímalo mě, co si zástupci Texasu říkají mezi sebou, když Vojtěch odejde. Pravda, bylo to šmírování a neměla bych to dělat, ale bylo to prostřednictvím jejich kamerového systému, což znamenalo, že se to tak jako tak nahrává a někdo to později vyhodnocuje. A když mohou šmírovat jedni, je spravedlivé, aby mohli i druzí. Najednou se zvenku ozvala strašlivá rána. Viděla jsem, jak jeden televizní kameraman podvědomě zapnul kameru a utíká ven, neváhala jsem tedy a přenesla se do jeho kamery, abych byla při tom, až něco uvidí. Shora padaly kusy křídel, motor a zbytky trupu kaičen-piko, roztrhané na malé kousky. Proboha! Co se tu vlastně stalo? Motor dopadl první a zaryl se hluboko do asfaltu, ostatní trosky padaly pomaleji. Levé delta-křídlo, uražené a ožehlé, doplachtilo do koruny stromu, kde přerazilo několik větví a zůstalo zaklíněné v koruně. Pak se ozvalo několik plechových nárazů, jak dopadly další plechy. Po chvilce rachot dopadajících posledních kusů trosek dozněl a lidé se začali sbíhat, aby si je prohlédli. Kameraman byl mezi prvními. „Vojto!“ oťukla jsem Vojtěcha. „Viděla jsi to?“ zavrčel na mě Vojtěch. „Sestřelili mě jako kachnu! Ještě že jsem tam měl jen robota!“ „Jak ti to mohlo uniknout?“ zajímala jsem se. Vždyť jsi až dosud tak pečlivě sledoval, aby se nic podobného nemohlo stát! „Budeš se ale divit - nevím,“ odpověděl. „Rozprostřel jsem se po všech kamerách, ale nikde... moment, teď jsem něco zahlédl... běží přímo do další kamery... a mám je, tři hoši v uniformách US Marine Corps, jeden si nese odpalovací zařízení staré stingrovky.“ „Takže to jsou oni?“ „Nejspíš. Proto mi to hned nedošlo, staré stingery ještě nezvládáme. Pošlu na ně raději policisty, ať si to s nimi vyřídí...“ „Jak?“ „Bavím se právě s místními šerify, ti hoši přímo hoří netrpělivostí předvést, že jsou taky k něčemu dobří...“ V dalekém Somálsku jsem se svalila do křesla, aby mě mé vlastní tělo nezdržovalo, rozdělila jsem se na více dílů a také jsem se zkusila rozprostřít. Kamera televizního reportéra zabírala Vojtěchovu mrtvolu - přesněji trosky jeho robota, přezdívaného Poker face. Ležely nehybně na okraji chodníku, kam dopadly. Při pohledu na ně muselo být každému jasné, že je to jen robot - nu což, je to pravda, nikdy jsme to netajili, přesněji řečeno, nikdy jsme to nikomu nevyvraceli. Už protože to zatím nikoho ani nenapadlo. Služebna místního policejního ředitelství bzučela jako hnízdo sršňů, do kterého se dostane vetřelec. Dvě policejní auta, vybavená kamerami pro pořizování dokumentace, právě najela na skupinku amerických mariňáků. Byli ozbrojeni, ale přesila byla tak drtivá, že odhodili zbraně a drželi ruce nahoře. Neutečou, holoubci! „Katko, rozděl se, navedu tě někam!“ oťukl mě pro změnu Vojtěch. Dobře že mě napadlo uklidit vlastní tělo do křesla! Teď už jsem neměla rezervy ani na jeho kontrolu. Místo toho jsem se ocitla v jakési potemnělé kovové místnosti, plné obrazovek a přístrojů, kde lidé v uniformách padali jeden přes druhého, neudrželi se ani v křeslech vybavených opěrkami. „Co se tu děje?“ zeptala jsem se Vojtěcha. „Otáčím jim ponorku do protisměru, ale musím hodně prudce, kormidla jsou na doraz a vypomáhám si i šrouby.“ Jistě, loď s poškozeným kormidlem, ale s více šrouby může nouzově zatáčet, když se šrouby na jedné straně točí proti těm na druhé straně. Taková zatáčka může být prudší než je zdrávo. Bylo to vidět na námořnících, zoufale se chytajících všeho, co vypadalo aspoň trochu pevně. Trčela jsem v kameře pod stropem kajuty a dychtivě sledovala, co se tu děje. A že se toho dělo! Lodí cosi otřáslo, pak ještě jednou. „Co to bylo?“ zase jsem hledala vysvětlení u Vojty. „Dvě torpéda,“ nenechal mě dlouho tápat. „Já vím, ponorky jsme ještě neprobírali, ale teď není čas na teorii. Tohle není cvičení!“ Dvě strašlivé exploze otřásly ponorkou. Světla v kabině zhasla, ještě pár vteřin svítily některé obrazovky, ale nemohla jsem rozpoznat, co na nich vidím. Na jedné se najednou objevila jakási stěna, měla jsem dojem auta, řítícího se proti zdi. Následoval další otřes, při kterém zhasly i poslední obrazovky. Kamera ještě pracovala, ale potmě se obraz změnil k nepoznání. Viděla jsem jen proud něčeho temného, nejspíš studené vody, zalévající kabinu. Rychle vystoupila až ke kameře - topící se námořníci se v ní zoufale zmítali - pak to ale prsklo a byla jsem rozdělená na počet dílů o jeden menší. „Ponorka a dvě doprovodné lodě,“ komentoval to Vojtěch. „Vyslané, aby v přístavu potopily Takajima Maru, naloženou šintei. Tohle si někdo šeredně odskáče!“ Měla bych ho chápat, právě ho zase zabili. Ale na druhé straně pro nás ztráta robota neznamená o moc víc než bliknutí, jako když před chvílí voda natekla do kamery, ve které jsem pobývala. Víc ho jistě rozčílilo, co chystali proti lodi Takajima Maru, proti lidem na ní a také proti našemu projektu šintei. To by si měl vážně někdo odskákat! „Ale proč zase jen ti námořníci?“ zaútočila jsem výčitkou na Vojtěcha. „Protože nemám čas se s nimi zdržovat!“ odsekl Vojtěch. „Ty že nemáš čas?“ podivila jsem se - už hodně okázale. „Budeš se asi divit - nestíhám,“ ujistil mě. Po zádech mi přejel mráz, ačkoliv v Somálsku bylo horko. Vojtěch - a nestíhá? Co by to muselo být? Večer pořádali Číňané na dvoře Továrny lampionový průvod, ale v jejich zvycích jsem se nevyznala a nevěděla jsem proč. Teď už tu byla hluboká noc, zatímco v Texasu byl pozdní večer a slunce rychle zapadalo. „Co se děje?“ vyhrkla jsem na Vojtěcha rychle. „Menší humanitární mise,“ odvětil značně sarkasticky. „Právě jsem poslal k zemi bombardéry. Pětadvacet B-52 a třicet menších. Sundaly je vlastní stíhačky, ale je to horší, než jsme si mysleli! Zdá se, že jsme ve válce, Katko! Zbytek Spojených států se rozhodl zadupat Texas do země! Texasané ovládli radnice, jenže armáda poslouchá Hlavní štáb - a ten teď vede pekelně důkladnou akci! Účastní se jí přes dvě stě letadel ze tří směrů, Národní garda po zemi a nejméně čtyřicet válečných lodí od moře!“ „Jakou má podle tebe Texas naději?“ zeptala jsem se ho rychle. „Beze mě - nulovou,“ řekl. „Se mnou o něco větší, ale... je mi líto, ale musím teď proti vojákům využít jejich vlastní letadla. Nemohu je nechat na pokoji! Snad bych je zastavil vypnutím motorů aut, ale rozběhli by se mi a doběhli ty to i pěšky A až by se dostali do nejbližšího města, nastalo by tam peklo.“ „Co s nimi uděláš?“ „Útočím,“ odvětil lakonicky. „Padesát letadel nalétlo na kolony vozidel Národní gardy. Osm pilotů se katapultovalo, ale stroje letí dál, teď odjišťuji rakety... Zkus se mi sem někam připojit!“ Dal mi jen přibližně směr a vzdálenost, připojila jsem se k nějakému letadlu. Řídil ho zřejmě Vojtěch, v kabině nefungovalo vůbec nic, asi to bylo jedno z těch letadel, ze kterých se piloti katapultovali, když zjistili, že je stroj neposlouchá, ale zatím letělo dál. Orientovala jsem se podle kamer nočního vidění, byla na nich vidět dole na zemi jakási kolona blíže neurčených vozidel, v zelené mlze nebyly vidět detaily, jen světle zelenější krabice - ale náhle to přezářily dvě oslnivě zářící hvězdy, snášející se k nim... pak tam ale vzplálo obrovské kolo zeleného ohně, ale to už letoun zvedal nos vzhůru, celou otočku mířil k nebi, kamera ukazovala tmu, ale pak se na ní zamíhala další část kolony. Teď už byla protkaná zelenými ostrovy ohně... a obraz se opakoval - další dvě hvězdy se hnaly dolů, raketový oheň střel přezářil citlivé oko infrakamery, další obrat - čerň a nejistota... Proboha, tam dole se ale musel odehrát masakr! Padesát letadel... jestli každé odpálilo čtyři střely, pak to byly dvě stovky střel... to tedy bylo peklo! Tak se asi cítili vojáci Saddáma Husseina, když se na ně snesla skoro stejně děsivě vyhlížející Děs a hrůza! Ačkoliv... proti iráckým vojákům používali tenkrát i sekačky kopretin, to muselo být ještě o třídu děsivější. Co teď? Záleží na tom, v jakém letadle se nacházím a kolik toho veze. Kdyby na začátku byly pod křídly čtyři rakety, byl by raketovému koncertu konec, ale jestli jich je tam víc... Vědět aspoň, co je to za typ, jenže já z toho letadla vidím jen dopředu jednou infračervenou kamerou... Letadlo se opět otočilo nosem k zemi. Dole hořely souvislé pásy ohně. Divize už nikam nedojede, právě tady dorazila na svou konečnou stanici, ale... co ještě? Copak to nestačilo? Dva - tři - pět prchajících tanků! Žádné jiné vozidlo nedokáže prolomit svodidla a odbočit z dálnice, jedině obrněné obludy. Kdyby si zvolily směr od Texasu pryč, nebyly by nebezpečné, ale ony jedou opačným směrem, jako kdyby neutíkaly, ale za každou cenu pokračovaly v útoku. A je to možné, rozkaz je rozkaz, o rozkazu se nepřemýšlí, rozkaz se vykoná! Čím blíž jsou, tím více podrobností... Takhle zblízka snad nemá cenu útočit, letoun by se mohl dostat do okruhu exploze raket... A najednou jsem pochopila. Letadlo mělo opravdu jen čtyři rakety, ale v nádržích má ještě několik set litrů paliva... Pohled zblízka zezadu na ujíždějící tanky... Je to tedy nálet kamikaze, už bez pilotů, kteří se včas katapultovali... z letadla je vlastně řízená střela, létající plamenomet... Poslední obrázek z kamery... nedokončený... luplo mi v hlavě a byla jsem o další část jednodušší... Dál už jsem si to mohla jen představit. Obrovský náraz zezadu zdrtil tanky do jednolité hromady železa a zalil je stovkami litrů ohnivé záplavy... Requiescat in pace!
Američané proti Američanům!
Necháte se zabíjet vlastními vojáky?
Pentagon se rozhodl ztrestat Texas za vyhlášení samostatnosti! Američtí hoši byli posláni zabíjet americké otce, ženy a děti! Titulky doprovázely drastické záběry, pořízené za svítání helikoptérou. Kdekoliv dopadne taková střela do lidí, leží po okolí rozhozené roztrhané kusy těl, rukou a nohou. Takové obrázky se obvykle veřejnosti neukazují, ale pokud se přece jen objeví, týkají se vždycky lidí kdesi daleko. Tohle ale nebyli talibanci, to byli podle zbytků uniforem američtí hoši! Policejní helikoptéru na obhlídku bojišť poslali z policejního ředitelství v Austinu, ale obrázky obletěly Spojené státy dřív než se dostaly na policejní stanici. Byly to hrozné záběry - a to byly ještě pořízené z výšky! Zblízka by se každému zvedal žaludek ještě víc. Marines sestřelili parlamentáře!
Mimozemšťané za sebe poslali robota! Právem nám nevěřili!
Teroristický útok mariňáků proti parlamentáři!
Zajatí mariňáci vypověděli, že jen plnili rozkazy.
Kdo jim ale vydal rozkazy nerespektovat parlamentáře?
Stopy teroristů končí v Pentagonu! Největší teroristická centrála
na světě je právě tam! Co na to president Spojených států?
Závěry byly jednoznačné. Pozor! To není cvičení! A není to ani daleko
za hranicemi!
Tohle provedli na rozkaz z Pentagonu Američané Američanům.
Tohle se děje přímo u vás!
Jak dlouho vás ještě budou zabíjet?
Protiútok vlády Spojených států nedal na sebe dlouho čekat. Vláda Spojených států prostřednictvím médií odmítla, že by do Texasu posílala své vojáky za účelem svržení nezávislé vlády Texaské republiky. Podle mluvčího Pentagonu byli vojáci na běžném cvičení, nacvičovali přesun na velkou vzdálenost a nikdy se nepřiblížili více než čtyři kilometry od hranic Texasu. Což byla mimochodem pravda, přesně tolik jim ještě zbývalo - ovšem z dálnice by neměli kde sjet, nejbližší odbočka byla až na území Texasu. Během přesunu je napadlo a zdecimovalo letectvo Texaské republiky. Vláda Spojených států požaduje na vládě odtržené republiky vysvětlení, přísné tresty pro viníky a kompenzaci vzniklých škod. Letectvo Texaské republiky se dalo vyloučit podle evidenčních čísel havarovaných letadel a Vojtěch si předsevzal najít na armádních serverech příslušnost všech letadel, jejichž trosky se válely poblíž hranic s Texasem. Ani slovo o incidentu u přístavu Galvestone, kde se po sérii záhadných výbuchů potopily dvě USS torpédovky a jak jsem věděla, na dně skončila i neohlášená ponorka. Ani slovo o dalších lodích, které se rychle obrátily a odpluly z dohledu texaských břehů. Ani slovo o pilotech z okolních leteckých základen, kteří se všichni katapultovali - nikdo z nich nebyl z letectva Republiky Texas. Vláda Spojených států požaduje na vládě odtržené republiky Texas vysvětlení... To neměla dělat, protože vysvětlení se díky stránkám Svobodu světu ihned rozšířilo po celém internetu i daleko mimo Americký kontinent. Republika Texas nemůže podat vysvětlení zkázy jednotek Národní gardy poblíž hranic. V kritické době se tam nenacházelo žádné letadlo Republiky Texas. Letadla Republiky Texas ani nepřekročila hranice, podle čísel na vracích šlo o letadla Federální, odpovědnost proto leží na Federální vládě, přesněji na Pentagonu a na Hlavním štábu. Na území Republiky Texas se odehrál nebezpečný incident, kdy raketa stinger sestřelila letadlo s parlamentáři, což se všude ve světě považuje za hrubé porušení zásad diplomacie. Viníci byli dopadeni, jsou to příslušníci USMC, vyslané jejich nadřízenými spáchat teroristický čin, za který jim teď podle zákonů Republiky Texas hrozí trest smrti. Vláda Republiky Texas požaduje na vládě Spojených států vysvětlení teroristického činu s ujištěním, že viníci budou potrestáni. Diplomatická přestřelka by sama o sobě byla neškodná. Horší je, že se tu začínal nebezpečně opakovat počátek nejkrvavějšího konfliktu na území Spojených států, známého jako Sever proti Jihu. Poslední akce dávala tušit, že to již začalo. Obě strany vyhodnocovaly, co se vlastně stalo a jak z toho případně ven. Texas to rozhodně neměl snadné.
Když se na obrazovce počítače v presidentově pracovně objevil nápis, vyzývající k jednání, president vztekle vytrhl přívod elektřiny do počítače. Obrazovka ihned ztmavla a bylo zřejmé, že k jednání není pravý čas. Po chvilce zabzučela nedaleká laserová tiskárna a ačkoliv byl počítač již vypnutý, vyjel z ní list papíru. President vytrhl z elektrické zásuvky také přívod tiskárny, potištěný list papíru bez čtení zmačkal a hodil do odpadkového koše. Netrefil se však a papír se od koše odrazil. President se shýbl, aby papír konečně dopravil do koše, ale v té chvíli slabě vykřikl a pak se bezvládně složil na podlahu. Po chvíli nahlédl do místnosti muž z ochranky. „Volal jste někoho, pane?“ zeptal se. Teprve pak si všiml ležícího těla. Ostrý hvizd píšťalky přivolal několik dalších. Brzy se přihnal i lékař v bílém plášti, neztrácel ale čas, sklonil se k ležícímu a chvíli se jím zabýval. Pak se ale vzpřímil a zamračeně se rozhlédl po ostatních. „Srdeční selhání. Exitus.“ „To není srdeční selhání!“ opravil ho jeden z ochranky. „Promiňte, ale já to snad poznám!“ ohradil se podrážděně lékař. „Tak se podívejte na tohle a potom mluvte!“ podal mu muž z ochranky zmačkaný a opět vyrovnaný list papíru, který vyprostil z presidentovy ruky. Lékař přelétl očima text - a zaklel. „Vážený pane presidente!“ začínalo to. „Není většího zločinu než válka! Kdo ji zahájí, zaslouží trest nejvyšší. Vaše strana válku zahájila, činíme vás za ni jako vrchního velitele armády odpovědného. Odmítl jste jednat o míru a nezávislý soud Svobodu světu vás proto odsoudil k trestu smrti. Poprava bude vykonána ihned, neboť hrozí nebezpečí, že svůj zločin ještě zhoršíte.“ „Co vy na to, doktore?“ zeptal se příslušník ochranky, když viděl, že lékař dočetl. „Zničte to!“ vyhrkl hbitě lékař. „Potvrdím do protokolu, že je to srdeční selhání!“ „Na vašem místě bych to nedělal,“ zavrtěl hlavou chlap z ochranky. „Přijdete tím leda o prestiž. Vsadím co chcete, že to bude ještě dnes na stránce Svobodu světu. Byli tu neviditelní, vy to nechápete?“ „Neviditelní!“ vybuchl lékař. „To je proti přírodním zákonům! Nikdo tu není!“ „Tím bych si nebyl tak jistý!“ „Vždyť se těch neviditelných nebojíte!“ „Neviditelní jdou jen po nejvyšších. Vy ani já se jich bát nemusíme. Ale jak se zdá, nastávají nám kruté časy!“ „Jste snad ochranka! Dělejte něco proti tomu!“ „Proti komu? Nebo snad proti čemu? Nevíme o tom nic, než že jsou to neviditelní. Co chcete proti nim dělat?“ „Tak aspoň zajistěte všechny východy z místnosti...“ „Jsou zavřené a v obou jsou naši lidé. Jak je chcete víc zajistit?“ „Všechno perfektně hlídáte - a tady vám zavraždili presidenta!“ „Byli tu neviditelní,“ opakoval chlap od ochranky. „Co s tím naděláte? Nic! Nikdo jim ještě nezabránil udělat, co vyhlásí!“ „Ale to je přece strašné! To by se mohlo kdykoliv opakovat!“ „Pokud se to už nestalo,“ přikývl odevzdaně chlap. „Mohlo by se to opakovat i na našem Hlavním štábu! Neviditelní půjdou jistě i po nich.“ „Proboha! A nemůžete jim tam zavolat?“ „Vlastně mohu,“ vytáhl jiný člen ochranky služební telefon. Chvíli čekal na spojení, než telefon začal štěbetat. „Jo? U nás taky. Sejmuli presidenta, koho u vás?“ Sluchátko rozčileně ševelilo. „Taky vás potěš... Nějak to přežijte!“ Zrušil spojení a obrátil se k ostatním. „Varování už nepotřebují,“ řekl. „Mají tam patnáct mrtvých. Komplet štáb, leží tam jeden přes druhého a taky nikdo nic neviděl. Neviditelní!“ „Co ale budeme dělat?“ svěsil hlavu lékař. „Nic! Sepíšeme protokol, přiložíme jako důkaz tento papír a svěříme do pravomoci někoho jiného. Víc není v našich silách.“ „Ale to by se pak mohlo kdykoliv opakovat!“ „To už se opakovalo a nikdo na nic nepřišel! Uvidíme, jak se na to bude tvářit příští president. Jestli nebude úplně pitomej, má už teď v kapse Nobelovu cenu míru a tentokrát naprosto zaslouženě! Bude ještě mírovější, než kdysi hippies!“ „A když ne?“ „No, jestli bude úplně blbej, čeká ho srdeční selhání a jakže jste to říkal? Exit?“ „Exitus - to znamená smrt.“ „Tak přesně to.“
Poprava dalšího amerického presidenta se nedala utajit. Skupina hackerů, známá pod jménem Svobodu světu, ji spolu se zprávou o popravě všech členů Hlavního štábu ihned uvedla na svých plovoucích stránkách. U každého bylo jmenovitě uvedeno, že se mu klade za vinu vydání rozkazů k útoku na Texas, což je fakticky rovné zahájení války bez vypovězení. Americká spisovatelka Deborah Eisenbergová kdysi příznačně napsala: Američané jsou jediný národ na světě, který skálopevně věří své vlastní propagandě. Hackeři si ale získali spousty příznivců, neboť ukazovali, jak se věci mají ve skutečnosti. Když se jejich zprávy lišily od vládních, mohli jste se klidně vsadit, že vládní propaganda neříká pravdu. Jejich odpůrci (a zastánci tvrdé ruky) uspořádali před Bílým domem na podporu vlády demonstraci a žádali postavit hackery, především Svobodu světu, mimo zákon. Jako by to už nebylo od samého začátku! Demonstrace ale požadovala uspořádat nad nimi soud v nepřítomnosti a odsoudit je za podvratnou činnost. Jiný trest než trest smrti podle nich nepřicházel v úvahu. Kdyby k tomu došlo, byl by to dost nepříjemný precedent. Ale státním zástupcům ani soudcům se do této causy příliš nechtělo. Po nedávné čistce jich zbylo příliš málo a ti, kdo zasedli na místa svých předchůdců, si byli dobře vědomi, že soud má smysl jen když se dá rozsudek vynutit silou. A ta teď nebyla na jejich straně. Novým presidentem se stal dosavadní vicepresident. Ke svému štěstí byl v době Texaského incidentu v nemocnici, takže nebyl na seznamu viníků a tedy ani na seznamu popravených. Ale jak se zdálo, teď litoval, že se dal na politiku. Mohl se utěšovat jen tím, že byl od začátku proti vojenskému řešení a tak zbrklý rozkaz by nevydával. Také nový Hlavní štáb, narychlo sestavený z důstojníků, posbíraných kde se dalo, nejevil zájem na další válce. Přece jen je rozdíl poslat statisíce vojáků dobývat cizí země a pak bez ohledu na ztráty vydávat blahosklonná prohlášení o úspěších, a dnešním stavem, kdy mohli být zmasakrováni nejen vojáčci, ale s velkou mírou jistoty také jejich generálové, navzdory zakopání ve spolehlivých protiatomových krytech. Co čert nechtěl, kryty měly sice vydržet zásah atomovými zbraněmi, jenže najednou se zdálo, že do nich neviditelní vniknou bez velkých problémů. No - nebyla to tak docela pravda. Vojtěchovi se podařilo za jedné noci propašovat do bunkrů Hlavního štábu dvě vaspidy a pět krys, ale pak se zavřela veliká protiatomová vrata a víc už tam nedostal. Jedna krysa měla vestavěnou chladničku na dvacet šipkových střel, dvě měly vzduchovky, takže mohly operovat samostatně a jedna je mohla natahovat vaspidám, neboť všemi průduchy prolezly jen obratnější a menší vaspidy. Stačilo to na pět rozsudků smrti před Texasem a patnáct poté. Tím šipková munice došla a kdoví, kdy se Vojtěchovi podaří dopravit jim další. Nejlepší by asi bylo, kdyby to už nebylo třeba. Zatím se zdálo, že možnosti neviditelných nemají hranice a generálové z nich měli respekt. Vojtěch převedl krysí jednotku do nejzastrčenějších míst ventilace, natáhl jim tam elektrický kabel, aby se mohly v klidu dobíjet, a pak je vypnul. Nechal hlídat jednu, ale i tu měl jen zavěšenou na jedné hlídací smyčce. Tím byly naše možnosti zásahu v Hlavním štábu prakticky vyčerpány, ale protivník to nevěděl, takže se obával nejhoršího, což bylo to nejlepší, co jsme si mohli přát. Ačkoliv Vojtěch tvrdil, že není horší chyba než podezírat protivníka z kapitulace. A zvláště voldemorty.
Do Galvestonu zatím dorazily další dvě lodě, indická a čínská. Šintei byly na místě a instalace mohla začít. „Nechceš vypomoci?“ obrátil se na mě Vojtěch. „Svěřím ti jednu robotku - a třeba i dvě, mám jich tu mírný přebytek.“ „Půjč mi jednu a uvidím!“ řekla jsem. „Mohu zatím odstavit v Čechách Lilly a tady v Somálsku Hai-pi, pak klidně zvládnu dvě.“ S Lilly mi v Čechách pomohl František, vyhrabal na půdě v seně tunel, kam jsem Lilly položila a vypnula. U Hai-pi to bylo jednodušší, tu jsem v našem bytě prostě zavřela do skříně a mohla jsem převzít ty dvě v Americe. Peggy Sandová byla drobnější blondýna, trochu podobná Lilly, takže mi nedalo moc práce si na ni zvyknout. Americké robotky byly vylepšené, vypadaly přirozeněji a na ovládání jednodušší, opět byl na nich vidět pokrok ve vývoji. Odjela jsem s ní s kamionem plným šintei do Dallasu, měla jsem tam vést školení. Posádka kamionu byli dva řidiči, aby se střídali v řízení. Já jsem s nimi jela jen jako doprovod na nouzovém sedadle vzadu. „Ručíte mi za ni, rozumíte?“ nabádal je Vojtěch, tentokrát v těle bodrého Texasana. „Jasně, šéfe!“ zabručeli oba. Pak jsme nasedli a vyjeli. Hoši prý cestu znali, nemusela jsem je tedy navádět. Byla jsem s nimi jako součást nákladu. Zavěsila jsem Peggy na kontrolní smyčku a věnovala se druhé, Nancy. Nancy Sandová měla stejné příjmení, ale za sestry bych je asi vydávat nemohla. Nancy byla totiž černoška. Rozměrově mi byla podobnější, skoro stejně tlustá. Vojtěch mě přidělil do posádky dalšího kamionu směr hlavní město Austin, jehož posádku tvořila dvojice Eddie a James. Eddie, drobnější frajer s rozcuchanou hnědou čupřinou, byl neustále usměvavý, zamračenější James byl pěkně rozložitý černoch. Řekla jsem si, že bych se k němu jako Nancy docela hodila, ale Vojtěch teď nabádal mě, abych s nikým nezkoušela flirtovat. Nejedu s nimi proto, abych je rozparádila a pak zklamala. „Už jsi mě někdy viděl flirtovat?“ odrazila jsem jeho mravoučnou řeč. „A co Marcel?“ namítl. „Ten si kupodivu začal se mnou, ne já s ním,“ ujistila jsem ho. Vyjeli jsme zhruba s hodinovým odstupem, až do Houstonu jsme měli stejnou trasu a mohla jsem si ji tedy prohlédnout dvakrát po sobě. Jednou jako Peggy, pak znovu jako Nancy. Ale upřímně řečeno, dálnice je jako dálnice, až na občasnou benzínovou pumpu tu nic pozoruhodného nebylo a pro Nancy to byla spíš nuda. Pustili mě na přední sedadlo, Eddie řídil, zatímco James na nás koukal ze zadního nouzového. „Jak jste se k tomu dostala, slečno? Či snad paní?“ oslovil mě v podobě Nancy jako první frajer Eddie ze sedadla řidiče. „Kdybych vám to vyprávěla, nevěřil byste mi,“ usmála jsem se trochu na něho. „Třeba ano,“ krčil rameny Eddie. „Už jsme toho zažili dost, jen tak nás nemůžete rozházet!“ „Asi jsem se dostala do špatné společnosti,“ nakousla jsem to. „Snad to znáte, hackeři, počítačoví piráti, internetoví podvodníci...“ „Byla jste přímo u té party Svobodu světu?“ zeptal se mě s dětskou upřímností. „Jistě,“ usmála jsem se na něho. „Dneska mě uznávají jako expertku přes zbraně.“ „To zní hrdě!“ komentoval to „A opravdu zbraním rozumíte, nebo nerozeznáte pistoli pětačtyřicítku od kulometu?“ „Primitivní zbraně mě nezajímají,“ ohrnula jsem nad nimi nos. „Mám něco lepšího. Umím pilotovat letadla. Od F-14 po B-52.“ „Vážně dobrá!“ ušklíbl se Eddie. „Zbožňuji lidi s takovou fantazií!“ „No, nemusím tak daleko,“ slevila jsem. „To se špatně dokazuje, když nemám po ruce žádné letadlo. Jak bychom to... když před vámi udělám něco neuvěřitelného, uvěříte mi všechno, i to ostatní, platí?“ „Platí!“ chytil se toho dychtivě Eddie. „Jde o to, co tady můžete udělat tak neuvěřitelného!“ zabručel James. „Tak třeba - zastavím vaše auto, stačilo by vám to?“ „Ale z vašeho sedadla se to řídit nedá!“ upozornil mě jemně James. „Aspoň to bude neuvěřitelné,“ trvala jsem na svém. Motor v té chvíli vysadil a auto začalo zpomalovat. „Sakra!“ zvážněl Eddie. Chvíli se snažil přidávat plyn, ale pak to vzdal a zamířil do odstavného pruhu. „Nějak to nejede!“ „Ale jede!“ namítla jsem. Motor v té chvíli opět naskočil a kamion se opět rozjel naplno. „Tak co, boys?“ usmála jsem se na oba. „Uznáte mi to?“ „A co jako?“ díval se na mě divně James. „Že vám vypnu motor, kdykoliv se mi zachce!“ „To byla náhoda!“ namítl rychle Eddie. „Náhoda?“ usmála jsem se. „Dobrá, zopakujeme si to!“ Motor opět poslušně vynechal a kamion začal zpomalovat. „Mám počkat, až opravdu zastavíme, nebo vám to stačilo?“ „Vy tvrdíte, že to děláte vy?“ podíval se na mě Eddie vyděšeně. „Tvrdím,“ přikývla jsem. „Až řeknete, že vám to stačilo, způsobím, že motor zase naskočí.“ „Jestli je to tak, tak by mi to stačilo...“ připustil opatrně Eddie. Při posledním slově se motor opět rozeběhl. „Ženská, vy musíte mít něco s ďáblem!“ vydechl vzadu James. „S ďáblem ne, jen s hackery,“ ujistila jsem ho. „Umím toho víc, ale předvádět vám to nebudu, není na to čas. Podle mě byste ale udělali lépe, kdybyste se zajímali o platební mobily, co vezeme.“ „No - vlastně - to bychom se ptali té pravé!“ řekl Eddie. „Když teda jste hackerka, umíte ty mobily očarovat, aby vám daly nějaký ten miliónek navíc?“ „To by nebylo čarování, ale zlodějna!“ opravila jsem ho. „Budete se asi divit, ale to my zásadně dělat nechceme. Právě proto mají tyhle mobily tak neprůstřelný systém, jak to jen jde, aby je nikdo nedokázal hacknout.“ „Ale teoreticky by to snad šlo!“ „Teoreticky snad jde všechno,“ připustila jsem. „Ale my to neděláme. Teoreticky ani prakticky.“ „Tak na co vám to vlastně je, když vám to nedá ani dolar?“ „Jak to, že nedá?“ zavrtěla jsem hlavou. „Neplatím bance ani cent. Tyhle mobily po mně nechtějí žádné poplatky ani úroky.“ „To by byla dobrá zpráva,“ přikývl vážně James. „Kolik berou za hypotéku?“ „Nic,“ řekla jsem. „Má to jen jednu nevýhodu. Když máte jednu půjčku, těžko vám to dá druhou.“ „Takže na druhou půjčku musím stejně do banky.“ „Která vás sedře z kůže!“ opáčila jsem. „Děkuju, nechci! To radši fofrem splatím tu první, abych měla volné konto.“ „Budeme si to muset pořádně promyslet,“ řekl vážně Eddie. Projeli jsme nájezdem na dálnici a Eddie sešlápl plyn. Rozhovor uvázl. Dálnice není místo na tlachání. V předním kamionu jsem seděla coby Peggy na zadním nouzovém sedadle a řidiči se o mě nestarali. Kabinu naplňoval jednotvárný hukot motoru. Bylo pro mě jednodušší být zticha - robotku jsem si zavěsila, jednou za dvě vteřiny jsem zkontrolovala, co má před očima a když se to nelišilo od předchozího obrazu, zase jsem ji zavěšovala. To mi moc pozornosti nesebralo. Pořádný fofr nastane až tam, co dojedeme. Pokud ne dřív...
Zatímco v Texasu bylo dopoledne, v Somálsku byl pozdní večer. S Marcelem jsem se před večeří vypravila do místního plaveckého bazénu. Voda tu byla pořád vzácná, ale odpařování krytého bazénu bylo minimální a všechna voda pořád cirkulovala přes filtry, takže si to Továrna mohla dovolit. Pravda je, že voda byla cítit chlorem, ale na to se dalo zvyknout. Virtuálové tu ale byli v menšině. Kromě mě a Marcela jsem s šintei na ruce spatřila dva, zbytek byli rodinní příslušníci, kteří tu měli jako v Japonsku přebytek volného času. Bazén pro nás objevil Marcel, ale přijala jsem to ráda a vděčně. Plavání je jeden z mála způsobů, jak nenápadně redukovat vrstvu podkožního tuku, přitom zábavněji než jiné druhy fitness. Marcel mě lákal i na skokanský můstek, ale odolala jsem. Nepomohla mi sice námitka, že při mém dopadu vyšplouchne voda z celého bazénu, ale odvolala jsem se na bříško a to zabralo. Marcel byl na mé bříško obzvlášť opatrný, ačkoliv to ještě nebylo moc znát. Konec konců, měl na něm přinejmenším poloviční podíl. Bazénu jsem si opravdu užívala. Ne že bych tu trénovala na olympijské rekordy, ale poctivě jsem plavala z jednoho konce na druhý, pokud jsem náhodou nenarazila na jiného plavce - ale protože nešlo o závod, vždycky jsme se vyhnuli, občas i s letmou omluvou. Zkrátka - pohoda. Marcel to bral sportovně. Než jsem přeplavala dvakrát bazén, nejméně třikrát skočil z můstku. Když se mnou plaval po délce bazénu, nasadil tempo a přeplaval bazén třikrát než já jednou. Snažil se mě vyhecovat, abych také přidala, že se courám jako závodní slimejš, ale usadila jsem ho tvrzením, že tady nejsem na olympiádě, ale kvůli relaxaci. „Tak - teď ještě naposledy tam a zpět a jdeme domů!" vyrazila jsem prostředkem bazénu kraulem... Netušíc, co se stane...
Peggy vyrušil strašlivý třesk. Okamžitě jsem obhlédla situaci kolem ní - a zděsila se. Boční okno u řidiče se rozsypalo na tisíc drobných krychliček, řidič padl bezvládně na volant, z díry v hlavě mu tekla krev, celá kabina byla postříkaná bělavě krvavou hmotou... mozkem... Příčina byla jasná od prvního pohledu. Z otevřené střechy terénního auta jedoucího souběžně s kamionem čněl vysunutý chlap s karabinou M-16. První ranou zastřelil našeho řidiče a teď hledal očima přes mušku své zbraně další cíl. Přesunula jsem do Peggy většinu své pozornosti a maximální urychlení. „Vojtěchu!“ zavolala jsem Přítele. „Máme problém!“ Během setiny vteřiny jsem mu vykreslila naši situaci. „Hlavu dolů!“ vykřikla jsem přitom na druhého řidiče sedícího na předním sedadle tak velitelským tónem, že mě mimoděk poslechl, ačkoliv mu to příšerně dlouho trvalo. Aniž bych čekala na výsledek, zalovila jsem v okolí a ve vteřince jsem našla procesor motoru auta vedle nás. Vpálila jsem mu nekonečnou smyčku, do které se ihned zacyklil. Motor škytl a vysadil, až chlap málem vypadl ze střešního okna. Auto začalo prudce zpomalovat, ale také našemu zabitému řidiči se smekla noha s pedálu plynu, takže i náš kamion začal zpomalovat. Naštěstí méně než teréňák, zablokovaný motor brzdil víc. Trvalo tři vteřiny, než se chlap s karabinou dostal do tak nevýhodného úhlu, aby nemohl střílet, naštěstí měl velké problémy se stabilitou, takže se během těch kritických vteřin ke střelbě ani nedostal. Teď šlo hlavně o to - nezastavit! Kdybychom zastavili, mohli bychom brzy počítat s nevítanou návštěvou třeba přímo v kabině. Sesmekla jsem se na kapotu motoru vedle řidiče, popadla zhroucené tělo a zkusila ho vyprostit ze sedadla. Vzala jsem to silou a podařilo se mi to, jenže jsem přitom drcla do volantu a kamion zabočil vlevo. Zaznamenala jsem zezadu plechový rachot, asi jsme cvrnkli do terénního auta. Tím lépe! Pak jsem vklouzla na místo řidiče. Bylo od krve, ale nejprve jsem srovnala směr a pak sešlápla plyn. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak terénní auto hobluje svodidla, až jiskry létaly, chlap ve střeše se kymácel, až málem ztratil karabinu, ale auto se odrazilo zpátky do silnice a zklidnilo. Naštěstí pro nás se jeho řidiči nepodařilo spustit vyřazený motor, takže bylo vyloučeno, aby nás opět dohonil. Podařilo se mi zamáčknout plynový pedál až do podlahy, motor kamionu zařval jako tygr a vyrazil ještě rychleji. Byla to jízda jako o závod a také to závod byl, závod o život.
Současně s Peggy jsem vyskočila i jako Nancy v druhém autě. „Chlapi, je zle!“ vyhrkla jsem. „Kamion před námi přepadli gangsteři, zastřelili řidiče. Jestli se pustí i do nás, bude s námi zle!“ „Cože?“ zmohl se Eddie jen na údiv. Musela jsem mu vysvětlit situaci, pochopitelně mnohem pomaleji, než jsem to byla schopná vysvětlit Vojtěchovi. Vojtěch navíc rychleji chápal a vůbec ho nenapadlo pochybovat o mých slovech, zatímco tihle dva byli v první chvíli až neuvěřitelně nedůvěřiví.
„Kurva, co se to děje?“ vzpamatoval se druhý řidič v prvním kamionu a zařval na mě coby Peggy, jako kdybych za to mohla. „Přepadli nás!“ informovala jsem ho. „Vzala jsem to za tvýho kámoše, podívej se na něho, co je s ním?“ „Umíš vůbec řídit?“ ubezpečoval se nejprve. „Tohle jsem ještě nikdy neřídila, ale na plyn, brzdu a volant stačím. Podívej se zatím, co je s tvým kamarádem, sakra!“ Bylo mi jasné, že brzy zjistí, že mu už nikdo nepomůže, ale potřebovala jsem ho na chvíli zabavit, aby nedejbože nechtěl zastavit. Pouhý kilometr od těch gangsterů nebyla podle mě dost bezpečná vzdálenost.
„Co budeme dělat?“ zůstal úplně bezradně Eddie. „Vy nemáte zbraně, že ne?“ naťukla jsem je. „Pistoli pětačtyřicítku mám doma!“ lamentoval James. „Normálně ji ale netahám!“ „Ta nám není nic platná,“ řekla jsem. „Poslyšte, nejpozději za pět minut se dostaneme na to místo, kde přepadli první kamion. Ti před námi už jsou v bezpečí, Peggy těm gangsterům vypnula na dálku motor. Sakra, nedivte se, to není pohádka, předvedla jsem vám to přece taky! Oni jsou bez auta, ale mají karabinu M-16, pokud jich nemají víc a mohou nás uvítat palbou. Víte co, chlapi? Zalezte oba dozadu, aby vás nepostřelili, a nechte mě řídit. Já těm gangsterům ukážu!“ „To snad ne!“ vytřeštil na mě oči Eddie. „Vážně chceš, aby dva chlapi zalezli jako kojoti do pelechu a tebe vystavili nebezpečí?“ „Ano, můj milý Eddie!“ řekla jsem. „Vyměníme se! Aby bylo jasněji, nejsem člověk a i když mě ti grázlové prostřílí, pojedu dál jakoby nic.“ „Cože?“ zmohli se tentokrát sotva na údiv oba. „Slyšeli jste dobře,“ ujistila jsem je. „Nejsem vůbec člověk a tím méně ženská, ačkoliv mám propůjčenou ženskou duši. Jsem totiž robotka, android, rozumíte mi?“ „Jak to?“ vrtěl hlavou Eddie zděšeně. „Poslyšte, nemáme čas!“ nenechala jsem je vzpamatovat. „Přelezte si dozadu a oba se tam skrčte, ať nejste na ráně. Dělejte!“ Současně jsem se na něho tlačila tak, že mu prakticky nezbylo než poslechnout. „Kdybyste zahlédli stříbrný terénní džíp, přikrčte se ještě víc. O mě se nestarejte, snesu podstatně větší devastaci než vy!“ Dosedla jsem a zmáčkla plyn. Motor se rozeřval a kamion začal nabírat rychlost. To už jsem ale v dálce před sebou viděla teréňák, stojící napříč. A vedle tři chlapy. Všichni drželi v rukou karabiny a zřejmě na nás čekali. „Chlapi, zalezte!“ nařídila jsem Eddiemu a Jamesovi. Kamion se řítil po prázdné dálnici. Skrčila jsem se za volantem, abych gangsterům poskytla co nejmenší terč a byla jsem odhodlaná jet třeba přes jejich mrtvoly. Ale bylo mi také jasné, že těch pár plechů přede mnou je pro střely příliš slabá překážka. Větší naději budou mít snad ti dva vzadu. Při plném zrychlení a soustředění jsem pozorovala, jak na mě všichni soustředěně míří. Ne, to nebyli žádní amatéři, tohle byli profíci. Ale náhle... zpozorovala jsem vpravo podivný stín a mrkla jsem nahoru. Zprava na dálnici nalétávalo kaičen-piko, jenže neslo jakýsi doutník s krátkými křidélky. Střela X-33A! V té chvíli se zablesklo, ze střely vyšlehl ostrý plamen, odpoutala se od kaičen-piko a začala nabírat rychlost přímo proti stojícímu autu. Nikdo nepočítal s použitím nejnovější protiletadlové střely proti autu, ale tušila jsem, že ji místo počítače řídí Vojtěch, stejně jako kaičen-piko, které po jejím odpálení ostře zlomilo let směrem vzhůru. Bylo to poměrně rychlé i na mě. Gangsteři byli soustředěni na mě, ale nejspíš něco zaslechli. Dva se otočili, třetí byl příliš zabraný do míření. Nestihli by ale nic. Střela práskla přímo do jejich auta a změnila je v obrovský oblak ohně. Spatřila jsem gangstery vířit vzduchem dobrých dvacet metrů od místa, kde prve stáli. Musel to být příšerný náraz, aby je vymrštil tak daleko a věděla jsem, že tohle nemůže přežít žádný člověk. Teď šlo o nás. Tlaková vlna výbuchu se nezastavila, její čelo se hnalo přímo proti mně. Při mém urychlení se mi zdálo, že se všechno pohybuje pomalu, připadalo mi, že se čelo vlny vleče a my jedeme krokem, ale to bych nesměla vědět, že setrvačnost jistě udělá své. V okamžiku výbuchu jsem sundala nohu z plynu a narovnala se, ale teď jsem pevně sevřela volant a snažila se nepřijít při té rychlosti do smyku. Naštěstí to do nás narazilo čelně a nemohlo nás to převrátit. Kamion se zakymácel, ale vydržela to i čelní skla. Oddychla jsem si, jenže v té chvíli jsem viděla další problém. Na místě gangsterského auta byl náhle jen ohromný kráter, kam jsme se nezadržitelně řítili. Byla to příšerná jáma. Zkusila jsem ji objet zprava a sjela jsem do odstavného pruhu, ale ta díra byla neuvěřitelně veliká. To snad ani nemohla tak malá rachejtle způsobit! Musela jsem se soustředit na mezeru mezi kráterem a svodidly. Vyšlo mi, že se tam s kamionem vejdu, ale jen tak-tak. Kamion byl rozkymácený a okraj nebyl úplně rovný, drcli jsme o svodidla, ale jen to krátce zaskřípělo. Prolétli jsme kolem té jámy, kamion se opět stočil zpátky a najel do pravého jízdního pruhu, kde bylo jeho místo. Nezpomalovala jsem už, nehodlala jsem se tam vracet. Tohle nám prošlo, řekla jsem si, když jsem zpomalovala na normální rychlost a začala zase multiplexovat. Ještě jsem si ale neuvědomovala, že je zle. Necítila jsem totiž - sama sebe.
Pak jsem na tváři pocítila pleskání a otevřela oči. „Katuško, co je s tebou?“ slyšela jsem ustaraný hlas Marcela. Chvilku jsem jen tak těkala očima a nebyla jsem schopná vzpomenout si, kde jsem a co se kolem mě děje. „To byl teda zážitek!“ zabrebtala jsem. „Málem ses utopila!“ vyčetl mi Marcel zblízka do očí. „Jak to? Vždyť jsi předtím nikdy žádné záchvaty neměla!“ „Co?“ zmohla jsem se jen na údiv. „Co je?“ „Najednou jsi přestala plavat a šla jsi ke dnu jako kámen! Kdybych nebyl nablízku, utopila by ses!“ sděloval mi rychle a snad i trochu vyčítavě. „Cože jsem?“ nemohla jsem to nějak pochopit. „A s plaváním máš konec!“ prohlásil rezolutně. Ležela jsem naznak na studených dlaždičkách, ale přitom jsem řídila v dalekém Texasu své dvě robotky. Jenže, jak se zdá, nezvládla jsem to tady v Somálsku. Došlo mi to dřív než Marcelovi. Gangsterské přepadení úplně spotřebovalo moji pozornost, až mi nezbyla ani pro mé vlastní lidské tělo. Budu to muset zčerstva přehodnotit, bylo by opravdu hloupé utopit se, abych zachránila dvě robotky. Pokusila jsem se nadzvednout. Marcel mi podal ruku a pomohl mi posadit se. „Jak se cítíš?“ ptal se mě opatrně. „Divně!“ přiznala jsem v záchvatu kašle. Asi jsem spolykala i nějakou vodu, něco jsem měla i v plicích. „Půjdeš si teď domů lehnout!“ nařídil mi. Pomohl mi nasednout na nemocniční lůžko na kolečkách, které sem někdo stihl dopravit. Takže jsem o sobě nevěděla déle, než bylo zdrávo! Venku už byla tma, no bodejť, tady byla už noc. Marcel mě sám vyvezl z budovy a zamířil k našemu domu. Dav čumilů nás zpovzdálí následoval. Zbavili jsme se jich ve vchodě, kde jsem sesedla a zkusila dojít zbytek pěšky. Usměvavá čínská zdravotní sestřička se mě zdvořile optala, jestli to zvládnu, a když dostala kladné ujištění, obrátila se a odvezla nemocniční lůžko zpět do polikliniky.
V Texasu dojelo kamion s Nancy pět policejních motocyklů a dvě auta. Vytvořily nám doprovod a další nás předjela a vyrazila dopředu, aby stejně zajistila Peggy. Předjela nás také sanitka - věděla jsem, že to nebude práce pro ni, ale asi to tak muselo být. Najednou mě oťukl Vojtěch. „Odpusť mi, Káťo, zvoral jsem to!“ omlouval se. „Věděl jsem, že se u voldemortů nesetkáme s pochopením, ale netušil jsem, že to bude takové. Opravdu mi nedošlo, že to budou chtít překazit za každou cenu. Ti darebáci měli v autě metrák trhavin, asi chtěli auta i s nákladem vyhodit do povětří. Aspoň víme, jak hodně jim na tom záleží. A ty si teď odpočiň! Když započtu tvé těhotenství, je toho na tebe moc, musíš se zkrátka šetřit. Nějakou dobu to potáhneme bez tebe. Předej mi Nancy a Peggy!“ „Vezmi si je!“ souhlasila jsem odevzdaně a odpojila se od nich. Robotky v Americe neupadly, zůstaly stát, jak si je Vojtěch převzal. Už se mě netýkaly. Zmizela jsem z Texasu a zůstala ve vlastním těle v Somálsku. Ale na večeři jsem neměla ani pomyšlení - ostatně jsem měla v sobě tolik chlorované vody, že bych beztak nic nesnědla. Ještě že jsem měla Marcela! Uložil mě opatrně do postele, přikryl, a tónem, nesnášejícím protesty, mi přikázal: „A teď spát! Ne napůl, ale naplno! Potřebuješ to! Už kvůli miminům!“ „Jasné,“ přisvědčila jsem pokorně. Neodvážila jsem se odporovat. Spaní naplno jsem ještě nezapomněla a po prožitém skoro-utopení jsem se ani nepotřebovala přemáhat či nutit. To byl tedy zážitek!
|
13.6.2010 9:32:41
