Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Krok pro sek mečem

Přistáli jsme v pořádku na konci louky, změněné na polní letiště.

Tak - a jsme zase ve Francii!

Dům byl díky Marcelovým robotům v pořádku. Marcel zaroloval ke stodole - vlastně k hangáru - a dali jsme se do vybalování.

„Jsem rád, že to v Čechách tak dopadlo,“ řekl Marcel poněkud neuváženě. „Tady nám bude lépe.“

„Mně se tady naopak nelíbí,“ opáčila jsem. „Děti snad budou mít větší klid, ale v Čechách přijdeme o ten největší šrumec!“

„Už bys tam byla málem ve vězení!“

„A ne poprvé,“ mávla jsem rukou. „Ale jestli se nepletu, Vojtíšek už se do toho vložil a pochybuji, že by to nedotáhl do konce.“

„Vojtíšek?“ ukázal s úsměvem na poklidně spinkajícího andílka.

„Aby ses nedivil!“ ušklíbla jsem se.


V Praze mezitím Lili dorazila před koleje Katuška, kde policejního antona zaparkovala přímo před vchodem.

„Vysedáme!“ ohlásila jsem studentům v zadní části antona.

Vysedli všichni mnohem radostněji než jak nasedali.

„Co s tím auťákem uděláš, Lili?“ zeptal se mě jeden.

„Vědět, kde mají garáž, vrátila bych jim tu šunku na její místo,“ odvětila jsem s úsměvem číslo dvanáct. „Ale protože je to jistě tajné, postavím ji o dvě ulice dál do zákazu stání. Ať si ji odtáhnou sami!“

„Hele, Lili, odkdy se znáš s americkým Poker Facem? A odkud tě on zná jménem?“ zeptal se mě druhý.

„Odkud ho znáš ty?“ zadívala jsem se na něho pátravě.

„Z jednoho zpravodajství, mám dojem že ještě od ČTK.“

„Znám se s ním, ale... není to člověk,“ odvětila jsem neochotně.

„To je přece jasné na první pohled každému. Ale odkdy se na naší Zemi angažují mimozemšťané?“

„Budeš se asi hodně divit, ale mimozemšťané se na Zemi neangažují,“ řekla jsem. „Poker Face je totiž robot.“

„To už jsme slyšeli, jednoho přece Američané sestřelili a na obrázcích to bylo jasně vidět.“

„A tohle je druhý,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale řídí je snad mimozemšťané, ne?“

„Neřídí,“ odvětila jsem pevně. „Řídíme je my lidé.“

„Ale... to není ovlivňování, roboti od mimozemšťanů?“

„Není,“ odvětila jsem. „Roboti jsou pozemské výroby, vznikli na Zemi, bez mimozemšťanů.“

„Ale kdo je vyrábí?“

„Například Japonci,“ navrhla jsem bezelstně.

„No - těm je to podobné. Ale nedávno předváděli jako vrchol techniky jakousi nepovedenou loutku, kdežto tohle je dokonalost sama! Vždyť by člověk přísahal, že to je živé! Jak to vysvětlíš?“

„Jednoduše,“ usmála jsem se. „Pochází to z různých dílen, jenže ta oficiálně podporovaná není tak dokonalá.“

(A kdybys tak věděl, že mluvíš taky s robotkou... pomyslela jsem si pobaveně.)

„A ta dokonalá není oficiální... takže ilegální?“ uvažoval student.

„Tak nějak,“ přikývla jsem.

„Ale na tebe se ten robot obracel jménem! Ty ho můžeš znát jako my ze zpráv, ale on ti tykal!“

„Asi mě zná,“ přikývla jsem. „No - já jeho taky. Přinejmenším vím, kdo ho může řídit.“

„Že se do toho vložili Freedom for World?“ nadhodil napjatě.

„Vypadá to tak,“ přikývla jsem.

„Ale to je báječné!“

„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kde je Freedom for World, tam občas někoho odnášejí nohama napřed. Tady v Čechách to vypadalo nadějněji.“

„Nadějněji?“ podivil se student. „Vždyť si Policie dělá co chce!“

„No právě!“ chytila jsem se toho. „Kdyby se Policie nechovala jako stádo slonů v porcelánu, šlo by to bez násilí. S násilím si začala Policie, ale jakmile v tom jede i Freedom for World, je konec legrace.“

„To jistě. Jenže naše Policie si už dávno zasloužila provětrat. Vždyť už jí věří málokdo, stejně jako dneska nikdo nevěří soudcům.“

„To taky není dobré - nebo si myslíš něco jiného?“

„Neříkám, že je to dobré, ale že by se to mělo změnit! Problém je, kdo to má změnit. Ti soudci, co dnes soudí, nic měnit nebudou...“

„Ale budou...“ usmála jsem se na něho. „Ještě se rádi změní...“

„Obdivuji tvůj optimismus!“

„To není optimismus,“ namítla jsem. „Jen vím něco, co vy ne.“

„O Freedom for World?“

„To taky. Ale ještě víc.“


Krizový štáb v prvním patře kolejí Katuška zasedl poté, co policie splnila rozkaz velitele policejního zásahu k opuštění kolejí a ukončení akce, doprovázeném pochvalou všech zúčastněných za splnění úkolů. Dalo se to chápat jako policejní vítězství, ale to bych nesměla vědět, že na místě policejního velitele je Vojtěchův robotický dvojník a pravý velitel je uvězněný v jednom našem autě.

Vyjádřila jsem Vojtíškovi obdiv za neuvěřitelnou pohotovost ve vývoji tak podobného robota, že záměnu nepoznali ani jeho podřízení.

„To není pohotovost, to je modifikovatelnost,“ odvětil mi. „Zase jsem s roboty o trochu dál. Tvář robota dnes není věcí výroby, tedy hardware, ale konfigurace, tedy software. Výroba určuje jen celkovou mohutnost robota, případně charakteristické znaky pohlaví. Robotky jsou jen trochu menší a mají silikony... ačkoliv i to by se dalo časem parametrizovat... Mám dnes osm základních formátů robotů, po čtyřech ke každému pohlaví. Zbytek je konfigurovatelný.“

„Ty jim teď měníš tvář až na místě?“

„Ano - a mohu ji měnit kdykoliv podle potřeby. Až nebudu potřebovat roboty se současnou tváří, přeprogramuji si je na jiné.“

„Takže je pořád ještě předěláváš?“

„Jistě, mami! Jednak je to úžasná zábava, ale také to dost usnadní jejich použití. Poslyš, začněte už v Praze něco dělat! Máš tam přece dvě robotky, já ti taky pomůžu, sestavte vládu, ať ji můžete představit co nejdřív prezidentovi!“

„Ale co puč?“ zarazila jsem ho. „Máme dělat, že žádný není?“

„Vždyť už opravdu žádný není,“ řekl Vojtíšek. „Pučisté z Pardubic jsou izolovaní od zbytku Čech, ti už si na puč jen hrají - ačkoliv o tom ještě nevědí a myslí si, kdovíjak jsou důležití! Sestavte tu vládu, ať zase trochu pokročíme.“

Mžiknutím jsem se přemístila zpět z Francie do Prahy a jako Lili jsem krizovému štábu přednesla návrh na sestavení vlády.

„Máme na to mandát, začneme,“ skončila jsem.

„Policie se už bát nemusíme?“ zeptal se jeden ze studentů.

„V této chvíli ne,“ ujistila jsem ho. „Ten dnešní výstřelek Policie nesmí mít vliv. Až Policii převezmeme, vyšetříme, kdo za tím stál.“

„Myslíte, že něco vyšetříme?“

„Výjimečně tomu věřím, protože po tom jede někdo, kdo si od papalášů nic nabulíkovat nenechá a najde všechno co skrývají.“

„Takovýho šoumena bych chtěl vidět!“

„To půjde vcelku těžko, toho můžeš najednou vidět jen část.“

„Myslíš Poker Face?“ zeptal se mnohem vážněji jeden z těch, co byli s námi zatčení.

„Například,“ přikývla jsem vážně. „I Poker Face je jeho část.“

Zvážněli všichni.

Freedom for World?“ rozváděl to ten, koho napadl Poker Face.

„Nebo Svobodu světu,“ připustila jsem. „To nejsou jiné skupiny. Jen se jinak jmenují podle země, kde zrovna působí.“

„To by bylo skvělé,“ pokračoval příznivec Poker Face. „Jen bych si přál, aby tady nebylo tolik mrtvých.“

„Tak pojďme sestavit vládu,“ navrhla jsem. „Kde bude stabilní vláda, bude pořádek a nebude násilí.“

„Kéž by - ale jdeme na to! Přizveme koaliční partnery?“

„Už jsou na cestě sem,“ ujistila jsem je. „Taky Kateřina Davienová je na cestě sem, ale vzkazuje nám, abychom začali i bez ní.“

„Dobře, začneme tedy!“


Dříve než dorazili zástupci koaličních stran, přijela i dvojnice robotka Kateřina. Zřejmě jí bylo souzeno zastupovat mě trochu déle, než jsem původně čekala. Zaparkovala jsem auto stranou, aby nepřekáželo, a brzy jsem předsedala schůzi, zatímco Lili se skromně vrátila do pléna.

Zástupci koaličních stran se trousili pomalu a chovali se důležitě.

„Co to bylo ve vašich novinách za kachnu o přepadení kolejí policií?“ byl jejich nejčastější dotaz.

„Normální protidrogový zátah!“ odpověděla jsem jim. „Nic tu nenašli, takže vítězně odtáhli.“

„Jak vítězně, když tu nic nenašli?“

„Po jejich odchodu tu přece žádné drogy nezůstaly,“ vysvětlovala jsem jim s vážnou tváří. „To je snad také úspěch!“

Jednání ale začalo ve znamení agresívního přístupu malých stran, které pro sebe požadovaly nejdůležitější ministerstva: vnitro a finance.

„Musím koaliční přátele upozornit, že v těch resortech chystáme největší reformy a proto se jich nevzdáme,“ začala jsem také tvrdě.

„Jaké reformy chystáte?“ zajímala se paní magistra Mokráčková za stranu Pokroku. „Když nás chcete do koalice, měli byste nás včas seznámit s vašimi plány! Co když budou v kolizi s naším programem?“

„Dobrá, vyložím karty,“ přijala jsem výzvu. „Ministerstvo vnitra, jak jistě víte, je momentálně bez ministra. Přesto se Policie pokusila naši stranu rozvrátit. Chápu, že protidrogový zásah nemohou předem roztrubovat, ale zatýkat nevinné je silné kafe, nemyslíte? Za normálních okolností by to byl důvod k ostré interpelaci ministra, ale co dělat za bezvládí? Chceme to vyšetřit jako jeden z hlavních problémů a proto zde potřebujeme mít klíčový vliv. Kdo jiný by nám poskytl záruku, že se to nebude opakovat?“

„Ten incident můžeme vyřešit stejně dobře jako vy!“ namítla magistra. „Od nás by to navíc nepůsobilo jako pomsta.“

„To nebude žádná pomsta,“ zamračila jsem se. „Pro klid svědomí vám umožníme vyslat tam pozorovatele, ale vyšetřování povedeme my. Můžete nás kontrolovat, pozorovatele dovolíme vyslat i opozici, aby se nechytala fám, ale akce bude naše. Máme největší zájem na důkladném vymetení toho Augiášova chléva. Razie v kolejích je už druhý policejní přehmat - první byl svévolný zásah proti bance Svornost.“

„Dobrá, ale proč chcete i finance?“

„Protože chystáme reformu finančnictví,“ odvětila jsem. „Banka Svornost se ve zkušebním provozu osvědčila, svěříme jí další úkoly.“

„Podle ekonomických expertů ta banka potápí naše hospodářství! Jak vás vůbec mohlo napadnout přijít s takovou finanční anarchií?“

„Jak vás vůbec mohlo napadnout přijít s nesmyslem o potápění celého hospodářství? Vždyť celé hospodářství jede jako po másle.“

„Podle dostupných údajů se v Čechách položila už drtivá většina bank,“ nesouhlasila magistra Mokráčková. „V Čechách zůstalo všeho všudy pět poboček nejsilnějších zahraničních bank, ale omezily většinu bankovních služeb a zůstávají tady jen kvůli výběru dlužných částek za poskytnuté půjčky.“

„To je v pořádku,“ přikývla jsem. „Na výběr dlužných částek i s tučnými zisky mají svaté právo. Ale měla byste již dávno vědět, proč tyto banky tak drasticky omezily své bankovní služby. Je to proto, že o ně není zájem. A proč o ně není zájem? Nejsou pro běžné občany ani pro podniky výhodné. Kdo si dnes vezme půjčku u banky, kde navíc na úrocích zaplatí polovinu půjčené částky? Udělá to člověk, který buď nemá na výběr, nebo naletěl na klamavou reklamu o výhodách půjček, anebo nemá rozum.“

„Vy ale vážně nechápete, kam to povede!“ vyskočila magistra. „Všude ve světě, kdekoliv padly banky, padlo vždy celé hospodářství! Mohu zde uvést desítky podobných případů!“

„Než vytáhnete desítky podobných případů, zjistěte si aspoň, jak si dnes vede naše hospodářství!“ pokrčila jsem rameny. „Máte pravdu, kdekoliv padly banky, padlo hospodářství, zejména když padly všechny naráz. Taková tajná kartelová dohoda přinášela bankám víc peněz než málokterý prostředek, snad kromě války. Padající banky znemožnily podnikům provoz nedostatkem provozního kapitálu a tím je strhly do pádu, aby je mohly levně skoupit. Největší chybou bylo pak pravidlo nalévání státních peněz do bank s odůvodněním, že se tím hospodářství opět postaví na nohy. Většinou se tak stalo. Bankéři povolili utažené peněžní kohouty, přestali dusit podniky a pak si sami nadělili obrovské, nemravné zisky. Naše země se tomu vyhnula tím, že se jedna banka postavila proti ostatním a škrcení národního hospodářství sabotovala. Podniky u ní díky bezúročné finanční politice našly spolehlivé zázemí a  místo aby padly, vzkvétají.“

„Bezúročná finanční politika! To je bezbřehá finanční anarchie!“

„Jakápak anarchie? Nevidíte, že to funguje? A lépe než dřív?“

„Paní budoucí premiérko! Mám ekonomické vzdělání, ale nikdy jsem se nesetkala s pojmem bezúročné půjčky!“

„Zřejmě jste hodně zanedbala, paní magistro,“ nasadila jsem sarkastický a mírně trpitelský úsměv číslo třináct. „Bezúročné půjčky jsou naopak mezi lidmi naprosto běžné. Už jste slyšela, že by někdo příbuzným půjčil peníze a pak po nich žádal úroky? Takového krkouna by příbuzenstvo ze svého středu vyvrhlo jako černou ovci!“

„Co jde mezi příbuznými, to přece nemůže fungovat u bank!“

„To máte z vašeho vzdělání,“ nasadila jsem chvat jako v jiu-jitsu. „Ani si neumíte představit banku bez úroků! Ačkoliv, za to nemůžete vy, spíš vaše ekonomická pavěda odtržená od skutečnosti, jak se učí na vysokých školách. Opravte si laskavě vzdělání! Bezúročná finanční politika možná není tak výnosná jako lichva, ale je také funkční a pro hospodářství výhodnější, neboť pomáhá a nevysává je jako pijavice.“

„Je ale otázka, jak dlouho vydrží s dechem!“ rýpla si uraženě. „Tohle se musí strašně rychle zhroutit.“

„Zatím vydržela i neústavní obsazení Českou Policií,“ zavrčela jsem. „To by žádná jiná banka neustála.“

„Vždyť je naprosto neprůhledná!“

„A to ji právě zachránilo,“ souhlasila jsem. „Fungovala navzdory obsazení budov Policií. Bezhotovostní operace probíhaly dál bez chyb, odmítala jen příjem hotovosti.“

„Takže s ní počítáte i do budoucna?“

„A chceme ji ještě rozšířit. Chystáme totiž měnovou reformu.“

„Vy se chystáte lidi okrást?“ zvedla magistra zděšeně obočí.

„Proč okrást?“ usmála jsem se. „Převedeme bankovky a mince na osobní konta, jak to už většina lidí provedla sama a dobrovolně. Lidé si zvykli všechno platit pomocí šintei a měnová reforma znamená jen dokončit ten proces legislativně. Změní se jen to, že chceme stáhnout hotovost úplně. Jenže to si může dovolit jen stát.“

„To by byla hotová finanční katastrofa!“

„Jakápak finanční katastrofa? Všimněte si, prosím, lidé si na ten způsob placení zvykli, všechno je jednodušší, všechno jde lépe než dřív! Kdo dnes ještě potřebuje bankovky a mince?“

„Ale to nemá ve světě obdoby!“

„Mám vám vypočítat země, kde to ke všeobecné spokojenosti funguje? Není jich zatím většina, ale žádná není před bankrotem!“

„Pár rozvojových zemí třetího světa!“ odfrkla si pohrdlivě.

„Pár rozvojových zemí třetího světa a Texas, část nejrozvinutější velmoci Spojených států,“ vynesla jsem svou nejsilnější kartu a vlastně můj jediný trumf.

„Tam to ještě ani zdaleka není jisté,“ odvětila magistra upjatě.

„Není,“ připustila jsem. „Ale i když banky z Texasu, stejně jako od nás, houfně prchají, hospodářství se tam nehroutí. Podle posledních zpráv naopak posiluje jako nikde jinde ve Spojených státech.“

„To přece není pravda!“ chopila se toho magistra a očička jí zajiskřila. „Podle posledních zpráv tam hrubý národní produkt prudce klesl a to přece znamená krizi celého hospodářství!“

„Vypadá to tak, když do hrubého domácího produktu započítáte bankovní operace a zisky,“ přikývla jsem. „Ty tam opravdu poklesly, dokonce na nulu. Hrubý domácí produkt je ale falešný ukazatel, uměle sestrojený pro optické posilování významu bank. Odečtěte od hrubého domácího produktu hodnotu bankovních operací, které prakticky nic kladného nepřinášejí - a zjistíte, že hospodářství Texasu roste rychleji než předtím, zatímco všude kolem hrubý domácí produkt roste jedině díky vykazovanému bankovnictví.“

„To bankovnictví přece vytváří bohatství každého národa!“

„To je další falešná poučka! Peníze mohou vytváření bohatství pomáhat, ale samy nic netvoří a když nejsou podložené skutečnými hodnotami, jsou bezcenné. To se projevilo všude, kde banky peníze znehodnotily množstvím. Kde natiskly peněz za miliardy, hospodářství bylo v rozkladu. Peníze mají lidem sloužit jen jako prostředek směny hodnot, nikdy ne jako cíl.“

„V tom se zřejmě neshodneme,“ odvětila pevně magistra. „Já zastávám myšlenku, že hospodářství může zachránit pouze svobodné bankovnictví.“

„V tom se tedy neshodneme,“ pokrčila jsem rameny. „Jenže my trváme na tom, že banky mají lidem sloužit a ne je ovládat. A dokážeme to. Banka Svornost se nechová jako diktátor, ale jako služba. Kde to tak je, tam se lidem vede dobře a v Čechách tomu nebude jinak.“

„Pak ale nepočítejte s naší podporou!“ řekla odhodlaně magistra. „Naše strana se chce zasadit o obnovu hospodářství, ale klíčem k tomu musí být svobodné bankovnictví. Jiné cesty vedou do pekel a pokud chcete dál podporovat jednu jedinou protekční banku, nemůžeme se shodnout. Program naší strany, podepřený světovými ekonomickými autoritami, to nepřipouští.“

„Ekonomické autority!“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Vaše uctívané ekonomické autority přivedly svět už do tolika krizí, že by měly s napětím sledovat, jak tady vzniká úplně jiná zkušenost.“

„Ekonomické autority tvrdí, že každý takový humpolácký pokus skončí zákonitě krachem! Přírodní zákony nelze beztrestně porušovat, rozumíte?“

„Obávám se, že se mýlíte,“ usmála jsem se shovívavě. „Přírodní zákony se skutečně porušovat nedají, jenže ekonomické zákony nejsou přírodní zákony, jsou to umělé výtvory, jako jiné lidské zákony. A ty mohou být dobré i špatné. Zbývá maličkost - odlišit ty špatné, ale na to je jednoduchá pomůcka - zkuste to posuzovat až podle výsledků. Vaše zákony nejsou správné, přivedly mnohokrát svět na pokraj katastrofy. A řídit se špatnými zákony je špatné. Náš pokus není humpolácký, jak se domníváte. Zatím jsme to vyzkoušeli na menší části světa, ale všude se osvědčuje. Vám tady nabízíme účast na naší reformě, ale nutit vás ke spolupráci nebudeme.“

„To ani není možné,“ odvětila magistra Mokráčková. „Reforma, která jde proti programu naší strany, je pro nás nepřijatelná.“

„Ale magistro, v programu naší strany ekonomická reforma ani není,“ pokusil se ji zastavit jiný člen její stranické delegace. „Náš program není pro ani proti.“

„Reformy zaměřené proti svobodnému bankovnictví jsou obecně proti lidským svobodám a ty v programu máme!“ obrátila se na něho.

„Máme tam svobodu pro lidi, ale ne svobodné bankovnictví.“

„Svoboda je nedělitelná!“ ukončila rázně magistra Mokráčková počínající vnitrostranickou diskusi. „Svoboda každého musí končit tam, kde začíná svoboda druhého. A tihle chtějí svobodné bankovnictví zničit, to je přece evidentní.“

„Jistě,“ přikývla jsem. „Svoboda otroků končí tam, kde začíná svoboda otrokářů, ale každému je jasné, že se tyto dvě svobody nedají srovnávat. Ani vzdáleně. Banky dělají z lidí otroky, jejich svoboda je svoboda otrokářů. Ale povšimněte si, my je neomezujeme. Mají pořád plnou svobodu půjčovat své lichvářské peníze a poskytovat lidem své předražené služby. My svobodné bankovnictví neomezujeme, ani to nemáme v úmyslu, problém je jen v tom, že je nikdo nechce.“

„Vy že banky neomezujete?“ ušklíbla se magistra. „Jak to můžete tvrdit a nečervenat se při tom?“

„Poštvali jsme na ně českou Policii, aby jim bránila v činnosti?“ usmála jsem se. „A nebylo to naopak? Neintrikovaly ostatní banky proti Svornosti udáním u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a když tam neuspěly, prostřednictvím ministra financí a pak i České Policie? A co děláme my? Omezujeme je mocensky? Poslali jsme na ně komando těžkooděnců? To přece ne! Jen jim právě tak svobodně konkurujeme.“

„To je přece nekalá konkurence!“ vybuchla magistra. „Co vlastně dělá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, když to trpí?“

„Co by dělal? Zkoumá kartelové dohody, případně dumping. Ten jsme v případě banky Svornost vyvrátili. Kartelové dohody vyžadují více účastníků než jednoho, takže nemá důvod zasahovat.“

V té chvíli mě ve Francii vyrušil malý Vojtíšek.

„Mami, nech ji být,“ řekl konejšivě. „Nepřesvědčíš ji. Měla bys vědět, že je to oddaná služebnice voldemortů, donedávna zaměstnaná u Erste-bank. S útlumem bank v Čechách přišla o lukrativní zaměstnání a ty jí tady vykládáš o spravedlnosti... nech toho, rozluč se s ní, jako koaliční partnerka by nám nepomáhala, spíš se dá od ní čekat rána do zad. Větší úspěch můžeš mít u ostatních, ale tuhle vynech.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se ho rychle.

„Umím se rozdělit na víc dílů než ty a cíleně procházet archivy.“

„Co všechno je v archivech o Mokráčkové?“

„Je toho dost,“ ujistil mě. „S jistotou vím, že měla prsty v udání banky Svornost u Úřadu pro hospodářskou soutěž, je tam její podpis spolu s jinými. Neprozrazuj jí naše úmysly, ať jí nedodáváš munici pro intriky proti nám.“

„Dobře, dík za varování,“ poděkovala jsem a vrátila se k jednání, ale současně jsem se rozdělila a nechala se navést na německé archivy firmy Erste-bank, abych se v tom sama lépe vyznala.

„Víte, paní magistro, je mi jasné, že vás nepřesvědčím,“ obrátila jsem se pak na ni v Praze. „Nepochybuji o tom, že vás banka Svornost poškodila. Jsem si toho vědomá. Jen nechápu, proč jste projevila ochotu jednat s námi, když nás viníte z vašeho soukromého krachu.“

„O jakém soukromém krachu to mluvíte?“ ztvrdly magistře rysy.

„O vyhazovu z Erste-bank,“ odvětila jsem s klidem. „Omezení vás postihlo osobně a zřejmě se cítíte ukřivděná, že vás vaše milovaná banka po letech věrné služby hodila přes palubu. Jenže místo abyste zanevřela na Erste-bank, zatvrdila jste se proti nám. Možná doufáte, že vás Erste-bank přijme zpět, kdyby se vám to podařilo v Čechách zvrátit. V tom světle bych chápala, proč se snažíte získat ministerstvo financí - nejspíš si myslíte, že byste mohla z pozice ministryně zasáhnout proti bance Svornost, zejména kdybychom vám nechali i ministerstvo vnitra a vliv na Policii. Méně chápu postoj vašich stranických kolegů, které Svornost o tak výhodné zaměstnání nepřipravila. Tedy - až na vašeho kolegu z Erste-bank pana Přemysla, i ten patřil k bankovním špičkám. Proto jste se sešli v jedné partaji. Oba umíte krásně vyprávět o svobodě, jenže osvobozením otroků zákonitě omezíte svobodu otrokářů. Smutné je, když otrokáře podporují sami otroci, ale to si musí vaši spolustraníci uvědomit sami.“

„To jsou všechno urážky a žalovatelné pomluvy!“ vybuchla.

„Pomluva je nepravdivé obvinění, proto pravda není pomluva. Chcete vidět faksimile vašich dokumentů od Erste-bank?“

„Nechte si je, strčte si je kam chcete, ale takhle koalici nevytvoříte, za to vám ručím!“ prskla vztekle.

„Koalici nabízíme, ačkoliv bychom nemuseli,“ uklidňovala jsem ji. „Chceme dát příležitost ostatním, ale nemusíme se podbízet těm, kdo mají v úmyslu jít otevřeně nebo i skrytě proti nám. Přišla jste nám slovy nabízet spolupráci, ale ve skutečnosti jste chtěla být trojským koněm.“

„Stejně zkrachujete!“ vyštěkla bezmocně.

„To ukáže čas,“ pokrčila jsem rameny. „Zatím to pro nás vypadá lépe než pro vás a doufám, že lidé začínají chápat, co je jejich dobro.“

„Až všechny okradete, svrhnou vás! Jenže to už bude pozdě!“

„To je přece jejich právo,“ souhlasila jsem. „Zatím se podařilo svrhnout ty, kdo je okrádali dosud - vás. A protože my lidi neokrádáme, nic proti nám nemají.“

„Okradli jste v Čechách zahraniční banky. Nepochybujte, že vám to nezapomenou pořádně osladit. Mají na to pořád dost prostředků.“

„Ze zahraničních bank si nic neděláme, ty na nás nemohou. Větší pozor si musíme dávat na ty, kdo se tváří přátelsky.“

„Zůstanete sami proti všem!“

„Bude nás víc než těch, kdo jsou proti nám. Lidé v Čechách už pochopili, kdo je vysával a kdo jim pomáhal.“

„Neuvědomujete si, proti čemu se stavíte! Celý svět se spojí proti vám a proti celému světu nemáte ani nejmenší špetku naděje!“

„Svět bank momentálně nemá v Čechách ani špetku naděje proti nám. Kdo by podporoval ty, kdo po dlouhá léta kradli? No - jak se na vás dívám, najde se pár takových, ale mnoho vás není. Ve vaší delegaci jste očividně sama, ostatní přišli s upřímnou snahou o spolupráci.“

„Naše strana je naprosto jednotná!“

„Jestli jsou ostatní jednotní s vámi, je to jejich škoda, vy jim to jen kazíte,“ podívala jsem se po několika nerozhodných obličejích. „Podívejte se, původně jsme vám chtěli nabídnout ministerstva, kde byste mohli udělat spoustu užitečné práce. Třeba v kultuře, v dopravě nebo i v některém průmyslovém odvětví. Ale určitě nedostanete finance a vnitro, jsou pro naši reformu klíčová a nejvíce nám až dosud škodila. Škodit se dá samozřejmě kdekoliv, ale jinde se to dá lépe ohlídat.“

„My vám nechceme škodit!“ ozval se zaraženě inženýr Jaroslav Vitvar, sedící vedle magistry Mokráčkové. „Chtěli jsme vám pomoci!“

„Vám to věřím,“ uklonila jsem se lehce. „Ale vaší předsedkyni nevěříme. Můžeme jí poděkovat, že stihla prozradit své úmysly dříve než od nás dostala příležitost uplatnit je. Poslyšte, neměli byste si to vyříkat na vaší stranické půdě? Znovu a lépe? Tady zcela zjevně všichni ztrácíme čas.“

„Taky si to myslím!“ vstala rezolutně paní magistra Mokráčková. „Nemá to cenu, s takovými hňupy se paktovat nebudeme!“

„To se snažíte znemožnit další jednání svým kolegům, aby už nemohli přijít?“ usmála jsem se. „Myslím si, že jsou sami překvapení, jak jste se vybarvila. Strana Pokroku - vedená banksterkou!“

„Ty svině!“ vykřikla Mokráčková vzteky celá bez sebe. Otevřela kabelku, hrábla do ní - a vytáhla velikou armádní pistoli.

„Táhni do pekla!“ vykřikla, namířila ji na mne - a stiskla spoušť.

Leknutím se ve mně zastavilo srdce. Ne v Praze, ale ve Francii jsem se tak-tak stačila posadit, abych se neskácela. Pomyšlení, že jsem s tou krůtou chtěla jednat osobně, se mnou řádně zamávalo. Po několik dlouhých vteřin mě asi opustilo i urychlení. Kam se mi vlastně strefila? Robotka seděla dál, pochopitelně, žádný důležitý obvod to nevyřadilo, jen já jsem byla ještě chvíli ohromením jako přimražená. Být tam živá, už bych nejspíš živá nebyla.

Pak to ale šlo ráz na ráz. První se vzpamatoval Tomáš, byl to přece Vojtíškův robot a Vojtíšek si dosud vždycky věděl rady.

Vrhl se k magistře, jediným pohybem jí vykroutil z ruky pistoli, druhou rukou ji objal kolem ramen a stiskl. Ozvalo se strašlivé zaúpění - asi ji stiskl trochu víc a to medvědí objetí jsem magistře nezáviděla, stačilo si představit, že roboti jednou rukou zvednou auto.

„Zavolejte někdo policii!“ řekl klidně Tomáš do zkoprnělého ticha, které nastalo, jakmile magistra umlkla.

„Podcenili jsme vás!“ dodal směrem k ní. „Doufali jsme, že s námi chcete jednat - a vy jste zatím přišla vraždit!“

„Ona není člověk!“ ječela magistra a dívala se vytřeštěně na mě.

„Ještě že nás napadlo použít robodvojníky,“ přikývl Tomáš. „Je vidět, že vám stojíme za hodně rizika, když se nerozpakujete vytáhnout veřejně před tolika svědky pistoli a vraždit!“

„Ale to je podvod! Jste podvodníci!“ ječela.

„To byla nezbytná opatrnost. Zato vy jste vražednice!“ řekl Tomáš suše. „Katko, běž se upravit a převléknout! Zvládneme to bez tebe.“

Vzpamatovala jsem se. Jasně, budu se muset na sebe podívat a napravit, co se ještě napravit dá. Inkognito robotky šlo právě do háje, ale je to menší škoda než díra do lidského těla. Nahradit robotku pravou Kateřinou nepůjde, sedím v daleké Francii, ale spolupracovníci to pochopí, nebo ne, to už bude jejich rozhodnutí, ovlivnit to nemohu.

Nebo jen nepatrně.

„Vyřiďte to s ní!“ řekla jsem a vstala. Nic mě neomezovalo, nic mi nebránilo v pohybu. Ale podle toho, jak všichni ztuhli, jsem určitě dobře nevypadala.

Odstrčila jsem židli a zamířila k východu ze zasedačky. Na chodbě jsou toalety se zrcadly, tam se na sebe podívám.

Koaliční jednání zřejmě skončilo.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2017 12:27