AUTOBUS

Návraty Prodejem svého volebního práva přestává být občan občanem. (paragraf 3.41 volebního zákona) Ukradené vítězství se skutečně stalo vítězstvím Pyrrhovým. Tragédií politických stran bylo jejich soupeření. Z radosti, jak hladce nás odstavily, se opět začaly vzájemně podrážet. Včas jim nedošlo, že proti nám musí stát v jediném nerozborném šiku, jinak prohrají všechno. Referendum jsme prosadili tak hladce, jak se nám o tom ani nezdálo. Osm poslanců menších straniček, zdánlivě hájících vlastní programy, nám přihrálo chybějící hlasy do nadpoloviční většiny. Poslanci velkých stran se tam aspoň pokusili vsunout své připomínky, ale všechny jsme smetli - i na to nám stačily hlasy, které nám s velkou dávkou škodolibosti poskytly malé strany v domnění, že se tím vymezí proti těm velkým. Velké partaje ale dobře věděly, proč nesmějí referendum připustit. Možná je ukolébalo, že se měla referenda konat jen elektronicky. To by za normálních okolností vedlo k faktickému odsunutí realizace o několik let a nejspíš na neurčito. Možná měly samy přijmout nějaký bezzubý zákon, ale když se hlasovalo o elektronické verzi, měli jsme na své straně pár hlasů nad potřebný limit. Referendum v našem provedení mělo maximální sílu, jakou jsme mohli prosadit. Nejenže by bylo závazné pro poslance, senátory i presidenta, ale při třípětinové většině hlasů všech oprávněných voličů - což by při současné průměrné volební neúčasti bylo zcela iluzorní - by mohlo obě Sněmovny i přehlasovat. Vzápětí se ale ukázalo, co jsme získali za dynamit. Technickou stránku se nám - ke zděšení současných partají - podařilo vyřešit až neuvěřitelně hladce. Zásilka nadstandardních mobilních telefonů šintei, přizpůsobených na české poměry, dorazila z Japonska týden po schválení zákona o všeobecném referendu. Hardwarově byly totožné se šintei, zajišťujícími platební styk v Somálsku, Egyptě, Texasu a v zemích nedávno rozvrácených americkou okupací. Jen platební funkce nehrála od počátku v Čechách takovou roli jako jinde. Důležitější byla vestavěná volební aplikace, umožňující referendum. Po formální stránce se pro Čechy stala správcem šintei nově založená Nadace šintei, registrovaná jako nezisková. Počáteční kapitál do ní vložila do té doby v Čechách neznámá japonská společnost Koujou, ale po koupení nepříliš velké budovy na okraji Prahy, kde mělo být sídlo Nadace, se Japonci finančně úplně stáhli a všechny dovezené šintei převedli pod správu Nadace. Kromě základní volební aplikace měly přece šintei i schopnost telefonování. Cenu telefonního hovoru libovolné doby trvání mezi dvěma šintei stanovila Nadace šintei na symbolickou jednu korunu, ze které měl být v budoucnu její provoz hrazen. Schválení schopností šintei se táhlo celý měsíc, ale déle je tři nezávislé softwarové společnosti protahovat nemohly a vydaly posudek, že v software neobjevily žádnou chybu ani zadní vrátka, která by umožňovala falšování výsledků voleb typu referenda, nebo nepochopení hlasovacího mechanismu. Volební programy zobrazily při každé změně volby výsledek na displeji, ale před přijetím vyžadovaly potvrzení scanem oka, což se nedalo nijak obejít. Během dalšího měsíce jsme zařídili rozdělení šintei mezi voliče. Jako jinde, i zde jsme je museli před prvním použitím přizpůsobovat, ale jakmile jsme zanesli scan oka do trvalé paměti šintei, již se nedal změnit. Šintei jsme přidělovali podle volebních seznamů, každý oprávněný volič měl nárok na jeden. Každý přitom stvrdil podpisem, že bude o přístroj řádně pečovat a v případě jeho zničení se bude finančně podílet na vydání nového - mělo to všechny přimět vážit si daru sponzora, japonské továrny Koujou. Odhadní cena byla podle současného stavu na trhu poměrně vysoká a doufali jsme, že takový drahý dárek lidé ocení. Většinou tomu tak bylo. Šintei zastoupily fotoaparát, přehrávač hudby a videa a po připojení k běžnému počítači mohly sloužit jako rozsáhlá flash-paměť. Kdo se je naučil používat jako počítač, nepotřeboval už jiný. Brzy se objevil nezávislý vydavatel časopisu, zaměřeného pouze na využívání šintei a jeho možností. Kromě toho se šintei daly výhodně využít i k telefonování. Jistou nevýhodou byla zpočátku nemožnost volání mimo síť Nadace šintei, kam ostatní operátoři odmítali hovory přepojovat, oficiálně protože se s nimi Nadace šintei nemohla dohodnout na ceně, ačkoliv Nadace přistoupila i na požadavek, aby cenu hovorů mezi šintei a dosavadními mobily určovali oni. Později se do sporu vložil antimonopolní Úřad, který jim spojování hovorů nařídil. Tyto hovory pak byly nejdražší, ale šlo téměř vždy o mobily v držení dětí, protože dospělí brzy přešli jako jeden muž na telefonování přes šintei. Proč ne? Při těch cenách se to jistě vyplatilo. Některé podniky dokonce začaly zaměstnancům platit paušály za služební hovory vedené soukromými šintei - a poměrně významně tím ušetřily. V Čechách tak brzy vznikla nová, oboustranně výhodná funkce mluvčí podniků, zajišťujících vlastními šintei kontakty nejen se zákazníky, ale i s mluvčími jiných podniků. Nemalá část lidí ale po straně reptala. Někteří proti ceně, ačkoliv za přístroje neplatili. Na získání šintei totiž neměly nárok děti a mohly s rodiči a zejména mezi sebou telefonovat pouze dosavadními mobily za dosavadní tarify, což ve srovnání se šintei působilo jako neúměrný luxus. Část voličů proti šintei protestovala ve shodě s pomlouvačnou kampaní jejich stran, které zasvěceně tvrdily, že šintei slouží ke špehování. Namísto vyvracení jsme remcalům doporučili ponechávat si šintei doma a probouzet je výhradně pro volby. Nebudou-li z nich volat, mohou takto ušetřené peníze účelněji protelefonovat u jiných operátorů a poskytnout jim větší zisk. Je ale pohádka pro důvěřivé, že by byly mobily ušetřeny špehování americkým Echelonem - spíš naopak, šintei jsou před Echelonem mnohem jistější. Menší část voličů pravdivě ukazovala na chybu, že šintei nejsou volně v prodeji, takže jsou odepřeny dětem. Ujišťovali jsme je, že po dodání šintei oprávněným voličům dodáme další i pro děti - chce to jen trochu trpělivosti. Zákeřný krok ostatních politických stran bylo udání antimonopolnímu úřadu, podle kterého máme na šintei neoprávněný monopol. Jednání s antimonopolním úřadem vedl pro jistotu Tomáš - takže se toho chopil sám Vojtěch. Argumentoval tím, že přístroje jsou především k zajištění celoplošného referenda a všechny ostatní funkce jsou jen doplňkové. Navíc nešlo o nákup, ale o sponzorský dar České republice. Daňové poplatníky nic nestál, proto se na nákup nekonalo výběrové řízení. Ani darovací daň neměla opodstatnění. Přístroje jsme oprávněným voličům nedarovali, pouze svěřili do opatrování. Telefonní poplatky nejsou symbolické, ale tržní, neboť kryjí náklady spojené s provozem sítě a Nadace šintei - nevzniká ovšem zisk, takže není co danit. Při telefonování do ostatních sítí účtují poplatky jen jejich operátoři, kterým zřejmě nějaké zisky vzniknou, ale to se nás netýká, oni jistě všechno poctivě vyúčtují a zdaní. Antimonopolní úřad nakonec souboj vzdal. Poslední argument, že jsme nezveřejnili podklady, které by umožnily vstoupit na trh konkurenci, přebil Tomáš tvrzením, že z důvodu neprůstřelnosti systému není možné poskytovat technické podklady nikomu, kdo by mohl systém jakkoliv ohrozit. Rozdělení šintei mezi voliče proběhlo tak pokojně, až jsme to nečekali. Proces počátečního nastavení včetně privilegia přidělování čísel jsme předali pracovnicím matrik, aby mohly nastavovat šintei lidem, kteří se z nějakého důvodu nestihli účastnit první vlny. Budou dospívat další děti a získávat tak volební právo - a s nimi nárok na vlastní šintei. Šlo o to, jak se šintei osvědčí v praxi. V několika zemích již fungovaly jako platební prostředky, ale nikde se je neodvážili použít k volbám. Budeme tedy první... Pro první referendum jsme si zvolili postup, který podle našeho mínění ani nemohl dopadnout špatně. Rozhodněte o snížení poslanecké imunity podle zákona navrženého Stranou Nadace Katuška: přejete-li si ponechat poslancům současnou úroveň imunity, volte NE. Žádáte-li její omezení na verbální projevy, volte ANO. Uzávěrka referenda byla deset kalendářních dnů, z toho byly dva dny víkendové. Do uzávěrky nesměly volební programy poskytovat veřejnosti mezivýsledky kromě procenta voličů, kteří již hlasovali, aby neovlivňovaly dosud nerozhodnuté. Ale již po dvou dnech přesáhla volební účast pětadevadesát procent a čekalo se jen na opozdilce. Voliči si přitom sami vyzkoušeli, jak snadno se dá pomocí šintei hlasovat a po vyhlášení výsledků si mohli porovnat svoji volbu s výsledkem. Poslaneckou imunitu zrušila drtivá většina hlasů voličů. Velké partaje se přitom holedbaly, jak dlouho již měly podobný zákon v programu a jak na něm léta usilovně pracovaly. Nemohly ale popřít, že se během jejich vlády nikdy nic takového nezdařilo, kdežto my jsme to vyřešili naráz. Zvláštní vydání týdeníku Katuščiny Noviny to samozřejmě neopomnělo rozmáznout a navíc zveřejnilo přehled dosavadních hlasování se jmenovitým uvedením, kdo a jak o tomto tématu v Parlamentu hlasoval. Pokud zákon na snížení poslanecké imunity některá strana iniciativně navrhla, což se stalo již mnohokrát, ostatní strany to vždy svorně zamítly a z celkového přehledu bylo vidět, jak se v zamítání těchto zákonů všichni dojemně střídali. „Uvědomte si, lidé, že váš hlas může konečně rozhodnout!“ hlásala jsem v článku o možnostech referenda. „Nemusíte být již ovcemi, celé roky jen mlčky stříhanými!“ Druhé referendum se týkalo přijímání ústavních zákonů. Rozhodněte o přijímání ústavních zákonů podle návrhu Strany Nadace Katuška: kdo si nepřejete změnu, volte NE. Kdo žádáte, aby se nejdůležitější ústavní zákony směly přijímat pouze všeobecným třípětinovým referendem, volte ANO. Teď se konečně partaje vzpamatovaly. Tento zákon by jim přece sebral vliv na nejdůležitější zákony vůbec! Strana Nadace Katuška tvrdila, že ústavní zákony budou připravovat jako dosud legislativci, ale jejich konečné přijetí nebo zamítnutí mělo být výhradně v moci lidí. Na argumenty, že lidé nejsou schopni posoudit důležité zákony včetně ústavních jsme jedovatě podotkli, že poslanci přijímají jako na běžícím pásu legislativní paskvily, které by se zdravým rozumem také přijmout nemohli - ústavní zákony nevyjímaje. Tak soustředěnou palbu novin jsme ještě nezažili. Katuščiny Noviny byly samy proti všem - a pustily se do nás nejen noviny, ale i rozhlas a televize, aniž bychom v těch nejmocnějších médiích dostali sebemenší prostor. Útoky jsme ale odráželi trpělivě a během této těžké přestřelky stoupl náklad našeho deníku na desetinásobek. Do distribuce Katuščiných Novin se kromě studentů zapojili ve větších městech i středoškoláci. Mimopražští studenti přemluvili své známé, aby se k nim přidali - když konečně o něco opravdu jde! Ostatní partaje ale proti nám zavedly protiakce. Prodavače Katuščiných Novin přepadali na ulicích nesouhlasící výrostci a noviny jim ničili. Policie tyto případy jako neřešitelné zpravidla odkládala a tím je jen podporovala. Vojtěch organizátory přepadení znal, ale nemohl s tím oficiálně nic dělat - odposlech partají byl nelegální a policie na oznámení nepodložená důkazy nebrala ohledy, i když se brzy potvrdila. Jediné, co mohl dělat a také dělal, byla varování pomocí šintei. To ale někdy vyšlo, jindy ne, jako vždycky, když šli lidé proti lidem. V Parlamentu proti nám tentokrát partaje hlasovaly jako jeden muž, náš návrh neprošel rozdílem jediného hlasu. Jenže výsledek referenda byl drtivý. Část občanů se sice dala strhnout soustředěnou propagandou, hlasování se neúčastnila a tak vlastně hlasovala proti, přesto získal návrh tři čtvrtiny ze všech oprávněných hlasů. Reagovali jsme na to obrovským titulkem. „Díky, občané! Dnes jste poprvé přehlasovali Parlament! Nejste již ovce, jako dřív! Gratulujeme!“ Třetí referendum mělo hlasovat o celém balíčku zákonů O dozoru nad internetem, tak jak jej nedávno předešlí poslanci přijali. Osmdesát procent hlasů oprávněných voličů balíček zákonů zrušilo. „Gratulujeme - a díky vám, občané! Vybojovali jste si svobodu!“ Čtvrté referendum mělo zrušit všechny sankce, přijaté proti lidem podle zrušených zákonů O dozoru nad internetem a přiznat náhrady poškozeným - pouze ve výši úroků, s jakými stát tyto své oběti odíral. Tady všechny strany svorně argumentovaly strašlivými sumami peněz, které to bude stát, a děsivými dopady na státní ekonomiku. Tím nám ale nahrály na smeč - obrátili jsme to na výši křivd, které tyto zákony způsobily a udeřili jsme do partají, jak nelidské zákony prohlasovaly a tím tyto křivdy způsobily. „Zrušení sankcí a vrácení prospěchu z nemravných pokut je pro náš stát morální povinností. Náhrady budou jen ve výši úroků, s jakými stát své oběti předtím odíral. To je přece spravedlivé! Ještě spravedlivější by bylo, kdyby se na náhradě škod osobně podíleli všichni, kdo měli z těch nespravedlností prospěch! Především strany, jejichž poslanci pro ty nemravné zákony přesně podle partajního konceptu hlasovali!“ Neměli jsme vládu, neměli jsme většinu v Parlamentu, ale navrhované zákony nám procházely. Znamenalo to ovšem připravit referenda pro voliče tak stravitelně, aby pochopili oč jde a hlasovali v takovém množství, aby přehlasovali Parlament. Tam naopak naše návrhy se železnou pravidelností neprocházely. Ale to už nám ani moc nevadilo, i toho se dalo proti nim využít. „Občané, zamyslete se! Proč vaši zástupci hlasují vždy přesně opačně než vy? Proč mají opačné zájmy než vy sami? Koho vlastně zastupují?“ Partaje soptily vzteky, ale veřejné mínění, obrácené tentokrát proti nim, neměly čím zvrátit. Nebo jsme si to aspoň mysleli... První, zato citelnou prohru jsme utrpěli až s novým volebním zákonem. Byl by to samozřejmě zásah do ústavy, proto jsme nejprve potřebovali silné obecné referendum. Předchozí referenda byla z toho pohledu jen zahřívací, nový volební zákon by skutečně ťal do živého. Odstranil by kampaňovitost voleb a umožnil odvolat poslance voliči, kteří je zvolili. Byl by podstatně spravedlivější než současné volby, kdy se poslanci zajímají o voliče pouze krátce před volbami, aby pak na ně čtyři roky zvysoka kašlali. Nový zákon by rozprostřel volby v čase, takže by se volilo průběžně. Když se poslanec svým voličům zpronevěří, prostě mu odeberou hlasy, které mu předtím dali, a zvolí místo něho jiného. S odvoláním poslance by bylo spojeno i odvolání z funkcí, spojených s jeho mandátem. Odvolání ministra by znamenalo jeho demisi, odvolání premiéra pád vlády. Volit by se mělo opět pomocí šintei. Byly na to již připravené, stačilo rozhlásit, jak se nová volební funkce aktivuje. Podobně tam byla přichystaná i volba presidenta, ale tu jsme měli v plánu až později. V parlamentních volbách měl každý volič právo přidělit deset hlasů těm, koho chce za poslance. Volební období by ztratilo smysl i s volebními kampaněmi, hranicí pro vstup do parlamentu, kulišáckým přepočítáváním hlasů na křesla, předčasnými volbami a dalšími prvky volebního systému. Náš systém předpokládal, že občan smí hlasovat kdykoliv si to usmyslí, a do Parlamentu se měli poslanci dostávat jen na základě počtu získaných hlasů. Každou sobotu měl volební program hlasy opět přepočítat, setřídit kandidáty podle počtu hlasů a oddělit úspěšné, kteří se do Parlamentu dostanou, od neúspěšných. Žádné kulišárny, žádné dodatečně dělení kořisti. Za posledním zvoleným je prostě tlustá čára a neúspěšní zůstávají v roli čekatelů. Poslanec, který jakkoliv podrazí své voliče, se může již v neděli ráno dozvědět, že od pondělí může vstoupit do Parlamentu jen na galerii diváků. Pokud mu jeho vlastní voliči odeberou hlasy, nic už ho v křesle neudrží. Naopak kdo své voliče zastupuje spravedlivě, bude mít zřejmě jejich přízeň trvalou a nemusí se volbami vůbec stresovat. Referendem ale zákon prošel jen těsně a to nám vzalo vítr z plachet. Třípětinovou většinu se podařilo překonat jen o pár tisíc hlasů. Byl to nejtěsnější výsledek ze všech referend. Vládnoucí koalici se navíc podařilo prosadit dodatek, kterým se platnost volebního zákona posouvala za konec volebního období současného Parlamentu. Předpokládali jsme, že v dalším kroku sestavíme novou kandidátku a dáme se do přesvědčování občanů. To jsme museli odložit - sbírat hlasy nemělo v současné době smysl. „Čím to je?“ ptala jsem se Vojtěcha v těle Tomáše. „Něco jsem zachytil,“ odpověděl mi. „Převezli nás parádně!“ „Jak to?“ vylétla jsem jako čertík z krabičky. „Začali nám blokovat hlasy,“ pokračoval klidně. „To snad ani nejde!“ vyhrkla jsem. „Operační systém mobilů šintei jsi přece dělal ty, je tam v pevné paměti, jak by ho mohli narušit?“ „Nemuseli narušovat nic,“ řekl. „Oni ty šintei začali od lidí skupovat. Skladují je pod reflektory, neboť jsme jim všeobecným návodem prozradili, že je tak udrží ve funkci, jako kdyby je lidé měli pořád na ruce.“ „Ale proč?“ „Přemýšlej trochu, Katuško! Však ty na to přijdeš!“ „Aby jejich původní majitelé nemohli hlasovat. Kdo nehlasuje, hlasuje proti...“ došlo mi. „Když je prodají, nemohou si ani dojít pro duplikát...“ „Ano,“ přikývl. „Šintei jsou tak zařízené. Kdo přístroj ať už nešťastnou náhodou anebo i úmyslně zničí, může si zažádat o nový a dostane jej levněji než za režijní cenu. Kdo si přístroj jen někam založí a nemůže jej najít, tomu ho na požádání najdeme. Stačí na jeho číslo zavolat a zvoněním se prozradí. V nouzi se přístroje dají najít i pomocí pelenitových vysílaček. Neděláme to často, chytřejším by to mohlo prozradit existenci pelenitové sítě a lidé by se pak třeba domnívali, že je sledujeme...“ „...což se tak jako tak děje!“ řekla jsem. „Rozdíl mezi námi a Orwellovým Velkým Bratrem je jen v tom, že my špehování používáme proti těm, kdo sami lidi špehují. A častěji než my.“ „I tak je to od nás trochu pod pás...“ „To si myslím také... ale ať oni zkusí hodit kamenem!“ „Oni ne... ale někdo by na to ukázat mohl a měl by pravdu...“ „Dobře,“ řekl Tomáš. „Takže si nechám pro sebe, v jakých skladech je těch dvě stě tisíc šintei. Jenže dvě stě tisíc hlasů je u voleb v Čechách citelné číslo a bude to ještě narůstat!“ „Informace o umístění skladů není tak zajímavá, jako kolik lidí se takto poslední dobou zdrželo hlasování!“ „A zdrží se hlasování i ve volbách do Parlamentu,“ dodal suše Tomáš. „Tam už nezáleží na absolutním počtu. Volič, který se zdrží hlasování u referenda, hlasuje NE. Volič, který nevolí do Parlamentu, nevolí nikoho! Hlas propadne, ale nikomu neuškodí!“ „Až na to, že tihle holomci skupují šintei od těch, kdo by je nevolili,“ řekl Tomáš. „Ty hlasy by mohly být naše.“ „To je pravda,“ připustila jsem zamračeně. „Není to maření voleb?“ „Asi je,“ přikývl. „Ale je ti jasné, že to nikdo stíhat nebude? Už vidím naše soudy, jak blahosklonně prohlašují, že do toho nikomu nic není...“ „Jo,“ souhlasila jsem. „Až na to, že je všichni dostali svěřené do péče a ne jako dar. Všichni to přece přijali! Chtělo by to něco s tím dělat. Nemohl bys ty odkoupené šintei na dálku zrušit?“ „Nemohl,“ odvětil. „Jsou příliš festovně udělané. Ze servisních důvodů se dá pouze vynulovat jejich nastavení.“ „Umíš to i na dálku?“ „Naučím tě to,“ odvětil. Bylo to nejlepší možné řešení. Vynulovali jsme spolu během několika minut všech dvě stě tisíc odkoupených šintei. Jejich původní majitelé se teď mohou přihlásit o nové, ale bylo pravděpodobnější, že se nepřihlásí. Prodali je přece spolu se svým volebním právem. Důležité bylo, že se vynulovaná šintei do databáze nehlásí jako právoplatná a při referendu se nezapočítávají. Ani jako ANO, ale ani jako NE. Novým majitelům zůstalo dvě stě tisíc šintei v původním nenastaveném stavu. Daly by se asi prodat do některé sousední země jako hodinky spojené s fotoaparáty, protože jako mobily by nefungovaly. Dobří obchodníci by je určitě prodali i se ziskem, přinejmenším by získali zpátky peníze, které na jejich zakoupení vynaložili. Ale bylo jasné, že jim jde o peníze výjimečně až na druhém místě. Uvidíme při nejbližším referendu! Příhoda, kterou vyřešil malý Vojtíšek, mnou pořádně otřásla. Zvykla jsem si na somálské horko, zejména když jsem se nemusela pohybovat na slunci, ale více mi vadili zdejší živočichové. Ne všichni, jen hadi, hmyz a podobná žoužel. Vlastně jich tam ani moc nebylo, ale těch pár zdánlivě zanedbatelných jedinců až tak zanedbatelných nebylo. Ale z toho obrovského škorpióna na podlaze vedle dětské postýlky mě objalo nejprve horko a hned potom zima. I když byl mrtvý, zabitý dětským chrastítkem. Podle atlasu živočichů z elektronické knihovny to byl zdejší nejjedovatější druh. Co ta bestie dělala v našem bytě v dětské postýlce, to mi zůstalo záhadou. Maličký Vojtíšek neměl ještě dost sil, aby se sám posadil, ale dost na to, aby vší silou praštil chrastítkem příšerku, ohrožující nejen jeho, ale především jeho bezmocnou, nic nechápající sestřičku. Být Vojtíšek stejně bezmocné dítě jako Katuška, našla bych je oba už ztuhlé. Udělalo se mi mdlo a chvíli jsem měla rudo před očima. Rozkřičela jsem se a Marcel pochopil, že se stalo něco nepříjemného. Přiběhl, vyhodil bez váhání mrtvého škorpióna, chrastítko i prostěradlo, na kterém byly ještě jedovaté tekutiny z rozbitého netvora - a pak mě dlouho utěšoval. Vojtěch se mezitím pokoušel vzepřít o brblinky postýlky a obrátit se na bříško. To se normálním dětem podaří až o pár měsíců později, ale Vojtíšek nebyl normální dítě. Normální děti v jeho věku leží, spí a přitom utěšeně rostou, ale nesnaží se uvědoměle si trénovat svaly - a to jsem ani netušila, co všechno provádí se svým mozečkem, kde to zvenčí nebylo vidět. Za chvilku ležel na bříšku a zvedal hlavičku - i na to by měl mít ještě pár měsíců čas. „Mami, nebreč!“ nabádal mě. „Dopadlo to přeci dobře!“ „Nebudu tady ani hodinu!“ křičela jsem - asi trochu hystericky. „Prosím tě, nejanči! Dá se tady žít,“ utěšoval mě Marcel. „Číňané se sem stěhují po statisících a nevadí jim to.“ „Jestli jim to nevadí, pak mně ano!“ protestovala jsem. „Dá se tady žít, nedělej z toho takové peklo!“ opakoval. „Já jsem zvyklá na střední Evropu a tam nic takového nemáme!“ „Ale máte!“ oponoval Marcel. „Vosy, sršně, zmije. Dejme tomu, že zmije se běžně do bytů nedostanou, ale sršně a vosy ano.“ „Vosa dítě nezabije! Ale tohle...“ „Máme zkrátka štěstí v neštěstí,“ ujišťoval mě. „Neštěstí, že se nám to dostalo do bytu, štěstí, že to narazilo na Vojtěcha. A štěstí největší, že jsi mu dala příležitost.“ „Já vím! Ale v Čechách by se tohle stát nemohlo!“ „V Čechách jsi, pokud vím, osoba hledaná a na útěku.“ „Jenže nevinná!“ opáčila jsem. „A to by se mělo dokázat, jenže tady se ani vůbec nic dokazovat nedá!“ „Máš v Čechách robotku Lilly!“ „Jenže plně vytíženou politikou!“ „Do té ses ale zapletla sama!“ upozornil mě. „Budu tam potřebovat ještě jednu!“ řekla jsem rozhodně. „Lilly nechám pro politiku a s tou druhou bych se měla starat o své vlastní očištění!“ „Řekl bych, že to spolu bude souviset,“ řekl Marcel. „Ale měl bych pro tebe jiný návrh. Co bys řekla Francii?“ „Tam jsi hledaný ty a kvůli Interpolu by to bylo z deště pod okap.“ „Nemyslím si to,“ řekl optimisticky. „Podívám se tam! V Čechách si na nic netroufnu, ale ve Francii jsem doma.“ „Zkus to!“ souhlasila jsem. „Ale já chci další robotku do Čech!“ „To se přece nevylučuje!“ „Tím lépe!“ Marcel odletěl do své rodné Francie, aby se tam setkal se svými starými i nově získanými přáteli. Jejich pomocí - za přispění tří robotů - získal jinou identitu, která by mu umožnila vrátit se domů. Měl by se jmenovat Marcel Davien - a já bych se pak mohla jako Kateřina Davienová bez problémů usadit ve Francii. Brala bych to jako lepší možnost než Somálsko, které mi bestie škorpiónská řádně znechutila. Ale současně jsem si u Vojtěcha objednala další robotku. Slíbil, že ji pro mě udělá tak řečeno na míru a dal mi na vybranou, jak má robotka vypadat. Navrhla jsem, aby ji udělal přesně podle mě, abych ji pak mohla prostě zastoupit. „To tě ale poznají jako nejhledanější ženu světa!“ namítl. „Bude se jinak jmenovat!“ tvrdila jsem. „Kdyby něco, bude do omrzení opakovat, že jde o podobnost čistě náhodnou.“ „Při bližším zkoumání zjistí, že to je robotka.“ „No a co? Co s ní udělají? Zavřou ji? Nebo ji snad rozeberou?“ „Upozorníš na existenci robotů mezi lidmi.“ „To se ví od chvíle, kdy tě v Americe sestřelili!“ „Ale nemají ještě tušení, kde všude to je. Mohl by z toho vzniknout celosvětový hon na čarodějnice.“ „No to snad ne!“ „Nikdy neříkej, že něco není možné, nebo se najde blbec, který to provede! Roboti voldemortům párkrát šlápli na kuří oka. A to nejsou žádní pitomci! Navíc pro ně pořád pracuje pár milionů nejchytřejších lidí světa!“ „Kdo pracuje pro voldemorty, je podle tebe chytrý?“ „Ale ano, pracují pro ně lidé chytří, schopní, i všeho schopní!“ trval na svém. „Lidi buď nedokáží pochopit, pro koho pracují, anebo jim to nevadí, ale jedno ani druhé nemá spojitost s jejich inteligencí. Nemorální jsou jen ti, kdo vědí, že stojí na špatné straně, ale těch je málo. Většina lidí to neví!“ „Přesto by byli schopní účastnit se honů na čarodějnice - i kdyby jen na naše roboty!“ „Robotům naštěstí neublíží,“ řekl smířlivě. „Dobrá, udělám ti dvojnici.“ „A kde je vlastně děláš?“ „Budeš se na mě hodně zvobit, mami, když ti to nefeknu?“ Poslední větu neřekl přes síť, ale normálně, ústy mimina Vojtíška. V první chvíli mě to zarazilo, ale rychle jsem se z toho otřepala. Měla bych si už na tyhle narážky zvyknout! Zavinila jsem si je sama. „Já vím,“ přikývla jsem také tak... normálně. „Neprozradím co nevím, viď? Máš ale pravdu, nepotřebuji to vědět. Ostatně si myslím, že to neví ani Učitel v Koujou.“ „Pfesně tak,“ souhlasil, ale pak přece jen přešel na rychlou řeč po síti. „Japoncům a hlavně Virtuálům dlužím za svoji existenci. Proto sem se zařekl, že nikdy nepůjdu proti jejich zájmům a dodržím to. Bohužel nejsou všichni Japonci jako Učitel a kdyby se stal třeba i hypotetický konflikt, bude jejich zájem vždycky na prvním místě. Považuji se za ale Čecha a doufám, že se zájmy Čech a Japonska do konfliktu bohdá nikdy nedostanou, ale za svou životní povinnost považuji zajistit se proti všem možným překvapením. Takže mám jedno záložní počítačové centrum, o kterém Učitel a pár dalších Virtuálů ví, a čtyři další, o kterých nevědí. Součástí posledních počítačových center jsou automatické továrny, kde se dá vyrobit skoro všechno, jak se dřív říkalo - od špendlíku po lokomotivu - jenže na vyšší úrovni. Poslední z těch center vůbec nestavěli lidé, ani najatí místní, tam jsem si vystačil s roboty, takže o něm neví na celém světě kromě mě nikdo. A další takové stavby mám rozestavěné. Moje továrny nezahálí - už když jsme dělali várku šintei pro Čechy, přidal jsem kapacitu mých továren k továrnám z Japonska, Indie, Somálska a Číny. Proto jsme to tak hladce stihli!“ „Kolik máš pro sebe robotů?“ vydechla jsem. „Kolem osmi set padesáti - mám jich víc než kolik je lidských Virtuálů a zvládl bych jich i víc,“ ujistil mě. „Když už jsou naprogramovaní, je jejich sériová výroba jednoduchá. Pak potřebuji vtělit do programů vnější vzhled, ale to jsou nepodstatné odchylky.“ „Nač jsi potom potřeboval lidské tělo?“ vyhrkla jsem. „Abych zůstal člověkem,“ odvětil. „Jamanami Kacuie měl pravdu - i já jsem si to začal uvědomovat. Tvrdil, že jsem poslední dobou příliš snadno a hromadně zabíjel - což jsi mi ostatně vyčetla i ty, takže na tom něco bude. Proto mě tedy máš za syna - chci mít pevnou vazbu na lidi, chci být zkrátka člověkem! To není jen pro moje dobro, ale i pro dobro lidí! Kdybys tušila, jak mě závislost na obyčejném nočníčku drží blíž k lidem! Anebo to, že mě živíš vlastním mlékem! Měla by sis to uvědomit! Asi nejsem obyčejné dítě, ale ani ty nejsi obyčejná matka.“ „Myslím si o sobě, že jsem příliš obyčejná,“ namítla jsem. „Marcel má pravdu, když mi vyčítá, že jsem tak trochu hysterka.“ „Ukaž mi matku, kterou nechá v klidu škorpion u jejího dítěte! Podle mě je v takovém případě náběh na hysterii naprosto normální reakce.“ „No - Marcel říká, že zdejší matky nejsou tak hysterické,“ řekla jsem. „Nedělaly by prý z toho takové drama!“ „Nejsou hysterické? Protože se to ještě žádné nestalo! A pokud se stalo, nevíme o tom.“ „Proč ale netrojčil Marcel?“ „Otcové netrojčí,“ ujistil mě. „Otcové škorpióna prostě zabijí, pokud už není mrtvý. To je taky normální a patří to do role ochránců, stejně jako když tě utěšoval. Jsme prostě normální rodina, podle mě to tak funguje odjakživa a doufám, že to bude fungovat i nadále. Nic na tom nemění, že je Marcel Francouz, jako Čech by se nejspíš choval stejně.“ „Myslíš si, že ho znáš tak dobře, abys to mohl tvrdit?“ „Mohu,“ ujistil mě. „Znám ho déle a důkladněji než ty! Byl jsem s ním od začátku a prakticky bez přerušení. Marcel je výjimečně čestný chlap. Drž se ho jako klíště a nikdy tě nezklame!“ „Díky!“ řekla jsem. „Poslyš, nesleduješ nás i... v intimních chvílích?“ „To jsou výjimky, kdy se stahuji,“ ujistil mě. „Mám své zásady. Jinak jsem s ním byl ale delší dobu než ty. Pomalu mě dotahuješ, což je dobře.“ „Se mnou jsi snad byl také dost dlouho, nebo ne?“ „Byl,“ souhlasil. „Nejdřív jako přítel, dnes mám ve vztahu k tobě role dvě - přítel a dítě. Ani to není malá role. Jako přítel mám nad tebou náskok, jako syn jsem na tobě závislý, tím se to do jisté míry srovnává. Řekl bych, že teď patříme k sobě víc než ty s Marcelem. Jen bez té sexuální stránky - tam už je tvůj jenom Marcel. Ale tak to má být.“ „A co říkáš na můj úmysl utéci ze Somálska?“ „Bylo to dobré útočiště - ale nestalo se naším domovem. Nejsem proti návratu do Evropy. Francie i Čechy jsou si z toho pohledu rovnocenné.“ „Nás Čechů je ale v naší rodině víc?!“ „Myslíš?“ usmál se. „Já a Katuška jsme napůl Češi, ale napůl Francouzi! Nemůžeš nám upřít polovinu francouzské krve! Takže je to půl na půl.“ „Vlastně - máš pravdu. Dobrá, zkusíme to s Francií!“ „Záleží jen na tom, jak nás tam přijmou!“ řekl zamyšleněji. Což bylo jedině logické.

9.7.2010 22:44:06