|
řistáli jsme v pořádku na konci naší louky, změněné na polní letiště. Tak - a jsme zase ve Francii! Dům byl díky Marcelovým robotům v pořádku. Marcel jen zaroloval ke stodole - vlastně k hangáru - a pak jsme se dali do vybalování. „Jsem docela rád, že to v Čechách tak dopadlo,” řekl Marcel poněkud neuváženě. „Tady nám bude lépe.” „Mně se tady naopak nelíbí,” opáčila jsem. „Děti snad budou mít větší klid, ale v Čechách přijdeme o ten největší šrumec!” „Už bys tam málem byla ve vězení!” „Nebylo by to poprvé,” mávla jsem rukou. „Ale jestli se nepletu, Vojtíšek už se do toho vložil a pochybuji, že by to nedotáhl do konce.” „Vojtíšek?” ukázal s úsměvem na poklidně spinkajícího andílka. „Aby ses nedivil!” ušklíbla jsem se.
Praze mezitím moje Lilly dorazila před koleje Katuška, kde policejního antona zaparkovala přímo před vchodem. „Vysedáme!” ohlásila jsem studentům v zadní části antona. Vysedli všichni mnohem radostněji než jak nasedali. „Co s tím auťákem uděláš, Lilly?” zeptal se mě jeden. „Vědět, kde mají garáž, vrátila bych jim tu šunku na místo,” odvětila jsem s úsměvem číslo dvanáct. „Ale protože je to zcela jistě tajné, postavím ji o dvě ulice dál do zákazu stání. Ať si ji odtáhnou sami!” „Hele, Lilly, odkdy se znáš s americkým Poker Facem? A odkud tě on zná jménem?” zeptal se mě druhý. „Odkud ho znáš ty?” zadívala jsem se na něho pátravě. „Z jednoho zpravodajství, mám dojem že ještě od ČTK.” „Znám se s ním, ale... není to člověk,” odvětila jsem trochu neochotně. „To je přece jasné na první pohled každému. Ale odkdy se angažují na naší Zemi mimozemšťané?” „Budeš se asi hodně divit, ale mimozemšťané se na Zemi neangažují,” řekla jsem. „Poker Face je totiž robot.” „To už jsme slyšeli, jednoho přece Američané sestřelili a na obrázcích to bylo jasně vidět.” „A tohle je druhý,” pokrčila jsem rameny. „Ale řídí je snad mimozemšťané, ne?” „Neřídí,” odvětila jsem pevně. „Řídíme je my lidé.” „Ale... to není ovlivňování, když nám mimozemšťané dali roboty?” „Není,” odvětila jsem. „Ti roboti jsou zdejší výroby, vznikli tady, bez mimozemšťanů.” „Ale kdo je vyrábí?” „Například Japonci,” navrhla jsem bezelstně. „No - těm je to podobné. Ale nedávno předváděli jako vrchol techniky jakousi nepovedenou loutku, zatímco tohle je vrchol dokonalosti! Vždyť by člověk přísahal, že to je živé! Jak to vysvětlíš?” „Jednoduše,” usmála jsem se. „Pochází to ze dvou různých dílen, jenže ta oficiálně podporovaná není tak dokonalá.” (A kdybys věděl, že mluvíš s robotkou... pomyslela jsem si pobaveně.) „A ta dokonalá není oficiální... takže je ilegální?” domýšlel to student. „Tak nějak,” přikývla jsem. „Ale na tebe se ten robot obracel jménem! Ty ho můžeš znát jako my ze zpráv, ale on ti tykal!” „Asi mě zná,” přikývla jsem. „No - já jeho taky. Nebo aspoň vím, kdo ho může řídit.” „Freedom for World?” nadhodil napjatě. „Že by se do toho vložili?” „Vypadá to tak,” přikývla jsem. „Ale to je báječné!” „Nevím,” zavrtěla jsem hlavou. „Kde zasahuje Freedom for World, tam občas někoho odnášejí nohama napřed. Tady v Čechách to zatím vypadalo nadějněji.” „Nadějněji?” podivil se jiný student. „Vždyť si tu policie dělá co chce!” „No právě!” chytila jsem se toho. „Kdyby se tu naše policie nechovala jako stádo slonů v porcelánu, obešlo by se to bez násilí. S násilím si začala policie, ale jakmile v tom jede i Freedom for World, je to konec legrace.” „To jistě. Jenže naše slavná policie by si už dávno zasloužila provětrat. Vždyť jí už věří málokdo, stejně jako nikdo dneska nevěří soudcům.” „To taky není dobré - nebo si myslíš něco jiného?” „Neříkám, že je to dobré, ale že by se to mělo změnit! Problém je, kdo to má změnit. Ti soudci, co dnes soudí, nic měnit nebudou...” „Ale budou...” usmála jsem se na něho. „Ještě se rádi změní...” „Obdivuji tvůj optimismus!” „To není optimismus,” namítla jsem. „Jen vím něco, co ještě nevíte.” „O Freedom for World?” „To taky. Ale ještě víc.”
rizový štáb v prvním patře kolejí Katuška zasedl krátce poté, co policie splnila rozkaz velitele policejního zásahu k opuštění kolejí a ukončení akce, doprovázeném pochvalou všech zúčastněných za splnění všech úkolů. Dalo se to chápat jako policejní vítězství, ale to bych nesměla vědět, že na místě policejního velitele je v té chvíli Vojtěchův robotický dvojník, zatímco skutečný velitel je uvězněný v jednom našem autě. Vyjádřila jsem Vojtíškovi obdiv za neuvěřitelnou pohotovost ve vývoji tak podobného robota, že záměnu nepoznali ani jeho nejbližší podřízení. „To není pohotovost, to je modifikovatelnost,” odvětil mi. „Zase jsem s roboty o trochu dál. Tvář robota dnes není věcí výroby, tedy hardware, ale konfigurace, tedy software. Výroba určuje jen celkovou mohutnost robota, případně charakteristické znaky pohlaví. Mám dnes osm základních formátů robotů, po čtyřech ke každému pohlaví. Zbytek je konfigurovatelný.” „Ty jim teď měníš tvář až na místě?” „Ano - a mohu ji měnit kdykoliv podle potřeby. Až nebudu potřebovat roboty se současnou tváří, přeprogramuji si je na jiné.” „Takže je pořád ještě předěláváš?” „Jistě, mami! Jednak je to úžasná zábava, ale také to dost usnadní jejich použití. Poslyš, začněte už v Praze něco dělat! Máš tam přece dvě robotky, já ti taky pomůžu, sestavujte zatím vládu, ať ji můžete co nejdřív představit prezidentovi!” „Ale co puč?” zarazila jsem ho. „To máme dělat, jako že žádný není?” „Vždyť už opravdu skoro žádný není,” řekl Vojtíšek. „Pučisté z Pardubic jsou izolovaní od zbytku Čech, ti už si na puč jen hrají - ačkoliv o tom ještě nevědí a myslí si, kdovíjak jsou důležití! Sestavte tu vládu, ať pokročíme.” Mžiknutím jsem se přemístila zpět z Francie do Prahy a jako Lilly jsem krizovému štábu přednesla návrh na sestavení vlády. „Máme na to mandát, začneme tedy,” skončila jsem. „Policie se už bát nemusíme?” zeptal se jeden ze studentů. „V této chvíli ne,” ujistila jsem ho. „Ten dnešní výstřelek Policie nesmí a nebude mít na nás vliv. Až Policii převezmeme, vyšetříme, kdo vlastně za tím stojí.” „Myslíte, že něco vyšetříme?” „Výjimečně tomu věřím, protože po tom jede někdo, kdo si nenechá od papalášů nic nabulíkovat a najde všechno co skrývají.” „Takovýho šoumena bych chtěl vidět!” „To půjde vcelku těžko, toho můžeš najednou vidět jen část.” „Myslíš Poker Face?” zeptal se mnohem vážněji jeden z těch, kdo byli s námi zatčení. „Například,” přikývla jsem vážně. „Poker Face je jedna z jeho částí.” Zvážněli všichni. „Takže Freedom for World?” rozváděl to ten, koho napadl Poker Face. „Nebo Svobodu světu,” připustila jsem. „To nejsou různé skupiny. Jen se různě jmenují podle země, kde zrovna působí.” „To by bylo skvělé,” pokračoval příznivec Poker Face. „Měli bychom se ale snažit, aby tady nebylo moc mrtvých.” „Tak pojďme sestavit vládu,” navrhla jsem. „Kde bude stabilní vláda, bude pořádek a nebude násilí.” „Kéž by - ale jdeme na to! Měli bychom přizvat koaliční partnery.” „Už jsou na cestě sem,” ujistila jsem všechny. „Taky Kateřina Davienová je na cestě sem, ale vzkazuje nám, abychom začali i bez ní.” „Dobře, začneme tedy!”
říve než dorazili zástupci koaličních stran, přijela i dvojnice robotka Kateřina. Zřejmě jí bylo souzeno zastupovat mě trochu déle, než jsem původně očekávala. Zaparkovala jsem auto o ulici dál, aby nepřekáželo, a za chvíli už jsem předsedala schůzi, zatímco Lilly se skromně vrátila do pléna. Zato zástupci koaličních stran se trousili pomalu a chovali se důležitě. „Co to bylo ve vašich novinách za kachnu o přepadení kolejí policií?” byl jejich nejčastější dotaz. „Normální protidrogový zátah!” odpovídala jsem jim. „Nic tu nenašli, takže vítězně odtáhli.” „Jak vítězně, když tu nic nenašli?” „Po jejich odchodu tu přece žádné drogy nezůstaly,” vysvětlovala jsem jim s vážnou tváří. „To je snad také úspěch!” Jednání ale začalo ve znamení agresívního přístupu malých stran, které pro sebe požadovaly nejdůležitější ministerstva: vnitro a finance. „Musím vážené koaliční přátele upozornit, že právě v těchto resortech chystáme největší reformy a proto se jich nevzdáme,” začala jsem také tvrdě. „Jaké reformy vlastně chystáte?” zajímala se magistra Mokráčková za stranu Pokroku. „Když nás chcete do koalice, měli byste nás včas seznámit s vašimi plány! Co když budou v kolizi s naším programem?” „Dobrá, vyložíme karty,” přijala jsem výzvu. „Ministerstvo vnitra, jak jistě víte, je momentálně bez ministra. Přesto se Policie pokusila naši stranu rozvrátit. Chápu je, že protidrogový zásah nemohou předem roztrubovat, ale zatýkat nevinné je příliš silné kafe, nemyslíte? Za normálních okolností by to byl důvod k ostré interpelaci ministra, ale co dělat za bezvládí? Chceme to vyšetřit jako jeden z hlavních problémů a proto zde potřebujeme mít klíčový vliv. Kdo jiný by nám poskytl záruku, že se to nebude opakovat?” „Ten incident můžeme vyřešit stejně dobře jako vy!” namítla magistra. „Od nás by to navíc nepůsobilo jako pomsta.” „To nebude žádná pomsta,” zamračila jsem se. „Pro klid svědomí vám umožníme vyslat tam pozorovatele, ale vyšetřování povedeme my. Můžete nás kontrolovat, pozorovatele dovolíme vyslat i opozici, aby se nechytala fám, ale akce bude naše. Máme největší zájem na důkladném vymetení toho Augiášova chléva. Razie v kolejích je už druhý policejní přehmat - první byl svévolný zásah proti bance Svornost.” „Dobrá, ale proč chcete i finance?” „Protože chystáme velkou reformu finančnictví,” odvětila jsem. „Banka Svornost se během zkušebního provozu osvědčila, svěříme jí další úkoly.” „Ta vaše banka podle ekonomických expertů potápí celé hospodářství! Jak vás vůbec mohlo napadnout přijít s takovou finanční anarchií?” „Jak vás vůbec mohlo napadnout přijít s nesmyslem o potápění celého hospodářství? Vždyť celé hospodářství jede jako po másle.” „Podle dostupných statistických údajů se v Čechách položila drtivá většina bank,” nesouhlasila magistra Mokráčková. „Zůstalo pět nejsilnějších poboček zahraničních bank, ale většinu bankovních služeb drasticky omezily a zůstávají tady jen kvůli výběru dlužných částek za poskytnuté půjčky.” „To je v pořádku,” přikývla jsem. „Výběr dlužných částek i s tučnými zisky je jejich svaté právo. Ale měla byste již dávno vědět, proč tyto banky tak drasticky omezily své bankovní služby. Je to proto, že o ně není zájem. A proč o ně není zájem? Nejsou pro běžné občany ani pro podniky výhodné. Kdo si dneska vezme půjčku u banky, kde na úrocích zaplatí navíc polovinu půjčené částky? Udělá to člověk, který buď nemá jiný výběr, nebo naletěl na klamavou reklamu o fiktivních výhodách té půjčky, anebo nemá rozum.” „Vy ale vážně nechápete, kam to povede!” vyskočila magistra. „Všude ve světě, kdekoliv padly banky, padlo vždycky celé hospodářství! Mohu zde uvést desítky podobných případů!” „Než vytáhnete své desítky podobných případů, zjistěte si aspoň, jak si dnes vede naše hospodářství!” pokrčila jsem rameny. „Máte pravdu, všude, kde padly banky, padlo i hospodářství, zejména když padly všechny naráz. Taková tajná kartelová dohoda přinášela bankám víc peněz než málokterý prostředek, snad kromě války. Padající banky znemožnily podnikům provoz nedostatkem provozního kapitálu a tím je strhly do pádu, aby je mohly levně skoupit. Největší chybou bylo pak pravidlo nalévání státních peněz do bank s odůvodněním, že se tím hospodářství opět postaví na nohy. Většinou se tak stalo. Bankéři povolili utažené peněžní kohouty, přestali dusit podniky a pak si sami nadělili obrovské a nemravné zisky. Naše země se tomu vyhnula tím, že se jedna banka postavila proti ostatním a škrcení národního hospodářství sabotovala. Podniky u ní díky bezúročné finanční politice našly spolehlivé zázemí a místo aby padly, vzkvétají.” „Bezúročná finanční politika! To je bezbřehá finanční anarchie!” „Jakápak anarchie? Vy nevidíte, že to funguje? A navíc lépe než dřív?” „Paní budoucí premiérko! Mám ekonomické vzdělání, ale nikdy jsem se nesetkala s pojmem bezúročné půjčky!” „Potom jste hodně zanedbala, paní magistro,” nasadila jsem sarkastický a mírně trpitelský úsměv číslo třináct. „Bezúročné půjčky jsou naopak mezi lidmi naprosto běžné. Už jste slyšela, že by někdo příbuzným půjčil peníze a žádal po nich úrok? Takového krkouna by příbuzenstvo ze svého středu vyvrhlo jako černou ovci!” „Co jde mezi příbuznými, to přece nemůže fungovat u bank!” „To máte z vašeho vzdělání,” nasadila jsem chvat jako v jiu-jitsu. „Ani si neumíte představit banku bez úroků! Ačkoliv, za to asi nemůžete vy, spíš vaše ekonomická pavěda odtržená od skutečnosti, jak se učila a dosud učí na vysokých školách. Opravte si laskavě vzdělání! Bezúročná finanční politika možná není tak výnosná jako lichva, ale je také funkční a pro hospodářství výhodnější, neboť lidem pomáhá a nevysává je jako pijavice.” „Je ale otázka, jak dlouho vydrží s dechem!” rýpla si uraženě. „Tohle se musí strašně rychle zhroutit.” „Zatím vydržela i neústavní obsazení Českou Policií,” zavrčela jsem. „To by žádná jiná banka neustála.” „Vždyť je naprosto neprůhledná!” „A to ji právě zachránilo,” souhlasila jsem. „Fungovala i při obsazení budov Policií. Bezhotovostní operace probíhaly dál bez chyb, odmítala jen příjem hotovosti.” „Takže s ní počítáte i do budoucna?” „Jistě, a chceme ji ještě rozšířit. Chystáme totiž měnovou reformu.” „Vy se chystáte lidi okrást?” zvedla magistra zděšeně obočí. „Proč okrást?” usmála jsem se. „Převedeme prostě bankovky a mince na osobní konta, jak to už většina lidí provedla sama a dobrovolně. Lidé si zvykli všechno platit pomocí šintei a měnová reforma znamená jen dokončit ten proces legislativně. Změní se jen to, že chceme stáhnout hotovost úplně. Jenže to si může dovolit jen stát.” „To by byla hotová finanční katastrofa!” „Jakápak finanční katastrofa? Všimněte si, prosím, lidé si na ten způsob placení zvykli, všechno je jednodušší, všechno jde lépe než dřív! Kdo dnes ještě potřebuje bankovky a mince?” „Ale to nemá ve světě obdoby!” „Mám vám vypočítat země, kde to ke všeobecné spokojenosti funguje? Není jich zatím většina, ale žádná není před bankrotem!” „Pár rozvojových zemí třetího světa!” odfrkla si pohrdlivě. „Pár rozvojových zemí třetího světa a Texas, dříve část nejrozvinutější velmoci Spojených států,” vynesla jsem svou nejsilnější kartu a vlastně můj jediný trumf. „Tam to ještě ani zdaleka není jisté,” odvětila magistra upjatě. „Není,” připustila jsem. „Ale ačkoliv banky, stejně jako u nás, z Texasu houfně prchají, hospodářství se nehroutí. Podle posledních zpráv naopak posiluje jako nikde jinde ve Spojených státech.” „To přece není pravda!” chopila se toho magistra a očička jí zajiskřila. „Podle posledních zpráv tam hrubý národní produkt prudce klesl a to přece znamená krizi celého hospodářství!” „Může to tak vypadat, když do hrubého domácího produktu započítáte bankovní operace a zisky,” přikývla jsem. „Ty tam dnes opravdu poklesly. Hrubý domácí produkt je ale falešný ukazatel, uměle sestrojený pro optické posilování významu bank. Odečtěte od hrubého domácího produktu hodnotu bankovních operací, které prakticky nic kladného nepřinášejí - a zjistíte, že hospodářství Texasu roste rychleji než předtím, zatímco všude kolem hrubý domácí produkt roste jedině díky vykazovanému bankovnictví.” „To bankovnictví přece vytváří bohatství každého národa!” „Peníze mohou vytváření bohatství pomáhat, ale samy o sobě je netvoří a pokud nejsou podložené vytvářením skutečných hodnot, jsou bezcenné. To se projevilo všude, kde banky peníze znehodnotily jejich množstvím. Ačkoli natiskly peněz za miliardy, hospodářství bylo v rozkladu. Peníze mají lidem sloužit jen jako prostředek směny hodnot, nikdy ne jako cíl.” „V tom se zřejmě neshodneme,” odvětila pevně magistra. „Já zastávám myšlenku, že hospodářství může zachránit jen svobodné bankovnictví.” „Pak se tedy neshodneme,” pokrčila jsem rameny. „Jenže my trváme na tom, že banky mají lidem sloužit a ne ovládat je. A my to dokážeme. Banka Svornost se nikdy nebude chovat jako diktátor, ale jako služba lidem. Kde to tak je, tam se lidem vede dobře a v Čechách tomu nebude jinak.” „Pak ale nepočítejte s naší podporou!” řekla odhodlaně magistra. „Naše strana se chce zasadit o obnovu hospodářství, ale klíčem k tomu musí být jedině svobodné bankovnictví. Jiné cesty vedou do pekel a pokud chcete dál podporovat jednu jedinou protekční banku, nemůžeme se shodnout. Program naší strany, podepřený světovými ekonomickými autoritami, to nepřipouští.” „Ekonomické autority!” zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Vaše uctívané ekonomické autority přivedly svět už do tolika krizí, že by měly s napětím sledovat, jak tady vzniká úplně jiná zkušenost.” „Ekonomické autority tvrdí, že každý takový humpolácký pokus skončí zákonitě krachem! Přírodní zákony nelze beztrestně porušovat, rozumíte?” „Obávám se, že se krutě mýlíte,” usmála jsem se shovívavě. „Přírodní zákony se skutečně porušovat nedají, jenže vaše ekonomické zákony nejsou zákony přírody, jsou to právě tak umělé výtvory, jako ostatní lidské zákony. A ty mohou být dobré i špatné. Zbývá maličkost - odlišit ty špatné, ale na to je jednoduchá pomůcka - zkuste to podle výsledků. Vaše zákony přivedly už vícekrát svět na pokraj katastrofy. Nejsou tedy správné. A řídit se špatnými zákony je špatné. Náš pokus není tak humpolácký, jak se domníváte. Zatím jsme to vyzkoušeli na menší části světa, ale všude se osvědčuje. Vám tady nabízíme účast na naší reformě, ale nutit vás ke spolupráci nebudeme.” „To ani není možné,” odvětila magistra Mokráčková upjatě. „Reforma, která jde proti programu naší strany, je pro nás nepřijatelná.” „Ale magistro, program naší strany neříká nic o ekonomické reformě,” pokusil se ji zastavit jiný člen její stranické delegace. „Není pro ani proti.” „Reformy zaměřené proti svobodnému bankovnictví jsou obecně proti lidským svobodám a ty přece v programu máme!” obrátila se na něho. „Máme tam svobodu pro lidi, ale ne svobodné bankovnictví.” „Svoboda je přece nedělitelná!” ukončila rázně magistra Mokráčková počínající vnitrostranickou diskusi. „Svoboda každého musí končit tam, kde začíná svoboda jiného. A tihle chtějí omezovat svobodné bankovnictví, to je přece evidentní.” „Jistě,” přikývla jsem. „Svoboda otroků končí tam, kde začíná svoboda otrokářů, ale každému je jasné, že se tyto dvě svobody nedají srovnávat. Ani vzdáleně. Banky dělají z lidí otroky, jejich svoboda je svoboda otrokářů. Ale povšimněte si, my je neomezujeme. Mají pořád plnou svobodu půjčovat své lichvářské peníze a poskytovat lidem své předražené služby. My svobodné bankovnictví neomezujeme, ani to nemáme v úmyslu, problém je jen v tom, že je nikdo nechce.” „Vy že banky neomezujete?” ušklíbla se magistra. „Jak to můžete tvrdit a nečervenat se při tom?” „Poštvali jsme snad na ně českou Policii, aby jim zabránila v činnosti?” usmála jsem se. „A nebylo tomu právě naopak? Neintrikovaly ostatní banky proti Svornosti, nejprve udáním u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a když tam neuspěly, prostřednictvím ministra financí a pak i České Policie? A co děláme my? Omezujeme je mocensky? Poslali jsme na ně komando těžkooděnců? To přece ne! Jen jim právě tak svobodně konkurujeme.” „To je přece nekalá konkurence!” vybuchla magistra. „Co vlastně dělá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, když to trpí?” „Co by dělal? Zkoumá kartelové dohody, nebo zda někdo nepoužívá dumping. Ten jsme v případě banky Svornost vyvrátili. Kartelové dohody zase vyžadují více účastníků než jednoho, takže není důvod zasahovat.” V té chvíli mě ve Francii vyrušil malý Vojtíšek. „Mami, nech ji být,” řekl konejšivě. „Nepřesvědčíš ji. Měla bys vědět, že je to oddaná služebnice voldemortů, donedávna zaměstnaná u Erste-bank. S útlumem bank v Čechách přišla o velice lukrativní zaměstnání a ty jí tady vykládáš o spravedlnosti... nech toho, rozluč se s ní, jako koaliční partnerka by nám nepomáhala, spíš se dá od ní čekat rána do zad. Větší úspěch můžeš mít u ostatních, ale tuhle vynech.” „Jak to víš?” zeptala jsem se ho rychle. „Umím se rozdělit na víc dílů než ty a cíleně procházet archivy.” „Co všechno je v archivech o Mokráčkové?” „Je toho dost,” ujistil mě. „S jistotou vím, že měla prsty v udání banky Svornost u Úřadu pro hospodářskou soutěž, je tam její podpis spolu s jinými. Neprozrazuj jí naše úmysly, ať jí nedodáváš munici pro intriky proti nám.” „Dobře, díky za varování,” poděkovala jsem mu a vrátila se k jednání, ale současně jsem se rozdělila a nechala se navést na německé archivy firmy Erste-bank, abych se v tom sama lépe vyznala. „Víte, paní magistro, je mi jasné, že vás nepřesvědčím,” obrátila jsem se pak na ni v Praze. „Nepochybuji o tom, že vás banka Svornost poškodila. Jsem si toho vědomá. Jen nechápu, proč jste projevila ochotu jednat s námi, když nás viníte z vašeho soukromého krachu.” „O jakém soukromém krachu to mluvíte?” ztvrdly magistře rysy. „O vašem vyhazovu z Erste-bank,” odvětila jsem s klidem. „Omezení provozu vás postihlo osobně a zřejmě se cítíte ukřivděná, že vás vaše banka po letech věrné služby hodila přes palubu. Jenže místo abyste zanevřela na Erste-bank, zatvrdila jste se proti nám. Možná doufáte, že vás Erste-bank přijme zpět, kdyby se vám to podařilo v Čechách zvrátit. V tom světle bych chápala, proč se tak snažíte získat ministerstvo financí - nejspíš si myslíte, že byste mohla z pozice ministryně zasáhnout proti bance Svornost, zejména kdybychom vám nechali i ministerstvo vnitra a vliv na Policii. Méně chápu postoj vašich stranických kolegů, které Svornost o tak výhodné zaměstnání nepřipravila. Tedy - až na vašeho kolegu z Erste-bank pana Přemysla, který také patřil k bankovním špičkám. Proto jste se také sešli v jedné partaji. Oba umíte krásně využívat řečí o svobodě... jenže víte - je to tak: když chcete osvobodit otroky, zákonitě omezíte svobodu otrokářů, do které dosud patřila i moc nad nimi. Smutnější je, když bývalí otroci podporují otrokáře, ale to si musí vaši spolustraníci uvědomit sami.” „To jsou všechno urážky a žalovatelné pomluvy!” vybuchla. „Pomluva je nepravdivé obvinění, ale když je to pravda, přestává to být pomluva. Chcete ukázat faksimile vašich dokumentů od Erste-banky?” „Nechte si je, strčte si je kam chcete, ale takhle koalici nevytvoříte, za to vám ručím!” prskla vztekle. „My koalici nabízíme, ačkoliv bychom nemuseli,” uklidňovala jsem ji. Chceme dát příležitost i ostatním, ale nemusíme se podbízet těm, kdo mají v úmyslu jít otevřeně nebo i skrytě proti nám. Přišla jste nám slovy nabízet spolupráci, ale ve skutečnosti jste chtěla být trojským koněm.” „Stejně zkrachujete!” vyštěkla bezmocně. „To ukáže čas,” pokrčila jsem rameny. „Zatím to pro nás vypadá lépe než pro vás a doufám, že lidé už začínají chápat, co je pro jejich dobro.” „Až všechny okradete, svrhnou vás! Jenže to už bude pozdě!” „To by snad bylo jejich právo,” souhlasila jsem. „Zatím se jim podařilo svrhnout ty, kdo je okrádali dosud - vás. A protože my lidi neokrádáme, nic proti nám nemají.” „Okradli jste zahraniční banky a nepochybujte, že vám to nezapomenou pořádně osladit. Mají na to pořád dost prostředků.” „Ze zahraničních bank si nic neděláme, ty na nás nemohou. Větší pozor si musíme dávat na ty, kdo se tváří přátelsky.” „Zůstanete sami proti všem!” „Bude nás mnohem víc než těch, kdo jsou proti nám. Lidé v Čechách už pochopili, kdo je vysával a kdo jim pomáhá.” „Neuvědomujete si, proti čemu se stavíte! Celý svět se spojí proti vám a proti celému světu nemáte ani nejmenší špetku naděje!” „Svět bank momentálně nemá v Čechách špetku naděje proti nám. Kdo by podporoval ty, kdo po dlouhá léta kradli? No - jak se na vás dívám, najde se pár takových, ale mnoho vás nebude. Ve vaší delegaci jste očividně sama, ostatní přišli s upřímnou snahou o spolupráci.” „Naše strana je naprosto jednotná!” „Jestli jsou ostatní jednotní s vámi, bude to jejich škoda, vy jim to jen kazíte,” podívala jsem se po několika nerozhodných obličejích. „Podívejte se, původně jsme vám chtěli nabídnout ministerstva, kde byste mohli udělat spoustu užitečné práce. Například v kultuře, v dopravě nebo i v některém průmyslovém odvětví. Ale určitě nedostanete finance a vnitro, jsou pro naši reformu klíčová a nejvíce nám až dosud škodila. Škodit se dá samozřejmě kdekoliv, ale jinde se to dá lépe ohlídat.” „My vám přece nechceme škodit!” ozval se zaraženě inženýr Jaroslav Vitvar, sedící vedle magistry Mokráčkové. „Chtěli jsme vám pomoci!” „Vám to věřím,” uklonila jsem se lehce. „Ale vaší předsedkyni prostě nevěříme. Můžeme jí jen poděkovat, že stihla prozradit své úmysly dřív než od nás dostala příležitost uplatnit je. Poslyšte, neměli byste si to vyříkat na vaší stranické půdě? Znovu a lépe? Tady zcela zjevně všichni ztrácíme čas.” „Taky si to myslím!” vstala rezolutně magistra Mokráčková. „Nemá to cenu, s takovými hňupy se paktovat nebudeme!” „To se snažíte znemožnit další jednání svým kolegům, aby už nemohli přijít bez vás?” usmála jsem se. „Myslím si, že byli sami překvapení, jak jste se tady vybarvila. Strana Pokroku vedená bankovní manažerkou!” „Ty svině!” vykřikla vzteky bez sebe Mokráčková. Otevřela kabelku, hrábla do ní - a vytáhla velikou armádní pistoli. „Táhni do pekla!” vykřikla, namířila ji na mne - a stiskla spoušť. Leknutím se ve mně zastavilo srdce. Ne v Praze, ale ve Francii jsem se tak-tak stačila posadit, abych se neskácela. Pomyšlení, že jsem málem s tou krůtou jednala osobně, se mnou řádně zamávalo. Po několik dlouhých vteřin mě asi opustilo i urychlení. Kam se mi vlastně strefila? Robotka seděla dál, pochopitelně, žádný důležitý obvod jí to nevyřadilo, jen já jsem byla ještě chvíli ohromením jako přimražená. Být živá, už bych nejspíš živá nebyla. Pak to ale šlo ráz na ráz. První se vzpamatoval Tomáš, pochopitelně, byl to přece Vojtíškův robot a Vojtíšek si dosud vždycky věděl rady. Vrhl se k magistře, jediným pohybem jí vykroutil z ruky pistoli, druhou rukou ji objal kolem ramen a stiskl. Ozvalo se strašlivé zaúpění - asi ji stiskl trochu víc a to medvědí objetí jsem magistře nezáviděla, stačilo si představit, že roboti jednou rukou zvednou auto. „Zavolejte někdo policii!” řekl klidně Tomáš do zkoprnělého ticha, které nastalo, jakmile magistra umlkla. „Podcenili jsme vás!” dodal směrem k ní. „Doufali jsme, že s námi chcete jednat - a vy jste zatím přišla vraždit!” „Ona - není člověk!” zaječela magistra a dívala se vytřeštěně na mne. „Ještě že nás napadlo použít robodvojníky,” přikývl Tomáš. „Je vidět, že vám stojíme za hodně rizika, když se nerozpakujete vytáhnout veřejně před tolika svědky pistoli a vraždit!” „Ale to je podvod! Jste podvodníci!” ječela. „To byla nezbytná opatrnost. Zato vy jste vražednice!” řekl Tomáš suše. „Katko, běž se upravit a převléknout! Zvládneme to tady i bez tebe.” Vzpamatovala jsem se. Jasně, budu se muset na sebe podívat a napravit, co se ještě napravit dá. Inkognito robotky šlo právě do háje, ale je to menší škoda než díra do lidského těla. Nahradit robotku skutečnou Kateřinou nepůjde, když sedím v daleké Francii, ale spolupracovníci to buď pochopí, nebo ne, to už bude jejich rozhodnutí, ovlivnit to nemohu. Nebo jen nepatrně. „Vyřiďte to s ní!” řekla jsem a vstala. Nic mě neomezovalo, nebránilo mi v pohybu. Ale podle toho, jak všichni ztuhli, jsem nevypadala dobře. Odstrčila jsem židli a zamířila k východu ze zasedačky. Na chodbě jsou toalety se zrcadly, tam se na sebe podívám. Koaliční jednání zřejmě skončilo.
|
17.1.2011 19:42:34
