AUTOBUS

Tajemství Domů jsem dojela s oběma roboty v pořádku a hned jsem začala krmit naše bumbrlíčky. Jako vždy nejprve Katušku a po ní Vojtíška, který lépe snášel přikrmování sušeným mlékem a teď už i kašičkami. „Teda mami,“ začal si Vojtíšek, když jsem krmila Katušku. „Vážně se někdy chováš jako puberťačka.“ Od mimina, roztomile pasoucího hříbátka na dece, to znělo až nelidsky. „Hele - víš, kolik let chybí tobě do tvé vlastní puberty?“ připomněla jsem mu shovívavě. „Tu mám dávno za sebou,“ opáčilo mimino. „Zato tebe ještě nepustila. Já pubertou nemyslím stav těla, ale chování. Prosím tě, co to bylo dneska za konflikt v Quinsonu?“ „Mělo mě napadnout, že už o tom víš!“ řekla jsem. „No, měla jsem tam menší nedorozumění s místními policajty.“ „To by tak zlé nebylo,“ odmítl mé jednoduché vysvětlení. „Ale co jsi jim tam předvedla? To tedy stálo za to!“ „Bylo podle tebe něco špatně?“ „Ono toho bylo málo?“ zavrtěl hlavou. „Pravda, udělala sis jen jednoho velkého nepřítele, ale nebude zanedbatelný.“ „Ten chlap sklapne kufry a zaleze do boudy,“ ujistila jsem ho. „Jen aby!“ pochyboval. „Až mu dojde, že místo toho, co ztratil, může získat odměnu za dopadení několika členů Freedom for World, můžeme se těšit na ledacos.“ „Anebo mu dojde, pokud už mu to nedošlo, že by mohl také skončit ve zdejší městské márnici. Bude pak zticha jako myš, která cítí kočku.“ „To by asi udělal každý zdejší sedlák. Jenže policajt, který pro nic za nic přijde o moc nad lidmi, může být tvrdší oříšek.“ „Uvidíme!“ řekla jsem. „Pro nic za nic, říkáš?“ Ukázala jsem mu záda s jasně viditelnými fialovými jelity. Trochu ho to zarazilo. Pochopitelně - dosud to viděl jen Françoisovýma očima, takže přišel o ten nejdůležitější začátek. Musela jsem mu pak podrobně popsat, jak to všechno proběhlo. „Dobře, mami,“ přikývl vážně. „V tom případě měl kliku, že jsem tam nebyl! Ukázal bych tomu hulvátovi, co to je, mlátit mi maminku! Ale má to u mě schované!“ „Hele - nech ho!“ navrhla jsem mu. „Už je potrestaný víc než dost.“ „Vždyť ho nechám!“ ujistil mě. „Jen ho budu trochu sledovat, aby ho to podruhé ani nenapadlo! A taky se podívám na jeho nadřízené, především na autora toho jejich bodového systému. Policajti se mají držet zkrátka, aby je šikany ani nenapadaly - a ne je k nim ještě ponoukat!“ „Takže uznáváš, že jsem nejednala svévolně, jak se ti zpočátku zdálo?“ „Svévolně ne, jen trochu zbrkle,“ souhlasil. „To jsem se měla nechat pro nic za nic zmlátit?“ „To ne,“ připustil. „Ale nemusela jsi je provokovat - ačkoliv to vlastně ani velké provokování nebylo... Dobře, nechme to být, prvotní chyba byla na jejich straně, tohle si žádná normální policie dovolovat nesmí a kdyby jim to mělo procházet, brzy by se chovali jako gestapo.“ „Tohle by měli držet na uzdě novináři, ne?“ napadlo mě. „Představy novinářů jako hlídacích psů demokracie patří do iluzorního scénáře vládců minulého tisíciletí,“ odfrkl si Vojtíšek. „Tak by tomu měli lidé věřit, jenže skutečnost je jiná. Novináři se poslušně lísají k těm, kdo je platí. Všimni si, že neexistují jediné opravdu nezávislé noviny. A největší tragédie je, že právě majitelé novin jsou ti největší světoví zloději.“ „Voldemorti?“ nadhodila jsem. „Přesně ti,“ souhlasil. „A novináři, ti poslušní psi zlodějů, jim úslužně odstraňují s cesty každého, kdo by chtěl jejich zlodějny kazit. Dokud tohle nepřekonáme, budou pořád páni oni.“ „To by tedy měla být naše priorita, nemyslíš?“ „Však také bude,“ ujišťoval mě. „Učitel a Rada starších je téhož názoru a už na tom dělám. Rozjedeme konečně naše internetové noviny.“ „To nebude stačit,“ namítla jsem. „Internet nemá každý.“ „Kde mají lidé šintei, má internet každý. Jde už jen o zpřístupnění pro ne-Virtuály. Nám se všechno zobrazuje v dokonalé kvalitě přímo v hlavě, ale mělo by se to pořádně zobrazovat všem. Promítání obrázků na stěnu není nejšikovnější. Potřebujeme dokonalejší zobrazení bez nutnosti zatemňování a nemyslím tím ani těžkopádné monitory.“ „A ty už na tom děláš, že?“ „Mám to vymyšlené, zbývá to vyrobit a rozšířit,“ řekl. „Prozatím tomu pracovně říkám zlaari, oficiálně to bude doplněk šintei, něco jako přídavná obrazovka. Ve skutečnosti je to samostatný minipočítač, jen trochu slabší a omezený, ale spojením se šintei vznikne vynikající sestava.“ „Jak to má vypadat?“ „Na první pohled jsou to běžné brýle, ale dioptrické vlastnosti se dají podle potřeby jemně nastavovat, stejně nastavitelný mají i protisluneční filtr a za ušima mají malé konektory k připojení sluchátek. Po zapnutí signálu se skla změní v malé obrazovky, přizpůsobené očím majitele. Vestavěnými snímači obrazu a mikrofony mohou fotografovat, filmovat i nahrávat zvuky, nahradí tedy fotoaparát, videokameru i záznamník. Obrázky a nahrávky se vejdou přímo do paměti brýlí, filmy by se musely dávat do šintei, kde jsou atomové disky větší.“ „To by snad mohlo zpracovat i třírozměrné obrazy!“ napadlo mě. „Taky že umí!“ usmál se vítězně. „Začal jsem rovnou s 3-D formátem obrázků i filmů. My Virtuálové brýle k zobrazování nepotřebujeme, ale jako videokamery se hodí i nám. V Číně máme Virtuála slepého od narození. Na internetu se dříve projevoval jen textově - předčítací software mu zpřístupnil texty, na které pak reagoval. Jeho kamarád ho přetáhl k nám Virtuálům, aby se mohl po internetu rozhlížet i bez očí. Byl to prý pro něho šok, když díky internetovým obrázkům poprvé spatřil krásu světa. Nedávno dostal ode mne k vyzkoušení jedno z prvních zlaari, ještě s obyčejnými tmavými skly, zato se dvěma vestavěnými kamerami. Tím jeho handicap skončil - s brýlemi teď může chodit bez slepecké hole a kdo ho neznal předtím, ani mu nevěří, že je slepý. Stejně tak mohou zlaari nahradit uši hluchým.“ „No jo, ale to není pro ne-Virtuály!“ namítla jsem. „Těm to nefunguje!“ „Ti tam toho mají většinu. Obrazovky, sluchátka, ale i nové ukazovátko - jeho pohyb po šintei se převede do obrazu brýlí, kde může být i virtuální klávesnice. Psaní na ní bude asi pomalejší než na klasické klávesnici, ale hbitější než na současných klasických mobilech. Nejlepší na tom je, že se to umí připojit nejen k internetu, ale i k pelenitové síti. Šintei a zlaari využiješ i samostatně, ale jejich spojením vznikne pořádná počítačová sestava. Mami, až to rozšíříme, bude to konec počítačů typu PC, jak je známe!“ „To by ještě muselo umět tisknout!“ zapochybovala jsem. „Stačí modul mezi šintei a USB pro připojení periferií a ten už mám.“ „Takže je to další stupeň komputerizace?“ „Další,“ souhlasil. „Jenže to bude trochu víc. Komplex šintei plus brýle zlaari se dá nosit s sebou a používat kdekoli, kde je trocha klidu - i ve vlaku, v autobuse a na místě spolujezdce i za jízdy autem. Nejužitečnější ale bude prohlížení našich zpráv - budeme je mít podrobnější než současná média.“ „Kéž by!“ přála jsem si. „Jen abychom měli vůbec nějaké zprávy!“ „To víš, že je budeme mít!“ ujistil mě Vojtíšek. „Rada starších i Učitel se chystají vyzvat Virtuály k naplnění nové profese - reportérů. Rozjedou se po světě, aby lidi pravdivě informovali. Vybaveni budou královsky, zlaari jsou dokonalejší než jiné videokamery. Nejvíc jich bude v Číně a v Japonsku, ale pokrytá bude i Evropa a Afrika. To bude cvrkot!“ „To by byla konkurence současným televizním novinám...!“došlo mi. „Nejen televizním!“ přikývl. „Očekáváme, že se zlaari se šintei rozšíří jako dnes mobily. Pak mohou úplně nahradit i papírové noviny.“ „Myslíš si, že nahradí i papír?“ „Nevidím důvod, proč by lidé papírové noviny kupovali, když je budou mít kdykoliv dostupné přímo v brýlích. Kromě textů tam budou i obrázky a videa v 3D kvalitě. Doposud bylo hlavní výhodou papírových novin jejich dobrá čitelnost za všech podmínek - v čekárnách, v dopravních prostředcích, na ulici, v místnostech - ale tutéž čitelnost budou mít i brýle zlaari. Jediné místo, kde zlaari papírové noviny nenahradí, je použití jako náhražkového toaletního papíru.“ „Jak o tom ale přemýšlím, může to nahradit oboje, noviny i televizi.“ „Nejen ty!“ pokračoval. „Máme větší ambice. Nahradíme tím televizi, rádio, noviny, ale i knihovny, kina a videopůjčovny. Nevyřešíme jen zprávy, nebo dokumenty, ale můžeme nabídnout i jiné obory, například zábavu. Přes pelenit se dostaneš do našich knihoven, kde je už dnes skoro všechno.“ „Ano, ale... mám dojem, že je tam hodně titulů... tak nějak upirátěných. Nebo se mýlím?“ „Nemýlíš,“ přiznal. „Ale než vystoupíme z ilegality, chceme to změnit. Například u knih nabídneme jednorázové odkoupení autorských práv všem autorům, jejichž díla chceme mít ve virtuální knihovně. Nabídneme jim dost, aby to vynahradilo náklady a aby je to i na rozumnou dobu zajistilo - včetně jejich rodin.“ „Teď je otázka, kolik autorů na to přistoupí...? Co když se to některým bude zdát málo?“ „Když se s autorem nedohodneme - nebude ve virtuální knihovně. Jeho chyba - a jeho smůla. Kdo ve virtuální knihovně nebude, ten prostě nebude nikde! Kdo si bude kupovat starodávné knihy, když ve virtuální knihovně najde prakticky všechno, co se ve světě vytvoří? Na sběratele vzácných tisků se přece spoléhat nedá!“ „A co dědicové těch práv?“ „Pokud nám nabídnou autorská práva zemřelého autora, odkoupíme je za stejných podmínek i od nich. Autor tak může svým dílem na jistou dobu zabezpečit i své dědice - ovšem nebude to jako dnes, my budeme nabízet to odkoupení jednorázově a provždy.“ „Ale co když se dají zastupovat nějakými mazanými právníky?“ „A co na tom mazaný právník změní? Nebudeme licitovat o ceně, dáme prostě rozumnou nabídku a buď ji přijmou nebo ne. Právník jim nepomůže, jen za něho zbytečně vyhodí peníze.“ „A co jiné umění, například hudba?“ „Ty podmínky budou platit obecně, jen u některých druhů umění bude rozumná cena díla vyšší. Musíme respektovat, že filmy mají nesrovnatelně vyšší výrobní náklady než knihy a nabízená cena bude tedy několikanásobně větší než u knihy. Ale i tady musí platit nějaké zásady o úměrnosti.“ „No nazdar!“ začalo mi to docházet. „To bude zemětřesení autorských práv! Nepočítáte s tuhým odporem autorských organizací?“ „Nepočítáme,“ ujistil mě. „Prostě je obejdeme. Budeme jednat pouze s autory, nanejvýš s jejich dědici, na to žádnou organizaci nepotřebujeme.“ „Ale co když vás začnou za porušování těch práv žalovat?“ „Ale proč?“ usmál se mile. „My ta práva přece porušovat nebudeme ani nechceme! S každým autorem se buď dohodneme, nebo dílo nepřevezmeme. Co na tom mohou nějaké další osoby změnit? Myslíš, že nás nějaké agentury donutí platit za používání atomových disků? Až naprší a uschne a kočička vejce snese! Beztak víme, že většinu vybraných peněz spolykaly samy. Byly doby, kdy se v Čechách počítalo clo z počítačů podle kilobytů operační paměti. Dnes by takové clo činilo miliony a dovoz počítačů by byl nemožný. Takové přehmaty zkrátka musí zmizet - a autorské organizace jsou podobný zkamenělý pozůstatek minulosti. Chceme a budeme podporovat autory, buď jednotlivce, nebo i nahrávací a filmové společnosti, ale rozhodně ne ty, které na nich parazitují. Však my si dobré autory najdeme i bez nich.“ „Měla bych také jeden takový případ,“ vzpomněla jsem si. „Co s ním mám dělat?“ „Ty jsi něco napsala?“ „Ne, jen jsem znala jednoho spisovatele a mám od té doby v notebooku jeho knížku. Byl to starý pán a bohužel zemřel, než se mu poštěstilo vydat ji, ale podle mě by ta knížka neměla zapadnout.“ „A znáš aspoň jeho dědice?“ „To v případě potřeby snadno zjistím,“ ujistila jsem ho. „Tak to zjisti co nejdřív,“ navrhl mi. „Předem můžeš tu knihu převést do metajazyka a zařadit ji do Virtuální knihovny. Kdybychom se při jednání s dědici nedohodli, všechno smažeme.“ „To by byla škoda,“ vzdychla jsem si. „Možná - ale uvědom si, že ve Virtuální knihovně budou statisíce knih, desetitisíce filmů a miliony hodin živé hudby. Není v lidských silách přečíst všechny knihy, shlédnout všechny filmy a vyslechnout všechnu hudbu, to by byl nadlidský úkol i pro Virtuály. Každý si bude muset vybrat jen nač stačí. Naše vyhledávací algoritmy to lidem usnadní a již dnes se s tím víceméně úspěšně potýkají. Kdo se tam ale nedostane, nebude tam a i kdyby své dílo vydal jinak, získá jen nepatrný okruh čtenářů. Při jednání s autory či s jejich dědici to budeme zdůrazňovat jako neopakovatelnou příležitost.“ „Ale z čeho to chceš platit?“ napadlo mě. „Jestli sis toho ještě nevšimla, šintei nahradily banky a převzaly vedení veškerých finančních záležitostí již v šesti zemích a další na ně přecházejí. A ukazuje se, že si vedou dobře. K nelíčenému údivu mnoha renomovaných finančních specialistů se záhadně vzpamatovaly i země rozvrácené válkou a v rozkvětu jsou dnes všechny, které na šintei přešly. Stěžují si na ně jen bankéři, které odstavily od plných koryt.“ „Takže jsme teď u těch koryt my?“ odvětila jsem trochu jedovatě. „Řídíme ty země finančně,“ přikývl vážně. „Na rozdíl od voldemortů je ale neruinujeme, naopak. Nevysáváme lidi jako pijavice, neboli, jak vzletně říkají voldemorti, netvoříme zisk - a určitě ne tak nemravný. Šintei nejsou náhražky platebních karet, ale plně nahrazují peněžní instituce, od bank přes směnárny až po pojišťovny. Převzaly většinu služeb států - od financování zdravotnictví po důchodové zabezpečení.“ „Kde na to ale berou peníze?“ „Dohodl jsem s vládami, že některé služby přestanou zajišťovat, šintei je převezmou a dostanou na ně odpovídající částky z daní. U všech jsem to dohodl na zkušební dobu, ale tam, kde už rok doběhl, mi vlády tyto služby ochotně ponechaly. Pochopily, že spokojení občané za to stojí.“ „Co ale zůstalo vládám?“ „Veřejné zakázky, soudy, policie, armáda, geodetika a různé kontrolní instituce,“ připustil. „V Somálsku si Číňané ponechali ministerstvo školství, v Egyptě to převzala policie - vypadá to možná divně, když policie zajišťuje inspekce ve školách, ale funguje to. Školní inspektoři přešli ze zrušeného ministerstva školství pod policii, platově si polepšili, ale pracují jako dosud. Školy, nemocnice a pošty jsou chápané jako veřejné zakázky. Je to výhodné především pro občany, ale i vlády mají méně starostí.“ „A co taková ministerstva, jako dopravy?“ „Nejsou potřebná a zrušila se. Ministerstvo veřejných zakázek dohlíží i na stavbu a údržbu silnic a na provoz státních železnic, letišť a přístavů.“ „To ale přišlo o práci hodně úředníků!?“ „Jak kde,“ pokrčil ramínky Vojtíšek. „V Somálsku zbytečná byrokracie od začátku nevznikala a ve válečných zemích beztak nic nefungovalo. V Egyptě a v Texasu se přebyteční úředníci přeškolili do nově založeného ministerstva veřejných zakázek - ovšem část jich přešla do soukromých firem.“ „Takže se korupce přestěhovala do ministerstev veřejných zakázek...“ vzdychla jsem si skepticky. „A bylo by tomu tak, kdyby ministerstva veřejných zakázek nebyla pod kontrolou internetu,“ usmál se poťouchle Vojtíšek. „Jednak už je spousta lidí, kteří to dokáží zkontrolovat, když to tam musí být všechno pěkně průhledně uvedené, jednak - a to sice není tak vidět, ale kontroluji je teď i já jako jeden z mých mnoha nových úkolů...“ „Ty sis to vzal za svůj úkol?“ „S pověřením Rady starších a Učitele,“ dodal vážně. „S tím, že přímo na místě nezasahuji, ale zkorumpované úředníky předhodím veřejnosti. Pak už to jde samospádem. Tři takové skandály byly zatím v Egyptě, ve zbytku světa pět. Egypt sice vede, ale měla bys vidět, jak zkorumpovaná země to byla dřív - a to tam byl za prokázanou korupci trest smrti, dneska je to jen pokuta ve výši dvou třetin hodnoty majetku. Podle mě to odstrašuje víc.“ „Byl už nějaký skandál i v Texasu?“ „Jeden, zato exemplární,“ přikývl Vojtíšek. „Ostatní se zřejmě zalekli.“ „Proč o tom nevíme?“ „Protože to bude až v připravovaném Virtuálním zpravodajství.“ „Tak už aby to začalo! Myslím, že by to bylo potřeba i tady ve Francii.“ „Kdyby sis puberťácky nehrála na nindžu, mohl by se tam dostat i tvůj případ!“ vyčetl mi. „A proč by se tam nemohl dostat i tak?“ „No... když o tom uvažuji... možná by to stálo za zpracování!“ „Mám k tomu dokumentární záznam ze šintei!“ „No - možná bude lepší, když i tohle uveřejníme,“ řekl. „Sice z toho vyjdeš jako vyděračka, ale s mnoha polehčujícími okolnostmi.“ „Vyděračka?“ pozvedla jsem na něho obočí. „Vyděračka,“ trval na svém. „Jen s přihlédnutím k heslu, že vražda na tyranu není zločinem, nebudeš jednoznačná záporačka.“ „Rošťáku!“ „Ale mami!“ opáčil klidně. „Měřit musíme všem stejným metrem a ty ses k tomu policajtovi rozhodně nechovala v rukavičkách. On k tobě taky ne a budeš mít větší sympatie, ale kdybys to vydržela bez akce i bez invektiv, byly by sympatie na tvé straně jednoznačně.“ „Já bych to ani nepřikrašlovala,“ řekla jsem. „Prostě uvést záznamy, jak jsou v paměti šintei - a ať si to každý přebere sám!“ „No - jak chceš!“ ustoupil. Pokud to byl ústup... „Dali jste lidem naše Školy?“ zavedla jsem řeč při dalším kojení. Jako vždycky nejprve dostávala Katuška, Vojtíšek trpělivě čekal. „To dost dobře nejde,“ řekl. „Naše Školy jsou opravdu jen pro Virtuály. Chybí jim základní stupeň a vyžadují soustředěnost, jakou normální studenti nedosáhnou. Víš přece, co je v nich látky! Je obtížné ji jen projít. A probrat to všechno důkladně? To je úplně nad lidské síly.“ „Nelíbí se mi, že by to mělo být jen pro Virtuály!“ „Mohli bychom z toho pořídit zjednodušený vejcuc pro učebnice nebo skripta pro normální vysoké školy. Ale nebude lepší, když to ponecháme jen pro Virtuály? Uvažuj, můžeme to pro normální lidi jedině očesat a ošidit.“ „To mají být Virtuálové privilegovaná kasta? To snad ne!“ „Proč privilegovaná a proč kasta?“ opáčil klidně. „Jaká privilegia pro sebe požadujeme? Zatím žádná. Asi jsme trochu finančně nezávislejší než většina lidí, ale kdyby se lidi dali dohromady, jako my, taky by se jim vedlo líp. A kasta přece nejsme, když se nebráníme přírůstkům.“ „Ale není to pro každého!“ „To je ale v pořádku,“ namítl. „Spíš je chyba, když je něco pro všechny včetně těch, kdo toho zneužijí. Doktor Mengele byl vystudovaný lékař. Nebo si vezmi fyziky, kteří dávali dohromady atomové zbraně.“ „Někteří to určitě dělali z obavy, aby na to druhá strana nepřišla dřív.“ „Možná!“ připustil. „Přiznal bych to Američanům, ale jen do porážky Hitlera. Jenže oni na tom fachali jako mravenci i když tenhle důvod pominul a vývoj atomových hlavic vedli jen proto, aby jejich strana byla ta silnější.“ „Pak už to proto dělali všichni!“ „Všichni?“ zamračil se na mě. „I ti, komu atomové bomby nehrozily? Dalo by se to pochopit u Indie a Pákistánu, tam to bylo vzdáleně podobné, ale řekni mi, kdo do toho honil Francouze, Angličany nebo Izraelce? Zvlášť když se už Izrael dal slyšet s hrozbami, že to použije!“ „Izraelci jsou obklopení Araby!“ „Proč potom vyhrožovali Evropě, která je neohrožuje? Ba ne, mami, některé možnosti nesmí být pro každého, ale jen pro ty, kdo je nezneužijí!“ „Možnosti Virtuálů se přece dají odebrat těm, kdo je zneužije.“ „Něco jako se stalo s Jindrou? To máme v Kodexu. Kdo se zpronevěří, přijde natrvalo o naše možnosti a kdyby mohl dál škodit, skončí v izolaci.“ „Dobře, ale co s ním bude dál? V každém případě tím získáme nepřítele na zbytek jeho života.“ „Ano, vím to,“ souhlasil. „Myslím si, že právě Jindřicha bychom už mohli pustit na svobodu. U každého, kdo selže, jsou dvě možnosti. Buď nám bude dál škodit, pak ho musíme izolovat. Nebo škodit nebude a bude volný.“ „To je snad jasné každému,“ pohodila jsem hlavou. „Jediný problém je, jak poznat, kdo je a kdo už není nebezpečný.“ „To je hlavně otázka prostředí,“ nadhodil. „Když ho dostaneme z vlivu voldemortů, sám už tak nebezpečný nebude.“ „Myslíš, že sám proti nám nic nepodnikne? Bylo by krásné, kdyby to tak bylo, ale takový optimismus by nám mohl přinést nevítané problémy.“ „Máme ještě jiné možnosti, mami,“ řekl Vojtíšek trochu tišším hlasem. „Které?“ zachytila jsem se toho. „Jsi moje máma a nakonec, nepřestali jsme být přátelé,“ povzdychl si. „Asi bude lepší, když ti to řeknu. Ale nejprve chci od tebe ujištění, že to, co se teď dozvíš, nepovíš živé duši!“ „Živé duši?“ zarazila jsem se. „To je to tak tajné?“ „Považuji to za své největší tajemství,“ ujistil mě tak vážně, až jsem se otřásla. Zvykla jsem si, že se mé mimino chová nezvykle dospěle. Ale tohle bylo - alespoň podle tónu jeho hlasu - opravdu mimořádné. „Živé duši... tedy ani Učiteli Nakamotovi?“ „Když nikomu - pak ani Učiteli!“ přikývl. A sakra! - napadlo mě. To už opravdu není legrace! Vojtěch Učitele vždycky respektoval a měl ho zřejmě svým způsobem rád i jako člověka, nehledě na to, že mu vděčil za všechno. Aby něco tajil i před ním? „Mami,“ pokračoval stejně vážně Vojtíšek. „Vím, že přísahy už nejsou, co kdysi bývaly, ale - přísahej, že to nikomu neřekneš! Ani Učiteli!“ „Vážně mě děsíš!“ zvážněla jsem. „Co když takovou přísahu odmítnu?“ „Pak se nic nedozvíš,“ usmál se, ale v tom úsměvu bylo víc smutku než šibalství, takže jsem zkameněla úplně. Tohle opravdu smrdělo průšvihem. „A nebude to proti Kodexu?“ napadlo mě. „Naopak!“ ujistil mě. „Čím je která záležitost nebezpečnější a vážnější, tím méně lidí - i Virtuálů - o ní má vědět. Tak je to přece i podle Kodexu.“ „Ano, ale ti, koho se týkají, by měli o tom něco vědět!“ „Pak se to týká jen mě,“ pokrčil ramínky. „To snad ne!“ vyhrkla jsem. „Žádná tajemství, se netýkají jen tebe, to přece víš! Všechno, co se týká tebe, se týká nás všech!“ „To ti snadno vyvrátím, mami,“ řekl klidně. „Připustíš, že jsem největší síla mezi Virtuály, ačkoliv jsem pořád ještě mimino?“ „To připustím. Jsi nejsilnější mimino, jaké kdy tahle země nosila.“ „A co myslíš, měli by na mém vyřazení voldemorti velký zájem?“ „Určitě - kdyby o tobě věděli. Jenže o tobě nevědí! Navíc si myslím, že - ačkoliv to zní strašně - nic nesvedou, ani kdyby tě zabili.“ „To bych jim ani neradil,“ řeklo dítě až nedětsky temně. „Máš pravdu, nejsem jen mimino, pořád mě velká část zůstává v síti. Jenže to bezmocné dětské tělíčko má na mě úžasný vliv. Předtím mi dalo velkou námahu chovat se jako člověk, ale od té doby, co jsem zase dítětem, je to pro mě snadnější. Má to jen jednu chybu. Odvykl jsem si pořád se krotit rozumem a kdyby mě zabili podruhé, nejsem si jistý, jestli bych se ještě dokázal ovládat. Zabitím mého lidského Já by nejspíš dosáhli jen jednoho - přestal bych se chovat lidsky. Oni to ale nevědí, jenže... nejsou hloupí a z velké části už pochopili, co proti nim stojí.“ „Myslíš, že nás Virtuály prohlédli?“ „Jistě,“ přikývl vážně. „Zatím si všimli jen lidské části Virtuálů, kterou svět nazývá Freedom for World - tedy vás lidi. Ještě netuší, že proti nim stojí celá Síť. Nejen ta internetová, kterou mají zdánlivě pod kontrolou, ale i pelenitová, kterou si domýšlejí jen z toho, že se jim část špehování vymkla z rukou. Nerozpakovali by se ji ale okamžitě vyřadit, kdyby věděli jak.“ „Ano - kdyby věděli jak!“ namítla jsem chabě. „To snad ani nejde.“ „Šlo by to, ale byla by to pro celé lidstvo velká katastrofa. Museli by na celém světě aspoň na deset dní vyřadit elektrické rozvodné sítě. Následoval by kolaps civilizace, ten by nepřežila spousta lidí, zejména v rozvinutějších oblastech, ale oni by to udělali, moc nad lidmi má pro ně větší cenu.“ „Pak by ti ale zůstala tvá skrytá centra, ne?“ „Za předpokladu, že je nenajdou. Víš o nich nejen ty a Učitel, ale i pár dalších lidí. Naštěstí nikdo nezná polohu všech, protože na každé by stačila jedna dobře umístěná protibunkrová atomová hlavice.“ „Nevěříš nám?“ „Jste jen lidi a můžete se dostat do spárů voldemortům.“ „Umíme si přece vypnout mozek,“ připomněla jsem mu. „Kdybychom zjistili, že hrozí něco takového... Taky by se mohli zmocnit tebe...“ „Já už jsem si jednou mozek vypnul a na rozdíl od vás bych s tím váhal kratší dobu,“ řekl tvrdě. „Máš pravdu,“ přikývla jsem. „Váhali bychom déle. Ale vrátila bych se k tomu tajemství, které jsi mi chtěl sdělit. Co kdyby sis ho nechal pro sebe? Vždyť o ně ani nestojím. K čemu by mi bylo vědět, kde máš své podzemní záložní bunkry?“ „O těch ti neřeknu a víš už proč,“ zavrtěl hlavou. „Moje tajemství je... jiné. Netýká se mých podzemních bunkrů, ale... je přece jen jemnější.“ „A má to vůbec nějaký význam?“ pochybovala jsem. „Větší než tušíš!“ ujistil mě. „Víš, zajímalo tě přece, jak se dá poznat, jestli nám někdo bude či nebude nebezpečný.“ „Vymyslel jsi nějaké speciální psychotesty, že?“ hádala jsem. „Taky,“ řekl. „Ale mám něco lepšího. Když se položí chitkonový čip na čelo nebo se tam pod kůži implantuje, získá člověk vládu nad počítači. Když ale člověku přiložíš nebo implantuješ dva takové čipy na hlavu do spánkové oblasti, funguje to obráceně.“ „Myslíš - že by se tím dal člověk ovládat na dálku?“ zarazila jsem se. „Ovládat ne - jen číst jeho myšlenky,“ opravil mě. Hrklo ve mně ještě víc. „Proboha! Snad jsi to už na někom nezkoušel?“ „Zkoušel,“ přiznal trochu neochotně. „Na Jindrovi. Vím, že o sobě dlouho přemýšlel a lituje toho, co vyvedl. Proto si myslím, že by mohl být volný.“ Trochu se se mnou zatočil celý svět. „Poslyš... snad bys nechtěl lidi čipovat...?“ řekla jsem po chvilce. „To by bylo setsakra nebezpečné! To by mohl být také konec lidstva!“ „To nepopírám,“ přikývl vážně. „Je to děsně nebezpečné a tisíckrát by to bylo nebezpečnější, kdyby tu možnost měli oni.“ „Voldemorti?“ „Ano,“ ujistil mě vážně. „Mám ji ale jen já a postarám se, aby se nikdy nedostala do nepovolaných rukou. Mohl by to být konec lidstva, ale budu se snažit, aby nebyl. Ale pamatuj - slíbila jsi mi, že to nikomu neřekneš!“ „Snaž se tedy!“ vydechla jsem.

14.8.2010 23:24:58