AUTOBUS
|
Chce-li Pánbůh stvořiti necitu,
učiní ho šlechticem.
Chce-li stvořiti darebáka,
učiní ho advokátem.
Chce-li stvořiti notného vola,
obdaruje ho ouřadem.
(Z moudrostí našich babiček)
Cesta do Quinsonu proběhla v pořádku. Nakoupila jsem, donesla nákup do auta na parkovišti, ale pak jsem se ještě zastavila naproti v kavárně na kávičku bez smetany - kávu miluji a smetana v ní je u mě indikátor, jestli dbám více na dietu nebo na požitek. Většinou je to naopak, než jak to má být. Teď, kdy mě vysávali dva hladoví vlčci, jsem si šlehačku s jistou lítostí odpustila v dobré víře, že aspoň něco dělám pro svoji linii - jako by to mohlo pomoci! Klidně jsem si ji dávala v dobách, kdy jsem se neodvážila na váhu ani pohlédnout, natož na ni vstoupit. Ale to je přece normální, nač se tím rozčilovat. V pohodě jsem opustila kavárnu, nastoupila do auta a nabrala směr z města. Těsně před cedulí, označující konec obce, jsem přišlápla plyn - ale náhle zpoza křoví vyskočili dva policisté. Příkaz zastavit, brzdy. „Vystupte si, vaše doklady... víte, co jste spáchala?“ „To tedy nevím,“ odvětila jsem. „Překročila jste povolenou rychlost v obci - podle našeho radaru o pět kilometrů za hodinu - zaplatíte pokutu!“ „To snad bylo až za obcí, ne?“ pokusila jsem se to uhádat. „To bylo ještě v obci - na úrovni cedule jste už měla nepřiměřeně vysokou rychlost a předpisy hovoří jasně.“ „No jo - předpisy!“ vzdychla jsem si odevzdaně. „Kolik bude dělat ta pokuta? Když už musím sponzorovat úředního šimla!“ „Ženská, co si to dovolujete?“ vybuchl náhle policista. „Jakejpak šiml? Zamkněte si to auto, povíme si to na strážnici!“ „To myslíte vážně?“ podívala jsem se na něho nevinně. V té chvíli jsem mi na ruce zavrčely železné náramky. Druhý policista se okamžitě přidal ke kolegovi, nedovolili mi ani zamknout auto a strkali mě neurvale ke služebnímu vozidlu, vtipně ukrytému za poslední kůlnou města. Přitom mě provlekli blátem a oranicí a když se mi sesmekla bota, nedovolili mi ji ani zvednout. Nacpali mě hrubě do auta a s modrými majáčky a řvoucí sirénou odvezli na strážnici Gendarmerie. Tolik hrubosti jsem věru od jindy tak galantních Francouzů nečekala. Pro jistotu jsem už v autě zapnula videozáznam šintei. Vejde se tam pět set hodin nonstop záznamu, přebytečné části se dají odstřihnout. Byla jsem odhodlaná si na jejich hrubosti stěžovat, ale zatím nebylo komu. Šoupli mě bez dlouhých řečí do cely, zamkli za mnou dveře a nechali mě tam.
Už zase v cele - s náramky na rukou a bez jedné boty - a pro prkotinu! Ukolébávalo mě, že to není kvůli Američanům, ale říkala jsem si, že od nich tentokrát vítr nefouká. Takže by mě to ani moc nevzrušilo, jenže tentokrát na mě doma čekala dvě mimina! Teď to snad ještě jde, ale za chvilku dostanou hlad - a co pak s nimi bude? Vojtíšek brečet nebude, ale Katuška vždycky brečí, když má hlad! Zavolala jsem prostřednictvím šintei Marcela a vysvětlila jsem mu své postavení. Slíbil, že se na to podívá a chvíli byl klid. „No jo - potřebují aktivitu, měli poslední dobou málo zadržených!“ oznámil mi, když omrkl zdejší policejní počítače. „Poslední zpráva od jejich nadřízených tvrdí, že zdejší Gendarmerii vyhodnotili jako nedostatečně aktivní a policistům hrozí blíže neurčené sankce, nejspíš finanční.“ „Dobře - ale co já s tím?“ zavrčela jsem. „Bohužel tu není dost problémových občanů, aby měli závažné důvody k zásahům,“ řekl Marcel. „Proto taková horlivost!“ „Slyšela jsem zdejší Francouze, jak se rádi pošklebují pitomým českým policajtům!“ napadlo mě. „Netušila jsem, že ti vaši jsou úplně stejní!“ „To víš... pitomci budou ve všech zemích. Neříkala jsi mi pár českých vtipů na hloupé policajty i ty? My Francouzi si akorát policie víc vážíme.“ „To si tedy máte koho vážit!“ odfrkla jsem si. „Zajímalo by mě, jak si můžete vážit zdejších pitomců! Proč je mají ale odnést naše mimina?“ „Miminům se přece nic neděje,“ uklidňoval mě Marcel. „Jak to, neděje?“ opáčila jsem hněvivě. „Chceš je za mě nakojit? Za půl hodiny mají dostat najíst!“ „Neboj se o ně, ohlídáme ti je!“ „Já vím, hlídání ty nebo tví roboti zvládnete, ale klidnější proto nejsem! Za půl hodiny má být kojení! Vojtíšek by se snad spokojil se sušeným mlékem, ale Katuška je pořád na mateřském a ze sušeného dostane katar!“ „No - do té doby se to snad vysvětlí!“ nenechal si sebrat optimismus. „Možná by se to vysvětlilo, kdyby měli snahu!“ nenechala jsem se tím upokojit. „Jak chtějí něco vysvětlovat, když mě zavřeli do ajnclíku a vůbec se o mě nestarají? Čas běží a nic se neděje!“ „Podívám se, co bych s tím mohl udělat!“ řekl blahosklonně. „Podívej se raději, kde teď hned seženeš mateřské mléko pro děti! Na ty polobohy se podívám sama!“ vyjela jsem na něho. „Půjč mi dva roboty!“ Kdyby se rozčílil, možná by mě zastavil, ale byl příliš mírný. Normálně se mi to na něm líbilo, ale když šlo o naše drobečky... pitomci policajti ještě netušili, co je v takovém případě čeká! Vědět, že jsem dokázala tasit drápy i na amerického presidenta... „Dva roboty? Proč dva?“ cukal se Marcel. „Jo, dva. A auto. Dojedou mi pro moje auto, stojí nezamčené na konci Quinsonu. Zpátky pojede každý v jednom, to je tak těžké pochopit? Pokud vím, auta musí někdo řídit a já ani ty to nebudeme.“ Možná jsem byla neurvalá i na nevinného Marcela, ale byla jsem už opravdu nervózní. „Dobře, vezmi si je,“ uvolil se. Jeho roboti byli zase o něco lepší než Lilly, dokázala jsem řídit oba dva najednou. Nasedli do dodávky a vyrazili. Seděla jsem v cele, měla jsem tam klid, zvládla bych klidně i čtyři. Volnou kapacitou jsem se podívala do policejních počítačů. V budově byly zapnuté tři. Na prvním si policista z dlouhé chvíle vykládal solitaire, druhý si prohlížel porno-stránky a třetí hledal Googlem nejbližší řemeslníky na stavbu elektrických vrat do garáže. Tohle že jsou ty vyžadované aktivity? Matku dvou dětí nechají čekat v lochu, děti mohou brečet hlady, ale oni tohle? Jen počkejte, darebáci! Nejprve jsem se vrhla na solitaire. Ta hra normálně není příliš chytrá, jen odmítne vložit špatnou kartu na kterýkoliv balíček. Po mé úpravě to dovolí, ale po špatně položené kartě se na ploše hry objeví nápis a hra se zastaví. Nápisů jsem tam vložila tolik, aby se jen tak neopakovaly, přičemž Kreténe! a Idiote! byly ještě ty nejslušnější. A protože jsem mu to opravila na disku, nezbaví se toho jinak než výměnou hry. Je součástí Windowsů a nechápala jsem, proč tu ještě mají tak zastaralý systém, vždyť si přímo koledují o napadení hackery. Ačkoliv - tady se to asi nestává, Francouzi si umí svých pitomců víc vážit než my, čeští rebelové! Nečekala jsem, až si toho všimne a vrhla jsem se na druhého. Na řadě byl tedy milovník porna. Tady to bylo jednodušší, i když na programování těžší. Jakmile se na obrazovce objeví více procent plochy barvy pleti, než je únosné pro případné obličeje, objeví se místo lechtivého obrázku štětinatý vepř s francouzským nápisem „Sviňáku!“ Vpašovala jsem to do prohlížeče, odstraní to jen jeho výměnou - pokud je dost inteligentní, aby ji sám zvládl. Vtip je v tom, že se prohlížeč bude v ostatních případech chovat normálně a bez návštěvy porno-stránky ani servisák nic nezjistí. To chci vidět, jak mu to bude nebožák policajt vysvětlovat! Se třetím to bylo jednodušší. Stačilo opravit prohlížeč přímo v paměti, aby místo nalezeného článku zobrazil nápis: „Pane Maurici, za nedovolené používání služebního počítače k soukromým účelům vám strhuji z platu 50 Euro.“ Očekávala jsem, že nadskočí nejrychleji a nejvíc a nemýlila jsem se. Litovala jsem, že nemají na služebních počítačích web-kamery. To by byl, panečku, pohled! Jenže jsem netušila, k čemu to povede.
Krátce poté, co jsem skončila, vrazil do mé cely policajt, napěněný až po čepici. „Jdeme to sepsat!“ zařval na mě vztekle. „Mileráda!“ řekla jsem. „V civilizovaných zemích se zatčenému říká...“ „Držte hubu, ženská! Vy ani nepípnete, jasný?“ „Jak vám mám potom odpovídat?“ usmála jsem se mile. „Vy budete držet hubu, nebo přes ni dostanete, akorát nám podepíšete přiznání a že jsme tady s vámi velice slušně zacházeli!“ Tak po tomhle by měl mít v normální zemi každý policajt šmytec. Co je ale normální? V Čechách by to na vyhození policajta nestačilo, tam jim projde ledacos. Bude Francie lepší? Dotáhl mě rychle do své kanceláře. Vedl mě za loket, hopkala jsem na jedné noze obuté a druhé bosé, jako chytrá horákyně. „Budete mě muset co nejdřív pustit, jinak vás budu nucena zažalovat pro pokus o ublížení na zdraví!“ řekla jsem tvrdě. „Ohrožujete moje děti!“ „Cože?“ vyskočil. A už jsem ji měla! Parádní facku, že jsem šla k zemi. Než jsem se zvedla, dostala jsem přes záda dvě mastné rány jeho služebním pendrekem. Nestihla jsem proti tomu udělat nic, řídila jsem auto se dvěma roboty serpentinami a pro sebe mi moc času nezbývalo. „Pozór! Stoupni si, ty svině, když se mnou mluvíš!“ zařval na mě. „Usmívejte se, jste v záběru,“ řekla jsem sladce, ačkoliv jsem měla záda jako v ohni. „Večer budete ve France Télévisions!“ Prásk! A ležela jsem podruhé na zemi. Ten chlap ale uměl fackovat! Jenže na mě to zapůsobilo přesně naopak. Chtěl mě zlomit, jenže místo toho mě napružil. Dupla jsem na brzdy, zastavila auto na krajnici a vypnula nejen motor, ale i oba roboty, aby mi zbyla veškerá kapacita jen pro mě. Pak jsem se urychlila - a vyskočila. Tělo se při urychlení pohybuje těžkopádněji, setrvačnost dělá psí kusy, i gravitace se chová jinak, ale ovládat se to dá tak přesně, že to neurychlený člověk nestačí ani sledovat, natož aby si to stačil přijatelně vysvětlit. Akorát pak člověka bolí všechny svaly, je to na ně trochu velká masáž. Nebylo to poprvé, co jsem využila urychlení k akrobatickému výkonu, jaký by při mé hroší postavě nikdo nečekal, i když jsem to rozhodně nedělala denně. Ruce jsem měla spoutané, ale to mi nezabránilo hrábnout mu k opasku. Rozepnout pouzdro se dá během desetiny vteřiny... sakra, prsty nejsou dost rychlé, jak bych potřebovala... A stejně rychle, jako jsem se vztyčila, jsem od něho odskočila. Ani spoutané ruce mi nezabránily natáhnout jeho vlastní pistoli a namířit ji na něho. „A teď si stoupněte rovně vy, když s vámi mluvím!“ oslovila jsem ho ledově. „A pozor - mám to natažené a na tuhle vzdálenost se prostě nemohu minout! Udělejte prudší pohyb a máte z břicha cedník.“ „Toho budete litovat!“ vyhrkl, ale bylo vidět, že ke mně získal respekt. „Víte, že za napadení policisty vyfasujete až doživotí?“ Trochu ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Policajt je ve všech zemích chráněný všemi možnými zákony a ani na sebeobranu se to nedá uhrát. Není lepší dát se bez odporu zmlátit? Ale podporovat darebáky v jejich gestapáckých manýrech? To tedy ne! Ale co dělat? Nezbude mi nic jiného než použít na něho psychologický nátlak. Musím ho vyvést z rovnováhy, udělat z něho zdrcenou psychickou trosku, která couvne jako první. „A víte, jaké tresty vynáší Liberté pour Monde?“ zeptala jsem se ho jedovatě. „Neuniknete jim, ani kdybyste teď odjel s výpravou do Antarktidy. Ani ochranka presidenta Spojených států nezastavila Freedom for World. Takže hubu budete držet vy, zařídíte mi propuštění a budete se mi do smrti vyhýbat minimálně na pět kilometrů, rozumíte? Touhle dobou už sem hoši od Liberté pour Monde jedou a nepřejte si vidět ten tanec, až sem dorazí!“ „Vy jen tak blufujete!“ vyhrkl zděšeně. „Patříte snad k nim?“ „Ne,“ odsekla jsem. „Já patřím k Freedom for World, my jsme tisíckrát ostřejší! Ale nejsme tu doma, takže vás mileráda přenechám místním.“ „To je... víte vy vůbec, co mi to říkáte?“ „Vím,“ odvětila jsem ledově. „Vy už to ale nikomu neřeknete. Až sem vaši kolegové přijdou, budete mít pistoli pěkně zpátky v pouzdře, ale budete tady chladnout po nenadálém infarktu.“ Trhl sebou, ale nebylo to tím, že by se na mě chtěl vrhnout. Spíš se mi zdálo, že se mi složí k nohám. To by se mi nehodilo, potřebovala jsem ho přidusit jen trochu. Mezitím jsem oživila aspoň jednoho robota, nastartovala motor dodávky a pokračovala ve sjíždění serpentin. Na policajta mi musí stačit třetina mé kapacity. „Moc sebou neškubejte,“ napomenula jsem ho dobrácky. „Nemám ráda střílení, ale když je to třeba, střílím naprosto přesně. Mám ale raději infarkty, stačí chvilku počkat, už sem s tím jedou.“ „Cože?“ vyjekl. „Kdo sem jede a s čím?“ „Hoši z Liberté,“ odvětila jsem nedbale. „Vezou vyvolávač infarktů. Já jsem mimo službu, vlastně jen na návštěvě, takže to u sebe pořád nenosím.“ „Jaký... vyvolávač...?“ „Infarktů! Nezanechávají stopy, jako střelné zbraně. Tak přece zemřel i americký president, byla jsem u toho. Žádné stopy, žádná krev. Prostě šel k zemi a už mu nikdo nepomohl. Kdyby to nebylo po veřejně vyhlášeném rozsudku smrti a kdyby se k tomu Freedom for World nepřihlásila, mysleli by si dodnes, že to byl pravý infarkt.“ „Jak můžete ale vědět, že sem jedou...“ „Svatá prostoto! Vy jste mi amatéři! Neznáte mobilní telefony? Vždyť vás ani nenapadlo prohledat mě! I kdybych měla zbraň, nechali byste mi ji!“ „Takže jste si na nás přivolala své kamarádíčky teroristy... to vás bude teprve mrzet!“ vzpamatoval se trochu a začal dělat bububu. „Mě určitě ne,“ ujistila jsem ho ledově. „Vy už to nikomu neřeknete! Za chvíli budou tady - a pak se dobře dívejte, protože pak už toho ve svém nenadále zkráceném životě moc neuvidíte!“ Jemně jsem mu připomněla, aby nebyl sebejistý. Musím z něho udělat psychickou trosku, než sem přijdou jeho kolegové. Tři by na mě byli moc. „To je ale... to je...“ „Kdybyste nebyli pitomci, nestalo by se to,“ zarazila jsem jeho koktání. „Neudělala jsem přece nic strašného! Na konci města každý šlápne na plyn, to jistě moc dobře víte, když jste tam chytali. Za těch pět kilometrů nad limit to byla šikana jako řemen, ale i tu pokutu bych zaplatila a ten další tyjátr byl úplně zbytečný! Co to do vás vjelo, že jste z toho udělali aféru? No, náhodou to vím. Potřebovali jste někoho skřípnout, aby se na vás nadřízení nezlobili, že je to tak? Jen jste tu horlivost maličko přehnali!“ „To není pravda!“ vyhrkl. „Alespoň mi tady nelžete!“ opáčila jsem rozmrzele. „Výmluvy na mě neplatí! Sprdli vás, že jste byli málo aktivní - uvědomte si raději, že o vás vím dost na to, abyste mi nemohl beztrestně věšet bulíky na nos!“ „Sledovali jste nás už předtím?“ „Ne,“ ujistila jsem ho. „Kdybyste nebyli pitomci, nestáli byste nám za to. Ale když už jste se do mě navezli, je pro nás maličkost bleskově si zjistit, co jste zač. Jak se vám líbil nápis: Pane Maurici, za nedovolené používání služebního počítače k soukromým účelům vám strhuji z platu 50 Euro? Měl jste to před chviličkou na obrazovce, neříkejte, že ne!“ „To nebylo od majora Joplaina?“ vytřeštil na mě oči. „Ne, to bylo od Liberté pour Monde !“ ujistila jsem ho suše. „Napsali vám to na obrazovku, abych vám pak mohla dokázat, jak je to s vámi vážné. Nenapadlo je, že se na mě hned vrhnete s pendrekem, to byste tak přátelské varování nedostal.“ „Varování? A přátelské...?“ „Jo, velice přátelské,“ přikývla jsem. „Nepřátelské vypadá úplně jinak - ale to už jste si na sebe přivolal sám! Hoši právě vjíždějí do města - neptejte se mě, jak to vím, vím to.“ „A nedalo by se to ještě nějak...“ změkl. Konečně! Vlastně jsem mu ani ublížit nechtěla. Něco jiného je sebrat mu pistoli a něco jiného stisknout kohoutek, když nabitá hlaveň míří člověku do břicha. Potřebovala jsem ho jen psychicky zpracovat víc než jeho nadřízení. „Jen se mi tu nesesypte!“ okřikla jsem ho tvrdě. „Kdybyste byl chlap, zkusil byste mi tu pistolku z ruky vykopnout. Jak už asi tušíte, nestihl byste to, díky Japoncům umím být setsakra rychlá, ačkoliv na to nevypadám, tři kulky v břiše také nejsou příjemná smrt, ale aspoň byste zhebl jako chlap.“ „Ale já nechci!“ zlomil se mu hlas. „A mlátit pro nic za nic nevinný se vám líbí?“ „Když my musíme...“ lezlo z něho pomalu. „Za zadržení je víc bodů než za pokuty...“ „Jo ták, musíte!“ kdyby měla ironie ostny, ten by se, panečku, svíjel! „To vaši zvrácenou horlivost vysvětluje, ale neomlouvá! Máte tady zajímavý bodový systém! Náhodou žijeme v mimořádně klidné oblasti a vy pro body vyvoláváte konflikty i tam, kde nejsou. Navíc to ještě vylepšujete mlácením nevinných! To by mělo Liberté pour Monde zajímat! Asi se na vás podívají podrobně a pěkně si někoho podají! Bodovat policii podle konfliktů! Taková nebetyčná pitomost!“ „Když nás bodovali za klid v rajónu, bylo to ještě horší!“ řekl uraženě. „To jste si to zase usnadňovali jinak, že?“ opáčila jsem. „Dovedu si to živě představit! Problémy jste zametali pod koberec, když za vámi přišel člověk s prosbou o pomoc, odmrštili jste ho, aby nerušil váš klid, dobře se vedlo jen zlodějům. Teď se jim možná tak nádherně nevede, jenže to za ně odnášejí i nevinní. A co takhle chovat se lidsky?“ „Jak - lidsky?“ „Jako slušný člověk ke slušnému člověku!“ nadhodila jsem. „Už byste se měli naučit odlišovat lumpy od nevinných!“ „Na sebe se podívejte!“ odvětil uraženě. „Tak se snad nechová nevinný a slušný člověk!“ „Ale! Vy neviňátko s pendrekem! Kdybych jednala tak sprostě jako vy, zastřelila bych vás už dávno! Nic by se mi nestalo! Zadrželi jste matku dvou mimin, tlačí mě mléko a jestli jste ještě neslyšel o laktopsychóze, tak vám povím, že je to důvod ke zproštění stíhání!“ „Ale přece jen - smrt za takovou... prkotinu? To je podle vás lidský?“ „Není,“ připustila jsem. „Ale víte, co se na tohle říká v Americe? Příliš mnoho věděl - a prásk ho!“ „Vás Američany nám byl čert dlužen!“ „Tak na to pozor, nejsem Američanka a nikdy jsem jí nebyla!“ ujistila jsem ho. „Vzala jsem si Francouze, takže jsem teď občanka Francie. Ačkoliv nevím, jestli se mám radovat, nebo se raději litovat, když vidím dnešní Francii! Musím vám znechuceně sdělit, že tak nespravedliví nejsou policajti ani v Číně!“ „Vy to snad v Číně znáte?“ „A taky v Japonsku - tam jsou policajti nejzdvořilejší na světě, máte se od nich co učit! Japonci jsou opravdu vyspělý národ - ačkoliv vás by mohli učit zdvořilosti i v Somálsku! Doufala jsem, že Francouzi budou galantní, ale koukám, že policajty mají jako gangstery ze Chicaga!“ „V Americe jste nebyla a chcete něco srovnávat?“ „To jsem netvrdila!“ opravila jsem ho. „Nejsem Američanka! Znám ale Dallas v Texasu i s okolím a vnitřek Bílého domu ve Washingtonu i tam, kam se návštěvníci obvykle nedostanou.“ „Vy že jste byla v Bílém domě?“ „Vždyť říkám, byla jsem u popravy amerického presidenta! Cožpak o tom tady v Evropě nevíte?“ „A to mi říkáte jen tak?“ obrazně spráskl rukama - ve skutečnosti se ale neopovážil ani pohnout. „Proč ne?“ odvětila jsem. „Vy už to přece nikomu neřeknete. Za chvíli jsou hoši tady a pak poznáte, zač je toho loket! Slyšel jste o úmrtnosti našich odsouzených? Je trvale nad devětadevadesát procent - unikl nám zatím jen jeden a to jen tím, že na útěku havaroval a zabil se v letadle.“ „A nešlo by to ještě nějak...“ „Možná šlo,“ přerušila jsem ho stroze. „Taky se mi zdá přehnaný trest smrti za těch pár modřin a jelit na zádech, které od vás mám. To ještě snesu, ale řekněte mi, co s vámi máme udělat? Jednak toho na mě víte příliš mnoho - přinejmenším mě kdykoliv poznáte, za druhé nejste neviňátko, abyste si zasloužil vyváznout bez trestu a kdybych to řešila podle hesla oko za oko, zub za zub, to byste byl teprve nebezpečný! Co mám s vámi dělat?“ „Ale smrt je trochu moc...“ snažil se to usmlouvat. „To vím taky,“ uťala jsem ho. „Ale kdybyste se ke mně nechoval jako gestapák, nic by se nestalo. Měli jste skončit u té pokuty! Snad bychom teď mohli uvažovat jen o vypíchání očí. Sice to taky není příjemné, ale není to smrt a bez očí se dá žít.“ „To myslíte vážně?“ roztřepal se úplně. „Jistěže ne,“ odsekla jsem. „Nechat vás na krku vaší rodině by byl větší trest pro ni než pro vás. Ale co s vámi? Nemůžete přece po mně chtít, abych vás nechala běžet, to snad uznáte! Jako policajt jste neschopný, místo abyste se staral o ochranu lidí před gangstery, hrajete si na gangstera sám. Když vás odstraníme, bude to záslužné. Stejně jako likvidace toho, kdo vymyslel vaše stupidní bodové hodnocení. Ale jak se říká, všechno zlé může být k něčemu dobré, třeba posloužíte jako odstrašující příklad.“ „Nechci sloužit jako odstrašující příklad!“ „Tak proč se chováte jako gestapák? Vždyť jste se mnou zacházeli hůř než s vrahem, ani botu jste mi nedovolili zdvihnout!“ „Ale vy mě chcete zabít! Nebo vypíchat oči - co by to bylo za život? Jste ještě tisíckrát horší!“ „Jsme horší,“ připustila jsem klidně. „Jenže my napravujeme, co kazíte vy. Máte na své straně všechno, nač si vzpomenete - zákony, právo, věznice, soudy - jenže jste se zpronevěřili svému poslání, v tom je ta chyba! My vaše možnosti nemáme, trest smrti je jediným trestem, který jsme schopni zajistit. Co se s tím dá ale dělat? Můžeme dát do pořádku jen nejkřiklavější případy, které si krajní trest zaslouží. Nedávno to byla genocida Somálců, tam byl trest smrti pro hlavní darebáky v pořádku. Ale co s vámi? Sepíšete cokoliv vás napadne, pak z člověka vymlátíte podpis pod přiznání - to má být podle vás spravedlnost? Umíte pendrekem pro nic za nic zmydlit ženskou od malých dětí - a hanba vás ani nefackuje, vy rytíři? Jak vás vlastně napadlo, že nejsme spravedliví?“ „Tolik se vám zase nestalo! Vy mi ale chystáte smrt!“ „Ano, ale konflikt jste si začali pro naprostou prkotinu vy, já jsem přece nikoho neohrožovala! A přiznejte si to konečně - když vás nezneškodním, budete mě ohrožovat na životě. Tak se věci mají! Smím si vůči vám dovolit luxus ponechat vás naživu?“ „Snad bychom se mohli nějak dohodnout?“ žadonil. „Myslíte gentlemen's agreement? Taky bych byla pro džentlmenskou dohodu, jenže k ní potřebujete dva džentlmeny. Já jsem ale ženská a vy máte do džentlmena ještě dál než já, když dokážete mlátit ženské! Spíš bychom se mohli shodnout na gangsterské dohodě: vy mi nebudete škodit a já nebudu škodit vám. To není prosba, to je výstraha! Hoši vyskakují z auta přímo před strážnicí, za pár vteřin jsou tu. Berte to nebo ne, máte na to pět sekund!“ „Já to tedy beru!“ chytil se toho. Možná doufal, že blafuji, ale mí roboti už opravdu vcházeli do hlavních dveří stanice, jen je ještě neslyšel. „Dobrá - tak tedy gangsterská dohoda!“ souhlasila jsem. „Samozřejmě nečekám, že by byla na věčné časy, ale radím vám, počkejte aspoň měsíc, než ji porušíte.“ „Proč měsíc?“ „Protože do té doby vám přijde přípis o zrušení nesmyslného bodového systému hodnocení - a pak už vás na uzdě místo gangsterské dohody podrží obyčejný pud sebezáchovy.“ „A co udrží vás?“ „Lenost, vážený nepříteli, lenost!“ ušklíbla jsem se. „Jsem ve Francii na zaslouženém odpočinku a nemám chuť se aktivně účastnit zdejších věcí, to je vaše největší štěstí!“ Pořád ještě spoutanýma rukama jsem uvolnila z pistole zásobník, chytla jej do zubů a volnýma rukama natáhla závěr. Tím se z hlavně vytrhl náboj - odlétl by stranou, kdybych se neurychlila a nechňapla po něm, ale zachytila jsem jej, vmáčkla zpět do zásobníku a zásobník vrátila do pistole. Muselo to působit jako vystoupení obratného cirkusového kouzelníka. „Tady máte tu hračičku!“ podala jsem pistoli policistovi pažbou napřed. „Nenabitou jsem si půjčila, nenabitou ji vracím. A teď mi konečně rozepněte vaše náramky, už jsem z nich odřená do krve!“ Nechala jsem ruce natažené k němu i poté, co mi pistoli vyškubl. Podle toho, že její závěr zůstal vzadu, jistě pochopil, že není nabitá - tak se pistole chovají, když dojdou náboje. Ale nějak se ke splnění dohody a k rozepnutí mých pout neměl. Místo toho ode mě odskočil a rychlým pohybem pistoli znovu natáhl. „S gangstery se nevyjednává!“ vyhrkl uštěpačně. „Tím jste jenom prokázal, že jste darebák!“ odvětila jsem ještě klidně. „François - je váš!“ Rozlétly se dveře, vstoupil můj robot a namířil na policistu zbraň, jako vejce vejci podobnou elektrickému šroubováku na baterie. Policista reagoval obdobně s pistolí, ale až když marně stiskl její spoušť, napadlo ho pohledem zkontrolovat její stav - a v té chvíli strašně zesinal. Závěr byl totiž zaseknutý na půli cesty. První náboj, který jsem prve akrobaticky chytila a vrátila do zásobníku, jsem úmyslně vložila obráceně, kulkou dozadu. Při nejbližší kontrole zbraně by na to přišel, ale v dané chvíli na to neměl čas a když natáhl závěr, náboj se mu pochopitelně vzpříčil. Chvatně zkusil natáhnout závěr znovu. Tím by normálně vyhodil vadný náboj a vsunul by do hlavně další, dobrý. Jenže obrácený náboj se vyhodit nedal - vyhazovací drapáčky jen bezmocně sklouzly po hladké kulce, náboj zůstal zaseknutý a policistu v té chvíli musel polít studený pot. „Máte pravdu, s darebáky se vyjednávat nedá!“ řekla jsem spokojeně. „Aspoň nemusíme mít špinavé svědomí, že bychom ublížili nevinnému.“ Robot François napřáhl elektrický šroubovák a policista se zhroutil do bezvědomí. V takové chvíli může člověka nával adrenalinu i zabít. Zachytila jsem ho bosou nohou na poslední chvíli a zmírnila jeho dopad na podlahu. François - přesněji já jeho rukama - jsme ho otočili naznak. Nezdálo se ale, že umírá. Raději jsem mu prohledala robotovýma rukama kapsy, až jsem našla klíček od mých pout. Robot mi je rozepnul a já jsem si začala třít ruce, aby mě tak nebrněly. Mezitím jsem robotovýma rukama zastrčila policistovu pistoli zpět do jeho pouzdra - ten zaseknutý náboj si spraví sám - a François ho přenesl do pohodlného křesla, aby to vypadalo jako náhlá indispozice. Prožil strašný šok, ale zdálo se mi, že se z toho vzpamatuje. Lítost jsem nad ním rozhodně necítila. S oběma roboty jsem pak nerušeně vyšla z budovy Gendarmerie. Nic se nám nestavělo do cesty, nasedli jsme klidně do dodávky a zamířili domů. Cestou jsem zamýšlela vzít opuštěné auto za městem a i tu nešťastnou botu zapomenutou v oranici. Ale ještě než jsme dorazili na okraj města Quinsonu, stačila jsem nejen vymyslet, ale i uskutečnit trest. Měl být přiměřený tomu, co se stalo - jenže toho nebylo zrovna málo. I když vynechám modrá jelita na svých zádech, mnohem horší byla stisknutá spoušť zbraně, namířené na Françoise. Kdyby byl François člověk a pistole nabitá, byla by to vražda. Pravda, François byl jen robot, jenže to ten policajt nemohl vědět. Na druhé straně bych mu měla započítat polehčující okolnost, že se v té chvíli mohl cítit ohrožený na životě. I když elektrický šroubovák představoval jen fiktivní hrozbu, mohl ji brát jako skutečnou. Horší vinou v mých očích ale bylo nedodržení dohody, ačkoliv by na druhou stranu šlo o dohodu vynucenou hrozbou smrti. Jakýkoliv právník by asi rozhodl, že byl policista v právu, jenže já nejsem právník. Vlastním selským rozumem jsem to mohla cítit jinak. Gaunerů je zkrátka v policejních službách víc než zdrávo. Nerozhoduje ani země, kde se člověk nachází. S policejními gangstery jsem se nesetkala v Japonsku - ovšem jen díky tomu, že v Koujou žádní policajti nebyli. Když k tomu připočtu vlastní i cizí zkušenosti se šikanou od českých, německých a amerických policajtů, vycházelo mi jediné. Odstraněním grázlů se vykoná jedině dobrý skutek. Ačkoliv - a to je také pravda - trest smrti by byl přehnaný. Jenže úplně bez trestu by spravedlnost přišla zkrátka a spoléhat se na francouzské soudy? To by byl v naší situaci nebezpečný nesmysl. Není lépe vzít spravedlnost do vlastních rukou a dodatečně to nechat posoudit panu Jamanami Kacuiovi? Nejsme ale odkázaní na trest smrti, ačkoliv jsem tím policistu úspěšně strašila. Je ještě jeden trest, který můžeme použít právě na takové případy. Peněžní pokuta. Milý pan policajt už nemusí shánět levnou firmu na vybudování nových elektrických vrat do své garáže. Možná bude mít starost, aby mu v garáži něco zbylo. Vyluxovala jsem mu totiž konto včetně vyčerpání kontokorentu, což pozná při nejbližším placení bankovní kartou - kdy mu banka suše sdělí, že nejenže nemá ani vindru, naopak má u ní mastný dluh. Katolická charita v Marseille naopak získala anonymní sponzorský dar, i když nedobrovolný. A protože mezi - dnes málokde dodržovaná - práva odsouzenců patří právo dozvědět se, zač má být trestán, sepsala jsem jeho provinění na jeho služební počítač. Až zapne systém, najde na obrazovce zprávu s varováním, že po přečtení navždycky zmizí, nedá se uložit ani vytisknout. Nebylo to pod mým jménem, ale od organizace Liberté pour Monde. Zejména závěr toho mailu nebyl pro policistu příliš lichotivý. „Je smutnou skutečností, že policie všech
států světa neslouží lidem, ale proti nim. Liberté pour Monde
se s tímto stavem ale nesmíří, zastává se lidí proti tyranii vládních sil, ke kterým
- bohužel - často patří i policie.
Vaše chování k lidem se ukázalo jako nevyhovující. Buďto se tedy
sám rozhodnete změnit je tak, že budete vždy místo šikanování lidem sloužit, pak můžete
u policie zůstat. Pokud to nezvládnete, měl byste policii opustit, dříve než
zachytíme další takový politováníhodný čin. Buďte si vědom Damoklova meče, visícího ode
dneška nad vaší hlavou. Budeme vás sledovat důkladněji než Orwellův Velký Bratr
a buďte si jistý, že příště tak lehce nevyváznete. Dnes děkujete za život našemu
hostu ze sesterské Možná vám bude pár hodin špatně od žaludku. Je to nepatrný průvodní jev
zástavy srdce, kterou jsme vzali zpět, dokud to ještě šlo. Lidí, kteří jako vy přežili
vlastní smrt, není na světě mnoho. Umíte-li se modlit, modlete se, abyste se už nikdy
s námi nesetkal.
|
14.8.2010 23:24:58