Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Řecký ostrov

Ve Washingtonu proběhla výměna presidentské rodiny za roboty ve znamení egyptské tmy. Když se nad Washingtonem ozval tlumený svist leteckých turbín, zhasla naráz světla a celé město se ponořilo do tmy. V té tmě dosedl na prostranství před Bílým domem šedý kaičen-speciál, zvolna doklouzal až pod hlavní schodiště, kde se zastavil.

V té chvíli se rozsvítilo osvětlení Bílého domu. Svítilo necelou vteřinu, pak rezervní dieselagregát škytl a zastavil se. Nakrátko se ale očím strážných objevilo přímo pod schodištěm neznámé šedé letadlo a vystupující postavy. Trvalo to méně než vteřinu, ale jeden ze strážců dokázal zamířit a vystřelit. Naštěstí světlo zhaslo a když se po dlouhých dvou minutách rozsvítilo, podivné letadlo se už rozjíždělo. Doprovodilo je také pár výstřelů, ale letoun se bez problémů vznesl přímo do mraků.

„Zatracení pistolníci!“ klel Vojtíšek jako dlaždič, až jsem rozsvítila světlo na svém nočním stolku. Vojtíšek seděl ve své postýlce a mračil se jako deset čertů.

„Neměl bys tak klít!“ napomenula jsem ho výchovně.

„Podívej se, co vyvedli!“ vybídl mě a navedl mě do presidentské ložnice. Dívat se očima amerického presidenta bylo vzrušující samo o sobě, ale co jsem jeho očima spatřila, to už tak skvělé nebylo. Civěla jsem na rozšklebenou díru v hlavě robotky s drátky trčícími mezi vlasy. Na první pohled odhalovala její umělý původ. Žádná krev nikde netekla - houbičky s barvou byly jen na některých místech těla. Rozhodně to bylo k zamyšlení. Robotka sice normálně odešla do budovy, ale být na jejím místě skutečná manželka presidenta, byla by to tragédie.

„Tohle napravím snadno,“ povzdychl si Vojtíšek. „Průšvih je, že se vůbec střílelo. Velitele strážní služby si podám! Horkokrevní střelci, co dřív střílí než myslí a pro jistotu nikoho nevarují, poletí na dlažbu.“

„Neměl by to raději udělat sám president?“ rýpla jsem si.

„Však to udělá!“ odvětil klidně. „Ale řídit ho budu já. Ten pravý se musí nejprve naučit robota ovládat.“

„Ale poslyš, nestane se president také Virtuálem?“ napadlo mě. „Chybí mu přece nejdůležitější podmínka - svobodomyslnost. Nebo mu to pro jeho výjimečnost projde?“

„Neprojde,“ ujistil mě Vojtíšek. „Nevěříme mu. Plné připojení proto nedostane, bude mít vestavěné omezení jen na něco.“

„Co všechno mu povolíš?“

„Jeho chitkon bude mít směrované připojení pouze na jeho šintei a dál jen na jeho robota,“ řekl Vojtěch. „Ne jako Virtuálové na libovolný blízký procesor a přes pelenitovou síť v podstatě kamkoliv. I tak to bude pro něho skok, jen si vzpomeň, jak jsi to prožívala sama! Naučí se nejen ovládat robota, ale i multiplexovat, napůl-spát a ve svém šintei bude mít většinu našich škol, knih, hudby i filmy. Myslím, že bude mít alespoň zpočátku dost zábavy. Navíc bude mezi námi a tím pod naším vlivem. Uvidíme, zda na něho budeme mít dobrý vliv, nebo to s ním nehne! Nezapomeň, že bude se svým robotem doma i v Bílém domě! Tam zůstane pod vlivem dřívějšího prostředí. S jediným rozdílem - nemusí se bát svých dobře ozbrojených spolustraníků.“

„Hlavně aby doletěli přes Atlantik! Není to na kaičen daleko?“

„Při mezipřistání na základně v New Founlandu dostali přídavné nádrže. S nimi bezpečně doletí do Španělska a ráno je tu máme.“

„Kam je Nikolas ubytuje?“

„Nejspíš do prvního patra,“ zauvažoval. „Je volné a budou se tam cítit pohodlně. Snad se shodnou s Nikolasem, s námi i s ostatními, kdo už teď ve vile bydlí nebo ještě bude bydlet.“

„Dobře - ale teď jdi spát!“ vyzvala jsem ho. „Kdo je pilotuje?“

„Já - ale zvládnu to i když spím,“ kasal se. „Maličko je vyšinulo, když po startu zjistili, že v letadle není pilot, ale už si zvykli. Letíme ve tmě v pohodě, první mezipřistání, doplnění paliva a připnutí přídavných nádrží proběhlo bez problémů. Připrav se na ně!“

„No dobře - jsem na ně připravená!“ ustoupila jsem.

„Uvidíme!“ usmál se. „Nikolas sehnal krocana, prý je to jejich národní sváteční jídlo. Už jsi ho někdy pekla?“

„Ne - ale podle návodu to jistě svedu,“ ujistila jsem ho.

„Tak se podívej do ledničky, sotva se tam vešel,“ informoval mě.

Půjčil mi robota, abych nemusela vařit osobně. Odstavila jsem v Praze Lili a vrhla se do zápasu s krocanem, aby byl včas k obědu.

„Doufám, že si dáš na krocanovi záležet, mami,“ řekl poťouchle. „Ale asi ti to vaření zůstane. Na jejich úrovni se to už jaksi nesluší.“

„Uvidíme!“ řekla jsem. „Vařit pro ně klidně budu, ale nebudou si vymýšlet, co to bude. Buď se spokojí s českou kuchyní, nebo si budou své specialitky připravovat sami!“

„Až se naučí multiplexovat a řídit své roboty, přijdou na chuť i vaření,“ mínil Vojtíšek. „Nedá jim to, až budou zkoumat své možnosti.“

„Škoda, že tvým robotům chybí chuť!“ řekla jsem. „Závěrečné ochutnání tak přece jen zůstalo na lidech.“

„A snědení jídla také,“ odsekl. „A to je dobře. Kdyby měli roboti chuť, mohla bys zemřít hlady, až bys zapomněla, jestli se krmíš ty nebo tvoje robotky.“

„To mě hodně podceňuješ!“ odvětila jsem. „Já si jídlo vždycky vychutnám sama a v pohodě.“

„A proto to tak zůstane!“ ukončil to Vojtíšek.


Kaičen-speciál přistál až kolem poledne. Zdrželi se ve Španělsku, kde jim vyměnili pravý motor, lehce poškozený střelou z útočné pušky strážného ve Washingtonu. Na New Founlandu byla noc, tam si toho nevšimli, nejspíš to byl jen prostřelený plech, motor táhl jako kat, takže to ani nebylo znát, ale Vojtěch jej raději pro jistotu dal vyměnit. Pasažéři si výměny motoru nevšimli a zbytek cesty už proběhl v pohodě.

Kaičen přistál na krátké přistávací ploše s bravurou. Vyšla jsem s Katuškou na ruce přivítat je, Vojtíšek s Marcelem šli s námi. Byli jsme ve vile sami. Nikolas byl na pevnině, ostatní Řekové se ve vile ukazovali jen když tu jejich přítomnost byla nutná.

Presidentská rodina vystoupila z letadla zaraženě. Již ve vzduchu si všimli krátké přistávací dráhy, spadající na obou koncích strmě do moře, které tu v hloubi dvaceti metrů omývalo skály ostrova. Na konci dráhy stála konstrukce s napjatými sítěmi pro případ nouzového přistání s vadnými brzdami. Nikdy nebyly použité, ale dávaly pilotům jistotu.

Presidenta přivítal robot s kovovým tělem, jen vzdáleně podobný lidem. Měla jsem dojem, že ho sem dal Vojtěch kvůli presidentovi, ostatní roboti tu byli běžně k nerozeznání od lidí. Kovový nenechal nikoho na pochybách o svém umělém původu a úloze poslušného služebníka. Uklonil se prkenně hostům, převzal od nich zavazadla a pokynul jim směrem k nám. Oficiálním vítacím výborem jsme tu byli my, lidé.

„Vítám vás na naší základně!“ postoupil dopředu Vojtíšek.

Neobvyklost jeho zjevu návštěvníky vyvedla z míry, až jsem se usmála. Pro nás byl Vojtíšek normální, ale na hosty působil jako zjevení.

„Co je to za dítě?“ vzpamatoval se president. „Taky robot?“

„Ne, to je můj syn Vojtíšek,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. „Teď bychom se měli seznámit, ale vy se představovat nemusíte, zná vás celý svět. Vy nás ale neznáte, takže se musíme představit.“

„Konečně někdo aspoň trochu lidský!“ oddychl si president.

„Vojtíška za člověka nepovažujete?“ usmála jsem se.

„Nevím!“ otřásl se president. „Je-li to opravdu dítě, pak se chová na dítě dost neobvykle.“

„Máte pravdu,“ přikývla jsem vážně. „Vojtíšek je neobvyklé dítě. S představováním začneme u mě. Kateřina Davienová, premiérka České republiky. Kvůli mně vydíráte Čechy a hrozíte válkou, aby mě vydali vašim vojenským soudům, ačkoliv je to proti pravidlům mezinárodní diplomacie, spravedlnosti i obyčejné lidské slušnosti. Vítám vás tedy a doufám, že se aspoň teď zastydíte.“

Dalo se očekávat, že všichni ztuhnou, ale takovou hrůzu jsem od nich opravdu nečekala. Vypadali jako zkamenělí.

„Slíbili jste nám bezpečí!“ vykoktal president vyčítavě.

„Tady v bezpečí budete,“ ujistila jsem ho. „V našem azylovém domě najdete jen ohrožené lidi, ale to jste i vy, nemáme si co vyčítat.“

„Snad už konečně pochopíte nesmyslnost vaší války v Čechách,“ navázal na mě trochu vyčítavě Vojtíšek. „Češi vám mámu vydat nemohou ani kdyby chtěli, mají v Čechách jen robotickou dvojnici. Tady jsme hledané osoby všichni, můžeme se tedy seznámit. Nebo o to nestojíte?“

„Vy jste skuteční?“ zeptal se opatrně president.

„My ano,“ ujistil ho Vojtíšek. „Mnoho skutečných lidí tady ale není. Jen my, rodina Davienů. Marcel Davien je můj táta, Kateřina máma a do rodiny se počítáme ještě já, Katuška a naši roboti.“

„Vám to tady všechno patří?“ zeptal se rychle president.

„Majitelem ostrova je Nikolas Taramankis, ale ten zrovna něco zařizuje na pevnině, vrátí se až večer,“ vysvětloval mu Marcel. „Občas se tu staví na kus řeči pár přátel, ale častěji se domlouváme na dálku. Kromě nás tady skutečné lidi potkáte málokdy.“

„Ale přece... slíbili mi školy pro děti... měli by sem docházet profesoři a učitelé... nebo ne?“

„Učit budu já,“ přihlásil se Vojtíšek. „Ale nechci s učením začínat hned první den, nejprve se tu musíte trochu rozkoukat.“

„To dítě je učitel?“ usmál se shovívavě president. „To snad ne!“

„Kdyby jen učitel!“ vzdychla jsem si. „Také náš pilot - před chvílí vás sem přece přivezl.“

„Cože?“ ztuhl president i s rodinou. „Vždyť v letadle nebyl!“

„On to dokáže i na dálku,“ přerušila jsem jejich ztuhlost. „To dítě je jen jedna z jeho tváří, ve Washingtonu s vámi jednal jako černý pták. Časem to pochopíte, teď se pojďte ubytovat a sejdeme se u oběda.“

„Vy obědváte společně?“ zeptala se trochu zaraženě presidentova choť. „To vám vaří... roboti?“

„Je to jedna z možností,“ přikývla jsem. „Můžete si zde vybrat - stravovat se s námi, nechat se v soukromí obsluhovat roboty, případně si můžete vařit sami - pokud jste přívrženci vlastního kuchařského umění. Dobročinnosti se tady meze nekladou.“

„Skutečného kuchaře nemáte?“ zamračila se paní presidentová. „Ne že bych vařit neuměla, ale... od jisté úrovně se to už nepatří...“

„Kuchaře mohu zastoupit, vařím docela ráda,“ nabídla jsem se. „Ale brzy zjistíte, že je jedno, jestli vaří člověk nebo robot. Kuchaře vám může prostřednictvím některého robota dělat i Vojtíšek. Pojďte se raději podívat do vašich pokojů, tam se můžete rozhodnout v klidu a v pohodě!“

Následovali jsme kovového robota do patra vily. Místností tu bylo dost. každý měl mít vlastní ložnici. Obývací pokoj byl přepychový a pohodlný, jen paní presidentová si ihned všimla, co tu chybí.

„Vy tu nikde nemáte televizi?“ zeptala se.

„Místo televizorů máme brýle zlaari,“ vysvětloval ochotně Vojtíšek novým obyvatelům vily. „Jsou lepší než televizory. Máme spojení i na americké telekomunikační satelity, můžete sledovat i stejné programy jako doma. Ale je možné, že se na televizi přestanete dívat úplně. Zlaari vám nebudou vnucovat žádné reklamy a mimo televize tady máme slušnou sbírku filmů, hudby, knih i záznamů z divadel. Je čistě na vás, čím se budete bavit.“

„Žádné knihy tu nevidím!“ rozhlédla se opět paní presidentová.

„Knihy jsou v těch brýlích!“ napovídal jí Vojtíšek. „Podobně jako hudba, filmy i to ostatní, ale to se brzy naučíte.“

„Bude to učení složité?“ zeptal se rychle presidentův mladší, přibližně desetiletý synek Joshua.

„Až dosud to zvládl každý,“ utěšoval ho Vojtíšek.

„Ale já nechci, aby mě učilo nějaký škvrně!“ vzepřel se náhle.

„Jiné učitele nemáme,“ ujistil ho Vojtíšek. „Jen mě - nebo roboty.“

„Jste pěkní chudáci, když tu nemáte obsluhu!“ řekl kluk spatra.

„Lidi jsou potřeba jinde, ne tady,“ odvětil mu Vojtíšek. „A ti lidé, co jsou tady, mají jinou práci než učit. Nejvíc času mám já, ale když mě nechceš, bude tě učit nějaký robot.“

„Co může umět takový škvrně?“ nechtěl se dát odbýt kluk.

„Víc, než si dokážeš představit!“ ujistila jsem ho.

„Proč nás nemůže učit třeba tady ten...“ ukázal na Marcela.

„Bude tě učit, až si vybereš lékařskou fakultu,“ ujistila jsem ho klidně, ačkoliv jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Chlapcovo ego zřejmě nesnášelo pokoření v podobě poučování od menších.

„Vybalte si zavazadla, sepište co potřebujete dokoupit a přijďte do haly o patro níž,“ uzavřel diskusi Vojtíšek. „Dnes bude k obědu krocan, to je snad i vaše jídlo. Při obědě sjednáme to ostatní.“

Opustili jsme presidentskou rodinu a vrátili se do haly.


V Čechách se mi podařil další tah.

Bez Františka bych to nezvládla, chybělo mi právnické vzdělání, bez toho by to v současné době ještě nešlo. František se naštěstí obětoval, jeho robot se dal na práva a poctivě absolvoval pražskou Právnickou.

Šlo o reformu trestního řádu, zaměřenou proti recidivistům. Při každém dalším soudu by dostali dvojnásobné tresty proti předchozím. Geometrická řada je matematická obludnost, ale tady by mohla vymýtit i drobné krádeže, ke kterým se v současné době policisté staví liknavě, protože jim nestojí za ztrátu času. Vyhovuje to jen zlodějům, i když jim zavedení šintei živnost maličko nabouralo a krádeže peněženek ztratily smysl. Nový trestní řádu měl přitvrdit. Přestupek, jakým byly drobné krádeže hodnoceny, by se při opakovaném chycení měnil na trestný čin a pak ještě víc, až na zločin s trestní sazbou i několika let natvrdo. Jen člověk s hroší kůží dokáže ukrást autorádio či kabelku, když mu za to hrozí dvacet let kriminálu.

Tady jsme ovšem narazili na přímo zoufalý odpor celé právnické obce. Kdyby nebyl František také JUDr, neměli bychom proti nim šanci, měli by proti nám těžký argument, že tomu přece nemůžeme rozumět. Ani pak to nebylo jednoduché. Geometrická řada dosud nefiguruje v žádném právním systému a právníci se jí sveřepě bránili.

Kupodivu se ukázalo, že nás pochopí a podpoří většina národa. Ta geometrická řada byla už předtím v systému úroků, pokut a exekucí, odkud jsme ji odstranili, ale lidé se na ni dobře pamatovali. Tentokrát se měla týkat zlodějů, ke kterým národ nechoval žádné sympatie.

V Parlamentu, kde jsme měli pohodlnou většinu, jsme trestní řád poměrně snadno prosadili, ale museli jsme to hned vysvětlit voličům, abychom o ně nepřišli. Náš volební systém měl nevýhodu v tom, že jsme museli lidem vysvětlovat každý krok, jinak by nám hlasy rychle odebrali. Toho by naši protivníci obratem využili a získali by otěže. Naštěstí se to týkalo i jich, naše kroky měly zatím větší podporu. Nadělali jsme si sice opět pár stovek nepřátel, ale ať, naše strana se přece nikdy neopírala o zloděje!

Nový právní systém měl dalekosáhlé následky. Především byl jednodušší. Zjednodušil by právní vzdělání a snad poprvé by se v něm vyznali i občané bez titulů. Samozřejmě by se to projevilo i v poklesu zájmu o služby advokátů - udělali jsme si další, tentokrát významný podíl nepřátel, ale na celkovém výsledku se to neprojevilo, naopak jsme od soboty získali v Parlamentu dvě křesla. Úbytek hlasů rozzlobených právníků zřejmě vyrovnal příliv hlasů od ostatních lidí.

Správně, tak to má chodit!


Z urychlení myšlení chitkonem byl president nadšený. Pochopil, jaká je to výhoda a co to může pro člověka znamenat - jako ostatně každý, kdo se s tím někdy setkal.

„Dokázali jste něco, proti čemu jsou vynález parního stroje a objev ohně jen dětské hračky,“ řekl uznale a prohlížel si hačimaki. „Tohle by mohlo změnit svět víc než všechny vynálezy dohromady!“

„A už jsme s tím začali,“ přikývl Vojtěch v těle svého kovového robota. „Začali jsme měnit svět podle našeho Kodexu.“

„Ale proč jste to ještě nedali lidstvu oficiálně?“ pokračoval president. „Vždyť by to mohlo lidem pomoci jako nic jiného!“

„Lidstvu?“ pokrčil rameny Vojtěchův robot. „Jaké lidstvo myslíte? Máte pravdu, mohlo by to lidem významně pomoci. Ale ve vojenském využití by to znamenalo zkázu, proti které bledne i hrůza atomových bomb. Vy jste zatím všechny vynálezy využili přednostně v armádě - tedy proti lidem. Včetně vašeho posledního vojenského hitu - víte, co se skrývá pod kódovým označením Pohlazení svobody, ne?“

„Vy už o tom víte?“ trhl sebou president.

„Máme přehled o vašich nejtajnějších projektech,“ přikývl Vojtěch. „Není pro nás tajemstvím ani John Smith!“

„Vidíte - a všichni, kdo o těchto projektech vědí, je považují za nejdokonaleji utajené!“ povzdychl si president. „Lépe než svého času Manhattan - tedy projekt atomové bomby.“

„A dlouho byly,“ souhlasil s ním Vojtěch. „A byly by ještě dlouho, kdyby se khaki-mozky nepokusily využít Johna Smitha ke kontrole internetu.“

„O tom jsem slyšel, ale ten pokus prý selhal!“ zavrtěl president hlavou. „Vědci takové fiasko nečekali, vypadali jako zmoklé slepice.“

John Smith totiž na internetu velice tvrdě narazil - jako auto do betonového bloku,“ dodal Vojtěch.

„Narazil? Ale tam přece žádný beton... není...!“

„Ten beton byl jen přirovnání,“ usmál se Vojtěchův robot. „Váš John Smith tam narazil - na mne.“

„Nejste vy nakonec... něco podobného?“

„Jako přirovnání to můžete použít,“ souhlasil Vojtěch. „Naštěstí je mezi jím a mnou dost rozdílů. Největší chyba vašich vědátorů byla, že k pokusu vybrali nejtěžšího zločince, sadistického matkovraha. Zřejmě si neuvědomili, jaké monstrum stvořili. Slíbili mu svobodu, ale nemínili slib dodržet. Vážně si mysleli, že bytost, inteligentnější než člověk, tak primitivní podraz neodhalí? No, buďte rádi, že jsem ho zastavil! Mohla to být úspěšná sebevražda celého lidstva!“

„Myslíte?“ znejistěl president.

„Jsem si tím skoro jistý,“ odvětil Vojtěch. „Když si uvědomím, že by měl ten sadista moje možnosti... já dnes kontroluji všechny jaderné zbraně světa, vaše i ty druhé, ale starám se, aby je žádný člověk nemohl ani omylem, ani úmyslně použít. Nechci si představit životnost lidstva, kdyby je ovládalo vražedné monstrum, kterému na ničem nezáleží!“

„Tvrdili, že mají vše pod kontrolou!“ zachmuřil se president.

„A možná tomu sami věřili,“ přitakal Vojtěch. „Nebo v to doufali. Jenže John Smith byl nejtěžší omyl vaší vědy. Omyl, který mohl vést ke zkáze lidstva! Vždyť by získal kontrolu nejen nad všemi jadernými střelami, ale i nad protiraketovým systémem! To by byla apokalypsa!“

„Dobré nebe!“ vyhrkl president. „Ale co vy? Vás něco takového nikdy nenapadlo? Když ovládáte střely i protiraketový systém - co vám brání udělat totéž? Nemohl byste být nakonec stejným monstrem?“

„Rozhodující rozdíl mezi Johnem Smithem a mnou je, že jsem živý,“ odvětil Vojtěch. „Jako člověk nemám zájem zničit svět - i sebe.“

„No možná... ale jak, proboha, o Johnu Smithovi víte?“

„Vím to,“ odvětil Vojtěch. „A protože vím o jeho existenci, určitě nejlépe utajované od projektu Manhattan, vím o jeho podstatě víc než sami autoři vašeho projektu. Naštěstí už není lidstvu nebezpečný.“

„A jste si tím jistý - nebo v to také jen věříte?“

„V tak závažném případu si nemohu dovolit žádnou nejistotu,“ řekl Vojtěch. „Ano, jsem si tím jistý. A vím, proč!“

„Zaplaťpámbu!“ oddychl si president.

A já s ním...


Vojtěch rychle naučil presidenta multiplexování a ovládání robota, aby mohl toho svého v Bílém domě převzít co nejdřív, než si všimnou jeho jiného chování. Vojtěch se snažil presidenta napodobit tak dokonale, jak to šlo, ale nejlepší výsledek mohl mít jen pravý vzor.

Spolu s ním se učily ovládat roboty i presidentova manželka i obě starší dcery. Vojtěch je s presidentovou pomocí přesvědčil, že mu tím hodně pomohou a ještě za to získají úžasné schopnosti, o jakých se jim dosud ani nezdálo.

Po poradě Vojtěcha, presidenta a jeho choti se naopak shodli, že prozatím do toho nebudou zasvěcovat syna - shodli se, že je příliš mladý, než aby pochopil nutnost neustálého utajování. Dohodli se, že jeho robota bude řídit Vojtěch, dokud chlapec trochu duševně nevyspěje.

Presidentovi to kupodivu šlo nejlépe a Vojtěch mu tréninkového robota brzy vyměnil za toho nejdůležitějšího - v Bílém domě. Do té doby nikdo nic nepoznal, ačkoliv za něho Vojtěch absolvoval charitativní setkání a dvě tajná jednání se zástupci generálního štábu - opět šlo o připravená vojska na hranicích Čech, jejichž morálka delší nečinností rychle upadala. Množily se konflikty s místním obyvatelstvem, stoupal počet trestných činů spáchaných vojáky a bylo čím dál tím obtížnější všechno ututlat. Generálové nechtěli příliš naléhat, jen upozorňovali na problémy, ale čišela z nich nedočkavost, kdy už to konečně začne.

Vojtěch, ovládající presidentova robota, se držel zpátky. Generálům připomněl, že jsou na seznamu budoucích obětí Freedom for World a až invaze do Čech začne, může být otázkou několika minut, kdy je to zasáhne. Dostal samozřejmě hrdinskou odpověď, že jsou všichni na útok podvratných organizací připraveni a že se věci jistě vyvinou jinak.

„Sám bych byl rád, kdybyste měli pravdu,“ krčil rameny. „Dosud mě ale nikdo nepřesvědčil, že je těm teroristům skutečně na stopě. Byli byste druhý vyřazený generální štáb a to by bylo za současné světové politické situace pro Spojené státy nebezpečné.“

Dostal ujištění, že na tomto problému usilovně pracují tisíce těch nejlepších hackerů a dalších skvělých odborníků, ale jak se dalo čekat, nikdo v tom neměl jistotu, nikomu se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit ani nedávné teroristické útoky Freedom for World, označované jako popravy. Připustím, že se tím Vojtěch asi velice dobře bavil.

Než Vojtěch předal řízení robota presidentovi, podrobně ho o všech svých krocích informoval. President sice trochu nesouhlasně krčil nos, ale pak mu nezbylo než Vojtěchovy kroky uznat. Klíčové rozhodnutí mělo přece ležet jen na něm a Vojtěch neudělal nic, čím by mu to ztížil.

Ženy presidentovy rodiny zvládaly své robotky pomaleji, proto zatím cvičily v Řecku a jejich robotky dál řídil Vojtěch, ale pokračovaly také úspěšně a docela se těšily, až se vrátí do Bílého domu alespoň ve svých náhražkách.

Nezadržitelně se blížil okamžik, kdy bude muset president splnit slib a dát povel k ukončení agrese, která prakticky ani nezapočala.

Nepředpokládali jsme, že by couvl a rozmyslel si to. Denně jsme se setkávali u společných obědů a večeří, česká kuchyně mu nevadila a hlavně věděl, že premiérka, o kterou se jedná, je stejná robotka jako jeho náhradní rodina a pravá premiérka není žádná bláznivá sufražetka. Chystaná válka mu byla tím trapnější, než když jsem pro něho byla jen neznámou vzdálenou obětí.

Šlo o to, jak to přijme Amerika.


Jediným nespokojeným obyvatelem ostrova byl presidentův syn Joshua. Zatímco se jeho sestry učily zvládat cvičné robotky, jeho jsme z toho vynechali. Dostal robotického učitele a musel ho poslouchat, což považoval za urážku nejvyššího stupně. A kdyby tušil, že učitelského robota řídí to mrně Vojtíšek, to by teprve prskal!

„Já chci taky robota!“ požadoval na otci.

Ten mu výjimečně nemohl vyhovět. Nebylo to v dohodách a byl rád, že se jeho syna ujal nejlepší učitel světa - jak ho představil Nikolas Taramankis při jedné z mála návštěv ostrova. Ani otec a tím méně syn dosud netušili, že nejlepšího učitele řídí to mrně Vojtíšek, které se jim občas mihne před očima.

Joshua se ale s robotickým učitelem nesmířil.

Začal drobnými poťouchlostmi, jako loužičkou na židli. Vojtěch to nechal zdánlivě bez povšimnutí, jen místo robota, oblečeného do obleku, přišel na příští hodinu robot kovový, na kterém se žádná skvrna neobjevila.

Joshua to uznal jako částečnou, leč pouze dočasnou porážku a přešel na střílení papírových skobiček gumičkami.

Ty se ovšem robota nijak nedotkly, prostě si jich nevšímal.

Joshua tedy vymýšlel další poťouchlosti. Například kotvičky vytvořené z ohnuté kancelářské sponky, na které by si učitel sedl. Kovový robot se ale na kotvičku posadil s ledovým klidem, Joshua ji pak obdivoval slisovanou na placku, jenže žádná obtíž tím nevznikla.

Vojtěch se pokusil nespolupracujícího žáka zaujmout chitkonem, aby mu školu zpřístupnil bezprostředně. Zapůsobilo to prve na dospělé i skoro-dospělé členy presidentské rodiny, Joshua se ale nevzdal.

Nový svět s japonskými pagodami ho zaujal jen krátce. Brzy se mu podařilo zjistit, jak se dá některá z pagod smazat a krátce poté zrušil ve svém šintei celou školu.

Znemožnil si tím ale jen samostudium. Při vyučování byla škola opět kompletní, zmizely jen jeho poznámky, což mu robotický učitel nekompromisně vytkl.

Joshuovi to ovšem šlo jedním uchem tam a druhým ven.

Aniž tušil trapnost svého chlubení, vychloubal se před Vojtíškem, jak svému učiteli zatápí. Vojtíška tím ale nenadchl. Neřekl sice Joshuovi, jak se věci mají, jen mu zkusil vysvětlit, co mu dosud nebylo jasné.

„Ty to všechno víš?“ zarazil se trochu kluk.

„Jistě,“ přikývl Vojtíšek. „Však jsem se ti nabízel, že tě budu učit.“

„Vážně si myslíš, že víš víc než já?“ zděsil se kluk a prohlížel si svůj vzrůstem malý protějšek podezíravě.

„Jistě,“ opakoval Vojtíšek klidně. „Máš na mě hodně co dohánět!“

„To není možné!“ vykřikl Joshua. „Ty musíš být robot, stejně jako moji učitelé! Kdybys byl živý, nemohl bys tohle všechno vědět!“

„Jsem živý a všechno to vím,“ ujistil ho Vojtíšek vážně. „A ty bys mohl být už dnes pětkrát chytřejší než jsi, kdyby ses trochu víc snažil.“

„Pětkrát? To kecáš!“

„Tvoje smůla je, že stále stojíš na počátku,“ řekl Vojtíšek. „Kdyby ses o učení zajímal, měl bys nezáživný úvod dávno za sebou a sám bys viděl, co všechno je před tebou. Takhle jsi jako běžec před vrcholkem kopce a děsíš se, kdovíjaká je to strašná hora. Až se vyšplháš nahoru, objevíš před sebou krásnou pláň a pravé velehory budou kdesi v dálce. Než tu pláň přejdeš, budeš zkušenější a zjistíš, že i ty nejvyšší hory se dají překonat.“

„Takové kecy si nech pro pitomce!“ odsekl Joshua.

Těžký případ, vzdychla jsem si. Odehrávalo se to, když jsem vařila ve společné kuchyni. Spící Katušku jsem měla v postýlce u okna, zatímco Vojtíšek s Joshuou seděli u stolku v sousedním dětském pokoji. Joshuův pronikavý hlas jsem slyšela až u sporáku a Vojtíškovy odpovědi jsem chytala přes pelenit, kde to Vojtěch monitoroval.

Jo, s dětmi bývá kříž!


Problémy s Joshuou pokračovaly a spíš se stupňovaly.

Od Vojtíška se teď držel co nejdál, ačkoliv na ostrově neměl stejně starého kamaráda a Vojtíšek by mu byl nejbližší. Učení ho jasně nebavilo, stěžoval si otci, že školní látku beztak nebude v životě potřebovat a na vychvalovaných šintei není jediná kloudná počítačová hra, kde by si mohl s chutí zastřílet.

Otec se mu snažil rozumně vysvětlit, že vědomosti potřebovat bude, ať bude bohatý nebo ne. Kdyby zůstal nevzdělaným prosťáčkem, neudrží si ani to bohatství, které by mohl získat po otci.

„Tak chci do pořádný školy!“ vztekal se Joshua. „Tohle není pořádná škola, nejsou tu žádní kamarádi!“

„Školu nedělají kamarádi, ale učitelé! A ti jsou tady nejlepší!“

„Nejlepší?“ vyprskl Joshua. „Chodící železná bedna a mrně?“

„Nejde o to, jak vypadají, ale co vědí! Tihle vědí víc než tušíš!“

„Stejně na ně budu kašlat!“

„Ke své škodě!“ ukončil diskusi otec. „Až poznáš, jaká je to hloupost, už to nejspíš nepůjde napravit!“

„Aťsi!“ odsekla jeho nejmladší ratolest.

A na tom zatím zůstalo. Joshua robotické učitele dál vytrvale ignoroval. Také Vojtěch nad tím jen pokrčil rameny.

„Jednoho dne na to přijde,“ řekl. „Zatím to půjde pomalu, než si mladý pán uvědomí, o co přichází.“

„Hele - a nemohl bys mu to vylepšit nějakými počítačovými hrami?“ napadlo mě. „To už k počítačům přitáhlo spoustu kluků!“

„Her jsem mu připravil dost,“ tvrdil Vojtěch. „Vymyslet hru je pro mě tak jednoduché, že jich může mít tisíce. Jenže on chce bezduché střílečky, kde nejde o nic jiného. A takové podporovat nebudu. Na tom jsem se shodl i s jeho otcem - má na to naštěstí podobný názor.“

„Dělej, jak chceš!“ přijala jsem to. „Doufám, že se zbytek presidentské rodiny chová rozumněji.“

„Chová,“ souhlasil Vojtěch. „President si vyžádal analýzu, co se děje v Evropě, tentokrát ve spolupráci s okolními státy, kterých by se to zřejmě také dotklo. Dámská část se snaží vystupovat zcela stejně, jako když tam byly osobně. Dámy se tím kvalitně baví. Presidentova dcera tvrdí, že je to lepší než všechny sitcomy, které kdy dosud viděla.“

„A kdy konečně začne se stahováním vojsk?“ vracela jsem ho k tomu důležitému.

„President hraje o čas,“ připustil Vojtěch. „A má do značné míry pravdu. Kdyby otočil bez pádného důvodu, jestřábi by ho hned napadli. Po nezávislé analýze to bude mít lehčí.“

Situace zůstala nevyřešená, ale jen my tady na řeckém ostrově jsme věděli, že původní silové řešení, spojené s agresí a střílením, má teď menší naději na úspěch než ještě před měsícem.

Čas teď hrál spíš proti jestřábům.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2017 09:17