Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Gendarmerie

Chce-li Pánbůh stvořiti necitu,

učiní ho šlechticem.

Chce-li stvořiti darebáka,

učiní ho advokátem.

Chce-li stvořiti notného vola,

obdaruje ho ouřadem.

(Z moudrostí našich babiček)

První větší nákup jsem jela pořídit do Quinsonu autem a sama. Marcel měl službu v nemocnici, ale vzpomněla jsem si pozdě, až po jeho odjezdu. Nevadí, říkala jsem si, to zvládnu. Nebylo to daleko a nechala jsem proto mimina doma. Vojtíšek se už obracel sám na bříško a zvedal hlavičku, aby měl větší přehled o světě, Katuška pořád jen ležela. Nebála jsem se o ni, že by byla opožděná - Vojtíšek byl spíš nezvykle urychlený. K plínkám a dupačkám měl na ruce i šintei. Kdo by se nepozastavil nad tou neobvyklou hračkou? Jenže pro Vojtíška to hračka nebyla. Jako jediný věděl do posledního tranzistoru, co je uvnitř. Slíbil, že Katušku pohlídá a v nejhorším jí vstrčí do pusy dudlík.

Cesta do Quinsonu proběhla v pořádku. Nakoupila jsem, donesla nákup do auta na parkovišti, ale pak jsem se ještě zastavila naproti v kavárně na kávičku bez smetany - kávu miluji a smetana v ní je u mě indikátor, jestli dbám více na dietu nebo na požitek. Většinou je to naopak, než jak to má být. Teď, když mě vysávali dva hladoví vlčci, jsem si šlehačku s lítostí odpustila v dobré víře, že aspoň něco dělám pro svoji linii - jako by to pomáhalo! Klidně jsem si ji dávala v dobách, kdy jsem se neodvážila na váhu ani pohlédnout, natož na ni vstoupit.

Ale to je přece normální, nač se tím rozčilovat.

V pohodě jsem opustila kavárnu, nastoupila do auta a nabrala směr z města. Těsně před cedulí, označující konec obce, jsem šlápla na plyn - když zpoza křoví vyskočili dva policajti. Příkaz zastavit, brzdy.

„Vystupte si, vaše doklady... víte, co jste spáchala?“

„To tedy nevím,“ odvětila jsem.

„Překročila jste povolenou rychlost v obci - podle našeho radaru o pět kilometrů za hodinu - zaplatíte pokutu!“

„To snad bylo až za obcí, ne?“ pokusila jsem se to uhádat.

„To bylo ještě v obci - na úrovni cedule jste už měla vysokou rychlost a předpisy hovoří jasně.“

„No jo - předpisy!“ vzdychla jsem si odevzdaně. „Kolik bude dělat ta pokuta? Když už musím sponzorovat úředního šimla!“

„Ženská, co si to dovolujete?“ vybuchl náhle policista. „Jakejpak šiml? Zamkněte si to auto, povíme si to na strážnici!“

„To myslíte vážně?“ podívala jsem se na něho nevinně.

V té chvíli mi na ruce zavrčely železné náramky. A sakra, to už jsem znala. Druhý policista se přidal ke kolegovi, nedovolili mi už ani zamknout auto a dostrkali mě neurvale ke služebnímu vozidlu, vtipně ukrytému za poslední kůlnou města. Přitom mě provlekli blátem a oranicí a když se mi sesmekla bota, nedovolili mi ji ani zvednout. Nacpali mě hrubě do auta a s modrými majáčky a řvoucí sirénou odvezli na strážnici Gendarmerie.

Tolik hrubosti jsem věru od galantních Francouzů nečekala!

Pro jistotu jsem už v první vteřině zapnula videozáznam šintei. Vejde se tam pět set hodin nonstop záznamu, mrtvé části se dají odstřihnout. Byla jsem odhodlaná si na jejich hrubosti stěžovat, ale zatím nebylo komu. Šoupli mě bez dlouhých řečí do cely, zamkli za mnou dveře a nechali mě tam.


Už zase v cele - s náramky na rukou a bez jedné boty - a pro prkotinu! Ukolébávalo mě, že to není kvůli Američanům, ale říkala jsem si, že od nich tentokrát vítr nefouká. Takže by mě to ani moc nevzrušilo, jenže tentokrát na mě doma čekala dvě mimina! Teď to snad ještě jde, ale za chvilku dostanou hlad - a co s nimi bude? Vojtíšek brečet nebude, ale Katuška vždycky brečí, když má hlad!

Zavolala jsem prostřednictvím šintei Marcela a vysvětlila jsem mu své postavení. Slíbil, že se na to podívá a chvíli byl klid.

„No jo - potřebují zvýšit aktivitu, měli poslední dobou málo zadržených!“ oznámil mi, když omrkl policejní počítače. „Poslední zpráva od jejich nadřízených tvrdí, že zdejší Gendarmerii vyhodnotili jako nedostatečně aktivní a policistům hrozí blíže neurčené sankce, nejspíš finanční.“

„Dobře - ale co já s tím?“ zavrčela jsem.

„Bohužel tu není dost problémových občanů, aby měli závažné důvody k zásahům,“ řekl Marcel. „Proto taková horlivost!“

„Slyšela jsem zdejší Francouze, jak se rádi pošklebují pitomým českým policajtům!“ napadlo mě. „Netušila jsem, že tady jsou stejní!“

„To víš... pitomci jsou jistě ve všech zemích. Neříkala jsi mi pár českých vtipů na hloupé policajty i ty? My Francouzi si akorát policie víc vážíme.“

„To si tedy máte koho vážit!“ odfrkla jsem si. „Zajímalo by mě, jak si můžete vážit těch pitomců! A proč to mají odnést naše mimina?“

„Miminům se přece nic neděje,“ uklidňoval mě Marcel.

„Jak to, neděje?“ opáčila jsem hněvivě. „Chceš je za mě nakojit? Za půl hodiny mají dostat najíst!“

„Neboj se o ně, ohlídáme ti je!“

„Já vím, hlídání ty nebo tví roboti zvládnete, ale klidnější proto nejsem! Za půl hodiny má být kojení! Vojtíšek se snad spokojí se sušeným mlékem, ale Katuška je pořád na mateřském a ze sušeného dostane katar!“

„Do té doby se to snad vysvětlí!“ nenechal si sebrat optimismus.

„Možná by se to vysvětlilo, kdyby měli snahu!“ nenechala jsem se upokojit. „Jak chtějí něco vysvětlovat, když mě zavřeli do ajnclíku a vůbec se o mě nestarají? Čas běží a nic se neděje!“

„Podívám se, co bych s tím mohl udělat!“ řekl blahosklonně.

„Podívej se raději, kde teď hned seženeš mateřské mléko pro děti! Na ty polobohy se podívám sama!“ vyjela jsem na něho. „Půjč mi dva roboty!“

Kdyby se rozčílil, zastavil by mě, ale byl příliš mírný. Normálně se mi to na něm líbilo, ale když šlo o naše drobečky... pitomci policajti ještě netušili, co je v takovém případě čeká! Vědět, že jsem dokázala vytasit drápy i na amerického presidenta...

„Dva roboty? Proč dva?“ cukal se Marcel.

„Jo, dva. A auto. Dojedou mi pro moje auto, stojí nezamčené na konci Quinsonu. Zpátky pojede každý v jednom, je to těžké pochopit? Pokud vím, auta musí někdo řídit a já ani ty to nebudeme.“

Možná jsem byla neurvalá i na nevinného Marcela, ale byla jsem už opravdu nervózní.

„Dobře, vezmi si je,“ uvolil se.

Jeho roboti byli lepší než Lili, dokázala jsem řídit oba dva naráz, ani mě moc nezdržovali. Nasedli do dodávky a vyrazili. Mezitím jsem seděla v cele, měla jsem tam klid, zvládla bych klidně i čtyři. Volnou kapacitou jsem se proto podívala do policejních počítačů. V budově byly tři. Na prvním si policista z dlouhé chvíle vykládal solitaire, druhý si prohlížel porno-stránky a třetí hledal Googlem nejbližší řemeslníky na stavbu elektrických vrat do garáže.

Tohle že jsou ty vyžadované aktivity? Matku dvou dětí nechají čekat v lochu, děti brečí hlady, ale oni tohle? Jen počkejte, darebáci!

Nejprve jsem se vrhla na solitaire.

Ta hra normálně není příliš chytrá, jen odmítne vložit špatnou kartu na kterýkoliv balíček. Po mé úpravě to dovolí, ale po špatně položené kartě se na ploše hry objeví nápis a hra se zastaví. Nápisů jsem tam vložila tolik, aby se jen tak neopakovaly, přičemž Kreténe!Idiote! byly ještě ty nejslušnější. A protože jsem mu to opravila na disku, nezbaví se toho jinak než výměnou hry. Je součástí Windowsů a nechápala jsem, proč tu ještě mají tak zastaralý systém, vždyť si přímo koledují o napadení hackery. Ačkoliv - tady se to asi nestává, Francouzi si svých pitomců váží víc než my, čeští rebelové!

Nečekala jsem, až si toho všimne a vrhla jsem se na druhého. Na řadě byl tedy milovník porna. Tady to bylo jednodušší, i když na programování těžší. Jakmile se na obrazovce objeví více procent plochy barvy pleti, než je únosné pro případné obličeje, objeví se místo lechtivého obrázku štětinatý vepř s francouzským nápisem „Sviňáku!“ Vpašovala jsem to do prohlížeče, odstraní to jen jeho výměnou - pokud je dost inteligentní, aby ji sám zvládl. Vtip je v tom, že se prohlížeč bude v ostatních případech chovat normálně a bez návštěvy porno-stránky ani servisák nic nezjistí. To chci vidět, jak mu to bude nebožák policajt vysvětlovat!

Se třetím to bylo jednodušší. Stačilo opravit prohlížeč přímo v paměti, aby místo nalezeného článku zobrazil nápis: „Pane Maurici, za nedovolené používání služebního počítače k soukromým účelům vám strhuji z platu 50 Euro.“ Očekávala jsem, že vyskočí nejrychleji a nejvíc a nemýlila jsem se. Litovala jsem, že nemají na služebních počítačích web-kamery.

To by byl, panečku, pohled!

Jenže jsem netušila, k čemu to povede.


Krátce poté, co jsem skončila, vrazil do mé cely policajt, zarudlý jako vařený rak a napěněný až po čepici.

„Jdeme to sepsat!“ zařval na mě vztekle.

„Mileráda!“ řekla jsem. „V civilizovaných zemích se zatčenému nejprve říká...“

„Držte hubu, ženská! Vy ani nepípnete, jasný?“

„Jak vám mám potom odpovídat?“ usmála jsem se mile.

„Budete držet hubu, nebo přes ni dostanete, jen nám podepíšete přiznání a že jsme tady s vámi velice slušně zacházeli!“

Po tomhle by měl mít v normální zemi každý policajt šmytec. Co je ale normální? V Čechách by to na vyhození policajta taky nestačilo, tam jim projde ještě víc prasečin. Bude Francie lepší?

Dotáhl mě rychle do své kanceláře. Vedl mě za loket, hopkala jsem na jedné noze obuté a druhé bosé, jako chytrá horákyně.

„Budete mě muset co nejdřív pustit, jinak vás musím zažalovat pro pokus o ublížení na zdraví mých dětí!“ řekla jsem tvrdě.

„Cože?“ vyskočil. A už jsem ji měla! Parádní facku, že jsem šla k zemi. Než jsem se zvedla, dostala jsem přes záda dvě mastné rány služebním pendrekem. Nestihla jsem proti tomu udělat nic, řídila jsem auto se dvěma roboty serpentinami a pro sebe mi moc času nezbývalo.

„Pozór! Stoupni si, svině, když se mnou mluvíš!“ zařval na mě.

„Usmívejte se, jste v záběru,“ řekla jsem sladce, ačkoliv jsem měla záda jako v ohni. „Večer budete ve France Télévisions!“

Prásk! A ležela jsem podruhé na zemi. Ten chlap uměl fackovat! Jenže na mě to zapůsobilo přesně naopak. Chtěl mě zlomit, místo toho mě napružil. Dupla jsem na brzdy, zastavila auto na krajnici a vypnula nejen motor, ale i oba roboty, aby mi zbyla veškerá kapacita jen pro mě.

Pak jsem se urychlila - a vyskočila.

Tělo se při urychlení pohybuje těžkopádněji, setrvačnost dělá psí kusy, i gravitace se chová jinak, ale ovládat se to dá tak přesně, že to neurychlený člověk nestačí ani sledovat, natož aby si to stačil přijatelně vysvětlit. Akorát pak člověka bolí všechny svaly, je to na ně příliš velká masáž. Nebylo to poprvé, co jsem využila urychlení k akrobatickému výkonu, jaký by při mé hroší postavě nikdo nečekal, i když jsem to rozhodně nedělala denně.

Spoutané ruce mi nezabránily hrábnout mu k opasku. Rozepnout pouzdro se dá během desetiny vteřiny... sakra, prsty nejsou tak rychlé jak bych potřebovala... A stejně rychle, jak jsem se vztyčila, jsem od něho odskočila. Ani železná pouta mi nebránila natáhnout jeho vlastní pistoli a namířit ji na něho.

„A teď si stoupněte rovně vy, když s vámi mluvím!“ oslovila jsem ho ledově. „A pozor - mám to natažené a na tuhle vzdálenost se prostě nemohu minout! Udělejte prudší pohyb a máte z břicha cedník.“

„Toho budete litovat!“ vyhrkl, ale strnul a nehýbal se, bylo vidět, že získal respekt.

„Já? Možná, ale vy mnohem dřív!“

„Víte, že za napadení policisty vyfasujete doživotí?“

Trochu ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Policajt je ve všech zemích chráněný všemi možnými zákony a ani na sebeobranu se to nedá uhrát. Není lepší dát se bez odporu zmlátit? Ale podporovat darebáky v jejich gestapáckých manýrech? To tedy ne!

Ale co mám dělat? Nezbude mi nic jiného než použít na něho psychologii. Musím ho vyvést z rovnováhy, udělat z něho psychicky zdrcenou trosku, která couvne jako první.

„Víte, jaké tresty vynáší Liberté pour Monde?“ zeptala jsem se jedovatě. „Neuniknete jim ani kdybyste odjel s výpravou do Antarktidy. Freedom for World nezastavila ani ochranka presidenta Spojených států. Takže hubu budete držet vy, zařídíte mi propuštění a budete se mi do smrti vyhýbat aspoň na pět kilometrů, rozumíte? Touhle dobou už sem jedou hoši od Liberté pour Monde a nepřejte si vidět ten tanec, až sem dorazí!“

„Vy jen tak blufujete!“ vyhrkl zděšeně. „Patříte snad k nim?“

„Ne,“ odsekla jsem. „Já patřím k Freedom for World, my jsme tisíckrát ostřejší! Ale nejsme tady doma, takže vás mileráda přenechám místním. Jsou to naši pokrevní bratři.“

„To je... víte vy vůbec, co mi to říkáte?“

„Vím,“ odvětila jsem ledově. „Vy už to ale nikomu neřeknete. Až sem vaši kolegové přijdou, budete mít pistoli pěkně zpátky v pouzdře, ale sám budete chladnout po nenadálém infarktu.“

Trhl sebou, ale nebylo to tím, že by se na mě chtěl vrhnout. Spíš se mi zdálo, že se mi složí k nohám. To se mi nehodilo, chtěla jsem ho přidusit jen trochu. Mezitím jsem oživila roboty, nastartovala motor a pokračovala ve sjíždění serpentin. Na policajta stačí třetina kapacity.

„Moc se neškubejte,“ napomenula jsem ho dobrácky. „Nemám ráda střílení, ale když musím, střílím přesně. Jak to, že máte zbraň? Ministr vnitra snad policistům zakázal nosit zbraně!“

„To jen když jednáme s muslimy,“ zabrebtal.

„Aha!“ řekla jsem. „Takže když jednáte s muslimy, zbraně mít nesmíte i kdyby vám šlo o život, zato když jednáte s pokojnými občany, máte na ně i kulomety. Pěkná syčárna! Nevadí, já beztak střílet nechci. Mám raději infarkty. Stačí chvilku počkat, už sem s tím jedou.“

„Cože?“ vyjekl. „Kdo sem jede a s čím?“

„Hoši z Liberté pour Monde,“ odvětila jsem nedbale. „Vezou vyvolávač infarktů. Já jsem mimo službu, vlastně jen na návštěvě, takže to u sebe pořád nenosím.“

„Jaký... vyvolávač...?“

„Infarktů! Nezanechávají stopy, jako střelné zbraně. Tak přece zemřel americký president, byla jsem u toho a viděla jsem to zblízka. Žádné stopy, žádná krev. Prostě šel k zemi a už mu nikdo nepomohl. Nebýt to po veřejně vyhlášeném rozsudku smrti a kdyby se Freedom for World k tomu nepřihlásila, mysleli by si všichni dodnes, že to byl obyčejný pravý infarkt.“

„Jak můžete ale vědět, že sem jedou...“

„Svatá prostoto! Vy jste mi amatéři! Neznáte mobilní telefony? Vždyť vás ani nenapadlo prohledat mě! I kvér byste mi nechali! Ještě že jsem žádný neměla!“

„Takže jste si na nás přivolala své kamarádíčky teroristy... to vás bude teprve mrzet!“ vzpamatoval se trochu a začal dělat bububu.

„Mě ne,“ ujistila jsem ho ledově. „Vy už to nikomu neřeknete! Za chvíli jsou tady - a pak se dobře dívejte, protože pak už toho ve svém nenadále zkráceném životě moc neuvidíte!“

Jemně jsem mu připomněla, aby nebyl sebejistý. Musím z něho udělat psychickou trosku, než sem přijdou jeho kolegové. Tři by na mě byli moc.

„To je ale... to je...“

„Kdybyste nebyli pitomci, nestalo by se to,“ zarazila jsem jeho koktání. „Neudělala jsem přece nic strašného! Na konci města šlápne na plyn každý, to jistě dobře víte, když jste tam chytali. Za pět kilometrů nad limit to byla šikana jako řemen, ale i tu pokutu bych zaplatila a ten další tyjátr byl úplně zbytečný! Co do vás vjelo, že jste z toho dělali aféru? No, náhodou to vím. Potřebovali jste někoho skřípnout, aby se na vás nadřízení nezlobili, že je to tak? Jen jste tu horlivost přehnali!“

„To není pravda!“ vyhrkl.

„Alespoň mi nelžete!“ opáčila jsem rozmrzele. „Výmluvy na mě neplatí! Sprdli vás, že jste byli málo aktivní - uvědomte si raději, že o vás vím dost, abyste mi nemohl beztrestně věšet bulíky na nos!“

„Sledovali jste nás už předtím?“

„Ne,“ ujistila jsem ho. „Kdybyste nebyli pitomci, nestáli byste nám za to. Ale když už jste se do mě navezli, je pro nás maličkost bleskově si zjistit, co jste zač. Jak se vám líbil nápis: Pane Maurici, za nedovolené používání služebního počítače k soukromým účelům vám strhuji z platu 50 Euro? Měl jste to před chviličkou na obrazovce, neříkejte, že ne!“

„To nebylo od majora Joplaina?“ vytřeštil na mě oči.

„Ne, to bylo od Liberté pour Monde!“ ujistila jsem ho suše. „Napsali vám to na obrazovku, abych vám pak mohla dokázat, jak je to s vámi vážné. Nenapadlo je, že se na mě hned vrhnete s pendrekem, to byste tak přátelské varování nedostal.“

„Varování? A přátelské...?“

„Jo, velice přátelské,“ přikývla jsem. „Nepřátelské vypadá jinak - ale to už jste si na sebe přivolal sám! Hoši právě vjíždějí do města - neptejte se mě, jak to vím, ale vím to.“

„A nedalo by se to ještě nějak...“ změkl.

Konečně!

Vlastně jsem mu ani ublížit nechtěla. Něco jiného je sebrat mu pistoli a něco jiného stisknout kohoutek, když hlaveň míří člověku do břicha. Potřebovala jsem ho jen psychicky zpracovat, aby se mě bál víc než svých nadřízených. Jenom tak se dostanu ven.

„Jen se mi tu nesesypte!“ okřikla jsem ho tvrdě. „Kdybyste byl chlap, zkusil byste mi tu pistolku z ruky vykopnout. Jak už asi tušíte, nestihl byste to, díky Japoncům umím být setsakra rychlá, ačkoliv na to nevypadám. Pět kulí v břiše nejsou příjemná smrt, ale aspoň byste zhebl jako chlap.“

„Ale já nechci!“ zlomil se mu hlas.

„A mlátit pro nic za nic nevinný ženský se vám líbí?“

„Když my musíme...“ lezlo z něho pomalu. „Za zadržení je víc bodů než za pokuty...“

„Jo ták, vy musíte!“ kdyby měla ironie ostny, ten by se, panečku, svíjel! „To vaši zvrácenou horlivost vysvětluje, ale neomlouvá! Máte zajímavý bodový systém! Náhodou žijeme v mimořádně klidné oblasti a vy pro body vyvoláváte konflikty i tam, kde nejsou. Navíc to ještě vylepšujete mlácením nevinných! Liberté pour Monde to bude zajímat! Asi se na vás podívají podrobně a pěkně si někoho podají! Bodovat policii podle konfliktů! Taková nebetyčná pitomost!“

„Když nás bodovali za klid, bylo to ještě horší!“ řekl uraženě.

„To jste si to zase usnadňovali jinak, že?“ opáčila jsem. „Dovedu si to živě představit! Zametání problémů pod koberec, když za vámi přišel člověk s prosbou o pomoc, odmrštili jste ho, aby nerušil váš klid, dobře se vedlo jen zlodějům. Teď se jim možná tak nádherně nevede, jenže to za ně odnášejí i nevinní. A co takhle chovat se lidsky?“

„Jak - lidsky?“

„Jako slušný člověk ke slušnému člověku!“ nadhodila jsem. „Už byste se měli naučit odlišovat lumpy od nevinných!“

„Na sebe se podívejte!“ odvětil uraženě. „Tak se chová slušný člověk?“

„Ale! Vy neviňátko s pendrekem! Kdybych jednala sprostě jako vy, zastřelila bych vás a nic by se mi nestalo! Zadrželi jste matku dvou malých mimin, tlačí mě mléko a jestli jste neslyšel o laktopsychóze, tak vám povím, že je to důvod ke zproštění stíhání!“

„Ale přece jen - smrt za takovou... prkotinu? To je podle vás lidský?“

„Není,“ připustila jsem. „Ale víte, co se na tohle říká v Americe? Příliš mnoho věděl! A - prásk ho!“

„Vás Američany nám byl čert dlužen!“

„Na to pozor, nejsem a nikdy jsem nebyla Američanka!“ ujistila jsem ho. „Vzala jsem si Francouze, takže jsem teď občanka Francie. Ačkoliv nevím, je-li to důvod k radosti nebo k pláči, kam až dnešní Francie klesla! Musím vám sdělit, že tak nespravedliví nejsou policajti ani v Číně!“

„Vy to snad v Číně znáte?“

„A taky v Japonsku - tam jsou policajti nejzdvořilejší na světě, máte se od nich co učit! Japonci jsou opravdu vyspělý národ - ačkoliv vás by mohli učit zdvořilosti i Somálci! Doufala jsem, že Francouzi jsou galantní, ale koukám, že policajty mají jako Chicagské gangstery!“

„V Americe jste nebyla a chcete něco srovnávat?“

„To jsem netvrdila!“ opravila jsem ho. „Nejsem Američanka, ale znám Dallas v Texasu a vnitřek Bílého domu ve Washingtonu i tam, kam se návštěvníci obvykle nedostanou.“

„Vy že jste byla v Bílém domě?“

„Vždyť říkám, byla jsem u popravy amerického presidenta! Cožpak o tom tady v Evropě nevíte?“

„A to mi říkáte jen tak?“ obrazně spráskl rukama - jenže ve skutečnosti se neopovážil ani pohnout.

„Proč ne?“ odvětila jsem. „Vy už to nikomu neřeknete. Za chvíli jsou hoši tady a pak poznáte, zač je toho loket! Slyšel jste o úmrtnosti našich odsouzených? Je trvale nad devětadevadesát procent - unikl nám zatím jen jeden a to jen tím, že na útěku havaroval a zabil se v letadle.“

„A nešlo by to ještě nějak...“

„Možná šlo,“ přerušila jsem ho stroze. „Taky se mi zdá přehnaný trest smrti za těch pár modřin a jelit na zádech, co od vás mám. To ještě snesu, ale řekněte mi, co s vámi máme udělat? Jednak toho na mě víte příliš mnoho - přinejmenším mě kdykoliv poznáte - za druhé nejste neviňátko, abyste si zasloužil vyváznout bez trestu a kdybych to řešila podle hesla oko za oko, zub za zub, to byste byl teprve nebezpečný! Co mám s vámi dělat?“

„Ale smrt... to je trochu moc...“ snažil se to usmlouvat.

„To vím taky,“ uťala jsem ho. „Ale kdybyste se ke mně nechoval jako gestapák, nic by se nestalo. Měli jste skončit u té pokuty! Snad bychom teď mohli uvažovat jen o vypíchání očí. Sice to není příjemné, ale není to smrt a bez očí se dá žít.“

„To myslíte vážně?“ roztřepal se úplně.

„Jistěže ne,“ odsekla jsem. „Nechat vás na krku vaší rodině by byl větší trest pro ni než pro vás. Co s vámi? Nemůžete po mně chtít, abych vás nechala běžet, to snad uznáte! Policajt jste neschopný, místo abyste se staral o ochranu lidí před gangstery, sám si na gangstera hrajete. Odstranit vás bude záslužné a stejně jako likvidace majora Joplaina, co vymyslel vaše stupidní bodové hodnocení. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, posloužíte jako odstrašující příklad.“

„Nechci sloužit jako odstrašující příklad!“

„Tak proč se chováte jako gestapák? Vždyť jste se mnou zacházeli hůř než s vrahem, ani botu jste mi nedovolili zdvihnout!“

„Ale vy mě chcete zabít! Nebo vypíchat oči - co by to bylo za život? Jste ještě tisíckrát horší!“

„Jsme horší,“ připustila jsem klidně. „Jenže my napravujeme, co kazíte vy. Máte na své straně všechno nač si vzpomenete - zákony, právo, věznice, soudy - jenže jste se zpronevěřili svému poslání, v tom je ta chyba! My vaše možnosti nemáme, trest smrti je jediným trestem, který jsme schopni zajistit. Co se s tím dá ale dělat? Můžeme dát do pořádku jen nejkřiklavější případy, které si krajní trest zaslouží. Nedávno to byla genocida Somálců, tam byl trest smrti pro hlavní darebáky v pořádku. Ale co s vámi? Sepíšete si co vás napadne, pak z člověka vymlátíte podpis pod přiznání - to je podle vás spravedlnost? Umíte pendrekem pro nic za nic zmydlit ženskou od mimin - a hanba vás nefackuje, vy rytíři? Jak vás napadlo, že nejsme spravedliví?“

„Tolik se vám zase nestalo! Vy mi ale chystáte smrt!“

„Ano, ale konflikt jste si začali pro naprostou prkotinu vy, já jsem přece nikoho neohrožovala! A přiznejte si to konečně - když vás nezneškodním, budete mě ohrožovat na životě. Tak se věci mají! Smím si vůči vám dovolit luxus ponechat vás naživu?“

„Snad bychom se mohli nějak dohodnout?“ žadonil.

„Myslíte gentlemen's agreement? Byla bych pro džentlmenskou dohodu, jenže k ní potřebujete dva džentlmeny. Já jsem ale ženská a vy máte do džentlmena ještě dál než já, když dokážete ženské mlátit! Spíš bychom se mohli shodnout na gangsterské dohodě: nebudete mi škodit a já nebudu škodit vám. To není prosba, to je výstraha! Hoši vyskakují z auta přímo před strážnicí, za pár vteřin jsou tu. Berte to nebo ne, máte na to pět sekund!“

„Já to tedy beru!“ chytil se toho. Snad doufal, že blafuji, ale moji roboti opravdu vcházeli do hlavních dveří stanice, jen je ještě neslyšel.

„Dobrá - tak tedy gangsterská dohoda!“ souhlasila jsem. „Jistěže nečekám, že by byla na věčné časy, ale radím vám, počkejte aspoň měsíc, než ji porušíte.“

„Proč měsíc?“

„Protože do té doby vám přijde přípis o zrušení nesmyslného bodového systému hodnocení - a pak už vás místo gangsterské dohody podrží na uzdě obyčejný pud sebezáchovy.“

„A co udrží vás?“

„Lenost, vážený nepříteli, lenost!“ ušklíbla jsem se. „Jsem tady ve Francii na zaslouženém odpočinku a nemám chuť se aktivně účastnit zdejších věcí, to je vaše největší štěstí!“

Pořád ještě spoutanýma rukama jsem uvolnila z pistole zásobník, chytla jej do zubů a volnýma rukama natáhla závěr. Tím se z hlavně vytrhl náboj - odlétl by stranou, kdybych se neurychlila a nechňapla po něm, ale zachytila jsem jej, vmáčkla zpět do zásobníku a zásobník vrátila do pistole. Muselo to působit jako vystoupení obratného cirkusového kouzelníka.

„Tady máte tu hračičku!“ podala jsem pistoli policistovi pažbou napřed. „Nenabitou jsem si ji půjčila, nenabitou ji vracím. A teď mi konečně rozepněte vaše náramky, už jsem z nich odřená do krve!“

Nechala jsem ruce natažené k němu i poté, co mi pistoli vyškubl. Podle toho, že její závěr zůstal vzadu, jistě pochopil, že není nabitá - tak se pistole chovají, když dojdou náboje. Ale nějak se ke splnění dohody a k rozepnutí mých pout neměl. Místo toho ode mě odskočil a rychlým pohybem pistoli znovu natáhl.

„S gangstery se nevyjednává!“ vyhrkl uštěpačně.

„Tím jste jenom prokázal, že jste darebák!“ odvětila jsem ještě klidně. „François - je váš!“

Rozlétly se dveře, vstoupil můj robot a namířil na policistu zbraň, jako vejce vejci podobnou akumulátorovému elektrickému šroubováku. Policista reagoval obdobně s pistolí, ale když marně stiskl její spoušť, napadlo ho pohledem zkontrolovat její stav - a v té chvíli zesinal.

Závěr byl totiž zaseknutý na půli cesty.

První náboj, který jsem prve akrobaticky chytila a vrátila do zásobníku, jsem úmyslně vložila obráceně, kulkou dozadu. Při nejbližší kontrole zbraně by na to přišel, ale v dané chvíli na to neměl čas a když natáhl závěr, náboj se mu pochopitelně vzpříčil.

Chvatně zkusil natáhnout závěr znovu. Tím by měl vadný náboj vyhodit a vsunout do hlavně další. Jenže obrácený náboj se vyhodit nedal - vyhazovací drapáčky jen bezmocně sklouzly po hladké kulce, náboj zůstal zaseknutý a policistu v té chvíli musel polít studený pot.

„Máte pravdu, s darebáky se nevyjednává!“ řekla jsem klidně. „Aspoň nemusíme mít špinavé svědomí, že ublížíme nevinnému.“

Robot François napřáhl elektrický šroubovák a policista se zhroutil do bezvědomí. V takové chvíli může člověka nával adrenalinu i zabít. Zachytila jsem ho bosou nohou na poslední chvíli a zmírnila jeho dopad na podlahu.

François - přesněji já jeho rukama - jsme ho otočili naznak. Zdálo se, že neumírá. Raději jsem mu prohledala robotovýma rukama kapsy, až jsem našla klíček od mých pout. Robot mi je rozepnul a já jsem si začala třít ruce, aby mě nebrněly. Mezitím jsem robotovýma rukama zastrčila policistovu pistoli zpět do jeho pouzdra - zaseknutý náboj si spraví sám - a François ho přenesl do pohodlného křesla, aby to vypadalo jako náhlá indispozice. Prožil strašný šok, ale zdálo se, že se z toho vzpamatuje. Lítost jsem nad ním rozhodně necítila.

S oběma roboty jsem pak nerušeně vyšla z budovy Gendarmerie. Nic se nám nepostavilo do cesty, nasedli jsme do dodávky a otočili ji.

Cestou jsem chtěla vzít za městem opuštěné auto i tu nešťastnou botu, zapomenutou v oranici.

Ale ještě než jsme dorazili na okraj města Quinsonu, stačila jsem nejen vymyslet, ale i uskutečnit trest.

Měl být přiměřený tomu, co se stalo - jenže toho nebylo zrovna málo. I když vynechám modrá jelita na svých zádech, ještě horší byla stisknutá spoušť zbraně, namířené na Françoise. Kdyby byl François člověk a pistole nabitá, byla by to vražda. Pravda, François byl jen robot, jenže to policajt nemohl vědět. Na druhé straně bych mu měla započítat polehčující okolnost, že se v té chvíli mohl cítit ohrožený na životě. I když elektrický šroubovák představoval fiktivní hrozbu, mohl ji brát jako skutečnou. Horší vinou v mých očích ale bylo nedodržení dohody, ačkoliv by na druhou stranu šlo o dohodu vynucenou hrozbou smrti. Kterýkoliv právník by rozhodl, že byl v právu policista, jenže já nejsem právník a vlastním selským rozumem jsem to mohla cítit jinak. Gaunerů je v policejních službách víc než zdrávo. Nerozhoduje země, kde se člověk nachází. S policejními gangstery jsem se nesetkala jen v Japonsku - i když možná jen díky tomu, že v Koujou žádní policajti nebyli. Když k tomu připočtu vlastní i cizí zkušenosti se šikanou od českých, německých a amerických policajtů, vycházelo mi jediné.

Odstraněním grázlů se vykoná dobrý skutek.

Ačkoliv - a to je také pravda - trest smrti by byl přehnaný. Jenže bez trestu by spravedlnost přišla zkrátka a spoléhat se na francouzské soudy? To by byl v naší situaci nebezpečný nesmysl. Není lépe vzít spravedlnost do vlastních rukou a dodatečně to nechat posoudit panu Jamanami Kacuiovi?

Nejsme ale odkázaní na trest smrti, ačkoliv jsem tím policistu úspěšně strašila. Je ještě jeden trest, který můžeme použít právě na takové případy. A tím je - peněžitá pokuta.

Milý pan policajt už nemusí shánět levnou firmu na vybudování nových elektrických vrat do své garáže. Možná bude mít starost, aby mu v garáži něco zbylo. Vyluxovala jsem mu totiž konto, přečerpala i kontokorent, což pozná při nejbližším placení bankovní kartou, až mu banka suše sdělí, že nejenže nemá ani vindru, naopak má mastný dluh. Katolická charita v Marseille naopak získala anonymní sponzorský dar, i když ne zcela dobrovolný.

A protože mezi - dnes málokde dodržovaná - práva odsouzenců patří právo dozvědět se, zač má být trestán, sepsala jsem jeho provinění na jeho služební počítač. Až zapne systém, najde na obrazovce zprávu s varováním, které po přečtení navždycky zmizí, nedá se uložit ani vytisknout. Ne mým jménem, ale od organizace Liberté pour Monde.

Zejména závěr toho mailu nebyl pro policistu příliš lichotivý.

Je smutnou skutečností, že policie států světa neslouží lidem, ale naopak tyranii vládních sil, ke kterým bohužel často patří i policie.

Liberté pour Monde se s tímto stavem nesmíří, zastává se lidí.

Vaše chování k lidem se ukázalo jako nevyhovující. Buďto se tedy sám rozhodnete změnit je tak, že budete vždy místo šikanování lidem sloužit, pak můžete u policie zůstat. Pokud to nezvládnete, měl byste policii opustit, dříve než zachytíme další takový politováníhodný čin. Buďte si vědom Damoklova meče, visícího ode dneška nad vaší hlavou. Budeme vás sledovat důkladněji než Orwellův Velký Bratr a buďte si jistý, že příště už tak lehce nevyváznete. Dnes děkujete za život hostu ze sesterské Freedom for World a přímluvě za snížení vašeho trestu z hrdelního na peněžitý, ale příště se na to nespoléhejte, nebo se krutě přepočítáte.

Možná vám bude pár hodin špatně od žaludku. Je to nepatrný průvodní jev zástavy srdce, kterou jsme vzali zpět, dokud to ještě šlo. Lidí, kteří jako vy přežili vlastní smrt, není na světě mnoho. Umíte-li se modlit, modlete se, abyste se už nikdy s námi nesetkal.

Liberté pour Monde.

 


Zpět Obsah Dále

27.06.2017 09:31