Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Virtuálové

Počáteční fázi Druhé světové války se v historických spisech říká Podivná válka. Byla to válka - a nebyla to válka. Válka sice vyhlášená byla, ale nebojovalo se. Přesněji - bojovalo se jinde než tam, kde byla válka vyhlášená. Němci se Sověty přepadli Polsko - ale na západních frontách byl klid. Němci potom přepadli Dánsko, Norsko... Angličané i Francouzi byli ve válce, ale nevyužili zaneprázdněnosti německých vojsk, nezaútočili, nestříleli. Po pravdě řečeno, nebyli na to připraveni a ani po tom netoužili.

Konec této podivné války byl pak dramatický. Němci vtrhli přes Belgii do Francie, neboť tam nebyla Maginotova linie, zahnali za moře Angličany u Dunkerku a bleskem pokořili Francii, jak to nikdo nečekal.

Spojené státy dnes války zásadně nevyhlašují. Nanejvýš vyhlásí nesplnitelné ultimatum, ale nečekají na výsledek a spolu s ultimatem již vysílají své útočné flotily a začínají bombardovat.

Útočné flotily na obranu svých zájmů... paradox, který už nikdo jako paradox nevnímá... Lidé si u Amíků zvykli na všechno... Česká republika dostala ultimatum, aby vydala svou premiérku americkému vojenskému soudu, jinak Spojené státy podniknou odpovídající kroky. Bylo snadné domyslet si, jaké. Na americké základny v Německu již týdny přelétávaly letky bitevních letadel a stíhačů, kamiony přivážely tisíce tun munice, stovky letadel byly připravené na letadlových lodích ve Středozemním a Severním moři a na Jadranu.

Jako by toho nebylo dost, požádalo v té chvíli hlavní velitelství NATO Českou republiku o pomoc při zajišťování ochrany vzdušného prostoru baltských republik v síle čtvrtiny českých grippenů, což Češi ochotně v rámci spojenectví splnili. nikdo nepočítal s nesmyslem, aby se zbývající vzdušné síly České republiky postavily lavině, která se proti ní chystala.

Otevřenému střetnutí se dalo podle ujišťování Spojených států zabránit poměrně snadno. Stačilo vydat obžalovanou premiérku a vše se vrátí do obvyklých nuceně přátelských kolejí. Podle Spojených států je případný konflikt výhradně důsledkem nepochopitelné neústupnosti České vlády - ačkoliv překročit hranice se chystali jen Američané.

Dalo se ale čekat, že by to neskončilo ani splněním vydírání. Jak nedávno pravila jedna jejich ministryně zahraničí českého původu: Nač by nám byla naše skvělá armáda, kdybychom ji nepoužili? Také se říká - kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a kdekdo věděl, že jde především o finanční systém šinteivirtuální banku Svornost.

Problém byl, že se Češi neporovnatelně silnějšímu protivníkovi poprvé za posledních tři sta let vzepřeli.

Tento krok v zahraničí rozhodně nikdo nečekal.

Pravda, ani v Čechách. Předcházelo mu sice referendum o otázce „Vydat či nevydat matku dvou mimin do Guantánama“, to skončilo těsným výsledkem proti vydání, ale téměř polovina Čechů hlasovala pro vydání, ačkoliv Katuščiny Noviny upozorňovaly, že jde také o anketu, kdo má ještě v těle čest a kdo už je otrokem, který »za hrst ztuchlé rýže poníženě důtky líže«, jak kdysi napsal Svatopluk Čech.

Neviditelná síla byla příliš nejistý spojenec. Mnozí ji považovali za pouhou legendu. A přece se nadpoloviční většina Čechů shodla na názoru, že by tato oběť znamenala přílišné pokřivení charakteru národa, než aby se dala přinést bez následků. To mě potěšilo - Češi z toho testu vyšli lépe než jsem čekala - jiné národy by mě vydaly velkou většinou už dávno.

Druhou částí pravdy bylo, že mě Český národ ani vydat nemohl. Kromě Virtuálů nikdo nevěděl kde jsem a Virtuálové mají v Kodexu příkaz nenechat nevinného ve štychu. Ale to by bylo otázkou další fáze - jak říkal Vojtěch, může to dopadnout i tak, že by mě národ vydal, ale je pak čistě na mně, zda se tomu podrobím. On sám by byl proti, jak už to vícekrát coby Tomáš dost jasně vyjádřil.

Poslanec Metelka sice dál trval na tom, abych se americké justici vydala dobrovolně sama, čímž zachráním národ, ale i Vojtěch měl pravdu. Národ, který vyžaduje bezpráví, si nezaslouží zachraňovat.

Kolem Čech se zatím stahovala černá mračna jako kdysi kolem Rakouska. Rada bezpečnosti OSN doporučila ve svém usnesení vydání premiérky mezinárodnímu soudu v Haagu, ale toto řešení odmítli Češi, Rusové i Američané. Američanům se to zdálo málo, Češi i Rusové právem nedůvěřovali nestrannosti Haagu.

Američané vyhlásili území České republiky za bezletovou zónu pro všechny vojenské letouny s pohrůžkou, že sestřelí každý stroj, který ji poruší. Současně doporučili civilním leteckým společnostem, aby zvážily lety svých dopravních letadel do této oblasti, neboť nikdo pak neponese odpovědnost za případné sestřelení civilních strojů omylem.

Zřejmě něco takového již chystali - pro výstrahu ostatním.

Ve vzdušném prostoru nad Čechami se objevily první bezpilotní letouny Predátory a když na ně zdola nikdo nereagoval, vystřídaly je bojové letouny USAF - vzdušných sil Spojených států. Naštěstí zatím nestřílela - což se ovšem mohlo každým okamžikem změnit. Oficiálně mělo jít o dohled na dodržování bezletové zóny, ale o tom si mohl myslet každý co chtěl.

Český ministr zahraničí František proti tomu podal poměrně chabý, nicméně oficiální protest, načež dostal odpověď, že je to podle dohody v rámci NATO. Byla to samozřejmě lež, ale té už se nedivil nikdo.

Češi se cizích strojů zpočátku báli, ale brzy si všimli, že se nic neděje. Češi v roce 1968 diskutovali i s fanatickými sovětskými vojáky. S letadly se diskutovat nedalo, dala se jen ignorovat, ale nikdo si s nimi hlavu nedělal.

Pak se ale objevilo další ultimatum.

Nejprve jen na stránkách Freedom for World, ale v téže chvíli dorazilo v podobě e-mailu i na velvyslanectví Spojených států v Praze a kopie došla až do Bílého Domu samotnému presidentovi.

„Zastavte narušování svobody České republiky!“ začínalo.

„Pokud zítra dojde k narušení vzdušného prostoru, případně ke vniknutí vojáků na území České republiky, bude to organizace Freedom for World považovat za agresi a podnikne proti tomu opatření úměrná nikoliv tomuto narušení, ale ohrožení míru a svobody ve světě.“

Tak - a bylo to!

Na rozdíl od skeptických Čechů, kteří tu organizaci z velké části pořád považovali za pouhou legendu, s ní měli ve Státech zkušenosti, které jim nedovolovaly úplně ji ignorovat.

Setkaly se tu ale dva pohledy na tutéž věc. Na jedné straně byla zkušenost s Freedom for World a stoprocentní úmrtnosti na vyhlášené tresty smrti, kterých jen ve Spojených státech vykonala několik tisíc a ještě ze vzpomínek svědků nevybledly. Na druhé straně by to byl pro Spojené státy konec velmocenské politiky i prestiže největší mocnosti světa, pošramocené již ústupem z posledních neúspěšných misí.

Z dilematu vyplynulo pro vojenské špičky těžké rozhodování, jak se zachovat. Příkaz k zahájení vojenských akcí mohl znamenat podpis pod vlastním rozsudkem smrti, na druhé straně stažení připravené agrese mohlo znamenat vyschnutí finančních zdrojů pro armádu.

Co teď?

Rozuzlení přišlo již druhého dne. Letadla USAF zůstala sedět na svých základnách, ale nad Českou republiku zamířilo brzy zrána osm bezpilotních letounů, aby »pokračovaly v kontrolách«. Bohužel byly plně naložené municí a raketami, což byla chyba. Kdyby nebyly, tolik by se asi nestalo, ale takto...

Všech osm bezpilotních letounů se na hranici České republiky vymklo kontrole, otočilo se - a zaútočilo na vlastní základny, odkud před pár minutami vzlétly. »Chirurgicky přesné« zásahy raket zničily několik stíhaček USAF přímo na ranvejích letiště, další rakety zapálily hangáry a sklady paliva a samotné letouny skončily sebevražedný let náletem přímo do letištních budov, které plné nádrže paliva okamžitě změnily v hořící pochodně.

Ale ani to ještě nebylo všechno.

Vyšetřovatelé v dalekých Spojených státech se s houkajícími sirénami rozjeli za piloty letounů pro vysvětlení, jak se to mohlo stát, ale nic se od nich nedozvěděli. Všech osm pilotů, kteří letouny na dálku pohodlně řídili, našli u dálkového řízení - mrtvé. Na obrazovkách měli místo obrazu, přenášeného z letadel, jen strohý nápis.

„Trestem za zločin války je poprava. Freedom for World.“

Organizace zřejmě nevyhrožovala naplano.


Sankce proti České republice uvázly jako plachetní koráb za bezvětří na mělčině. Statisíce mužů námořní pěchoty zůstalo uzavřeno v transportních lodích, část v provizorních táborech, letadla naložená municí, bombami a raketami stála na ranvejích a ta, která přece jen vzlétla na hlídkové lety, se k imaginární čáře, dělící bavorské lesy od českých, přibližovala jen opatrně. Piloti, armádní elita, věděli, že stojí proti Neviditelné síle a díky pověstem o Texaském masakru si dávali setsakra pozor, aby tu hranici nepřekročili.

Bezstarostně ji mohli překročit turisté a obchodníci, kteří toho navzdory nedoporučení využívali více než dřív. Zakázané ovoce přece nejvíc chutná a zatím se nic zlého nedělo - proč tedy ne? Nebyl ovšem problém propašovat mezi turisty pár agentů s úkolem proniknout do tajných struktur české armády, ale žádný užitek z nich nebyl. Agenti jen potvrdili, že armáda České republiky není bojeschopná a navzdory hrozícímu nebezpečí je čím dál tím omezovanější. Nová vláda seškrtala armádní výdaje na minimum. Prodloužila nájem grippenů, ale na jejich provoz dala jen tak málo prostředků, aby piloti úplně nevyšli ze cviku. Jejich nejčastější úkol byl teď doprovod civilních letadel, která ztratila orientaci a bylo třeba navést je na letiště. Piloti k tomu ale startovali ochotně a bezletovou zónu okázale ignorovali. Na nákup nové techniky dostal peníze jen záchranný prapor, určený k řešení následků přírodních katastrof. To ale bylo více civilní než vojenské využití a původní smysl armády se víc a víc stíral. Těžká vozidla pomáhala při havariích na silnicích i na železnici, vrtulníky tvořily zálohu hasičů a záchranářů. Statisícové invazní armádě se postavit nemohla a kdyby k tomu přece došlo, nevzdorovala by té přesile ani čtvrt hodiny.

Naštěstí ani nemusela.

Invazní armádu držel na uzdě strach. Jistěže ne z bezzubé české armády, ale z Neviditelné síly. Netrpěli jím řadoví mariňáci, připravení kdykoliv vyrazit do útoku - o Neviditelné síle neměli pro jistotu ani tušení a většinou se jen těšili, jak si nádherně zastřílejí a parádně to těm změkčilým Čecháčkům nandají. Bála se tentokrát elita. Generálové věděli, že vydáním rozkazu k útoku vstrčí vlastní hlavu do oprátky. Báli se i v generálním štábu, neboť dobře věděli, že jejich předchůdce neochránily ani super-protiatomové bunkry. I president zesinal, jakmile pochopil, že zemře, jestliže nějaký iniciativní seržant ztratil trpělivost a začal střílet. Za těch okolností nevydal rozkaz k útoku nikdo - armáda jen zahálela a čekala.

Když nic nepodnikali Američané, ostatní spojenci se naštěstí do ničeho nehrnuli a svět si mohl trochu oddychnout.

Podobně selhaly i sankce hospodářské, od oficiálně vyhlášených Spojenými státy, Komisemi Evropské unie, anebo nevyhlášené, zato dodržované většinou nadnárodních koncernů. Míjely se účinkem.

Hospodářská blokáda sice způsobila dočasný nedostatek zboží, zejména potravin, ale krátkodobě vypomohli Poláci a Maďaři, než je Evropská unie hrozbou sankcemi donutila připojit se k embargu. Jenže Češi mezitím stihli rozjet ve velkém zemědělství a obnovit soběstačnost ve výrobě potravin. Na trhu sice chyběly banány a francouzské víno, ale to se dalo snést. Důležité bylo, že po počátečním zdražení opět mírně zlevnil chleba, mléko a sýry a na pultech v obchodech bylo dost zboží. Úplně z trhu zmizely fotoaparáty, videokamery, počítače, mobily a televizory, zato zlevnily šinteizlaari, které je plně nahradily.

V té době Virtuálové otevřeli první Továrnu na pomezí hor v Severních Čechách. Zvenčí se podobala nevzhlednému skladišti, ale mnohem větší část byla pod zemí - asi jako z vody vyčnívá malá část ledovce. Od podobných skladišť se nelišila ani ruchem kamionů, jenže do skladišť se obvykle přiváží hotové zboží, aby se mohlo rozvážet do obchodů, kdežto tady se přivážely jen suroviny a odvážely se výrobky. Díky své programovatelnosti zaskočila za většinu chybějících oborů - od chemie po nábytek.

Továrna byla výjimečná ve více směrech, nejen tím, že byla robotická. Popírala základní pravidla kapitalismu, neboť účelem její existence nebyl zisk, ale výroba toho, co právě v Čechách chybělo. Když se měnila poptávka, měnil se průběžně výrobní program továrny. Místo aby marketink prostoduchou reklamou nabízel lidem nesmysly, které vlastně nepotřebují, soustředil se na zjišťování jejich potřeb. Na pulty obchodů se nedostalo třicet druhů zubní pasty, lišících se pouze obalem, ale stačilo pět typů lišících se příchutí.

Byly proto obchody prázdnější? Kupodivu ne.

Zatím se zdálo, že to Češi i pod embargem zvládají. Prakticky jediným slabým místem byla paliva - při závislosti hospodářství na jejich spotřebě. Nic by tak Čechy nezkrušilo, jako přiškrcení kohoutků plynu nebo ropy. Naštěstí se Rusové k všeobecnému embargu nepřidali, dodávali do Čech plyn i ropu dál - jejich podmínkou bylo jen včasné placení a to Češi kupodivu zvládali. Místo tvrdé měny Rusové ochotně přijímali šinteizlaari - náhražky kamer, televizorů, videí, fotoaparátů i počítačů. Nevadilo jim ani, že některé jejich funkce - hlavně peněžní a volební - nevyužijí. Šintei měly pro ně kouzlo novosti a ochotně za ně platili svými palivy.

Jen Virtuálové v Čechách ale věděli, že ta selanka může vzít za své při první příležitosti. Nebylo povzbuzující nemít v současném světě přátele, jen nepřátele. V posledním válečném století měli skoro všichni sousedé s Čechy aspoň jeden ozbrojený konflikt. Srbům, kteří jim byli jako jediní ochotni po Mnichovu pomoci, se Češi odvděčili zradou na Kosovu - a zrada se obvykle nezapomíná, takže jedinými, kdo byl dnes ochoten Čechům pomoci, byli Virtuálové bez ohledu na zemi původu. Z Japonska, Somálska, Indie, Číny, Řecka a Francie. Bylo jich ale na počet příliš málo, i když měli ve světě větší vliv než by odpovídalo.

Invazní armádu držel na uzdě strach, ale neobrátil ji na ústup. Jednotky byly stále připravené vyrazit a kdyby došlo na ruční zbraně, neměli by proti nim Češi ani Virtuálové co postavit. Naštěstí to druhá strana nevěděla. Kdyby se vrchní velení NATO odhodlalo pro útok ve stylu kamikaze a obětovalo by samo sebe, byl by to další konec české samostatnosti - naštěstí pro Čechy nebyli generálové na druhé straně hranic tak fanatičtí, aby se k takové oběti odhodlali. Pro vrchní velitele bývá snadné obětovat pár milionů cizích lidí, ale obětovat sám sebe je něco jiného, tady i generálové uvažují obezřetněji.

Češi zatím žili, jako by se nic nedělo. Jakoby na druhé straně hranic nečekalo sto padesát tisíc zabijáků, dychtivých vraždit. Nikdo si s tím hlavu nelámal. Hospodářství fungovalo jako dřív a na trhu nic až na exotické položky nechybělo. Podkrkonošská Továrna uměla vyrobit všechno co se dalo, léky měla dokonce účinnější než embargované a navíc je dodávala levněji.

Nejvíce tím zamotala hlavu farmaceutickým lobbistům. Nové léky teď přicházely na trh přímo do lékáren místo přes sklady velkých firem. Lobbisté byli náhle i se svými megakorporacemi zbyteční.

Využila toho nová ministryně zdravotnictví. Nechala si udělat forenzní audit, po kterém propustila všechny zaměstnance ministerstva, kterým se prokázaly machinace nebo ovlivňování lobbisty. Tento krok nikdo na ministerstvu neočekával, takže nikoho nenapadlo zamést včas za sebou stopy.

Výsledek byl též nečekaný. Výpověď dostalo devadesát procent zaměstnanců ministerstva zdravotnictví a policie řešila dvacet trestních oznámení. Konečně se ukázala zkorumpovanost českého zdravotnictví - a jak se říká, ryba vždycky smrdí od hlavy.

Opoziční strany reagovaly velkou kampaní a požadovaly vypsání referenda za odvolání ministryně zdravotnictví a za pád vlády, jenže ministryně předložila občanům ve vysvětlovací akci soupis, kolik peněz prodejní zaměstnanci každoročně přelévali do vlastních kapes.

„Za to při stejné hodnotě zdravotního pojištění zvýšíme platy lékařů a náhradou předražených léků levnějšími zrušíme připlácení za léky, aniž poklesne kvalita zdravotní péče! Nemusíme platit stále víc a víc! Stačí ucpat černé díry, bylo jich ve zdravotnictví víc než zdrávo!“ končil její článek v Katuščiných Novinách.

Referendum za pád vlády a za odvolání ministryně dopadlo tedy dobře - opoziční návrh podpořila sotva čtvrtina hlasů. Tři čtvrtiny daly ministryni důvěru - to bylo víc než dost k ukončení opoziční kampaně.

A ministryně toho okamžitě využila ještě víc.

Zrušila s okamžitou platností zdravotní pojišťovny, stopla platby od občanů a převedla zdravotní pojištění na banku Svornost. Bylo to snadné, všechny platby zdravotního pojištění šly už dávno přes šintei. Jako odškodné nechala zdravotním pojišťovnám dosud vybrané peníze, aby se zbytečně nesoudily o náhradu škod - a pojišťovny protestovaly jen chabě, neboť Češi poslední dobou arbitráže vyhrávali. Občanů se to nedotklo vůbec, prostě byli najednou zdravotně pojištěni u Svornosti. Lékařů se to dotklo víc - nebylo už třeba prokazovat, kde je kdo pojištěný. Z čekáren zmizely nápisy „Připravte si kartičku zdravotní pojišťovny“ a jelo se dál. Platby přes šintei se nezpožďovaly, takže ani lékaři neměli důvod protestovat.

Dosavadní zaměstnanci zdravotních pojišťoven ovšem skončili na dlažbě. Po zrušení sociálních úřadů jim podpora v nezaměstnanosti přicházela od šintei automaticky, jenže jen na hranici životního minima, což byl pro většinu nesnesitelný skok dolů. Tisíce jich proto přišlo před Parlament demonstrovat. Tam je již čekal transparent s popisem cesty na nejbližší pracovní úřad, což se dalo pochopit různě, od upřímné snahy pomoci po výsměch. Demonstrující se sice shodli na posledním výkladu, ale nebylo jim to nic platné. Nedávno tak dopadli zaměstnanci bank - a také si nepomohli. Reformy Virtuálů zkrátka dopadaly na různé lidi různě.

Většina si ale polepšila.

 


Zpět Obsah Dále

04.07.2017 18:15