AUTOBUS

Mimo hru Tušila jsem, že mě těhotenství odsune stranou, ale ne tolik. Vysadila jsem v Texasu úplně a Marcel mě nechtěl pustit ani do Čech. To už jsem se trochu vzepřela, ale nebylo mi to moc platné. Nevýhodou Virtuálů je, že své aktivity před ostatními Virtuály neutají. Pokusila jsem se vzbouřit, vysvětlovala jsem mu, že opravdu nemohu za složitost situace, do jaké jsem se v Texasu dostala, odvolala jsem se i na Vojtěchovo svědectví, kterého Marcel okamžitě využil, ale tím jsem fakticky skončila. Neuspěla jsem. „Odpustím ti všechno kromě ohrožování dětí!“ prohlásil Marcel. „A byl bych moc rád, kdybys neohrožovala ani sebe. Kroť se trochu!“ „Sám multiplexuješ tři roboty najednou a mně bys nepovolil ani jednu robotku?“ „Nejsem těhotný!“ upozornil mě na maličký rozdíl mezi námi. Robotku se mi nakonec podařilo uhájit díky jen tomu, že jsem odmítla hypochondrické uvázání výhradně na vlastní tělo. Marcel trval na podmínce, že budu v noci poctivě spát, abych ani nevědomky neuškodila miminům a omezím se na jedinou robotku, tedy buď na Hai-pi, nebo na Lilly. U nás se teď kolem mimin točilo všechno, od pestrého stravování po poctivý spánek, mohla jsem být ráda, že jsem si vybojovala aspoň jednu. Vybalila jsem z úkrytu v seně Lilly Marlénkovou, od Františka si vypůjčila peníze na autobus, a vyrazila jsem do Prahy. V Čechách se bohužel nic nedělo. Lilly všude rádi viděli, ale neměla teď skoro nic na práci. Byla jsem připravená podle potřeby podepřít konto nadace Kolejí Katuška, ale František je spravoval dobře, nebylo toho zapotřebí. Zkusila jsem aspoň uspořádat na koleji besedu k událostem v Texasu, ale přišlo sotva pět študáků - a i ti se tvářili jako u zubaře. Jako kdyby to nikoho nezajímalo. Radši jsem měla nechat Lilly ležet na půdě v seně! „Nediv se, Lilly!“ vysvětlovala mi opatrně Manča Bělíková, studentka třetího ročníku medicíny, která mi pomáhala uklízet klubovnu. Ale i ona se k tomu odhodlala až když jsme byly samy. „Všichni se bojí,“ ujišťovala mě. „Panebože, co se to děje?“ spráskla jsem ruce. „Odkdy se študáci bojí diskutovat? To za dob mého studia nebývalo! My jsme bouřlivě diskutovali na internetu i mezi sebou! Co se to tady stalo?“ „Teď se všichni bojí,“ trvala na svém Manča. „Nejen študáci. Neznají tě a kdybys byla policejní provokatérka, mohla bys všechny zničit.“ Musela mi to vysvětlit podrobněji. Z Čech se v poslední době vytratily internetové diskuse. Parlament totiž odhlasoval zákony, které je prakticky odstřelily. Ne že by lidé dobrovolně mlčeli, ale cenzura dostala v Čechách zelenou a  politicky nekorektní názory mohou být od té doby trestány doslova likvidačními pokutami. Nejhorší na tom bylo, že se Česká policie hbitě chopila příležitosti ukázat občanům, kdo je v Čechách pánem, a Hlavní správa internetového dozoru začala skutečně pokuty udělovat a vymáhat. Měla na to větší pravomoci než komunistická Hlavní správa tiskového dozoru, zodpovědná za cenzuru u komunistů. Jenže ta dnešní byla obávanější. Komunistická cenzura zabraňovala vstupu neschválených názorů do tisku, rozhlasu a televize, ale na nositele nepohodlných názorů neměla tak likvidační nástroje. Otrlejší si nic nedělali z výslechů ani z krátkodobého vězení. Současní cenzoři lidi nezavírali, ale likvidovali je finančně. Pokuty a hlavně úroky z nich byly drakonické. Kdo by se odvážil diskutovat pod hrozbou pětimilionové pokuty a lichvářských úroků, znamenajících skoro vždy exekuci, ztrátu zaměstnání a doživotní bezdomovectví? Zničených lidí byly brzy desítky a ostatní pochopili, že to není žádná hra. A tak z internetu zmizely politicky nekorektní stránky i diskuse, zbyly jen provládní stránky, kde se diskutující předháněli v devótním pochlebování vládním stranám. Pochvalovali si, jak se nikdo neodváží odporovat, ale byli tam sami, kdo by se tak okleštěných diskusí účastnil? A zatímco televize stále vysílala nekonečné seriály o komunistickém útlaku, báli se studenti už jen přijít na besedu, kde by se mohlo objevit něco politicky nekorektního. „To se mi snad jen zdá!“ soptila jsem. „Tak tuhou cenzuru v Čechách nikdo nepamatuje! Ve srovnání s tím se i ten rakouský despota Bach choval ke Karlu Havlíčkovi Borovskému jako džentlmen! Jak mohlo tohle vůbec projít Parlamentem?“ „Prošlo,“ řekla odevzdaně Manča. „Prý se přizpůsobujeme Evropě. Od té doby se jim velice dobře vládne, když si na ně nikdo netroufne!“ Oťukla jsem Marcela s dotazem, jak to vypadá s cenzurou ve Francii. „Nebude to nakonec stejné v celé Evropě?“ napadlo mě s obavami. „To by opravdu stálo za zadání výroby dvaceti nových vaspid!“ „Pokusy o to byly všude,“ ujistil mě vážně Marcel. „Do zákonů to ale vtělila nejen většina parlamentů východních zemí, ale i Anglie, Holandsko, Belgie a Dánsko. Neprošlo to zatím ve Francii ani v Německu. Vzbouřili se také Poláci, tam už byly i nějaké pouliční nepokoje a řešila to armáda.“ „Já to tak nenechám!“ vybuchla jsem. A vrátila jsem se myšlenkově do Čech k Manči, abych jí tu poslední větu zopakovala zpomaleně. „Nejvyšší čas založit tu pobočku organizace Svobodu světu!“ „Myslíš ty americké teroristy?“ couvla opatrně Manča. „Nic takového tady v Čechách nezaložíš, každý se bojí jen ceknout! Než se naděješ, máš na krku pětimilionový dluh, policii a exekutory a jsi nadosmrti vyřízená!“ „Toho se nebojím,“ odvětila jsem. „V Americe po nás šli také a kdyby někoho z nás dopadli, zastřelili by nás bez soudu. Američané se nedávno přiznali, že zajatce zásadně střílejí. Tohle je taky likvidační, jenže to bude mít s Amerikou jedno společné. Nikoho z nás tam nikdy nechytili a tady na nás budou taky krátcí.“ „Na vás?“ vytřeštila na mě oči. „Na nás,“ trvala jsem na svém. „A nejsme žádní teroristé. Nevinným neubližujeme a bojí se nás jen ti, kdo provedli něco hodně darebáckého.“ „Co bys tady chtěla dělat?“ sondovala mě opatrně Manča. „Vzpouru proti cenzuře!“ odvětila jsem. „Založím stránku, která začne říkat lidem pravdu, i kdyby byla politicky nekorektní.“ „Zlikvidují tě!“ varovala mě. „Hrozně rychle!“ „V Americe jsme takhle vyhlásili vládě válku,“ ujistila jsem ji. „A když se vláda Texasu postavila proti Federální vládě a vyhlásila samostatnost, pomáhali jsme jí. Bez nás by to Texasané prohráli na celé čáře.“ „Podle mě to byla odvaha, odtrhnout se od takového impéria!“ „Byla. Podle ústavy mají státy zaručená veškerá práva včetně práva na odtržení, ale ve skutečnosti tam rozhodla síla.“ „To je Texas tak silný?“ „Ne, my jsme byli silnější,“ ujistila jsem ji. „Poslyš, Mančo - nabídla bych ti, ať se k nám přidáš, ale nejprve bys měla dodělat fakultu.“ „Taky si to myslím,“ špitla nesměle. „Jenže jsi tady asi nejodvážnější a řekla bych i nejsvobodymilovnější,“ pokračovala jsem. „Takové my potřebujeme. Mohu ti za to něco nabídnout. Co bys řekla dokončení školy o rok dřív a o padesát procent kvalitněji?“ „Tyhle podvody já nesnáším!“ řekla opravdu procítěně. „Žádné podvody!“ odpálila jsem ji. „Věnovala bys mi jen čas, o kterém dnes nevíš, a já bych ti za to dala trojnásobek času na studia.“ Manča se zarazila - asi jako já, když mi podobnou nabídku dával Vojtěch. „To je nějaká hádanka, nebo co?“ „Hádanka? Tak trochu. Ale není to podvod.“ „Čas, o kterém dnes nevím...“ opakovala pomalu Manča. „Poslyš, to mi něco připomíná...“ „Pohádku o králi, který slíbil ďáblu to, o čem doma neví, ale nenapadlo ho, že by to mohl být jeho novorozený syn... je to ono?“ „Je - ale jak to můžeš vědět?“ „Protože jsem tu hádanku dostala také - a není to dávno,“ usmála jsem se na ni. „A napadla mě taky ta pohádka. Jenže to nebyl podvod, splnilo se mi všechno. Získala jsem čas na studium, jsem dnes inženýrka, přitom jsem spoustu volného času věnovala společnosti Svobodu světu a dnes tedy totéž nabízím i tobě.“ „Ale víš... co mi řekneš o tom, co se o vás povídá?“ obrátila se na mě bezelstně. „Co je pravdy na tom, že vraždíte lidi po desítkách?“ „Slyšela jsi už někdy větu: Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem?“ „To bylo v jednom filmu, že?“ „Ano, viděla jsi ten film celý? Co mi o tom řekneš?“ „Viděla,“ přikývla. „Může to být i pravda, když jde o tyrany. V tom filmu se to ale odehrávalo za války!“ „Somálská válka nebyla zločinem? A je tyranem někdo, kdo rozpoutá válku, ve které zahyne pár milionů lidí?“ „To jistě je,“ přikývla. „A je zločinem zavraždit všechny, kdo se na té válce podíleli? Nemám na mysli ty, kdo tam stříleli a vraždili, ale především ty, kdo válku připravili, financovali a zahájili?“ „To byste ale museli vědět bez nejmenších pochybností!“ „Ale to my víme,“ ujistila jsem ji. „Dáváme si pozor, aby to neodnášeli nevinní. Je ale nevinný vrchní velitel armády, který vydal rozkaz k vraždění? Podle mě není. Jeho zabití pak není vražda, ale poprava - zabití po-právu, neboli akt spravedlnosti.“ „Já jsem ale zásadně proti trestu smrti,“ zavrtěla rychle hlavou. „Já také,“ přikývla jsem. „Tak jak to, že jste vraždili... a třeba i popravovali?“ „Trest smrti, vykonaný na zneškodněném zločinci, je zbytečná vražda,“ řekla jsem. „Také jsem pro jeho zrušení. Jenže to se týká státní moci, která má tisíc jiných možností, jak zločincům v dalších zločinech zabránit. Tam, kde se zločinec chystá k dalším vraždám, je omluvitelné i jeho zneškodnění zabitím. Jaká je šance zastavit válku obviněním těch, kdo ji vyvolali, když jde o představitele nejsilnější mocnosti světa? Tam je šance na spravedlnost nulová a zbývá jedině vražda na tyranu ...která pak není zločinem.“ „Ale jak jste je vlastně... jak se vám to podařilo?“ „To se nedozvíš hned, ale časem,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nabízím ti teď přátelství lidí, kteří se postavili proti mocným tohoto světa a rozhodli se trestat jejich zločiny, které by jinak zůstaly nepotrestané.“ „Seznámíš mě s nimi?“ „Se všemi asi ne, je nás několik stovek po celém světě,“ usmála jsem se na ni. „Zatím znáš jen jednoho, ale s některými se jistě seznámíš i osobně.“ „Zatím znám jen tebe...“ usmála se také. „Omyl!“ oplatila jsem jí úsměv. „Mě neznáš! Nevíš kdo jsem ani co tu dělám. Znáš tady v Praze někoho jiného - a budeš možná překvapená, až se dozvíš, kdo to je!“ „Mluvíš v samých hádankách!“ vzdychla si. „Až je uhodneš, budou ti taky připadat snadné,“ ujistila jsem ji. „Máš počítač?“ „Jako každý,“ přikývla. „Pojď ke mně na pokoj, uvidíš!“ Následovala jsem ji - a přitom už jsem pro ni zařizovala šintei a čip, který ji zařadí mezi nás. Pravda, budu si ji muset ještě oťuknout, nebo spíš pořádně prověřit, ale to se dá stihnout za pár hodin. Mezitím si proťuknu Františka a začnu shánět materiály. „Ale nelekej se, máme s Jitkou na pokoji... no, my tomu říkáme řízený chaos...“ Čímž mě trochu rozesmála. Jak snadno se hledají eufemismy k obecně profláklým slovům! A jak vznešeněji to zní! „Není to tak dávno, co jsem žila v něčem podobném,“ ujistila jsem ji. „To si tedy s námi budeš rozumět,“ předpovídala. „Možná,“ neprotivila jsem se jí. Mám jí vykládat, že v čínsky prostém bytě nemáme skoro nic? Radši jsem mlčela. Ostatně, v podnájmu jsem měla řízený chaos stejné úrovně. „Tak pojď dál!“ vyzvala mě. Stránka Smrt cenzuře! vypadala divoce, ale protivníkem byla Česká cenzura, neboli Hlavní správa internetového dozoru, která si nic lepšího než smrt nezasloužila. Manča jen vzdychala, když viděla, jak rychle ji tvořím. A to netušila, že si část podkladů chystám v Somálsku a do stránky je vkládám jako moduly. Obrázky jsem si hledala po celém světě, něco jsem převzala ze stránek Pravda o Somálském horroru, něco mi zapůjčil Marcel, kterého jsem ihned pověřila několika vyhledávacími úkoly. Ani nereptal, stačilo mu podívat se mi obrazně přes rameno, co tvořím, jen podotkl, že to převezme do Francie. Nebyla jsem proti. Druhým krokem byla likvidace hlavního i záložního serveru HSID. Veškerá data jsem přesunula na svůj šintei do Somálska - určitě ne, abych je umožnila obnovit, spíš pro přehled, co všechno už HSID stihla napáchat, komu zničila život a u koho se na to teprve chystala. Vzpomněla jsem si, jak mě Vojtěch nedávno také tak vyškrtl ze seznamů podezřelých - tohle bylo horší, tady se nevytvářely seznamy pro případné budoucí zneužití, tady se už zneužívalo. Oba servery se mi vešly na atomdisk šintei, přece jen byly znát jeho kapacitní přednosti. Souběžně s tím jsem navštívila všechny lokální počítače, napojené na tyto servery. Každý jsem si pečlivě zkopírovala - později se na to podívám, uvidíme, kdo z cenzorů byl nejaktivnější - Marcel by asi řekl: kdo z nich byl největší svině, ale i s takovým hodnocením jsem souhlasila. Cenzoři u mě neměli jedinou omluvu. Všechna data jsem přitom smazala, včetně bohatých pornografických sbírek, dokonce tam byly i pedofilní - časem zjistím, odkud je tito strážci cenzurní čistoty měli. Obrázky se kolem mě jen míhaly, ale při urychlení - mé vlastní hříšné tělo přitom odpočívalo, aby nedoznalo úhony - jsem stíhala všechno a díky pelenitovému přístupu mi šlo kopírování stejně rychle jako mazání. Na každý počítač jsem pak nahrála namísto obrázku pro pozadí plakát s obrázkem krysí rodinky a varováním: Srovnávat cenzory s krysami znamená urážet krysy! Nepotrestání zločinů StB byla chyba, která se nebude opakovat! Ničit lidem život za čistě slovní přečiny je zločin, který musí být a také již brzy bude potrestán! A pak samozřejmě podpis: Svobodu světu! Nakonec jsem udeřila smrtícím kódem do disků serverů Hlavní správy - z těch už nikdy nikdo nic nedostane! Na stránce Smrt cenzuře! jsem umístila seznamy zaměstnanců Hlavní správy internetového dozoru včetně dvojitě prověřených uklízeček - až data vyhodnotím, připíšu ke každému, čeho se dopustil, a teprve na základě toho sestavíme obžaloby. Bude je muset posoudit soud Virtuálů, pan Jamanami Kacuie bude reptat, ale chtěl dohlížet na právní stránku věci? Má to mít! A teď posoudit české zákony, porušující svobodu slova na internetu, počínaje památným Náhubkovým a konče zákonem, upravujícím výši pokut a lichvářské úroky za prohřešky proti politické korektnosti. Divila bych se, kdyby je náš soudní dvůr shledal právně v pořádku! Uklízeček na Hlavní správě se obžaloby možná nedotknou. Budou mít nanejvýš ostudu, že se ocitnou na seznamu. Řekla bych, že se na zdejších prasárnách podílely jen uklízením po pánech cenzorech, ale přece - nechat se zaměstnat tak nenáviděnou institucí, to chce buď velké zoufalství nebo hodně hroší kůži. Snad jim to jako ponaučení postačí! Pak přijdou na pořad dne poslanci, kteří tyto krysí zákony odhlasovali. Neprošly přes Parlament jednohlasně - takže seznamy, kdo a jak hlasoval, převedeme na obžaloby. Poslanecká imunita nás nebude zajímat - jako byli odsouzeni tvůrci Norimberských zákonů, budou pohnáni k zodpovědnosti i tihle. Nezřízené imunitě se beztak těšili přes míru! Ale nejprve dostanou poslední šanci - pokud sami tyhle zákony zruší a z vlastních, myslím tím opravdu soukromých prostředků napraví škody, které některým lidem vznikly, můžeme jim trest prominout. Manča vytřeštěně sledovala, jak s jejím notebookem cvičím. Záhadou pro ni bylo, že jsem se nedotkla klávesnice a na obrazovce naskakovaly změny takovou rychlostí, až jí oči přecházely. „Teda - tohle jsem ještě neviděla!“ vydechla, když jsem přejížděla hotovou stránku, abych na něco nezapomněla. „To byl ale fofr! Poslyš, tohle přece není v lidských silách! Jsi ty vůbec člověk?“ „Nejsem,“ přiznala jsem. „A tebe také urychlím. Naučím tě připojit se k počítači a ten tě urychlí, to bude totiž ten čas, o kterém ještě nevíš. Umíš si představit, jak se ti to bude hodit ve zkouškovém období? Nabízím ti nejen zkrácení, ale i zkvalitnění studia! Zkus si představit, že máš najednou tisíce hodin navíc! Praktická cvičení neurychlíš, ale teorie ti brzy padne k nohám!“ „Teda - zírám!“ řekla. „Nad tou rychlostí - i nad tvou odvahou. Vážně to chceš umístit na internet? To by byla bomba - kdyby se to tam udrželo.“ „Jak dlouho už se drží stránky Pravda o Somálském horroru?“ „No - už to bude pár měsíců...“ „A přitom po nich denně slídí tisíce lidí. Tyhle vydrží také,“ ujišťovala jsem ji. „To je jen začátek! Uvidíme, jestli budou mít naši protivníci odvahu, aby se nám postavili silou. Mohli by také zjistit, že síla není na jejich straně. Otázka je, kdy na to přijdou.“ „Tak na to se docela těším!“ řekla obdivně. „Uvidíš!“ Plovoucí stránka měla úspěch už v Americe, kde po ní marně pátraly tisíce policistů včetně největších odborníků. Divila bych se, aby na ni přišli zrovna v Čechách. Od Vojtěcha jsem si vypůjčila princip, ale vylepšila jsem jej o deník, kam se zapisovalo, ze kterého počítače přišel příkaz ke smazání naší stránky. Zpočátku jsem to sledovala, než jsem likvidátory shromáždila. Na rozdíl od Ameriky jsem pak na úder odpověděla větším úderem a ze kterého počítače přišel příkaz ke smazání mé stránky, tam vzápětí přišel jako odpověď zničující kód do disků. Počet počítačů, ze kterých stránku mazali, se rychle zmenšoval. Jak se postižení čertili, jsem už nesledovala, ale museli soptit! Erární počítače sice nahrazovali novými, ale ani oni neměli zdroje tak bezedné, aby to vydrželi. Stránka Smrt cenzuře! získala i diskusní fórum, kde všem zaručovala anonymitu. Povolovala z jednoho počítače pět příspěvků denně, což mělo vyřadit ty, kdo zamýšleli oponenty ukřičet tisícovkou nenávistných hlášek, ale na běžnou diskusi to stačilo. Ukázalo se ale, že největší problém bude obnovit ztracenou důvěru ve svobodnou diskusí. Jakmile se existence nové stránky mezi lidmi roznesla, zaznamenala jsem strmý nárůst návštěvnosti, ale do diskuse se zpočátku nikdo nehrnul. A když se konečně nějaká diskuse objevila, začali přispívat především příznivci vládních stran. Jako by vůbec nebrali v úvahu zaměření mé stránky, začali ji napadat. To si ovšem dali! Byla jsem na té stránce zavěšená, takže jsem stihla na každý příspěvek odpovědět dřív, než se přispěvateli vykreslil jeho. Odpovídala jsem obšírně, měla jsem ale více času na rozmýšlení. A že jsem si servítky nebrala! „Mohla byste nám, soudružko, vysvětlit, čemu vlastně v Čechách říkáte cenzura? Ta tu snad byla za komoušů, dneska je úplně jiná doba!“ navezl se do mě jeden. „Milý soudruhu (když se vám to titulování líbí, já to snesu)! Definice cenzury je: potlačování názorů nepříjemných mocným. Pak je cenzura stejně odporná za starého Rakousko-Uherska, za Hitlera, za komunistů nebo dnes. Nic na věci nemění, že se cenzuruje jinými metodami, dnes zákeřnějšími a hnusnějšími než tenkrát. Kdybych měla sestavit žebříček ve zločinnosti cenzury, bylo by vrcholem Hitlerovo Německo, kde za názor nepřátelský Říši hrozila bez milosti kulka. O druhé a třetí místo by se asi svorně dělily Stalinův Sovětský svaz s dnešním režimem v Čechách - likvidace názorů i s jejich nositeli je tu zhruba na stejném stupni a Stalinovy gulagy si nijak nezadají s dnešní likvidací bezdomovectvím. Teprve na čtvrtém místě bude komunistický režim v Čechách, kde za nepřátelské názory zavírali do vězení a jen pár desítek případů skončilo popravou. A až pak bude absolutistický režim Metternicha a Bacha za Rakouska-Uherska, kdy se sice cenzurovalo, ale ještě se nepopravovalo a režim se k politickým protivníkům choval sice stroze, ale slušně - aspoň ve srovnání s dneškem.“ „Nezdá se vám hodně nepřiměřené srovnávat Stalinské Rusko s dnešní demokracií? Za Stalina přece zahynuly v gulazích desítky milionů lidí! To se snad nedá srovnávat!“ „Proč bych to nesrovnávala? Za Stalina zahynuly miliony, dáme je tedy na jednu misku vah. Pak sečtěme oběti demokratických válek a dostaneme na druhé misce vah číslo nebezpečně podobné! Miliony obětí jsou tam i tam, jenže Stalina uznáváme jako diktátora, zatímco druhá strana se chce nazývat demokracií. Ve Vietnamu byly obětmi miliony Vietnamců, v Afghánistánu a v Iráku bylo obětí také řádově miliony, nikdo není schopen sesčítat, kolik lidí zahynulo na celém světě hladem a zjistíte, že demokracie má na svědomí řádově stejně hrobů, jako Stalin nebo Hitler. V čem je tedy lepší?“ „Když se vám tady nelíbí, soudružko, odstěhujte se do Severní Koreje!“ „No, momentálně jsem v Čechách jen napůl, ale kdybych se chtěla vrátit, to by se tady muselo hodně změnit! Jen mezi námi, pane Miloslave, vaším hlavním úkolem je pátrat po serveru, na kterém sídlí tato stránka a ne se na ní vybavovat! Za co vás Ministerstvo vnitra platí, když si tady ve své pracovní době diskutujete?“ „Není trochu podlé zveřejňovat, kde je kdo zaměstnaný?“ „Není. Podlé je lidi likvidovat za to, co kdo kde řekl. Pan Miloslav patří do Hlavní správy internetového dozoru a je to jeden z hlavních cenzorů. Což by u mě nic neznamenalo, kdyby neměl na kontě tři likvidované diskutující, kterým napařil pětimilionové pokuty. Pan Miloslav je tedy krysa - a má tu drzost navrhovat těm, kteří se ho nebojí, aby se vystěhovali do Koreje? Pane Miloslave, tady na tomto místě vám musím říci, že již proti vám připravuji žalobu za faktickou likvidaci tří lidí. Nejsou to vraždy, ale není to o mnoho méně. Podle důkazů přímo z vašeho služebního počítače se za to budete zodpovídat. Možná by pro vás bylo lepší, kdybyste se do té Severní Koreje odstěhoval vy. Je to jeden z mála států na světě, kterému se naše komunita Svobodu světu vyhýbá.“ „Vám Severní Korea nevadí?“ „Severní Korea je pro nás příliš daleko. My chceme žít v civilizovaném světě, ale nejprve si jej musíme trochu zcivilizovat, protože nám zbarbarštěl. Zásluhu na tom mají právě krysy jako je pan cenzor Miloslav.“ „Jak ale můžete něco takového tvrdit? To byste mu musela proniknout do počítače! A to je přece narušování soukromí!“ „Stejně jako on narušoval soukromí jiným. Musíte přece vědět, že jsme hackeři. Uznáváme právo na svobodu slova, pokud nevyzývá lidi k násilí. Uznáváme i právo na soukromí. Ale služební počítač zločinecké organizace, jakou je Hlavní správa cenzury, není soukromý! Jeho pomocí byly spáchány tři zločiny proti lidem a jako předmět doličný bude použitý u soudu. Jen pro informaci těm, kdo se Hlavní správy internetového dozoru bojí - smazali jsme jim oba služební servery a všechna data z počítačů - ale předtím jsme jejich obsah zkopírovali na bezpečné místo, aby nikdo nemohl zamést stopy a zfalšovat důkazy. V současné době máme zdokumentováno tři sta případů zneužití zákonů proti svobodě slova, což je velice podobné číslo, jako počet politických poprav za komunistů. Jenže komunisté na to měli deset let teroru a tihle by je brzy předčili. Ještě se jich chcete zastávat?“ „Ale bylo to podle zákonů! A vy přece naše zákony porušujete!“ „Podle Norimberských zákonů byly vyvražděny miliony. Tyto zákony byly po válce prohlášeny za zločinné a kdo se podle nich řídili, za zločince. Naopak ti, kdo je porušovali a ukrývali pronásledované, se po válce stali hrdiny. Porušování zločineckých zákonů není zločin, tím je naopak jejich dodržování a napomáhání. A zločinem největším je vytváření překroucených zákonů a jejich prosazování v Parlamentu, byť demokraticky ustanoveném. Navrhovatele těchto zločineckých zákonů proto postavíme před soud stejně jako poslance, kteří pro ně zvedli ruce.“ „Poslance nemůžete soudit, mají imunitu!“ „Tu si ovšem odhlasovali sami, od lidí ji nedostali. Nebo chcete tvrdit, že ji odhlasovali lidé v referendu? Poslanecká imunita je nástroj zločinného spolčení proti lidem a nehodláme ji proto uznávat.“ „Uznává vůbec vaše komunistická komunita nějaké zákony?“ „Jistě, například zákony zdravého rozumu. Máme Kodex, který musíme dodržovat, uznáváme i zákony, které mají lidem pomáhat. Ale neuznáváme zákony, které jsou proti lidem zaměřené tak okatě, jako zákony potlačující svobodu slova. Dostaneme-li možnost ověřit zákony referendem, vyhýbat se tomu nebudeme, jako tito taky-demokraté, kteří ve skutečnosti vyznávají jen vládu nad lidmi. Pane Honzo, vy jste jako poslanec hlasoval proti svobodě slova. Podle našich zákonů jste tedy zločinec. Nás nazýváte komunisty - a přitom jste byl kdysi v Komunistické straně Československa. Není vám to ani trochu trapné?“ „Jak tohle můžete tvrdit? To je lež! Budu vás žalovat!“ „Jsme hackeři, pane Honzo! Máte ve svém notebooku - který ale není soukromý, je přece součástí vašich poslaneckých požitků - vlastní životopis. Přesněji, máte tam jeho dvě verze, jednu podrobnější, kde se o své činnosti v Komunistické straně aspoň okrajově zmiňujete, druhou stručnější, určenou pro veřejnost. Nemusíte honem notebook vypínat, beztak je na to už pozdě... No - pan Honza už tu s námi není, možná na mě sepíše žalobu, jenže ta mě nechává klidnou, nejdřív by mě musel pan Miloslav anebo jiná policejní krysa objevit, aby mi ji mohl někdo doručit. “ „Nezlobte se na mě, ale - nějaké zákony snad člověk ctít musí!“ „My je ctíme, pane Igore! Ale ve vztahu k představitelům současné politické moci máme status partyzánů. Nemáme vlastní vládu, neboť žijeme v zemi, která je nám svými zákony trochu cizí, trochu nepřátelská. Co byste nám radil? Zvolili jsme si proto množinu zákonů, které říkáme Kodex, a ten dodržujeme. Ale pořád jsme tak trochu partyzáni a ti mají vždycky zákony trochu odlišné od zákonů moci, proti které bojují. To snad pochopíte. Naši partyzáni také nedodržovali zákony Německé Třetí Říše!“ „Dobře, to bych snad pochopil. Ale proč mě nazýváte jménem, když tvrdíte, že uznáváte moje právo na soukromí?“ „Protože vám tím neškodíme. Jen si uvědomíte, že vás trochu známe.“ „Proč se tedy nepředstavíte aspoň křestním jménem? To by vám snad neuškodilo, když už to nerespektujete u nás. Bylo by to aspoň zdvořilé.“ „Dobře, říkejte mi tedy Kateřina, to je mé pravé jméno.“ „Děkuji. Důvěra za důvěru. Co všechno víte o mně?“ „Že znám vaše nacionále, to už snad víte. Ty tady zveřejňovat nebudu, nebylo by to rozumné, vzhledem k přítomnosti krys jako je cenzor Miloslav, který se ještě od naší diskuse neodpojil. Musíme se tedy bavit před krysami, které v Čechách mohou člověka zdeptat. Dobře, řeknu vám o vás jen pár podrobností. Máte notebook Hewlett Packard, k němu připojenou laserovou tiskárnu téže firmy, myš Genius-mouse, vedle leží přídavný USB disk pět set gigabytů, a druhý USB disk čtyři gigabyty, neboli klíčenku. Popisuji váš hardware správně? Na pozadí posloucháte nějakou starší hudbu - v seznamu máte Plastic People, Psí Vojáky a Jaroslava Nohavicu. Je to správně?“ „Naprosto přesně. Víte, sledoval jsem vaši skupinu v Americe. Víte - nevím, zda něco neprozradím, ale - vy sama nejste z Ameriky, že ne?“ „Jsem z Čech - ale v Čechách nežiji. Ale máte pravdu, ani v Americe nejsem doma.“ „A nejste právě ta slečna, která krátce po Somálských událostech dělala rozhovor s jedním Francouzem Marcelem d'Avigny?“ „Uvažujete správně,“ přiznala jsem. „A obdivuji vaše detektivní vlohy. Máte pravdu, jsem Kateřina d'Avignyová, nedávno jsme se totiž vzali.“ „V tom případě mi dovolte pogratulovat vám. Váš muž nevypadá na zbabělce, je to lékař - a pokud se shodnete, přál bych vám kupu dětí a klidný rodinný život - ačkoliv to možná nebude reálné, když jste dvě nejhledanější osoby světa.“ „Máte pravdu,“ přiznala jsem. „Klidný rodinný život v Čechách ani ve Francii nám zřejmě nehrozí. Zvykáme si na život psanců.“ „Byl bych rád, kdyby se to změnilo,“ pokračoval. „A pevně věřím, že se to změní, jen to může chvíli trvat. Ale jednoho dne nebudete zákony přestupovat, ale vytvářet - no, chtěl bych se toho dočkat. Jen bych vám chtěl nabídnout své schopnosti. Kdybyste je potřebovala - ozvěte se. Vy už jistě víte, kde mě najdete!“ „Ozvu se vám docela jistě, pane doktore!“ odpověděla jsem mu. „Umím si takové nabídky vážit. Asi nepřijdu osobně, mám to teď z ruky, ale pokusím se poslat za vámi kamarádku. Přeji vám aspoň příjemný večer.“ „Vám také paní Kateřino!“ „Tomuhle říkáš, že jsi mimo?“ vyčetl mi Marcel. „Rozjet obrovskou akci, když si nemůžeš být jistá ani podporou ostatních, ani vlastní výdrží?“ „Já to vydržím!“ uklidňovala jsem ho. „To si říkáš teď! Až budeš mít na krku dva brečící ranečky, nebudeš si tak vyskakovat, to mi věř!“ „No, tady jsem si právě byla nějak mylně jistá podporou ostatních,“ rýpla jsem si. „Podpora je jedna věc,“ odrazil mě. „Dobře víš, že se o děti zajímat budu, že ti chci pomáhat, že po tom toužím, ale ani za všechny poklady světa a okolí je nenakojím!“ „To nech laskavě na mě,“ utěšovala jsem ho. „A vůbec - kdy jsi byla naposledy na kontrole?“ „Hele, to nech raději na mně! Chodím pravidelně, nic nevynechávám. A v noci spím jako dřevo, ačkoliv bych mohla...“ „Žádné odmlouvání!“ zarazil mě. „Máš za ně zodpovědnost!“ „Copak se nechovám zodpovědně?“ Vypadalo to, jako kdyby mě sekýroval, ale věděla jsem, že to myslí dobře. Marcel byl trochu pečlivý, ale jinak - Francouz. A to znamenalo galantní a pozorný. Není náhodou, že tři mušketýři byli Francouzi! Někdy trochu přeháněl, ale nemohla jsem ho vynachválit. Pomáhal mi i v Čechách, ačkoliv sám měl něco podobného ve Francii. Tam už se snažil proniknout do zákonodárných sborů. Jak to udělal, to jsem zatím nevěděla, ale až to budu potřebovat v Čechách, zeptám se ho. Rozjela jsem nepolapitelnou stránku, ale čekalo mě opravdu nelehké rozhodování, co dál. Ve Spojených státech to měl Vojtěch maličko snadnější. Tamní politické špičky se provinily válkou a za to byly spravedlivé i tresty smrti. Co udělat se zloduchy v Čechách, když se provinili podstatně méně? Ne že by to nebyli grázlíci k pohledání, taky lidem ztrpčovali život, ale přece jen tak těžké lumpárny to nebyly. Alespoň to nebyly vraždy, ačkoliv - ani vyloučení z civilizace není žádný med... Vyloučení z civilizace... To nevypadá tak špatně! Ono to nemusí být hned bezdomovectví! Hodila jsem krátkou konzultaci s panem Jamanami Kacuiem. Kupodivu se mu to zamlouvalo. Slíbil, že to projedná s ostatními soudci, ale protože to očividně nebude neúměrné proviněním, mohu počítat s jeho plnou podporou a rozjet žaloby. Možná to bude nová éra soudnictví v Čechách. A možná na celém světě. Pan Kacuie s tím chtěl seznámit i ostatní. Že bych obohatila dějiny soudnictví o nový prvek? Uvidíme! Kdyby všichni více sledovali dění ve světě, nebyli by tak překvapení, když se cosi podobného začalo dít v našem zasmrádlém pohodlíčku Českého Parlamentu. Když jsem uveřejnila první rozsudek našeho Soudního dvora, týkající se případů v Čechách, žádný postižený neměl tolik rozhledu, aby se pokusil byť o chabou obhajobu. Ignorovali to, ale měli toho brzy litovat. Prvním rozsudkem byly České internetové zákony souhrnně označeny jako zákony popírající základní lidská práva. Jako takové byly anulovány všechny rozsudky, na těchto zákonech postavené, a soudům České republiky se ukládalo napravit do třiceti dnů škody, které lidem uplatněním těchto zákonů vznikly. Jestliže soudy dostaly na nápravu vlastních rozsudků krátkou lhůtu, zaměstnancům Hlavní správy internetového dozoru se dostalo lhůty ještě kratší. Postupně se na stránce nazvané Smrt cenzuře objevovaly jejich seznamy s vyjmenováním poškozených. Měli na obhajobu, pokud se tady vůbec dalo něco hájit, jen čtrnáct dní. Pak to začalo... Pan Miloslav byl mezi prvními cenzory, kdo si mohl přečíst rozsudek nad sebou. Rozsudek vyloučení z civilizace v rozsahu druhého stupně v trvání pěti let nepodmíněně... Nástup trestu dnes o půlnoci. „Poslyšte, soudružko, co to má být za blbost?“ napsal ihned rozhořčený příspěvek do diskuse, která se pochopitelně pod rozsudky brzy objevila. „Co to má znamenat? Vy chcete někoho vylučovat z civilizace? Tak tomu bych se měl opravdu s chutí zasmát!“ „O půlnoci vás ty legrácky přejdou,“ odpověděla jsem mu okamžitě. „Ničím jsem se neprovinil!“ „Provinil jste se tím, že jste třem lidem zničil život a prakticky jste je vyloučil z lidské civilizace. Bude asi spravedlivé, abyste sám na vlastní kůži poznal, co to znamená.“ „Neprovedl jsem nic nezákonného!“ „Zákony, podle kterých jste lidi udával a trestal, shledal Soudní dvůr za odporující základním lidským právům. Nejednal jste proti těm zákonům, ale naplňoval jste je. Potíž je, že naplňovat zločinné zákony je zločin. Bylo vás odsouzeno na různě dlouhou dobu v první vlně dvacet šest. Chcete-li dobrou radu, dojděte si ještě před půlnocí vybrat peníze k nejbližšímu bankomatu. Po půlnoci už bude pozdě.“ „Co to má znamenat?“ „Jen to, že po půlnoci vás neposlechne ani ten bankomat. Vyloučení z civilizace je trest právě tohoto druhu. Měli bychom se teď asi s vámi nějak důstojně rozloučit, ale mě v souvislosti s udavačem zrovna nic důstojného nenapadá. Ale možná se nám po vás bude po nějakou dobu stýskat...“ „Nechte si ty urážky, soudružko, nebo vás budou setsakra mrzet!“ „Udával jste lidi? Udával, jste tedy udavač. Vzhledem k tomu, že jste již byl odsouzen, odpadá i presumpce neviny. A že bych se vás měla bát? Vaše pravomoci skončily. Teď to budete vy, kdo si bude užívat života bez civilizace. Ne že bych vám to záviděla!“ „Paní Kateřino, co ten trest vlastně znamená?“ ozval se v tu chvíli pan doktor Igor. „Poučte nás, neznalé!“ „Vyloučení z civilizace je trest podobný trestu domácího vězení, s tím rozdílem, že to místo elektronického náramku kontrolují všechny dostupné elektronické prvky v okolí odsouzené osoby,“ začala jsem vysvětlovat. „Ta zkrátka nemůže používat nic, co obsahuje elektronické prvky. Neposlechnou ji bankomaty, v obchodech nemůže použít platební kartu, doma si nezapne ani televizor, natož počítač. Telefon mu dovolí volat pouze záchrannou službu, hasiče a policii, ale nic víc. Do práce, pokud si ji udrží, musí jezdit hromadnou dopravou, neboť se mu nepodaří nastartovat motor automobilu. To je trest vyloučení z civilizace. Pro pravověrného trampa, zvyklého životu daleko od lidí, to prakticky nic neznamená. Bezdomovci tak žijí léta, dá se na to zvyknout, ale pro městského občana to může být trest docela citelný. Je ale úměrný tomu, co on sám připravoval jiným.“ „Ne že bych mu záviděl - ale dovolíte mi dotaz? Zmiňovala jste Soudní dvůr při organizaci Svobodu světu! - co je to zač a jakým právem soudí?“ „Co myslíte pod pojmem právo soudit? Jaké právo soudit mají všechny lidské soudy? Odvozují-li své právo od státní moci, dokazují tím jen svoji podřízenost státní moci. Je-li státní moc tyranská, jsou tyranské i soudy. Organizace Svobodu světu! vznikla na obranu lidí proti tyranské moci. To je její oprávnění.“ „Tedy něco jako lidový soud?“ „Lidové soudy nevznikaly z lidu, obvykle to byly maskované nástroje moci. Náš soud vznikl z potřeby ztrestat vyvraždění milionů Somálců. Soudí pod právním dohledem a každé jednání pečlivě dokumentuje, aby rozsudek nebyl právně napadnutelný ani po staletích. Je ale nezávislý na žádné státní moci našeho světa - v tom smyslu slova poprvé.“ „To vypadá zajímavě. Ale kdo bude takový rozsudek kontrolovat?“ „Nechte to na nás,“ odmítla jsem odpověď. „Kdybyste znal kontrolora, který se tím bude zabývat, protáčely by se vám panenky. Řeknu vám, někdy je asi skutečně lépe podle Karla Jaromíra Erbena nenahlížet do budoucnosti ...a strašlivou poznati jistotu...“ „Nechci nahlížet do budoucnosti, jen mě to zajímá.“ „Bohužel, těch, koho se to bude týkat, se těžko zeptáte, nebudou mít přístup k internetu. Budete se jich moci zeptat za pět let, pokud budou mít na to ještě náladu.“ „Podle toho, co nám tady sdělujete, to bude dost tvrdý trest!“ „Bude. Já sama jsem tak závislá na internetu, že by to byl pro mě trest vskutku příšerný. Ale jak říkám, záleží na nátuře. Pro pravověrného trampa by to zlé nebylo a bezdomovci tak žijí už léta. Není jim co závidět, ale přežít se to dá.“ „Možná. Poslyšte, paní Kateřino, četl jsem tady některé vaše příspěvky. Nevypadají jako šité horkou jehlou. Přitom se tu objevují tak bleskově, že je to skoro nad lidské síly. Můžete mi to nějak vysvětlit?“ „Mohu, ale jen rámcově. Žijeme v jiném čase než vy. Vám se zdá, že sem svoji odpověď vysypu bleskově, ale já jsem ji ve svém čase promýšlela déle než si myslíte. Přicházím k vám vždy jen na skok a zase se vzdaluji.“ Pan Igor se na chvíli zřejmě zamyslel. „Jste mimozemšťané?“ napsal po chvíli opatrně. „Neumíte si představit oblast jiného času i na naší Zemi?“ „Neumím,“ připustil. „Pak vám dnes nepomohu. Snad jindy!“ „Škoda!“ „Snad jindy!“ opakovala jsem. Možná byla chyba odstřihnout potrefené od internetu. Jistě by vyvolali bouřlivou diskusi, ze které by vyplynulo poučení i pro jiné. Ale nestalo se tak a nic nemohlo ty další včas a účinně varovat. Možná proto vyzněla naprázdno možnost včasného napravení vlastních chyb, velkoryse nabídnutá poslancům Českého Parlamentu. Nedozvěděli se o ní, nebo ji podle svého zvyku arogantně ignorovali. Ovšem ke své škodě. Ráno po uplynutí lhůty nastala před vchodem do Českého Parlamentu nebývalá tlačenice. Většina poslanců se dostavila pozdě - všichni se svorně vymlouvali na nečekanou poruchu služebního vozidla, takže museli přijet taxíkem, někteří dokonce tramvají! Hned při prvním hlasování se zvedla z poslaneckých lavic vlna hněvu nad špatnou funkcí hlasovacího zařízení. Svévolně změnilo hlasy některých na „Zdržel se hlasování“, ačkoliv hlasovali pro vládní návrh. Hlasovací zařízení tvrdilo, že vládní návrh neprošel, neboť všechny hlasy byly buď proti nebo zdržel se, nenašel se ani jediný hlas pro. Poslanci ovšem tvrdili, že to není pravda. Předseda Poslanecké sněmovny, sám postižený jako většina ostatních, navrhl zadat technikům opravu hlasovacího zařízení a vyhlásit do té doby nucenou přestávku. Poslanci návrh velice ochotně přijali a většina se ihned odebrala do parlamentního bufetu... ...kde ale problémy pokračovaly... Pokladny odmítaly přijmout některé platby pomocí platebních karet. Problém nebyl v pokladnách, neboť některé karty normálně fungovaly, ale z bank podezřele často chodilo hlášení „Neznámý uživatel“. Kupodivu si nikdo nevšiml, že odmítnutí platby přišlo vždy, když šlo o nákup cigaret a alkoholu, káva a nealko nápoje se daly platit normálně. Jeden z poslanců, roztrpčený těmito problémy, je nazval Zlomyslností neživých věcí a odešel si vybrat peníze do nejbližšího bankomatu. Vrátil se ještě naštvanější, neboť mu bankomat kartu vrátil pro „podezření z odcizení a/nebo falšování“. Navíc se nemohl dovolat ani na bezplatnou hot-linku, ani na placenou, neboť byly trvale obsazené. „To buď rád, že ti kartu nezadržel!“ utěšoval ho nejbližší kolega. „To bankomaty občas dělají, když se jim znelíbí.“ „Je toho příliš!“ rozčiloval se postižený. Aby přišel na lepší myšlenky, vrátil se do parlamentní lavice, vytáhl si služební notebook a rozevřel jej. Na rozsvícenou obrazovku zíral několik dlouhých vteřin. Nebyla tam ta důvěrně známá plocha Windows pokrytá stovkami ikonek. Obrazovka zářila červeně, jen uprostřed bylo nevelké obdélníkové bílé pole s černým textem. „Byl jste odsouzen k nepodmíněnému vyloučení z civilizace v trvání pěti let. Můžete se přihlásit na úřadu práce s žádostí o nekvalifikovanou práci, ale po dobu pěti let jsou vám jiné vymoženosti civilizace nedostupné. Bližší informace najdete na stránce www.svobodu-svetu.cz - pokud vám tam někdo umožní návštěvu.“ „Co je tohle za blbost?“ vybuchl. „Kde se tady to svinstvo vzalo?“ Rozchodit notebook se mu ale nepodařilo. Reagoval na hlavní vypínač, kdy se správně vypnul, ale po novém zapnutí se znovu objevil stejný nápis. Několik jiných poslanců pod dojmem tohoto problému rovněž vytáhlo své notebooky, ale ukázalo se, že je stejná chyba na všech. „To snad ani není pravda!“ povzdychl si další potrefený, když stejně jako kolegové zíral na to nadělení. „Co je?“ ohlásil jeho kolega. „Vždyť to funguje normálně!“ Stal se ale okamžitě bílou vránou a všichni se na něho soustředili. „Jak to, že ti to funguje?“ ozvalo se několik naprosto stejných otázek. „Nevím,“ pokrčil rameny šťastlivec, kterému systém naběhl normálně. „Hele, nepodíval by ses na tu divnou adresu?“ požádal ho jeho kolega, kterému byl internet takto nemile odepřen. Naklofat adresu stránky bylo dílo okamžiku. „Počkejte!“ pokusil se kolegy zarazit jeden z houfu. „Není to náhodou ta nelegální stránka, co lidi pobuřuje a vyhrožuje nám?“ Několik dalších si vzpomnělo, že by to tak mohlo být. Ale nikdo by už necouvl ani kdyby to byla oficiální stránka samotného pekla. „Tady to máme...!“ hlesl majitel fungujícího počítače, když se mu ostře sledovaná nelegální stránka otevřela. „Co teď?“ obrátil se na kolegy. „Tady je jenom úvod, kam dál? Zprávy z domova, Zprávy ze světa, Novinky ze soudní síně, Kdo jsme...“ „Zkus tu soudní síň!“ navrhl jeden z přihlížejících. Navrženo - vykonáno. A hned první, co všem padlo do oka, byl seznam odsouzených - kde se mnozí ihned našli. „Seznam první vlny rozsudků v případu zavedení cenzury a potlačování lidských práv v Čechách, způsobené protiústavními zákony...“ „...vzhledem k nadřazenosti Listiny základních lidských práv a svobod nad zákony všech států byly shledány protiústavními následující zákony...“ „...schválením protiústavních zákonů se provinili následující poslanci Parlamentu České republiky...“ „...a odsuzují se k nepodmíněnému trestu vyloučení z civilizace v trvání pěti let...“ „...současně se pro nečinnost ve věci protiústavních zákonů, souzenou jako spoluvinu, odsuzují k trestu nepodmíněného vyloučení z civilizace po dobu jednoho roku a doživotnímu zákazu členství v Ústavním soudu České republiky všichni soudci Ústavního soudu České republiky, který se tímto pro neschopnost usnášení rozpouští...“ „Panebože, to je tedy síla!“ ozval se jako první poslanec, figurující na jednom z prvních míst v seznamu odsouzených. „To snad ani není možný?“ „To je skandál!“ rozčiloval se jiný. „To je diktát! Mnichovský diktát!“ „Mnichovský ne, nemá to s Mnichovem nic společného,“ krotil ho jiný. „Ale diktát to je!“ trval na svém poslanec. „Je to kolektivní trest! A ty přece nejsou spravedlivé ani přípustné!“ „Kolektivní není!“ zarazil ho jiný. „Trest postihl jen ty, kdo hlasovali pro cenzuru. Nás, co jsme byli proti, se to nedotklo!“ „Tady se ale trestá za názor! Vy to nevidíte?“ „Přesně tak, jako vaše zákony! Až na to, že vaše zákony přivedly pár stovek lidí na mizinu. Zákon už není pouhý názor!“ „Ale to je nepřípustné! Máme přece poslaneckou imunitu!“ „Na to se podívejte sem, pane kolego. Píšou, že neuznávají privilegia, která jsme si kdysi udělili buď sami, nebo naši předchůdci. Podle nich budou taková privilegia platit jen když je schválí občané ve všeobecném referendu. A s tím bych raději nepočítal, víme snad všichni, jak se na to lidi dívají!“ „Lidi? Chátra špinavá? Lůza prašivá!“ hromoval bezmocně poslanec. V té chvíli ke skupince přistoupil jeden technik v bílém plášti. „Pánové, hlasovací zařízení je v naprostém pořádku,“ oznámil. „Nic mu není ani nebylo.“ „Před chvílí to falšovalo hlasy!“ namítl kdosi. „Podle testů tam žádná chyba není. Nemohl byste mi někdo půjčit vaši hlasovací kartičku? Můžeme udělat jednoduchý pokus.“ Natáhlo se k němu několik ochotných rukou. Technik si jednu s díky vypůjčil a zasunul ji do nejbližšího hlasovacího zařízení. Na přenosném notebooku, položeném na sousední lavici, se ihned objevil výsledek. „Karta je v naprostém pořádku!“ vracel ji technik majiteli. „Mně to ale předtím fungovalo,“ podotkl suše poslanec. „Zkuste moji kartu!“ hrnul se jiný. „Moje předtím nefungovala!“ Technik tedy podrobil zkoušce druhou kartu. „Zajímavé!“ prohlásil po chvilce. „Podle chybové hlášky vůbec nejste v databázi!“ „Jak to?“ nakohoutil se postižený poslanec. „Moment... podívám se na databázi přímo,“ uklidňoval ho technik. Kolem se velice rychle shlukl dav poslanců, zvědavých na výsledek. „To je divné... vy tam ale opravdu nejste!“ „Je tam vůbec někdo?“ zněla sarkastická otázka. „No jistě! To by se nikdo nehlásil!“ „Můžete udělat aspoň jednoduchý dotaz na počet poslanců v databázi?“ navrhl jiný. „Jistě, to je to nejjednodušší...“ manipuloval technik obratně se svým servisním notebookem. „Počet poslanců... A sakra! Sedmačtyřicet! To je nějak málo!“ „Je to jasné!“ uzavřel to poslanec, kterému karta fungovala. „Pánové a dámy, stačí si uvědomit, co je organizace Svobodu světu! Jsou to hackeři a netají se tím. Zřejmě se jim podařilo proniknout do databáze Parlamentu. Jak dlouho může trvat náprava?“ Poslední otázku opět směroval na technika. „Můžeme databázi obnovit ze zálohy,“ navrhl iniciativně technik. „To je tak na čtvrt hodiny. Jdu na to.“ Sebral servisní notebook a odešel. „Jak se zdá, dneska toho mnoho neuděláme!“ podotkl kdosi. „Můžeme hlasovat ručně!“ navrhl jiný. „Nemůžeme,“ upozornil ho jiný. „Nedávno jsme propustili v rámci úspor všechny skrutátorky, jen si vzpomeňte! Že je nepotřebujeme! Já jsem byl proti!“ „Neměl jsi mezi nimi náhodou neteř?“ dodal jiný štiplavě. „To je snad jedno! Nemá nás kdo spočítat!“ „Snad by to zvládli naši asistenti...“ „Nejlépe vaši, že? To by to dopadlo! Těm nevěřím ani pozdrav!“ „No jo, ale podívejte se na ty rozsudky! Hlavně na vysvětlení! Dneska jsem auto fakt nenastartoval. Na taxík jsem ještě měl, ale tady už jsem si ani panáka dát nemohl. Co s tím budeme dělat? To je fakt o nervy!“ „Četl jsi to snad! Máš se hlásit na pracáku o nekvalifikovanou práci!“ „Jdi s tím do prdele! Na to jsem tak zvědavej!“ „Ale co když to bude pokračovat?“ strachoval se další. „Nesmět si ani vybrat peníze z vlastního účtu, to je snad trochu moc!“ „Pánové, tomu říkám obstrukce! A nemusíme ani řečnit!“ Situaci opět zkomplikoval svým příchodem počítačový technik. „Pánové, je to na kočku! Na vypálených zálohách je databáze v cajku, ale když ji natáhnu do serveru, smrskne se okamžitě na těch sedmačtyřicet kousků. Jako kdyby sem nikdo kromě těch sedmačtyřiceti ani nepatřil. Navíc mě to otravuje hláškami, že je v této chvíli Poslanecká sněmovna neschopná usnášení! Co s tím chcete dělat?“ „Přejdeme na režim bez počítačů!“ „Bez počítačů to nepůjde!“ tvrdil technik. „Musí to jít!“ trval na svém poslanec. „Šlo to před počítači, musí to jít i teď. Kde je předseda? Ať to svolá! Můžeme o tom přece hlasovat ručně!“ Předseda Poslanecké sněmovny se dostavil na své místo ohlásit konec přestávky, ale v sále bylo naprosté ticho. Mikrofony nefungovaly. „Technika!“ začali někteří volat. Technik rychle naklusal k předsednickému stolu. „Kurva, kdo mi zase vykopl ty kabely?“ zahlaholil na celý sál, neboť reproduktory náhle začaly fungovat. „Už to funguje!“ zavolal kdosi v první řadě. Technik si ovšem neodpustil obvyklou průpovídku. „Jedna... jedna... dyť to chodí!“ K mikrofonům se vrátil předseda Poslanecké sněmovny, ale opět bylo ticho, slyšeli ho jen ti nejbližší. „Nefunguje to!“ ustoupil předseda místo technikovi. „Jak to, nefunguje?“ čertil se technik. Jako na potvrzení se jeho slova opět nahlas rozlehla sálem. „Pusťte mě k tomu!“ přihrnul se jeden z poslanců. Přihnul si mikrofony poněkud k sobě a řekl na celý sál: „Mám podezření, že mikrofony fungují jen když mluví osoby, které nejsou na seznamu Smrt cenzuře. Což znamená, že software Poslanecké sněmovny je kompletně nabouraný, neboli hacknutý. Za těchto okolností se opravdu nedá pracovat! Navrhuji zasedání Poslanecké sněmovny přerušit do doby, než bude zprovozněný nezavirovaný software!Vzhledem k poruše hlasovacího zařízení musíme hlasovat zvednutím ruky. Kdo je pro přerušení? Zdržel se snad někdo? Nebo je někdo dokonce proti?“ „Proč zrovna vy, pane kolego?“ Jediný poslanec, hlasující proti, došel rychle k předsednickému stolu a sklonil se nad mikrofony. „Protože mám podezření, bohužel dost podepřené, že to nepomůže,“ řekl ztichlému shromáždění. „Víte, já jsem se o tu divnou společnost zajímal víc a dřív než se objevila v Čechách. Podle mě je to česká pobočka americké Freedom for World anebo francouzské Liberté pour Monde, které se teď ve Francii obávají více než my. To ale není banda potřeštěných hackerů, i když asi mezi sebou mají velice dobré hackery. Kdybyste si dali práci a sledovali dění ve světě, už byste delší dobu klidně nespali. Co třeba víte o posledním konfliktu Texasu proti zbytku Spojených států? V podání našich medií se jednalo o drobné nedorozumění, které nestojí za zmínku. Při bližším pohledu to ale vypadá jinak. Ten drobný konflikt přerostl do úděsné bitvy, ve které stála na jedné straně nejsilnější armáda světa a na druhé straně něco, co pak Američané nazvali Invisible Force - Neviditelná síla. Ne, to není Klidná síla a nemá to nic společného s křesťany. Neviditelná síla se postavila na stranu Texasu, jehož ozbrojené jednotky se do konfliktu vůbec nezapojily. A jaký byl výsledek? Na straně Neviditelné síly nebyly údajně žádné ztráty - tomu bych nevěřil, ztráty bývají na obou stranách. Jenže tady prý nebyly. Armáda Spojených států v té bitvě prohrála a přitom nepřítele vůbec neobjevila!“ „A co se tam podle vás stalo?“ „Podle mě? Nevím, nebyl jsem tam. Ale podle fotografií, umístěných na stránce hackerů ve Spojených státech, tam došlo k něčemu strašnému. Expediční sbor vyslaný k pokoření Texasu něco pár kilometrů od texaských hranic brutálně zmasakrovalo. Na straně armády Spojených států se hovoří o ztrátách dvou set letadel, stovky moderních tanků Abrams, několika stovek dalších vozidel a asi třiceti tisíc vojáků, to je dohromady víc než součet ztrát v Iráku a Afghánistánu. Na straně Neviditelné armády - beze ztrát. A věřte, kdyby tam nějaké ztráty byly, že by je druhá strana vítězoslavně předvedla - jenže neměla co předvádět. Výsledek: armáda Spojených států rozdrcená na vlastním území, třicet tisíc mrtvých... a vy se chcete té síle postavit s našimi grippeny a nefunkčními pandury? Nejlepší mozky Spojených států se marně pokoušely prolomit tajemství hackerů. Myslíte si, že jsme lepší, odolnější, vítěznější? Nenechte se vysmát, dámy a pánové! Narazili jsme totiž právě na Neviditelnou sílu! Nedávno těžce pokořila Spojené státy Americké a nás - nás smete levou rukou!“ „Nějak se té síly podezřele zastáváte!“ „Nezastávám se jí. Já se jí bojím. Zajděme ještě dál do minulosti, co se odehrálo ve Spojených státech před tou bitvou! Organizace Freedom for World obvinila presidenta, vládu i Hlavní štáb armády Spojených států z užití zbraní hromadného ničení ve válce v Somálsku, měly tam být nějaké jedovaté plyny nebo co. Soudní dvůr, nápadně podobný tomu u nás, vynesl asi tisícovku rozsudků smrti - ale všechny do měsíce po vynesení vykonal. První obětí byl i president Spojených států. V podání Freedom for World to nebyl atentát fanatiků, ale poprava, akt spravedlnosti. Rozsudky u nás se proti tomu podobají milému pokárání. Mám velké štěstí, že jsem byl tenkrát v nemocnici. Být tady, hlasoval bych se svými spolustraníky a byl bych dnes na tom seznamu také. Pak bych ale na tomto místě složil poslanecký mandát a bál bych se sem třeba jen vkročit.“ „Vy byste tomu vydírání zbaběle ustoupil?“ „Ano, raději bych zbaběle ustoupil,“ přiznal tišeji poslanec. „Chápejte, tenhle protivník vaše hrdinství neocení. Rozšlápne vás jako šváby, když před ním včas nezalezete.“ „Vidíte to příliš katastrofálně! Ustoupit tomu vydírání už z principu nemůžeme!“ „Vy to snad vidíte růžově? Prosím, je to váš názor, respektuji jej, ale nesdílím. Obávám se, že to vidím katastrofálně, ale realisticky. Nabízejí nám možnost ustoupit se ctí. Zrušit zmíněné zákony a odhlasovat rehabilitaci odsouzených s náhradou škod, které při tom utrpěli. Podívejte se tam, kdo ještě můžete. Nebude to jednoduché, protože náhrada škod má jít z našich vlastních platů.“ „To je ale drzost!“ „Oni tomu říkají přijmout zodpovědnost za špatné rozhodnutí. Nejsem si jistý, zda naše rozhodnutí bylo špatné, o tom jsme dlouho diskutovali na stranické půdě, chtěli jsme tenkrát udělat přítrž pomluvám, ale z pohledu lidských práv to napadnutelné je. Snad by stálo za pokus otevřít o tom diskusi, ale jejich právní rozbor nám nedává šanci obhájit to.“ „To je ale ustoupení hrubému nátlaku!“ „Možná. Zatím není tak hrubý jako ve Spojených státech.“ „Tam jsou ale větší frajeři, když neustoupili!“ „Neustoupili, zato padli na poli cti a slávy. Třicet osm tisíc mrtvých, to je současná bilance. Já po slávě netoužím, je mi milejší zůstat naživu. Taky si uvědomte, že ti v Americe neměli žádnou zkušenost. Potřebovali ropu, tak se starali, jak ji získat a válka se sama nabízela. Netušili, že ji nevyhrají.“ „Zatím všechny války o ropu vyhráli!“ „...až narazili na Invisible Force. Česky se to řekne: až se ucho utrhlo. Jenže teď už víme, že to není žádná legrácka o potrhlých hackerech, tak si nedělejte iluze, že to naši technici spraví. Technici obnovili databázi, na vypálených zálohách byla v pořádku, ale hned po stažení na disk se smrskla. Teď nahrají nový, čistý systém, ale než se rozkoukají, bude zase zavirovaný - pokud to totiž dělají viry, o čemž bych silně pochyboval.“ „Když zdejší server odpojím od internetu, přeinstaluji a už k internetu nepřipojím, nemůže se sem nikdo cizí dostat!“ podotkl technik, přivolaný ke stávkujícím mikrofonům, kterého zatím nikdo neposlal pryč. „Vsadíte se? O láhev vodky, že nestačíte ani mrknout!“ obrátil se na něho poslanec. „O láhev vodky!“ přijal technik. „Trvám na tom, že to není problém.“ „Jenže, pokud vím, spojení s internetem tady je,“ pochyboval jiný. „Je to kvůli předávání výsledků ven, a pak proto, abyste mohli nerušeně surfovat,“ vysvětloval mu hned technik. „Výsledky se ale dají přenášet třeba na flash paměti. Když se na nějakou dobu - řekněme na den - z technických důvodů vzdáte surfování, bude náš systém naprosto čistý.“ „Pak rovnou žádám o přeinstalování notebooku!“ přihlásil se jiný. „Takhle je mi na nic. Klidně i s přemazáním celého disku.“ „Taky bych měl zájem!“ přidal se další. „Tak jednoduché to nebude, jde také o nastavení přístupových práv,“ pokusil se technik trochu couvnout. „Ale dám se do toho třeba hned.“ „Asi vám nic jiného nezbude,“ přidal se předseda Sněmovny. „Máte to přece v pracovní náplni. Tohle je porucha systému a vy jste tu od toho.“ „Vždyť už jdu!“ odpoklonkoval se rychle technik. „Takže jsme si vyslechli názor proti, ale byl doslova ojedinělý, takže končím toto zasedání,“ shrnul to předseda Sněmovny. „A ať je v zápise, že končíme díky technické poruše!“ dodal. „Jistě, pane předsedo!“

18.7.2010 23:21:27