AUTOBUS

Ústup eportáž z přepadení kolejí Katuška překvapila celé Čechy, ale nikdo se za nás otevřeně nepostavil. Nejlepší záběry pořídila Manča Bělíková, kterou hned na počátku napadlo popadnout několik šintei z těch, co měla na prodej a měla je na předvádění nabité, umístit je porůznu zvenčí na parapety oken i do vstupní haly kolejí a připevnit je všude lepící páskou. Ze šintei se staly perfektní kamery a videa z nich se objevila na stránce Katuščiných Novin krátce po začátku policejní akce. Manča pak nasedla s námi do mikrobusu, ale nepřestala se starat o další dokumentaci. Rozeslala na všechny šintei krátkou zprávu, upozorňující lidi na to, co se děje, domlouvala se s Učitelem, dávala dohromady stránky. Mimořádné zpravodajství! Puč proti demokracii v Čechách! Titulek převzaly všechny zprávy Virtuálů ve dvanácti zemích světa, ale jen málo lidí to zajímalo. V ostatních zemích se neobjevila ani zprávička, po Čechách zase ani pes neštěkl. Události sledovali napjatě Virtuálové, kterým to nebylo lhostejné, ostatní zvědavě čekali, kolik bude mrtvých a protože tu zatím nebyli, zájem rychle opadal. Projevilo se naplno, jak lidé posuzují události ve světě - podle počtu mrtvých a prolité krve. Vždyť se tolik zlého asi nedělo... Policisté poměrně brzy objevili některé šintei, zejména v kolejích, kde byly příliš na očích. Pár jich donesli i veliteli zásahu na místě. „Vy sakra nevíte, že k nám tyhle špionážní kamery nesmí?” seřval je na místě policejní major. „Tyhle nejsou naše, našli jsme je rozmístěné ve vstupní hale!” hlásil mu horlivý policista. „To je jedno!” zbrunátněl major. „A ještě je donesete až sem! Okamžitě je rozbijte, spalte, zničte! To je rozkaz!” Netušil, že si právě zahrál v dokumentárním filmu, ale správně odhadl, že se po kamerách nebude nikdo shánět, aby natočené záběry okopíroval. Manča Bělíková souběžně stíhala jednotlivé záběry přepisovat na jiné místo, tak jak byly pořízeny, takže některé z nich skončily pohledem na policejní boty, dopadající na nebohé stroječky. „Kateřino, máš v pohotovosti dvojnici-robotku?” zeptal se mě náhle Vojtěch. „Myslíš robotku Kateřinu? Ta je teď na venkově u Franty.” „Zapni ji, nasedni do auta a přijeď s ní do Prahy!” „Tady ji ale zatknou!” namítla jsem. „Postarám se, aby ji nezatkli!” řekl bez nejmenšího zaváhání. „Jsi si tím jistý?” „Skoro,” přiznal sice menší nejistotu, ale optimistickým tónem. „Co máš za lubem?” uhodila jsem na něho. „Uvidíš!” usela jsem se roztrojit, ale zapnula jsem Kateřinu uloženou u Franty na venkově a vyšla z komory, kde jsem ji měla uskladněnou. „Dobrého jitra přeji!” pozdravila jsem Františkova otce, se kterým jsem se málem srazila v předsíni. „Dobré jitro!” odpověděl zdvořile. „Vy jste snad ta umělá, ne?” „Umělá nesmí být zdvořilá?” usmála jsem se na něho. „Ale kdež!” rychle couval. „Však vás prej řídí ta skutečná, ne?” „Řídím ji,” přikývla jsem. „Ale teď musím odjet do Prahy.” „Auto máte na dvoře,” řekl. „Vy asi nebudete snídat, že?” „Ne, nepotřebuji,” usmála jsem se. „Co chcete dělat v Praze?” zajímal se pan František. „Vždyť se tam právě dějou nějaká svinstva!” „Odkud to víte?” zeptala jsem se ho. „Přece z brejlí!” odvětil. „Ty syčáci policajtský se snažej zavést nám už zase policejní stát jako Brežněv ve vosumašedesátým.” „Uvidíme, jak se jim to povede!” řekla jsem. Z chalupy vedle Frantova otce vyšla i jeho matka. „Kampa jedete?” zeptala se mě. „Do Prahy,” odpověděl jí za mě její manžel. „Tak na sebe dávejte pozor!” přála mi. „Někde je tam i náš kluk, ať se vám nic zlého nestane!” „Dáme si pozor!” usmála jsem se i na ni. Auto bylo v pořádku, nebylo ani zamčené, tady na vsi se nekrade. Sedla jsem dovnitř a nastartovala. Vrata byla otevřená, vyjela jsem na silnici a za chvíli už jsem svištěla k Praze. „Jsem na cestě!” ohlásila jsem Vojtěchovi. „Výborně!” odvětil spokojeně. „Teď by bylo potřeba zastavit antona, který odváží studenty a Lilly.” „To je maličkost!” odvětila jsem. illy byla nejblíž, takže se napojila na řídící procesor motoru antona. Motor škytl a zhasl, ale v zadní části vozidla se to projevilo jen zpomalením a postupným zastavením. Dva hlídači u zadních dveří seděli nehybně jako kamenné sochy - za kuklami jim nebyly vidět obličeje, ale podle očí ti hoši přece jen znejistěli. Podle zvuků se zdálo, že vedle antona zastavilo nějaké auto, ale jako Lilly jsem nemohla rozpoznat procesor jeho motoru, takže to byla nejspíš jedna z těch policejních vykopávek. Pak se chvíli nic nedělo. Mikrobus s námi živými Virtuály mezitím dorazil ke škole, na jejímž hřišti nedaleko od silnice stál kaičen-speciál, připravený ke startu, ale jinak úplně prázdný. „Přesedáme!” prohlásil spokojeně malý Vojtíšek. Manča Bělíková se ihned vrhla k jeho košíku a odepínala bezpečnostní pásy, já jsem se starala o Katušku. Marcel s robotem Tomášem vyskočili z auta jako první, Marcel vlekl náš kufr, ale Tomáš, ačkoliv otevřel zavazadlový prostor, se k naložení kufru neměl. Místo toho se vsoukal dovnitř a za chvíli se těžce vrátil zpátky - vlekl další přídavnou raketu. „Hřiště je krátké, potřebujeme urychlit start,” řekl rychle Marcelovi. Marcel položil kufr na zem a šel mu pomoci. Kaičen-speciál byl na levé straně trochu ožehlý, zatímco raketa na pravé straně nebyla použitá. Ti dva, chlap a robot, rychle připojovali náhradní raketu do držáku, zatímco my dvě jsme mezitím uvnitř připoutávaly do sedaček košíky s našimi batolaty. „Klid, mami, nespěcháme!” uklidňoval mě Vojtíšek, když viděl, jak se mi při mém urychlení třesou ruce. Chlapi venku mezitím připevnili startovací raketu a Marcel se hrnul na místo pilota. Jen Tomáš místo do letadla zamířil zpátky k mikrobusu. „Šťastnou cestu!” křikl na nás uzavírajícími se dveřmi letadla. „Tak sbohem Čechy!” vzdychl si Marcel, když zapínal motory. „Na jak dlouho?” obrátila jsem se na Vojtíška. „Nevím,” odvětil klidně. Jako kdyby se nic nedělo. ušení na dveře auta probralo oba strážce z letargie. Pevně popadli své samopaly, jeden se výhružně obrátil proti nám, druhý opatrně otevíral dveře. Zadní dveře antona se náhle prudce otevřely. Zakuklenec, který je opatrně a pozvolna přidržoval, to nejspíš nečekal. Škubnutí dveří ho úplně vytrhlo z auta ven, až venku upadl. Vzápětí ho cosi strhlo stranou, až mi zmizel s očí. Skoro současně se otevřelo druhé křídlo dveří, vymrštily se dlouhé ruce, podtrhly druhému strážnému nohy a smýkly jím ven. Strážný zavyl hrůzou, když skrz díry v černé kukle zahlédl, kdo ho drží za nohy a táhne z auta. Pak si asi vzpomněl na samopal, ale než stihl sklonit jeho hlaveň, silná ruka mu zbraň vykroutila a odhodila stranou, jako kdyby to bylo párátko. Během následující setiny vteřiny jsem si stačila oddechnout. Pochopila jsem, že jsme tentokrát v dobrých rukou. Chobotovitý obličej patřil „mimozemšťanovi” - Poker Face. „Jen zůstaňte klidně sedět,” obrátil se další robot na zatčené studenty, kteří tu dál seděli, ztuhlí překvapením a možná i hrůzou. „Hned pojedeme dál, jenže jinam,” dodal Poker Face. „Lilly, zavezeš je domů? My tady máme ještě něco...” Řekl to nahlas a před studenty, takže to bylo určené spíš jim. Jestli je to mělo uklidnit, nebylo to nejšťastnější. Těžko se uklidníte, když na vás takhle promluví monstrum s chobotem místo nosu. Ačkoliv - kdyby sledovali před nějakou dobou zprávy ze Spojených států, snad by se tak nepolekali. Vyskočila jsem s Lilly a přemístila se do prázdné přední kabiny. Přitom jsem obhlédla situaci. Dva chlapi, podle odezvy procesorů roboti, nakládali do modrého mikrobusu odzbrojené a parádně vyplašené policisty, bez přileb a bez kukel. Kolo štěstěny se zkrátka otočilo a z eskorty se stali eskortovaní. „Kam je povezete?” Neptala jsem se na místě, ale v letadle Vojtíška, neboť jsem věděla, že Poker Face je určitě jeho robot. „Zatím do izolace, aby nemohli ovlivňovat jiné,” odvětil Vojtíšek vážně. „Budeme je muset nějakou dobu držet pod zámkem.” „To jsme se ale otevřeně postavili proti policii!” namítla jsem. „A Policie se stejně otevřeně postavila proti zákonům,” pokrčil rameny. „V každém případě - puč začali oni.” „Přepadnout a přemoci posádku jednoho auta není příliš velký úspěch,” namítla jsem. „Nevíme ani, kdo všechno je proti nám! Až se na nás ze všech stran sesypou...” „Něco už vím, už se v jejich organizační struktuře vyznám,” ujistil mě Vojtíšek. „Zbytečně se zbavovali šintei. Není jich tolik, abychom se proti nim nemohli postavit.” „Možná, ale policie je jednotná organizace, policisté budou určitě držet při sobě a všichni dohromady představují větší sílu než si zřejmě myslíš.” „Policie by byla jednotná, kdyby měla spojení,” odvětil klidně Vojtíšek. „Jenže bez spojení není velení.” „Až Policie zjistí, že jim spojení blokuješ, najdou si jinou cestu.” „Já jim spojení neblokuji,” odvětil vážně Vojtíšek. „Měním jim rozkazy. Všechny organizační jednotky Policie jsou v pohotovosti, ale podle rozkazů je všechno v pohodě, všechno probíhá hladce. Naštěstí - pro nás - se Policie předem zbavila svých šintei, takže nemá informace ani o zásahu na kolejích Katuška, které jsme zveřejnili. Právě zjišťuji stupeň zapojení všech policejních velitelů do puče. Nejsou ani zdaleka všichni pučisté. Příliš rozsáhlý komplot by se dal těžko udržet v tajnosti, ale vím o krajských a okresních velitelích, kteří jsou do toho namočení.” „Jenže ti mohou ostatní mezi pučisty snadno strhnout!” namítla jsem. „Stačí přece, aby jim to nařídili.” „Mohli by...” ušklíbl se hrozně Vojtíšek. „Ale nebudou mít příležitost.” „Troufáš si je nějak vyřadit ze hry?” „Prostě je nahradím,” řekl. „Už jsem s tím začal. Začal jsem svolávat velitele na okresní a krajské úrovni na porady do krajských měst. Až je budu mít pohromadě, bude jich jen pár a to se dá zvládnout.” „Dobře, ale vyřazením špiček Policii nezlikviduješ!” „Oni se přece hned vrátí, takže nikoho nenapadne, že se něco stalo!” „Obávám se, že ti teď moc nerozumím,” vzdychla jsem si. „Je to přitom docela jednoduché,” ušklíbl se Vojtíšek nedětsky. „Kdyby se některá z policejních špiček ztratila, Policie okamžitě nasadí zástupce. Jenže to se nestane. Když se ztratí spiklenec, na jeho místě se objeví jeho dvojník.” „Myslíš - robot? Jak chceš nahrazovat... vždyť na to nikdo neskočí! ” „Myslíš, že náhradu rozeznají podle podoby nebo podle zvyků?” „Obojí!” vybuchla jsem. „Vystihnout podobu není jednoduché a zvyky se už vůbec nedají snadno okoukat!” „Zajímavé je, že tě od tvé robotky rozeznají jen Virtuálové. Jediní totiž vycítí procesor. Vlastní rodiče jsi musela upozornit, že to nejsi ty, aby se ke tvé robotce nechovali příliš důvěrně.” „Měl jsi mě po ruce dost dlouho, abys dokázal udělat opravdu perfektní náhradu!” odsekla jsem. „A kromě toho ji pořád řídím já! Takže se nemohu splést, když se mě někdo zeptá na něco z mé vlastní minulosti.” „Dneska přímo v Čechách vyrobím robota kdykoliv podle kohokoliv,” řekl. „Mám tady novou továrnu. A co se týče řízení - stačí napodobit styl jednání a to zvládnu.” „Většina lidí mívá rodinu a ta tu záměnu pozná!” trvala jsem na svém. „Něco jiného je první dojem a něco jiného budou tisíce podrobností, které prostě nemůžeš znát!” „Než se to v Čechách uklidní, vyhnu se každé otázce s odkázáním na vážnost situace!” ujistil mě. „Až to všechno skončí, bude Policie od pučistů očištěná, namísto robotů se vrátí jejich vzory, jenže nebudou mít na rodiny čas, budou-li se zodpovídat za účast na puči.” „Vrána vráně oči nevyklove. Soudci potáhnou s nimi!” „Soudci dostanou svoji životní příležitost, ale také nejzávažnější životní zkoušku,” řekl Vojtíšek opět tak nedětsky tvrdě. „Zamýšlím navrhnout zákon o soudcích, který je prověří a proseje.” „Myslíš ten japonský návrh?” „Ano, ten,” řekl odhodlaně. „Je mi fuk, že to není český nápad, budu to prosazovat jak to jen půjde. A vy byste se měli přidat.” „To v Čechách špatně dopadne!” věštila jsem. „Nemyslím si to!” nasadil trochu optimismu. „Pár soudců se jistě spálí, ale ostatní začnou soudit spravedlivě. Budou muset.” Dělala jsem, že jsem se s tím spokojila, ale nebyla to pravda. Byl to jeden z návrhů, o jejichž úspěchu jsem otevřeně pochybovala. Za úspěšné odvolání k vyššímu soudu měla pro všechny soudce následovat pokuta ve výši jejich tříměsíčního platu. Čtyři chyby za rok - a soudce by si musel přivydělávat žebrotou. Japonci tvrdili, že podle jejich odhadů klesnou počty odvolání na minimum, neboť soudy začnou soudit spravedlivě. Aby se odsouzení odvolávali jen když se budou cítit nevinní, měla současně platit zásada zdvojnásobení trestu při neoprávněném odvolání. Skuteční pachatelé by si pak mohli odvoláním jen přitížit. Japonci ale také požadovali, aby se do nejvyššího soudu jmenovali zásadně Virtuálové, kteří zvládnou právnické vzdělání a budou soudit opravdu spravedlivě. Případné odvolání proti nim by musel řešit sněm všech Virtuálů a nespravedlivé by čekal nejvyšší trest - ztráta chitkonu a tím vyškrtnutí z řad Virtuálů. Aby bylo něco takového opravdu výjimečné, předpokládal se rovněž výjimečný trest za zneužití - doživotí, i kdyby původní trest počítal se třemi měsíci s podmínkou. Celé to předpokládalo, že Virtuálové v nejvyšším soudu budou soudit spravedlivě i kdyby trakaře padaly, zatímco já jsem se pořád držela názoru, že chybovat je lidské. Cožpak jsem i jako Virtuálka nesekala jednu chybu za druhou? Snad jen sněm všech Virtuálů... ale což se v dějinách světa nemýlily i celé národy? Nevinné může vidina dvojnásobného trestu odradit, aby raději přijali nespravedlivý trest, než aby si to odvoláním zhoršovali a když uvážím, že je policie bude jistě velice účinně strašit, aby to nedělali - a moc dobře víme, že v zastrašování mají tisíciletou praxi... A odvolat se ke sněmu Virtuálů? To by předpokládalo nebetyčnou víru ve vlastní nevinu a ve spravedlnost Virtuálů. Nevinný si může být naprosto jistý jen vlastní nevinou, ale ne spravedlností soudců. Nebezpečí justičních omylů bude zkrátka vždycky, dokud se spravedlností budou zabývat omylní lidé. I kdyby to byli Virtuálové. Spravedlnost je zkrátka děvka. Slepá a často i prodejná. Absolutní spravedlnost může zajistit jedině Bůh - a to se musím odvolat na axiomy jeho vševědoucnosti a spravedlnosti, což se ovšem nedá ani vyvrátit, ale ani potvrdit. Lidé jsou ale omylní. To mi nevyvrátí nikdo. A Virtuálové jsou lidé. Podívala jsem se na Vojtíška, spícího spokojeně v dětské sedačce. Možná spal doopravdy, ani to nehrál, dětský organizmus ho občas přemohl. On si to jistě vynahradil v síti. Ano, i Virtuálové jsou lidé. Ale možná ne všichni...

17.1.2011 19:42:34