AUTOBUS
|
...a kvaltování všeliké toliko pro hovada dobré
jest...
(údajně J.A.Komenský...)
Když ale předával první přeinstalovaný notebook poslanci postiženému kletbou, zůstal stát jako opařený. Když se okamžitě po jeho zapnutí znovu objevila zlověstná červená obrazovka, byl nejvíce překvapený on sám. „To není možný!“ vyhrkl. „Leda by sem zasahovala nějaká cizí síť! Ale vždyť se s ní nikdo nespojoval!?“ Zkouška přihlašovacími kartičkami dopadla, jak se dalo očekávat. Bez problémů hlasovalo sedmačtyřicet poslanců, nacházejících se v databázi. Všichni ostatní se hlásili jako „Zdržel se hlasování“. „Jsme přece odpojení!“ kvílel technik nešťastně. V té chvíli padl jeho zrak na obrazovku jeho servisního notebooku. Strnul, ale pak se obrátil k nejbližším poslancům, netrpělivě sledujícím jeho marné snažení: „Teda! To je zlej sen! Vidíte to samý co já?“ Nově otevřené okno na jeho notebooku obsahovalo seznam poslanců, postižených rozsudkem Vyloučení z civilizace se stručným vysvětlením, co to znamená. Pod tím bylo ještě menší okno s dodatkem, určeným zřejmě jen pro něho - i když si to mohli přečíst všichni. „Vysvětlete, prosím, odsouzeným, že udělají lépe, když okamžitě složí poslanecké mandáty. Jejich setrvávání na půdě Parlamentu se dá chápat jako maření výkonu trestu. V USA byl za to použit trest smrti, v Čechách je sice zrušený, ale nic nebrání proti nim použít další zpřísnění rozsudku.“ „Co? Jaké zpřísnění?“ vyhrkl technik. K jeho zděšení - znásobenému zděšením všech poslanců okolo něho - se dole na obrazovce objevila další věta: „Zpřísnění rozsudku je možné na více způsobů, ale prvním bude úplné vynulování jejich bankovních kont.“ „A do prdele!“ ozvalo se z davu poslanců. Chvíli panovalo zaražené ticho. Bezprostřední konverzace znamenala, že navzdory technikově skepsi někdo reaguje prostřednictvím počítačů na dění ve Sněmovně přímo, beze zpoždění. „Takže nám podle všeho zbývá poslední hlasování,“ řekl pomalu poslanec, který se o Svobodu světu! zajímal nejdéle. „Jaké?“ ozvalo se současně z několika stran. „Rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vypsat předčasné volby. V této situaci se nedá nic jiného dělat.“ „To snad nemyslíte vážně?“ „Myslím. A uvažujte o tom.“
Nicméně ani pan poslanec neměl pravdu. Svobodu světu! nebyla česká pobočka americké Freedom for World, ale přesně naopak. Samozřejmě jen když počítáme Vojtěcha za Čecha, ale tak se přece počítal i on sám. Mylný byl i názor, že jediným řešením jsou předčasné volby. Poslanci se rozhodli poradit v jednotlivých poslaneckých klubech. Debata tam byla bouřlivá, zejména v klubech, kterým hrozil zánik. Nakonec se ale ústavní většinou shodli na zásadě neustupovat vydírání, přijmout zpět chybějící skrutátorky a sčítat počty při hlasování ručně. Současně odhlasovali pro Poslaneckou sněmovnu příkaz vyplácet platy v hotovosti pro případ, že by se naplnila hrozba vynulování kont. Pro poslance nebyl problém skladovat hotovost v trezorech v kancelářích. Odstoupit a vzdát se poslaneckého mandátu? To se přece v Čechách nestává!
„Kousla sis do většího sousta, než jsi čekala!“ varoval mě Marcel. „Neboj se, s Vojtěchovou pomocí to zvládnu,“ odbyla jsem ho. Má soukromá válka s tvrdohlavým Českým parlamentem vrcholila. Na nejbližším zasedání Parlamentu již počítaly hlasy nově přijaté usměvavé skrutátorky, hlasování probíhalo jako v dávných předelektronických dobách. To sice proběhlo v pořádku, ale když výsledky zanesli do počítačů, náhle se všechno změnilo. Jako kdyby hlasovalo jen těch sedmačtyřicet poslanců. Skutečné výsledky se nedaly přenést z lístků skrutátorek do dokumentů. „Pořídíme si pár starších psacích strojů!“ rozhodl předseda Sněmovny a vyslal své asistenty oběhnout nejbližší bazary a přivézt psací stroje. Horší bylo, že ráno všechny deníky přinesly zprávu, jak vládní návrh při hlasování hanebně propadl a komentátoři se již předháněli v zasvěcených rozborech, co může být příčinou tak radikálního obratu vládní politiky. „Zavolejte okamžitě do všech redakcí denních listů, že se staly obětí podvodu!“ nařídil předseda Sněmovny svému sekretáři. Pak se ujal řízení dalšího zasedání. Ruční hlasování sice jakž-takž fungovalo, ale ruční přepisy na psacích strojích byly neuvěřitelně pomalé. Přitom písařky zjistily, že v celé budově nefunguje jediná kopírka. Přesněji řečeno, fungovaly všechny, byly přece nejmodernější, ale místo aby kopírovaly text schválený poslanci, vycházely z nich neuvěřitelné paskvily, prakticky potvrzující, co deníky krátce předtím uveřejnily - že Český Parlament není usnášeníschopný. Vypadalo to, jakoby zde čaroval nějaký škodolibý kouzelník. Písařka vložila dokument, kopírka jej zkopírovala, písmo odpovídalo správnému psacímu stroji, ale text byl změněn k nepoznání. „To máme všechno přepisovat ručně?“ vyjekla ta, co to zjistila první. Nejbližší sekretář si prohlédl dokumenty. Na první pohled vypadaly stejně, na bližší pohled se diametrálně lišily. „Když to nejde kopírovat, budete to opisovat!“ rozhodl. „Tak ať někdo sežene aspoň nějaké kopíráky!“ požadovala písařka rozumně. Byl to ale problém, neboť se nikomu nahonem nepodařilo opatřit ani starodávné kopíráky. Navíc předsedu Parlamentu po chvilce vyrušil jeho sekretář. „Nedá se dovolat do redakcí!“ oznámil mu. „Vlastně prakticky nikam.“ „Jak to?“ zesinal předseda. „Nejdou telefony. Zkuste svůj mobil! Ale nebijte mě!“ Předseda Parlamentu vytáhl mobil a chvíli s ním manipuloval. Ale ať vytočil číslo jaké chtěl, vždy se objevila značka: Obsazeno. Po chvíli se ale ozvalo pípnutí a na mobilu naskočila příchozí SMS. „Dokud budou v Parlamentu lidé, kteří tam nemají co dělat, nebudou fungovat telefony. Tuto zprávu vám zdarma posílá skupina Svobodu světu!“ „Jo - a tohle právě vyšlo!“ podal sekretář předsedovi čerstvé noviny. „Parlament není usnášeníschopný!“ hlásal tučný titulek z první strany. „To už je příliš!“ vybuchl předseda. „To je sabotáž!“ Měl pravdu, ale nazvat situaci pravým jménem ještě neznamená vyřešit ji. Telefony se v Parlamentu odmlčely stejně jako předtím počítače. Mimo Parlament telefony fungovaly - s výjimkou některých telefonních čísel, stále zatvrzele hlásících obsazenost. Byla to bohužel nejpotřebnější čísla - redakcí novin, rozhlasu a televizí. Jediným řešením bylo poslat do redakcí posly s tištěnými dementi. Role poslů připadla poslaneckým sekretářům, zbývalo nechat napsat na klasickém psacím stroji text tolikrát, aby se dostalo do každé redakce. Všem bylo jasné, že je to informační válka mezi Českým Parlamentem a dosud neznámým protivníkem, skrývajícím se za hlavičkou organizace Svobodu světu! Protivník to ale nebyl slabý. Mikrofony fungovaly jen pro menšinu poslanců, u většiny je musel nahradit obstarožní megafon. V celé budově Parlamentu uspokojivě fungovaly jen starodávné mechanické psací stroje a každý text musely písařky znovu a znovu opisovat. Napůl ochromený Parlament ten den odhlasoval tři nemastné neslané zákony, které písařky přepsaly pro archiv a pak pečlivě rozepsaly do zpráv pro jednotlivé redakce. Sekretáři se pak v roli poslů osobně rozjeli po Praze. Každý může udělat chybu - a někdo je udělá i vícekrát po sobě... Poslanci dorazili druhého dne se stejnými obtížemi jako den předtím. V Parlamentu je ale čekalo nepříjemné překvapení. „President vypsal předčasné volby!“ zněly titulky ranních novin. „Vzhledem k současné neusnášeníschopnosti Českého Parlamentu byl president České republiky nucen ve shodě s ústavou Parlament rozpustit a vypsat předčasné parlamentní volby!“ „To přece není možné!“ zalapal po dechu předseda Parlamentu. Výslech sekretářů nepřinesl žádný kladný výsledek. Všichni přinesli podepsané převzetí mimořádné zprávy, takže ji bezpochyby do redakcí dodali v pořádku. Jak se to ale mohlo stát, že noviny zveřejnily pravý opak? Brzy se do vyšetřování zapojila i policie. Poslanci podali na redakce všech deníků trestní oznámení ze zfalšování zpráv z Parlamentu. Kupodivu se tentokrát nikdo nezajímal o to, kolik let vězení viníkům hrozí. Všechny zajímalo jen, kdo to zavinil. Ukázalo se ale, že redakce poslaly do tiskáren správné texty. První obtahy byly v pořádku. Pak se rozjely rotačky naplno - a v té chvíli zřejmě došlo k záměně textu za zcela opačný. To už se přece stalo! Jinde, ale s podobným výsledkem! Několik milionů výtisků vyvolalo mezi lidmi náladu, jaká se zmocňuje davů, když padne neoblíbený politik - natož vláda. Bylo jasné, že i president se stal obětí podvodu, ale to zdaleka nebylo všechno. Pod těmito zprávami byl ve všech novinách krátký článek organizace Svobodu světu!, vyzývající lidi k podpoře presidentova rozhodnutí a obraně svobody slova na internetu. „Přijďte dnes večer na Václavské náměstí!“ končil článek výzvou. „Je nejvyšší čas opět zazvonit klíči! Ať žijí nové volby!“ „Stornujte tu akci!“ naléhali poslanci na redaktory. „Ale jak?“ spínali ruce redaktoři. „To snad ani není v lidských silách!“ To byla pravda. Další vydání bude až zítra, to už bude pozdě. Kromě toho nebylo jisté, že se pachateli první záměny nepodaří stejným způsobem uskutečnit i druhou. Předseda Parlamentu s několika poslanci spěchali na Kavčí hory do budov České televize, aby zabránili nejhoršímu. Podařilo se jim pod hrozbou okamžitého vyhození přimět všechny v redakci zpravodajství, aby okamžitě vyslali dementi té drzé výzvy. Monitory v místnosti zpravodajství předaly tento mimořádný vstup do vysílání obrazem i zvukem bezchybně. Televizor, zobrazující skutečný televizní signál, však ukazoval něco odlišného. Kdyby předseda Parlamentu se svým doprovodem neseděli přímo za kamerami, zachycující redaktory při čtení jejich zprávy, nevěřili by, že je něco takového možné. Redaktoři četli prohlášení Parlamentu - ale z televizoru se nesla úplně jiná slova. Zkoprnělí redaktoři umlkli, ale jejich obrazy v televizoru dál nevzrušeně komentovaly podrobnosti chystaného večerního zvonění klíči. Na ostatních monitorech bylo vidět, že se skoro totéž odehrává na všech televizních stanicích. „Policejního prezidenta!“ vykřikl předseda Parlamentu. „Sežeňte ho, u čerta, ať tu nepovolenou demonstraci ihned zakáže!“ Nejbližší redaktor ihned vytáhl mobil, ale po chvilce své snažení vzdal. „Nefungují nám telefony!“ oznámil poslancům. „Zkuste to vy!“ „Nám nefungují už dlouho!“ přiznal předseda Parlamentu. „Musíme zmobilizovat policii a když to nepůjde, povolat vojsko!“ „Obávám se, že to nepomůže,“ řekl jeden ze starších redaktorů. „Teď záleží jen na tom, kolik lidí přijde. Když jich bude málo - tak do deseti tisíc - může je policie bez velkých problémů rozehnat. Ale jestli jich přijde půl milionu - pak nejspíš padne vláda!“ Měl samozřejmě pravdu.
Nové volby do Parlamentu byly vypsány a partaje hned spustily naplno volební slibotoče. Bohužel zůstávaly v platnosti internetové zákony, takže se na internetu neodvážil nikdo diskutovat. Výjimkou byl web Smrt cenzuře, zajišťující diskutujícím anonymitu a tím nepostižitelnost se strany policie. Zapojila jsem se do diskuse jako Lilly Marlénková a navrhla založit politickou stranu s pracovním názvem Česká Strana Internetové Svobody. Kontaktní adresa byla na Lilly Marlénkovou, bydliště na Kolejích Katuška. A hned jsem tam uspořádala první kolejní shromáždění. Tentokrát se dostavilo zájemců tolik, že se ani nevešli do místnosti. Museli jsme se přesunout do hlavní haly, kde se dalo sedět na přinesených židlích i na schodech. Předtím mě neznali, ale teď už si většina přičichla ke svobodě a někteří už také na stránce Smrt cenzuře diskutovali, jen si tam ještě netroufali jako já uvést jméno a bydliště, aby se na ně nemohla zaměřit policie. No - upřímně řečeno, Lilly Marlénková byla vlastně větší anonym než nicky diskutujících na fóru názorů. Pravdou je, že jsem měla v diskusi hlavní slovo. Měla jsem totiž na rozdíl od všech ostatních vizi, co je třeba dělat. V první řadě založit stranu - co na tom, že to nebude strana podle představ současných partají! V druhé řadě prosadit, co demokracii nejvíc chybí - obecné referendum jako nástroj, kterého se politikové bojí jako čert kříže. Pak teprve může dojít na vážnější změny. Nepočítali jsme s tím, že by se nám od začátku podařilo všechno, ale věřila jsem, že úspěšné referendum by znamenalo víc než ústavní většina v Parlamentu. Hlavním úkolem bylo navrhnout je tak, aby se nedalo zmanipulovat. Jedna věc mě ale zaskočila víc než citelně. Termín předčasných voleb se plus mínus tři dny kryl s mým termínem porodu. Což znamenalo, že v nejcitlivějším období budu mimo a pochybuji, že bych současně zvládala porod i Lilly. Jenže - odstavit Lilly zrovna v době voleb? Co teď? Obrátila jsem se na Marcela, ale ten pro mě tentokrát neměl pochopení. „Uspěchala jsi to, Káťo!“ vynadal mi. „Samozřejmě ti klidně slíbím, že za tebe na pár dní Lilly převezmu, ale neslíbím, že to nikdo nepozná. Zlob se na mě nebo ne, nejsem Čech - a tohle chce opravdu rodilého Čecha a navíc Virtuála.“ „Ano - ale sežeň teď honem takového!“ Rychle jsem uvažovala. František je začátečník, kdoví, jestli zvládne Lilly řídit! To by chtělo někoho, kdo se vyzná. A navíc to musí být Čech. V této chvíli mě napadlo jediné - Vojtěch. Jenže ten se teď angažuje za velkou louží a má tam práce až nad hlavu. Věřila jsem, že by mi pomohl a rád, ale... nevybrala jsem si to zrovna šťastně. Asi jsem měla s kampaní v Čechách posečkat. Marcel měl asi pravdu. Uspěchala jsem to.
|
9.7.2010 22:44:06