Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tajemství

Domů jsem dojela s oběma roboty v pořádku a hned jsem začala krmit naše bumbrlíčky. Jako vždy nejprve Katušku a po ní Vojtíška, který lépe snášel přikrmování sušeným mlékem a teď už i kašičkami.

„Teda mami,“ začal si Vojtíšek, když jsem krmila Katušku. „Vážně se někdy chováš jako puberťačka.“

Od mimina, roztomile pasoucího hříbátka, to znělo nelidsky. Aby mimino peskovalo matku jako puberťačku, to se jen tak nevidí.

„Hele - víš, kolik let ti chybí do tvé vlastní puberty?“ připomněla jsem mu shovívavě.

„Tu mám dávno za sebou,“ opáčilo mimino. „Zato tebe ještě nepustila. Já pubertou nemyslím stav těla, ale chování. Prosím tě, co to bylo dneska za konflikt v Quinsonu?“

„Mělo mě napadnout, že už o tom víš!“ řekla jsem. „No, měla jsem tam menší nedorozumění s místními policajty.“

„To by tak zlé nebylo,“ odmítl mé jednoduché vysvětlení. „Ale co jsi jim tam předvedla? To tedy stálo za to!“

„Bylo podle tebe něco špatně?“

„Ono toho bylo málo?“ zavrtěl hlavou. „Pravda, udělala sis jen jednoho velkého nepřítele, ale nebude zanedbatelný.“

„Ten chlap sklapne kufry a zaleze do boudy,“ ujistila jsem ho.

„Jen aby!“ pochyboval. „Až mu dojde, že místo toho, co ztratil, může získat odměnu za dopadení Freedom for World, můžeš se těšit!“

„Anebo mu dojde, pokud už mu to nedošlo, že by mohl skončit ve zdejší městské márnici. Bude pak zticha jako myš, která cítí kočku.“

„To by udělal každý zdejší sedlák. Jenže policajt, který pro nic za nic přijde o moc nad lidmi, může být tvrdší oříšek.“

„Uvidíme!“ řekla jsem. „Pro nic za nic, říkáš?“

Ukázala jsem mu záda s jasně viditelnými fialovými jelity. To ho zarazilo. Pochopitelně - pokud to viděl Françoisovýma očima, přišel o nejdůležitější začátek.

Musela jsem mu pak podrobně popsat, jak to všechno proběhlo.

„Dobře, mami,“ přikývl vážně. „V tom případě měl kliku, že jsem tam nebyl já! Ukázal bych mu, co to je, mlátit mi maminku! Ale má to u mě schované! Jako ve spořitelně!“

„Hele - nech ho!“ navrhla jsem mu. „Už je potrestaný dost.“

„Vždyť ho nechám!“ ujistil mě. „Jen ho budu trochu sledovat, aby ho to podruhé ani nenapadlo! A taky se podívám na jeho nadřízené, především na autora bodového systému Joplaina. Policajty musíme držet zkrátka, aby je šikany nenapadaly - a ne je k nim ještě ponoukat!“

„Takže uznáváš, že jsem nejednala svévolně, jak se ti zdálo?“

„Svévolně ne, jen trochu zbrkle,“ souhlasil.

„To jsem se měla nechat pro nic za nic mlátit?“

„To ne,“ připustil. „Ale nemusela jsi je provokovat - ačkoliv to vlastně ani provokování nebylo... Dobře, nechme to být, prvotní chyba byla na jejich straně, tohle si žádná normální policie dovolovat nesmí a kdyby jim to procházelo, brzy by se chovali jako gestapo.“

„Tohle by měli držet na uzdě novináři, ne?“ napadlo mě.

„Představy novinářů jako hlídacích psů demokracie patří do světa iluzí vládců minulého tisíciletí,“ odfrkl si Vojtíšek. „Tak by tomu měli lidé věřit, jenže skutečnost je jiná. Novináři se poslušně lísají k těm, kdo je platí. Všimni si, neexistují jediné nezávislé noviny. A největší tragédie je, že právě majitelé novin jsou ti největší světoví zloději.“

Voldemorti?“ nadhodila jsem.

„Přesně ti,“ souhlasil. „A novináři, ti poslušní psi zlodějů, jim úslužně odstraňují s cesty každého, kdo by chtěl jejich zlodějny kazit. Dokud tohle nepřekonáme, budou pořád páni oni.“

„To by tedy měla být naše priorita, nemyslíš?“

„Však také bude,“ ujišťoval mě. „Učitel a Rada starších je téhož názoru a už na tom dělám. Rozjedeme naše internetové noviny.“

„To nebude stačit,“ namítla jsem. „Internet nemá každý.“

„Kde mají lidé šintei, má internet každý. Jde jen o zpřístupnění pro ne-Virtuály. Nám se všechno zobrazuje v dokonalé kvalitě přímo v hlavě, ale mělo by se to pořádně zobrazovat všem. Promítání obrázků na stěnu není šikovné. Potřebujeme dokonalejší zobrazení bez nutnosti zatemňování a nemyslím tím ani těžkopádné monitory.“

„A ty už na tom děláš, že?“

„Mám to vymyšlené, zbývá to vyrobit a rozšířit,“ řekl. „Prozatím tomu pracovně říkám zlaari, oficiálně to bude doplněk šintei, něco jako přídavná obrazovka. Ve skutečnosti je to samostatný minipočítač, jen trochu slabší a omezený, ale spojením se šintei vznikne dobrá sestava.“

„Jak to má vypadat?“ zajímala jsem se.

„Na první pohled jsou to běžné brýle, ale mají proti nim plno výhod. Skla se neopocují a odpuzují nečistoty. Starším lidem se špatně přizpůsobivýma očima usnadní život, že se dioptrické vlastnosti skel podle potřeby jemně nastavují a pomocí vestavěného dálkoměru se umí zaostřovat. Bude to lepší než běžné dvojí brýle i než dělená skla. Postačí seřídit je na blízko podle očí majitele a když člověk zvedne hlavu, skla se zaostří do dálky. Nastavitelný je protisluneční filtr, takže ani jako sluneční brýle nebudou mít konkurenci. Na slunci samy tmavnou, ve tmě jsou průzračné a v noci chrání řidiče proti oslnění. Po zapnutí signálu se skla změní v malé obrazovky, přizpůsobené očím majitele, bude k nim i výběr různých sluchátek. Vestavěnými snímači obrazu a mikrofonů mohou fotografovat, filmovat i nahrávat zvuky, nahradí tedy fotoaparát, videokameru i záznamník. Obrázky a nahrávky se vejdou do paměti brýlí, filmy se musí dávat do šintei, kde jsou větší atomové disky.“

„To by snad mohlo zpracovat i třírozměrné obrazy!“ napadlo mě.

„Taky že umí!“ usmál se vítězně. „Začal jsem u obrázků i filmů s 3-D formátem. My Virtuálové brýle k zobrazování nepotřebujeme, ale jako videokamery se budou hodit i nám. V Číně máme Virtuála slepého od narození. Na internetu se dříve projevoval jen textově - předčítací software mu zpřístupnil texty, na které pak reagoval. Jeho kamarád ho přetáhl k nám Virtuálům, aby se mohl po internetu rozhlížet i bez očí. Byl to pro něho šok, když díky internetovým obrázkům poprvé spatřil krásu světa. Nedávno dostal ode mne k vyzkoušení jedno z prvních zlaari, ještě s obyčejnými tmavými skly, zato se dvěma vestavěnými kamerami. Tím jeho handicap skončil - s brýlemi teď může chodit bez slepecké hole a kdo ho neznal předtím, ani mu nevěří, že je slepý. Stejně tak mohou zlaari nahradit uši hluchým.“

„No jo, ale to není pro ne-Virtuály!“ namítla jsem. „Těm to přímo do hlavy nefunguje!“

„Je to právě pro ně! Obrazovky, sluchátka, ale i nové ukazovátko - jeho pohyb po šintei se převede do obrazu brýlí, kde může být i virtuální klávesnice. Psaní na ní bude asi pomalejší než na klasické klávesnici, ale hbitější než na současných mobilech. Nejlepší na tom je, že se to umí připojit k internetu i k pelenitové síti. Šinteizlaari využiješ i samostatně, ale jejich spojením vznikne pořádná počítačová sestava. Mami, až to rozšíříme, bude to konec počítačů, jak je známe!“

„To by ještě muselo umět tisknout!“ zapochybovala jsem.

„Už mám i modul mezi šintei a USB pro připojení periferií.“

„Takže je to další stupeň komputerizace?“

„Další,“ souhlasil. „Jenže to bude trochu víc. Komplex šintei plus brýle zlaari se dá nosit s sebou a používat kdekoli, kde je trocha klidu - i ve vlaku, v autobuse a na místě spolujezdce i za jízdy autem. Nejlepší bude prohlížení našich zpráv - budeme je mít podrobnější než současná média.“

„Kéž by!“ přála jsem si. „Jen abychom měli nějaké zprávy!“

„To víš, že je budeme mít!“ ujistil mě Vojtíšek. „Rada starších i Učitel se chystají vyzvat Virtuály k naplnění nové profese - reportérů. Rozjedou se po světě, aby lidi pravdivě informovali. Vybaveni budou královsky, zlaari jsou dokonalejší než jiné videokamery. Nejvíc jich bude v Číně a v Japonsku, ale pokrytá bude i Evropa a Afrika. To bude cvrkot!“

„To bude konkurence současným televizním novinám...!“

„Nejen televizním!“ přikývl. „Očekáváme, že se zlaari se šintei rozšíří jako dnes mobily. Pak mohou úplně nahradit i papírové noviny.“

„Myslíš si, že nahradí i papír?“

„Nevidím důvod, proč by lidé papírové noviny kupovali, když je budou mít kdykoliv dostupné přímo v brýlích. Kromě textů tam budou i obrázky a videa v 3D kvalitě. Dosud byla hlavní výhodou papírových novin jejich dobrá čitelnost za všech podmínek - v čekárnách, na ulici, v dopravních prostředcích, v místnostech - ale tutéž čitelnost budou mít i brýle zlaari. Jediné místo, kde zlaari papírové noviny nenahradí, je použití jako náhražkového toaletního papíru. A může to nahradit noviny i televizi. Mám větší ambice. Nahradíme tím televizi, rádio, noviny, ale i knihovny, kina a videopůjčovny. Nevyřešíme jen zprávy a dokumenty, ale můžeme nabídnout i jiné obory, například zábavu. Přes pelenit se dostaneš do našich knihoven, kde je už dnes skoro všechno.“

„Ano, ale... mám dojem, že je tam hodně titulů... tak nějak upirátěných. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíš,“ přiznal. „Ale než vystoupíme z ilegality, chceme to změnit. U knih nabídneme autorům jednorázové odkoupení autorských práv, pokud chtějí mít díla ve virtuální knihovně. Nabídneme jim dost, aby to vynahradilo náklady a aby je to i na rozumnou dobu zajistilo - včetně jejich rodin.“

„Teď je otázka, kolik autorů na to přistoupí...? Co když se to některým bude zdát málo?“

„Když se s autorem nedohodneme, nebude ve virtuální knihovně. Jeho chyba - a jeho smůla. Kdo totiž ve virtuální knihovně nebude, ten prostě nebude nikde! Kdo si bude kupovat starodávné knihy, když ve virtuální knihovně najde prakticky všechno, co se ve světě vytvoří? Na sběratele vzácných tisků se přece spoléhat nedá!“

„A co dědicové těch práv?“

„Pokud nám nabídnou autorská práva již zemřelého autora, za stejných podmínek je odkoupíme i od nich. Autor tak může svým dílem na jistou dobu zabezpečit i své dědice - ovšem nebude to jako dnes, my budeme nabízet to odkoupení jednorázově a provždy.“

„Ale co když se dají zastupovat nějakými mazanými právníky?“

„A co na tom mazaný právník změní? Nechceme licitovat o ceně, dáme prostě rozumnou nabídku a buď ji přijmou nebo ne. Právník jim nepomůže, jen za něho zbytečně vyhodí peníze.“

„A co jiné umění, například hudba?“

„Ty podmínky budou platit obecně, jen u některých druhů umění bude rozumná cena díla vyšší. Musíme respektovat, že filmy mají vyšší výrobní náklady než knihy a nabízená cena bude tedy větší. Ale i tady musí platit nějaké zásady úměrnosti.“

„No nazdar!“ začalo mi to docházet. „To bude zase zemětřesení autorských práv! Nepočítáte s tuhým odporem autorských organizací?“

„Nepočítáme,“ ujistil mě. „Prostě je vynecháme. Budeme jednat přímo s autory, nebo s jejich dědici, na to tu organizaci nepotřebujeme.“

„Ale co když vás začnou za porušování těch práv žalovat?“

„Ale proč?“ usmál se mile. „My práva porušovat nebudeme ani nechceme! S každým autorem se buď dohodneme, nebo ho ignorujeme. Co na tom mohou nějaké další osoby změnit? Myslíš, že nás agentury donutí platit za užívání atomových disků? Až naprší a uschne a kočička vejce snese! Beztak víme, že většinu vybraných peněz spolykaly samy. Svět se mění a právní předpisy také. Vezmi si příklad: byly doby, kdy se v Čechách clo z počítačů počítalo podle kilobytů operační paměti. Dnes by clo činilo miliony a dovoz počítačů by znemožnilo. Přehmaty toho typu zkrátka zmizí - i autorské organizace jsou zkamenělý pozůstatek minulosti. Chceme podporovat autory, jedince i nahrávací a filmové společnosti, ale rozhodně ne jejich parazity. Však my si dobré autory najdeme i bez nich.“

„Měla bych právě takový případ,“ vzpomněla jsem si. „Co s ním mám dělat?“

„Ty jsi něco napsala?“

„Ne, jen jsem znala jednoho spisovatele a mám od té doby v notebooku jeho knížku. Byl to starý pán a bohužel zemřel, než se mu poštěstilo vydat ji, ale podle mě by ta knížka neměla zapadnout.“

„A znáš aspoň jeho dědice?“

„To v případě potřeby snadno zjistím,“ ujistila jsem ho.

„Tak to zjisti co nejdřív,“ navrhl mi. „Předem můžeš tu knihu převést do metajazyka a zařadit ji do Virtuální knihovny. Kdybychom se při jednání s dědici nedohodli, smažeme ji.“

„To by byla škoda,“ vzdychla jsem si.

„Možná - ale uvědom si, ve Virtuální knihovně budou statisíce knih, desetitisíce filmů a miliony hodin živé hudby. Není v lidských silách přečíst všechny knihy, shlédnout všechny filmy a vyslechnout všechnu hudbu, to by byl nadlidský úkol i pro Virtuály. Každý si bude muset vybrat nač stačí. Naše vyhledávací algoritmy to lidem usnadní. Kdo se tam ale nedostane, ten tam nebude a i kdyby své dílo vydal jinde, získá jen nepatrný okruh čtenářů. Při jednání s autory i s jejich dědici to budeme zdůrazňovat jako neopakovatelnou šanci.“

„Ale z čeho to chceš platit?“ napadlo mě.

„Jestli sis toho ještě nevšimla, šintei nahradily banky a převzaly vedení finančních záležitostí již v šesti zemích a další na ně přecházejí. A vedou si dobře. K nelíčenému údivu renomovaných finančníků se záhadně vzpamatovaly i země rozvrácené válkou. Stěžují si na ně jen bankéři, které odstavily od koryt. My u koryt nejsme. Řídíme ty země finančně, ale na rozdíl od voldemortů je neruinujeme, naopak. Nejsme jako pijavice, neboli, jak vzletně říkají voldemorti, netvoříme zisk - zejména ne nemravný. Šintei nejsou pouhé náhražky platebních karet. Nahrazují především peněžní instituce, od bank přes směnárny až po pojišťovny. Převzaly i služby států - od financování zdravotnictví po důchodové zabezpečení. “

„Kde na to ale berou peníze?“

„Dohodl jsem s vládami, že některé služby přestanou zajišťovat. Zajistí je šintei a dostanou na ně odpovídající částky z daní. U všech jsem to dohodl na zkušební dobu, ale tam, kde už rok doběhl, mi vlády ty služby ochotně nechaly. Pochopily, že spokojení občané za to stojí.“

„Co ale zůstalo vládám?“

„Veřejné zakázky, soudy, policie, armáda, geodetika a kontrolní instituce,“ řekl. „V Somálsku si Číňané ponechali ministerstvo školství, v Egyptě to převzala policie - vypadá to možná divně, když policie zajišťuje inspekce ve školách, ale funguje to. Školní inspektoři přešli ze zrušeného ministerstva školství pod policii, platově si polepšili, ale pracují jako dosud. Školy, nemocnice a pošty jsou chápané jako veřejné zakázky. Je to výhodné pro občany, ale i vlády mají méně starostí.“

„A co taková ministerstva, jako dopravy?“

„Nejsou potřebná a zrušila se. Ministerstvo veřejných zakázek dohlíží i na stavbu a údržbu silnic a na provoz státních železnic, letišť a přístavů.“

„To ale přišlo o práci hodně úředníků!?“

„Jak kde,“ pokrčil ramínky. „V Somálsku byrokracie prostě od začátku nevznikla, ve válečných zemích nic nefungovalo. V Egyptě a v Texasu se přebyteční úředníci přeškolili do ministerstva veřejných zakázek - ovšem velká část jich přešla do soukromých firem.“

„Takže se korupce přestěhovala do ministerstev veřejných zakázek...“ vzdychla jsem si skepticky.

„A bylo by to tak, kdyby tato ministerstva nebyla pod kontrolou internetu,“ usmál se poťouchle Vojtíšek. „Jednak už je spousta lidí, kteří to dokáží zkontrolovat, když to tam musí být všechno pěkně průhledně uvedené, jednak - a to sice není tak vidět, ale kontroluji je teď i já jako jeden z mých mnoha nových úkolů...“

„Ty sis to vzal za svůj úkol?“

„S pověřením Rady starších a Učitele,“ dodal vážně. „S tím, že na místě nezasahuji, ale zkorumpované úředníky předhodím veřejnosti a pak už to jde samospádem. Tři takové skandály byly zatím v Egyptě, pět ve zbytku světa. Egypt sice vede, ale jak zkorumpovaná země to byla dřív - a to tam byl za prokázanou korupci trest smrti, dnes je to jen pokuta ve výši dvou třetin majetku. Podle mě to odstrašuje víc.“

„Byl už nějaký skandál i v Texasu?“

„Jeden exemplární,“ přikývl Vojtíšek. „Ostatní se zřejmě zalekli.“

„Proč o tom nevíme?“

„Protože to bude až v připravovaném Virtuálním zpravodajství.“

„Už aby to začalo! Myslím, že to bude potřeba i tady ve Francii.“

„Kdyby sis puberťácky nehrála na nindžu, mohl by se tam dostat i tvůj případ!“ vyčetl mi.

„A proč by se tam nemohl dostat i tak?“

„No... když o tom uvažuji... možná by to stálo za zpracování!“

„Mám k tomu dokumentární záznam ze šintei!“

„A možná bude lepší, když i tohle uveřejníme,“ řekl. „Sice z toho vyjdeš jako vyděračka, ale s mnoha polehčujícími okolnostmi.“

„Vyděračka?“ pozvedla jsem na něho obočí.

„Vyděračka,“ trval na svém. „Jenom s přihlédnutím k heslu, že vražda na tyranu není zločinem, nebudeš jednoznačná záporačka.“

„Rošťáku!“

„Ale mami!“ opáčil klidně. „Měřit musíme stejným metrem a ty ses k tomu policajtovi rozhodně nechovala v rukavičkách. On k tobě taky ne a budeš mít větší sympatie, ale kdybys to vydržela bez akce i bez invektiv, byly by sympatie na tvé straně jednoznačně.“

„Já bych to ani nepřikrašlovala,“ řekla jsem. „Jen uvést záznamy, jak jsou v paměti šintei - a ať si to každý přebere sám!“

„No - jak chceš!“ ustoupil.

Pokud to byl ústup...


„Dali jste lidem naše Školy?“ zavedla jsem řeč při dalším kojení.

Jako vždycky nejprve dostávala Katuška, Vojtíšek trpělivě čekal.

„To nejde,“ řekl. „Naše Školy jsou vážně jen pro Virtuály. Chybí jim základní stupeň a vyžadují soustředěnost, jakou normální studenti nedosáhnou. Víš přece, co je v nich látky! Je obtížné ji jen projít. A probrat to všechno důkladně? To je úplně nad lidské síly.“

„Nelíbí se mi, že by to mělo být jen pro Virtuály!“

„Mohli bychom z toho pořídit zjednodušený vejcuc pro učebnice nebo skripta pro normální vysoké školy. Ale nebude lepší, když to ponecháme pro Virtuály? Uvažuj, můžeme to pro normální lidi jedině očesat a ošidit.“

„To mají být Virtuálové privilegovaná kasta? To snad ne!“

„Proč privilegovaná a proč kasta?“ opáčil klidně. „Jaká privilegia pro sebe požadujeme? Zatím žádná. Asi jsme finančně nezávislejší než většina lidí, ale kdyby se lidi dali dohromady, jako my, taky by se jim vedlo líp. A kasta přece nejsme, když se nebráníme přírůstkům.“

„Ale není to pro každého!“

„To je v pořádku,“ namítl. „Je chyba, když je něco pro všechny, i pro ty, kdo toho zneužijí. Doktor Mengele byl studovaný lékař. Nebo si vezmi fyziky, kteří dávali dohromady atomové zbraně.“

„Někteří to dělali z obavy, aby na to druhá strana nepřišla dřív.“

„Možná!“ připustil. „Přiznal bych to Američanům, ale jen do porážky Hitlera. Jenže oni na tom fachali jako mravenci i když tenhle důvod pominul a vývoj atomových hlavic vedli jen proto, aby jejich strana byla ta silnější.“

„Pak už to proto dělali všichni!“

„Všichni?“ zamračil se na mě. „I ti, komu atomové bomby nehrozily? Dalo by se to pochopit u Indie a Pákistánu, tam to bylo vzdáleně podobné, ale řekni mi, kdo do toho hnal Francouze, Angličany a Izraelce? Zvlášť když se Izrael vytasil s hrozbami, že to použije!“

„Izraelci jsou obklopení Araby!“

„Proč ale vyhrožovali Evropě, která je neohrožuje? Ba ne, mami, některé možnosti nesmí být pro každého, ale jen pro ty, kdo je za žádných okolností nezneužijí!“

„Možnosti Virtuálů se přece dají odebrat těm, kdo je zneužijí.“

„Něco jako s Jindrou? To máme v Kodexu. Kdo zpronevěří naše možnosti, přijde o ně trvale a kdyby mohl dál škodit, skončí v izolaci.“

„Dobře, ale co s ním bude dál? V každém případě tím získáme nepřítele na zbytek jeho života.“

„Ano, vím to,“ souhlasil. „Myslím si, že právě Jindřicha bychom už mohli pustit na svobodu. U každého, kdo selže, jsou dvě možnosti. Buď bude škodit, pak ho musíme izolovat. Nebo škodit nebude a je volný.“

„To je snad jasné každému,“ pohodila jsem hlavou. „Problém je poznat, kdo je a kdo už není nebezpečný.“

„To je hlavně otázka prostředí,“ nadhodil. „Když ho dostaneme z vlivu voldemortů, sám už tak nebezpečný nebude.“

„Myslíš, že proti nám nic nepodnikne? Bylo by krásné, kdyby to tak bylo, ale optimismus by nám mohl přinést nevítané problémy.“

„Máme ještě jiné možnosti, mami,“ řekl Vojtíšek tišším hlasem.

„Které?“ zachytila jsem se toho.

„Jsi moje máma a nakonec, nepřestali jsme být přátelé,“ vzdychl si. „Asi bude lepší, když ti to řeknu. Ale nejprve chci od tebe ujištění, že to, co se teď dozvíš, nepovíš živé duši!“

„Živé duši?“ zarazila jsem se. „To je to tak tajné?“

„Považuji to za své největší tajemství,“ ujistil mě tak vážně, až jsem se otřásla. Zvykla jsem si, že se mé mimino chová dospěle. Ale tohle bylo podle tónu jeho hlasu opravdu mimořádné.

„Živé duši... tedy ani Učiteli Nakamotovi?“

„Když nikomu - pak ani Učiteli!“ přikývl.

A sakra! - napadlo mě. To není legrace! Vojtěch Učitele vždycky respektoval a měl ho zřejmě svým způsobem rád jako člověka, nehledě na to, že mu vděčil za všechno. Aby něco tajil i před ním?

„Mami,“ pokračoval stejně vážně Vojtíšek. „Vím, že přísahy už nejsou, co bývaly, ale - přísahej, že to nikomu neřekneš! Ani Učiteli!“

„Vážně mě děsíš!“ zvážněla jsem. „Co když ji odmítnu?“

„Pak se nic nedozvíš,“ usmál se, ale v tom úsměvu bylo smutku víc než šibalství, takže jsem zkameněla úplně. Smrdělo to průšvihem.

„A nebude to proti Kodexu?“ napadlo mě.

„Naopak!“ ujistil mě. „Čím je některá záležitost nebezpečnější a vážnější, tím méně lidí - i Virtuálů - o ní má vědět. Tak je to přece i podle Kodexu.“

„Ano, ale ti, koho se týkají, by o tom něco vědět měli!“

„Pak se to týká jen mě,“ pokrčil ramínky.

„To snad ne!“ vyhrkla jsem. „Žádná tajemství se netýkají jen tebe, to přece víš! Všechno, co se týká tebe, se týká nás všech!“

„To ti snadno vyvrátím, mami,“ řekl klidně. „Připustíš, že jsem největší síla mezi Virtuály, ačkoliv jsem pořád ještě mimino?“

„To připustím. Jsi nejsilnější mimino, jaké kdy země nosila.“

„A co myslíš, měli by voldemorti zájem na mém vyřazení?“

„Určitě - kdyby o tobě věděli. Jenže o tobě nevědí! Navíc si myslím, že - ačkoliv to zní strašně - nic nesvedou, ani kdyby tě zabili.“

„To bych jim ani neradil,“ řeklo dítě až nedětsky temně. „Máš pravdu, nejsem jen mimino, pořád mě velká část zůstává v síti. Jenže to bezmocné dětské tělíčko má na mě úžasný vliv. Předtím mi dalo velkou námahu chovat se jako člověk, ale od té doby, co jsem zase dítětem, je to pro mě snadnější. Má to jen jednu chybu. Odvykám si pořád se krotit rozumem a kdyby mě zabili podruhé, nejsem si jistý, jestli bych se ještě dokázal ovládat. Zabitím mého lidského by nejspíš dosáhli, že bych se přestal chovat lidsky. Oni to nevědí, jenže... nejsou hloupí a z velké části už pochopili, co proti nim stojí.“

„Myslíš, že nás Virtuály prohlédli?“

„Jistě,“ přikývl vážně. „Zatím si všimli jen lidské části Virtuálů, kterou svět nazývá Freedom for World - tedy vás lidi. Ještě netuší, že proti nim stojí celá Síť. Nejen ta internetová, kterou mají zdánlivě pod kontrolou, ale i pelenitová, kterou si domýšlejí jen z toho, že se jim část špehování vymkla z rukou. Nerozpakovali by se ji ale okamžitě vyřadit, kdyby věděli jak.“

„Ano - kdyby věděli jak!“ namítla jsem. „To snad ani nejde.“

„Šlo by to, ale za cenu katastrofy pro lidstvo. Museli by na celém světě na deset dní vyřadit elektrické rozvodné sítě. Následoval by velký kolaps civilizace, který by v nejrozvinutějších oblastech přežilo málo lidí, ale oni by to udělali, moc nad lidmi má pro ně větší cenu.“

„Pak by ti ale zůstala tvá skrytá centra, ne?“

„Za předpokladu, že je nenajdou. Víš o nich nejen ty a Učitel, ale i pár dalších lidí. Naštěstí nikdo nezná polohu všech, protože na každé by stačila jedna dobře umístěná protibunkrová atomová hlavice.“

„Nevěříš nám?“

„Jste jen lidi a můžete se dostat do spárů voldemortům.“

„Umíme si vypnout mozek,“ připomněla jsem mu. „Kdybychom zjistili, že hrozí něco takového... Taky by se mohli zmocnit tebe...“

„Já už jsem si jednou mozek vypnul a na rozdíl od vás bych s tím váhal kratší dobu,“ řekl tvrdě.

„Máš pravdu,“ přikývla jsem. „Váhali bychom déle. Ale vrátila bych se k tajemství, které jsi mi chtěl sdělit. Co kdyby sis ho nechal pro sebe? Vždyť o ně ani nestojím. K čemu by mi bylo vědět, kde máš své podzemní záložní bunkry?“

„O těch ti nikdy neřeknu a víš už proč,“ zavrtěl hlavou. „Moje tajemství je... jiné. Netýká se mých podzemních bunkrů, ale... je přece jen jemnější.“

„A má to vůbec nějaký význam?“ pochybovala jsem.

„Větší než tušíš!“ ujistil mě. „Víš, zajímalo tě přece, jak se dá poznat, jestli nám někdo bude či nebude nebezpečný.“

„Vymyslel jsi nějaké speciální psychotesty, že?“ hádala jsem.

„Taky,“ řekl. „Ale mám něco lepšího. Když se položí chitkonový čip na čelo nebo se tam pod kůži implantuje, získá člověk vládu nad počítači. Když ale člověku přiložíš nebo implantuješ dva takové čipy na hlavu proti sobě do spánkové oblasti, funguje to obráceně.“

„Myslíš, že se tím dá člověk ovládat na dálku?“ zarazila jsem se.

„Ovládat ne - jen číst on-line jeho myšlenky,“ opravil mě.

Hrklo ve mně ještě víc.

„Proboha! Snad jsi to už na někom nezkoušel?“

„Zkoušel,“ přiznal trochu neochotně. „Na Jindrovi. Vím, že o sobě dlouho přemýšlel a lituje toho, co vyvedl. Proto si myslím, že by mohl být volný.“

Trochu se se mnou zatočil celý svět.

„Poslyš... snad bys nechtěl lidi čipovat...?“ řekla jsem po chvilce. „To by bylo setsakra nebezpečné! To by mohl být také konec lidstva!“

„To nepopírám,“ přikývl vážně. „Je to nebezpečné a tisíckrát by to bylo nebezpečnější, kdyby tu možnost měli voldemorti. Naštěstí ji mám jen já a postarám se, aby se nikdy nedostala do nepovolaných rukou. Mohl by to být konec lidstva, ale budu se snažit, aby nebyl. Ale pamatuj - slíbila jsi mi, že to nikomu neřekneš!“

„Snaž se tedy!“ vydechla jsem.

 


Zpět Obsah Dále

27.06.2017 20:19