Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Proti všem

Vyčištění ministerstev obrany i vnitra proběhlo současně a tak rychle, že se úředníci nestačili navzájem varovat. Na několika místech se o to sice pokoušeli, jenže pevné linky ani mobily jim v kritické chvíli nefungovaly. Sledovala jsem to v budově ministerstva obrany očima Vojtíškova robota Tomáše, ale totéž se odehrávalo i na ministerstvu vnitra, kde to řídil Šimon Pergner. Akce proběhla během jediného dne, přesněji za jedno dopoledne.

Skoro současně přepadla armádní jednotka rychlého nasazení velitelství Policie v Pardubicích. Při rychlé akci padlo několik desítek výstřelů z pistolí a pár stovek ze samopalů, než pučisté pochopili marnost odporu a vzdali se. Vojáci pak zajatce i s provizorně ošetřenými zraněními odvezli - naštěstí šlo o čisté průstřely rukou, vojáci stříleli jen aby protivníky vyřadili z boje.

Zeptala jsem se Vojtíška, co o tom ví. Nebyli tam mrtví, ale tekla krev a to jsem nepovažovala za dobré.

„Střílet si začali oni,“ uklidňoval mě Vojtíšek. „Jakmile začali střílet, už se to nedalo zastavit.“

„Víš dobře, že krev nemám ráda!“ napomenula jsem ho.

„Já jsem nestřílel!“ ujišťoval mě. „Hoši, co jsem vedl, měli tak drtivou převahu, že odpor těch hlupáků neměl smysl. Zahájit palbu mohl na jejich místě jen sebevrah kamikaze. Jenže oni to udělali a pak už museli střílet i naši, přece se nenechají při takové převaze postřílet! Jestli tě to uklidní, pak tě aspoň mohu ujistit, že nikdo z našich nestřílel bezdůvodně.“

Zajatí pučisté se brzy setkali s výběrem krajských a okresních velitelů, zasvěcených do puče. Bylo to ale podivné shledání - v neznámé budově bez oken, změněné na provizorní vězení. Ale ačkoliv byli mezi pučisty i bývalí bachaři, nikdo to tu nepoznával. Cely byly bez oken, zařízené pohodlně, ale stroze. Nejpodivnější byli zdejší bachaři - samí obrovití černoši s postavami boxerů těžké váhy, na první pohled bylo jasné, že nejsou od České vězeňské služby. Nosili vězňům jídlo, ale nikdy ani slovo nepromluvili a nikdo se jim neodvážil zkřížit cestu. Útěk z toho vězení se jevil všem nad lidské síly. Zejména kdyby věděli, že za těmi stěnami je ještě šedesát metrů hlíny.

Jediné spojení se světem představoval televizor ve společenské místnosti. Byl bez ovládacích prvků a zobrazoval jedinou internetovou stanici - Katuščiny Noviny. Působilo to asi jako výsměch, na druhé straně byly zdejší zprávy zajímavé, mezi zpravodajskými vstupy byl slušný výběr filmů a ve vysílání nebyla jediná reklama.

Bohužel to bylo jediné rozptýlení bez možnosti výběru.

Pardubičáci tam svým bývalým spojencům tvrdě vyčetli zradu.

„Porušili jste přísahu, pracovali jste proti nám!“

„To není možné, to musí být nějaký trik. Sedíme v téhle díře od začátku a sami brzy zjistíte, že se tu nedá nic dělat!“

„Jak to? Podle svodek jste byli celou dobu na svých místech, ale místo pro nás jste pracovali pro tu novou studentskou vrchnost!“

„To jste jen naletěli zprávám z Katuščiných Novin!“ mávl zhnuseně rukou jeden z krajských policejních velitelů. „My jsme se tam viděli, ale ve skutečnosti jsme seděli tady. Nasadili místo nás nějaké herce!“

Dokázat to nemohli. Televizor bez ovládacích prvků nedovoloval přepnout na archiv a v živém vysílání se už nikdo z vězňů neobjevil, aby to mohl předložit jako důkaz.


Cizí banky se z Čech stáhly se skřípěním zubů, ale po vládním převzetí všech českých dluhů tu fakticky neměly co pohledávat. Nikdo je nepotřeboval, nikdo je nechtěl.

Dokud nabízely aspoň nějaký úrok, drželo se jich pár střadatelů, ale nikdo si nic nepůjčoval. Problém je, že banky žijí hlavně z úroků z půjček a bankovními poplatky si zisk jen vylepšují. U drobných střadatelů poplatky zpravidla úrok převyšují, ale pro ty bylo výhodnější odejít už dávno, zbývali ti, kdo měli v bankách natolik veliké peníze, aby úroky převýšily poplatky. To by ale banky musely peníze do Čech ještě přinášet a tak to prostě nešlo. Banky snížily úrok pro velké střadatele pod půl promile, což mělo za následek, že si všichni peníze urychleně vyzvedli a poplatky za zrušení kont byly poslední peníze, které banky z Čech vyzískaly.

Na honosných bankovních palácích i na méně atraktivních pobočkách se objevily transparenty: Na prodej!

I na pobočkách banky Svornost visely plakáty s oznámením, že budovy jsou levně na prodej. Nebylo to ale z důvodu zavření banky. Banka Svornost se jen stáhla do Sítě, kde úspěšně přečkala i obsazení budov policií. Na peněžním provozu v Čechách se to neprojevilo, vše fungovalo jako dřív. Ustal jedině nepřetržitý proud peněz z Čech do ciziny, až na příspěvky Evropské unii, částečně vyvážené skoupými dotacemi. Už to ale nebylo tak těžké pouštění žilou jako dřív.

Vyplacení odstupného bankám se zpočátku zdálo jako nestydaté odření Čechů z kůže, ale brzy se to ukázalo jako vynikající tah. Za hranicemi sice zmizela velká část rezerv České národní banky, ale rozpočtu se znatelně ulevilo o úroky ze státního dluhu, které si předtím ukrajovaly lví podíl. Vojtěch se už předtím zaměřil na hospodaření státu, takže se mu podařilo něco, co opozici, zlomyslně číhající na každou naši chybu, doslova vyrazilo dech - rozpočet počítal s mírným, zato důležitým přebytkem.

Vypadalo to neuvěřitelně, až se to někteří pokoušeli zpochybnit, ale nebylo co zpochybňovat. Pravda, vyrovnání rozpočtů se hodně citelně dotklo i některých lidí v Čechách. Všechny dluhy se převedly do banky Svornost, což desítkám tisíc zadluženým zablokovalo možnost bezstarostně si půjčovat peníze ze šintei, na druhé straně je to zbavilo obav z exekutorů.

Exekutoři a vymahači dluhů si museli hledat jiné zaměstnání. Oficiálně jsme je zrušili a do budoucna postavili mimo zákon. Správu dluhů jsme plně svěřili šintei, které se o splácení postaraly svědomitěji než dlužníci a přitom jim ponechávaly více prostředků než exekutoři.

Další úprava se týkala sociálního zabezpečení. Začalo hromadné přepočítání důchodů - některým se zvýšily, jiným naopak snížily, zejména těm, kdo nikdy nepracovali a žili ze sociálního zabezpečení.

Těm se to pochopitelně nelíbilo. Nebyla jich většina, ale dokázali velice hlasitě křičet, když přitáhli před Parlament demonstrovat za své zájmy. Po zrušení sociálních úřadů si neměli kam stěžovat a rozhodli se proto uplatnit své hlasité vyjednávací metody přímo na nejvyšší místa.

Těm pár policistům, kteří se je snažili udržet dál od dveří, nezářil z očí optimismus. Skoro každý se občas mimoděk plácl přes pouzdro s pistolí, aby se ujistil, že se má čím bránit, kdyby došlo k nejhoršímu.

Jako vyjednavač se nabídl Tomáš, ale rozhodla jsem se vyjednávat sama. Těch pár skutečných lidí, kteří byli se mnou ve vládě, se možná zděsilo, ale Tomáš je uklidňoval.

„Nechte ji - ona ví co dělá!“

No - znal mě lépe než ostatní... i mé současné možnosti...

Vyšla jsem do té jámy lvové hlavním vchodem. Byl tam řev jako v lisovně plechů, před vchodem půlkruh nejsilnějších metrákových invalidů ozbrojených násadami od krumpáčů, motykami a sekerami, někteří s noži upevněnými na tyčích - silné přesvědčovací argumenty!

„Ustupte, prosím!“ vykřikla jsem již ve dveřích.

Nedělalo mi problém nahustit do elektronických hlasivek dvacet wattů, takže všichni nejbližší odskočili.

„Chceme svá práva!“ zahulákal na mě nejbližší chlap a napřáhl na mě krumpáč. Byl ode mě na dosah - sáhla jsem po něm a s užitím momentu překvapení jsem mu nářadí vytrhla z ruky.

„Aha - sháníte práci?“ odvětila jsem klidně, ale hlasitěji než to dokázal prve on sám. Přitom jsem si prohlížela krumpáč, jako kdyby mě nic jiného nezajímalo. Pak jsem se rozmáchla a zarazila krumpáč po násadu do asfaltu chodníku. Nová robotka měla silnější akumulátory a tím i větší sílu.

„Práci teď můžete dostat na ministerstvu dopravy,“ řekla jsem. „Budou tam zaměstnávat plno lidí na stavbě dálnic.“

„Blbost, dálnice dnes staví stroje!“ ozvala se okamžitě odpověď, ale ne zrovna jistě.

„Stroje staví příliš draho!“ odvětila jsem. „Za ty miliardy se vyplatí dát práci pár tisícům lidí s krumpáči a lopatami. Můžete se tam jít přihlásit!“

„Ale to nám nerozumíte, slečinko!“ vzpamatoval se chlap, pro změnu vyzbrojený dlouhým nožem přivázaným na ještě delší násadě.

„Vy nechcete práci?“ hrála jsem nechápavou.

„Ne, my chceme naše peníze!“ odpověděl pevně. „Máme na ně právo! A buď je dostaneme, nebo...“

„Nebo co?“ zeptala jsem se ho klidně.

„Nebo poteče krev!“ potěžkal významně v ruce svoji zbraň.

„Mohl byste mít pravdu,“ přiznala jsem mu.

Ohnula jsem se a jediným trhnutím vyrvala krumpáč z asfaltu.

Celý půlkruh chlapů ustoupil zděšením o krok. A další krok zpět následoval, když jsem popadla krumpáč oběma rukama a přes koleno jej ohnula oběma konci dopředu, takže se změnil v jakýsi podivný dvojzubec. Jo, kde zůstaly časy, kdy bylo tohle nářadí z poctivé kalené oceli! Materiál dnešního nářadí se dal lépe přirovnat k perníku, tady nás bude čekat tvrdá práce, než to dáme do pořádku! Teď se mi to ale hodilo. Elektrosvaly se napnuly na maximum, ale nepraskly, baterie se námahou zahřály, ale rovněž vydržely, ačkoliv jejich výdrž klesla rázem pod třetinu. Ale ještě mám dost síly!

Mrštila jsem dvojzubec na zkoušku proti asfaltu. Zabořil se setrvačností znovu jako do másla. Opět jsem ho vytrhla - s dalším krokem směrem ode mne - a obrátila se na chlapa s jeho nožem na tyči.

„Chcete asi svým kamarádům předvést zápas gladiátorů,“ usmála jsem se na něho. „Nejsem proti, můžete začít! Ale musím vás varovat, viděla jsem víc mrtvých než stálí zaměstnanci krematoria a pár litrů krve mě nerozhází! Tohle asi není tak ostré jako vaše kopí, ale když se to zaboří do asfaltu, bude to přinejmenším rovnocenná zbraň.“

Mířila jsem krumpáčový dvojzubec na něho a naznačila výpad.

Chlap couvl z dosahu, vteřinu ještě rozvažoval, pak se otočil a dal se na útěk. Prchal jako poslední - ostatní se otočili spolu s ním, ale měli před ním pár metrů náskok. Netrvalo dlouho a i nejpomalejší invalidé zmizeli za nejbližšími rohy.

Potěžkala jsem v ruce dvojzubec, pak jsem se otočila a vrátila se na zasedání. Neobvyklou zbraň jsem bez mrknutí oka pronesla do sálu, kde jsem ji položila před sebe na předsednický stolek.

„Demonstrace se po vyjasnění názorů pokojně rozešla,“ oznámila jsem ostatním. „Můžeme pokračovat v jednání.“


S odchodem cizích bank se české hospodářství rychle vyrovnalo. Úvěry od banky Svornost nevysávaly z podniků úroky, takže se většina rozjela naplno. Až na nepodstatné výjimky - tunelování podniků se v Čechách příliš zabydlelo, než aby mohlo ze dne na den přestat.

Horší bylo embargo na české výrobky, vyhlášené Evropskou unií za »netransparentní machinace v bankovním sektoru« vládou. Naštěstí nastalo současně s odchodem bank krátké období obtížnějšího převodu deviz a českých korun, které způsobilo prudké omezení dovozů. Čechy se musely přestat spoléhat na dovoz a vyrábět více zboží pro vlastní potřebu - prospělo to českým výrobcům, kdežto dovozcům se nedařilo. Výsledek byl ale podobný jako po zavedení protiruských sankcí - naše hospodářství muselo nahradit dovoz a protože krátkodobě stouply ceny, dovolilo to zemědělcům namísto planého »udržování krajiny« rozjet opět pořádně výrobu. Nastal sice opět nedostatek banánů, zato zlevnilo maso, brambory a chleba.

Voldemorti se samozřejmě nevzdávali. Dočkali jsme se několika arbitráží pro ohrožení jejich investic v Čechách, ale Japonci nám na to pokaždé uvolnili rozhodující arbitry-Virtuály, takže to pro Čechy špatně nedopadlo. Japonci zřejmě pochopili, že náš první pokus může ukázat cestu dalším zemím.

V zemích zničených válkami zapustila šintei-ekonomika kořeny poměrně snadno. Na Texas, bývalou součástí Spojených států, si nikdo kromě zbytku Spojených států netroufl a po neúspěchu vojenského řešení už Texas nikdo neohrožoval. Čechy byly vlastně první pokus přejít na novou ekonomiku v nevelké, ale dosud stabilní zemi, kde se dal očekávat sveřepý odpor voldemortů. A Japonci pochopili nutnost podpory tomuto pokusu.

Čechy měly ale od počátku jednu katastrofální slabinu - armádu.

Dnes byla snad nejslabší od Bílé hory. Nevydržela by útok ani od nejslabšího souseda. Armáda, dlouhou dobu zaměřená výhradně na podporu dravých plánů silnějších velmocí, nebyla schopná ubránit ani kilometrovou frontu. Čechy by byly vydané na milost všem svým sousedům, stačila by libovolná záminka. Naše štěstí bylo, že by agresor musel počítat s tvrdým odporem, i když ne z české strany, ale od našich sousedů. A ne že by se nás zastali, ale nesnesli by, aby mohl loupit jen jeden. Žádný soused se proto neodhodlal začít si jako první.

Záminky jsme ale museli pečlivě hlídat a hasit jako jiskřičky v suchém lese. Každá by mohla založit požár - a sousedé by se přidali na stranu plamenů.

Nejhorší byl zatykač na Kateřinu Davienovou-d'Avignovou, který přišel oficiální cestou Interpolem ze Spojených států, za zločin přípravy a účasti na teroristickém útoku proti Spojeným státům, spáchaném poblíž Somálska.

Bylo by samozřejmě snadné zatykač odmítnout pro nedostatek důkazů. Nebyla jsem tam - jen jsem o tom věděla a to není zločin, skutečný zločin spáchali naopak Američané. Jenže přesně tak odmítli Afghánci vydat Usámu bin Ládína - a svět dobře ví, jak to dopadlo. Tohle všechno mi došlo v první vteřině poté, co se k Tomášovi dostala první hláška o zatykači. Vojtěch mi to samozřejmě hned zatepla sdělil a já jsem se ho rychle zeptala, jestli za tím nevidí ještě něco jiného. Teoreticky bych si to mohla zjistit sama, ale na tak rozsáhlou pátrací akci bych ani při urychlení neměla čas - Vojtěch na to měl přece jen větší kapacitu.

Samozřejmě neodmítl, ale už dřív si všiml více znepokojivých detailů. Ke břehům Evropy se blížily - oficiálně na přátelské návštěvy - dvě vystrojené a vyzbrojené válečné flotily Spojených států. Na francouzských dálnicích zachytily kamery podezřelá armádní vozidla americké výroby, natřená ve francouzských barvách, ale neevidovaná u Francouzské armády. Buď patřila extrémně tajným složkám, nebo - a to mnohem pravděpodobněji - nepatřila vůbec Francouzům. Speciální vlečňáky za auty mohly být cokoliv - ale podle tvaru to byly nejspíš protiletadlové kanóny obalené plachtami. V době protiletadlových střel jsou rychlopalné kanóny čirý archaismus, ale nemusí být použity k sestřelování letadel - dokáží v několika vteřinách vymést dálnici nebo rozbořit půlku městečka. Nejspíš to byli Američané, jenže ani Vojtěch nestihl zjistit, jak se dostali do Francie. V přístavu Marseille kotvilo lodí víc, ale žádná nebyla americká - což samozřejmě nic neznamenalo, jen bylo nemožné zjistit, která je přivezla. Hnali se od Marseille jako smečka vlků k Esparron-de-Verdonu a Quinsonu. Náš francouzský azyl se očividně měnil v past, ze které po silnicích nikdo neunikne.

„Hoši to tentokrát myslí příliš vážně,“ řekl Vojtěch. „Překazil jsem jim už několik jiných pokusů... bude lépe změnit místo.“

Pro jistotu zavolal Marcela, aby zavřel ordinaci, vsedl do auta a fofrem zamířil domů do naší usedlosti. Než Marcel vyrazil, začali roboti nakládat do kaičen-speciálu naše zavazadla. Kdyby šlo o planý poplach, uděláme si malý letecký výlet, ale kdyby bylo zapotřebí... na plné nádrže bychom teoreticky doletěli až do Somálska, které Vojtěch paradoxně považoval za nejbezpečnější kout světa. Číňané tam dosud - kromě Továrny, řízené Virtuály - mezi sebe nikoho cizího nepustili.

Vojtěch prolétl svou soustředěnou složitou myslí celou Evropu. Všude se něco dělo, nejvíc ve Francii, ale nejen tam.

Několik amerických vojenských vozidel objevil i v Čechách, jen za sebou netáhly žádné přívěsy a celkově byly nenápadnější. Jely přes Plzeň na Prahu a měly civilní barvy - dvě stříbrná, tři další černá, jedno tmavě zelené. Mohla patřit turistům? Těžko. Dalo se pochybovat, že by turisté vážili dlouhou cestu z Německa auty, když mohou do Prahy přiletět letecky.

„Myslíš, že se mě chystají v Praze zatknout?“ zeptala jsem se Vojty rychle.

„Ti se nebudou hnát za robotkou,“ odvětil. „V Čechách štěbetá kdejaký vrabec, co je ministerská předsedkyně zač a ani v zahraničí to není tajemství. Robotka by pro ně nebyla žádná kořist.“

„Tak co skutečně zamýšlejí?“

„To vážně nevím,“ odvětil. „Vypadá to, že něco naplánovali, ale dávali si pozor, aby u toho nebyl žádný počítač. A vyhýbají se jim teď čím dál víc.“

„Myslíš, že tě prokoukli?“

„Nevím,“ odvětil nerozhodně. „Ale vypadá to tak. Nejhorší je ale pořád ten zatykač na Kateřinu Davienovou, poslaný do Prahy!“

„Proč myslíš?“

„Kdyby tě chtěli dostat v Praze, nesnažili by se dopadnout rodinu Davienů ve Francii. Ten zatykač je podle mě jen kamufláž.“

„Co je podle tebe jeho skutečným účelem?“ zeptala jsem se. „Neříkej, že nás měl jenom vystrašit!“

„To ne, ale zdá se, že je to záminka k napadení Čech. Skutečný důvod nemají, tak si nějaký vyrobí - to už tady přece bylo víckrát.“

„Jenže to vždycky odnesly tisíce, někdy miliony,“ došlo mi.

„Horší je, že se nedá nic dělat,“ řekl Vojtěch. „Mohu uvést do pohotovosti pár policejních velitelství, ale víc než pohotovost jim nařídit nemohu.“

„Udělej aspoň to!“ požádala jsem ho. „Nemáš tady ve Francii nějakého robota navíc? Pomohla bych vám nakládat.“

„Stačíme si na to s Marcelem,“ ujistil mě Vojtěch. „Máš na starosti Katušku, věnuj se jí.“

Měla jsem to usnadněné tím, že se malý Vojtíšek dokázal připoutat do dětské sedačky, takže jsem se musela starat fakticky jen o Katušku. V těch sedačkách jsem je donesla do letadla a připoutala k sedadlům.

Jako kdybych tušila, jak to bude důležité.

Marcel mezitím dorazil do našeho statku. Souběžně s tím, jak řídil auto, stihl řídit i své dva roboty, takže měl podíl i na zvládnutí toho zmatku. Zajel s autem do otevřených vrat garáže, spustil elektrické zavírání a hnal se k letadlu.

Seděla jsem už za řízením, ale uvolnila jsem mu sedačku. Přece jen měl větší praxi v pilotování - a já jsem tu měla Katušku a Vojtíška. Sešoupla jsem se ke Katuščině sedačce - a pak se roztočily turbíny a letoun strmě zamířil vzhůru.

Už zase utíkáme! Kolikrát ještě?


Kaičen-speciál nabral výšku a současně zabočil k Itálii, abychom se vyhnuli autům s protiletadlovými flaky i základnám stíhaček mirage. Ale Vojtěch hned po startu doporučil Marcelovi změnit směr severněji, tak aby proletěl těsně podél Alpských horských masivů.

„U Marseille se potulují tři miráže, neprovokujte je,“ zdůvodnil to. „Vím o nich jen z radiové komunikace s pozemním střediskem.“

Marcel ho poslechl na slovo - bylo to chytřejší než prosazovat vlastní názor. Kaičen se zvolna šplhal nad vrcholky Alp, ale ne výš - před námi byla Itálie, kde nás nikdo nevítal, ale ani se na nás nechystal.

Najednou - bylo to v jediné setině vteřiny - sebou kaičen trhl, prudce se naklonil a vzepjal do neuvěřitelně ostré zatáčky.

„Co to děláš?“ vycítila jsem Marcelovu rychlou otázku. Obracel se přes pelenit na Vojtěcha, ale vnímala jsem to také, což šlo jedině kdyby mi Vojtěch tu otázku zprostředkoval - ale on to zřejmě udělal, protože se vzápětí obrátil i na mě:

„Připoj se na čidla kaičenu, Katko! Nebo budeš zvracet!“

To měl asi pravdu, být pouhým pasažérem v házejícím se letadle bylo pro žaludek podstatně horší než být aktivní skoro jako pilot.

Pokusila jsem se o připojení, ale bylo to těžké, kaičen zatáčku řezal tak ostře, jak jsem ještě nikdy nezažila. Jakmile se mi to podařilo, neoddychla jsem si. Vnějšími čidly jsem spatřila, jak se prudce ženeme přímo proti jednomu skalnímu štítu Alp. Ale než jsem se stihla zděsit, vyšlo mi, že tu skálu mineme - těsně, ale mineme. Oddychla bych si, kdybych přes čidla kaičenu nevnímala důvod tak ostrého manévru.

Hnaly se na nás tři francouzské stíhačky. Dvě se rozlétaly na opačnou stranu než jsme zatáčeli my, ale jedna se nás pokoušela následovat. Plameny od její přídě byly - výstřely z palubních kanonů. Střílela po nás - ale Vojtěch těm střelám na poslední chvíli uhnul z dráhy. Až se mi leknutím zastavilo srdce - tohle nemůže dopadnout dobře!

Po několika zlomcích vteřiny jsem pochopila, že zatáčka, kterou jsme opisovali, mine strmý skalní štít s nepatrnou rezervou tak pěti - šesti metrů. Kdejaký proud vzduchu, silnější než pouhé zachvění, si z toho mohl metr či dva odkousnout, nicméně jsem si byla skoro jistá, že to Vojtěch vybere. Jen mi zatrnulo, aby to neublížilo našim miminům. Zatáčka byla tak ostrá, až křídla kaičenu drnčela napětím. Ale pilotuje přece Vojtěch, odstrčil dokonce Marcela, snad si nezničí sám sebe - a co snese Vojtíšek, snese beze škod i Katuška, měla bych být klidnější.

Klidnější jsem ale nebyla, situace byla příliš napjatá.

Také pilot stíhačky strhl řízení na maximum a nejspíš by snesl mnohem větší přetížení než my, jenže při jeho dvojnásobné rychlosti to nemohl tak ostře vytočit, jako my. Ta zatáčka byla nad lidské síly a nejspíš i nad limit odolnosti křídel. Poloměr jeho zatáčení mu vyšel o nějakou tu desítku metrů větší, chybělo mu jen pár metrů - ale ty rozhodly. V jediném okamžiku jsem viděla špici stíhačky mizet za výběžek skalního štítu - a v následujícím okamžiku začal zpoza skály vykvétat - při urychlení se zdálo, že pomalu - obrovský květ ohně.

„Pitomci!“ ulevil si Vojtěch. „Quod licet Iovi non licet bovi, snad si nemysleli, že nadzvukovou mašinou vymanévrují podzvukový kaičen?“

Aha - takže Vojtěch našeho pronásledovatele nechtěl zabít, jen setřást, ale včas mu nedošlo, že se nás ten kamikaze pokusí následovat a napálí to přímo do skály v domnění, že si může dovolit totéž co my.

Nedělala jsem si ale iluze, vážně šlo do tuhého. Kdyby pilotoval Marcel - nebo já - vsadila bych cokoliv, že už by nás prostříleli jako řešeto. Tak ostrou zatáčku těsně u skal bychom si nedovolili a stíhačky by s námi měly snadnou práci. Za jejich kniply seděli přece profíci a není jejich hanba, že se poprvé v životě - a pro jednoho z nich také naposledy - setkali s pilotem kategorie o třídu vyšší. Dobrá, byla to jeho chyba, špatně odhadl své možnosti a zaplatil za to, jenže dva další zůstali ve vzduchu a ti už asi stejnou chybu neudělají.

Co ale uděláme my?

Uletět jim nemůžeme, jsou dvakrát rychlejší. Můžeme jim jen uhýbat a doufat, že si piloti rozmyslí přiblížit se na pozadí skal více než jsou schopni vybrat. Nejsou všichni kamikaze... jeden příklad jim jistě stačí, ale jak dlouho jim můžeme uhýbat? Oni mají zbraně - my nic!

„Neměl bys jim vypnout motory?“ obrátila jsem se na Vojtěcha.

„Nemohu,“ odvětil. „Necítím je.“

„Jak to?“ nedošlo mi, proč by to nemělo jít.

„Nemají procesory!“ objasnil mi ihned Vojtěch. Sděloval to zřejmě nejen mně, ale i Marcelovi, to bylo správné, byli jsme na jedné palubě.

„Jak mohou letět bez nich?“ zeptal se Marcel rychle.

„Tohle jsou nejstarší Mirage - trojky, ty ještě procesory neměly,“ sděloval nám rychle Vojtěch. „Tenhle typ je dávno vyřazený! Nevím, ze kterého muzea tyhle tři vyhrabali, pár sirotků snad ještě létá někde v Číně, Indii nebo v Jižní Americe. Ale letuschopné jsou a mají proti nám maximální rychlost více než dvojnásobnou. Uletět jim nemůžeme, doženou nás. Při nižší rychlosti jsou schopné akrobacie jako my, na rozdíl od nás v nich sedí trénovaní chlapi, nemusí brát ohled na mrňata na palubě a mají po čertech dobré zbraně.“

„Co s nimi chceš dělat?“

„Nemám na ně vliv,“ opakoval. „Jedině že bych proti nim použil něco zvenčí. Jenže tady poblíž nejsou žádná stanoviště protiletadlových střel, ani ve vzduchu necítím žádné vojenské letadlo. Leda... Držte se!“

Varování přišlo na poslední chvíli. Kaičen se překlopil na bok a začal opisovat další neuvěřitelně ostrou zatáčku. Přetížení mě vmáčklo do sedačky a křídla se opět rozdrnčela, namáhání bylo na hranici jejich odolnosti.

Katuška se probudila a dívala se vyplašeně. Nevěděla, chudinka, co se děje, ještě že nebrečela. Ostatně bych jí nemohla pomoci, nemohla jsem ani pohnout rukou, natož jí podat dudlík. Fascinoval mě letecký souboj dvou těžce vyzbrojených stíhaček proti našemu malému kaičen.

Kamery ukazovaly, jak na nás právě nalétává jedna ze dvou zbývajících stíhaček. Plamínky jí sršely od nosu a ze skalní stěny nepříjemně blízko od nás se do všech stran rozlétávaly spršky kamenných úlomků. Střílela přesně, střely se zatím neškodně zasekávaly do skal, ale letěla pomaleji, takže stačila hbitě manévrovat a mířit, až se mi dělalo špatně od žaludku. Šňůra rozprasků běžela po skále stále blíž a blíž k nám!

Kaičen se prudce vzepjal podél skalní stěny vzhůru, až se jeho křídla na okamžik prohnula jako luk. Trochu se přitom prosedl. až se k nám zubaté okraje skal nepříjemně přiblížily, ale na poslední chvíli se uhnul z protažené spojnice rozprasků, které na skalách pokračovaly přes místo, kde jsme ještě před zlomkem vteřiny letěli. Pro mě to probíhalo zdánlivě pomalu, ale bylo to o fous. Člověk by to jen odhadl, ale Vojtěch celý manévr přesně spočítal - včetně pevnosti našich křídel.

Celý vzdušný souboj byl zatím otázkou vteřin. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi - ale tohle byl nerovný souboj, jako když boxer těžké váhy napadne malého chlapečka školáčka. Kanóny ráže třicet milimetrů nejsou žádná malorážka! Když něco takového prostřelí člověku ruku, nezanechá to po sobě díru, urve to ruku úplně!

Stíhačka přestala střílet, aby nenarazila do skal, ale směr změnila včas, vybrala zatáčku s rezervou a začala opisovat kruh, aby na nás mohla naletět znovu. Mezitím se na nás zaměřila druhá - a opět jsem spatřila ty plamínky odletující od ústí kanónů.

Kaičen sebou opět trhl a změnil směr, tentokrát dolů. Katuška zalapala po dechu, ten náraz byl na ni příliš, ale utěšovala jsem se, že to Vojtíšek snáší také a přitom stačí pilotovat, ačkoliv si jistě vypomáhá svou vnější kapacitou.

Oslnivý záblesk na místě stíhačky, která před vteřinou střílela... A pak - sprška kovových úlomků, která se odrazila od skal a po dopadu dole na úpatí uvolnila menší kamennou lavinu...

Něco tu ale nehrálo.

Stíhačka byla od skal příliš daleko, kolize jí rozhodně nehrozila, nárazem do skal to nebylo. Leda - leda by v tom byl nechtěný zásah od poslední stíhačky, která se právě otáčela a chystala se zaútočit na nás. Ale ta k ní byla otočená bokem a nemohla ji zasáhnout ani omylem!

„Otoč se a zdrhej, dokud můžeš!“ zavrčel Vojtěch na pilota posledního stroje, který nás ještě mohl ohrožovat. Ten ho sice nemohl slyšet, jenže dvě ohnivá oblaka by zahnala i větší hrdiny. Každý druhý by se toho zalekl.

Třetí francouzský pilot nebyl hrdina, ale kamikaze. Anebo také vůl. Třetí stíhačka dokončila okruh a snažila se naletět přímo na nás.

„Řekl sis o to sám!“ zavrčel opět Vojtěch. Další oslnivý záblesk rozmetal poslední stíhačku na oblak rozžhavených úlomků a hořícího paliva. Žádný padák - žádná milost. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, nepochopila jsem ani, odkud. Mohla bych přehlédnout protiletadlovou střelbu? Ale to by ten kanon musel vypálit jednu jedinou ránu, protože dole se už neblýskalo.

„Vezmi si řízení a už se nikde nezdržuj!“ nařídil Vojtěch Marcelovi.

Kaičen srovnal let a stočil se podél skal směrem do Itálie.

„Čím to bylo?“ obrátila jsem se na Vojtíška stručně.

„Tajnou zbraní americké armády,“ odpověděl mi, čímž jedině podnítil moji zvědavost.

„Z družice?“ hádala jsem nejpravděpodobnější možnost.

„Z tajné vojenské družice,“ přikývl. „Zatím je ve stadiu zkoušek, ale už funguje a mohla by to být nejhorší zbraň hned po jaderných bombách. A víš, jak tomu říkají? »Pohlazení Svobody« - dovedou vymýšlet děsivě poetické názvy pro svinstva takového kalibru!“

„Proč ji nepoužili proti nám ve Francii?“ zajímalo mě. „Proč proti nám posílali komanda na autech, když mají něco tak... dokonale zákeřného?“

„Na naše sídlo to zkusili už šestkrát - ale pokaždé neúspěšně,“ odvětil. „Tajné zkoušky dopadly s bídou na deset procent, další pokusy jsem jim zkazil, takže si v současné době nejsou jistí spolehlivostí.“

„Ale teď - dvakrát a pokaždé úspěšně... to byla náhoda?“

„Jakápak náhoda,“ zavrčel. „Jediné stoprocentní výsledky, jenže ne v jejich režii. Ta zbraň spolehlivá je, jenže jsem jim dříve překážel, aby si mysleli, že v tom mají nějakou zradu.“

„Takže jsi je teď použil proti Francouzům?“ došlo mi.

„Dalo mi dost práce zamaskovat dnešní použití. Ty dva záblesky jsem musel smazat ze všech družicových kamer, co jich nad námi zrovna létá.“

„Teď abych se bála vyjít z domu...“ podotkla jsem.

„Nevymýšleli to, aby shora odstřelovali nepohodlné jedince,“ utěšoval mě. „Měla to být zbraň proti letadlům a raketám, které nesou jaderné nálože. Ale ty pokusy zničit naši usedlost... jsme jim asi hodně nepohodlní, když na nás zkoušejí poslední model zázračné zbraně.“

„A teď stíhačky! Co je vedlo k tomu, aby bez varování střílely?“

„To také nevím. Ale jistě sis všimla, že proti nám nevypálily ani jednu protiletadlovou střelu. Pro jistotu je ani nenesly, spolehly se čistě na rotační kanony ráže třicet. Kdyby se strefily, i jediný zásah by nás poslal k zemi.“

„Co je ale ty bestie vedlo k tomu, aby střílely na civilní letadlo? Vždyť vezeme dvě malé děti!“

„Piloti to dostali rozkazem,“ vzdychl si Vojtěch. „Spíš mě zajímají jejich velitelé, kdo ty rozkazy vydali. Asi to bude dost na oprávnění akce Liberté pour Monde. Něco už jsem zachytil a půjdu po tom.“

Kaičen lehce plachtil nad Itálií, pilotoval Marcel a Vojtíšek si v sedačce klidně usnul. Katuška se dala uklidnit dudlíkem a také usnula, nebýt té střelnice před chvílí, byla by to idylka.

„Kam vlastně letíme?“ obrátila jsem se na Marcela.

„Do Řecka, dál nebudeme mít dost paliva.“

„Měli jsme mít palivo do Somálska!“

„Vojtěch používal příliš dlouho přídavné spalování, vlastně celou tu dobu jsme letěli na plný plyn,“ vysvětloval mi rychle Marcel. „Bylo to na hranici odolnosti stroje i nás lidí, někdo bude muset prohlédnout i motory. Teď nemá smysl hnát se až do Somálska, Řecko je blíž.“

„Takže letíme za Nikolasem Taramankisem?“

„Pozdravíme se s ním,“ přikývl.


Marcel změnil směr letu ještě mezi Itálií a Řeckem. Křížili jsme tam cestu americké flotile, čítající letadlovou loď a její dosti početný doprovod. Několik letadel sice vartovalo ve vzduchu kolem, ale pro Vojtěcha bylo snadné vymazat náš kaičen ze všech radarových obrazovek široko daleko. Jediné nebezpečí by nám mohlo hrozit od očí pilotů, ale oblohou putovaly mraky, ve kterých jsme se mohli snadno schovat. Piloti beztak spoléhali na radary více než na vlastní oči, takže jsme se jim bez potíží vyhnuli.

Horší obraz mi ukázal Vojtěch z Francie, odkud jsme nedávno odletěli. K naší usedlosti tam dorazilo několik již dříve podezřelých amerických aut, čímž se definitivně ukázalo, že odlet z Francie nebyl planý poplach. Vojáci v uniformách amerických marines naši usedlost obklíčili a když byli v plném počtu a smyčku měli zataženou, zaútočili.

V usedlosti bylo jen několik neozbrojených robotů, řízených Marcelem a Vojtíškem. Marcel i Vojtíšek se shodli, že nemají úmysl se bránit. Vojtíšek tam navíc v posledních hodinách rozmístil spoustu miniaturních kamer, abychom měli přehled o každém koutu, každé místnosti. Navíc - což bylo obzvlášť drsné - položil do dětských postýlek Katušky a Vojtíška dva dětské roboty - takové větší panenky, na první pohled od skutečných mimin neodlišitelné. Vojtíšek řekl, že to je test, jak by se vojáci chovali ke skutečným dětem, kdyby na ně narazili. Bylo nám jasné, že Marcelovy a Vojtíškovy roboty zajmou či zastřelí, ale otázka byla, co udělají, až zjistí, že zajali jen roboty. Pro mě bylo nejdůležitější, jak se zachovají k dětem. Museli by to být hodně otrlí zabijáci, aby na ně nebrali ohledy, ale - kdo ví, jakou sortu na nás poslali?

Obsazení naší usedlosti proběhlo jinak, než jsme očekávali.

Dva roboti předstírali práci v hangáru. Když nálož mariňáků vyrazila vrata, ohlédli se tím směrem, jak by to udělal každý člověk, ale nestačili ani zvednout ruce, když je skosilo několik mířených dávek.

Neozvala se žádná výzva, aby se vzdali. Prostě je zastřelili.

Tihle roboti měli proti dosavadním další odlišnost - na některých místech měli dvojitou kůži a ve vzniklém prostoru červenou barvu, takže z nich po zásahu stříkala krev. Imitace krve opět přibližovala roboty skutečným lidem a jejich zničení se více podobalo vraždě než neškodnému poškození cizího majetku. Měla jsem dojem, že je Vojtěch změnil schválně. Asi ho to napadlo při atentátu magistry Mokráčkové na moji robotku, kdy bylo všem hned jasné, že je to jen robotka - a část přítomných včetně magistry to ihned začala posuzovat jako pouhou maličkost, která nestojí za řeč.

Kdo ale vystřelí na robota, kterého nemá možnost odlišit od skutečného člověka, je u mě vrahem. Stejně jako kdo vraždí skutečné lidi. Podle mě se v tom hangáru odehrála obyčejná vražda, bohužel to byl teprve začátek.

Současně další nálož vyrazila dveře hlavního vchodu. Nebyly zamčené, ale mariňáci se takovým zjišťováním ani nezdržovali. Vtrhli dovnitř, zbraně napřažené, a hned na chodbě bez jediného slova či výkřiku rozstříleli dalšího robota. Pak obsadili zbývající místnosti, přičemž vyřídili zbytek robotů.

Že se nesnažili nikoho zajmout, ale bez jediného slova stříleli, svědčilo o přísných rozkazech, které museli předem dostat. Zvedl se mi ale žaludek, když jsem viděla, jak stejně chladnokrevně rozstříleli v dětských postýlkách roboty, představující naše mimina.

Poblíž každého rozbitého robota pak pohodili - či naaranžovali - pár otlučených kalašnikovů, které si sem pro tento účel donesli, vytáhli fotoaparáty a začali pořizovat dokumentární snímky, netušíc, že je v každé místnosti snímá několik neviditelných miniaturních kamer.

Připravené to měli dobře. Překvapivý útok na hnízdo teroristů, což by bylo podle zbraní nepochybné, by se zařadil mezi úspěchy elity mariňáků. Rozstřílení dětských robotů bylo nad plán, ale zakrváceným postýlkám se fotografové pečlivě vyhýbali - ani je nenapadlo zjišťovat, zda to nejsou skutečné děti, případně jestli nejsou naživu. Nezjišťovali to ostatně ani u ostatních robotů, zřejmě jim to bylo jedno.

„Vojtíšku, vždyť by nás postříleli!“ obrátila jsem se zhnuseně na synka. „To jsou přece válečné zločiny! Neměl bys to nechávat jen tak!“

„Nenechám,“ přikývl. „Mám to zdokumentované lépe než oni, tu akci jim nezbaští ani Rada bezpečnosti OSN. Jenže bych řekl, že bude nemožné dostat někoho z těch hrdlořezů před soud, natož je usvědčit. Spravedlnost ale nesmí přijít zkrátka, necháme je Freedom for World.“

Mariňáci se chystali opustit vyvražděnou usedlost, když se stalo něco, s čím nepočítali. Dva z nich náhle poklesli v kolenou a zhroutili se na chodbě hned vedle rozstříleného robota. Další je v rychlém pořadí následovali, většina si ani nestačila všimnout, že se děje něco divného. A ti, kdo si toho přece jen všimli, nestačili zareagovat. Všude bylo ticho, tím děsivěji to působilo.

„Vaspidy?“ zeptala jsem se Vojtíška.

„Glossiny,“ odpověděl. „Mouchy - jsou menší a nenápadnější.“

„Ale jak vidím, nejsou tak neškodné jako přírodní mouchy.“

„Glossiny v přírodě zabíjejí víc lidí než lvi. Nejsou to mouchy domácí, ale mouchy tse-tse,“ upozornil mě na tento nepatrný detail.

„No - vzhledem k tomu, co tihle předvedli...“ zamračila jsem se.

Nechtělo se mi schvalovat smrt těch grázlů, ale Vojtíšek měl pravdu. Těm by se nic nestalo, i kdyby měl nějaký soud odvahu žalovat je. Začerněné obličeje vylučovaly identifikaci podle obrazů kamer a nadřízení by se o ně jistě dobře postarali.

Na druhou stranu jsem ani na okamžik nepochybovala, že ti, kdo tu teď porůznu leželi, nic tak otřesného nevymysleli. Jen plnili rozkazy. Ale splnili je skvěle a líto mi jich rozhodně nebylo.

Ani mě nepřekvapilo, když z našeho hangáru vyšlehly plameny. Byla to součást plánu mariňáků - zapálili cisternu paliva pro kaičeny. Tak proto si nedělali starosti se zastřelenými dětmi - zdokumentované měli vše co chtěli a oheň by dokonale zahladil zbylé stopy. Ani na to nepotřebovali dovezené rychlopalné kanóny.

Chvíli poté, co naši usedlost zahalily plameny, přiběhl na dvůr mariňák jako spojka od zbytku komanda, rozmístěného kolem, aby postřílelo možné uprchlíky. Se zděšením zjistil, že úderná část komanda je mrtvá. Přivolal ostatní - ale ti mohli vytahat z hořící budovy jen těla svých kamarádů, vrátit jim život bylo nad jejich síly.

„Nech je žít, tihle přece nestříleli!“ přimlouvala jsem se za ně.

„Nestříleli, ale byli na to připravení,“ odvětil - ale odvolal glossiny do lesa, aby je nepoškodil oheň.

Usedlost plápolala jako stoh slámy. Uvnitř hořely vraky robotů, ale také všechno, co jsme tu měli. Ještě že se Továrna pro Francii měla založit až napřesrok - a jak se zdá, po tomhle se to - ke škodě Francie - opět odloží.

„Zajímalo by mě ještě, kdo z nadřízených dal mariňákům rozkaz nebrat zajatce a položit k zastřeleným zbraně, tak aby to vypadalo jako oprávněná protiteroristická akce,“ nadhodila jsem. „Jestlipak se to někdy dozvíme?“

„Dozvíme,“ řekl s přesvědčením. „Už po tom jdu.“

„Jsou v tom také namočeni Francouzi?“

„Byli. Nebylo to bez francouzského souhlasu. Francouzi jim tu akci na svém území nejen povolili, ale dali k ní i podklady a zjistili naši adresu. No - někoho to asi bude hodně mrzet, i když Francouzi asi netušili, jak to bude opravdu probíhat.“

Po pravdě - nechtěla bych být v kůži těch, kdo tohle vymyslel, pokud po tom Vojtěch opravdu půjde.

A vypadalo to tak...


Mimořádné zasedání Českého Parlamentu jsem musela svolat týž den, kdy náš nový ministr zahraničí František oficiálně převzal ultimatum od amerického velvyslance.

Bylo páteční odpoledne. Poslanci se dostavili, ale pochopitelně nebyli z pokaženého víkendu příliš nadšení. Opoziční otevřeně reptali, zatímco naši byli jen lehce napjatí. Většina ale věděla, oč asi půjde.

„Musíme projednat jen jednu, zato velice závažnou záležitost,“ slíbila jsem jim na úvod. „Máme tady ultimatum od Spojených států.“

„To snad ne!“ vskočil mi do řeči opoziční poslanec Jan Metelka. Přišel mezi posledními, ještě neseděl na svém místě v lavici a už jako vždycky nesouhlasil.

„Vyhlášení války to není, ale nemá to k tomu daleko,“ zavrkala jsem na něho. „Požadují moje vydání do Spojených států, aby mě mohli odsoudit za terorismus. Je to jejich obvyklý způsob likvidace nepohodlných lidi.“

„Neurážejte, prosím, Spojené státy!“ zvážněl okamžitě Metelka. „Bezdůvodně to nedělají. Zajímalo by mě, jestli jste Kateřina Davienová osobně, nebo zase ta její kovová dvojnice.“

„Dvojnice, jak správně tušíte,“ usmála jsem se na něho. „Pravá Kateřina je v této chvíli mimo republiku na útěku před agenty CIA.“

„Legrácky, na to vás užije!“ načepýřil se Metelka. „Byla pravá Davienová vůbec někdy osobně v Praze? Já jen, abychom věčně neměli jen kovovou premiérku, už teď vás máme po krk.“

„Jistě,“ přikývla jsem. „Do pokusu o mé zatčení Pardubickou juntou jsem tu bydlela osobně i s dětmi. A mám v plánu se sem zase vrátit, jakmile to půjde. Problém je, že po mně pátrá nějakých pět tisíc amerických tajných agentů a možná sto tisíc vojáků - ne-li víc. Musím především chránit svoje děti, tady v Čechách pro ně není bezpečno.“

„Nechte toho laškování!“ přerušil nás Tomáš. „Ten problém je vážný. K věci! Spojené státy žádají zatčení premiérky České republiky a její vydání soudu do Spojených států za očividně vymyšlené obvinění. Logické by bylo odmítnout to jako absurdní nesmysl. Naše ústava ani nedovoluje vydat našeho občana nebo občanku ke stíhání mimo naše území, ale obojí má stejný háček - Američany to nebude zajímat, prostě chtějí dosáhnout svého.“

„A kdybychom jim ji nevydali?“ nadhodil Metelka.

„Pak můžeme počítat i s bombardováním jako v Jugoslávii,“ řekl klidně Tomáš. „Do Evropy míří dvě válečné flotily Spojených států, je v tom několik letadlových lodí a něco přes sto tisíc mužů námořní pěchoty. Kateřina sice říká, že to vyhlášení války není, ale nemá to k tomu daleko. Když požadavek odmítneme, dočkáme se obratem vyhrůžek, že nás vybombardují do doby kamenné. To už udělali vícekrát, Jugoslávie není ani tak daleko od nás, ani tak dávno. Proč by se to mělo vyhnout právě nám?“

Všichni poslanci ztuhli. Přece jen je něco jiného bombardování kdesi daleko ve světě a přímo u nás.

„To není možné!“ vyhrkl Metelka. „Jsou to přece naši spojenci!“

„Neblekotejte tady, že to není možné!“ trval na svém Tomáš. „Budeme jejich spojenci, dokud jim vždycky a ve všem vyhovíme. Ale kdybychom je odmítli, dupnou si na nás tak tvrdě, že bychom se mohli rozloučit s většinou našich kulturních památek. Mohli by nám srovnat se zemí Karlštejn, zničit Karlův most, Žižkovskou věž a třeba i většinu pražských škol a nemocnic.“

„To přeháníte!“ vybuchl Metelka.

„Přesně tak to provedli v Jugoslávii,“ ušklíbl se Tomáš. „Kláštery, nemocnice, školy a porodnice, to byly pro ně »důležité vojenské cíle«! Jen si to poctivě přiznejte! Není to dávno a u nás by to dopadlo stejně. Grippeny nám budou na nic, naopak, letiště budou prvním terčem.“

„A co když jim raději vyhovíme?“ navrhl Metelka.

„Problém je v tom, že jim vyhovět nemůžeme,“ usmál se trochu smutně Tomáš. „Když jim vydáme robotickou dvojnici, pochopí to jako výsměch a ne jako splnění jejich požadavku. Jsme v tom jako Afghánci, když po nich Američané žádali vydání Usámy bin Ládína. Tenkrát ho také neměli v rukou a proto nemohli ultimátum splnit. Můžeme se proto připravit na bombardování...“

„Leda kdyby se jim pravá Kateřina vydala sama!“ navrhl Metelka.

„Vy byste pro to hlasoval?“ obrátil se na něho Tomáš.

„To se rozumí!“ odvětil rychle. „A kdyby měla čest v těle, sama by se na to přihlásila!“

„Takže čest ve vašem těle požaduje vydat nevinnou matku dvou mimin do státu, proslulého mučením nevinných zajatců? Opravdu jsem zvědav, co na to řeknou vaši voliči, pokud se na nás právě dívají.“

„Tady přece není nikdo od televize!“ namítl Metelka uraženě.

„Od televize ne, ale od Katuščiných Novin,“ usmála se pro změnu Manča Bělíková z našeho tábora. Brýle zlaari na jejím nose dávaly tušit, kdo asi může být tím kameramanem, ačkoliv při pohledu do pléna bylo vidět brýlí víc, nahrazovaly teď poslancům notebooky. „Všechno bude jistě v dnešních večerních zprávách. Zejména jak byste rád vydal Kateřinu na mučení.“

„Mohla by ale zachránit celou zem!“ trval na svém Metelka.

„Vy tomu věříte?“ opáčil Tomáš. „Když k Afgháncům směřovala flotila se stopadesátitisícovou armádou, nezachránilo by je, i kdyby dali hlavu Usámy bin Ládína Američanům na stříbrném podnose. Opravdu si myslíte, že by obětování nevinné ženské zastavilo námořní flotily, mířící proti nám? Já bych takovými nebezpečnými iluzemi netrpěl!“

„Tak co chcete dělat?“ vyštěkl Metelka. „Jestli ta ženská může zachránit náš národ, je přímo její morální povinností obětovat se!“

„Já si zase myslím, že národ, který strpí a dokonce vyžaduje takovou nespravedlnost, nemá cenu zachraňovat,“ řekl Tomáš. „Kromě toho máme ještě jinou možnost.“

Poslanci se výjimečně ztišili a poslouchali, co tím myslí.

„Můžeme hledat spojence,“ dokončil Tomáš do naprostého ticha.

„Rusáky?“ vyprskl posměšně Metelka.

„Ty jistě ne,“ přikývl Tomáš klidně. „Rusové nás osvobodili, ale přišlo nás to draho. Spojenci, kteří nám pomohli jen aby nás vzali do otroctví, nejsou přátelé! Takovou chybu nemá smysl opakovat.“

„Koho tedy myslíš?“ obrátila se na něho Manča Bělíková. „Který ze sousedů nám může pomoci i proti Americe? Němci? Ti si na nic netroufnou, vždyť mají na svém území jejich základny. Rakušané? Potěš koště! Slováci nebo Poláci? Nepřidají se spíš na stranu silnějších? Tak se mi zdá, že jsme zase sami proti všem!“

„Leda ještě Francouzi!“ napadlo kohosi.

„Ty si můžete odškrtnout,“ odvětil Tomáš. „Ti se k Američanům v honbě za rodinou Davienových už přidali.“

„Jak to můžete vědět?“ namítl jiný opoziční poslanec.

„Mám internet,“ ujistil ho Tomáš. „Stačí chvilku hledat.“

„Nepřipadá vám to jako Mnichov?“ napadlo jiného poslance. „Zase jsme sami proti nejsilnější velmoci světa a všichni okolo by nás jako tehdy hodili přes palubu.“

„Můžeme požádat o pomoc Svobodu světu, ti by na nás žádné vyděračské požadavky neměli!“ řekl Tomáš.

„Jenže Svobodu světu - to by bylo o hubu!“ zarazil se Metelka.

„Chcete snad žádat o pomoc nějakou legendu?“ přidal se další.

„Ona to zas taková legenda není,“ řekl Tomáš. „Mají i vlastní webovou stránku. Co kdybychom tam umístili předběžný dotaz, zda by byli ochotni se v tom angažovat? Nemusíme ani dodávat, že by to bylo proti Americe, to už si oni jistě zjistí sami.“

„Vážně doufáte, že nám pomohou?“

„Pomohli Texasu, proč ne nám?“

„Tam to ale byla nějaká jiná organizace, nebo ne?“

„Nebyla,“ ujišťoval všechny Tomáš. „Ta organizace je jen jedna, jen se pokaždé nazývá podle země, kde působí. V Čechách je to Svobodu světu, ve Francii Liberté pour Monde, jinde Freedom for World, ale všude je to totéž. Můžeme udělat pokus. Kdo máte brýle zlaari, podívejte se na jejich stránku a já se pokusím vložit do jejich diskuzního fóra dotaz. Za zkoušku přece vůbec nic nedáme a budeme hned vědět, na čem jsme.“

„Zkuste to, pane kolego!“ vyzval ho kysele poslanec Metelka. „Budu se tím docela upřímně bavit!“

„Bavit se můžete, přeji vám to,“ uklonil se mu Tomáš. „Ale co já vím, dává mi odvahu věřit tomu. Podívejte se tam, nebude to dlouhé.“

Kdo měl brýle zlaari, pokusil se rychle najít stránku. Kdo brýle neměl, pokoušel se aspoň promítnout si na nejbližší rovnou plochu obraz ze šintei. A ti, kdo neměli brýle a se šintei neuměli zacházet, se jim aspoň snažili dívat přes rameno.

Rozhlédla jsem se po sále. Jen málo poslanců tomu nevěnovalo žádnou pozornost - a většinou jsme to byli my roboti, my jsme ke sledování stránky ani šintei, ani zlaari nepotřebovali.

Na diskusní stránce se objevil Tomášův dotaz. Objevil se tam rychle, jako by měl Tomáš text již připravený a teď to jen vložil do formuláře.

„Zdá se, že v nejbližší době napadne Čechy armáda Spojených států. Ví už o tom vaše organizace a pokud ano, co hodláte dělat?“

Formulář blikl, dotaz se přesunul mezi příspěvky.

A pak se tu úplně naráz objevil Tomášův dotaz přeložený do angličtiny a hned poté - opět dvojjazyčně - odpověď.

Freedom for World recognize it, too. Invisible force is ready.“

Svobodu světu už to také rozpoznala.“

Neviditelná síla je připravena.“

 


Zpět Obsah Dále

03.07.2017 11:34